Znalosti. Slovo, které dnes slýcháme častěji v souvislosti s tím, co děti už neumí, než co skutečně umí. Americký spisovatel a právník Michael Snyder použil v jednom ze svých textů unikátní materiál: oficiální zkoušku z ruské školy z roku 1912 určenou pro žáky ve věku 13–14 let při přechodu do vyššího ročníku.

Výsledek?
Většina dnešních dospělých by u ní nejspíš propadla stejně jako jejich děti školou povinné.
A co je nejhorší? Materiál se dá bez problémů aplikovat i na české vzdělávání.

Jak vypadaly znalosti před více než sto lety?

Zkouška z roku 1912 obsahovala několik částí:

1. Znalosti – výslovnost
Vyslov správně 40 zadaných slov.

2. Čtení
Přečti nahlas úryvek zadaný učitelem.

3. Znalosti – aritmetika (10 úkolů)
Příklady zahrnovaly:
1. Napsat slovy 5 zadaných čísel. Pozor, u čtyř z nich se jedná o desetinné číslo!
2. Spočítat: 35,7 + 4; 5,8 + 5,14; 59 + 112
3. Je dána cena metru tapety, rozměry stěn, dveří a dvou oken. Kolik bude tapeta stát?
4. Kdosi koupil farmu za 2.400 dolarů a prodal ji za 2.700 dolarů. Kolik procent byl zisk?
nebo
10. Je dána cena kubíku dřeva. Spočítej, kolik zaplatíš za nákup dřeva na stavbu boudy, jejíž šířka a výška jsou dány.

4. Znalosti – gramatika
Osm otázek typu: „Jaké vlastnosti má sloveso?“
nebo „Rozdělte větu na části: Pepa běží po mostě.“

5. Dále následovalo deset otázek z geografie:
Např. „Vyjmenujte v sestupném pořadí tři nejvyšší pohoří Ruska“. Která moře a oceány oblévají ruské území. Vyjmenuj 5 největších řek Ruska. Kolik měří nejvyšší  hora Ruska? Z jakého ruského města se vyváží nejvíc zboží a kam?”
a fyziologie
„Proč je třeba se učit fyziologii? Popište uspořádání srdce. Jaký je rozdíl mezi žílami a tepnami?“

Srovnání s dnešními znalostmi 

Stejný materiál lze použít i pro české školy. Znalosti, které se v roce 1912 požadovaly od třináctiletých, překonávají úroveň mnoha dnešních deváťáků a často i středoškoláků. A co teprve příklady z nižších ročníků téže ruské školy:

Na ukázku příklady ze 6. ročníku (algebra a logika – příklady 1005, 1006, 1021, 896)

1005. a) Může dvojice přirozených čísel vyhovovat zápisu 6x – 5y = 102 ?
b) Může dvojice čísel, kdy každé z nich je dělitelné 3, vyhovovat rovnici 37x + 41y = 107 ?

1006. Najděte pět řešení těchto rovnic:
0 . x + 2y = -7
3x + 0 . y = -21
x . (y + 5) = 0
(x – 3) (y + 4) = 0

1021. Dokažte sestrojením, že grafy rovnic y = -x + 5, 2x – y = 16 a x + 2y – 3 = 0 se protínají v jednom bodě. Najděte souřadnice tohoto bodu.

896. Vyjádřete tyto výrazy jako součet nebo rozdíl třetích mocnin a rozložte je na činitele:

Na ukázku příklady z 2. ročníku I. stupně, žáci 8 let:

1. Na severní stranu školního pozemku děti nasadily po 45 kusech lip a akácií. Za několik dní nasázely ještě 15 lipek a 25 akácií. Kolik celkem nasadily lipek a kolik akácií?
2. Žáci vysázeli sazenice malin. V srpnu vysadili 35 kusů, v září 25 a v říjnu 15. Dobře se ujaly jen ty, které byly vysazeny v září. Ostatní byly slabé. Kolik bylo slabých sazenic?

Pokles inteligence a znalostí od viktoriánské éry

Není to jen o školních testech. Podle studie Amsterodamské univerzity z roku 2013 ztratili lidé západní civilizace od viktoriánské éry (1831–1901) v průměru 14 bodů IQ. Výzkumník Jan te Nijenhuis analyzoval 14 studií reakčních časů z let 1884–2004. Reakční doba se prodloužila z 194 milisekund na konci 19. století na 275 milisekund v roce 2004 – což podle vědců odráží zpomalení mentálního zpracování, tedy pokles inteligence.

Další studie (1980 vs. 2008) ukázaly, že průměrný 14letý Brit byl v roce 2008 o šest bodů IQ méně inteligentní než jeho vrstevníci před 28 lety. Nejvíce poklesl výkon u teenagerů v horní polovině inteligenční škály. Profesor James Flynn (autor tzv. Flynnova efektu) to přisuzuje „méně inteligentní kultuře mládeže“, kde vliv rodičů na IQ slábne s věkem.

Podobné trendy hlásí Dánsko (pokles o 1,5 bodu IQ u branců od roku 1998), Spojené království i Austrálie. Některé odhady varují, že do roku 2110 by globální průměrné IQ mohlo klesnout o osm bodů nebo i více.

Znalosti nejsou samozřejmost

Znalosti žáků roku 1912 nebyly výjimkou – byly standardem. Dnešní pokles není jen „změnou osnov“. Je to změna celé společnosti. Materiál Michaela Snydera není jen nostalgickou vzpomínkou. Je to varování, které platí stejně pro Ameriku jako pro Česko.

Zkuste si sami některý z příkladů z roku 1912. Kolik toho svedete vy? A kolik vaši děti?

A nakonec nejdůležitější fakta:
Znalosti a tím i inteligence se nedědí automaticky.
Buď je budujeme, nebo je ztrácíme.
A podle všeho je právě teď ztrácíme rychleji, než si mnozí připouštějí.

The post Znalosti žáků dnes a před více než 100 lety: Šokující testy z roku 1912. Vzdělanost klesá! first appeared on Čítárny.

Andreas Popp: Kdo se denně zabývá tím, aby si honbou za stále chybějícími úroky zajistil v rámci našeho vykořisťovatelského finančního systému své přežití, tomu často chybí čas a síla, než aby se zabýval zlovolnou podstatou dnešního zřízení.

Člověk však chce být v obraze a mylně se domnívá, že toho dosáhne zkrze sledováním zpráv, říká Andreas Popp. Spíše pravý opak je pravdou.

ANDREAS POPP / ROZHOVOR

Koncentrujte se raději na Vašich pět smyslů a vlastní intuici to je můj tip.
Tímto vlastním počínáním rozpoznáte rychle skutečné souvislosti.
V naší společnosti jsme permanentně udržování v uměle vytvořené dualitě. To u nepřemýšlejících lidí funguje velmi dobře – v zájmu systému. Prostí lidé nejsou hloupí, nýbrž spíše jen “ozářeni” systémem.

Když jsem nedávno přednášel v jednom německém městě, vedl jsem během pauzy velmi zajímavý rozhovor s jedním starým pánem.
Jeho duch, vědomosti a vysoká úroveň způsobu jeho komunikace na mě udělal hluboký dojem. Jen jeho znalost historie a kultury byla ohromná. “Z rukávu” citoval Platóna, Goetheho, Schillera.
Po tomto dlouhém, pro mně velmi zajímavém rozhovoru jsem toho pána zeptal na jeho profesi. Jeho odpověď mně zaskočila.
Byl to sedlák – a hrdě mi vyprávěl, že střední školu absolvoval ještě před svým vyučením (!) a neopoměl dodat, že v jeho mládí si “vzdělávací” systémy své jméno ještě zasloužily.

Při slovech tohoto vzdělaného sedláka se mi prohnala hlavou spousta myšlenek.
Vzpoměl jsem si na debaty s dnešními maturanty, kteří umí Goetheova Fausta jen správně zařadit, pokud si zrovna vybrali ten správný “volitelný” předmět (Leistungskurs).

Dramatická selhání našeho (německého) vzdělávacího systému si někdo evidentně přeje, jinak si to neumím vyložit.
Nebo jak si chcete jinak tuto zrychlenou destrukci jediné německé “suroviny” vysvětlit?
Už staří germáni, na které se normální lidé stále ještě zcela nesmyslně dívají jako na v kožešinách pobíhající mlátičky, jejichž hlavním úkolem mělo být zabíjení dobrých Římanů, vedli evidentně vysoce duchovně kvalitní život.

Velikým cílem germánského člověka byla zřejmě skutečná svoboda.
Kdo dokázal sebe a svou rodinu uživit v rámci autarkního zemědělství ten této svobody dosáhl. Jednotliví členové se potom rádi podřídili hlavě rodiny. Ne jako otroci, nebo podobně utlačovaní nýbrž jako svobodně podřízení kteří se v zájmu vlastního zaopatření nechali začlenit do rolnické dělby práce.

Silné rodinné pouto byl přirozeně nejcennější výdobytek, který bylo třeba chránit, jestliže hrozilo nebezpečí zvenčí.
Zřejmě právě takto se po staletí či tisíciletí vyvíjela vysoká kulturní síla – v rámci této životní filosofie bez nějakého útisku!
Tato silná společenství zapřičinila další veliký vývoj řemeslo!
Dokonce ještě v dnešní době je mnoho rukodělných kvalit severní Evropy specielně Německa – označováno jako “perly řemesla”
Velké inženýrské umění německého automobilového průmyslu letecké a kosmické techniky, jakož i mnoho dalších oborů jsou dodnes nepřekonané.

Kořeny těchto typických vlastností se dají očividně hledat již u starých germánských národů jejichž touha po perfekcionismu a neustálé optimalizace představovala základ smyslu života Jakožto řemeslník se vlastně člověk sám šlechtil a dostával se do vyšších, ostatními uznávaných pater přičemž výrazem “šlechtit” nemám na mysli někdejší, dodnes existující skupiny lidí modré krve, kteří byli katolickou církví dosazování jako panovníci v knižectví, aby vysávali lid a drželi jej v daňovém područí.

Germánští mistři řemesla, stejně jako germánští sedláci byli osoby, kteří se svými perfekcionistickými výkony přiblížili optimální svobodě tak blízko jak jen to bylo možné a byli tak ohrožování už jen přírodními vlivy, jako byla třeba nepřízeň počasí.
Pročež taky vždy udržovali kontakt se svými bohy.

Je známo, že Germáni měli spoustu bohů, ať to byl Bůh Hněvu, Bůh Hromu, Bůh Deště, atd.
Řemeslnné výkony byly jasným uměním zručnosti které zase pomáhalo blíže pochopit i duchovní rozměr života. Helvéti, Normané, Vikingové, Gótové ostatně Gótové, kteří byli tak početní, že se museli rozdělit do světových stran západní Gótové, východní Gótové, atd. a ostatní kmeny, vedly germánský způsob života.
Gotický Kolínský dóm, tedy quasi germánská stavba platí mezi odborníky dodnes mezi architektonický zázrak.

CHTĚL BYCH NYNÍ KONSTATOVAT DVA, DLE MÉHO SOUDU DŮLEŽITÉ BODY:
1.
Germáni byli rozprostřeni po velkých částech Evropy a neměli by být dáváni do souvislosti pouze s Němci. Ostatně pojem Indogermáni nevznikl jen tak náhodou.
Proč např. mnoho spirituálně založených lidí tíhne tolik k Indii?
Najdeme snad i tam některé germánské aspekty které zde byly před mnoha staletími převzaty?
Ptám se vážně.
2.
Tisíciletá německá historie se neskládá období 1933-1945 ikdyž tomu máme podle příslušných výkladů věřit.
Kdybychom znovuobjevili některá materialistickými “kulturami” zničená nebo skrytá, dědictví našeho původu mohli bychom zřejmě vyhodit množství knih, které dnes platí za “učební” látku.
Zmíněné staré schopnosti ve velkých částech staré Evropy ale i silná kmenová a rodinná pouta byly na čistě materialistické straně Říma jakoži i oligarchicky řízeným impériem USA vnímány jako nebezpečí, se kterým je třeba bojovat.

Teď někteří z Vás, kteří zrovna poslouchají, zřejmě už ohrnují nos neboť naše dnešní reflexy chtějí hned vyvolat nějaké radikální tendence. Avšak opak je pravdou!
A já předpovídám skutečně radikální vývoj v naší vlasti přičemž mi jsou jak pravicoví tak i levicoví “radikálové” proti srsti.
Ti co přemýšlí jednoduše mi často vyčítají že chci Němce jen tak zbavit historické odpovědnosti zvláště, jedná-li se o naši nedávnou historii.
I to je samozřejmě zcela mimo.

Na druhou stranu však přeci jen chci rozdělit všechnu tu špínu trochu rovnoměrněji na tom mi záleží.
Možná byl třeba Norimberský proces který byl přinejmenším z právního hlediska dosti svérázný prostě jen “příliš krátký”
Ta dnešní organizace, jakže se jmenuje?
ANTIFA, nebo jiné samozvané skupiny “proti pravici” dosáhnou podle přesně pravý opak toho, co si kladou za cíl. Přičemž mnoho malých nohsledů možná v duchu věří v to správné a usilují o to.

V tomto díle bych rád dal podnět k přemýšlení že náš vnitřní pocit, že vše kolem nás je postavené na hlavu, je správný.
Dosáhneme-li ve větších skupinách duševní autarkie můžeme konečně začít s prováděním trvalých positivních změn
Být autonomní není nic špatného ikdyž je tento pojem dnes vnímán převážně negativně.

Můj osobní tip, především pro ty mladší, zní:
Vidím kolem sebe pobíhat spoustu lidí se sluchátky na uších ať už při cvičení, ve školních autobusech, nebo jen tak ve městě.
Děje se tu trvalé zanášení rozumu a duše, které je velmi nebezpečné.
Je mi jasné, že této produkovaná závislosti, která má zabránit přemýšlení je těžké se zbavit.
Pokuste se někdy v klidu, nejlépe v přírodě, pokud je to možné na 10 min. jen tak v klidu posedět a nechat se unášet bez jakékoli muziky, bez jakéhokoli hovoru, nebo něčeho jiného.
Vydržíte to?
A nebo Vás to ticho začne za chvíli znervózňovat?
To by byl velmi vážný varovný signál!

Stejně jako kdysi máme v sobě nekonečnou energii kterou člověk může probudit, pokud bude skutečně chtít.
Poté se otevřou všechny horizonty a člověk začne cítit klíčící svobodu.
Tato rozvíjející se kolektivní síla která nepotřebuje žádnou organizaci, nebo vládu může tento svět velmi rychle nasměrovat správným směrem.
Když svým posluchačům přibližuji svůj svět, často slýchávám, že “ztrácejí půdu pod nohama”.
A já jim vždy říkám: To je přeci skvělé!
Neboť jen z ptačí perspektivy může člověk získat přehled.
Na to ale člověk musí ztratit půdu pod nohama. Užijte si přeci toto létání!
Ani já neznám do podrobna skutečnou historii našeho národa, za kterou tu nyní hovořím.
Věřím však, že mohu velkou část oficiálních výkladů naší historie vyvrátit.
Tím jsem sice ztratil pohled na svět, který jsem získal ve škole ale to je mi milejší, než mít ten špatný.

Znám mnoho oficiálních historiků kteří vyučují něco jiného, než čemu věří.
Toto šílenství už musí přestat!
A o to bychom se měli zasadit.
Naše velké schopnosti v rámci jedinečné rukodělné tradice mohou znovu ožít neboť ono chtěné zničení za poslední desetiletí nemusí být trvalé!
Duch, vynalézavost a ostatní vlastnosti se nedají externímy vlivy za pár generací jen tak rozpustit.
Ostatně, ani pár to ještě není…
Nemyslím, že to odpovídá našim vlastnostem, brát dětem budoucnost (potraty) a sužovat jejich duše nebo mučit naše zvířata v hrůzných podmínkách, abychom je pak přepravili na porážkový dvůr a to bych mohl v těchto zavrženíhodnostech pokračovat…
A já se jen tak neunavím stejně jako jiní mí nezávislí kolegové a budu nadále říkat nepohodlné věci.

Překlad: Zvídavý Vincenc; zvidavyvincenc.wordpress.com

The post Andreas Popp. Kdo má zájem na cílené destrukci vzdělávacího systému? first appeared on Čítárny.

Je zcela evidentní, že podpora degradace vzdělávání jde napříč politickým spektrem. Když budeme parafrázovat slova T.G. Masaryka, tak můžeme říct, že lidi s diplomem bychom měli, teď ještě tu vzdělanost. Podle Českého statistického úřadu z podzimu 2016 !!! je počet absolventů 1,3 milónů, což je o 1340 víc jak před 20 lety.

Z hlediska dosaženého stupně vzdělání došlo v průběhu dvaceti let k velkým změnám.
Značně poklesl počet osob se základním vzděláním, o půl miliónu na 408 tisíc.
Snížil se počet osob se střední školou bez maturity, o 125 tisíc na 2,2 miliónu.
Vzrostl počet absolventů s maturitou, o 505 tisíc na 2,1 miliónu.
A enormně se zvýšil počet vysokoškoláků, o 750 tisíc na 1,3 miliónu.
Nejvyšší, téměř 40% podíl vysokoškolsky vzdělaných obyvatel je v Praze. Nadprůměrný počet vysokoškoláků je i v Jihomoravském kraji. Nejméně je jich v krajích Karlovarském a Ústeckém.

Rok 2024/2025
Současné kapacity vysokého školství (55 vysokých škol) umožňují studovat značné části mladé populace.
Už při sčítání v roce 2021 bylo zjištěno, že 53,1 % 15letých a starších má alespoň střední vzdělání s maturitou!!!!

Celkový počet VŠ studentů: 314 850. Meziroční nárůst: Meziroční nárůst činil 2,1\% !!!!
Podíl studentů na populaci ve věku 20-29 let dosáhl 19,5%.
V ČR má VŠ vzdělání (2024) 27 % mužů a 43 % žen ve věku 25-34.
Nejčetnější je v ČR titul Ing., který má 368 596 lidí, titul Mgr. je na druhém místě – 122 487 lidí.
Více>>

Kam povede degradace vzdělávání?
Výsledky se už dostavují.
Ministr financí Stanjura a další politici dokonce nevěděli kolik nul má 50 miliard.
Např. 12 % uchazečů o vysokoškolské studium, tedy maturantů, si myslí, že 1 miliarda je 100 miliónů.
Zdroj: 3000 účastníků Národních srovnávacích zkoušek, otázka byla součást testu.
Zdroj: Tisková zpráva ČSÚ

Vytvořili jsme mýtus, že vysokou školu musí mít každý, proto máme dokonce i úřady, které homogenizují výuku na středních školách.
Výsledek je, že se snížila laťka vzdělávání a legitimizovali jsme tím do výkonných pozic lidi, kteří by za normálních okolností neměli vůbec šanci se podílet na jakémkoliv komplikovanějším rozhodování. Nyní ho ovšem mají, pokračuje Bárta. Vyseděli si totiž “papír”.
To je ovšem časovaná bomba. Žijeme v scestné době, že lídři se dají vyprodukovat kurzy a školeními.
Nesmysl. Lídra dělá lídrem jeho životní zkušenost a životní postoje. Tedy nic z toho co by se dalo koupit nebo okecat.
Miroslav Bárta v Rudém právu 12/2018

Vrcholem pak je, že CERMAT, který má být jakýmsi odborným atributem vzdělávání i maturit má v čele naprosté nedovzdělance.
Viz zpráva předposledního vedoucího Zíky, která je plná hrubek. Když pak ale přijde vedoucí nová, dovídáme se, že “lze předpokládat, že při zavedení tří povinných maturitních zkoušek včetně obávané zkoušky matematiky vzroste počet neúspěšných studentů. A to nejen v matematice, ale i v cizím jazyce. V rozhovoru pro Právo to uvedla nová šéfka Cermatu Michaela Kleňhová.
Z podobných prohlášení má normální člověk oprávněně husí kůži, co tito veleduchové propagují. Neví jen jen zda se jedná o záměr nebo projev stupidního chování.

Po podobných prohlášeních se musíme ptát, k čemu vlastně Cermat je.
Kdysi z rádia přečetli otázky, podle kterých se skládala maturita. A otázky byly mnohem těžší než dnes a úspěšnost taky mnohem vyšší. Cermat stojí stát spoustu peněz a ke kvalitě výuky rozhodně nepřispívá. Spíš jen komplikuje už tak blbě nastavený stav ve školství. Pokud to půjde takto dál, dostanou žáci maturitu jako odměnu za docházku do školy.

Pokud si někdo myslí, že když dítě půjde na humanitní obor, že nebude potřebovat matematiku, pak se zásadně mýlí.
Matematika je o logickém myšlení, což je protiklad studia, kde je kladený důraz na pamět a drilování základních dat.
V psychologii a filosofii a vůbec v humanitních vědách matematické myšlení pomáhá hledání souvislostí a rozvíjí logiku. Bez diskuse.
Studovat by proto měli lidé, kteří na to mají. Ne, přizpůsobovat zkoušky hloupějším a zavádět proto inkluzi.
Kdysi byla matematika povinná a zvládali ji studenti v pohodě. Jednak proto, že na to měli, byli na školu vybrání podle svých schopností a za druhé se mnohem víc učili.
Snižování požadavků u vzdělávání je cesta pekel pro celou společnost.

Zpráva bývalého šéfa CERMATu plná hrubek a chyb.


Nedostatek vzdělání se pak projevuje samozřejmě i v médiích, kde jsou nejvíc vidět.
Česká televize nebo Prima či NOVA jsou toho zářným příkladem.
Jako perličku můžeme uvést, že pan Wollner, šéf reportérů ČT, (než byl pro ponižování žen vyhozen)  napíše v roce 2018, že izraelský prezident mluví izraelsky. Zřejmě vůbec netuší, že izraelština neexistuje.

Na místě je známý výrok Jana Wericha:
Mnohdy jsem seděl u stolu pokrytého ubrusem, na kterém včerejší a předvčerejší omáčky nakreslily mapy neznámých světů, a přemýšlel, proč je tolik vedoucích a tak málo vědoucích a ještě méně vědoucích vedoucích.

Marek Wollner, vedoucí redaktor ČT dokonce ani neví, jakou řečí se mluví v Izraeli. Není to izraelština, ale hebrejština.
Wollner už byl z ČT vyhozený, ale ne pro svoji neodbornost, ale pro bossing vůči ženám.

ZDROJE:
Český statistický úřad >>

The post Degradace vzdělávání. Lidí s diplomem máme víc než dost, teď ještě tu vzdělanost first appeared on Čítárny.

Jako román je čtení o čtení, které sepsal ze své učitelské praxe francouzský spisovatel Daniel Pennac. Ale pozor, žádná příručka, ale čtivé vyprávění plné vtipu a sympatických úvah, kterou by si měli přečíst nejen rodiče, ale hlavně učitelé. A nemusíte se bát. Kniha se sice jmenuje “Jako román”, ale opravdu není dlouhá. O to je však zajímavější a už vůbec není nudná.

Daniel Pennac je původním povoláním učitel a proto má k dětem blízko.
Ve své útlé knížce (něco přes 100 stran) se zamýšlí, proč lidé málo čtou.
Text je určen především dospělým, kteří si stěžují, že jejich děti málo čtou, ale zcela jistě tam najdou mnoho poučení i tzv. odborníci na literaturu.
Hlavní příčinu nezájmu o čtení vidí Pennac především ve špatném vedení dětí ke knížkám, už ve školním věku.
Řeknete si nic nového. Kolik už toho bylo napsáno. Jenže kniha Pennaca je trochu jiná.
Je nejen velmi čtivá, ale hlavně důmyslně vystavěna. Od naprosté skepse až po nacházení východisek “jak na to”. Poukazuje na různé učitelské i rodičovské nešvary a vtipně glosuje své úvahy perličkami z praxe.

Na závěr knihy si můžeme přečíst tzv. deset práv čtenáře, které rozhodně stojí za přemýšlení. Třeba i vás napadne, co můžete udělat pro svoje děti, aby ke knihám nepřistupovali se strachem a s ohrnutým nosem začínajícího konzumenta.

Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, prodlužuje čas na život.
Kdybychom se na lásku dívali z hlediska našeho časového rozvrhu, kdo by si na to troufl? Kdo má čas být zamilovaný? Ale kdo kdy viděl milence, který by si neudělal čas na milování?
Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nezabránilo v tom, abych dočetl román, který se mi líbí.
Čtení nemá nic společného s organizováním společenského času; čtení, stejně jako láska, je způsob bytí.
Otázka nezní, zda mám na čtení čas (čas, který mi stejně nikdo nedá), ale zda si dopřeji potěšení z toho, že jsem čtenář, nebo ne.
Daniel Pennac

Daniel Pennac / Jako román / Z franc. přeložila Helena Beguivinová. (a velmi dobře)
Mladá fronta, Praha 2004. Vázané, 120 str.

Daniel Pennac (*1944)
V roce 1985 vydává v ediční řadě Černá série (Série noire) první část ságy o smolaři Benjaminu Malaussenovi – Lidožrouti z obchoďáku (Au bonheur des ogres, česky 2004, Mladá fronta), která ho rázem proslaví.
Po „černé řadě“ přichází s tetralogií pro dětské čtenáře Kamo, v níž hlavní roli hraje kamarádství a samozřejmě škola (Kamo – Nápad století, Kamo a já, Kamo – Agentura Babylon, Kamo na útěku, 1992–1997; česky nakladatelství Meander 2012–2014).

Kromě próz pro dospělé i děti (v češtině vyšla i próza Pes paličák, Baobab 2011) je Pennac autorem několika teoretických knih.
V eseji Jako román (Comme un roman, česky Mladá fronta 2004) se Pennac zamýšlí nad tím, jak dětem předat radost ze čtení.
Pennac se podílel na tvorbě několika komiksových alb a filmových i televizních scénářů.

Za svá díla získal celou řadu ocenění (1988 Mystère de la critique, 2000 Prix Ulysse, 2007 Prix Renaudot, 2008 Grand prix Metropolis bleu za celoživotní dílo).
Zdroj: Baobab www.baobab.cz

Výpisky z knihy Daniel Pennac / Jako román:

“Kde najít čas na čtení?
Vážný problém.
Který žádným problémem není.
Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá vůbec nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení.
“Číst? To bych rád, ale to víte, práce, děti, dům, nemám prostě čas…”
“Já vám závidím, že máte čas číst!”
Ale jak to, že tamhleta, která chodí do práce, chodí na nákupy, vychovává děti, řídí auto, miluje tři muže, chodí k zubaři a příští týden se stěhuje, si najde na čtení čas, a tenhle cudný svobodný mládenec ne?
Čas na čtení je vždy čas kradený. (Ostatně stejně jako čas na psaní nebo na milování.)
Ukradený z čeho?
Řekněme, že z povinnosti žít.
To je nejspíš důvod, proč největší knihovnou na světě je metro – onen okoralý symbol výše zmíněné povinnosti.
Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, rozšiřuje čas na žití.
Kdybychom měli na lásku pohlížet z hlediska svého časového rozvrhu, kdo by se jí odvážil? Kdo má čas na to být zamilovaný? Kdo však kdy viděl zamilovaného, který si neudělá čas na milování?
Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nemohlo zabránit, abych dočetl román, který se mi líbí.
Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí.
Otázkou není zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.

---

Lidské čtení – aneb nezadatelná práva čtenáře.
Autor je formuluje jako desatero. Jak říká, je to kulaté a posvátné číslo známých přikázání a je pěkné ho pojednou vidět na seznamu povolení.

Desatero zní:
Právo nečíst.
Právo přeskakovat stránky.
Právo knihu nedočíst.
Právo číst tutéž knihu znovu.
Právo číst cokoli.
Právo na bovarysmus (odvozené od Flaubertovy Madame Bovary, která měla velké iluze o životě dané romantickou četbou. Jde o konfrontaci světa snů a reality, završený tragickým osudem Emy Bovary, páchající sebevraždu).
Právo číst kdekoli.
Právo jen tak listovat.
Právo číst nahlas.
Právo mlčet.

V posledním, desátém bodě s názvem Právo mlčet píše:
„Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Ti nemnozí dospělí, kteří mi dávali knihy ke čtení, se vždy před těmi knihami stavěli do pozadí a dali si dobrý pozor, aby se mě nevyptávali, jak jsem jim porozuměl. Těm jsem ovšem o svých četbách povídal. Ať živým, nebo zemřelým, jim věnuji tyto stránky.“

xxx
A samozřejmě neradi čtou. V knihách je příliš velká slovní zásoba. A také příliš mnoho stránek. Jinými slovy je příliš mnoho knih.
Ne, oni rozhodně neradi čtou.
Tomu přinejmenším nasvědčuje les zdvižených rukou, když se profesor zeptá:
„Kdo nerad čte?“
V téměř úplné jednomyslnosti je i jistá provokace. Několik málo rukou se nezdvihne (mezi jinými i ruka Sicilské vdovy) jen ze srdnaté lhostejnosti k položené otázce.
„Dobrá,“ konstatuje profesor. „Protože neradi čtete… budu vám knihy číst já.“
Bez přechodu otevře aktovku a vytáhne tááákhle tlustou knihu, vážně obrovský špalek s lesklou obálkou. Působivější knihu si snad ani nelze představit.
„Připraveni?“
Nevěří vlastním očím a uším. Ten chlap fakt hodlá číst tohle všechno? Ale to bude trvat celý rok! Ohromení… Dokonce i určité napětí… Neexistuje profesor, který by chtěl strávit rok čtením. Musí to být hrozný lenoch, nebo je v tom nějaký háček. Je to léčka. Vyfásneme každý den seznam slovní zásoby a nakonec písemku z porozumění textu…
Koukají po sobě. Někteří si pro všechny případy před sebe připraví papír a vyrovnají řadu propisek.

xxx
A díky i vám, pánové Márquezi, Calvino, Stevensone, Dostojevskij, Saki, Amado, Gary, Fante, Roché, ať jste živí, či mrtví! Ani jeden z těch pětatřiceti odpíračů četby nečekal, až profesor vaši knihu dočte, a dočetl si ji sám dřív. Proč o týden odkládat potěšení, které si můžeme dopřát za jediný večer?
„Kdo to je ten Süskind?“
„Ještě žije?“
„Co jiného napsal?“
„To ten Parfém napsal francouzsky? Člověk by řekl, že to psal francouzsky. (Díky, díky vám, dámy a pánové překladatelé, vy letniční světýlka, díky!)
A jak týdny ubíhají…
„Ta Kronika ohlášené smrti je skvělá! A Sto roků samoty, to je o čem, pane profesore?“
…
„Roald Dahl je fakticky něco! Ta povídka o ženské, jak zabila svýho starýho mraženou kýtou a pak dala předmět doličný sníst policajtům, to mě vážně dostalo!“ Budiž, budiž, kategorie literární kritiky ještě nejsou vytříbené… ale to přijde… nechme je číst… to přijde…
„Pane profesore, Rozpůlený vikomt, Doktor Jekyll a pan Hyde a Portrét Doriana Graye vlastně všechny zpracovávají stejný námět, že jo: dobro, zlo, dvojníky, svědomí, pokušení, společenskou morálku, všechno tohle, ne?“
„Ano.“
„Dá se říct, že Raskolnikov je ‚romantická‘ postava?“ Vidíte… ono už to přichází.

xxx
Pravé potěšení z románu tkví v paradoxní důvěrnosti mezi autorem a mnou…
Osamělost tohoto psaní totiž potřebuje, aby můj vlastní němý a osamělý hlas text vzkřísil.
Profesor je tu jen jako dohazovač. Přišel čas, aby se po špičkách vytratil.

The post Daniel Pennac. Jako román se čte jedinečná kniha o čtení nejen pro učitele first appeared on Čítárny.

Jan Keller píše: Reforma školství směřuje k tomu, že peníze na zaplacení setrvání v té servisní třídě, budou mít ti, kdo se podřídí v zájmu stále rychlejšího zhodnocování velkých peněz. Ono se mluví o zkvalitňování výuky, o motivaci studentů, o motivaci učitelů, ale je za tím vším v podstatě jen jediný motiv. Studovat si zaslouží ten, kdo přispěje po svém studiu k co nejrychlejšímu obratu peněz, v jakékoliv oblasti lidského života.

Ti, kteří budou studovat takové nepraktické vědy jako je filosofie, sociologie, to ani nejsou vědy, politologie a podobně, to jsou literární discipliny v podstatě. Ti, co budou studovat něco tak nepraktického, tak budou mít prostě smůlu. Bude to tady jako v 19. stol., tehdy taky se mohla studovat sociologie, filosofie, ale mohli to studovat jenom ti, kdo byli existenčně perfektně zajištěni. Když si vezmete dějiny sociologie, tak všichni velikáni Mergl, Pareto, Simmel, mohli studovat sociologii takovým zvláštním způsobem, že jim umřel strýček. Když člověku neumřel bohatý strýček, tak nebyl dost zajištěný k tomu, aby mohl studovat sociologii. Nevím, jak to dělali, ale každému se to podařilo tímto způsobem získat existenční nezávislost.

Poláci chtěli po těch firmách, aby jim dávaly peníze na rozvoj vzdělanostního systému a ty firmy jim přímo řekly, proč bychom u vás měly podporovat vzdělanost, my ji v zásadě k ničemu nepotřebujeme,
my máme svoje vzdělanostní centra jinde a taky nevíme, jak dlouho se u vás zdržíme. Takže na jihovýchodním Slovensku se postavila automobilka Peugeot. Slováci vyhráli soutěž o delokalizaci té automobilky k nim, k umístění automobilky někde pod Trnavou, a vyhráli to proto, protože té automobilce dali pobídku zhruba miliardu eur. Za ty peníze si ta firma postavila supermoderní výzkumné středisko automobilového průmyslu a postavila ho kousek od Frankfurtu nad Mohanem. Takže Slováci získali nekvalifikovanou práci u pásu jenom proto, že podplatili tu firmu a přitom v podstatě dotují Francii a Německu vzrůst jejich expertnosti.

Je to určitá past, protože dokud budeme pracovat lacino, tak tu práci budeme mít. Ale mluvit v této souvislosti, že se u nás bude rozvíjet vzdělanostní společnost je nezodpovědné, protože ty firmy vzdělanost nepotřebují, jestliže mají svoje vývojová střediska někde jinde. Jim stačí během dvou týdnů zacvičit si pracovníka, o kterém neví, jestli tam bude za rok ještě pracovat.

Předmětem plateb za to, aby člověk mohl zůstat v servisní (rádoby vzdělanější) třídě, se stávají tři věci. Ty tři věci, které lidem ze servisní třídy umožňovaly dostat se nahoru a udržet se tam.
To znamená, budou platit za vzdělání, protože vyšší vzdělání umožňuje vstoupit do servisní třídy, budou plati za zdravotní péči, protože zdravotní péče umožňuje se udržovat ve špičkové formě, kvalitní zdravotní péče, a budou platit za to, co servisní třídu vždy nejvíce, více jak sto let v některých zemích, nejvíce tu střední vrstvu privilegovalo oproti těm nejnižším vrstvám, a sice za spolehlivé zabezpečení na stáří.

Takže střední vrstvy, těch zhruba 65 – 75 % společnosti, jsou postaveny před vynucenou volbu. Buď si zaplatí za to, co až donedávna považovaly za samozřejmost, anebo klesnou mezi ty, kteří žijí v naprosté nejistotě, protože nejsou pojištěni. A nebudou pojištěni.

A k čemu směřuje nekvalitní vzdělávání neboli vzdělání výběrové?
Nejdříve tedy ten širší rámec. Domnívám se, že dnes, to dnes trvá už takových nějakých 20 až 30 let, se v Evropě i ve vyspělých zemích mimo Evropu hraje o osud středních vrstev. Nebudu mluvit o tom, kdo patří do středních vrstev, jak se to vymezuje, protože to by bylo téma na zvláštní povídání, zhruba 2/3 až 70 % Čechů, Moravanů a Slezanů patří do středních vrstev. Bráno přímo. Pod nimi je nějakých 20, 25 % nízkopříjmových a lidí pod hranicí bídy, pod hranicí bídy je (a to bylo zveřejněno před dvěma třemii dny) 8,9 % obyvatel, což znamená více jak milión lidí. Takže 20 až 25 % lidí je pod středními vrstvami a nějakých 5 až 10 % je nad středními vrstvami. To je ten nejbohatší decil domácností, který má výrazně více než ty nejbohatší střední vrstvy.

Takovým jádrem středních vrstev je to, co už skoro před sto lety rakouský politik a sociolog Karl Renner nazval servisní třídou.
On tehdy mluvil jednak o špičkových manažerech, tehdy ve 20. a 30. letech minulého století se jim ještě říkalo jinak, jednak o špičkových manažerech soukromých firem a jednak o vysoce postavených úřednících v rámci státu nebo veřejného sektoru. Ti lidé se poznají podle toho, že mají relativně vysoké příjmy, velkou míru svobody rozhodování, vyšší vzdělání, zaručené penzijní zajištění, ve spoustě evropských zemích se penzijní fondy budovali nejdříve pro tu servisní třídu, pro vysoké státní úřeníky a potom pro lidi, kteří byli v jiných sektorech v horních příčkách. A za to, že mají toto všechno, vzdělání, příjmy, možnost rozhodovat a být sociálně zajištěn, za to museli být naprosto loajální. Pokud byli ve firmě, tak k majiteli a k akcionářům, a pokud byli ve státní službě, tak museli být loajální k mocenské elitě.

Zdroj: Prof. Phdr. Jan Keller, Csc.
Přednáška a beseda v rámci Projektu etického vzdělávání Královéhradeckého kraje o skutečných záměrech a pravděpodobných dopadech reforem vládní koalice (2011)

Více článků Jana Kellera: http://www.darius.cz/jankeller/index_clanky.html

The post Jan Keller o katastrofických reformách ve školství a vzdělávání ČR first appeared on Čítárny.

Populární Ota Ulč procestoval celý svět. Věděl, že na této planetě se mluví plus minus 6.000 jazyky, z nichž několik tisíc za pár desítek let vyhyne. V jihovýchodní Asii se dá předpokládat, že z čínštiny (v mandarinské verzi) se stane lingua franca. V Africe západní posílí jazyk hausa, ve východní hodně získá swahili.
A v pacifické oblasti na roztroušených ostrovech bude mohutnit Tok Pisin, dříve znám jako Pidgin English, již nyní je jednou z úředních řečí zajímavé republiky Papua New Guinea.
Například v Pidgin verzi, “piano” vyzní ve smyslu “paní to bije, ono kvičí”.

Nejvíc ale na váze, nejen v PNG, získává angličtina, jíž se dorozumívá jedna a půl miliardy pozemšťanů – každý čtvrtý.
Někteří prognostikové ale tvrdí, že v polovině tohoto nového století, angličtinu v počtu mluvčích přetrumfnou čínština a hindi. Mám potíže s představou, že by se tak mohlo stát v moderním světě techniky, vědy, komunikace. Snažte se psát čínským jazykem bez abecedy, pokuste se poslat telegram. Pro ekvivalent anglického “O.K.” potřebují Číňané šest, případně i sedm znaků.

Franština dominovala, zejména ve světě diplomacie a kultury, po víc než jedno století. O tento primát ji angličtina dokonale připravila.
Už jen dvě procenta pozemšťanů mluví plynně  francouzsky. Pokusy bránit se takovému stavu věcí se podobají snaze postavit se proti záplavě s dětským kyblíčkem. V kanadském frankofonním Quebecu policejní jednotky, pověřené potíráním kriminality jazykové, konfiskují papírové pytlíky firmy Dunkin Donuts, poněvadž její kobližky nejsou označeny slovem CHARCUTERIES.

Tažení lingvistických puristú, pogrom proti kobližkám, bude třeba zdárně pokračovat, ale přece jenom s menším dopadem než je skutečnost, že dvě třetiny francouzských vědců publikují své poznatky anglicky.
V Německu tak činí 83 procent chemiků a 98 procent fyziků. Čeští vědci se rovněž přizpůsobují. Ve Skandinávii a Holandsku angličtina již není cizím, ale druhým jazykem země. Zahraniční pozorovatelé vesměs chválí pokrok již méně monolingvální České republiky, v kontrastu s jinými postkomunistickými státy. Milerád tak uvěřím při pomyšlení na maďarské sousedy, břemeno s jejich mateřštinou.

Trávím už většinu života v anglicky mluvícím prostředí, tímto jazykem také píšu, v něm i sním a dělám si mentální poznámky. Snad o to víc jsem alergický na zasviňování češtiny zbytečnými, jakkoliv módními anglicismy, amerikanismy, jimiž se stáváme prediktabilní, perpetuální, asertivní, aprehensivní.
Uvědomuji si ovšem praktičnost a třeba i nutnost přebírání terminologie v oblasti novot, kde se s kompjútrem, internetem, e-mailem a tak dlouze dále, bez anglické terminologie aspoň prozatím neobejdeme. I insulární (anglicismus !) a tradičně sveřepě monolingvální Japonci se přizpůsobují. Do ruky berou MAUSU (myš) probudit k akci KONPYUTAA (kompjutr) a v případě potřeby budou listovat v MANYUARU (manuál). Nejen to: angličtina už začíná ovlivňovat i japonský syntax.

Po demontáži kolonialismu se bělošského jařma zbaveným domorodcům dostalo do vínku důkladné dilema, zda si udržet angličtinu jako jediný komunikační tmel k dispozici při budování národa a státu, či se jí zbavit jako nemilovaného až nenáviděného dědictví imperialismu.
Jak se třeba mají rozhodnout vládci v Nigérii, nejpočetnějším státě Afriky, kde se lid Hausa, Joruba, Ibo a všechny ty další, přece bez společné řeči nedomluví? Náramným příkladem poslouží Indie, země 800 řečí a nářečí, 18 úředních jazyků, jejichž různým druhem písma jsou popsány bankovky. Co tam s angličtinou, jíž mluví 5 procent obyvatelstva – vesměs jen elita země? Během volebních kampaní kandidáti přispěchají s požadavkem odstranit z veřejných škol angličtinu jako vyučovací jazyk a jako jazyk úřední při správě státu. “Nedopřejeme si oddechu, dokud se nám ji nepodaří vymýtit z naší domoviny!” zapřísáhl se předák Mulayam Singh Yadau, bývalý ministr národní obrany.

Takovou rétorikou se získávají hlasy voličů, ale rovněž se přispívá k další, beztoho jíž důkladné fragmentaci země. Jediným kandidátem na veledůležitou roli společného jazyka, nahradivšího angličtinu, je tam hindi, řeč severních oblastí, ale na dravidském jihu zcela cizí, nemilovaná a stejně nesrozumitelná jakou by v Čechách byla finština. K četným náboženským konfliktům přibyly třenice jazykové, také dost krvavé. Bez velkých potíží se dala přejmenovat metropol Bombay na Mumbai, Madras na Chennai, z Calcutty udělat Kolkatu, ale jak nahradit angličtinu jako instrument modernizace? Učebnice v oborech od agronomie po zoologii se jen těžko dočkají svého zrodu třeba v řeči telugu či kannada. Angličtina sice byla nástroj imperialismu, ale také notně přispěla ke zrodu moderního indického nacionalismu.

Konflikt mezi racionalitou a emocemi, nezřídka prezentovanými v hávu political correctness tohoto fundamentalismu současné západní levice, se vyskytuje ve všelijakých podobách.  Zmíním se o jedné, jejíž problematika rovněž dolehne na českou kotlinu, pokud se tak již nestává. Však se evropský kontinent už řadu let potýká s pořádným bolehlavem – integrací přistěhovalců ze vzdáleného světa jiných kultur a mentality. Jak vychovávat potomky imigrantů, povinná školní docházka a výuka má to být v jazyce českém nebo vietnamském? Nepochybně vstanou různí bojovníci, sociální inženýři, mávající praporem bilingvalismu, multikulturalismu.

Amerika s různým úspěchem absorbuje neutuchající miliony zájemců jakož i nelegitimních vetřelců. Aby tak rekordně rozmanití tvorové mohli v novém prostředí úspěšně fungovat, potřeba společné řeči se stává nutností.
Když po pancéřovém příjezdu internacionálních bratrů dorazil můj bratr z Plzně přes Atlantik, vezl jsem jeho tehdy desetiletou dceru do místní školy. Slzy na krajíčku, co si v tom cizím, jí nesrozumitelném prostředí počne. Dobře to ovšem dopadlo. Však máme zkušenost s vynikající schopností dětí rychle zvládnout nový jazyk, s nímž  jejich rodičové budou nadosmrti zápolit. V mnoha přistěhovaleckých rodinách tak dochází k tzv.role reversal – že to je právě potomstvo v dospělé roli tlumočníků s vnějším světem. Zvoní telefon a děti aby zvedly sluchátko, poněvadž nervozně mektající rodičové by se nedomluvili. Rodičovské autoritě ovšem tento stav převrácených rolí nesvědčí. “Přinesl jsem ze školy F (Fail čili pětku) a matce jsem řekl, že to je výtečná – pro Fabuloso,” přiznal nezbeda Sandino Sanchez, syn přistěhovalců z Dominikánské republiky.

Jít má neteř poprvé do americké školy o deset, dvacet let později, její zkušenost by byla jinačí: o to by se postarali pokrokoví sociální inženýři, prosazovatelé bilingvalismu.
Podle jejich novátorského mustru, žáci stráví tři až šest let ve výchovném prostředí, izolovaném od anglicky mluvícího světa. Výuka se bude konat v tom kterém původním jazyce, od albánštiny po řeč zulu. (Pro případného zájemce: v zulštině se zdravíme slovem Jambóna.) Tento program, v život uváděný pedagogy s často nevalnou kvalifikací, měl být přestupní stanicí, ale stal se cílem konečným. Nikoliv ovšem k prospěchu žáků, ale školních administrátorů.
Snadné vysvětlení: peníze. Federální vláda na tento škodlivý experiment totiž vyplácí miliardy dolarů ročně. Čím víc dětí do programu nahnáno, tím víc peněz poplyne do školní kasy. Mnozí rodičové, jakkoliv v angličtině málo zběhlí, si tohle nechtějí nechat líbit a už i přispěchali se soudními žalobami. Tolik rozumu přece mají, aby jim došlo, že jejich ratolestem se cesta do života ze začátku možná usnadňuje, ale přiležitosti k budoucímu uplatnění určitě zužují.

Děti různých národností vykazují podstatně různé výsledky.
Výteční jsou například Rusové, pramálo úspěšní jsou Haiťané. Průzkumy adaptace školní mládeže z oblasti od Floridy až po Kalifornii, vesměs potvrzují, že děti z rodin přistěhovalců mají v průměru lepší školní výsledky než děti v USA narozené. Nejlíp si počínají Asiaté (Číňané, Japonci, Korejci, Vietnamci, Indové), nejméně úspěšné jsou děti ze španělsky mluvícího prostředí latinské Ameriky. Tyto kontrasty neodmávneme odkazem na rozlišný socioekonomický původ, na  nepříznivé sociální podmínky. Není přece větších chudáků než byli uprchlíci, kteří na bárkách unikli z jihovýchodní Asie. A jejich potomstvo teď v amerických školách dosahuje nadprůměrné výsledky.

Děti přistěhovalců, ať už s jakkoliv rozdílným školním prospěchem, mají jedno společné: tři čtvrtiny z nich přijaly angličtinu jako svůj první jazyk, v kontrastu s jejich rodiči, kteří tak učinili v pouze třech procentech případů.
Má-li tento poznatek mít nějakou transoceánskou váhu, nebude pak příliš surrealistickou představa rostoucího počtu asijských premiantů, švitořících křišťálovou češtinou, k zahanbení většiny domácího žactva, které se nikdy nemuselo potýkat s nutností tak zásadní životní transformace.

Website: https://otaulc.com/

The post Ota Ulč. Co je to Pidgin English a jak angličtina ovlivňuje chování lidí first appeared on Čítárny.

Základní škola. Historie začíná již v průběhu 11. století. Katolické církví, která dlouho měla monopol na vzdělávání, však nikdy nešlo o obecné vzdělání obyvatelstva, ale jen o cílenou výchovu budoucích kněží nebo podporu církevního systému.

Prvním skutečným reformátorem přístupu ke vzdělávání byl Jan Amos Komenský (1592 – 1670)
Jedinečný tvůrce filosoficky založené pedagogické soustavy, kterou po vyhnání katolíky ze země české dál prosazoval a rozvíjel v Evropě, zvláště při pobytu ve Švédsku. Na svou dobu zastával revoluční názor, podle kterého by žádné dítě nemělo být vyloučeno z výchovy, protože i to nejméně nadané dítě lze alespoň poněkud vychovat. Kladl důraz na kázeň, odmítal tělesné tresty za neznalost, ale za porušení kázně je v určitých případech připouštěl. Rovněž věřil, že řešení konfliktů mezi národy a kulturami lze dosáhnout jen výchovou a výukou cizích jazyků jak klíčů k poznání.
Zabýval se všeobecnou teorií výchovy, didaktikou, vytvořil speciální metodiku výuky jazyků a sám připravoval originální učebnice.

ŠKOLA ZA KOMENSKÉHO

Už za Komenského života si získaly v Evropě mimořádnou oblibu jeho jazykové příručky
Janua linguarum reserata (Dvéře jazyků otevřené, známé jako Brána jazyků otevřená)
a Orbis sensualium pictus (Svět v obrazech).
Z jeho knih se později učil i Goethe. Četl Komenského Orbis Pictus, což svědčí nejen o mimořádné kvalitě této učebnice jazyků ve světě, ale také o zcela zjevném úspěchu Komenského ve světě.

Komenský navrhoval tento školní systém:

• od narození do 6 let má být dítě vychováváno doma. Obsah výuky stanovil v příručce pro rodiče Informatorium školy mateřské
• od 6 do 12 let navštěvují děti školu obecnou, která by měla být v každém městě i vesnici. Škola je pro chlapce i dívky. Vyučuje se čtení, psaní, počítání, náboženství, reálie (učení o přírodě a společnosti), zpěv, ruční práce. Vyučování probíhá dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne.
• od 12 do 18 má mládež navštěvovat školu latinskou, která by měla být v každém městě. Základem vzdělání je sedmero svobodných učení (gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a múzika), přírodní vědy, zeměpis, dějepis, matematika a jazyky jako latina a řečtina. Komenský ovšem doporučuje i jiný jazyk, aby se každý dorozuměl se svými sousedy (němčina).
• od 18 do 24 let slouží ke vzdělávání akademie, která by měla být v každé zemi. Jde o vysokou školu, kde by se studovalo bohosloví, práva nebo medicína. Důležité je i vzdělání náboženské a filosofické. Vysokou školu nazývá akademie, protože univerzity byly katolické, chtěl je tedy odlišit od protestantských.

Mimo Komenského existovaly v české kotlině i další velmi vzácné výjimky, které pozitivně přispěly k šíření vzdělávání.

Jením z nich byl opat augustinianského kláštěra v Zahani Ignác Felbiger (1744 – 1788).
Ten již v době svého působení v Zahani zavedl ve výuce hromadné vyučování a sepsal nařízení o povinnostech učitelů a podílel se na zásadní reformě pruského školství.

Felbigerova Methodní kniha z roku 1775.
Methodenbuch für Lehrer der deutschen Schulen in den kaiserlich-königlichen Erbländern.
Kniha methodní pro učitelé českých škol v císařských královských zemích.
Původně německá kniha, která sloužila k poučení učitelů, měla nakonec německo-české vydání. Felbiger zcela jasně kopíroval Komenského, který byl v té době vcelku neznámý a v podstatě zakazovaný. Komenský byl jako nepřítel katolické církve vyhnán ze země české a celý život prožil v zahraničí. (Převážně Polsko a Holandsko, kde nakonec zemřel)

Felbiger v knize podstatě popisuje a rozepisuje jeho učení. To jest hromadné vyučování ve třídách, výuka od lehčího k obtížnějšímu, od známého k neznámému. Bylo zde propagováno čtení ve třídě, klasický postup >> přednášky učitele a následná diskuse k tématu.
Felbiger prosazoval tzv. katechickou jezuitskou metodu, to znamená správné kladení otázek a správné odpovědi.
V roce 1789 byla vydána jednodušší verze Methodní knihy s názvem Jádro methodní knihy.

POVINNÁ ŠKOLA
Povinnou docházku do základní školy pro všechny děti v Čechách ustanovila poprvé Marie Terezie v roce 1774.

Školská reforma, formulovaná Všeobecným školním řádem ze dne 6.12.1774, vyjádřila poprvé v historii zájem státu na vzdělání veškerého obyvatelstva. Všeobecný školní řád, který slovy císařovny vyzýval rodiče, aby své děti ve věku 6 – 12 let posílali do školy, samozřejmě počítal s tím, že v nově zřizovaných školách bude základní metodou hromadná výuka.
Byla to zásadní změna. V té době totiž převažovala výuka individuální.
Učitel hovořil s jedním žákem, kladl mu otázky a dával mu úkol, který kontroloval.
Povinná docházka byla tehdy šestiletá, s výjimkou pro letní období, kdy děti na vesnici nemusely školní docházky zúčastňovat, protože pomáhaly při polních pracích.

Celý název historického výnosu císařovny ze dne 6. prosince 1774 zněl (samozřejmě v němčině)
Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c.k. dědičných zemích.
Jakákoliv zmínka o jiných než německých školách či o vyučování v některém mateřském (neněmeckém) jazyce v něm chyběla.
Úřady samozřejmě měly zájem na tom, aby se výuka v němčině, která byla oficiálním zemským jazykem, co nejvíc rozvíjela a rozšiřovala. Proto každého učitele, který vyučoval v němčině a jehož žáci vykazovali v ovládání německého jazyka pokrok, okázale odměňovaly.

Povinná škola byla od 11. srpna 1805, kdy školský zákon opětovně vyhlásil povinnou školní docházku (od tereziánské doby podruhé) pro děti od 6 do 12 let.

Ustanovení však nebylo dodržováno. Mnohé děti docházely do školy nepravidelně, neboť musely pomáhat v hospodářství, a asi třetina dětí nenavštěvovala školu vůbec.

ŠKOLA ZA ČESKOSLOVENSKA

Po roce 1918 byla povinná školní docházka ustanovena devítiletá a základní školy byly rozděleny na dva stupně.
Základní škola se tehdy nazývala základní devítiletá škola.

Devátá třída v Základní škole byla zrušena v 70. letech 20. století, čímž došlo ke zkrácení základní školy na 8 ročníků. Povinná školní docházka byla ovšem prodloužena na 10 let, tedy každý absolvent základní školy musel pokračovat ve studiu na gymnáziu, středním odborném učilišti nebo střední odborné škole.

V roce 1990 byla povinná desetiletá docházka opět zkrácena na 9 let a postupně byla na základních školách zavedena zpět devátá třída, nejprve nepovinná, od roku 1996 (výjimečně až 1997) pak povinná.

SLOVENSKÁ ŠKOLA PŘED VZNIKEM ČESKOSLOVENSKA 1918

Do roku 1875 byly všechny slovenské střední školy uzavřeny společně s Maticí slovenskou.

Základní školy:
V roce 1910 bylo na území Slovenska z celkového počtu 2 922 lidových škol pouze 350 čistě slovenských.

Střední a vysoké školy:
V roce 1918 neexistovala na Slovensku ani jedna slovenská střední škola ani vysoká škola. Apponyiho zákony (1907): Tyto zákony zavedly povinnost pro děti ovládat po skončení 4. třídy maďarštinu slovem i písmem.

Maďarizace se projevovala i v úředních statistikách. Odhaduje se, že mezi lety 1880 a 1910 bylo v důsledku asimilace “ztraceno” přibližně 300 000 až 400 000 Slováků

Útlak a chudoba vedly k masivní emigraci. Mezi lety 1870 a 1914 odešlo do USA přibližně 500 000 mluvčích slovenštiny. 

Veřejná správa a kultura – Slovenština byla prakticky vytlačena z veřejného života: Soudy a úřady: Jednacím jazykem byla výhradně maďarština.

The post Základní škola. Stručná historie povinné školní docházky, Čechy, Morava, Slovensko first appeared on Čítárny.

Makarenko vypravuje o vlastních zkušenostech a zážitcích, kterých nabyl od r. 1920 jako pedagog a organizátor Gorkého pracovní kolonie u Charkova v SSSR. Popisuje věrně a pravdivě s jemným humorem všechny obtíže, s nimiž musil zápasit, než se mu podařilo změnit mladé zloděje a lupiče v platné členy lidské společnosti.

Román o převýchově mladých provinilců a příživníků v nové lidi, poctivé a pracovité.

…V dnešní škole setkávají se myšlenky Komenského, který snil o opravdu všeobecném vzdělání, o svobodné škole, o humanistické výchově, s myšlenkami Makarenkovými, kterými tyto sny uskutečnil.
Učitelé a vychovatelé této školy, budou-li se učit u Makarenka jeho odvaze i ušlechtilosti, tvrdosti i laskavosti, nekompromisnosti i porozumění a budou-li těchto vlastností správně používat, mohou předstoupit před mládež s hlubokým politickým požadavkem, kterým Makarenko formuloval ve “Vlajkách a věžích”:
“Buďte OPRAVDOVÝMI lidmi!”
Vladimír Vodička, výňatek z doslovu k českému vydání z r. 1955.

Anton Semjonovič Makarenko (13. března 1888 – 1. dubna 1939)
Sovětský spisovatel a pedagog, tvůrce originálního výchovného systému kolektivní výchovy; kolektiv pokládal za jeden ze základních výchovných prostředků. V roce 1917 ukončil Makarenko učitelský institut v Poltavě. V letech 1920–1935 organizoval v Poltavě a Charkově opatrovnicko-vychovatelské pracovní kolonie pro bezdomou a provinilou mládež, po roce 1935 se začal věnovat spisovatelství. Usiloval o uvedení chovanců ke shodně organizované kolektivní činnosti založené na komunistické ideologii.

Od Maxima Gorkého převzal Makarenko víru v možnost přeměny člověka i maximálně zanedbaného společensky a morálně. Jeho systém fungoval ještě v padesátých a šedesátých letech dvacátého století v SSSR a jemu podřízených státech ve Střední Evropě.

Ve svých pracích Makarenko představil všestranný systém pedagogického působení na mládež, vycházející ze základního úkolu vychovatele nebo učitele, vyplývajícího z všeobecných norem budování komunismu a základní formy výchovy, jakou stanoví kolektiv v charakteru nových socialistických poměrů. Jako hlavní element kolektivu uváděl dobrou organizaci, ba i jistý stupeň vojenské kázně.

Všichni si vymýšlíme výchovné systémy: takhle se má vychovávat, a takhle…
Ale ve skutečnosti mají rodiče a vychovatelé jeden úkol:
udržet nervovou soustavu dítěte neporušenou až do 18 let. Život na něj naloží takovou zátěž, že budou potřebovat zdravé nervy; a my je ničíme už od malička…
Anton Makarenko

Anton Semjonovič Makarenko / Začínáme žít – “Pedagogická poéma”
Poučný román napsaný v letech 1925 – 1935.

Děkujeme Proudu národní hrdosti za inspiraci.
Na tomto kanálu je k dispozici audio celé knihy >> https://t.me/Proudnarodnihrdosti

Výpisky z knihy: Makarenko / Začínáme žít

„…Ještě ani teď dost dobře nechápu, jak jsme se vůbec mohli pustit do toho dobrodružství, jež nás nakonec přece jen postavilo na nohy…“…“…Celkem to byl trapný obraz, ale přece jen výhonky kolektivu, zrodivšího se během první zimy, se začínaly v naší společnosti pomalu zelenat; a tyto výhonky bylo třeba stůj co stůj zachránit.
Novým doplňkům se nesmělo dovolit aby tuto vzácnou zeleň udusily. Svou hlavní zásluhu vidím v tom, že jsem si tehdy uvědomil tuto vážnou okolnost a patřičně ji ocenil. Ochrana těchto prvních výhonků se později ukázala problémem tak neuvěřitelně obtížným, tak nekonečně zdlouhavým a těžkým procesem, že kdybych to byl věděl dříve, pravděpodobně bych se byl toho lekl a vzdal se boje. Dobře ještě, že jsem se vždy domníval, že vítězství mám na dosah ruky; k tomu bylo ovšem třeba být nenapravitelným OPTIMISTOU…“

„…Malých chovanců od desíti let jsme měli celkem dvanáct. Byli to vesměs živí kluci, prohnaní, drobní zlodějíčkové, věčně ukrutně umazaní. Do kolonie přicházeli vždy ve velmi žalostném stavu: chudokrevní, krtičnatí a se svrabem… starší chovanci…byli vždy ochotni dohlédnout, aby se kluk jak se patří vykoupal, aby se pořádně namydlil, aby nekouřil, netrhal šaty, nerval se…“

„…Poznal jsem už, že chlapci nepotvrzují názor inteligentů, že děti si zamilují a váží si jen takového člověka, který se k nim chová láskyplně a který je hýčká. Přesvědčil jsem se už dávno, že největší úctu a největší lásku projevují chlapci, aspoň takoví, jací byli v kolonii, k lidem jiného typu. To, co nazýváme vysokou kvalifikací, jistým a řemeslným věděním, dovedností, uměním, zlatýma rukama, ustavičnou pracovní pohotovostí bez mnoha slov a bez jakýchkoliv frází, to děti získává nejvíce…“.

„…Sovět velitelů se vždy snažil, aby jako VELITELÉ kombinovaných oddílů se VYSTŘÍDALI VŠICHNI kolonisté, ovšem kromě nejnešikovnějších. Byla to spravedlivá zásada, poněvadž velitelství kombinovaného oddílu bylo spojeno s velkou odpovědností a starostmi. Díky tomuto systému se většina kolonistů účastnila nejen funkcí pracovních, nýbrž i organizátorských.
To bylo velmi důležité a bylo to právě to, co komunistická výchova potřebuje. Dík tomuto zařízení vynikala naše kolonie roku 1926 nejen do očí bijící schopností postavit se před jakýkoli úkol a vypořádat se s ním, ale také tím, že ke splnění jednotlivých detailů tohoto úkolu měla vždy nadbytek schopných a iniciativních organizátorů, pořadatelů, zkrátka lidí, na něž se bylo možno spolehnout…“

„…Život našich dvou kolonií jel jako dobrý, přesný vlak…Kolonistů bylo tehdy k osmdesáti. Kádry dvacátého a jedenadvacátého roku se slily ve velmi družnou skupinu, zjevně měly v kolonii hlavní slovo a představovaly na každém kroku pro každého nováčka neohebnou kostru pevné vůle, jíž nepodrobit se nebylo, bohužel, možné. Ostatně téměř nikdy jsem nepozoroval nějaký pokus o odpor. Kolonie získávala a poutala nováčky už krásným vnějším vzhledem, ukázněností a prostotou života, celou řadou zajímavých tradic a zvyků, jejichž původ si ani nejstarší kolonisté vždy nepamatovali…“

„…Život našich dvou kolonií jel jako dobrý, přesný vlak…Kolonistů bylo tehdy k osmdesáti. Kádry dvacátého a jedenadvacátého roku se slily ve velmi družnou skupinu, zjevně měly v kolonii hlavní slovo a představovaly na každém kroku pro každého nováčka neohebnou kostru pevné vůle, jíž nepodrobit se nebylo, bohužel, možné. Ostatně téměř nikdy jsem nepozoroval nějaký pokus o odpor. Kolonie získávala a poutala nováčky už krásným vnějším vzhledem, ukázněností a prostotou života, celou řadou zajímavých tradic a zvyků, jejichž původ si ani nejstarší kolonisté vždy nepamatovali…“

„…Poznal jsem už, že chlapci nepotvrzují názor inteligentů, že děti si zamilují a váží si jen takového člověka, který se k nim chová láskyplně a který je hýčká. Přesvědčil jsem se už dávno, že největší úctu a největší lásku projevují chlapci, aspoň takoví, jací byli v kolonii, k lidem jiného typu. To, co nazýváme vysokou kvalifikací, jistým a řemeslným věděním, dovedností, uměním, zlatýma rukama, ustavičnou pracovní pohotovostí bez mnoha slov a bez jakýchkoliv frází, to děti získává nejvíce…“.

„…U bílého domu je hlučno. Přestože byli kolonisté unaveni, vlezli do říčky, a když se vykoupali, únava s nich spadla. Za stoly v sadě je radostně a plno řečí. Marii Kondraťjevně je do pláče z několika důvodů: únavou i láskou ke kolonistům, a také proto, že v jejím životě je opět obnoven správný lidský zákon. I ona zakusila kouzlo pracovního svobodného kolektivu…“

„…V takovém kolektivu nejasnost soukromých cest nemohla vyvolat krizi, vždyť soukromé cesty jsou vždy nejasné. A co to vlastně je soukromá cesta? To je odloučení od kolektivu, to je koncentrované měšťáctví: taková předčasná, taková nudná starost o příští kousek chleba, o nejlepší kvalifikaci. A jakou kvalifikaci? Truhláře, obuvníka, mlynáře. Ne já pevně věřím, že pro šestnáctiletého sovětského chlapce nejdražší kvalifikací je kvalifikace bojovníka a Člověka. Představil jsem si sílu kolektivu kolonistů a najednou jsem pochopil, oč jde: To všechno způsobilo zastavení, ustrnutí. V životě kolektivu NESMÍ DOJÍT k ZASTAVENÍ…“

„…Představil jsem si sílu kolektivu kolonistů a najednou jsem pochopil, oč jde: To všechno způsobilo zastavení, ustrnutí. V životě kolektivu NESMÍ DOJÍT k ZASTAVENÍ…“

„…V kolonii už nikdo neměl pochybnosti o podstatě úkolu. Kolonisté to ani přesně nechápali, ale zvláštním nejjemnějším smyslem cítili nutnost visící ve vzduchu: Všechno musí ustoupit kolektivu. A to vůbec nebyla oběť! Byla to rozkoš, nejsladší rozkoš na světě, cítit toto vzájemné sepětí, pevnost a pružnost vztahů, tuto velkou moc kolektivu vibrujícího v klidu prosycenou silou.
A to vše bylo možno číst v očích, pohybech, v mimice, v chůzi i v práci. Oči všech pohlížely tam k severu, kde za tlustými zdmi seděla a vrčela na nás temná horda, sjednocená bídou, svévolí, pošetilostí, hloupostí a umíněností…“

The post Makarenko. Začínáme žít aneb Pedagogická poéma o výchově first appeared on Čítárny.

Jaká bude maturita budoucnosti? Podle návrhu MŠ /08/2020) by se u maturit od 1.10. 2020 nemělo známkovat. Testy by měly ověřovat minimální úroveň znalostí potřebnou k maturitě a hodnotit by se měly jen slovy “uspěl” či “neuspěl”. Hranici úspěšnosti v testech by určoval Cermat, který má státní zkoušky na starosti. Viz:

Cermat je moloch, zřízený MŠMT, nyní pracuje s rozpočtem více než 220 000 000 ročně. 2006 / 90 mil.
Zatím neexistuje politická síla, která by tuto organizaci zrušila.

Tento velmi nebezpečný a stupidní návrh navazuje na minulá prohlášení min. Plagy:
„Novela přináší možnost dosažení středního vzdělání bez toho aniž by školáci u maturity uspěli. Není v zájmu státu ani školáků, aby po 4 letech SŠ studia skončili se vzděláním základním“
Ministr školství Robert Plaga / 8.7. 2019 / jednání vlády

Následujeme mílovými kroky imbecilní školní vzdělávání v Americe.
Už v roce 1988 bylo v USA zjištěno, že pouze jedno ze sedmi dětí má v osmé třídě matematické znalosti tomuto ročníku odpovídající. Polovina sedmnáctiletých Američanů neumí počítat s destinnými čísly, procenty, rozlišovat jednoduché geometrické obrazce.
Koukolík, Fyziologický základ chování člověka ve vazbách na trvale udržitelný vývoj a uchování vztahů člověk – příroda. Praha 1994

Výroba jednolité hloupé masy spěchá!

Ministr Bek a jeho provzdušněná degradace školství >>>

Ministr Bek s týmem anonymních reprezentantů modernistických a progresivistických neziskovek nám představili pokračování cesty k rozpadu vzdělávacího systému v Čechách.
Jeho heslo „méně znalostí, více kompetencí“ je ve svém obsahovém důsledku tak strašné, že znovu je třeba se ptát, kdeže jsou opoziční politické hlasy, které by takovému řádění zabránily, či jej alespoň limitovaly.
Ivo Strejček, 15. 1. 2025
ČTĚTE – VÍCE >>

The post Maturita bez známek? Plánovaná degradace školního vzdělávání pokračuje first appeared on Čítárny.

Uznávaný dětský psycholog Zdeněk Matějček hovoří moudře o chudobě a bohatství v rodinách.
Závist u dětí z majetkové nerovnovnosti je především psychická slabost a ze slabostí je vždycky potíž. Ale řešení, aby závist neohrozila děti v jejich přirozením vývoji, existuje…

Kdo byl profesor Zdeněk Matějček?

Profesor PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. (16. srpna 1922, Chlumec nad Cidlinou – 26. října 2004, Praha)
byl významný český dětský psycholog, průkopník v oblasti studia psychické deprivace u dětí a popularizátor vědeckých poznatků o výchově.

Byl nestorem české psychologie, mezinárodně uznávaným vědcem a spoluzakladatelem organizací jako SOS dětské vesničky. Jeho práce ovlivnila změny v institucionální péči o děti, včetně prodloužení mateřské dovolené v Československu.

Po válce vystudoval češtinu, filozofii a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Od roku 1950 působil jako psycholog v ústavech pro děti, v Sociodiagnostickém ústavu v Praze a na katedře psychologie UK.
Spolupracoval s Josefem Langmeierem na výzkumu psychické deprivace, což vedlo k reformám v dětských domovech.
Věnoval se dyslexii, diagnostickým metodám a prevenci stresu v rodinách.
Byl členem Učené společnosti ČR a zakladatelem Nadace profesora Matějčka.

Publikoval přes 300 prací a přednášel v zahraničí.
Knihy v nakladatelství Portál >>

Zdeněk Matějček / Psychická deprivace v dětství (spol. s J. Langmeierem)
Průlomová práce o dopadech nedostatku péče u dětí; přeložena do více jazyků, ovlivnila reformy v péči o děti.

Zdeněk Matějček / Rodiče a děti
Klasika o výchově v znejištěné době; obsahuje eseje o vztazích mezi rodiči a dětmi.

Zdeněk Matějček / Náhradní rodinná péče
Průvodce pro osvojitele a pěstouny; zaměřeno na vývoj vztahů v náhradních rodinách.

Zdeněk Matějček / Co děti nejvíc potřebují
Eseje o základních duševních potřebách dětí a jistotě ve vztazích.

Zdeněk Matějček / Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte
Normy vývoje, milníky a duševní potřeby dětí v prvních letech.

Zdeněk Matějček / Po dobrém, nebo po zlém?
O výchovných odměnách, trestech a umění odpouštět.

Zdeněk Matějček / Co, kdy a jak ve výchově dětí
Kritické periody vývoje, těhotenství, školní výchova a prevence strachu.

Zdeněk Matějček / Rodičům na nejhezčí cestu
Informace o normálním vývoji a ohroženích v prvních letech života dítěte.

Zdeněk Matějček / Psychologické eseje z konce kariéry
Úvahy o profesním zrání a odborných otázkách dětské psychologie.

Zdeněk Matějček / Škola rodičů
Praktické rady pro rodiče o výchově.

Zdeněk Matějček / Krizové situace v rodině očima dítěte
Reakce dětí na kritické situace v rodině.

Zdeněk Matějček / Osvojení a pěstounská péče
Vývoj vztahů a právní aspekty náhradní péče.

Zdeněk Matějček / Nevlastní rodiče a nevlastní děti
Podpora náhradní rodinné péče s důrazem na psychický vývoj.

Zdeněk Matějček / Přestali jste být manželi, ale zůstáváte rodiči
Rada pro rodiče po rozvodu o udržení rolí rodičů.

Zdeněk Matějček / Výbor z díla
Sbírka esejů o současných poznatcích dětské psychologie a osudech dětí.

The post Profesor Matějček. Uznávaný dětský psycholog o krádežích a zavisti u dětí v rodině a ve škole first appeared on Čítárny.