Co všechno se odehrává pod hladinou? Jak to vypadá na dně docela obyčejné tůně? Jaké to vlastně je pod vodou? I tam totiž běží život jako o závod.

Na první pohled je jasné, že jde o poněkud mokrý život – což vůbec nevadí kupříkladu takovému Ropuchovi, který se nejčastěji zdržuje v Zelené tůni, schovaný za dvěma placatými kameny. Ropuchy totiž patří k obojživelníkům, kteří mohou přebývat na suchu i ve vodě, kde s oblibou přemítají, jaký je rozdíl mezi povodní a velkou vodou, kdy nastane průtrž mračen a jestli je vodní přelud snové mámení nebo nesmysl. K večeři mají ze všeho nejraději řádně vypasené mouchy a pranic jim nevadí, že po tak vydatném jídle možná trochu přiberou.

Štíhlou linii si hlídají spíše vodoměrky, nemilosrdné vodní krasavice, které se od rána do večera producírují po vodní hladině a všichni ostatní na ně s úžasem hledí, včetně vodníka. K jeho nejlepším přátelům patří kapři, kteří marnivě přemítají, kolik šupin je bude stát nový oblek.

A také piskoři, ale ti připlouvají zřídkakdy. Pokud se ale objeví, je to událost, která vyburcuje i nechvalně známého raka Desetiprsťáka, štiku s podivuhodným jménem Šárka Ocelová nebo mihule, které vypadají spíš jako nějaké vodní žížaly, ale nesmí se jim to říkat.
Vítejte v Zelené tůni!

Malý podvodní průvodce / Magdalena Wagnerová / Ilustroval Pavel Sivko / první vydání, 2017 / vydal JaS knihy www.jasknihy.cz

MAGDALENA WAGNEROVÁ (1960)
spisovatelka, scenáristka a redaktorka. Po maturitě na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze 1 absolvovala FAMU, katedru scenáristiky a dramaturgie. Žije v Praze, má jednu dceru a píše. Knižně vydala čtrnáct pohádkových knih, z nichž tři byly přeložené do francouzštiny, dvě literární travestie a jeden román, který končí v Paříži. Napsala řadu scénářů a rozhlasových her.

The post Malý podvodní průvodce Magdalény Wágnerové aneb vítejte v Zelené tůni! first appeared on Čítárny.

Cesty se ztrácejí bůhvíkde, každou chvíli se odkudsi ozve nějaký neznámý zvuk, pořád tu něco hrozivě praská, výhrůžně šustí, a když padne soumrak, vzduch prosytí večerní rosa a les zahalí temný, modrozelený stín. Vever zaklapne jednu ze svých mnoha učených knih, kterou měl právě rozečtenou, opustí svoje sídlo mezi dvěma starými duby a opatrně se spustí po žebříku dolů, aby se pokusil na Černém palouku někoho přesvědčit, že není obyčejná veverka. Pokud nikoho nepotká, alespoň obhlédne svoje království.

Co na tom, že hlavou zdejšího lesa je odnepaměti veveří královna, toho času moudrá Vevera IV. ze Zrzavic? Vever je do hloubi své ješitné veveří duše přesvědčený, že je to právě on, kdo je tu nejdůležitější. Navzdory tomu se zdejší život odvíjí v zaběhaných modrozelených kolejích.
Bludičky na potkání vyprávějí nějaké bludy. Jezevec jednou do roka navštíví vevera, aby si půjčil jednu knihu a měl následující rok zase co číst. Pan hajný Josef Hrozný se nezlobí ani tehdy, když zakopne o bludný kořen. Pařezy mlčí jako zařezané. Hejkal se vyhýbá lidem a hejká od rána do večera. Trpaslík Vachtl – individuum značně nespolehlivé a podezřelé – je jedna ruka s jedovatými muchomůrkami. Všichni tu počítají na maliny, šišky a lískové oříšky. A lišaj smrtihlav je dobromyslná noční můra, která má sice hrozivé jméno, ale neublížila by ani mouše. Vítejte v Modrozeleném lese!

MALÝ LESNÍ PRŮVODCE / Magdalena Wagnerová / Ilustroval Pavel Sivko / vydal JaS knihy
První vydání, pevná vazba, formát 160×195 mm, 80 stran

UKÁZKA

LES
Pokud se někde sejde moc lidí pohromadě, říká se tomu shromáždění. Většinou tam nastane zmatek. Lidé mluví vzrušeně a nahlas, nebo rovnou křičí, mávají divoce rukama, strkají do sebe, hádají se, někdy dojde i na rvačku. Když se někde shromáždí hodně stromů, říká se tomu les. A většinou je tam božský klid. Ticho naruší jen občasný vítr, který se tu a tam opře do korun stromů a les začne tiše šumět. Nikdo nekřičí, nemává divoce rukama, nestrká do druhých, nehádá se.  Všichni obyvatelé lesa žijí ve vzájemném poklidu, svá obydlí zásadně nezamykají a na nákupy chodí výhradně pěšky – pokud nemají křídla nebo ploutve. Kukačky, datlové, sovy, mouchy, motýli, včely i slunéčka sedmitečná na nákupy létají. A pstruzi na nákupy výhradně plavou. Někdy si pro nákup doplave i čolek, žába nebo mlok. Ti ploutve nemají, přesto umí velice dobře plavat, tak co by si cestu nezkrátili?
Také v jednom hlubokém lese na jihu Čech žila spousta živočichů, kteří neměli ploutve, a přesto si pro nákup vždycky raději doplavali, protože potok tekl okolo všech důležitých míst, kde se dalo ledacos pořídit – čerstvé houby, jahody, borůvky, maliny, ostružiny, šišky, červi, žížaly, sůl, seno, rezavé hrnce, zapomenuté proutěné košíky, staré boty bez tkaniček, rozmoklé noviny, zmačkané mapy místního kraje, brýle se zlomenými nožičkami, čepice, klobouky, rukavice, nedojedené svačiny, prostě od všeho něco. A tak bylo přes den v lese poměrně živo. Večer všechno postupně utichlo, mezi stromoví vnikl soumrak a jasné barvy potemněly. Vzduch byl náhle vlahý a les zahalil modrozelený stín.
Jednoho dne někoho napadlo, možná nějakou chytrou veverku (protože veverky bývají velice chytré), pojmenovat les právě po tomto večerním stínu. Puštík ten úžasný nápad zapsal do velké lesní knihy, což byla vlastně taková zdejší kronika, a kukačka široko daleko rozkukala, že její domovský kraj se od nynějška jmenuje Modrozelený les.   

MECH
Modrozelený les byl velice krásný les, ale vždycky tomu tak nebylo. Kdysi dávno, ještě když neměl jméno, to byl obyčejný les. Vlastně nebyl obyčejný, ale doslova ošklivý. Byl totiž úplně holohlavý. Všichni se mu smáli a na fotografiích vypadal opravdu hrozně. Žádná s ním nechtěla tančit. Les se trápil a chřadnul a truchlil a vraštil čelo a sesychal se. Každý den byl smutnější nežli ten předchozí. Přestal se smát, už skoro nejedl a stále jen přemýšlel, jak to zařídit, aby nebyl tak ošklivý. Tak se nad ním Příroda ustrnula. Jednoho letního večera les ulehl ke spánku jako holohlavec, a když se ráno probudil, byl celý porostlý mechem.
To byla nádhera!
A bylo po problému.

KAPRADÍ
Pokud v nějakém lese roste mech, pak tam docela určitě najdete také kapradí. Když je kapradí mladé, je stočené jako šnečí ulita, ale jak stárne, ulita se rozbaluje čím dál víc, až se stonek zcela napřímí a z ulity se stane dospělé kapradí – prostě takový malý kapradí zázrak.
Jistý šnek tenhle zázrak sledoval a přišlo mu, že kapradí roste hrozně pomalu. Napadlo ho vsadit se s Přírodou, že kapradí nevyroste dřív, než on oběhne Modrozelený les kolem dokola. Příroda je moudrá, proto mu ten nápad rozmlouvala, ale kdepak šnek?! Trval na svém, a tak nakonec Příroda se sázkou souhlasila. Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam. Šnek se zaradoval a vyrazil. A kapradí začalo růst. Rusalky držely své křehké palce šnekovi, hejkal povzbuzoval kapradí a jeden starý trpaslík chvíli pobízel šneka, chvíli zase kapradí, už to měl v hlavě trochu popletené.
Tou dobou si zima začala balit kufry a za dveřmi se ozvalo jaro. Slunce vyhlédlo z mraků a šnek si uvědomil, že mu začíná být pořádné horko. Musel se zastavit, aby si setřel pot z čela, a začal ztrácet čas. V tu chvíli dopadl první teplý sluneční paprsek na Modrozelený les a Příroda zahájila další rok. Všechno rostlo jako o závod. Malé kapradí se nechtělo nechat zahanbit, napřelo veškeré síly a rozvinulo se do krásy. Rusalky posmutněly, hejkal začal tleskat a trpaslík připravil dort pro vítěze, ať už tím myslel kohokoli.
Všichni nadšeně volali: „Ať žije kapradí!“ a celý les začal slavit. Když dorazil zchvácený šnek do cíle, dort už byl skoro snědený. Ještě že rusalky držely dietu a na šneka zbyl poslední kousek.

The post Velmi podařený Malý lesní průvodce pro malé děti Magdaleny Wágnerové first appeared on Čítárny.

Spisovatelku Magdalenu Wagnerovou (1960) to v knihách pro děti odjakživa táhlo k vodě (viz Vodníčkova dobrodružství, Pohádky z moře, Pohádky z vodních hlubin, Žabina a spol.), tentokrát ale zamířila opačným směrem – na poušť. I její hrdinové byli často zvláštní, ať už do hlavní role obsadila ropuchu, psa či dokonce ohryzek od jablka; nyní se ovšem vytasila (jak již název knížky – Zrnko písku – napovídá) s protagonistou vskutku titěrným. I když po pravdě řečeno, zmiňované zrnko není ani tak hrdinou, jako spíše svědkem a putujícím pozorovatelem dějů (které neokázalou černobílou kresbou zachytil Pavel Sivko).

Vše začalo tím, že v písečné mase poušti Atakama si jedno zrnko usmyslelo, že je nejkrásnější na světě.
Jenže „ve svitu měsíce vypadá každé zrnko písku jako pravý diamant, a tak je těžké posoudit, které je opravdu nejkrásnější“. A tak se marnivé zrnko vydalo hledat uznání do světa. Díky větru procestovalo nejednu poušť od Mexika až po Indii a zhlédlo lecjaké příběhy, jejichž hrdinou byl princ, vezír, chán, indiánský náčelník nebo docela obyčejný chuďas. Kouzelná věta „…ale vtom se zdvihl vítr a odnesl zrnko písku zase o kousek dál“ umožňuje autorce posunovat pohádkový cyklus po mapě zeměpisné i žánrové.

V čase moderních autorských pohádek přináší Wagnerová paradoxně průzračný destilát ze světové pohádkářské tradice.
Nejde však o nějaký exportní artikl bez chuti a zápachu – z tradičních postupů a motivů dokáže autorka vystavět nové, vzrušující i moudré příběhy. Našla totiž univerzální pohádkovou řeč. Její vyprávění by mohly číst děti všude na světě, což není důsledkem geografické rozkročenosti textů, nýbrž jejich vnitřního ustrojení, jejich univerzálního ducha. Wagnerová umí svět zjednodušit, její fabulace je založena na přirozeně aplikovaném mytickém myšlení, navíc její jazyk nabývá místy až symbolické hloubky. A co je zajímavé, v souladu s žánrem také poněkud zvážněla. Tentokrát před čtenáře nerozestřela svůj laskavě humorný svět, nýbrž pohádkově nelítostné kolbiště plné zrad, úskoků a fantastických proměn, kde i krásná dívka se změní v krvežíznivou zrůdu. Zákon spravedlnosti tu pochopitelně funguje, ovšem nerovná se vždy zákonu šťastného konce. Vždyť v posledním vyprávění hrdinové nedosáhnou svého cíle ani poučení, ale prostě usnou a „probudí se, až bude svět spravedlivý“. A s nimi tu spí „také jedno písečné zrnko, které prolétlo celým světem, ale přesto vůbec nic nepochopilo“.

Magdalena Wagnerová si jde zkrátka dál svou cestou bez ohledu na dobové módy. Čím méně je o ní slyšet v žabomyším ruchu literárního provozu, o to poctivěji pracuje a naplňuje podstatu spisovatelského řemesla.

Ilustrace Pavel Sivko

Magdalena Wagnerová  | Zrnko písku | Ilustroval Pavel Sivko | Vydalo nakladatelství Plot, 2006 | 107 stran
Na první pohled by se leckomu mohlo zdát, že poušť je jen pustá krajina, všude jen písek, občas nějaká oáza, v nejlepším případě tu a tam kámen, pelyněk nebo tamaryšek. Opak je pravdou. Poušť bývá často místo plné neklidu, napětí, leckdy i nebezpečí. Zejména, když jedno malé zrnko písku podlehne poněkud troufalé představě, že je ze všech písečných zrnek na celé poušti nejkrásnější, a vydá se hledat někoho, kdo by měl na to stejný názor. Pohádkový cyklus Magdaleny Wagnerové nabízí dětskému čtenáři malou okružní jízdu okolo skoro celého světa, od jedné pouště k druhé, a to za vydatné pomoci větru a půvabných ilustrací Pavla Sivka.

The post Zrnko písku. Mimořádné první čtení Magdaleny Wagnerové first appeared on Čítárny.