Krakonošské neboli Krkonošské pohádky, podle předlohy Marie Kubátové, patří mezi nejpopulárnější pohádky v Česku. Oblíbenost je dána tím, že byly natočeny jako Večerníček (mimochodem je to jediný hraný Večerníček České televize) a pak zřejmě zajímavým zpracováním hlavních postav Anče, Kuby, Trautenberka, hajného a Krakonoše, které dle mého, kopírují vtipně a s humorem celou českou společnost, a nejen ji.
Pohádky jsou totiž o nezničitelné lidské chamtivosti, lakotnosti a stupidity, které člověka doprovázejí od doby, co seskočil ze stromu.

Nezapomínejme ale, že autorem předlohy pohádky je známá spisovatelka Marie Kubátová.

O čem pohádky Boženy Šimkové jsou?

Trautenberk je podnikatel a buduje malý statek na samé hranici Krakonošova království.
Má spoustu nápadů, jak si poctivě nakrást a v tom mu pomáhají jeho poddaní. Anče, Kuba a hajný. Trautenberk je vlastně chudák. Nikdo nechce pracovat a proto musí donekonečna svým poddaným připomínat: Nestát, nekoukat, dělat! Není divu, že se všichni proti němu spiknou, zvláště ten starý dědek s metrovou fajkou a sojkou bonzačkou, která mu vždycky a začerstva všechno vyklopí. Himl hergot donrvetr krucajs element! Nemá to ten krkonošský ponikatel vůbec lehké.

Jenže zajímavé jsou i další postavy a vůbec nejsou kladné.
Kuba je typický nekňuba, který si chce vzít Anče, ale neví jak na to. Řekli bychom nemastný, neslaný. Má z Trautenberka respekt a co si o něm myslí, říká zásadně až za rohem. Hajný je zase bezpáteřní anální turista, který často Trautenberkovi radí, co a kde by mohl udělat, jako by netušil, co se pak stane. Pokud by v pohádce byli s Trautenberkem jen ti dva, pak by to byli typičtí Češi. Koneckonců Trautenberk jim často říká: Jsme chudí, jsme. Potřebujeme poklad, potřebujeme!
A pak je tady Anče. Často si povzdychne “Mankote!” a pakTrautenberkovi řekne, co si o něm myslí, i když to není nic platné. Potom svým ženským šarmem spacifikuje chudáka Kubu i hajného, kteří jako správní chlapi, udělají vše, co jim nařídí a ne co si vymyslí Trautenberk. Ale opravdu jen někdy. Nebo vždycky? Teď fakt nevím …

Ale jak to u pohádky bývá, příběh je třeba dovést do konce.
K tomu, aby pohádka nabrala správné obrátky, je tady sojka – bonzačka.
Ta vidí, slyší, nikdy nelení a letí to vyzvonit Krakonošovi. Ten pak nadělá hromadu smradlavého kouře a třeba řekne: “Tak co Trautenberku, pozveš mě na zabíjačku?” a vezme si od něho zpátky, co poctivě nakradl. Krakonoš vlastně ztělesňuje dokonalou lidskou spravedlnost, po kterém všichni toužíme, jen když se nás netýká.

Když se podíváme na pohádku z jiného úhlu, zjistíme zajímavé skutečnosti. 
Na jedné straně je Trautenberk, který to myslí dobře, ale nikdo ho nemá rád. Uprostřed je malý dav, kam vítr, tam plášť a na opačné straně je Anče. Ta se do ničeho nemíchá, protože musí pořád vařit, ale občas to udělá, protože má z Krakonoše strach. A co Krakonoš? Kdepak, žádný ideální klaďas, ten pro změnu zase kouří a hodně. A tak nám zbývá sojka-bonzačka, ten posel dobrých zpráv, která se jeví jako nejkladnější postava.

No a s takovým ansáblem můžeme pohádky vymýšlet donekonečna.
Jenže, co když Krakonoš nebude žít věčně? Tady si autorka pomohla opravdu originálně. Dala dohromady Kubu s Anče a jednoho dne se jim narodil kluk, Kubíček. Krakonoš si ho časem oblíbí a naučí ho slušnému chování, takže je jistá naděje, že by slušný Kubíček mohl Krakonoše nahradit. Samozřejmě jen v případě nouze, protože o čem by pohádky byly, kdyby všichni zářili dobrotou a slušností?

{youtube}8NoBeaFdAJ4?si=BLXpORPyk1wOUpja{/youtube}

Kubátová Marie: Jak Krakonoš s Trautenberkem vedli válku, pohádková hra, Dilia, 1983, knižní zpracování v nakl. Artur s ilustracemi Heleny Zmatlíkové, 2000
Šimková Božena: Anče a Kuba mají Kubíčka, 1993, vyd. Práh: King, 2. vyd. Motto 2005 s ilustracemi Aleny Janouškové
Šimková Božena: Krkonošská pohádka, 1992, vyd. Práh: King

Večerníček Krkonošská pohádka vznikl v roce 1974, scénář Marie Kubátová, režie Věra Jordánová

The post Krkonošské pohádky, ve kterých je sojka bonzačka nejkladnější postava first appeared on Čítárny.

Autorka původních českých pohádek a scenáristka neměla život jako z pohádky. V období normalizace nemohla dlouhých dvacet let publikovat.

Kdy jste u sebe zaznamenala první zájem o literaturu?
Můj strýček, který bydlel společně s naší rodinou na statku v Levínské Olešnici, mi v dětství vyprávěl pohádku, která začínala těmito slovy: „V Habrovickém mlýně nedaleko Úpice žil vodník jako doma…“ Jeho synové si jej později dobírali, protože jim pohádky nikdy nevyprávěl, zatímco mně ano. Trvala jsem na tom, že pohádka musí začínat vždycky týmiž slovy ve stejném pořadí. Strýček mě občas pokoušel, slovíčka prohazoval, ale já jsem tvrdohlavě vyžadovala stejný začátek… V naší rodině jsme nikdy žádné knihy neměli, kromě Pečírkova Národního kalendáře, který kupovala babička. Když jsem později chodila do dívčí měšťanské školy v Nové Pace, kupovala jsem si v papírnictví sešitky s verneovkami, v té době jsem hltala Tajuplný ostrov. Korunu padesát, kterou jsem od rodičů dostávala na polévku a rohlík, jsem za jídlo nikdy neutratila, ale šetřila, abych si mohla koupit právě své oblíbené sešitky. Také jsem už ve třinácti letech přečetla všechny svazky v Obecní knihovně. Mou nejoblíbenější knihou bylo Jiráskovo Temno a postava Tomáše Machovce, který hrál na lesní roh. Ten je dodnes mým nejoblíbenějším hudebním nástrojem.

Váš první literární pokus na sebe nenechal dlouho čekat…
Ve třinácti letech jsem se pokusila napsat první divadelní hru o legionářích, tři bratři z maminčiny strany totiž sloužili v legiích. O čtyři roky později, na gymnáziu, jsem dostala od profesora češtiny dr. Machytky za úkol napsat divadelní hru. Zdramatizovala jsem pohádku Jak Jaromil k štěstí přišel od své oblíbené autorky Boženy Němcové. Hra byla nastudována školním divadelním spolkem a u publika sklidila velký úspěch. Později byla také vydána knižně Svazáckým nakladatelstvím. Pan profesor měl i velkou zásluhu na tom, že jsem odešla studovat humanitní obor na Karlovu Univerzitu do Prahy. Svěřila jsem se mu s tím, že rodiče  nechtějí ani slyšet, abych studovala na vysoké škole. Pan profesor tehdy zašel za mým tatínkem a přesvědčil ho, že jsem talent, který se rodí jednou za padesát let, a že se ve světě neztratím. Vesnice dokáže být velmi krutá a trestá každou odlišnost, za níž bylo  považováno i to, když se dívka rozhodla studovat na vysoké škole. Protože na venkově byl profesor  vždy velkou  autoritou, můj tatínek nakonec svolil, abych studovala na Filologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. I když sousedky říkaly, že Praha je Babylón a že se vrátím s „outěžkem…“ Už během studií jsem začala překládat z ruštiny a psát recenzní posudky na knihy pro nakladatelství Naše vojsko, pět sezón jsem pracovala jako dramaturg v Divadle Jiřího Wolkera, později jsem spolupracovala s Českým Rozhlasem a Českou televizí.

Není tajemstvím, že jste v období normalizace nemohla publikovat pod svým jménem, a že jste se podepisovala jmény svých přátel, zejména Zdenky Podhrázské, která byla uvedena i jako scénáristka slavného večerníčku Krkonošská pohádka na námět Marie Kubátové. Co se tehdy přihodilo?
Svůj ortel jsem si podepsala, když jsem v roce 1968 na shromáždění zaměstnanců vydavatelství Naše vojsko, kde jsem tenkrát pracovala jako redaktorka, veřejně vystoupila proti podplukovníkovi, který označil všechny umělce za bandu intelektuálů, která převléká kabáty. Zeptala jsem se, kdo převléká kabáty, a ocitovala tři různé výroky Gustava Husáka o vpádu sovětských vojsk do Československa, které se od sebe v malém časovém rozpětí podstatně lišily: „Je to tragédie,“ řekl poprvé, později hovořil o nedorozumění a nakonec označil okupaci Československa za bratrskou pomoc. Z Našeho vojska jsem odešla sama, nečekala jsem, až mě vyhodí. Ocitla jsem se na černé listině a v oboru jsem byla nezaměstnatelná. Přesto jsem někde musela pracovat, kdo tehdy neměl razítko v občance, že je zaměstnaný, mohl vyfasovat dva roky natvrdo. A to byla moje největší obava – abych nebyla uvězněna. Moje maminka nesla velmi těžce období kolektivizace v padesátých letech, kdy nám JZD zabavilo grunt a dobytek, dřela od tří ráno do devíti večer v kravíně, takovou zprávu by neunesla. Z toho důvodu jsem také neemigrovala, i když mi přátelé nabízeli pomoc. Nemohla jsem to mamince udělat, navíc by mi chyběla čeština, která je pro mě jako dýchání čistého vzduchu, a také bych nesnesla pocit, že už nikdy neuvidím „naše hora,“ milované Krkonoše. A tak jsem se podílela na budování stanice zastávky metra Náměstí Míru, později jsem pracovala jako ostraha v Mezinárodní automobilové dopravě, kde jsem často  sloužila od pátku do pondělí v jednom kuse. Ironií osudu bylo, že jsem u sebe dokonce nosila služební zbraň – já, nepřítel socialistického režimu!

Jak vznikly pohádky o původu řemesel Chytrému napověz, které nedávno vydalo nakladatelství Motto?
V České televizi jsem spolupracovala se Štěpánkou Haničincovou na populárních dětských pořadech, pro které jsem napsala několik písniček. Součástí pořadu byla i pásma o starých  řemeslech a tenkrát  vznikl námět pro tyto pohádky.

Božena Šimková
se narodila 3. 2. 1935 ve Studenci, dětství prožila v Levínské Olešnici, vísce v Podkrkonoší. Kraj dětství později výrazně ovlivnil autorčinu tvorbu. V roce 1958 promovala na Filologické fakultě Univerzity Karlovy. Působila jako redaktorka, divadelní dramaturgyně a současně spolupracovala s vysíláním pro děti v rozhlase i televizi.

Koncem 60. let byla už zavedenou autorkou. Po roce 1968, po veřejné kritice vpádu okupačních vojsk na území Československa, měla zákaz publikovat. Přesto psala scénáře, divadelní a rozhlasové hry a pohádky, podepsané jmény svých přátel. V letech 1974–1986 vznikl na základě scénáře Boženy Šimkové dle námětu Marie Kubátové slavný večerníček Krkonošská pohádka. Božena Šimková je také autorkou dvou detektivek: O mrtvých jen dobře (zfilmováno v roce 1985) a Svatba bez příbuzenstva (Motto, 2003), která získala v roce 2004 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román roku, udělovanou Asociací autorů detektivní a dobrodružné literatury. V nakladatelství Motto byly publikovány tyto pohádkové knihy Boženy Šimkové: Anče a Kuba mají Kubíčka (2005), Pohádky z obrazovky (2006) a Chytrému napověz (2010).

Božena Šimková má dosud na svém tvůrčím kontě přes 50 her rozhlasových, televizních a divadelních (kromě jedné černé komedie Vila s věcným břemenem píše pohádky), a deset knih, z toho osm je opět zasvěceno původním pohádkám.
Mezi největší koníčky Boženy Šimkové patří opera a klasická hudba, literaturu a divadlo považuje za  studijní materiál.

Rozhovor připravilo nakladatelství Motto www.motto.cz

DOPORUČUJEME KNIHY:
Kubátová Marie: Jak Krakonoš s Trautenberkem vedli válku, pohádková hra, Dilia, 1983, knižní zpracování v nakl. Artur s ilustracemi Heleny Zmatlíkové, 2000
Šimková Božena: Anče a Kuba mají Kubíčka, 1993, vyd. Práh: King, 2. vyd. Motto 2005 s ilustracemi Aleny Janouškové
Šimková Božena: Krkonošská pohádka, 1992, vyd. Práh: King

Večerníček Krkonošská pohádka vznikl v roce 1974, autor předlohy Marie Kubátová, scénár Božena Šimková,  režie Věra Jordánová

{youtube}cWxaql3_QtI{/youtube}

The post Božena Šimková a její Krakonošova zahrádka. Čeština je jako dýchání čistého vzduchu first appeared on Čítárny.