Stupidita je dnes fenomén víc, než kdykoliv jindy. Proto i Británie není už dávno ta ideální Anglie z časů Karla Čapka. Levicově-korporátní kulturní revoluce a´la Mao Ce-Tung jede na plné obrátky. Kancelářský liberální proletariát nové doby propaguje zvrácený gender, LGBT, GreenDeal i zákazy knih a revoluci ve vzdělávání, kde učit se míň, je prý víc. Cíle jsou evidentní. Snížení vzdělávání a IQ populace, rozbití rodiny, státnosti a znesvěcování národnosti. A to vše ve jménu tzv. lepší budoucnosti.

Sověti v Kyjevě kdysi říkali, že mají hlavně dva problémy.
Blázny a silnice.
Když se dnes podíváme do současné Británie, zjistíme, že těch problému mají podstatně víc než v bývalém SSSR. Ale blázni a stupidita zůstávají na prvním místě.

Začátkem roku 2023 pronikl na veřejnost závěry britského programu Prevence, který má údajně chránit britské ostrovy před terorismem.
Ten, mimo jiné, ale islámský terorismus už vůbec nepostihuje, Antifa je v programu Prevence označována jako „jednotlivci a skupiny sjednocené vůči rasismu a krajní pravici“ a fanatici z Extinction Rebelliontam tam nejsou vůbec.
Hlavním teroristickým prvkem v Británii je ale krajní pravice, která se pozná podle toho, že čte klasiky a sleduje nevhodné filmy.
Za krajní pravicí  jsou považování všichni, kteří kriticky myslí a mají jiný názor než levicové vládnoucí liberálně korporátní strany.

Jeden z výstupů programu Prevence je prý fakt, že lidé tzv. extrémní pravice čtou tyto knihy:
Pána prstenů od J.R.R. Tolkiena,
Beowulfa, Chaucera,
v podstatě celého Shakespeara,
Ztracený ráj od Miltona,
Canterburské povídky Geoffreyho Chaucera,
Orwella, zvlášť jeho román 1984,
básně G.K. Chestertona,
Překrásný nový svět Aldouse Huxleyho,
Tajného agenta Josepha Conrada.

Nebezpeční jsou prý i diváci filmů jako:
Most přes řeku Kwai,
Velký útěk a Zulu,
komediálního seriálu Ano, pane ministře.

Proč jsou takoví lidé údajně nebezpeční?
Protože takoví lidé myslí a když myslí, znají historii.
A když znají historii, umí hledat souvislosti.
A pak jím může rychle dojít, o co se snaží loutkoherci v kabátech politiků a nikým nevolené politické neziskovky a korporace.
Tak jednoduché to je.
A psal o tom velmi dávno a dobře i Bradbury.
>>

Naprostá většina lidí jasně vidí, že destrukce západní kultury, náboženství a civilizace vůbec se vede na všech možných frontách.
Ale jen málokdo si uvědomuje skutečné a velmi reálné nebezpečí a realistický návrat do doby Temna. Mnohem horšího Temna než bylo Temno po Bílé hoře, než je fašismus nebo nacismus. Začíná se tomu také říkat korporátní globální totalita.
Je jenom otázka kolik lidí z té většiny je ochotno něco udělat, aby se takový vývoj zastavil.

Pod čarou:
Program Prevent britská vláda financuje ve výši 49 milionů liber (59 milionů dolarů) ročně, a zcela jasně „upřednostňuje boj proti ultrapravicové aktivitě”.
Definici “krajní pravice” ovšem dodávají svoji a diskuse se o tom v podstatě nevede.

A co je ta stupidita?

Co je stupidita. Prof. Koukolík o stupidiním ničení přírody a společnosti Velikonočních ostrovů

Psáno L.P. 2024

The post Stupidita. Jste pravicový extremista? Pak čtete klasiku Tolkiena, Shakespeara, Huxleyho, Conrada, Chestertona etc. first appeared on Čítárny.

Špaček byl milovaný pták německého přistěhovalce Eugeneho Schieffelina. Miloval ho díky Shakespearovi. A miloval i jiné ptáky z jeho děl. Proto chtěl lidem z Evropy obohatit život v Americe něčím skutečně evropským.

Toužil po tom, aby v newyorském Central Parku hnízdily všechny druhy zpěvných ptáků zmíněných v Shakespearově díle.
Ano, na počátku byla skutečně dobrá vůle.

Když ale 6. března 1890 přivezl Schieffelin do New Yorku 60 špačků, vůbec netušil, jaká katastrofa nastane.
Špaček je totiž mimořádně přizpůsobivý, ale také velmi agresivní druh ve svém životním prostoru.
Už v letech 1920-30 se rozšířili k Mississippi a před druhou světovou válkou dorazili až do Kalifornie.

Dnes je v Americe na 200 miliónů špačků, kteří ve velkých hejnech likvidují vše, kam doletí.
Jen v roce 2012 jich v US zabili na 1,2 miliónů a nestalo se vůbec nic.
Podcenění nebezpečných špačků mělo za následek havárii letadla, které se s hejnem srazilo 4.10.1960 v Bostonu. Zemřelo tehdy 62 lidí.

A tak hloupost, nadšení i naivita německého přistěhovalce způsobila neřešitelnou katastrofu, která dodnes přetrvává. A je varováním i pro dnešní společnost.

Co je tedy invazivní druh?
Za nepůvodní druhy rostlin a živočichů jsou označovány (viz např. § 5 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) druhy, které nejsou součástí přirozených společenstev určitého regionu.

William Shakespeare ve svých hrách a sonetech zmínil přes 60 druhů ptáků.
Nejčastěji se uvádí 60–65, což je více než u jakéhokoli jiného básníka té doby.
Ptáci u něj slouží k metaforám lásky, zrady, smrti, moudrosti, hlouposti, předzvěsti nebo krásy.

Výběr těch nejznámějších:

Orel (eagle) – symbol moci, královskosti, Jova („Jove’s bird“), velmi častý
Holubice / hrdlička (dove / turtle-dove) – láska, věrnost, mír
Slavík (nightingale) – krásný zpěv, noční láska, melancholie („Philomel“)
Špaček (starling) – zmíněn jen jednou (v Henry IV), ale slavný kvůli americké invazi
Sova (owl) – moudrost, ale i zlověstný symbol noci a smrti
Vrána / havran (crow / raven) – smrt, zlověstnost, bitevní pole
Skřivan (lark) – ranní zpěv, radost, „herald of the morn“
Labuť (swan) – krása, hudba, smrt (labutí píseň)
Kukačka (cuckoo) – nevěra, podvod, „cuckoo’s bird“
Sokol / raroh (falcon / peregrine falcon) – lovecký pták, rychlost, ušlechtilost
Drak / luňák (kite) – chamtivost, mrchožrout, nadávka
Kos / drozd (blackbird / ouzel-cock, thrush) – zpěv, příroda
Vrabeček (sparrow) – maličkost, „Philip Sparrow“, osud
Páv (peacock) – pýcha, marnivost
Pelikán (pelican) – oběť pro děti (krev z prsou)

The post Jak špaček obecný dovezený do Ameriky, z lásky ke Shakespearovi, způsobil katastrofu first appeared on Čítárny.

Woke kultura dosáhla dalšího dna. Podle kulturních idiotů v Británii Shakespeare musí být přepsán. Jeho hry propagují bílou nadřazenost, rasismus, sexismus, homofobii, nerovnost etc.

Výsledky výzkumného projektu provedeného Shakespeare’s Birthplace Trust a Dr. Helen Hopkinsovou z University of Birmingham naznačily, že spisovatelova díla „prospívají ideologii bílé evropské nadřazenosti,“ uvádí The Telegraph.
Tito “wokevýzkumníci” naléhali na Shakespeare’s Birthplace Trust, aby přestal o dramatikovi mluvit jako o „největším“ spisovateli. je považován za symbol britské kulturní nadřazenosti.

Proto jsou při uvádění jeho her prováděny různé úpravy, takže s jeho původním dílem pak hra nemá mnoho společného.
A pokud skutečně dojde k tomu, že se jeho hra uvádí bez cenzury, pak je do představení vložena až 200 varování, což může znamenat, že během představení dojde k mnoha nelogickým přerušení, během nichž jsou diváci varováni a upozorňování, jak mají dílo chápat..

V případě Shakespeara ale nedošlo jen k úpravám jeho her – ať už v divadelní nebo psané formě.
Také jeho rodiště má projít významnými změnami a především již nemá být Shakespeare prezentován jako jedna z největších osobností své doby…

Organizace Shakespeare’s Birthplace Trust vlastní řadu budov po celém Stratfordu nad Avonou a také sbírku osobních dokumentů slavného dramatika.

Kurátoři muzea provádějí další analýzy „dopadu kolonialismu“ na světové dějiny a způsobů, jakými v tom hrálo roli Shakespearovo dílo.

Část Shakespearova díla by měla být přepracována do podoby, která je přijatelná.
“Urážlivé” výrazy budou proto z jeho děl odstraněny.
Pracuje se na tom, jak by mohly být Shakespearovy hry různě interpretovány, aby vyprávěly rozmanitější a inkluzivnější příběhy.

Zdroj:   Zdroj:

Ano, katastrofa dnešní společnosti je jen důsledek nesmírné stupidity a dlouhodobé degradace vzdělávání.
Bude třeba schovávat knihy Shakespeara, aby ho v budoucnosti neobjevila ideopolicie, tak jako v knize 451 stupňů Fahrenheita od Bradburyho.
Dante Alighieriho (1265 – 1321) ve své Božské komedii nás varoval:

Otrocká zemi, kam to dospělo?
Paní krajů? Ne, peleš pro tělo!
Naše města jsou v moci tyranů,
každý křupan se stane pohlavárem,
když přeběhne ze strany na stranu.
Leckdo má ještě tolik charakteru,
že nechce úřad, ale u nás hned,
i nepovolán, kdekdo volá: „Beru!“
Co změn, co nových opatření, řádů,
reforem měny, a nic nekončí,
jen nekonečně vyměňuješ vládu!

The post Shakespeare je likvidován. Jeho dílo prý podporuje bílou nadřazenost. Uschovejte si originály! first appeared on Čítárny.

Kdo by neznal světové Sonety Shakespeara. Jan Vladislav byl po dlouhá desetiletí nejuznávanějším překladatelem těchto sonetů. Po něm na počátku 21. století přišel Martin Hilský se se svým Shakespearovským projektem. Nedá mi ale, abych dnes vyzdvihl a připomněl především překlady Jana Vladislava, jehož verše mě oslovují víc, jak verše Hilského, bezesporu velmi dobře prostudované.

VYBRALI JSME TUCET ZAJÍMAVÝCH SONETŮ
S POZNÁMKAMI PŘEKLADATELE JANA VLADISLAVA.

Sonet 20.
Psán pravděpodobně na předem dané rýmy (důsledně ženské, což působí v anglické poezii, užívající valnou většinou rýmy mužské, dosti nápadně). Sonet se i jinými rysy liší od ostatních, takže byla vyslovena domněnka, že není ze Shakespearova pera.

Ó pane – paní mé lásky, máš líce ženy,
vlastníma rukama Přírody  malované;
a něžné srdce žen, jenomže beze změny,
beze lži, do vínku těm falešnicím dané;
a oči jasnější než jejich – a míň zrádné,
jež všechno pozlatí, na co se podívají;
a mužnou postavu, jež nade všemi vládne,
až muži klopí zrak a v ženách dech se tají.
Příroda tvořila tě zprvu jako ženu,
leč při té práci se do tebe zadívala
a z lásky dala ti, co pro mne nemá cenu,
takže tou štědrostí mi tebe vlastně vzala.
Když tě však určila jen ženám pro radosti,
ať patří mně tvůj cit – a tobě jejich skvosty.

Sonety 44 a 45.
Básně jsou založeny na staré představě, že člověk je jako příroda složen ze čtyř živlů, ohně, vzduchu, země a vody.

44
Kdybych byl z myšlenky a ne z masa a kosti,
co mohlo by se mi postavit do cesty?
Navzdory prostoru, přes všechny vzdálenosti
letěl bych z dalekých krajin vždy tam, kdes ty!
I kdybych třeba stál – od tebe odehnaný –
na konci světa sám, co na tom, povídám!
Myšlenka přeskočí země i oceány
a sotva pomyslí, kde chce být, už je tam!
Leč nejsem myšlenka – smrtící pomyšlení –
abych se dával v let za tebou zas a zas!
Jsem jenom ze země a z vody uhnětený,
a proto musím štkám a čekat, co dá čas:
od těch dvou živlů bych se já nic nedočkal
krom proudů těžkých slz, jež značí jejich žal!

45
Druhé dva, očistný oheň a lehký vzduch,
jsou stále u tebe, kdekoli zůstávám;
první je touha má a druhý je můj duch –
a oba kmitají vždy znovu sem a tam.
Když tyto rychlejší dva prvky odejdou
ode mne ve vroucím poselství lásky k tobě,
můj život, složený ze všech čtyř, bez těch dvou propadá
zármutku a lží jako v hrobě.
A jeho složení se může obnovit,
teprve až se ti poslové vrátí zase
a po svém návratu od tebe mají klid
a mluví o tobě, tvém zdraví a tvé kráse.
Těším se z jejich zpráv, ale jen krátký čas –
a pak je pošlu zpět a jsem tu smutný zas.

Sonet 55.
Báseň stojí na téže myšlence jako proslulá óda Horácova „Exegi monumentum aere perennnius Regalique situ pyramidum altius.”

Přetrvá mramory, přetrvá zlaté věže
a hrobky vladařů tento můj mocný rým:
zatímco z kamene čas písmo dávno smaže,
můj verš zde bud dál plápolat – a vy s ním.
Až sochy rozkotá běs válkou rozpoutaný
a sváry obrátí paláce v prach a rum,
má báseň, letopis na vaši paměť psaný,
bude dál vzdorovat meči a plamenům.
Půjdete pevně vstříc smrti a zapomnění,
jemuž vše propadá, a chvála vaší krásy
bude mít věčně stan v očích všech pokolení,
jež má nést tato zem po všechny příští časy.
tak až po soudný den, kdy z mrtvých vstaneme,
budete stále žít v čtenářích básně mé.

Sonet 99.
Výjimečně o patnácti řádcích. Takové sonety se v anglické literatuře své doby objevovaly dosti často.

Raný květ fialky já vyplísnil jsem přísně:
,, Ty sladký zloději, kdes vzal ten vonný dech,
ne-li mé lásce z úst? A purpur, jenž se pyšně
rozlévá na těch tvých měkkých a hebkých rtech,
sis v modři jeho žil obarvil bezostyšně!”
Lilii káral jsem, že okradla tvé dlaně,
majorán s poupaty, že oloupil tvůj vlas;
a růže na trní se chvěly ulekaně,
ta hanbou nachová, ta hrůzou bílá zas: třetí,
jež nebyla červená ani bílá
a kradla od obou, loupila u tvé vůně:
ji na smrt užírá mstivý červ v jejím lůně.
Tisíce květů jsem viděl, leč plátky všech
u tebe ukradly buď barvu nebo dech.

Sonet 107.
Spojován s politickými událostmi a osobnostmi své doby, zejména s královnou Alžbětou a s lordem Southamptonem. Jeho smysl však zůstává nejasný.

Ani mé obavy, ani ty předpovědi širého světa,
jenž o příštích věcech sní,
nemohou určit čas mé lásky, na niž hledí
jak na věc propadlou jistému zničení.
Už přešlo zatmění, jež stihlo zemskou lunu,
a chmurní věštci se smějí svým předzvěstím,
co bylo nejisté, ční jistě na svém trůnu,
mír kyne věčnými snítkami příštím dním.
V krůpějích balzámu, kterým je tato doba,
má láska rozkvétá a Smrt je bezmocná:
jen tupý, němý dav zasáhne její zloba,
zatímco mně můj verš na věky život dá.
A ty v něm nalezneš pomník, jenž nepomine,
zatímco erb i hrob vládců už s prachem splyne.

Sonet 121.
Snad odpověď na dobové předsudky o divadle nebo na osobní pomluvu básníka Sonetů.

Je lepší špatný být nežli se špatným zdát,
má-li být nevinný obžalováván z viny
a ztrácet radost z cti, kterou mu může dát
ne to, co cítí sám, ale co soudí jiný.
Proč má mi druhý v svých necudných pohledech
naznačovat, že ví o mojí vášnivosti,
a nad mou křehkostí bdít ještě křehčí špeh,
který má za špatnost i to, co já zvu ctností?
Ne, ne, já jsem, co jsem, a ti, kdo viní mne
ze všech těch přestupků, jmenují jen své viny:
já se smím napřímit, zatímco oni ne,
jejich duch nemůže odsuzovat mé činy!
Leda by tvrdili o světě veškerém,
že každý v něm je zlý a triumfuje zlem.

Sonet 126.
Nejde vlastně o sonet, nýbrž o dvanáct párově rýmovaných  veršů.

Ó milý hochu, ty, který jsi zastavil
tu kosu Času a míjivý písek chvil,
který jsi vadnutím vzrost a ukázal,
jak chřadnou přátelé, ač ty sám rosteš dál,
jestli tě Příroda, nejvyšší paní zkáz,
chce na tvé cestě vpřed zastavit v květu krás,
drží tě, aby tím mohla Čas potupit
a bídným hodinám tak lstivě život vzít.
A přece měj z ní strach, ty, v němž se vidí svět:
může svůj poklad jen zdržet, ne zadržet.
Jednou, byť po čase, se začne účtovati
a ona nakonec ten účet tebou splatí.

Sonet 127.
První ze sonetů o „černé paní”. Sonety, popisující milovanou ženu hanlivými výrazy, nejsou ve své době zvláštností, naopak, patřily ke konvenčnímu básnickému repertoáru. Vznikly jako reakce na prázdné oslavné veršíky Petrarkových epigonů už v renesanční Itálii.

Dříve svět v černé nic krásného neviděl,
a pokud viděl snad, neříkal tomu krása:
teď jméno krásy však zdědila černá, žel,
a pravou krásu zas cejch pancharta dnes drásá!
Od těch dob, co má moc kdokoli tvárnit svět
a krášlit ošklivost falešnou tváří klamu,
líbezná krása je v klatbě a plna běd
žije bez jména a bez vlastního chrámu.
A proto nosí má paní ten černý vlas,
ty oči jako noc, jež truchlí nade všemi,
kteří jsou bez krásy, ač mají dost všech krás,
a lživým pozlátkem jen ostouzení zemi.
Ale to truchlení jim dává tolik jasu,
že každý uznává za vzor jen jejich krásu!

Sonet 135.
A ty přece máš své přání. V originále slovní hříčka s vlastním jménem Will a obecným pojmem will (touha, přání, vůle), v češtině nevystižitelná. Hříčka se opakuje ještě v sonetech 136
a 143.

Ať každá má, co chce, ty přece máš své přání
a k tomu přítele a navíc ještě mne.
Co se tě jenom já natrápím bez ustání
tím, že chci přidávat k tvým přáním ještě své.
Proč však ty, která máš vždy tolik, tolik přání,
nespojíš alespoň jedno z nich jednou s mým?
Jsou přání ostatních milejší k uvítání,
anebo se ti snad já s tím svým nelíbím?
Oceán, i když má dosti vod, vítá deště
a ukládá je dál na dno svých pokladnic.
Tak i ty, ač už máš přání dost, přidej ještě
to moje k ostatním, ať jich máš o to víc.
Nezbij prosící přání svým krutým ,,ne”:
měj všechna za jedno – a v tom vždy i to mé!

Sonet 138.
Otištěn s obměnami po prvé r.1599 ve sbírce básní různých autorů, vydané pod názvem Vášnivý poutník. Právě tak sonet 144.

Když milá přísahá, že jenom pravdu říká,
věřím jí, i když vím, že to je pouhá lež,
jen proto, aby mne měla dál za mladíka,
jenž dosud nepoznal, co je svět za faleš.
V marnivé představě, že myslí, že jsem mladý,
ač ví, že lepší část mých dnů už minula,
přijímám přihlouple všechny lži, všechny zrady,
a tak tu po pravdě šlapeme oba dva.
Ale proč nepoví, proč nepřizná svou lživost
a proč já neřeknu, že nejsem mladíček?
Ach, láska nejraděj se halí v důvěřivost,
a kdo má v stáří rád, neříká rád svůj věk.
A tak si lžeme dál, ona mně a já jí,
a našim slabostem to lhaní lichotí.

Sonet 153.
Námět obou znělek převzat z řecké antologie „Epigrammata”, vydané (v latinském překladu) roku 1529.

Kupido odložil svou pochodeň a spal:
a když to uviděl Dianin doprovod,
jedna z děv hodila ten srdceryvný pal
do blízké studánky čistých a chladných vod.
A z toho svatého ohně ten pramen má
svůj nehasnoucí žár, živý i v našich dnech:
tak vzniklo léčivé zřídlo, jež pomáhá
s nejlepším účinkem v nejhorších nemocech.
Tu pochodeň si však bůh znovu zapálil
v očích mé paní a na mně ji zkusil hned:
já, z toho nemocen, pak spěchal ze všech sil
sem k tomu pramenu, host plný slz a běd,
leč marně: pro mne je lékem jen jeden pramen
– oči, z nichž Kupido vzal ten svůj nový plamen.

The post Sonety Williama Shakespeara a zajímavé poznámky překladatele Jana Vladislava first appeared on Čítárny.

William Shakespeare. Profesor Honan předkládá českému čtenáři pravděpodobně nejpodrobnější výklad ze života Shakespeara, od dob průkopnické publikace Františka Chudoby Kniha o Shakespearovi I. a II., která vyšla v letech 1941 a 1943.

Je to také jedno z děl o Shakespearovi, které přistupuje k jeho životu zcela střízlivě a seriózně, při využití všech dostupných dokumentů. A druhé navíc je v jeho mimořádné čtenářské přitažlivosti, neboť Honan dokázal napsat dílo čtivé a poutavé, což je v této oblasti biografii opravdu vzácné.

Honan se na více jak 400 stranách rozepisuje nejen o mnoha tajemstvích, které se dotýkají celého života Shakespeara, ale také velmi obrazně popisuje celou dobu alžbětinských divadel a londýnského veřejného dění.
Dává svým čtenářům ucelený obraz části společnosti koncem 16. století, v době před tragickou dobou náboženských a mocenských válek, které později zachvátily Evropu na dlouhých 30 let.

Čtenář se také dozví spoustu zajímavostí z nejasného mládí Shakespeara.
Honan píše i o jeho rodinných poměrech, vzdělávání na tehdejší nejlepší osmileté škole ve Stradfordu a nachází zajímavé a pravděpodobné momenty v jeho životě, které ovlivnily jeho pozdější tvorbu. Mimo jiné také pochopíme i důvod, proč se po mnoho staletí pochybovalo, že syn rukavičkářského mistra bez univerzitního vzdělání mohl psát tak výjimečné dramata a sonety a proč zemřel jako zámožný muž, aniž by si peníze vydělal ze svých her.

Smrt mějte za jistou, pak smrt i život vám zesládnou,
a chcete životu, jestli je ztratím, ztrácím co jen blázen by mermocí držel,
chci jen dech, závislý na všech změnách povětří,
jež ohrožují každou hodinou tu tvoji schránku.
Sám sebou nejsi, vždyť trváš z tisíců a tisíců zrníček prachu,
ani šťasten nejsi, stále se pídíš po něčem co nemáš a pomíjíš co máš
až jsi stár a bohat zas nemáš silu, krásu, chuť a žár jak užít bohatství,
co v tomhle všem je hodno jména života,
když takový život má v sobě stelu smrt…
(říká ve hře Veta za vetu Vévoda, převlečený za mnicha, aby zjistil chování jiných)

Nakladatelství Paseka přináší po dlouhé době českému čtenáři velmi zajímavé populárně naučné dílo o jednom z nejznámějších světových dramatiků a rozhodně ho doporučujeme všem, kteří si chtějí své znalosti rozšířit o kvalitně připravenou biografii.

Park Honan (1928)
je emeritním profesorem katedry anglického jazyka a literatury Univerzity v Leedsu. Zpracoval životopisy předního anglického básníka viktoriánského období Roberta Browninga, kulturního teoretika Matthewa Arnolda a představitelky takzvaného rodinného románu Jane Austenové. Edičně připravil výbor z tvorby americké beatnické generace. Zatím posledním jeho dílem je obsáhlá životopisná práce o renesančním básníkovi a překladateli Christopheru Marlowovi.

The post Park Honan. Shakespeare. Vynikající a čtivá biografie o světové legendě first appeared on Čítárny.

Jan Vladislav: Tak jako ve všech hrách Williama Shakespeara, i v jeho Sonetech nás báseň za básní, sloku za slokou, verš za veršem strhuje stále hloub proud neobyčejné životnosti, neobyčejné životní pravdivosti. Ocítáme se najednou ve světe, který je nám překvapivě blízký, srozumitelný, vlastní, i když si nepřestáváme uvědomovat, že to je svět starý přes tři staletí. I když je to svět králů, princů, šašků a víl, vrátíme-li se k básníkovým dramatům, nebo svět oněch ,,mrtvých dam a knížat zašlých věků”, neznámých přátel, milenců, soků a černých paní, setrváme-li u jeho lyrických Sonetů.

Právě ta neobyčejná životní pravdivost nejspíše způsobila, že se od jisté doby začal v Sonetech velkého alžbětince vidět ,,klíč k jeho srdci”, který rozluští – zcela ve shodě s romantickým názorem na lyriku jakožto přímou, osobní zpověď básníka – řadu skutečných i pomyslných záhad Shakespearova dosti mezerovitého životopisu.

Tajemný přítel, vyzývaný s horoucím, až mileneckým zanícením v prvních sto dvaceti šesti básních souboru, neznámý básník – soupeř, onen ,,lepší duch”, který chce našeho básníka umlčet, aby si získal jeho vzácného přítele sám pro sebe, jak se o tom dovídáme v osmdesátém sonetu, a konečně ta neznámá žena uhrančivé, temné krásy z posledních dvaceti pěti znělek, kolem níž se zadrhuje drama lásky a žárlivosti, sjednocující Sonety podivuhodným způsobem v jedinečný, niterně+ uzavřený celek, kterému neubližuje ani to, že dnešní uspořádání sbírky není pravděpodobně původní. To všechno měly být podle z’míněné romantické představy na vlas věrné podobizny skutečných lidí z masa a kostí, a jak tak jak je maloval a kreslil o několik desítiletí dříve v téže Anglii slavný Hans Holbein mladší.

Dnes už lze jen stěží přehlédnout všecky statě, studie a knihy, které vznikly vytrvalým hledáním živoucích předloh  Shakespearových lyrických hrdinů, neboť Sonety skutečně ,,stojí hned vedle tragédie o Hamletovi co do pochybné slávy, že zadávají víc příčin k dohadům a sporům než kterékoli jiné literární dílo v anglickém jazyku”.

Do rolí básníkova přítele, jeho soka a jeho černé paní byly během těchto dlouhých sporů dosazovány postupně takřka všechny známé i méně známé postavy Shakespearovy doby ze všech společenských vrstev, zejména ovšem z řad tehdejší šlechty, kde měl básník vlivné příznivce a ochránce. Ale všecky navrhované a často tak přesvědčivě dokládané teorie svými protichůdnými a navzájem se vylučujícími výsledky nakonec dokázaly jen jedno, totiž že podstata otázky leží někde jinde.

Leží v tom, že Shakespeare je jako málokterý básník hluboce zakořeněn ve světě své doby – a to nejen ve skutečném, reálném světe, v Anglii svého století, mohutnějící, bohaté země v plném rozmachu, jehož výrazem byl nepochybně i rozmach tehdejšího anglického a zejména Shakespearova divadla: stejně hluboko kotví Shakespeare v myšlenkovém světě své doby, a to jak svým celkovým pohledem na život, tak detailními názory na jeho jednotlivé oblasti, jmenovitě na umění a poezii. Není třeba připomínat, že tyto názory se v nejednom liší od našich: jenže právě tak je od původu odlišné i dílo, vzniklé na jejich základě – a na to už se pozapomíná.

Tak jako si básník Shakespearovy doby nezakládal na jedinečnosti a osobitosti svého díla a bez ostychu vydával za své verše přejaté nebo přímo přeložené z jiných autorů, obdobně Shakespearovi a jeho současníkům přes zdánlivě osobní a psychologickou notu tehdejší lyriky nešlo ani o to, aby světu odhalovali své srdce a aby se mu zpovídali.

A skutečně, srovnáme- li právě Sonety podrobněji s ostatní dobovou poezií, vidíme často na první pohled, jak se nám z mnohých zdánlivě nejosobnějších a nejosobitějších motivů brzy vyklubají značné otřelé prvky běžné básnické konvence – ať už to je slavení předmětu básníkovy lásky jako vzoru krásy, nebo srovnávání lidského života s hercem na scéně, nebo konečně celá postava”černé dámy”, jejíž rysy bychom našli už v italské renesanční literatuře, kde vznikla jako reakce na vybledlý ideál ženské krásy v Petrarkových epigonů.

Tomuto konvečnímu rysu Sonetů  ostatně odpovídá i příznačná charakteristika z pera Shakespearova současníka, kritika Francise Merese, která se r. 1598 zmiňuje o tom, že mezi přáteli básníka (tehdy čtyřiatřicetiletého) kolují jeho ,,cukrové” znělky – čímž nám zároveň zanechal cenný údaj o době, kdy asi znělky vznikaly: jak dosvědčuje i jejich ráz, Shakespeare je psal mezi svými ranám,i komediemi, třebaže tiskem vyšly – pravděpodobně bez básníkova vědomí – až roku 1609, tedy pět let po Hamletovi.

Ale i když Shakespeare bral z konvenčního pokladu literatury své doby oběma rukama, a to nejen jednotlivost, nýbrž i jak se zdá sám ,,příběh” svého lyrického souboru, tvoří to nakonec jen hrubou osnovu jeho práce, možno-.li tak říci, na jejímž základě, který ovšem nevylučuje ani skutečné osobní, autobiografické prvky, mu pod rukou vzniká znenáhla ale jistě cosi kvalitativně zcela nového a původního, co má cenu a životnost podnes.

Neobyčejná schopnost hlubokého prožitku každého lidského citu a každé lidské situace, znásobená překypujícím bohatstvím nečekaných metafor, prýštících z důvěrné, konkrétní znalosti života (zejména venkovského, přírody, ale často i speciálních oborů lidské práce) dává nakonec jeho Sonetům i tma, kde zpracovávají ta nejotřelejší dobová témata – jako je kupříkladu obměna Horácovy ódy o věčnosti poezie v padesátém sonetu – dech naprosté pravdivosti a autentičnosti.

To všechno je ostatní v naprosté shodě s ostatní Shakespearovou tvorbou, v níž obdobně nabývají více méně konvenční náměty Shakespearových předchůdců pod rukou tvůrce Hamleta tvaru vysoce básnického, v níž obdobně dostávají konvenční figury předshakespearovského divadla pod Shakespearovým  perem skutečných lidí.

Tak se Shakespearovy Sonety řadí zcela organicky a rovnocenně k básníkovým komediím i tragédiím a samy o sobě znamenají jeden z vrcholů anglické a světové lyrické poezie.

Vladislavův doslov k překladu: Sonety, William Shakespeare.

O svém překladu Sonetů v jednom z rozhovorů pro Splav říká:
“Četl jsem už za války se zájmem a užitkem studie J. Mukařovského a chodil jsem po válce i na jeho přednášky. Je to ostatně znát i na mých překladech Shakespearových Sonetů. Volba dvanáctislabičného alexandrínu, kterého jsem při tom užil, nebyla rozhodně svévolná. Byl to výsledek úvahy, že v češtině na rozdíl od angličtiny převládají statisticky víceslabičná slova a že je třeba tomu podřídit i délku verše, nemá-li v českém překladu docházet k soustavnému ochuzování přirozeného slovníku Shakespearových básní.

Navíc jsem tím chtěl navázat na obdobný verš, kterým se vyznačují známé vězeňské monology básnického hrdiny Máchova Máje. K tomu mne nepochybně inspirovaly i máchovské studie Mukařovského. Tehdy jsem to pokládal za nejlepší řešení; dnes bych to asi dělal jinak. Ostatně od prvního vydání mého úplného překladu Sonetů se o to pokusilo už asi půl tuctu dalších překladatelů.”

———————————————————————
Jan Vladislav (*15. 1. 1923, Hlohovec – †3. 3. 2009, Praha)
První knihou v originále, kterou přečetl celou, bylo Goethovo Utrpení mladého Werthera. Pak pokračoval s překlady Petrarkových sonetů, to vše ve věku 17 let. Překládal ze sedmi jazyků: angličtiny, francouzštiny, italštiny, němčiny, rumunštiny, ruštiny a ukrajinštiny a s výpomocí odborníků také z čínštiny a japonštiny.

The post Jan Vladislav. Proč Shakespearovy Sonety patří k vrcholům anglické a světové lyricko-epické poezie first appeared on Čítárny.

V Británii se v roce 2024 začalo dílo Williama Shakespeara považovat za „rasistické a sexistické“, a proto by nemělo být uváděno ve školách ani v divadlech.
Podle studie University of Roehampton financované daňovými poplatníky byl Shakespeare ve své době neúměrně propagován a umožnil „bílým, tělesně zdatným, heterosexuálním, cisgender mužským příběhům“ ovládnout divadlo.

Modernity.news uvádí:
The Telegraph uvádí, že dozorce studie, Andy Kesson, si stěžuje, že „mužství a nacionalismus byly rozhodujícími motivačními faktory při vzestupu Shakespeara jako arbitra literární velikosti“ a dodal, že „[my] musíme být mnohem, mnohem podezřelejší Shakespearovo místo v současném divadle“.

Je evidentní, že v Shakespearových hrách není dostatek černých a hnědých invalidních queer transgender migrantů. A to neoliberlní “vědce” zvedá ze židlí.

Jako protiklad k Shakespearově nedostatku rozmanitosti badatelé inscenují inscenaci hry Johna Lylyho.
Jedná se o dramatika ze stejné doby jako Shakespeare, který však nebyl tak úspěšný.
“Vědci” tvrdí, že hra Lylyho Galatea nabízí „bezpříkladnou pozitivní a průnikovou demografickou skupinu, která zkoumá životy feministek, queerů, transgenderů a migrantů“.

Vzhledem k tomu, že v té době žádná z těchto společenských konstrukcí neexistovala, každý se zdravým rozumem dojde k závěru, že část “vědců” se nám proměňují na ideology a přepisovače historie.

Britský komik a autor Andrew Doyle také poznamenal:
„Existuje velmi dobrý důvod, proč se Shakespeare hraje často a John Lyly ne. Shakespeare byl zdaleka nejlepším dramatikem. Ideologové dnes redukují skutečné umění na pouhé mechanismy k prosazování zvrácené gender ideologie.“

Shakespearova díla byla přeložena do 100 jazyků a stále rezonují mezi lidmi po celém světě.
Láska, nenávist, ambice, ztráta, žárlivost – všechny univerzální emoce, se kterými se všichni stále ztotožňujeme.

Zdroje:

The post Zakažme ho. Shakespeare propaguje bílé heterosexuální muže. Další blbost progresivců z roku 2024 first appeared on Čítárny.

Obecně se přemýšlení nepovažuje za pohodlné a jednoduché. Myslím, že je to jistou mírou násilí a arogance při studiu, kterou dětem vštěpuje od prvních tříd většina učitelů. Jak připomněl David Brooks, lidé se rádi učí od těch, které mají rádi. Po pravdě řečeno přirozenou úctu a obdiv si u dětí zaslouží jen malé procento kantorů.
Proto se velmi často stává, že ti, kteří nemají štěstí na dobré kantory, mohou promarnit svůj talent, jelikož není podporován a rozvíjen.

Naštěstí pro ty méně šťastné, existují učitelé, kteří dávno zemřeli a přesto nás stále fascinují a přitahují. Autoři knih.
Věřím tomu, že kdyby například žil Komenský dnes, byl by nejen mediální hvězda tv show, ale také člověk, za kterým by šla i mládež. Jako ministr školství  by způsobil revoluci ve vzdělávání a bez potřebných miliard na totální nesmysl zvaný Bilá kniha, a nadšeně by za ním šla většina učitelů.

Podívejme se však na jiný fenomén. Na dílo, jenž nese podpis William Shakespeare a které se stalo mnohým velmi dobrým učitelem.
Nedávno jsme četli, že možný důvod, proč jsou Shakespearovy hry považovány za pokladnici světové literatury, se skrývá v jejich formě a nikoliv jen v obsahu. Shakespeare totiž využíval ve svých dílech netradiční lingvistický postup, tzv. funkční záměnu. Ta spočívá v tom, že některá podstatná jména používal jako slovesa. Při čtení náš mozek na tento zdánlivý nesmysl reaguje velmi zajímavě.

Jak uvádí pan Davise, je to způsobené tím, že mozek opakovaně dešifruje význam vět v souvislosti s tím, co následuje, aby mohl vyhodnotit skutečný smysl. 
Například věty typu “ba, vskutku Bůh-nil (zbohnil) mne” (“nay, godded me, indeed” z 5. dějství 3. scény tragédie Coriolanus) působí na mozek jako tajemná skladačka, přičemž úspěšně porozumění v našem mozku vzbuzuje pocit nadšení. Shakespera tak přináší do svých děl prvek oživení a zvýšení pozornosti s následným emociálním prožitkem z četby.

Zdá se, že tento jev je podobný iluzi, kdy víme, že se něco stalo, ale rozhodně nevíme, jak se to stalo.
To potvrzuje i výzkum mozkové aktivity, kdy mozek na nestandardní usek četby nereagoval jako na věc nedávající smysl, ale automaticky začal ve své databázi hledat souvislosti. Podobně jako by řešil hádanky či rébusy.

Pokud bychom měli z této zvláštnosti v Shakespearově díle vyvozovat nějaké důsledky, pak se zdá, že byly vytvářeny záměrně se snahou zatraktivnit dílo o slovní hádanky, které v té době byly možná v oblibě.
Každopádně si musíme přiznat, že podobné obraty v knihách potěší. Když při čtení “hoří” náš mozek a probouzí se emoce, je to známka, že autor umí psát a my máme neskonalé štěstí, že jsme takovou knihu objevili. Kéž by takových knih-učitelů bylo víc.

Na závěr ocitujeme část z knihy Slamění psi Johna Graye, který má na dílo Shakespeara zajímavý pohled:

Shakespearova témata o lásce a vztazích se ve své podstatě odehrávají jen tam dole, pod sukní, halenou či kalhotami. Nic objevné. Proč ho všichni tak milují? Móda, mýtus? Vždyť o těch tématech psali už před nim i po něm skoro všichni průměrní a horší spisovatelé. V obsahu je Shakespeare opravdu jen průměrný. Velikost bych viděl ve formě, kterou píše. Kultivovaný, místy velmi originální jazyk, který se ale musí také kultivovaně přeložit. Místy inteligentní vtip a sarkasmus. A ve všech jeho hrách přítomnost smrti, která se prolíná na pozadí všeho dění. Ale to bude zřejmě dobou, ve které Shakespeare psal. Smrt byla tenkrát mnohem viditelnější a normálnější než v dnešní době.
Nejhumornější jsou jen uštěpačné a ironické poznámky aristokratů k nevalnému výkonu ochotnického představení ve scéně divadla na divadle, například:
„Umírám, rám, rám, rám.“
„Jakýpak rám, ten je snad pod obraz.“
„Kdepak pod obraz, ten už je přímo pod drnem.“
„S lékařskou pomocí ještě přijde k sobě a bude z něho nesmrtelný vůl.“

The post Prapodivné slovní hříčky v díle Shakespeara aneb jak mozek dešifruje jeho dílo first appeared on Čítárny.

 Holan Shakespeara musel nesmírně obdivovat. Sám ho považoval za největšího básníka všech dob. Inspirován jeho dílem napsal dvě velké skladby: Noc s Hamletem a Noc s Ofélií. Nicméně odraz Shakespeara objevujeme v mnoha dalších básních.

Po přečtení jakékoliv Holanovi sbírky vás možná napadne, stejně jako mě, proč tak geniální básník je u nás skoro zapomenut? Proč velikán, bezesporu světový, je na okraji zájmu?
Odpovědi se samozřejmě nabízejí v dlouhodobé slabé medializaci jak ve školství, tak v kultuře. To ovšem není odpověď. Nezbývá než se smířit s tím, že mnozí velikáni bývají opomenuti, protože jejich génius přesahuje běžné myšlení, podobně jako u Březiny, Sovy etc. A bývají vyneseni do nebes, až jednou zarezonuje ten správný čas a bude někým osvíceným znovuobjeven.

Stejně jako Bach, kterého až v roce 1802 objevil Forkel a napsal o něm životopis a teprve roku 1829 zahrál F. Mendelssohn-Bartholdy poprvé jeho slavné Pašije podle sv. Matouše. To bylo 79 let po smrti génia.

Tragika bohužel patří k Holanovu životu a je prostoupeno celým jeho dílem.
Poprvé se setkává se smrtí roku 1916, kdy tragicky umírá starší bratr Jan, Rok po maturitě, 1927, byl Holan zaměstnán v Penzijním ústavu odkud po 8 letech odešel do penze. S Věrou Pilařovou se oženil v roce 1932, ale teprve v roce 1949 se jim narodila dcera Kateřina, postižená Downovým syndromem.
Pak přichází izolace komunistickým režimem, který možná Holan, uvězněn na pražské Kampě, i vítá neboť se už dlouho a těžce smiřuje se skutečností úpadku osobní svobody i celé kultury, který vnímá jak Kainovo znamení režimu.

Nevím, kdo bohům prádlo pere,
však špínu zněho pijem my…
Život!…
Je to vždy něco zvýše
vnuceného, ba náplň spíše
než organicky vyrostlá
plnost…
… Nenarodili jsme se žádný dobrovolně…
…Proč se chceš ještě mučit poezií,
abys byla o trochu dýl, než budeš?…

Noc s Hamletem (1964)
„Doba, kdy jsem psal Noc s Hamletem, byla pro mne nejkrutějšími léty mého života. Ve své šílené samotě měl jsem dobré uzemnění, abych přijal a prožil všechny tehdejší hrůzy.“

Noc s Ofélií
Jedná se o fragment skladby, která vyšla bibliofilsky až roku 1973.
I zde je pro Holana život člověka přirovnáván k podivnému divadelnímu představení, kde člověk hraje svoji roli a předstírá čím není. Téma bytí jako v Noci s Hamletem.

Ukázka…

Není mi lhostejný
ani jeden krůček a pád
dítěte v kopřivách . . . I když mu matka říká:
Jdi pro rum do čaje,
ono jde a stále si opakuje: rum do čaje, rum do čaje,
až nakonec zašeptá: čum do ráje . . .
nene, není mi lhostejný ani jediný pád
dítěte . . . A přece zlo stoupá
míchou lidstva krvavě poplivanou
jako schody k zubařovi . . . Je věkovité to zlo
a unavené a každé jeho šlápnutí se štítí,
ale stoupá znovu a znovu k mozku pýchy,
neboť po tolikerých pokusech
světců a básníků,
po tolikerých pokusech
světců a básníků vypnout proud –
věří už jenom v souhlasnou chvíli,
kdy dojde ke krátkému spojení
mezi nebem a peklem.
Ale ovšem . . . Můžeme také čekat,
až něco bouchne a spadne na nás láska . . .
Anebo že naděje je v trpělivosti
a v dlouhočekání . . . Představ si
konečnou stanici života . . .
Stál tam stařec, který se choulil
jako slovo v dešti.
,Já tady,` povídá, ,čekám na pána,
kterej mi slíbil byt, a že prej je bez nábytku,
což by mně vůbec nevadilo -`
Pršelo. A důvěřivost toho starce
byla tak slepá nebo tak velkomyslná,
že viděla útulnou budoucnost
a že jen okolostojící chápali,
že si z něho někdo vystřelil
při mezzo rilievo lůny . . . Znáte to přece:
pojednou nic, naprosto nic,
naprosto nic už naproti,
nic jako chvíle, kdy se zdá,
že i budoucnost je za námi.
Kdo miluje, měl by se radovat!
Jenomže vesmír, ač prý ukončený,
je i bezmezný. . . Muži je náhle teskno,
ženě zima, nezabili se tedy,
přicházejí k sobě a vděčni jsou,
že zase vidí něco z osudu,
i když je tím nestydatě přesná
cesta do chudobince . . .”

A Hamlet pokračoval:
“Když opuštěný člověk utěšuje sama sebe,
mávne možná nakonec tou svou paběrkující rukou.
Ale sedí-li ve dvou, má na to příliš mnoho
slov i pohybů, protože před svědkem
zdůrazňuje svou bolest . . . A teprve ve smrti
i jeho slova i jeho ruce jsou navždy zkřížené
a on mlčí . . . Ale je šťasten?
Štěstí! Máte vysvědčení od lékaře? Nerozumím!

I kdyby nebylo Boha, i kdyby nebylo lidské duše,
i kdyby duše byla, ale byla smrtelná,
i kdyby nebylo zmrtvýchvstání,
i kdyby nebylo pak už nic, opravdu nic,
moje, stejně jako tvoje účast na takové komedii
byla by zas jen soucitem, soucitem s žitím,
které je jenom dech a žízeň a hlad
a páření a nemoc a bolest . . .

Kdysi, kráčeje kvetoucím vřesovištěm,
zaslechl jsem dětskou otázku proč?
a nemohl jsem odpovědět.
A nemohl bych odpovědět po tolika letech ani dnes
pří středním reliéfu lůny
neboť dětem nestačí odpověď a dospělým otázka.

Když mne důvěřivě přijímá mé dětství,
dávám se do zpěvu.
Když pomyslím na trnovou korunu Pána Krista,
zmlkám úděsem.
Když pohlédnu na trnitý keř a vidím v něm ptačí hnízdo,
začínám naslouchat.
Ale když poznávám člověka,
dávám se znovu do nářku . . .

Nářek a zpěv, a báseň a hudba . . .
Představ si někoho
kdo už dávno hledá svého přítele
a dozví se, že leží v té a té nemocnici . . .
Co udělá? Vezme s sebou hrst nejmilejších dárků
a pospíší si ho navštívit . . .
Ale když zjistí, že jde o omyl
a že jeho přítel je nadále nezvěstný,
zeptá se prvního chorého, kterého potká
na chodbě špitálu, zda neví o někom,
jehož nikdo nenavštěvuje . . .

,Ale to jsem já,` řekne nemocný, ,to jsem já,
mne už nenavštěvuje nikdo celých patnáct let!`
Návštěvník ho podaruje,
ale na špitální chodbě nestojí už sami dva,
neboť v téže chvíli byli i závistivě i lačně
obklopeni skoro všemi chorými,
kteří až s mstivou, ne-li pravdivou urputností tvrdí,
že také je už dávno nikdo nenavštěvuje . . .

Půl království a ruku princezninu!
Psala mi nedávno jedna dívka,
zda má chodit po obživě
nebo (jako neviditelný plod)
čekat na poslední strom světa ve výši jinocha . . .
Odepsal jsem jí do sněhu pod oknem,
aby počkala, až Mozart ještě jednou
vyjádří tlukot zamilovaného srdce
dvojími houslemi v oktávách . . .
Odepsala mi: Já už jsem dál a dobře vím,
že Janáčkovi stačily tympány,
aby vyjádřil smyslný život ženy. . .
Odepsal jsem jí, že ke smrti
stačí nápěv klarinetu . . . Vím, byl jsem zlý,
ale ta dívka na to nic nedala
a žije a bude čekat,
zvědavě čekat, i když ví,
že lýko se dře za mízy . . .
Dítěti řekneš: Zavři dveře!
A ono: Co sem jde?
– Marsyova kůže, miláčku!

The post Vladimír Holan považoval Shakespeara za génia a věnoval mu dvě velké skladby first appeared on Čítárny.