Jiří Suchý v knize ŠLITR píše: “Člověk ať chce nebo nechce, mění se každou hodinu v pamětníka. Někdy se vám třeba i zastaví hodinky, ale v pamětníka se měníte dál. A nastane okamžik, kdy každý pamětník pocítí pojednou povinnost sdělit fakta, která z něj toho pamětníka udělala. To se stalo i mně…”

TU CESTU MUSÍM DORAZIT SÁM

Člověk ať chce nebo nechce, mění se každou hodinu v pamětníka. Někdy se vám třeba i zastaví hodinky, ale v pamětníka se měníte dál. A nastane okamžik, kdy každý pamětník pocítí pojednou povinnost sdělit fakta, která z něj toho pamětníka udělala. To se stalo i mně. Znám řadu skutečností, které tu chci vyjevit, o kterých chci vydat svědectví, jak se říká. Svědectví o muži s černým tvrďákem na hlavě a s pohledem zaostřeným na nekonečno. (Míněno fotograficky, nikoli filosoficky.)

Nevím a zjistit nedokážu, kterého večera roku 1957 vstoupil do vinárny Reduta na pražské Národní třídě Miroslav Horníček. Vím jen, že tu byl už potřetí, tentokrát doprovázen člověkem kolem pětatřiceti, člověkem, který měl zvláštní dar nenápadnosti. Seděli oba u malého stolku přibližně uprostřed sálu a bavili se tím, jak poskakuju na pódiu a zpívám, jak Vlasta a Viktor Sodomovi prezentují své slaďáky, jak Vilda Rogl fouká svou harmoniku a pak, mžouraje přes brejličky, zpívá, že Je hloupý kdo váhá. Pak přišla série tzv. zemědělských songů a tleskalo se při JZD-boogie. Publikum bylo příjemně drážděno kombinací socialistické vesnice s buržoazním rytmem a cítilo úlevu, kterou přinášel nezávazný (a pro svou nezávaznost kritizovaný) humor. Byl to omyl tehdejší doby, že smích “jen tak” byl považován za nebezpečný.

O přestávce jsem si přisedl k Miroslavu Horníčkovi a byl jsem představen dr. Jiřímu Šlitrovi.
Mým textům se dostalo od obou jmenovaných pochvaly a pak došlo k věcnému jednání. Jiří Šlitr mně stručně navrhl, abychom se spolu pokusili stvořit několik písniček. Souhlasil jsem s tím, že psát texty na cizí melodie, odposlouchané ze všech možných rozhlasových stanic, není program. A tak jsme se onoho večera rozešli s tím, že dám Jiřímu Šlitrovi několik textů ke zhudebnění.

Cestou domů z Reduty (chodil jsem zásadně pěšky) jsem uvažoval a napadlo mi, že jsem jméno Jiří Šlitr už kdesi četl.
Bylo připsáno drobným písmem pod jménem Ljuby Hermanové s tím, že se jedná o klavírní doprovod. Uplynulo mnoho roků, než jsem se dověděl, že už koncem let čtyřicátých jsem obdivoval hudební vynalézavost tohoto pianisty na filmových seminářích, pořádaných Filmovým ústavem. Jiří Šlitr tam seděl pod plátnem a hrál k němým filmům. Hrál jednu melodii za druhou a velmi často hudebně dokresloval i různé dramatické akce na plátně. Publikum občas i zareagovalo na jeho vtipnou nebo nečekanou kombinaci hudebních motivů a byl jsem z těch, kteří si toho všímali nejpozorněji a kteří to dovedli ocenit. Nikdy jsem to však Jiřímu Šlitrovi neřekl, aby mu to snad nestouplo do hlavy.

Tehdy, roku 1957, začalo Jiřímu Šlitrovi zápolení o vlastní hudební výraz.
Jeho ctižádostí bylo odlišit se od západní produkce pop-music, která mu byla vzorem, ale které nehodlal dělat imitátora. Volání po českosti taneční hudby se tenkrát nedalo přeslechnout, tak bylo hlasité. Zároveň se však nedalo přehlédnout, že toto volání dalo vzniknout vykonstruovaným písničkám čítankově optimistického charakteru a taková věc dovede odradit. Moc jsme se o tomhle problému napřemýšleli a nechyběly ani experimenty, počínaje folkloristicky pojednaným Škrholou a konče smetanovskými variacemi, které někdy Jiří hrával při doprovodu písně Jo, to jsem ještě žil. Ale v podstatě jsme došli k tomu, že o tu původnost a českost se zřejmě nesmí usilovat. Buď vznikne, nebo nevznikne. Věděli jsme, že čím víc písniček složíme, tím větší pravděpodobnost onoho vzniku tady bude. A tak jsme pracovali.

Melodie a rytmy Jiřího Šlitra vycházely z pocitů mladých lidí.
Z pocitů nezveřejněných a mnohdy i popíraných. U počátku této práce stál nový rytmus – rock’n’ roll, provázený hysterií jeho posluchačů a hysterií jeho odpůrců. Čím větší bylo brojení odpůrců, tím temperamentněji si zastánci počínali, a tak se tyto dvě hysterie navzájem popichovaly a rock’n’roll získával pověst hudebního doprovodu k demoličním akcím. To ovšem na západ od našich hranic.

My jsme znali rock’n’roll jen z umírněné rozhlasové podoby a tento rytmus nás vzrušil natolik, že jsme se odhodlali si s ním začít. To bylo v době, kdy éra naší amatérské skupiny Akord klub se chýlila ke konci, a s ní i éra českých textů na zahraniční šlágry. Nastupovala původní tvorba.

Naše cesta začínala u rock’n’rollu.
Jiří Šlitr měl příležitost seznámit se s ním v zahraničí – půl roku pracoval v Bruselu se souborem Laterny magiky, zatímco já jsem spolu s Ivanem Vyskočilem usiloval doma o vlastní divadlo. (Na první inscenaci Divadla Na zábradlí se Jiří Šlitr podílel pouze jedinou písní. Ljuba Hermanová tu zpívala song Láska to jsou jen písmena.) Když se Jiří Šlitr vrátil, chýlila se moje krátká spolupráce s tímto divadlem ke konci a Jiří Šlitr pozvolna sestavoval vlastní orchestr. Byl složen převážně z amatérů a působil v Redutě jen pár měsíců. Jiří byl s jeho úrovní nespokojen a hledal východisko. Východisko se jednou objevilo. Mělo brýle bez obrouček, černé vlasy a říkalo si Ferdinand Havlík.

Ferdinanda Havlíka jsem měl možnost obdivovat už počátkem padesátých let, kdy na uzavřených jazzových jam sessions si se svým klarinetem získával pověst vytrvalce. Jeho desetiminutová sóla patřila k atmosféře těch krásných večerů. Sedával jsem při těchto obřadech v koutku a se zatajeným dechem.

Když pak tenhle hudebník přišel po létech za námi, byl jsem nadšen, jako jeho obdivovatel. Jiří Šlitr měl však k nadšení závažnější důvod. Ne všichni jazzoví hudebníci k nám měli dobrý vztah. Většinou se na nás dívali s určitým despektem. Jiří Šlitr byl jako skladatel vlastně amatér a ještě ke všemu koketoval s rock’n’ rollem, tj. s žánrem mírně deklasovaným. A jestliže se s námi přišel dohodnout hudebník takového kalibru jako byl už tehdy Ferdinand Havlík, šlo to všechno velice rychle. V krátké době jsme měli sestavený repertoár a pak následovalo nedlouhé údobí hraní po kavárnách – hráli jsme opět v Redutě, ve Vltavě, ale tou dobou už jsme jasně věděli, že je to jen tak prozatím.

Jiří Šlitr se šel tenkrát 30. října 1959 při premiéře hry Člověk z půdy děkovat coby komponista.
Samozřejmě že se zdráhal, ale nakonec šel. Byly ovace, květiny, všechno co má při premiéře být, ale byl i slavnostní pocit, že máme vlastní divadlo. Jiří Šlitr tenkrát ještě netušil, že bude také někdy hercem, radoval se tedy jenom jako skladatel. Neprojevoval se nijak bouřlivě, nebyl z těch, kteří dávají najevo radost tím, že se opijí a vykřikují, případně plácají kamarády do zad. Seděl stranou a vyzařoval ze sebe spokojenost. A pak přišel k piánu a hrál a my ostatní jsme se shromáždili kolem a zpívali jsme – tak to bylo téměř po každé premiéře a bylo to moc krásný.

Tenkrát po premiéře Člověka z půdy se přidali ještě hudebníci Havlíkova orchestru a vzniklo jam session a dobrá nálada. Neuvědomili jsme si, že divadlo se nalézá v budově Ženských domovů, a pojednou se na balkóně objevila jakási paní v županu a zapsala se do historie Semaforu prohlášením, které začínalo slovy: Jménem dvěstěpatnácti pracujících žen… – a končilo rozhodným protestem proti kraválu, který jsme v tuto pozdní na noc chvíli ztropili. Protesty probuzených žen byly koneckonců oprávněné a tak naše oslava musela skončit. Od té doby se táhlo dlouhé vyjednávání a lítání po úřadech ve věci kraválu v domě. Když konečně došlo k jakémusi narovnání, museli jsme naše první divadlo opustit a druhého se nám nedostalo. To ovšem už všechno patří spíš do historie Semaforu a ne do vzpomínek na Jiřího Šlitra. Zbývá snad jen dodat, že v původním Semaforu Ve smečkách si Jiří nikdy nezahrál. Hercem Semaforu se stal o něco později, když jsme po ročním putování po všech možných propůjčených sálech zakotvili v druhém Semaforu – Na slupi.

To už se nám dostalo hlavičky Státního divadelního studia a naše utkání s nepochopením úřadů skončilo. Tehdy Na slupi měl premiéru Jonáš a tingl-tangl.

Toho Jonáše jsem představoval já, ale jméno si vymyslel Jiřík. Původně jsem pro figuru svého komika a kabaretiéra zamejšlel nějaké italštější jméno. Fratellini, Lupino, Zigotto – to byla jména slavných komiků, která mi zněla v hlavě, ale pak jednou o krátké dovolené na horách vyslovil Jiří jméno Jonáš a mě napadlo, že ta událost s velrybou není k zahození a kdo ví, jestli by se nedala nějak využít – zkrátka přistoupil jsem na to.

Na hru Jonáš a tingl-tangl jsme se připravovali dlouho, snad dva roky.
Ale jenom tak, že jsme o věci mluvili, že jsme si brnkali na klavír, jak by nejspíš mohly vypadat tingl-tanglové písničky a že jsme vzpomínali na sedmapadesátý rok, kdy uprostřed rock’n’rolloveho večera vystoupil pravidelně Jiří Šlitr a vymlátil na piáno několik starodávných ragtimů a bylo to ono. Na tu Vltavu jsme nějak chtěli navázat, ale nevědělo se zatím jak. Jen Jiřík mě překvapil rozhodnutím, že se chce na věci herecky podílet.

Přijal jsem to se smíšenými pocity. Je pravda, že už jsem léta toužil po partnerovi. Byl jsem obdivovatelem Laurela a Hardyho, odchovancem Voskovce a Wericha (aniž by to ti pánové tušili), a tak jsem od počátku hledal toho druhého, s kým by bylo možno vést dialog. Původně to byl skaut Vilibald Pancíř, se kterým jsem při táborácích zpíval a hovoříval, pak jsem se pokoušel vytvořit firmu s Ivanem Vyskočilem na text-appealech v Redutě, také s Waldemarem Matuškou jsem ve hře Taková ztráta krve se snažil o vytvoření dvojice. Všechno to však krachlo a já byl pořád sólistou. Nabídka Jiřího byla tedy v tomto směru lákavá. Kromě toho firma S + Š už autorsky existovala. Měl jsem však obavy o schopnost tohoto renomovaného komponisty vyslovit byť jediné slovo na scéně nebo uskutečnit jediný pohyb. Měl jsem za to, že to nebylo v jeho možnostech, a téměř jsem se nemýlil. Říkám téměř, protože jsem netušil, že tato neschopnost se stane později jeho devízou a že na ní vybuduje celou svou postavu, pro kterou jsem na oplátku a mnohem později vymyslel jméno dr. Prokop Matrace. Sám jsem byl původně rovněž hereckým antitalentem a jakmile jsem opustil pódium nočního podniku, byl jsem v koncích. Ale s vynaložením nesmírné energie jsem po létech tu svou indispozici překlenul a dosáhl jsem jakés takés jevištní jistoty. Byl jsem ochoten věřit, že i Jiří Šlitr se za pár let najde, ale bál jsem se těch pár let, kdy bude diváky ničit ten rozdíl mezi mnou pokročilým a jím začátečníkem. Jiří však měl do věci takovou kuráž, že jsem mu to zkrátka nedokázal rozmluvit, a to je myslím má zásluha na českém divadle.

Při zkouškách jsme hleděli na vznikajícího herce s obavami. Nebylo mu téměř rozumět a seděl jako přikovaný na své pianové židličce, několikrát se pokusil povstat a udělat pár pohybů, ale sám cítil, že mu to jaksi nejde a tak pak už odmítal od židličky se odloučit. Podařilo se nám ho přesvědčit, že bude muset přidat na hlase, a to bylo všechno, co jsme pro něj mohli udělat. A pak nastala premiéra.

Snažil jsem se dát publiku co nejvíc, překonával jsem se v seberozdávání a pojednou jsem pochopil, že publikum se směje jednak mně, který rozvinul své dosavadní komické schopnosti kam až mohl, a jednak Jiřímu Šlitrovi, který sedí a nedělá nic, jen sem tam monotónním hlasem utrousí poznámku. Pochopil jsem, že se nám oběma smějou rovným dílem a že právě tahle polarita musí být základem naší komiky.

Dalo to ještě mnoho práce. Po každém představení Jonáše a tingl-tanglu, po každém našem Recitálu 64, po každé Dobře placené procházce, Poslední štaci, po každém Jonášovi a doktorovi Matraci jsme si sdělovali objevy, které jsme učinili během hraní. Někdy šlo jen o to, abychom vynechali slovo, urychlili akci, zvýraznili gag… Zdálo se nám, že je před námi ještě moc pilování, než se dopilujeme k čistému tvaru komiky, o jakém jsme nikdy nepřestávali snít. Ale viděli jsme, že se píď po pídi k naplnění našich představ blížíme.

A pak přišel den, kdy mě dostihla nepochopitelná zpráva, že tu cestu za klaunstvím a legrací musím dorazit sám. Nevím, kam až se mi podaří dojít, vím jen, že na křižovatku, kterou mám za sebou, nikdy nezapomenu.

– z publikace ŠLITR, vydané Supraphonem v roce 1970 po smrti Jiřího Šlitra
https://www.jiri-suchy.cz

The post Jiří Suchý o Jiřím Šlitrovi… tu cestu si musím dorazit sám first appeared on Čítárny.

Jsou lidi, kterým sudba dopřála, aby dokončili své určení. Potom jsou takoví, a tím byl i Jirka Šlitr, kterým je nit života předčasně přestřižena a vy víte, že by za tím ještě následoval obrovsky zajímavý vývoj. Pociťuju v tom obrovskou křivdu osudu. Všechno, co Šlitr stačil udělat, má svou nespornou hodnotu a patří to k špičkám ve svém žánru – ale pořád mě provází pocit, že Jiří Šlitr teprve stoupal ke svým vrcholům.

My jsme s Jirkou kamarádili takovým zvláštním způsobem, ne snad utajeným, ale vysloveně soukromým. Když sem v Srpnu vtrhli Rusové, přišel Jirka k nám a povídá: „Co budeme dělat?“
Já jsem přiznal, že si nevím rady, situace byla naprosto nepřehledná, Jirka Suchý byl mimo dosah v Londýně a bylo těžké něco radit. Šlitr povídal:
„Tak pojď, pojedeme ke mně na Sázavu.“ Měl tam dům tak veliký, že nebylo vůbec třeba se navzájem potkávat. Cestou jsme se ještě zastavili v Jevanech, kde měl chatu malíř Honza Brychta.
Zahoukali jsme od silnice, Honza vylezl ven, v ruce hrnec bramboračky a křičel na nás: „Prej jsou tady Rusové!“ Tak jsme snědli tu bramboračku, poklábosili a odjeli na Sázavu. Tam jsme chodili po lesích, povídali si, ale nepřišli jsme samozřejmě na nic.
To, co jsem tehdy v té pohnuté situaci u Jirky zjišťoval, mě dost překvapovalo. Jakkoli ve své tvorbě už dávno směřoval k něčemu, co by překročilo naši národní hranici – snil o tom, že se svou muzikou pronikne do Ameriky – teď se najednou proměnil a úporně se držel domova. Mně samotnému se odtud nechtělo, Ameriku už jsem znal a moc mě to tam netáhlo. Později jsem se k těm rozpakům mnohokrát vracel, vyčítal jsem si, že jsem Jirku nepostrčil ven. Můj hlas by v Jirkově složitě motivovaných úvahách vůbec nemusel nic rozhodnout, nicméně třeba se dalo vyhnout tragickému konci…

Nemyslím si, že by se Jiří Šlitr stal disidentem. On byl natolik racionální, že by nejspíš taktizoval. Byl vybaven talentem, a to je jakýsi absolutní závazek: přece nebude svůj dar podřizovat dočasně panujícím pitomcům, kteří byli s to znemožnit jeho poslání, to jest suverénní tvorbu.
A Jirka chtěl svůj talent uplatnit, už taky proto, že si mohl večer co večer ověřovat, že ho lidi potřebují. Ono totiž divadlo pak už bylo víc než jenom divadlo, jeho hudba tady byla víc než hudba. Jinde by sotva získal takovou rezonanci jako v těch časech tady. Nepochybuji, že by jaksi uspěl i v těch Spojených státech. Musel by tam ovšem natrvalo žít a mít nějakou svou agenturu, která by ho prosazovala.
Zažil jsem ho kolikrát, když improvizoval na piano, což vycházelo z momentální invence a byla to i bez textu znamenitá muzika. Z toho bych odvozoval, že mohl uspět nejen písničkami, dokázal by vystavět i nějaké větší hudební struktury. Měl na to, však to naznačila už i Dobře placená procházka.
{youtube}8OOPnE5klg4{/youtube}

Pramínek vlasů – hudba a text Jiří Šlitr

1. Když měsíc rozlije
světlo své po kraji
a hvězdy řeknou,
že čas je jít spát,
pramínek vlasů
jí ustřihnu potají.
Komu ?
No přece té,
kterou mám rád.

2. Pramínek vlasů
jí ustřihnu potají,
já blázen pod polštář
chci si ho dát,
ačkoliv sny se mi
zásadně nezdají,
věřím,
že dnes v noci
budou se zdát.

O sny mě připraví
teprve svítání,
zpěv ptáků v oblacích
a modré nebe,
od vlasů,
jichž jsem se dotýkal ve spaní,
nový den nůžkama odstřihne tebe.

Na bílém polštáři
do kroužku stočený,
zbude tu po tobě
pramínek vlasů,
já nebudu vstávat,
dál chci ležet zasněný,
je totiž neděle
a mám dost času,
je totiž neděle
a mám dost času.

Klokočí – hudba a text Jiří Šlitr

Po babičce klokočí a po tmě strach
a do očí padl ti prach
proto vím, že je nutné vést řeči smutné o tom,
co bude potom,
až budu sám.

Ztratila jsi včera klíč, dnes ideál,
všechno je pryč, kdo by se smál,
proto vím, že se sluší mít smutek v duši,
vzlykat a tiše říkat,
já rád tě mám.

R:Opuštěné nábřeží, z modravého dýmu chrám,
nebo město bez věží,
řekni co chceš, to ti dám,
zlatý pohár s fermeží nebo snad s protěží,
bílý šat,
za jediný, jediný, jediný, jediný úsměv
chci ti dát.

3.Je tu však to klokočí a po tmě strach
a do očí padl ti prach
proto vím, že je nutné vést řeči smutné
o tom, co bude potom
až budu sám.

The post Zdeněk Mahler vzpomíná na muzikanta, skladatele, textaře i komika Jiřího Šlitra first appeared on Čítárny.

“Jsou lidi, kterým sudba dopřála, aby dokončili své určení. Potom jsou takoví, a tím byl i Jiří Šlitr (* 15. 2. 1924 – † 26. 12. 1969), kterým je nit života předčasně přestřižena a vy víte, že by za tím ještě následoval obrovský zajímavý vývoj. Pociťuju v tom obrovskou křivdu osudu.

Všechno, co Šlitr stačil udělat, má svou nespornou hodnotu a patří to k špičkám ve svém žánru – ale pořád mě provází pocit, že Jiří Šlitr teprve stoupal ke svým vrcholům.”
Napsal Zdeněk Mahler

Člen divadla Semafor Jiří Datel Novotný, herec, svého času i tajemník Jiřího Suchého a tiskový tajemník divadla, vytvořil knížku vzpomínek na Jiřího Šlitra, iniciátora vzniku divadla Semafor a představitele jeho nejlepší éry. Výtečný portrét vycházející z úvah a postřehů někdejších Šlitrových kolegů dokresluje bohatá fotodokumentace.
Všichni, kdo se s Jiřím Šlitrem potkali, vydávají svědectví o jeho mnohostranném talentu a nevšední pracovitosti. Vždyť jeho kresby putují po výstavách a jeho písničky se zpívají dodnes.

Vzpomínka na Jiřího Šlitra – Ďábel z Vinohrad | Jiří Datel Novotný

Jiří Šlitr (* 15. 2. 1924, † 26. 12. 1969)
Jiří Šlitr byl český hudební skladatel, instrumentalista (virtuózní klavírista), zpěvák, herec a výtvarník. Odborné vzdělání měl pouze v profesi, kterou nikdy nevykonával: byl vystudovaným doktorem práv. Ve všech dalších oborech, jimiž se proslavil, byl samoukem. Dětství prožil v muzikální rodině, hrál a kreslil odnepaměti.
Jiří Suchý sám potvrzuje, že to byl právě Jiří Šlitr, kdo inicioval vznik divadla Semafor.
Dílo Jiřího Šlitra se řadí k tomu nejlepšímu, co přinesl obrovský vzmach české kultury šedesátých let dvacátého století.
{youtube}OpszlhfmrQI{/youtube}

Klokočí – text a hudba Jiří Šlitr

Po babičce klokočí a po tmě strach
a do očí padl ti prach
proto vím, že je nutné vést řeči smutné o tom,
co bude potom,
až budu sám.

Ztratila jsi včera klíč, dnes ideál,
všechno je pryč, kdo by se smál,
proto vím, že se sluší mít smutek v duši,
vzlykat a tiše říkat,
já rád tě mám.

R:Opuštěné nábřeží, z modravého dýmu chrám,
nebo město bez věží,
řekni co chceš, to ti dám,
zlatý pohár s fermeží nebo snad s protěží,
bílý šat,
za jediný, jediný, jediný, jediný úsměv
chci ti dát.

3.Je tu však to klokočí a po tmě strach
a do očí padl ti prach
proto vím, že je nutné vést řeči smutné
o tom, co bude potom
až budu sám

{youtube}6xotPhep4s0?si=WRlU361h4n1LjUlF{/youtube}

Mám jednu tetu v Bechyni,
jezdí k nám na návštěvu
a hrabě se nám ve skříni
a na dráze má slevu.
Druhou tetu mám v Kolíně,
má na náměstí dům,
v něm sedí s kočkou na klíně
a při tom pije rum.

Nejpodivnější ze všech tet
je ale teta třetí,
má jeden žaludeční vřed
a asi sedm dětí.
Ta pije whisky se sodou
a někdy taky bez
a tahle teta náhodou
má hrozně ráda jazz.

Sousedi, když jdou do kina,
tak teta světlo zhasíná
a do vzpomínek potichu se noří
potom se chápe trumpety,
na kterou strýček před lety
hrávával při požárech svoje „hoří“.

A v melodii teskné
se pokoj rozplyne,
jak s ta trubka leskne
a teta v kombiné.

Sousedi, když se vrací zpět,
nejpodivnější že všech tet
přestane hrát a tváří se zas přísně
a v pokoji s ní zavřená
zůstává tichá ozvěna
tý její smutný opuštěný písně.

Ukázky z knihy:

Jiří Suchý vzpomíná

Já byl ochotnej hrát jako lev, jenom abych připoutal pozornost na sebe, aby si lidi co nejmíň všímali Šlitra. S tím jsme začali hrát. Řekl první větu tím svým způsobem a ozval se ohromnej smích. Řekl druhou a měl potlesk. Když řekl třetí větu, měl jsem pocit, že uletí střecha divadla, tak to tam burácelo. Při čtvrtý jsem věděl, že musím velice přidat, abych mu stačil.
Pak jsem si to rozebíral doma. Říkal jsem si – ti lidi si jistě řekli, že je to člověk vzdělaný, s akademickým titulem, tak on to jen hraje, že nic neumí. Mysleli si, že je to taková mistrná figura, a hrozně ho brali.
Šlitr mi hned druhej den ráno volal a říkal: „Tak večer to zase rozbalíme, viď!“ Byl strašně nadšenej z toho, jak mu to šlo. A protože byl inteligentní a chytrý, získával na tom jevišti praxi a rutinu, ale nikdy neopustil tu svou zvláštní naivitu, protože cejtil, že to je jeho hřivna a tím se liší od všech ostatních. On dokázal to, co v malířství Henri Rousseau. Tu svou figuru pak už jen zdokonaloval, a když dělal Ďábla z Vinohrad, táhl už celej večer sám.
To bylo fantastický zrození velkého komika přímo před mýma očima. My jsme spolu v Paříži viděli francouzskýho komika Rogera Riffarda, který silně připomínal tu jeho neohrabanou postavu, a jemu se strašně líbil. Některý gesta potom, už v tý dokonalejší formě, okoukal od něj. Ale u toho Šlitra to vypadalo úplně jinak, protože to byl Šlitr.

Jiří Datel Novotný vzpomíná

Prvního ledna 1969 jsem nastoupil jako tajemník k Jiřímu Suchému. Celý rok jsem se tedy mohl pohybovat i vedle Jiřího Šlitra. Označení „tajemník“ dodávalo mé funkci určité důležitosti – alespoň v mých očích. Bylo mi dvacet čtyři a někde uvnitř jsem se dmul pýchou. Jak to ale známe, pýcha předchází pád. Jedním z mých prvních úkolů bylo opatřit mému šéfovi lístky na představení v Činoherním klubu. Dnes už nevím proč, ale lístky jsem neopatřil a chtěl jsem vše zachránit přímo na místě. Jiřího Suchého a jeho ženu jsem doprovodil do divadla a přes dav, čekající u mříže, jsem se snažil domluvit s uvaděčkou. Dělala na nás posuňky, že jako ano, že ale musíme počkat, až se všichni posadí, je vyprodáno, ale určitě nějaké místo zbude… Bylo najednou zakyslo, čekali jsme a zarytě mlčeli.
Vtom kolem nás prošel davem čekajících Jiří Šlitr, vytáhl svůj lístek a šel dál do divadla. Cestou se jen otočil a utrousil směrem k Jiřímu Suchému: „To máš z toho, že sis pořídil tajemníka, blbče!“ V té době jsem už věděl, že se před lidmi rádi urážejí a mají z toho srandu, ale mně do smíchu rozhodně nebylo…

The post Jiří Šlitr. Věčně živý muzikant a ďábel z Vinohrad first appeared on Čítárny.

Píše se rok 1959. A podle webových stránek divadla Semafor Jiří Suchý a Jiří Šlitr zakládají divadlo Semafor (zkratka SEdm MAlých FOrem). 30. října 1959 je první premiéra hry Člověk z půdy, kde v hlavní roli alternovali hostující Miroslav Horníček a Miloš Kopecký (později František Filipovský).

Kniha Jiří Suchý & tingltangl, Karel Hvížďala – 31/2 rozhovoru tedy vychází k 60ti letům Semaforu a Karel Hvížďala v této souvislosti píše:

Knihy jsou pro lidi totéž jako pro ptáky křídla, řekl, tuším, Marcel Proust. A protože historie tingltanglu u nás má tři protagonisty: Jiřího Suchého, Jiřího Šlitra a Jitku Molavcovou, má tato kniha, která vychází k šedesátému výročí Semaforu šest křídel. Hlavního protagonistu znám třiašedesát let a na této knize jsme pracovali s přestávkami třicet let.
V druhé půlce padesátých let představoval pro mou generaci Jiří Suchý událost v jazyce, dezerci z okupované řeči, oživil podia vyzývavě nepatetickým, svobodným a nespoutaným výronem hravosti a frivolnosti, která překračovala všechny hranice tehdy totálně zideologizovaného veřejného prostoru, který ovládal dřevěný jazyk.
To je důvod, proč na něj nemohu zapomenout a proč jeho revoltu je třeba připomínat I každé další generaci.

Přiznám se, jsem spíš odchovancem Naivního divadla v Liberci – Schmidova Studia Ypsilon, ještě toho libereckého, a Karel Novák s Jitkou Novákovou jsou doposud pro mě nepřekonatelní hrdinové malých divadel. Také považuju za vrchol tehdejších malých scén Věšení v režii Evalda Schorma v provedení Josefa Dvořáka a Luďka Soboty v Ateliéru ve Spálené.

Ale básník Jiří Suchý, kdyby jen napsal své písničky, tak je nesmrtelný, protože už dnes mnohé zlidověly a budou se zpívat všem časům navzdory.
Jiří Šlitr i on mají přesah ještě ve výtvarném projevu. Každopádně Semafor byla a je líheň talentů, je to naše mládí a pocit jakési úsměvné nostalgie.
Jiří Suchý říká:

Podle mého by se to o živých nemělo říkat. Legenda je to, o čem se jednou dočtu, že to kdysi bylo.

A tak trochu neomaleně přidám, ať tedy ještě dlouho čeká a neříkají mu tak, a jeho Semaforu s Jitkou Molavcovou ať se daří!

Osmidílný cyklus scenáristy J. D. Novotného a režiséra V. Polesného z roku 1999 Semafor atd. v současné době reprízuje Česká televize.

Jiří Suchý & tingltangl, Karel Hvížďala – 31/2 rozhovoru, vydal Galén, 2019

The post Legendární Semafor má 60 a znamená SEdm MAlých FOrem first appeared on Čítárny.