Je málo známo, že Božena Němcová podnikla na Slovensko v letech 1851-55 celkem čtyři cesty, které do jisté míry ovlivnily i její dílo.
Umím si představit, že kdyby Božena Němcová (1820-1862) žila ve viktoriánské Anglii, tak by své příběhy a folklórní pozorování umístila třeba do Dha ramsaly. V malých tuzemských poměrech zastalo (naštěstí pro oba národy) podobnou roli Slovensko.

Mnohokrát byl rozebrán vliv slovenského lidu a přírody na její literární dílo.
Méně se ví o jejím rozsáhlém studiu slovenských reálií, které mělo vyústit v rozsáhlé dílo o slovenském národopisu.
Dokonce promýšlela plán encyklopedie, na níž se měl podílet i profesor Jan Krejčí, jehož tisícistránková Geologie Čili nauka o útvarech zemských se zvláštním ohledem na krajiny česko slovanské (Praha 1877) je považována za zakladatelské dílo české geologie.
Otázkou zůstává, zda inspirátorkou slovenské části nebyla původně B. Němcová.

Uvádí se, že na podzim 1859 sliboval nakladatel Augusta, že se ujme slovenské encyklopedie a že pošle na vlastní útraty autory na Slovensko. Z plánu sešlo pro finanční těžkosti.
Z velkých literárních plánů tak B. Němcová vlastně realizovala „jenom” knihu slovenských pohádek.
Za jiných okolností a v bohatším prostředí se mohla stát hlavní editorkou základní přírodní a kulturněantropologické encyklopedie Slovenska. Místo jedné velké monografie B. Němcová publikovala jako autorka i jako editorka cizího materiálu celou řadu kratších statí.

Za základní považuji tyto příspěvky:
„Obrazy ze života Slováků” (1858)
„Obrazy ze života slovenského” (1859)
„Kraje a lesy na Zvolensku” (1859)
„Uherské město Ďarmoty” (1858)
„Slovenské starožitnosti” (1858)

Zabývá se v nich celou řadou nečekaných pozorování o tvorbě kalcitu následkem úniku oxidu uhličitého z roztoku, nálezem krystalizovaných celestínů ve Španí dolině, krasovou hydrologií. V její době byl ještě svět umění a věd nedělitelně propojen.

Vím, že se pouštím na nejistou půdu, když se opírám o svou vlastní dlouholetou okouzlenou zkušenost slovenského poutníka a přírodovědce, jemuž Slovensko dalo něco, co Čechy nemohou (anebo jen na výjimečných místech jako na Váchalově Šumavě) poskytnout. Nějaký těžko postižitelný kontakt s věcmi života lesy, skalami a ponornými říčkami; ale také s lidovým podáním, které člověka uvádí do nějakého archaického, ale dosud ještě živého světa pověstí a venkovské magie.

Nikdy nebudeme přesně vědět, co pro B. Němcovou slovenská zkušenost znamenala, a pochybuji, že by to ona sama v úplnosti věděla. Pokusme se však alespoň navrhnout, že slovenské hory a lesy v ní otevřely nějaký nový prostor vnímavosti. Schází mi slova, ale lidé, kteří prošli podobnou zkušeností, vědí, o čem mluvím.

Zaráží mne jedna věc jsou to tituly jejích prací „Obrazy ze života slovenského” (1859), „Obrazy ze života Slováků” (1858) a pak pochopitelně podtitul Babičky „Obrazy venkovského života”.
Všechny tyto práce obrazy vznikaly ve stejných letech, které se přibližně kryjí s pobyty na Slovensku. Podobné názvy děl i popisy lidových zvyků v Babičce naznačují hlubší spřízněnost námětů a je možné, že jak slovenské, tak venkovské obrazy tvoří jeden nedělitelný zkušenostní celek. Že obojí se ovlivňovalo a že bez slovenské inspirace bychom neměli českou Babičku.

Slovenské črty jsou však kulturněantropologickými deníky, jakýmsi uvědoměním výchozí pozice a metody. Babička (1855) je nejenom literatura citu a dětství, ale je také napojena na všudypřítomnou přírodu a archaickou mysl lidového podání. Živly, mýtus, cit propojené do jednoho světa tak vytvářejí trojici, která vyjádřila důležitou část národní duše a poté do ní vplynula.

Ukázka z knihy:
Václav Cílek: Krajiny vnitřní a vnější s podtitulem Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrůdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu.
/ Nakl. Dokořán 2002, 2005

Božena Němcová / Peračinový květ
(Slovenská pověst.)

Peračina také rebričina, paprut, zovou Slováci kapradí. V Čechách i na Slovensku domnívá se lid, že bylina ta jen v noci před sv. Janem křtitelem květe, a sice květem zlatým.
V Čechách se v pohádkách povídá, že kdyby panna v tu hodinu, když rozkvěte, bílý šat podeň podstřela, ryzí zlato by jí naň spadalo.
Na Slovensku též se říká, kdo by ten květ našel, že by šťasten byl, neboť by mu takovou moc dal, vidět poklady, kdekolivěk v zemi ukryté by byly.

Vypravuje se cosi o jednom valachovi (pastýři ovec): Šel večer před svatým Janem hledat ztracenou ovci. Hledal ji dlouho, již se bylo stmilo, dešť se lil jakoby kupami, (jako z konve) a valach ovci hledat nepřestával.
Tu najednou zjasalo se valachovi před očima, jako by se nejvíc zablesklo, tak že div neoslepl.
Když si oči protřel, tu kam se jen podíval, všude plno zlata, stříbra. Chvíli stál valach jako zkamenělý, pak se ale sebral na nohy, a hybaj přes paseky a vyskytě (jámy od vykolčených stromů) prosto na salaš.
„Chlapci!“ zvolal na ostatní valachy, „něbojtě sa vjacej bjedy, tolko peňazi som našol, čo ich ani za týdeň něodnosíme. Len berte cedidla (vlněné tašky) a hybajtě za mnou.“
Valaši nechtěli mu věřit, ale když se jim zařekl, aby ho za živa v kotli uvařili, jestli jim lže, sebrali cedidla a valašky, a na ono šťastné místo se ubírali.
„No, len ma troška počkajtě, nah si druhé krpce preobujem, lebo tjeto sa mi mokrje ako plúca, lahko by sa v nich aj zabil“, volal valach za nimi.
Netrpělivě čekali ostatní, co si Kuba jiné krpce obouval. Konečně šli, kde se mu to světlo ukázalo, on napřed, druzí za ním. Přišli na místo, ale kde nic tu nic, sem tam chodil Kuba, hledal, jestli se nezmejlil, ale o zlatě a stříbře ani památky. Valachům svrběly valašky v rukou, a kdyby nebyli Kubu znali, že jen tak na prázdno nemluví, bylť by byl něco dostal, ale tak vidouce, jak on sám zmaten a smuten domů se vrací, mlčeli a nechali ho. Kuba nemohl celou noc ani oka zamhouřit, vždy se mu to pletlo, co to jen bylo.
Ráno časně vstal, a umínil si, že půjde ještě jednou na ono místo, vzal si staré krpce, které byl večír než s valachy odešel nad oheň zavěsil, by mu uschly, a tu co v nich vidí?
Květ peračinový!
Nyní již viděl, kterak to mohl vidět ten poklad, když měl květ ten v krpcích. Zpomněl si, že se mu něco na nohu uvázalo, když houštinou lezl, hledaje ovci. Že ty krpce nenechal přece jen na noze, že se přezouval! Div, že si vlasy z hlavy nerval! Ale už nebylo nic platno, květ byl uschlý, a takový prý už žádné moci nemá.

Životopisný film je zaměřený především na její vztah k Slovensku, slovenské kultuře, k lidu a jeho pohádkám.
Jako listy jednoho stromu
Televizní film je o jednom z úseků životní cesty spisovatelky Boženy Němcové. Němcová poprvé Slovenskem jen projíždí, když v roce 1851 následuje svého muže (Radovan Lukavský) do Miškovce. O rok později už Josef Němec, povýšený na vrchního komisaře finanční stráže, působí v Ďarmotech, a „Betty“ tam žije s ním.
Na rodinu však přijdou zlé časy. Josef je kvůli udání za své postoje v revolučním roce 1848 zbaven funkce, a v Praze smrtelně onemocní jejich syn Hynek. Němcová v Praze ztrácí řadu přátel a je na ni nasazena donašečka.
Z honoráře za Babičku plánuje spisovatelka další cestu na Slovensko, tím spíše že vztah mezi ní a Josefem, který nikdy nebyl ideální, ještě více ochladl.
Na Slovensku v roce 1855 nezažívá Němcová žádnou idylu: řádí tu cholera a státní policie chce navíc za každou cenu spisovatelce dokázat protistátní činnost.
Sbírání národních pohádek a známosti s obrozenci jsou dostatečnými důkazy…

The post Božena Němcová. Neznámé sběratelské cesty na Slovensku a Babička first appeared on Čítárny.

Myšlienka založiť neziskovú organizáciu OSMIJANKO sa zrodila v našom vydavateľstve BUVIK, ktorého šefredaktorkou je Mária Števková.

Osmijanko sa narodil vo fantázii detí a spisovateľka mu dala priestor v mnohých Osmijankových rozprávkach, napísala dvakrát 8×8=64 rozprávok.

Postavičku se jménem Osmijanko sme vybrali pre deti ako spoločníka na ceste stať sa čitateľom na celý život.
A tak putujeme s Osmijankom po Slovensku s jeho rozprávkovou kapsičkou a rozdávame deťom, najmä v mladšom školskom veku tú najdôležitejšiu „duševnú potravu“ (súčasťou nášho projektu je aj putovná výstava Štyri krajiny detstva). Boli sme aj v zahraniči, v Budyšíne, na Lipskom veľtrhu, v navštívili sme aj  liberecký veľtrh detskej knihy, ako i mnohé podujatia organizované na knižnom veľtrhu Svet knihy v Prahe v rámci sekcie Rosteme s knihou.
 
I my rastieme s knihou a sme skutočne radi, že tretí ročník celoslovenskej čitateľskej súťaže prebudil deti po celom Slovensku z letargie a ukázal nám, že s čítaním detí to nie je také zlé. Ale ukázal nám aj niečo veľmi dôležité. Že máme neuveriteľné rezervy na jeho zdokonaľovanie. Správnou motiváciou a  hrou môžeme do súťaže zapojiť celé stovky, ba tisíce detí bez toho, aby sme im vedome vstupovali do svedomia za hodiny zabité pred obrazovkami, alebo nekonečné surfovanie na PC. Veselé literárne hádanky spojené s tvorivým prístupom a možnosťou prejaviť i výtvarný talent boli natoľko príťažlivé, že deti pripájali k odpovediam vlastnoručne vyrobené hračky, postavičky z rozprávok, vymýšľali pesničky, posielali vlastnú tvorbu, skrátka čitateľskej súťaži hrou venovali desiatky hodín tvorivej činnosti.

Žiaci vo veku 8 až 12 rokov z 171 škôl a 31 knižníc z celého Slovenska sa v 4. ročníku súťaže pustilo do putovania za knihami,
v ktorých hľadali správne odpovede na osem Osmijankovských súťažných otázok. Rodičia, súrodenci a ďalší rodinní príslušníci sa pridávali k deťom, aby spoločne čítali, pani učiteľky, knihovníčky zasa pomáhali pri vyhľadávaní kníh. Mnohé z nich premenili riešenie úloh na napínavé čitateľské dobrodružství, ktoré prežívali niekoľko mesiacov s veselým Osmijankom a jeho verným psíkom Osmidunčom.

K skúsenejším čitateľom tretích a štvrtých ročníkov, ktorí sú stálicami súťaže, pribudli i prváci a druháci, kde si mimoriadne ceníme obetavú prácu pedagógov, ktorí svojou trpezlivosťou a láskavosťou učia deti milovať knihu od vstupu do školy ako zdroj poučenia, ale i zábavného prežívania voľného času. Skrátka, sú pri tom, keď sa malý nečitateľ môže stať čitateľom na celý život.

Literárny biltén,
ktorý je zároveň súťažným zošitom, prostredníctvom ktorého sa súťaží, v plnej miere motivoval deti k hravosti. Je svedectvom, že precízne a kvalitne vypracovaný literárny scenár súťaže vie inšpirovať k rozmanitým spôsobom práce s knihou. Naša čitateľská hra umožňuje deťom spoznávať zlatý fond detskej literatúry, ktorý vydávajú viaceré vydavateľstvá na Slovensku. Do súťaže nominujeme najhodnotnejšie diela našich spisovateľov, klasikov i súčasníkov, ale i literárne diela z európskej a svetovej spisby v kvalitných prekladoch.

V školách a knižniciach sa nielen čítalo, ale i hralo divadlo, spievalo, pieklo, šilo, kreslilo, fotografovalo. Mnohé kolektívy chodili do prírody, spoznávali prírodu v svojom okolí. Vytvárali spevníčky, čitateľské denníčky, osmivláčiky, veľké „bilboardy“ s kresbami Osmijanka, Osmidunča i celej Osmijankovskej rodiny, tvorili hymnu pre Osmijanka, ale piekli i dobroty. Veľmi pozitívne hodnotíme spoluprácu škôl s knižnicami prostredníctvom informačných hodín, literárnych klubov, čitateľských dielní. Túto spoluprácu oceňujú najmä pedagógovia, ktorí nešetrili chválou na prácu knihovníčok v jednotlivých mestách a poďakovanie im vyjadrovali i bohatým fotografickým materiálom z týchto stretnutí. Úzke prepojenie medzi vydavateľstvom, knižnicou a školou sa osvedčilo ako najlepšia cesta na získavanie nových čitateľov.

Celá správna rada neziskovej organizácie OSMIJANKO vyjadrila poďakovanie knihovníčkam, ktorí sa so svojimi žiakmi pridali k Osmijankovi, aby im ukázali, že s knižkou sa dá smiať, plakať, hrať zabávať, že kniha je naozajstný kamarát! Poďakovanie i  za mnohé listy, v ktorých nešetrili chválou na Osmijanka, ale i za konkrétne návrhy a podnety k osmnijankovskej súťaži.

Osmijankovský projekt realizujeme dobrovoľne a sme radi, že máme svojich priaznivcov- Ministerstvo kultúry, Slovenskú asociáciu knižníc, Literárne informačné centrum, literárne združeniu INDEX, vydavateľstvo PERFEKT, SLOVART a najmä manželov Antalovcov z cestovnej kancelárie TRANSTIP, ktorí už po tretí krát nezištne venovali víťaznému kolektívu jednodňový zájazd do hlavného mesta SR Bratislavy.

Pozývame vas na našu webovú stránku www.osmijanko-ba.sk. 

The post Osmijanko. Celoslovenská čtenářská soutěž o knihy Čteme s Osmijankom first appeared on Čítárny.

Jano měl pouze 8 let, vlasy střapaté, nohy bosé a špinavé, kalhoty sama díra. Byl to dobrý a hodný kluk, plný fantazie a rád se učil. Byl ale z chudé rodiny a neměl lehký život. Právě proto je i dnes příběh velmi poučný a měl by se číst i ve školách.

Příběh o chlapci jménem Jano patří spolu s Čenkové dětmi k jediným prozaickým dílům Fraňa Krále určeným pro mládež.
Podobně jako ve smutném příběhu Miška, Hanky, Palka a Evičky Čenkových, i v této knize se čtenáři rázem ocitnou v bídném prostředí nejchudších vrstev slovenské společnosti v době vrcholící hospodářské krize ve 30. letech 20. století.

Na osudu malého Jana poznají těžký život dětí, které místo laskavého pohlazení nebo her znají jen tvrdou práci a hlad.

V českých knihovnách máme také podobnou knihu. Malý Bobše od Jaromíra Plevy.
Odehrává se na vsi před první světovou válkou a otevřeně vypovídá o tehdejší světě. Světě dospělých, kde se střetávají chudí a zbohatlíci v nerovném souboji o přežití a světě dětí, které celou sociální situaci vnímají po svém a objevují tak pomalu svůj budoucí a bohužel nespravedlivý svět.
Proč Malý Bobeš populárního Plevy patří mezi klenoty české dětské knihy

Ukázky česky a slovensky:

Jano byl smutný, protože ho opustili husy. Vzpomíná, jak chodil za svým vojskem. Jano měl rád své husy a husy měli rádi Jana. Často jim vyhrával na píšťalce. Jano vylezl na strom a díval se. V dálce viděl krásné třešně. Ujo čí jsou ty třešně? No, chlapče, to jsou farní třešně. Farské a to už jako? Ti, co chodí do kostela, těm patří ta zahrada. Inu i mně patří? Ano i tobě.
Když strýc odešel, Janko se vydal na třešně. Šel natrhat trochu mámě a tatínkovi. Aby se už na něj nezlobili. Trhá, trhá a najednou vidí člověka. Byl to pan kaplan, který křičel, aby Jano slezl dolů. Jano se bál a slezl dolů až když pan kaplan odešel. Když byl Jano v kostele, pan farář vyprávěl o nezbedných dětech. Jano věděl, že pan farář řekne rodičům, o tom jak byl na třešni a trhal třešně. Lekl se, a utekl.

xxx
„Les najednou končil. Před Janem stály krásné paláce. Jano nevěděl, jestli je to pravda, jestli se mu to jen sní. Možná, že je to zas jen nějaká pohádka ze snu! Pokročil několik kroků – a zase nové překvapení. Před ním se rozlévala ohromná barina. A najednou slyší jakýsi cengot. Ohlédne se a vidí, že letí k němu jakási potvora. Bylo to velké jako jejich chaloupka a běželo to po kolejích, na kterých právě stál.“

xxx

Zo salaša do služby.

Na druhý deň pršal drobný dážď. Jano sa lúčil s Dunčom a bolo mu do plaču. Dostal do uzlíčka kúsok chleba, bača mu ukázal cestu – a musel ísť. Ešte raz sa podíval na salaš, ešte raz pohladkal Dunča a vykročil.

Prešiel lesným chodníčkom a bol na ceste. Chcel sa ňou dostať domov. Išiel dolu cestou, išiel, až prišiel na križovatku. Tam sa cesta rozbiehala dvoma smermi. Jano nevedel, ktorým sa má pustiť ďalej. Rozhodol sa naľavo. Ale zmýlil sa, táto cesta práve neviedla do jeho dediny. Darmo pozeral, kedy sa už dostane z hustého lesa. Cesta nemala konca. Jano bol už hladný i premoknutý. Vybral z uzlíčka chlieb, zajedol si, trošku si pod stromom odpočinul a zasa len išiel ďalej.

Chýlilo sa už k večeru, keď Jano zrazu zastal a vyvalil oči. Les sa končil Pred Janom stáli krásne paláce. Jano nevedel, či je to pravda, či sa mu to len sníva. Možno, že je to zas len nejaká rozprávka zo sna! Pokročil niekoľko krokov – a zasa prekvapenie. Pred ním sa rozlievala ohromná barina. A naraz počuje akýsi cengot. Obzrie sa a vidí, že len k nemu akási potvora. Bolo to veľké ako ich chalúpka a bežalo to po koľajniciach, na ktorých práve stál. Vrtko musel odskočiť, aby ho nezadlávilo.

Keby bol Jano vedel, že je na Štrbskom Plese a tá potvora že je električka! Jano vedel síce, že ten vysoký grúň, pod ktorým leží ich dedinka, volá sa Kriváň. Vedel aj to, že tam niekde vysoko a ďaleko v horách, kde vidieť večer z ich dedinky maličké svetielka, je Štrbské Pleso. To vedel všetko od starčeka susedovie a zo školy, ale nevedel veru, čo je to Štrbské Pleso. Nevedel, či je to zvieratko so štyrmi nohami a či nejaký vták, ktorému sa večer blyštia oči. A preto tu stál s vyvalenými očami a díval sa a díval…

A Jano mal zasa nového kamaráta. Bol to asi desaťročný chlapec, podobný Janovi.
– A čí si ty?
– Nuž náš!
– Ale ako sa voláš?
– Jano… A ty?
– Jožo.
Jožo bol sirota z mesta. Otec mu bol robotníkom. Lež umrel už dávno a dávno mu umrela i matka. Jožo teraz slúži v tom veľkom hoteli. Pomáha v kuchyni. Prikladá do sporákov. Nosí drevo. Rozkladá oheň. vynáša popol a vyváža na vozíku smeti ďaleko do lesa.
– A dajú ti dosť jesť?
– Dajú.
– A dobré?
– Dobré… Mäso, koláče, kávu…
– Nuž to i ja by som chcel tam slúžiť.
– Môžeš. Pani správcová mi práve hovorila, aby som si našiel kamaráta, keď nevládzem sám ťahať vozík s drevom a so smeťami.

A už sa aj zapriahol Jano k Jožovi do vozíka, naloženého drevom. Ťahali chlapci, ťahali vozík cestičkou ku kuchyni ako dva koníky. Tam drevo poskladali. Keď boli s robotou hotoví, rozbehol sa Jožo za pani správcovou a hlásil jej, že už má kamaráta. Pani správcová nemala práve veľmi kedy, nuž len povedala:
– Dobre, dobre.
A Jano bol prijatý.

 

Na Štrbskom Plese.

Na Štrbskom Plese nastal Janovi celkom nový život. Tu videl a poznal veci, o akých sa mu predtým ani nesnívalo. Mnoho ráz zastal, otvoril ústa a díval sa, díval ako teliatko na nové vráta. Hneď v prvých dňoch, keď vyšiel pred veľký hotel, mal oči na ňom nechať. Veď ten mal väčšie obloky, ako je celá stena jeho izbičky! A tá výška! Veď je ten palác vyšší než kostolná veža v jeho dedinke! Ako to len môžu ľudia tak nad sebou bývať? A koľko ľudí v jednom dome! Len kde majú maštaľky a kde humná? To u nás, braček, každý má svoj dom! Ale čože sú naše chalúpky proti tomuto ohromného stavenisku? Dva takéto paláce konča seba, a bude to dlhšie než celá naša dedinka! Keby toto tak videli naši chlapci z dediny! Keby to videli!

Býval Jano v izbičke, ktorá bola pridelená čeľadi. Bola viac pod zemou ako nad zemou a neďaleko veľkej kuchyne. Tam spával na jednej postieľke spolu s Jožom. Okrem ich postieľky boli tam ešte postele štyroch slúžok a dvoch kuchárok. No chlapci sa tu veľa nezdržiavali. Neskoro večer prichádzali a zavčasu zrána odchádzali. Len vyspať sa sem chodili. Ostatný čas trávili pri robote.

Ráno vstávali prví. Keď prišli kuchári a kuchárky do kuchyne, museli už byť všetky sporáky vyčistené. Potom kládli chlapci oheň do sporákov, do ktorých im bolo práve rozkázané. Keď boli s tým hotoví a navarila sa káva, dostali raňajky. Kávu a ku káve kúsok koláčov alebo rožkov, ktoré ostali včera na panských stoloch. No jednako chutilo im vždy všetko dobre.

Po raňajkách zapriahli sa Jano s Jožom do vozíka a vozili drevo. Drevárne boli pri lese pod vŕškom. Odtiaľ museli chlapci navoziť do kuchyne toľko dreva, koľko sa len vošlo pod všetky sporáky.

Chlapci obyčajne obedovali v umyvárni, kde sa čistili nádoby. Tam bývala hostina! Mohli si vybrať v jedlách zo všetkých tanierov, čo podonášali späť z jedálne. A to bolo jedál! Jano ani nevedel, ako sa to všetko volá. Bolo tam mäsa. Bolo tam koláčov! Bolo tam ovocia! Pri takýchto obedoch spomínal si Jano často na svoj domov. Oj, keby sa tak mohol rozbehnúť a odniesť niečo z tohto množstva pokrmov svojim bračekom a sestričkám! Čiže by si tí pochutnali! A tu sa to všetko vylieva do pomyjí. Či nie je to škoda? A jeho otec s mamkou museli tak tvrdo pracovať, a sotva sa môžu nasýtiť zemiakmi a kapustou. Oj, otec, otec, keby ste sa už nehnevali na mňa a keby ste ma nezbili, hneď by som si napchal vrecká týmito pečienkami a odniesol vám ich na večeru miesto zemiakovej polievky!

Popoludní chlapci vozievali zas do kuchyne drevo a ukladali ho pod sporáky. Často pomáhali aj záhradníkovi čistiť chodníky. Robili to veľmi radi, lebo po chodníkoch sa prechádzalo toľko pekných ľudí! Boli tu páni, vyobliekaní v krásnych šatách, boli tu panie, krásne ako obrázky, a hrali sa tu pekne vyobliekané deti, ktoré Janovi pripomínali zlého Igora z panského dvora.

– Čo len robievajú títo ľudia?
– Ráno spia do ôsmej, potom sa stroja, raňajkujú, idú na prechádzku, obedujú. Po obede sa kúpu alebo člnkujú. Večer tancujú.
– A nepracujú?
– Načo by pracovali. Majú dosť peňazí.
– Aha! Aha! dívaj sa, Jožo, naozaj! Tamto sa kúpu i chlapi i ženy s deťmi! Že sa nehanbia! Veď u nás sa len malé deti kúpu!
– Ale, Jano, veď kúpať sa je zdravé! To by mal robiť každý človek!
– A prečo sa my nejdeme kúpať?
– My nemáme kedy!

Chlapci večerievali neskoro. Museli čakať zas na zvyšky z jedálne. Chodili sa preto dívať pod okná, či páni budú už skoro po večeri. Tu si mal Jano oči vyočiť. Veď tá jedáleň je väčšia izba ako ich celý kostol! Dva rady bielych stolov. Na stenách zrkadlá ako vráta. V kútoch kvety do povaly. Okolo stolov krásni páni, panie a Igorovia, ktorí sa podobali princom z rozprávky. Ba i malé princezné tam boli! – Na strieborných tácňach roznášali čašníci sklené i porcelánové nádoby. V nich boli tie dobré jedlá. Ale čašníci boli smiešni. Strašne smiešni. Mali čierne kabáty a na nich na zadku krídla ako vrany. Na tom sa Jano schuti smial.

The post Fraňo Král. Jano. Poučný dětský příběh o nesmírně chudé, nelehké předválečné době first appeared on Čítárny.

Už nevím kolikáté vydání vynikajícího leporela mám v ruce, ale každá generace dětí po něm šílí. Tentokrát je ale knížka ve slovenštině.

Našim dětem to nevadí, odmala jsou vedeni jak k češtině, tak slovenštině, zatímco jejich vrstevníci tápou a nerozumí nejen v Budějovicích, ale i v Popradě.
Smutný důkaz politické a společenské stupidity o odcizování dvou stejných kultur, na kterém systematicky pracujeme přes dvacet let.

Když listuji tvrdými stránkami s chytře vymyšlenými texty, vtipnými ilustracemi a okénky je mi líto, že téměř neexistuje snaha vydávat knihy simultáně v obou jazycích. Popravdě řečeno primárně vyhasla z důvodů těch nejhloupějších, nacionálních. Zapomínáme, že i znalost jazyků a potažmo kultury lidi sbližuje, zatímco jejich negace vytváří napětí a nenávist přetrvájící generace.

Možná i proto si zkuste přečíst známou pohádku ve slovenštině, třeba to bude první knížka, kterou vaše děti přečtou v cizím, ale přece jenom v našem jazyce.

Svrček a mravce / Cvrček a mravenci / J.Z. Novák / ilustrace Vojtěch Kubašta /

Ukážky:

SVRČEK A MRAVCE

Tichučko,deti, ani muk!
Poviem vám príbeh z lesných lúk.
Bude to príbeh rozprávkový
o mravčekoch a o svrčkovi.

Bolo to v lete. Na lúkach
žili si kvietky v šťastných hrách.
Prilietali k nim mušky, lienky,
motýle, vážky, pilné včielky.

Na kraji lesa zámok stál,
no nebýval v ňom pyšný kráľ,
nebýval rytier, či princ malý.
Boli v ňom sýpky, byty, sály

mravčekov z lesných okrajov.
A na lúky a do hájov
každý deň všetci, veľkí, malí,
pre potravu sa ponáhľali.

Kto nevypočul by si rád
tie rozspievané husle hrať?
Vábili k tancu. I tie včely
vrtia sa ako na veselí.

Len pilným mravcom nie vôľa
pridať sa k tancu do kola.
Nie že by k hudbe hluchí boli-
ponnosť im to nedovolí.
                                                                                  
“Keď padne sniežik na náš hrad,
my nebudeme hladovať.
Múdry si miesto tancovania
na zimu zavčas jedlo zháňa.”

Svrčkovi taká reč na smiech.
“Kdeže je zima, kde je sneh?
Ja svojou piesňou slávim leto,
medom ma hostí každý kvietok.”

A husle stále pod bradou,
a mravce s ťažkým nákladom
náhlia sa plniť svoje sýpky,
kým nenapadá sniežik sypký.

Zavše pri práci nehoda,
zlomená nôžka nebodaj.
Pochytil mravčeka bôľ veľký.
Už ho aj nesú do postieľky.
                                                                                 
Podvečer, prv než by šli spať,
prídu i mravce počúvať.
Povystierajú medzi smriečky
svoje ustaté malé driečky.

Svrček má celú kapelu
a hrajú nôtu veselú.
Padajú hviezdy v noci letnej-
za hviezdou hviezda dolu zlietne:

Posledný kvietok uvädol,
lesom sa mrázik prikradol,
prikrýva mláčky tenkým skielkom.
Mravce sú v teple, za okienkom.

A svrček vonku sám a sám,
“Komuže hrám, ach, komu hrám?”
Bezradne blúdi vlhkým chladom
a trpí zimou, trpí hladom.
                                                                 
“Kde kvet ma hostil v letný deň,
dnes oziaba ma biely srieň.”
A doma iba prázdne misy.
Husle, tie dávno neladí si …

Stromy sa snehom ovili-
odpadol svrček bez sily
a na husle mu tíško sneží.
Vtom hliadka mravcov k nemu beží-
                                                                
a keď sa svrček prebral z mdlôb,
nekryl ho snehu biely hrob.
Bol v teplej izbe mraveniska,
na stole dobrôt plná miska!

Ponúkajú mu rad-radom
dobrôtky z letných pokladov.
Keď všetko zjedol, všetko dopil,
od hanby oči k zemi sklopil:
                                                                
“Ja nemyslel som v pravý čas
na zimu zlú, na krutý mráz
a nemám čím vám splatiť dary.”
“Nehovor o tom, svrček malý.
I my sme tvoji dlžníci
za husieľ hru tam v kvetnici.

Zodvihni husle, prosíme ťa,
pričaruj lúky plné kvietia.”
“Rád zahrám,” riekol,
husle vzal
a hral
a hral
a hral a hral …

The post Kubaštův Cvrček a mravenci. Zvládnou vaše děti leporelo ve slovenštině nebo si to nepřejete? first appeared on Čítárny.

Léčí svým celostním přístupem k pacientovi. Zdraví netvoří jen tělo, ale především duše, styl života a to, jakým způsobem sami se sebou zacházíme. Když ale necháme vzletných slov, můžeme MUDr. Jana Hnízdila charakterizovat jako člověka, který se svým MUDr. titulem nepřišel o zdravý selský rozum, logické uvažování a notnou dávku intuice. Dokonalá kombinace. Před časem jeho kniha  Ako sa nestať pacientom, vyšla také na Slovensku.

Jak k tomu vůbec došlo, pane doktore, bylo to jistě příjemné překvapení a počin, když se Vaše kniha dostane i za hranice malé české kotliny?
Moje dvě předchozí knížky, “Mým marodům” (2010) a “Zaříkávač nemocí” (2014), vyvolaly mimořádný zájem. Dostal jsem záplavu dotazů, zda neuvažuji o jejich vydání v cizím jazyce. Rozhodl jsem se proto z obou knih vytvořit mutaci pro zahraniční čtenáře. Odstranil jsem z nich texty osobní, politické, neaktuální a srozumitelné jen pro českého čtenáře. Ponechal obecné, nadčasové, přidal několik dosud nepublikovaných. Slovenskou verzi jsem nazval Ako sa nestať pacientom a jejím mottem je věta: „Kniha, v ktorej nie je nič, čo by ste už nevedeli.“.

Spolupracoval jste nějak s překladatelem? Přece jen, když text dostane jiný jazyk, tak se lehce změní i jeho… hm,… jak to vyjádřit… vyzařování?
Slovensko pro mne není zahraničí.  Jezdím tam moc rád, mám tam spoustu kamarádů, domů se vracívám  se spoustou zážitků a batohem plným žinčici, bryndzy, oštiepku  a parenice.  S překladem knížky nebyl problém. S překladatelkou Silvií Vnenkovou jsme na dálku řešili jen drobnosti.  Chvíli jsme si lámali hlavu s překladem české básničky Polámal se mraveneček, která je součástí příběhu nemocné Aničky. Nakonec jsme ji nechali v češtině.

Máte už nějaké ohlasy od slovenských pacientů, kteří se chtějí nikoliv léčit, ale uzdravovat?
Pacienti ze Slovenska za mnou přijížděli už dřív.  Po vydání knížky je jich řádově víc.  Žasnu, že jim stojí za to, jet takovou dálku.  Nejsem ničím výjimečný, nemám žádné nadpřirozené schopnosti, nic úžasného nebo nového jsem neobjevil. Jen pacientovi vysvětluji, jakou informaci mu tělo nemocí sděluje, kde dělá v životě chybu. Napravit  ji ale musí sám. Největší odměnou pro mne je, když mi pacient po hodinové konzultaci řekne: „Pane doktore, to jsem k Vám ani nemusel jezdit. Já to vlastně věděl, jen jsem nevěděl, že to vím“. 

Jaká je vůbec situace na Slovensku ohledně vývoje psychosomatiky? Mají o ni lidi zájem, nebo je to tak pole neorané?
Podle zájmu pacientů i médií soudím, že je dost neorané.  Snad knížka trochu přispěje ke zúrodnění.  Ze Slovenska mám spoustu pozvání,  jen jim kvůli náporu pacientů v ordinaci nemohu všem vyhovět.  Když už se vydám na cestu, snažím se ji spojit s více akcemi. Dvacátého ledna mám  autogramiádu v bratislavském knihkupectví Martinius, druhý den rozhovor do Slobodného vysielače a podvečer besedu v Bratislavě. Devátého dubna vystoupím na festivalu Svět ženy v Bratislavě,  při té příležitosti bych se měl objevit v televizi.

Na Slovensku vyšlo i pár mých rozhovorů. Letos například v časopise InVitro nebo v časopise Zem a Vek. Spolupráce se žurnalisty byla v obou případech skvělá.  Ohlasy příznivé. Jediným problémem je, že každé vystoupení v médiích zvedne vlnu pacientů, před kterou není úniku.
Besedy proto začínám slovy: „Nejsem tady proto, abych Vás pozval do svojí ordinace, ale proto, abych Vám vysvětlil Vaši nemoc. Když máte nějaké zdravotní potíže, zastavte se a zamyslete, co Vám jimi chce tělo říci. Pokud to uděláte včas, uzdravíte se sami, bez léků, bez lékařů i beze mne.“.
Kniha, která léčí. Ono kolikrát stačí si přečíst Vaši knihu, aby si člověk udělal ten svůj rozbor sám.
Aby přišel na to, proč je nemocný.
Aby zjistil, jak jednoduché a logické to je.

Děkuji za rozhovor

Renata Petříčková, www.petrickova.cz
Foto: archiv MUDr. Jan Hnízdil

The post Jan Hnízdil. Ako sa nestať pacientom. V mé knize není nic, co byste nevěděli first appeared on Čítárny.

Janko Kráľ napsal mimořádnou baladu na motivy lidové pohádky o zakleté panně. Hlavní postavou je podivný Janko, který zmámený kouzlem panny ve Váhu se vrhá do řeky, aby ji zachránil. Ale tak, jako mnoho junáků před ním, i on utone.

Tragičnost byronovského příběhu spočívá nejen v mimořádných básnických obrazech Kráľe, ale i v jeho obsahovém sdělení.
Jsou lidé osudoví, kteří žijí na základě příčiny a následků a lidé středoví, který jsou schopni osudy své i jiných vlastním zásahem měnit. Introvertní Janko je příběhem osudového člověka, který hledá smysl a uspokojení v životě, ale neuvědomuje si, že vlastní osud, jenž je také dán jeho naučenými schopnostmi a zděděným intelektem, nemůže změnit. Proto jeho pokus / následek, končí tragicky.

Romantická balada Janka Kráľe byla poprvé publikována v almanachu Nitrav roce 1844. Je to jedna z nejznámějších balad v slovenské literatuře a jedno z esteticky nejhodnotnějších Králových děl.

Janko Kráľ (24. 4. 1822 – 23. 5. 1875)

Janko Král byl komplikovaná povaha. Otec ho v dětství bil, stejně jako jeho matku. Bohužel tyto vlastnosti mu byly vlastní také, včetně alkoholismu a násilnického vztahu ke své ženě Marií Polexínové Modrányové. Mnoho lidí ho označovalo za cynika, buřiče nebo revolucionáře.
Studoval nejprve v rodném Liptovském Mikuláši, na Gemeru, v Levoči, Kežmarku a nakonec na lyceum v Bratislavě, kde ukončit teologické studia a kde poznal Ludvíka Štúra, který tam přednášel. Po politických problémech, které Štúr měl v roce 1843, odchází Král a další studenti z Lycea. V Liptovském Mikuláši spoluzakládá kulturní spolek Tatrín, vydává se na cestu po stopách Juraje Jánošíka.

V březnu roku 1848, kdy se přidal k vzpouře poddaných proti feudálům. Nikdy však v sobě nezapřel básníka. Dokonce recitoval své verše, když cválal na koni se zbraní v ruce. V roce 1848 spolu s Janem Roteridesom seznamovali po vesnicích lid s Dvanácti body o svobodě a rovnoprávnosti sedláků a zpívali revoluční písně. Dragouni je však zajali a uvěznili v Šahách a Pešti, kde čekali odsouzeni na smrt. Po deseti měsících, byli však propuštěni.

Tady je možná počátek jeho nejtemnější stránky. Stal se tajným agentem vídeňské vlády. Na poč. 50. let 19. století jako emisář vídeňské tajné služby odchází do Lučence s úkolem prověřit podezřelého Paula Romberga, který si po revoluci koupil obchod, aby se mohl stýkat s francouzskou a tureckou emigrací. V roli agenta byl pravděpodobně úspěšný.

Během svého života byl populární a byl považován za jednoho z nejlepších básníků.
Božena Němcová, která ho potkala o něm napsala, že má jednu krásu ve tváři, „a sice boľavé oči”.
Zemřel na tyfus ve Zlatých Moravcích, kde ho i pohřbili. Pak se na něho v podstatě zapomnělo. Až po 75 letech byly jeho pozůstatky převezeny na hřbitov v Martině, ale není jisté, zda jde o jeho pozůstatky.
Zajímavé je, že se nezachovala žádná věrohodná fotografie Janka Krále a tak se jeho podoba odvozuje od jeho syna, který mu prý byl velmi podobný. (měl 4 děti) Za nejvěrnější podobu se považuje socha v Sadě Janka Krále v Bratislavě.

Mezi jeho nejznámější díla patří:
Zakletá panna ve Váhu a divný Janko
Duma Bratislavská
Zverbovaný
Řemeslník
Zloboh
Výlomky z Jánošíka.

Zakliata panna vo Váhu a divný Janko

Často blúdim, táram sa cez celý boží deň,
hľadajúc kolenačky aspoň dáky kameň,
na ktorý by si oprel boľavú hlavičku
a zadriemal zmorený aspoň len trošíčku.
Ale čo je nemožnô, to ani nehľadaj,
pokoja mať nemôžeš, všetko kričí: hybaj!
Odzadu plameň čierny ako rieka tečie,
spredu ma dač nasilu temer ťahá, vlečie.
A ja na zemi ležím, ani palcom kývať
nevládzem, a musím sa na to všetko dívať.
Vtedy — v tak biednom stave moja duša letí
do tých krajov posvätných, tej mojej pamäti,
a ľahne si pod dáku tam starú svrčinu,
a zaspí ak’ v oleji aspoň za hodinu.

Či neznáte tie kraje, kde v tichej dolinke
po lúčičkách pastierik blúdi s ovčičkami,
tými, z ktorých sám pije, pojí ich vodami
a medzi nimi žije ak’ otec v rodinke,
každičkú zná menovať, každičkú zastáva,
medzi nimi vyrástol, medzi nimi spáva?
Či neznáte tie kraje, tie radostné kraje,
kde dobrí, bystrí chlapci bučky preskakujú,
v hájičku pod svrčinou kladú si ohníček,
kúria si pomaličky, nôti im Janíček,
za pesničkou každičkou jednu zagajdujú:
či neznáte tie kraje, tie radostné kraje?
Piesne nemej tam nieto — veselí sú chlapi,
hneď od zeme zaskočia, hneď lámu kolesá,
hneď valašky pochytia — zdupnú ako capy,
a hybaj, idú sa ti najesť dade mäsa!
Všetci letia na košiar ako dáke vrany:
„Rež, bača, sto hrmených, tie mastné barany!“
Trebárs ich je päťdesiat, ako jeden žijú,
má jeden groš lebo dva, to všetci prepijú.
Všetci sú za jedného, hocaj v akom kríži;
aknáhle len jednému dáky čert ublíži,
každý skočí — na seba cedilo zahodí,
dva nože cifrované do opaska vhodí,
mrie za brata, vezmúc si valašôčku svoju:
za takých dobrých chlapcov dal by dušu moju!
Či znáte ten tichý kraj, kde večer mamičku
deti prosia o jednu národnú pesničku,
lebo o dáku hádku a o dáku povesť;
že nebudú radšej, vraj, na ráno pýtať jesť,
že nebudú záškodné, nebudú šantuvať,
že budú mamičku napotom počúvať,
aby len povedala — deti, chlapci všetci,
na múrik vyskákajú tam okolo peci,
mamička medzi nimi pradúc im rozpráva;
a aby boli dobré, naučenia dáva:
že jestli im dač’ káže, hneď urobiť majú,
vraj: bobo a vlkolak zlé deti lapajú! —
V tom kraji tak detinskom, v tak milom tom kraji,
že už hádam nebude lepšie ani v raji,
v tom kraji tam pri Váhu, kde milá rovinka,
býva v jednom domčeku úprimná rodinka.
Dobrý mužík s ženičkou vo večnom pokoji,
žijú ak’ dve halúzky v háji obidvoji,
vietor keď ich pokníše, ale ich nezláme —
takéto my manželstvá mešťania neznáme.
Majú syna jedného, v ňom všetko skladajú,
dobreže doňho duše svoje nevlievajú;
to, čo sami nemajú, by mu vďačne dali,
dobreže ho na rukách nenosia od maly.
Nedbali by, čo by bol vždy len chlapček malý,
by takého znachora vždy k srdcu tískali.
Synček je veľmi divný, nikdy nie veselý,
hrdý, ukrutný, divý, hockde taísť smelý;
nikoho si neváži, nikomu nedvojí,
v ľuďoch lásky nehľadá, hnevu sa nebojí;
ľudia ho nenávidia, on sa chce vypomstiť,
jemu všetko jedno je: dneska či zajtra hniť.
Otec ho ako koňa mláti od malička,
s plačom ho napomína biednučká mamička;
ale čo sám archanjel prvší z neba stúpi,
ver Janík ani tomu na krok neustúpi.
Kamarátstva netrpí, na sebe prestáva,
samotný na nábreží on Váhu sedáva:
často keď s koňmi idú za rána bieleho,
ešte ho tam vídajú, chudáka, smutného.

Vstúpenie je — zvonov hlas na veriacich volá,
hrnú sa ako včely z dedín do kostola;
starí, mladí pred Božou Matičkou kľakajú,
a pátričky, vzdychajúc k Bohu, preberajú.
Kto by bol taký planý v tú svätú hodinu,
že by neišiel slúžiť svätým, Hospodinu!
Sám Janík tam na Váhu chodí zarmútený,
ani v nedeľných hábach nie je oblečený,
v čiernom dlhom kepeni ako havran dáky
po chodníčkoch, priekopách stúpa haky-baky.
Tmí sa. Pomedzi tŕne nad Váhom na skalu
vyjde, obzrie sa — dobre nezájde od žiaľu,
zaplače — ale ticho v bôľnej duši jeho —
a padne na čiernu zem od žiaľu veľkého.
Zmrklo sa. Prišiel domov, sadol si k večeri,
nepovedal slovíčka tej svojej materi,
nedal sestričkám slova, ani strýčikovi,
ba ani šedivému svojmu tatuškovi.
Od stola chudobného všetci povstávali,
Bohu všemohúcemu všetci ďakovali,
on ale strhol klobúk, nevravel nikomu,
dverami zahrmotil a odišiel z domu.
Boh zná, kde ísť zamýšľa! Popod vŕby ide,
až tam v poli samotný ku priekope príde;
priekopu tú preskočí, vôkol sa obzerá,
a zas ďalej širokým sa poľom poberá.
Po horách, po dolinách rozišli sa mraky,
zastreli tiché háje temnými hábami,
zmizli lúčky zelené medzi dolinami,
len vrchy tak sa zdajú ak’ dáke zázraky,
ako dáki kriedlastí, čiernoperí vtáci,
ako dáki obrovia na stráži stojaci.
Mesiačka niet na nebi — beda je s hviezdami —
kto zná, dokiaľ tam budú za tými chmárami! —
Pole ak’ jedna čierna šatka pamuková,
ktorú nosí za mužom osirelá vdova,
do ktorej si tvár kryje od žiaľu veľkého,
a nocou plakať chodí ku hrobu milého:
mesiac na ňu nesvieti, slniečko nehreje,
a nemá viac na svete krem jednej nádeje.
Janík potichu kráča bez cesty, chodníka,
po jamách, po dolinkách, pomedzi suhlinu,
sto ráz potkne sa na peň, na dáku skalinu,
padne, chudák, zas vstane a ďalej pomyká,
sto ráz mu hustô krovie zastavuje nohu:
Buď ako buď, len pôjdem, poručeno Bohu.

Čo tie psy tak okolo košiara štekajú?
Prečo tie ovce tak sa v košiari zdúrajú?
Či planého človeka, či vlka zvetrili,
že sa tak z ležoviska ak’ vietor zdurili?
Čo tie psy za košiarom tak behajúc vyjú
a chvosty medzi nohy gundžovité kryjú?
Čo tie ovce tak čudne ak’ deti zbľačali,
striasli sa a do hŕby utekať začali?
Čo tie psy vyť prestali, a ako k otcovým,
trasúc sa strachom, k nohám tisnú sa bačovým?

Na doline v šírom poli,
na tej tichej vodičke,
povedajú starí ľudia
o zakliatej paničke.

A vraj práve na Vstúpenie,
keď odíde preč stríg zhon,
a keď tanec držia čerti,
tá panna vychádza von.

Ktorý šuhaj sa v to vezme
šaty naopak si vziať
a doprostred Váhu skočiť,
že ju môže hneď odkliať.

A ten potom čokoľvek chce,
či to striebra, či zlata,
to mu všetko hneď vyplatí
tá panna už odkliata.

Vídajú ju o polnoci
koniari a voliari
a tí, ktorí nocou blúďa,
hajčovia a poštári.

O tom ti prisahať budú,
ak’ v šatách dlhých bielych,
na skale černistej plačúc,
kývala palcom na nich.

Hneď ako päsť, hneď ak’ veža,
ak’ k sebe ich volala,
a tí, hybaj! jarky, poľom
vraj že ich naháňala.

A čo viacej: už aj taká
sa vrava roztrúsila,
že aj do dediny chodí,
že vartáša dusila.

Preto taký po okolných
dedinách je veľký strach,
že by žiaden von neišiel,
čo by hneďky horel dach.

Všetci na pec posadajú,
čušiac ako myš v diere,
len si dačo šuchne v izbe,
kuk — či ich dač neberie.

Paholok, čo kone zdochnú,
čo ho gazda zabije —
ani na krok — a radšej sa
predkom v krčme opije.

A poštár, čo ho hneď zajtra
pán ako psa von pohne,
a nemá sa kde utúliť,
ani sa len nepohne.

Lebo hocaj i najlepšie
sa u bohatých žije,
hej, ale na hriešnu dušu,
ver aj strach nedobrý je! —

Jedenásť bilo — tri štvrte sú preč,
dvanásť sa blíži pomaly:
voda sa búcha ako o múry
do brehov pustých, na skaly.

Na vodách temných kláty tak hádže
ako na ceste vietor prach,
voda ak’ mlieko, ak’ sneh keď sype
kúrňava po šírych poliach.

Voda sa búri, vetrisko skučí —
a na poli zem dudneje,
mesiac preletí mračná ak’ hory,
na vody búrne sa smeje.

Peny sa iskria v svetle mesiaca,
z pien lecikedy dač kukne,
zahviždiac strašný na vŕbach vietor
peny ako prach rozfúkne.

Na vode šírej dač tak ak’ klepec
krútiac sa, mechriac sa pláva:
ľaľa, veď je to ak’ koníčatko —
veď je to človečia hlava!

Tvár voda myje, vlnka oblieva,
a vlasy dlhé skrývajú,
ktoré tak ako husacô peria,
keď je víchrica, lietajú.

Bože! Prebože! Kto to zahynul?
Či ten, ktorého svet už viac
netešil a chcel strašne dokončiť,
do vody šírej sa hodiac?

Či dáky pltník, ustatý celkom,
zašiel s búrnymi vlnami?
Ale nie — kukni, veď sa to hýbe,
veď sa rozháňa rukami!

Pomedzi vlasy jej kamsi-tamsi
oči dve sivé strihajú —
čo je to za chvost tam na tom konci?
vari ho ryby drmajú!

Ľaľa, veď je to len po pás človek,
odpoly ryba chlpatá —
na hriešnu dušu, ak sa nemýlim:
je to tá panna zakliata.

Dvanásta bije v diaľke hodina,
mesiac na vodu zasvietil,
naprostred Váhu na čiernej skale,
pannu zakliatu osvietil.

Taká ak’ stena v zváľanom zámku,
oči ak’ okná sa zdajú,
z ktorých ak’ hviezdy slzy blyštiace
do vody temnej fŕkajú.

Tam zapadajú tie svetlá božie —
junák za nimi omdlieva,
ale nádeja omdlenú dušu
rosou života polieva.

Junák na holé kľakne kolená,
zaspieva Bohu pesničku —
krížom sa žehná, na nebo pozrie
a bozká čiernu zemičku.

Ešte sa krížom tri ráz’ prežehná,
pobozká krížik, pátričky —
vtom „Amen“ povie a z brehov hodí
sa do vzbúrenej vodičky.

ČIup — voda berie, pred sebou hrnie,
mladého Janka zakryje,
a do samého bieleho rána
vlnami hučí a vyje.

Za slnka pastierik ide dolinôčkou,
ide dolinôčkou s trúchlou novinôčkou.
Naprostred dediny žalostne zatrúbil
a ľudí k žalosti z pekných snov pobudil.
„…Čo ti je tej trúbe, jaj, pre Hospodina?“
Nastala, nastala nešťastná hodina.
Na poli širokom u Váhu bystrého
videl som sokola na zemi zbitého.
Opustil hlavičku a vystrel nožičky —
a to taký ešte malý, maličičký!
Videl som sokola, videl som zbitého:
videl som Janíčka na Váhu mŕtveho.
Išiel Janík, išiel paničku odklínať —
ale nemal šťestia, musel tam zakapať.
Do vodičky skočil, múď si neprevrátil —
Janík mladuštičký svoj život utratil.
Tam ho voda zniesla k háju zelenému,
by šumotu svrčín načúval tichému.
Hora, voda hučí, vetríček podúva —
Janík pod svrčinou na brehu načúva.

The post Janko Kráľ. Balada o osudovém Jankovi a zakleté panně ve Váhu first appeared on Čítárny.

Krištáľovočisté majstrovstvo jedinečnej rozprávkarky, dnes už klasičky Márie Ďuríčkovej, sa naplno rozvinulo v autorských rozprávkach, inšpirovaných ľudovou rozprávkou O Jankovi Polienkovi, Zlatá priadka, O vodníkovi a peknej Zuzane a ďalších. Rovnocenným ilustrátorským partom autorky sú čarovné ilustrácie Vlasty Baránkovej.

Kniha je súčasťou knižného radu  Rozprávkové poklady /Andersen, Dobšinský, Němcová, Ďuríčková, Erben/, ktoré tvoria oporný edičný rad vydavateľstva BUVIK.

Mária Ďuríčková | O Jankovi Polienkovi | Ilustrovala Vlasta Baránková | vydal jedinečný Buvik, 2011

Ukážka:

Po čase sa aj vydala za švárneho mládenca a bolo im dobre. Zuzana len o to prosila svojho muža, aby sa vonku vyhýbal každej vode.

Jedného dňa sa vracal z poľa veľmi smädný, nijakovsky nevedel vydržať, kým príde domov. Nuž odbočil na lúku k jednej studničke a priľahol si k nej, že sa napije. Ledva sa ústami dotkol vody, chmatlo ho čosi za jazyk. A to ti bol on, vodník Hlbočan.

Sľúb mi, že mi dáš, o čom doma nevieš, – povedal hlbokým hlasom, – inak ťa stiahnem do svojej vodnej ríše.

O čom doma neviem, to mi azda ani nebude tak veľmi chýbať, pomyslel si Zuzanim muž. A prikývol, že dobre. Nato ho vodník pustil a on sa poberal domov.
 
Podaj mi ruku, priateľ môj malý, ideme s ním. Ako ti bije srdce! To preto, lebo tušíš, čo si rozumom ešte nepochopil: že to, o čom doma neviem, býva zo všetkého najdôležitejšie.

The post O Jankovi Polienkovi. Krištáľovočisté majstrovstvo rozprávkarky Márie Ďuríčkovej first appeared on Čítárny.

Bájky, ktoré prežili stáročia, sa nám aj dnes prihovárajú s rovnakou naliehavosťou ako v časoch antiky. Ich nesmrteľnosť spočíva predovšetkým v pravde. Drobné príbehy o zvieratách a ľuďoch odhaľujú chamtivosť, lenivosť, násilie, klamstvo či iné ľudské chyby a v ponaučeniach ukrývajú životnú múdrosť mnohých generácií ľudského druhu, ktorý sám seba označuje ako “človek rozumný”. Bájky sú dôkazom, že ľudia sú v mnohom stále rovnakí a pri všetkej rozumnosti… nepoučiteľní.

Ezopove bájky v podaní Pavla Šruta sprevádzajú humorné ilustrácie Miloslava Jágra a sú skvelým čítaním pre malých i veľkých.

Ezopove bájky / Prerozprával: Pavel Šrut / Ilustroval: Miloslav Jágr / www.buvik.sk

Ukázka z knihy…

Labutia pieseň

Jeden cudzinec prišiel odkiaľsi, kde nepoznali labute. Natrafil na človeka, ktorý mu bol ochotný labuť predať.
— Je to vzácny vták, — dozvedel sa. Labuť si človek chová nielen na okrasu, ale aj preto, aby sa potešil jej krásnym smutným spevom.
Cudzinec labuť s radosťou kúpil a priviezol domov, do svojej záhrady s jazierkom. Labuť ani raz nezaspievala, ale cudzinec sa nehneval. Vedel, že aj človek musí mať na spev správnu náladu a príležitosť.
Raz k nemu prišla vzácna návšteva a chcel sa jej zavďačiť čímsi neobyčajným. Šiel teda k jazierku po labuť, pretože si myslel, že práve teraz je tá správna príležitosť, keď by sa mala pochváliť svojím umením.
No labuť gagotala ako hus. Na spev sa nedala uprosiť. Bola z toho hanba a cudzinec na labuť zanevrel.
Po čase ho zobudil krásny smutný spev. Labuť umierala a smutnou piesňou sa lúčila so životom.
— Bol som to ja ale hlupák, — pomyslel si cudzinec.
— Keby som jej namiesto prosenia vtedy pohrozil nožom, iste by mojim hosťom zaspievala.

Pozor na tých, ktorí prídu s hrozbou,
keď nepochodia s prosbou.

Voľba kráľa zvierat
V jednom nádhernom kraji si zvieratá volili kráľa. Vyberali dlho a veľa uchádzačov o kráľovský trón už z rozhodovania vypadlo.
Ťava preto, že bola dobrá, vlk preto, že bol zlý, sup pre mrzký vzhľad, páv pre okatú krásu, jeden pre to a ďalší pre tamto.
Nakoniec ostali iba tí najsilnejší a najstatnejší – lev a slon. Polovica zvierat hlasovala za leva a druhá polovica dávala prednosť slonovi.
Bolo to veru ťažké rozhodovanie. Najprv veľa kriku, ale keď sa misky váh ustálili zarovno, lebo na každej z nich bol rovnaký počet hlasov, zrazu nastalo veľké ticho. V tom tichu sa z ničoho nič ozvalo bzučanie komára.
Komár celý snem prespal, lebo dobre vedel, že svojím slabým hláskom aj tak o ničom veľkom nerozhodne. A teraz, rozospatý, vletel levovi rovno do ucha. Lev sa zľakol a rozbehol sa ako zajac, pretože lev je síce silný a statný, ale s komárom si neporadí.
To rozhodlo. V tej chvíli boli všetci za slona. Aj jedno malé prasiatko, ktoré sa k nemu rozbehlo a naradostene kvičalo. Ibaže slon sa vyľakal a pustil sa do behu rovnako ako predtým lev, lebo slon je síce silný a statný, ale prasiat sa štíti a neznáša, keď kvičia.
Tak sa stalo, že v tomto nádhernom kraji zvieratá kráľa nemajú, aj keď nahlas to nepovedia a radšej to taja.

Niekedy môže aj tá najmenšia
prekážka veľké veci prekaziť.

Ilustrace Miloslava Jágra

The post Světové Ezopove bájky Pavla Šruta a Miloslava Jágra ve slovenštině first appeared on Čítárny.

Nakladatelský dům Mešerjakova IDM v Moskvě vydal všechny 3 dily trilogie Ondřeje Sekory, zde vidíte titul Ferda Mravenec v novém překladu O. Akbulatova. (2011)
Navíc nám nakladatelství Labyrint ze Sofie oznámilo, že vydali v bulharštině (už po čtvrté v tomto jazyce) Ferdu Mravence (2013) a na podzim 2013 druhý díl Ferda v cizích službách. Po dlouhé době se zas tedy vrací i do Bulharska a dle vyjádření nakladatelství s úspěchem.

Slavný Ferda mravenec se v Česku narodil v Pestrém týdnu v roce 1927.
Po úvodním cyklu Ferdy následovaly i další: Ferda Mravenec a syn, Ferda Mravenec v cizích službách a za Mnichova i díly jako Ferda bude vojákem, Ferda kope zákopy či Ferda klame nepřítele. Už předtím však Sekoru vyzval nakladatel Hokr k rozvedení těchto obrázků do knihy, a když porovnáme původní a poslední verzi opusu, vidíme rozdíly. Jak kresebné, tak dějové.

Původně Sekora vytvořil kreslený seriál a měl být pro dospělé a líčit osud věčně pronásledovaného chudáka, jenž se potýká s úklady života. Ale nakonec vše opět skončilo u dětí, tak jako u Sekory vždy.

Ve slovenštině vychází jako vždy v pečlivé redakční úpravě nakladatelství Buvik. www.bivik.sk

Díky překladatelce paní Akiko Sekizawa a nakladatelství Fukuinkan se konečně dovršilo japonské vydání trilogie Ferda Mravenec, Ferda v cizích službách a Ferda v mraveništi.(2017).

The post Ferda Mravenec ve světě stále vychází ve slovenštině, japonštině, ruštině, francouštině i bulharštině first appeared on Čítárny.

Peter Kľúčik, známy slovenský grafik, maliar a ilustrátor, namaľoval obrazy vybájených zvierat. Viera Brunovská, známa slovenská výtvarníčka – šperkárka a teraz už aj spisovateľka k nim napísala rozprávky. Príbehy o zvieratách a ľuďoch hovoria o tom zvieracom v človeku a tom človečom v zvierati. Hrochy, tigre, leopardy, krokodíly a iné zvery sa na stránkach knihy predstavujú v žiarivých aj temných farbách, obrazne aj doslova.

Zalistujte si v knize: http://www.virvar.sk/medzi-nami-zvieratami-book.html

Medzi nami zvieratami | Viera Brunovská | Ilutrace Peter Kľúčik | Virvar 2012

Peter Kľúčik (1953)
Narodil sa v Bratislave. V rokoch 1974–1980 študoval na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave, na oddelení grafiky a knižnej ilustrácie u prof. Albína Brunovského. Venuje sa maľbe, grafike a knižnej ilustrácii. Kresliar par excellence, ktorý to, čo vie sám spojí s tým, čo vedeli jeho predchodcovia, aby divákovi ponúkol ďalší stupeň paradigmy videnia sveta ako pralesa tvarov, foriem, farieb i vôní.

Ocenenia: 1984 – Najkrajšia kniha roka 1987 – Najkrajšia kniha roka 1990 – Najkrajšia kniha roka 1991 – Najkrajšia kniha roka 1990 – International Biennial of Ilustrations, Barcelona, Španielsko 1991 – Cena vydavateľstva Mladé letá, Bratislava 1994 – Cena Ľudovíta Fullu, Bratislava

The post Medzi nami zvieratami Brunovské a Klůčika je mimořádná kniha na Slovensku first appeared on Čítárny.