Knihy o Sherlocku Holmesovi, této ikoně starých mládenců a snad i intelektuálů, plní pouze v českých překladech dvě menší skříně. James Lovegrove (*1965) do kánonu přispěl opakovaně a také titulem Sherlock Holmes and the Shadvell Shadows (česky koncem února 2024 s vročením 2023).

„Věřím, že jste kouzelník, pane Holmesi. Opravdu, někdy si myslím, že máte nadlidské schopnosti.“
Inspektor Stanley Hopkins v povídce Opatské sídlo.

Premisa příběhu je pro „tradicionalisty“ za čarou.
Profesoru Moriartymu, tomuto zločinnému matematikovi, vlastně od začátku pomáhaly nadpřirozené potvory lovecraftovského mýtu Cthulhu.

Než řekneme další, zastavme se, prosím, u silné zásady, kterou sir Arthur Conan Doyle nikdy neporušil, když psal o Sherlockovi, ale na kterou Lovegrove trošku plivl.
Ač spousty případů Sherlocka Holmese na začátku vypadají jako útok nadpřirozena, pokaždé se causa vystříbří a zvíme, že měla pouze ukrutnicky abnormální nádech a veskrze lidské pozadí. Konkrétně? Vyberu případy Strakatý pás, Žlutá tvář, Nezvěstná šlechtična, Pes baskervilský, Ďáblovo kopyto, Voják bílý jako stěna, Upír v Sussexu, Šplhající muž, Lví hříva.

Vše jsou, to nepopřete, fakticky horory a pokaždé začínají informací o groteskním efektu, u kterého rozum zůstává stát. Následuje drama, nakonec si ale pokaždé poklepeme na čelo, jak nás mohlo nenapadnout přirozené vysvětlení.
Příkladem je Nezvěstná šlechtična, představující (v příjemných paprscích podzimního sluníčka) přirozenou a nikterak fantaskní reflexi na Draculu Brama Stokera. Manipuluje se zde s rakví a Sherlock vypadá skoro jako Abraham Van Helsing. Nebo chvílemi.

Spoustu reálně vysvětlených případů největšího detektiva vymyslelo za dalších sto let (a do dneška) ještě asi milion mistrů a konkrétně u nás pánové Martin Petiška, Ilja Hurník, Rudolf Čechura anebo Petr Macek. A to jsou korektní tvůrci. Všechna čest.

Ale našli se – v menší míře – i tací, kteří zásady pravé detektivky porušili, čemuž se SIR vzpíral.
Příklad? Sbírka povídek více autorů a autorek Duchové na Baker Street (česky 2007), v jejímž úvodu Watson říká:

„Co se týká vědeckého přístupu, já neznám nikoho, kdo by tak trval na důkazech, a to nikoliv nabídnutých lidskými smysly (neboť Holmes věděl, že smysly mohou člověka oklamat a zradit), ale těch z materiálního světa… Moje žena se tím dobře bavila, neboť Sherlock dosáhl největších úspěchů a slávy zrovna v době, kdy v Anglii vrcholila obliba duchařských příběhů.“

A následují jednotlivé případy, které Watson zaznamenal potají, „když Holmes nebyl doma“, a kde většinou nezbývá než uznat, nakolik člověka svět „přesahuje“.
Ale to praktický pátrač slýchal nerad a v příběhu o upíru ze Sussexu nám až polopaticky sděluje:

„Naše firma, Watsone, stojí pevně nohama na zemi a tam taky musí zůstat. Svět je pro nás velký dost. Nadpřirozené jevy se nemusí hlásit.“

To jsou tedy hranice, které sám sobě stanovil Conan Doyle, a sotva kdy sám slyšel o Howardu Philipsi Lovecraftovi; takže by byl překvapen dnešní existencí sbírky lovecraftovských holmesovek Stíny nad Baker Street (česky 2007), do které mj. přispěli Brian Stableford, Neil Gaiman anebo Barbara Hamblyová.

A my díky té knize víme, že roku 1894 luštil Sherlock Záhady červa a roku 1898 případ Arabova rukopisu.
Snad i tahle publikace plná bizarních nápadů se stala vzorem pro nynější Shadwellské stíny, jejichž autor se jinak dostal do užšího výběru Ceny Arthura C. Clarka i Pamětní ceny Johna W. Campbella.
Tady pak umně vykresluje alternativní svět, kde se racionální doylovské příběhy prolínají s „běsy H. P. Lovecrafta“ a „navzájem se doplňují jako jin a jang“.

Na sklonku života, roku 1928, přiznává doktor Watson, že bylo všechno krapet jinak a že tajil ve svých vzpomínkách na Holmese notnou část pravdy.

„Ve skutečnosti jsem vyprávěl pouze jeden druh příběhu, abych odvedl pozornost od jiného, a vytvořil jsem umělou slupku okolo temného, shnilého jádra. To proto, abych ochránil civilizaci před fakty, které by uvrhly do zmatku její útulnou sebejistotu.“

Máme tím alternativní historii Sherlockovy kariéry, kterou doktor Watson (a skrze něj lstivý Lovegrove) předestírají celou trilogií Sherlock Holmes a shadwellské stíny, Sherlock Holmes a miskatonická monstra a Sherlock Holmes a ďáblové v Sussexu.

Další dvě knihy česky teprve vyjdou a ústřední události těch románů se odehrávají přesně v patnáctiletých intervalech let 1880, 1895 a 1910.
V první z knih, kterou držím v rukách, mimo jiné poznáme ztracené město Ta´aa, abychom posléze zjistili, že mohli být sourozenci Mycroft a Sherlock Holmesovi hned na úsvitu kariér zadušeni Moriartym. A zavražděni by taky byli, kdyby, inu, toho profesor (a stejně jako všichni padouši dobrodružných románů) tváří v tvář už spoutaným zajatcům tak hrozně moc nenakecal.
Hle, jak vzpomínku reflektuje dobrý Watson:

„Ve folklóru je řada bytostí, které v sobě spojují vlastnosti člověka a hada,“ řekl Holmes. „Zdá se, že byly méně mytické, než se domníváme,“
„To rozhodně,“ odpověděl Moriarty. „Kekrops, první král Athén, byl údajně napůl had.“
„Stejně tak Lamia a Gorgony.“
„I aztécký bůh Tlaloc, hinduistická Naga, řecký bůh Glykón a nezapomínejme na čínského Adama a Evu, F-siho a Nü¨wu… Kdo může říct, že se tyto mýty nezakládají na faktech? Kdo může říct, že nejsem taky já vzdáleným potomkem jedné takové bytosti?“
„I Satan byl had, ne?“ řekl jsem.

James Lovegrove je tudíž taky eklektik a vedle plíživého Chaosu neopomíná vytáhnout i eso:
knihu Nekronomicon, jejíž kopie byla ukradena z Britského muzea.
A zrovna tak využívá magické zaříkávání, vyslovované ve finále osobně oním bídným a přemoudřelým matematikem:
„Fhtagn! Ebumna fhtagn! Hafh´drn wgah´n n´gha n´ghft!“
A protože autor počítal taky s tebou, ty nerudo-čtenáři, kterému se zajídá přitaženost za vlasy, omluvil se úvodem své knihy takto:
Eastbourne, Velká Británie. Listopad 2016.

Nechávám na tobě, čtenáři, aby sis udělal obrázek.
Sám se rozhodni, zda podstatně přepisuji holmesovský kánon a zda jej křivím skrze zkreslující hranol kánonu lovecraftovského, anebo jde o výplody pisálka využívajícího popularity ne jedné, ale hned dvou ikonických figur naší doby.
Můžeš tomu říkat, ano, crossover, a můžeš tomu říkat „splácanina“ a můžeš tomu říkat i „tahání peněz z lidí“.
Nebo tomu říkej zjevení. Je to na tobě.

James Lovegrove: Sherlock Holmes a shadwellské stíny. Přeložil Marek Čtrnáct. V edici Vendeta vydal Dobrovský. 320 stran.
Sherlock Holmes a Shadwellské stíny – James Lovegrove | KOSMAS.cz – vaše internetové knihkupectví

The post Sherlock Holmes a shadwellské stíny. Věřím, že jste kouzelník, pane Holmesi. Inspektor Hopkins first appeared on Čítárny.

Renomovaný editor Otto Penzler (*1942) není nejspíš žádný megaloman, ale možná ano. Dohromady totiž ukul dosud nejrozsáhlejší knižní komplet povídek na téma Sherlock Holmes.
Nyní vyšel i česky, ale navzdory údaji na krabici, v níž je uschován, je beletrických textů jen 81, a tedy o jeden méně. Co hůře, další dva příběhy odpadly zvůlí majitelů práv a chybí tak detektivky Barry Daye The Adventures of Curious Canary i Johna Cecila Mastermanna (1891-1977) The Case of The Gifted Amateur.

Některé Penzlerem shromážděné texty tu vyšly knižně poprvé a ještě víc se jich prvně objevuje česky.
Ne ovšem dvě Doylovy úvodní legrácky Dobročinný bazar a Jak se Watson naučil Holmesovu fintu; ty už známe od roku 2004 ze sbírky Zapomenuté případy Sherlocka Holmese jiného editora Petera Haininga. Nutno však podotknout, že se jedná spíš o Doylem přehnaně nerozvíjené úvody k nikdy jím nenapsaným příběhům… a charakteristické jsou dle očekávání tím, že zde Sherlock před Watsonem exhibuje a předvádí deduktivní um.

Dost kilogramů vážící kniha nicméně začíná jinak: oním 82. textem. Jmenuje se Conan Doyle vypráví, jak to doopravdy bylo s koncem Sherlocka Holmese (1900) a patrně představuje zárodek rozsáhlejšího spisovatelova rozprávění Pravda o Sherlocku Holmesovi (1923), které taktéž už můžeme znáti z Hainingova souboru.

Velká kniha příběhů Sherlocka Holmese ovšem do útrob schramstla i tři povídky „neznámých autorů“. A to?
1. Sherlock Holmes vs. Conan Doyle (1892).
2. Herlock Shomes opět v akci (1916).
3. Sherlock mezi duchy (1925).

V prvním z těchto případů se jedná o skutečně zábavnou parodii zveřejněnou dávným londýnským časopisem jen patnáct dní po prvním vydání úvodní holmesovské sbírky, která se stala bestsellerem. A Sherlock? V pastiši umně doloží, že ho Doyle nevylíčil právě nejpřesněji.
Série textů Herlock Shomes znovu v akci je ovšem až katastrofálně nezdařeným cyklem z šesti čísel stařičkého časopisu The Wiper Times a Penzler neměl tuhle reedici prostě dopustit, myslím si.
Oproti tomu příběh Sherlock mezi duchy bývá připisován G. K. Chestertonovi a v jeho časopise byl přinejmenším poprvé zveřejněn.

O některých dalších povídkách v knize se zmiňoval už Josef Škvorecký v letech šedesátých (Nápady čtenáře detektivek), a vidíte, na jejich překlady se přesto dostalo teprve teď.

Mezi tolika desítkami autorů pak figurují například i humorista John Kendrick Bangs, klasik vtipné povídky O. Henry, původce Medvídka Pú Alan Alexander Milne, zcela nezaměnitelný Pelham Greenville Wodehouse, Francis Bret Harte, Stephen Leacock, Julian Symons, Colin Dexter, Kingsley Amis, Anthony Burgess a esa hororu, jakými byli August Derleth, Manly Wade Wellman či Edward Frederic Benson. Nechybí ani Stephen King a Laurie Kingová (*1952) populární poněkud kontroverzní sérií víc než deseti bestsellerů o Holmesově něžné nevěstě Mary Russellové (vycházející od roku 1996). Tato dáma tu má povídku Případ paní Hudsonové (1997)… Ale zrovna tak zaujme přítomnost klasiků science fiction Poula Andersona, Tanith Leeové či Michaela Moorcocka – a zastoupeni jsou rovněž John Lutz, Anthony Boucher, Ross MacDonald či Edward D. Hoch. A taktéž předseda „Amerických detektivkářů“ Robert Lloyd Fish (1912-1981), který jest – mimo jiné – pachatelem románové předlohy známého filmu Bullitův případ (která nese název Němý svědek, 1963, a Mistr Fish ji kdysi vydal pod jménem Robert L. Pike).

Hned třikrát boduje i tvůrce Petra Pana James Matthew Barrie, jenž se upřímně přátelil s Conanem Doylem a spolu tak rovněž vytvořili totální operetní propadák Jane Annie (1893). Barrieho Večer se Sherlockem Holmesem (časopisecky 28. 11. 1891) je přitom vůbec tou nejranější holmesovskou parodií.
Barrie pak ovšem vymyslil i další povídku téhož typu Případ dvou spolupracovníků (1893), a psal ji rovnou na předsádky jisté své už vydané knihy. Tu pak věnoval Doylovi (zklamanému z jejich neúspěchu). I další Barrieho text Zesnulý Sherlock Holmes byl časopisecky uveřejněn roku 1893.
Následuje už dnes zapomínaný autor Triumfů Eugena Valmonta (1906) Robert Barr (1850-1912) a přítomen je hned dvěma příběhy. Prvý, Dobrodružství Sherlawa Kombse, je z května 1892 a pro svou knihu Obličej a maska (1894) ho autor přejmenoval na Velkou pegramskou záhadu. A roku 1904, a to v prosincovém čísle měsíčníku Idler (1892-1911), jenž Barrr osobně založil, se pak ještě objevilo Dobrodružství s druhým váčkem, což však už věru není žádná sláva, ba naopak. S editorem však rád připomenu, že mimo holmesianu Barr přece vyspekuloval jednu z naprosto nejdůvtipnějších záhadných povídek všech dob. Sdružení roztržitých.

Otto Penzler sice texty rozčlenil na deset okruhů, vzhledem k tomu, že řada próz spadá do více kategorií současně, však i sám doporučuje si kategorií moc nevšímat. A kdyby?
Například jde o osm „nejpopulárnějších a nejčastěji vydávaných povídek“ či o fantaskní kategorii Mimo tento svět a dokonce se dobereme série jedenácti textů nepovedených, které však dle editorova názoru mají „historickou hodnotu“. A velice překvapivě je uzavírá práce talentovaného držitele hned několika cen Edgar, už zmíněného pana Fishe, Dobrodružství v Ascotu (1960), již v poklidu zařadil do knihy Neuvěřitelný Schlock Homes (1966).

Oddíl Mimo tento svět uvádí americký spisovatel, recenzent a kritik William Anthony Parker White (1911-1968), známý jako Anthony Boucher, a to povídkou Strašidelný vlk (The Adventure of the Bogle-Wolf, 1949).
Boucher byl eso, každoroční celosvětové konferenci detektivkářů se na jeho počest přezdívá Bouchercon a on sám byl znalec mnoha jazyků a jeden z prvních překladatelů Jorge Luise Borgese do angličtiny.
Psal i oblíbené detektivní romány – už počínaje Případem sedmi z Golgoty (1937) – a jeho kniha Devět krát devět (1940), vydaná pod jménem H. H. Holmes, byla dokonce zvolena „devátou nejlepší záhadou zamčeného pokoje všech dob“. Podotkněmež nicméně, že H. H. Holmes (1861-1896, https://cs.wikipedia.org/wiki/H._H._Holmes) byl pověstný sériový vrah, který možná připravil o život dvě stě třicet lidí.

Oddíl Mimo tento svět (možná jsme mimo něj ovšem v celé této knize) pokračuje prózou „Velmistra“ sci-fi Poula Andersona (1926-2001) Marťanské korunovační klenoty (1958), avšak do antologie se již vtisknout neměly další Andersonovy holmesovské příběhy jako Čtyřnásobná Eva (1960) či Královna vzduchu a temnoty (1971). Poul Anderson byl, vzpomíná editor, i mužem, jenž si zřetelně povšiml značného průniku mezi příznici Sherlocka a příznivci sci-fi.

A další sci-fi Velmistr? Je jím Michael Moorcock (*1939) – a přispěl Dobrodružstvím nájemníka z Dorset Street (1993).
Ve značné míře hororovým tvůrcem byl pak (Stephenem Kingem milovaný) Manly Wade Wellman (1903-1986), duchovní to otec detektiva-playboye Johna Thunstona (nadaného paranormálními schopnostmi) i „okultního“ soudce Keitha Hillary Persuivanta. Wellman psal i o skutečných zločinech a za knihu Mrtev a pochován (1954) převzal díky tomu cenu Edgar. Ale stvořil i čtrnáct knih pro děti a roku 1946 dokonce porazil v literární povídkové soutěži samotného Williama Faulknera, jenž zareagoval rozhněvaným dopisem. V naší knize si můžeme přečíst Wellmanův text Náš hrdina však nebyl mrtev (1941).

Dalším esem lovecraftovských hrůz byl August Derleth (1909- 1971), autor asi sta knih a víc než tří tisíc povídek a článků.
Jeho detektiv Solar Pons se krajně podobá Sherlocku Holmesovi a je to záměr. Než mu Derleth našel jméno, prosil totiž Doyla, aby směl pokračovat přímo v příbězích se Sherlockem. Povolení nedostal, ale nakonec napsal o Ponsovi víc povídek, než kdy Conan o Holmesovi. Derlethovi příběhy přitom samozřejmě nevypráví Watson, ale jistý doktor Lyndon Parker, a oba jeho hrdinové žijí na adrese Praed Street, 7B. Co víc? I Pons má bratra, který ho intelektuálně ještě předčí, a jen se nejmenuje Mycroft, ale Bancroft. A tituly některých Ponsových caus? August Derleth je převzal ze slavných, ale Doylem nikdy nenapsaných příběhů, o nichž se Watson, jak asi víte, občas zmiňuje. I došlo na detektivky Ricoletti s golfovou nohou (a jeho odporná žena), Hliníková berla i Politik, maják a cvičený kormorán. Nu, a taky na zde přítomný Případ pozoruhodného červa (1952). Jak tedy zjišťujeme, August Derleth ani zdaleka nedoplňoval jen přítele Lovecrafta.

Do okruhu holmesovských povídek ne od Doyla „vydávaných nejčastěji“ náleží kupříkladu i mistrná (a již Josefem Škvoreckým zmiňovaná) parodie Ukradené pouzdro na doutníky (1900) od Francise Breta Harta (1836-1902), jehož vliv na své vlastní psaní Doyle přiznával. Pátrač v téhle povídce se ovšem jmenuje Hemlock Jones.

Rovněž O. Henryho (1862-1910) Slídilové (23. 10. 1904) však patří mezi nejpopulárnější holmesovky nikoli od původního autora a napsal i dva další pastiše: Případy Shamrocka Jolnese (7. 2. 1904) a Detektivní detektor (26. 3. 1905).

Všem dodnes známý Stephen Leacock (1869-1944) je pak v téže kategorii mistrů zastoupen bezvadnou mikropovídkou, která má jen něco přes dvacet řádek! Jmenuje se Nezmenšitelný detektivní příběh (1916). Ale o „Velikém detektivovi“ psal (vedle stejnojmenné povídky z roku 1928) i v Záhadě k zbláznění (1911) a v Co se stalo pak? (1937).

K nejvydávanějším holmesovkám nikoli od Doyla náleží i Holmesova kočka (Holmes and the Dasher, 1925), již vymyslil a napsal zakladatel prestižního londýnského Detektivního klubu Anthony Berkeley Cox (1893-1971), jeden „z nejduchaplnějších a nejvlivnějších autorů své doby“, jak Penzler upozorňuje. Tento dnes zapomínaný spisovatel stvořil roku 1925 vysoce originálního soukromého detektiva Rogera Sheringhama, jehož nejslavnějším případem zůstává brilantní Případ otrávené bonboniéry (1929). Dva svazky napsal Cox i pod pseudonymem Francis Iles a jeho Promyšlený úklad (1931) je založen na skutečném případu Herberta Armstromga. Tento zbabělý lékař zabil svou ženu a Penzler zdůrazňuje, že je v tomto díle vrah znám od samého začátku, podobně jako v epizodách televizního seriálu Columbo.

Takřka kuriózním případem rozhodně zůstává případ chaoticky psané povídky Muž, po kterém byla sháňka. Je to historie zmizení člověka z lodní paluby (před očima více svědků) a roku 1911 ji prý Doylovi dal či poslal jistý Arthur Whitaker (1882-?).
Poprvé však vyšla až roku 1948 a česky pak v Zapomenutých případech. V jiném překladu a jako Hledaný muž. Tam je brána co Doylovo dílo a zůstává tu otázka. Text, pravda, obsahuje hned několik trapných rozporů a Haining ho má za „nejkontroverznější“ z děl spojených s holmesovským Kánonem. Tato povídka byla objevena mezi Doylovými listinami a „přese všechno, co o ní bylo už řečeno a napsáno, se nemohu ubránit pocitu, že se Doyle na jejím vzniku nějak podílel,“ píše Haining. Naráží hlavně na mistrnou úvodní scénu, ale Penzler je asi po právu neoblomný. A architekt Whitaker? Počátkem roku 1949 napsal Doylovu životopisci Heskethu Pearsonovi dopis, v němž se označil za autora, přičemž předložil uhlový papír s průklepem rukopisu, který vnikl při přepisování příběhu na stroji. Po pohrůžce právními úkony Doylova rodina tehdy jeho tvrzení přijala.

Amisova (1922-1995) povídka je z květnového čísla Playboye, ročník 1978, nicméně téhož roku vyšla co samostatný sešitek.

Uloupený Sherlock od Milneho, autora medvídka Pú (1882-1956) je už z roku 1903 a Penzler doslova píše: „Označit toto dílko za triviální je přílišná chvála. Uvádíme je zde pouze jako kuriozitu – nic víc.“ Nicméně pozor. Milne se vypracoval – a roku 1922 se dokonce stal autorem „jednoho z tří nejlepších detektivních románů všech dob“. Jmenuje se Tajemství červeného domu (česky 1924) a sporu není ani o tom, že to byl právě Milne, kdo se jako první odvážil „legrací kolem mrtvoly“. Kterýžto humoristický typ detektivky předtím neexistoval. A je i duchovním otcem potrhlého amatérského detektiva Antony Gillinghama, jemuž přezdívali Magor. Úspěchy sklízela rovněž jeho detektivní hra Čtvrtá zeď (1928).

Wodehouse přispěl textem Z detektivova zápisníku (1959) a zde editor připomíná, že jeho Wooster a Jeeves se prvně vynořili roku 1915, a to v povídce Jak jsem tahal bratránka z bryndy. Alžběta II., dodejme, jmenovala tohoto (s Hitlerem svého času flirtujícího) gentlemana komandérem Řádu Britského impéria.

Autor životopisu Sherlock Holmes, muž a jeho svět (1979) Henry Raymond Fitzwalter Keating (1926-2011) napsal rovněž hrstku pastišů – i včetně (zde přítomné) Nicotné záležitosti (1980). A vedle víc než padesátky detektivních románů je i autorem řady populárních knih o záhadách a zločinu: Vražda musí chutnat (1975), Velké zločiny (1982), Jak psát detektivky (1986), Detektivky: 100 nejlepších (1987), Příruční průvodce detektivkou (1989).

Další z mistrů Julian Symons (1912-1994) – oceněný Edgarem za skvělou histori detektivního žánru Bloody Murder (1972) – je i autorem Doylovy biografie a taky napsal tři holmesovské pastiše: Jak byl poustevník vytržen z odpočinku (1981 v knize Slavní detektivové, která česky vyšla roku 1986), Případ ztrácejících se diamantů (1987) a Setkal se Sherlock Homes s Herculem… ? (1987). Ten poslední najdete v naší knize. – Ale Symons vytvořil i romány Problém na tři dýmky (1975) a Vraždy na panství v Kentu (1988), jejichž hrdinou je herec Sheridan Hayes, který se do velikého detektiva… takříkajíc vtěluje.

Tvůrce detektiva Archera Ross MacDonald (vlastním jménem Kenneth Millar, 1915-1983) je poté v naší bibli přítomen úplně prvním svým literárním dílem, a to povídkou už z roku 1931, kterou uveřejnil ve vlastním středoškolském časopise a v níž vystupuje jistý Herlock Sholmes.

Americký humorista J. K. Bangs (1862-1922) se zase proslavil dílem Literatura v kostce. Edice extraktů ze světových bestsellerů nakrájených na tenké plátky pro uspěchané spotřebitele (1908), kde vyšla i jeho zde přítomná holmesovka.

Už Škvorecký se – v Nápadech čtenáře detektivek – zmiňuje o veslařském trenérovi a britském poslanci Rudolphu Chambersi Lehmannovi (1856-1929), nejvyšším to soudci hrabství Buckinghamshire, jenž roku 1901 vydal Dobrodružství Picklocka Holese. Jako povídky byly ony případy uveřejňovány od roku 1893 a toho roku taky vyšlo nám tu předložené Klausovo, promiňte, Vévodovo pero.

Povídku od tvůrce prchlivého inspektora Morse Colina Dextera (*1930) známe česky už od roku 2007 díky sbírce Největší případy inspektora Morse (1993), ale naše bichle se nezastaví a pilně saje i z Příběhů Sherlocka Holmese od Edwatda D. Hocha (2013), a to textem Šifra v písku (samostatně vyšel sešitově roku 1999). E. D. Hoch (1930-2008) byl, jak možná víte, jedním z vůbec nejplodnějších povídkářů a krátkých próz napsal přes devět set.

Ale všimněme si ještě pár velikánů.
Až neuvěřitelně všestranný gigant literatury a plodný hudební skladatel Anthony Burgess (1917-1993) je tu také zastoupen, a to Vraždou za zvuků hudby (1989), a do naší publikace byl vybrán i Případ smrti a medu (2011) geniálního Neila Gaimana (*1960), jednoho z deseti nejvýznamnějších postmoderních spisovatelů.

„Velká kniha“ obsahuje i dvě povídky o elegantním zloději klenotů A. J. Rafflesovi, nikoli však od jeho původního autora Hornunga, nýbrž z pera Philipa Atkeyho (1908-1985), který se domluvil s Hornungovými dědici a nakonec vyprodukoval víc příběhů s tímto lupičem-gentlemanem než původní Doylův švagr! Ve dvou povídkách zde přítomných – a na sebe navazujících (1975) – se Raffles utká (jak jinak) se Sherlockem.

Když si odmyslíme ony dvě úvodní Doylovi legrácky, je svazek uveden možná nejlepším holmesovským pastišem, jaký kdy kdo napsal, a to Jedinečným Hamletem (1920). Stvořil jej „Poslední knihomil“ Vincent Starrett (1886-1974), jehož autobiografie nese velmi příznačný název. Narozen v knihkupectví (1965). Za jeho druhý nejvýznamnější počin (ohledně velkého pátrače) je pak obvykle označována kniha Soukromý život Sherlocka Holmese (1933).

O Sherlocku Holmesovi už dnes, dodejme s jistou únavou, existuje víc než pětadvacet tisíc knih, povídek a článků.

Editor Otto Penzler: Velká kniha příběhů Sherlocka Holmese. Přeložilo dvanáct překladatelů. Euromedia Group, a. s – Knižní klub. Praha 2017. 896 stran. ISBN 978-80-242-5931-4

The post Sherlock Holmes Největší kniha 81 příběhů světového detektiva first appeared on Čítárny.

Dva britští scénáristé Mark Gattis a Steven Moffat nejsou jen fanoušky Sherlocka Holmese, ale speciálně i fandy Sherlocka představovaného hercem Basilem Rathbonem v letech 1939-1946. Některé z oněch čtrnácti filmů, kde figuroval, se odehrávají v tehdejší současnosti, aby Holmes mohl potírat Adolfa Hitlera, a to se stalo inspirací.

„Co Sherlocka OPĚT přenést do přítomnosti. I dnes?“ napadlo Gattise s Moffatem, i vznikl televizní seriál, jehož úspěch jistí rovněž představitel titulní role Benedict Cumberbath.
Nestačil by na to nicméně možná sám. Jistěže ne. Základem úspěchu bývá přece i kvalitní scénář; je tomu tak také tady. I díky tomu, že bylo využito dosud nevyužité.
„V Doylových knihách byly celé rozsáhlé pasáže, kterým se veškeré dosavadní adaptace (a jsou jich stovky) vyhýbaly,“ konstatuje Gatiss v knize Guy Adamse Sherlock: The Casebook (2012, česky 2015 jako Sherlock. Archiv případů) a Steven Moffat zdůrazní, nakolik překvapeně vzpomíná na „obrovský šok“, který ho čekal během prvního čtení románu Studie v šarlatové. Čeho byl ten šok následkem?

Moffat nikdy předtím nečetl žádnou holmesovku, takže si poprvé uvědomil, jak je Sherlock povahově nepříjemný.
„Vždycky jsem si myslel, že je tak trochu jako James Bond – silný, odvážný a moudrý; ale on takový ve skutečnosti není, je příšerný a dělá spoustu pěkně podivných věcí. A pak navíc začne brát drogy.“
Původní Moffatova reakce proto podle Adamsovy knihy zněla: „Proboha, to je vážně síla!“
Od toho okamžiku čirého úžasu vedla ovšem cesta a počínaje rokem 2010 vzniklo dodnes už víc na čtrnáct hodin úspěšné série Sherlock, členěné zatím na devět dílů. Česky zrovna přeložená kniha o tom seriálu přináší i poutavý sumář barevnách ilustrací a fotografií plus srovnání původní a nejposlednější verze holmesovských příběhů.

Na první pohled by se leckterému nezasvěcenci mohlo zdát, že moderní Sherlock má s viktoriánskými díly sira Arthura Conana Doyla pramálo společného. Promiňte, omyl. Byť se někdy, taky pravda, jedná o oslí můstky.
Tak například: Spolek zvědavců – v jedné televizní části – je narážkou na povídku Spolek ryšavců.
Strakatá kráska zase odkazuje na silně hororový Holmesův případ Strakatý pás. A „Stříbrný rypáček“? Jistěže diskutabilní vtip, anžto původní Sherlock bodoval rovněž na stránkách trochu delší povídky o koni, známé(m) jako Stříbrný lysáček.

My se nicméně věnujme ruku v ruce s Guy Adamsem serióznějšímu parafrázování.

Tak například televizní díl Skandál v Belgravii kopíruje v první polovině Doylovu prózu Skandál v Čechách, a to dosti pietně a obratně.
V obou případech potkáme dobrodružku vybavenou kompromitující fotografií, v obou případech si Sherlocka najme člověk, který se zprvu snaží utajit vlastní identitu (viz i Doylovu povídku Vznešený klient), původně i aktuálně se Sherlock Holmes přestrojí za kazatele a konečně fingování požáru je převzato z finále povídky Stavitel z Norwoodu. Ale teď si všimněme, jak moderní tvůrci naložili s Psem baskervillským, jehož adaptace „pro 21. století“ je „plná materiálu“ z knižní předlohy. Co víc, Gattis dokonce vymyslel rafinovaný způsob, jak zachovat nesmrtelnou větu (parafrázovanou už H. P. Lovecraftem): „Byly to otisky tlap obrovitého psiska!“ a okolo slova „psisko“ ovinul celou ústřední zápletku.
„V původní verzi byl potenciální obětí nestvůry sir Henry Baskerville,“ připomíná v české verzi své knihy Adams, „a Henry Knight alias jeho moderní ekvivalent sice v televizi přišel o šlechtický titul, ale aristokratické kořeny se odrážejí alespoň v jeho jméně. Knight znamená v angličtině rytíř.“

Román Pes baskervillský památně začíná scénou, ve které detektivní poradce z Baker Street zkoumá vycházkovou hůl, zapomenutou jeho potenciálním klientem. Watsona poprosí, aby mu o ní něco pověděl, jistěže za použití dedukce. Jak jej tomu učil. Lékař… se pokusí – a přehlédne naprosto všechno důležité. Jak už bývá jeho zvykem.
„Vy se skutečně překonáváte, Watsone,“ reaguje smírně jeho nejlepší přítel. „Je třeba říct, že kdykoli jste tak laskavě popisoval mé vlastní drobné úspěchy, nesmírně jste podceňoval své vlastní schopnosti. Vy možná sám o sobě nejste zářným příkladem inteligence, ale dokážete jiné ke světlu navést. A víte, co vám povím? Někteří lidé, ač nejsou geniální, mají až neuvěřitelnou schopnost genialitu stimulovat. Přiznávám, drahý příteli, že vám dlužím za mnohé.“
Právě druhá část toho monologu, jenž Adams asi právem má za „nejubožejší lichotku v historii literatury“, se probojovala i do seriálu Sherlock.
Jakožto další „štěpné“ sekvence. Už diskutabilněji, pravda, modernisté laborují se „světélky na blatech“ (která v knize pozoruje ue zámku za strašidelné lomorník Barrymore). Učiní je důsledkem sexu. Nu, a scéna, v níž Sherlock v Psisku dorazí do bytu s harpunou v ruce poté, co trávil dopoledne propichováním prasat? Ta jest věrně a zodpovědně převzata z úvodu (jinak spíše průměrné) Doylovy povídky Černý Petr.

Přesto se našly momenty, jež scénaristi na obrazovku nedokázali přenést úplně.
„Tím jedním je Doylovo novátorství,“ říká Moffat. „To, jak nesmírně chytré a originální byly jeho nápady ve své době. Tak například myšlenka, že Holmes negativně recenzuje příběhy, v nichž se sám objevuje! To je přece naprosto geniální koncept, se kterým jsme se sotva stačili sžít. – Anebo další geniální Doylův nápad: Přidat do textu zmínky o nikdy nenapsaných případech a nechat hrdiny hovořit o čemsi, co čtenáři neznají – perfektní! Ano, dnes jsme na to zvyklí, ale přesto je to úžasné.“
I proto, že v původních Doylových pracích skutečně nešlo jen o „fraky a plynové lampy“, jak to Moffat metaforizuje, seriál mocně zabral a kniha o něm představuje poutavý bonusový materiál, ve kterém narazíte rovněž na zevrubný portrét Conana Doyla či na historii úhlavních filmových adaptací holmesovek – včetně pietního seriálu s Jeremy Brettem, herce Sherlockem posedlého a bohužel snad i proto předčasně zesnulého. A co se týká zmíněného Basila Rathbona?

Za nejlepší jeho sherlockovský snímek bývá považována Pavoučí žena (1944) a nejen podle Moffata a Gatisse má tenhle laciný, béčkový a jen hodinu trvající snímek daleko silnější dějovou linku, než ostatních třináct. „Nejlepších 59 minut v dějinách,“ míní dokonce Moffat. „Opravdu působivé, vskutku dějově bohaté vypravěčství, které má spád. Po deseti minutách si začnete říkat: Vždyť se už všechno stalo, víc toho ani nemůžou mít!“

Závěrem poslední zajímavost.
Tvůrci seriálu Sherlock původně uvažovali, že budou natáčet na skutečné Baker Street, ale museli od záměru zkroušeně upustit. Proč?
Byli by během natáčení nuceni bez přestání zakrývat „milion“ cedulí s nápisem Sherlock Holmes. A to byl nadlidský úkol. Vchod označený 221 B tudíž byl kamuflován až na kilometr vzdálené North Gower Street.

Guy Adams: Sherlock. Archiv případů. Překlad Jana Hejná. Editor Jan Pavel. Nakladatelství Slovart, Praha 2015. 160 stran

The post Jak vznikl filmový a na drogách závislý Sherlock Holmes first appeared on Čítárny.

Kromě všeobecně známé skutečnosti, že Rudolf Čechura (*5. 2. 1931 – †8. 10. 2014) stvořil Maxipsa Fíka, doplňme i tituly několika dalších jeho knih: Psí příhody (1983), Kočkodrom (1998), Experimentální zóna (1999), Šifra z katakomb (2000), Blázni z Velepes (2000)… Pro televizi napsal i série večerníčků Hugo z hor nebo Pestrý život jedné kočky a dramatizaci holmesovského příběhu Šplhající muž (1993). Čechura však spolupracuje s řadou médií a posbíral i desítku platinových desek Supraphonu. Jako mistr detektivek mj. získal cenu Jiřího Marka (1999) a jako vůbec první Čech je od roku 1968 členem The Sherlock Holmes Society of London.

Rád bych se, pane Čechuro, na vteřinu vrátil o půlstoletí zpátky, kdy jste ještě byl úředníkem v plzeňské Škodovce. Co jste přesně dělal?
Pracoval jsem v organizačním oddělení a vedoucím mi byl skvělý člověk jménem Karel Černý.

Náplň práce?
Vyrábění tzv. pavouků – a už jsem zapomněl, jak se tomu říkalo správně. Byl jsem tam ale jenom od července 1950 do konce téhož roku a odešel dělat kantořinu. Šlo pro mne o jediný možný způsob, jak se dostat ze Škodovky. Další dvě možnosti vlastně byly, ale doly anebo vojna. Jo, a taky ještě vězení.

Učil jste deset let, do roku 1960, a stal se ředitelem školy, byť vesnické jednotřídky v pohraničí. Jak jsem zjistil, učil jste mj. i dívky šít či jste suploval náboženství. Měly vás děti rády už tenkrát, dávno před Maxipsem?
Zda mě měly děti rády, to se musíte zeptat jich, ale já je rád měl. Byly skvělé.

Ale co problémy disciplínou?
Ty? Leda se svou. Víte, přečtěte si mou knížku Šperhák (1996). Sice není autobiografií, ale co je tam psáno o škole, je literatura faktu. (Kniha získala Literární cenu Knižního klubu. Pozn. IF)

Už jako ředitel školy jste ovšem spolupracoval s rozhlasem a roku 1961 jste se tam jako zaměstnanec… moc snadno nedostával. Ale dostal. A přece dezertoval “za lepším”, což tehdy byla Věda a technika mládeži.
Uveřejnil jsem kdysi v odborném časopise Komenský článek o využívání rozhlasu pro školy a od té doby mě jistý dr. Smrčka zval na rozhlasové porady učitelů. A pak se mu uvolnilo redaktorské místo. Nabídl mi je. Nevadilo mu, že nevlastním rudou živnostenskou knížku, nevadilo mu, že ho oslovuji Pane doktore namísto řádného Soudruhu šéfredaktore, nevadilo mu ani to, že jsem vesnický buran, a pomohl mi dokonce získat v Praze družstevní byt. A já mu pak za rok a půl utekl do VTM kvůli třem stovkám navíc, protože jsem potřeboval splácet dluh na ten byt.

Vyčetl vám to?
Ne. Řekl, že to chápe, a loučil se se mnou velice srdečně, ale já se za to dodnes trošku stydím. Byl to skvělý člověk a já se zachoval pragmaticky, jak říkají politici. Čili počesku: jako hajzl.

Ve VTM jste pak byl redaktorem jedenáct let, ale 1973 jste odešel na volnou nohu? Proč? Musel jste?
Ano, musel. Přišlo na mě opakované udání, že jsem si dovolil přirovnávat komunistickou stranu ke krávě a tím ji zneuctil. Viz můj článek „Pazákony“ v čísle 11/68.

Vzpomínám, že jste jednou líčil styl svého následujícího života a někomu by na tu dobu mohl připadat, ehm, poněkud bohémský. Dopolední procházka, pivo od jedenácti v Plzeňském dvoře na Letné, odpoledne spánek, pak… Psal jste aspoň v noci?
Máte bohužel nepřesné informace. Dopoledne jsem na procházky rozhodně nechodil, to jsem vyřizoval všelijaké pochůzky (podtrhněte). Po redakcích, po knihovnách, a tak. Což je rozdíl! V Plzeňském dvoře jsem skutečně býval už od jedenácti, ale nechodil jsem tam na pivo, nýbrž na oběd. Tři piva jsem přitom samosebou vypil, to byla tehdy moje norma.

A psaní?
S tím už to bylo horší. Já měl tenkrát ještě malé děti, takže jsem opravdu tvořil spíš v noci. Anebo taky odpoledne ve smíchovské kavárně Olympia, kde je dnes banka. Byla to sice oficiálně kavárna, ale čepovali tam plzeň. Kávy, ty jsem tam za těch dvacet let vypil asi tři.

Váš slavný Maxipes vyšel knižně poprvé roku 1981
A považte, tu knížku jsem Albatrosu musel téměř vnutit. Pak postupně dosáhla nákladu 180 000 výtisků!

Jste s Fíkem spokojený? Anebo i tam byly nějaké dobové úlitby?
Dramaturgyně Kateřina Krejčí dokázala tenkrát před schvalovateli obhájit můj scénář večerníčku v původním znění, kde např. není žádná soudružka učitelka, ale PAN učitel! Dneska se to zdá samozřejmé, viďte, ale tenkrát to byl od ní obratný a snad až hrdinský čin.

Jste i plodným autorem příběhů Sherlocka Holmese a oba své hrdiny jste nechal se potkat v povídce Maxipes Fík u Sherlocka Holmese (VTM 12. 12. 1977).
Ano… Což byla jen taková legrácka pro silvestrovské číslo.

Jak vznikaly vaše holmesovské povídky?
Na počátku stály krátké rozhlasové hříčky, asi dvacetiminutové, které si u mne postupně objednával dr. Josef Kleibl pro oblíbený sobotně dopolední pořad Meteor.

Což si pamatuji. I jak byly vaše detektivky vždy zlatým hřebem až na závěr. Uvádělo je přitom i pointovalo působivé tango Jana Vodňanského nazvané To vaše alibi. Takže až po odvysílání jste tyto případy přepracovával i do povídek?
Ano. Nejdříve byly scénáře pro Meteor, pak povídky pro časopisy, poté komiksy do Čtyřlístku (28 dílů, 1984-90) a nakonec i knížky, ale některé Holmesovy případy jsem psal JEN jako obrázkové seriály, jiné vyšly pouze jako časopisecké povídky a některé zase výhradně v knížkách. Ta poslední knížka se jmenuje Čítanka pro začínající detektivy (2003).

Realizuje se ještě váš večerníček Vojanské pohádky našeho pradědečka? Byl to, jak vím, jakýsi Švejk pro děti, ale v letech sedmdesátých ho ředitelka televize Milena Balážová jednoznačně odmítla. Máte ten scénář?
Nemám. Vojanské pohádky jsou už nenávratně ztraceny. Z televize mi tenkrát odmítli pobuřující text vrátit a jeho kopii jsem dal do Supraphonu, kde mi sice řekli, že se to pokusí prosadit, ale taky se jim to nepodařilo.

A jejich kopie scénáře?
Se tam někde ztratila. Škoda.

Léta jste byl jediným českým členem Společnosti Sherlocka Holmese v Londýně. Anebo byli i další?
Skoro dvacet let jsem byl v The Sherlock Holmes Society of London jediným nejen z Československa, ale ze všech zemí za železnou oponou! Jen krátce, asi jen jeden či dva roky, byl členem i herec Jan Skopeček, autor hry Pes baskervillský (1965).

A teď se zeptám hodně nediplomaticky. Hodně vás to členství stálo?
Příspěvek byl zpočátku pět dolarů. Dnes už se přehoupl přes čtyřicet.

Hm, dolarů, ale vždyť Společnost sídlí v Londýně, ne?
Uvádím tu částku v amerických dolarech, protože tak ji platím. Jinak je to přes dvacet liber.

Aha… Jste nesporným anglofilem a obdivovatel suchého ostrovního humoru, ale v Británii byste přesto žít nevydržel, jak jste se vyjádřil. Platí to stále?
Ano, platí to stále. Británii mám rád. Mám rád i les. Rád tam často pobývám. Ale trvale bych v něm taky žít nechtěl.

Holmese jste využil díky Doylovi, ale vytvořil jste i pár zcela původních českých pátračů!
Ano, v mých detektivních povídkách otiskovaných ve VTM se vyskytuje inspektor Volf a v detektivce Nikdo nemá alibi (1969) zase Tomáš Klíma, který však v Londýně vystupuje pod jménem Tom Holmes.

Tato kniha skrývá i váš průkopnický doslov Sherloch Holmes´s Story a jiný ojedinělý článek o holmesologi vám vyšel deset let poté ve VTM. Bývalo těžké takto propagovat svou příslušnost k britské Společnosti?
Propagovat holmesologii nebylo příliš obtížné. Zpočátku mi samozřejmě cenzurovali veškerou poštu z Británie, ale pak usoudili, že je to pro režim neškodné, a asi tak pět let před převratem už mi chodily všechny zásilky neporušené. Možná, že však už měli cenzoři jen modernější techniku.

Vaše kniha Jak se stát Sherlockem Holmesem musela vyjít roku 1979 pod změněným titulem Abeceda důvtipu. Proč?
Prosazoval jsem původní titul, ale v redakci mi řekli, že se musí „rozhodně změnit“, a tak jsem Albatrosu odpověděl, ať si nový název vymyslí sami. Vymysleli ten nejblbější, ale mávl jsem nad tím rukou. Hlavně že prošel text a že Sherlock zůstal aspoň uvnitř.

Je to zábavná příručka ilustrovaná Marcelem Steckerem. S tím jste pak vytvořili celý cyklus obrázkových seriálů o Holmesovi do Čtyřlístků.
Marcela Steckera jsem předtím neznal. Vybralo ho nakladatelství Albatros a mně se jeho ilustrace líbily, a tak jsem ho pro komiksy Čtyřlístku sám doporučil. Osobně však jsem se s ním setkal snad jen jednou.

Prý jste zmíněnou Abecedu důvtipu psal v pronajatém srubu, a to vždy až odpoledne, protože ráno jste houbařil. A houbaření ostatně proniká i do vašich holmesovských příběhů, viz povídka Sherlock Holmes a suchohřib hnědý či komiks Sherlock Holmes a případ podivného houbaře. Jste znalcem hub?
Nejsem mykolog, ale praktický a donedávna vášnivý houbař ano. V houbách se vyznám snad o něco líp než většina běžných houbařů, ale od loňska už kvůli zdravotním potížím nehoubařím.

Ostatně ve vaší oblíbené Británii se na houby vůbec nechodí.
Ano, v Anglii se skutečně na houby nechodí. Ale proč by nemohl Angličan houbařit aspoň v detektivce? V detektivce se může ledacos. I Sherlock tam tedy smí rozumět houbám, na tom není nic divného. Holmes přece rozumí všemu, jako i Stalin i Klaus.

A co ty vaše holmesovky přeložit do angličtiny?
Přeložit českou detektivku neznámého autora do angličtiny,to je, pane Fencle, slušně řečeno poněkud smělá představa. Před pěti lety si sice nějaký Angličan vyžádal od Knižního klubu právě onu Čítanku pro začínající detektivy, ale to ještě neznamenalo, že by ji chtěl i přeložit.

Ceníte si svých knížek pro dospělé víc než těch pro děti?
Nejde o cenění. Jde o to, že až do převratu jsem mohl vydávat JEN knížky pro děti. Všechny mé knížky pro dospělé vyšly až po něm, tedy kromě té první detektivky Nikdo nemá alibi. Tu stačili vydat ještě v dubnu 1969, těsně před nástupem Hnusáka. To N, prosím, nevyhazovat!

Je lepší být slavným autorem dětí, než ne tak slavným autorem dospělých?
Tuhle otázku neberu. Já nejsem slavný autor, slavná je jen JEDNA moje postava.

A jak vůbec dostáváte všechny ty své skvělé, a přitom obvykle docela jednoduché nápady?
Takové otázky nemám rád a neumím na ně odpovídat. Nápad buď přijde, nebo nepřijde. Jak k tomu dochází, to by vám snad mohl vysvětlit třeba profesor Höschl.

Pro Českou společnost Sherlocka Holmese připravujete testy ze znalostí holmesologie. Už se vám stalo, že vás nějaký zkušenější holmesolog na něčem nachytal?
Víte, ty holmesologické testy jsem připravil snad jen dva. Většinou je dává dohromady náš president Aleš Kolodrubec, a ten toho ví o holmesologii víc než já. Já mám jen nezaslouženou POVĚST znalce, asi proto, že se tím zabývám už tak dlouho a jsem ve spolku nejstarší. Jenže se zapomíná, že ve stáří se zapomíná. Kdysi jsem dovedl zpaměti vyjmenovat všech šedesát titulů Doylova díla o Sherlockovi. Dneska už bych to nedokázal.

Píšete dál a máte hodně plánů?
Píšu pořád, ale pomalu. Jsem líný.

Jenže já si to o vás nemyslím – a mimo to jste i aktivní cestovatel.
S cestováním jsem skončil, ač nerad, začátkem tisíciletí. Ze zdravotních důvodů. Jsem už dědek. Ale za těch prvních jedenáct let svobody jsem se nacestoval víc než předtím za celý život. Škoda, že drátěná opona nespadla o pár let dřív!

Škoda. Děkuji vám za rozhovor.
2011

The post Co má společného Rudolf Čechura, Sherlock Holmes a Maxipes Fík first appeared on Čítárny.

„Sherlocku Holmesi! Vaše pátrání je marné. Kosa tentokrát narazila na kámen. Zanechte pátrání včas, než Vás potká neštěstí. Konečně se našel někdo, kdo je chytřejší než Vy. VRAH.“ Už takovýto dopis by mohl dokazovat, že kniha, jejíž je zábavnou součástí, náleží kategorii takzvaného literárního braku.

Nebo snad ne? – Causu zkusme rozplést prostřednictvím jiné citace. Tu předchozí jsem, podotýkám, vyňal z kapitoly nazvané Létající mrtvola a následující citát z kapitoly Trápení tlusté paní, přičemž každá kapitola zároveň představuje samostatnou povídku.

Sherlock Holmes se vřítil do otevřených dveří domku, kde bylo vše rozházené, nábytek pokácený, v ložnici ležel manžel tlusté paní svázán a měl roubík. Sotva ho inspektor Lestrade osvobodil, vyskočil oknem.
„Za ním!“ zvolal Sherlock Holmes. „Musíme ho dopadnout živého nebo mrtvého!“
Tak jsme vyběhli z domu a vidíme, jak ten manžel sedl na kolo a ujíždí pryč, a když jsme se rozhlédli, tak jsme spatřili, že kousek odtud stojí u chodníku pohřební vůz s rakví, ale v tu chvíli práskl funebrák do koní a ti začali cválat a my jsme honem zezadu naskákali do toho pohřebního vozu a ten se hnal šílenou rychlostí za tím mužem na kole, ale ten jel taky šílenou rychlostí, takže jsme ho pořád nemohli dohonit, a tak jsme pořád jeli dál a rakev se natřásala a mně z toho lezl mráz po zádech! A tak jsme pořád jeli, až jsme se dostali do takového malého městečka, a tam jsme se konečně přiblížili k manželovi tlusté paní, který jel stále na kole, a funebrák vzkřikl strašidelným hlasem: „Ha, kam jedeš, ničemo?“ A ten pán od té tlusté paní se vůbec neohlédl a zvolal: „Nevšímejte si mě, jó? Já si vás taky nevšímám!“ Ale v té chvíli vytáhl funebrák pistoli a prásk! Prostřelil tomu manželovi obě pneumatiky, a ten hned spadl na kokos a funebrák se zachechtal a vtom se nadzvedlo víko rakve a ta mrtvola vyndala ruku, a jak se ten funebrák chechtal, tak ho ta ruka prostřílela skrz naskrz automatickou pistolí a funebrák se skácel na kokos, a ta mrtvola vyskočila z rakve a divoce se zachechtala a vtom uviděla toho manžela, co už přicházel k sobě. I on ji uviděl, a tak udělali prásk, prásk a oba se svalili úplně mrtví.

Tak to vidíte, a jsme v koncích. Nebo nejsme? Citováno bylo z publikace Prázdniny se Sherlockem Holmesem (1966), již vysoce stylově, a totiž imitacemi amerického komiksu, ilustroval talentovaný Dobroslav Foll (1922-1981). I díky tomuto malíři sledujeme na obrázcích zběsile pálící muže a ve sporu s nimi stradivárky pod bradou preludujícího Sherlocka. A vůkol? Vznášející se dým.

Krvavé rozuzlení případu. Kouř z pistolí učinil situaci nepřehlednou! Střílející umrlec. Muž s houslemi kráčí po stopách zločinců. Kupa mrtvol u zahrádky. Před vilou tchyně promluvily pistole! Tak psaly toho dne všechny večerníky Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

Možná zaujme i další z ilustrací, provázející povídku Únos nebohé sirotka, a čteme pod ní: Nevinné, svedené dítě pálilo do policistů jako zběsilé. Vida; ale co teprv obsah bublin u úst zuřivě střílejících gangsterů? Je o pár uncí těžší, ničema! Škoda rány, která padne vedle, drahý Tobi. A výše zmiňovaný sirotek? Dodává krvelačně: Rozsekáme je na hadry, krásná slečno Angelino. A ta? Mrká. A obláček u rtů té dámy je vyplněn následujícím textem: Nasyp to do nich! Ať mají dost!
„Dobra“ Foll navíc zachytil „gangstera převlečeného za nevěstu a nevěstu převlečenou za gangstera“ a věru mistrně umocňuje působivost Tafelova (1929-1973) tenkrát takřka podvratného díla. – Zatímco šerif telefonuje, poznává Holmes v jeho sekretářce Angelinu Massacriniovou, čtěmež dál. „Byl bych věru špatným odborníkem, abych nepoznal vás, Angelino!“
„Jste ďábel, Holmesi.“ A místní šerif; co ten na to? „Proklatě! Radnice opět vyletěla do povětří!“

Ulicemi Peppermintu zní střelba, zvíme. Beng beng, štěkaly pistole! A jeden z lotrů káže jinému: „Spusť ty svoje řehtačky, chlapče!“ Kulky sviští zadem z vozu nebezpečného gangu a terčem je policejní auto, jehož osádka chtěla pomáhat a chránit. „Dostali mě, lotři,“ úpí postřelený na dlažbě jako v časech prohibice v Chicagu, nicméně finále vše napraví a „ostří hoši“ se samopaly jsou zatýkáni: „A žádné hlouposti, boys!“ Tak vítězí zákon, jenž dva roky předtím obdobně kráčel kiny s Limonádovým Joem! A Angelina?
Vrhá se Sherlocku Holmesovi okolo krku. „Případ byl v podstatě prostý,“ ujistí v tu chvíli všechny ten ctihodný muž. „Jen díky vám, Holmesi!“ ujistí naopak jeho Angelina, načež spatříme obraz dlouhatánské řady bulících londýnských bobíků, kteří již trčí po kotníky ve slané vodě. Veškerá londýnská policie v slzách, zvíme.

Ale tady by neměla chybět malá poznámka, a také nechybí. Hle: Zcela vpředu prchá vrah s nenápadným pouzdrem na oběti zn. Murder. K dostání v prodejnách Řempo.

A předposlední obrázek? „Lord zbrocený krví!“ A poslední? „Lord rozstřílený jak ementál! V pozadí pes baskervillský.“
O pádné finále se ale postará teprve doktor Mortimer alias synovec známého podezřelého z románu Pes baskervillský. Cituji:

Mortimer se objevil na prahu. „Pojďte k nám, doktore,“ řekla lady Anna, „můj přítel Sherlock Holmes nám vysvětlí, jak to je se sněžným člověkem.“
„Vstoupím, ale jen s krajním přemáháním, mylady. Mám o tomto pánovi poněkud jiné mínění než vy. Co byste ostatně říkala tomuto řešení?“ A dr. Mortimer rychlým pohybem vytáhl pistoli a vystřílel do Sherlocka Holmese celý zásobník.
Hlava mého přítele v lenošce bezmocně poklesla. Holmes byl mrtev a jeho nos ustřelen. Lady Anna vzdychla. Omdlela.
„Hola, hola, copak to provádíte, milý doktore?“ ozval se za námi ironický hlas.
Mortimer s kouřící pistolí v ruce se obrátil. Stál tváří v tvář živému Sherlocku Holmesovi.
„Poškodil jste, jak vidím, jen poprsí předka sira Lewise,“ podotkl můj přítel netečně.

Prázdniny se Sherlockem Holmesem vyšly poprvé v roce 1966 a jsou typickým produktem éry uvolnění okolo roku 1968.
Dobroslav Foll ilustroval pak tímtéž „amerikánským“ stylem třeba i první vydání Steklačova Žlutého Roberta v časopise Ohníček. Prázdniny sice znovu vyšly roku 1994, ale bez těchto stěží odmyslitelných ilustrací – a výtvarník Stanislav Duda je sice rovněž génius, ale v tomhle případě jen těžko mohl původní verzi přebít.

A jak vlastně Tafelova kniha v letech šedesátých vznikala? Zeptal jsem se na to svého času autorovy manželky, překladatelky Vlasty Tafelové (1929-2006), od jejíž smrti uplynulo letos prvního ledna přesně deset let. Řekla mi:

„Jednou na začátku léta přišel za manželem tehdejší šéfredaktor Světa sovětů Jan Bureš, stěžoval si, že jim přes prázdniny vždycky klesá náklad a poprosil, aby manžel něco vymyslel do přílohy pro děti. Tak se Jarda do toho dal. – To jsem byla již na volné noze jako on a trávili jsme léto u mé matky na Šumavě, kde se nám velmi dobře a v klidu pracovalo na verandě.
Jarda měl také rád procházky v lese, ale v přírodě nikdy dlouho nevydřel a táhlo jej to zase domů, k rozdělané práci. Každý týden odesílal do Prahy povídku o určeném počtu řádek, a když mu na podzim 1965 nakladatelství nabídlo knižní vydání, ještě celek z gruntu přepracoval a obohatil mnoha nápady, takže vznikla docela pěkná knížka.“

Audio: Pro rozhlas načetl redukovanou verzi knihy Petr Nárožný.

Jaroslav Tafel: Prázdniny se Sherlockem Holmesem. Ilustrace Dobroslav Foll. Státní nakladatelství dětské knihy. Praha 1966, edice Střelka, sv. 45. 41 000 výtisků. 272 stran.

The post Prázdniny se Sherlockem Holmesem. Klasická detektivka pro děti first appeared on Čítárny.

Dvě osobnosti ve světové literatuře Sir Arthur Conan Doyle žil v letech 1859-1930 a Bram Stoker mezi roky 1847 a 1912 a znali se. Conan Doyle vytvořil „lovce zločinců“ Holmese, Abraham Stoker lovce upírů Abrahama Van Helsinga.  Zatímco Helsing se potýká s ďábelským vampýrem Draculou, Sherlock Holmes válčí s obludným profesůrkem Moriartym.

Někteří badatelé na poli holmesologie se domnívají, že byli Holmes a Van Helsing jedna a tatáž osoba. Nevylučuje se ani společná identita prof. Moriartyho a Draculy, ale ať už tak či tak, Arthur Conan Doyle se roku 1924 prokazatelně pokusil o vlastní parafrázi Draculy, jíž se stala povídka Vznešený klient, 54. případ Sherlocka Holmese v pořadí, jak je vydával Conanem Doylem, pokud nepočítáme tzv. zapomenuté causy.
Klient vykazuje takové množství podobností s románem Dracula, až to vylučuje náhodu, a je naopak jisté, že se jedná o spisovatelův žert. Ne první a rozhodně ani ne poslední.

Podobnosti obou dobrodružství shrnuli editoři knihy Upírské příběhy (2009, česky 2012), kde najdete sedm Doylových povídek souvisejících s vampyrismem.

O jaké souvislosti se jednalo v případě Draculy a Vznešeného klienta?
Upír z Transylvánie i baron Gruner jsou oba šlechtici z Kontinentu, jak se v Anglii říká Evropě, a oba využívají hypnózy, aby „lovili ženské“, jak se zase říká lidově. Každého z těchto džentlmenů lze charakterizovat jako „pravého aristokrata zločinu“ a Conan Doyle výslovně praví: „Napovrch atmosféra čajů páté a za tím smrtelná krutost bez hranic.“

Oběma příběhy se svorně vine nit erotického podtextu v podobě krásných žen.
Oba hrdinové například přijíždějí do mlhavého Londýna, aby jednu ženu zničili a druhou ohrožovali. V obou případech se proti jejich temným záměrům uskupí jacísi srdnatí „lovci“ a hatí pak zaujatě plány těchto pochybných aristokratů. A obou dvou případech tomuto týmu oddaně pomáhá nějaká krásná žena, byť ne zrovna Jorika. Zaručeně ale také dáma, která disponuje značným povědomím o příslušném padouchovi.
Mina Harkerová je na Hraběte napojena telepaticky, Doylova hrdinka (její protipól) má zas ponětí o deníku, kam si podlý Gruner nutkavě zanášel veškeré prostopášnosti.

Působivě nastíněná figura hezké Kitty Winterové alias  „temperamentní slečny W.“ více než připomíná Stokerovu Lucy Westernovou, a ta se – stejně jako Kitty – stane první zloduchovou obětí na území Anglie. Jen už jako v závorce dodejme, že autor tento žert pomyslně dotáhl až na území Francie a ke svému oblíbenci Dumasovi, když složil jméno ze jmen mylady Winterové a její služebné Kitty (obě, pravda, sváděl d´Artagnan).

„Tři incidenty“ se ženami, ke kterým došlo v temné minulosti barona Grunera, poukazují přitom ke třem upírkám, s nimiž se střetl nebohý Jonathan Harker na Draculově hradě nad propastmi. Stokerův – a zrovna tak i Doylův příběh – taky ve své druhé polovině shodně líčí skok z okna a k vyvrcholení v obou případech dojde tím způsobem, že se zloduchův obličej rozpadne. U Doyla, pravda, vlivem vitriolu.

Rovněž velmi zajímavé je, že ke zvratům v obou případech dochází ve chvíli, kdy si zloduch znepřátelí jisté vlivné osobnosti a musí Londýn opustit na lodi.

Také finále obou dobrodružství vykazují styčné body.
V jednom z případů zabrání tým Minině proměně v upírku a vlastně tedy pomyslné svatbě s Draculou. V případě číslo dvě je pro změnu zamezeno hrdinčině svatbě s (krajně hypnotizujícím) baronem, jenž je navíc trochu i Modrovous. Ani to ovšem není vše a nikoli náhodou má Grunerovo křestní jméno Adelbert čtyři společná písmena se slovem Dracula, přičemž Hrabě ve Stokerově bestselleru vystupujeí i pod jménem „Mr. DeVille“, zatímco ve Vznešeném klientovi figuruje postava jménem DeMerville.

Dodejme už jen, že Doylova vtipná racionalizace upíra do barona Grunera je obdobou rozmáchlejší racionalizace vlkodlaka do Psa baskervillského. Sherlock ovšem vystupuje i v dalších dvou povídkách, které lze označit za upíří. Tou první je Upír v Sussexu (1924), tou druhou jedna z nejslabších holmesovek vůbec, unavený Dům „U Tří štítů“ (1926). Tady se ovšem Doyle zabývá jen upírkou ve smyslu fatální ženy, která si mládí a svou krásu udržuje „natruc“ milencům. To kvůli této bestii chřadnou a posléze padají coby mouchy, i bez mucholapky. Obrácený princip Vznešeného klienta? Vlastně ano.

The post Podobnost Sherlocka Holmese a lovce upírů Van Helsinga je zarážející first appeared on Čítárny.

Londýn 1889. Parta dvanácti hochů, která se v britské metropoli skrývá před bídou sirotčince, se věhlasnému detektivovi Sherlocku Holmesovi nejednou osvědčila v situacích, kdy se sám nemůže účastnit pátrání. Ačkoli se Holmesův společník a kronikář dr. Watson o vkladu těchto otrhaných pomocníků zmiňuje jen letmo, tlupa vedená prohnaným Wigginsem a bystrým Ozziem „proleze a slyší všechno“.
Prokazuje to i případ, na jehož počátku se hlavní hvězdy představení Velkolepého Barbozova cirkusu přímo uprostřed čísla ocitají vinou přetrženého lana na podlaze manéže.

Je to nešťastná náhoda, či zlý úmysl? Mají jejich tragédii na svědomí žárliví kolegové, nebo nitky zločinu vedou do mnohem vyšších sfér? Svěřte případ Příležitostným detektivům z Baker Street – a uvidíte! Mějte však na paměti, velectěné obecenstvo, že mistrně rozehraný příběh o úkladech z viktoriánských časů, jenž ctí atmosféru klasických holmesiád a přikládá čtenářům cenné tipy pro budoucí vlastní vyšetřovací praxi, není určen strašpytlům ani třasořitkám.
Ve světě plném ukrutných hrdlořezů, všelikých nebezpečenství a nechutné hamižnosti budou malí pátrači po Holmesově boku čelit Napoleonovi zločinu a čtvrtému nejnebezpečnějšímu muži v Londýně!

Sherlock Holmes a malí detektivové z Baker Street 1: Pád úžasných akrobatů Zalindových
Tracy Macková & Michael Citrin
ilustrace Miroslav Hadinec / přeložila Lucie Matějková / vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2009 / pro čtenáře od 12 let.

Výpisky:

KAPITOLA PRVNÍ, ve které dojde k trojnásobné tragédii

„Dámy a pánové, chlapci a děvčata, zvu vás do světa nebezpečných výšin, do světa visutých lan a provazochodců, do světa, kam si troufnou vpravdě jen ti nejodvážnější: do světa pořádných pár sáhů nad vašimi hlavami…!“
Avalon Barboza, principál Velkolepého Barbozova cirkusu, se hrdě postavil doprostřed svého šapitó. Už devátým měsícem křižoval se svým ansámblem Anglii a za nejnovější štaci si vybral londýnskou čtvrť St. John’s Wood. Psalo se září roku 1889 a stan skrápěl jemný déšť, tlumící světlo lamp, které se snažily rozjasnit chladný podzimní večer.

Principál v černém sametovém kabátci se zlatým lemováním, bílým límcem a plátěnými manžetami, doplněným krémovými rajtkami a černými jezdeckými holínkami, ukázal bronzovou hůlkou na visuté lano, napjaté těsně pod kupolí stanu. Jeho černý sametový klobouk se pyšnil třemi pštrosími pery a dlouhé světlé vlasy i knír nasvědčovaly, že o ně pečují nůžky zručného holiče. V principálově proslovu byl znát lehký východoevropský přízvuk.
„… jelikož vrcholek našeho stanu, který se vyrovná nejvyššímu lodnímu stožáru, se tyčí do sfér, jaké nikdy nebyly určeny smrtelníkům. Jen považte, jak by vám bylo v té závratné výšce, kdyby vás ve vzduchu jistilo pouhopouhé lano!“

Během Barbozova Proslovu dva muži s mrštností pavouků zdolali ústřední sloup stanu, který odděloval dvě kruhové manéže vyznačené na podlaze. Třetí šplhal neméně hbitě na další sloup, tyčící se poblíž jedné z kružnic. Když dostoupali až na vrcholek, přidrželi se uzounkých bidýlek připevněných ke špicím sloupů. Na sobě měli přiléhavé bílé trikoty, v nichž vynikly jejich svaly. Obecenstvu v hledišti připomínali něco na způsob sněžných opic.
„Lidem nepřísluší pohybovat se v takových výškách. Tyto vzácné exempláře nad vámi však patří spíš do vzdušného království než do pozemského světa!“ vyvolával zaujatě Barboza. „Tito úžasní akrobaté se nebojí zemské přitažlivosti, protože jejich mysl ve skutečnosti nepoutají žádné obavy. A nyní se, velevážené obecenstvo, stanete svědky jejich jedinečné odvahy. Ano, dámy a pánové, chlapci a děvčata, nepředstavuji vám nikoho menšího než světoznámé bratry Zalindovy!“

Potlesk ještě burácel cirkusovým stanem, když Wolfgang Zalinda vykročil na lano a v ruce svíral dlouhou tyč. Pohyboval se beze stopy bázně a s neochvějnou lehkostí dokráčel až doprostřed provazu. Pak jako baletní tanečník posunul napnutou špičku pravé nohy vpřed, lehce se dotkl levým kolenem lana a opět se postavil. Publikum zalapalo po dechu a vzápětí se roztleskalo.
Skulinou mezi sedadly jeho výstup se zájmem pozorovala potemnělá postava. Muž nervózně přešlapoval, hladil si pleš a vztekle skřípal zuby. Každé Barbozovo slovo pro něj znamenalo dýku, zaraženou přímo do srdce. „Namyšlenost je taky prokletí,“ zabručel a odplivl si.

Mezitím proti sobě jako na povel vykročili po laně i Wilhelm a Werner Zalindovi. Werner v ruce držel židli, kterou si podal z poličky nad bidýlkem.
„Nikoli pouze jeden provazochodec, dámy a pánové, nikoli dva, ne tři, nýbrž čtyři… ehm… tedy ne dva, ale rovnou tři!“ vykřikoval popleteně principál.
Wilhelm i Werner dosáhli středu lana v tutéž chvíli. Wilhelm vyšplhal Wolfgangovi na ramena a přidřepl si. Pak provedl půlobrat a vztyčil se. Bratři teď tvořili jakousi lidskou věž zahleděnou jedním směrem. Diváci obdivně zahučeli a připojili další nadšený potlesk.

Nato Werner Zalinda podal zezadu židli Wilhelmovi, který si její dvě zadní nohy zapřel o ramena a přední dvě pevně stiskl rukama. Werner vylezl po zádech obou bratrů, až konečně stál Wilhelmovi na ramenou, chodidla nachystaná mezi nohama židle. Zvedl ruce, dlaně položil na opěradlo, švihem přeskočil židli a pohodlně na ní vsedě přistál. Ruce roztáhl doširoka, jako by to byla křídla, a zvedl napnuté nohy do výšky.
Dav pod nimi začal šílet. I když bylo teprve půl deváté, sourozenci Zalindovi se stali jasnými hvězdami večera.
Za závěsem však mrštnou trojici proklínal další pozorovatel. Z kapsy kabátu vytáhl placatici, odšrouboval uzávěr a lokl si. Nevesele se uchechtl a pak s očima na visutém laně zamumlal: „Smrt vám všem.“
Vtom se do stanu opřel poryv větru a lampy zablikaly. V tu chvíli jako by pronesená kletba ožila. Jistota akrobatů začala ochabovat. Ten pohyb byl sice velice pozvolný, a přece se zdálo, že lano povoluje.
Werner Zalinda urychleně seskočil zpátky na Wilhelmova ramena, a uvolněná židle se z té výšky zřítila do manéže. Ve vzduchu připomínala legračně roztočenou káču, dokud se neroztříštila o podlahu stanu.
Obecenstvo nervózně zašumělo a pak šapitó prořízl zlověstný zvuk trhající se látky.

Když se jim lano pod nohama přetrhlo, nestačili už úžasní bratři Zalindovi rozpojit lidskou pyramidu. Jejich spojená těla přepadla svorně dopředu, oddělila se od sebe teprve ve vzduchu a padala bezhlučně k zemi. Instinkty akrobatů byly přesto tak dokonalé a jejich pohyby tak sladěné, že i při pádu končetinami úhledně mávali, jako by se proměnili v trojici kachen sestřelených v letu. Dopadli na zem v tomtéž okamžiku. Piliny se zbarvily krví a na podlaze se začal rýsovat zřetelný obrazec lehce pokrouceného písmene M.
V jedné z horních řad se solidně oblečený pán nenuceně zvedl ze svého sedadla, několikrát švihl špacírkou a vyšel ze stanu.

The post Sherlock Holmes a malí detektivové z Baker Street. Detektivka pro děti first appeared on Čítárny.