Spisovatelka Jindřiška Smetanová je opravdu mimořádná vypravěčka a svoji knihu “Ustláno na růžích a pod nebesy” napsala jako neobyčejně magické čtení o pražské Malé Straně.

Spisovatel Zdeněk Jirotka knihy paní Smetanové obdivoval a napsal, že…“od dob Jana Nerudy nikdo nic tak půvabného o Praze a její Malé Straně nenapsal”. A proto byl přesvědčený, že se povídky Jindřišky Smetanové budou číst ještě za padesát let.”

O knize Jindřiška Smetanová napsala:

“Jedna z mých venkovských tet, dobrá a vtipná vypravěčka, tvrdila, že i ten nejlepší příběh ze života se musí o poznání jinak vyprávět, aby zněl pravdivě a nenudil.
Kdykoliv se sama chystala povídat, vylezla na stoličku a rozhoupala smetákem lampu. Znamenalo to, že se má nejen přehánět. Ale že se dokonce přehánět musí, když to věci prospěje. Předpokládám, že smeták, stoličku a lampu doma máte.
Prosím jen, Abyste přijali zásadu mé tety a před otevřením prvních stránek lampu rozhoupali.”

Její až magicky půvabné psaní vždy okouzlí u šálku čaje. Však posuďte sami z této malé ukázky…

A tak mě náhle naplnilo jakýmsi uspokojením, že není takové situace a není takových starostí, které by se dotýkaly jen osoby předsedy vlády – a nemohly se zároveň odestát i v koupelně, kde jedna ženská, jež se dopustila beznadějného nesmyslu, usedne na poslední příčel štaflí a se smutným úžasem shledá, že bez jistého klidu a bez času potřebného k rozvaze nelze moudře a bezpečně urejdovat ani život jediného ptáčka.

Jedno z posledních vydání knih obsahuje hned čtyři její milé tituly:

4x Jindřiška Smetanová – Koncert pod platanem, Pozor, vyletí ptáček, Domovní důvěrnosti, Ustláno na růžích a pod nebesy, ilustrace Karel Chaba
V anotaci se vůbec nepřehání:

“V těchto čtyřech svazcích povídek Jindřišky Smetanové se skrývá především radost z dobré četby, z nostalgických návratů na kdysi idylický ostrov Kampu, kde se lidé na malé ploše uprostřed velkoměsta ještě důvěrně znali, rozuměli si a jeden druhému naslouchali…”

Ilustrace Karel Chaba

Dvě povídky z knihy: Jindřiška Smetanová / Ustláno na růžích a pod nebesy

Za všechno může Genius Loci

Každá čtvrť, každý dům, dokonce i každý byt má svoje zákony. Nepoznáte je samozřejmě hned, musíte v takové čtvrti, v takovém domě a v takovém bytě nějaký čas žít, a když máte štěstí, můžete za patnáct dvacet let s jistou nadějí, že se úplně nemýlíte, takový zákon postihnout i slovy.
Když tedy mluvím o Malé Straně, řekla bych, že prvním zákonem, který je třeba ctít, je zásada, že i nejnemožnější je tu možné. A druhým zákonem je zjištění, že všechno, co si usmyslíte, tu nakonec stejně dopadne jinak, než jste původně předpokládali.
Kdykoliv se třeba Josef pokoušel zatlouci hřebík – a nepokoušel se o to díky bohu často – téměř pokaždé porušil elektrické vedení a vyhodil všechny pojistky od našeho bytu až k nejbližší elektrárně, nebo narazil na vodovodní potrubí. Když ovšem, z nějaké vážné příčiny, hledal elektrické vedení nebo vodovodní rouru, nenašel obvykle nic. Ale nejde jen o Josefa a řemeslnické práce. V našem bytě například ještě nikdy nikdo neuvařil dobré houskové knedlíky. Že se to nepovedlo mně, je nepodstatné. Proč by se mi měly dařit, když je nejím ráda? Ale pozvala jsem k nám vyhlášené kuchařky, o jejichž knedlících se vyprávějí ódy. Přišly, aby zvítězily, ale odešly zdrcené. Je to domem, řekl Josef, když tak o věci uvažoval. Smiř se s tím.
Nepřeje si to Genius Loci.
Nevěděla jsem dost přesně, co to Genius Loci je. Našel tedy slovník cizích slov, nalistoval příslušnou stránku a pravil:

Genius Loci bylo ve starém Římě označení pro ducha, který ochraňoval dům nebo místo.
V dnešním slova smyslu je to duch určitému místu vládnoucí.

Přestala jsem tedy vařit houskové knedlíky, a od toho dne jsem s Geniem Loci vycházela stejně dobře jako se stoletou správcovou domu. Byl to ostatně právě zdejší Genius Loci, kdo mě utvrdil v přesvědčení, že v krajině, nad kterou vládne, je každý nesmysl pravděpodobný, a stejně jako já dával přednost roztodivnějšímu běhu věcí před během věcí obvyklým.
Přizpůsobila jsem se velice brzy, ničemu se zkrátka nedivím, zato mě trvale naplňuje potěšením, jak se nepřestávají divit jiní lidé.
Potkala jsem třeba jednou zrovna u kraje Velkopřevorského náměstí spisovatele Vladimíra Neffa. Zajímalo ho, kde bydlím, a já jsem mu tedy s pýchou ukázala na dům pánů Mettychů z Čéčova, neboli palác Hrzánovský.
Představte si, že kdykoliv se podívám z okna, vidím sochu vašeho Fauna, povídám mu.
Jakého Fauna, prosím? zeptal se mě s vrozenou zdvořilostí. Fauna z vaší Třinácté komnaty. Píšete tam přece o domku Dobrovského a zahradě s Faunem. Toho Fauna právě vidím, kdykoliv se podívám z jižního okna.
Pokoušel se mi dlouze vyložit, že o žádné zahradě pod naším oknem neví, že si svého Fauna skutečně vymyslel, a že koneckonců i řada dalších místopisných podrobností knihy nesouhlasí tak docela se skutečností. Když jsme se však rozcházeli, nevypadal zvlášť přesvědčeně on ani já.
Zapracoval prostě Genius Loci.
V okamžiku, kdy citlivá mysl tvůrce se zalíbením obsáhla prostor starého ostrovního parku se zahradnickým domkem a s příbytkem Modrého abbé, vstoupil do ní zdejší Genius Loci a přiměl spisovatele, aby v náhlé jasnozřivosti postavil sochu hrajícího

Fauna na totéž místo, kam ji kdysi dávno někdo jiný umístil z neodbytné touhy dovršit půvab staré zahrady sochařským dílem.
Tak se octla postava chlapce, který hraje na šalmaj, nejen pod oknem našeho pokoje, ale k úžasu samotného autora i na stránkách jeho knížky.
Když jste odcházel z našeho náměstí směrem ke Kampě, chtěla jsem se později mnohokrát zeptat Vladimíra Neffa, nepotkal jste někoho, kdo se smál?
Jestliže ano, byl to můj dobrý známý Genius Loci, on někdy takové zlomyslnosti dělá. Nemiluje houskové knedlíky, ale má rád fantazii, byla bych ještě Vladimíru Neffovi prozradila.
Dobře, že jsem to neudělala. Náš Genius Loci si s mou fantazií o nějaký měsíc později pěkně zahrál.
Napsala jsem tenkrát příběh o platanu na Velkopřevorském náměstí, a aby oslnil čtenáře svou neobyčejností, tvrdila jsem vesele a drze, že je to strom z časů císaře Rudolfa.
A tak se stalo, že jednoho odpoledne zazvonil u dveří našeho bytu neznámý a nenápadný člověk v plášti temně zelené barvy a v mysliveckém kloboučku.
Kde jste vzala tak přesné údaje o tom stromě? zeptal se. Slyšela jsem podobné řeči mezi lidmi, povídám mu. A potom:
strom z časů císaře Rudolfa působí mnohem zajímavěji než strom z doby nějakého nudného monarchy. Považujte to spíš za mou nezodpovědnost než za něco, čím byste si opravdu měl lámat hlavu. A pak – proč bych tomu stromu neměla přát tak vznešenou minulost a ohromující stáří?
Pán rozhodně nebyl proti mému způsobu psaní. Měl naopak velký smysl pro nadsázku a hluboce se omlouval za svůj puntičkářský a strohý přístup k věci.

Ten strom, jak jistě víte, řekl, se správně jmenuje platan javorolistý. Je to kříženec severoamerického platanu a platanu z Malé Asie, prohlásil jen tak zničehonic. Poprvé tenhle druh vyšlechtila v Evropě anglická botanická zahrada v Kew.
Ach…
Nezmohla jsem se opravdu na víc než na citoslovce. Trochu mě dokonce zamrzelo, že strohé botanické údaje mohou tak dobře obstát ve srovnání s mým fantazírováním o rudolfínských časech.
Když vezmete v úvahu, že Kolumbus objevil Ameriku v roce 1492, pokračoval nenápadný pán se zaujetím, připustíte jistě jako já, že se americký kříženec mohl v Evropě objevit nejdřív v šestnáctém století.
Ne, tomu se nedalo odporovat.
Dotklo se mě jen pomyšlení, že má krásně nadsazená zmínka o císaři Rudolfovi vypadá ve srovnání s výkladem pána v zeleném hubertusu trochu nedonošeně.
Chraň pánbůh, nepřišel jsem vám rozvracet vaše představy, pokračoval. Je naopak velmi pravděpodobné, že váš platan skutečně vysadili v těch časech, kdy se ostatně budovala, nebo přinejmenším upravovala většina palácových zahrad.
Po těch slovech jsem se přece jen znovu omluvila své ublížené fantazii a nezavrhla ji tak docela.
Jenomže pán v mysliveckém kloboučku s krutou i zázračnou věcností pokračoval.
Když dovolíte, mám ještě jeden možný výklad. Zahrada pod vaším platanem patřila k majetku maltézských rytířů.
To ano, přisvědčila jsem.
O příchodu rytířů tohoto řádu jsou zmínky už od dvanáctého století. Jejich řád, jak jistě víte, nese jméno ostrova Malty.

Netušila jsem ještě zdaleka, kam směřuje, ale mé sebevědomí se zase pod takovým náporem začalo s rachotem hroutit.
No – a Malta leží na námořní cestě do Malé Asie, řekl tiše a přesvědčivě pán. Zvláštním způsobem se přitom usmíval. Je tedy možné, že strom, o kterém jste napsala, vysadil některý příslušník řádu podstatně dřív než rudolfínští zahradníci. Mohla jste klidně jít zpátky ještě o půldruhého století.
Omluvil se, že zdržoval, a odešel. Zmizel, jako by tu nikdy nebyl. Všechno tedy bylo podle místního zákona jako obvykle docela jinak. Dokonce i výjimka, která potvrzuje pravidlo, mi v té chvíli dokazovala, že ačkoliv je možné všechno, pravda je obvykle tam, kde jsem ji v téhle čtvrti nejméně očekávala.
Kdo byl ten člověk v mysliveckém klobouku? zeptal se Josef, který se s pánem střetl na schodišti.
Genius Loci, řekla jsem. Povídal si se mnou celé odpoledne o našem platanu a císaři Rudolfovi. Přišel mě napomenout, abych v zájmu pravdy přeháněla daleko víc… Pamatuj si to!

Zamyšleníčko čtvrté a poslední

Jakási neznámá paní mě ve Vrtbovské zahradě chytla za rukáv:
Víte, kdo má postel s nebesy, na které spávala vaše kněžna se zlacenou soupravou? zeptala se mě. Moje stará známá vedle domu U Hradeb. Koupila ji před osmi léty od jednoho čalouníka za tři sta korun.
Vyslechla jsem tu zprávu pozorně a byla bych možná majitelku postele s nebesy i navštívila, nebýt toho, že zvláštním shlukem okolností se hned v následujícím týdnu s postelemi a nebesy roztrhl pytel. Přišel mi především dopis s oznámením, že jedinou a pravou knížecí postel s nebesy, o které jsem se zmínila, má jedna rodina na Jánském vršku, a že ji mohu vidět, kdykoliv se mi zlíbí. Nebylo prostě dne, aby mi někdo neodevzdal tajemství další postele a dalších nebes, o jejichž příslušnosti ke knížecímu bytu nad vinárnou nemohlo být pochyb. A když se náhodou takový den dostavil, zdálo se mi, že něco není v pořádku. Postelí jedné a téže kněžny byl zkrátka nespočet, jako bývá nespočet ostatků jednoho svatého.
Až takhle jednou zjara, kdy posezení na slunečné straně Zdi nářků v parku na Kampě patří k nejpříjemnějším, jaká znám, slyším, jak si opodál povídají dvě staré babičky. Mluvily o všeličems. Zničehonic řekla jedna z nich:
Tak jsem předloni chtěla vyprat baldachýn u té postele, co mi darovala za padesát roků věrných služeb kněžna Savojská, než se odstěhovala i s laváblem do Vídně. Taková bledě modrá nebesa z hedvábí – a víte, že z nich nezůstala nitka při nitce? Rozpadly se mi v neckách.
Tak tak, řekla s účastí druhá babička. A že jste si na ty nebesa vzpomněla zrovna dnes?

To je počasím. Vždycky, když je takhle bez mráčku, vidím ten baldachýn v neckách. Škoda ho…
Ale zase je hezky, utěšila ji sousedka.
Měla pravdu, kterou bych si chtěla pamatovat.
Jsou mnohé necky s rozpadajícím se osobním baldachýnem. Ale jsou navzdory tomu i nezničitelná a znovu a znovu přicházející jasně modrá nebesa.

Poznámka: Kniha ke stažení: https://www.mlp.cz/cz/katalog-on-line/

The post Jindřiška Smetanová a její magické povídání Ustláno na růžích a pod nebesy o Malé Straně first appeared on Čítárny.

Stanislava Zábrodská (*21.6. 1951 – †6.1. 2023) byla velmi uznává specialistka na literaturu pro děti a mládež, editorka, redaktorka a sestavovatelka knih pro děti. Pracovala pro téměř všechny renomované nakladatelské domy. V Albatrosu prožila její největší slávu a světový věhlas.

Zeptali jsme se, jaké knihy ve svém životě nejvíc milovala.

První oblíbená knížka, na kterou si vzpomínám, byla slovenská – „Nezábudky“. Maminka mi ji četla ve svém rodném jazyce. Až mnohem později mi slovenští kolegové z nakladatelství pomohli najít autorku Kristu Bendovou.

Jakmile jsem písmenka rozeznávala, začala jsem číst vášnivě všechno a všude. Měla jsem různá období, ještě dnes si uvědomuji, jak mě okouzlila verneovka Cesta do středu Země a jak jsem hltala Flosovy Lovce orchidejí. Přiznám se, že jsem jedny prázdniny strávila s nalezeným kufrem na půdě u babičky plným knih z „červené knihovny“. Pak přišlo další období např. s detektivkami – od českého Klubíčka k americkým detektivům.

K literatuře pro „dospěláky“ jsem přešla asi ve třinácti, samozřejmě jsem naší knihovnici paní Kavanové tvrdila, že ty knihy půjčuji pro mamku, že nemá čas si pro ně dojít. Dnes se jen vysmívám té zvědavé holce, okouzlené severskou literaturou. Namátkově to byly např. knížky: Tancovala jedno léto (Per Olof Ekström), Ditta, dcera člověka (Martin Andersen Nexø) nebo Léto s Monikou (Per Anders Foderström). Měla jsem naivní představu, že se mi za život podaří přečíst všechny knihy…

Stanislava Zábrodská se spisovatelkou Hanou Doskočilovou.

Na střední škole jsme se účastnili různých literárních soutěží. Pamatuji se, že jsem získala nějaké ty studentské ceny za esej o Zbabělcích Škvoreckého a za pojednání o Mňačkově románu Smrt si říká Engelchen. Byla bouřlivá šedesátá léta, četli jsme i poezii, navíc vycházela spousta dobrých literárních periodik – Plamen, Host do domu, Literární noviny – později Listy, ale i Čtení pod lavici, však mi jich několik zabavil náš profesor na exaktní vědu.

Literární žánry a lásky se v průběhu let měnily, ale mám vždy několik favoritů, ke kterým se stále vracím, nyní jsou to např. dva čeští autoři a jejich dva tituly:

Jindřiška Smetanová: Ustláno na růžích a pod nebesy
Sama spisovatelka doporučuje před vyprávěním pořádně koštětem rozkývat lustr. Člověk se pak nebojí přehánět a patřičně si vymýšlet. Už mockrát jsem s ní prala těžký závěs na Čertovce nebo válčila se starými kamny. Marný boj zahradníka s českými sedmikráskami na anglickém trávníku je gurmánský požitek nebo výprava za zpěvem slavíka v Praze je pro okouzlené duše…
Ustláno na růžích a pod nebesy. Neobyčejně půvabné čtení o Malé Straně od Jindřišky Smetanové

Viktor Fischl: Velocipéd pana Kulhánka
Skvělý vypravěč nepočítal tuto knížku mezi své stěžejní, považoval si spíše Dvorní šašky nebo Kuropění. Povážlivě nade mnou pokyvoval hlavou, ale já na tu ryzí českou idylku dodnes nedám dopustit.
Pan spisovatel Viktor Fischl. Objevujeme krásné knihy pábitele slova

Možná namítnete, že jsou jiní autoři věhlasnější a knížky závažnější, ale co si počnete se zamilovanými?

Stanislava Zábrodská.

Část vynikající knihovny redaktorky Stanislavy Zábrodské.

Redaktorka Stanislava Zábrodská v Japonsku.

Redaktorka Stanislava Zábrodská ve svém Jinřichově Hradci s redaktorkami z Japonska.

Redaktorka Stáňa Zábrodská měla kontakty po celém světě.

Stanislava Zábrodská jako mladá redaktorka Albatrosu.

Stanislava Zábrodská. Šťastné chvíle se svými milými přáteli v Liberci.

Stáňá Zábrodská v Jindřichově Hradci, kam se se svým manželem přestěhovala.

The post Stanislava Zábrodská. Renomovaná redaktorka a její oblíbené knihy Smetanové, Fischla, Doskočilové… first appeared on Čítárny.

Jindřiška Smetanová napsala Pohádky z Kampy jako tucet příběhů , které zapadají do kontextu utvořeném jak dávnými pohádkami Miloše Macourka, tak třeba i nejnovějšími západočeskými „pověstmi“ Markéty Čekanové.

A pražská Kampa?
Se svým geniem loci inspirovala Jindřiška Smetanová už bezpočet umělců, např. Karel Chaba. To ale není důvod ke znuděnému mávnutí rukou.
Ano, někdejší její atmosféra dnes zůstává i obchodním artiklem, ale právě nad listy této knihy na to okamžitě zapomenete.
V knize soustředěné pohádky (některé už dávno zpracované rozhlasem) vycházejí takto poprvé.

A jak popisuje dnešní atmosféru Kampy samotná autorka?
Bývalo na Kampě krásně,
jsou o tom napsané básně.
Všechno se všelijak mění,
co bylo… to už není…,

O faktu, že je tvůrkyně nejprve takticky zkoušela na vlastních dětech, nás informuje redakční dovětek, ale už sama forma próz, kterou je nijak netajené povídání si před spaním (a nejen před ním).
Ale pozor. Ty pohádky nestojí jen samostatně, to spíš na sobě leží ve vrstvách a jedna se postupně chytá druhé za ruku, až je z toho řetěz. Úhledně kompaktní celek.
A k tomu verše… Jsou tu, autorka je spoře rozhodila mezi řádky (jako to dělá i zmíněná Čekanová), samostatně by jistě obstály hůř, takto však funkci plní:

Já jsem duchna štráfkovaná,
tráfek, to je pruh,
moje matka byla duchna,
můj tatínek duch, duch, duch,
můj tatínek duch.

Svazek právem náleží i strašidlologům a nevelké je sice panoptikum pohádkových bytostí, které se nám tu nabízí k věření, o to cituplněji jsou však postavičky črtány.
A copak Vrzembouch(sic!), ten nám je ještě povědomý, vždyť vysedává na mlýnském kole. Ale skřítek Kociánek? Duchna Břehule? Zázračný kafemlejnek a peřinka, která přicestovala na Kampu z Košíř? Ne, tady se už fantazii meze nekladou.

Taky autorčinu vyprávěcí úspornost lze pochválit…
Občas se ovšem stane, že v souboru pohádek či pověstí tkví nenápadně zabalen i příběh o něco delší. Tak je tomu i v Pohádkách z Kampy a kapitola, která by – možná – obstála i jako samostatná kniha, se jmenuje O líném Jakubovi a lvu rytíře Brunclíka. Jestli si však myslíte, že to bude „jen“ další variace na příběh legendárního knížete, který dobyl do znaku kočkovitou šelmu (obsáhlou fantasy variaci na téma nedávno uveřejnil Vlado Ríša), velice se podivíte.

Smetanové pohádky jsou totiž vším, jen ne odvozeninami.
A pravda, Macourek už napsal Ostrov pro šest tisíc budíků (které tam mohly zvonit a zvonit, aniž byly bity). Ale Smetanová s Vrzembouchem, ti uspořádali „Koncert pro dvě stě židlí“.

A zkuste si někdy zbrusu nové pražské strašidlo vymyslet sami.
Není to tak lehké, tedy pokud vás mají děti akceptovat, a myslím, že Pohádky z Kampy malí posluchači a čtenáři přijmou snadno a rádi. A a to i díky ilustracím Pavla Skalníka (nar. 1941).
I sešli se tak v jednom svazku emigrant (dnes Kanada, odkud se však vracívá) a dvacet normalizačních let zakázaná „šatnářka, zahradnice a pomocnice na stavbě“ a ačkoli už dnes Jindřiška Smetanová na Kampě dávno nežije, touhle knihou dokázala dech svého místa znovu rozfouknout do české kotliny. Nejenom aby přitahoval, ale aby konejšil.

Jindřiška Smetanová | POHÁDKY Z KAMPY | ilustrace Pavel Skalník | Sláfka, 2007

The post Jindřiška Smetanová. Tucet pohádek z pražské Kampy o tom, jak tam bývalo krásně first appeared on Čítárny.