Ivan Jefremov v knize Athéňanka Tháis mistrně používá obsáhlé znalosti historii jako pozadí pro hluboké úvahy o člověku, společnosti a věčných hodnotách. Román popisuje život skutečné athénské hetéry Tháis v době Alexandra Velikého a historii používá jako zrcadlo pro úvahy o rovnosti, humanismu a možnosti lepší společnosti i v temných dobách.

Vše začíná v Athénách roku 337 př. n. l., kde mladá, už slavná Tháis potkává Alexandra a jeho přátele – Ptolemaia, Hefaistióna a Nearcha. Odtud se vydává na dlouhou cestu plnou dobrodružství: kupuje si otrokyni Hésionu, utíká z Athén, prožívá dramatické chvíle ve Spartě, na Krétě i v Egyptě, kde se setkává s nebezpečnými chrámovými mystérii.
Pak se připojí k Alexandrovi vojsku na perském tažení, prožívá bitvy, iniciační rituály Velké Matky i krátký, ale intenzivní románek s Alexandrem samotným.

„Ještě nikdy se nestalo, aby velký génius, vojevůdce nebo vládce — ať už patřil k jakémukoli národu — přinesl lidem štěstí. Čím je větší, tím větší neštěstí přináší.“

„Rozdíl mezi lidmi od narození je obrovský. Překonat ho, spojit všechny stejně jako překonat rozdíl národů, lze jen společnou cestou — cestou poznání. Ale je třeba se dívat, jaká to je cesta, která spojuje národy. Běda, jestliže není zaměřena k dobru, a ještě hůře, jestliže nějaký národ se považuje za vyvolený nad všechny ostatní…“

Vrcholem vyprávění je scéna v Persepolisi, kde Tháis navrhne spálení perského paláce.
Po Alexandrovi smrti se stane manželkou Ptolemaia a egyptskou královnou, ale nakonec se vzdá moci a s věrnou přítelkyní Eris odchází hledat utopické město Uranopolis, symbol svobodné a rovnostářské společnosti.

Nejde tu jen o dobrodružství a exotiku antického světa, ale o hlubokou úvahu nad rovností lidí v duchovní rovině (homonoia), o ženě jako vrcholu evoluce a o tom, jak i v tvrdé otrokářské společnosti mohou vznikat ostrůvky humanismu, přátelství a touhy po poznání.

„Když síla života v národě a zemi slábne, pak v ní ochabuje i krása a ti, kdo ji hledají, odcházejí do jiných zemí.“

Jefremov jedinečným způsobem ukazuje, jak Alexandrův velkolepý sen o sjednocení Východu a Západu v rovnosti nakonec selhal a přešel v obyčejné podrobení.
Spálení Persepolisu tu není jen historickou scénou, ale silným symbolem konce hierarchických a utlačovatelských říší.

Asi nejsilnější poselství knihy pro mě spočívá v naději, kterou Jefremov předává svým čtenářům.
Ukazuje, že i v temných dobách plných násilí a nemorálnosti se mohou objevit „ohniska“ rozumu a lidskosti. Ať už v podobě tajných mystérií, přátelství nebo pokusů o utopickou společnost jako Uranopolis.
Je to apel, abychom neztráceli víru v morálku, krásu, poznání a rovnost napříč hranicemi tříd i kultur.
Tháis by měla být pro nás symbolem svobodné a duchovně vyspělé ženy, která přes všechny překážky hledá smysl a lepší svět.

„Láska je umění odevzdat se a nic na oplátku nepožadovat.“

Historické pozadí románu
Jefremov uvádí, že dějovou kostru převzal z antických autorů Plutarcha, Arriana a Diodora. Klíčovou scénu spálení Persepolisu bere jako historickou událost, ale vše ostatní je jeho vlastní tvůrčí interpretace.
Plutarch ve svém Životě Alexandra (kapitola 38) věnuje Tháis jen krátkou, ale velmi výraznou pasáž. Jefremov z ní vychází jako z hlavního historického jádra, ale dramaticky ji rozšiřuje a přetváří v celý román.

Ivan Jefremov bohužel napsal Athéňanku Tháis jako svou poslední svou knihu.
Je také “třetí částí” mimořádné volné trilogie, která se dá velmi stručně charakterizovat takto:

O tom, jak nelze žít je scifi-román Hodina býka.
O tom, jak je třeba žít v budoucnu, je scifi-román Mlhovina v Andromedě.
O tom, jaká je obecně historie lidstva, je historický román Athéňanka Tháis.

Přinášíme výpisky z jedné kapitoly Athéňanky Tháis, na kterých je vidět obrovský rozsah vědomostí Ivana Jefremova a i jeho jedinečný spisovatelský talent.
Je to delší ukázka, ale přesně na jeden dlouhý večer, protože počet slov je stejný jako počet otázek, které obsah vyvolává.

Doufáme, že zatoužíte číst celý příběh helenské hétery Thais a projít se s inteligentní kráskou barvitě podanou historii v době Alexandra Velikého (356 př.n.l. – 323 př.n.l.).

Ivan Jefremov na Čítárnách >>

Výpisky z kapitoly Moudrost Eridu / Ivan Jefremov – Athéňanka Tháis

Končila teplá babylónská zima. Blížící se léto hrozilo vedry a Alexandr o sobě stále nedával vědět, Lýsippos se rozhodl podniknout cestu do Eridu! … Řeka se na jihu rozdělovala na mnoho ramen, vyschlých koryt a odboček, čímž vytvářela obrovské bažiny v délce půl tisíce stadií, doslova moře rákosí a ostřice.
Jenom velmi zkušení kormidelníci mohli v tomto labyrintu najít hlavní řečiště, které se stáčelo k západu, kde mazlavá hlína a solončak chránily východní okraj syrské pouštní stepi. Za tři dny propluli asi padesát parasangů neboli půldruhého tisíce stadií a ani na chvíli nepřirazili k břehu. Dál už tekl Eufrat širokým řečištěm na východ. Po dalších pětadvaceti parasanzích obtékala řeka ze severu kamenitou vyvýšenou rovinu, na níž kdysi stála prapůvodní starobylá mezopotámská města.

Pátý den plavby přistáli k večeru u starého, napůl zničeného přístavu na pravém břehu řeky Eufrat se schodištěm z obrovských kamenných desek. …Mohutné zříceniny a ubohé nové domky i velký zájezdní hostinec obklopovaly tři velkolepé chrámy.
Dva z nich, správněji jeden zachovalejší, připomněly Tháidě hlavní budovu Kybeliny svatyně a podobné stavby v Babylóně a Súse.
Třetí chrám se stopami častého obnovování se vyznačoval zvláštní architekturou. Jeho základy podpírala cihlami obložená podstavba se zaoblenými rohy.

Po obřadném uvítání uvedli hosty do bočního přístavku, zřejmě určeného k odpočinku a noclehům, nabídli jim ořechy, datle, med, ječné placky a mléko. Když se poutníci po umytí nasytili, vstoupil vysoký kněz v bílé říze s hustým mohutným plnovousem a přisedl si k nim na lavici, ale střežil se cizinců dotknout. Tháis si všimla, jak Lýsippos udělal ve vzduchu znamení a ukázal očima na ni…Když si mezi sebou cosi vysvětlili (Tháis pochopila, že zasvěcení orfici mají přístup k tajemstvím chrámu), vyjádřili oba ochotu dát Helénum k dispozici veškeré své znalosti.

Zavedli Lýsippa a Tháidu do dlouhé chodby, po jejíž zdi byly svisle pevne napjaty stříbrné struny různé délky. Vysoký kněz se v chůzi dotýkal některých strun a ty se rozechvívaly krásným dlouhým zvukem, který se rozléhal ozvěnou po celé kamenné chodbě.

»Tohle zní v každém člověku a spojuje různá pokolení přes propast věků,« vykládal kněz, »a šíří se dál do neznámých dálav budoucnosti. Chápete-li tento symbol, pak vám nemusím vysvětlovat druhý« ukázal kněz na hluboké příkopy napříč chodbou překryté deskami s obrazy zvířat nebo pohádkových nestvůr. Tháis to pokládala za symbol rozdělení generací temnem a nevědomostí, za cestu k úpadku člověka. Nerozpakovala se zeptat se na to Inda. Kněz se přívětivě usmál.

»První kapky deště zemi nezavlaží, ale jsou předzvěstí plodivého lijáku,« řekl druhý kněz s tmavou pletí, »vy taky jste takové kapky. Uchylme se k rozmluvě tam, kde je nerušený klid.«

Tháis si všimla obrazů zvířat namalovaných na zdech mezi sloupy: tygrů, nosorožců, divokých býků. Ale nejčastěji tu byly obrazy slonů, obrovitých zvířat známých v Mezopotámii a někdy přiháněných i do Babylónu, ale nikdy nikde nezobrazovaných. Z dvou bronzových kadidelnic stoupal těžký vonný dým a ležel v sále jako modravá mlha.

»O čem byste chtěli rozmlouvat?« zeptal se kněz s tmavou pletí, zřejmě hodnostně vyšší než majestátní vysoký Ind.

»Během několika let našeho přátelství mi má žačka několikrát položila otázky, na které jsem jí nedokázal odpovědět. Možná že vy, kteří jste pronikli do tisícileté moudrosti, nás osvítíte oba,« skromně pravil velký umělec.

»Vědění je jako majetek,« odvětil starší kněz, »nesmí se jím ledabyle mrhat. A stejně jako bohatství nebo vojenská moc, ocitne-li se v nehodných rukou, slouží hloupému vyvyšování jednoho národa a ponižování druhého.
Kromě toho, a to je velmi důležité, velké objevy, jaké například že Slunce je koule, kolem níž obíhají planety, a že také Země je kulatá, a to nikoliv plošně, a visí v prostoru, mohou rozvrátit víru v bohy vytvořené jen lidskou fantazií.

Moudrému člověku poznání nijak nevyvrátí víru ve velikost světa a účelnost jeho zákonů, které tak dobře vyciťují básníci a umělci. Zato hlupák přijde o víru vůbec a zřítí se do černé propasti nesmyslného živočišného živoření. Hloupost nevědomců je ale k něčemu dobrá: zachraňuje neopatrné hledače pravdy – lidé jim prostě nevěří nebo se jim vysmívají, jak se to stalo vašemu filozofovi Anaxagorovi, když první v Heladě učil, že Slunce je rozžhavená koule. Pro tento ‚směšný blud‘ neměla na Helény nijak významný vliv ani jeho velká myšlenka o ‚nús‘, světovém rozumu, totožná s naší filozofií, ještě předtím váš myšlenkový velikán Anaximadros tvrdil, že člověk vznikl jako výsledek dlouhého vývojového řetězu pokolení zvířat z prvotních rybovitých tvorů. Dospěl k pochopem nekonečnosti vesmíru a obydlených světů.

Pythagorův žák, lékař Alkmaión, objevil před dvěma staletími, že mozek je orgán rozumu a vnímání citů. Věděl také, že planety obíhají po určených drahách, ale i on byl vysmíván. Avšak orfické učení, svým duchem indické, jsme přejali my, Indové, nebo naši společní předkové, takže vy teď můžete bez překážek ovládnout toto vědění a nemusíte se hloupě vypínat nad jinými.«

»Mluvil jsi o posměchu,« nerozhodně začala Tháis, »my máme boha Móma, zplozence Noci a propasti Tartaru, a ten všechno popírá, všemu se posmívá a narušuje dokonce i klid olympských bohů. Tady jsem se setkala s národy, pro něž je výsměch a rozklad všeho starého, velkého a krásného přímo základem jejich existence. Vysmívají se i Erótovi tím, že si vymýšlejí všelijaké odporné kejkle a snižuji božskou vášeň na zvířecký chtíč. V jejich očích jsem já prostě nevěstka, kterou se patří kamenovati.«

„Souhlasím s tebou, pokud jde o škodlivost ignorantského posměchu,« odpověděl vysoký Ind, »ale jeho příčina není podle nás v tom, že existuje nějaký bůh výsměchu. Malé národy obývající země mezi mohutnou egyptskou a mezopotámskou říší byly vždycky porobeny. Člověk odplácí za ponížení tím, že se vysmívá tomu, kdo ho ponížil, má-li k tomu ovšem dost sil. U malých národů je lidský život nejistý a prchavý, nic u nich není trvalé, a tak se tu tedy nemůže vytvořit ani pevná víra a filozofie.«

»Mohli bychom to přirovnat k opicím,« doplnil ho starší kněz, »v naší zemi je jich velká spousta a některé se pokládají za posvátné! Opice jsou ze všech zvířat nejlínější. Žijí si bezpečně na stromech, v lesích, kde mají dostatek ovoce, a proto neztrácejí čas a nemusí vyvíjet žádnou námahu na obživu jako ostatní zvířata – tygr, který se zuřivě honí za kořistí, nebo slon či býk, kteří musí dlouho spásat trávu, aby nasytili své obrovské tělo. Ti si proto váží času a neutrácejí ho na hlouposti. Ale zahálčivé opice se rychle nasytí a pak se baví ohavnostmi. Házejí ořechy tygrovi do očí, kálejí na hlavu slonovi a potom se jim posmívají, přičemž se v bezpečné výšce mohou popukat smíchy! Cítí svou ubohost a neužitečnost a mstí se za to na ostatních úctyhodných zvířatech.«

Heléni se zasmáli, ale Ind mluvil vážně, takže Lýsippos a Tháis v rozpacích zmlkli.

…V následujících dnech se Tháis dověděla o dvanácti Nidání neboli příčinách bytí.
Každá z nich se považovala za následek předešlé a za příčinu následující. Velká příroda, jinak rodící síla Šakti, se jen nepatrně lišila od Velké matky předhelénských kultů s hlavním ženským božstvem. Šesté znamení zvěrokruhu Kana neboli Panna, představující Šakti – sílu přírody neboli Machamaju – velkou iluzi, ukazuje, že prvotní síly musí odpovídat číslu šest a jdou za sebou takto:

1. Parašakti – mohutná síla tepla a světla, z které se rodí všechno na zemi.

2 Džnanišakti – síla rozumu neboli moudrého vědění je dvojstranná: první strana Smriti neboli paměť je nesmírná síla, schopná oživovat dřívější představy a budoucí očekávání; druhá strana je jasnozření čili prozření skrze závěs Maji v čase, jehož všechny tři aspekty – minulost, současnost a budoucnost – tvoří jednotu a jenž je mnohem složitější než čas odpočítávající tlukot lidského srdce.

3. Iččchašakti – síla vůle, napětí proudů uvnitř těla, aby se splnila naše přání.

4. Krijašakti neboli síla myšlení, která je materiální a může svou energií vyvolávat činnost.

5. Kundalinišakti – životní princip veškeré přírody. Tato síla je pohyblivá, hadovitě se plazí a spojuje v sobě dva velké protiklady přitažlivosti a odpuzování, proto se jí také říká had. Kundalini je v životě rovnováhou vnitřního a vnějšího. Její postupný pohyb uvnitř člověka mu dává sílu Kamy-Eróta a vede k převtělování.

6. Mantrišakti neboli síla řeči a hudby, znaků a písma.

Z tohoto výčtu mateřských sil se Helénům nejvíc líbilo Kundalinišakti, pojem blízký jim oběma, duchem umělcům a básníkům, pojem příbuzný dialektice Herakleita z Efesu, Anaxagora a Antifónta. Lýsippos upozornil, že u moudrých filozofů židovských národů je had silou zla, která zničila šťastný život prvních lidí.

Oba Indové se usmáli a starší řekl:

»Naše posvátná kniha Aitareia nazývá vaši Gaii-Zemi Sarporadžini, hadí královnou, matkou všeho, co se pohybuje, neboť had je ve hře protikladných sil symbolem pohybu. Podle našich pověstí existovalo nejdříve plemeno hadovitých lidí neboli nagů, kterých nebylo víc než tisíc.

Teď žije nový druh lidí, v pořadí pátý, jehož symbolem je býk a kráva. Býk je posvátné zvíře u vás na Západě, kráva u nás.
Od nagů zdědil můj národ schopnost podřídit si strašlivé jedovaté indické hady. Tady v našem chrámu je nagova kněžka, která vykonává obřad políbení posvátného hada. Nikdo jiný ze smrtelníků ani nejvyšší kasty nedokáže vykonat tento obřad a zůstat naživu!«

Tháis zahořela zvědavostí a získala slib staršího kněze, že jí strašlivý obřad ukáží.

Mnoho z toho, co jim Indové vyprávěli, zůstalo pro Tháidu i Lýsippa nepochopitelné.
Obrovská délka času, který počítali od stvoření světa, byla v zásadním rozporu s výpočty egyptských, foiníckých a pýthagorovských učenců. Nejkratší čas vypočítali Židé: šest tisíc let. Podle indických údajů se první skuteční lidé objevili na Zemi před osmnácti milióny šesti sty šestnácti tisíci pěti sty šestnácti lety. Se stejně úděsnou přesností vypočetli Indové hrůzné a temné období pohrom v dějinách lidstva, které nastalo po nesmírné bitvě v Indii, kdy vyhynul výkvět lidstva před dvěma tisíci sedmi sty sedmdesáti lety. Tato doba, či jak říkali Kalijuga, má trvat ještě čtyři sta dvacet devět tisíc let.

»Jiní učenci ji počítají kratčeji,« řekl vysoký Ind, »jenom něco přes pět tisíc let.«

Lýsippos a Tháis se po sobě podívali. Takový obrovský rozdíl odporoval přesnosti předchozích ohromujících údajů.
Indové si povšimli rozpaků Helénů a dál jim vyprávěli o přesných výpočtech, k nimž došli jejich matematikové. V knize »sluneční vědy« se čas dělí zvláštním, Helénům neznámým způsobem. Jedna hodina se rovná 24 minutám Helénů a jedna minuta či vikala 24 vteřinám. Dál se čas rozděluje neustále šedesátkrát a toto dělení dospívá až ke kastě: k nepředstavitelně krátkému okamžiku, jenž trvá jednu třísetmilióntinu vteřiny. Na Lýsippovu otázku, proč byla vymyšlena čísla, která nelze změřit a dokonce ani si je představit, odpověděl Ind, že lidský rozum má dva stupně vědomí. Na vyšším stupni, nazývaném »buddhi«, je s to vnímat zcela nepatrné veličiny a poznat složení světa z nejmenších částic, středosil, věčných a naprosto pevných, i když jsou to jen částice energie.

Helénové se také dozvěděli o velkém lékaři Dživakovi jenž žil před tři sta lety a měl kámen, jímž osvětloval vnitřní orgány lidského těla, a o dalším lékaři, ten zas uměl cnránit lidi před onemocněním neštovicemi tím, že jim vtíral do malé ranky krev, kterou vzal někomu, kdo tuto nemoc přežil.

»A proč teď lékaři neužívají všude tohoto způsobu?« zvolala Tháis. »A proč vy sami o tom vyprávíte jako o něčem skoro zapomenutém?«

Starší kněz se na ni dlouho a mlčky díval a mladší rozhořčeně vykřikl:

»Tak nesmíš mluvit, krásná zasvěcenkyně! To všechno a ještě mnoho jiného je tajemství, skryté ve starých knihách. Je-li zapomenuto, bylo to z vůle bohů v karmě. Když se my, kněží nejvyšší kasty, dozvíme, že čtení posvátných knih vyslechl někdo z nižší kasty, vlijeme mu do uší rozžhavené olovo!«

»Jak se potom snažíte rozšířit vědění?« zeptala se s jistou jízlivostí Tháis. »Před chvíli jsem slyšela něco o neštěstí plynoucím z toho, že jsou lidé nevědomí.«

»Nesnažíme se vědění rozšiřovat, ale uchovávat pro ty, kterým je přisouzeno je ovládat!« odpověděl vysoký kněz.

»V jedné kastě? A co ty ostatní, ty mohou žít dál v nevědomosti?«

»Ano. A plní to, co jim bylo určeno. A splní-li to dobře, narodí se v příštím životě v jiné, vyšší kastě.«

»Vědomosti chráněné v úzkém kruhu čeká nevyhnutelně úpadek a postupné zapomenutí,« vmísil se do hovoru Lýsippos, »a uzavřené kasty se hodí k pěstování dobytčích plemen, ale ne lidí. Sparťané chtěli vytvořit odrůdu vojáků, a dokonce se jim to podařilo, ale v životě se všechno mění rychleji, než si lidé uvědomují. Vojenský způsob života dovedl Sparťany na pokraj zkázy.«

»My nemáme jednu kastu, ale mnoho kast na všechno, co je potřebné pro život člověka,« namítl Ind.

»A přesto se mi helénský vztah k lidem zdá důslednější. Vy ve svých posvátných knihách a filozofických soustavách považujete lidi za rovné bohům, ale ve skutečnosti se na ně díváte jako na dobytek a udržujete je v nevědomosti,« tvrdě trval na svém Lýsippos.

»A Heléni snad neuznávají ušlechtilý původ?« zamračil se starší kněz.

»Uznávají. Rozdíl mezi námi je jen jeden, ale zato podstatný. My se domníváme, že ušlechtilý člověk se může narodit komukoliv a že je hoden znalostí i umění a mistrovství, kterého je schopen dosáhnout a užívat. Najde-li si k sobě ženu na stejné úrovni založí ušlechtilý rod a může se to stát v nějakém athénském paláci stejně jako v rolníkově chalupě někde v Chalkidice. Tam i onde může spatřit světlo světa dobro i špatnost. Obvykle se má za to, že mimořádně krásní lidé se rodí za účasti bohů nebo bohyň.«

»Ale otroky nepovažujete za lidi a ponižujete je na úroveň dobytka!« zvolal Ind.

Tháis chtěla něco namítnout. Lýsippos ji zarazil a nenápadně jí stiskl ruku. Vstal, ponechal Athéňanku o samotě s Indy a vyšel známou cestou ke své cele a vrátil se s velkou krabicí z fialového amarantového dřeva, okovanou na růžcích zlatými plíšky. Opatrně ji postavil na osmihranný stolek a nadzvedl petličku. Objevil se podivný mechanismus – změť ozubených koleček a páček nejrůznější velikosti. Na postříbřených okrajích byla vyryta písmena a znaky.

Indové se se zájmem nad krabičkou sklonili.

»Žák pythagorejců Hérakleidés z Pontu, Aristotelův přítel, zjistil, že koule Gáie se otáčí jako vlček kolem své osy a že osa tohoto vlčka je nakloněna vůči rovině, po níž se pohybují planety a Slunce.

Tento přístroj je určen k výpočtu pohybu planet, bez čehož není možné předpovídat budoucnost ani správně plout po moři. Jeho vytvořením podal lidský rozum důkaz svého důmyslu, takže teď stačí už na všechno ostatní jenom ruce a tabulky nahrazující paměť, které jsou zakresleny na víčku. Člověk nemusí provádět zdlouhavé výpočty a může se věnovat složitým problémům.«

Překvapení kněží ztichli. Lýsippos využil jejich rozpaků a řekl:

»My Heléni, místo abychom trestali hledače vědomostí roztaveným olovem, otvíráme brány a zahrady našich akademií a filozofických škol dokořán. A vás, kteří jste začali uvažovat o světě víc než o několik tisíciletí před námi, už doháníme.«

»To je proto, že je vás málo a musíte tudíž o své žáky všemožně pečovat, aby mohli předat pochodeň vědění dál! Ale nás je moc! Kdybychom vědění veřejně vybubnovali, okamžitě ho ignoranti všelijak znesváří a zneužijí proti opravdovým učencům.
V Krijašakti a Kundalini jsme našli tajemství osobní síly a velmi pečlivě chráníme techniku jejího ovládnutí a užívání. Kdyby toto vědění ovládl člověk nedokonalé karmy, přineslo by to vzápětí neštěstí!«

A Tháis se dozvěděla o zákoně karmy neboli odplaty, před nímž Nemesis, dcera Nykty (Noci), vyhlížela jako naivní, maličká a slabounká bohyně spravedlivého trestu.

Přímo v základech světa pracuje obrovitý mechanismus, karma, jemuž podléhá všechno, bozi, lidé i zvěř. Ti musí napravovat své chyby, nedokonalosti – a tím spíš zločiny – v řadě dalších převtělení, v nichž se jejich úděl buď zhoršuje, nebo zlepšuje podle osobního a společenského chování. Lež a klam, zvláště ty zaznamenané v knihách, patří ke strašlivým zločinům, protože mají škodlivé důsledky pro mnoho lidí a mohou být odčiněny až za tisíce let. Hanobení krásy patří rovněž k nejtěžším přestupkům. Ten, kdo komukoli cokoli zakáže, bere na sebe jeho karmu, ať už je jakákoli.

»To znamená, že když zakazujete nižším kastám vědění, berete na sebe jejich nevědomost? Nevědomost miliónů lidí?« znenadání se zeptala Tháis.

Starší kněz ucouvl a z očí vysokého kněze sálal hněv.

»Vy Helénové taky nedovolíte otrokům přístup k vědění,« odpověděl starší Ind, »vás svobodných je málo a jich je hodně a pořád víc. Proto váš svět brzy zahyne, přestože vaše výboje jsou velké.«

Lýsippos musel Athéňanku zarazit, neboť se zase chystala kněžím cosi vyvracet. Tháis si uvědomila že každá víra má své slabiny, a vzdala se námitek! Kritizovat tyto slabiny je snad vhodné ve veřejné diskusi, ale ne v přátelské besedě. Místo sporu se nakonec Athéňanka odhodlala zeptat se na něco, co ji už dlouho trápilo.

»Můj učitel, velký umělec Lýsippos, mě strašně odsoudil za jeden prohřešek a rok se mi vyhýbal.
Krása je to jediné, co lidi poutá k životu a pro co si ho váží, pro co přemáhají jeho útrapy, nemoci a nebezpečenství. Lidé, kteří krásu ničí, kazí nebo se jí posmívají, nemají právo na život. Ty je třeba ubíjet jako vzteklé psy, nositele nevyléčitelné nákazy. A umělci jako kouzelníci krásu tvoří a nesou za ni větší a hlubší odpovědnost než my, nevidoucí, neboť mají pronikavý zrak. To mi řekl Lýsippos před třemi roky.«

»Tvůj učitel má naprostou pravdu a je plně ve shodě se zákonem karmy,« prohlásil kněz s tmavou pletí.

»Z toho tedy vyplývá, že mě čeká strašlivý trest v tomto i v budoucím životě, protože jsem zničila nádherné paláce v Persepoli?« smutně se zeptala Tháis.

»To jsi byla ty?« Indové si se zájmem prohlíželi svou návštěvnici. Po dosti dlouhém mlčení promluvil starší kněz a jeho pádná a přesvědčivá odpověď jí přinesla ulehčení:

»Ti, kdož prahnou po moci, kladou důvěřivým lidem nástrahy. A nejenom důvěřivým, neboť my všichni, malí i velcí, toužíme po zázracích, a proto nás láká všechno neobyčejné. Ti, kdož chtějí ovládat myšlení lidí, kladou nám nástrahy svými hříčkami čísel, znaků a formulek, sfér a zvuků a vydávají je za klíč k vědomostem. Ti, kdož touží ovládat city, zvláště davu, jako jsou despotové a politici, budují obrovské paláce, které deptají lidi a ohromují jejich city. Jakmile člověk podlehne této nástraze, ztrácí svou osobnost a důstojnost. Paláce v Portipoře, jak říkáme Persepoli, jsou taková nástraha. Tys to zřejmě vycítila a stala ses nástrojem karmy, tak jako něhdy trestající zlo slouží dobru. Já bych tě Lýsippova obvinění zbavil.«

»Já už to sám pochopil a odpustil jsem jí,« souhlasil s ním sochař. »A proč jsi mi to takhle nevysvětlil?« vytkla mu Tháis.

»Nepochopil jsem to rozumem, ale citem, slovy nám to vysvětlili teprve oni, kteří znají karmu, naši učitelé z Indie,« Lýsippos se uklonil a po asijském způsobu si dal ruku na čelo.

Nato se kněží uklonili ještě níž.

…»Říkali jste nám,« začal, když všichni čtyři znovu usedli v okrouhlém sále, »že ve vědění je spasení. Podle vás by nebyla ani nepatrná část toho utrpení, které je dnes ve světě, kdyby se lidé víc zamýšleli nad neštěstím způsobovaným nevědomostí. Toto naprosto správné tvrzení se u vás dobře snáší s nelidskými zákony o tajemství vědění. Ale vedle rozumu jsou také city. Co víte o nich? Co dělat s Erótem? Velký sochař, tvůrce sochy, kterou získal váš chrám, hyne láskou.«

»Máš-li na mysli bohyni noci Ratri, nepatří chrámu a je zde jenom přechodně na cestě do Indie.«

»U nás je považována za bohyni měsíce, zdraví a mladých žen, podobnou Afrodítě,« řekla Tháis.

»Naše bohyně lásky a krásy Lakšmi je pouze jednou světlou stranou božstva. Jeho černou stranou je bohyně zkázy a smrti, trestající Káli. Dříve, v dávné minulosti, kdy každé božstvo projevovalo člověku přízeň i nepřátelství, splývaly obě strany v podobě bohyně moci Ratri, a tu uctívám já,« vysvětlil kněz s tmavou pletí.

»Jak můžeš uctívat pouze ženskou bohyni, když vaši bozi posílají nebeské krasavice, aby zlomily přílišnou moc mudrců?« zeptal se Lýsippos. »V tomto ohledu mi vaše náboženství připadá jednak vznešené, protože klade člověka na stejnou výši jako bohy, jednak nízké, protože jeho božstva využívají krásy jako zbraně k nedůstojnému pokoušení.«

»V takovém pokoušení není nic nedůstojného,« smál se kněz, »člověka přece nesvádí nějaká obyčejná jakšini, démon smyslného chtíče, ale sluneční krasavice, vzdělaná v umění i vědách, asi jako ona,« ukázal očima na Tháidu.

Rozvernost, kterou musela dlouho potlačovat, Tháidu pojednou strhla a ona vyslala ke knězi žhavý, dlouhý pohled.

»O čem jsem to mluvil?« třel si kněz čelo ve snaze rozpomenout se.

»Existují dvě cesty zdokonalení a zušlechťování, obě jsou tajné.
Jednou cestou je asketismus, naprosté zřeknutí se všech přání, hloubání, které spojuje nižší vědomí s vyšším. A především potlačení i nejmenšího pomyšlení na to, čemu vy říkáte Erós. Tady žena svým působením muže silně ohrožuje!«

»Jako u Židů, u těch je žena příčinou prvotního hříchu, vyhnání z ráje a jiných pohrom.«

»Ne, to ne. Kromě toho, jak vidět, neznáš jejich náboženství do hloubky, to si vzalo mnoho z babylónské moudrosti, a neznáš ani kabalu.
Tak jako u nás ve filozofických výšinách posvátných Upanišád neexistuje osobní bůh, ale jenom Parabráhman – realita všeobsáhlého Vesmíru, tak ani v kabale neexistuje strašlivý osobní Jehova, ale En Sof, nekonečné a neohraničené bytí.
Pravda se zjevuje prostřednictvím nahé ženy, skrývající se pod jménem Sefiroth. Sefiroth spolu s moudrostí Chochmou, mužským principem, a ženským rozumem Binou, tvoří trojici neboli Koronu, Kether, vrcholek Pravdy.
Ženy nemají zakázán přístup do svatyň.
Dívky kadešim jsou ve své nahotě posvátné, jsou zasveceny bohu stejně jako naše chrámové tanečnice, foinické a babylónské chrámové ženy, nemluvě uz o vašich služebnicích Afrodíty, Rheie a Démétry.
Vsechny staré kulty pocházející ze stejného základu a směřující ke stejnému cíli mají mnoho společného.«

»A proč tedy zuřiví židovští kazatelé o nás vykřikují, že jsme modloslužebníci, a nenávidí naše zákony a ustanovení?«

»Existují spisy elohické, které se vyznačují vysokou moudrostí, a pak o pět století později sestavené spisy o všemohoucím jediném Bohu, jenž se zabývá výhradně lidskými záležitostmi jako vrchní správčí Země.
Je to náboženství sledující jediný cíl: zachovat starý a nepočetný národ, obklíčený nepřáteli.
Právě především u nich najdeš pojem hříchu, jaký neznáte ani vy, Heléni, ani my, Indové. Přirozené určení lásky, totiž zachovat lidský rod, je u nás posvátnou povinností člověka.
Ani v nejdávnějších dobách nebyly u nás ženy nikdy odděleny od mužů a byly stejně jako oni svobodné. Tak je psáno v našich posvátných védách.
Jak bychom mohli považovat za nečistou vášeň, přirozenou jako sám život, v jejímž žáru se rodí budoucí pokolení?«

»Proč potom vaši bohové pomocí vášnivých apsar, nebeských hetér, brání mudrcům, aby se povznesli do nejvyššího světa?« ukázala Tháis vzhůru a vyvolala úsměv obou kněží.

»Nejvyšší svět se tak nazývá nikoli proto, že je někde nahoře, my tím označujeme, že je hodnotově vyšší než všechno kolem něho,« vysvětloval kněz s tmavou pletí, »ale začal jsem ti vykládat o různých cestách k dosažení dokonalosti. První cestou, opakuju, je cesta jasného myšleni – potlačení všech tělesných tužeb, dokonce i touhy po dalším trvání života. Avšak staří obyvatelé Indie s tmavou pletí, k nimž patřím i já, vypracovali jinou cestu, která tvoří filozofický počátek veškerého indického myšlení a současné době nevědomosti, závisti a hněvu, nazývané Kali-juga, velmi dobře vyhovuje. Obsahuje nejhlubší poznání a největší umění, jak ovládat síly lidského těla. Nazývá se tantra. Její podstata je krátce vzato v tom, že člověk musí všechny hlavni životní tužby žít co nejintenzivněji, aby je co nejdříve překonal a osvobodil se od nich.«

»A ty jsi stoupenec tantry?« zeptala se Tháis.

Kněz přikývl.

»A zbavil ses svodů a tužeb?« Podívala se na něj tak, že všechny svaly jeho mohutného těla se napjaly. Nadechl se zhluboka a pokračoval:

»Tantra nezavrhuje tužby, zvláště ne Eróta, neboť ho považuje za hybnou sílu života a vidí v něm možnost duchovního povznesení. A my nikdy neodmítáme pomoc jinému při takovém vzestupu výš, protože máme na paměti Bráhmův příběh.«

Ind jim vyprávěl rozkošnou legendu o lásce nebeské apsary k hlavnímu bohu indické trojice Bráhmovi Jsa ponořen do rozjímání a sebezdokonalování neodpověděl na její toužebné volání. Tu ho apsara proklela a předpověděla mu, že věřící ho budou uctívat méně než ostatní bohy. Bráhma se odebral k druhému bohu trojice Višnovi a ten mu vysvětlil, že se dopustil těžkého přečinu, jehož důsledků se může zbavit jen tím, že se stane apsařiným milencem, a ještě dalšími třiceti pokáními, aby se očistil, neboť žena je největší klenot a účinné ruce přírody – Šakti. Muž, jenž odmítne vášeň kterékoli ženy, dopouští se těžkého přestupku. Proto stoupenci tantry uctívají Šakti a v Erótu jsou velmi zkušení.

»I muži i ženy?«

»Samozřejmě!« odpověděl kněz. »Nestačí jen přání, je třeba činu. Dva, kteří se chystají k onomu obřadu, musí oba nebo alespoň jeden z nich projít dlouhou tělesnou a citovou přípravou, chtějí-li dosáhnout velkého duchovního povznesení a zbavit se nízkých prchavých žádostí.«

…»Když tantra tak mocně ovlivňuje city, srdce a tělo člověka, uměl bys vyléčit mladého umělce z přílišné a beznadějné lásky k mé přítelkyni?«

»Umělci jsou uprostřed mezi stoupenci asketismu a tantry.
Básnická duše se nebojí pokušení, protože spočívá v lásce, která je touha, a toužit znamená doufat v pokračování života. Opravdová poezie odvrhuje všechno falešné, a tím se podobá askezi, ale zároveň se spaluje v Erótových plamenech lásky k milované nebo k Múze. Tato rozdvojenost umělců ztěžuje léčení. Nicméně, pokusíme se.«

»V čem spočívá léčení?«

»Každá myšlenka, soustředíme-li k ní usilovně pozornost, se projeví navenek. Silné přání má svůj nezbytný důsledek.«

»Máš na mysli setep-sa, hypnózu?«

»I tu. Avšak u umělce je nejdůležitější zaměřit jeho žádost ke Khado-Lilit, ukrytou v srdci každého muže. Tak jako vy, Heléni, i my máme báji o několika lidských pokoleních, která žila před těmi dnešními. Heléni věří v lidi zlatého, stříbrného a bronzového věku, což svědčí o jednotném původu mýtů. Ale je tu jeden podstatný rozdíl: my považujeme dřívější lidi za bytosti nebeštější, vy naopak za pozemštější, než jsou dnešní, a tudíž za méně dokonalé.«

»Nemáš pravdu, kněže,« přerušil ho Lýsippos, »cožpak Titáni a Títánky byli horší než dnešní lidé? Prométheus a jeho druhové se obětovali, aby zbavili lidi nevědomosti.«

»A jenom jim připravili víc utrpení z poznané odpovědnosti, protože je obdařili snem o svobodné vůli, ale nezbavili je tíhy nesvobodného života,« dodal vysoký kněz.

»Podle našich mýtů požírá Kronos své děti, které mu zrodila Rheia-Gáia. Úranos je rovněž zabíjí.
Jinak řečeno, čas a nebe stírají z tváře země plody své. Znamená snad tento mýtus, že země, příroda neboli Šakti je neschopna stvořit lidi rovné bohům?«

»To znamená, že lidstvo musí koneckonců zdokonalovaním svého poznání a svého vývojového vzestupu samo sebe přetvořit. Naše staré spisy hovoří o někdejších pokoleních lidí – duchů. Nebudu mluvit o třech prvních, jsou od nás nesmírně vzdálena. Bezprostředně před námi žilo čtvrté lidské pokolení s nádhernými ženami nebeského původu. Židovská mytologie neuznává různá, po sobě jdoucí pokolení ale jen jednou stvořený pár lidí, stejných, jako jsou dnešní. Ale i podle jedné jejich báje prý první člověk, Adam, měl před lidskou ženou Evou už jinou – Lilit. Báje z ní udělala zlého démona, sice krásného ale všemožně ubližujícího Evě, až poslal Bůh tři anděly a ti vyhnali Lilit do pouště.

Indické Lilit jsou úplně jiné. Také umějí létat ve vzduchu, ale jsou k lidem bezmezně dobré. Královna všech těchto pražen, kterým říkáme khado, se jmenovala Sangie khado a byla nad pomyšlení krásná. Na rozdíl od apsar neměly khado rozum, ale jen city. A sen o krásném lidském těle a nadlidské Erótově schopnosti přetrvává u nás jako vzpomínka na tyto Lilit.«

»Slyšela jsem od Orientálců vyprávět legendu o peri, nebeských krasavicích, zrozených ohněm. Také létají ve vzduchu a občas se skloní k některým vyvoleným smrtelníkům,« řekla Tháis, neboť si vzpomněla na svůj pobyt u jezer poblíž Persepole.

»Je to nepochybně rovněž ohlas vzpomínky na Lilit,« souhlasil s ní starší kněz, zjevně se vůči Tháidě choval stále pozorněji.
»Naším úkolem je vyvolat tuto vzpomínku v umělcově duši, ovládnout ji a všechno další už svěřit obzvlášť dovedným posvátným tanečnicím, aby ho zbavily ničivé vášně k modelce, která s ním nemíní spojit svůj osud!«

»Děkuji ti, Lýsippe. Když jsi se mnou, nebojím se, že pochybím,« řekla Tháis na rozloučenou, »to asi dělá tvá moudrost…«

…»Být moudrý, Athéňanko, je málo příjemné. Moudrých proto nebývá mnoho.
Moudrost pozvolna zraje v tom, kdo nepodléhá chvále a odmítá lež.
Uplývají léta a ty pojednou zjišťuješ, že už nemáš někdejší touhy, a uvědomuješ si, jaké je tvé místo v životě. Člověk má menší nároky, je opatrný a váží důsledky svých činů, což znamená, že je – moudrý.
To není štěstí, jak ty to poeticky chápeš, vůbec ne. Lidé s oblibou překonávají úzkost a hněv písněmi a tanci, aniž vědí cokoli o jejich podstatě.
Je třeba hodně hloubat, takže pravým jazykem moudrosti je mlčení.
Lidé čistého srdce to dobře vědí.
Nemoudré je říkat pravdu lidem, kteří mají raději zázraky a chtějí dosáhnout cíle nejkratší cestou. Taková cesta vsak neexistuje. Je totiž jenom postupný vzestup.
Ale poslouchej, co ti teď prozradím, je to jedna z největších moudrostí: obdiv zničí zaručeně a rychle každého.«

»Máš na mysli obdiv k ženám?«

»V žádném případě. To je přirozené uctívání krásy a Eróta. Já mluvím o pochlebování králům a vojevůdcům, v jejichž rukou jsou osudy lidí, lhostejno zda nadlouho nebo krátce.«

»A myslíš přitom na Alexandra?«

»Vžij se na okamžik do člověka, jehož uctívají miliony nejrůznějších lidí, pravdomluvní i lháři, duše čestné i otrocké, statečné i zbabělé. Musel by mít vskutku božskou sílu, aby nepodlehl a nezradil své sny.«

»Lze se zpronevěřit vlastnímu osudu?«

»Zrádce vlasti odsuzují všechny národy právem k smrti.
Ale proč lidé nechávají bez povšimnutí zrádce vlastní duše?
Takoví zpronevěřilci přece už nemají schopnost žít v pravdě. Na takového člověka se nelze v ničem spolehnout. Kráčí od špatného k horšímu a zlo v něm neustále narůstá. Kdo je nečestný, ztratí brzy všechnu důstojnost.
Hodně se mluvilo o mé čestnosti. Snažím se nikdy nevyzradit tajemství a nepídím se po tom, co mi lidé nehodlají říci. Velký zločin vyrůstá z řetězu malých chyb a přestupků, a velkého, bohům rovného důstojenství dosahuje člověk tím, že dokáže být zásadně zdrženlivý a ovládá sám sebe.«

»A ty si myslíš…«

»Posuzuj jenom sebe, i to je nesmírně těžké, ale při posuzování velkých a tím spíš vynikajících lidí to přenech času a lidem.
Nestačí jednat správně, je také zapotřebí vědět, kdy správný čin vykonat. Nemůžeme nasednout do loďky, která už odplula, nebo do té, která ještě nepřiplula.
Vědět, co dělat, to je už půlka všeho, ale druhá půle je, víme-li, kdy svůj čin uskutečnit.
Každá věc na světě má svůj čas, jenže lidé ho obvykle nevystihnou…«

…Po několika dnech jejich pobytu v chrámě Eridu zavanul horký západní vítr.
Tháis v té dusné noci špatně spala. Vítr ze syrské stepi dul s rozčilující jednotvárností, hvízdal skrze nesčetné otvory a okénka na chrámových půdách a způsoboval tělesnou malátnost a duševní stísněnost. Vanul i příští den, aniž zesílil nebo zeslábl. Athéňanky se zmocnila melancholie.
Zdálo se jí, že žije zbytečně: pořád jen vzpomínat na ty, kdo odešli, hluboce utajovat svou lásku, nekonečně čekat na Ptolemaia, starat se o velký dům a ochraňovat společné bohatství, ve skutečnosti podíl z pokladů ukořistěných ve válce.
Mohla je rozmnožit. Ale proč?
Mohla… mohla hodně, ale stále před ní vyvstávala otázka: proč?
Unavilo ji snad její ustavičné nadšení, s nímž se do všeho vrhala, nebo její výbušná přecitlivělost?
Možná že nepozorovaně zestárla a už se nedokáže jako dříve nadchnout, jezdit na koni s větrem o závod, zadržovat slzy nadšení při pohledu na krásu nebo naslouchat se zatajeným dechem vyprávění a písním.

The post Jefremov a Athéňanka Tháis. Jedinečný historický román z doby Alexandra Velikého first appeared on Čítárny.

Sláva strojů a měst (1929) je velmi zajímavá vize o budoucnosti lidstva v podobě rozhovoru u včelaře a včel. Překvapivě aktuální kritika kritizující počínající technokratismus, hektický rozvoj městské civilizace, konzumního způsobu života a tím počínající odlidštění člověka.

Sláva strojů a měst je nevelká próza (96 stran), která má formu fiktivního rozhovoru až filozofické debaty. Vypravěč, sám Rašín, český včelař s „továrnou“ na med s miliony včelích dělnic, hostí německého redaktora a dva americké inženýry.
Ti přijíždějí obdivovat efektivitu včelího společenství a hledají inspiraci pro vytvoření ještě výkonnější, lidské společnosti, kde by lidé pracovali bez spánku 16+ hodin denně a svou práci by milovali.

Překonali jsme vzdálenosti, ale vzdálili jsme se od života.
Citát z knihy

Jaromír Rašín knihu psal v polovině 20ých let. Tedy v době, kdy se rozvíjí ve velkém nový československý průmysl, automobilismus a nový způsob života, hlavně ve městech. To bylo pro mnoho lidí šokem. Stejným jako byl rozvoj digitálních technologii počátkem druhého tisíciletí.

Není divu, že člověk soudný a přemýšlející, jakým Rašín bezesporu byl, si kladl mnoho otázek o budoucnosti.
Proto ve své knize otevřeně kritizuje:
přetechnizovanou moderní civilizaci,
slepou víru v pokrok a stroje,
odlidštění člověka,
městský život a konzumní zábavu jako únik před prázdnotou,
ztrátu kontaktu s přírodou a přirozeným rytmem.

Kniha je tedy nadčasovou kritikou technokratického myšlení a varováním před budoucností, kde by člověk mohl skončit jako anonymní „lidská včela“ v obřím stroji.
Mnozí čtenáři si jistě všimnou podobnosti s knihami Huxleye a jeho překrásným světem plným spokojených otroků na drogách.

Ilustrace k původnímu vydání vytvořil významný výtvarník Cyril Bouda.

V roce 2019 byla kniha dramatizována Jaroslavem Duškem Divadlo Kampa
JAROSLAV DUŠEK – SLÁVA STROJŮ A MĚST divadlo >>
Existuje i audiokniha CD (čte mj. Jaroslav Dušek).

Sláva strojů a měst / Jaromír Rašín / první vydání vlastním nákladem v roce 1929
e-kniha >> Sláva strojů a měst pdf
Audiokniha ke stažení nebo na CD namluvená J. Duškem.

Jaromír Rašín (25.5. 1891 – 1951, Hvar, tehdy Jugoslávie)
Byl český právník, básník, prozaik, překladatel, bibliofil a vášnivý včelař.
Syn Viktora Rašína (1856–1921), který byl bratrem slavného českého politika a prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína (1867–1923).

Vystudoval práva, pracoval jako právník (hlavně v pojišťovnictví).
Psal poezii, prózu a úvahy. Vydával vlastním nákladem v bibliofilském duchu (malé náklady, krásná úprava). Mezi jeho díla patří např.:
básnické sbírky a prózy (Písně a balady, Život Ježíšův, Život všekazů, Budhovy vyjížďky aj.)

„Každé pravidlo má výjimku a každá zásada odchylku.“

Jaromír Rašín byl velký milovník včel, provozoval včelín (někde se uvádí unikátní kamenný včelín), psal o včelách a přirovnával včelí společenství k lidské společnosti (téma silně přítomné v jeho nejznámější knize).

Po Mnichovské dohodě (1938) emigroval (pravděpodobně kvůli židovskému původu rodiny Rašínů nebo politickým postojům).
Zemřel v roce 1951 na chorvatském ostrově Hvar.

Výpisky z knihy Jaromír Rašín / Sláva strojů a měst.

„Druhý den jsem časně vstával. Slunce vycházelo slavně. Východ slunce je vždy slavný. Slavně se rodí den. Není jiné slávy na světě než sláva slunce.“

„Lidé však zapomněli na básníky a nestarají se o to, co říkají hvězdáři, a málo se dívají na slunce. Snad polovina lidí, jež žije v městech, noc proměňuje za den a pozdě vstává, nevidí slávu rodícího se dne…“

„Jestliže sloučíte všechny statky a velkostatky v několik ohromných zemědělských továren, možná, že dosáhnete větší výroby, ale cena, kterou lidstvo za to zaplatí, bude příliš veliká, neboť jí dosáhnete za cenu šťastného života zemědělců… zničíte vesnice a pohřbíte lásku člověka k půdě, rozvážete pouto, kterým bylo lidstvo od věků spjato s přírodou…“

„My máme stoposchoďové mrakodrapy, jezdíme pod zemí, lítáme ve vzduchu, procházíme se na visutých chodnících, posíláme vzduchem bursovní zprávy i úryvky z oper, organisujeme, pracujeme, tvoříme a vyrábíme.“

Na závěr jedna z myšlenek Arhura C. Clarka, světového spisovatele scifi z knihy Profiles of the Future.

Populární představa podporovaná komiksy a lacinou formou sci-fi, že inteligentní stroje musí být zlomyslné entity nepřátelské člověku, je tak absurdní, že má sotva cenu plýtvat energií k dokázání její nesprávnosti.
Téměř mě svádí argumentovat, že pouze neinteligentní stroje mohou být zlomyslné Ti, kteří zobrazují stroje jako aktivní nepřátele, pouze vykreslují svoji vlastní agresivitu.
Čím vyšší inteligence, tím větší stupeň vzájemné spolupráce.
Jestliže někdy bude válka mezi člověkem a stroji, je jednoduché uhádnout, kdo jí začne.”

The post Sláva strojů a měst. Dystopická vize technokratické a odlidštěné civilizace first appeared on Čítárny.

Michail Afanasjevič Bulgakov ve své satirické novele Psí srdce (Собачье сердце, 1925) si opravdu nebral servítky a nekompromisně komentoval dění ve společnosti, která se nacházela na počátku budování úplně nového společenského řádu v Sovětském svazu.

V jeho příběhu se střetávají dva naprosto odlišné světy.
Na straně jedné profesor, vědec a geniální experimentátor Preobraženskij.
Na na straně druhé představitel vítězného proletariátu, předseda domovního výboru soudruh Švonder. 
Je nasnadě, že tito dva rozdílní občané nemohou mít stejný názor na život a vývoj společnosti.

„Pacienti, kteří nečetli noviny, se cítili skvěle.
Ti, které jsem speciálně přinutil číst „Pravdu“, zhubli.“
Bulgakov: „Psí srdce“.

Preobraženskij žije v osmipokojovém bytě, ve kterém má i ordinaci a operační sál, v němž provádí různé experimenty související s omlazováním organizmu.
Švonder mu neskutečně závidí, rád by mu ukázal, zač je toho loket. Jenže uznávaný profesor je v oblibě vyšších kruhů, tedy zatím neprůstřelný. A v tomto okamžiku přistupuje profesor k provedení svého dosud největšího pokusu – hodlá voperovat lidské žlázy psovi, kterého si přivedl domů z jedné z procházek. Pojmenoval ho Baryk. Vyléčil mu neduhy a z toulavého psiska za pár dnů byl domácí mazlíček. Baryk je šťastný, má pocit, že se dostal do psího ráje. Už nestrádá, už nežebrá před vývařovnami, už neslídí na smetišti a nehledá něco k snědku, už mu není zima. Tento stav však netrvá dlouho, jednoho dne je uspán a profesor s doktorem Bormentalem, lékařovým asistentem, provedou velkolepý zákrok. Z Baryka se stane Barykov.

Vědcům se však pokus vymkne z rukou.
Z toulavého psiska se stává postupně člověk, ale lidské žlázy se spojí se psím srdcem v nejhorší možné variantě, vznikne další průměrný občan se všemi negativními vlastnostmi – hulvátstvím, závistí, nabubřelostí, nadutostí a omezeností. Profesor si tak nasadil do svého bytu úhlavního nepřítele, na jehož „polidšťování“ má největší vliv závistí se užírající Švonder. Ale i jemu se brzy dostane spravedlivé odplaty. Barykov totiž nezná kamaráda déle, než je potřeba, a tak se Švonder stává cílem jeho ataků.

Audiokniha
Psí srdce je skvělá novela a díky dramatizaci Anny Smetanové také velmi zdařilá rozhlasová hra. Je podnětná, vzrušující a hlavně velmi inspirativní. Mnohé pravdy vyřčené M. A Bulgakovem před téměř devadesáti lety platí pořád. A nejsou to pravdy lichotivé…
Novelu zinscenoval pro rozhlas režisér Pavel Linhart a lze říct, že naprosto jedinečně a velmi barvitě.
Vedle Borise Rösnera v roli Baryka exceluje Ilja Racek jako profesor Preobraženskij. Iljovi Rackovi skvěle sekunduje v těžkých chvílích František Němec jako doktor Bormental a drze mu oponuje Zdeněk Žák v roli soudruha Švondera.

E-kniha / Psí srdce / Sobačje serdce (1976) / Michail Bulgakov / Přeložila Alena Morávková. / vydal Garamond

POZNÁMKA:
Někdy jsou příběhy ze starých knih až neskutečně podobné příběhům současným.

Píše se rok 1925, když ruský spisovatel a dramatik Michail A. Bulgakov dokončuje svou legendární novelu Psí srdce. Ta líčí osud profesora Preobraženského, který neuváženým chirurgickým experimentem udělá z milého toulavého pejska nepříjemného člověka, navíc zarytého komunistu, který se po čase spolčí se soudruhy z domovního výboru a začne profesora terorizovat kvůli příliš velkému bytu.
Píše se rok 2019, když primátor Prahy, Zdeněk Hřib (Pirátská strana), přichází s nápadem šmírovat (a následně zdanit) majitele prázdných bytů prostřednictvím údajů z jejich elektroměrů. Přijde vám, že to spolu nesouvisí? Nenechte se mýlit! Bohužel souvisí, protože minulost se nenápadně vrací…
Cenzurovaný komentář Karoliny Stonjekové / 5.4.2019 / PrimaNews

Ukázka z knihy:

„Co je to ten váš rozvrat? Stařena s holí? Čarodějnice, která všechna skla vytloukla a všechny lampy zhasila? Vůbec neexistuje. Co tím slovem míníte? To je tohle: jestliže já místo toho, abych každý večer operoval, začnu si u sebe v bytě zpívat sborově, nastane u mne rozvrat.“

„Laskavost je jediný možný způsob jednání s živým tvorem. Terorem se se zvířetem nic nezmůže, ať je na jakémkoli stupni vývoje. To jsem tvrdil, tvrdím a budu tvrdit. Ti, kdo si myslí, že teror pomůže, se mýlí. Ne, ne, teror je k ničemu, ať je bílý, rudý nebo hnědý. Teror úplně paralyzuje nervovou soustavu.“

„Celá hrůza je v tom, že už nemá psí srdce, ale lidské. A to nejhorší, jaké v přírodě existuje.“

Pes bez domova se potuluje v ulicích Moskvy a rozhodně nemá lehký život, jelikož s ním každý jen opovrhuje a s chutí si do něho kopne. Jídlo si hledá v odpadcích a po letitých zkušenostech už ví, na co nebo koho si dávat pozor. Jenže nějaký kuchař na něj vychrstl vařící vodu a pes má popálený bok. Tuší, že to znamená jeho konec, protože zraněný si nedokáže najít potravu a čeká ho pomalá smrt hladověním. Pak si ho však na ulici vyhlédne profesor Filipp Filippovič Preobraženskij a vezme si ho domů, kde dostal jméno Baryk. Po týdnu u profesora se uzdravil a trochu přibral. Je vděčný těm hodným lidem, kteří se o něho starají a pokud něco vyvede, tak ho netrestají.

Jedné noci se všechno změní a Baryk je připoután k operačnímu stolu, kde mu profesor vyjme část mozku (hypofýzu) a nahradí jí lidskou. Tím dojde k postupné přeměně v člověka. Dárcem byl však zločinec, proto se tvor chová agresivně a začne si říkat Polygraf Polygrafovič Barykov.

Barykov se odmítá učit dobrým mravům, protože přejal vlastnosti od zločineckého dárce. Začne obtěžovat a napadat ženy v domě i v okolí, odmítá se vystěhovat od profesora a neustále mu dělá nějaké nepříjemnosti…

Zastaví někdo Barykova? Čeho všeho je tento tvor schopný? Co udělá profesor, aby Barykova zastavil?

The post Psí srdce. Bulgakov. Vynikající ironicka novela o rozdělené společnosti first appeared on Čítárny.

Ludvík Souček. Doslovné citáty z jeho díla: “Nedostanete mne! My zasvěcení jsme zbraněmi smrtelníků nezranitelní. Teď zmizím, ale až se vynořím…“ „A muž v lásce zklamaný upne zmarněnou energii k cíli tou půlí mozku, která patří intelektu,“ abych citoval i dál.
Nicméně Ludvík Souček si, jak známo, příslušný citát k doložení čehokoli dokázal vcelku chladnokrevně i vymyslet – když ten pravý nebyl po ruce. Bez rozpaků, zato v rozletu. A že letěl – a obzvlášť rád doplňoval marxistické filozofy…

Avšak od začátku.

Neznámé i známé začátky Ludvíka Součka
Ludvík Souček (1926–1978) publikoval už na stránkách Vpředu, jak dokládá i poměrně nedávný výbor Třináct nožů z Jamboree, a láska k psaní mu zůstala. I k četbě, ostatně byl synem knihkupce. Za války prošel totálním nasazením a v květnu 1945 byl raněn. Odmítl vyznamenání. Vystudoval medicínu a pracoval na zubní klinice i v Komisi pro příměří v Koreji, což později vedlo až k dohadům, zda v Asii nefungoval jako „český Mengele“.
„On schvaloval procesy, ba i popravy,“ tvrdí český historik umění František Dvořák, ale já mu odpovídám: Souček hlavně rád provokoval. „Máte nějaký názor? Máte? Tak já jsem proti!“ To byl jeho styl. „Vzdorný rytíř,“ nazývá jej Ondřej Neff.

V nemocnici Souček pracoval do roku 1964 a pak řídil kulturu Ministerstva obrany. Stal se podplukovníkem a dotáhl to až na ÚV KSČ (1968). A tu let jeho byl uťat. Prý shodil dvacet kilo.
Nicméně stal se šéfem zpravodajství armádního filmu, televizním komentátorem a posléze i redaktorem Albatrosu. Už od mládí dobře fotografoval a ještě lépe o tom psal, ba přednášel na univerzitě. V padesáti šel po šňůře infarktů do důchodu. Co však ten pro Součka znamenal? Jen víc psát!

Podivná předpoveď vlastní smrti
V Ostravě navíc natočil s Milanem Švihálkem působivý seriál Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům (1978, 6 dílů), a když dva z protagonistů zemřeli, podle legendy pravil: „Teď jsem na řadě já.“ Ne, nebyl snad paranoidní, ale svému příteli, překladateli Františku Jungwirthovi, se údajně svěřil, že je sledován.
Načež zemřel. Předčasně? Záhadně? Podle všeho šlo jen o devátý infarkt. Souček sám prý čekal smrt jen o měsíc později.

Ale více o psaní
V sedmdesátých letech jsem dospíval – Součkem fascinován. Plnil mezeru trhu „očištěného“ od záhadologie a chrlil knihy jednak tak mocně, až jej Ondřej Neff (dr. Souka známe z jeho románu Jádro pudla) přirovnal k sopce, jednak v takové kvalitě, že vstoupil rovnou do čítanek. Titul „posledního polyhistora“ mu právem náleží a on nás, čtenáře, až dodnes poutá oněmi spanilými jízdami „obory napříč“. Ne, idiotství hrozící specialistům se ho nikdy netklo.
Ale nemyslete, neobdivuji chodící encyklopedii s fenomenální pamětí „prvního českého interneta“. Jen žasnu, jak briskně uměl seskládat i ty nejodtažitější věci. A s jakou samozřejmou pochopitelností. Vstřebal fakta – a rovnou vydával jemně tkaný gobelín s nejúžasnějšími obrazci. Ctím však svého Mistra prostě i pro fantazii a dětskou zvídavost.

„Právě jsem sehnal Burroughsovy romány o Marsu. Tak jsem se hned pustil do čtení,“ svěřuje se bezelstně dětem v časopise Pionýr (1974) a stejně dobře píše o epizodě války Jihu proti Severu (Rakve útočí) jako o mravencích (Malí rytíři velkých měst), vyzná se v houbách a dílo Nebe plné balónů tvoří nadšen vzduchoplavbou: s pěknou knížkou o ní ostatně radil i spisovateli Karlu Vrchoveckému, žijícímu dnes v Německu jako Karl von Wetzky.

Zvládl i dvoudílnou encyklopedii Kdo byl kdo (i když s chybami), sestavil hned dva „opravníky omylů“ a svazek Blázniví vynálezci. A ač „radši neřídil“ a nechával se vozit, psal o dopravní výchově stejně živě jako o historii knihtisku. Věřil si, to bylo to, a věřil především, že umí napsat cokoli. „Měla by být o tomhle…“ ujelo někomu – a „Souk“ už šel a knihu hned napsal.

V Otaznících nad hroby se zabýval Lincolnem, Napoleonem, Rasputinem i Draculou, ale uměl i divadelní hru (Záhada s M). Zajímal se o maňásky a jaké uměl komiksy! Titulní zloduch Desetioký je v jednom odhalen co tvůrce sněžných mužů, yettiů – a že k tomu prý stačí řez do mozku muže a huňatý kožich. „Raněné Desetioký zabíjí,“ čteme.

I spojme tento fiktivní příběh s Koreou a hle, právě tady nejspíš leží jedno ze semenišť klepů. To sám Desetioký je podle nich zubařovovým alter egem!

Ludvík Souček byl jeden z mála, který uměl vědu popularizovat. Materiál zužitkoval při psaní beletrie, Souček se uplatňoval v literatuře faktu a naopak. 

Svedl vědu popularizovat, ale i prodat jako sci-fi. Působivě domýšlel. A ten fofr! Své paní Dagmar prý nakázal: „Říkej, že to píšeme měsíce,“ nicméně fingovanou reportáž Cesta slepých ptáků (zvolenou později v anketě za nejlepší českou sci-fi všech dob) nadiktoval za čtrnáct dní.
S láskou tu navázal na Cestu do středu země (k níž napsal doslov) a Islandem šel ve stopách Vernových hrdinů až do kráteru Sneffelsu. Stejně tak však patřil detektivce a Případem baskervillského psa se nám hlásí nikoli nějaký agent, nýbrž ryzí holmesolog.

Ne náhodou byl Součkův syn (chartista žijící dodnes ve Vídni a mj. editor Ladislava Klímy) tak dlouho členem naší holmesovské společnosti…
Jak známo, Sir Artur Conan Doyle vyšel v případě „Psa“ ze skutečných legend. Tak i Souček, jenže po svém: na konci apokryfu po nás proto juknou mimozemšťané. Ó, jak rád opětovně prožívám besedu na slunném zápraží Šolcova statku ve Šrámkově Sobotce.
Král roztočů dr. Samšiňák ji uvádí a ing Pacner s akribií představuje pečlivě podloženou sci-fi Cesta na Mars (1979).
„A chňapne tam po nich něco?“ skočí mu do řeči dětsky bujný zubař, aby vzápětí mohl už jen zklamaně mávnout rukou: „Nic?“
Hned jsem ho měl radši.

A kritici?
U beletrie mu vytýkali, že se příliš stejnou měrou vtěluje do všech postav, mnohomluvně však přitom ponořen stále v témž myšlenkovém řečišti. Ale co měl Souček dělat, když „šlo snad o šest bytostí“, směje se jeho přítel Kamil Lhoták.
A jen řeka o tolika proudech mohla ostatně zrodit i zcela a zbrusu nového pátrače – vozíčkáře Martina Anděla, českého Nerona Wolfa. Souček tou figurou rozvinul u nás nikdy nezakořeněný typ ušákové detektivky.
Oč jde? Pátrač Anděl hned v prvním díle najde přátele v nejmenovaném redaktorovi a jeho pozdější ženě a ti se mu v případě potřeby stávají rukama a nohama, když po Praze, po Čechách a posléze i ve světě ověřují, co Martin vydedukoval. Zárodek Andělův přitom vidím už v dr. Holubovi z Cesty slepých ptáků, a ne tedy Mengele, to tito muži jsou Součkova alter ega. Anděl – a Holub. Příznačná jména. Škoda jen, že o své trojici pátračů stihl napsat jen čtyři příběhy.

Pátý došil až nedávno Jan Jandourek pro knihu Městopis (2000). Odvážím-li se napsat šestý? Musím! V dětství jsem však byl víc než jeho detektivkami nadšen právě Desetiokým a Velkými otazníky (1967), jež Mistr celoživotně sbíral. I prvé dva Danikeny přeložil – a doplnil. A vylepšil. Druhý překlad se ovšem ztratil. Přímo posedlý byl Atlantidou, ale zajímalo ho toho tolik, až se počal novým oblastem vyhýbat. „Neumím klouzat po povrchu, vše chci znát hloub,“ stěžoval si a kdekomu říkal lenochu. „Nepředstavitelně moc četl,“ vzpomíná jeho paní.

Souček měl přitom sloní, skoro fotografickou paměť. Do ní si snad tiskl rovnou celé stránky.
Sám sobě fotoaparátem! Jednou čtené nezapomínal a velké otazníky sbíral tak dychtivě, až k němu samy začaly přicházet. „Start UFO jsme viděli z chaty,“ ujišťoval na besedě. A prý v jeho přítomnosti mizely věci. Mystifikátor? Kdo ví, byl uzavřený. Skutečně tajemný. Ještě po letech svou ženu překvapil znalostí nového jazyka – ale záleží na tomhle všem? Čtěme jej. Dál. Tohoto zubaře, i když prý v praxi „bolel“. A že jeden čas „radši“ vrtal chrupy šimpanzů a hrochů? Nu, ale víte, že byl i uznávaným odborníkem na tajnou schránku ve stoličce?

Součkovo veledílo zůstalo a my v něm dnes postřehneme i to dobré, i kde účel světil prostředky.
Chce podtrhnout vizi? Upraví fakta. A vybírá: co se mi víc hodí do krámku? Ne vždy navíc výpůjčku dozná. „To Herman Melville ovšem doznával,“ napsal do Tvorby, nicméně mezi řádky se smál: „Nejste sčetlí? Váš problém.“
V Případu jantarové komnaty je tak zaseta a zakleta celá pasáž z Haggardova románu Ona.

K Součkově legendě ale nejvíc přispěla trilogie Tušení (1974, 1978, 1992).
Za normalizace se zdála zjevením, podobně jako už zmíněný seriál, natočený podle poslední kapitoly prostředního dílu. Žasl jsem co kluk nad Součkem v televizi, nad tím skvělým vypravěčem – a bez papírů!

Osudný třetí díl trilogie (prý 300 stran) údajně existoval v jediném výtisku, jenž doktor nosil pořád sebou. Nakonec však vyšlo jen torzo (respektive cosi úplně jiného) Po stopách bludiček (1992)…
A jedenáct pokračování Tušení světla z Tvorby 1976? namítnete. Nu, ve skutečnosti jde jen o základ druhého z dílů (porovnejte sami). A existoval vůbec ten třetí? Byl opravdu zcizen a je dnes umně rozpuštěn např. v dílech Součkova přítele Pavla Toufara? On přece rukopis údajně četl, nejspíš jako jediný člověk na světě…

Podobná obvinění (vyslovená kdysi jak Součkovým synem, tak třeba i scifistou Františkem Novotným) Toufar popírá a já mu věřím. Ostatně již v Tajnostech Starého Plzence (Mladý svět 16/1996) jsem tuto věc „uvedl na pravou míru,“ i když jen žertem (cituji): „A reportérka Ivana našla trezor s Tušením i zbytky autobiografického románu Železo přichází z hvězd…!“
Našla, našla, tak vidíte. A ani nepípla.

A Součkův odkaz dnešku? Zkusme to:
1. I ty mysli součkovsky.
2. I ty čti následující fiktivní „součkiádu“ z poslední strany onoho ztraceného Tušení:

„Ne, nedostanete mne. Já, text zasvěcený, jsem rukama smrtelníků nezranitelný. Teď zmizím… Ale až se vynořím…“

The post Záhadný Ludvík Souček, geniální paměť a podivná předpoveď vlastní smrti first appeared on Čítárny.

Bratři Arkadij a Boris Strugačtí byli legendární sovětští autoři, kteří se dnes řadí jednomyslně mezi světovou špičku literatury science fiction. Spolu Jefremovem, Asimovem, Clarkem, Heinleinem. Herbertem etc.
Ve svých knihách geniálně balancují mezi utopií a dystopií, psali neobyčejně poutavé příběhy s hlubokou filozofií a občas i skrytou kritikou socialistické společnosti. To mimochodem způsobilo jejich mimořádnou čtenářskou oblibu.

Bratři Strugačtí a cenzura knih

Už v době socialismu byli Strugačtí velikým zjevem. Jejich knihy často skrývaly různé politické narážky a tak některé z nich vyšly poprvé nebo v plném znění až na konci 80ých let nebo po roce 1989. Mnohé knihy vycházely opisované na psacím strojí s deseti kopiemi. Tak jsem i já poprvé četl Šneka na svahu a následně jsem knihu opsal v deseti kopiích.

Nejznámější knihy, které byla na tzv indexu cenzorů:
Šnek na svahu – vyšel až 1990 (Odeon)
Ošklivé labutě – vyšly až 1991
Pohádka o Trojce – v plném znění po roce 1989
Město odsouzených – poprvé 1990
Dokonce i Obydlený ostrov nebo Je těžké být bohem vycházely v 70. letech jen v okleštěných verzích nebo byly později stahovány z knihoven nebo “zamlčovány”. Podobně jako v době viktoriánské Anglie, německého nacismu, stejně jako dnes, za doby tzv. demokracie.

„Člověk většinou nemůže bojovat se svými kyselými myšlenkami, proto je člověkem — přechodným stupněm od neandrtálce k mágovi. Ale může jednat proti těmto myšlenkám, a pak si zachovává šance.“
Bratři Strugačtí, „Pondělí začíná v sobotu“.

Nejznámější knihou od Strugackých bývá často označován román Piknik u cesty.

Kniha je považována za jejich nejznámější a klasické dílo.
Dalšími populárními knihami jsou např. Odsouzené město a Nezapomenutelné experimenty.

Piknik u cesty: Ústřední tématem v knize je tajemná zóna na planetě Zemi.
Odsouzené město: Hlavní postava zapojí do záhadného “Experimentu” a ocitne se v podivném Městě.
Nezapomenutelné experimenty: Tento název často odkazuje na sbírku jejich povídek a románů, které se zabývají tajemnými a nadpřirozenými jevy.

Bratři Strugačtí – Piknik u cesty

Téma knihy Piknik u cesty (Пикник на обочине, 1972) je o krátké návštěvě mimozemšťanů na Zemi. Strugackým ale v knize nešlo o klasickou sci-fi o mimozemšťanech, ale o mnohem hlubší sdělení lidstvu.
Po odletu mimozemšťanů zůstalo na Zemi šest „Zón“ – nebezpečných oblastí plných podivných fyzikálních anomálií a artefaktů s téměř zázračnými vlastnostmi. Do těchto uzavřených zón chodí tzv. stalkeři, aby vynesli tyto předměty, prodali je na černém trhu, aniž by kdokoliv tušil, co to je. A příběh jednoho z nich, Rodericka Shoehardta, popisuje kniha.

Název„Piknik u cesty“vymysleli bratři Strugackých přímo při psaní knihy v letech 1969–1971 a je to jedna z jejich největších geniálních a nadčasových vychytávek.

Hlavní myšlenka knihy totiž je:

Mimozemšťané se na Zemi vůbec nezastavili kvůli lidem. Pro ně jsou lidé naprosto nezajímaví, stejně jako pro nás nejsou zajímaví mravenci v lese.

Co znamená Piknik u cesty, hezky vysvětluje v knize Dr. Pillman ve svém legendárním monologu:

„Poslouchejte, když se tak dívám na tyhle věci, napadá mě jediné přirovnání. Představte si les, lesní cestu a že po té cestě projíždějí lidé na piknik. Nějaká studentská parta nebo třeba rodina s dětmi.
Přijedou do lesa, najedí se, napijí, pokřičí si písničky, poházejí odpadky a odjedou. A pak přijdou mravenci. A co najdou?
Plechovky od konzerv, lahve, hadry, zbytky jídla, ohryzky, nedopalky…

A kdyby mravenci byli schopni přemýšlet, mohli by si to vysvětlovat různě.
Jeden by řekl, že to jsou dary bohů.
Druhý, že to jsou zbraně nepřátel.
Třetí by z toho udělal náboženství.
Čtvrtý by se to pokusil prodat.
Pátý by se z toho zbláznil.
A nikdo by nikdy nepochopil, že to byl prostě piknik. Že někdo přijel, najedl se a odjel. A že pro něj ten les nic neznamenal. Jen taková zastávka na kraji cesty.“

„Piknik u cesty… To je přesně to, co se stalo. My jsme ti mravenci. A Zóny – to jsou ty odpadky po pikniku.“

Překlad Libor Dvořák, Odeon 1990

Podle knihy byl natočen světový klubový film Andreje Tarkovského: Stalker.

„Kniha Strugackých je o tom, co lidé dělají s dary bohů.
Můj film je o tom, že bohové nám žádné dary nedali.“
Tarkovskij

Tarkovského Stalker není přesná adaptace Pikniku u cesty.
Je to ale stejně geniální výpověď. 
Tarkovskij z Pikniku vybral jen tři témata a vytvořil čistou metaforu víry, naděje, zoufalství v lidském nitru.
Existuje Zóna – zakázané, nebezpečné místo.
Stalker je člověk, který do ní vodí lidi.
Uprostřed Zóny je Místnost, která prý splní nejhlubší, nejskrytější přání.
Tři hodiny mlčení a deště. Musíte se umět hluboko vnořit do poselství Tarkovského a teprve pak budete osloveni.

The post Arkadij a Boris Strugačtí. Proč je “Piknik u cesty” geniální název? first appeared on Čítárny.

V románu Atlasova vzpoura (Atlas Shrugged) Ayn Rand píše, že peníze jsou metlou těch, kdo se pokoušejí převrátit vztah mezi příčinou a následkem. Těch, kdo chtějí ovládnout mysl tím, že se zmocní jejích plodů. Kniha vyšla poprvé v roce 1957 a dodneška je její nejproslulejší a nejprodávanější knihou.

Příběh se odehrává v blízké dystopické budoucnosti ve Spojených státech, které upadají do hospodářského a morálního rozkladu a kde se prosazují totalitní tendence.
Vláda zavádí stále více regulací, znárodňování, „spravedlivé“ daně a kolektivistické zásahy do ekonomiky pod hesly solidarity a veřejného blaha. Nejlepší mozky, průmyslníci, vynálezci a podnikatelé („lidé rozumu“) začínají záhadně mizet. Společnost se hroutí, zatímco se stále častěji ozývá otázka:
„Kdo je John Galt?“
Heslo, které se stalo symbolem odporu proti kolektivismu a státní regulaci.

Hlavní hrdinkou je Dagny Taggartová, viceprezidentka železniční společnosti Taggart Transcontinental, která se zoufale snaží udržet svět v chodu. Postupně odhaluje, že ti nejlepší „nesou svět na svých bedrech“ jako mytický Atlas a rozhodli se stávkovat.

Ústřední premisu knihy metaforicky vyjadřuje název: co se stane, když se Atlas, který na svých ramenou nese svět, rozhněvá a svět z ramen shodí?
Co se stane, když tvůrčí mozky – vůdčí byznysmeni, vědci, vynálezci, umělci, kteří udržují svět v chodu, začnou stávkovat?
Tento motiv demonstruje, že když se zničí lidské usilování o vlastní zisk a prospěch, povede to ke zhroucení celé společnosti.

Román kombinuje prvky dystopie, detektivky, milostného příběhu a filozofického traktátu.
Je velmi dlouhý (přes 1000 stran) a obsahuje slavný projev Johna Galta, který shrnuje filozofii autorky.

Hlavní filozofie Ayn Rand je objektivismus, absolutní osobní svoboda
Rand ostře kritizuje altruism (obětování se pro druhé) a kolektivismus (socialismus, komunismus, fašismus) jako destruktivní síly.
Kniha měla obrovský vliv na libertariánské a konzervativní myšlení v USA. Ovlivnila např. Rona Paula, Alana Greenspana atc.
Stala se jakýmsi „biblickým“ textem pro obhájce volného trhu.

„Přísahám při svém životě a při své lásce k němu, že nikdy nebudu žít pro druhého člověka, ani nebudu žádat druhého člověka, aby žil pro mne.“

Atlasova vzpoura není jen román – je to novodobá filozofická výzva.
Co by se stalo, kdyby ti nejproduktivnější přestali nést svět? A proč by vlastně měli?
Dodnes se prodává ve velkých nákladech a vyvolává silné emoce. Jedni ji uctívají, druzí ji nenávidí pro svůj radikální anti-kolektivismus.

Myšlenky Ayn Ryand z románu Atlasova vzpoura:

Každý člověk vytváří svět podle svého obrazu a podoby. Má možnost volby, ale nemůže se vyhnout nutnosti volit.

Ztracen je navždy jen ten, v kom zhasly ambice.

Štěstí je stav vědomí, který vychází z dosažení vlastních hodnot člověka.

Neexistuje žádná bezvýznamná práce, existují jen bezvýznamní lidé, kteří nejsou spokojeni s žádnou prací.

Jsem si jen jistý, že sedět a čekat na smrt, aniž bych něco podnikl, je velký hřích.

Lidský život by neměl být kruhem nebo řetězem kruhů. To pak člověk po sobě zanechá jen řádek nul.
Lidský život by měl být pohybem po přímce od cíle k cíli až do konce, jako vlak jdoucí od stanice ke stanici až do…

Ve neživém vesmíru neexistuje jiný druh pohybu než cyklický.
Pro člověka jsou typické přímky , geometrická abstrakce, která dává vzniknout silnicím, mostům, kolejím. Právě přímka svým pohybem k cíli naplňuje bezúčelnou chaotičnost přírody smyslem.

Když jednáš ze soucitu v rozporu se spravedlností, důstojný je potrestán místo vinného; zachraňováním vinného od utrpení způsobíš utrpení nevinnému.
Před spravedlností nelze utéct, ve vesmíru neexistuje nic nezaslouženého a nepotrestaného, ani hmotného, ani duchovního, a pokud nejsou potrestáni vinní, pak za to zaplatí nevinní.

Dokázala jsi, že spravedlnost nakonec vítězí.
Chvíli mlčela a dodala: – Pokud víš, co je to spravedlnost.

Ayn Rand (1905-1982) (původním jménem Alisa Zinovyevna Rosenbaum)
Věnovala se především filosofii, vypracovala vlastní směr zvaný objektivismus. K němu patří etický egoismus či racionální sledování vlastního zájmu. Ve svých knihách využívá postupů science-fiction, detektivky i milostné romance. 
Narodila se v Rusku. Studovala v Petrohradě, jejím oborem byla historie. V SSSR jí vyšla i její první kniha, biografie slavné herečky polského původu jménem Pola Negri.
V roce 1926 přesídlila do USA.
Díky sňatku v roce 1933 s hollywoodským hercem americké občanství, ve 40. letech se začala politicky angažovat.
Roku 1943 vydala knihu The Fountainhead, ve které románové i romantické prvky mísí s politicko-filozofickým poselstvím. Kniha jí přinesla celosvětový úspěch a množství oddaných příznivců.
V roce 1949 vznikl film z Garym Cooperem v hlavní roli.
Za její literární majstrštyk se považuje Atlasova vzpoura z roku 1957.

Výpisky z knihy / Ayn Rand / Atlasova vzpoura

Jsou peníze kořenem všeho zla?

“Vy tedy tvrdíte, že peníze jsou kořenem všeho zla?” prohodil Francisco. “Položili jste si někdy otázku, co je kořenem peněz?
Peníze jsou nástrojem směny a směna nemůže existovat beze zboží a služeb a lidí schopných je poskytovat. Jsou ztělesněním principu, že chce-li člověk spolupracovat s druhými, může tak činit jedině prostřednictvím obchodu, tedy nabízet hodnotu za hodnotu. Peníze nejsou nástrojem žebráků, kteří si váš produkt chtějí vyplakat, ani lupičů, kteří vám ho berou silou. Peníze se rodí pouze z lidské práce.

To je podle vás od ďábla?

Pokud za svou práci přijmete platbu, učiníte tak z přesvědčení, že získané peníze obratem směníte za plody práce někoho jiného. Hodnotu penězům nepropůjčují žebráci ani lupiči. Ani oceán slz, ani všechny zbraně, co jich na světě je, nedokážou proměnit ty barevné papírky ve vaší peněžence na pecny chleba.
Ony papírky, které by správně měly být kryté zlatem, jsou ve skutečnosti žetonem důvěry, vaší poukázkou na úsilí těch, kdo pracují a vyrábějí. Obsahem své peněženky vyjadřujete naději, že na světě jsou a budou lidé, kteří se k onomu mravnímu principu, který je kořenem peněz, neobrátí zády. To je podle vás zlé?

Zamysleli jste se někdy nad kořenem výroby? Vezměte si třeba takový elektrický generátor – jen si zkuste namluvit, že jde o dílo nemyslících primitivů! Zkuste vypěstovat jediné zrno pšenice bez znalostí, které vám zanechali naši předci, kteří je museli objevit vlastním důvtipem. Zkuste si obstarat potravu pouhou tělesnou silou – teprve pak si uvědomíte, že jedině lidská mysl je kořenem vší výroby a všeho bohatství, které kdy na této planetě existovalo.

Jenže peníze vydělávají silní na úkor slabých, chcete zřejmě namítnout. Jakou sílu máte na mysli? Jistě ne sílu svalů či zbraní. Bohatství je výsledkem lidské schopnosti myslet. Chcete snad říct, že člověk, který vynalezl motor, bohatne na úkor těch, kdo žádný motor nevynalezli? Že chytří bohatnou na úkor hlupáků? Schopní na úkor neschopných? Ctižádostiví na úkor povalečů?
Peníze se rodí – dřív, než mohou být vyžebrány či uloupeny – z práce každého poctivého člověka, vždy do míry odpovídající jeho schopnostem. A poctivý člověk je každý, kdo ví, že nemůže spotřebovat víc, než kolik vyrobil.

Obchod prostřednictvím peněz je základem spolupráce mezi lidmi dobré vůle.

Peníze stavějí na nezpochybnitelné pravdě, že každý člověk je bezvýhradným vlastníkem své mysli a svého úsilí. Peníze vám nediktují hodnotu vaší práce; ta závisí pouze na svobodném úsudku každého, kdo je ochoten směnit svůj produkt za váš. Za své zboží a služby obdržíte tolik peněz, kolik uznají za vhodné ti, kdo si od vás něco koupí, ale ani o cent více. Peníze umožňují pouze takovou dohodu, která je oboustranně výhodná.
Peníze vám připomínají, že lidé pracují ve svém zájmu, nikoli v rozporu s ním. Že pracují, aby získali, nikoli ztratili. Nabádají vás, abyste si uvědomili, že druzí nejsou tažná zvířata, jejichž údělem je nést břímě vašeho strádání, že jim musíte nabídnout protihodnotu, nikoli nářek, a že pravým tmelem lidského společenství není vzájemná výměna utrpení, nýbrž směna zboží a služeb.

Peníze žádají, abyste prodávali nikoli svou slabost hlouposti druhých, nýbrž svůj talent jejich rozumu. Abyste kupovali nikoli to nejpodřadnější, co druzí nabízejí, nýbrž to nejlepší, co za své peníze seženete. A pokud je nejvyšším soudcem lidské spolupráce obchod, nikoli hrubá síla, pak vítězí to nejlepší zboží, nejlepší služba, nejmoudřejší úsudek a největší schopnost. Vaše odměna je přímo úměrná vaší produktivitě. Takový je zákon existence a jeho nástrojem a symbolem jsou peníze. A to je podle vás špatné?

Peníze jsou pouhým pomocníkem. Zavezou vás, kam si budete přát, na sedadle řidiče vás ale nenahradí. Umožní vám splnit si i ty nejtajnější sny a touhy, budou to ale vaše sny a vaše touhy. Peníze jsou metlou těch, kdo se pokoušejí převrátit vztah mezi příčinou a následkem – těch, kdo chtějí ovládnout mysl tím, že se zmocní jejích plodů.

Za peníze si nekoupí štěstí ten, kdo netuší, po čem vlastně touží. Peníze mu nevštípí hodnotový žebříček, pokud se nikdy nenaučil, co má jakou hodnotu. Nestanoví mu cíl, pokud se nikdy nezamyslel, čeho chce vlastně v životě dosáhnout.
Peníze nekoupí moudrost hlupákovi, obdiv zbabělci či úctu neschopnému. Pokusí-li se člověk koupit si do svých služeb ty, kdo ho převyšují, stane se obětí těch, které převyšuje on. Inteligentní lidé se mu budou vyhýbat a naopak šejdíři a podvodníci se k němu začnou sbíhat, vábeni známou pravdou, kterou si on neuvědomil – že penězi zdravý úsudek nenahradíš. Proto je nazýváte zlem?

Jedině lidé, kteří bohatství nepotřebují, jsou způsobilí ho zdědit – takoví, kteří by zbohatli stejně, bez ohledu na startovní čáru. Pokud se dědic svým penězům vyrovná, pak mu bohatství slouží. Pokud ne, pak ho zničí.

Vy se ale na něj podíváte a zvoláte, že peníze ho zkazily. Opravdu? Nebo zkazil on své peníze? Nezáviďte neschopnému dědici; jeho majetek vám nepatří a vy byste s ním nenaložili o nic lépe. Nenamlouvejte si, že měl být raději rozdělen mezi vás. Zatížit svět padesáti příživníky namísto jednoho by těm penězům počestnost nevrátilo. Peníze jsou živoucí silou, která beze svého kořene uhyne. Peníze nemohou sloužit člověku, který se jim nevyrovná. Proto je považujete za zhoubné?

Peníze jsou vaším chlebodárcem. Rozsudek, který vynesete nad svým živobytím, vynesete zároveň i nad svým životem. Pokud vaše peníze pocházejí z nečistého zdroje, zatratili jste svou vlastní existenci. Získali jste je podvodem? Zneužíváním lidských neřestí či omezenosti? Podlézali jste hlupákům s cílem zbohatnout nad rámec svých schopností? Klesli jste pod svou úroveň? Vykonávali jste práci, kterou jste opovrhovali, pro zákazníky, které jste nemohli vystát?
Pokud ano, pak vám vaše peníze nekoupí ani špetku opravdového štěstí, ani chvilku pravé radosti. Pak všechno, co si za ně pořídíte, se promění nikoli v zaslouženou odměnu, nýbrž ve ztělesněnou výčitku; nikoli v zosobnění dosaženého cíle, nýbrž v připomínku hanby.
Pak budete křičet, že peníze jsou zlé. Zlé, protože vám neposloužily jako náhražka sebeúcty? Protože vám nedopřály potěšení z nemravnosti? Je tohle snad kořenem vaší nenávisti k penězům?

Peníze jsou a navždy zůstanou důsledkem. Nikdy vás nenahradí coby příčinu. Peníze jsou produktem ctnosti, ctnost si však za ně nekoupíte, ani za ně neodčiníte své prohřešky. Peníze vám nedají nic nezaslouženého, ať už hmotného či duševního. Je tohle kořenem vaší zášti k penězům?

Nebo jste snad chtěli říct, že kořenem všeho zla je láska k penězům?

Milovat věc znamená znát a milovat její podstatu. Milovat peníze znamená znát a milovat skutečnost, že peníze jsou plodem toho nejlepšího v nás, že díky nim můžeme směňovat své úsilí za to nejlepší, co jsou druzí schopni nabídnout zase nám.
Nejhalasněji svou nenávist k penězům vytrubuje ten, kdo je ochoten prodat svou duši za čtvrťák. Kdo peníze miluje, ten je ochoten na ně pracovat. Ví, že si je umí zasloužit. Dám vám tip na klíč k lidskému charakteru: člověk, který haní peníze, zbohatl nečestně; ten, kdo si peněz váží, si je vydělal poctivě.

Bude-li vám někdo tvrdit, že peníze jsou zlé, prchejte od něj, jako by vám za patami hořelo. Ten výrok je jako zvoneček malomocného – varuje všechny v okolí, že se blíží lupič. Dokud budou lidé žít pospolu na zemi, budou muset nějak spolupracovat. A zavrhnou-li coby prostředek spolupráce peníze, zbude jim jediná alternativa – hlaveň pušky.

Peníze od vás vyžadují ty nejvyšší ctnosti, pokud je chcete vydělat či uchovat. Lidé beze špetky odvahy, hrdosti či sebeúcty, kterým chybí mravní přesvědčení, že na své peníze mají právo, kteří svůj majetek nejsou ochotni bránit jako vlastní život, kteří se za své bohatství omlouvají, takoví lidé dlouho bohatými nezůstanou. Takoví jsou lákavou kořistí celého houfu banditů, kteří se schovávají v temných norách po staletí, vyplíží se však, jakmile zvětří člověka, který žádá o prominutí, že je bohatý. Velmi rádi mu uleví od břemene viny – a často i života. Po zásluze.

Pak uvidíte nástup vyznavačů dvojího metru, černých pasažérů vezoucích se na ctnosti druhých. Těch, kdo uplatňují právo silnějšího, leč přesto spoléhají na ty, kdo se živí obchodem a jejich nakradeným penězům dodávají hodnotu. V morální společnosti platí za zločince a vás před nimi chrání zákony. Přepustí-li však společnost vymahatelnost práva banditům a psaní zákonů zločincům, pak se peníze stanou mstitelem svých tvůrců.

Bandité a zločinci jsou přesvědčeni, že jakmile všechny ostatní zákonem odzbrojí, mohou je začít beztrestně okrádat. Jejich kořist však začne vábit další bandity, kteří začnou okrádat zase je. Pak na vrchol vystoupají nikoli ti nejschopnější a nejproduktivnější, nýbrž ti nejbezohlednější. Pokud je měřítkem úspěchu síla, vrah vždy zvítězí nad kapsářem. Následuje kolaps společnosti, v kulisách všeobecného rozkladu a krveprolití.

Ptáte se, jestli je takový den za dveřmi? Sledujte peníze.

Peníze jsou barometrem naší mravnosti.
Spatříte-li, že se pracuje nikoli dobrovolně, nýbrž z donucení, že lidé produktivní musejí žádat o povolení k obživě ty neproduktivní, že peníze plynou do kapes těm, kdo obchodují nikoli se zbožím, nýbrž s výsadami, že se bohatne nikoli z práce, nýbrž z úplatků a konexí, že zákony chrání nikoli vás před nimi, nýbrž je před vámi, že lidé úplatní jsou odměňováni, zatímco ti poctiví se jen obětují pro druhé, pak poznáte, že společnost je předurčena k zániku.
Peníze jsou ušlechtilým nástrojem, který nesoupeří se zbraněmi a nevyjednává se surovci.

Peníze nedovolí, aby národ přežíval v polostínu, ve kterém se mísí majetek s lupem.

Kdykoli se mezi lidmi vynoří kazisvěti, vždycky začnou s demontáží peněz, neboť peníze jsou naší obranou a základem mravní existence. Tito ničitelé zabaví lidem zlato a ponechají jim pouze hromadu papírových konfet. Tím rozdrolí všechna objektivní měřítka a vydají celé hospodářství na pospas svévolné moci těch, kdo svévolně stanovují cenu peněz.
Zlato má objektivní hodnotu, jež odpovídá objemu vytvořeného bohatství. Papírová měna je jen půjčkou zajištěnou bohatstvím, které dosud neexistuje, a krytá je toliko puškou namířenou na ty, kdo ho teprve mají vytvořit. Papírová bankovka je šekem, který vám řádně volení lupiči vystavují na cizí účet a který je podložen pracovitostí jejich obětí. Vyhlížejte den, kdy se vám vrátí s odůvodněním Účet přečerpán.

Pokud svou obživu založíte na nepoctivosti, nečekejte, že lidé zůstanou poctiví. Nečekejte, že si zachovají mravnost a položí život pro blahobyt nemravnosti. Nečekejte, že budou vyrábět v zemi, kde výroba je trestána a loupež odměňována. Neptejte se: Kdo nám to ničí svět. Vy sami si ho ničíte.

Stojíte uprostřed výdobytků nejproduktivnější civilizace v dějinách lidstva, haníte její životodárnou mízu – peníze – a říkáte si, proč se kolem vás všechno rozpadá? Pohlížíte na peníze stejně jako dávnověké pronárody, a pak se divíte, že se na okrajích vašich měst znovu rozrůstá džungle? V průběhu lidských dějin si peníze vždycky přivlastnili takoví či onací bandité; říkali si různě, leč postupovali vždy stejně – zmocnili se bohatství silou a nastolili systém, který tvůrce peněz držel v okovech, který je nepřetržitě ponižoval, haněl a upíral jim zásluhy.
Ono rčení o zhoubnosti peněz, které bezduše papouškujete se slepou vírou ve vlastní morální převahu, pochází z časů, kdy se bohatství rodilo z práce otroků – nevolníků, kteří jen bezmyšlenkovitě opakovali výrobní postupy jednou vynalezené, leč po staletí nezdokonalované. Dokud se výroba vynucovala silou a bohatství hromadilo válkami, společnost strádala.
A přesto, po všechna ta staletí stagnace a hladovění, lidé velebili své loupeživé vládce, oslavovali je coby aristokracii meče, aristokracii původu, aristokracii úřadu, zatímco opovrhovali tvůrci bohatství – otroky, kupci, kramáři, průmyslníky.

Lidstvo se však dočkalo spásy, když se za oceánem zrodil vůbec první národ peněz – a já nedokážu ani vyjádřit, jaký vděk, jakou pokornou úctu chovám k Americe. Neboť vláda peněz znamená vládu rozumu, práva, svobody, výroby, úspěchu. Poprvé v dějinách se lidská mysl a peníze zbavily pout, poprvé se bohatlo nikoli z dobyvačných válek, nýbrž z práce, a místo rytířů a nevolníků vstoupil na scénu skutečný tvůrce bohatství, největší z dělníků, nejvyšší stupeň člověka – selfmademan, americký průmyslník.

Ptáte-li se, na co mohou být Američané nejvíce hrdi, pak odpovídám, neboť je v tom obsaženo vše ostatní: Na skutečnost, že vynašli slovní spojení ,vydělávat peníze’. Žádný jiný národ či jazyk ten obrat dříve neznal. Předtím lidé pohlíželi na bohatství jako na neměnnou veličinu, kterou si lze nakrást, vyžebrat, zdědit, rozdělit, získat podvodem či darem z přízně. Američané jako první pochopili, že bohatství lze i vytvářet. Výraz ,vydělávat peníze’ obnáší samu podstatu lidské mravnosti.

Přesto právě za něj byli Američané pranýřováni zpuchřelými zlodějskými režimy Starého světa. A na základě této rétoriky vy dnes označujete své nejpyšnější výdobytky za vrchol hanby, svůj blahobyt za hřích, své největší osobnosti, průmyslníky, za ničemy, a své velkolepé továrny přirovnáváte k egyptským pyramidám – vydáváte je za dílo a právoplatný majetek údajných otroků pod bičem.
Hlupák, který se samolibým úsměvem tvrdí, že nevidí rozdíl mezi mocí dolaru a mocí biče, by si měl ten rozdíl vyzkoušet na vlastní kůži. Však se také jednoho dne dočká.

Dokud si neuvědomíte, že peníze jsou kořenem všeho dobra, budete si pod sebou dál podřezávat větev. Pokud přestanou být nástrojem lidské spolupráce peníze, stanou se jedni nástrojem druhých. Buď krev, bič a zbraně – nebo dolary. Vyberte si, jinou možnost nemáte. A čas se vám krátí.”

The post Ayn Rand a Atlasova vzpoura. Jsou peníze kořenem všeho zla? first appeared on Čítárny.

Kallocain podle Karin Boye je droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství. Její objevitel je zde loajální souvoják Světového státu Leo Kall, který žije v nedaleké budoucnosti, kdy o světovládu soupeří Světový stát a Univerzální stát. Kniha je o tom, jak dohled nad lidmi zvyšuje úzkost a agresi.

Román je stejně strhující jako Orwellův román 1984 nebo Huxleyův román Konec civilizace.
Tragický obraz života ve fašistickém a totalitním státě ale v mnohém napovídá, co se už nyní děje v různých společnostech na naší planetě. Takže řadit román do oblasti scifi dost dobře už nejde.

Román Karin Boye vznikl v hluboké depresi, vyvolané zdánlivě nezadržitelným postupem Hitlerovských německých armád na počátku 40 let 20.století.
Tragická situace v Evropě měla nakonec vliv na její dobrovolný odchod ze světa na jaře 1941.

„Organizace? Nehledáme žádnou organizaci. To, co je organické, nepotřebuje být organizováno.
Vy stavíte zvenčí, my jsme budováni zevnitř. Vy se stavíte sami jako kameny a rozpadáte se zvenčí dovnitř.
My rosteme zevnitř jako stromy a rostou mezi námi mosty, které nejsou z mrtvé hmoty a mrtvého nátlaku.
Z nás vychází živé. Do vás vchází neživé.“
Karin Boye

Tímto románem se Boye řadí k literárním velikánům a vizionářům jako je Orwell, Huxley, kteří se také zamýšleli nad tématem budoucnosti lidstva a vytvořili literární fikce světa, které se v mnohých případech stávají nebezpečnou realitou už dnes. Viz výběr knih o budoucnosti lidtva

Karin Boye (26. 10. 1900 Göteborg – 24. 4. 1941 Alingsås)
jedna ze zapomenutých, ale velmi zajímavých švédských spisovatelek 20. století, se do světové literatury zapsala svým posledním antiutopickým románem Kallocain, vytvořeným během několika měsíců v roce 1940.

Výpisky z díla: Karin Boye / Kallocain

Ráno vyšel v novinách článek s titulkem
MYŠLENKY MOHOU BÝT TRESTNÉ!

Stačí jen vyčkat, až bude vyhlášen zákon jdoucí do mnohem větší hloubky, než světová historie dosud znala: zákon o protistátních myšlenkách a citech. Možná že to ještě nějaký čas potrvá – ale že k tomu jednou dojde, tím jsem si jist.

Dovedete vůbec vyslechnout pravdu? Všichni nejsou dost pravdiví na to, aby mohli pravdu slyšet, to je na tom to smutné.

„Člověk! – Jakou mystiku si lidé kolem toho slova nevybudovali! Jako by to samo o sobě bylo něco úctyhodného, že člověk je člověk! Člověk! Vždyť je to biologický pojem. A tam, kde je to něco jiného, bylo by nejlepší to co nejrychleji odstranit. Myslím, že je nutné začít od začátku a odnaučit lidi vidět ve spoluvojákovi člověka v uvozovkách.“

Každý spoluvoják bez výjimky se musel už jako dítě naučit, jaký je rozdíl mezi nižšími a vyššími formami života – nižší jsou jednoduché a nediferencované, například jednobuněční živočichové a rostliny, vyšší složité a diferencované, například lidské tělo ve své jemné a dobře fungující komplikovanosti. Každý spoluvoják bez výjimky se rovněž musel naučit, že přesně stejně je to se společenskými formacemi: z neplánovité hordy se tělo společnosti vyvinulo v nejvýše organizovanou a nejdiferencovanější ze všech formací: náš současný Světový stát. Od individualismu ke kolektivismu – od samoty k pospolitosti, taková byla cesta tohoto obrovitého a svatého organismu, v němž jednotlivec není ničím než buňkou s jediným významem: sloužit organismu jako celku. Tolik ví každý mladý spoluvoják, který má za sebou dětský tábor. Kallocain je nutný článek v celém tomto vývoji, protože rozšiřuje velkou pospolitost i do nitra, jež si člověk dřív ponechával pro sebe. Cožpak Rissen opravdu nepochopil něco tak logického, nebo nechce pochopit?

V mládí byly mé smysly jen jakýsi přívažek, náročný souputník, kterého jsem musel sytit, abych se ho mohl zbavit a zabývat se něčím jiným, byly i hrdým nástrojem rozkoše, ale nikdy nebyly tak docela součástí toho, co jsem doopravdy považoval za své já.

Náš Světový stát rozhodně neměl na otázku pohlaví nějak asketický pohled, naopak je přece nutné a čestné plodit nové spoluvojáky, a dělalo se vše, aby muži a ženy, jakmile dospějí, dostali příležitost splnit v tomto ohledu svou povinnost.

Vzhledem k tomu, že obsah tohoto rukopisu je v mnohém směru nemorální, rozhodl se Cenzurní úřad uložit ho do oddělení nebezpečných rukopisů v Tajném archívu Univerzálního státu. Definitivní zničení nebylo doporučeno, protože právě tento nemorální obsah by mohl být spolehlivějšími badateli použit jako materiál při zkoumání mentality tvorů obývajících zemi za našimi hranicemi. Zajatec, který je autorem spisku a jenž se dosud pod dozorem věnuje chemické práci – v současné době pod přísnější kontrolou, pokud jde o používání státního papíru a tužek – by měl svou vskrytu rostoucí neloajálností, svou zbabělostí a svou pověrčivostí být dobrým příkladem degenerace příznačné pro celou tuto méněcennou sousední zemi, degenerace, jež se dá stěží vysvětlit něčím jiným než dosud neprozkoumanou dědičnou a nevyléčitelnou vnitřní otravou. Tato otrava náš národ naštěstí nepostihla, a pokud by se ukázalo, že nákaza se šíří i přes hranici, byla by nemilosrdně odhalena právě prostředkem, k jehož výrobě dotyčný zajatec kdysi přispěl. Vyzývám tímto každého, kdo bude rozhodovat o půjčování tohoto rukopisu, k nejvyšší opatrnosti a jeho čtenáře k nejpečlivější kritice, jakož i k nejnezlomnější důvěře v daleko lepší a šťastnější situaci v Univerzálním státu.
Hung Paipho, cenzor.

Dílo Karin Boye:

Romány
Astarte (1931) – raný román s mytologickými prvky.
Merit vaknar (1933) – „Merit se probouzí“.
Kris (1934) – Krize, částečně autobiografický román o osobní a náboženské krizi.
För lite (1936) – „Příliš málo“.
Kallocain (1940) – poslední a nejznámější román (dystopie), napsaný těsně před smrtí.

Psala také eseje, kritiky a překládala (např. T. S. Eliot – The Waste Land do švédštiny).

Básnické sbírky
Karin Boye je především básnířka a ve Švédsku je ceněna hlavně pro poezii:
Moln (1922) – Mraky (debut).
Gömda land (1924) – Skryté země.
Härdarna (1927) – Ohniště (zde je slavná báseň I rörelse – „V pohybu“).
För trädets skull (1935) – Kvůli stromu

Její nejznámější báseň Ja visst gör det ont – „Ano, samozřejmě to bolí“.

The post Karin Boye. Kallocain. Proslulý vizionářský román o nacistickém a totalitním státě first appeared on Čítárny.

Anatole France (1844-1924) napsal mimořádné a dnes už téměř neznámé dílo, reagující na aktuální společenské šílenství tehdějšího světa. Přesto, že nám mohou uniknout satirické přesahy na konkretní osoby i události doby na přelomu roku 1900, je dílo velmi nadčasové.

Anatole France byl totiž vzdělaný a inteligentní spisovatel, který měl schopnost vidět a popsat to podstatné, co se ve společnosti děje. Satirický šleh na počátku knihy jasně deklaruje pomatenost lidského myšlení a touhu po jediné – MÉ pravdě.
Svatý muž Mael ve své ideové horlivosti omylem pokřtí tučňáky, kteří se pak po nebeském sporu mezi Bohem a anděly stávají částečně lidmi. A jejich dějiny jsou věrnou kopií lidské civilizace, jak s tím dobrým, tak s přemírou chyb, špatností i ukrutností.
A Anatole France, autor jedinečné Epikurovy zahrady, toho s chutí využil, aby skrze tučňáky nastavil lidem vtipné i kruté zrcadlo jejich skutečného “lidstvi”.

Na jeho díle, v kontexu s jeho názory, si můžeme velmi dobře uvědomit, že Deklarace lidských práv, tak jak je prosazována, je ve své podstatě nemravná.
Říká na co na všechno máme nárok a nezmiňuje ani náznakem povinnosti, bez kterých neexistuje ve společnosti rovnováha.

V knize Ostrov tučňáků je víc než zřejmé, že celá řada tzv. humanistických principů, které jsou deklarovány jako podstata současných lidských společenství nemůže být naplněna, poněvadž většina společnosti není schopna je přijmout a vůbec už pochopit. To samozřejmě nutně nesouvisí s dosaženým vzděláním.
A tak se místo s mravností se často setkáváme jen s karikaturou mravnosti, s karikaturou práva, s karikaturou lásky, s karikaturou politiky, karikaturou humanity.
Tím se celá společnost projevuje jako jedná velká karikatura, jako ostrov tučňáků.

Anatole France / Ostrov Tučňáků /
Kniha vyšla poprvé v roce 1908 pod názvem L’Ille des pingouins.

Anatole France (1844-1924), nositel Nobelovy ceny z roku 1921, začal postupně dosahovat širokého ohlasu u čtenářské obce jednak vynikající jazykovou úrovní, jednak vtipem, duchaplností, říznou ironií a aforistickým laděním svých děl a stal se známým spisovatelem s filosofickým a laskavým pohledem na svět, jehož záchranu viděl v hluboké lidskosti a v ochotě lidí navzájem si pomáhat.
Hluboká skepse a pesimistické úvahy o věčné nedokonalosti společenských systémů ho přivedly k přesvědčení o nezbytnosti aktivního boje za spravedlnost.
Proto France přivítal Velkou říjnovou revoluci v Rusku a začal sympatizovat s komunismem. Přispíval do komunistického deníku L’Humanité a roku 1921 dokonce vstoupil do Francouzské komunistické strany.
Ve dvacátých letech byly jeho práce zařazeny katolickou církví na tzv. Index Librorum Prohibitorum (seznam knih, které byly katolíkům zakázány pod trestem exkomunikace) (Wiki)

Výpisky: Anatole France. Nadčasový Ostrov Tučňáků!

Egypťané uctívali krokodýly a ti je požírali; Tučňáci uctívají auta a ta je hubí. Zběsilá hrabivost průmyslníků pustila auto mezi pomatené národy jako Džagannatův vůz a povaleči a snobi si z něho udělali věc své idiotské a zhoubné elegance… Právě jejich nepatrný počet měl pro ně nemalé výhody, především to, že bylo mezi nimi méně pitomců…
Tučňáci jsou nespokojeni s novým zřízením proto, že v něm žijí, a proto, že je přirozené, když si lidé na poměry stěžují. Tučňáci se však zároveň bojí změnit toto zřízení, protože mají strach z čehokoli nového. Jsou nespokojení, jsou sice nespokojení, ale srdcem je to jeden chám vedle druhého.

Veliký tučňácký národ neměl už ani tradice, ani duševní kulturu, ani umění. Pokrok civilizace se u něho projevoval vražedným průmyslem, hnusnou spekulací a odporným přepychem. Jeho hlavní město získalo jako všechny velká města v té době kosmopolitický a finanční ráz: vládla v něm nesmírná a pravidelná škaredost. Země se těšila dokonalému klidu. To byl onen vrchol.

Tučňácká demokracie si ani v nejmenším nevládla sama; byla podřízena finanční oligarchii, která pomocí novin vytvářela veřejné mínění a v hrsti držela poslance, ministry i prezidenta. Svrchovaně rozhodovala o financích republiky a řídila zahraniční politiku země.

Mravní zákon nutí lidi, kteří jsou doposud zvířaty, aby žili jinak než zvířata, a to je jim nesporně proti srsti, ale také jim to lichotí a dodává sebejistotu; a protože jsou domýšliví, zbabělí a požitkářští, ochotně se podrobují tomuto nátlaku, který v nich pěstuje marnivost a z něhož čerpají jak pocit svého současného bezpečí, tak i naději na své budoucí štěstí. To je podstata každé morálky…

To, co vy nazýváte vraždou a krádeží, je ve skutečnosti válka a kořist, posvátné základy každé říše, zdroje všech lidských ctností a veškeré velikosti.
Jsem aristokrat a daně platit nebudu; poplatnictví je potupné. Jen ať platí chátra!

Řádil jako smyslů zbavený; celé dny se choval tak, jako by ztratil rozum. Kdyby byl zaměstnán v nějakém soukromém podniku, hned by o tom všichni věděli; ve státní správě je však šílená blbost a nepříčetnost jako doma.

Jsou tu listiny upravené, tím líp, ty jsou dobré. Falešné důkazy mají všeobecně větší cenu než důkazy pravé. Jsou především vyrobeny úmyslně pro potřeby sporu, na objednávku a na míru, a pak jsou také přesné a správné. Musíme jim dávat přednost také proto, že odvádějí mysl do ideálního světa a odvracejí ji od skutečnosti, která bohužel není nikdy bez přimíšenin. Přece jen však bych byl raději, kdybychom neměli vůbec žádné důkazy, protože pak je to nejjednodušší.

Dát vašim Tučňákům odění je věcí, která může mít dalekosáhlé důsledky. Jestliže dnes zatouží Tučňák po nějaké Tučňačce, ví přesně, po čem touží a jeho choutky jsou omezeny dokonalou znalostí toho, co je skutečným předmětem jeho žádostivosti. Právě v této chvíli se dokonce za bílého dne milují na pláži dva nebo tři páry Tučňáků. Jen se podívejte na tu jejich bezprostřednost! Nikdo si jich nevšímá. A ti, kteří jsou právě v milostném objetí, vůbec nevypadají na to, že by tím byli nějak zvlášť vzrušeni. Jakmile se však budou Tučňačky i jen trochu halit, Tučňák si již neuvědomí tak přesně, co ho k nim vlastně tolik láká. Jeho nejasné touhy se rozplynou do nejrůznějších snů a představ. A nakonec pozná skutečnou lásku se všemi jejími nesmyslnými mukami. Mezitím se Tučňačky naučí klopit víčka a cudně zatínat rty, a přitom se budou tvářit, jako by pod těmi svými hadříky ukrývaly bůhvíjaký poklad!… Jak ubohé!

Od té doby se děly neslýchané věci. Tovární dělníci, kteří odmítli vstoupit do stávky, se houfně vrhli na město a zapalovali domy. Celé pluky v čele se svými důstojníky se připojily k dělnickým žhářům, za zpěvu revolučních písní táhly s nimi městem a v docích se zmocnily mnoha tun nafty, kterou pak přilévaly do ohně. Výbuchy neustávaly. Jednoho rána se v místech, kde stál obrovský telegrafní palác, znenadání zvedl obludný strom připomínající tři kilometry vysokou palmu.
Zatímco jedna polovina města byla v plamenech, druhá polovina žila všedním životem. Ráno bylo slyšet, jak na mlékárenských vozech řinčí plechové, pocínované konve.
V jedné opuštěné ulici seděl na zemi starý dlaždič, zády se opíral o zeď, mezi koleny měl láhev a pomalu přežvykoval sousta chleba s kouskem ovařené kližky. Prezidenti trustů téměř do jednoho zůstali na svých místech. Někteří plnili své povinnosti s heroickou prostoduchostí. Rafael Hrabouš, syn mučednického miliardáře, vyletěl do vzduchu, když předsedal valné hromadě cukrovarnického trustu. Vypravili mu velkolepý pohřeb; průvod musel šestkrát přelézat hromady sutin nebo po prknech přecházet krátery ve vozovce.
Běžní pomocníci boháčů, příručí, úředníci, dohazovači, cesťáci, zachovali svým chlebodárcům neochvějnou věrnost. Doposud živí zřízenci katastrofou postižené banky se v den splatnosti ubírali rozbořenými ulicemi, aby ve stále ještě doutnajících budovách předložili směnky a mnozí se při inkasu propadli do plamenů.

Za tohoto stavu si nikdo nemohl dělat iluze: neviditelný nepřítel se stal pánem města. Tak jako kdysi ticho, tak nyní vládl nepřetržitý rachot výbuchů a lidé je již v nepřekonatelné hrůze ani nevnímali. Protože veřejné osvětlení bylo zničené, město se na celé noci hroužilo do tmy a tehdy se v něm páchaly neslýchané ohavné násilnosti. Jedině hustě zabydlené čtvrti, mnohem méně postižené, se ještě bránily. Hlídkovala zde dobrovolná pořádková služba; její příslušníci stříleli po zlodějích a na každém rohu ulice narazil člověk na lidské tělo ležící v kaluži krve se skrčenými koleny, s rukama spoutanýma za zády, s kapesníkem na obličeji a lístkem na břiše.
Lidé již vůbec nestačili odklízet trosky, ani pohřbívat mrtvé. Zápach, který se šířil z mrtvol, se zanedlouho stal nesnesitelný. Řádily epidemie, bezuzdně rozsévající smrt a za sebou zanechávající naživu jen slabomyslné a otupělé. Hlad potom dorážel všechno, co ještě zbylo. Sto čtyřicátý prvý den po prvním atentátu, právě když přitáhlo šest armádních sborů s polním a pevnostním dělostřelectvem, Karlička a Jasínek stáli v noci na střeše jednoho vysokého domu v nejchudší čtvrti města, jediné doposud stojící, nyní však obehnané pásem plamenů a kouře, drželi se za ruce a dívali se kolem. Veselý zpěv se nesl z ulice, kde křepčil jako všech smyslů zbavený dav.

Válka,” prohlašoval, “je barbarství, které zanikne s pokrokem civilizace. Velké demokracie jsou mírumilovné a jejich duch záhy ovládne i samovládce.

“Doslechl jsem se, že si lidé vašeho náboženství osobují právo na nesmrtelnou duši, ale zvířatům ji odpírají: to je však nesmyslné a já plným právem pochybuji o jejich zdravém rozumu. Tvrdili mi, že někteří vyvolení tvého boha se za života zříkali jídla, vyhýbali se ženám z lásky k asketickému životu a dobrovolně se vystavovali zbytečnému utrpení. Vždy jsem se obával setkání s těmito zločinci. Jejich zběsilost mě děsí. Jestliže přijmou nějakou filosofii, je to především proto, aby z ní v praxi něco vytěžili. Sirón, o němž se u nás mluvilo jen s úctou, mě zbavil zbytečného strachu a odvrátil mě od trýzní, k nimž nevědomé lidi svádí pravé náboženství, když mi vysvětlil Epikúrovo učení – a právě to nás vede k tomu, abychom se sami na sebe dívali bez domýšlivé pýchy a beze studu.”

V té chvíli nějaký obtloustlý chlap, který až doposud seděl mezi poslanci, vyskočil na tribunu.
“Žádám,” zvolal, “abychom vyhlásili válku Smaragdové republice, která svými šunkami a salámy drze vytlačuje na světových trzích dosavadní naprostou převahu našich prasat.”
“Koho zastupuje ten poslanec?” zeptal se doktor Hrachovina.
“Velkouzenáře.”
“Je někdo proti?” řekl předseda. “Dávám o návrhu hlasovat.” Válka proti Smaragdové republice byla odhlasována zdviženýma, rukama většiny.
“Jak je to možné ?” zvolal Hrachovina a zeptal se tlumočníka: “Tak rychle a tak lhostejně odhlasovat válku !”
“Můj milý, vždyť je to úplně obyčejná válka, stát nás bude tak nanejvýše osm miliónů dolarů.”
“A kolik lidí…”
“Těch osm miliónů dolarů je včetně lidí.”
A tu se doktor Hrachovina zoufale chytil za hlavu a trpce poznamenal:
“Protože v bohatství a civilizaci se skrývá právě tolik důvodů k válce jako v bídě a barbarství, protože lidské šílenství násobené lidskou zlobou je nevyléčitelné, nezbývá nic jiného, než vykonat dobrý skutek. Moudrý člověk nashromáždí dosti dynamitu, aby tato planeta vyletěla do povětří. Jakmile se rozletí prostorem, roztříštěná na kousíčky, nastane ve vesmíru alespoň nepatrné zlepšení. I světovému svědomí se tím dostane zadostiučinění, leč takového svědomí není.”

The post Anatole France. Nadčasový Ostrov Tučňáků o šílenství lidské civilizace first appeared on Čítárny.

Francis Bacon (1561 – 1626 ) napsal svůj utopický román Nová Atlantida pravděpodobně roku 1623. Publikován byl rok po autorově smrti (1627) jeho kaplanem, přítelem a literárním exekutorem Dr. Williamem Rawleym. Dílo bylo nedokončené. Fakticky jde o krátkou utopickou povídku, která slouží hlavně jako rámec pro Baconovy myšlenky o vědě a ideální společnosti.

V předmluvě toto dílo Rawley charakterizuje jako:
„myšlenku, kterou můj pán napsal proto, aby v ní představil vzor a popis akademie založené k vytváření velkých a obdivuhodných děl sloužících lidem ke štěstí a nazvané Šalamounův dům či Společenství díla šesti dnů.“
To koresponduje s jeho životní myšlenkou „obnovení“ vědění tak, aby sloužilo praktickému ovládnutí přírody ku prospěchu lidstva. Viz jeho citát „vědění je moc“.

Kniha začíná tím, jak evropská obchodní loď pluje z Peru do Číny přes Tichý oceán.
Po pěti měsících silných východních větrů a bouře se posádka ztratí, docházejí jim zásoby jídla a vody. V zoufalství se modlí k Bohu.
Najednou spatří na obzoru neznámý ostrov. Přistávají na ostrově Bensalem (hebrejsky „syn míru“).

Místní je přijmou s velkou pohostinností, ale přísně kontrolovaně – karanténa, omezení pohybu.
Vyprávějí jim o své společnosti:Bensalem je křesťanský ostrov (křesťanství sem přišlo zázračně brzy po nanebevstoupení Krista – pilíř světla s Biblí a dopisem apoštola Bartoloměje).
Společnost je mravně čistá, rodinně založená (slaví „Feast of the Family“ – velkolepou oslavu plodnosti a rodiny), tolerantní k Židům (postava Joabina).
Nejdůležitější institucí je Salomonův dům, také nazývaný „Kolej Šesti dnů stvoření“. Je to jakási státní vědecká akademie, „oko království“.
Bacon popisuje typ morální, slušné a přátelské utopické společnosti. Které vládne demokraticky volený parlament s panovníkem, v níž existuje organizovaná vědecká společnost, známá jako Šalamounův dům. Ten vede Prozřetelnost a zabývá se zkoumáním záhad mezi nebem a zemí a dobročinných využití.

Skupina vědců („otcové“) zde provádí systematický výzkum přírody.
Vědci každých 12 let vysílají tajné „obchodníky světla“ do celého světa, aby sbírali znalosti, knihy, vynálezy a vzorky, zatímco ostrov zůstává pro svět skrytý.
Popisují se různé vědecké metody, laboratoře, experimenty: výroba nových látek, léčiv, umělých kovů, prodlužování života, ovlivňování počasí, optické přístroje, zvukové technologie atd.
Cílem je „rozšíření hranic lidské říše nad přírodou“ a „ulehčení lidského údělu“.

Rozdíl v chápání knihy v době vzniku (17. století) a dnes

V době vzniku (17. století) byla kniha vnímána jako vizionářský manifest moderní vědy a propagace Baconova programu reformy vědění (z Novum Organum a The Advancement of Learning).
Salomonův dům byl přímou inspirací pro založení Royal Society v Londýně (1660) První národní vědecké společnosti. Členové ji brali jako ideální model státní podpory vědy.
V 17. století byla chválena jako optimistická vize, jak může věda (empirická, experimentální, užitečná) přinést pokrok, mír a blahobyt. Bacon v knize ukazuje, že věda a pravá víra se nevylučují, ale vzájemně podporují.
V 17. století byla Nová Atlantida hlavně nadějný plán na lepší svět skrze vědu.

Dnes (21. století) je dílo interpretováno jako předchůdce vědeckých utopii a sci-fi.
Mnozí vidí ve společnosti Bensalemu pokročilou technokracii a zřejmé dystopické prvky. Vědci mají obrovskou moc, společnost je silně kontrolovaná, izolovaná od světa, věda slouží především utilitárním cílům, nikoli čistému poznání.
Společnost v knize ovládají nezdravé vědecké ambice s propagovaním jediné vědecké pravdy. Ta ovšem nemusí být stanovena na základě opakovaných experimentů, ale na základě shody vědců.
Dnes je Nová Atlantida spíš podnětný text, který vyvolává debaty o roli vědy ve společnosti, etice výzkumu, vztahu vědy a moci nebo vědy a přírody.

Bacon viděl cíl vědy nejen v poznání, ale v aktivním ovládnutí a přetváření přírody ku prospěchu lidstva.
Příroda, podle Bacona, není něco, co máme uctívat nebo s čím máme žít v harmonii (podobně jako u mnoha antických nebo středověkých myslitelů), ale „protivník“, kterého je třeba dobýt, zkoumat, mučit experimenty a donutit odhalit svá tajemství.

Známá je jeho formulace z knihy Novum Organum.
„Ať lidský rod získá zpět své právo nad přírodou, které mu náleží božským odkazem.“ 
Věda má sloužit k „rozšíření hranic lidské říše nad vesmírem“ a k „ulehčení lidského údělu“.

Tuto myšlenku rozvíjí i v utopii Nová Atlantida, kde ideální společnost ovládá přírodu díky vědeckému institutu.
Tzv. “Solomonův dům“ produkuje nové druhy, léky, materiály atd.

Francis Bacon (*1561 – 9. dubna 1626 )
1. vikomt St. Albans, baron z Verulamu, anglický filozof, právník, státník, esejista a jeden z nejvýznamnějších myslitelů raného novověku.
Narodil se v Londýně jako mladší syn sira Nicholase Bacona, lorda strážce pečeti královny Alžběty I.
Studoval na Trinity College v Cambridge (od 1573), kde se znechutil tradiční aristotelskou filozofií, kterou považoval za neplodnou.
V letech 1576–1579 pobýval ve Francii v doprovodu anglického velvyslance.
Po otcově smrti se vrátil do Anglie s omezenými finančními prostředky, což ho provázelo celý život.Bacon vystudoval práva, stal se poslancem, advokátem a významným politikem.
Za vlády Jakuba I. dosáhl vrcholu: byl generálním prokurátorem, lordem kancléřem Anglie (1618–1621) a získal tituly barona Verulamského a vikomta sv. Albana.
V roce 1621 byl obviněn z korupce (přijímání úplatků), odsouzen, zbaven úřadu a uvězněn (brzy omilostněn, ale bez plné rehabilitace).
Poslední léta věnoval psaní a vědeckým experimentům.
Zemřel 9. dubna 1626 v Highgate u Londýna na zápal plic. Pravděpodobně po experimentu s uchováváním masa ve sněhu, při kterém se nachladil.

Baconův odkaz:
Položil základy moderní vědy: důraz na experiment, indukci a užitečné vědění místo spekulací a současné tzv. shody vědců.
Jeho myšlenky ovlivnily Descarta, Newtona, celou vědeckou revoluci a osvícenství.

„Vědění je moc.“
„Mlčení – ctnost hlupáků.“
„Nejlepší zbraní je zdržovat se mimo dostřel.“
„Peníze jsou jako hnůj – nejsou dobré, dokud se nerozmetají.“
„Rozumná otázka je polovinou moudrosti.“
„Některé knihy je třeba ochutnat, jiné pozřít, ale jen málo jich žvýkat a důkladně strávit.“
„Pokud člověk začne s jistotami, skončí v pochybnostech; ale pokud se spokojí s tím, že začne s pochybnostmi, skončí v jistotách.“
„Čtení činí člověka plným, rozhovor pohotovým a psaní přesným.“
„Neexistuje vynikající krása, která by neměla v proporcích jistou zvláštnost.“
„Naděje je dobrá snídaně, ale špatná večeře.“
„Čas je největším novátorem.“
„Ctnost je jako drahokam, nejlépe vynikne, je-li prostě zasazen.“
„Muži se bojí smrti jako děti tmy…“

Parafráze: „Nature, to be commanded, must be obeyed.“
„Přírodu lze ovládat jen tehdy, když jí posloucháme, tedy když ji respektujeme.“

The post Francis Bacon. Utopická Nová Atlantida o ideální společnosti z roku 1627 first appeared on Čítárny.

Román Mešita Matky Božej v Paríži. Odohráva sa v roku 2048 vo Francúzsku, ktorého sa zmocnili moslimskí imigranti. Európska únia sa mení na islamský štát. Arabi žijú vo Francúzsku a Francúzi boli vysťahovaní do geta. Katedrála Matky Božej sa stala mešitou. Teroristami mimo zákona sú teraz bývalí Francúzi a Nemci, Srbi a Poliaci, ktorí bránia svoje práva na slobodu myslenie a vieru.

Hrdinovia zaplatia krvou za chyby svojich otcov. Tí, ktorí nebudú bojovať za svoju vieru, stratia ju, ako aj všetko ostatné. Ale tí, ktorí bojujú a odpúšťajú, získajú všetko. Aj ty a ja sa môžeme dožiť takejto budúcnosti.

Autorka, ktorá sa považuje za kresťanku, neverí v dialóg civilizácií kvôli tomu, že ho moslimovia vedú z pozície sily.
Román bol napísaný pod dojmom udalostí v Čečensku a zajatia školákov v Beslane.

Román Mešita Matky Božej v Paríži. Rok 2048 / Jelena Čudinová / Vydal Torden, 2024
Ukázka z knihy na Torden >>

Jelena Čudinová  je najmladšou dcérou známych paleontológov. Narodená v Moskve (1959), vyštudovala Moskovský štátny pedagogický inštitút, Fakulta ruského jazyka a literatúry. Jelena Čudinová je dramatička spisovateľka a publicistka.
Najslávnejší je jej anti-utopický román Mešita Matky Božej v Paríži, ktorý vyvolal prudkú kritiku liberálnych a pro-islamistických táborov. Jelena vo svojej práci bojuje proti islamskej expanzii do Európy, je proti kultúre, ktorá sa snaží zničiť pravoslávnu tradíciu.
Za jej najznámejší román  dostala v roku 2006 výročnú cenu Bastion.

Doporučujeme i podobný román: Podvolení. Vizionářský román o budoucnosti Francie reaguje na realitu dneška

Predslov autorky k slovenskému vydaniu knihy Mešita Matky Božej v Paríži. Rok 2048.

Veľmi ma teší, že kniha nakoniec prichádza aj do tejto časti strednej Európy. Rozprávať o civilizačnej katastrofe totiž stále nepatrí medzi obzvlášť obľúbené témy. Aj napriek niektorým výhradám ohľadne „politickej korektnosti“ kniha nakoniec vyšla vo Francúzsku v roku 2009, v USA v roku 2015 a v Nemecku v roku 2018. K dnešnému dňu už bola preložená do desiatich jazykov. Svedčí to o tom, že hrozba nezmizla, ale sa ešte zvýšila.

Pred napísaním tejto knihy sa mi budúcnosť mojej krajiny javila veľmi optimisticky. Ukazuje sa však, že nič nie je také ružové: vidíme ako sa radikalizujú národy Strednej Ázie, ktoré sa oddelili od Ruska. Milióny príslušníkov týchto stredoázijských národov prúdia do Ruska ako nekvalifikovaná pracovná sila, pričom v rôznych kútoch našej vlasti vyčkávajú na svoju hodinu Х. Zhubnosť podobného kurzu predpovedal už Alexander Solženicyn. Práve to sa teraz deje.

Hlasom rozumu v otázke migrantov z islamských krajín je postoj Vyšehradskej štvorky, avšak pozícia Európskej únie ako celku je úplne opačná a skazonosná. A to aj napriek tomu, že obyvatelia západnej Európy sú už vyčerpaní z ekonomických a kriminálnych následkov masovej imigrácie.

To nás privádza k jednému konkrétnemu záveru: žiadna kresťanská krajina neprežije nezávisle od všetkých ostatných.

Pred dvoma storočiami, v situácii odlišných, no taktiež kritických hrozieb, sa zrodila koncepcia Svätej aliancie: kresťan nemal bojovať proti kresťanovi. Bolo neodpustiteľné, že ďalší vývoj sa odklonil od tohto princípu. No ani teraz ešte nie je neskoro vydať sa touto cestou – pokiaľ chceme, aby si naše krajiny zachovali svoj civilizačný charakter a neskončili ako ruiny, kde bude vládnuť divočina.

Európska únia si pôvodne zvolila ako zjednocujúci prívlastok „európska“. No ak tento prívlastok nechápeme ako synonymum slova „kresťanská“, potom je slovo „európska“ – iba prázdny pojem. Presviedčame sa, že také úzke kritérium nepostačuje na prežitie. Naša civilizácia – je kresťanskou civilizáciou, jej bohatstvo spočíva v rôznorodosti národných kultúr, rôznych konfesií, avšak zjednocujúcim prvkom je viera v Ježiša Krista. V súčasnosti si na nás brúsi zuby iná sila. Je najvyšší čas, aby sme začali veci nazývať ich menami a aby sme pochopili, že bez kresťanskej identity sme odsúdení na porážku.

Za jeden a pol desaťročia už niečo v mojej knihe môže byť vývojom prekonané, niečo môže byť dnes ešte horšie ako si autor mohol pôvodne predstaviť, napríklad – Islamský štát (ISIL). Kniha sa však venuje tomu, čo je podstatné. S ohľadom na túto skutočnosť ponúkam moju knihu do pozornosti čitateľov.

Jelena Čudinová

The post Mešita Matky Božej v Paríži. Vizionářský scifi román z roku 2048 first appeared on Čítárny.