Prvotinu Zbabělci vydal Josef Škvorecký v roce 1958. Román byl jako blesk v socialistickém realismu a byl hned podezřelý duchem nepřátelské anglo-americké svobodomyslnosti. Neslýchané! Samozřejmě, že kniha nebyla přivítána s jásotem v komunistických komisích, zvláště, když popisuje zbabělost části české populace na konci druhé světové války.
Poprvé se objevuje autobiografická postava Dannyho Smiřického, dvacetiletého gymnazisty, který má rád jazz, což byla hudba považována komunisty za buržoazně zpátečnickou a tudíž nebezpečnou.

A tak kniha Zbabělci byla zakázána.
Škvorecký byl vyhozen z pozice redaktora Světové literatury a mohl potajmu publikovat pod jménem svého přítele. A teprve po roce 1963 mu strana a vláda dovolila vydat několik málo knih. Nekontroverzních. A pak už Škvorecký odchází do emigrace. Odstěhoval se do kanadského Toronta, kde byl až do konce svého života.

Zbabělci vyšli 13 let po válce a 10 let po komunistickém parlamentním převratu v roce 1948.
Zrůdnost a hektičnost války byla mezi lidmi ještě velmi aktuální, stejně jako totalita nastupujícího komunistického režimu, který v 50 letech prošel tou nejzrůdnější části.
Škvorecký proto v knize uvádí citát Hemingwaye:

“Osoby a události líčené v této knize jsou naprosto smyšlené, a připomínají-li někomu doby a události, které znal, jde o podobnost čistě náhodnou.”

Přesně tak, jak by tomu mohlo být v podobné knize 10 let po roce 1989. Přisluhovači režimu dělají vždy všechno možné, aby se na jejich udavačství a zrádné chování zapomnělo.

Román popisuje jedno z nejhektičtějších období naší historie v malém pohraničním městě. Je to doba osvobozování ČSR po 2. světové válce.
Osm dní od pátku 4. května do 11. května 1945.
Po necelých 6 letech zrůdné německé okupace, po miliónech zavražděných lidí, po neskutečných genocidních zvěrstev, milónech padlých vojáků na frontách, po období, kdy se v novinách vyvěšovaly seznamy popravených občanů za jejich názor, přichází konečně svoboda. Po vyčerpávajících bojích se přibližuje Rudá armáda a její spojenci a osvobozuje Československo.
Jenže mnozí němečtí vojáci nikam neutíkají a z různých důvodů se nevzdávají. V československých městech dochází k povstáním, lidé berou do ruky zbraně, aby Němce vykopali z okupované země.
Začíná jedno z mnoha období skutečného hrdinství, ale i převlékání kabátů. Udavači a zrádní Jidáši cítí, že se definitivně otáčí kormidlo světa a snaží se být aktivní v boji proti svým chleobodárcům a zachránit si tak na poslední chvíli život. Však také po válce se vyrojilo několikanásobně víc partyzánů a odbojářů než jich vůbec bylo. Od nepaměti typické chování pro každý takový převrat.

A o takovém čase vypráví Škvorecký příběh dvacetiletého Dannyho, který má stejný zájem o hru na saxofon a o černošský jazz, jako o holky a samozřejmě jako každý chce, aby němečtí fašisti a banderovci odtáhli a a přijela Rudá armáda.

Prozrazovat děj nechci. Knihu si přečtěte.
Je nejen o neuchopitelném traumatu konci války, ale svým způsobem i o roce 1989 jakož o každé velké změně epoch a systémů. Je to příběh plný zvratů a střetu mladických pohledů na svět a kruté reality válečných časů. Je o hrdinech i zbabělcích. Mnoho napoví o morálce, jak o ní psal Karel Čapek:

„Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.“
Karel Čapek

Každopádně na svou dobu mimořádně drzý nesocialistický závěr knihy bez oslavy falešných socialistických hrdinů musel cenzory ještě dlouho strašit. Byl to totiž po 10 letech jeden z prvních náznaků svobodného myšlení.

Výpisky: Škvorecký Josef / Zbabělci

První věta:
4. V. 1945. Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl: “Tak revoluce se vodkládá na neurčito.”

Sobota, 5. 5. 1945
To byl můj život. Tohle byl můj život. Irena. A bavilo mě to. Celý Kostelec a revoluce a kluci a Irena.
Vzpomněl jsem si, že se v Praze bojuje a že Staroměstská radnice hoří. Bratranci možná umírají na barikádách. Nebo spíš jsou zalezlí ve vile ve sklepě. Bylo mi pěkně. V Praze se bojovalo. Senzace. Ležel jsem v posteli a bylo mi příjemně teplo…

Neděle, 6. 5. 1945
Sotva jsem vylez z baráku, už jsem věděl, že je to s revolucí vážné. Lidi v turistických šatech a s rádiovkama na hlavách se trousili směrem k pivováru. Zbraně neměli, aspoň jsem neviděl, ale na rádiovkách měli našité trikolóry a na zadnicích si nesli chlebníky. Já měl na sobě taky sportovní šaty, protože pršelo a nechtěl jsem si ničit sváteční kvádro. Pod viaduktem u Skočdopolovic skladu jsem potkal pana Mozola, celého bledého a kulhavého, jak se hrdinně belhá do pivováru. U pasu měl připevněnou starou rakouskou šavli a vypadal jako z americké crazy komedie. On musel být hrdinný. Protože za války moc hrdinný nebyl a dotáh to ve fabrice až na kontrolora Bauaufsichtu des deutschen Luftfahrtministeriums. Tak proto měl teď proč být hrdinný. Byl jsem zvědav, jestli
v pivováře budou taky ostatní Balové. Asi budou. Museli teď být, chudáci, všichni hrdinní.

Octli jsme se zase na Jiráskově třídě a už jsem necítil slzy v očích. Skoro mi to bylo nepříjemné, že je už necítím. Mašírovali jsme po pravé straně ulice, byla skoro prázdná a mě už bolely nohy a měl jsem hlad a bylo mi zima. Už mě vůbec povstání nebavilo. Všechno bylo šílenost a pitomost. Všechno to vraždění židů a povstávání proti Němcům a celé to vojančení pana doktora Bohadly. Co z toho kdo měl. Teď mně to bylo všechno protivné. Proti nám šla četa po zuby ozbrojených Němců. Na chvíli jsem pocítil napětí a čekal jsem, co bude. Ale oni si nás nevšimli. Přešli kolem nás a jen jsem zpozoroval, jak se na nás zpod železných helmic zvědavě dívají. Ovšem. Pan doktor Šabata uzavřel příměří. Mašírovali jsme ulicí dál k nádraží a kolem Okresního domu a přes most a zpátky k pivováru.

Najednou mi napadlo, že bych měl myslet na Irenu, když ji miluju. Tak jsem na ni začal myslet. Ze začátku mi to nešlo. Snažil jsem se si ji představit, a nešlo mi to, tak jsem si vzpomněl, jak jsem jí nedávno v lázních viděl za ňadra, a už mi to šlo. Myslel jsem, že by bylo dobré s ní spát a že Zdeněk s ní spí, a začal jsem příjemně žárlit a bylo to dobré. Přišlo na mě tenorové sólo a já se začal zalykat ve středních polohách, jak je to na tenoru nejlepší, a zapomněl jsem na Irenu, jenom jsem si tak jí byl vědom a hrál jsem svoje velké sólo z Bob Catse.

“Poďte, nač tu stojíte? Nemá to cenu,” říkal naléhavě Benno. Automat za plotem se znova rozštěkal. Najednou se nalevo rozsvítil reflektor. Otočil jsem se a viděl jsem, jak kolem rohu skladiště pádí Němci s bodáky a automaty. Za sebou jsem zaslechl plesknutí. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že Benno leží natažen v blátě. Doktor Bohadlo stál pevně. Němci přiběhli k nám a zastavili se. Nějaký oficír si na nás posvítil.

Šli jsme a já si vzpomněl na Ledečské skály a vrchol Sokolího hnízda, kde jsme seděli před týdnem, celí odření po hnusném výstupu kónickým komínem, já a Zdeněk a Irena a Vašek, a poslouchali jsme krásné hovoření fronty v Německu. Tam nahoře bylo slyšet všechno. Kulomety a děla tygrů a pantherů a těch sovětských T 34, a obloha nad námi byla modrá a krásná a pod ní se za obzorem válčilo. Sedělo se tam hezky, na sklonku války, a byl jsem z toho skoro smutný, že už to končí, ty odpoledne, kdy nás vyháněli z fabriky do jarních polí a potom se daleko na obloze objevovaly bílé pruhy pár a třpytily se lesklé aparáty Amerikánů, a vůbec to všechno. A taky, samozřejmě, mi bylo smutno z Ireny a Zdeňka, kteří seděli vedle sebe a Zdeněk omotal svoje jistící lano kolem sebe a Ireny, takže byli k sobě přivázáni, a blbec Zdeněk si myslel, že to je symbolické, a já přemýšlel o tom, že bych ho moh jako náhodou shodit dolů, ale samozřejmě jsem jenom přemýšlel. Houby jsem udělal. Jako vždycky.

Poslední věta:
Dole tancovali pásci, které jsem měl rád a které jsem měl za pár dní opustit a měl jsem jít jinam, zase někam, a já jim hrál a myslel jsem na všechny ty obvyklé věci, na které jsem vždycky myslel, na holky a na jazz a na tu neznámou holku, kterou potkám v Praze.

The post Josef Škvorecký. Zbabělci o zrůdnosti války, udavačích pohledem 20letého jazzového muzikanta first appeared on Čítárny.

Kniha Moxonův pán a jiné povídky vyšla roku 1966 jako 373. svazek edice Světová četba (196 stran). Tento výbor připravil Josef Škvorecký a překlady pořídil jeho kamarád Jan Zábrana. Kniha byla rychle rozebrána a těžko se dnes shání. Existují kupříkladu sběratelé česky vydané sci-fi, kterým chybí z daného období jen ona. Ani já publikaci nevlastním.

Obsahuje pětatřicet hesel Ďáblova slovníku a jedenadvacet povídek. Zde je místné říct, že kompletní Ďábův slovník česky vyšel teprve roku 1996 v překladu Hany Ulmanové a ve velice pěkné grafické úpravě Kláry Kvízové (2000 výtisků).

Další povídky od Ambrose Gwinetta Bierce, který je dnes považován za jednoho z předchůdců moderní americké literatury 20. století.
U nás se povídky postupně vynořovaly (některé opakovaně) v knihách Mních a katova dcéra (Bratislava 1974, překlad Dušan Slobodník), Oči plné děsu (1992, zde i s povídkami Montaguea Rhoda Jamese v překladu Jana Zábrany a Lindy Kosatíkově, přičemž redaktorem byl Ondřej Müller) a Zabit u Resaky (2007, překlad Jan Zábrana a Mikuláš Moravec).
O samotném AB pojednává pak tenký román Carlose Fuentese Starý gringo (1985, česky 2005 v překladu Vladimíra Medka), zfilmovaný roku 1989 s Gregory Peckem v titulní roli spisovatele a reportéra Ambrose Bierce, který (i) v reálném světě beze stopy zmizel v Mexiku. Film se jmenuje Old Gringo.

Co všechno obsahuje výbor, uspořádaný Škvoreckým.

Ty kromě Ďáblova slovníku vytěžily přinejmenším čtyři sbírky Bierceových próz: Uprostřed života, Mohou se takové věci stát?, Zanedbatelné povídky a Klub pro parenticidu.
Celý odeonský svazeček je uveden Škvoreckého textem Jeden menší americký autor, Ambrose Bierce, který dnes najdete v knize Podivný pán z Providence a jiné eseje (Ivo Železný, 1999), a začíná klasickou povídkou Případ na mostě přes Soví řeku, u níž by byl zločin cokoli bližšího prozrazovat dějem třeba ještě netknutému čtenáři.
Ale není bez zajímavosti, jak zvláštně se této deziluzivní povídce podobá příběh Drobný chlapík (česky např. ve svazku Mezi zlatokopy, 1988) z povídkového cyklu Jacka Londona Smoke Bellew (1912), poprvé vydaného rok před záhadným zmizením Ambrose Bierce (1913) a čtyři roky před taktéž nejasnou smrtí Londonovou.

Ale k dalším prózám vzácného výboru.
Jednou z nejlepších amerických válečných povídek je Chickamauga. Heroismus trpce demaskuje Syn bohů. Povídka Jeden z pohřešovaných je brutální líčení absurdní banality umírání. Srážka v Coulterově průsmyku až moc názorně předvádí, nakolik válka Severu s Jihem rozčísla rodiny. Kapitán Coulter tu dle rozkazu rozstřílí kanónem nejenom vlastní dům, ale i ženu a dítě, což se navíc přihodí během totálně zbytečného masakru v jeho vlastních řadách.

V Ráně z milosti probodává jiný z Bierceových kapitánů po bitvě z milosti raněného seržanta a netuší, že je sledován svým nepřítelem, který má po boku i dva svědky. Bude pověšen?
Příběh Jeden typ důstojníka má šest kapitol a líčí zrádný čin kapitána postaveného po něm po právu ke zdi. Podtitul Tři epizody ze života jednoho muže má povídka George Thurston. Končící absurdní smrt hrdiny občanské války na obří lesní houpačce, kterou si užíval se založenýma rukama.

Tři kapitoly má fantaskní příběh Nalezená totožnost o posmrtném opuštění tělesné schránky a hádejte, co vojáčka teprve dostrčí do záhrobí.

Ironická povídka Brigádní generál Jupiter Doke popisuje zmasakrování pětadvacetitisícové armády Jižanů poté, co neschopný generál Severu bere nohy na ramena, ale právě tím vyplaší obří stádo smrtících mezků. Příběh je obratně kompilován z prohlášení, dopisů, ze sekvencí osobních deníků, z usnesení i novinových úvodníků. Výjimečně jen humorné Majorovo vyprávění s motivem přestrojování se za ženu.

Zabedněným oknem opustil pak Josef Škvorecký americkou občanskou válku ve směru předčasných pohřbů: ale jinak se zde prý původně jednalo o historku od Bierceova dědečka.

Dnes už klasickým hororem je obdobný kousek Jedné letní noci, který Zábrana čtyři roky nato vybral i do sbírky hororů Lupiči mrtvol (1970).

Titulní sci-fi Moxon´s Master je vlastně inspirována Poeovou povídkou Mälzelův hráč šachu (1836), ale i Frankensteinem (očividné) a také asi skutečným „Turkem“ alias šachovým „automatem“ podvodného bratislavského vynálezce Wolfganga von Kempelena (1734-1804). Jak je známo, roku 1808 prodal von Kempelenův syn rádoby automat (ve kterém kdosi porazil jak Benjamina Franklina, tak Napoleona!) německému hudebníkovi Johannu Mälzelovi (1772-1838), který ho doplnil jednoduchým hlasovým aparátem a cestoval s ním (a se skrytým přítelem) jako s atrakcí po USA, kde se patrně potkali také s Edgarem Allanem Poem.

Zakleté údolí (1871) je úplně prvou povídkou, již Bierce kdy otiskl, a to průměrnou.

Spíš fraškou je Bezedný hrob, černohumorná story vražedné rodinky, v němž se opět dočkáme předčasného pohřbu. Některými prvky připomíná pozdější horory H. P. Lovecrafta a inspiroval ve Francii Gastona Lerouxe.

Město zesnulých je pak příběhem zrušeného hřbitova a chlapíka, který se vydával za lékaře a založil „nemocnici“, ale ve skutečnosti zesnulé zužitkoval v mydlárně.

Hřebelcovaná kráva je u nás známá i co desetiminutový animovaný film (Podojená kráva, 1984), česká verze nicméně pominula brutální finále. Obdobně se ostatně zachoval třeba i dětský časopis Ohníček, když tu typicky folklórní povídka Jak pan Swiddler udělal salto (Mr. Swiddler´s Flip-Flap) vyšla s přidaným šťastným koncem pod jménem Armand Bierce (a s ilustrací Vladimíra Javorského). Nápad této povídky stojí na tom, že pokud s vámi nějaký vykuk zatočí vprostřed monotónní prérie proťaté jen a jen železniční tratí táhnuvší se do nedohledna od obzoru k obzoru, už nikdy nepřijdete na to, nevracíte-li se náhodou zpátky.

Nu, a pokud na vás záviselo zrušení popravy oběšením, pak… Knihu uzavírají příběhy Psí sádlo a Hypnotizér. Ten druhý nám představí chlapce nadaného zvláštní mocí, díky níž vraždí, aniž chápe, co je zlo, aby nakonec i vlastním rodičům vnuk, že jsou koni, takže se navzájem ukopou.
A Psí sádlo? Je inspirováno jedním známým pamfletem Jonathana Swifta o tom, že by se přebytečné děti mohly jíst, ale taky tím, že se v tehdejších Státech vyskytoval značný počet nalezenců i vskutku nepohodlných dětí. Malý syn jejich likvidátorky tak zase jednou nese do řeky nějakou tu mrtvolku, když je zaskočen a musí tělíčko ukrýt… v kotli. Více nezíská šanci dostat mrtvolku zpět neuvařenou, a jelikož je výsledné sádlo lepší psího, dají se s máti do unášení děcek. A pointa? Vražedkyně nakonec uvaří i celou občanskou komisi, ale nechtě i syna a sebe, přičemž před naprostou brakovostí zachraňuje naposled zmiňovaná dílka autorův zcela ironický STYL!

Ambrose Gwinnett Bierce (24.06. 1842, zemřel neznámo kde po 26. 12. 1913 v Mexiku)
Novinář, publicista, spisovatel. Své povídky vydával časopisecky i knižně v povídkových sbírkách. Psal děsivé horrory a jiné fantaskní příběhy s překvapujícím vyzněním, kterými se stal pokračovatelem Edgara Allana Poea, i povídky plné černého humoru stíhající cynismus a sadismus. Skutečným mistrem hrůzy se však stal svými příběhy z americké občanské války Tales of Soldiers and Civilians (1891, Povídky o vojínech a civilistech), ve kterých se fantastika spojuje s reálnými krutými válečnými zážitky a s demaskováním válečné slávy.
Zvláštní část Biercovy tvorby tvoří satirické aforismy, pořekadla a žertovné poznámky mající často až zoufale nihilistický charakter, která jsou obsažena v knize The Cynic’s Word Book (1906, Cynikův slovníček) známé spíše pod názvem ze svého vydání z roku 1911 The Devil’s Dictionary (Ďáblův slovník).
(Zdtroj: Wiki)

Poznámka redakce:
V roce 2013 vydalo nakladatelství Ve stráni jako svou 31. publikaci knihu Ambrose Bierce – Moxonův pán. Ilustrační doprovod,grafická úprava, ruční sazba písmem Gill-Monotype a tisk Ateliér Krupka. Z angličtiny přeložil Jan Zábrana. Vydáno 15 číslovaných výtisků, z toho:10 na japonském ručním papíru UNRYU, 5 na ručně čerpaném rustikálním papíru LMK a 7 autorských výtisků.

The post Moxonův pán. Hororové sci-fi povídky Ambrose Bierceho podle Josefa Škvoreckého first appeared on Čítárny.

Povídkový soubor Hořkej svět z roku 19691, jedno z posledních vydaných děl před odchodem Škvoreckého do exilu, je jedním z děl, která ve svých příbězích odhalují křehkou nerovnováhu světa.

Hořkej svět vyšel před 35 lety ve více než sedmdesátitisícovém nákladu v Odeonu a byl tudíž k nalezení v knihovnách rodičů, prarodičů a přátel, kteří byli abonenty zmíněného nakladatelství. Svazek těchto povídek, podobně jako povídkové soubory Milana Kundery, Arnošta Lustiga, Ludvíka Aškenazyho, Bohumila Hrabala, Oty Pavla a Josefa Nesvadby, se staly vyhledávanou četbou studentů bohemistiky a mladých lidí v 70. a 80. letech minulého století. Četly se i romány Zbabělci, Lvíče a novela Legenda Emöke, „dva romány téměř veliké“ (Žert a Sekyra), Páralova a Fuksova tvorba (mám na mysli již vydaná díla převážně ze šedesátých let 20. století, pro moji generaci tehdy nedostižného „šťastného věku“).

V roce 1969 kromě Hořkého světa vyšla Josefu Škvoreckému knižně filmová povídka Farářův konec a román Lvíče; jejich vydáním skončilo publikování autorových děl v tehdejším socialistickém Československu i jejich oficiální literární kritika.

Rok 1969 byl bohatý stejně spíše na kritiku filmových adaptací, vzniklých na motivy Škvoreckého děl (Farářův konec, 1969 režie Evald Schorm; Flirt se slečnou Stříbrnou, 1969, režie Václav Gajer).
Hořkej svět recenzoval krátce pouze Jiří Kratochvil v Hostu do domu taktéž v tomto roce.3 Další Škvoreckého román Tankový prapor (1971) byl již prvním dílem exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu. Kritická reflexe Škvoreckého děl se do roku 1989 obnovovala v exilu nebo samizdatu většinou s novými vydáními děl.

V Hořkým světě pochází většina z povídek z let 1946-1967, většina měla za sebou pouze časopisecké vydání a byla knižně tištěna poprvé, jen úvodní část tvoří povídky z rámcové prózy Sedmiramenný svícen s přepracovanou Rebekou z roku 1964, poté byly zakomponovány podle tematického klíče tři z textappealů Ze života lepší společnosti (1965), tři novodobé textappealy a výběr povídek z vydaného souboru Babylónský příběh z roku 1967 (s autorem Hořkej svět spolupořádal Vladimír Justl). Svým vročením prozrazují, jak se od rané tvorby Josefa Škvoreckého postavy včetně ústředního Dannyho Smiřického vracely a vrůstaly do budoucích románů a novel a jak byl jejich osud „variován“ jejich tvůrcem.

Povídky ze Sedmiramenného svícnu oživují zaniklý svět české židovské meziválečné komunity.
Oživují také její tragický osud za války, v jejíž době se také dychtivě a hledačsky dospívalo (tradované vyprávění – vzpomínka Rebeky na nástup do koncentračního tábora, při němž potkává svou „splašenou“ spolužačku s deštníkem a s Kinorevue v ruce). V dalších se zračila zkušenost těsně poválečných let, jejich naděje a bonvivánství hořké doby za revolučního kvasu, kráčející k lidově demokratickému uspořádání společnosti. Protestem se stal jazz jako výraz svobodného, mámivého nadechnutí; častý motiv křídlovky v české vzpomínkové poezii života a smrti (Hrubín, Mikulášek, Skácel) tak střídá saxofon, „v dějinách hudby nejpřevratnější vynález, instrument, který skutečně mluví, nejhumanističtější nástroj na světě,“ z něhož zaznívá „pekelně krásná muzika“ a pocit nadzemské volnosti.

Tragičnost let budovatelských je spjata s protagonisty závěrečných částí svazku, jejich zmarněných životů – gejblíků, pásků, luket, kristýnek, jazzových nadšenců drcených nepřízní doby.
Jazz se jim stává posledním útočištěm i s mizejícím časem radosti a okamžiku životních proher (Krpatovo blues, Píseň zapomenutých let) a nechutí pobývat dále na tomto světě v povídce Bebop Richarda Kambaly, jehož hořký konec potvrzuje „formulka“, jíž Škvorecký v úvodu rozehrává jeho příběh, „co začíná kosmopolitní hudbou, pak jde přes pásky a zlatou mládež a končí existencialismem a sebevraždou“ (s. 271). Groteskní nadsázka je pouze jednou výstižnou narážkou z mnoha ve vyprávění o osudu jedné z nejtragičtějších postav Josefa Škvoreckého. Je působivou obžalobou drastičnosti totalitní zvůle a zároveň potutelným výsměchem planému existenciálnímu filosofování.

Povídky z tzv. konverzačního okruhu (Eva byla nahá, Babylónský příběh, Úsměv pennsylvánské noci aj.) se nejvíce přibližují hemingwayovskému stylu, dialogičnost v nich převažuje, je v nich nejvíce zřetelné míjení v řeči, vycházející z niterných i zkušenostních nepochopení. Bylo-li jim vytýkáno literátské schéma a myšlenková sloganovitost v dobových recenzích, o to více jim čas neubral na působivosti a živosti dialogů (např. lhostejnost dívky z Babylónského příběhu ke kráse a historii města v kontrastu obrazu – vzpomínky na církevní slavnost).
Pro vypravěče jsou kardinálními otázkami našeho bytí vztah jedince a společenského systému, (ne)schopnosti člověka vnímat dějinnost přítomnosti a zejména jeho vztah k víře a náboženství. Tyto úvahy se promítají do celé tvorby Josefa Škvoreckého v dimenzi etiky lidského konání, například i v typologii postav (Dr. Bohadlo již zlidověl), dokonale parazitujících na systému (Práce pro kádrováky, Dobře prověřená Lizetka).

Působivé přímé vypravěčství a jazykový styl Škvoreckého próz přitahuje další generace čtenářů, jeho záměrně stylizovaná poloha umělecké promluvy vzbuzovala kritickou polemiku a diskusi v Čechách a byla náležitě zhodnocena výjimečnými kritickými osobnostmi, jako např. Josefem Vohryzkem:

„Snad nejvýraznější novum, jímž se Škvorecký svými Zbabělci a Koncem nylonového věku tehdy na konci padesátých let zapsal do čtenářského povědomí, byly neologismy, potápkovské idiomy a strmé fonetizace. (…)
Zvláštnosti jazyka Škvoreckého, které mají lví podíl na jeho popularitě, jsou gestem volnosti, hravosti a rozletu fantazie a účely, které plní, těsně souvisejí s obrazností a s chutí spřádat příběhy.“
Škvoreckého obraznost je spíše civilního charakteru, její půvabnost je zastřená jakoby clonou oparu, která se nepatřičně dere na povrch, ale vzbuzuje přitom pocit důvěrnosti: „Líziny oči jako slzy lesního medu“ (s. 230), „Rebeka vyprávěla a oči měla jako zasklené. Jako dvě umělé ryby ze skla“ (s. 50), „Dívka nebyla nijak krásná, ale měla příjemnou obyčejnou tvář a v ní staročesky pomněnkové oči“ (s. 160).

Povídky jsou uvozeny situací vypravěče (Prima sezóna, Eva byla nahá, Lekce na parní lodi aj.), kontaktem s fiktivním adresátem a vzápětí spontánním vypravěčstvím uvedeného příběhu (Můj táta haur a já), popisem protagonisty (Můj strýček Kohn, Pan doktor Strass aj). Incipit Příběhu o Kukačce se vymyká, vypravěč uvažuje o pravdivosti jeho fabule a zároveň „poučuje“ o relativnosti pravdivého sdělení, za níž sílí jeho potřeba ztvárňovat esenci condition humaine ve světě, v němž žije

„Historii Kukačky nezná nikdo. A snad se ten příběh ani nestal a je to jenom legenda, mýtus. Kdo v něm bude hledat realismus, najde nepravděpodobnost. Ale v téhle historii nejde o realismus. Což není válka spíš fantasmagorie než skutečnost, a je-li to skutečnost, jsme my skutečně lidé? A protože válka je možná, není snad možná historie Kukačky?“ (s. 37)

Povídky ze Sedmiramenného svícnu se vrátily do nového vydání v souboru Nové canterburské povídky a jiné příběhy (1996) v podobě textu z roku 1967, tj. rámcové prózy, objevilo se tam zpět i původní motto z Kazatele ( „… viděl jsem slzy křivdu trpících, ježto nemají potěšitele, ani moci k vyjití z ruky těch, kteří je sužují“ 4:1) spolu s věnováním „Těm dávno mrtvým těm dávno zapomenutým.“

V Škvoreckého tvorbě je spojeno stálé přemítání o biblických textech s hlubokou účastí pro osudy bližních, potřebou soucitu, lásky v našem „hořkém světě“ a pochybováním o náboženské víře.
Intertextuální prolínání v budoucích románech, které tak neustále obohacuje interpretační možnosti Škvoreckého díla (v Prima sezóně se jedna z povídek Hořkého světa stává Zimní příhodou, v Příběhu inženýra lidských duší se objevuje postava Rebeky a mnohé jiné), nalézáme v povídce Eine kleine Jazzmusik, ve které graduje vyprávění vzpomínkou na milovaného učitele:

„A když vstal Paddy a zahrál velké improvizované sólo v Srdeční záležitosti, což nebylo nic jiného než Dippermouthovo Heartbreak Blues, připadalo mi najednou, že jsem zaslechl úpěnlivý a smrtelně úzkostný hlas pana učitele Katze, který volá, křičí a prosí.“ (s. 258)

Teprve s četbou celku díla vyvstává pro čtenáře možnost pochopení a poslání tvorby a vývoje jeho vypravěčství, velkého tématu prožitku generace, vyrůstající v meziválečném čase, dospívající za války, svou ranou dospělost zažívající v pokusu o nastolení socialistického řádu a další život v exilové komunitě, která rozšiřovala kulturu za hranicemi i ve vlasti.

V Hořkém světě odchází a mizí meziválečný svět se svými hodnotami, ukotvenými v křesťanském řádu, radosti prožívání světa zhořkly a svět se zproblematizoval.
Čas neubral ani povídkám, které s ironickou nadsázkou vystihly zákruty mezilidských vztahů a figury znormalizované každodennosti. Václav Bělohradský v jednom ze svých textů hovoří o třech vášních Západu, z nichž jednu nazývá realistickým viděním označujícím

„schopnost číst text jako výpověď autora o celku světa“ s odvoláním na Auerbachovu Mimesis a jiné myslitele. Konstatuje v něm, že jen literární dílo umí probudit vidění žitého celku v každém zvláštním příběhu a zároveň poukazuje že „tento způsob čtení má i démonickou stránku, kdy vztah k celku může nabýt podoby totalitní lhostejnosti k jednotlivcům, k jejich hlediskům a zkušenostem a může se stát ničivým násilím celku na svých částech.“

Povídkový soubor Hořkej svět Josefa Škvoreckého je jedním z děl, která ve svých příbězích odhalují tuto křehkou nerovnováhu světa i pro další generace čtenářů.

Povídky z tohoto svazku jsou nyní zahrnuty do tří svazků (2.- 4.) Spisů Josefa Škvoreckého,2 obsahujících v úplnosti autorovy povídkové a nerománové texty.

Poznámky:
1 Hořkej svět byl vydán ještě dvakrát v exilu (II. vydání Toronto, Sixty-Eight Publishers 1978, III. vydání Londýn, Rozmluvy 1989).
2 Tyto tři svazky povídek a novel zahrnují předchozí vydanou tvorbu (do všech tří jsou zařazeny povídky z Hořkého světa, znovunalezené nepublikované texty ze čtyřicátých a padesátých let 20. století a poprvé tištěné povídky. ŠKVORECKÝ, Josef: Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky. Spisy Josefa Škvoreckého 2. Vybral a uspořádal Vladimír Justl. Autorova poznámka J. Š. Praha, Ivo Železný 1994. (V Povídkách tenorsaxofonisty, rozšířených o 3 texty). ŠKVORECKÝ, Josef: Nové canterburské povídky a jiné příběhy. Spisy Josefa Škvoreckého 3. Vybral a uspořádal Vladimír Justl. Autorova poznámka J. Š. Praha, Ivo Železný 1996 (Sedmiramenný svícen v podobě z roku 1967). ŠKVORECKÝ, Josef: Neuilly a jiné příběhy. Spisy Josefa Škvoreckého 4. S autorem vybral a uspořádal Vladimír Justl. Autorova poznámka JŠ. Praha, Ivo Železný 1996 (ostatní „hořkosvětské povídky“, nalezené a nové povídky z let 1946-1989).
3 Host do domu 1969, č. 17, s. 41.
4 Pojem přejímám ze studie Květoslava CHVATÍKA: Poznámky k některým termínům soudobé literární kritiky. In: Od avantgardy k moderně, 2004, s. 189-190.
3
5 VOHRYZEK, Josef: Literární kritiky. Praha, Torst 1995, s. 264-265.
6 ŠKVORECKÝ, Josef: Franz Kafka, jazz a jiné marginálie. Toronto, Sixty-Eight Publishers 1987, s. 226-227.
7 BĚLOHRADSKÝ, Václav: Být vlastencem Západu? Salon, Literární příloha Práva, 16. 9. 2004, s. 1 a 3..
Pramen:
ŠKVORECKÝ, Josef: Hořkej svět. Povídky z let 1946-1967. Spolu s autorem vybral a uspořádal Vladimír Justl. Praha, Odeon 1969.
Literatura:
CHVATÍK, Květoslav: Od avantgardy k druhé moderně (Cestami filosofie a literatury). K vydání připravil a bibliografii sestavil Jan Schneider. Praha, Torst 2004.
ISER, Wolfgang: Apelová struktura textů. In: Čtenář jako výzva. Výbor z prací kostnické školy recepční estetiky. Sestavili Miloš Sedmidubský, Miroslav Červenka a Ivana Vízdalová. Brno, Host 2001.
LOPATKA, Jan: Předpoklady tvorby. Předmluva Václav Havel. Praha, Československý spisovatel 1991.
VOHRYZEK, Josef: Literární kritiky. Uspořádali Jan Lopatka a Michael Špirit. Úvodní esej Zdeněk Urbánek. Závěrečná studie Eva Formánková. Praha, Torst 1995.

The post Hořkej svět Josefa Škvoreckého, svobodného muže v nesvobodném světě first appeared on Čítárny.

Upřímně řečeno, přepadá mě pocit bezmoci, kdykoli mám pro poučení lidí, kteří nikdy žádnou nezažili, hovořit o revoluci. Podobají se – prominete-li mi to klišé – dítěti, jež neví, že plamen svíčky může způsobit bolest, dokud se nespálí. Já, moje generace, můj národ jsme nedobrovolně prodělali dvě revoluce, obě socialistické: jedna byla pravá, druhá levá varianta. Obě dohromady mě vyléčily z krátkozrakosti.

Když mi bylo čtrnáct, říkali nám ve škole, že jediná cesta k spravedlivé a šťastné společnosti vede přes socialistickou revoluci.
Kapitalismus je špatnost, liberalismus je podvod, demokracie je nesmysl a parlamentarismus znamená dekadenci. Tohle nás učil náš tehdejší ministr školství a osvěty, nebožtík pan Emanuel Moravec, a pak poslal svého syna bojovat za evropský socialismus s SS divizí „Hermann Göring“. Syna po válce pověsili a pan ministr, abych užil správného revolučního jazyka, se s pomocí pistole sám fyzicky zlikvidoval.

Když mi bylo jednadvacet, říkali nám na Universitě Karlově, že jediná cesta k spravedlivé a šťastné společnosti vede přes socialistickou revoluci.
Kapitalismus je špatnost, liberalismus je podvod, demokracie je nesmysl a parlamentarismus znamená dekadenci. Tohle nás učil náš tehdejší profesor filosofie, nebožtík pan Arnošt Kolman. Pak vyvdal napůl ruskou dceru za českého komunistu, ten se přidal k Alexandru Dubčekovi a nakonec utekl do Švédska. Profesor Kolman, jeden z posledních původních bolševiků z roku 1917 a osobní přítel Leninův, ho následoval a ve Švédsku roku 1980 zemřel. Před smrtí vrátil stranickou legitimaci Brežněvovi s veřejným prohlášením, že Sovětský svaz zradil socialistickou revoluci.

V roce 1981 mě všemožní lidé, trpící adlerovskými a rankovskými komplexy, ujišťují, že jediná cesta k spravedlivé a šťastné společnosti vede přes socialistickou revoluci.
Kapitalismus je špatnost, liberalismus je podvod, demokracie je nesmysl a parlamentarismus znamená dekadenci. To mě dialekticky přivádí k podezření, že kapitalismus je patrně dobrá věc, liberalismus má možná pravdu, demokracie je asi pravdě nejblíž a parlamentarismus je statný gentleman vyzařující moudrost zralého věku.

V našem století se strhlo pěkných pár revolucí, většinou komunistických, některé byly fašistické, jiné nacionalistické a náboženské.
Poslední slovo o nich o všech napsal Joseph Conrad v roce 1911 v románu Západu na očích (Under Western Eyes):

„…ve skutečné revoluci – ne při prosté změně vládní moci nebo při pouhé ústavní reformě – ve skutečné revoluci nestanou na předních místech nejlepší lidé. Nejdřív padne násilná revoluce do rukou úzkoprsých fanatiků a tyranských pokrytců. Pak se dostanou k lizu domýšliví intelektuální bankrotáři doby. To jsou náčelníci a vůdci. Všimněte si, že prosté lumpy jsem vynechal. Lidé zásadoví a spravedliví, lidé ušlechtilých a humánních povah, lidé nesobečtí a inteligentní hnutí někdy uvedou v život – ale vymkne se jim z rukou. Nestanou se vůdci revoluce. Stanou se jejími oběťmi: oběťmi znechucení, rozčarování – často výčitek svědomí. Groteskně zrazené naděje, zkarikované ideály – taková je definice úspěšné revoluce. V každé revoluci najdete srdce zlomená takovýmito úspěchy.“

Lze k této pronikavé analýze něco dodat? Zdá se mi, že se na jednotlivé případy hodí perfektně.
Vzpomeňte si třeba na bratry Strassery, na ty nadšené německé socialisty: jednoho zlikvidovala jeho vlastní dělnická strana, druhý musel utéct nejdřív do kapitalistického Československa a odtud do liberální Anglie. Jejich hnutí padlo do rukou typického „intelektuálního bankrotáře doby“, neúspěšného malíře jménem Adolf Hitler.
Nebo si připomeňte Borise Pilňaka, zlikvidovaného, zatímco úhořovití a smrtonosní vědečtí byrokrati, které v novele Ukradený měsíc tak dobře popsal, vždy pohotoví likvidovat ostatní, aby si pomohli ke kariéře, pomáhali si ke kariéře a zanechávali za sebou stopu z lidských lebek.
Pomyslete na nedobrovolné dobrovolníky z Kuby, umírající s údivem ve tváři v cizích zemích, kde nemají právo být a kde zabíjejí černé bojovníky, kteří tam po leta bojovali proti koloniální moci.
Vzpomeňme si na německé komunisty, co po nacistické Machtübernahme uprchli do Moskvy a potom je, se srdci zlomenými, vydali zpátky do rukou gestapa, protože slovo dané Hitlerovi Stalin výjimečně dodržel; pokud to byli Židé, zlikvidovali je hned, pokud nebyli, poslali je do Mauthausenu a Ravensbrücku. Je to všechno prastará historie. Revoluce – prominete-li mi zase jedno klišé – si ráda pochutnává na vlastních dětech. Anebo jestli vám klišé vadí, řeknu to takhle: revoluce je lidožrout.

Odhaduje se, že násilné komunistické revoluce v našem století pozřely asi sto miliónů lidí – mužů, žen a dětí. A co se takovou opulentní hostinou získalo? V podstatě dvě věci, jež obě předpověděli tzv. klasikové marxismu-leninismu: stát, který odumřel, a Nový Socialistický Člověk.

Stát skutečně odumřel – změnil se v něco na způsob mafie.
V dokonale propolicajtovaný režim. „Myšlenkový“ zločin, většinou lidí pokládaný za pouhý morbidní žert George Orwella už beztak umírajícího na tuberkulózu, se stal skutečností v dnešním „skutečně existujícím socialismu“, jak svůj status quo pokřtili Stalinovi dědici v československé komunistické straně. Hmotná úroveň života je v těchhle porevolučních policejních státech vždy nižší, někde mnohem nižší než ve vyvinutých západních demokraciích.

Ale Nový Člověk se tam vskutku objevil. Jak ho předpověděli.
Ne doslova, jak ho předpověděli. Kdo to vlastně je? Je to inteligentní tvor, ochotný – někdy aby prostě zůstal naživu, někdy aby si udržel hmotnou životní úroveň – zříct se jediných kvalit, jež ho odlišují od ostatních živočichů: své inteligence a morálního povědomí, své schopnosti svobodně myslet a otevřeně své myšlenky vyjadřovat. Připodobnil se trojici opiček, jejichž sošky najdete ve vetešnictvích: jedna si rukou přikrývá oči, druhá uši a třetí tlamu. Nový Socialistický Člověk se vlastně stal novou Trojicí porevoluční éry.

Proto sdílím Camusovo podezření, že v konečné analýze je třeba dát přednost kapitalistické demokracii před režimy, jež stvořily násilné revoluce. Musím taky souhlasit s Leninem, že ti, kdož i po všech těch souostrovích Gulag (a po Grand Guignolu předvedeném polskou kompartají, vyzývající Solidaritu, aby držela hubu, nebo jinak bude polský národ zničen – a hádejte, kdo jej zničí?) pořád věří v násilné revoluce, jsou „užiteční idioti“.

Na obranu „revolučního“ násilí uvádějí někdy takoví duševně zaostalí lidé na Západě, že kapitalismus se provinil podobnými zločiny.
Většina takových zločinů byla, pravda, spáchána v minulosti, někdy ve velice vzdálené minulosti, ale občas se páchají i dnes, zejména v tzv. třetím světě. Jenomže ospravedlňovat zločiny jenom tím, že se jich dopustili nebo dopouštějí i jiní, je mírně řečeno nevhodné. Dávat rozhřešení komunistické inkvizici obviněním katolické církve, že přesně stejně si počínala v dobách Temna, rovná se přiznávat, že komunismus je návrat do dob Temna. Zatracovat generála Pinocheta, že mučí své politické vězně, a potom vyhandlovat své vlastní politické vězně právě propuštěné z psychiatrických klinik-vězení za vězně generála Pinocheta je – řekněme – černý humor.

Znamená to snad, že odmítám každou násilnou revoluci kdekoliv, bez ohledu na místní okolnosti?
Ve svém životě jsem viděl příliš mnoho zoufalství, abych byl k něčemu takovému slepý. Nevěřím pouze ve dvě věci.
1. Předně si nemyslím, že násilnému povstání, vyprovokovanému „dlouhotrvajícími zločiny a usurpacemi moci, směřujícími stále k stejnému cíli a prozrazujícími záměr uvrhnout člověka pod absolutní despocii“, se má říkat revoluce. Protože když taková „revoluce“ později vede k dalším „dlouhotrvajícím zlořádům a usurpacím moci“ a lidé proti ní povstanou, muselo by se – aby to bylo jazykově správné – takovému povstání říkat kontrarevoluce. V naší společnosti však tenhle výraz nabyl pejorativního významu, který si nezaslouží.
2. Za druhé: nevěřím, že nějaká násilná revoluce, v níž se uplatňují komunisti nebo fašisti, může kdy být úspěšná, krom ovšem, jak jsem to svrchu citoval, v conradovském stylu. Protože, krátce a dobře, nedůvěřuju autoritářským ideologiím. Každá revoluce probíhající za spoluúčasti komunistů nebo fašistů musí nutně vyústit v diktaturu a nakonec většinou ve stát zcela nezakrytě ovládaný policií. Ani fašisti, ani komunisti se nikdy nesmíří s demokracií, neboť jejich konečným cílem, ať už mu říkají Führerprinzip, nebo diktatura proletariátu, je přesně ta „absolutní despocie“, o níž hovořil Thomas Jefferson.

Partnery v revolučním úsilí snášejí jen tak dlouho, dokud je pro porážku existující moci potřebují – ne snad že by všichni komunisti a fašisti byli zgruntu zlí lidé, ale protože jsou to disciplinovaní přívrženci ideologií, jež jim poroučejí chovat se tak, jak se chovají a jak k tomu nabádá Hitler nebo Lenin.
Fašisti jsou v tomhle ohledu upřímnější: říkají otevřeně – aspoň nacisti to říkali –, že demokracie je blbost. Lenin byl stejně upřímný ve svých mystičtějších chvílích; jinak používají komunisti newspeaku. A jakmile dostatečně posílí svou moc, zničí demokracii stejně efektivně jako fašisti. Obyčejně ještě efektivněji.

Tohle všechno je možná poněkud příliš obecně řečeno, a protože individualističtí Anglosasové obvykle vyžadují konkrétní, individuální příklady, pokusím se vám nějaké předložit.

V Kanadě žije starý universitní profesor jménem Vladimír Krajina.
Přednáší na Universitě Britské Kolumbie ve Vancouveru a je to vynikající botanik, jenž od kanadské vlády obdržel nejvyšší uznání za práci pro zachování kanadské flóry.
Jenže za druhé světové války byl Krajina taky jedním z nejstatečnějších bojovníků proti nacismu. Měl krátkovlnnou vysílačku, přes niž český odboj vysílal životně důležitá sdělení do Londýna: informace shromážděné členy české resistence ve zbrojním průmyslu, „našimi lidmi“ v protektorátní byrokracii, kteří měli přístup k nacistickým státním tajemstvím, a špióny britské Intelligence Service, jako byl proslulý A-54. Gestapo přirozeně po profesoru Krajinovi šlo. Několik let musel tajně přecházet z úkrytu do úkrytu a zanechával za sebou krvavou stopu gestapáků zastřelených jeho spolubojovníky i lidí, kteří mu poskytli úkryt, a gestapo je pak chytlo a zastřelilo.
Po válce se Krajina stal poslancem Československé strany národně socialistické, ale v té funkci setrval jenom něco přes dva roky. Ihned po komunistickém puči v roce 1948 se musel znovu skrývat a nakonec ze země uprchnout.
Proč? Protože komunisti mu nikdy nezapomněli, jak české podzemní organizace za nacismu varoval před spoluprací s komunisty. A měl pravdu. Nebyl jediný, kdo musel prchat. Stovky jiných účastníků protinacistického odboje postavili komunisti před nutnost utéct ze země a ti, kdož utéct nechtěli nebo nemohli, skončili buď na šibenici, nebo v koncentrácích, anebo, pokud měli štěstí, u lopaty. Mezi nimi taky mnoho českých letců RAF, hrdinů bitvy o Anglii. Stejná historie se opakovala v jiných středoa východoevropských státech. Opakuje se dnes na Kubě, ve Vietnamu, v Angole. Nejnověji v Nikaragui.

V nedávném článku v The New York Review of Books vypráví V. S. Naipaul o svých zkušenostech z revolučního Íránu.
Setkal se tam se studentem-komunistou, jenž mu ukázal snímky svých soudruhů, které právě popravuje Islámská revoluční garda, a pak se mu svěřil s láskou ke Stalinovi: „Miluju ho. Byl to jeden z největších revolucionářů. […] My v Íránu musíme udělat přesně to, co on udělal v Rusku. Musíme taky zabíjet a zabíjet. Hodně zabíjet […], musíme zabít všechny buržousty.“ A proč? Snad aby vznikl nějaký brežněvovský Írán? Aby z Íránu mohli poslat desetitisíce nových zákazníků do sibiřského Gulagu? Jenže na buržoustech zřejmě nezáleží. Byli užiteční, když bojovali proti šachovi, jako byli k užitku kadeti a eseři v roce 1917, když svrhli carskou moc. Teď už jich není zapotřebí. Stali se z nich „fašisti“, stejně jako z barcelonských anarchistů pošpiněných slovníkem newspeaku v komunistickém tisku, jak o tom píše Orwell v Poctě Katalánsku (Homage to Catalonia). Proměnili se v nelidi. James Jones jednou řekl: „…je tak snadné zabíjet skutečné lidi jménem té nebo oné zatracené ideologie; jakmile si je nějaký zabiják dokáže vyabstrahovat do symbolů, nemusí mít pocit viny za to, že je zabil, protože to už nejsou skuteční lidé.“ Židé v Auschwitzu, zekové v Gulagu, buržousti v komunistickém Íránu. Symboly, ne už lidé. Revoluzionsfutter.

Když Angela Davisová seděla ve vězení, navázal s ní kontakt český socialistický politik Jiří Pelikán, bývalý komunista a dnes člen Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu, a přes jednu americkou komunistku se jí dotázal, jestli by podepsala protest proti věznění řady komunistů v Praze.
Souhlasila, ale teprve až se dostane z vězení; jinak prý by to mohlo ovlivnit výsledek procesu. Sotva ji osvobodili, vzkázala po sekretářce, že samozřejmě bude bojovat za propuštění politických vězňů všude na světě, ovšem s výjimkou socialistických států. Každý, kdo sedí v socialistickém kriminálu, musí být proti socialismu, a proto si zaslouží být, kde je. Všichni ptáci létají. Pštros je pták. Pštros tedy létá.
Tolik o profesorce filosofie Anděle Davisové.

Tolik, pokud jde o konkrétní příklady. Albert Camus si ve svých Sešitech zaznamenal rozhovor, který měl s jedním ze svých komunistických spolubojovníků v dobách protinacistického boje: „Poslyšte, Tare, skutečný problém je v tomhle: ať se stane cokoli, já vás vždycky budu hájit proti puškám popravčí čety. Zato vy budete muset souhlasit, aby mě zastřelili.“

Evelyn Waugh, jemuž, přiznávám se, dávám přednost před všemi ostatními moderními britskými spisovateli, řekl v interview s Julianem Jebbem:
„Umělec musí být reakcionář. Musí se postavit proti duchu doby a neplácat se na okraji obecného proudu; musí se postarat aspoň o trochu opozice.“
Všechno, co jsem poznal o násilných revolucích, ať už z knih nebo z osobní zkušenosti, mě přesvědčuje, že Waugh má pravdu.
Tohle je moje troška opozice.

Přednáška na konferenci o lidských právech v Torontu na podzim 1982.
Publikováno anglicky pod názvem A Revolution Is Usually the Worst Solution ve sborníku The Writer and Human Rights (Ed. The Toronto Arts Group for Human Rights. Toronto, Lester & Orpen Dennys 1983)

The post Josef Škvorecký. Revoluce je obyčejně to nejhorší řešení first appeared on Čítárny.

Panoramatický a čtivý román Josefa Škvoreckého  (*27. 9. 1924 – †3. 1. 2012) konfrontující prostřednictvím životních osudů spisovatele-emigranta autoritativní středoevropské režimy s demokratickým klimatem kanadského exilu vychází poprvé v jediném svazku a v pečlivé ediční přípravě Michaela Špirita.

Ústřední postavou a vypravěčem je tradiční Škvoreckého autobiografický hrdina Daniel Smiřický, tentokrát již spisovatel a vysokoškolský profesor žijící v emigraci v Torontu. Opakovaně se prolínají dvě fabulační, vnitřně dále strukturované linie. V retrospektivě Danny vypráví o mládí v Kostelci, kde je za protektorátu jako student nasazen do zbrojní výroby. V adolescentní honbě za sexuálními úspěchy usiluje paralelně o několik dívek, s dělnicí Naďou Jirouškovou ztrácí panictví, smrtelně nemocné děvče však záhy po válce podléhá tuberkulóze. Společně se dopouštějí romanticky naivní a zakrátko odhalené sabotáže, jež jen shodou okolností nemá podobně tragické důsledky jako paličství Dannyho přítele, protifašistického a později protikomunistického odbojáře a poúnorového emigranta Přemy Skočdopole.

Druhý proud vyprávění zachycuje hrdinovo působení na kanadské univerzitě, jeho tamější komunikaci se studenty poznamenanými zcela odlišnou životní zkušeností. Autorova karikatura české emigrace (Blběnka Cabicarová, magistr Máslo, pan Pohorský) se prolíná s hrdinovými milostnými dobrodružstvími – “zdravotním” poměrem s Margitou Bočárovou, manželkou invalidy, bývalého politického vězně, a intimním vztahem se studentkou Irenou Svenssonovou.

V roce 1984 Josef Škvorecký o svém románu napsal:

„Pokrývá asi třicet pět let života, příběhy se odehrávají v různých a velice sobě nepodobných místech na zeměkouli, v Čechách, v Německu, ve Spojených státech, v Kanadě. Zdálo se mi, že chronologické zachycení osudů na pozadí naší doby, kde šílenství války a místní despotové se zmocňují celých zemí a kontinentů, je neadekvátní. … Hlavou se mi honily stovky historek, tucty bezdějových dějů; odmítaly srovnat se do přehledných vzorů. Nahodil jsem epizody, konverzace, images na kousíčky papíru, pak jsem se usadil na podlaze, a jako kdybych dával dohromady gigantickou skládačku, začal jsem těmi útržky minulosti šoupat.“

Josef Škvorecký | Příběh inženýra lidských duší | Vydává Plus, 2012

Josef Škvorecký (27. 9. 1924 v Náchodě – 3. 1. 2012 v Torontu)
napsal od svého vstupu do literatury v polovině 50. let 20. století více než čtyřicet knih různých žánrů, z nichž některé nesměly v socialistickém Československu vůbec vyjít. Po roce 1969 autor odešel z politických důvodů do kanadského exilu, kde zůstal až do své smrti. K jeho nejznámějším dílům patří cyklus románů a povídek se zdánlivě autobiografickým hrdinou Dannym Smiřickým, který v různých podobách a kontextech vystupuje v prózách Zbabělci, Tankový prapor (vyšel v Plusu 2011), Sedmiramenný svícen, Prima sezóna, Mirákl (vyšel v Plusu 2009), Obyčejné životy nebo právě Příběh inženýra lidských duší.

The post Příběh inženýra lidských duší. Příběh emigrantův v Kanadě podle Josefa Škvoreckého first appeared on Čítárny.

Román Josefa Škvoreckého Mirákl vznikal v letech 1969–1972 a byl vydán v roce 1972 v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers. V románu jsou zachyceny události z let 1949 až 1970, a to technikou filmových střihů, pomocí nichž se vrací hlavnímu protagonistovi vzpomínky z různých období jeho života. Čtenář je nucen neustále sledovat různé linie příběhu, které se mezi sebou vzájemně prolínají. Vedle sebe jsou řazeny na různém počtu stran popsané události z různých časových období, události jak dějinně důležité, tak zcela banální.

Hlavními tématy, jež prostupují celý text, jsou učitelská dráha v Kostelci, další osudy Dannyho Smiřického a zázrak, který je inspirován skutečnou událostí z roku 1949.
Příběh románu začíná příchodem mladého učitele na dívčí sociální školu, kde se setkává s další postavou, která prochází textem, Liškou, která ho svádí. Spletitý děj popisuje různé situace na dívčí škole, počínaje Dannyho zdrženlivostí, způsobenou kapavkou, konče maturitami.

Další, detektivní, linii tvoří události kolem tzv. čihošťského zázraku, který Danny prospal v kostelecké kapli.
Tyto události jsou spojené se záhadným zmizením faráře Doufala. Záhadu se snaží více méně neúspěšně objasnit Dannyho přítel redaktor Jůzl. Poměrně rozsáhlá část románu se odehrává na pozadí událostí Pražského jara a následné okupace – autor líčí poměry v politických kruzích i mezi umělci a intelektuály, často s ironickým odstupem.

Zmíněné dějové linie však nejsou úplně vyvážené – hlavně v závěru dominuje ta, terá popisuje Dannyho životní osudy.
V Miráklu jsou užity postupy detektivky, románové postupy a také často využívá anekdotického žánru. Tato žánrová mnohovrstevnatost se dobře hodí pro zachycení nepochopitelné doby, ve které se příběh odehrává.

Důležitým prvkem je všudypřítomná ironie v podání mistra pera pana Škvoreckého.
Už podtitul knihy – politická detektivka, stejně jako i název, jsou ironické. Příznakové je využití označení textu jako „pokleslého“ žánru detektivky. Na rozdíl od detektivky v pravém smyslu se vypravěč ani čtenář nedobírá pravdy, ale naopak vše se ještě více komplikuje a neprostupně zahaluje. To, že detektivka vlastně není vyřešená, lze chápat jako ironický nadhled nad skutečností, že život a dějiny jsou nepochopitelné a stejně nepolapitelné jak pravda.

Škvorecký napsal román, který je ale také třeba chápat jako téměř bezprostřední autorovu reakci na události roku 1968 i jako vyrovnání se s předchozími dvaceti lety komunistického režimu.

Knihu a vyznění celého příběhu docela přesně charakterizuje i Orwellův citát, který je uveden na začátku knihy:

Na moderních diktaturách je strašné to, že pro ně neexistuje naprosto žádný precedens.
Jejich konec nelze předvídat. V minulosti lidé dříve nebo později svrhli každou tyranii, opírajíce se o lidskou přirozenost”, která svou podstatou toužila po svobodě. Jenomže my naprosto nemůžem s jistotou říct, že „lidská přirozenost“ je konstantní.
Vypěstovat lidské plemeno, které si nebude přát svobodu, je třeba zrovna tak dobře možné jako vypěstovat plemeno bezrohých krav. Inkvizice ztroskotala, jenomže Inkvizice neměla k dispozici prostředky moderního státu. Rádio, cenzura tištěného slova, standardizovaná výchova a tajná policie všechno změnily.
Masová sugesce se za posledních dvacet let vyvinula ve vědu a my zatím nevíme, jak bude úspěšná.
George Orwell (1903-1950)

Mirákl / Josef Škvorecký / první vydání 1972

Výpisky…

Než jsem šel spát, přečetl jsem si znova první článek jeho pozdějšího seriálu: ten, na který mu odepsal páter Urbanec.
Myslím tedy, že jsme plně oprávněni položit si několik otázek, psal v závěru a pak ty otázky položil s řečnickým patosem:
Je „poručík“ Doufal, jenž zemřel 12.6.1949 na následky „autohavárie“ -při níž přišel nevysvětlitelným způsobem o všechny nehty na pravé ruce – totožný s P. Josefem Doufalem, zatčeným pro údajný podvod 1.6.1949 a od té doby nezvěstným? A jestliže je, k jakému asi doznání nutili kněze vyšetřovatelé, jestliže použili tak nelidského mučení? Pokud pak jde o tuto druhou otázku, myslím, že jsme nejen oprávněni si ji klást, ale také na ni odpovědět: Nutili ho, aby se přiznal k instalaci mechanismu, který do kaple instalovali — oni sami!
xxx

Pan Kohn filozoficky zakýval hlavou.
„Copak se mi chtělo? Nechtělo. Vobejdoval jsem v Praze ještě v květnu devětatřicet! Pořád jsem nebyl štont se rozhodnout. Na jedný straně – šeptaly se hrozný věci. Že nás daj do lágrů, že tam s lidma zacházej jak s dobytkem, že tam všichni pojdem – ale nic člověk nevěděl jistě. To bylo nejhorší. Nic nebylo jistý, ani to dobrý, ani to zlý.
A na druhý straně – odjet do ciziny – mně bylo už pětačtyřicet, jinak než česky a trochu německy jsem neuměl, doma malou fabričku, kapitál za hranicema žádnej a vyvízt už se nic nedalo – jo, pane doktor, to maj těžký rozhodování. Když jim táhne na padesátku a nikde nic jistýho, jenom všude samá hrůza. To je to nejhorší. Když není nic, vůbec nic jistýho.“
xxx

Ušklíbl jsem se, jak to rád dělal on.
„Všechny nadpřirozené nebo nepřirozené faktory jsou zcela vyloučeny. Páter Ronald Arbuthnot Knox,” řekl jsem. „A po vyloučení všeho nemožného musí být pravda to, co zbývá.
Ať je to sebenepravděpodobnější. Tyhle dvě zásady platí pořád.”
„V literatuře, kamaráde, v pokleslý literatuře. Ne v životě,” řekl Gellen.
xxx

Myslel jsem na mnohem dřívější dobu, kdy mi bylo šestnáct, sedmnáct, ležel jsem na posteli ve svém pokoji, díval se oknem na tajemnou Beteigeuzu, mechanicky se modlil Otčenáš a myslel přitom na život, který teprve přijde. Na tu špatnou detektivku, v níž pachatel se jmenuje Pravda, ale detektiv ho nikdy nechytí. Občas, snad, zabliká nějaké řešení, jenže vždycky je přitažené za vlasy, nepravděpodobné. Vypadá třeba krásně, ale platí jenom v literatuře.

Chtěl jsem už jenom spát. Za oknem zářily jasné hvězdy, ty trapné symboly marnosti.

The post Mirákl je politická detektivka Josefa Škvoreckého z let 1949 až 1970 i o dnešku first appeared on Čítárny.

Je to už 11 let co odšel mimořádně talentovaný sposovatel a překladatel Josef Škvorecký. A vězte, bez jakékoliv významější společenské odezvy. Stejně jako loni. V politické sféře, díky silně pokleslé vzdělanosti, to už nikdo nečeká. A v médiích ze stejných důvodů také ticho.

A přitom se jedná o vynikajícího překladatele, spisovatele, jedinečného obrozence v době komunistické, kdy se svou skvělou ženou Zdenou Salivarovou založil roku 1978 v kanadském Torontu, nakladatelství ’68 Publishers.
Toto jedinečné exilové nakladatelství vydalo 227 komunistickou cenzurou zakázaných knih do roku 1993. KNIHY>>

Jistě, nezájem o dílo Josefa Škvoreckého je dáno mimořádnou mírou úpadku vzdělanosti ve společnosti, ve které se ministerstvo školství nazývá ministerstvem úpadku. Koneckonců nová Gazdíkova úderka na MŠ to jen potvrzuje. O to víc se ale musí psát a vzdělávat mimo tento totalizující školský i politicko-mediální systém.

Stručně řečeno, ve víru narůstající cenzury nám Škvoreckého psaní, které bylo velmi často protknuto kritikou totalitního komunistického systému, začíná připomínat dnešní totalizující svět. A to se mnohým nelíbí.
Autorovo alter-ego Danny Smiřický může ve svém pozorování stupidního a totalizujícího světa nerušeně pokračovat.
Více:
Hořkej svět Josefa Škvoreckého, svobodného muže v nesvobodném světě

The post Třetího ledna 2023 uplynulo už 11 let bez Josefa Škvoreckého a bez zájmu médií first appeared on Čítárny.

Budete – li o jedné zvláštnosti naší literatury před r. 89 vyprávět ve Francii, Španělsku, Brexii aj. odměnou vám bude údiv, někdy až nevěřícný. Představte si – jeden autor napsal knihu a jiný autor ho či ji „přikryl“. Tzn. že vyšla pod jeho jménem. A taky mu byl vyplacen honorář, o nějž se pak oba nějak rozdělili.

Jindy se stalo, že autoři knihu napsali spolu – přesněji – udělali. Vybral jsem jeden příklad z čtenářsky hodně přístupného žánru – detektivky.

Tři knihy, které vyšly pod jménem Jana Zábrany. Vražda pro štěstí, Vražda se zárukou a Vražda v zastoupení.
(Zábrana pro mě byl něco jako značka – záruka jakosti. Tam, kde byl on podepsán u překladu či jako editor jsem neváhal. Když řekl, že nejlepší detektivní povídka je Bez motivu, De Maurier, musel jsem ji mít doma. A Josefu Škvoreckému, mému oblíbenému autorovi už od Lvíčete mě kdysi představil pan dr. Justl na Světě knihy, na stánku Iva Železného)

O těch třech detektivkách vím trochu náhodou a jeden čas jsem ten fakt, že je de fakto nejméně z poloviny napsal Škvorecký, bral jako své osobní čtenářské selhání. Jak to, že jsem to nepoznal? Říkal jsem si…
„Škvorda“ takto familiárně nazývaný o tom píše:

Plody té spolupráce jsme pak zaznamenali v podrobné osnově, která sledovala logickou linii detekce. Do ní jsme si však vymýšleli – a já je potom psal – všemožné digrese figur a figurek potřebných k humornému odlehčení příběhu o mordu.
Neboť kdežto příběh je vždycky o mordu vymyšleném, postavičky okolo musí tajemným způsobem krásné prózy žít….

….Když jsme to všechno dali dohromady, Honza obíhal redakce a vydával Vraždu pro štěstí za svůj sólový prozaický debut. Na tom jsme se dohodli. Z několika redakcí Honzu i tak s detektivkou vyhodili, a to zatím neměl žádný vroubek u moci ve státě, kromě obou zavřených rodičů. Obcházet s produktem spolupráce s velmi nedávno ideologicky zavrženým autorem závadné prvotiny by nám tehdy zavřelo dveře všech redakcí. Takhle to nakonec vzala Mladá fronta a Oleg Sus v Hostu do domu si pro náš výtvor vymyslel novou literární kategorii „román revue“. Ta dost ojedinělá příznivá recenze nebyla ovšem příčinou nečekaného čtenářského úspěchu. Po literatuře, která by byla pokleslá zajímavěji než romány o budování, byl v zemi hlad.

citace – Listy, 2006, č. 3

Dnes už se ví, že oba autoři (míru či podíl dnes už nikdo neodhadne) snad nikomu nic neřekli, o spoluautorství dlouho nevěděla ani vlastní žena J. Zábrany.
Tohle je tedy jeden z případů pokrývačství. Trpělivé odkrývání slupek by nám možná vyprávělo i jiné příběhy ze starší, ale ne tak moc vzdálené doby našeho písemnictví. Navzdory padesátým letům teroru, jsme do příchodu vojsk v r. 68 byli možná pevněji zakotveni v kulturní Evropě, než dnes. Ale už nesoudím, a i kdybych chtěl, informací mám málo.

Moc rád bych věděl víc o tom pokrývání v Čechách a jistě stovkách jiných zvláštních příběhů knih. Když mi pošlete odkaz na článek a pod, budu rád. (nebo pošlete echo na redakce (zav) citarny.cz)
A ještě – někdy znovu hledám v knize krásně napsané místo a taková místa jsou i v detektivkách, i když někteří lidé zvl. ražení se usilovně snažili stanovit a hlídat tzv. pravidla žánru…

Tohle místo je z Vraždy pro štěstí…

Stačí? Mně ano. A k Josefu Škvoreckému se ještě vrátím.

The post Pokrývačství a cenzura v české literatuře za socialismu. Jan Zábrana a Josef Škvorecký first appeared on Čítárny.

Josef Škvorecký  (27.9. 1924 – 3.1. 2012) je přirozený vypravěč, talentovaný spisovatel, který dokázal propojovat citlivost starého světa s novým. V jeho knihách se prolíná vtip, nezkreslené historické znalosti, lyričnost i smysl pro sociální cítění.
Při psaní využívá celou škálu literárních metod. Od společenských románů, přes detektivky až po vynikající eseje.
A hlavně, děj jeho knih krásně teče a je opravdu potěšení je číst.

Josef Škvorecký, rodák z Náchoda, zažil prakticky každý významný politický systém Evropy dvacátého století: demokracii za prvního a druhého prezidenta republiky Tomáše Masaryka a Eduarda Beneše, prožil Mnichovskou zradu 1938, německý nacismus 1939-1945, neklidnou dobu poválečnou a komunistický převrat 1948.
Jako absolvent Filosofické fakulty UK prožívá dobu nejhoršího komunistického útlaku do roku 1960, volnější socialismus do roku 1968, okupaci vojsky Varšavské smlouvy a okupaci sovětskými vojsky v srpnu roku 1969.

Jako absolvent americké filosofie (promoval v roce 1949 a titul Ph.D. v americké filozofii získal v roce 1951), byl také vynikající a poctivý překladatel.
O tom, jak přistupoval k překladatelské práci vypráví Jarmila Emmerová v rozhovoru s Antonínem Přidalem.

Už od vydání knihy Zbabělci byl ostře sledovaným autorem, kterému komunisté nedávali zelenou.
Některé jeho knihy byly vydávány později pod jiným jménem, aby se “přikryla” totožnost autorova. Takovým autorům se říkalo pokrývači. Tři knihy Škvoreckého vydal pod svým jménem Jan Zábrana. Např. Vražda pro štěstí, Vražda se zárukou a Vražda v zastoupení.

V roce 1969 zůstal na americkém kontinentě a od té doby žil v Kanadě.
V roce 1971 založil se svou ženou v Torontu nakladatelství v českém jazyce Sixty-Eight Publishers. V něm vydali víc než 150 knih, mezi nimi nová díla předních básníků, dramatiků a spisovatelů, jako Milan Kundera, Ludvik Vaculik, Ota Ulč, Ivan Blatný etc.
Pracoval také na univerzitě v Torontu jako profesor v oboru literatury, divadla a filmu.
Do literárního nebe odešel jako uznávaný autor roku 2012.

Když v roce 1980 získal Škvorecký Neustadt International Prize for Literature, Arnost Lustig, napsal:

„V zemi, která již více než čtyřicet let neměla demokracii, staly se knihy Josefa Škvoreckého na jedné straně zakázaným ovocem a na druhé straně nadějí na důstojnost a svobodu. Celkově představují jeho díla vysoce uměleckou prezentaci nedávné české historie, jak ji běžní inteligentní lidé viděli a cítili. “

Na světě je málo tak skromných a intelektuálně myslících lidí, jako byl Josef Škvorecký.
Při jedné příležitosti, když byl tázán na význam jedné své knihy Škvorecký odpověděl slovy Veroniky, smutné hrdinky z knihy Inženýr lidských duší:
„Nechme to koním, aby to zjistili. Mají větší hlavy. “

Josef Škvorecký byl muž vřelosti a štědrosti, pečlivě si vybíral svá slova, mluvil tichým, hlasem se zlomyslným zábleskem v očích, napsal o něm John A. Glusman (Paris Review, 1989). Tam rovněž vyšel rozhovor s autorem z něhož vyjímáme krátkou část.

Jak jsi byl starý, když jsi poprvé vyzkoušel psát?
Josef Škvorecký: Když jsem byl chlapec. Hrál jsem fotbal a lyžoval jsem, ale pak jsem onemocněl zápalem plic, což byla v té době vážná nemoc. Téměř jsem na to zemřel a poté jsem měl zakázáno sportovat. Stal jsem se tak chráněným dítětem a v té době jsme se začal zajímat o psaní. Zvláště mě zajímal americký spisovatel jménem James Oliver Curwood, který psal romance. Ke konci života začal psát trilogii o lovci, ale zemřel před dokončením. V Československu byl velmi populární a já se rozhodl jeho trilogii dokončit. Když jsem měl asi devět, napsal jsem třetí svazek jeho trilogie The Mysterious Cave.

Jaký první román jsi dokončil?
Josef Škvorecký: Byl to příběh o studentském životě, o vztahu, který jsem měl se spolužačkou. Mým druhým nepublikovaným románem byl opět milostný příběh založený na skutečných zážitcích, který svým způsobem předznamenává Zbabělce. Můj první skutečný román byl Konec nylonového věku, který jsem začal psát na univerzitě. Jde o studenta, který má poměr s prodavačkou, pak s herečkou a zapojí se do pašování. To bylo pro mě, jako spisovatele, velmi důležité, protože jsem zjistil, že jsem dobrý v lyrickém popisu – což je snadné, pokud máte talent – ale psaní dialogu je něco jiného. Musím připomenout, že za nacistů jsem měl velmi omezený přístup k dobré literatuře. Mnoho knih bylo jednoduše zakázáno.

K jakým knihám jste měli přístup?
Josef Škvorecký: České klasiky, které člověk musel číst, proto je nenáviděl. Prvním skutečně dobrým českým spisovatelem beletrie byl Jaroslav Hašek, génius, který neměl žádné vzdělání, ale na začátku dvacátých let napsal Dobrého vojáka Švejka. Byl to jeho jeden velký román; jeho velikost ale není v tom, že je to román, ale v pozorování života ve velmi originálním, osobním a žíravém stylu. Hašek byl naprosto atypický. Pak přichází Vladislav Vančura, vysoce sofistikovaný stylista, Karel Čapek, velmi dobrý povídkář, který se stal známým i díky svým hrám. Pak to byl Karel Poláček, židovko-český spisovatel, který nebyl nikdy přeložen do angličtiny a kterého opravdu miluji, mistr jazyka.

Proč pro vás byl psaní dialogu tak obtížné?
Josef Škvorecký: V české literatuře je taková tradice, že knihy jsou posvátné, a proto jazyk používaný při psaní knih je velmi formální, bez kontrakcí, zkreslení nebo slangu. Český výraz pro správný jazyk je spisovná čeština a není to hanlivý termín. Většina českých knih, které jsem dokázal přečíst, byla psána tímto formálním způsobem, a byl jsem vychován v tom, že knihy se tak mají psát.

Co změnilo vaše vnímání?
Josef Škvorecký: Hemingway. Najednou jsem viděl, že můžete psát dialog tak, jak to lidé skutečně říkají. Hemingway jsem četl až do konce války jen v anglickém vydání a to knihu Sbohem armádo. Ale pak jsem si přečetl všechny jeho knihy. To mi otevřelo oči. Uvědomil jsem si, že můžete napsat dialog, který nemusí být informační.

The post Josef Škvorecký. Jaké byly spisovatelské začátky a jiné zajímavosti uznávaného českého autora first appeared on Čítárny.

Tato kniha nebo nevydané povídky, téměř scénáře Jiřího Weisse, který zemřel ve vzdáleném Los Angeles, nebo dlouhá vyprávění Jana Vladislava z francouzské emigrace aj. mají něco společného. Asi bych to neuměla lépe pojmenovat než náš básník Vítězslav Nezval – vypovídají s na smrt odhodlanou upřímností.

Ota Ulč se v ní vypisuje ze smrti svého dlouholetého přítele a zároveň mu skládá hold.
Vzpomínky a dopisy řadí chronologicky od roku 1969 až do smrti Josefa Škvoreckého. Zdokumentoval život v emigraci, práci, rodiny, cestování, postřehy z cest, komentáře ke vzdálené rodné zemi, až po znovuotevření a nenávratech domů, o falešných nařčeních a jak je těžké bránit se. Tak jak píše, že měl právo na chyby profesor Černý, protože se nedostal k archivům, má právo na drobné chyby i právník Ulč, neboť odešel do USA ještě dříve než Josef Škvorecký.

Kniha je zajímavým dokumentem nejen o emigraci jako takové, ale o vzniku nakladatelství, o jeho práci v nelehkých podmínkách, o psaní a tvořením samotném, o životě.
Otázku, proč spolu jednotlivé generace našich emigrací v cizině nedrží a vlastně spolu nemluví, zmínil, ale stejně jako já si na ni nedovedla kdysi odpovědět, nevysvětlil to nyní pořádně také. Pokud si chcete doplnit informace a znalosti o autorech Josefovi Škvoreckém, Zdeně Salivarové a Otovi Ulčovi máte jedinečnou příležitost.

Ota Ulč: Škvorečtí – Čtyřicet let zážitků a korespondence, vydal Šulc-Švarc, 2014

Ukázka…
Takto jsme se tedy vydali s dvěma kufry a klukem na sedačce na mých zádech, napřed odlétli do Casablanky, kde nás nikdo neočekával, poněvadž naše poslední psaní do Maroka nedošlo a matka mé bývalé studentky, vdova po syrském prezidentovi, který doúřadoval na popravišti, na nás nečekala. Synáček se batolil, ochutnával severoafrickou půdu, já mu velbloudí trus zakazoval a vztekle mával na vozovce, aby nás někdo dopravil do Rabatu. Začali jsme tedy všelijak.
Itinerář byl téměř do puntíku dodržen. East African Airlines, posléze oprávněně zkrachovavší, zavinily, že na Cejlon, nynější Srí Lanku, jsme museli oklikou via Karáčí v Pákistánu, odkud nás dál do Colomba vezl bolševický Aeroflot.
Celou obrovsky zajímavou a obohacující zkušenost dlužno hodnotit jako akt rodičovské nezodpovědnosti. Retrospektivně se po letech děsit, co vše se mohlo stát, ale naštěstí se nestalo. Pouze dva maléry nás postihly.
K prvnímu došlo na Borneu v Sarawaku, kde matka nakrmila dítě z konzervy patrně z doby bývalého britského kolonialismu. Neviňátko se přiotrávilo a pak jsme ho vlekli k domorodým ranhojičům. K druhé krizové situaci došlo v Mikronésii na atolu Truk. Dítě se odbatolilo do Japonci opuštěného kulometného hnízda z doby druhé světové války. Zpanikařili jsme a nemohli jsme ho najít.
Na takové zážitky se potomek sice právem nepamatuje, ale přesto je jimi do života vybaven obuví z toulavého telete. Když mu bylo šest roků a my na Trinidadu seděli v lajdácké restauraci a čekali na večeři, na ubrousek jsme tehdy psali, v kolika těch tramtáriích ji, vlastně byl.
Tehdy jich bylo kolem šedesáti, teď už je jich o hodné víc. (V roce 2012 absolvoval za volantem Renaultu safari z Prahy do Ulánbátaru v Mongolsku).
Z popudu Škvoreckých jsme z oné první sabbatical expedice z každé zastávky posílali pohlednice do Prahy na adresu Lumíra Salivara, bratra Zdeny, až se tam dětičky potěší a ve škole případné pochlubí. Také jsme občas cosi dodávali do Toronta, kde jsme se pak ukázali v příštím roce 1972, když už se tam zdárně rozběhlo exilové nakladatelství.
Od nich došel dopis na naši adresu c/o K. K. Lim, 34 Chin Cheng Rd., Shihlin, Taip.ei, Taiwan Ill, R.O.C.

The post Ota Ulč a Škvorečtí. Čtyřicet let neobyčejných zážitků a korespondence first appeared on Čítárny.