Tato kniha nebo nevydané povídky, téměř scénáře Jiřího Weisse, který zemřel ve vzdáleném Los Angeles, nebo dlouhá vyprávění Jana Vladislava z francouzské emigrace aj. mají něco společného. Asi bych to neuměla lépe pojmenovat než náš básník Vítězslav Nezval – vypovídají s na smrt odhodlanou upřímností.

Ota Ulč se v ní vypisuje ze smrti svého dlouholetého přítele a zároveň mu skládá hold.
Vzpomínky a dopisy řadí chronologicky od roku 1969 až do smrti Josefa Škvoreckého. Zdokumentoval život v emigraci, práci, rodiny, cestování, postřehy z cest, komentáře ke vzdálené rodné zemi, až po znovuotevření a nenávratech domů, o falešných nařčeních a jak je těžké bránit se. Tak jak píše, že měl právo na chyby profesor Černý, protože se nedostal k archivům, má právo na drobné chyby i právník Ulč, neboť odešel do USA ještě dříve než Josef Škvorecký.

Kniha je zajímavým dokumentem nejen o emigraci jako takové, ale o vzniku nakladatelství, o jeho práci v nelehkých podmínkách, o psaní a tvořením samotném, o životě.
Otázku, proč spolu jednotlivé generace našich emigrací v cizině nedrží a vlastně spolu nemluví, zmínil, ale stejně jako já si na ni nedovedla kdysi odpovědět, nevysvětlil to nyní pořádně také. Pokud si chcete doplnit informace a znalosti o autorech Josefovi Škvoreckém, Zdeně Salivarové a Otovi Ulčovi máte jedinečnou příležitost.

Ota Ulč: Škvorečtí – Čtyřicet let zážitků a korespondence, vydal Šulc-Švarc, 2014

Ukázka…
Takto jsme se tedy vydali s dvěma kufry a klukem na sedačce na mých zádech, napřed odlétli do Casablanky, kde nás nikdo neočekával, poněvadž naše poslední psaní do Maroka nedošlo a matka mé bývalé studentky, vdova po syrském prezidentovi, který doúřadoval na popravišti, na nás nečekala. Synáček se batolil, ochutnával severoafrickou půdu, já mu velbloudí trus zakazoval a vztekle mával na vozovce, aby nás někdo dopravil do Rabatu. Začali jsme tedy všelijak.
Itinerář byl téměř do puntíku dodržen. East African Airlines, posléze oprávněně zkrachovavší, zavinily, že na Cejlon, nynější Srí Lanku, jsme museli oklikou via Karáčí v Pákistánu, odkud nás dál do Colomba vezl bolševický Aeroflot.
Celou obrovsky zajímavou a obohacující zkušenost dlužno hodnotit jako akt rodičovské nezodpovědnosti. Retrospektivně se po letech děsit, co vše se mohlo stát, ale naštěstí se nestalo. Pouze dva maléry nás postihly.
K prvnímu došlo na Borneu v Sarawaku, kde matka nakrmila dítě z konzervy patrně z doby bývalého britského kolonialismu. Neviňátko se přiotrávilo a pak jsme ho vlekli k domorodým ranhojičům. K druhé krizové situaci došlo v Mikronésii na atolu Truk. Dítě se odbatolilo do Japonci opuštěného kulometného hnízda z doby druhé světové války. Zpanikařili jsme a nemohli jsme ho najít.
Na takové zážitky se potomek sice právem nepamatuje, ale přesto je jimi do života vybaven obuví z toulavého telete. Když mu bylo šest roků a my na Trinidadu seděli v lajdácké restauraci a čekali na večeři, na ubrousek jsme tehdy psali, v kolika těch tramtáriích ji, vlastně byl.
Tehdy jich bylo kolem šedesáti, teď už je jich o hodné víc. (V roce 2012 absolvoval za volantem Renaultu safari z Prahy do Ulánbátaru v Mongolsku).
Z popudu Škvoreckých jsme z oné první sabbatical expedice z každé zastávky posílali pohlednice do Prahy na adresu Lumíra Salivara, bratra Zdeny, až se tam dětičky potěší a ve škole případné pochlubí. Také jsme občas cosi dodávali do Toronta, kde jsme se pak ukázali v příštím roce 1972, když už se tam zdárně rozběhlo exilové nakladatelství.
Od nich došel dopis na naši adresu c/o K. K. Lim, 34 Chin Cheng Rd., Shihlin, Taip.ei, Taiwan Ill, R.O.C.

The post Ota Ulč a Škvorečtí. Čtyřicet let neobyčejných zážitků a korespondence first appeared on Čítárny.