Sourozenci Viktorka s Viktorem (seznámili jsme se s nimi v knížce Pohádkový zvoneček) prožijí báječné prázdniny díky babičce Karle a dědovi Karlovi. Ti nezklamali ani v létě, však výlet vlakem na hrad je přece krásné dobrodružství, nebo týden na chalupě pod lesem u dědova bratra Jakuba… Ale nejen výlety a pobíhání lesem čekají na sourozence, u Hrdličků se i o prázdninách vyprávějí (jako po celý rok) pohádky, básničky a veselá říkadla. Léto s nimi je veselé a plné roztodivných příběhů. Ptáte se jakých? To se dozvíte hned, jak otevřete knížku!

Do letních příhod rodiny Hrdličkových jsou zakomponovány pohádky Boženy Němcové, Elišky Krásnohorské, verše Josefa Václava Sládka a lidová říkadla a rozpočitadla.

Pohádkový klásek / Jana Semelková / Ilustrovala Marcela Walterová
http://www.jasknihy.cz

Ukázka:
Ráno nemohl Viktor dospat. Nezdržoval ani v koupelně a bez odmlouvání snědl všechno, co mu maminka Petra nachystala k snídani. Pak si spakoval do baťůžku nezbytnosti a popoháněl Viktorku, ať nezdržuje. V osm hodin byla výprava připravena. Nejdřív jeli autobusem a tramvají na Smíchovské nádraží a odtamtud už vlakem na Karlštejn.
Cesta byla příjemná a vesele ubíhala. Sledovali všechno, co se za oknem míhalo kolem trati, a brzy zahlédli skvost mezi hrady – slovutný Karlštejn. Ale jen na malý okamžik, pak hned zase zmizel v kopcích. To jim nevadilo, protože právě tady vystupují a hrad si prohlédnou pěkně zblízka. Z malého nádraží vyrazili ke Karlštejnu. Nejdřív po mostě přes řeku Berounku, pak podél potoka kolem domků, až vyšplhali příkrou cestou k hradní bráně. Procházka do kopce je sice trošku zadýchala, ale na nádvoří zase brzy nabrali energii.
„Tady je to krásný,“ vzdychla Viktorka. „Je to tu jako v pohádce!“
Procházela se důstojně a pomalu, aby vypadala jako princezna. Viktor zase zkoumal sílu zdí a zajímal se, kde strážili strážní. Děda mu to vysvětloval jako rozený vojevůdce. Babička Karla velice prakticky zamířila k pokladně a koupila vstupenky na prohlídku. Vracela se v okamžiku, když Viktor zhodnotil situaci.
„Tak si myslím, dědo, že o tom všechno víš, protože ten hrad postavili pro tebe, když jsi ten Karel.“
„Ale kdepak, ten nechal postavit císař Karel IV. O něm se budeš učit ve škole, takže dobře poslouchej, co nám budou uvnitř říkat. Pak tím ve třídě všechny ohromíš.“
Majestátnost sídla českých králů Viktora s Viktorkou nadchla. Oběhli hradby, všechno prozkoumali a cestou k řece se ještě na lecco vyptávali. Viktora zajímalo i to, kam chodili hradní páni na záchod, jestli jim nebyla zima, když jsou ty místnosti tak obrovské, jestli se koňům chtělo jezdit do takového vršku s lidmi na hřbetě. Viktorka zase dumala nad tím, jak se spí v posteli s nebesy a kde měly princezny asi vanu. Děda odpovídal, babička upravovala jeho výmysly, a tak v družné debatě došli až k nádraží.
„Je ještě čas, mohli bychom si zajet do Berouna na něco dobrého a podívat se na medvědy z večerníčku, co vy na to?“ navrhl děda.
Pro byli všichni, a tak se jelo za Kubou, Vojtou a Matějem, co bydlí v Medvědáriu v Berouně.
Viktorka možná čekala malá medvíďata. Vždyť nedávno ten seriál vysílali a ti medvědí kluci nebyli o moc větší než ona, hráli si a běhali vesele po lese. Když spatřila ta obřiska, docela ztratila řeč. Zato Viktor mlel pusou pořád, potřeboval vyzvědět, co medvědi jedí, kde spí, kdo jim češe kožich, jestli jim teď v létě není vedro… Děda sotva stíhal odpovídat. Možná byl rád, když se vypravili z kopce dolů a přes náměstí zamířili k nádraží.
Domů dorazili před setměním. Máma Petra je vítala jako ztracence.
„Už jsem si myslela, že vás něco v těch karlštejnských hvozdech sežralo.“
„Ty jsi měla strach, mami?“ divila se Viktorka, „vždyť jsme byli s dědou a babi. A co jsou vlastně hvozdy.“
„Lesy, holčičko, lesy,“ odpověděla za maminku babička.
„A jaká bude dneska pohádka, dědo?“ otočil se na schodech Viktor.
„Nenecháme to na zítra?“ zkusil to děda.
Ale obě vnoučata vrtěla hlavami a sborem zamítla:
„Ne, ne, my se jenom navečeříme a už jsme dole!“
Za chvíli stojací lampa vysílala laskavé světlo a pokojem se neslo vyprávění.

The post Pohádkový klásek. Knižní potěšení pro začínající čtenáře first appeared on Čítárny.

Právě držím v ruce Pohádkový zvoneček. Tedy ne zvonek, který cinká, tenhle Zvoneček je mnohem zajímavější. Je to totiž knížka a ta umí cinkat spoustou tónů a rytmů, dokáže zacinkat do našich snů, možná nám dokonce i vycinká. Uvidíme. Nedá mi to, abych čtrnáctou knihu nakladatelství JaS neotevřela a zároveň nevyzpovídala její autorku, Janu Semelkovou.
A začneme od začátku.

Jano, hned v úvodu knihy si babička Karla povzdychne, že je začátek prosince, a hlavou jí letí, co všechno musí do Vánoc a do konce roku stihnout. Jak jsi na tom ty? Je i pro tebe konec roku hektický? Upínáš se k představě čistého pracovního stolu a naklizeného bytu vonícího devatero druhy cukroví?
Abych řekla pravdu, mám pocit, že hektický je pro mne snad celý rok. Což je děsivé i báječné zároveň. Pokud jde o závěr roku, vždy od poloviny září, když se vrátím z dovolené, začnu pečlivě rozvrhovat všechny úkoly, předvídat ty, co se objeví z ničeho nic, abych poslední měsíc roku měla poklidný. Jenže většinou bývá všechno jinak. Takže nestíhám, nestíhám, nestíhám. Ale co se týká prázdného stolu (pracovního), tak tuto myšlenku jsem opustila již dávno. Vždycky mi něco zbyde na příští rok. Naučila jsem se s lety určovat si priority a funguje to, takže do roku dalšího nevstupuji s výčitkami, že jsem něco nestihla, jako tomu bylo dřív.
A ještě se musím přiznat, že nepeču cukroví – to není má parketa, kterou přenechávám (a ráda) sestře.

Babička Karla sice vzdychá, ale na vyprávění pohádek vnoučatům si čas najde. Líbí se mi, že jsi do knihy vybrala opravdu zimní pohádky. Bylo těžké je najít? Je těch opravdu zimních podle tebe málo, nebo naopak dost, jen spí zasypané sněhem uplynulého času?
Opravdu jsem se snažila vybrat méně známé české pohádky ze zasněžených lesů, luk a strání. Nebylo to snadné, sníh, led a mráz nějak naše předky nelákal – ono se vyprávělo víc v zimě za dlouhých večerů, tudíž se vzpomínalo na léto, tedy alespoň si to myslím. Když jsem se dopátrala zimních příběhů, tak jsem zjistila, že nejsou úplně českého původu, což byl můj prvotní záměr. Nakonec jsem však neodolala a zařadila pohádku o mrazících, která je ruská. Jenže právě tato pohádka je krásně mrazivá a hlavně ji mám ráda dlouho a dlouho. Určitě si vzpomeneš na animovanou verzi této pohádky, v níž jsme mohli slyšet v roli mrazíků Jana Wericha a Vlastu Buriana. O tento pohádkový příběh jsem čtenáře ochudit nemohla, snad mi to mé odbočení za hranice prominou.

Vnoučata Viktor a Viktorka pilně trénují básničky, aby se mohli předvést před Mikulášem. Co ty? Vysypeš ještě nějakou říkanku ze svého dětství z rukávu? Předškolácké básničky a jízda na kole, to se prý nezapomíná. Co je na tom pravdy?
Určitě – spoustu básniček si vybavuji hlavně v okamžicích, kdy jsem „teta hlídací“. Ale je pravda, že z některých už znám jen jednu dvě sloky. Dodnes mi však zní v hlavě básnička z leporela, v němž byla namalovaná nafoukaná bílá koza Róza:

Koza Róza přišla z venku,
koupila si novou rtěnku,
na kopýtka lak.

Kroutila se jako dáma,
blýskala jen kopýtkama,
až přecházel zrak.

Když šla dvorem s hlavou vzhůru,
zakopla o plnou fůru,
spadla do bláta.

Kůň se řehtal, kráva smála,
že už není nablýskaná
koza rohatá.

Jenom netuším, kdo je jejím autorem. Je pro mne pořád krásná a nezapomenutelná, jak vidíš. Třeba mi někdo pomůže autora najít – to by mi udělal radost, zatím jsem ho nevypátrala, ani to leporelo mého dětství.

Bála ses jako malá čerta?
Vlastně ne, k nám chodil hodný čert – strejda Fanda – tudíž nebyl důvod. Naši nás se sestrou nevystavovali nadměrnému strašení, takže to bylo v pohodě. V pohádkách mi čerti přijdou jako veselí kumpáni, co si lenoší pěkně v teple, proto jsou mi sympatičtí.

A teď z druhé strany. Byla jsi někdy převlečená za čerta, anděla nebo Mikuláše? Čím bys chtěla být nejradši?
Ne, nikdy. Ale můj syn před lety byl za Mikuláše, moc mu to slušelo – tehdy jsem dokonce (já nešika) mu v ruce spíchla kostým. Dnes nechápu, jak jsem to dokázala, protože při pohledu na jehlu omdlívám – jako vnučka švadleny mám ze šití trauma (babička všechno zalátala, ušila, přešila, nebyl důvod se tuto dovednost učit, a pak už neměl kdo poradit).
Kdybych si dneska mohla vybírat, pak bych chtěla být dobrácký čert. To si myslím, že by mi slušelo.

Jedna z pohádek v knize se jmenuje „Jak zvířátka přezimovala“. Prozraď nám, jak přezimuje Jana Semelková?
Nejraději bych se zazimovala v domečku u lesa a spala a spala a tu a tam si dala zelnou polívčičku a těšila se na jaro. Broučci jsou mým nedostižným vzorem. Nicméně musím i v zimě občas mezi lidi, musím chystat nové knihy, takže budu především u počítače, v knihovně, za stolem a pořád s nějakými texty. Akorát ven se mi nebude asi chtít, zimu já opravdu moc nemusím.

A máme tu kapitolu Dopis Ježíškovi. Psala jsi mu, když jsi byla malá? A píšeš teď? Je nějaký dárek, po kterém jsi vždycky toužila, a nikdy jsi ho nedostala?
Ježíškovi jsem psávala, dneska už mu nepíšu, nemusím, on opravdu ví všechno a vždy mi nadělí, co si přeji. Nevím, jak to dělá, jsem z toho každý rok překvapená. Vlastně si taky ani nevybavuji, že bych něco moc chtěla a nedostala to. Mám v paměti jen několik dárků, které mnou nebyly zrovna vítané – jeden čas mi Ježíšek třeba naděloval ručníky, prý abych měla výbavu, až budu dospělá. Tak to se mi moc nezamlouvalo.

A tohle mě opravdu zajímá – Rozprava o zlatém prasátku. Tak jak to s tím zlatým prasátkem je u Semelků? Držíte 24. prosince od rána hladovku, abyste pak u večeře za odměnu zahlédli zlaté prase? Já se přiznám, že to nikdy úplně nevydržím, zahlédla jsem leda zlaté ouško od svátečního hrnečku, prasečí nikdy. Pokud ty ano, máš na to nějaký recept?
Pokusy by byly, ale vždycky mi to někdo překazí – přijde s cukrovím nebo jinou dobrotou, a ta se musí ochutnat. Dělo se to v dětství, děje se to dnes. Jen jednou jsem vydržela bez jídla celý den, ale za to mohl pokažený zub, který bolel od rána, musela jsem odpoledne na zubní pohotovost, kde mne takový hromotluk vrtal do stoličky – a to jsme viděla všechny svaté a jiskřilo se mi před očima. Ale zlaté prasátko to nebylo.

Koledy, koledy… patří k Vánocům úplně neodmyslitelně. Umíš zpívat? A zpíváš i u stromečku? Kterou nejradši?
Zpívat neumím, o to raději a hlasitěji pěji, ale smím pět z plna hrdla jen tehdy, jsem-li sama. Můj muž se v takové okamžiky zjevuje před domem nebo na balkoně – prý aby si lidi nemysleli, že u nás pěstujeme domácí násilí.
Koledy si pobrukuji, pouštím si je z CD, většinu z nich umím, protože moje maminka dbala, abych je uměla. Dneska mám nejraději tu od Čechomoru: Ondrášu, Matoušu, víš-li co se stalo…

A stejně tak mi nedá, abych se nezeptala, jak jsi na tom s bruslením, popřípadě s dalšími zimními sporty.
Už jsem se přiznala, že jsem v zimě nejraději zalezlá někde s knihou. Kdysi jsem chodívala bruslit, dokonce jsem jako holka i lyžovala. Jenže pak v Praze, kde žiji, se časem nějak nedostávalo sněhu a na hory jsme nejezdili, takže zima byla a je o procházkách. Dneska dokonale bobuju a umím jezdit na igelitovém pytli – co člověk neudělá pro malého synovce, že?

Začetla jsem se do pohádky Dva mrazíci a málem mě roztřásl chlad. Co ty děláš, když ti je opravdu zima?
Když je mi zima zimoucí, tak si vlezu do vany horké vody. Pak hupnu pod duchnu – s knížkou (jak jinak, že?).

Při pohádce Jak staříček měnil, až vyměnil, mě napadlo, že hospodyňky si někdy před Vánocemi vyměňují nejosvědčenější recepty na vánoční cukroví. Máš taky nějaký recept na výměnu?
Bohužel, v této oblasti jsem skutečně nepolíbena. Nejlepší recepty pro mne jsou ty, co je rok co rok vyndává sestra ze šuplíku, a pak přinese ochutnat ty báječné pamlsky.

A jsme na konci. Na konci milé knížky plné laskavého povídání, zimních pohádek, říkanek, koled, prostě té předvánoční a vánoční nálady, která z konce roku dělá opravdový svátek. Takže – zazvonil zvonec, knihy je konec. Ale protože je to Pohádkový zvoneček, tak se zeptám, nemá Jana Semelková v záloze třeba Pohádkovou rolničku? Vždyť za rok tu krásný vánoční čas plný pohádek bude znovu!
Pohádkovou rolničku v záloze nemám, ale už se shromažďují pohádky na Pohádkový klásek – to bude takové prázdninové a sluníčkové vyprávění o tom, co se dá s báječnými prarodiči zažít o prázdninách. Pokud se příhody Viktorky s Viktorem a pohádky od dědy Karla a babi Karly budou čtenářům líbit, pak přibyde ještě Pohádkové vajíčko s jarní náladou a Pohádkové jablíčko s podzimními podvečery. Protože pohádek máme přehršle – a ty trošku opomíjené je třeba připomínat. O tom jsem přesvědčena.

The post Nakladatelka Jana Semelková nepeče vánoční cukroví, raději čte pohádky. Komu? first appeared on Čítárny.

A máme tu zase naše staré dobré kamarády. Tedy, kdo neví, o kom je řeč, připomenu, že s Viktorkou a Viktorem Hrdličkovými, malými rozvernými sourozenci, jsme se setkali v knížce stejného formátu, jen s modrými deskami. Taky mě lákala už samotným názvem – Pohádkový zvoneček.

Takže kdo se s nimi setkal už tehdy, tak když vezme do ruky tuhle oranžovou knížku – Pohádkový klásek, ten moc dobře ví, že s Viktorem a Viktorkou rozhodně není nuda. Proto je Jana Semelková (které její malí kamarádi důvěrně říkají Naja) nechává prožít další příběhy, tentokrát jsou to příběhy prázdninové u babičky Karly a dědečka Karla. Ani tahle knížka, stejně jako ta předešlá, nesmí chybět ve vaší knihovně, protože si s ní vaše děti užijí spoustu legrace a zároveň poučení.

Tak například: výlet vlakem určitě patří mezi velká dobrodružství. Část prázdnin děti stráví u moře, ale řízky od babičky jsou prostě řízky od babičky a mají jedinečné kouzlo. Ale víc než na maso se děti těší na pohádky a říkanky. Ty mají děda s babičkou vždycky po ruce a spoustu jich mají v zásobě. Hned po návratu žadoní o pohádku. Dostanou jen kratičkou – O šídlu, kohoutovi, kačerovi a houserovi, a jako závdaveček ještě říkanku:

Vandrovala blecha,
Potkala ji veš:
„Kampak milá blecho,
Kampak vandruješ?“
„Vandruju já do mlýnice,
Mlynářovi do čepice,
Musím tam být dnes.“

Že je vám povědomá? Aby ne! Jana Semelková totiž ve svých příbězích ráda a často používá poklady české literatury.
Úplně se v tom vyžívá. Má totiž ráda krásno. A mezi krásno samozřejmě patří tvorba Boženy Němcové, Elišky Krásnohorské nebo Josefa Václava Sládka. Takže si spolu s Viktorem a Viktorkou připomenete pohádky, které jistě znáte z dětských let, já si pamatuji mnohé ze školních čítanek. Tak třeba Čert a Káča nebo O chytré princezně a až budete někdy venku na zahradě s dětmi opékat buřtíky, tak jako naši dva kamarádi, můžete si, stejně jako oni, zazpívat Holka modrooká, Travička zelená nebo Když jsem já sloužil. A tu jsem sama velmi ocenila, protože si vždycky vzpomenu jen na první tři sloky a dál tápu a pletu to.

Nepovím víc, protože to už byste věděli skoro všechno a to by nebylo fér. Přeju vám, abyste si s vašimi dětmi pěkně početli, případně zazpívali a poveselili se nad krásnými obrázky Marcely Walterové. A že se vám budou líbit, tím jsem si téměř jistá. Jsou to veselé, barevné a hravé ilustrace, které mi něčím připomínají obrázky Heleny Zmatlíkové. Možná jsou to právě ta velká veselá dětská kukadla.

Mám ráda knihy z dílny JaSného nakladatelství. S nimi mi domů přichází slunce. Nechte se také hýčkat jeho paprsky! Příjemné čtení a vašim dětem nějaké to poučení!
http://www.jasknihy.cz

The post Pohádkový klásek. Pohádky Němcové, Krásnohorské, verše Sládka a další lidové říkadla a rozpočitadla first appeared on Čítárny.