Historik umění Gary Schwartz (*1940 v Brooklynu) studoval dějiny umění na Newyorské univerzitě i na Univerzitě Johna Hopkinse, ale roku 1965 se odstěhoval do Holandska, kde se specializuje na tamní malířství 17. století. Stal se tak i autorem knihy Jheronimus. The road to heaven and hell, která česky vyšla právě letos; jinak ovšem je spíš odborníkem na Rembrandta!

Co se pak skutečného „génia imaginace“ Hieronyma týká, jeho dílo (a pramálo známé osudy) zpracoval Schwartz původně v publikaci určené spíše mládeži a teprve následně se k tématu vrátil vážněji, i když…
Nad některými jeho soudy a úvahami možná zaváháme a vcelku vzato není text této – především obrazové – publikace ani zdaleka dokonalý.
To základní se ale, pravda, autorovi povedlo, neboť usiloval víc o „všezahrnující“ než o výlučný přístup k Boschovu dílu, i zabývá se tudíž soustředěně taky obrazy, jejichž autorství není jisté. V několika případech září totiž „působivý, autenticky vyhlížející podpis“ rovněž z malby, již jednoduše nemohla zhotovit tatáž ruka, co namalovala ony perly bujné obrazotvornosti, jakými jsou Zahrada pozemských rozkoší, Fůra sena, Pokušení svatého Antonína, Poslední soud a Klanění se tří králů!

Hieronimus Bosch byl i zdrojem rad (a inspirace) celé řadě dalších malířů.
Existuje jeho dílna, měl spoluautory a přechod mezi čistě jeho díly a díly dílny asi je pozvolný. Tak či onak si s tím Schwartz poradil. když umístil veškeré „výrobky“ dílny na tutéž pomyslnou platformu a zkoumá je více z hlediska sdělení než řemeslného zpracování… Knihu velice pozvedla i jeho do detailu propracovaná barevná tabulka hypotetické chronologie vzniku Boschových prací (neboli průnik často velice se lišících názorů několika expertů) a hodí se i výčet a přepis všech existujících zmínek o Hieronymovi; není jich věru moc.

Jak autor monografie diskutabilně tvrdí, neprahl prý Bosch po tom, aby bylo jeho dílo v budoucnu kdokoli jakkoli „luštil“ anebo dokonce rozluštil, a dost možná byl jen provokatér a – v jistém smyslu – mystifikátor.

Schwartzova práce má sedm částí, přičemž některé, zdá se mi, lepil dohromady až moc svižně.
Části se jmenují Svět, ve kterém žil; Jheronimus člověk; Jheronimus umělec; Kresby; Malby; Odkaz a Vědecká zkoumání a předposlední z nich se obírá díly ztracenými, ale rovněž vztahy k Bruegelovým pracem. Právem: „Druhý Bosch,“ říkali přece Bruegelovi a on se sám inzeroval co Hieronymova nástupce.

Hieronymus Bosch / Vůz na seno / 1516 / Triptych zachycuje Poutníka (Cesta života) a probíhající senoseč. Jedním z výkladů motivu je, že navzdory všelikým pokušením je možné najít správnou cestu. Logika celého triptychu je podobná Zahradě pozemských rozkoší. Vlevo ráj, uprostřed realita života, vpravo peklo.
Tento triptych byl součástí celkem šesti triptychů, které sesbíral španělský král Filip II (roku 1570). Později byl prodán a rozdělen na tři díla – střední panel vlastnila Isabella II., pravý panel putoval na královský zámek v El Escorial a levý panel do Prada.

Pracemi jen Boschem inspirovanými se Schwartz zabývá taky a Mistr, nutno říct, byl kopírován, adaptován a imitován nesčetněkrát. Otiskl se i do literatury. Schwartz si ovšem jako Boschem podstatně prý ovlivněné tvůrce vybral na tom poli jen Henry Millera a Vladimira Nabokova. Místně? Těžko říct.

Miller každopádně Boschovo jméno zaklesl do titulu svých memoárů z roku 1957 (slavným malířem zpodobené ovoce madroňo přitom popletl s pomeranči) a sběratel motýlů Nabokov, krajně alergický na jakékoli alegorie, odkazuje na Bosche v Adě (1969), kde se mj. hněvá, že nemá samice okáče lučního na „pekelném“ panelu Zahrady pozemských rozkoší kresbu ve spodní partii křídla, jak tomu je v reálu, ale v partii horní. „Jsem si naprosto jistý,“ míní jeho literární hrdina, „že se Bosch jen bavil. Jen se bavil křížením nahodilých fantazií, jelikož se mu líbily jejich tvary a barvy.“

Hieronymus ovšem byl, a to lze spolu se Schwartzem taky připomenou, rovněž laickým katolickým duchovním, i disponoval mj. oprávněním vymítat ďábla. Ryze vědecky jej začali zkoumat vlastně teprve až po (slavném) článku Carla Justiho, jenž byl otištěn v Berlíně roku 1889, a to zkoumání už neustane. Někomu může připomínat vaření z vody, ale tak to chodí.
A rozhodně má, řekl bych, bádání nad těmi několika obrazy větší smysl, než třeba „věda“ kol modrých o oranžových mauriciů (jichž se dochovalo jen o trochu méně).

Gary Schwartz: Cesta do nebe i do pekla. Hieronymus Bosch. Přeložil Milan Lžička. Odpovědná redaktorka Petra Diestlerová. Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní klub v edici Universum. Praha 2016. 256 stran. ISBN 978-80-242-5228-5

—–
Hieronymus Bosch (1450 -1516).
Nizozemský malíř pravým jménem Jheronimus van Aken (jeho jméno je odvozeno od města s-Hertogenbosch). Pocházel z malířské rodiny. Většina jeho děl je tématicky podobná. Hřích, lidská pokušení, morální selhání, zvířeckost v lidském chování. Jeho tvorbu ovlivnilo katolické dogma ráje, očistce a pekla, které ve středověku bylo hlavním propagandistickým motivem moci katolické církve. Fantastické figury znázorňují lidské emoce a vlastnosti a dodnes vzbuzují údiv nad mírou fantazie tohoto umělce.
Pozn. redakce.

Hieronymus Bosch / Detail obrazu Zahrada rajských rozkoší (mezi lety 1480 – 1490)

The post Hieronymus Bosch v kníze badatele Gary Schwartze Cesta do nebe i do pekla first appeared on Čítárny.