Vánoce a vánoční čas pohledem básnických klasiků českých i světových. Titulní ilustrace Miloslav Jágr.

VÁNOČNÍ DÁREK JANA WERICHA
Kdyby to bylo v mé moci, dal bych všem lidem na světě pod stromeček škatuli.
Prázdnou škatuli, kterou kdyby otevřeli, tak by se museli smát, že tam nic není.
A smáli by se a smáli by se, protože já věřím, že když se lidi smějou,
tak nemají čas mít na sebe vztek a nemají čas se prát.
Aspoň jeden den v roce.

Rozmilý slavíčku
Jan Jakub Ryba

Rozmilý slavíčku,
líbeznou písničku zazpívej mému Ježíšku
a já pak zazpívám pěknou, hezkou písničku.
Pějme sladce u jesliček,
kdežto dřímá náš Ježíšek.
Odpočívej neviňátko,
libě hajej, nemluvňátko,
tiše pějme, tichounce hrejme!
Pastýři, tichounce zatrubte!
Hrdličky, tichounce cukrujte.
Odpočívej libě, Ježíšku,
odpočívej vždy v mém srdíčku!
Chci tebe povždycky libě v srdci chovat,
tě věrně upřímně vždycky opatrovat.
S tebou vždy chci se jen radovati,
s tebou vždy chci se jen celovati.

Vánoční stromeček
Jiří Žáček

Zelenej se, jedličko,
narovnej se maličko,
líbíš se mi, vezmu si tě
budeš vonět v našem bytě.
Dám ti hvězdu na čelo,
večer bude veselo.
Můžu ti to předem slíbit
bude se  ti u nás líbit.

Vánoce
Jaroslav Vrchlický

Hlas zvonů táhne nad závějí,
kdes v dálce tiše zaniká;
dnes všecky struny v srdci znějí,
neb mladost se jich dotýká.

Jak strom jen pohne haluzemi,
hned střásá ledné křišťály,
rampouchy ze střech visí k zemi
jak varhan velké píšťaly.

Zem jak by liliemi zkvětla,
kam sníh pad, tam se zachytil;
bůh úsměv v tvářích, v oknech světla,
a v nebi hvězdy rozsvítil.

A staré písně v duši znějí
a s nimi jdou sny jesliček
kol hlavy mé, jak ve závěji
hlas tratících se rolniček.

Můj duch zas tone v blaha moři,
vzdech srdcem táhne hluboce,
a zvony znějí, světla hoří –
ó Vánoce! Ó Vánoce!

Zpěv noci vánoční
Antonín Sova

Střech bílý sníh se stkvěl,
pak zhas a tmy se zalek.
Zpěv v duši uslyšel
jsi blížiti se z dálek.
Zpěv halleluja stín
prošlehnul jasnou září.
Zří s okna do hlubin,
a zdá se samotáři:

Hvězd jasných na domy
se navěšují světla,
v mlh bílé průlomy
a v okna mrazem zkvětlá.
A teď, teď andělé
se na bílé snášejí střechy,
zář nebes na čele,
zpěv zpívají míru a těchy.

Vánoční
Karel Kryl

Dříve, než ze stromečku opadá jehličí,
lůžko ti jmelím ozdobím, dám fotku do rámečku, olovo zasyčí,
tvůj krajíc chleba ráno ptákům rozdrobím.

Za tebe sfouknu svíčku, jablko rozkrojím,
bude to hvězda, či snad kříž, či snad kříž,
tvé jméno na balíčku k ostatním připojím,
to abys nemyslel, že už k nám nepatříš.

Za okny spadla vločka a zvonek cinká,
Ježíšek zavřel očka a tiše spinká,
Josef mu ustlal měkce v krabici od kolekce,
spí, tichounce spí.

Kus loje pro sýkory, na stole cukroví,
od zítřka noci ubývá, ubývá,
mráz cukrem pokryl hory, panáček hadrový
a jedna židle, jedna židle přebývá,
a jedna židle, jedna židle přebývá …

Vánoce dospělých
Jan Skácel

Radostí dětí ohřejí si ruce
budou se usmívat a říkat
jsou tady Vánoce
a bílou nití zaobroubí mráz
to roztřepené
co se v nich obnosilo za tak dlouhá léta

A budou trošku veselí
a trošku smutní
a trošku pobavení sami sebou
a ticho roztáhne svých deset prstů před jejich tváře
a zamrzne do opuštěných ulic

A teplá ramena stromečků
vtlačí se do oken až bezdětní
půjdou si po večeři na procházku
a budou se držet za ruce
a budou si dětmi
a každý z těch dvou
bude se snažit být ten dospělejší
pečovat o toho druhého
protože venku je kluzko
a uvnitř Vánoce

O štědrý večer
Jaroslav Vrchlický

Na stromek, v jizbu jenž přines’ dech lesů
a v města hluky tichých samot snění,
zas věším pestré cetky v zamyšlení
jsa napřed šťasten v dětí hlučném plesu.

Při každé tretě, k haluzím již nesu,
zřím, otec, dětských zraků zajiskření
a básník slyším tiché ptačí pění
a cítím duši lesa stoupat z vřesu.

Zdroj šumí, sosna skřípne větrů tahem
a vidím honbu motýlů, much, ptáků
nad diviznami, jež zřím zlatem kvésti.

A myslím: V každou hračku v snění blahém
jak zaklít věčný azur bez oblaků
a přičarovat dětem svým kus štěstí!

Vánoce dospělých
Jan Skácel

Radostí dětí ohřejem si ruce
budem se usmívat a říkat
jsou tady vánoce
zatímco bílou nití zaobroubí mráz
to obnošené
co se roztřepilo za ta dlouhá léta

A budeme trošku veselí
a trošku smutní
a trošku pobavení sami sebou
a ticho roztáhne svých deset prstů
před naše tváře
a zamrzne do opuštěných ulic

A teplá ramena stromečků
vtlačí se do oken až bezdětní
půjdou po večeři na procházku
a budou se držet za ruce
a budou si dětmi

a každý z těch dvou
se bude snažit být ten dospělejší
a pečovat o druhého
protože venku je kluzko
a uvnitř vánoce

Vánoční píseň
Jaroslav Seifert

Rolničky slyším, slyším hlasy,
myslím si: Kdo to přijel asi?
Dlouho už neviděl jsem sáně,
a proto toužím dychtivě
podívat se zas jednou na ně,
pohladit koně po hřívě.
Však venku nikdo. Jenom vrána
do pola sněhem zasypána.

A slyším hudbu. Nechám všeho,
jdu přivítati neznámého.
Kdo je to? Slyším, někdo troubí,
housle se ozvou k tomu vráz
i basa, která zpívá zhloubi.
Nic, jenom tma a ticho v domě
opírají se silou o mě.

A v koši u psacího stolu
hryže si myška. My dva spolu
známe se dávno. Tiše vklouzla
tak jednou ke mně. Od těch dob
je pokoj stále plný kouzla.
Jen, prosím, neplaš, nerozzlob
tu přítelkyni malých dětí,
umí tak krásně vyprávěti.

Vždyť je to ona, myška malá,
jež s Kristem Pánem v seně spala
a viděla, jak Marie Panna
už dlouhou cestou umdlévá
a klesá k zemi uplakaná
na trochu slámy do chléva.
A viděla, jak s nebe rázem
andělé slétali se na zem.

  teď je u mne. Pode dveřmi
tou škvírou chodí ke mně, věř mi.
A od těch dob mi takhle hrají,
rolničky slýchám v tento čas,
okna mi květy rozkvétají
a s nebe slýchám krásný hlas.
Ne obyčejný, ale svatý,
když do tmy ráno vyjdu vraty
a spěchám sněhem na roráty.

{youtube}2CQVbwhA1ts{/youtube}

Purpura
Jiří Suchý

Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Nikdo si nevšímá
Jak život mění se v dým
Snad jenom v podkroví
Básníci bláhoví
Pro ni slzy roní
Hrany jí odzvoní
Rampouchem křišťálovým

Slunce se vynoří
Hned však se k pohoří
Skloní rychle skloní
A pak se dostaví
Dlouhá a pokojná noc

Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Po ní k nám vklouzlo
To tajemné kouzlo vánoc

Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Voněla předloni
Za rok nám zavoní zas
Snad jenom v podkroví
Básníci bláhoví
Pro ní slzy roní
Květy jim na okno
Odměnou nakreslí mráz

V krajině vánoční
Zvony když půlnoční zvoní
Nesou nám novinu
Že pokryl krajinu sníh
Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Nastal čas vánoc
A rampouchů křišťálových

Než rozžhnu
Antonín Sova

Než rozžhnu – v záclony svit luny padá
jak v napadlý sníh do polí a v lada,
i staré housle na stěně jak živy
vrou paprsky. Vzduch teplý, vlažný, snivý.
Já cítím, Vánoce se přibližují,
jdou s větry suchými, jež prudce dují,
se sanicí, jež šumí v zmrzlém sněhu,
s vánočním rohem, jehož slyším něhu.
Tu zatoužím po knize obrázkové,
rytiny prohlížet, obrazy nové,
a starých mistrů díla proslavená.
Tu poslouchám, na krbu kterak stená
a kvílí jablek píseň polotichá;
můj doutník šedomodrý kouř jak dýchá,
a květy v oknech vadnou, podřimují.

Já cítím, Vánoce se přibližují.

Vánoční
Fráňa Šrámek

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až noční půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý, náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světélka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…”

Vánoční stromeček
Michal Černík

Stromku, pojď už k nám,
já tě doma přivítám.
Překrásně tě ustrojím,
budeš zářit v pokoji.

Na ledě
František Hrubín

Dobře dětem o vánocích
na rybnících na potocích.
Zima jim dá pod nohy
kousek zmrzlé oblohy.

Pro ně zmrzlo modré nebe,
co na tom, že trochu zebe.
Honí se tam vesele
malí zkřehlí andělé.

Ó Štědrý večer
J.V. Sládek

Je štědrý večer; oblohou
se bílý měsíc zaskvívá,
sníh zmrzlý praští pod nohou
a mrazný vítr zavívá.
A pusto kol je u lesa;
zde večer — tam již půlnoční,
zde praská strom jen v nebesa,
tam zvučí píseň vánoční.

Či neslyšíš, jak plně tóní
jak dojemně to do šera,
že za takého večera
se zasteskne až srdci po ní,
a třeba srdce bylo v kusy
v tu vánoční přec vpadnout musí?

Jen dál, ty chorý můj příteli,
ač zpívat nám již těžká věc,
tam kostelík je osamělý,
vánoční zpívat musíš přec.

K nebesům pne se vížka nízká
a u ní stín jak černý kříž,
okny se záře svící blýská,
a píseň zvučí blíž a blíž.
Což svíce to? — to divně svítí,
což píseň to? — to divný vzdech:
v oknech se chvějný měsíc třpytí,
a vítr šumí po hrobech.

A ticho zas, jen srdce bije:
Stůj hochu, nejsme v zemi snílků,
zde není doma poesie,
zde mrtvý má jen k snění chvilku
a s ním jen vítr půlnoční
si z ticha šepce vánoční.

S půlnočním větrem tich a tich
si mrtvý píseň odříkává
a na hrob klesá chodce hlava
a chladí se o mrazný sníh.

A nade ním v měsíčném svitu
rozpíná křídla anděl dumy
a nebes modrém po blankytu
jej odnáší kde moře šumí
a dále ještě za mořem
až v dálnodálnou rodnou zem.

Zas k nebi pne se vížka nízká
a u ní strmí černý kříž,
zář ohnivá se z oken blýská,
v akordech zvučných blíž a blíž
zní mocně píseň vánoční.
A v kostele tam svíce planou
a svítí na mši půlnoční
a na lid s duší rozkochanou;
či na koho též s rozplakanou?

V dubové, hnědé stolici
s skloněnou hlavou žena klečí,
či slyší zpěv ten zvučící,
či kněze zbožné slouchá řeči?

Zavanul anděl perutěmi
a měkké vzal ji do náručí
a zdá se jí, že moře hučí,
a zdá se jí o cizé zemi
a v té — však slyš, co chví se z retů,
slyš, jak ta slza k zemi kane:
„Ochraň mi dítě v cizém světu,
ochraň mi dítě, mocný pane!“
A vedle matky děvče mladé
si oči kryje do stínu
a k drvu horké čelo klade
a tiskne ruku matčinu.

— — — —

Zavanul anděl perutěmi
a jako mlhu odvál sen
a na hrobě jen tichý sten
a chodec z mrazné vstává zemi.
A k nebi pne se vížka nízká
a měsíc chvějnou se září
se v kostelíka oknech blýská
a v zmrzlé slze na tváři.

Pekly kočky vánočky
Miloš Kratochvíl

Kdo upeče vánočky?
„To je práce pro kočky!“
Kočky mísí těsto s kvásky,
Rozvalují na provázky.
Pak se daly do pletení:
„Něco zaplést, to nic není!“
Mezi těstovými provázky
Si však zapletly ocásky.
Jak vánočky upletly?
Nijak. Radši utekly!

Jak hrdlička přišla k pásku
František Halas

Maria Panna v samé práci
a Ježíšek nechce spát.
Poklízet vařit zašívat si
a ještě k tomu kolíbat.

Hrdlička lítá samá legrace
nechce se jí mršce do práce.

Durdí se Panna: “Co se máš co smát?
Ježíška budeš kolíbat!”

Kolíbala hrdlička,
kolíbala Ježíška.
Sotva zavřel očička,
ulítla mu hrdlička.

Kolíbka se zastavila, Ježíšek ten pláče zas,
mlíko z plotny utíkalo, k obědu byl právě čas.
“Ty lajdačko hned pojď sem,
počkej my tě přivážem!”

Vzala Panna sametku.
“Ty, ty, poběhlice”
uvázala hrdličku,
rovnou ke kolíbce.

Oběd už je uvařený a Ježíšek spinká dál,
neposeda nesměje se, pásek se jí zařezal.
“Prosím, prosím, Svatá Panno, dej mi trošku zalítat,
já už budu tuze hodná, přijdu zase kolíbat.
Ježíškovi do kašičky,
cukrů, cukrů, cukrů dám,
cukrů, cukrů, do hubičky,
řekni “Už se nehněvám!””

Pana v smíchu klopí řasy:
“Kš, Kš, leť si pohane!
Za trest však na věčné časy
pásek ti už zůstane.

Vánoce
Pepa Nos

Štědrý den se každou chvíli blíží, jen pár měsíců zůstává,
na obloze hvězdy jasně svítí, vánoční čas nastává.

Štědrý den se každou chvíli blíží, jen pár tejdnů zůstává,
na obloze hvězdy jasně svítí, vánoční čas nastává.

Štědrý den se každou chvíli blíží, jen pár dnů už zůstává,
na obloze hvězda jasně svítí, vánoční čas nastává.

Štědrý den se každou chvíli blíží, poslední den zůstává,
na obloze hvězda jasně svítí, vánoční čas nastává.

Slunce zrána za obzorem vyšlo, podívej se z okna ven,
ať je bláto nebo všude bílo, dneska je ten Štědrej den.

Báseň skoro jako vánoční pohlednice
Václav Hrabě

Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlépěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tu šel
štěstí či hrob
hledal v závějích?

Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám

Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje

Romance štědrovečerní
Jan Neruda

Petr usne, sotva lehne;
sotva usne, sen se zvedne:
náhlé světlo po krajině
a tak jasno jako ve dne.

Petr celý vyjevený,
rodinu zří v prostém stáji,
dítě zrovna sluncem září –
v Petrovi až dech se tají.

Vzduch je plný andělíčků,
třpytí se a křídly šumí,
každý zpívá haleluja,
krásně, jak jen anděl umí.

A hle, od vesnice spěchá
všechen lid s radostnou tváří,
napřed muži, staří, mladí,
v čele naši muzikáři.

Vašek velký buben tluče,
Matěj troubí, Martin hude,
Vojta na klarynet píská,
Kuba měchem bas jim dude.

Aj ti hrajou – jako nikdy!
tváře dmou se, lítá ruka –
písnička tak mlaskně skočná,
že až Petru nohou cuká.

Zmlkli. Z řady vystoup’ Brichta,
vyšnořený, oholený,
býval kaprál u hulánů,
dnes je řečník vyvolený.

Postavil se, salutuje,
hrubě spustil: “Kriste pane, –
my nevíme, co je psáno,
ale víme, co se stane.

Ty jsi – já jsem – ba jsme všichni –
povídáme – k boží chvále -“
v tom se zajik’ – jazyk ztrnul
a nemůže o hles dále.

Ruka v úzkostech se svírá,
ret se jako lupen chvěje –
“Ty’s to vyved’!” Petr nahlas
ze sna hulánu se směje.

Ježíšek však milostivě:
“Všichni jste mé hodné děti,
Vaše duše po skonání
hupky na nebe si vletí.”

A teď houfně zpívajíce
předstupují hospodyně,
podávají v pytlích, koších,
dobrého co po dědině.

Máslo, jabka, marcipány,
plátno, šátky, věci steré,
Maria jim přikyvuje,
Josef od nich dary bere.

“Co je tohle?” Petr náhle
poulí svoje oči šedé.
Dvanáct panen třináctou si
na růžové pentli vede.

Dvanáct panen, dvanáct růží.
“Děťátko ty nejjasnější,
přivádíme Anduličku,
že je z nás všech nejkrásnější.”

“To si myslím!” Petr mručí. –
“Anduličku k Tobě vedem,
aby za nás všecky dala
hubičku Ti jako s medem.”

Andulička přistupuje,
sotva ale hlavu níží,
Ježíšek už ručky svoje
kolem její šíje kříží.

Jak se směje, jak ji hladí,
jak se k Andulince tulí –
sotva dostal polibení,
už zas znovu rtíky špulí.

Petr sebou hází, bručí,
jako medvěd když se brání:
“Matka na to mlčky hledí? –
je to pěkné vychování!”

Vánoční píseň
Jaroslav Seifert / Karel Plíhal

Jak ptáci zimořiví v tom teskném příběhu,
ti, které neuživí třpyt hvězdic na sněhu,
my sešli jsme se snící nad lžičkou olova,
kéž by nám mohlo říci náš osud doslova.

Když už se řítí v spěchu ten žaluplný děj,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej,
at’ zvučí trouby hlásné i zpěvy andělů,
dřív, než přijde smrt a zhasne náš dech ve svém pocelu.

A těm u sukní matek dej úsměv do oček,
klín plný cukrlátek a hodně vánoček,
když už se řítí v spěchu ten žaluplný děj,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej….

Vánoční kapr
Jiří Žáček

Vánoční kapr,
ten má život krátký,
vánoční kapr
nenávidí svátky.

Vánoční kapr
na své rybí pouti
nechce být pozřen,
alebrž chce plouti.

Chce klidně plouti
nekonečnou tůní,
kde kapří kmeti
v bahně u dna trůní.

Komu by bylo
býti sežrán milé?
Dejte si radši
řízek nebo filé!

Pustíme kapra,
ať si brázdí řeku
pln optimismu,
radosti a vděku.

Ať si ten kapr
klidně slaví svátky
v rodinném kruhu
s kapry nemluvňátky.

Dejte si biftek,
ať jsou kapři zdrávi!
Pak ovšem budou
protestovat krávy.

Dejte si řízek
ve vánočním čase!
Pak ovšem bude
reptat každé prase.

Člověk má cítit
se zvířaty…Inu,
nezbude, nežli
chroustat zeleninu…

Ladovská zima
Jarek Nohavica

Za vločkou vločka
z oblohy padá
chvilinku počká
a potom taje
Na staré sesli
sedí pan Lada
obrázky kreslí
zimního kraje

Ladovská zima
za okny je
a srdce jímá
bílá nostalgie
Ladovská zima
děti a sáně
a já jdu s nima
do chrámu Páně

Bim bam bim bam
bim bam bim bam
bim bam bim

To mokré bílé svinstvo padá mi za límec
už čtvrtý měsíc v jednom kuse furt jenom prosinec
Večer to odhážu namažu záda
ráno se vzbudím a zas kurva padá
Děcka mají zmrzlé kosti
a sáňkují už jenom z povinnosti
Mrzne jak sviňa třicet pod nulu
auto ani neškytne hrudky se dělají v Mogulu
Kolony aut krok sun krok
bo silničáři ta jak každý rok
su překvapení velice
že sníh jim zasypal silnice
Pendolíno stojí kdesi u Polomi
zamrzly mu všecky CD ROMy
A policajti? Ti to jistí z dálky
zalezlí do Aralky
Ladovská zima
za okny je
a srdce jímá
bílá nostalgie
Ladovská zima
děti a sáně
a já jdu s nima
do chrámu Páně

Bim bam bim bam
bim bam bim bam

Na Vysočině zavřeli D jedničku
kamióny hrály na honičku
takzvané rallye Letní gumy
v tym kopcu u Meziřící
spěchali s melounama
a teď jsou v… Však víte kde
Na ČT1 Studio sníh
Voldanova sedi na saních
A v Praze kalamita jak na Sibiři
tři centimetry sněhu a u Muzea štyři
Jak v dálce vidim zasněženy Říp
řikám si: Praotče Čechu tys byl ale strašny cyp
Kdyby si popošel ještě o pár kilometrů dále
tak jsem se teďka mohl kdesi v teple v plavkach valet
Místo toho aby se člověk bál zajít do Tesca na nakupy
jak jsou tam na tych rovných střechách sněhu kupy
Do toho všeho jak mám zmrzlý nos a líca
z radia zpívá provokater Nohavica

Ladovská zima
za okny je
a srdce jímá
bílá nostalgie
Ladovská zima
děti a sáně
a já jdu s nima
do chrámu Páně

Bim bam bim bam

Vánoční stromeček
Miroslav Florian

Stromku, pojď už dál,
zmrzneš na té pavlači,
ať jsi jedle, nebo smrček,
ať jsi sebemenší skrček,
jen pojď dál, jsi král
jasanů i akátů,
lip ve vonném brokátu –
ze všech stromů země zdejší
budeš večer nejkrásnější,
ze všech, ze všech nejsladší!

Ukolébavka vánoční
Jan Neruda

Spi, Jezulátko, spi!
Zas chudých lidí chudé dítě
jen do jesliček uloží Tě —
ach, kolikrát už lidstvu dáno
a Jidáši vždy zaprodáno,
spi, Jezulátko, spi!

Spi, Jezulátko, spi!
Spi sladce na tom seně holém,
my dech tajíme všichni kolem,
vždyť Tobě, věčné pravdy synku,
je také třeba odpočinku,
spi, Jezulátko, spi!

Spi, Jezulátko, spi!
a nabeř v spánku nové síly,
máš konat ještě mnohou míli:
té cesty lidstva ku spasení,
té ještě dlouho konec není —
spi, Jezulátko, spi!

Spi, Jezulátko, spi!
Za Tvé o bratřích naučení
svět vezme Tě zas do mučení
a než se lidstva pouta zdrtí,
je třeba ještě velkých smrtí —
spi, Jezulátko, spi!

O koledě
Bohuslav Reynek

Vytušenou přítomností
samota se prolíná.
Přílivu jest hodina
dalekých a plachých hostí.

Ořechy jsou na ubruse.
Kočky stín ztich na stěně.
Prosvítají růměně
tváře jablek, zimní, rusé.

Nepřítomní zapomněli.
Stesk už mnohých nehledá.
Jizbou voní koleda.
Nezření se o ni dělí.

Přístav utajených říší
čekání tmu odívá
v slibů roucha zářivá.
Kdo je sám, vždy kroky slyší.

24. XII.
Viktor Dyk

V prosinci denní svit až příliš brzo šedne.
A štědrým večerem už bylo odpoledne.
A otec nedočkav byl jak my, ne-li více,
zřít oči zářící a rozpálené líce,
stát, svědek radosti, u vánočního stromku:
„Teď jde už Ježíšek, teď asi došel k Chlomku.
Jen jestli dojde sem, nepadne do závějí.“

Jsou, kdož spíš dávati, než bráti sobě přejí.
Vzpomínám tiše si na smích, jenž zníval kdys.
Denně se propadá nějaká Atlantis,
nad zemí někdejší se brázdí vlny moře,
jež smetou úsměvy, jež smetou jas i hoře.
Denně se propadá svět nějaký a vzniká.
Kde jinde žili by mrtví než u básníka?

The post Vánoční básničky i písničky, které nás těší nejen o křesťanských Vánocích first appeared on Čítárny.

Poetický rok. Zima a zimní poezie ve verších českých básníků. Skácel, Březina, Toman, Mikulášek, Hora, Vrchlický, Neruda, Zahradníček, Hrabě, Hrubín, …

Jan Skácel / Vteřina v lednu

A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.

Oldřich Mikulášek / A potom k večeru

A potom k večeru, když stále, stále sněží,
je slyšet hudbu; komu nezněla,
nemohl, Petrove, na špičkách dvou tvých věží
viděti tancovat bílého anděla.

Trochu se zachvíval a se závanem křídla
zdvihl se vítr, vločky na mě vál.
Jednu z nich polkl jsem, aby se nenastydla
a jako zázrakem sníh kolem roztával.

František Hrubín / Zima

Zmrzl rybník, struha,
už je zima tuhá.
Led už drží na kaluži,
kdo tam bruslí, ať se tuží.
Už je sněhu převelice,
nebojím se metelice.
Ať si hvízdá meluzína,
jenom když je prima zima.

Jan Skácel / Sníh, když se brzy stmívá

Napadl čerstvý sníh,
je noc
a chlapci na kytaře hrají jedním prstem

můj bože, nevím komu,
hrají si v chůzi a není toho moc,

není to nad ticho,
nad tmavá žebra stromů,
není to vůbec nic –

a přece.

Únor / Karel Toman

Kdo ticho miluješ a samotu
a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí
nasloucháš rytmu života,
zda někdy neslyšíš
hlas hlubin ?

Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání.
Mlčení země bolí.
Však dole
tep srdce chvěje se a skrytý pramen temnot
dere se k světlu.

A píseň mladých vod
tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí,
že v zoufalství snad, ve víře však nejsme sami.

První sníh / Otokar Březina

Aj, první sníh! Zem šat má sněhobílý
jak zimy nevěsta – však smutná, bledá…
sta stromů k nebi suché ruce zvedá
a prosí o pomoc, leč marně kvílí…

A jízda větrů po krajině pílí
a k sňatku tomu svědky – mrazy hledá,
a s nebes výšin mlha tmavošedá
jak závoj v lože svatební se chýlí…

Aj, první sníh! Vše jednotvárné kolem –
Ó zemi smutná, kam tvá prchla krása,
jež vábila nás lesem, luhem, polem?

Aj, první sníh! Jak duší to as víří,
když v tmavý vlas nám smutné stáří střásá
svým dechem první sněhobílé chmýří?

Vánoční / Fráňa Šrámek

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
až lesní půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dětinný,
a v rukou žmoule beranici,
včarován v ticho mýtiny
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světýlka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu blízko budu již.
Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…

Zima / Jan Zahradníček

Velurové záclony mrazu střásají přítmí vzpomínek
Vlněné šátky mlh nehybně visí do ticha
Slunce ponurý ledoborec proplouvá krami obzoru
Rtuťový sloupek mícha atmosféry prudce vysýchá
Vyzáblá země tekutým vzduchem balzamovaná
Paralytická obloha kráter vesmírného malstromu
Tetelíme se očekáváním milosrdných katastrof
Do krve nás rozleptává příboj fičících atomů
Nic se nezmění Ach nic se nezmění
Všemi životy bude prosakovat láska k této zemi
Její posupný praporec rozvinuje se do mých snů
Přikrývaje mne soumrakem z kterého teskno je mi.

Báseň skoro jako vánoční pohlednice / Václav Hrabě

Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlépěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tu šel
štěstí či hrob
hledal v závějích?

Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám

Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje

Jan Skácel / Zimní krajina srdce

Na stromech černé plody zimy
země až na kost
prázdno dálka

A zůstat sám a mezi svými
jak nad zamrzlou vodou lávka

Zimní / Jan Neruda

Své čelo mi do okna vtlačila
a bílým svým okem se dívá –
já vidím ji, zimu, tu paní zlou,
jak mlhavým prstem svým kývá.

Je ticho, je mráz a mdlá noha má
si na prahu vykročit váhá,
však zima po horoucí dlani mé
již mlhavou rukou svou sáhá.

A pozvolna ruku tu pozvedá
a klade ji kolem mé šíje –
ta vražedná žena! Vždyť cítím již,
jak ze prsou dechy mi pije!

A cítím, jak v ledovém objetí
tvář bledne, ret rychle jak chladne,
jak tepna se ve skoku zaráží
a srdce jak klesá a vadne.

Zima / Jan Neruda

Přede dvorem stará vrba,

pně už vydoutnalé,

samá jizva, samá troucheň-

kdy ji podtít ale?

Z jara, když jí zbylá větev

květem pookřeje?

V létě, když své staré tělo

na sluníčku hřeje?

Či snad v zimě? Spí pak jistě?

Necítí to ani?

Starý strom a starý člověk

má tak málo spaní!

Zimní pohádka / Josef Vrchlický

K nám z jihu přišel divný host
na sever chladný, mrazivý,
ret jeho sterou písní zněl,
zrak něhou háral blouznivý.

A dokud leto trvalo,
žil u nás tich a spokojen,
však v podjeseni zaplakal
a po prvé byl nešťasten.

A když napadnul první sníh,
pad’ v srdce hosta divný žel,
zamyšlen stával u okna,
až všecky písně zapomněl.

Vlas jemu zbělel pomalu
jak sněhy, které spadnuly,
a oči, druhdy jeden lesk,
hluboko v důlkách zhasnuly.

A denně stával u okna,
uvadlé růže na skráni,
a zíral, plání sněhovou
jak poletují havrani.

Oh, což se jeho kalný zrak
tím sněžným polem natěká!
jak líto mi ho u srdce,
oh, zda se jara dočeká?

I usnul kdys – a divný sen
se sklonil jeho do duše,
to zdálo se mu o jaru,
a on se usmál v předtuše.

A myslí jeho táhlo to
jak ptačí zpěv, jak dívčí smích,
že kalné oči zaleskly
se opět v slzných krůpějích.

I snil, že k němu kloní se
postava plna božských krás
a fialkami propletá
ten zšedivělý jeho vlas.

A venku náhle, jaký div!
tam roztál sníh a zmizel led,
a země stála v kráse své,
nevěsta jara na pohled.

Na stromech květy, v houští zpěv
a sedmikrásky po pláni –
cizinec mrtev – v duši klid
a na rtu blahé usmání…

Jan Skácel / Andělé

Jestli vám vydám všechny svoje čerty
odejdou s nimi moji andělé

Zůstanu sám a bude mi to líto
a ptát se budu kde je naděje

A marně za mne z rozbořených zvonic
dřevěné zvony budou vyzvánět

Zelené sněhy nedosněží
andělé bílí nevrátí se zpět

Zima / Josef Hora

Někde v noci mezi topoly
zvoní zvonky, křupe koní klus.
Ale ne. To jen tak pobolí
vzpomínka na široširou Rus.
Štíhlé břízy do nedohledna,
na závějích měkký, modrý stín.
A těch oblak hloubka bezedná,
v nichž si koupal oči Jesenin.
Někde v noci mezi topoly
zvoní z cerkve na kost zmrzlá zem.
Mrtvý Jesenin tam blábolí
modrý verš nad černým traktorem.

Zimní den / Jan Skácel

Za stromy které bez nás samy
pohubly tolik od mrazu
vychází slunce z čerstvé rány
při zemi trav se drží tma
je velké ticho mezi námi
neznámá zvěř už ustala
brodit se lesy Zotvírány
zůstaly sny a do rána
počalo hojně sypce sněžit
Kam oko dohlédne sníh leží
a přes pole kdo cestu má
pevně se halí do kožichu
A dospělý v tom přísném tichu
prosí a žebrá o něhu
a chtěl by všechno teplé zlato
čurané dětmi do sněhu

Sníh / Vladimír Holan

Sníh začal padat o půlnoci. A je věru pravda,
že se nejlíp sedí v kuchyni,
i kdyby to byla kuchyně nespavosti.
Je tam teplo, vaříš si něco, piješ víno
a hledíš oknem do důvěrné věčnosti.
Co by ses trápil, zda narození a smrt jsou jenom body,
když přece život není přímka.
Co by ses mučil pohledem do kalendáře
a staral se, kolik je ve hře.
A co bys doznával, že nemáš
na střevíčky pro Saskii?
A pročpak by ses holedbal,
že trpíš víc než jiní.
I kdyby na zemi nebylo ticha,
to sněžení je už vysnilo.
Jsi sám. Co nejmíň gest. Nic na odiv.

The post Poetický rok. Zima a zimní poezie. Skácel, Březina, Toman, Mikulášek, Hora, Vrchlický, Neruda, Zahradníček, Hrabě… first appeared on Čítárny.

Český bard Jan Skácel. Když posloucháte jeho poezii, cítíte, jak vás hladí a zároveň se vrývá pod kůži. Najdeme v ní všechno, co nás životem provází, co nás trápí i těší. Je zde láska, sny, pábení, víno, dětství i stárnutí, samota i stesk, radost i květy léta.
Svět Skácelův je jako lék, který bereme na svou nemocnou duši, jež potřebuje uklidnit, pohladit a nasát živou energii.

Jan Skácel byl mimořádný básník, z každého jeho slova to cítíme…

A dej mi sílu unésti
všechno, co změnit nemám sil
Odvahu, abych to, nač stačím
na tomto světě pozměnil
A také moudrost abych znal
a od sebe to rozeznal.
…Motlitba

Jan Skácel a jeho básně se nedají rozebrat, dají se jen cítit. Jsou jak jarní vzduch, když kvetou třešně. Můžeme jen žasnout nad neuvěřitelnou bohatostí obrazů světa, který Skácel vidí  kolem nás a který my můžeme vidět tak poeticky a přirozeně až mrazí.

Studánka

e studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil.

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál.

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj.

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál.

Modlitba za vodu

Ubývá míst kam chodívala pro vodu
starodávná milá
kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinou
aby se napili z dlaní

Voda si na to vzpomíná
voda je krásná
voda má
voda má rozpuštěné vlasy
chraňte tu vodu
nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd

A přiveďte k té vodě koníčka
přiveďte koně vraného jak tma
voda je smutná
voda má
voda má rozcuchané vlasy
a kdo se na samé dno potopí
kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek

Voda je zarmoucená vdova
voda má
voda má popelem posypané vlasy
voda si na nás stýská

Podzim s mrtvým jestřábem

Krajina v mlhách Podzim hodil
kamenem zlatým ze všech sil
a u trati se v telegrafních drátech
s výkřikem jestřáb oběsil

Na nebi slunce jako jáma
do dálky běží telegrafní drát
a jako prázdná rukavice z peří
mrtvola ptáka visí za pařát

Přísloví

Tak jsem se nad světem trápil,
až jsem si začal vymýšlet přísloví.
Jsou dlouhé pravdy a jsou pravdy krátké.
A nepřijde-li trest hned vzápětí,
musíš si vinu odžít životem.
A nikdo neodčiní čin.
A nikdo nedokáže složit písničku
pro slepé děvčátko a ptáka bez křídel.
 

Zimní krajina srdce

Na stromech černé plody zimy
země až na kost
prázdno
dálka

A zůstat sám a mezi svými
jak nad zamrzlou vodou lávka
 

Večer na předměstí

Mám rád tu chvíli Jak stín laní
spočívá na ní neulhání
a vážně hasne denní jas

Je slyšet dětské hlasy z dvora
průčelí domů zrůžověla
zvoníci berou za provaz

Pořád

Neúnavně po celý den sněží,
jako by chuligáni ubili
lahvemi piva
na nebesích labuť
a smutné peří dolů padalo.
Tolik se bojím ticha do němoty,
té tíhy na stromech a věčnosti,
co v lidech přestala.
A nestydím se ani za nehet
za svoji úzkost, bože, ty to víš.
Padá to na mne tiše, beze slova,
jak marná lítost,
aspoň té jsme schopni,
a na laskavé slovo čekáme,
zatímco venku, za oknem to padá.
A pořád dál a hůř.
 

Slova

Ta vyprošená na poslední chvíli
do mála zbývající
musí nám nyní stačit

Pověz mně
kolik jich potřebuje verš
aby ho nebylo příliš

A kolik kamínků se vejde na dlaň dítěte
a kolik do bolavých úst

Po celý den jsi zahazoval slova
aby ti zbylo večer na báseň

Někdo jde za námi a sbírá

The post Jan Skácel. Básně českého barda jsou jako naděje s bukovými křídly first appeared on Čítárny.

Jako všechny verše jeho, jsou i jeho knížky pro děti skvostné, plné hříček, humoru a laskavého slova. Jan Skácel jich napsal celkem sedm a všechny jsou, bez výjimky, pokladem české slovesnosti. Přežívají generace a jejich oblíbenost neklesá.

Uspávanky
1983, ilustrace Ota Janeček
Básničky koncipované jako vyprávěnky dětem před spaním. Myslím, že spolu s Halasovým Před usnutím patří Uspávanky k tomu nejlepšímu z poezie pro děti.

Uspávanka s chlapcem, který dělá stojku na hlavě
Chlapec dělá stojku,
podívej se, hle,
nohama je vzhůru,
stojí na hlavě.
Všechno je hned jiné,
všechno dole hlavou,
na zemi je nebe,
lodě v mracích plavou,
a jak obrátil se
náhle chlapci svět,
palouk, les i domy,
jak mám přivonět k fialkám a bezu,
chrpu utrhnout,
když na hlavě stojí,
když se nesmí hnout,
aby neupadl,
pro jediný květ,
pro jedinou chrpu
nepřevrátil svět.

Pohádka o velkém samovaru
1961, Ilustroval Karel Svolinský
Dlouhá veršovaná pohádka, která má hodně zajímavých chytlavých narážek, kterých si tenkrát cenzoři ani nevšimli, ale o to víc pak kolovala pohádka mezi lidmi.

Za sedmi horami a lesy
žil kdysi dávno
jeden car.
Měl černý vous,
měl divné oči,
a velikánský samovar.
V té zemi bylo strašně zima,
i písnička tam
mrzla v led.
Car roztopit dal samovárek
a v zámku bylo teplo hned.

Kam odešly laně
1985, ilustroval Josef Čapek
Básně na motivy pastelů Josefa Čapka s obrázky hrajících si dětí.
Cyklus Čapkových obrazů byl veřejnosti prakticky neznámý, dokud jej v roce 1981 neuviděl Jan Skácel. Čapkovy pastely ho inspirovaly k veršům, které jsou svou hravostí a hladivostí osloví jhak děti, tak jejich rodiče.

Hádanka
Jak rozeznáme otakárka
od modré chrpy v obilí?
Motýl je kvítí, které lítá,
když nelítají motýli.

Proč ten ptáček z větve nespadne
1988, ilustroval Josef Čapek
Básně na motivy pastelů Josefa Čapka, tentokrát s obrázky zvířat

O čem se ptáčkům zdává
Zpívají ptáci celý den
a mají hlásky jako len.
Zpívají dnes tak jako včera,
po celý den až do večera.
Až dozpívají, půjdou spát,
sny krásně se jim budou zdát.
O loukách, o voňavém kvítí
a o měsíčku, který svítí
celou noc ptáčkům do hnízda,
když ticho na prst zahvízdá.

O pejsku Ťapovi, výru Výrovi, slavíčku Slavíkovi a kočičce, která se moc styděla
1998, Ilustrovala Vlasta Baránková
Verše jsou z autorovy pozůstalosti a k jejich vydání připravil J. Opelík
Málo známá knížka Skácelových veršů pro nejmenší děti, o zvířátkách, plná humoru a autorovy osobité poetiky.

Každé zvířátko má práci,
zbytečně čas neutrácí.
Zeptejte se třeba výra,
pročpak oči nepřivírá.
Význam výra velmi tkví
v tom, že výrá na větvi.
Neboť ze všech možných zvířat
Dovede výr nejvíc výrat.
Výrá výr a výrá moc,
nevadí mu, že je noc.
Oči ve tmě přivírat
nehodí se pro výra.

Pohádky z Valašského království
2006 (2. vyd.), ilustrovala Galina Miklínová
Pohádky z Valašska, které před stopadesáti lety sesbíral B. M. Kulda (Moravské pohádky) a před dvaceti lety převyprávěl Jan Skácel.
Druhé vydání knihy, která v době, kdy měl Jan Skácel zakázáno publikovat, vyšla pod jménem jeho přítelkyně Blanky Stárkové.

Jak šel brousek na vandr
1961, ilustroval Jan Kubíček
Veršované vyprávění s pestrými obrázky o brousku, který se vydá do světa hledat práci. Téma je sice dost poplatné socialistickému realismu, ale talent i tady Skácel nezapře a koneckonců i malé ponaučení, že bez práce nejsou koláče.

The post Jan Skácel a sedm krásných knížek pro děti plné básniček first appeared on Čítárny.

Řeknu to na rovinu. Nechápu jak souvisí básník Jan Skácel, jeho poezie a nerezové trubky. I když moravský básník je svou přímočarou a zemitou poezií velmi oblíbený, v žádné své básní trubky neopěvuje a pravděpodobně k nim ani neměl poetický vztah. Jedině s výjimkou heveru (trubkovitého skla, pro tahání vína ze sudu), kterou vinaři používají v příjemném rituálu koštování. Proč právě takový paskvilový produkt nakonec vyhrál?

O důvodech brněnské poroty, jež vyhodnotila trubkovitou sochu Jiřího Sobotky jako vítěznou, čteme v PL (28. 5. 2015) kuriózní vysvětlení:

“Celkové pojetí je silně ovlivněno současnou estetikou 3D modelování, která se dnes dostává ke slovu nejen v oblasti sochařství, ale především v odvětví produktového designu.”

A autor dál dílo porovnává s údajně úspěšným projektem národního kýčaře Davida Černého, jehož podobně znetvořený, otáčivý portrét France Kafky (Praha, Quadrio) musel být původně určen pro kolotočářskou společnost v Hornídolní.

Vypadá to, že uměleckost a estetičnost na veřejném prostranství, které by měly být hlavními kritériemi hodnocení, je zde bez okolků nahrazeno produktem, ke kterému se směřují hodnotící argumenty stejné, jako u kelímku na jogurty.
Jako velmi komické vyznívá další konstatování poroty, že:

“struktura povrchu kopírujícího tvar básníkova obličeje je oživena průhledy skrz jednotlivé komponenty a umožňuje tak jak živou interakci objektu s okolím, tak neotřelý interpretační rámec: návštěvník parku může vnímat okolní realitu prizmatem básníka.”

A nakonec, skutečná bomba.
QR kod, který bude na díle přítomen, má seznámit návštěvníka s dílem autora a jeho životem. Pokud ovšem návštěvník má patřičný app a phone, aby si data mohl stáhnout. Jinak smůla. Nebude mít tušení, před čím stojí. Ano je to socha Jana Skácela, která s jeho dílem nemá nic společného.

Podtrženo a sečteno:
Už při prvním pohledu na “dílo” je jasné, že hlavním kritériem nebyla uměleckost ani smysluplnost a už vůbec ne úcta k básníkovi, ale limitující finanční částka silně komunikující s limitem myšlení kvalifikované poroty. V Brně tak vznikl za dva a půl miliónů korun neobyčejný kýč. (původně několik set tisíc korun) Ten spolu s podivnou sochou Mozarta nebo s dalším povedeným kýčem, žárovkami na Malinovského náměstí, ocení každý facebookovský návštěvník, protože se před nimi dobře dělá selfie.
My ostatní musíme být nadšeni, že poprvé na světě se budeme moci seznámit s dílem a myšlením moravského barda skrze nerezové trubky a vlastního mobilu. Zároveň svým nadšením přispějeme “k ozvláštnění a kultivaci daného prostoru.”

Od října 2016 je v Brně další povedená taškařice brněnských radních, podobně jako trapně stupidní propagační video, lákající k návštěvě Jihomoravského kraje především dementní návštěvníky.
A jsme konečně doma. Známe hlavní důvod, kterým se různobarevní soudruzi z brněnské radnice řídí.

The post Jan Skácel Kýčovitý. Brno má další paskvil z nerezových trubek. Prý pocta básníkovi first appeared on Čítárny.

Vždycky jsem přemýšlel, co vlastně chci od života, někdy jsem si už docela myslel, že to vím, ale nakonec to taky nebyla pravda, napsla moravskyý básník Jan Skácel.
Nedávno mne v tomhle přemýšlení vyrušili a svěřili mně malého chlapce, abych ho večer hlídal a zbytečně nepřemýšlel, protože viděli, že stejně nedokážu nic kloudného vymyslet. A zrovna tohle způsobilo, že jsem na to najednou přišel. (Oni seděli zatím v divadle a nic zlého netušili.) Bylo to takhle: Osvícení na mne sestoupilo, když jsem se toho malého kamaráda optal, co chce k večeři.

Pravil, že neví, ale rozhodně něco jiného. Trvalo mi dobrých pět minut, než jsem znova nabral dech. Pak jsem jednal, jak život vyžaduje. Láskyplně jsem mu jednu vrazil a uvařil mu krupičnou kaši. Trochu se mi připálila, ale takový je život. Něco jiného. A tak tomu je až do smrti.. Od té taky chceme taky něco docela jiného. Chlapec trochu popotahoval, tak jsem ho uložil do postele a přečetl mu z Knihy džunglí kapitolu o tom, jak se dal Maugli mezi opice. Usnul blaženě. A já jsem si sedl k nočnímu oknu a díval jsem se na krásný strom, který stál na ulici a nechtěl být nic jiného než krásným stromem.. Záviděl jsem mu všechno. Listí, haluze, vítr, hudbu i kulatá léta. Byl výraznější než já.

Tuhle historku mi vyprávěl přítel tak smutný, že je téměř veselá. Pokusím se ji povědět dál. To pro její tiché, zarmoucené ponaučení. Pokusím se to říci jeho vlastními slovy:

Měl jsem předka, který byl slavný na celé naší ulici, pravé půlce náměstí a ještě v několika domech. Neměl jsem ho rád. Příliš mi ho doma připomínali a dávali za vzor.
Potom se moje rodné město rozhodlo, že uctí památku slavného předka.
Sochař, který vymodeloval bustu, byl mladý člověk a nosil plnovous.
Odlili předka a poprsí se povedlo. Až na to, že se strašně lesklo. Neřeknu jak.
Potřebovalo to patinu.
Sochař pravil, že se to už nějak udělá.
(Byl z našeho města a nosil plnovous.)
“Takhle nemůže zůstat,” pravil, “je moc zlatej.”
V tom jsem mu dal za pravdu. Ostatně moje babička vždycky tvrdila, že náš slavný předek byl zlatý člověk. Poprosil mne, abych mu pomohl.
Vzali jsme slavného předka a odnesli ho na zahradu. Tam stál mezi angreštem a rybízy dřevěný záchodek. Uvázali jsme slavného předka na řetěz a spustili ho hlavou napřed do kulatého otvoru. Bylo v tom cosi nesmírně srdečného. Na dveřích záchodku zelo velké vyříznuté srdce, kterým vlétaly dovnitř včely.
“Za čtrnáct dní nám krásně zezelená,” pravil sochař.
Díval jsem se na něj s obdivem.
Nelhal.
Když ta sláva přišla a město odhalovalo slavného předka, byl zelený. Měl patinu, kterou by mu záviděl Verrocchio i Coleone.
Jenomže se od něho vinul pramínek zvláštní, nedefinovatelné vůně.
Při slavnostním proslovu lidé zneklidněli. Začali si nenápadně prohlížet podrážky, ale linulo se to dál a brzy toho byla plná aula místního gymnasia.
Mně to nevadilo a sochař měl radost z patiny.
Byl docela zelený, ten náš slavný předek, a linul.

Z knihy Jana Skácela “Jedenáctý bílý kůň”. (1964)
Soubor krátkých publicistických próz Jana Skácela, reflektující dění kolem sebe, je rozčleněn do pěti částí (Labuti má i loutno má, Chlapeček cvičí mouchu, Malé recenze, Chodníčky, Byli tři). Knížku doplňují vynikající ilustrace J. Steklíka. Titul má původ v lidové pověře, podle které potkat koně, z nichž jedenáctý je bílý, znamená štěstí. Ladění textů předznamenává autorovo moto:

“Chtěl jsem, aby tahle knížka byla trošku veselá, kapánek smutná, maličko sentimentální a hodně obrázková, nic víc jsem nechtěl”.

Posmrtně vydané pokračování předchozího díla vyšlo s názvem Třináctý černý  kůň (1993).

Jan Skácel (7. února 1922, Znorovy – 7. listopadu 1989, Brno)
Básník otázek a údivu a tajemství hledání a okouzlení. V jeho krátkých básních plných náznaků vidíme jak lásku, zrození, tak bolest a smrt. Je znám jako milovník metafor: “měsíc jako chromý pastýř o holi”, “měsíc – kuna na ošatce hvězd”. Jeho básně jsou plné barev: “křikem žab se zelenala noc”, “modře ze sna křičí pávi”, kradeným koněm podzim rzá”, “den bílý jako ovečka”, “na malinovém nebi rozpouští se den”.
Byl jeden z posledních velkých a populárních českých básníků 20. století.
Zemřel pár dní před nejdivnější  českou “revolucí”, 7. listopadu 1989. Bylo mu 67 let.

Básně Jana Skácela…

Smuténka

To až se v září stmívá,
už bez sametu, drsně, naholo,
po poli chodí smuténka
a zpívá,

smuténka chodí kolem hrud
šedých jak skřivani a zpívá,

(je příběh starší nežli já,
než moje smrt,
než smutek ze mne, odpusť)

zpívá si na poli smuténka
a chodí
po konopných cestách podzimu.

Chvíle

Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,
kdy někdo z nás dýchá.

Zlatá brána

Hledal jsem hezké slovo pro tebe
a měl jsem na jazyku temnou višni.
I chřástal se mi líbil,
také tráva.

Dokonce autogén.

A náhodou jsem našel nejhezčí,
dívej se, venku POPRCHÁVÁ.

Není to zlatý červencový liják,
co je jak mečem podepřená brána.
Můžeme vejít. Hlava nesejde.
Venku jen trochu, drobně POPRCHÁVÁ.

Stopadesátý sonet o jaru

Jaro je tak křehké
až se světlo láme
pomalu
slimáčími růžky

se odhodlává tráva
listí má prsty
k zemi svěšené
a ráno nepřestává

po celý den
a trvá přes půlnoc
a do poslední chvíle

na větvi hlohu
zpívá v dešti kos
a šílený je

Naděje s bukovými křídly

novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře

někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového

Vteřina v lednu

A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.

Přísloví

Tak jsem se nad světem trápil,
až jsem si začal vymýšlet přísloví.

Jsou dlouhé pravdy a jsou pravdy krátké.

A nepřijde-li trest hned vzápětí,
musíš si vinu odžít životem.

A nikdo neodčiní čin.

A nikdo nedokáže složit písničku
pro slepé děvčátko a ptáka bez křídel.

Na slunci

Povříslem hrubým svázalo nás slunce.
Ó, jak bodají
osiny žhavé. Když jsi ruce zvedla,
zakroužil smolný dým

tak hoří dřín, tak modřín v ohni praská,
uťatý smrček, jenom břízka ne.
Tak mokrým dřevem prohořívá láska,
dříve než plamen k slunci vyšlehne.

Večer

Pěšiny vedou do polí
a končí
kde nic nebolí
a jabloně jsou plané

A měsíc
bílý srpek dne
vyžíná ticho z kamene
a říká neříkané

Píseň o srdci

V malinkém krámku ve kterém čas dříme
půvabná prodavačka řekla mi
dobrý den pane čím vám posloužíme
hlas měla jako z hedvábí
a když jsem pravil že chci její srdce
namítla tiše: to se smí?

Srdce můj pane to se neprodává
srdce je přece víc než diamant
ta věc se pane jenom darem dává
já svoje prodat nehodlám
Smekl jsem klobouk opustil jsem krámek
a byl jsem na ulici sám

Ta dívka ale za mnou z krámu vyšla
hedvábným hlasem na mne volala
nermuť se chlapče že jsem byla pyšná
já nechtěla být k tobě zlá
za lásku hochu dám ti svoje srdce
za lásku bych je rozdala

Na tomto světě na prodej je všechno
i čest a sláva všichni o tom ví
jen čisté srdce krásné čisté srdce
na žádném rynku není ke koupi

The post Jan Skácel. Malá recenze na život populárního moravského barda first appeared on Čítárny.

Populární básník Jan Skácel napsal i básničky pro děti, koncipované jako milé vyprávěnky před spaním. Myslím, že spolu s Halasovým Před usnutím patří Uspávanky k tomu nejlepšímu z poezie pro děti. Navíc vydání s ilustracemi Oty Janečka patří mezi skutečné skvosty.

Jan Skácel / Uspávanky / ilustrace Ota Janeček / 1983, Albatros

Uspávanky:

Uspávanka s chlapcem, který dělá stojku na hlavě

Chlapec dělá stojku,
podívej se, hle,
nohama je vzhůru,
stojí na hlavě.
Všechno je hned jiné,
všechno dole hlavou,
na zemi je nebe,
lodě v mracích plavou,
a jak obrátil se
náhle chlapci svět,
palouk, les i domy,
jak mám přivonět k fialkám a bezu,
chrpu utrhnout,
když na hlavě stojí,
když se nesmí hnout,
aby neupadl,
pro jediný květ,
pro jedinou chrpu
nepřevrátil svět.

Uspávanka s plavčíkem a velrybou

Plavčík je onen, kdo se plaví
na moři,
a ne ze zábavy.
Není to žádná legrace
choditi na loď do práce.

No zkrátka, plavčík, toje pán,
co na moři je zaměstnán.

Na lodi, která ryby loví,
šplhati musí do lanoví
a čistit mosaz, až se blýská.

Na souši se mu spíše stýská.

A tak ti budu vyprávět
o plavčíku, co málem svět
obeplul na své plachetnici

a jmenoval se plavčík Jan
a doma říkali mu Janek.

Taková loď si žádá vánek,
když ten se opře do plachet,
nemůže plavčík zahálet.

Kormidlo velikánské třímá,
aby loď plula hezky zpříma.

Kormidlo třímá bez únavy
a ryby vystrkují hlavy
z moře, jež tiché je jak laňka,
a obdivují toho Janka.

A tleskají mu ploutvemi.

Plavčík Jan na obdiv si zvykl
a časem natolik už zpychl,
když ryby tleskaly mu zvučné,
že třímal jenom jednoručné.

A když tu slávu takhle nesl,
do hlubin náhle koráb klesl,
protože najel na útes.

Plavčík Jan taky na dno kles.

Nahoru vyplaval však zručně
a tentokráte obouručně.

Rybky, co tleskaly mu právě,
zatímco oddával se slávě,
jakmile nastala ta změna,
vzaly hned ploutve na ramena.

A najednou byl v moři sám.

Ať plaval sem, ať plaval tam
a vlnami si cestu razil,
na živou bytost nenarazil.

Oceán tichý byl jak laň
a po něm plaval plavčík Jan.

A kde se vzala, tu se vzala,
velryba к němu připlavala
a on ji na nos políbil.

Zkušený plavčík nelíbá
na širém moři velryba
a s velrybou j e také potíž.

Hle, co se stalo: náhle totiž
velryba zívla velmi zjevně
a plavčík Jan už nebyl zevně.

Najednou celý uvnitř byl.

Co ti mám ještě vyprávět?
Plavčík Jan obeplouvá svět
a nic mu к štěstí nechybí
v břiše veliké velryby.

Přes kostice se na svět dívá
a někdy velrybě té zpívá,
velryba sama nezpívá si.

A nezpívají medúzy,
nateklo by j im do pusy
to slané moře,
jež je věčné.

A tak na cestě nekonečné
zpívá si jenom plavčík Jan.

Houpy, houpy, houpy hou,
ryby plují pod vodou,
ryba není žádné ptáče,
vpředu plují zavináče,
za makrelou tlustí sledi
a velryba naposledy.

Ve velrybě jako pán
prochází se plavčík Jan.

Ve dne plují, v noci spí,
vůbec nic jim nechybí.

Uspávanka se sněhem a krásnou paní

V ledové sluji
z jinovatky krajku
okolo hrdla krásná paní má

a zpívá šeptem,
zpívá uspávanku
a j e to píseň celá stříbrná.

V zavátých úlech
včely střeží med,
ve sněhu zajíc
udělal si jamku,

a spi, můj hochu,
už i medvídek
celý se schoval
do zimního spánku.

V ledové sluji
z jinovatky krajku
okolo hrdla krásná paní má

a zpívá šeptem,
zpívá uspávanku
a celou zem tou písní uspává.

Uspávanka s Hokusajem

Kdo chytne ptáčka, který uletí,
odnese domů
celé moře v hrnku,
a kdo namaluje pro děti
vrabečka na rýžovém zrnku.

V Japonsku,
kde je hora Fudži
a pod ní
bambusový háj,
dokázal to
a jiné věci
malíř a mistr
Hokusaj.

Když doslechl se,
že j e jaro,
nic nemeškal
a hned tam šel
a poklonil se
švestkám v květu,
domů se vracel
cestou včel.

H
jako velká
hora Fudži,
O
jako něco
na okraj,
К
jako kúra
starých stromů,
U
jak by u vrat
někdo stál,
S
jak když vítr
listí střásá,
A
jako v slovech
a tak dál,
J
jako jíní
bílá krása

a máš to jméno HOKUSAJ.

Přál volnost ptáčkům, kteří uletěli,
nenosil marně
modré moře v hrnku
a namaloval, když to děti chtěly,
vrabečka na rýžovém zrnku.

V Japonsku mají
horu Fudži,
bambus, sopky,
v sopkách vře
vřelá láva,
perly,
kraby
a japonského císaře.

A navíc
hrdé samuraje,
každý z nich nosil
meče dva
a statně stínal
stínům hlavy
a bral to
hlava nehlava.

Ať letí ptáčci, kteří uletěli,
divoká husa
kníhá noční tmou,
i kdyby dvakrát ostré meče měli,
let vodních ptáků nepřetnou.

Volavky stály
nad jezerem,
křik ptactva přikryl
rovný kraj,
s podzimem poslal
císař posla
na skvostném koni.

Hokusaj
rozlomil pečeť,
přečetl si,
co po něm císař
tolik chce:
rozkázal
namalovat obraz
před celým dvorem,
ale bez štětce.

Kdo chytne ptáčka, který uletí,
donese domů
celé moře v hrnku,
něco je pro císaře, něco pro děti,
a tohle nešlo na rýžovém zrnku.

Zazněly gongy
za hradbami,
v paláci
určeného dne
usedli u stěn
samuraji,
dva ostré meče
na klíně.

Císařovniny
dvorní dámy,
krásné
až téměř к nevíře,
se shromáždily
v pestrých šatech
a rozevřely
vějíře.

Ať letí hejno, které uletělo,
nikdo z nás nesmí
rušit ptáků let,
vždyť přišel mistr, co se poté dělo,
to nelze jen tak povědět.

Hokusaj,
když sdělili mu císařovo přání,
aby vyhotovil v přítomnosti dvora obraz
a nedotkl se přitom štětce,
rozvinul po podlaze palácové síně
svitek papíru
a namaloval na něm koštětem
široký modrý pruh.

Vzal z rukou sluhy kohouta,
smočil mu nohy v barvě rudé jako krev
a hnal jej napříč.

Potom prohlásil:
Výsosti,
to je obraz řeky Tatsuta,
po které plyne listí podzimu.

Tak pravil malíř Hokusaj před celým
císařovým dvorem včetně císařovny,
samurajů a krásných dvorních dam.

Potom učinil, co mu přikazovalo
svědomí a dobrota srdce:

Kohouta pustil, ať si uletí,
odnesl domů
zbytek barvy v hrnku
a od těch časů jenom pro děti
maluje vrabce na rýžovém zrnku.

A teď se schovej
pod peřinu,
zde přesně končí
píseň ta,
a nechť tvůj spánek
tiše plyne
jak listí
v řece Tatsuta.

T
jako táto,
vzbuď mne ráno,
A
jako ano,
udělám,
T
jako,to už
tady bylo,
S
jako sláva,
Hokusaj,
U
jako u vrat
klika nová,
T
jako,je to
tady znova,
A
jako bambusový háj

 
Uspávanka s loupežníky a nebojácným chlapcem

V lese je sova, sova houká,
a na mýtině velká louka,
bludičky z třasovisk a blat
tam chodí v noci tancovat.
Jestlipak dovedeš se bát?

A je tam tůň a v tůni tma,
kdo kol té tůně cestu má,
propadne bázni, nepokoji,
ohlíží se a moc se bojí.
Ach, milí loupežníci moji!

Když přelézáme cizí plot,
padá nám srdce do kalhot,
a třebaže jsme loupežníci,
jídáme strach tou velkou lžicí.

Propána, to je ale к smíchu!
Když mlčí noc a v nočním tichu
za dálkou hvězd je blízko к hříchu
a blýskne se ocel ostrých dýk,
zachvěje se i loupežník.

Za upřímnost vám vzdávám dík.
Loupíme v noci, spíme ráno
a pro strach máme uděláno,
ráno však mlha stoupá z lad
a hrůzou nemůžeme spát.

Taky se málem celý třesu!
Chlapečku milý, věř nám, ach!
na světě každý tvor má strach,
i loupežníci v lůně lesů
na tvrdé podestýlce z vřesu.

Pánové, to je věru zvláštní,
vy vlastně vůbec nejste strašní.
Strašný je vždycky jenom strach!

The post Jan Skácel. Uspávánky pro děti. Milé vyprávěnky dětem před spaním first appeared on Čítárny.

 
Nasávání veršů Jana Skácela je jako toulání krajinou s letmými dotyky minulosti na oblých vlnách polí a luk jižní Moravy. A pak čtete:
Pod samým tichem
jakýsi jiný hluk
a pod tím hlukem
jakési jiné ticho
Mítmavo
Slova nahrstěná
řitkami k sobě
střídavě různem klásti

Že nevíte, co znamená mitmem a mítmavo?
Tak čtěte, co napsal Jan Skácel:
“Za svého vesnického dětství slýchal jsem je z úst starých lidí. Dlouho jsem hledal po slovnících, až jsem zjistil, že „mitvy“ znamená v některých nářečích dávat věc jednou tak a podruhé obráceně. Například klásky na poli. Kořeny těch slov jsou staré a tajemné.
Uslyšel jsem v nich mnoho ticha a pocítil jsem potřebu básně.”

Dávné proso / Jan Skácel / první vydání 1981

MITMEM

Pod samým tichem
jakýsi jiný hluk
a pod tím hlukem
jakési jiné ticho

Mítmavo
Slova nahrstěná
řitkami k sobě
střídavě různem klásti

KVADRATURA KRUHU

Rozličné vzdálenosti podzimu
a místo posypané pilinami
které zůstane
když z města odcestuje cirkus
A ještě dlouho potom
školáci vracejí se domů oklikou
aby mohli
na rynku čichat lva

NOKTURNO

Hlídáme vlky dlouho do noci
Pak sníme lunu
Zůstanou jámy plné hvězd
Tma voní jako námel sladce
To se nám zrovna nejvíc spát chce
a přemýšlíme jak smrt oslovit
Bez ní by nebylo dětství
krajina duté svobody stébel

LUNAPARK

Harlekýn ukrást lunu chce
Pierot pláče Proč
svět veselý je jako střelnice
a bez dětí se točí kolotoč
Kam bez dětí se kolotoče točí
okolo růže z noční střelnice
Pierot pláče vypláče si oči
Harlekýn ukrást lunu chce
A náhle je mi teskno u srdce
a ptám se papírové růže proč
je někdy svět jak marná střelnice
kam bez dětí se točí kolotoč

UKOLÉBAVKA

Na konci všech lásek
z pohřbu maminčina
ponese si každý
vlastní smrti kvásek
Znovu budou péci
doma chléb
Tolik krásných věcí
nebude
Kopist jako veslo
díže co by loď
u cest nedlážděných
kámen neuhoď
Za zelenými ovsy
spatříš vlky výti
Zůstaň u nás na noc
neb chce večer býti

DOTYKY

Na snůšce medu citrónový pyl
a na jablůňce v lese černý pomeranč
Housátka uštipují zeleň
a ztrácejí se v bledých kopřivách
Cestičky razí
bludiště mírná k zachování smrti
Bojí se bojí bojínek
A kdo chce dovnitř musí předsíní
až po kolena vysypanou okrem
Za plotem mrzne Proto Boleráz

PÍSEŇ O NEJBLIŽŠÍ VINĚ

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil
A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál
A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj
A držel ale neudržel
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál

SONET SE SLAVÍKEM A OBAVAMI

Poznáš až nebudou už slova
jak veliký byl zázrak v tom
že větev vyslovila ptáka
a slavík řekl nahlas strom
A nikým netázaná navždy
po desáté mi odpověz
do jaké hloubky ve snu voní
pod zemí muškát dřín a bez
A nikdy nezeptaná znova
dříve než rukáv ticho schová
zeptej se nač se bojím ptát
Moc toho zbývá nebo málo
co by se za dva lidi bálo?
Když slavík zpívá nemá kdy se bát

USPÁVANKA

Potom se opřel o žízeň
a prosil
aby nepřestala
A obával se toho mála
Bál se jak dítě
Moc se bál
A kde se vzala tu se vzala
stařenka smrt se přištrachala
s hliněným džbánem
svěží vody
A on se napil
Popel dní
opláchl se rtů
všechnu trýzeň
tím douškem smyl
a nenechal
si vůbec nic
Už ani žízeň

ČAS

Kdyby tak ztišila se úzkost kavylu
oněměl vítr voda nedotekla
kámen se slitoval na nebi zhasla světla
a člověk zády obrátil se k zlu
jak nerozbitným jevil by se džbán
ten s kterým se tak dlouho k studni chodívá
až
pst a pomoz mi
posbírat střepy věčně trvá čas
a vše co stvořeno je za nás nebo z nás
strach bolest kavyl smrt i láska tvá

ÚČTOVÁNÍ NA VESMÍRNÝCH KONTECH

Když se tě děti na ulici zeptají
pane kolik je hodin
(a smráká se a míč se zakutálel)
nesmíš jim nahlas povědět
že je už strašně dávno
Vždyť co je čas co býval a co bude ještě znamenat
za našich příštích dnů
kolika branami jsme prošli shrbeni
a kolik bylo vrátek
přes kolik přelízek a zápraží
Daleko od nás je Antarktida
a v Brazílii
moře vyplavuje na břeh po ránu
dojemné mrtvé pinguiny
A za koho se vlastně tolik trápíme
ztraceni ve vesmíru
v němž obří hvězda první velikosti
není než nepatrná veš
v souhvězdí zvaném Vlasy Bereničiny
A rovněž v Einsteinově paruce
Byl příliš kadeřavý
a ty to dávno víš má lásko

The post Dávné proso Jana Skácela… jakési jiné ticho first appeared on Čítárny.

Sonety Jana Skácela ze sbírky Dávné proso / Jan Skácel / první vydání 1981

SONET SE SLAVÍKEM A OBAVAMI

Poznáš až nebudou už slova
jak veliký byl zázrak v tom
že větev vyslovila ptáka
a slavík řekl nahlas strom
A nikým netázaná navždy
po desáté mi odpověz
do jaké hloubky ve snu voní
pod zemí muškát dřín a bez
A nikdy nezeptaná znova
dříve než rukáv ticho schová
zeptej se nač se bojím ptát
Moc toho zbývá nebo málo
co by se za dva lidi bálo?
Když slavík zpívá nemá kdy se bát

SONET MÍSTO RŮŽE

Veřejnou růži v parku ukrást lze
za letní noci Růže ve váze
je raněná a k ránu opadává
tak jako všechno jako lidská sláva
Jsou růže položené na rakev
růžičky bílé pro nevěsty
je růže utržená ze msty
a růže vzpoury temná jako krev
Z těch květů žádný Růži pro tebe
půjdeme spolu na mez utrhnout
kde opřela ses loktem o nebe
když dělili jsme dávno od nedávna
A mléčná dráha rázem byla splavná
a vory lásky mohly po ní plout

SONET O LÁSCE VE FORMĚ BLUES

Dny jsou jak nákladní vlaky
kolik jich v roce je
jedenkrát dojedou všechny
a skončí koleje
Proč bych se já tím trápil
v roce je tolik dní
můj vláček nejezdí načas
můj vlak má zpoždění
A jestli přijede pozdě
co se mi může stát
pro lásku ztratil jsem hlavu
ztratil jsem jízdní řád
(Dny jsou jak nákladní vlaky
třpytí se koleje)

SONET O LÁSKÁCH NAŠICH DĚTÍ

Nekradou nemusí mít strach
svou lásku nehodlají tajit
a nechtějí se schovávat
a líbají se u tramvají
Den bílý jako ovečka
jde kolem nich a nevadí jim
Proč také Léto nepočká
a loučí se tu milá s milým
Co na tom Třeba v závějích
I kdyby hustě sněžil sníh
po celých dlouhých sedum let
Láska je někdy jako zával
Odmítají však odklízet
sníh který nikdy nenapadal

SONET O ZÁPASU S ANDĚLEM

Hlas v pruské modři zazněl
neznaje slitování
hle anděl podivení
dotknul se jejich tváří
A oni zápasili
co stačily jim síly
celou noc s andělem
až zastihl je den
Už zvony vyzvánějí
a pomoci jim není
můj bože buď jak buď
Pustíš nás? Pravil ano
anděl a bylo ráno
na poli plném hrud

SONET O LÁSCE A MODRÉM PORTUGALU

A bývalo i hrozně na vinici
Na věky sami Černé hlavy vína
ležely sťaté lidský život byl
perenospóra marná prašivina
A přece láska jako modrá skalice
ta krásná dřina k uzoufání
nás zachránila Dozrál vinohrad
pod tíhou hroznů čas se sklání
Zas konec léta Zas je blízko k vínu
a čistý vítr zpívá o podzimu
tak jako tenkrát dávno kdysi
Ať život sklání se či nesklání
dny lásky jsou jak sklepy ve stráni
lisovny s dubovými lisy

SONET SE SPÁNKEM VČEL

Nakonec uteče nám bílé kůzlátko
a osiříme
– – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – –
Z velikých zásob noci
bude kanout tma
– – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – –
Oživnou kopřivy
Hlasitý spánek včel naplní krajinu
– – – – – – – – – – – – – – – –
a úly
zeptáš se
kde ukryty jsou úly

SONET O ČERVENCOVÉ NOCI NA VYSOČINĚ

Večer si lehá tiše do polí
Na kamenech se leskne zlatá slída
Měsíc jak chromý pastýř o holi
jedinou hvězdu nad dědinou hlídá
Od potoka je slyšet rozhovor
Z hospody domů vracejí se chlapi
a přou se potmě Něco je moc trápí
Noční chlad dotýká se hor
Posléze všechno ztichne Naprosto
Jen slepá můra do žárovky vráží
Na chvíli vyjdeme si na zápraží
a ohromí nás noci majestát
Tisíce hvězd Ach byli bychom s to
po celou noc pod tímto nebem stát

SONET O TĚCH KTEŘÍ JI ZARDOUSILI

Svou lásku zabíjejí jako holoubátko
Něžně a tiše Za bílého dne
Stačí když přiloží dva mírné prsty k hrudi
a vyčkají až srdce umlkne
I v naší lásce bylo dotýkání
a rostla noc noc vyrostla jak thůje
než jsme se odvážili Prsty mají paměť
a rovněž dlaň si celá pamatuje
Však zámlka té smrti pod peřím
ta němá hrůza nesmí býti tvá
má lásko O to modlím se a nevěřím
A pochopil jsem vím dnes co se děje
když na skon holoubat se někdo vyptává
a oči prázdné má a bez naděje

SONET JAKO TALISMAN

Aby tě před zlým chránil
(takový už je svět)
dávám ti amulet
a nos jej bez přestání
Je proti chvílím krutým
zahání z duše hlad
a toho kdo má rád
uchrání před uřknutím
Snad z nebe na zem spadlo
to vzácné zaklínadlo
Ve světle létavic
do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic

SONET O LÁSCE A BÁSNICÍCH

Z přadénka času aspoň jednu nit
do jehly navléct v srdci zašít ránu
to chtěl by básník
A hrubou solí chleba posolit
Smutnému Pierotu rád by dal tu růži
jež rozkvetla až dozrál v řece stín
a bez trnů je
A sám by schoval oči do květin
Najednou zčernala však přes noc všechna sůl
z přadena času
touha moták motá
veletoč růže zabil Pierota
a pyšný básník na kolenou slaví
ty staré lásky které nerezaví

 

SONET S KRAJINOU MÍSTO NÁHRDELNÍKU

– – – – – – – – – – – – – –
a protože už brzy zestárneme
a budeme jako domy ptáků
našel jsem pro nás krajinu
kde je napajedlo
růžový kopec
propadání
a také stráň
na které paměti ještě trvá
A dám ti ji
jako jsem daroval život vlastní smrti
když jsem ji tenkrát přemohl
na sloní louce
v trávě nešlapané

The post Sonety Jana Skácela a dávné proso first appeared on Čítárny.