Klasický román čínské fantastické literatury o putování mnicha Tripitaky pro posvátná buddhistická písma. Na nebezpečné cestě jej doprovází opičí král Sun, znalý čar a kouzel, a pomáhá mu překonávat nástrahy, které mu kladou zlá božstva. Nadpozemská dobrodružství a líčení bojů s démony milují celé generace čtenářů.

Wu Čcheng-en (1500 — 1582)
byl čínský romanopisec. Ve své době se stal populárním díky svému nadání a vědomostem. Navíc byl uznávaný básník a kaligraf, který s oblibou skládal satirické hry. Jako většina vzdělanců se živil i jako úředník. Většinu svého života ale prožil ve svém domově, kde žil bohémským životem.

Napsal různé básně a zápisky, ale jeho nesmrtelnost založila nová verze vyprávění o cestě mnicha Süan-canga (Tripitaky) pro posvátná písma do Indie. Mnich Süan-cang podnikl skutečně v letech 629—645 cestu do Indie přes Střední Asii a po mnohých dobrodružstvích se vrátil domů. V lidových vyprávěních byla skutečná cesta přetvořena v pásmo fantastických příběhů.

Už v sungské době (960—1279) tyto příběhy byly oblíbeným tématem vypravěčů. Zachovaly se pouze dva tištěné exempláře tohoto vyprávění.
Text obsahuje jen holou kostru vyprávění; pravděpodobně jde asi o pouhou vypravěčskou příručku. Epizody byly rozvinuty teprve při skutečném vyprávění. Mnich má jenom jednoho průvodce, opici, ale její jméno Sun Wukong /Sun Wu-kchung/ (Sun, který pochopil prázdnotu) se ještě nevyskytuje. Na počátku doby Ming (1368—1644) už existoval text i v podrobnostech se blížící textu Wuovu. Krátký fragment tohoto textu se zachoval v kapitole 13 139 Encyklopedie epochy Yongluo /Jung-luo/ (Jung-luo ta tien) z počátku 15. století.
Wu Chengen přetvořil prosté vyprávění v jednu z nejbarvitějších a stylisticky nejdokonalejších knih v čínské beletrii, tím je dnešní Xiyouji /Si-jou-ťi/ (Putování na Západ).

V roce 1990 jsme u nás mohli poprvé vidět v české televizi 25 dílný seriál “Opičí král”, film který byl zpracovaný právě podle této knihy.

Zdeněk Sklenář

Opičí král | Wu Čcheng-en | ilustrace Zdeněk Sklenář | Vydalo nakladatelství Miroslav Pošta – Apostrof
Z čínských originálů Si-jou-ťi ku-š’ (Šao-nien er-tchung čchu-pan-še, Šanghaj, 1957) a Si-jou-ťi (díl 1, kap. 24–26; Cuo-ťia čchu-pan-še, Peking, 1954) přeložila, upravila, předmluvou, vysvětlivkami a doslovem opatřila PhDr. Zdenka Heřmanová.
www.e-dice.cz | Vydání čtvrté, v elektronické podobě a v této úpravě první, 2011.(l. vy. SNDK 1961 s ilustracemi Z. Sklenáře, 2. vyd. bez ilustrací, 3. vyd. 1997 Albatros s ilustracemi Z. Krejčové, 4. vyd. Galerie Sklenář – 2 prostorové ilustrace)

9. KAPITOLA VYPRÁVÍ O TOM, JAK OPIČÍ KRÁL PŘEKAZIL BROSKVOVOU SLAVNOST

[…]
Jednoho dne, když Nebeský císař udílel ranní slyšení, vystoupil z řady nebeských hodnostářů světec Opravdovosti a přednesl na opičího krále stížnost, že se bez cíle potlouká po nebi, přátelí se se všemi nebeskými hvězdami, a dokonce i ty nejvyšší že si dovoluje nazývat svými druhy.

Když to Nebeský císař slyšel, dal si hned Opičáka předvolat. Ten okamžitě přišel nadnášeje se radostí.
„Jaké odměny či povýšení mě očekávají, že si mě Vaše Svatost dala předvolat?“
„Slyšel jsem, že máš dlouhou chvíli,“ odvětil Nefritový císař, „a proto ti přidělím práci. Svěřuji ti správu nad Broskvovým sadem. Dávej na všechno bedlivý pozor!“
Opičí král se cítil polichocen. Poděkoval za milost, poklonil se a uctivě odstoupil. Celý bez sebe nedočkavostí se hnal na obhlídku Broskvového sadu. Zde ho zastavil bůh půdy, co tu chce.
„Nefritový císař mě pověřil, abych převzal správu Broskvového sadu,“ pravil pyšně opičí král, „přišel jsem si to tu tedy prohlédnout.“
Bůh půdy se spěšně uklonil a hned přivolal zahradníky, kteří v sadu okopávali stromy, nosili vodu, sklízeli broskve a zametali cestičky. Všichni před Opičákem pobili hlavou o zem a uvedli ho do sadu. Opičák si všechno dlouho prohlížel a pak se vyptával boha půdy, kolik je v sadu stromů.

„V sadu je tři tisíce šest set broskvoní,“ vysvětloval bůh půdy, „tisíc dvě stě stromů vpředu má jemné květy a malé plody, které uzrávají jednou za tři tisíce let. Pozře-li je někdo, stane se světcem, jeho tělo ozdraví a stane se lehkým jako vánek. Tisíc dvě stě stromů uprostřed má květy v trsech a sladké plody, které dozrávají jednou za šest tisíc let. Kdokoli je pozře, může se vznášet v oblacích, je dlouho živ a nestárne. Tisíc dvě stě stromů vzadu má květy s fialovými žilkami a plody s bledě žlutými jádry. Uzrávají jednou za devět tisíc let. Kdokoli je pozře, přežije nebe a zemi, je věčný jako slunce a měsíc.“

Opičí král byl radostí téměř bez sebe. Ještě téhož dne si přepočítal všechny stromy, prohlédl si všechny besídky a pak teprve se vrátil do svého sídla. Od té doby vycházel za zábavou jen jednou do měsíce, v den úplňku. Přestal se toulat po nebi a na své přátele si ani nevzpomněl. Jednoho dne zpozoroval, že broskve na vyšších větévkách již dozrávají. Dostal na ně ohromnou chuť. Avšak bůh půdy, zahradníci a jeho osobní průvodce mu byli neustále v patách. Tu ho najednou napadl úskok: „Počkejte na mě před bránou, já se tady v besídce trochu prospím.“
Všichni skutečně odešli. Opičák si svlékl dvorní oděv a čapku, vyšplhal se na nejvyšší strom, vyhlédl si ty nejzralejší broskve, které se jen jen rozsýpaly, bohatě si jich natrhal, usadil se v koruně stromu a pěkně si pochutnával. Teprve když se dosyta najedl, seskočil ze stromu, oblékl se, nasadil si čapku a povolal své dvořanstvo, aby ho vyprovodili do paláce. Každý druhý nebo třetí den si vymyslel nějaký podvod, jak ukrást broskve, a dopřával si, co hrdlo ráčilo.

Jednoho dne se rozhodla královna matka nebes uspořádat Broskvovou slavnost. Dala proto otevřít drahokamy vykládanou hodovní síň u Nefritového jezírka. Poslala sedm víl s košíčky natrhat v Broskvovém sadu broskve na hostinu. Ty přišly k vstupní bráně sadu a vidí, že bůh půdy sadu, zahradníci a nebeští úředníci z Opičákova paláce hlídají vstupní bránu a nikoho nechtějí vpustit dovnitř. Přistoupily a pravily: „Přicházíme na rozkaz královny matky natrhat broskví na hostinu.“
„Vznešené krásky, zastavte své kroky,“ pravil jim bůh půdy. „Letos se vše změnilo. Nefritový císař pověřil správou sadu Velkého světce rovného nebi. Musíte nejdřív požádat o dovolení jeho a teprve pak vás můžeme do sadu vpustit.“
„A kde se nalézá Velký světec?“ dotazovaly se víly.
„Je právě v sadu. Byl unaven a zdříml si v besídce,“ odpověděl bůh půdy.
„Když je to tak, půjdeme za ním, nemůžeme se zdržovat.“

Bůh půdy je tedy zavedl do sadu. Opičák nebyl nikde k nalezení, v květinové besídce našli jen jeho šat a čapku. Hledali po všech koutech, ale bůhví kam se poděl.
Opičák totiž chvíli skotačil v sadu, pojedl několik broskví a pak se proměnil v pidimužíka velkého dva palce a uložil se k spánku pod hustým listovím v koruně stromu.
„Co si počneme, nenajdeme-li Velkého světce? Přece se nemůžeme vrátit s prázdnou,“ hořekovaly víly.

„Pravdu díte, vzácné krásky,“ utěšoval je jeden z nebeských úředníků, „jste-li tu na rozkaz královny matky, jděte si klidně natrhat broskví, my už to za vás s Velkým světcem vyřídíme.“
Víly se ihned pustily do trhání broskví. Nejprve natrhaly dva košíky z předních stromů, pak natrhaly tři košíky z prostředních stromů. Když přišly trhat k zadním stromům, uviděly, že na nich zbývá jen tu a tam ještě nějaká zelená broskev a stopky po otrhaných plodech. Všechny zralé totiž snědl opičí král. Víly se dlouho rozhlížely a tu spatřily jen jednu napůl červenou broskev na jižní straně. Šedořízá víla rukou stáhla větévku s broskví, červenořízá víla broskev utrhla a šedořízá víla opět pustila větévku nahoru. Tím probudily Opičáka, který proměněný v pidimužíčka spal právě zde. Vzal na sebe opět původní podobu, zpoza ucha vytáhl zlatem kovanou tyč, prudce se jí rozmáchl a rozzlobeně vzkřikl: „Jaký to netvor se opovažuje krást mé broskve?“
Všech sedm víl poděšeně pokleklo na zem.
„Vznešený Světče, zadržte svůj hněv! My nejsme žádní netvoři, jsme víly královny matky, která nás sem poslala pro zázračné broskve, protože chystá Broskvovou slavnost u Nefritového jezírka. Když jsme sem přišly, mluvily jsme nejprve s bohem půdy sadu. Vy jste však, vznešený Světče, nebyl nikde k nalezení. Když jsme se vás nemohly dočkat, dostaly jsme strach, že nesplníme rozkaz královny matky, a proto jsme se samy pustily do trhání broskví. Desettisíckrát prosíme za odpuštění.“

Když to opičí král uslyšel, potlačil zlost a nasadil přívětivou tvář.
„Prosím, povstaňte, vzácné víly. A kohože královna matka zve na hostinu u Nefritového jezírka?“
„Seznam hostí na slavnost se řídí starými zvyklostmi,“ odvětily víly, „pozván je Nejvyšší Buddha ze západního ráje, bódhisattvové, svatí mnichové, arhati, bohyně milosti z nejzazšího jihu, svatý císař Vznešené moudrosti z východu, posvátní starci třinácti ostrovů, bůh Hlubokých temnot z nejzazšího severu a Žlutorohý světec, pán středu. Dále jsou pozvána i knížata pěti planet, tři ctnostní z osmi rájů, císařové osmi očistců, pán temnot osmi pekel, devět nebeských strážců bran, duchové moří a horstev, bohové úrodnosti světa a jiní. Nižší i vyšší bohové ze všech nebeských paláců se též smějí zúčastnit.“
„A mne nepozvali?“
„O tom jsme nic neslyšely,“ ukláněly se víly.
„Já jsem Velký světec rovný nebi, mne by přece mohli pozvat jako čestného hosta,“ horoval Opičák.
Víly namítaly, že Broskvová slavnost se řídí starými zvyklostmi, že nevědí, bude-li možno tentokrát udělat výjimku.
„Máte pravdu, vy za to nemůžete,“ uznal Opičák, „počkejte tady, já půjdu napřed vypátrat, zdali mě ráčili pozvat.“
Vztáhl ruce k čarování, zamumlal zaklínadlo a všech sedm víl přičaroval pod broskvové stromy. Vyšvihl se na příznivý mrak, vyplul ze zahrady a dal se unášet směrem k Nefritovému jezírku. Tu najednou viděl, jak kus dál za zdí plyne na pětibarevném mraku jakýsi velký duch. Zblízka v něm poznal Bosonohého světce. Ihned vymyslel lest, jak toho dobráckého světce ošálit, aby se dostal tajně na slavnost.
„Kam pluje Vaše Jasnost?“ zeptal se ho.
„Spěchám na Broskvovou slavnost, královna matka mě tam ráčila pozvat,“ odvětil Bosonohý světec.
„Vaše Jasnost netuší,“ lhal Opičák, „že Nefritový císař mě vyslal, protože umím rychle plout v mracích, abych obešel všechny hosty a vyřídil jim, že mají nejprve jít složit poklonu do paláce Pronikavé moudrosti a pak teprve se odebrat na slavnost!“

Bosonohý světec vzal Opičákovu lež vážně. Obrátil pětibarevný mrak a odplul směrem k paláci Pronikavé moudrosti. Opičák zatím zamumlal zaklínadlo, škubl tělem, proměnil se v Bosonohého světce a hnal se k Nefritovému jezírku. Zanedlouho dorazil k hodovní síni, zarazil mrak a pomaloučku, potichoučku se vkradl dovnitř.
Tam již bylo všechno pečlivě přichystáno, ale bohové zatím nepřišli. Ještě si ani nestačil všechno jaksepatří prohlédnout, když tu jeho nos vtáhl silnou vůni vína. Otočil se a spatřil v loubí po pravé straně několik nebeských vinařů. Jejich pomocníci odnášeli vymačkané hrozny, sluhové přinášeli vodu a kuchtíci prohrabovali oheň, vymývali konve a čistili baňky. Hotový vinný mok, průsvitný jako nefrit, vydechoval jemnou vůni. Opičímu králi se v ústech sbíhaly sliny. Kdyby nebylo všech těch lidí kolem, hned by se byl do vína pustil. Musel se tedy utéci ke svým kouzlům a čárům. Vytrhl si několik chlupů, vstrčil si je do úst, rozžvýkal je na kousky, vyplivl a vzkřikl: „Čáry máry!“ Chlupy se proměnily v hmyz, jehož bodnutí uspává, a vlétly vinařům do obličeje. Všem poklesly hlavy, ruce jim visely malátně podél těla, oči se klížily, až začali klimbat.

Opičák si nabral ze všech možných vonících jídel roztodivných chutí, vešel do loubí a z baněk a džbánků si vrchovatě nalil vína a pil, co hrdlo ráčilo. Když se dosyta najedl a napil, byl namol opilý. Je zle, je zle! Ještě si stačil uvědomit, co provedl a že za chvilku zde budou hosté. Co potom? Udělám nejlíp, když se vrátím do svého paláce a trochu se z toho vyspím, řekl si.
A tak se náš Opičák, namol opilý, kolébal ze strany na stranu a motal se kolem, až zbloudil z cesty. Místo do svého sídla se dostal na opačnou stranu nebeských končin.
„Jak to, že jsem se najednou octl tady, vždyť to je palác Radosti, sídlo praotce Cesty. Nu dobrá! Už dávno jsem se chtěl jít za starochem podívat, ale nikdy mi na to nezbýval čas.“
Trochu si urovnal oděv a vrazil dovnitř. V paláci však bylo pusto a prázdno. Praotec Cesty totiž o čemsi rokoval s Buddhou Světlonošem na rudé terase třípatrového altánku a všichni sluhové, úředníci a generálové z jejich paláců naslouchali jejich učeným hovorům. Opičák se hnal do sálu, kde se připravoval elixír života.
„Tak to je ten poklad nesmrtelných,“ zaradoval se.

Od té doby, co se stal nesmrtelným a prohlédl mnohá tajemství, chtěl též elixír připravit, aby zachránil své opičky, ale doma mu na to nikdy nezbýval čas. Dnes mu však štěstí přálo – nejenže se mu elixír dostal do rukou, ale praotec Cesty ještě k tomu nebyl doma!
„Sem s těmi kuličkami nesmrtelnosti, ať vím, jak chutnají!“
Nahnul si tykev a tak dlouho se kuličkami cpal, až je všechny snědl, jako by to byly pražené boby.
Najednou však procitl z opojení a uvědomil si, že je zle.
„Tenhle můj kousek volá do nebes! Jak se to dostane k sluchu Nefritového císaře, je po mně veta! Pryč odtud! Udělám nejlíp, když se vrátím zpátky na svět do svého království!“
Vyřítil se z paláce praotce Cesty. Nepustil se starou cestou, ale namířil si to rovnou k západní nebeské bráně. Učinil se neviditelným a nepozorován bránou proklouzl. Pak nasedl na mrak a zamířil k hoře Bujných květů. Již zdálky viděl, jak se vlajky a korouhve třepotají ve větru a meče a sudlice se lesknou v slunci. To jeho vojevůdcové a králové démonů se cvičili ve zbrani.
„Moji drazí, už jsem zase tady!“ zvolal opičí král.
Všichni démonové odložili zbraně a poklekli.
„Buďte pozdraven, náš Velký světče! Na takovou dobu jste nás opustil a ani podívat jste se na nás nepřišel!“
„Vždyť to není tak dlouho,“ prohodil Opičák a odebral se do jeskyně. Vojevůdci se před ním klaněli, bili čelem o zem a zahrnovali ho vším možným pohodlím.
„Jak jste se měl, Velký světče, těch celých sto let na nebesích, jaký jste zastával úřad?“
„Vždyť jsem pryč teprve půl roku,“ smál se Opičák, „jakýchpak sto let?“
„Jeden den na nebesích je jako celý rok na zemi,“ pravili vojevůdcové.
„Těšil jsem se přízni Nefritového císaře, skutečně mi přiznal hodnost Velkého světce rovného nebi, dal mi zřídit úřad se dvěma odděleními, oddělením míru a pokoje a oddělením pro uklidnění ducha. K ruce jsem měl nebeské úředníky. A pak když viděl, že nemám co na práci, svěřil mi správu Broskvového sadu. Královna matka dnes chtěla pořádat Broskvovou slavnost a mě nepozvala. Neprosil jsem se o její pozvání, odebral jsem se sám do hodovní síně a všechny vybrané pochoutky a vína jsem tajně snědl a vypil. Pak jsem v povznesené náladě zabloudil do paláce praotce Cesty a tam jsem mu zase spořádal všechen elixír života. Strachy před hněvem Nefritového císaře jsem raději z nebes utekl.“
Všichni démoni se nesmírně zaradovali. Přichystali pití a ovoce na oslavu a v kamenných šálcích podávali kokosové víno. Opičí král si jednou lokl, zašklebil se a ohrnul nad vínem pysky.
„Pil jsem u Nefritového jezírka taková vína a takový nefritový nektar, jaký jste v životě nikdy neokusili. Je ho tam v loubí ještě spousta. Zaběhnu vám pro pár láhví. Každý dostane po půl číše a budete po ní také dlouho živi a zdrávi.“

Opice byly radostí bez sebe. Opičák pak vyklouzl ze dveří, učinil se neviditelným, skokem plavmo se vyšvihl na mrak a zamířil na nebe k hodovní síni. Nosiči vody, topiči a ostatní se ještě neprobrali ze spánku a hlasitě chrápali. Vzal po láhvi pod paždí, do každé ruky též popadl láhev a obrátil mrak nazpět. Opice pak uspořádaly hostinu „nebeského vína“. Na každou se dostalo několik číší.

The post Opičí král Sun a mnich Tripitaka. 500 let starý fantastický román s vynikajícími ilustracemi Sklenáře first appeared on Čítárny.

Tři sbírky čínských veršů vydané Bohuslavem Mathesiem, jsou zatím nejobšírnější antologii čínské poezie v češtině. Mathesius poezii miloval a není příliš nadnesené, že poezii žil. Jeho překlady jsou výjimečné mimo jiné i proto, že si jednotlivé verše a autory dlouho vybíral a nakonec zvolil takové básně, k nimž, jak sám říkával, “nalezl klíč”. Texty nosil po měsíce v kapse a neustále své verše vylepšoval.

Básně jsou rozděleny do osmi částí podle hlavních period vývoje.
Mathesiova sbírka dokumentuje poměrně dobře vrcholnou dobu čínského básnictví za dynastie Tchangů (618—906), naproti tomu je zcela nedostačující pro dobu předchozí i následující. Zvláště slabě je v Mathesiově výběru zastoupena poezie stará. Tři ukázky z “Posvátné knihy písní” (Š’-ťing) nestačí, aby doložily, jaké výše dosáhlo čínské básnictví před naší érou, ve sbírce nejsou vůbec ukázky z díla Čchü Jüana, básníků z doby chanské (206 před n. 1. — 220 n. 1.) a věků následujících.

Mathesius čínsky neuměl, používal ke své inspiraci překlady čínské poezie do francouzštiny a angličtiny.
Dá se tedy říct, že jeho překlady jsou spíše parafráze, verše na motivy čínských předloh, v některých případech se dokonce předlohy nepodařilo dohledat, to znamená, že se často jedná o Mathesiovy básně psané v duchu čínské poezie.

Pokud bych chtěl zvýraznit smysl Mathesiových překladů, které mě velmi citelně oslovily, pak bych vybral slova Jiřího Fraňka, která napsal do doslovu sbírky.

“Dnešní poezie je ve všem opačná. Svět je chápán podstatně ve své disharmonii, nevíra je skoro samozřejmá, ba básník se s ní smiřuje, politický podtext eminentní, a groteska života vtrhá do poezie od slovníku přes obrazy až k námětu. Není spočinutí, klidu ani jistoty, ale není ani jejich hledání. Nad kačenami táhnoucími tichem zvítězil lomoz města, motocykly a autobusy. A samota už není usebrání, leda šklebný pocit uprostřed proudících davů velkoměsta.”

Mezi jedno z nekvalitnějších vydání patří sbírka ilustrovaná Zdeňkem Sklenářem.
Nedávno ji vydala Galerie Zdeněk Sklenář u příležitosti 99. Sklenářových narozenin. Na přípravě tohoto unikátního vydání a jeho koncepci spolupracoval významný čínský malíř a kaligraf Shen Shaojun i sinolog Oldřich Král.

Bohumil Mathesius (14.7.1888 – 2.6. 1952)
Studoval na pražské filozofické fakultě český jazyk a francouzštinu. Potom krátce učil na pražském gymnáziu. V roce 1914 musel narukovat do první světové války. Po válce se stal se členem výboru Společnosti pro kulturní a hospodářská sblížení s Novým Ruskem, v letech 1926-27 spolupracoval se Šaldou a Fučíkem na vydání časopisu Tvorba. Spoluzaložil pak Literární noviny, v letech 1934-35 se stal jejich šéfredaktorem. Po druhé světové válce působil jako profesor pro ruskou a sovětskou literaturu na pražské UK.

Kromě čínské poezie a kultury popularizoval svými dalšími parafrázemi také japonskou poezii – Verše psané na vodu (1943)
Skvost starojaponské literatury. Básně pocházejí většinou ze sbírky  ,,Kokinšú” (Sbírka starých a nových básní), jež byla dokončena roku 922 a obsahuje nejlepší japonské verše 9. a 10. století. Hlavním motivem pětiverší je především láska a přátelství, v nemalé míře také obdiv k přírodě, zvláště pak k jejím proměnám v průběhu ročních období. Celou antologii předznamenává úvodní stať japonského básníka Ki no Curujakiho, který se v ní zamýšlí nad kořeny a náměty klasické japonské poezie.

Celé Zpěvy staré i nové Číny – překlad Bohumil Mathesius >>

Krásná slova o čaji
Meng C´ang

Čaj se podobá poustevníku,
muži tiché ctnosti a míru.

Volavka stříbřitá
Li Po

Hláď vodní šedá v dálku rozlitá,
volavka nad ní krouží stříbřitá.
Na hrázi stojím oči rukou stíně.
Dívám se tiše po krajině.

Věčná písmena
Li Po

V bambusech,
čeřených větrem
před mými okny,
šumí vodopád.
Lupínek květů švestkových
za lupínkem
na sníh pad –
tak padají má písmena
na papír.
Oranží vůně
vyprchá,
jínění v slunci
pohasne –
jen písmena,
jež tady maluji,
jsou věčná.
To vím já.

Stoupal jsem na hory…
Tu Fu

Vysoké nebe. Ostrý vítr skučí.
Opičák vřeští žalostně a sám.
Ostrůvek. Písek. Vlna na břeh tluče.
Létají bystře ptáci tam — sem, tam.
A bez rozdílu všude listí padá,
letí a šustí, krouží, třepetá.
Bez konce řeka klidná hrbí záda,
přitéká, teče, teče, odtéká.
Podzimek kalný rozpřáh náruč svoji.
Já býval všude vždycky jenom host.
Na terasu vyjdu opuštěnou:
bolesti v žití bylo dost a dost.
Zkrušen jsem proto, že ve vlasech ráno
jsem po prvé nit bílou objevil? —
Dnes po prvé jsem mdlý a rozteskněný
černého vína číšku odstrčil.

Lotos
Čen Ngo

Květino lotosu, svůj čepec zelený
do vody namáčíš, když vítr povívá,
však rudá se a nahá objevíš,
když jista jsi: nikdo se nedívá.

Na lukách u řeky
lidová píseň

Obláčků stádo teplý vítr shání,
sám toulám se u řeky lučinami.
Dí lidé: Ten se má, ten starý pán!
A nevědí: jdu k štěstí – smířen, sám.

Dumy tiché noci
Li Po

Na bílém loži probouzím se tich,
svítí to měsíc – či sem napad sníh ?
Pozvedám hlavu: hledím na měsíc,
skláním ji: myslím na zem otců svých.

Přišel jsem za tebou …
Lidová píseň

Přišel jsem za tebou, venku ač sněží,
přišel jsem, venku ač chladně je,
otevři dveře, viz: v mokrém sněhu
tají mé šlépěje.

U pavilonu orchidejí
Wang Si-č’

V posledním jara měsíci
o svátku smíření
čtyřicet dva se sešlo nás
na kopci Kuej-ťi.
Mladý tam přišel, starý též,
kdo vtip jen v hlavě má,
kde orchidejí pavilon,
sešlo se čtyřicet dva.
Vysoké hory, příkrý sráz,
bambusů hustý les,
potůček lesklý, klikatý,
jak ještěrka travou lez.
K potůčku muži usedli,
mužů nás čtyřicet dva,
na listu lotosu vína číš
po proudu vyplula.
U koho list se zastaví,
vypije vína číš,
improvisuje veršů pár,
číš novou pošle níž.
Loutna ni flétna nezněla
rytmem tam perlivým,
jak cimbál časem zvučně třesk
zvonivý jenom rým.

Den byl jak zlaťák z mincovny,
když cinkne po prvé,
na plnou hubu vítr dul
v pupence lepkavé.
Velký svět plynul oblaky,
malý si s potápkou hrál,
rezavý křižák slavnostně
novou síť vyplétal.
Oblaků hrady plynuly
v dalekou, cizí zem:
hlavatý pulec u břehu
mrcasil ocáskem.

Hodino jasná u vody!
Okamžik žijeme jen!
Ten zpívá o svém domečku,
onen že život je sen.
Oba však pijí vesele
chladivé chvíle mok.
Dnes zapomenem, přátelé,
na stáří kovový krok!
Přece však, přec, když máš, cos chtěl,
smutek tě prolne přec.
Přece však, přec tvé touhy cíl
stále je jiná věc!
Dnešní tvá radost zítra je
zavátých řada stop.
Čas uplouvá, čas uplyne,
doba tvá, součet dob.
V přítomnu kus je minula,
v přítomnu smrti je kus:
veliký živote, na dně tvém
proč smutek je, smutek a hnus?

Až dodnes já však nevěděl,
nevěděl, co dnes vím:
smutek všech lidí starých dob
taky že smutkem mým.
Když pryskyřicí ze starých knih
zaroní smutku dech:
dnes vím, my — lidské děti — jsme
rovny si v starostech.
Jako my do knih starých dob —
tak se též zahledí
po čase nový lidský rod
na slavnost smíření,
kterou nás slaví čtyřicet dva
dnes na kopci Kuej-ťi:
v skrytého smutku dědictví
slavnostně nastoupí.
Přátelé píší u vody,
ten starý, ten zas mlád:
o ženě, domě, věčnosti,
co umí rozehrát
nervy mu, cit a obraznost,
a každý přec dobře ví,
že na dně všeho skryto spí
zármutku dědictví.

Tak, čtenáři pozdní veršů mých,
až k nim se nakloníš,
po staletích a staletích,
možná že ucítíš,
jak smolnou vůni borovic
starého smutku dech:
saj tiše jej a pokorně
a dětem svým též trochu nech!

Třem přátelům ze „Šesti zapomenutých u Bambusové bystřiny“,
kteří se po krátké úřední kariéře vracejí do hor
Li-Po

Na malé oko
zajíce chytíš,
a do velikého – draka.
Velká klást oka
málo láká
tohoto světa pány.
Proto jsme, muži
modravých mraků,
plemeno draků,
odešli do hor.

Štěstím se chvěje
pod lehkým pláštěm
svobodná hruď –
dlouze si hvízdá.

Hledal jsem marně horského mnicha
Li-Po

Samota chutná
jak selský chléb!

Jak je tu člověk
od světa vzdálen!
Vzdálený světa,
jak krásný je svět
v pohorském koutku!

Probouzím se opilý za jarního dne
Li-Po

Je lidský život krátký sen –
proč tedy se tím trápit jen?

The post Bohumil Mathesius. Zpěvy staré Číny, nejobšírnější antologie čínské poezie first appeared on Čítárny.