Populární spisovatel Miloslav Nevrlý ještě před oslavou svých 90 let koncem října 2023 vydal knihu Náčelník. Rozhovor vedeným Alešem Palánem (*1965). Tu publikaci prokládají nikdy nepublikované fotografie z rodinných alb.

RNDr. Miloslav Nevrlý je syn vzdělaného, i když nepraktického otce (ten se narodil roku 1903 v Plzni) a praktičtější matky „od holešovického přístavu“. Rozené Erlebachové. Dětství prožil Nevrlý v Praze a fascinován ptactvem vpadl v patnácti (1948) jako tornádo do ornitologické společnosti. Devět let poté promoval na Univerzitě Karlově a souběžně s ukončením studia biologie se stěhuje za budoucí manželkou Irenou a za prací na sever – do Liberce, kde už zůstal a bydlí dodnes, od letošního roku jako čestný občan. V letech 1965-1996 vedl přírodovědné oddělení zdejšího muzea.

Když jsem uvedl, že byl „uhranut ptáky“, bylo to zkreslující a jen půlí pravdy; protože „Míla“ Nevrlý je odnepaměti magnetizován vším. Vším možným a méně už tím nemožným. Není fantasta a dychtí po celém reálném světě.

Méně po lidu. Duši introverta nepředěláte. Má dnes velkou rodinu a úspěšně vedl skauty, i na výpravy, ale nikdy mu nevadila samota; naopak, klid, osamění vyhledával. Umanutě si liboval v místech, kam lidská noha dosud nevkročila, nebo která takto prázdně působila. Nejsou prázdná – pro Nevrlého nikdy ne. A rád, moc rád býval sám na neskutečných výšlapech po hřbetech. U nás, v Rumunsku… Ale zavedl tam přece mladé lidi a jeho odkaz a touhy tohle zdaleka neuzavírá. V rozhovoru vzpomíná:

V prvních dětských záznamech (1941-44) jsem postupně psal seznamy zvířat (uvedeno, mají-li rohy nebo parohy, šelmy byly zvlášť), ale i seznamy spisovatelů, stromů, významných Čechů, ryb, hudebních skladatelů, ptáků a knih, které jsem vlastnil.

Z nich je na prvním místě uveden Ferda Mravenec, na druhém Hoši od Bobří řeky.
Zdá se, že jsem úpornou systematičností, snahou po úplnosti a touhou mít sepsáno úplně všechno trpěl od mládí, často ke své škodě.

Lékař by stanovil diagnózu a literární badatel dodá, že byl seznamy posedlý Umberto Eco. Rovněž. Podstatnější je, že Nevrlý úkoly z klukovského zápisníku skutečně celý život plní. A pod černobílým snímkem jeho zarostlé „papuly“ (1977) proto čteme, že je pořízen „při průstupu všemi soutěskami“ směrem „od soutoku Srbské a Chřibské Kamenice u Všemil do Hřenska“.
Když tohle na Svatého Václava píši, zrovna v Českém Švýcarsku opět hoří, nicméně náš přírodovědec nevnímá ani ten předchozí požár jako tragédii.

„Za pět, sedm let nezbude po tom, co novináři označili za národní katastrofu, ani stopa.“ A hasit les z letadel „čúrkem vody“? „Nicotným vůči jejich rozloze? Není to účinné.“

Zpola bezděky se stal Nevrlý spisovatelem a jako takový je a bude vzýván.
Zážitky bez liter jsou prvotní a nikomu je neberu, ale cosi je odnáší za mez, kam nevidíme. Nevrlý zaznamenával, což je dobře, a mez je překročitelná. S ním. A možná je to paradox a možná pouhá samozřejmost, ale i takhle urputně žijící chlap dal smysl svému životu těmi precizními texty. Jistě, nejen jimi; ale rozhodl rok 1967, kdy prvně vyšla Cestovní zpráva čarodějova učně.

Sice nedošlo čtvrt století na reedici, od převratu se nicméně vyrojilo nových vydání už pět (1994-2021).
Roku 1976 následovala – dnes kultovní – Kniha o Jizerských horách. Taky ona má patero dalších návratů (1981, 1996, 2007, 2011, 2023) a lidi šlapou v Nevrlého stopách. Nejen mezi písmenky. Po kamení kopců. Roku 1982 potvrdil definitivně místo v české literatuře překvapivým dílem, které se původně snad, kdo ví, mělo nazývat Karpatské hory, ale právem je pojmenoval Karpatské hry. A kdo to nečetl, možná neví o turistice nic.

Karpatské hry vyšly dohromady tucetkrát, včetně verze v angličtině a překladu do rumunštiny.
Dodám pouze, že autor svá díla při dalších zveřejněních obvykle doplňuje. Zašlá chuť morušek (1987) se objevila opět v novém tisíciletí, a to postupně v sedmi vydáních (2002-2021) a Nejkrásnější sbírka, původně zveřejňovaná na pokračování v letech 1990-1992, existuje ve čtyřech dalších verzích (1997-2023). Je pobavující, mimochodem řečeno, představa bibliofila, který vůbec nesportuje a pouze Nevrlého díla sbírá a čte. Já to naštěstí nejsem. Ale skoro…

A to není konec jeho psaní.
Chvály Zadní země (1995) vycházejí letos počtvrté, Větrné toulání (2005) bylo zveřejněno třikrát a Podivuhodné chvíle se Sluneční písní (2006) čtyřikrát, jednou ve španělštině. A všecky ty nenápadné bestsellery bych – být „lovcem“ žen – označil za ekvivalent neskutečně přitažlivých krás(ek).

Možná to podobně vnímá Miloslav Nevrlý, ať už podvědomě či vědomě, a Náčelníkův rok (2013) vyšel už třikrát – a mistr chůze a občasný sebemučitel (však si přečtěte, co všechno vyzkoušel a prodělal) je tak jako literát na úrovni Miloše Zapletala (svého přítele) a Jaroslava Foglara, a kdo ví, zda ne před nimi. V těchto lovištích však nezávoďme – jsou jen vzájemně porovnatelní, ačkoli každý jinačí.

Jak získal Nevrlý přezdívku Náčelník, kterou má i Ernest Thompson Seton?
Od Miloše Zapletala. Sám nechápe proč. Přece rád zůstává v pozadí. Ani Praha mu nejspíš nikdy nechyběla – a nerad velí. Nakonec ale „náčelníkovat“ musel, protože od roku 1968 pomáhal zmíněnému Zapletalovi s vedením 12. skautského oddílu (později oddílu „turistického“) a bez „náčelníkování“ by se z rumunských Karpat či Tater nemuseli vrátit v pořádku a kompletní.

Nevrlý Palánovi také říká, že zprvu ani moc nechápal, proč by měl s „nějakými cizími dětmi“ (má dvě dcery a syna) kamkoli brousit. Uměl se v divočině vždycky postarat sám o sebe a to mu stačilo. Někdy se přitom, pravda, choval až mnišsky. Asketicky. A pak… Objevil novou zem.

„Na táborech jsme se střídali v hraní na kytaru se Zapletalem. Hrával národní a verbuňky, moravské i slovenské, smutné i veselé, a já mu nezávadnost a výchovnost kazil. Kluci a ještě víc děvčata měli rádi Dvě vdovy z Cordovy a ty mě Miloš zapovídal, jakož i tuláckou:
Tam za móřem píva, tam zakázali práci, tam nehlídaj policajti, tam hlídají vandráci, tam holky samy nechtěj spát.“

Někdy se i trochu měnila slova, třeba u Kaliforňanů. „Kluci v rumunských Karpatech zpívali místo Kdo táhneš s mulou přes pláně, rozluč se s pohodlím „Kdo táhneš s Mílou přes pláně, rozluč se s pohodlím“. Dodnes má Nevrlý doma dva notesy se slovy 130 osvědčených songů.

Aleš Palán se původně vyptával přes internet několika set lidí, která že kniha jim přestavěla život. Získal na sta odpovědí, ale většina děl kupodivu získala jediný hlas. Sedmkrát byla jmenována Bible a tucet lidí jmenovalo Karpatské hry. Což byl rekord. Už předtím ale Palán (někdy roku 2017) oslovil Nevrlého. Chtěl udělat knihu, ale slyšel, že už prý Nevrlý všechno řekl. Jako všichni skromní, i když píšící lidé měl Nevrlý pocit, že „ostatní nestojí za řeč“, nicméně interviewer naléhal.

Udělali dialog pro Katolický týdeník. Po pauze Nevrlý svolil, že tedy bude vyprávět víc, a chodili přitom, ač ne pořád. Zase s prací přestali. Na knihu to nemělo.
Až napotřetí. To se Nevrlý rozpovídal pro jedny stránky na síti snad až příliš podrobně… Otravování tak sklidilo ovoce. Palán udělal předtím už spoustu rozhovorů, i dal si záležet také na tomhle; ve finále vstupuje Mistrovi za záda, přichází k jeho psacímu stolu. A přece Miloslava nechá, aby mikrosvět pracovny vylíčil vlastními slovy.

„Na zdi visí i jiná zvířata než ptáci. Jizerskohorský pavouk slíďák popelavý, jehož diapozitivy jsem kdysi přinesl Zdeňku Burianovi, aby podle nich ilustroval mou povídku Bílý pavouk.
Když mi – ve svém domově v Podolí – diapozitivy vracel, řekl, že by mi rád oba obrazy – slíďáka i velkou malbu Velké jizerské louky, domoviny toho krásného pavouka – věnoval. Oba jsou, i s Mistrovým věnováním, téměř půl století nad mým stolem.“

Náčelník je přínosný rozhovor. Osobně mě zaujal i Nevrlého přístup k jiným spisovatelům. Když se mu někdo líbil, zkoušel od něj přečíst vše, a vstoupil tím například do světa Dostojevského.

„Anebo se mi zdálo, že N. S. Leskov uvažuje a vnímá věci a děje a svět 19. století podobně jako já o sto let později. Nejinak tomu bylo s I. B. Singerem, polským Židem, který se narodil v rodině chasidského rabína.“

Nevrlému dokonce napsal Hermann Hesse (Miloslav miloval jeho knihu Knulp) anebo dnes neprávem zapomínaný Edvard Valenta, který ho dokonce (marně) zval dlouhým dopisem k sobě do Prahy.

Málokdo dosáhl životem více než bájný Nevrlý (dnes má i jedenáct pravnoučat a vnoučat), a přece je stáří čímsi, co by člověk radši strčil za klobouk. Nevrlý si postupně „uběhal“ kyčle a ještě zvláštnější jsou situace, které vlastně líčí písní taky Jiří Dědeček, někdejší šéf českého Penu. Situace, kdy někdo může být duší ten největší kouzelník, ale stejně si ho stále pletou s chudým tulákem.

Právě letos, a to 19. ledna, si šel Mistr Nevrlý koupit v Liberci pouhou náplň do propisky. Nic víc. Podcenil kupodivu mráz, ač je otužilý, nebo právě proto. A nebyl s to v papírnictví proti radnici fungovat rychle, zatímco se dloužila fronta.

„Cítil jsem, jak mě lidé zezadu pozorují. Začínal jsem mít na sebe vztek, na svoji neohrabanost. Po třetím marném pokusu mi prodavačka propisku vzala a s lehkým úšklebkem tam náplň vložila.“

Ale ještě vybrat mince v hodnotě devíti korun z tobolky: taky problém. „Fronta narůstala. Cítil jsem se uboze. Byl bych nad sebou plakal. To už se lidi začali smát.“ Otřesen po vyklouznutí ven přecházel náměstí, když jej opět zezadu oslovila asi třináctiletá dívka.

„Už ne dítě, ale dosud ne žena, v tomhle měnlivém období se věk nesnadno určuje. Levou rukou vedla tříletou holčičku, ale pravou natahovala ke mně.“

Dáma Nevrlého pozorovala už v krámě a je otázka, zda si toho všiml. Rozhodně nečekal, že mu venku znenadání vysype do dlaně 28 korun! Ne víc, ne méně. Udělala to nepochybně ze soucitu.

„Spatřila celou mou stařeckou ubohost a asi i chudobu, jak se zmrzlé prsty dlouho loučily s mincemi v peněžence.“

Peníze po zaváhání přijal, protože děvče nedalo jinak. Poděkoval. Postupoval zvolna ne už Karpatami, ale Libercem. Se slzami v očích a „blíž ke svému konci, blíž ke konci starého muže, který si jednáním i zjevem vysloužil soucit mladé, vznešené duše“.

Aleš Palán a Miloslav Nevrlý: Náčelník. Vydalo Nakladatelství KAZDA. Brno 2023. 256 stran.
Náčelník – Aleš Palán, Miloslav Nevrlý | KOSMAS.cz – vaše internetové knihkupectví

The post Náčelník Miloslav Nevrlý. Poetická legenda z lesů, luk, hor a strání first appeared on Čítárny.

Kniha Celý den drobně prší vychází ze záznamů dochovaných v následující podobě: Švýcarský deník (1920) v sešitku úplně bez desek sešitém jedinou sponou (44 stran), táborový deník z roku 1927 ve formě literárně upravené verze, jejíž originál vlastní sběratel.

S prvním vydáním Foglarových deníků se kladou otázky. Hlavně tři.
1. Co s tím, že nejsou originály veškerých deníků k dispozici?
2. A co s tím, že jsou deníky obsáhlé a že asi nebude všecko hodno zveřejnění?
3. Konečně padla i otázka, JAK pojem deník definovat – a co z „makulatury“ bezpočetných Foglarových rukopisů ignorovat, respektive odložit pro budoucí časy.

Víte to anebo ne, ale Foglarova maminka dlouho vedla papírnicví v jejich činžáku na Vinohradech, a tak se mohla i dotyčná skutečnost stát jednou z příčin následujícího: pokud nám Foglar tvrdí, že životem „proklusal“, lze dodat, že se jím rovnocenně tomu propsal. Ale nejen s ohledem na vydané knihy!

V pozůstalosti zbylo totiž nezveřejněno skutečné kvantum textů, a když je nyní něco z té haldy prvně vydáno, často jde pouze o nízkonákladové publikace pro „skautskou obec“. Je to i příklad tzv. Hromadných dopisů, zveřejněných již dokonce několikrát, anebo Vánočních sešitů. Obě publikace jsem do jisté míry studoval, ale jejich edice pro širou veřejnost nadále není.

Ano, teď namítáte, že by se veřejnost o detaily ani nezajímala. Máte pravdu a možná z valné části nikoli, ale sám vnímám záležitost opačně a vždycky proto budu za takovou edici lobbovat, i když samo sebou chápu, že by obdobný lobbing na půdě parlamentu vzbudil leda oživení v sále. A byl marný. Andrej sice jednou prohodil, že byl i Foglar (vedle Verna) jeho dětskou četbou, obávám se však, že to jen plácl – v rámci pro sebe tak typického a úplně instinktivního populismu. No, ale nechci mu křivdit.

Foglarovkou se jednou asi stane i komplet časopisu, který pro oddíl Hochů od Bobří řeky psal Foglar pod titulem Čigoligo. Za další dojde na – někým znalým komentovaný – knižní soubor představující „Jestřába“ jako zručného kreslíře, což využíval mj. pro „oddílové nálepky“ a „pamětní lístky“. Dočkáme se i několika svazků korespondence, skoro určitě ale jen vybrané. V tom směru totiž „klusal“ s nemenší pečlivostí a důsledností, takže jsem i já žasl nad podrobností listu, jímž mi odpověděl na, dnes již to vidím správněji, banalitu.

Konečně se ale dostávám i k jeho deníkům a kronikám.
Co se toho druhého sortimentu týká, vyšly z nich zvláště díky panu Zapletalovi skvělé výbory, a existuje i objemná publikace, kde můžete sekvence kronik analyzovat jako faksimile. S množstvím fotografií.

Ale… Ani psaní oddílové kroniky tomuto muži během radostné grafomanie nestačilo, takže chci zdůraznit, že kupříkladu „táborová kronika“ není totožná s jeho „táborovým deníkem“. Jde o dvě věci a písmák psal a psal – i při vší své ostatní a praktičtější činnosti – na táborech jak kroniky, tak ryze táborové deníky, který se, a pozor, natolik liší od jeho privátního deníku (vytvářeného v ostatních, neletních částech roku), že je editor svazku Celý den drobně prší z této knihy i jejích pokračování eliminoval. No, věřili byste tomu? A přece se to stalo. Táborové deníky tu nenajdete, anebo s jedinou výjimkou, která mi navíc připadá zhola zbytečná a poněkud záhadná.

„Táborovým deníkům“ mimo to říkával pan Foglar také „táborová třídnice“, a jak plyne už z názvu, neměla soukromý ráz, ale určena byla k prohlížení všem klukům v oddíle Dvojka. A holkám taky? Ehm, těch tu nebylo.
Třídnice je tedy úplně specifická a editor Šulc jen doufá, že se jejich komplet stane samostatnou knižní publikací.

A přece je tu ona výjimka potvrzující pravidlo, takže do naší knihy zařazuje „třídnici“ roku 1927. Proč?
Kdo ví. Ale od roku 1920 až do roku 1934 si Foglar vlastně žádné skutečně regulérní deníky nepsal a je to období čtrnácti let, takže měl editor pocit, že musí mezeru aspoň symbolicky překlenout. Zvolil datum uprostřed oné čtrnáctky, ale v případné knize všech táborových (a jen táborových) deníků vyjdou tyhle zápisky samozřejmě znovu.

Asi jako v této knize vychází – hned úvodem – reedice tenké foglarovky Jestřábova švýcarská dobrodružství (2020), kde pokryl záznamy období mezi 3. zářím 1920 a 6. listopadem téhož roku. Otázkou zůstalo, zda i tyhle cestopisně švýcarské záznamy neměly být z naší knihy nemilosrdně vykopnuty, protože kompaktní s tím, co se pak odehrává od roku 1934, jsou málo.

A ještě něco.
Rovněž výš zmiňovaný táborový deník z roku 1927, respektive ona „třídnice“, už knižně vyšel, a to pod názvem Tábor Svazu Třinácti (1999). A protože sebrané Foglarovy deníky budou mít minimálně tři objemné svazky (možná víc), automaticky se nabízí otázka, proč vlastně Jan Šulc ještě přifukuje masu textu oběma – do úvodu napasovanými – dílky Jestřábova švýcarská dobrodružství a Tábor Svazu Třinácti. I jen prvý svazek Deníků totiž má 584 stran, přičemž kniha vlastně zachycuje především některé osobní (a ne tedy letně-táborové) deníky pouhých čtyř let 1934-1937.

Dalším paradoxem je, že tu toho – i bez Švýcarska a Svazu Třinácti – mohlo být daleko víc.
Vedle svých deníků si totiž grafomaniakální Foglar vedl i ZÁPISNÍKY, DIÁŘE, POZNÁMKOVÉ BLOKY a vůbec rozličné sešity s „pracovními poznámkami“. V posledně zmíněných sešitech přitom ani zdaleka nejsou pouze ony „pracovní“ poznámky, ale i fakta ryze deníkového charakteru! A vidíte, přesto nebyla do naší publikace zařazena.

Jinak obdivuhodný editor Jan Šulc přitom v Ediční poznámce (str. 575) dokonce kompiluje i seznam úplně konkrétních Foglarových prací, které kniha Celý den drobně prší, ano, ignoruje. Oč jde? Jsou to například veškeré zápisy v sešitě z lázeňského pobytu v Piešťanech – na celkem šesti listech. Dále se jedná o zápisník let 1923-24, kde Foglar popsal tři listy. A čím vlastně?

Nejsem, víte, pravý foglarovský badatel jako třeba pan Šantora – a v Památníku národního písemnictví, kde je dnes Foglarova pozůstalost, jsem hodně let nebyl; takže rovnou přiznávám, že nemám ani páru o obsahu těch zápisníků. A neměl bych ostatně ani dost páry na to, co vykonal Jan Šulc. A přece! Přece tento pilný editor ignoruje i školní sešit s Foglarovými zápisy z roku 1925, načež prý i pozdějšími, snad ani nedatovanými. I zde se vyskytují dva Foglarem popsané listy.

Není to, uznávám, mnoho, ale ve „skautském zápisníku“ už z roku 1924 (málem bych jej přeskočil) se jedná dokonce o 16 popsaných listů. Co víc, hned další Foglarův skautský zápisník se záznamy o oddílové činnosti od září 1927 do července 1928 obsahuje nespecifikovaný počet popsaných stránek – a zápisník z roku 1930 k tomu přidá ještě 27 listů. V dalším zápisníku z roku 1931 pak Foglar popsal již 30 listů.
Ve „skautském zápisníku“ z let 1931-32 pak 21 listů a z téhož roku je blok s diářem, ve kterém je dokonce založen list s básní.

Roku 1932 si Jaroslav Foglar vedl rovnou dva diáře naráz. Dohromady mají 133 listů.
Ale přímo k nezaplacení je zápisník z roku 1933 (v zelených deskách), ve kterém objevíme i rozličné zajímavé výpisky, poznámky a – především – taky další a zcela regulérní deníkové záznamy! Jde celkem o pětici popsaných listů.
Tři další listy se honosí dokonce jakýmsi rukopisem, snad Foglarova dosud nezveřejněného literárního díla, a následuje „modrý blok“ s jedenácti listy, dále trhací kalendář – s četnými Foglarovými poznámkami, nato ještě jeden trochu záhadný, nespecifikovaný zápisník a celkem čtyři poznámkové bloky z období, kdy měla Dvojka klubovnu na lodi Skaut (1935-1937).

Kromě toho ale známe ještě „hnědý blok“ – s devíti Foglarem popsanými listy, pak i další zelený blok – s dalšími devíti popsanými listy, dále oranžový blok (20 listů) a tzv. černý zápisník.
V černém zápisníku jsou poznámky a záznamy, popsáno je zde 40 listů a vloženo dalších šest. Není to snad pozoruhodné kvantum materiálu? Avšak v naší knize z toho kvanta nenajdete ani středník a Šulc prostě ultimativně soudí, že „ještě nejde o osobní deníky v pravém slova smyslu“. Ty se podle jeho názoru začínají rodit teprve v diáři a v zápisnících z roku 1934. Ten obsah naštěstí už v naší knize nalézáme, avšak „plně deníkový charakter“ mají prý Foglarovy záznamy teprve od roku 1935, kdy jim dokonce začíná vyhrazovat „pevně vázané knihy“.

Kniha Celý den drobně prší vychází ze záznamů dochovaných v následující podobě: Švýcarský deník (1920) v sešitku úplně bez desek sešitém jedinou sponou (44 stran), táborový deník z roku 1927 ve formě literárně upravené verze, jejíž originál vlastní sběratel, jehož jméno Jan Šulc záměrně neuvádí, ale originál deníku měl či má prý formu vázaného sešitu v pevných deskách.

Inu, roku 1934 si psal Foglar deník do běžného obchodního diáře, a to od začátku roku, ale jen do 1. dubna. Popsal 54 strany. Nato postupně využil dva zápisníky a tady popsal mezi 9. srpnem a 26. zářím 43 stránek, ale mezi posledním listopadem a 8. prosincem už jen 9 stran. Onu absenci záznamů konce roku 1934 vysvětlí další z jeho zápisníků, pokrývající rozmezí 25. až 27. 12. 1934 a od 3. 2. 1935 do konce roku 1936. V tomto jediném sešitě, který Foglar dost možná dostal roku 1934 pod vánoční stromeček, je neuvěřitelných 243 stránek záznamů – a vydržel mu, jak vidíme, přes dva roky.

Další deníky roku 1937 se oproti tomu zachovaly hned v pěti zápisnících a záznamy naprosto plynule navazují s pouhou přestávkou jednoho letního tábora od 1. 7. do 1. 8. Poslední z pěti sešitů končí teprve datem 10. 6. 1938 a obsahují 318 stran zápisků. Ale naše kniha je nepřevzala sakum pakum a pořizuje ze zápisníků let 1934-1937 pouze výbor.
Zdůvodněno je to několikanásobně. Jednak některými nečitelnými místy. Jednak určitou skupinou nedokončených sekvencí textu. Jednak „nesrozumitelnými“ částmi, ale taky, a pozor, záznamy ryze osobního rázu.

Závěrem už jen dvě poznámky.

Existuje tvrzení, a Jan Šulc to tvrzení opakuje, že si člověk píše osobní deník „samozřejmě“ jen pro sebe. Ale ano. A jistěže se to může stát. Ale jednak to nikdy nelze prokázat, a to ani právně, ani jinak, a za druhé je někdy přesně pravý opak nejen pravdou, ale očividnou pravdou. Protože ani běžný člověk většinou nepíše deník „pouze pro sebe“, nu, a je-li povoláním spisovatel, tak se o tom dá pochybovat s ještě výraznějším úspěchem.

Ano, je pravda, že třeba vyšly zápisníky Agathy Christie (jsou i přeloženy do češtiny) a není v jejich případě pochyby, že autorce sloužily ryze při plánování románů a neměla nikdy v plánu je zveřejnit. Teprve po její smrti a pro neskutečný úspěch jejích detektivek se tak stalo, ale pověřený přepisovatel předtím musel vybojovat pernou (a jistě bohatě zaplacenou) válku.

Jak to? Jednak psala Agatha zcela nečitelně. Jednak byly plány na její knihy (často poté stejně pozměněné) vecpány do zápisníků i všelijak napřeskáčku. A jednoznačně šlo o pracovní sešity a nic víc. Je určitě otázkou, zda neměly být raději spáleny! Dědicům teď sice také nějaké příjmy přinášejí, ale už je tyto bonusy věru nevytrhly. A otázka z českých luhů?

Která část Foglarových poznámek je s tímhle srovnatelná?
Zdá se mi, a teď vás možná překvapím, že minimální. A jestliže vyšly po celém světě i výše zmíněné drápaniny kultovní paní Christie, věru není důvod bránit se zveřejnění – daleko lineárnějších a snad i literárnějších – záznamů Jaroslava Foglara.

Ve Slovu úvodem taky Jan Šulc uvádí příklady deníkového „žánru“ a mj. jmenuje Demla, Hanče, Zbyňka Havlíčka, Jana Vladislava, Jana Zábranu, Ivana Diviše, Jiřího Cieslara, Vratislava Effenbergera, Ladislava Hejdánka, Egona Bondyho a Jiřího Kuběnu; přičemž u posledních čtyř nás upozorní, že jejich (rozsáhlé) deníky dosud nejsou zveřejněny.

A jmenuje i Pavla Juráčka. Jehož deník je pověstný a naposled vyšel hned ve čtyřech monumentálních svazcích. Tady je přitom zajímavé, že autor s uveřejněním až poněkud megalomansky počítal a jistě by vám tvrdil, že se pokoušel o absolutní záznam pravdy své doby.

Jenže to je tvrzení autora a váháme. Takřka každý autor deníku se – více anebo méně vědomě – stylizuje a zrovna Juráček byl krajně specifickou osobností. Jistěže proklamuje absolutní upřímnost, ale jeho pohled na ostatní musel zůstat subjektivním i poté, co by snad sám sebe rozkrájel. Miloš Forman jej četl rád a proklamoval to i v televizi, ale ani on nebral za bernou minci vše, na co v těchto svědectvích narazil. Juráček měl svou povahu a taky odsud a z ní se odvíjejí jeho jistě fascinující deníky.

A Foglar? Rovněž „Jestřáb“ měl specifický pohled na svět.
Jedinečné vnímání. Jistě nebudeme tvrdit, že nejsou jeho deníky upřímné, ale dokázat to úplně všude nelze. A jak šel čas, stále víc nemyslel při psaní deníku pouze a jenom už na sebe. Ne, on se nestylizoval, ale…

V osmdesátých letech dokonce uvažoval, že deníky spálí, a to na hezké hromádce navršené v Prokopském údolí. Slavomil Janov dokonce ví, kde přesně to chtěl udělat. Ale neudělal to. A určitě nebyl jako Faulkner (dejme tomu), který vždy tvrdil, že o spisovatelově žití by jeho čtenáři měli znát pouze obrovitou nulu.
Což je názor často sdílený a v podstatě ho má i Milan Kundera. Hovořit má dílo, a když někoho zajímá víc nejpodrobnější Kafkův životopis než kterákoli jeho povídka, něco se porouchalo.

A ještě jedna poznámka. Jaroslav Foglar si psal soukromý deník už v letech 1917 až 1920, kdy mu bylo zhruba devět a dvanáct let.
Musely to být v jeho případě dosti klíčové roky a deník byl – neobezřetně – vystaven roku 1998 v Praze. Kdosi ho dnes patrně má, protože ho z výstavy „čórnuli“. Objeví se tento – možná vůbec nejzajímavější – deník ještě někdy?

A vyjde kniha „o dešti“ doplněna? Proč by se to nemohlo stát?
Pravděpodobnost, že deník zničil nějaký psychopat nebo šílený závistník, tu jistě taky je, ale já tomu nevěřím. Deník dnes má doma buď zloděj, anebo už člověk, kterému ho zloděj výhodně prodal. Tento člověk se možná ani tolik nebojí, a totiž vyjít s deníkem konečně na světlo, protože nebude hloupý a vždycky by se nějak vymluvil (našel jsem to ve strouze). Ale on sám či celá jeho rodina zřejmě chápou, že cena ještě půjde nahoru.

Knize Celý den drobně prší (Foglar se ve svých zápiscích pozoruhodně často obírá počasím) nechybí ani obrazová příloha, která není ani málo od věci, ale dokládá líčené události.
Jde o fotografie, o kresby, o snímky snad ještě neznámých Jestřábových článků, jak je zveřejňoval tisk a časopisy, o reprodukce oddílových písemností.
A taky narazíme na úžasné dobové plagáty i úryvku z Foglarových kronik.

Díky příloze dostal celek další dimenzi, jejíž součástí jsou i pozoruhodné výňatky z korespondence a všechny možné i nemožné další dokumenty. Z těch známějších osobností, kterým je na konci knihy děkováno, jmenujme alespoň Jiřího „Pedra“ Zachariáše, Luboše Trkovského, Milana „Alpína“ Lebedu, Doru Lábusovou a Martina Izeru.

Jaroslav Foglar: Celý den drobně prší. Výbor z deníků 1920-1937. Doplňující texty napsal Roman Šantora. Vybral a edičně připravil Jan Šulc. Ilustrovali Jaroslav Foglar a Ondřej Sekora. Ve společnosti Albatros Media vydaly za spolupráce se Skautskou nadací Jaroslava Foglara Albatros a Památník národního písemnictví zjara 2023 s datem 2022. 584 stran. Doporučená cena 749 korun

PS: Tábor Svazu Třinácti (1999) náleží mezi dvě krátké foglarovky (tou druhou je švýcarský deník z roku 2020), které se v dubnu 2023 staly součástí prvního svazku chystané řady Foglarových osobních deníků. Systémové to zrovna není, protože Tábor Svazu vznikl jako literární adaptace ne osobního, ale ryze táborového deníku. Rukopis je dnes v držení sběratele, jehož identitu svazek Celý den drobně prší utajil.

The post Celý den drobně prší. Z dochovaných deníků Jaroslava Foglara first appeared on Čítárny.

I jako zakládající člen Sdružení přátel Jaroslava Foglara jsem pozoroval popřevratový boom kolem tohoto nikoli prvoligového spisovatele. Jenže nejde o ligu. A uvědomoval jsem si to už v letech devadesátých, kdy jsme se s JF třikrát setkali (bylo mi už třicet). Ještě víc to samé chápu po jeho smrti (+1999) a víme jistě jedno: o žádném jiném českém spisovateli toho nebylo po převratu napsáno tolik jako o Foglarovi, skautsky zvanému Jestřáb.
A okolo nikoho jiného, snad s výjimkou Ludvíka Součka, nevyrašil totálnější kult. A vyslovuji to „total“, ale chtěl jsem nejprve napsat „absurdnější kult“.

Nebo není absurdní? Kdo ví. Řadu let se sice bojovalo o práva na dědictví, a tak přece došlo k jakémusi utlumení zájmu, ale třeba loňský rok 2022 se stal – ohledně Mistra – zatím nejrušnějším rokem dějin.
Neuvěřitelné je to taky z toho hlediska, že valné části obyvatelstva to jde úplně mimo, což jistě rád a plně chápu. „Foglar?“ opakují po vás, když záříte jako blbeček. „Ale děti ho nečtou. Toho čtete leda vy, dědkové a pošuci. V lepším případě jste sentimentální nostalgik. Vždyť tenhle váš Foglar byl dětina a škudlil a egocentrik a normální knihu pro dospělé by nenapsal, ani kdyby ho zavřeli na půl roku do senátu. Odkojil ho brak, špatné kino, blbé divadelní hry, specifická máti – a vnímá trapně dětsky. Takový trochu přerostlý skaut, ne? A za války? Možná by se nakonec i spojil s nacisty, kdyby mu dovolili pokračovat v práci s chlapci a v psaní. Nepublikoval snad ve Správném klukovi?“

Na tom všem pučí přehršličky pravdy. Ale třeba Skautská nadace Jaroslava Foglara toto nevnímá. Vše to pro ni leží coby plky pod rozlišovací rovinou očí. V poklidu oslavila 20 let od založení a – pozor – plácla se přes kapsu a hola, zakoupila kompletní autorská práva po hlavním kreslíři Rychlých šípů JUDr. Jenu Fischerovi!
Mohla s tím, pravda, počkat. Už roku 2030 uplyne 70 let od Fischerova nešťastného úmrtí (k němuž vedla jízda na motorce mrazivou Prahou bez jakéhokoli zateplení hlavy) – a práva budou rázem uvolněna veškerenstvu. I tak to chodí.

Ale jen roku 2022 proběhly dvě velké foglarovské výstavy (v Praze a Ústí nad Orlicí), byl navíc i prezentován v rámci tři dalších komiksových výstav – v Plzni, Brně, Litomyšli – a narazili jsme vloni na „foglaroviny“ i na programu hned pěti divadel!

Vedle (úvodem zmíněného) Sdružení existuje i – aktivnější – Akademie Jaroslava Foglara, založená jeho nejskalnějším příznivcem a nadšencem Slavomilem Janovem, a máme třeba i nedávno zformovanou skupina Foglarovci sobě.

A charakteristické každoroční akce těch spolků?
Lednové návštěvy hrobů pánů Foglara a Fischera, setkávání na ulici u rodného Foglarova domu přesně v den jeho narozenin, srazy (letos už desátý) u pamětního kamene na potoce Mastník, kde se v letech 1929 a 1930 konaly Tábor na Bobří řece a Tábor smůly, pověstný Večer světel, tradiční už podzimní skautská burza a prvořadě červnové bratření se ve Sluneční zátoce na Sázavě; byť je dnes okolí nepříjemně zdevastováno vykácením kusů lesa.

Roku 2022 doplnilo dotyčná mecheche i nových 250 článků v magazínu Bohoušek ( https://www.bohousek.cz/ ) anebo bezvadná květnová beseda s oddílem Hoši od Bobří řeky v Památníku národního písemnictví, moderovaná Jaroslavem Čvančarou. Permanentně vychází i časopis Bobří stopa, kde občas publikuji, ale profrčme radši pěkně popořádku tím nabitým rokem, měsíc po měsíci. Něco to ukáže.

LEDEN.
Albatros prvně vydal Šlikův druhý díl Chaty v Jezerní kotlině. Osobně mi v knize vadí polopatická propagace ekologie, ale budiž. Albatros vydal i audioknihu Tajemství Velkého Vonta v podání Davida Matáska.

ÚNOR.
Masarykova univerzita představila vědeckou publikaci Foglar v nás (i když vydanou už dřív, a to nákladem pěti set výtisků). Patrně jde o dosud nejvědečtější práci, co o Foglarovi vyšla, a vidí-li to z mraku, není v šoku jenom z toho důvodu, že by jí nerozuměl.

27. února zesnul v 98 letech Jan Pavlásek, už poslední pamětník Foglarova táboření ve zmiňované už Sluneční zátoce. Byl známý pod skautskou přezdívkou Song, kterou mu – snad – přidělil Foglar sám. Spíše však jeho kamarádi.

BŘEZEN.
Vyšel komiksový sešit Rychlé šípy 33. Autorem není Foglar, ale panové Dubský a Zeman, z nichž druhý je tu kreslíř. S panem Dubským si píši – a napsal scénářů Rychlých šípů už několik set, což je ovšem na Zemana příliš. V březnu 2022 vyšlo i druhé vydání Hrnčířova románu Maják Uctívačů ginga; na foglarovky se váže spíš volně, ale obsahuje zajímavý komiksový pastiš s Rychlými šípy od pana Kociána. 17. 3. byla na Kampě uvedena do provozu foglarovská lavička zvaná Záhada hlavolamu, a jak jsem ji tak zkoumal, aniž jsem sám Vandal, je stvořena snad až nerozbitně. Koncem března 22 vyšel pak objemný katalog k výstavě Město jako přízrak – a už čtvrtý dotisk publikace Deník Jana Tleskače.

DUBEN.
Do prodeje se dostala trika Rychlých šípů Vzteklý pes a Bídníci. První je červené, druhé žluté, a kdo si trička natáhne, tomu se na hrudi zaskví zvětšený komiksový obrázek. Znalcům nemusím vysvětlovat, který. Ale napovím. Na prvním tričku utíká Rychlonožka před jistým krásným a viditelným psem, na druhém peláší Dlouhé Bidlo.
Koncem téhož měsíce Albatros vydal i audioknihu Tajemná Řásnovka.

KVĚTEN.
Albatros vydává reedici Strachu nad Bobří řekou. Tento druhý díl Hochů od Bobří řeky zasadil Foglar do časů okupace a jednou z hlavních zápletek je loupež, kterou provedl v zájmu svých kronik v gestapem zapečetěné klubovně ve Vodárenské věži na Smíchově. Je to ale chabě napsaná kniha. Od 10. května bylo pak možno získat reprint publikace Jaroslav Foglar o klubovnách Dvojky, vydané již za války. Nadace ho představila v nákladu sta výtisků. Ještě do poloviny května vydal Albatros nová vydání Hochů od Bobří řeky i Záhady hlavolamu a 16. 5. zveřejnil Bohoušek odkaz na deskovou hru nikoli Marka, ale Libora Čermáka Třináct bobříků, kterou si zájemci směli stáhnout v PDF. 17. 5. vyšel už desátý Sborník nezávislých foglarovců a 19. 5. zveřejnil Albatros první číslo sešitového vydání Rychlých šípů, jehož součástí jsou však i jiné komiksy – s Foglarovým světem jen víc či méně propojené. V druhé půli května vyšel ještě sešit Rychlé šípy špacírují – s pěti parodiemi jejich dobrodružství – a koncem května Nadace vytvořila (pouhých) deset replik legendárního sešitu 65 úžasných dobrodružství Rychlých šípů. Jak uvádí znalec a kronikář foglarismu Martin Izera, polovinu těch publikací převzal štáb amerického filmu Lucky Man, odehrávajícího se za Protektorátu, kdy taky původní sešit – ohromným nákladem – prvně vyšel.

ČERVEN.
8. 6. prvně vyšla kompletně Foglarova Stínadelská trilogie v komiksové verzi, kde je spisovatel jen autorem části scénáře. Objevila se hned ve dvou provedeních odlišených Čermákovou ilustrací na obálce i barvou textu. Na Světě knihy bylo den poté představeno druhé vydání komiksové knihy Kreslené seriály z časopisu Junák z let 1945-1948 – z osvědčeného Nakladatelství Josef Vybíral. Zatímco původní verze ještě foglarovská nebyla, pro tuto se podařilo získat povolení k doplnění o seriál Medvědí družina.

18. 6. proběhlo každoroční setkání ve Sluneční zátoce, kde se ale foglarovci bohužel stali nevítanými hosty. S provozovatelem „areálu“ komunikuje obvykle Miloš Vraspí, ale roku 2022 byl zrovna nemocen. V Zátoce se prvně prodával box s tzv. proužkovým vydáním Stínadelské trilogie. Další zajímavostí se stala knížka Nakladatelství Kšiltovka s podtitulem Sloupky pro české slovo z let 1943-1944. Jde o Foglarvy články, ale publikaci bohužel vydali pouze absurdně nízkým nákladem dvaceti kusů. A zrovna tak vydali Foglarovci sobě svůj klubovní časopis s řadou málo známých Foglarových textů – nákladem 13 kusů. U sběratelů vedou podobné praktiky pochopitelně k předražování. Aukro to řídí, anebo umocňuje. Můžeme se ošívat, lze i nesouhlasit, ale to je asi tak vše, co proti tomu lze podnikat. Máme svobodu.

Nadace vydala i tzv. Stínadelský skicák Jana Fischera: reálně jde o pouhých 11 ilustrací ke knize Stínadla se bouří, vloženy jsou obvykle v plátěné tašce s potiskem. Do konce roku 2022 dosáhl Skicák nákladu 185 výtisků.
Všeobecně se zde nezmiňuji o mimoliterárních artefaktech, ale udělám teď první výjimku a upozorním na 13 sad vrhacích kostek Ladislava Vitáska s hlavičkami Rychlých šípů, přičemž šestou stranu každé kostky zdobí půvabný čenich prvého ze dvou klubovních psů, slavnějšího to Bubliny. Radši se, lidé zlatí, ani nedívám, za kolik už se tyhle kostečky prodávají dnes.

ČERVENEC.
V polovině měsíce vyšla sběratelská verze románu Stínadla se bouří (Albatros), jde už o deváté vydání s fascinující obálkou. V druhé půli července nabídla společnost Hardnix tisk kvaše Zdeňka Buriana, na kterém spatřujeme Rikitan u stanu. Jde o ilustraci z Kobesova vydání Hochů od Bobří řeky. 22 kusů je vytvořeno pigmentovým tiskem a ve formátu A2 při rozlišení 2400 x 1200 dpi. Ne celých 78, ale prý pouze 77 výtisků je o dost lacinějšími plakáty ve formátu A1.

ZÁŘÍ.
Začátkem měsíce vydává Albatros druhý sešit Rychlých šípů (ale nejen jich, jak víme) a 7. 9. vyšel v nakladatelství Šošon Stínadlář, kniha skic, náčrtů a ilustrací Jiřího Gruse ke Stínadelské trilogii. Náklad svazku o 140 stranách byl prý jen 18 kusů, a to včetně dvou variant desek. Marko Čermák pak připravil nákladem sta výtisků (každý s podpisem) i další vydání komiksové Stínadelské trilogie, tentokrát v proužkovém vydání a pevné vazbě. Proužkovým vydáním se, dodám, rozumí knížka, která je širší, než jak jest vysoká. Komiks se touto formou vynořil již v mém dětství a těžko zapomenout na momenty, kdy jeho nenápadná varianta putovala pod lavicemi školní učebnou. Láká mou generaci dodnes.
Nekoupil jsem. V kartonovém pouzdru současně Čermák již připravoval obdobně podlouhlé vydání své a Foglarovy Chaty v Jezerní kotlině, a to zvlášť v černobílém – zvlášť v kolorovaném provedení. Vyšlo teprve koncem roku.
Koncem září přišel na trh už jen trapný smaltovaný hrnek s potiskem užívajícím Fischerovu kresbu Bratrstva v momentech, kdy chtěli jiným hrnečkem (a za pomoci bylinkářky) uspat Rychlé šípy.

ŘÍJEN.
6. 10. vydal Albatros druhý svazek prvního skutečně kompletního vydání Rychlých šípů. Při autogramiádě – týden poté – se mohli prvně v dějinách potkat pod tou samou střechou HNED DVA oficiální ilustrátoři Foglarova komiksu, ale Jiří Grus nakonec nedorazil, takže Marko podepisoval sám. Většina knihy je ostatně jeho. Jako absurdní dovětek akce mi však přijde prezentace ještě další „knihy“ nakladatelství Šošon Stínadelský svět Jiřího Gruse. Jde o 28 stran volné kreslířovy tvorby ve formátu A3, která je „pouze inspirována“ motivy z jeho a Foglarovy Stínadelské trilogie. Náklad? Osm nebo deset výtisků, údaje se různí.

V druhé polovině října vyšel však i precizní katalog Ivana Vápenky Foglarovská filatelie. Na konci měsíce vydal Albatros po několika odkladech konečně i Žákův román Tleskač, de facto prequel Stínadelské trilogie.

LISTOPAD.
V polovině měsíce vyšla kniha Dobrodruh z Václaváku, kterou napsal Václav Junek o svém otci, mj. autoru malé části Rychlých šípů. Od posledního dne měsíce byl dostupný i třetí sešit Rychlých šípů.

PROSINEC.
Na Mikuláše bohužel odešel fotograf František Dostál. Podařilo se mu vytvořit soubor snímků, zachycujících Foglara v plné práci na románu Strach nad Bobří řekou -v zahradě Kajetánka, na oblíbené jeho zídce. Dostál jistě nelhal, když tvrdil, že původně netušil, že fotografuje Foglara. Za zmínku jistě i stojí, nakolik nekomerčně Dostál s těmi snímky zacházel. Jen dva dni po jeho smrti přišel na trh polštář(!) potištěný kompletním komiksovým příběhem tandemu Fischer-Foglar Rychlonožka v říši snů. Jestli je ještě v prodeji? Na webu jsem nabídku nenašel!

Okolo patnáctého vydal Ivan Vápenka i obsáhlý text Síň slávy Rychlých šípů.
Zaplňuje celé číslo časopisu Maják – Vpřed! Jen se po něm zaprášilo. 16. prosince přišel do prodeje i další model ježka v kleci (existují jich desítky a desítky) a Šošon uvedl téhož dne na trh knihu Pavel Čech – Ilustrace ke knize Chata v Jezerní kotlině Jaroslava Foglara. Jde o 60 stran o rozměru A3 v nákladu (držte se) OSM výtisků.

Ve svazku je i Čechova Mapa Stínadel, už dřív samostatně vydaná ve speciálním tubusu.
Zatímco někde jinde tíhne malíř Čech ke kýči, tuhle mapu uznávám, vlastním a… Jde opravdu o půvabnou záležitost.

Nejsem nicméně fanatik s touhou mít vše, co se Foglara i kdyby jen minimálně dotklo. Vybírám si. Taky tento výčet událostí a momentů není proto úplný. Jako náhled do jednoho světa ale stačí a zajímalo by mě, co by si takřka čtvrt století mrtvý Jaroslav Foglar myslel, kdyby ono šílení viděl.

Sporu nebude, že vlastní kult vytvářel i sám a zaživa. I kdyby zprvu spíše podvědomě. Měl pro to smysl. A je to tak, že se občas narodí i muž s čidly a předpoklady státi se skoro dokonalou legendou. Všech příčin vzniku kultu bývá přitom tak moc a bývají natolik bizarní, že by při analýze zdatně bodoval autor dizertační práce. Mně se ale naopak líbí, že si kdykoli umím říct: „A není to všecko fuk?“

Skutečně jádro Foglarova významu není totiž tak gigantické a gurmáni nepotřebují závěje. Chtějí pravou dřeň.
Což mi připomíná, že zrovna vyšla i prvá část Foglarových osobních deníků. Ač se jedná o pouhý výběr a ačkoli jsou vynechány deníky táborové…

a přestože vše zatím končí na Silvestra 1937, má svazek neuvěřitelných 584 stran.

ZÁVĚREČNÁ VÝZVA LUMPOVI:

NĚKDE JE UKRYT DENÍK S FOGLAROVÝMI dětskými ZÁZNAMY PŘED 3. ZÁŘÍM 1920, KTERÝMŽTO DATEM TEPRVE ZAČÍNÁ AKTUÁLNÍ SVAZEK „CELÝ DEN DROBNĚ PRŠÍ“.
S VÝJIMKOU PÁR LIDÍ (NEBO ASPOŇ JEDNOHO) NIKDO NETUŠÍME, KDE DENÍK ZROVNA SPOČÍVÝ a ZDA UŽ NENÍ PODMÁČEN DEŠTI. BOHUŽEL. ALE ZNIČENÝ ASI NEBUDE. PŘED ČTVRTSTOLETÍM (1998) BYL ZDCIZEN NEZNÁMOU RUKOU V MUZEU HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY – A ŽÁDNÝ JEHO MOMENTÁLNÍ MAJITEL, AŤ UŽ PŘEKUPNÍK ČI KDOKOLI, SE ANI PO VYDÁNÍ JEHO POKRAČOVÁNÍ ZATÍM NEOZVAL. OZVĚTE SE, VY LAKOTNÝ BREBURDO. ČEKÁTE SNAD, ŽE CENA STOUPNE NA ROVNÝ MILION?

The post Kult Jaroslava Foglara – Jestřába aneb Letem jestřábím světem roku 2022 first appeared on Čítárny.

Který kluk neměl v ruce knížky Františka Elstnera (11. 4. 1902-8. 9. 1974) o skautingu, cestování po celém světě, neví co je dobrodružství. Elstner se stal učitelem jen proto, aby mohl o prázdninách cestovat. Zároveň chtěl být reportérem, což se mu podařilo hlavně v časopise Motor Revue, kde patřil k hlavním spolsupracovníkům. Přestože nemohl po roce 1948 cestovat, jak by chtěl, dokázal ze svých prvorepublikových vzpomínek vytěžit mnoho dalších knih. Celkem jich napsal 27 a většina z nich je aktuální dodnes.

Do skautingu vstoupil v roce 1916 a už v roce 1922 absolvoval v anglickém Gilwellu Wood Badge kurz skautingu.
Hned další rok zakládal lesní školy skautingu i v ČSR. Byl znám pod jménem Frank, když vedl svůj 29. oddíl junáků v Praze. Ve 22 letech se stal mezinárodním zpravodajem československé skautské reprezentace. Skautská činnost byla utlumena po roce 1948 a pak ještě jednou v 70 letech, kdy byla v podstatě zakázána.

Motorismus byl Elstnerovou láskou po celý život. Díky této vášni mohl cestovat po celém světě a propagovat českou značku Aero.
Jeho prvořadým cílem ale bylo uspět na poli motorismu a projet naplánovanou trasu ve stanoveném časovém limitu. Touha poznávat nová území, kraje a jejich obyvatele je u Elstnera sice také patrná, ale je až druhořadá a poněkud skrytá za vášní pro auta. Od roku 1918 byl také aktivní i jako zakladatel několika motoristických klubů.

První dálkovou cestu vykonal v roce 1932, kdy prověřoval kvality nového modelu Aero 500 v zátěžovém testu. Druhá velká cesta v roce 1933 tzv. „Aerospexor“ vedla po Evropě a Africe. O rok později totéž na akci tzv. „Modrý team Aero“. Roku 1935 se vydává k jezeru Loch Ness ve Skotsku.
V roce 1936 prožil 100 dní v malém voze v USA a Mexiku. Pro tříměsíční expedici po Spojených státech a Mexiku si tentokrát vybral automobil Škoda Popular. Byl to pokus o světový vytrvalostní rekord. Trasa dlouhá 25 000 km a ujetá za 47 dní čistého času vedla na americkém kontinentě přes New York – Rio Grande del Norte – Mexico City – San Francisco – New York a v Evropě z Cherbourgu přes Bordeaux, Madrid a Barcelonu do Prahy. Denní průměr byl 530 kilometrů, ale často musel zvládnout až 850 km, přičemž spotřeba přetíženého popularu, který vážil 1400 kg, se pohybovala kolem 8 litrů na 100 km.
Rok 1937 byl ve znamení 10 000 km po Evropě. Deset tisíc kilometrů na tachometru další Škody, tentokrát většího Rapida, vedlo přes Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko a Rumunsko až k Černému moři a odtud pak na Ukrajinu a Slovensko do Prahy.
Pak se vydává na legendární výpravu napříč Argentinou, píše se rok 1938. Populár dopravila do Buenos Aires loď a odtud Elstnerovi vyrazili k hranicím s Bolívií a pak zpět přes Uruguay do Montevidea. Trasa měřila včetně lodní a letecké dopravy celých 36 000 km.
Po válce (1947) je velmi známá jeho rekordní jízda Saharou a poslední akce je putováné po SSSR v roce 1959.

F.Elstner se svou první manželkou Evou v roce 1933.

Zajímavost o omezování motorismu z 30.let 20. století
První polovina třicátých let tak byla těžce poznamenána celosvětovou hospodářskou krizí. Ta velmi tvrdě zasáhla také rozvíjející se automobilový průmysl a odrazila se i na vztahu společnosti k motorismu. Automobily začaly být vnímány jako nadbytečný luxus. Vláda proto přijala nová opatření – zavedla celou řadu speciálních poplatků (například dlažebné, mostné a mýtné) a přijala zákon číslo 82/32. Ten proslul jako tak zvaný „protiautomobilový zákon“ a silně omezoval veškerou dopravu, včetně autobusové a nákladní.(Gomola, M.: Automobily Aero)
 
Elstner se řadil k čelním odpůrcům uvedeného zákona. Snažil se proti této, podle jeho názoru nesmyslné normě, bojovat všemi dostupnými prostředky – pořádal besedy a přednášky, psal články do novin a časopisů a diskutoval s jinými obránci motorismu. „Staneme se obránci motorismu… – říkali jsme si tehdy my mladí, závodníci, novináři a řidiči. Scházeli jsme se, zakládali jsme kluby, a v malém domku se zahrádkou to někdy vyhlíželo jako v doupěti spiklenců. Zrálo v nás pevné rozhodnutí: budeme průkopníky rychlé dopravy! Budu reportérem a dálkovým jezdcem, budu jezdit, přednášet a psát!“ (Elstner, F. A.: S kamerou a za volantem třemi díly světa)

Své poznatky po celý život přenášel především mladým lidem.
Své zážitky z dálkových jízd Elstner po celý život zpracovává do podoby čtivých a čtenářsky přitažlivých cestopisů. Zároveň se snažil aktivně přiblížit život v zemích, které navštívil, široké veřejnosti prostřednictvím přednášek, které sám pořádal. Při nich využíval především „světelných obrazů“, jak je sám nazýval, tj. promítání diapozitivů s fotografiemi z výprav. 
V rámci publikační činnosti pomáhal vydavateli B. Kočímu redigovat řadu „Motorová pětikorunovka“ (později „sedmikorunovka“), pro kterou napsal její první svazek – již zmíněnou Správkárnu v kapse. Ve spolupráci s Autoklubem RČS vedl tzv. hodinky bezpečnosti.

Sám Elstner ke své přednáškové činnosti říká:

„Líčil jsem třeba život v Paříži, ve Vídni nebo v Londýně, mluvil o sportu nebo jen o tom, jak se sázejí stromky, o nutnosti spoření nebo o čistotě venkovského dvora. To bylo obzvlášť důležité, protože leckde neměli ani tu dřevěnou budku u hnoje…

František A. Elstner zemřel 8. 9. 1974, ale torzo pozůstalosti po F. A. Elstnerovi zakoupilo Národní technické muzeum až 12. října 2005 od Vladimíry Choděry z Brandýsa nad Labem.
Podle charakteru a dat dochovaných materiálů lze říci, že se jedná především o dokumenty z domácnosti otce Františka A. Elstnera, Františka Elstnera, ve Staré Boleslavi. Otec zajišťoval synovi chod domácnosti i korespondenci při jeho častých zahraničních pobytech, čehož je dokladem valná část archiválií z pozůstalosti.

Za Elstnerova života vyšly jeho medailony ve dvou přehledových pracech.
První z nich vznikla v souvislosti s rozvojem českého motorismu. Jedná se o dílo díle Adolfa Tůmy Postavy našeho motorismu1. Tůma v něm v krátkosti shrnuje Elstnerův dosavadní život a aktivity. Na rozdíl od jiných autorů se však nesoustředí výhradně na Elstnerovy dálkové jízdy, ale věnuje se například také Elstnerovu osobnímu životu či jeho působení ve skautingu.  
Druhé dílo vydané ještě před Elstnerovou smrtí pojednávalo o jednotlivých českých cestovatelích. Jeho autorem je Josef Kunský a dílo nese název Čeští cestovatelé2. Autor v něm v kapitole věnované Elstnerovi velmi stručně shrnuje jak jeho život, tak výpravy, které podnikl. Faktografická část je doplněna také o ukázku z jedné z Elstnerových knih.  

V roce 1976 pak vydal Klub mladých čtenářů v nakladatelství Albatros jako neprodejný tisk v řadě Profily autorů knih Klubu mladých čtenářů Elstnerův portrét3. Vedle základních životopisných dat článek obsahuje také informace o Elstnerových dálkových jízdách a kompletní přehled jeho literární činnosti.

Dále to jsou práce Miroslava a Jiřího Martínků, kteří zařadili kapitolu o Elstnerovi do dvou knih. Čeští cestovatelé a mořeplavci a Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové. Obě díla se zaměřují zejména na Elstnerovy dálkové jízdy.  

K Elstnerovu stému výročí narození pak vyšel v roce 2002 v časopise Svět motorů článek s názvem Lovec kilometrů. Také tato stať se téměř výhradně věnuje Elstnerovým cestám a jeho vztahu k motorismu.

The post Populární cestovatel František Elstner měl dvě vášně. Skauting a motorismus first appeared on Čítárny.

O kultovním spisovateli Jaroslavu Foglarovi (6.7. 1907 – 23.1. 1999) bylo sepsáno dost a jen samostatných knih na to téma pronikla postupně na trh přehršle. Nebudu proto prodlužovat svou kritiku publikace zbrusu nové, která však zůstane asi taky tou nejhorší. Psalo ji následujících osm plantážníků (jak by je nazval Foglar sám):
Slavomil Janov, Miloš Vraspír, Jiří Polák, Jiří Filípek, Milan Teslevič, Tomáš Hejna, Karel Zelníček a chlapík až tajnosnubně stínadelsky podepsaný jako Menhart.
Svazeček S Jestřábem v srdci byl distribuován na letošním Světě knihy a sestává z devíti textů. Věnujme se nejprve kvalitním.

Slavomil Janov sem totiž, chvála Pánu Bohu, umístil svoji propracovanou chválu oldskautingu Jestřábi opět vzlétli…
Text rozčlenil do sedmice kapitol a prologu, ve kterém stane kdesi na hranicích Žižkova a Vinohrad, aby se vzápětí vrátil neviditelným strojem času  až do února 1923, kdy se dohromady semkl oddíl čtrnácti kamarádů plných plánů na jarní výpravy za Prahu. S výjimkou patnáctiletého Foglara to vesměs byli takřka či docela dospěláci, a aby mohl být v odboru Old-scouts, který od roku 1921 působil při ústředí Svazu junáků-skautů a skautek, registrován i mladíček, museli se dvacátníci uchýlit k malilinkému podvodu. Úředně jim přiklepli číslo 48 a budoucí autor Rychlých šípů se stal zapáleným kronikářem. I dík tomu nevynechal na rozdíl od sedmice jiných členů oddílu snad jedinou akci.

Zvláštně taky zasáhl osud. V prodejně vojenské výstroje na Pohořelci si totiž tenkrát mladíci koupili plechové odznaky se siluetou dravce a ustanovili je svým symbolem. Ani zdaleka není dosud zatím jisté (byť i po tom Slavomil Janov pátrá), zda byl pták jestřábem, skauti si nicméně začali Jestřábi říkat. Plynul čas a za necelý rok Foglarovi došlo, že potřebuje vlastní vrstevníky. Z Osmačtyřicítky vystoupil a nové druhy objevil roku 1925 v 34. oddíle junáků, jehož vůdce byl zvědavý, má-li už nový kamarád přezdívku.

„Ne,“ přiznal Foglar.
„Inu, přišel´s k nám od Jestřábů, a tak budeš Jestřáb.“
„Kdo by tehdy tušil,“ pokračuje dojatý Janov, „že se ona přezdívka stane pro Jaroslava Foglara naprosto rovnocenným synonymem jeho občanského jména a že ho to synonymum bude provázet i mimo skauting až do konce života.“

Teprve šestnáctiletý Slávek se stal pomocníkem zmíněného vůdce a posléze vedoucím oddílu, nicméně přišel zvrat dvě. Jaký? Asi rok po Foglarově příchodu byla Čtyřiatřicítka rozpuštěna. A rozpustili ji ve skomírající tenkrát Dvojce, historicky nejstarším českém oddíle. Ústředí Svazu skautů se jej tím rozhodlo obrodit, ne-li zachránit, což vyšlo. Snad i dík Foglarovi. Ten zde jako vedoucí setrval po dalších neuvěřitelných šest desetiletí. Ani ve světě nemá taková výdrž obdoby.

S autorem kapitoly Jestřábi opět vzlétli… Slavomilem Janovem, překřtěném, pravda, na obálce knihy na Slavomíra, dodejme, že právě on před deseti lety a pod názvem Jestřábi obnovil i onen 48. klub oldskautů a ve své studii předkládá i částečnou zprávu o jeho činnosti. Sešli se už takřka stokrát a mj. procestovali četná tábořiště Foglarovy Dvojky. To nejvzdálenější leží až u Siněvíru v údolí řeky Ozerjanka na Ukrajině a na metr přesně je dohledali jen dík tomu, že i po jedenasedmdesáti letech žil takřka devadesátiletý účastník tábora z roku 1938 Jíra Vodenka. Nikoli jistěže zahraničního léta (jen u polské hranice) se, dodejme, tenkrát zúčastnilo neuvěřitelných třiačtyřicet mladých mužů, z nichž někteří „dali řeč“ i s tatínkem Kajínka oněch časů, Nikoly Šuhaje.
Tolik Slavomil Janov.

S ostatními texty sborníku je to ovšem zapeklitější, i když ty následující dva přece jenom ještě ujdou.
Spoluzakladatel Sdružení přátel Jaroslava Foglara Miloš Vraspír totiž aspoň přehledně vylíčil veškerá svá setkání s Jestřábem a zrovna tak příspěvek zkušeného autora Jiřího Poláka Doteky jestřábích perutí obstojí. Tento muž vytvořil v roce 1979 kamerou Eumig a magnetofonem Uran dokument o Foglarovi, ve kterém ale bohužel nezachytil spisovatelovu ještě tenkrát žijící, byť už nejméně stoletou maminku. Jiří Polák navíc zůstává i autorem dnes už rozebrané knížky Poselství žlutého kvítku.

A zbytek sborníku S Jestřábem v srdci? Nic valného.
Jsou tu ovšem přece cenné (byť stručné) příspěvky s Foglarem spjatých výtvarníků Jiřího Filípka a Milana Tesleviče, z nichž ten druhý sice i teď doma pilně dře na převádění dalších (a dalších) foglarovek do komiksu, a pamatuji jej co chlapa mluvného, ne-li upovídaného, ale sem nepřidal víc, než necelou textovou stranu, již navíc očividně nahodil mezi malováním, asi tak v deseti minutách. Bídníče!!!

Další dva příspěvky – od bývalého ředitele nakladatelství Olympia Karla Zelníčka a od Tomáše Hejny – jsou už skutečně diskutabilní.
Redaktor fakticky vzpomíná už pouze na pacienta Thomayerovy nemocnice, ve které žil Foglar svá poslední léta i dík tomu, že také tamní primář kdysi byl ve Dvojce, takže kultovního autora nastěhoval rovnou do pokoje pro lékaře, a Tom Hejna se představí co syn ekonomického ředitele téhož nakladatelství v Klimentské ulici a (naštěstí) i jako redaktor komiksové knihy Modrý život Jiřího Dražana, stvořené výš zmíněným Teslevičem.

„A proto jsem si dovolil být natolik troufalý, abych přispěl tímto krátkým článkem do tohoto sborníku,“ píše kostrbatě. „Snad se za to na mne nebude nikdo zlobit. Dílo Jaroslava Foglara není příkladem umělecké tvorby, na čemž se shodne i řada jeho obdivovatelů. Foglar ostatně neměl za cíl být umělcem, ale hlasem, který přivede mladé lidi na správnou cestu, a to se mu podařilo a svým způsobem se to díky jeho dílům a lidem, kteří udržují Foglarovu památku stále živou, daří dodnes. Já si mohu jen přát, aby byl u toho dál přítomen, a aby se tato snaha nadšených foglarovců dařila i nadále co nejlépe.“

No comment, avšak jazykově nejtragičtějšími jsou oba (po sobě následující) příspěvky Menhartovy.
Editorská tragika začne už tím, že je Menhart na obálce omylem přejmenován na Mervarda. Nutno ale uznat, že konglomerát jeho banálních vzpomínek Výprava za Jestřábem perfektně dokládá, nakolik fascinováni jsme Foglarem bývali, a zaujme, to opět uznávám, nejen fotografickým pohledem na posmrtně zapečetěné dveře Jestřábova bytu.
I čtěmež:

„Jednou, když byl v Thomajerce, jsem mu tam zavolal, jestli se mu nestýská po lese a jestli ho tam nemám autem odvézt. Stromů je prý kolem nemocničního pavilonu dost, ale hodilo by se mu, kdybych ho autem odvezl domů a on si tam připravil pár exponátů na výstavu v Museu hl. m. Prahy. Tak jsem se dostal k Jestřábovi domů. Hledali jsme tam polské vydání Záhady a Jestřáb mi dal i nějaké čisté dopisní papíry čtenářských klubů za to, že jsem ho odvezl. Za odvoz jsem nic nechtěl, ale toto nešlo odmítnout. Odnesl jsem si i jeho starý telefonní seznam, protože už měl nový a já ten starý daroval kamarádovi na hrad Velhartice jako děsnou vzácnost – seznam po Foglarovi nemá přeci nikdo.“

Tak pojatá vzpomínka, sami uznáte, vyzní ovšem až komicky, poněvadž co obhajoba potenciálního zlodějíčka. Tím frapantnější to je, že druhý Menhartův příspěvek Besední jízda tramvají s Jaroslavem Foglarem po stopách Hochů od Bobří řeky roku 1987 je v podstatě zas trudným dokladem autorovy zbabělosti. Proč?
Líčí akci konanou už v momentě, kdy Foglarovi opět oficiálně vyšla knížka, a Menhart je vůbec „číslo“, když jej i prostá skutečnost, že Jestřáb směl být za „komunismu“ ve všech telefonních seznamech (na čísle 27 39 943) vede k poněkud kurióznímu výroku „dodnes nechápu, jak mohli být komunisti tak neopatrní“.

A jeho nevalně sepsaná reportáž o jízdě modře zbarvenou vyhlídkovou tramvají číslo 13? Obsahově je, nepopírám, víc než poutavá.
K jízdě došlo 27. 11. 1987 a elektrika kupodivu cinkala ve stopách hned jedenácti kluboven Dvojky, jak je oddíl střídal již od roku 1926. Vše inicioval známý sběratel a foglarolog Ivan Vápenka, dnes už autor vícera foglarovských publikací, a Menhart vzpomíná: „16. listopadu se u Jestřába doma dohodla jízda tramvají. Večer se vymyslela trasa. To byla doména hlavně Ivy, který nejenom znal místa kluboven, ale věděl i, jak vedou v Praze výhybky a kudy může naše tramvaj projíždět. Já o výhybkách a možnostech průjezdu tramvají nic netušil.
Nejdříve se slova ujal IVA, všechny uvítal, podal několik zásadních informací o trase a o klubovnách a já mezitím rozdával nákresy trasy. Nejprve jsme Jestřába vyzvali, aby pohovořil obecně o svém oddíle. Původně měl každý své otázky říkat nahlas a Jestřáb na ně rovnou odpovídat do mikrofonu. Pokládané otázky však nebylo z druhého konce tramvaje slyšet, a proto je posluchači psali na papírky a posílali je dopředu, kde jsem je četl do mikrofonu, a Jestřáb odpovídal.

Nejdříve se Jestřába ptal Iva, ale za chvilku jsem ho vystřídal. Přeci jenom jsem v té době měl již 5 let vedení oddílu za sebou a znal jsem se se všemi vedoucími v tramvaji. Iva fotil a…“ Hned na dvou stránkách vypisuje Menhart veškeré otázky, nicméně se už nedočkáme odpovědí; i proto ne, že se besedu před třiceti lety nikdo neodvážili zachytit na magnetofon.
A jak skončila? Zatýkáním ne. „Tramvaj vysadila Jestřába poblíž jeho bydliště a pak zatahovala do Vokovic. Cestou účastníci postupně vystupovali, jak se jim to hodilo pro další cestu domů. Celkem bylo vydáno 39 lístečků a zajímalo by mě, kolik z nich ještě fyzicky existuje. Pamětní lístečky nakreslil a čísloval kamarád Zahája podle mého návrhu. Nákres trasy udělal IVA – on byl vždy pečlivý, nadšený a snad mohu napsat puntičkář. Jedničku dostal Jestřáb, dvojku Iva, když tak pěkně nakreslil plánek trasy.“

Ten plánek kniha přetiskuje a Menhart dodá v oddíle svého článku nazvaném Zhodnocení:

„Za sebe ještě musím říct, že jsem v roce 1987 ukončil vysokou školu a od podzimu už chodil do práce. Měl jsem obavy, že z besedy s Foglarem o jeho skautských praktikách může být nějaký průšvih. Vždyť zamluvení tramvaje úplně v počátcích bylo vyloženě jen na moje jméno s uvedením všech údajů – a že se jich tehdy jistě muselo nahlásit spoustu. Přeci jenom půjčení tramvaje nebyla otázka pouze peněz, jako je tomu dnes.

Také jsem měl obavy, že neuhlídáme obsazení tramvaje pouze pozvanými lidmi. Původně jsme měli všichni nastoupit jinde a před Arbesovým knihkupectvím Vratislava Ebra měli přistoupit jen Jestřáb a Ivo. Ale protože by Jestřáb besedoval jen v polozaplněné tramvaji a to by byla ostuda, nechali jsme na původním místě setkání spojku, která dovedla opozdilce na místo náhradního srazu. Opozdilci nemohli nastoupit o zastávku dříve, protože jsme netušili, jestli Andělem projedeme od Motola či od Smíchovského nádraží. Jízda tramvají po Praze byla tehdy velkou neznámou a nějaký grafikon jízdy tramvajových linek možná byl někde na papíře, ale časově to jezdilo, jak se zrovna podařilo. Trefit se tedy s naším odjezdem do 7 minut mezi tramvaje číslo 12 u Anděla bylo opravdu velké dobrodružství. To pokračovalo vlastně celou jízdu, kdy venku už byla tma a v rozsvícené tramvaji jsme všichni byli jako na dlani pro zvědavé oči a fotoaparáty těch, co zůstali venku.

Původně jsem chtěl i otázky a odpovědi nahrávat na přenosný kazetový magnetofon, který mi maminka propašovala z Polska, ale nejsem žádný hrdina a bál jsem se o celé akci schraňovat nějaké materiály. Nikdo jsme dopředu nevěděli, jak se akce bude vyvíjet. Čerstvě jsme v našem oddíle měli problémy s černými barety jako oddílovou pokrývkou hlavy a kamarád měl za teepee na našem táboře na rok pozastavenou možnost dělat hlavního vedoucího tábora. Konec 80. let se pomalu uvolňoval, ale sílu měl režim ještě velikou, a tak jako je tramvaj omezena v jízdě na kolejích, tak i my v tramvaji jsme byli omezeni ve výstupu jen na dveře a byly bychom snadné sousto v případném zásahu proti alternativním vedoucím dětských oddílů.“

Je to možná špatně napsáno a supluje se tu pohled Ivana Vápenky, ale je to zajímavé, není-liž pravda? – Tato kniha (vydaná ke sto desátému výročí Foglarova narození a doplněná ilustracemi či anotacemi sedmadvaceti svazků Foglarových Sebraných spisů) si zasluhovala víc redakční pozornosti; i zůstaňme zvědaví na podobu slibovaného druhého vydání.
Jiří Filípek, Tomáš Hejna, Slavomil Janov, Manhart, Jiří Polák, Milan Teslevič, Miloš Vraspír a Karel Zelníček: S Jestřábem v srdci. 4001. publikace nakladatelství Olympia. Velké Přílepy 2017. 112 stran. ISBN 978-80-7376-475-3

Jaroslav Foglar (6.7. 1907 – 23.1. 1999)

The post Foglarovská paknížka S Jestřábem v srdci patří asi k těm nejhorším first appeared on Čítárny.

V souborném vydání se komiksu o Kruanovi prodalo půl milionu výtisků. Naposledy se vynořil ze Zlaté knihy komiksů Vlastislava Tomana v prosinci 2013, kterou získáte, pokud podpoříte kampaň za natočení filmu o Kruanovi. Autor sám se s optimismem sobě vlastním domnívá, že někdejší nadšence pro časopis Abc, ve kterém se „Kruan“ léta letoucí objevoval, najde i mezi podnikateli, milionáři a miliardáři, kteří si vybaví vlastní dětství.

„Už když začaly vycházet první příběhy o Kruanovi,“ řekl nedávno spisovateli Janu Vavřičkovi, „ozývali se první čtenáři, že by příběh měl být zfilmován. Bohužel tomu doba nenadbíhala a technologie už vůbec ne, i když se jeden čas uvažovalo o čistě kreslené verzi! Ale dnes se časy změnily, dlouhé řady komiksů jsou dávno zfilmovány a přál bych si, abych se ještě té filmové podoby dočkal osobně a nikoli v plechovce, promiňte, urně.“
Já sám se s publicistou, scenáristou a spisovatelem Vlastislavem Tomanem seznámil kdysi díky české Obci spisovatelů, ale prvořadě jsme se semkli uvnitř Střediska západočeských spisovatelů na Americké 29 v Plzni. Ledacos jsem o Vlastovi věděl už z dřívějška a kdo by ostatně v dětství nezavadil o Abc mladých techniků a přírodovědců, v němž působil od jeho vzniku (1957) zprvu jako redaktor techniky, od roku 1959 co šéf. Pětatřicet dlouhých let života s tímto časopisem dnes vyústilo Tomanem přijatou funkci odborného poradce redakce.

Co vůbec děláš dnes v březnu 2015?
Finišujeme na projektu Kruan a tak každou chvíli ještě něco někam píšu. Zbývá pár dní a pár tisíc korun…. Do toho mám rehabilitace od paní doktorky (ještě mě dnes ortoped posílá na Bulovku nemocnice na menší zákrok na lokti levé ruky), dopisuji scénář komiksu První stádo pro Abc, mám rozpracovaný námět na velký komiks do Abc a dělám konkurz s výtvarníky, kteří by jej malovali. Do toho teď Abc přišlo i s návrhem dělat výstavu u příležitosti 60. ročníku (v dubnu v OC Letňany v Praze).

Jak ses vlastně stal novinářem a spisovatelem? Původně jsi přece studoval elektrotechniku a měl z tebe být konstruktér!
Ale není. V Plzni jsem chodíval do filiální redakce Mladé fronty, kterou tenkrát vedl redaktor Ludvík Mištera, báječný člověk. Bylo nás, pravda, povícero, kdo mu pomáhal. I já se občas ohlásil s nějakou novinářskou informací, až mi povídá: „Vlastíku, ale přece dokážeš zprávu napsat sám!“ Tak jsem to zkusil, šlo to. Díky, Ludvíku Mištero, že jsi mi pomohl přehodit životní výhybku!

Říkáváš mi: „Jsem Plzeňák žijící v Praze…“
Právem. V Plzni jsem se narodil a prožil prvních dvacet let do vojny. Na tu jsem šel s přesvědčením, že se do rodiště vrátím, ale osud mi přehodil výhybku a já mířil z Písku, kde jsem začal sloužit u spojařů, do Prahy. Ale ani v metropoli a v redakci vojenských novin Rudá zástava, kde jsem tři roky dělal redaktora kulturně osvětové práce, jsem ještě neuvažoval o tom, že se už do Plzně nevrátím.

Odkdy jsi na to téma přemítat začal?
Když vojenští páni Zástavu zrušili, naskytla se šance nastoupit do nového časopisu pro děti a jí si splnit dávný sen, který jsem měl již jako puberťák čtoucí nejen Mladého hlasatele, ale zejména poválečný týdeník Vpřed.

Redakci skautského Vpředu jsi prý několikrát navštívil už tenkrát.
V letech 1947-1948. Poznal jak tak doktora Karla Bureše i Jaroslava Foglara. Nu, a nástupem do časopisu Abc se stal ze mě Plzeňák žijící v Praze, což platí dodnes, jak říkám, a celé mé plzeňské údobí od dětství po dospělost se mi stalo doživotním zdrojem inspirace v mé literární práci, kdy připomenu jen kreslený seriál Strážci, který se odehrává z velké části na Petrohradě a na plzeňských Slovanech, v seriálu na Petrově a na Slovance.

A navíc i v okolí Plzně, jak vím…
Jistě. Na Hrádku i jinde. Hrdiny se stala pětice kluků, což jsem původně byl já (Hadži) a kamarádi Václav Štekl (Zrzek, v reálu budoucí známý herec), Míra Liška (Honza), Vláďa Bednář (Robin) a Zdeněk Vřešťál (Kája). Za léta vzniklo postupně 176 stran a tři knihy (Trampoty s kapitánem, Trampoty na pokračování a Strážci Žulového paláce) na tenhle námět.

Četl jsem i tvou vzpomínkovou práci Můj život s Abc – ábíčkem (2005), ve které uvádíš i další příklady svých vztahů s Plzní.
Jedná se nepochybně taky o knihy Objevení Sluneční země a Příběhy psané střelným prachem, obě vyšly v Západočeském nakladatelství. K napsání té první mě inspirovaly příhody, které jsme prožívali jako parta plzeňského souboru Divadlo naší doby (DND) v někdejším mlýně u Stříbra, k sepsání druhé vedla cesta přes proslulou sbírku historických zbraní v tehdejším Městském, dnes Západočeském muzeu v Plzni. Učarovaly mi na celý život a v příbězích psaných střelným prachem jsem pokračoval ještě i ve výboru Dlouhý oheň smrti. Ale s Plzní a okolím se prolnuly i další aktivity; například v roce 1959 jsme měli první sraz čtenářů Abc na Radyni a později přibyly i setkání u rozhledny na Chlumu a pod Přimdou. Dlouho jsem taky spolupracoval s tehdejším Krajským domem pionýrů a mládeže a s Městskou stanicí mladých techniků, došlo na řadu besed a na Výstavišti se konala z mé iniciativy i První celostátní přehlídka mladých techniků (1961), na které mělo Ábíčko vlastní expozici. I v mé pozdější literární tvorbě se plzeňské prvky vynořují a občas je hrdinou Plzeňan nebo někdo ze západočeských končin.

Tvůj sci-fi titul Velmistr žánru ale už má nepochybně celostátní dosah.
To se přenášíme do další oblasti mých zájmů i mé práce a mě to velmi překvapilo, když jsem byl pozván do Chotěboře na 12. festival Fantazie, abych převzal ocenění v anketě Aeronautilus a byla ohodnocena má dlouholetá organizátorská i tvůrčí práce.

Kdo o titulu rozhodoval?
Hlasy odborníků, ty jistě, ale taky sami účastníci festivalu, většinou mladí. Překvapilo mě i potěšilo, že taky oni má dílka znají. V Abc jsem prostě býval na očích, zatímco teď jako senior mám takových příležitostí méně. Naštěstí taky jsou a svého času jsem kupříkladu vystoupil v České televizi v pořadu RETRO v části věnované starším českým seriálům.
Při té příležitosti jsem obdržel i další titul.

Jaký?
Nazvali mě (smích) ikonou českého komiksu.

A na jednom Světě knihy ti pak Akademie science fiction, fantasy a hororu udělila i cenu v kategorii Za dlouholetou práci pro SF s přihlédnutím k zásluhám o rozvoj českého komiksu. Nehrála tu ovšem občas roli i (nesporná) kvantita tvé tvorby?
Předpokládám, že na prvém místě to byla kvalita a taky některé mé aktivity ve sporech o to, co to vůbec je komiks. Na rozhraní roků padesátých a šedesátých byl totiž šmahem odsuzován jako západní ideologická diverze, a proto i zakazován. Ale pak se společným postupem redaktorů přece povedlo dosáhnout toho, že náleží do literatury jako žánr.

Původně ho metli pod koberec?
Studená válka rozhodně řádila v mnoha oborech i směrech. Nám se ale povedlo nastolit jakýsi neutrální stav. Něco podobného se opakovalo znova v letech sedmdesátých a podařilo se komiks zachovat i rozvíjet, jak dnes dokazuje i prestižní Encyklopedie Tomáše Prokůpka, Pavla Kořínka, Martina Foreta a Michala Jareše. Dá se skutečně říct, že se ve druhé polovině dvacátého století dařilo českému komiksu jako nikdy předtím. Platforma pro publikování nebyla úzká! Všechny naše časopisy pro děti a mládež tenkrát komiksy tiskly, od Sluníčka a Mateřídoušky přes Ohníček a Pionýr a včetně Sedmičky, Mladého světa, ba novin Mladá fronta.

A ABC?
Bylo dokonce vlajkovou lodí. V každém čísle jsme uveřejňovali dva velké komiksy, jeden malý humorný a k tomu stripy v rubrice Kompas. Často jsme je vřazovali i do přílohy zvan= Déčko a od roku 1985 začaly pravidelně (už předtím nepravidelně) vycházet Abc speciály. Přinášely jak reedice úspěšných seriálů z časopisu, tak i nové příběhy, a sečteno šlo o stotisícové náklady za dostupnou cenu. Námětů a scénářů jsem napsal jen tehdy asi čtyřicet a zmiňovaní už Strážci jsou po Rychlých šípech druhým nejdelším seriálem z klubovního prostředí.

Nu, a co Kruan? On sám jako hrdina se, připomínám, objevuje teprve ve třetí sérii a celek zatím sestává z cyklů Příhody Malého boha, Příchod bohů, Kruanova dobrodružství, Kruanova cesta, Kruan a bohyně a Kruan a Pozemšťané. Dodáš i něco k plánované filmové podobě?
Nejméně ještě to, že ve světě teď filmované komiksy frčí.

Frčí znovu i ABC?
Vcelku. Ale jednu dobu mělo krizi. Za minulého režimu jsme nesporně měli časopisy pro děti, které nám záviděli na obou stranách železné opony, a to jak novináři, tak pracovníci mládežnických organizací a pedagogičtí odborníci, jak vím z mezinárodních konferencí, ze setkání dětských organizací i z návštěv partnerských časopisů a pobytů zahraničních kolegů u nás. Nechť je mi prominuto, že stále mluvím o Abc, ale právě ono bylo mnohokrát oceňováno jako unikátní a originální, a to zvlášť v kombinaci s jeho vysokým nákladem.
Výrobní náklady pokrývala tehdy tzv. záporná daň (dotace ze státní kasy), ale poté, co nastala cenová liberalizace (1990-1991), šly ceny raketově nahoru a progresivně zrostla daňová zátěž. Nebylo výjimkou, že ve Frontě provedli ekonomické propočty, aby určili cenu toho kterého časopisu, a vzápětí se vše zase změnilo. Tiskárna totiž zvýšila cenu, papírna rovněž, barvy také podražily, distribuce náhle vyžadovala vyšší rabat a v rodinách se ještě k tomu začalo šetřit právě na časopisech pro děti! V Abc jsme v průběhu předchozích let měnili ceny jen o pár desetníků a v letech osmdesátých jsme marně žádali o zvýšení ceny z tří korun na pět, když jsme měli náklad okolo tří set tisíc výtisků. ÚV KSČ ale podobné zdražování od stolu zamítlo. Nebudeme přece zdražovat dětem časopisy! Oblečení dětí se ovšem zvýšení cen dočkalo a koloval vtip: Co je nejlepší antikoncepce? Dětské dupačky nad manželskými postelemi!

Druhou příčinou krachu po převratu se pak stala i příliš pomalá reakce na vpád zahraničních časopisů, jejichž české mutace byly konkurenční i cenově. Byly nové i s příchutí donedávna nedostupného zboží, což lákalo. Vzniklo i několik českých časopisů, zejména pro ty mladší děti, ale většinou záhy zanikly.

Nebyla snad před převratem ekonomická návratnost důležitá?
Ale taky. Stát ovšem měl své možnosti, jak přerozdělovat finance, a podpořili se třeba právě dětské časopisy. Má dáti, dal, platí v každé ekonomice. I proto mělo v letech osmdesátých dojít k úpravám a tehdy by zdražení nebylo ještě velké, takže by ho rodiče přijali. Jen u Ábíčka se v letech 1972-1989 zdvihl náklad ze 135 000 výtisků na 315 000.

Víš, jak tím vzrostl zisk?
Hodně. Ale časopisy byly ideologicky manipulovány vydavateli, tedy i Socialistickým svazem mládeže (SSM) a Pionýrskou organizací SSM (PO SSM). Nemohu dost dobře mluvit za deník Mladá fronta nebo za týdeník Mladý svět, sídlící v Panské ulici, dětské časopisy jsou však má doména. Do roku 1983 několikrát měnily adresy, soudě však podle různých průšvihů, dělali mí kolegové dobré a čtené čtení a vedle nezbytných oficialit se často pouštěli na pole neoraná a byli neposlušní. U dětských a pionýrských časopisů, jak se těm našim říkalo, jsme podle mě zachovali profil i tvář. Leccos se dalo ošidit a obejít i pouhým přifařením znaku sjezdu či výročí k reportáži.
Samozřejmě, že se nahoře občas něco nelíbilo a zahřmělo. Dopadlo i pár postihů, ale pro mě osobně bylo nejtrefnějším hodnocením takzvaně totalitní minulosti, když se mi do ruky dostal dopis jednoho tatínka, který o Ábíčku říká, že to byl časopis, který se dal číst.

Pamatuji, že váš časopis mnohé podnítil mnohé například i k budování tzv. minikár. A co čtenářské kluby? Nebyl to snad unikátní vztah časopisu se čtenáři, který v zahraničí neexistoval?
S myšlenkou čtenářských klubů přišel první Jaroslav Foglar. V předválečném týdeníku Mladý hlasatel. Měl velké zkušenosti jako skautský vůdce a dokázal je využít k vytvoření jednoduchého i lákavého programu Třinácti bobříků. Vytvořil souběžně i vzorové Rychlé šípy a tito chlapci ukazovaly, co a jak v klubu dělat, jak prožívat volný čas a jací by kluci i děvčata měli být. Přihlášky se jen hrnuly. Za čtyři roky 1937-1941 jich bylo redakcí zaregistrováno přes 24 600! Ale je pravda, že ne všechny existovaly pořád. Některé přežily sotva pár týdnů nebo měsíců, načež se rozpadly. Ale dost bylo těch, které přežily okupaci, i když samotný časopis již dávno neexistoval!

A v míru?
Foglar obnovil kluby v časopise Vpřed a obohatil činnost o nové prvky a podněty. Ale i tady kluby, a bylo jich posléze asi 12 300, skončily. Kdy? Samozřejmě v roce 1948 se sloučením Vpředu s týdeníkem Junák, které oficiálně souviselo se šetřením papíru.

Uplynulo patnáct let…
Uplynulo. A bylo lákavé zkusit, zda by taky děti šedesátých let o klubovou činnost měly zájem. Doba se ale změnila a měnily se i zájmy. Nyní navíc existovala jednotná dětská pionýrská organizace přifařená ke škole.
Naštěstí se ukázalo, že by přece bylo možné, vhodné i prospěšné obohatit její činnost o práci v místě bydliště, a tedy mimo školu. Ústřední rada PO ČSM hledala možnosti, jaký dát dětem program, a ten objevilo Abc v září 1960. Odstartovali jsme totiž celoroční hru Volá vesmír. Kosmický prostor byl v popředí zájmu, létaly první družice a sondy, připravovali se první kosmonauté a my měli snad lákavé motto Hrajte si na raketové posádky. Kluby se velice podobaly foglarovským, uznávám, ale zaměřily se na poznávání vesmíru a kosmické techniky i moderní vývoj vůbec.

Do popředí se tehdy ovšem dostala i ochrana přírody, která Ábíčku také pomyslně patřila, a my začali zakládat hlídky ochrany přírody. Ukázalo se navíc, že chtějí zájmy uplatňovat i děvčata, a tak vznikaly dívčí kluby. V menším měřítku se uplatnily i další zájmové obory a celkem jsme nakonec zaregistrovali 6 500 klubů, z čehož bylo zhruba 5 000 živých. Stále jsme, upozorňuji, měli přehled, zda ten který pracuje nebo už skončil, a registrovali jsme i řadu generačních klubů, kdy zakládající a odrůstající parta předala název a číslo mladším členům, ti pokračovali a štafetu opět předali.

Z dnešního hlediska sci-fi?
Tak trochu. Ale to je téma pro jiný rozhovor.

The post Vlastislav Toman. Co píše legenda Ábíčka o socialismu. Mladí ať to raději nečtou first appeared on Čítárny.