Sir Arthur Conan Doyle(1859-1930) byl vynikající mystifikátor a především vypravěč. Vedle Sherlocka Holmese stvořil i několik dalších prozaických cyklů.

Asi nejzábavnější jsou povídková Dobrodružství brigadýra Gérarda (kompletně česky 2009), jejichž hrdina je jakýsi Clouseau z filmů o Růžovém panterovi vsazený časově již do Napoleonových služeb. „Užitečný idiot,“ řekl by někdo, ale přesnější charakteristika zní „bohyní moudrosti nelíbaný miláček štěstěny“. V jeho příbězích vyprávěných v první osobě se Conan Doyle dokonale vcítil do fešného Bonapartova důstojníka, který ovšem (a na rozdíl od nás, čtenářů) absolutně nevnímá vlastní prostoduchost, s níž se horlivě vrhá do nejpodivuhodnějších dobrodružství. Ačkoli by v reálu patrně tisíckrát zemřel, šťastnou náhodou a božím přičiněním a někdy i za pomoci krásné dámy vše vždy dobře dopadne.

Už méně pokračování i méně kvality má jiná Doylova řada – o nesnesitelném profesoru Georgi Edwardu Challengerovi, který se poprvé vynořil ve výtečném románu Ztracený svět (1912).
Autor bohužel zhřešil a všechny další příběhy s tímto hrdinou už bohužel nedosahují kvalit legendárního Ztraceného světa, natož povídek s Gérardem nebo Sherlockem Holmesem.
V chronologickém pořadí jde o ne stoprocentně povedené texty
Jedovatý pás (1913)
Země mlhy (1926)
Když Země vykřikla (1928)
Muž, který chtěl rozložit svět (1929).
Jen ty poslední dva teď společně česky vycházejí v překladu a s předmluvou Pavla Pecháčka pod poněkud banálním titulem Dobrodružství profesora Challengera.

Nepřítomná tu novela Jedovatý pás česky naposledy vyšla poměrně nedávno, a to roku 2009 a pod titulem Příliv smrti. Velmi vzdáleně koresponduje i se současnou pandemií.
Místo viru se ale jedná o jedovatý éter, do kterého planeta Zem vpluje za normálního oběhu okolo Slunce, přičemž pouze geniální Challenger to předvídá, zatímco akademická obec se mu vysměje podobně, jako když ve Ztraceném světě hlásal, že jsou na náhorní plošině Jižní Ameriky dinosauři.

Výsměch bohužel není oprávněný a Conan Doyle nám už vzápětí předestře ve formě katastrofického příběhu konec světa. Vše možná líčí až moc rychle a už třetí kapitola se nenazývá Promoření, nýbrž Zamoření. Následována je sekvencemi Dlouhé umírání, Mrtvý svět a Velké probuzení. „Co jsme si měli počít na tomto hřbitově světa?“ ptá se posléze autorovými ústy jeho hrdina-novinář, když prochází mrtvým Londýnem. „Mohl od úsvitu časů čelit takové otázce nějaký člověk?

Je pravdou, že naše vlastní fyzické potřeby a dokonce přepychové výdobytky byly pro budoucnost zajištěny. Mohli jsme brát ze zásob potravy, ze sklepů plných vína, ze všech pokladů umění. Byly naše, mohli jsme si je vzít. Ale měli jsme právo to udělat?“
Potkají žijící stařenku, ale ta se stará jen o to, zda neztratily cenu její akcie: věru absurdní scéna!

„Vezměte vinný hrozen,“ říká Challenger druhům. „Je pokryt nekonečným množstvím škodlivých bacilů. Zahradník ho opláchne desinfekčním prostředkem. Namočí hrozen do jedu a bacily zničí. Podle mého názoru chce ten náš Zahradník s velkým Z namočit náš sluneční systém a lidský bacil s malou životností, který se vrtěl a svíjel na vnějším obvodu Země, bude v okamžení sterilizován a vymýcen.“

V dalším románu Země mlhy (1926) předvádí kritik materialismu Doyle i fenomén spiritismu, průběhy seancí a fungování nepodvodných médií.
Dokonce i vědu ctící Challenger stane se ve finále přesvědčeným obhájcem vyvolávání duchů. V to věřil v posledních letech života po světové válce také naivní Conan Doyle, který roku 1926 dokonce zveřejnil Dějiny spiritismu a počínaje rokem 1918 (kdy vyšla Doylova kniha Život po smrti) taktéž čtrnáctero dalších prací s touto pofiderní tematikou. Kdo by to do tvůrce racionálního Sherlocka řekl, že?!

A roku 2020 u nás vydaná Dobrodružství profesora Challengera? Shrnula úplně jiné jeho zážitky, protože předestírají dvě poslední jeho eskapády.
V té nazvané Když Země vykřikla (tento nový překlad vyšel již roku 1992 v knižní antologii Nejmenší vesmír) odhalí profesor, že je naše planeta živá. Rozhodne se to i dokázat, a to obrovským hlubinným artézským vrtem, který zeměkouli donutí ukončit mlčení.
Námět je tedy fascinující. Ale stejně jako byl Jedovatý pás ve svém finále poněkud příliš zkratkovitým a odbytě banálním (všichni domněle zemřelí se nakonec probudí, dodejme), jsou Země mlhy a novela Když Země vykřikla příběhy poněkud zdlouhavými.

To ovšem nelze říct o vtipné povídce Muž, který chtěl rozložit svět.
Naopak. Je až příliš krátká. A jak si navíc každý čtenář všimne, v podstatě se jedná pouze o další z příběhů Sherlocka Holmese, neboť struktura textu zcela odpovídá jeho dobrodružstvím, a to včetně padouchovy poznámky věnované Challengerovi: „Vždy jsem slýchal, že jste ten poslední člověk na světě, který by se dal oklamat.“

Challenger tu jednoznačně figuruje na místě Sherlocka Holmese a místo profesora matematiky Moriartyho se v roli vraha šklebí zlovolný vynálezce z prostoru Sovětského svazu, který nejmenované mocnosti prodává svůj „Nemorův rozptylovač“.
Je to naprosto děsivý a zneužitelný přístroj, respektive spíše „ochočená síla přírody“, poněkud se ve svém prototypu podobající elektrickému křeslu, které ovšem nepálí, ale rozkládá a zase skládá. Lidi, lodě, cokoli. Černě humornou pointu této science fiction však neprozrazujme.

Sir Arthur Conan Doyle: Dobrodružství profesora Challengera. Překlad a předmluva Podivuhodný svět G. E. Challengera Pavel Pecháček. Ilustrace Miloslav Muškát. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství CPress v Brně. 2020. 104 stran.

The post Sir Arthur Conan Doyle. Nová dobrodružství profesora Challengera first appeared on Čítárny.

Je klasický horor Horla (1886) i regulérní science fiction? Nepochybně. Ale z určitého hlediska ale je na Maupassantově (1850-1893) povídce nejzvláštnější, nakolik vypravěč zvládl abstrahovat od služebnictva ve svém domě.

Skoro permanentně sice líčí vlastní samotu, ba stěžuje si, ale to, že má okolo sebe sloužící, se dovídáme leda mimochodem, jako by to ani nebyli lidé.
A ostatně je hrdina ve finále bezděky upálí. „Úplně jsem zapomněl na služebnictvo,“ konstatuje, když už se stala z domu s (údajným) démonem vatra, a právě tenhle moment svědčí, myslím, nejlépe o vypravěčově šílenství a o tom, že povídku lze úplně právoplatně chápat jak jako hororovou science fiction, tak i jako nevědomé hrdinovo líčení propukajícího šílenství.

Dům, kde bydlí, přitom je zřejmě líčen s představou domu Gustava Flauberta, stojícího rovněž u řeky, po níž putovaly lodě. Otázkou naopak zůstává, nakolik je místné hledat na hrdinovi i prvky Flaubertovy povahy. Velký francouzský spisovatel byl Maupassantovým učitelem, to je známo, ale zde čteme o příznacích dotírajících v reálu na žáka, ne na učitele.
Některými rysy, tak například hrůzou ze spánku, se ovšem zdejší hrdina-vypravěč podobá třeba i Hitlerovi a mnoho rysů má společných s Ludvíkem II. Bavorským. Taky tohoto „šíleného“ krále pronásledovalo a děsilo (dle jeho vlastních tvrzení) cosi jako Horla alias démon alias a chcete-li ještě nezrozený Hitler. A ne?
Kupříkladu v říjnu 1885 psal Ludvík císařovně Sissi o tom, že se onen „démon“ nějak dozvěděl, že ho Ludvík chce zničit. Ale bytost se tomu vysmála, krále nadále navštěvuje „jako stín“ a provokuje ho líčením hrůz, které hodlá přivodit. A Ludvík tvora údajně vnímal, ač tento zůstával jak neviditelným, tak i bezhmotným.

Ilustrace: Sorel Guillaume, Le Horla, d’après Guy de Maupassant, Planche 55, 2013

Mělo se totiž jednat o kohosi, kdo na sebe lidské vzezření teprve vezme. O ďábla?
Nevíme, avšak o utkvělé vizi krále Ludvíka referoval i jeho lékař a onen satan měl podle panovníka přijít na svět v krajně nenápadné lidské podobě, tím si byl citlivec „naprosto“ jist. „Ale ještě před zrozením mě hodlá zabít,“ dodával bavorský panovník k Sissi. Proniklo snad něco z toho i do tehdejšího denního tisku, aby si to přečetl také Maupassant ve Francii? Nevím, ale sporu není o tom, že sama Horla inspirovala hezkou řádku literárních děl.
Třeba drobný motiv hned na začátku, když se hrdina zatočí „jako káča“ a neví náhle, odkud přišel, stojí patrně v pozadí zajímavé americké povídky Jak pan … udělal salto, jejíhož autora zkuste uhádnout.

To je ovšem ta asi nejméně podstatná inspirace a o to mocněji funguje vylíčení hory Saint-Michel a tamní groteskní pověsti o starém pastýři s hlavou pod pláštěm, vlekoucím kozla s tváří muže a kozu s tváří ženy. Koza i kozel (s dlouhými vlasy) se prý hašteří „neznámým jazykem“ a jen chvílemi mečí, přičemž svou atmosférou báchorka připomíná sekvenci z Velkého románu Ladislava Klímy, která vyšla i samostatně jako Čas a smrt.

Maupassant se v Horle zmiňuje i o jedné komedii Alexandra Dumase mladšího,
a to jako o jednom z prostředků, jejichž pomocí se hrdina v Paříži aspoň na chvíli vzpamatuje z vlivu démona, který si ho doma víc a víc podrobuje své nadvládě, jsa neviditelný. Horla se živí pouze mlékem a vodou, které umí sát z uzavřených láhví, jak hrdina zjistí prostým pokusem, a není sporu, že však tento příběh předznamenal i nejslavnější díla o neviditelných zlosynech, hlavně ovšem to Wellsovo, a inspiroval i verneovku Tajemství Viléma Storitze. A řekl bych, že Verne byl při psaní ovlivněn Maupassantem víc než Wellsem!

Zajímavým motivem je nemoc „nešťastného“ přízraku, která se jej zmocňuje, sotva se hrdina na delší dobu vzdálí.
„Pociťoval jsem onu úzkost, onu touhu se vrátit, jež nás přepadne, jestliže jsme zanechali doma v horečkách někoho, kdo je nám velmi milý a jemuž se, jak nám zlá předtucha našeptává, za naší nepřítomnosti přitížilo,“ dočítáme se výslovně v překladu O. Reindla. Není to až dojemné?

A všimněme si rovněž myšlenky, že se dotyčná bytost mohla na Zem přenést z jiné planety, „aby se nás zmocnila, jako se kdysi Normani přeplavili přes moře, aby si podrobili slabší národy“.
Neviditelný útočník z Marsu? Ano! Autor jej ale v jednom momentě výslovně označuje i jako upíra a nelze (vedle Wellsova Neviditelného) nevzpomenout i Wellsových šeredných Marťanů sajících ne ovšem mléko, ale lidskou krev.

Ilustrace: Sorel Guillaume, Le Horla, d’après Guy de Maupassant, Planche 55, 2013

A příjezd bytosti jménem Horla z Ria na lodi? A jihoamerická expanze jejích soukmenovců? To zas poněkud připomíná Wellsovu „invazní“ povídku Vláda mravenců.
Samotný motiv upíra a motiv nevidění upíra v zrcadle se do Horly po chvíli zdánlivě ještě vrací, ale je to vlastně omyl. Jak to? V zrcadle se přece marně hledá sám hrdina, který upírem ani není, ani nezačíná být, a jenž se prostě nevidí v pokoji proto, že neviditelná Horla (tento SKUTEČNÝ vysavač životní energie) stojí… Ano, zrovinka v prostoru mezi hrdinou a zrcadlem.
A právě tento významný moment světové literatury by si, řekl bych, zasloužil analýzu i třeba z hlediska jinak „pochybné“ vampyrologie, neboť, myslím, nelze vyloučit, že se teprve odsud vine v důsledku nepřesné interpretace textu nit všeobecně přebíraného přesvědčení, že k vlastnostem upírů náleží i jejich neviditelnost ve skle zrcadel!

Šlo by pokračovat, ale lépe snad je si povídku přečíst a najít i další souvislosti a interpretace. Není například sebemenšího sporu, že odsud opisoval i sám Arthur Conan Doyle, když vymýšlel svůj příběh Parazit (1894). Ten sice líčí zcela viditelnou a lidsky hmotnou zlodějku životní energie (jak si jako první všiml vampyrolog Montague Summers), ale deníková forma i atmosféra je jednoznačně zcizena z Maupassanta, jen krátce předtím zesnulého.

Krátkým pandánem k Horle je i Maupassantova neméně děsivá povídka On o neschopnosti člověka snášet samotu a je jenom příznačné, že autor Horlu a další své „šílené“ povídky o mnoho let nepřežil.

The post Horla, klasický horor Maupassanta a další neuvěřitelné souvislosti first appeared on Čítárny.

Renomovaný editor Otto Penzler (*1942) není nejspíš žádný megaloman, ale možná ano. Dohromady totiž ukul dosud nejrozsáhlejší knižní komplet povídek na téma Sherlock Holmes.
Nyní vyšel i česky, ale navzdory údaji na krabici, v níž je uschován, je beletrických textů jen 81, a tedy o jeden méně. Co hůře, další dva příběhy odpadly zvůlí majitelů práv a chybí tak detektivky Barry Daye The Adventures of Curious Canary i Johna Cecila Mastermanna (1891-1977) The Case of The Gifted Amateur.

Některé Penzlerem shromážděné texty tu vyšly knižně poprvé a ještě víc se jich prvně objevuje česky.
Ne ovšem dvě Doylovy úvodní legrácky Dobročinný bazar a Jak se Watson naučil Holmesovu fintu; ty už známe od roku 2004 ze sbírky Zapomenuté případy Sherlocka Holmese jiného editora Petera Haininga. Nutno však podotknout, že se jedná spíš o Doylem přehnaně nerozvíjené úvody k nikdy jím nenapsaným příběhům… a charakteristické jsou dle očekávání tím, že zde Sherlock před Watsonem exhibuje a předvádí deduktivní um.

Dost kilogramů vážící kniha nicméně začíná jinak: oním 82. textem. Jmenuje se Conan Doyle vypráví, jak to doopravdy bylo s koncem Sherlocka Holmese (1900) a patrně představuje zárodek rozsáhlejšího spisovatelova rozprávění Pravda o Sherlocku Holmesovi (1923), které taktéž už můžeme znáti z Hainingova souboru.

Velká kniha příběhů Sherlocka Holmese ovšem do útrob schramstla i tři povídky „neznámých autorů“. A to?
1. Sherlock Holmes vs. Conan Doyle (1892).
2. Herlock Shomes opět v akci (1916).
3. Sherlock mezi duchy (1925).

V prvním z těchto případů se jedná o skutečně zábavnou parodii zveřejněnou dávným londýnským časopisem jen patnáct dní po prvním vydání úvodní holmesovské sbírky, která se stala bestsellerem. A Sherlock? V pastiši umně doloží, že ho Doyle nevylíčil právě nejpřesněji.
Série textů Herlock Shomes znovu v akci je ovšem až katastrofálně nezdařeným cyklem z šesti čísel stařičkého časopisu The Wiper Times a Penzler neměl tuhle reedici prostě dopustit, myslím si.
Oproti tomu příběh Sherlock mezi duchy bývá připisován G. K. Chestertonovi a v jeho časopise byl přinejmenším poprvé zveřejněn.

O některých dalších povídkách v knize se zmiňoval už Josef Škvorecký v letech šedesátých (Nápady čtenáře detektivek), a vidíte, na jejich překlady se přesto dostalo teprve teď.

Mezi tolika desítkami autorů pak figurují například i humorista John Kendrick Bangs, klasik vtipné povídky O. Henry, původce Medvídka Pú Alan Alexander Milne, zcela nezaměnitelný Pelham Greenville Wodehouse, Francis Bret Harte, Stephen Leacock, Julian Symons, Colin Dexter, Kingsley Amis, Anthony Burgess a esa hororu, jakými byli August Derleth, Manly Wade Wellman či Edward Frederic Benson. Nechybí ani Stephen King a Laurie Kingová (*1952) populární poněkud kontroverzní sérií víc než deseti bestsellerů o Holmesově něžné nevěstě Mary Russellové (vycházející od roku 1996). Tato dáma tu má povídku Případ paní Hudsonové (1997)… Ale zrovna tak zaujme přítomnost klasiků science fiction Poula Andersona, Tanith Leeové či Michaela Moorcocka – a zastoupeni jsou rovněž John Lutz, Anthony Boucher, Ross MacDonald či Edward D. Hoch. A taktéž předseda „Amerických detektivkářů“ Robert Lloyd Fish (1912-1981), který jest – mimo jiné – pachatelem románové předlohy známého filmu Bullitův případ (která nese název Němý svědek, 1963, a Mistr Fish ji kdysi vydal pod jménem Robert L. Pike).

Hned třikrát boduje i tvůrce Petra Pana James Matthew Barrie, jenž se upřímně přátelil s Conanem Doylem a spolu tak rovněž vytvořili totální operetní propadák Jane Annie (1893). Barrieho Večer se Sherlockem Holmesem (časopisecky 28. 11. 1891) je přitom vůbec tou nejranější holmesovskou parodií.
Barrie pak ovšem vymyslil i další povídku téhož typu Případ dvou spolupracovníků (1893), a psal ji rovnou na předsádky jisté své už vydané knihy. Tu pak věnoval Doylovi (zklamanému z jejich neúspěchu). I další Barrieho text Zesnulý Sherlock Holmes byl časopisecky uveřejněn roku 1893.
Následuje už dnes zapomínaný autor Triumfů Eugena Valmonta (1906) Robert Barr (1850-1912) a přítomen je hned dvěma příběhy. Prvý, Dobrodružství Sherlawa Kombse, je z května 1892 a pro svou knihu Obličej a maska (1894) ho autor přejmenoval na Velkou pegramskou záhadu. A roku 1904, a to v prosincovém čísle měsíčníku Idler (1892-1911), jenž Barrr osobně založil, se pak ještě objevilo Dobrodružství s druhým váčkem, což však už věru není žádná sláva, ba naopak. S editorem však rád připomenu, že mimo holmesianu Barr přece vyspekuloval jednu z naprosto nejdůvtipnějších záhadných povídek všech dob. Sdružení roztržitých.

Otto Penzler sice texty rozčlenil na deset okruhů, vzhledem k tomu, že řada próz spadá do více kategorií současně, však i sám doporučuje si kategorií moc nevšímat. A kdyby?
Například jde o osm „nejpopulárnějších a nejčastěji vydávaných povídek“ či o fantaskní kategorii Mimo tento svět a dokonce se dobereme série jedenácti textů nepovedených, které však dle editorova názoru mají „historickou hodnotu“. A velice překvapivě je uzavírá práce talentovaného držitele hned několika cen Edgar, už zmíněného pana Fishe, Dobrodružství v Ascotu (1960), již v poklidu zařadil do knihy Neuvěřitelný Schlock Homes (1966).

Oddíl Mimo tento svět uvádí americký spisovatel, recenzent a kritik William Anthony Parker White (1911-1968), známý jako Anthony Boucher, a to povídkou Strašidelný vlk (The Adventure of the Bogle-Wolf, 1949).
Boucher byl eso, každoroční celosvětové konferenci detektivkářů se na jeho počest přezdívá Bouchercon a on sám byl znalec mnoha jazyků a jeden z prvních překladatelů Jorge Luise Borgese do angličtiny.
Psal i oblíbené detektivní romány – už počínaje Případem sedmi z Golgoty (1937) – a jeho kniha Devět krát devět (1940), vydaná pod jménem H. H. Holmes, byla dokonce zvolena „devátou nejlepší záhadou zamčeného pokoje všech dob“. Podotkněmež nicméně, že H. H. Holmes (1861-1896, https://cs.wikipedia.org/wiki/H._H._Holmes) byl pověstný sériový vrah, který možná připravil o život dvě stě třicet lidí.

Oddíl Mimo tento svět (možná jsme mimo něj ovšem v celé této knize) pokračuje prózou „Velmistra“ sci-fi Poula Andersona (1926-2001) Marťanské korunovační klenoty (1958), avšak do antologie se již vtisknout neměly další Andersonovy holmesovské příběhy jako Čtyřnásobná Eva (1960) či Královna vzduchu a temnoty (1971). Poul Anderson byl, vzpomíná editor, i mužem, jenž si zřetelně povšiml značného průniku mezi příznici Sherlocka a příznivci sci-fi.

A další sci-fi Velmistr? Je jím Michael Moorcock (*1939) – a přispěl Dobrodružstvím nájemníka z Dorset Street (1993).
Ve značné míře hororovým tvůrcem byl pak (Stephenem Kingem milovaný) Manly Wade Wellman (1903-1986), duchovní to otec detektiva-playboye Johna Thunstona (nadaného paranormálními schopnostmi) i „okultního“ soudce Keitha Hillary Persuivanta. Wellman psal i o skutečných zločinech a za knihu Mrtev a pochován (1954) převzal díky tomu cenu Edgar. Ale stvořil i čtrnáct knih pro děti a roku 1946 dokonce porazil v literární povídkové soutěži samotného Williama Faulknera, jenž zareagoval rozhněvaným dopisem. V naší knize si můžeme přečíst Wellmanův text Náš hrdina však nebyl mrtev (1941).

Dalším esem lovecraftovských hrůz byl August Derleth (1909- 1971), autor asi sta knih a víc než tří tisíc povídek a článků.
Jeho detektiv Solar Pons se krajně podobá Sherlocku Holmesovi a je to záměr. Než mu Derleth našel jméno, prosil totiž Doyla, aby směl pokračovat přímo v příbězích se Sherlockem. Povolení nedostal, ale nakonec napsal o Ponsovi víc povídek, než kdy Conan o Holmesovi. Derlethovi příběhy přitom samozřejmě nevypráví Watson, ale jistý doktor Lyndon Parker, a oba jeho hrdinové žijí na adrese Praed Street, 7B. Co víc? I Pons má bratra, který ho intelektuálně ještě předčí, a jen se nejmenuje Mycroft, ale Bancroft. A tituly některých Ponsových caus? August Derleth je převzal ze slavných, ale Doylem nikdy nenapsaných příběhů, o nichž se Watson, jak asi víte, občas zmiňuje. I došlo na detektivky Ricoletti s golfovou nohou (a jeho odporná žena), Hliníková berla i Politik, maják a cvičený kormorán. Nu, a taky na zde přítomný Případ pozoruhodného červa (1952). Jak tedy zjišťujeme, August Derleth ani zdaleka nedoplňoval jen přítele Lovecrafta.

Do okruhu holmesovských povídek ne od Doyla „vydávaných nejčastěji“ náleží kupříkladu i mistrná (a již Josefem Škvoreckým zmiňovaná) parodie Ukradené pouzdro na doutníky (1900) od Francise Breta Harta (1836-1902), jehož vliv na své vlastní psaní Doyle přiznával. Pátrač v téhle povídce se ovšem jmenuje Hemlock Jones.

Rovněž O. Henryho (1862-1910) Slídilové (23. 10. 1904) však patří mezi nejpopulárnější holmesovky nikoli od původního autora a napsal i dva další pastiše: Případy Shamrocka Jolnese (7. 2. 1904) a Detektivní detektor (26. 3. 1905).

Všem dodnes známý Stephen Leacock (1869-1944) je pak v téže kategorii mistrů zastoupen bezvadnou mikropovídkou, která má jen něco přes dvacet řádek! Jmenuje se Nezmenšitelný detektivní příběh (1916). Ale o „Velikém detektivovi“ psal (vedle stejnojmenné povídky z roku 1928) i v Záhadě k zbláznění (1911) a v Co se stalo pak? (1937).

K nejvydávanějším holmesovkám nikoli od Doyla náleží i Holmesova kočka (Holmes and the Dasher, 1925), již vymyslil a napsal zakladatel prestižního londýnského Detektivního klubu Anthony Berkeley Cox (1893-1971), jeden „z nejduchaplnějších a nejvlivnějších autorů své doby“, jak Penzler upozorňuje. Tento dnes zapomínaný spisovatel stvořil roku 1925 vysoce originálního soukromého detektiva Rogera Sheringhama, jehož nejslavnějším případem zůstává brilantní Případ otrávené bonboniéry (1929). Dva svazky napsal Cox i pod pseudonymem Francis Iles a jeho Promyšlený úklad (1931) je založen na skutečném případu Herberta Armstromga. Tento zbabělý lékař zabil svou ženu a Penzler zdůrazňuje, že je v tomto díle vrah znám od samého začátku, podobně jako v epizodách televizního seriálu Columbo.

Takřka kuriózním případem rozhodně zůstává případ chaoticky psané povídky Muž, po kterém byla sháňka. Je to historie zmizení člověka z lodní paluby (před očima více svědků) a roku 1911 ji prý Doylovi dal či poslal jistý Arthur Whitaker (1882-?).
Poprvé však vyšla až roku 1948 a česky pak v Zapomenutých případech. V jiném překladu a jako Hledaný muž. Tam je brána co Doylovo dílo a zůstává tu otázka. Text, pravda, obsahuje hned několik trapných rozporů a Haining ho má za „nejkontroverznější“ z děl spojených s holmesovským Kánonem. Tato povídka byla objevena mezi Doylovými listinami a „přese všechno, co o ní bylo už řečeno a napsáno, se nemohu ubránit pocitu, že se Doyle na jejím vzniku nějak podílel,“ píše Haining. Naráží hlavně na mistrnou úvodní scénu, ale Penzler je asi po právu neoblomný. A architekt Whitaker? Počátkem roku 1949 napsal Doylovu životopisci Heskethu Pearsonovi dopis, v němž se označil za autora, přičemž předložil uhlový papír s průklepem rukopisu, který vnikl při přepisování příběhu na stroji. Po pohrůžce právními úkony Doylova rodina tehdy jeho tvrzení přijala.

Amisova (1922-1995) povídka je z květnového čísla Playboye, ročník 1978, nicméně téhož roku vyšla co samostatný sešitek.

Uloupený Sherlock od Milneho, autora medvídka Pú (1882-1956) je už z roku 1903 a Penzler doslova píše: „Označit toto dílko za triviální je přílišná chvála. Uvádíme je zde pouze jako kuriozitu – nic víc.“ Nicméně pozor. Milne se vypracoval – a roku 1922 se dokonce stal autorem „jednoho z tří nejlepších detektivních románů všech dob“. Jmenuje se Tajemství červeného domu (česky 1924) a sporu není ani o tom, že to byl právě Milne, kdo se jako první odvážil „legrací kolem mrtvoly“. Kterýžto humoristický typ detektivky předtím neexistoval. A je i duchovním otcem potrhlého amatérského detektiva Antony Gillinghama, jemuž přezdívali Magor. Úspěchy sklízela rovněž jeho detektivní hra Čtvrtá zeď (1928).

Wodehouse přispěl textem Z detektivova zápisníku (1959) a zde editor připomíná, že jeho Wooster a Jeeves se prvně vynořili roku 1915, a to v povídce Jak jsem tahal bratránka z bryndy. Alžběta II., dodejme, jmenovala tohoto (s Hitlerem svého času flirtujícího) gentlemana komandérem Řádu Britského impéria.

Autor životopisu Sherlock Holmes, muž a jeho svět (1979) Henry Raymond Fitzwalter Keating (1926-2011) napsal rovněž hrstku pastišů – i včetně (zde přítomné) Nicotné záležitosti (1980). A vedle víc než padesátky detektivních románů je i autorem řady populárních knih o záhadách a zločinu: Vražda musí chutnat (1975), Velké zločiny (1982), Jak psát detektivky (1986), Detektivky: 100 nejlepších (1987), Příruční průvodce detektivkou (1989).

Další z mistrů Julian Symons (1912-1994) – oceněný Edgarem za skvělou histori detektivního žánru Bloody Murder (1972) – je i autorem Doylovy biografie a taky napsal tři holmesovské pastiše: Jak byl poustevník vytržen z odpočinku (1981 v knize Slavní detektivové, která česky vyšla roku 1986), Případ ztrácejících se diamantů (1987) a Setkal se Sherlock Homes s Herculem… ? (1987). Ten poslední najdete v naší knize. – Ale Symons vytvořil i romány Problém na tři dýmky (1975) a Vraždy na panství v Kentu (1988), jejichž hrdinou je herec Sheridan Hayes, který se do velikého detektiva… takříkajíc vtěluje.

Tvůrce detektiva Archera Ross MacDonald (vlastním jménem Kenneth Millar, 1915-1983) je poté v naší bibli přítomen úplně prvním svým literárním dílem, a to povídkou už z roku 1931, kterou uveřejnil ve vlastním středoškolském časopise a v níž vystupuje jistý Herlock Sholmes.

Americký humorista J. K. Bangs (1862-1922) se zase proslavil dílem Literatura v kostce. Edice extraktů ze světových bestsellerů nakrájených na tenké plátky pro uspěchané spotřebitele (1908), kde vyšla i jeho zde přítomná holmesovka.

Už Škvorecký se – v Nápadech čtenáře detektivek – zmiňuje o veslařském trenérovi a britském poslanci Rudolphu Chambersi Lehmannovi (1856-1929), nejvyšším to soudci hrabství Buckinghamshire, jenž roku 1901 vydal Dobrodružství Picklocka Holese. Jako povídky byly ony případy uveřejňovány od roku 1893 a toho roku taky vyšlo nám tu předložené Klausovo, promiňte, Vévodovo pero.

Povídku od tvůrce prchlivého inspektora Morse Colina Dextera (*1930) známe česky už od roku 2007 díky sbírce Největší případy inspektora Morse (1993), ale naše bichle se nezastaví a pilně saje i z Příběhů Sherlocka Holmese od Edwatda D. Hocha (2013), a to textem Šifra v písku (samostatně vyšel sešitově roku 1999). E. D. Hoch (1930-2008) byl, jak možná víte, jedním z vůbec nejplodnějších povídkářů a krátkých próz napsal přes devět set.

Ale všimněme si ještě pár velikánů.
Až neuvěřitelně všestranný gigant literatury a plodný hudební skladatel Anthony Burgess (1917-1993) je tu také zastoupen, a to Vraždou za zvuků hudby (1989), a do naší publikace byl vybrán i Případ smrti a medu (2011) geniálního Neila Gaimana (*1960), jednoho z deseti nejvýznamnějších postmoderních spisovatelů.

„Velká kniha“ obsahuje i dvě povídky o elegantním zloději klenotů A. J. Rafflesovi, nikoli však od jeho původního autora Hornunga, nýbrž z pera Philipa Atkeyho (1908-1985), který se domluvil s Hornungovými dědici a nakonec vyprodukoval víc příběhů s tímto lupičem-gentlemanem než původní Doylův švagr! Ve dvou povídkách zde přítomných – a na sebe navazujících (1975) – se Raffles utká (jak jinak) se Sherlockem.

Když si odmyslíme ony dvě úvodní Doylovi legrácky, je svazek uveden možná nejlepším holmesovským pastišem, jaký kdy kdo napsal, a to Jedinečným Hamletem (1920). Stvořil jej „Poslední knihomil“ Vincent Starrett (1886-1974), jehož autobiografie nese velmi příznačný název. Narozen v knihkupectví (1965). Za jeho druhý nejvýznamnější počin (ohledně velkého pátrače) je pak obvykle označována kniha Soukromý život Sherlocka Holmese (1933).

O Sherlocku Holmesovi už dnes, dodejme s jistou únavou, existuje víc než pětadvacet tisíc knih, povídek a článků.

Editor Otto Penzler: Velká kniha příběhů Sherlocka Holmese. Přeložilo dvanáct překladatelů. Euromedia Group, a. s – Knižní klub. Praha 2017. 896 stran. ISBN 978-80-242-5931-4

The post Sherlock Holmes Největší kniha 81 příběhů světového detektiva first appeared on Čítárny.

Dva britští scénáristé Mark Gattis a Steven Moffat nejsou jen fanoušky Sherlocka Holmese, ale speciálně i fandy Sherlocka představovaného hercem Basilem Rathbonem v letech 1939-1946. Některé z oněch čtrnácti filmů, kde figuroval, se odehrávají v tehdejší současnosti, aby Holmes mohl potírat Adolfa Hitlera, a to se stalo inspirací.

„Co Sherlocka OPĚT přenést do přítomnosti. I dnes?“ napadlo Gattise s Moffatem, i vznikl televizní seriál, jehož úspěch jistí rovněž představitel titulní role Benedict Cumberbath.
Nestačil by na to nicméně možná sám. Jistěže ne. Základem úspěchu bývá přece i kvalitní scénář; je tomu tak také tady. I díky tomu, že bylo využito dosud nevyužité.
„V Doylových knihách byly celé rozsáhlé pasáže, kterým se veškeré dosavadní adaptace (a jsou jich stovky) vyhýbaly,“ konstatuje Gatiss v knize Guy Adamse Sherlock: The Casebook (2012, česky 2015 jako Sherlock. Archiv případů) a Steven Moffat zdůrazní, nakolik překvapeně vzpomíná na „obrovský šok“, který ho čekal během prvního čtení románu Studie v šarlatové. Čeho byl ten šok následkem?

Moffat nikdy předtím nečetl žádnou holmesovku, takže si poprvé uvědomil, jak je Sherlock povahově nepříjemný.
„Vždycky jsem si myslel, že je tak trochu jako James Bond – silný, odvážný a moudrý; ale on takový ve skutečnosti není, je příšerný a dělá spoustu pěkně podivných věcí. A pak navíc začne brát drogy.“
Původní Moffatova reakce proto podle Adamsovy knihy zněla: „Proboha, to je vážně síla!“
Od toho okamžiku čirého úžasu vedla ovšem cesta a počínaje rokem 2010 vzniklo dodnes už víc na čtrnáct hodin úspěšné série Sherlock, členěné zatím na devět dílů. Česky zrovna přeložená kniha o tom seriálu přináší i poutavý sumář barevnách ilustrací a fotografií plus srovnání původní a nejposlednější verze holmesovských příběhů.

Na první pohled by se leckterému nezasvěcenci mohlo zdát, že moderní Sherlock má s viktoriánskými díly sira Arthura Conana Doyla pramálo společného. Promiňte, omyl. Byť se někdy, taky pravda, jedná o oslí můstky.
Tak například: Spolek zvědavců – v jedné televizní části – je narážkou na povídku Spolek ryšavců.
Strakatá kráska zase odkazuje na silně hororový Holmesův případ Strakatý pás. A „Stříbrný rypáček“? Jistěže diskutabilní vtip, anžto původní Sherlock bodoval rovněž na stránkách trochu delší povídky o koni, známé(m) jako Stříbrný lysáček.

My se nicméně věnujme ruku v ruce s Guy Adamsem serióznějšímu parafrázování.

Tak například televizní díl Skandál v Belgravii kopíruje v první polovině Doylovu prózu Skandál v Čechách, a to dosti pietně a obratně.
V obou případech potkáme dobrodružku vybavenou kompromitující fotografií, v obou případech si Sherlocka najme člověk, který se zprvu snaží utajit vlastní identitu (viz i Doylovu povídku Vznešený klient), původně i aktuálně se Sherlock Holmes přestrojí za kazatele a konečně fingování požáru je převzato z finále povídky Stavitel z Norwoodu. Ale teď si všimněme, jak moderní tvůrci naložili s Psem baskervillským, jehož adaptace „pro 21. století“ je „plná materiálu“ z knižní předlohy. Co víc, Gattis dokonce vymyslel rafinovaný způsob, jak zachovat nesmrtelnou větu (parafrázovanou už H. P. Lovecraftem): „Byly to otisky tlap obrovitého psiska!“ a okolo slova „psisko“ ovinul celou ústřední zápletku.
„V původní verzi byl potenciální obětí nestvůry sir Henry Baskerville,“ připomíná v české verzi své knihy Adams, „a Henry Knight alias jeho moderní ekvivalent sice v televizi přišel o šlechtický titul, ale aristokratické kořeny se odrážejí alespoň v jeho jméně. Knight znamená v angličtině rytíř.“

Román Pes baskervillský památně začíná scénou, ve které detektivní poradce z Baker Street zkoumá vycházkovou hůl, zapomenutou jeho potenciálním klientem. Watsona poprosí, aby mu o ní něco pověděl, jistěže za použití dedukce. Jak jej tomu učil. Lékař… se pokusí – a přehlédne naprosto všechno důležité. Jak už bývá jeho zvykem.
„Vy se skutečně překonáváte, Watsone,“ reaguje smírně jeho nejlepší přítel. „Je třeba říct, že kdykoli jste tak laskavě popisoval mé vlastní drobné úspěchy, nesmírně jste podceňoval své vlastní schopnosti. Vy možná sám o sobě nejste zářným příkladem inteligence, ale dokážete jiné ke světlu navést. A víte, co vám povím? Někteří lidé, ač nejsou geniální, mají až neuvěřitelnou schopnost genialitu stimulovat. Přiznávám, drahý příteli, že vám dlužím za mnohé.“
Právě druhá část toho monologu, jenž Adams asi právem má za „nejubožejší lichotku v historii literatury“, se probojovala i do seriálu Sherlock.
Jakožto další „štěpné“ sekvence. Už diskutabilněji, pravda, modernisté laborují se „světélky na blatech“ (která v knize pozoruje ue zámku za strašidelné lomorník Barrymore). Učiní je důsledkem sexu. Nu, a scéna, v níž Sherlock v Psisku dorazí do bytu s harpunou v ruce poté, co trávil dopoledne propichováním prasat? Ta jest věrně a zodpovědně převzata z úvodu (jinak spíše průměrné) Doylovy povídky Černý Petr.

Přesto se našly momenty, jež scénaristi na obrazovku nedokázali přenést úplně.
„Tím jedním je Doylovo novátorství,“ říká Moffat. „To, jak nesmírně chytré a originální byly jeho nápady ve své době. Tak například myšlenka, že Holmes negativně recenzuje příběhy, v nichž se sám objevuje! To je přece naprosto geniální koncept, se kterým jsme se sotva stačili sžít. – Anebo další geniální Doylův nápad: Přidat do textu zmínky o nikdy nenapsaných případech a nechat hrdiny hovořit o čemsi, co čtenáři neznají – perfektní! Ano, dnes jsme na to zvyklí, ale přesto je to úžasné.“
I proto, že v původních Doylových pracích skutečně nešlo jen o „fraky a plynové lampy“, jak to Moffat metaforizuje, seriál mocně zabral a kniha o něm představuje poutavý bonusový materiál, ve kterém narazíte rovněž na zevrubný portrét Conana Doyla či na historii úhlavních filmových adaptací holmesovek – včetně pietního seriálu s Jeremy Brettem, herce Sherlockem posedlého a bohužel snad i proto předčasně zesnulého. A co se týká zmíněného Basila Rathbona?

Za nejlepší jeho sherlockovský snímek bývá považována Pavoučí žena (1944) a nejen podle Moffata a Gatisse má tenhle laciný, béčkový a jen hodinu trvající snímek daleko silnější dějovou linku, než ostatních třináct. „Nejlepších 59 minut v dějinách,“ míní dokonce Moffat. „Opravdu působivé, vskutku dějově bohaté vypravěčství, které má spád. Po deseti minutách si začnete říkat: Vždyť se už všechno stalo, víc toho ani nemůžou mít!“

Závěrem poslední zajímavost.
Tvůrci seriálu Sherlock původně uvažovali, že budou natáčet na skutečné Baker Street, ale museli od záměru zkroušeně upustit. Proč?
Byli by během natáčení nuceni bez přestání zakrývat „milion“ cedulí s nápisem Sherlock Holmes. A to byl nadlidský úkol. Vchod označený 221 B tudíž byl kamuflován až na kilometr vzdálené North Gower Street.

Guy Adams: Sherlock. Archiv případů. Překlad Jana Hejná. Editor Jan Pavel. Nakladatelství Slovart, Praha 2015. 160 stran

The post Jak vznikl filmový a na drogách závislý Sherlock Holmes first appeared on Čítárny.

Dvě osobnosti ve světové literatuře Sir Arthur Conan Doyle žil v letech 1859-1930 a Bram Stoker mezi roky 1847 a 1912 a znali se. Conan Doyle vytvořil „lovce zločinců“ Holmese, Abraham Stoker lovce upírů Abrahama Van Helsinga.  Zatímco Helsing se potýká s ďábelským vampýrem Draculou, Sherlock Holmes válčí s obludným profesůrkem Moriartym.

Někteří badatelé na poli holmesologie se domnívají, že byli Holmes a Van Helsing jedna a tatáž osoba. Nevylučuje se ani společná identita prof. Moriartyho a Draculy, ale ať už tak či tak, Arthur Conan Doyle se roku 1924 prokazatelně pokusil o vlastní parafrázi Draculy, jíž se stala povídka Vznešený klient, 54. případ Sherlocka Holmese v pořadí, jak je vydával Conanem Doylem, pokud nepočítáme tzv. zapomenuté causy.
Klient vykazuje takové množství podobností s románem Dracula, až to vylučuje náhodu, a je naopak jisté, že se jedná o spisovatelův žert. Ne první a rozhodně ani ne poslední.

Podobnosti obou dobrodružství shrnuli editoři knihy Upírské příběhy (2009, česky 2012), kde najdete sedm Doylových povídek souvisejících s vampyrismem.

O jaké souvislosti se jednalo v případě Draculy a Vznešeného klienta?
Upír z Transylvánie i baron Gruner jsou oba šlechtici z Kontinentu, jak se v Anglii říká Evropě, a oba využívají hypnózy, aby „lovili ženské“, jak se zase říká lidově. Každého z těchto džentlmenů lze charakterizovat jako „pravého aristokrata zločinu“ a Conan Doyle výslovně praví: „Napovrch atmosféra čajů páté a za tím smrtelná krutost bez hranic.“

Oběma příběhy se svorně vine nit erotického podtextu v podobě krásných žen.
Oba hrdinové například přijíždějí do mlhavého Londýna, aby jednu ženu zničili a druhou ohrožovali. V obou případech se proti jejich temným záměrům uskupí jacísi srdnatí „lovci“ a hatí pak zaujatě plány těchto pochybných aristokratů. A obou dvou případech tomuto týmu oddaně pomáhá nějaká krásná žena, byť ne zrovna Jorika. Zaručeně ale také dáma, která disponuje značným povědomím o příslušném padouchovi.
Mina Harkerová je na Hraběte napojena telepaticky, Doylova hrdinka (její protipól) má zas ponětí o deníku, kam si podlý Gruner nutkavě zanášel veškeré prostopášnosti.

Působivě nastíněná figura hezké Kitty Winterové alias  „temperamentní slečny W.“ více než připomíná Stokerovu Lucy Westernovou, a ta se – stejně jako Kitty – stane první zloduchovou obětí na území Anglie. Jen už jako v závorce dodejme, že autor tento žert pomyslně dotáhl až na území Francie a ke svému oblíbenci Dumasovi, když složil jméno ze jmen mylady Winterové a její služebné Kitty (obě, pravda, sváděl d´Artagnan).

„Tři incidenty“ se ženami, ke kterým došlo v temné minulosti barona Grunera, poukazují přitom ke třem upírkám, s nimiž se střetl nebohý Jonathan Harker na Draculově hradě nad propastmi. Stokerův – a zrovna tak i Doylův příběh – taky ve své druhé polovině shodně líčí skok z okna a k vyvrcholení v obou případech dojde tím způsobem, že se zloduchův obličej rozpadne. U Doyla, pravda, vlivem vitriolu.

Rovněž velmi zajímavé je, že ke zvratům v obou případech dochází ve chvíli, kdy si zloduch znepřátelí jisté vlivné osobnosti a musí Londýn opustit na lodi.

Také finále obou dobrodružství vykazují styčné body.
V jednom z případů zabrání tým Minině proměně v upírku a vlastně tedy pomyslné svatbě s Draculou. V případě číslo dvě je pro změnu zamezeno hrdinčině svatbě s (krajně hypnotizujícím) baronem, jenž je navíc trochu i Modrovous. Ani to ovšem není vše a nikoli náhodou má Grunerovo křestní jméno Adelbert čtyři společná písmena se slovem Dracula, přičemž Hrabě ve Stokerově bestselleru vystupujeí i pod jménem „Mr. DeVille“, zatímco ve Vznešeném klientovi figuruje postava jménem DeMerville.

Dodejme už jen, že Doylova vtipná racionalizace upíra do barona Grunera je obdobou rozmáchlejší racionalizace vlkodlaka do Psa baskervillského. Sherlock ovšem vystupuje i v dalších dvou povídkách, které lze označit za upíří. Tou první je Upír v Sussexu (1924), tou druhou jedna z nejslabších holmesovek vůbec, unavený Dům „U Tří štítů“ (1926). Tady se ovšem Doyle zabývá jen upírkou ve smyslu fatální ženy, která si mládí a svou krásu udržuje „natruc“ milencům. To kvůli této bestii chřadnou a posléze padají coby mouchy, i bez mucholapky. Obrácený princip Vznešeného klienta? Vlastně ano.

The post Podobnost Sherlocka Holmese a lovce upírů Van Helsinga je zarážející first appeared on Čítárny.