Někde ve vesmíru je určitě Pohádková planeta. Rakety možná záhy přistanou na Marsu, na Venuši, na Jupiteru nebo kdekoli jinde, ale na tuhle planetu se mohou dostat pouze ti, kdo nezapomněli na pohádky. A jak se tam dostanou?

Třeba mohou do vesmírných dálav odletět docela obyčejným výtahem. Co však je důležité: že tam prožijí docela neobvyklá, nečekaná a napínavá dobrodružství, při kterých ovšem musí obstát. A to není vždycky snadné – zvláště když je pronásleduje Černá paní. Nevěříte? A netušíte, jak taková výprava za třemi banány dopadne? Tak otevřete tuto knížku a začněte číst.

Proč Adolf Born ilustroval knížku Tři banány?
Spisovatele Slabého jsem znal z dřívějška, už jsme spolu pracovali před třiceti lety nebo tak nějak. Takže když mě vydavatelství oslovilo, kývl jsem. Je to taková žertovná sci-fi– trochu tajemná, s humorem. A to mám rád, to odpovídá mému ilustračnímu pojetí. Kniha vyšla před několika dny a teď jsem ji na pražském Světu knihy (2015) podepisoval čtenářům. Měl jsem z toho radost, u našeho stolku stála pořád fronta. Lidé přinášeli i jiné knihy s mými ilustracemi…

Tři banány / Zdeněk K. Slabý / ilustrace Adolf Born / vydala Mladá Fronta, 2015

The post Tři banány. Žertovná sci-fi Zdeňka Slabého a Adolfa Borna first appeared on Čítárny.

Je útěšné rozuzlení knížky O mužíčkovi, který zastavil pražský orloj regulérně vkódováno už v DNA jejích titulních hrdinů, mužíka a staroměstského orloje? Nechť si odpověď nalezne každý z nás, čtenářů, sám.

A máme díla už programově bezútěšná, jsou jich celá náměstí, i jejich opaky; naštěstí. A Zdeněk Slabý napsal dílo se šťastným koncem – a ještě nad časem. Opětovně jistě vyjde i za mnoho let, a přece mu bude i „tam“ každý rozumět. Asi jako většina čtenářů obdařených srdcem podlehne i obrázkům Barbary Issa Wagner (A není jich málo. Vždy jedna celá velká následuje ilustrace po každé dvoustraně!)

Kniha klasika Zdeňka K. Slabého O mužíčkovi, který zastavil pražský orloj byla i zdramatizována a do repertoáru ji pod názvem Prager Manndli vřadilo divadlo ve Svatém Gallenu ve Švýcarsku.
Pravděpodobnost, že se svět dočká i filmu, je nemalá; a jistě, nápad napájet magii příběhu pražskými reáliemi už tu byl x-krát, málokomu se to nicméně daří jako zde. A navíc je děj transponovatelný i do jiných evropských či světových metropolí.
Ta vlastní magie (jíž vedle Starého Města prostupují i vltavské vlny) už méně. A očarování starou Prahou? Koresponduje se stěží přenosnou vnímavostí těch vnímavých lidí, kteří uličkami u Vltavy procházejí v obdobném rozechvění jako Slabého mužík.

A závratný moment? Ten, v němž dojde k rozhodnutí hrdiny i hrdinky neodjet? Zůstat v konkrétním městě a doma? Vnímejme jej jako jeden z klíčů k interpretaci!
Kdyby nebyl Zdeněk K. Slabý takový skvělý optimista, chtělo by se nám napsat, že „skrz něj – a ne poprvé – psal Hans Christian Andersen“. Jenže ty dvě poetiky přece jenom nejsou stejné; ta zdejší je rozhodně svébytná a… A co se týká paralely mezi mužíčkem a Hofmanovým panem Tau?
Je nepatrná. V podobném stylu odívání obou hrdinů a v momentech jejich vzletu; už ony vzlety ale jsou motivovány jinak.

Pod stejnou značkou „Bambook“ vydává Garamod i další Slabého knihy Tři princezny a neonek a Dášenka a Pumprlík.
Svým dětem ale nenajděte ty knihy pozdě, jsou i k předčítání. A to, že zaujmou nebo dojmou rovněž nás, čtenáře už starší, je jen důkazem nesnadno postižitelného mistrovství při nakládání se slovy.
Nevelká plocha, mocný dojem; nedokonalá realita, ozdravný sen; nešťastná láska, ale mocná víra; Betlémské náměstí v Praze – a řešení příslušející taky apoštolům. Ta kniha je hravější než dobře nafouknutý míč, přichází fakticky z Německa, ale odrazit se může do celého světa!

Barbara Issa Wagner (*1978) už získala více prestižních ocenění a podobně je kritikou v Německu již hodnocen tenhle příběh, jehož překlad se za naší hranicí objevil s notným předstihem. Jde o příběh mužíčka (ale i muže) zamilovaného do porcelánové panenky jménem Labutinka. Ta se dívá z výkladu jednoho starožitnictví poblíž Betlémského náměstí v Praze.

O mužíčkovi, který zastavil pražský orloj / Zdeňek K. Slabý / Ilustrovala Barbara Issa Wagner / Grada, 2015

The post O mužíčkovi, který zastavil pražský orloj. Příběh o panence z výlohy Zdeňka Slabého first appeared on Čítárny.

Řečeno sumárně: Tato kritická revue tvorby pro mládež plnila ve své době – tedy od poloviny padesátých do poloviny devadesátých let minulého století – úlohu hodnotitele i podněcovatele dětské literatury a podílela se tak výrazně na celkové situaci a úrovni písemnictví této oblasti.

Zlatý máj ovšem nezačínal v roce 1956 bez tradice:
již koncem devatenáctého století vycházel podobně koncipovaný, avšak na tehdejších podmínkách vývoje literatury pro děti odvislý časopis Úhor, který se však postupem doby stal periodikem učitelským a zanikl; krátce po druhé světové válce vycházelo několik ročníků Štěpnice, pro kterou rovněž zkázu znamenal odklon od kritického zaměření a přesun pozornosti k pedagogizování.

První ročník Zlatého máje svou tvář teprve hledal.
Hodně místa redakce v čele s Františkem Benhartem věnovala autorským zpovědím, jubilejním článkům a ukázkám tvorby. Vyjímkou byla diskuse Co s dobrodružnou literaturou pro mládež? Ačkoliv zamítla vydávání Karla Maye a Jaroslava Foglara, přece jen podnítila nový zájem „o dobrodružnou četbu, která ještě donedávna byla přehlížena a snad i podceňována“.

Od druhého ročníku se akční radius časopisu postupně rozšiřoval.
Nová redakce za vedení Oldřicha Syrovátky, později Františka Tenčíka, Vladislava Stanovského a Z. K. Slabého dokázala ke spolupráci získat nejen značně široký kádr starších i mladých kritiků, ale i významné spisovatele, jako byl František Hrubín, J. V. Pleva, Ludvík Aškenazy, J. V. Svoboda a další. Cenné byly i průhledy do světového dění, jejichž autory byli jak zahraniční spoulupracovníci z řady zemí od Ruska přes Polsko, Německo, Rakousko či Švýcarsko až po Japonsko, Indii a Izrael. Zlatý máj z odstupu let můžeme chápat i jako historii naší a světové literatury, jako pramen stanovisek a informací, což nesouvisí pouze s recenzní rubrikou a s kritickými statěmi, ale i s dvojím zpracováním dějin české literatury pro děti, se zevrubnou galérií českých a slovenských spisovatelů i s medailóny Mezinárodního slovníku spisovatelů, ve své době díla u nás zcela ojedinělého.

Značnou odezvu měla i čísla monotematická.
Byla věnovaná například problematice čítanek, dětským časopisům, humoru, pohádce. Obdobně diskuse s tématy Hledá se hodnej táta, Deprivované dítě, dramatická tvorba pro mládež, dobrodružná literatura, komiksy, kritika a teorie dětské literatury nebo polemika o výtvarné podobě dětských knih, podnícená Kolíbalovými ilustracemi ke Stromu pohádek Vladislava a Stanovského, měly velký ohlas a přispěly k postupnému odstraňování socialistickorealistických regulí, nastolených u nás hned počátkem padesátých let. Největší zájem ovšem projevila česká veřejnost o foglarovskou diskusi, zásadní a zcela vyhrocený střet příznivců a odpůrců díla Jaroslava Foglara, který nebyl redakcí manipulován. Což jí vyneslo pochopitelně nevůli nadřízených činitelů včetně samotného vydavatele, jímž bylo Státní nakladatelství dětské knihy.

Charakteristická tvář Zlatého máje vznikala postupně.
Když začínal, mohl na někdejší Úhor a Štěpnici navázat jenom do určité míry. Obdobné časopisy v zemích východního bloku neexistovaly a s těmi v západních zemích neexistoval žádný kontakt. Až vlastně mezinárodní anketa, jejímž výsledkem bylo mezinárodní setkání spisovatelů v roce 1964, začala zmapovávat oblasti, na kterých do té doby mohlo být pro naši veřejnost napsáno Hic sunt leones.

Důležité bylo právě to, že se podařilo kolem redakce soustředit základní kádr teoretiků, kritiků a recenzentů, kteří se problematice dětské literatury věnovali soustavně.
Ke zkušeným starším odborníkům se na stránkách časopisu připojili mladí, kteří tu prodělali svá Lehrjahre a jejichž podíl byl pak rok od roku výraznější. Jednoho úskalí se však redakce vždy snažila vyvarovat: aby kmenoví autoři časopisu utvořili kompaktní skupinu, která by se snažila diktovat, jakým směrem se má dětská literatura ubírat. Redaktoři pojímali Zlatý máj jako časopis celostátní, jako časopis celé české a slovenské literatury a všech spisovatelů, malířů, divadelníků, filmových, televizních a rozhlasových pracovníků, loutkářů atd., i když důraz byl průběžně položen především na dění literární.

Pokud o nějaký diktát Zlatý máj usiloval, byl to diktát umění proti braku, diktát životného pojetí proti schematismu, diktát široké tvůrčí a žánrové palety dětských knih proti jakémukoli zužování.
(Zmiňuji se tu samozřejmě o letech před husákovskou nenormalizací a po ní, doba sovětské okupace a stranických čistek i v tomto oboru vykonala své; musím ovšem přiznat, že redakce tohoto období učinila maximum, aby pro Zlatý máj udržela co nejčistší štít v rámci možného.)

Zlatý máj v době svého rozkvětu, tedy především v šedesátých letech minulého století, si získal značné renomé i v zahraničí, stal se inspirací pro následně založené obdobné časopisy v Rusku, Bulharsku, Jugoslávii, Polsku i jinde.
Je i jeho přičiněním, že Praha byla chápána jako centrum kritiky dětské literatury s šancí vytvořit zde vědecký institut, který by se této oblasti v mezinárodním měřítku věnoval. Jako mnohé jiné, vývoj po srpnu 1968 tyto šance zlikvidoval.

Přesto Zlatý máj i jeho edice Blok zůstává inspirativní i pro dnešek, který se bohužel přiklání k adoraci braku, k omezování nových tvůrčích činů (tentokrát nikoli z pozice komunistického oktrojování, nýbrž zdůrazněním pouze složky výdělečné). Lze na jeho stránkách totiž najít leccos, co nemá pouze (dnes už poněkud vzdálenou) historickou hodnotu.

Posledními šéfredaktory Zlatého máje byli vynikající literární kritik PhDr. Zdeněk Heřman a Jaroslava Votýpková.

The post Zlatý máj. Historie legendárního časopisu o knihách pro děti a mládež aneb bylo tu, není tu first appeared on Čítárny.

Dagmar Lhotová (22. 7. 1929 – 17.2. 2021) navždy zůstane pilnou autorkou dětských knih. Na kontě má i jeden z nejslavnějších obrázkových seriálů o kocouru Vavřincovi.
Poté, co roku 1968 uspořádala půvabnou knížku Hvězda, co se nezdá, debutovala fakticky knížkou Pohádka s trumpetou a bubínkem (1969) vydanou v Knihovničce Mateřídoušky. Následovaly tituly Modrá pampeliška (1971), Prázdniny teprve začínají (1975), Bartolomějové (1981) a mnohé a mnohé další. S manželem, spisovatelem Z. K. Slabým uspořádala třeba i sborníky Vyzvání na cestu (1961), Dvanáct do tuctu (1965) anebo verše Mami, pofoukej (1971), ale také neobyčejnou čítanku.

Nechci být příliš osobní, ale jak jste se seznámili se Zdeňkem K. Slabým?
V SNDK se hezkou náhodou posadil na stejnou židli, na které jsem předtím sedávala v tiskové redakci já. Onu ponurou, studenou místnost na úrovni chodníku ve Staropramenné ulici na Smíchově zdědila redakce nově založeného časopisu Zlatý máj a zmíněná židle plus nový redaktor na ní byli z ulice na dohled. Zdravili jsme se, setkávali se, ostatně jako všichni se všemi, v SNDK vládlo velmi přátelské ovzduší. Chodit do práce byla radost i díky té pospolitosti většiny. A jednou mě Zdeněk vybídl, abych do Zlatého máje napsala recenzi, ale já pochybovala, zda to umím. Ale přiměl mě. Přiměl mě, abych zkusila psát a zpracovávat vše, co jsem si nastřádala v paměti. Jsem mu za to moc vděčná a už víc než čtyři desítky let si to připomínám.

Vaše knížky Než přijdou Vánoce anebo Léto je tu pro děti jsou psány poutavou formou deníků a skoro jsem nabyl dojmu, že jste tu jako základ zužitkovala skutečný deník vlastního dětství. Zdání snad klame?
Deník jsem si psala. Ve dvanácti. Byl však především o rodině a situaci za války. Skončila jsem asi po roce, ale nahradil ho časopis, který jsem „vydávala“ pro rodiče.

V tom jste byla jako já. Můj časopis se jmenoval Rodina a každou neděli jsem ho otci pokládal na psací stůl, a to dobrovolně a vydržel jsem čtyři roky: od deseti do čtrnácti, 116 čísel…
No, můj časopis se jmenoval Čtyřlístek. Míval totiž asi čtyři listy. Byl mnou také ilustrovaný, ale žádný budoucí Hančin zápisník z Mateřídoušky to ještě nepředstavovalo, i když něco z něj už měl.

A co?
Občas k němu patřily i dárky, které jsem pro dospělé sama vyrobila, a maminka mi dokonce u přátel opatřila sochařskou hlínu. Jeden čas si myslela, že se budu zabývat keramikou. Nu, asi ve mně záliby z dětství uvízly natolik, že pak na jejich základě mohly vznikat i právě knížky jako Léto je tu pro děti… a všechny ty ostatní vydané nakladatelstvím Portál.

A ilustrované Marcelem Steckerem?
Spolupráci s ním jsem ocenila velice a nepostěžoval si nikdy (ač mohl), že si vymýšlím různé krkolomnosti a on musí kreslit i tzv. návodné obrázky. Všechny ty předměty jsem, mimochodem řečeno, pro názornost raději i zhotovila. A tak si nosil pan Stecker domů vždycky plnou tašku hraček.

Hm, a jak jste se vůbec stala redaktorkou?
Nad nabídkou zastávat práci odpovědného redaktora v časopise pro děti jsem věru nemusela váhat. Přála jsem si to už za studií na pedagogické fakultě. Pár měsíců po absolvování jsem pracovala v Sokolovském nakladatelství a potom už v tiskové redakci SNDK. Obojí byla, myslím, dost adekvátní příprava pro další přechod k ještě zajímavější, víc tvůrčí a odpovědnější práci ve vydavatelství Mladá fronta. I tam jsem naštěstí našla kolektiv redaktorů, kteří byli přátelští a vstřícní…

Jak a kdy jste začala psát scénáře ke komiksům?
Jako redaktorka jsem pracovala v Mateřídoušce od roku 1960 a nikdy jsem neusilovala, abych se stala i frekventovaným přispěvatelem, ale když se mi dlouho nepodařilo najít pro poslední stranu zkušeného příznivce (a tvůrce) seriálů, který by se jim chtěl věnovat i po delší čas, pokusila jsem se o ně sama, a to ve spolupráci se Zdeňkem. Vymyslili jsme si ještě s Věrou Faltovou celkovou koncepci a skupinku přátel okolo kocoura Vavřince, pro časopis pak už ovšem převažovaly má témata a moje nápady.

Zmínili jsme tu Hančin zápisník. Tu rubriku Mateřídoušky jsem v dětství zaujatě sledoval a sem tam i manuálně využil. Roku 1975 pak vyšla i knižně, ale já si teprve dneska uvědomuji, že tou půvabnou a zručnou Hankou jste byla VY. Odkudpak jste ale čerpala, tedy krom vlastní bohaté fantazie?
Mám pocit, že pro mne byla příprava Hančina zápisníku velmi snadná. Od dětství jsem inklinovala k hravosti hraničící až s nějakou rukodělnou činností… i k výtvarnému projevu. Ke skládankám, k modelování, k práci s textilem i jinými materiály. A najednou tu byla příležitost onu zálibu nějak uplatnit. Nic lehčího. Mnohokrát jsem pak použila podobný způsob hraní i s dětmi při různých besedách a na setkáních se čtenáři.

Hanku ztvárnila kreslířka Eva Průšková, známá i z Ohníčku (komiks Bivojova rytířská dobrodružství). V knížce ji ale překvapivě kreslila taky Faltová. Proč?
Nové ilustrátory jsme pro Mateřídoušku rádi objevovali a s radostí jsme posléze konstatovali, že nejen ti začínající, ale i ti zkušení a tehdy už proslulí s námi rádi a dokonce za málo peněz spolupracují. V šedesátých letech dostávala Mateřídouška jinou podobu i novou výtvarnou hodnotu a osvědčoval se nápad zadat skoro celé jedno číslo jednomu ilustrátorovi. Tedy právě kromě specifických částí, stálic, jako byl právě Hančin zápisník. Museli jsme ovšem respektovat nejen adekvátnost ztvárnění naší koncepce, ale i zaměstnanost malířů. Ta byla značná a pokud se dobře pamatuji, týkalo se to i tohoto případu. Ale obě měly podobnou linku i obdobnou schopnost a chuť nejen ilustrovat, ale i rozkreslovat názorné obrázky…

Jak jste se s Věrou Faltovou (nedávno bohužel zesnulou) poprvé setkala?
Věra pracovala pro časopis Ohníček. Graficky jej upravovala a objevila se tam přibližně v čase, kdy jsem já přišla do Mateřídoušky. Spřátelily jsme se, ale nejen to. Se Zdeňkem jsme bez dlouhého uvažování odhadli, že bude Věřin styl vhodný pro ztvárnění postaviček připravovaného seriálu o kocouru Vavřincovi. Nemýlili jsme se.

Jak se ta spolupráce vyvíjela?
Po mém vyhoštění z Mateřídoušky i Mladé fronty (1976, ale pokusy trvaly hned od roku 1969) jsem už mohla psát do časopisů pro děti jen občas. S Věrou Faltovou jsem po vydání pěti dílů kocoura Vavřince v Olympii (1969-1980) ztratila kontakt, ale předtím jsme se pochopitelně scházely. Kvůli vazbě obrázků na text – a to velmi často. Jedna druhou jsme respektovaly a nebyly žádné problémy. Byla to jen a jenom radost a potěšení z práce.

Pět knih o Vavřincovi s vámi ovšem psal manžel. Titulní figura se stala ve své době legendární. Vavřinec je taky hrdinou dlouhého seriálu v Mateřídoušce, vycházel deset let. Jeho kamarády byli: prasátko Mojmír, fenka Otylka, kozlík Spytihněv. Až na kozla jde o obdobu hrdinů později vymyšleného Čtyřlístku. Náhoda?
Nesledovala jsem Čtyřlístek pravidelně a Němečkovy seriály spíš pomíjela. Nikdy jsem nepochopila, proč pro své příběhy zvolil tak podobnou skupinu zvířátek, kterou přece musel znát z Mateřídoušky. Raději jsem to nekomentovala a vlastně se tím příliš nezabývala.

Čtyřlístek je dnes pro své tvůrce zlatým dolem. Co Vavřinec pro vás?
O to nejde – ale existuje televizní seriál a před časem byl Vavřinec využit pro Divadlo bez opony. A taky Divadlo loutek v Ostravě připravuje premiéru podle literární předlohy Kocour Vavřinec, detektiv sportovec.

Což je zrovna ten díl z pěti, který se v antikvariátech nejhůře shání!
V BB artu vyšly postupně v reedici všechny díly, přibližně během tří let, a navíc ve velmi kvalitním zpracování, což je pro takto hojně ilustrovanou a barevnou knížku moc a moc důležité.
Už roku 2001 se ovšem jako samostatná knížka vrátily i komiksy ze zadních stran Mateřídoušek a pod titulem Kocour Vavřinec a jeho přátelé vyšlo 57 příběhů. Název se, pravda, nešťastně kryje s titulem první knížky o Vavřincovi (1969)…
Dala jsem nakladatelství BB art souhlas k vydání knížky seriálů o Vavřincovi v době, když jednání o této publikaci bylo již v běhu. Na výběru dílů a na názvu víc než já participovala Věra Faltová a nakladatel pan Jiří Buchal.

Seriály o Vavřincovi mají ovšem i své negativní hrdiny. Huberta, poťouchlou myš Julii… Záporní padouši zkrátka vždy umocňovali poutavost, ne?
K novým příběhům je třeba pro nové situace vždy objevovat další postavičky. Jsou nepostradatelné. Nejen pro osvěžení dalších pokračování, ale i proto, že ti hrdinové, kteří jsou charakterističtí svým negativním šibalstvím, dávají čtenáři možnost uvažovat i o tom, komu a čemu držet palce. Ale je tu i další hrdina: ještě JINAK odlišné kuřátko Drobínek – v knižní Olympiádě kocoura Vavřince (1980). Máme na ně ohlasy svědčící o jeho velké oblíbenosti. Je nešikovné, ale není zlé. Je legrační, ale ne hloupé.
Jako klasickou epizodu Vavřinců vnímám třeba díl Kdo tam bude dřív? Je hned z první knihy a líčí krkolomný výstup na skálu. Tři hrdinové horolezou, ale Otylka skálu zatím v klidu obejde. Až později jsme totéž uzřeli i ve večerníčcích se Spejblem, Hurvínkem a Máničkou, ale tak už nápady cirkulují, takže třeba váš komiksový příběh Jak si myš chtěla zahrát divadlo (říjen 1971) je pro změnu obdobou Foglarova příběhu Rychlé šípy hrají divadlo!
Při vymýšlení tak velkého množství příběhů mám někdy starost, abych neopisovala. A když už, vždy jde o opisování od sebe. Jinam se určitě nerozhlížím. Proč také? Žiju se svými postavičkami v jednom nezaměnitelném prostředí vlastních představ a pochopitelně mi jde vždycky o původnost.

Magický byl taky komiksový příběh Zázraky Otylčiny zahrady (z kniha Kocour Vavřinec a jeho přátelé na cestách, 1971), který parafrázuje Šípkovou Růženku.
Ano. Nápodoba nebo srovnání s pohádkou jsou mi blízké – a občas jsem je použila, nejen pro kreslený seriál. Forem a zpracování minipříběhů na pokračování jsem ostatně v Mateřídoušce vyzkoušela víc. V určitém období to bylo i spojení seriálů s kratší prózou. A navíc jsem vše kombinovala s návody na různé hry a rukodělnou činnost. A využila jsem tento způsob zpracování nejen pro časopis. Byl vhodný i pro knížky o Vavřincovi, i pro pozdější příběhy o ježku Františkovi.

Mám rád i Vavřincův příběh s baterkou, kdy se v noci ukryje ve velrybí tlamě (kapitola Jak jsme potrestali zlého tlouštíka). Máte ráda strašidelno? Hrůzu?
Mám ráda směšná strašidla. Hrůzu nikoliv. Strašáků je v životě dost. Veselých a neškodných bubáků méně.

Existoval někdy skutečný kocour Vavřinec či opravdická fenka Otylka?
Zážitky s pejsky či kočkami mám mnohé, ale konkrétní prožité situace neopisuji. Určitě si však s různými zvířátky rozumím stejně dobře v životě jako s jinými při psaní.

Nemá Vavřinec i něco společného s oranžovou kočkou z knihy vašeho manžela Tajemství oranžové kočky (1968)?
Určitě ne.

Vraťme se teď ještě ke Čtyřlístku, kterému je letos čtyřicet. Ježka Františka jste psala právě do Čtyřlístků a vycházel již od čísla 26 (1973), přičemž ho opět kreslila Věra Faltová a až později se zrodila i samostatná knížka Jak ježek hledal déšť (Albatros 1981). František je ve vašem světě vlastně tím, čím je Zdeňku Milerovi krteček, ne?
Ježek František byl tenkrát nová šance. Změna. Dával jiné možnosti. A vyznačoval se tím, že měl skoro vždy jen jednoho partnera, s kterým navázal pevné přátelství. Byl nezkušený, ale dovedl se v různých situacích zorientovat. A především pomáhal. V knížce o dešti vězel navíc i záměr seznámit nejmladší čtenáře s koloběhem vody v přírodě.

A znala jste, když jste Františka vymýšlela, i knihu Kmotr ježek (1931) Josefa Haise Týneckého? V reedici vyšla roku 1971 – s obrázky Heleny Zmatlíkové.
Ne. Předlohu pro tuto postavičku jsem neměla a Kmotra ježka jsem neznala. Zvolit si toto zvířátko jako hrdinu budoucích příběhů byla spíš náhoda. Ale seznámení s těmi, které jsem potkávala v zahradách, mohlo být rozhodně inspirující.

Se Zdeňkem Slabým jste vedle knih o Vavřincovi stvořili i publikaci 365 pohádek pro každý den přeloženou do řady jazyků. Bylo to hodně těžké – dát dohromady tolik příběhů? A nebáli jste se opakování?
Pohádky pro každý den (v roce), ačkoliv rozsahem omezené na sedmnáct řádek, to byla moc příjemná práce – a spíš bych řekla euforie. Psali jsme je především na chalupě o dovolené, kterou jsme celou a poctivě věnovali tématům přicházejícím odevšad. A nakonec jsme se dokonce se Zdeňkem přistihli, že máme mnohem víc námětů, než jsme mohli pro knihu uplatnit.

Tak je ještě zužitkujte, ne?
Jsou někde v poznámkách. Uložené, ale neustále dráždí a dorážejí.

Ve trojici se Zdeňkem Slabým a Drahoslavou Pechovou jste sestavili i poutavou Čítanku pro čtvrté ročníky (1992). Snad jediné, co tam chybí, je próza z pera sestavovatelů… A taky tahle knížka provází celým rokem…
Směřovali jsme záměrně k tomu, abychom připravili učebnici alespoň trochu odlišnou od těch dosavadních. Měli jsme dobrý základ v tom, že jsme se všichni tři dětskou literaturou neustále zabývali. Byl to denní chlebíček i zájem, ale vlastní prózy jsme záměrně nezařadili. Měli jsme připravenou i další čítanku, ale na školách se bohužel spíše uplatňovaly učebnice méně originální, takže z jejího vydání už sešlo…

Využívala jste při psaní někdy jako vzory děti ze svého okolí?
Vlastní ani jiné děti jsem nevyužívala, ale vzpomínky na vlastní dětství nejspíš občas ano. Podvědomě je asi do pocitů různých knižních postav vkládám, nejvíc však vždycky spoléhám na fantazii.

Vaše kniha Cesta k Betlému obdržela Zlatou stuhu. Jiná, Andulka pod barevným kopcem byla oceněna tvůrčí prémií Českého literárního fondu…
Uznání vždycky potěší, nejvíc se však o sobě dozvím na besedách se čtenáři. Někteří kupodivu znají i knížky vydané třeba před třemi desítkami let.

Jako já.
A já si s lidmi jako vy ráda povídám, kdekoliv. Příležitost si k tomu vždycky najdu.

Co vaše mimoliterární zájmy?
Hodně blízká je mi zahrada, s níž souvisí pohyb, nápad, změna, světlo, krása, překvapování, potěšení, tvoření. A samozřejmě se nevzdávám ani kontaktu s přírodou, která je hned za plotem. Zajímal mě vždycky tanec a dnes navíc i jeho vývoj. Navštěvovala jsem za války, ještě jako gymnazistka, hodiny rytmiky vedené Jarmilou Jeřábkovou a jejími žákyněmi.

A co divadlo? Vaše babička i matka byly přece herečky.
Divadlo jsem už od dětství vnímala jako součást rodinného života. Přinášelo vzrušení, ale také mě o něco okrádalo. Sama jsem se mu nikdy nechtěla věnovat aktivně.

A hudba? Co ta? Váš manžel jí propadl.
Zpívala jsem kdysi v dětském sboru, který sice účinkoval na veřejnosti, ale byla jsem jen jedna z mnoha altistek. Což mi stačilo. Muziku mám ráda a naučila jsem se kladně vnímat i Jinou hudbu, kterou mě zahlcovali manžel a syn Petr. A tu nelze poslouchat při jiné činnosti, ale jen soustředěně. Jeden čas jsem taky stála o to mít doma hrací stroje, a tak vlastním několik těch válečkových ze začátku minulého století, ariston a fonograf. A hraji si do ticha. Zklidňují.

A ještě něco..?
Hračky. Mám o nich archiv výstřižků a taky pořádně velkou krabici věcí tohoto typu vyrobených vlastní rukou – většinou z užitého papíru. Ale především mám ráda svoji velkou rodinu, které věnuji hodně času. Nic není důležitější.

Snad ne, ale povězte, kterých svých knížek si nejvíc ceníte?
Mám hodně ráda titul Prázdniny teprve začínají i vámi zmíněnou Cestu k Betlému, kterou jsem napsala za kratičkou dobu.

Přiblížila byste i své nejnovější knížky, ať už vydané nebo na vydání čekající?
Je to pokračování mé knížky Světlička a Tmání a její třetí díl. Opět jde o dvojici sourozenců, která kromě zajímavých prožitků doma i ve škole postupně zjišťuje a rozlišuje, co je v jejich okolí špatně a co je naopak správné. To není vše. Nesmím ale zapomenout ani na obsáhlou pohádkovou knížku o zemi Tam, z které se putuje do Jinde. Rodila se s pauzami, v různých podobách a v závěru s pocitem, že ukončit ji nikdy nedokáži.

A je hotová?
Samozřejmě konec už má, ale zítra bych na něj mohla okamžitě navázat – a s chutí v příběhu pokračovat. Nu, a napsala jsem i třináct povídek pro dospělé, které by především mohly zajímat ženy… Psát je pro mne radostí, ale hledat nakladatele, to mi moc nejde.
Plánů mám dost, ale nechci se strašit myšlenkou, že je zdaleka nezvládnu splnit. Co bude, to bude.

V poslední době se dost mluví o tom, že současná generace dětí málo čte.
Asi čte opravdu míň, ale dokud budou nadšené knihovnice, správní učitelé a dostatečně zajištěné rodinné zázemí, nemusíme si zoufat a navíc bychom měli doufat, že mnohem rychleji, než dnes přibývají, budou mizet knížky rádoby líbivé – a ty bez morálky a vkusu. Zkušenost s hlasitým čtením dobrých knížek v rodinném kruhu je úžasný a jednoduchý vynález a doporučila bych ho ráda všem, kterým na dětech záleží.

Děkuji za rozhovor a hodně zdraví do dalších let!
Ivo Fencl, psáno pro časopisTvar

The post Populární Dagmar Lhotová napsala báječné knížky pro děti. A nebyl to jen kocour Vavřinec first appeared on Čítárny.

Opravdu zde máme reedice dvou kultovních knih? Inu, takřka každý druhý Čech, jak známo, je skeptik, i svede se skepticky přeptat: „A není doktor Z. K. Slabý takhle náhodou přeceňován?“ Neřekl bych. A mne osobně potkalo – jako ale i mnohé a mnohé další – to štěstí, že jsem jeho Bukukururunu přelouskal ještě včas, což značí dostatečně mlád.
Zabralo to, udělala na mě neskutečně mocný dojem, a to právem. Má skvělý příběh, uchvacující fantazii, kouzelná hrdinka se ocitá v zemi kouzel, ale to je jen začátek. „A sice pohádka, ale současně regulérní fantasy. To je bez debaty,“ ozřejmil jsem sám sobě už jako dospělý, i když mě tehdy už Bukukururuna uchvátila méně.

Zlatá“ Bukukururuna (vydaná poprvé roku 1968 v Liberci) bude jistě uchvacovat letos znova; poté, co loni vyšla už ve třetím vydání.
Tak či tak ji autor trošku předělal. – Kromě toho si v Albatrosu dali záležet i na výtvarné stránce, a tak teprve vynikají ilustrace Radka Pilaře, které už k tomuto dílu patří, jak míní autor. Nu, patří nepatří…

Jiné ilustrace jsou u reedice další Slabého klasiky, které se zhostila Mladá fronta. Tří banánů (2015).
Původní obrázky toto nakladatelství totiž neakceptovalo, ale i autor sám je dnes označuje ne za úplně adekvátní. Tak svou šanci proměnil Adolf Born.

Vážně se ale dá hovořit u těchto knížek o pravém kultu?
Věřím tomu. Tyto knihy a také Tajemství oranžové kočky (1968) a Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít (1973) rozhodně zůstanou kultovními pro jistou část naší generace. I díky tomu, že do roku 1989 nevyšly znovu, takže vynikaly ve veřejných knihovnách.

Nesporná kultovnost knihy Bukukururuna ve značné míře plyne ze skutečných jejich kvalit.
A ty detekuje nikoli jen má generace. I současný ředitel nakladatelství Albatros Ondřej Müller (*1. 1. 1966), muž o dva roky mladší než já, vepsal loni na konec nového a „pročištěného“ vydání Bukukururuny doslov, a to právě za naši generaci. Svěřuje se v něm čtenářům s tou samou fascinací, jakou jsme nad tou bezvadnou knihou zažívali snad všichni. Cituji:
„Ještě jsem ani neznal písmenka, a tak mi babička obětavě četla (Slabého knihy) Bukukururunu, Meluzínu Minku, Tři banány, Dívku z Černé věže, a když jsem ztratil Pumprlíka vystřiženého z knížky Dášenka a Pumprlík, maminka mi musela koupit stejnou knihu znovu, protože jsem pro toho papírového panáčka v domečku z krabičky od sirek doopravdy truchlil.“

Ondřej Müller rovněž ve svém doslovu zdůraznil, že víc než o zevrubný přepis se u nového vydání přece jen spíš jedná o nahrazení zastaralých pojmů novými; a je to, jak zjistíme, opravdu tak. Sem tam je navíc autorem doplněno slůvko či i věta, jinak však naštěstí zůstalo vše při starém, dobrém a osvědčeném; asi jako i Chřibská, totiž skutečné české městečko tam na severu, které jeďte navštívit, neboť poblíž se Zuzančin příběh znovu a znovu odehrává a odehrávat navždy bude.
„Docela nenásilně tamní svět přechází ze své reálné poloviny do té pohádkové,“ konstatuje Müller a… Ano, pohádkový svět a řád se také stanou modelem světa lidského, skutečně v dobrém – i zlém.

Vydání z roku 2015 je v tiráži označeno jako teprve druhé, ale platí to leda vůči názvu knihy, který byl jenom nově rozšířen o dovětek „aneb Profesorka čárů a kouzel v. s. z Muří nohy“. Platí to jen vůči němu, zatímco obecně to pravda není, neboť pod titulem O jedné čarodějnici, králi trpaslíků a Plaváčkovi vyšla Bukukururuna rovněž roku 1991, a to v nakladatelství Winston Smith, kde tenkrát… pracoval právě Ondřej Müller.

A Tři banány aneb Petr na pohádkové planetě alias knížka napsaná otcem pro skutečného syna Petra Slabého (*1963), dnes režiséra?
Ač v zahraničí zfilmována, vrací se na český trh teprve po neuvěřitelných jedenapadesáti letech, poprvé totiž vyšla už roku 1964. Nu, a lze-li Bukukururunu brát za „fantasy pohádku“, Tři banány nazvěme sci-fi pohádkou. Už spíše jen vzdáleně připomene ovšem i Malého prince (byť je svébytná) a motivem létajícího výtahu asociuje také obdobný dopravní prostředek z fenomenálních bestsellerů Roalda Dahla Karlík a továrna na čokoládu (1964) a Karlík a velký skleněný výtah (1977). Avšak zanechme srovnávání, stejně vše, jak známo, souvisí se vším, a doplňme už jen posledních pár faktů.

Tři banány byly oceněny v soutěži o nová, původní díla pro děti a v rádiu je výtečně četl Karel Höger již roku 1963! Tato nahrávka ovšem vyšla až daleko později (1995), a to na dvou audiokazetách.

A kniha byla mezitím přeložena do ruštiny (1966, reedice 2013) i němčiny (1970, reedice 1984); překlady do dalších jazyků se dají očekávat.

Zdeněk K. Slabý: Tři banány aneb Petr na pohádkové planetě. Ilustroval Adolf Born. Mladá fronta. Praha 2015. 200 stran. Pro čtenáře od 8 let. ISBN 978-80-204-3601-6
Zdeněk K. Slabý: Bukukururuna aneb Profesorka čárů a kouzel v. s. z Muří nohy. Ilustroval Radek Pilař. Albatros. Praha 2015. 136 stran. Pro čtenáře od 6 let. ISBN 978-80-00-04142-1
{youtube}kjRWOisuFsg{/youtube}

The post Tři banány a Bukukururuna. Slabého kultovní knížky pro děti opět vycházejí first appeared on Čítárny.

Pohádky, které jsou zcela netradičně bez kýčovitých příběhů o králích a princeznách. Příběhy antropomorfizovaných zvířat, květin, hraček rozvíjejí u dětí fantazii a kreativitu i samostané myšlení. Děti se pohádkovou formou setkávají s jevy, které potkávají každý den a učí se poznávat jejich podstatu.

Knihu ilustrovala světově uznáváná výtvarnice českého původu, Květa Pacovská  a skvostně graficky upravil manžel ilustrátorky Milan Grygar.

Pokud někdo uměl dávat dohromady různé autory a soubory, pak odpovědná redaktorka Olga Štruncová (Blumenfeld) k takovým dobrým duším knížek pro děti patřila. Určitě není bez zajímavosti, že knížka působí i dnes velmi moderně a nadčasově. Doporučujeme její vyhledání v knihovnách, je určena pro děti nad 5 let.

Pohádky pro všední dny i pro svátky  
/Zdeněk Adla, Drahuše Černá, Hana Doskočilová, Olga Hejná, Eva Jílková, Ester Krumbachová, Milena Lukešová, Daisy Mrázková, Dušan Radovič, Zdeněk K. Slabý
/Ilustrovala Květa Pacovská
/ Albatros, 1973

The post Knižní skvost Květy Pacovské. Pohádky pro všední dny i pro svátky. first appeared on Čítárny.

Už to jsou desítky let, co v nakladatelství Olympia vyšla první kniha s tímto dnes už legendárním hrdinou kreslených seriálů Kocour Vavřinec a jeho přátelé autorů Dagmar Lhotové a Z. K. Slabého a ilustrátorky Věry Faltové. Kolik je ale Vařincovi let? První seriálový příběh s ním už vyšel v časopise Mateřídouška už 1. února 1967 a on se pak na dlouhou řadu let v Mateřídoušce zabydlel.

O jeho zrodu uvádějí autoři:

“V šedesátých letech už mohly dětské časopisy u nás otiskovat komiksy (dříve považované za nežádoucí).  Mateřídouška však nemohla najít autory, kteří by k tomuto žánru inklinovali, a tak jsme se po několika krátkodobých pokusech, většinou převzatých ze zahraničí, sešli v trojici a hovořili jsme o tom, jak by měl seriál vyhlížet, jací by měli být jeho hrdinové, co by se v něm mohlo odehrávat.
Z tohoto rozhovoru (a z dalších schůzek) se zrodil nejen kocour Vavřinec, ale i psí holčička Otylka, prasátko Mojmír, snílek a básník, a nerudný kozel Spytihněv. K nim se jako antagonisté přidali psí zápasník Hubert a lstivá myš Julie.
Naším cílem bylo upoutat děti, aby si tyto postavičky oblíbily, a udržet seriál alespoň po dva nebo tři roky. Což se pak nejenom uskutečnilo, ale i pořádně protáhlo – nejen v časopise, nýbrž i v dalších knihách: Kocout Vavřinec a jeho přátelé na cestách (1971), Kocour Vavřinec detektiv sportovec (1973), Kocour Vavřinec na vodě i ve vzduchu (1977, holandské vydání De 4 vakantie plezier 1978, bulharské vydání Kotarakat Vavrinec po voda i vazduch 1980) a Olympiáda  kocoura Vavřince (1980).

Po samostatných reedicích vydalo nakladatelství BB/art v roce 2006 soubornou publikaci Velká kniha kocoura Vavřince.

Když vyšly v Mateřídoušce první příběhy, děti si své zvířecí hrdiny skutečně oblíbily, o čemž svědčí i několik divadelních inscenací, gramofonová deska, televizní seriál a DVD.
Dostali jsme však tehdy i jeden zcela negativní dopis, abychom Vavřince, Otylku, Mojmíra a Spytihněva okamžitě přejmenovali, poněvadž v rodině pisatele existovala přesně tato jména a on si tudíž nepřeje být porovnáván se zvířátky. Naopak o seriálu byly napsány dvě diplomové práce, jejichž autoři shledávali určitou příbuznost s Ladou a Sekorou, takže Vavřinec vychází z ryze české tradice.

A o to nám ostatně šlo. Být původní, čeští, nenapodobovat ani domácí ani zahraniční vzory. Že kocour Vavřinec přes zmíněné „jubileum“ si uchovává svoji životnost, o tom svědčí, že Česká televize právě zařadila reprízu sedmidílného „večerníčku“, uváděného ovšem ráno raníčko, a že se seriály s ním vrátily letos i do časopisu – tentokrát do Sluníčka.“


Ilustrace: Věra Faltová

The post Legendární kocour Vavřinec a spol. mají víc jak 50 let. Stvořilo je trio Lhotová, Slabý, Faltová first appeared on Čítárny.

Vzpomínáme-li na zesnulého (11. 3.) Zdeňka Karla Slabého, určitě připomeňme, že se nebál obejmout lidi. Jistě ne každého, ale mohli jste se s ním vídat minimálně a dočkali jste se podobného objetí, které nebylo jen gestem. Pokud v nějakém směru ano, jen aby kompenzovalo uzavřenost, která mu byla jako spisovateli vlastní.

V roce 2020 by se dožil devadesátky. Narodil se 9. června 1930 v Praze a vystudoval filozofickou fakultu. Posléze srostl s redakcí časopisu Zlatý máj a s nakladatelským domem Albatros.
Zlatý máj a zlatá historie legendárního časopisu o knihách pro děti a mládež
Již jako kritik a teoretik publikoval především stati věnované tvorbě pro děti a mládež a od roku 1962 takřka do smrti psal dětské knihy; některé byly původně či v první verzi zveřejňovány na pokračování časopisecky. Mnohé se přitom staly kultovními, antikvárně vyhledávanými legendami, a tato „dvorana“ slávy začíná již Třemi banány (1964, reedice 2015, zfilmováno 1971:
Rekonstruovaná audioverze, která je jakousi velice volnou variací na Malého prince, namluvil Karel Höger.

Následovala mj. pohádková fantasy Bukukururuna (1968), která se roku 2015 dočkala pietní reedice s původními ilustracemi Radka Pilaře, či Tajemství oranžové kočky (1968), které je vítězně dotaženým projektem řetězově psané dětské detektivky, kdy Z. K. Slabý jako autor úvodní kapitoly koordinoval devět navazujících autorů z celého světa.
Jen výjimečně kapitola od některého vyčnívá příliš z celku, když je odlišná poetikou, ale většinou jinakost výslednému efektu přispěla.

Absolutním vrcholem „Slabého síly“, se kterou uměl uhranout dětského čtenáře, se však stal teprve cyklus příběhů Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít.
Na velice malé ploše dokázal vytvořit věrohodný fikční svět a vede čtenáře vpřed s citem pro dobrodružnou akci. Je proto poněkud paradoxní, že v novém vydání téhle čtivé legendy (2009) členil po doporučení nakladatele a „kvůli moderním dětem“ původní kapitoly na drobnější segmenty.

Vedle výše zmíněné řady pohádkových dobrodružství, při jejichž vyprávění působí autor takřka jako jakýsi „český Dumas maličkých“ (s nadšenými jiskřičkami v očích), vysnil spolu s Dagmar Lhotovou i komiksového hrdinu kocoura Vavřince a tři jeho kreslené kamarády: kozla Spytihněva, fenku Otylku a čuníka Mojmíra.
Ze stránek měsíčníku Mateřídouška, kde se objevovali od roku 1967, přešli do sedmera knih uzavřených teprve roku 2013 seriálovým kompletem S kocourem Vavřincem od jara do zimy.

Spolu s písňovým textařem Eduardem Pergnerem (1935-2001) napsal knihu Děti s cedulkou (1982), dnes známou více z Vladimírem Körnerem psané filmové adaptace Kukačka v temném lese (1984, režie Antonín Moskalyk). Tématem se stalo přebírání českých a moravských dětí (a v tomhle případě třináctiletého děvčátka) do nacistických rodin.

Neúnavný Zdeněk Slabý se proponoval i jako muzikolog v oblasti alternativní a jazzové muziky.
Je autorem knihy Hudba černá a bílá a spoluautorem pozoruhodného dvoudílného slovníku Svět jiné hudby (s Petrem Slabým). Koncem života navíc vytvořil rozsáhlou vzpomínkovou trilogii, jejíž třetí část dosud zůstává v rukopise.

K obsahu těchto svazků patří také přepisy jeho korespondence s významnými osobnostmi literatury a kultury, přičemž určitý „sebestředný dojem“ ve výsledku tomuto intenzivnímu dokumentu ani málo nepřekáží, neboť se vyjevuje, že jinou dikcí napsán být nemohl.

Zdeněk Karel Slabý byl zarputilý snílek a dokázal sny vtahovat do reality, aniž dbal o režimy. Byl pracovitý, vyhraněný, tvůrčí a mj. oddaný své paní, ne dosud zúplna doceněné spisovatelce Dagmar Lhotové (*22. července 1929 v Plzni).

{youtube}kjRWOisuFsg{/youtube}

The post Spisovatel Zdeněk Karel Slabý. Populární český Dumas maličkých first appeared on Čítárny.

Knížka s šestnácti nedokončenými pohádkami a typickými ilustracemi Adolfa Borna, zaujme poměrně široké spektrum dětí a dospělých. Od dětí ve školce a jejich pedagogů až po třeba 12-ti letého školáka. Knížka je totiž dalo by se říci – multifunkční.

Jak napovídá název, jedná se o soubor pohádek, kterým chybí dokončení. A tak při čtení budete nuceni přemýšlet nad dalším možným pokračováním příběhu. Pokaždé se vám v hlavě nějaký ten závěr zrodí, ačkoliv už budete mít nalistovanou druhou část knihy. Ta obsahuje několikero různých dokončení. Jedno je od samotného autora Zdeňka K. Slabého a někde je i několik od dětí, které autor vybral jako příklad. Určitě se pobavíte… Děti mají opravdu fantazii a někdy i smysl pro ironii, černý humor – nebo je to smysl pro krutou realitu?

Co se dovíte o Učené huse…
Například v příběhu O učené huse se seznámíte s jednou neobyčejnou husou, která nechce zapadnout do hejna hloupých husiček určených na výkrm a na pekáč. Zajímá ji čtení, počítání a celé léto prosedí v místní knihovně, aby byla chytřejší. Jenže jednoho dne stejně nadejde den, kdy přijde hospodář a vybírá si husičku na dobrou pečínku…. A co dál?

Autor je ve svém zakončení střízlivý a jeho řešení má logiku a šťastný konec, který může dětem napovědět, že pokud půjdou za svým cílem, mohou ho úspěšně dosáhnout.

Odvrácenou tvář reality však přiblíží ukázka od dětí…
„Hospodář chytil tu nejlepší husu a uřízl ji hlavu. Jak to učená husa Kapitolka uviděla, strachem zapomněla číst i počítat”
Helena Malíková z Petrovic

Ostatně děti přicházejí samozřejmě na řešení poplatná s dnešní dobou. Uchozenou stonožku s prošlapanou stovkou bot pošlou do banky vzít si úvěr na nové…

Nejpřekvapivější povídka
Asi nejvíce mě pobavila pohádka o hodném citronu. Byl nejen hodný, ale i šikovný a chytrý a chtěl to daleko dotáhnout. Navíc ze své chytrosti vytěžil jednu vzácnou vlastnost – byl úplně sladký! Chytil se tedy šance, který nabízel citronový úřad:

„Jedinečná příležitost!
Každý mladý citron, který právě dokončil dobrovolnou školní docházku, se může vydat do světa na zkušenou. Ve světě se dozví spoustu zajímavých věcí, setká se tam s jablky, hruškami, meruňkami, slívami, špendlíky a jinými ovocnými přáteli a nebude už se kolem sebe dívat jenom citronovýma očima.
Zájemci o cestu do světa, neváhejte a dostavte se zítra mezi osmou a devátou ranní na úřad s písemnou přihláškou opatřenou citronovým okolkem. S sebou si vezměte pyžamo, mýdlo ručník a kartáček na zuby. Odjezd do světa se uskuteční v jedenáct hodin citronového času i za nečasu.“
A tak se tedy hodný citron spolu s mnoha dalšími citrony ocitl v cestovní bedně, která směřovala do světa. A tady příběh končí.
Děti přišly s mnoha jednoduššími i zápletkově složitějšími zakončeními, většinou však vyslaly citronek do příběhu bez těch slibovaných ovocných kamarádů…a tak mě zajímalo, co na to autor. Zdálo se, že pokračování je opět logické a citronek skončí, kde jinde – v nákupním košíku v jednom obchodu se zeleninou.

„To mu nevadilo; jenom ho mrzelo, že si v krabici zapomněl svůj kufřík s pyžamy, mýdly, ručníky a kartáčky na zuby.
„Nic takového stejně nebudete potřebovat!“ uklidňovala ho slečna hruška Zelená. „Než se v nové domácnosti stačíte porozhlédnout, vymačkají vás do čaje zubní kartáček nezubní kartáček!“
„A čaj je prosím kdo?“ nechápal citronek.
„Čaj není kdo, nýbrž co,“ vysvětlovalo jablko Ontario. „To je taková vodička, ve které se vyšplouchaly černé nebo zelené lístečky, ale chuť a vitamín C tomu dodáte jedině vy.“
…Utopí se v nějaké čajově bryndě, to jsou mi konce!“
Ale nemusíte se bát, konec nakonec bude překvapivě jiný, už jsem se radovala, kterak má citronek růžovou budoucnost, ale… No, přečtěte si to sami!

Zdeněk K. Slabý
Knížku Nedokončené pohádky napsal Zdeněk Karel Slabý, který má svém kontě více než 30 knih pro děti a nespočetnou řadu dalších publikací. Dlouhé roky byl redaktorem časopisu o literatuře pro mládež – Zlatý máj a také byl dramaturgem dětského divadla.
A zajímavé jistě bylo, když v roce 1991 strávil půl roku na stáži v mezinárodním institutu v japonské Ósace.
Ostatně hrátky s textem jsou jeho oblíbené. Hravě, s fantazií a kreativně vznikla i jeho kniha Tajemství oranžové kočky, což je příběh s detektivní zápletkou. Podílelo se na ní 9 spisovatelů z různých koutů světa a knížka vyšla v sedmi jazycích, mimo jiné i v japonštině nebo bulharštině.

A mezinárodní zkušenosti se pojí i s touto knížkou. Autor některé pohádky četl a pracoval s nimi spolu s dětskými čtenáři a posluchači nejen v Čechách, ale i v Polsku, Německu, Chorvatsku, Rusku nebo Japonsku. K Nedokončeným pohádkám nám pan Slabý věnoval malý rozhovor.

Některé nedokončené pohádky vyšly též v italských a gruzínských časopisech. Byla zakončení od těchto dětí odlišné oproti českým dětem díky rozdílné kultuře?
„Děti samozřejmě reagují po svém, vycházejí ze svých zkušeností. Přece jen však odlišná tradice, nejen folklórně pohádková, ale i ta, která je spojena se současnou literaturou, kterou děti čtou, působí. Mezi Václavem Čtvrtkem, Giannim Rodarim nebo Morisem Pocchišvilim jsou rozdílnosti nabíledni a takhle přímočaře vlivy nepůsobí. Přitom však většinou poznáte, ve které zemi dokončení vzniklo, což může být podmíněno i jinou mentalitou.“

Pohádky čtete dětem ve školkách, jsou to pro vás inspirativní chvilky?
„Kontakty s dětmi pro mne byly vždycky inspirativní, děti mají svéráznou fantazii, která dokáže překvapit. Je ovšem nutné s nimi při besedě najít totožnou rovinu, odbourat nějaký “spisovatelský stupínek”, teprve potom se děti bez zábran otevřou.“

Plánuje se tato knížka vydat i v jiných jazycích, jako tomu bylo u mnoha Vašich minulých úspěšných knih?
„Zatím vyšly pouze jednotlivé pohádky v zahraničí buď v časopisech nebo ve sbornících (kromě zmíněné Itálie a Gruzie také v Německu a USA). Ideální by bylo, kdyby české nakladatelství mělo své partnery v jiných zemích a těm české dětské knížky nabízelo. (Zatím na úkor domácí tvorby spíše vydáváme překlady.) Věřím, že je to hudba budoucnosti, protože mezinárodní koprodukce znamená pro náš nepříliš velký knižní trh důležitou šanci.“

Nedokončené pohádky | Slabý, Zdeněk K. | ilustrace Adolf Born | Praha, Portál 2007, 104 s.

The post Nedokončené pohádky Zdeňka Slabého s ilustracemi Adolfa Borna first appeared on Čítárny.

Ano, ano, Slabého pohádky nezklamou. Jsou jak dějově pestré, tak i jazykově mistrné. Neobyčejně vynalézavé, fantazijí překypující, překvapující… i vtipné. A připomeňme jen, že před čtyřmi roky vyšly také Slabého Nedokončené pohádky.

Klasik české literatury pro děti a její teoretik PhDr. Z. K. Slabý navázal knihou Strašidelné pohádky na jinou knihu, nazvanou trochu krkolomněji O lelcích, Bychovi a muži v masce.
Zatímco tato předešlá práce sestává jen ze tří pohádek, v novější jich najdeme pět, a zatímco O lelcích lze vřadit bez problémů i do kategorie „fantasy“ a oslovují se zde dospělí, pokračování je notně pohádkovější.

Jinak mají knihy hodně společného, a to včetně vypravěče, který občas vstupuje o dějů jako autor sám, takže pokud jsme ve Velkém mravenčení (úvodu Lelků) potkali pohádkáře v pražském parku nad mraveništěm, načež záhadně usnul(?) a zmenšil se, zde mu v prvním příběhu Strašliví duchové v kukaních, ale taky dušínek dopomůže k cestě do imaginárních světů spiritistická seance situovaná anachronicky(?) do sousedčina bytu v tom strašnickém domě, kde skutečně žije Z. K. Slabý.

Už v druhé z pohádek (Vlk Alfons a Kakabus Usměvavý) autor strašidelnost úplně nedodržel, ale zvládl zato experiment s příběhem, jehož vznik sledujeme jen do chvíle, kdy je na pisatelově stole přehlušen příběhem jiným, přičemž prvému z obou „budiž počítač lehký“.

Třetí z pohádek Kratochvíle obra Velikáše aneb Zmýlená neplatí nás vede do Tróji (i nepokrytou pražskostí Slabý navázal na knihu předchozí), nikoli ale do zoo, nýbrž do tamní jeskyně obývané prý titulním obrem. Obr zajme malou, zvědavou holčičku Ninu a předvádí jí „Roseklův meč“ a „Probrustovo lože“ a nechá ji i spolknout velrybou, což trochu připomíná pohádky pánů Hughese i Trnky, ale třeba (a proč ne?) i Švandrlíkova a Nepraktova Seka a Zulu.

Už další próza, tentokrát i s pohádkově arabskými prvky, Hrad, kterému straší ve věži dělá opět jistou radost titulu knihy a zavede nás na strašidlácký Rumštajn.
Celou půvabnou publikaci ilustrovanou Eugene Ivanovem uzavře pak příběh Vodník Kropáček až z Prahy – je o pověstném zeleném hrdinovi ZPOD vyšehradské skály, který tu přebývá pět set deset let, a to rád. Žije v místech, která mu závidějí jak vodník Fadrhonc od Mánesa, tak i Raťafa z Kampy, a teprve díky tomu, že se doslechne o vzdáleném moři s (další) velrybou, pozná Kropáček i nádheru pražských střech pozorovaných z Hradu v nasvícení „slunečním reflektorem“. I na skutečné moře pak ovšem dojde, a to moře se žralokem i pannou.

Strašidelné pohádky | Zdeněk K. Slabý | ilustruje Eugen Ivanov | vydal Portál, 2011

Zdeněk K. Slabý je autorem na 30 knih pro děti, mnohé z nich byly přeloženy do několika světových jazyků. Byl dlouholetým redaktorem časopisu o dětské literatuře Zlatý máj a dramaturgem dětského divadla. Roku 2010 mu byla udělena prestižní cena Albatrosu za celoživotní práci s dětskou knihou. V Portálu vyšly jeho Nedokončené pohádky (2007) a Strašidelné pohádky (2011).

The post Mistrné, ale trochu strašidelné pohádky Slabého učí děti krásnou češtinu first appeared on Čítárny.