Básničky pro děti přináší tato zajímavá a reprezentativní antologie. Klade si za cíl ukázat dětskému – a potažmo i dospělému! – čtenáři, že poezie není pouze „čítanková“ záležitost, kterou se má člověk učit nazpaměť ve škole. 

Najdeme zde nejen všechna „předpokladatelná“ velká jména české poezie 20. století:
Jaroslav Seifert, František Halas, Jan Skácel, Jiří Kolář, Voskovec a Werich, Jiří Suchý či Ivan Magor Jirous, ale také básníky, které bychom v podobné antologii ani nehledali, třebas Richarda Weinera, Jana Zahradníčka či Petra Borkovce.

Antologie se totiž chce stát „tyglíkem české poezie pro děti 20. století“, tyglíkem, ve kterém vře všechno podstatné, ve kterém se alchymistovi vše proměňuje ve zlato a – v neposlední řadě – který musí snést vysoký žár poezie. K tomuto záměru přispívá i výtvarné pojetí Radany Přenosilové, Alžběty Skálové a Alžběty Zemanové, tří mladých ilustrátorek, které si už vydobyly uznání odborné veřejnosti i čtenářů.
Editor Petr Šrámek, literární kritik a vysokoškolský pedagog, naopak celou antologii sestavil tak, aby nabídla vzrušující, s ničím nesrovnatelný zážitek setkání s poezií. Řečeno slovy Bedřicha Fučíka, základním rysem dobré dětské literatury nemá být pouze to, že je pro děti, ale že je dobrá – a Nebe, peklo, ráj právě takovou poezii nabízí.

Nebe, peklo, ráj / Tyglík české poezie pro děti 20. století / Alžběta Skálová a Alžběta Zemanová / Ilustrovaly Radana Přenosilová,
Nakladatelství: Albatros / Formát: 210 x 235, váz. / Počet stran: 280, Vydání: 1.

Karel Plíhal – Pohádka

Na veřejné skládce
žil byl starý vládce,
dloubal tupým mečem
do konzervy s lečem…
Našel jsem já na ulici
sedmiprstou rukavici.
Je to smůla, Boží trest,
když mám prstů jenom šest…

Jan Skácel
Letím lesem leskem nesen,
nesen leskem očí svých,
lesem nesen jako bleskem,
letím na saních.
A Máj si můžou všichni strčit za klobouk 🙂

The post Nebe, peklo, ráj. Básničky našich předních autorů jak je neznáte first appeared on Čítárny.

Když přijde jaro, medvědi vylézají z brlohu a začínají řádit! Lidé před nimi zavírají domy a novináří nestačí psát. Nejpopulárnější medvědi, o kterých se píše nejvíc, už mají svá jména. Nedvěd a Miška. Víme dokonce kde mají své brlohy.

Jak to je doopravdy
Medvědi se většinou ukládají k zimnímu spánku proto, že nemají co jíst, a tudíž se nudí. Naproti tomu brtníci Nedvěd a Miška, mají ve svém lesním brlohu, což je ve skutečnosti docela přepychový byt, skoro pořád plnou ledničku i spíž, takže by vlastně vůbec spát nemuseli. Ale jelikož po zbytek roku provádějí různé rošťárny, vždycky se natolik unaví, že si přece jen rádi zdřímnou.

Teď, když konečně přišlo jaro, se probudili a chystají se prožít nová dobrodružství, která většinou skončí úplně jinak, než si naplánovali. Například při návštěvě kurníku názorně ukážou, co znamená „medvědí služba“, budou předstírat, že nejsou „obyčejní“ medvědi hnědí, ale ohrožené pandy, či poněkud netradičně oslaví v létě Vánoce, protože je v prosinci zaspali.
Přečtěte si o tom všem v Malé medvědí knížce, kterou pro vás sepsal jeden skoro taky medvěd…

A věřte, že knížka menší děti určitě rozesměje. A to nejlepší lákadlo pro malé čtenáře, kteří se teprve učí knihy milovat.

Zbyněk Černík | Malá medvědí knížka | Ilustrovala Alžběta Skálová | Vydal Albatros, 2010

The post Malá medvědí knížka pro první čtení a pro děti, které se učí knihy milovat first appeared on Čítárny.

Julčino prázdninové dobrodružství je vtipný a čtivý návod k použití pro všechny malé děti, které potřebují zahnat nudu. Kulisy jsou střídmé, dialogy přesně odpozorované, kapitoly správně odměřené. A přece ve své střídmosti dokáže autorka pracovat s tajemstvím i neobyčejnou vizualitou.

Julie se na prázdninách u tetičky nemá čím zabavit. Až tetina vzpomínka: „Tvoje máma, když byla malá, stavěla u pařezů domečky pro trpaslíky,“ holčičku přivede na nápad zkusit to také. Do jejího mechového domku se nastěhuje brouk, a za to, že mu Julča pomůže se stěhováním, jí věnuje kousek svého „pokladu“ – kamínek. Ten jí má splnit přání: „Aby se tu něco dělo.“ A věci se opravdu začnou dít. Najednou má mnoho nových známých (seznámí se starým broukem, mravenci, pavoučicí, housenkou, ještěrkou, můrou a blechou) a zažívá s nimi příběhy, o nichž se ostatním dětem může jenom zdát.

V Nové knížce Olgy Černé tedy tentokrát nekouzlí baterka, ale les. Pro všechny děti, co si v létě v lesním šeru staví města z klacíků, mechů a kůry a přátelí se s jejich obyvateli.

Knihu svým jemným a citlivým rukopisem doplnila Alžběta Skálová. Ilustrace si zaslouží pozornost také díky jedinečnému technickému zpracování. Jedná se o autorský ofset: tisk z pěti přímých barev (ilustrace používají čtyři přímé barvy, tzn. neexistuje jedna barevná předloha, ale čtyři vždy pro každou barvu zvlášť).

Olga Černá o sobě
Vzděláním jsem agronom, pracovala jsem napřed v laboratoři, která pod mým vedením zanikla, a potom v knihkupectví, které se mi podařilo od krachu uchránit. Dnes pracuji v knihovně. Krátké texty různých žánrů mi uveřejnily následující noviny a časopisy: Baoplán, Jonáš, Mateřídouška, Sluníčko, Svět zvířat a další. Roku 2003 mi vyšla první kniha Kouzelná baterka, kterou ilustracemi doplnila Míša Kukovičová, a jako dramatické čtení předvedli v rámci Listování. Mám tři děti a žijeme v Kališti, na samotě asi napůl cesty mezi Prahou a Českými Budějovicemi.

Alžběta Skálová
Dcera z výtvarné rodiny Skálů. Věnuje se ilustraci, grafice a kresbě, světelným objektům a knihám. Její práce jsou bohaté, materiálově křehké a plné zábavných detailů. Právě ukončuje studia na VŠUP v Praze a učí na Dobešce. Absolvovala také semestrální stáž na Maryland Institute College of Art. Účastnila se několika výstav spolu s dalšími ilustrátory nakladatelství Baobab a připravuje autorskou výstavu v kavárně Samsa na jaro 2008.

Olga Černá / POKLAD STARÉHO BROUKA / Baobab, 2007 / 68 stran / Ilustrovala Alžběta Skálová

UKÁZKA

Julča seděla na schodech a nudila se. Poslali ji na prázdniny k tetě a u tety vůbec nebylo co dělat. Po dvorku chodily slepice, v dálce na poli vrčel traktor, teta v kuchyni měla nějakou práci, cinkala nádobím a poslouchala k tomu rádio a to bylo všechno. Teta vlastně pořád měla nějakou práci, doma nebo na zahradě, a když to vypadalo, že nic na práci nemá, seděla u televize a háčkovala dečky. Julču háčkování nebavilo a nebavilo ji ani plít jahody, ani zalévat rajčata a ani nosit trávu králíkům, když si ty králíky nemohla vyndat z králíkárny ven a hrát si s nima. Takž seděla na těch schodech.
„Jdu na borůvky, pojď se mnou,“ řekla teta. Stála ve dveřích v modré zástěře a v ruce držela velkou modrou bandasku. Pro Julču měla červený plecháček s víčkem. „Udělám ti pak s nima knedlíky,“ slibovala.
V lese za domem borůvky nerostly, byla tam na ně moc tma. Musely kousek přes kopec na světlé paloučky pod modříny a borovicemi. Sluníčko na ně mezi větvemi svítilo v pruzích.
„Až budeš mít hrneček plný, vysyp ho do bandasky,“ řekla teta a ohnula se do borůvek. Julča trochu sbírala, trochu jedla, měla modrou pusu a borůvek pořád jen po dně. Házela je tam z výšky, aby cinkaly, a některé jí zase vyskakovaly z hrnku ven.
„Tvoje máma, když byla malá,“ řekla teta, když to viděla, „stavěla vždycky u pařezů domky pro trpaslíky. Měla tam pro ně i mechové zahrádky.
„Tady jsou trpaslíci?“ podivila se Julča.
“Teď ne, protože tady nemají kde bydlet,“ řekla teta.
„A kdyby měli?“ ptala se Julča. Teta pokrčila rameny. …

The post Poklad starého brouka aneb Julčino prázdninové dobrodružství first appeared on Čítárny.

Když plyšový žabák Filemon jednoho dne objeví na svém těle přišitou cedulku se jménem továrny, kde ho vyrobili, netuší, jaké dobrodružství tím začíná. Spolu s kamarádkami, ovečkami Peřinkou a Bimbalkou, se vypraví Podkrkonoším na cestu plnou nástrah, na jejímž konci zjistí, že domov není tam, kde nás vyrobili, ale tam, kde nás má někdo rád.

Pohádková prvotina Jany Šrámkové, která v roce 2009 získala za svou psychologickou novelu Hruškadóttir Cenu Jiřího Ortena.

Putování žabáka Filomena / Jana Šrámková / ilustrace Alžběta Skálová
vydává Labyrint v edici RAKETA, 1. vydání 2010 / pro děti od 6-12 let

Ukázky z knihy / 8. kapitola, ve které padají místo trakařů šišky

Naštěstí byli naši cestovatelé tři, takže ať si vlak provádí, co chce, tři už je dost na to, aby nebylo nutné bát se zas nějak přehnaně moc. Sluníčko přece kvůli tomu, že přejeli správnou zastávku, svítit nepřestalo, na polích se pořád vlnila modrozelená pšenice a vítr dál proháněl záclonky České dráhy. A jen co se tím navzájem trochu utěšili, začalo to dokonce zpomalovat, až už bylo dočista jisté, že vlak opravdu brzdí. Pak se objevil nápis Červený Kostelec a zastavili úplně.

Pořádně to zasyčelo, dveře se otevřely a Filemon s ovečkami vyskočili ven na rozpálené nástupiště. Ještě počkali, než se dal vlak zase do pohybu, zamávali mu, jak se sluší a patří na černé pasažéry, a začali se rozhlížet, kde že se to vlastně octli.

Konečně jedno opravdu hezké nádraží! Škoda jen, že ne to pravé, kde měli vystoupit, jinak by mu k dokonalosti nechybělo nic.
„Tak, to by bylo,“ shrnula situaci Peřinka. Pak svraštila čelo a už zase důležitě dloubala prstem v mapě. „Inu, co nemáme v hlavě, musíme mít v nohách. Bude to pěkný kus cesty.“
Opravdu na žabáka a jeho průvodkyně čekal pořádný pochod, zvlášť když si představíte, jak mají krátké nožičky. Ale aspoň teď pro začátek, dokud byli ještě nasezení, uhoupaní a rozhrkaní z cestování, přišlo jim moc prima vesele si vykračovat ulicí mezi domky, občas odehnat mouchu a nakopnout kamínek.

Když přešli velkou silnici, uviděli teprve, co že je to doopravdy čeká za cestu. Kus před nimi začínal les, ale kdepak nějaký malý lesík nebo hájek sem tam strom. Opravdový veliký a hustý les, ve kterém běhá tolik zvířat, zpívá tolik ptáků, bublá tolik pramenů a šumí tolik stromů, až je tam úplné ticho, že slyšíte vlastní dech. A jak se do lesa po včerejším dešti opíralo slunce, stoupala z něj pára jako z čarodějného kotle nebo z maminčiny bramboračky.

The post Dobrodružné putování žabáka Filemona first appeared on Čítárny.