Malá mořská víla. Koncem května 2020 pomalovali neznámí vandalové na rudo Malou mořskou vílu v Kodani. Rasismus to prý není, i když podle pohádkáře Andersena zachránila bílého mladíka, ale prý je to hrozba Dánsku, aby zakázala lov velryby u Faerských ostrovů.

Stupidita malých skupin levicově-liberálních aktivistů nezná hranic.
Ničí sochu Kolumba, strhnou sochu zakladatele USA Washingtona na University of Washington stejně jako sochu prezidenta Jeffersona Davise nebo Ulyssese Granta. Chtějí dokonce likvidaci hymny USA, pokud USA nedá komunistickým aktivistům v Black Live Mattres co požadují, tak spálí a zničí celou zem a nahradí ji svým systémem, jak řekl jejich vůdce v NY Newsom.

Ničení a rabování měst provází všechny ty “mírumilovné a protirasistické” levicové demonstrace v amerických a evropských městech, které ve svém důsledku vyvolávají nenávist, ale hlavně mají za úkol destabilizovat americkou společnost před americkými prezidentskými volbami.

Poničení populární pohádkové postavy H. Ch. Andersena se hodí k propagaci. Malou mořskou vílu zná nejen v Dánsku každý.

Není to ovšem poprvé, co Malá mořská víla byla poničena.
Od instalace v roce 1913 byla poničena víckrát. Např. v roce 2004 při demonstracích proti vstupu Turecka do Evropy byla také postříkána barvou, pak svržena do moře a později pokryta burkou.

Dánsko 2025. Další Malá mořská víla má být odstraněna úplně!!!
„Dánsko hodlá odstranit „pornografickou“ sochu mořské panny“: Dánové (kteří??) označili ženské tělo sochy za „ošklivé“.
“Dánská agentura pro paláce a kulturu údajně odstraňuje 4×6 metrů velkou sochu Den Store Havfrue (Velká mořská panna) z pevnosti Dragør, která je součástí bývalého námořního opevnění v Kodani, protože neodpovídá kulturnímu dědictví této památky z roku 1910.”
Píše The Guardian

The post Malá mořská víla. Anderson netušil jakou stupiditu bude pohádka vyvolávat first appeared on Čítárny.

Řeknu to na rovinu. Nechápu jak souvisí básník Jan Skácel, jeho poezie a nerezové trubky. I když moravský básník je svou přímočarou a zemitou poezií velmi oblíbený, v žádné své básní trubky neopěvuje a pravděpodobně k nim ani neměl poetický vztah. Jedině s výjimkou heveru (trubkovitého skla, pro tahání vína ze sudu), kterou vinaři používají v příjemném rituálu koštování. Proč právě takový paskvilový produkt nakonec vyhrál?

O důvodech brněnské poroty, jež vyhodnotila trubkovitou sochu Jiřího Sobotky jako vítěznou, čteme v PL (28. 5. 2015) kuriózní vysvětlení:

“Celkové pojetí je silně ovlivněno současnou estetikou 3D modelování, která se dnes dostává ke slovu nejen v oblasti sochařství, ale především v odvětví produktového designu.”

A autor dál dílo porovnává s údajně úspěšným projektem národního kýčaře Davida Černého, jehož podobně znetvořený, otáčivý portrét France Kafky (Praha, Quadrio) musel být původně určen pro kolotočářskou společnost v Hornídolní.

Vypadá to, že uměleckost a estetičnost na veřejném prostranství, které by měly být hlavními kritériemi hodnocení, je zde bez okolků nahrazeno produktem, ke kterému se směřují hodnotící argumenty stejné, jako u kelímku na jogurty.
Jako velmi komické vyznívá další konstatování poroty, že:

“struktura povrchu kopírujícího tvar básníkova obličeje je oživena průhledy skrz jednotlivé komponenty a umožňuje tak jak živou interakci objektu s okolím, tak neotřelý interpretační rámec: návštěvník parku může vnímat okolní realitu prizmatem básníka.”

A nakonec, skutečná bomba.
QR kod, který bude na díle přítomen, má seznámit návštěvníka s dílem autora a jeho životem. Pokud ovšem návštěvník má patřičný app a phone, aby si data mohl stáhnout. Jinak smůla. Nebude mít tušení, před čím stojí. Ano je to socha Jana Skácela, která s jeho dílem nemá nic společného.

Podtrženo a sečteno:
Už při prvním pohledu na “dílo” je jasné, že hlavním kritériem nebyla uměleckost ani smysluplnost a už vůbec ne úcta k básníkovi, ale limitující finanční částka silně komunikující s limitem myšlení kvalifikované poroty. V Brně tak vznikl za dva a půl miliónů korun neobyčejný kýč. (původně několik set tisíc korun) Ten spolu s podivnou sochou Mozarta nebo s dalším povedeným kýčem, žárovkami na Malinovského náměstí, ocení každý facebookovský návštěvník, protože se před nimi dobře dělá selfie.
My ostatní musíme být nadšeni, že poprvé na světě se budeme moci seznámit s dílem a myšlením moravského barda skrze nerezové trubky a vlastního mobilu. Zároveň svým nadšením přispějeme “k ozvláštnění a kultivaci daného prostoru.”

Od října 2016 je v Brně další povedená taškařice brněnských radních, podobně jako trapně stupidní propagační video, lákající k návštěvě Jihomoravského kraje především dementní návštěvníky.
A jsme konečně doma. Známe hlavní důvod, kterým se různobarevní soudruzi z brněnské radnice řídí.

The post Jan Skácel Kýčovitý. Brno má další paskvil z nerezových trubek. Prý pocta básníkovi first appeared on Čítárny.

Památník Lidice. Akademická sochařka Marie Uchytilová realizuje svůj životní sen a vytváří sochy dětí zavražděné německými vojáky. Sousoší bylo vytvořeno v letech 1969-1992. Sochařce pomáhal její manžel J.V. Hampl. Sochy byl odlity do bronzu v letech 1994-2000.

Sen autorky paní Marie Uchytilové realizoval památník Lidice do bronzu až po její smrti její manžel, pan J.V.Hampl. 10. června 2000, den 58. výročí lidické tragédie se stal dnem slavnostního odhalení posledních sedmi soch.
Originál sádrové modely dětí jsou vystaveny v kostele Zvěstování Panny Marie v Mariánské Týnici. Sádrové modely dětí byly přemístěny do Národního památníku II. světové války v Hrabyni.
Akademická sochařka Marie Uchytilová je také známá svým výtvarným ztvárněním klasické československé koruny.

Z rozkazu K.H. Franka němečtí nacisté vyhladili středočeskou obec Lidice jako odvetu na českém lidu za atentát na Heydricha.
Stalo se tak dne 9. června 1942, když zuřila Druhá světová válka.
Z celkového počtu 503 obyvatel obce bylo zabito, nebo zahynulo v koncentračních táborech 340 lidí: 190 mužů, 60 žen a 88 dětí.
Děti, kromě několika vybraných k poněmčení, byly poslány do vyhlazovacího tábora Chełmno, kde byly bestiálně otráveny výfukovými plyny v jedoucím uzavřeném autě.

Marie Uchytilová. Lidice.

Dokud jsou ještě na světě otevřené dveře.

Nevyčítej mi mé otevřené dveře
Nevyčítej mi, že každému, kdo zaklepe
bude v mém domě otevřeno…….
Neptám se kdo přichází a odkud
Stojím na svém místě
na kterém jsem se rozhodla stát !

Neporoučejte mi
koho smím vpustit a koho nesmím vpustit !
Neuvažuji o věcech zbytečných
je velmi málo času…….

Kdo chce vstoupit – ať vstoupí…….
Je-li jeho úmysl čistý –
není-li jeho úmysl čistý –
je výhradně věcí jeho svědomí
Nechat ho vstoupit
je výhradně věcí mého svědomí…….

Jsem pekař, který peče chleba
neptám se kdo přichází, aby koupil můj chléb..
Možná řekne, že chléb je dobrý
možná řekne, že chléb je špatný
Peču svůj chléb pro toho kdo přijde
jak nejlépe umím……….

Bude-li jíst můj chléb
daruje-li můj chléb
zahodí-li můj chléb
nic o tom nevím………
Vždy přijde někdo
kdo potřebuje můj chléb…….

Jsem herec a tanečník
hraji a tančím
pro každého kdo je v hledišti…..
Nevím kdo sedí uprostřed
nevím kdo sedí v první řadě

nevím kdo sedí vzadu
nevím kdo je dobrý a kdo zlý
Hraji a tančím pro něj
jak nejlépe umím………

Jsem lékař – přinesli plačící dítě
Neptám se čí je to dítě
Neptám se je-li z naší země
nebo z cizí země
Ptám se co se mu stalo –
pomohu mu jak nejlépe umím…..

Pracuji neustále. – Jsem sochař –
mám mnoho práce…….
Přijde-li kdokoliv – přeruším práci
protože to co mu mám říci
je stejně důležité
jako to co dělám

Všechno co dělám
dělám pro toho, kdo přichází….
Vítám jej přichází-li ze sousedství
Vítám jej přichází-li ze vzdálené země
Mnoho let je můj dům
domem otevřených dveří……

Mír visí na pavoučím vlákně
Musím všem mnoho říci !
Každý rozumí mé řeči –
moje sochy mlčí ve všech řečích světa
Dělám své sochy pro každého kdo přijde
jak nejlépe umím……….

Dělám své sochy pro každého komu se líbí
a pro každého komu se nelíbí
Dělám své sochy jak nejlépe umím
Všemi jazyky světa mlčí mé sochy
které dělám pro Vaše děti………

Vstupujte lidé do mých otevřených dveří –
dokud jsou na světě otevřené dveře……
Slzy všech lidí jsou bez rozdílu pleti
k nerozeznání stejné………
Dívejte se lidé na sochy mých dětí
životy všech dětí visí na pavoučím vlákně !!

Postůjte lidé a slyšte poselství
dětí zavražděných válkou !
A pospěšte říci ostatním
že všechno visí na pavoučím vlákně !!
Vím to ! Ale neumí dělat nic jiného
než sochy dětí – jak nejlépe umím…….

Píseň deště ….

Žal, hlad a žízeň …. Temno půlnoci
jak kámen náhrobní. Spí Ravensbrück
Šum deště nad střechami tlumí vzlyk
Nižádná naděj, stéblo pomoci
a v nedohlednu pablesk svítání ….
Maminka z Lidic hlavu zoufající tiskne do dlaní

Žal, hlad a žízeň …. Temno bezedné
déšť stopy krve smývá z nádvoří –
tu potemnělou krev, co tekla v poledne ….
Maminka z Lidic s deštěm hovoří :
“Neoslyš matku! Lidská srdce vlčí
na naši prosbu – kde jsou děti – mlčí !”

“Svobodně můžeš bloudit po kraji
po kterém naše drahé děti vláčí,
nešťastné, hladné,zbědované k pláči
Ztracené děti co si nehrají ….
co se teď někde choulí bez útěchy
Najdi nám, najdi smutné jejich střechy ….

Žal, hlad a hrůza … Temno bez konce
jak kámen náhrobní. Spí Ravensbrück
Umlkl chvíli třesk a hluk a křik
Maminka z Lidic šeptá tichounce
slova svých písní chvějícíma rtoma
– co zpívala doma ….

Hajej spinkej drahý synku
přestaň plakat pro maminku
Nechej si zdát o medvídku
o zahrádce plné kvítků ….
Skolébá tě moje píseň –
utajená v písni deště – jsi-li ještě ….

Tisknu v duchu tvojí ručku
Zase budeš u maminky ….
Budeš stavět vodní mlýnky
u nás doma – po potůčku ….
Nebolí tě ouško dítě ?
Je to hrozné – vzali mi tě !

Jak nám bylo dobře v loni ….
Přeblažené šťastné chvilky ….
Nesla jsem tě do postýlky
když jsi usnul pod jabloní ….
Moje písně déšť ti zpívá ….
Pomalu se rozednívá

Maminko má nespím dosud ….
Jaký máme hrozný osud !
Maminko má – mě se stýská.
Šťastná byla naše víska ….
Slyším kvokat naše slípky ….
Voní seno – voní sýpky ….

U nás doma – víš jak voní
čerstvý chleba – plástev medu –
květy v sadě na jabloni ….
Zapomenout nedovedu ….
Maminko má, nespím ještě –
posloucháme píseň deště ….

Žal, hlad a bolest …. Temno na duši
jak na dně hrobu už. Spí Ravensbrück ….
“Kdyby tak věděl muž!” – tu zazní dětský křik
až všechno přehluší ….
Hroníku – poslední lidické dítě –
před zrakem matky zabili tě !

Kolébky není – ani hrobů není –
žal, smrt a hrůza – úděl každodenní
Hasnoucí naděj – v nedohlednu spása
a úzkost strašlivá mi srdce drásá ….
Dítě mé – Hroníku! Boženko! – Tatínku !!
Nikdy už! – Už nikdy – pro naši vzpomínku !!

The post Lidice. Vyhlazení vesnice německými okupanty a památník zavražděných dětí Marie Uchytilové first appeared on Čítárny.

O současnosti coby „zlaté éře dinosauří paleontologie“ se mluví již nějaký ten rok. Je to ale pravda? Skutečně prožíváme období největšího rozkvětu poznání této skupiny druhohorních plazů? Osobně se domnívám, že tomu tak skutečně je.

Nejen, že máme nyní k dispozici nejmodernější technologie pro detailní výzkum dinosauřích fosilií, ale je také objevováno množství nových lokalit a na výzkumu samotném se podílí dosud nejvíc lidí v historii paleontologie. Úplně nejlepším a nejpřesvědčivějším indikátorem této skutečnosti je ale prostý počet nových druhů dinosaurů, popisovaný v posledních letech.

Již v roce 1990 publikoval americký paleontolog Peter Dodson studii nazvanou Counting dinosaurs: How many kinds were there? (Sčítání dinosaurů: Kolik jejich druhů existovalo?), v níž ukázal, jak výrazně se zvýšil počet nově popsaných dinosaurů za posledních 20 let (mezi lety 1970 až 1990).[1] Oproti předchozím 146 rokům od formálního popisu prvního dinosaura (1824 až 1969), kdy to bylo celkem 170 platných rodů, popsali paleontologové za pouhých dvacet let následujícího období celých 115. To znamená, že přes 40 % všech do té doby popsaných dinosauřích rodů bylo uvedeno do vědeckého povědomí v pouhých posledních 12 % celkové doby od popisu prvního dinosaura.[2]

Téměř polovina všech známých dinosaurů tedy byla v době vydání studie popsána zhruba v poslední osmině celkové doby trvání výzkumu dinosaurů. Dodson s kolegou publikoval aktualizovaný výčet ještě v roce 2006, ten už však nyní můžeme pominout.[3]Snadno přitom dokážeme zjistit, zda je v současnosti situace v tomto směru ještě lepší, a zda tedy skutečně žijeme ve „zlatém věku dinosauří paleontologie“.

Pojďme se nyní podívat na posledních zhruba dvacet let (2000 – 2019) a vytvořit podobnou, ale aktualizovanou statistiku. Jaký bude její výsledek? Mějme přitom na paměti, že číselné údaje mohou být zatíženy menší statistickou chybou i faktem, že na vědecké platnosti některých započítaných taxonů se paleontologové nemohou dodnes s naprostou jistotou shodnout.

Jedním z dinosaurů, které popsal sám autor statistiky z roku 1990 Peter Dodson, je i vývojově primitivní ceratopsinní ceratopsid Avaceratops lammersi, formálně popsaný v roce 1986. I tento menší rohatý dinosaurus z Montany, žijící v době před 77 miliony let, byl tedy zahrnut do původní statistiky. Na snímku odlitek kostry ve filadelfské Akademii přírodních věd. Kredit: Daderot, Wikipedie (volné dílo)

Čísla mluví jasně. Z celkového počtu 1067 vědecky platných druhů, popsaných dle mé osobní statistiky celkově od roku 1824, tvoří druhy popsané v posledních dvou desetiletích, tedy přibližně od počátku nového století a tisíciletí, skutečně velký podíl.
Konkrétně bylo v roce 2000 popsáno 19 platných druhů. V roce 2001 to bylo 26 druhů, v roce 2002 pouhých 10 platných druhů, v roce 2003 již 32 druhů, v roce 2004 21 druhů a v roce 2005, kdy jsem zakládal tento blog, to bylo již 33 druhů a o rok později dokonce 36.

V roce 2007 to bylo rovných 30 druhů, o rok později 21 druhů a v roce 2009 to už bylo 42 nových druhů. V rekordním roce 2010 to bylo 64 nových druhů, o rok později pak 50 druhů a v roce 2012 38 nových druhů. Rok 2013 přivítal 40 nových druhů a rok 2014 36. V roce 2015 bylo popsáno 33 nových druhů, o rok později o jeden méně (32) a v roce 2017 pak 41. V loňském roce to bylo 38 nových druhů a letos (pouze ke konci července 2019) pak prozatím 32 druhů.

Součtem dostaneme číslo 674 druhů, což znamená, že za posledních 20 let, tedy v posledních 10,2 % času od prvního popisu bylo představeno světu neuvěřitelných 63,2 % známých dinosauřích druhů!
Téměř dvě třetiny všech dinosaurů tedy byly popsány pouze v posledních dvou dekádách. Z toho v posledních deseti letech (2010 až zatím 2019, zhruba 5,1 % celkové doby) to bylo 404 druhů. I to činí ohromný podíl z celkového počtu, konkrétně 37,9 %. Více než třetina dinosaurů byla tedy objevena za posledních deset let, ačkoliv první z nich byl popsán již před téměř dvěma stoletími! Průměrně bylo také za poslední dekádu v každém dílčím roce popsáno v průměru více než 40 nových druhů, a to ještě letos nejsme s počty zdaleka u konce.
Za jediný rok je tedy v poslední době popsáno víc dinosauřích druhů, než kolik vědci představili světu za několik desetiletí během prvních objevů v 19. století.

Otázkou je, kolik nových druhů ještě můžeme objevit?
Podle jedné studie z roku 2016 existovalo v průběhu druhohor maximálně necelých 2500 druhů dinosaurů, což by znamenalo, že se již skutečně blížíme k maximu možného z hlediska objevů a popisů nových druhů.[4] Ještě snad někdo pochybuje, že právě nyní žijeme ve zlatém věku dinosauří paleontologie?

Short Summary in English: Of about 1067 valid dinosaur species (as of July 2019) about 674 (or 63.2 %) were described in the last 20 years. In the last 10 years (2010-2019) 404 valid species were described so far, which makes 37.9 % of their total number. We are truly living in the golden age of dinosaur paleontology.

Odkazy:

VLADIMIR SOCHA / DINOSAURUSbLOG >>

https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_dinosaur_genera

http://www.polychora.com/dinolist.html

https://paleobiodb.org/

[1] Viz odkaz https://www.vet.upenn.edu/people/faculty-clinician-search/PETERDODSON

[2] Dodson, P. (1990). Counting dinosaurs: how many kinds were there? PNAS, 87: 7608-7612. doi: https://doi.org/10.1073/pnas.87.19.7608

[3] Wang, S. C. & Dodson, P. (2006). Estimating the diversity of dinosaurs. PNAS, 103(37): 13601–13605. doi: 10.1073/pnas.0606028103

[4] Starrfelt, J.; Liow, L. H. (2016). „How many dinosaur species were there? Fossil bias and true richness estimated using a Poisson sampling model“. Phil. Trans. R. Soc. B., 371 (1691): 20150219. doi: 10.1098/rstb.2015.0219

The post Proč většina dinosaurů byla objevena až v posledních dvaceti letech first appeared on Čítárny.

Přece jen se ještě jednou vracíme k osobnosti Zdeňka Buriana, i když jen velkou oklikou – také druh Tyrannosaurus rex, stejně jako mnohem méně známá Stegopelta landerensis, byl vědecky popsán v roce umělcova narození, tedy 1905.

Když byl koncem října 1905 druh T. rex oficiálně představen světu, malému Zdeňkovi bylo teprve 8 měsíců. Z gigantického teropodního dinosaura, kterého později mnohokrát výtvarně ztvárnil, by měl určitě velkou radost už tenkrát – a to ještě neznal Scottyho!

K objevu tohoto možná největšího známého suchozemského dravce všech dob totiž došlo až přesně deset let po umělcově smrti.
Psal se rok 1991 a v pustinách kanadské provincie Saskatchewan pracoval tým paleontologů z Royal Saskatchewan Museum v hlavním městě provincie Regina. Doprovázel je také profesor střední školy ve městě Eastend, jistý Robert Gebhardt. Právě on měl to štěstí spatřit po téměř 68 milionech let pozůstatky obřího exempláře tyranosaura, který bude později znám jako Scotty (nebo také pod katalogovým označením RSM P2523.8).

Fosilie objevil v sedimentech pozdně křídového souvrství Frenchman dne 16. srpna 1991, ale teprve v červnu roku 1994 mohly začít vykopávky, vedené opět zmíněným muzeem z města Regina.[1] Gebhardt se dokonce zprvu domníval, že se jedná pouze o jakési železité konkrece a nikoliv o fosilní kosti, což se později ukázalo jako mylné. Vedoucím vykopávek byl Rob Borden a jeho kolegové Tim Tokaryk a John Storer, kteří byli přítomní i při Gebhardtově objevu fosilií.

Nápadně velké rozměry zkamenělých kostí byly lákavé a nový jedinec tyranosaura byl ihned označen za jednoho z největších známých exemplářů druhu T. rex, později často porovnávaného s proslulou Sue z Chicaga.
Bohužel se ale ukázalo, že vyprostit celou fosilii nebude vůbec jednoduché, protože byla uvězněna v železitém pískovci a nebylo snadné jednotlivé kosti kvalitně a bezpečně očistit a vypreparovat. Paleontologové pracovali na tomto exempláři celých dvacet let a několikrát se na lokalitu objevu vraceli, aby získali další, dosud chybějící fragmenty fosilních kostí a zubů.[2]
Celý proces také značně zpomalila výrazná velikost jednotlivých částí kostry.

Pro jednoho z pouhých 12 v té době známých poměrně kompletních jedinců tyranosaura se brzy vžila přezdívka Scotty, a to podle lahve skotské whisky, kterou členové týmu objevivšího kostru na oslavu svého nálezu popíjeli.[3] Scotty je nyní jednou z nejkompletnějších tyranosauřích koster na světě, a to zhruba z 65 až 70 % (podle objemu kosterního materiálu).[4]

V roce 2010 začal mladý paleontolog Scott Persons z Univerzity v Albertě zkoumat a měřit jednotlivé kosterní části různých exemplářů druhu T. rex se záměrem zjistit, který z nich byl skutečně největší.

Tento výzkumný projekt byl ukončen až na jaře 2019, kdy na základě obvodu stehenní kosti Scottyho Persons doložil, že se pravděpodobně jednalo o nejmohutnějšího známého jedince druhu T. rex vůbec. Měl být ještě zhruba o 5 % hmotnější než dosud rekordní Sue, a to konkrétně svými 8870 kg vůči 8460 kg u exempláře z Jižní Dakoty. Odhadovaná délka rovných 13 metrů rovněž Scottyho zhruba o 70 cm staví do popředí před slavnější Sue, objevenou o pouhý rok dříve.
Problém je pouze v tom, že jednotlivé kosterní fragmenty u různých jedinců tyranosaurů se velikostně liší a rozdíl 5 % je příliš malý na to, aby šlo snadno vyloučit statistickou chybu. Jinými slovy, nevíme s jistotou, zda skutečně byl Scotty větší než Sue, jejich velikost je přibližně stejná. Máme tedy před sebou nejméně dva jedince druhu T. rex, u nichž tělesná hmotnost pravděpodobně výrazně přesáhla 8000 kilogramů, což z nich činí jedny z největších známých suchozemských predátorů (a teropodních dinosaurů) vůbec.[5]

Pokud bychom brali výpočet hmotnosti od Personse a jeho kolegů za bernou minci, pak můžeme konstatovat, že Scotty byl téměř 4,5 milionkrát těžší než nejdrobnější současný teropod kalypta nejmenší[6], více než 20 tisíckrát těžší než nejmenší známý druhohorní teropod Microraptor zhaoianus[7] a více než stokrát těžší než průměrný dospělý muž.

Scotty by také vyvážil asi osm osobních automobilů, dva středně velké slony africké a nákladní automobil. Histologický výzkum kostí dále odhalil, že Scotty byl nejspíš velmi starý exemplář, který zahynul ve věku kolem 30 let (Sue se dožila „jen“ asi 28 až 29 let). Není jisté, zda se jednalo o samce či samici, zajímavý je ale objev patologií na kostře (zlomené a znovu srostlé pravé žebro, ocasní obratel a otvor za očnicí), které dokládají, že i tento jedinec byl pokousán jiným tyranosaurem.
Nechybí také možné doklady o parazitické infekci prvokem, vzdáleně příbuzným bičence drůbeží, v podobě otvorů na čelistech.[8] Tato pravěká obdoba trichomoniózy byla zřejmě specifická pro druh T. rex a jeho nejbližší vývojové příbuzné, protože se s ní setkáváme zejména u tohoto druhu.[9]

Scotty je dnes k vidění nejméně ve dvou trvalých expozicích (v Eastendu a Regině) a replika jeho kostry už byla vystavována v Japonsku i jinde. Do budoucna se zřejmě bude jednat o jednu z nejslavnějších fosilií dravého dinosaura na světě, konkurující i proslavené Sue.

Pohled na repliku kostry „Scottyho“ v instituci T.rex Discovery Center z jiného úhlu. Ať se ale podíváte jakkoliv, nepochybně vás ohromí svou mohutností a celkovými rozměry. Samotná stehenní kost tohoto tyranosaura je dlouhá 133 cm a váží kolem 90 kilogramů. Scotty žil v období nejsvrchnější křídy (geologický stupeň maastricht), asi před 68 až 66 miliony let a dožil se věku kolem 30 let. Dosud není jisté, zda šlo o samce nebo samici.

Kredit: Muhsatteb; Wikipedie (CC BY-SA 4.0)

Titulní foto: Tyrannosaurus rex, Muzeum ROM, Toronto, credit Mik Herman

Odkazy:

https://blogs.scientificamerican.com/laelaps/is-scotty-the-biggest-t-rex-maybe-not/

https://en.wikipedia.org/wiki/Specimens_of_Tyrannosaurus#%22Scotty%22:_RSM_P2523.8

https://www.smithsonianmag.com/smart-news/meet-scotty-largest-and-longest-lived-t-rex-ever-found-180971808/

https://www.royalsaskmuseum.ca/trex

https://www.newscientist.com/article/2197485-huge-t-rex-fossil-suggests-many-dinosaurs-were-bigger-than-we-thought/

———

[1] Viz odkaz https://royalsaskmuseum.ca/trex/visit/exhibits/the-cretaceous

[2] Viz odkaz https://www.nytimes.com/2019/03/28/science/scotty-t-rex-fossil.html

[3] Viz odkaz https://www.folio.ca/paleontologists-identify-biggest-tyrannosaurus-rex-ever-discovered/

[4] W. Scott Persons, Philip J. Currie & Gregory M. Erickson (2019). An Older and Exceptionally Large Adult Specimen of Tyrannosaurus rex. The Anatomical Record. doi: https://doi.org/10.1002/ar.24118

[5] Viz odkaz https://www.nationalgeographic.com/science/2019/03/worlds-biggest-t-rex-found-in-canada-scotty-dinosaur/

[6] Viz odkaz http://animaldiversity.org/accounts/Mellisuga_helenae/

[7] Benson, R. B., Hunt, G., Carrano, M. T., Campione, N. and Mannion, P. (2018). Cope’s rule and the adaptive landscape of dinosaur body size evolution. Palaeontology, 61: 13-48. doi:10.1111/pala.12329

[8] Viz odkaz https://www.cbc.ca/news/canada/saskatchewan/sask-scotty-trex-biggest-ever-1.5068830

[9] Wolff, E. D. S.; Salisbury, S. W.; Horner, J. R.; Varricchi, D. J. (2009). Hansen, D. M. (ed.). „Common Avian Infection Plagued the Tyrant Dinosaurs“. PLoS ONE. 4 (9): e7288. doi: 10.1371/journal.pone.0007288

The post Jak byl objeven tyranosaurus Scotty a je skutečně nejmohutnější ze všech? first appeared on Čítárny.

Překvapivé čtivá kniha o posledních dinosaurech, jejich náhlého zániku a neuvěřitelného zmrtvýchvstání v posledních sto třiceti letech. Je až neuvěřitelné, kolik podrobností o životě dinosaurů i jejich současníků dokázali vědci zjistit. Dnes již nemusí používat jen krumpáče a kladívka – při zkoumání dinosauřích fosílií se uplatňují také počítače a laboratorní chemikálie. Paleontologové již odhalili takové anatomické detaily dinosaurů, se až tají dech.

Dobrodružná cesta do prehistorie
Kdo by se alespoň jednou v životě nechtěl podívat do prehistorie jako hrdinové filmu Cesta do pravěku? Kdo by nezatoužil, podobně jako hrdinové Jurského parku, setkat se majestátními dinosaury? Sáhnout si na jejich hrubou kůži, cítit jejich horký dech, poslouchat dusot jejich masivních nohou…
Nic takového bohužel zatím není možné, a na tom se zřejmě nic nezmění ani v budoucnu. Přesto se podobně smělé vizi můžeme alespoň částečně přiblížit.

Na naší planetě jsou totiž stále místa, na která jako by čas zapomněl. Jedním z nich jsou vyprahlé liduprázdné pustiny východní Montany na severu Spojených států amerických.
Právě odtud byla v uplynulých třinácti desetiletích popsána celá plejáda posledních dinosaurů z konce období křídy. Populární a fantastičtí tvorové jako Tyrannosaurus, Triceratops nebo Ankylosaurus obývali před více než 65 miliony let zdejší ekosystémy a zanechali po sobě miliony roztroušených fosilizovaných kostí nebo koster v různém stadiu kompletnosti. Tato kniha přináší poutavý a detailní pohled na poslední dinosaury z geologického souvrství Hell Creek, tedy od Pekelného potoka.

Autor knihy, který se v létě roku 2009 sám aktivně podílel na vykopávkách v Montaně, vám představí historii místních výzkumů i samotné dinosaury, jejichž zkameněliny patří dodnes k nejúžasnějším odkazům druhohorní éry.

Dinosauři od Pekelného potoka / Vladimír Socha / ilustrace Vladimíra Rimbaly + obrazová příloha, 200 stran / Motto, 2009

Vladimír Socha je absolventem Pedagogické Fakulty Univerzity Hradec Králové. Od září roku 2007 pracuje jako pedagog, od roku 2013 pak také jako odborný pracovník na královéhradecké Hvězdárně a planetáriu. Zároveň se věnuje četným aktivitám zaměřeným na popularizační, přednáškovou a literární činnost. V současnosti je autorem osmi vlastních knih o dinosaurech (viz níže), tří brožurek s tematikou pravěku a přispěvatelem několika populárně-naučných periodik.

„Dotýkat se pozůstatků živočicha, proti jehož stáří například ani celá doba existence egyptských pyramid nepředstavuje víc než mrknutí oka (z pohledu dinosaurů nehraje doba několika tisíciletí vůbec žádnou roli) je prostě fantazie. Samozřejmě však asi jen pro toho, kdo umí takovou nevšední situaci ocenit. Účast v roli dobrovolníka na vykopávkách v americké Montaně byla pro všechny z nás nepochybně poctou a trochu i splněním dětského snu.“
Vladimír Socha

Ukázky z knihy: Jak rychle tyranosauři běhali?

Velmi zajímavou problematikou je také rychlost pohybu těchto velkých teropodů.
Problematika lokomoce velkých dravých dinosaurů patří k nejoblíbenějším tématům celé dinosauří biomechaniky. Kdo by si ostatně při vzpomínce na film Jurský park nevybavil scénu, kdy obří dravec pronásleduje ujíždějící džíp až do rychlosti kolem 50 km/h? Na druhou stranu však známe také rekonstrukce kolosálního dvounohého dinosaura coby pomalého, rozvážně kráčejícího tvora neschopného rychlých reakcí a pohybů.
Kde se tedy skrývá pravda?
Byl Tyrannosaurus rozeným sprinterem nebo spíše zásadovým chodcem? Můžeme tyto informace z pouhých fosilních kostí nějakým způsobem vydedukovat? Stroj času zatím nemáme, proto nemůžeme nikdy vyslovit definitivní verdikt. Jedno je však při současném stavu znalostí téměř jisté. Skutečnost leží nejspíš někde uprostřed mezi oběma zmíněnými extrémy.

Americký paleontolog Henry Fairfield Osborn, který druh Tyrannosaurus rex v roce 1905 popsal, byl ohromen tím, jak dlouhé a relativně štíhlé končetiny tento teropod měl.
Sám dokonce napsal, že v případě tohoto dravce šlo o „kombinaci ničivé síly a rychlosti“. Rozhodně tedy neplatí, že čím blíže současnosti, tím výše se pohybovaly odhady rychlosti a pohybových dovedností tyranosaura. Vůbec nejodvážnější byl v tomto ohledu známý paleontologický rebel Robert T. Bakker (nar. 1945), který již v 80. letech navrhl pro populárního dinosaura maximální rychlost přes 65 nebo dokonce 80 km/h! Takový silně nadsazený údaj můžeme pochopitelně smést ihned ze stolu.
Suverénně nejrychlejšími dinosaury byli ornitomimosauři, tedy “pštrosí dinosauři”, velmi lehce stavění běžci s nápadně štíhlýma a dlouhýma nohama. Rychlost byla jedinou jejich ochranou před velkými tyranosauridy, žijícími ve stejných ekosystémech. Je pravděpodobné, že při běhu dosahovali rychlosti v rozmezí 50-80 km/h. Ornitomimosauři byli ovšem (až na výjimky) elegantní a štíhlí tvorové s hmotností maximálně několika set kilogramů, nikoliv šestitunoví obři! Vezmeme-li tedy v úvahu základní fyzikální a biomechanické zákonitosti, musíme odhady pro takto těžkého tvora výrazně snížit.

Tyrannosaurus vážil zhruba tolik, co dospělý slon africký (Loxodonta africana), není tedy od věci vzít v úvahu lokomoční schopnosti tohoto recentního chobotnatce.
Ostatně žádné jiné zvíře daných rozměrů se již po souších naší planety nepohybuje, snad s výjimkou o trochu menšího slona indického (Elephas maximus). Na základě toho, co víme o fyzikálních limitech sloního pohybu, můžeme směle konstatovat, že jakýkoliv údaj nad 50 km/h je pro dospělého jedince tyranosaura prakticky nemyslitelný. Sloni dokážou vyvinout maximální rychlost hbité chůze kolem 25 km/h (opravdu chůze, protože chobotnatci v pravém smyslu běhat nemohou, stále mají alespoň dvě končetiny v kontaktu s podložkou).
Vědecky nepotvrzené pozorování lovců a zoologů v terénu hovoří dokonce o rychlostech kolem 40 km/h, což už se rovná špičkovým lidským sprinterům. Při srovnání slonů s vyhynulým teropodem je však nutná kritičnost a je třeba nedopouštět se vytváření přehnaných paralel. Tyrannosaurus byl bezpochyby bipední (dvounohý) živočich, jehož tělesný tvar, proporce nohou i umístění těžiště těla se od sloních proporcí výrazně liší.

The post Dinosauři od Pekelného potoka. Vynikající popularizující kniha Vladimíra Sochy first appeared on Čítárny.

Ve své skvělé knize Největší show pod Sluncem britský evoluční biolog Richard Dawkins přesvědčivě předkládá důkazy pro evoluční teorii a na konci textu uvádí také tristní výsledky výzkumu obeznámenosti americké veřejnosti s některými základními fakty o přírodě. Dawkins v dodatku knihy píše, že v letech 1982 až 2007 se v anketách téměř polovina (40 až 47 %) dotazovaných respondentů vážně domnívala, že Země a lidstvo jsou mladší než 10 000 let.

Ve Velké Británii, autorově domovské zemi, byla sice situace lepší, ale s více než pětinou (22 %) respondentů rovněž nevěřících v dějiny delší než 10 tisíciletí je výsledek opět alarmující. Tato fakta samozřejmě úzce souvisejí s otázkou kreacionismu (s nímž podle Dawkinse plně souzní asi 40 % všech Američanů), kterou se zde ale zabývat nebudeme.

Spíše si ještě připomeneme jeden Dawkinsem citovaný výzkum, který už bude přímým odrazovým můstkem k aktuální události.
Na dotaz, zda „dávní lidé žili ve stejné době jako dinosauři“, odpovědělo neuvěřitelných 42 % tureckých respondentů kladně. Lepší je situace například v České republice (souhlasí 15 % dotázaných) nebo ve Švédsku (souhlasí 9 %).[1] Uspokojivý výsledek by však měl být hluboko pod pěti procenty.

Každopádně ve světle těchto poznatků zajímavě vyzní i nový výzkum, jehož výsledky byly před několika dny publikovány ve Spojených státech. Ty dokládají, že se Dawkins se svým, mírně řečeno, skeptickým pohledem na úroveň znalostí zejména americké populace příliš nemýlil.

Podle zveřejněných dat se totiž bezmála polovina (46 %) Američanů zcela vážně domnívá, že dinosauři ještě nevyhynuli a dosud se s nimi můžeme setkat v některých odlehlých částech světa!
Od kreacionismu zde tedy přecházíme do tematiky poněkud zdivočelé kryptozoologie. Na tomto místě je samozřejmě vhodné doplnit, že dinosaury jsou zde míněni pouze neptačí dinosauři, tedy klasické druhohorní formy – nikoliv ptáci, které v podstatě můžeme považovat za jedinou přežívající skupinu dinosaurů.[2]

Nový výzkum nechala provést společnost Boat Rocker Studios jako reklamní akci na sérii svých dětských animovaných pořadů o dinosaurech s názvem Dino Ranch.[3]
Ani další výsledky nejsou příliš povzbudivé. Z dvou tisíc dotazovaných dospělých Američanů zhruba 40 % stále věří, že dinosauři žili před pouhými 10 000 až 2000 lety a pětina z nich se dokonce domnívá, že vyhynuli teprve před stoletím!
Více než polovina (54 %) dotazovaných pak uvedla, že dinosauři podle jejich názoru žili pouze v Severní Americe a Africe, což je vzhledem k velmi populárním objevům v Číně, Mongolsku nebo Argentině přinejmenším zarážející.[4]

Je až šokující skutečností, jak velké procento populace v západních zemích nemá správnou představu o době existence, vyhynutí i o celkovém významu druhohorních „neptačích“ dinosaurů. Na ilustraci představa pozdně jurského ekosystému na území současného Portugalska s malými ptakopánvými a obřími sauropodními dinosaury. Kredit: Vladimír Rimbala, titulní ilustrace k autorově knize Pravěcí vládci Evropy (nakl. Kazda, 2020).

V průměru si pak dotazovaní byli schopni vybavit pouze čtyři jména dinosaurů (Tyrannosaurus rex přitom jasně dominoval), to už jsou však vcelku očekávatelné výsledky.
Možná překvapivější je skutečnost, že dvě třetiny respondentů nedokázaly identifikovat obrázek sauropoda rodu Brontosaurus a polovina pak dokonce ani ikonického ceratopsida rodu Triceratops.

Spíše humorným příspěvkem do problematiky je statistických šest dotazovaných z deseti, věřících, že byl skutečně vědecky popsán rod „Doyouthinktheysaurus“ (při přečtení vznikne věta „Do you think they saw us“, neboli „Myslíš, že nás viděli?“; což je vtípek, který se objevil i v sérii Jurských parků).
Tato skutečnost však vypovídá spíše o špatné schopnosti vlastního úsudku a získávání relevantních informací respondenty. Smutnější je pak výsledek dotazu na společnou existenci (neptačích) dinosaurů a pravěkého člověka, v níž věří celých 30 % dotazovaných.

Abychom ale zakončili výčet v pozitivním duchu, výsledky také ukázaly, že nové a korektní informace o dinosaurech mnohem lépe než dospělí zpracovávají děti.
Vášeň pro druhohorní plazy je totiž přetrvávajícím fenoménem a ten má navíc spíše vzestupnou tendenci.[5] Tři čtvrtiny dotazovaných dospěláků přímo uvedlo, že jejich děti jsou na tom z hlediska znalosti tematiky dinosaurů mnohem lépe, než oni sami. Taková je tedy realita zcela aktuálního výzkumu ve Spojených státech amerických, zhruba stejně (byť nejspíš o trochu lépe) by na tom měla být také Evropa. Podobný výzkum s téměř identickými výsledky přitom probíhal například již v roce 2015, což dokládá, že jde patrně o setrvalý stav.

Na tomto místě podotkněme, že cílem článku není nikoho zesměšňovat nebo odsuzovat. Jde pouze o zamyšlení se nad možnými konsekvencemi těchto nelichotivých výsledků.
Jistě by přitom někdo mohl namítat, že se o nic důležitého nejedná a dinosauři jsou s výjimkou ptáků již 66 milionů let mrtví[6], proč bychom se tedy o ně měli zajímat? Je přitom pravdou, že v běžném životě se bez znalostí o dinosaurech drtivá většina populace zcela bez problémů obejde, to samé je ale možné říci také o ekologii, globálním oteplování, humanní medicíně a jiných v delším časovém horizontu již velmi důležitých tématech. Není potřeba, aby všichni z nás byli experty ve většině vědeckých oborů, což samozřejmě ani není možné, jistý pevný vědomostní základ by ale převážná část populace v rozvinutých zemích přece jenom měla mít. A pokud si i v roce 2021 téměř každý druhý Američan zcela vážně myslí, že tyranosauři žili ještě v období starověkého Říma nebo dokonce na počátku 20. století, pak je rozhodně něco špatně.

Fosilie dinosaurů v expozicích muzeí i jiných vzdělávacích institucí můžeme obdivovat už téměř dvě století. Přesto ještě dnes téměř polovina Američanů věří, že dinosauři ve své klasické podobě buď vůbec nevyhynuli nebo zmizeli teprve před několika staletími až tisíciletími. Na snímku o dvanáct let mladší autor článku u lebek dvou jedinců druhu Tyrannosaurus rex v prostorách Museum of the Rockies (Bozeman, Montana), dne 12. 7. 2009.
Kredit: Vlastní snímek autora.

Odkazy k dalšímu studiu:

https://www.studyfinds.org/half-americans-think-dinosaurs-still-on-earth/

https://www.fox29.com/news/dinosaurs-definitely-still-exist-survey-says-46-in-us-think

https://www.unilad.co.uk/news/almost-half-of-americans-think-dinosaurs-definitely-still-exist-poll-finds/

https://www.cnet.com/news/um-survey-finds-41-percent-of-americans-believe-humans-and-dinosaurs-lived-together/

https://today.yougov.com/topics/lifestyle/articles-reports/2015/06/18/jurassic-world

———

[1] Dawkins, R. (2011). Největší show pod Sluncem: Důkazy evoluce. Argo/Dokořán (edice zip, svazek 20), Praha (str. 377-383).

[2] Chiappe, L. M. (2009). Downsized Dinosaurs: The Evolutionary Transition to Modern Birds. Evolution: Education and Outreach. 2 (2): 248–256. doi: 10.1007/s12052-009-0133-4

[3] Viz například odkaz https://www.boatrocker.com/boat-rocker-studios/kids-and-family/kids-and-family-details/2020/Dino-Ranch/default.aspx

[4] O’Donovan, C.; et al. (2018). Dinosaurs reveal the geographical signature of an evolutionary radiation. Nature Ecology & Evolution. 2: 452-458. doi: 10.1038/s41559-017-0454-6

[5] Glut, D. F.; Brett-Surman, M. K. (1997). Dinosaurs and the media. The Complete Dinosaur. Bloomington and Indianapolis: Indiana University Press (str. 675–706). ISBN 978-0-253-33349-0.

[6] Schulte, P.; et al. (2010). The Chicxulub Asteroid Impact and Mass Extinction at the Cretaceous-Paleogene Boundary (PDF). Science. 327 (5970): 1214–1218. doi: 10.1126/science.1177265

The post Nedovzdělanost u Američanů ohledně evoluční teorie je katastrofální. Dawkinsonovy příklady first appeared on Čítárny.

Dinosauři byli v mnoha ohledech výjimeční. Nikdy před nimi ani po nich se neobjevili tak dlouzí, vysocí či těžcí suchozemští tvorové. Ale celková velikost je jen jedním z fascinujících aspektů těchto druhohorních plazů. Dinosauří rekordmani vynikali například také největšími a nejdelšími krky, ocasy, trupy, končetinami, hlavami, rohy, zuby či drápy. A rozhodně nejde jen o rozměry – z dosud objevených druhů můžeme vybrat také dinosaury nejstarší, nejmladší, nejrychlejší, nejvíce obrněné, nejrozšířenější nebo třeba nejbizarnější. Právě o nich se dočtete v knize Vladimíra Sochy dinosauři – rekordy a zajímavosti.

Jak velký byl největší dinosaurus v porovnání s autobusem?
Kolikrát objemnější bylo největší dinosauří vejce v porovnání se slepičím?
Jak rychle běhali dinosauří „sprinteři“?
Kolika let se dinosauři dožívali?
Kteří dinosauři dokázali přibrat na váze až 55 kilogramů za jediný den?
Rekordně velká nebo malá jsou také dosud objevená a popsaná dinosauří fosilní vajíčka nebo otisky stop. To vše a mnoho dalšího o extrémech ve světě dinosaurů vám nyní vůbec poprvé takto souhrnně a přehledně nabídne tato kniha.

Dnes už známe i barvu opeření a texturu kůže některých dinosaurů, základní tvar a velikost jejich vnitřních orgánů, přibližnou délku života a tempo jejich růstu, rychlost metabolismu i pravděpodobnou tělesnou teplotu a spoustu dalších úžasných podrobností, nad kterými by paleontologům minulých generací doslova zůstával rozum stát.
V současnosti je popsáno hodně přes tisíc druhů tzv. neptačích dinosaurů, a není tedy od věci vytvořit jakousi jejich Guinnessovu knihu rekordů, abychom mohli obdivovat ty nejzajímavější ze zajímavých. Právě takovou publikací je kniha dinosauři – rekordy a zajímavosti.
Všechny v ní uvedené informace se zakládají na pevných faktech, publikovaných v odborných studiích v prestižních vědeckých časopisech.

Unikátní publikaci doplňují také originální a anatomicky přesné ilustrace výtvarníka a ilustrátora pravěku Vladimíra Rimbaly, které vám představí dinosauří rekordmany jako žádná jiná kniha, která kdy byla přinejmenším v České republice vydána. Už tedy neváhejte a začtěte se do ní – zjistíte, že svět dinosaurů byl ještě více fascinující, než jste si dosud možná mysleli.

Vladimír Socha (* 1. ledna 1982) publicista, pedagog, autor populárně naučné literatury a popularizátor paleontologie i přírodních věd jako takových. je absolventem Pedagogické Fakulty Univerzity Hradec Králové. Od roku 2007 do roku 2015 pracoval jako pedagog a od roku 2013 působí jako odborný pracovník Hvězdárny a Planetária v Hradci Králové. Dlouhodobě se věnuje popularizaci paleontologie, zejména přednáškové i literární činnosti a vystupuje v pořadech Českého rozhlasu a České televize. Je autorem mnoha knih o dinosaurech, pravěku a astronomii a pravidelně přispívá do několika populárně-naučných magazínů a blogů. Jeho webová stránka Dinosaurusblog.com byla roku 2017 nominována na cenu Magnesia Litera a jedna z jím vydaných knih v roce 2016 na cenu Zlatá stuha. Jeho hlavními zájmy jsou paleontologie obratlovců, dějiny přírodních věd, astronomie a historie obecně. V knize DINOSAUŘI – rekordy a zajímavosti uplatnil svoji zálibu v rekordních statistikách všeho druhu a seznamuje čtenáře s mnoha NEJ ze světa dinosaurů.

Vladimír Rimbala (* 26. listopadu 1978) se po ukončení Střední zemědělské školy ve Spišské Nové Vsi a povinné vojenské služby rozhodl cestovat a po různých životních zkušenostech, také po osmi letech strávených na severu Norska, se rozhodl žít v Čechách. Cestování a všeobecný zájem o přírodu, pravěk, historii a umění ho přivedly k ilustrování knih a coby samouka též k vytvoření unikátního stylu kresby a malby. Spolupracoval na knihách a článcích Jaroslava Mareše a Vladimíra Sochy či na tvorbě rekonstrukcí rozličných pravěkých tvorů pro Martina Kundráta.

The post Dinosauři. Rekordy a zajímavosti ze zmizelého světa aneb víte kolika let se dinosauři dožívali first appeared on Čítárny.

Základní problém při odhadování rychlosti pohybu různých organismů je v tom, že jednoduše nemáme k dispozici dostatek dat, změřených rychlostí, filmových sekvencí při maximální rychlosti pohybu nebo přímých měření času při běhu na vyměřené vzdálenosti.

Existují sice neobvyklé pokusy s měřením rychlosti běhu pštrosů nebo gepardů, více údajů máme samozřejmě o závodních chrtech či koních. Pomáhají také kontrolované laboratorní pokusy s pohybem na běžícím pásu (například u pštrosů), některá dlouhodobá pozorování slonů, nosorožců a žiraf v přírodě přitom doplňují naši hrubou představu.

Virtuální modely a anatomické studie zaměřené na kostru a kosterní svalstvo recentních i dávno vyhynulých obratlovců dokreslují další podrobnosti a naše povědomí o této problematice se v posledních letech poněkud zlepšuje. Díky tomu už byla odstraněna některá nesmyslná tvrzrní a u mnoha vyhynulých tvorů jsme získali vůbec první poučené odhady rychlosti pohybu. Jak rychle se tedy pohybují někteří současní živočichové podle posledních zpřesněných odhadů? Zejména o tom poskytuje informace nedávno vydaná vědecká studie profesora evoluční biomechaniky Johna R. Hutchinsona, zaměřená na evoluční biomechaniku obřích suchozemských obratlovců.[1] V této zajímavé práci je uvedeno, že obří rozměry (zde definované jako hmotnost nad 1000 kg) se u terestrických obratlovců vyvinuly v průběhu vývoje přinejmenším třicetkrát.

Při hmotnosti nad 100 až 300 kg přitom u většiny forem dochází k výraznému úbytku schopnosti rychlého běhu a mnohé takové formy dokonce ztrácejí schopnost rychlého pohybu zcela. Při hmotnosti nad jednu tunu už žádný známý savec nedokáže běhat stejně rychle jako například kůň. Maximální hmotnost suchozemského obratlovce je v dosud publikované literatuře udávána ve velmi širokých rozpětích, od velmi malého o „pouhých“ dvaceti tunách (přičemž dnes víme, že i středně velcí sauropodi vážili obvykle více)[2] až po extrémních 1000 tun (hmotnost, které se však patrně nepřiblížily ani největší velryby)[3].

Porovnání kostry člověka a slona afrického, největšího suchozemského tvora současnosti. Přímá pozorování potvrdila, že tito obří chobotnatci dokážou vyvinout rychlost až přes 25 km/h. To přibližně odpovídá maximální rychlosti běhu netrénovaného, průměrně disponovaného člověka. Často uváděné údaje o rychlostech nad 35 km/h se nejspíš nezakládají na pravdě. Kredit: Benjamin W. Hawkins (1860), Wikipedia (volné dílo)

A jak rychle se tedy skutečně pohybují dnešní terestričtí tvorové?
Začněme u těch v současnosti největších suchozemských živočichů, tedy u slonů afrických (Loxodonta africana).[4]
Mnoho lovců a cestovatelů po africkém kontinentu přicházelo dlouhou dobu s historkami o slonech, schopných běhat rychlostí až přes 40 km/h. Důkazem měl být například tachometr terénního vozu, jehož posádka byla údajně chobotnatcem pronásledována. Skutečnost je ale jiná, a to ve více ohledech. Tak například sloni klasickým způsobem běhat nedokážou, dle starší definice druhů pohybu umí pouze rychle chodit (nenastává u nich tzv. letová fáze pohybu se všemi čtyřmi končetinami na okamžik se nedotýkajících země). Maximální ověřená rychlost pohybu pak u nich dosahuje přibližně 5,27 m/s (19,0 km/h), jak ukázala přímá měření v terénu v roce 2010.[5] Sám autor nové studie nicméně jak pro slona afrického o průměrné dospělé hmotnosti kolem 6000 kg, tak i pro slona indického (Elephas maximus) o hmotnosti kolem 4000 kg udává maximální rychlost pohybu až kolem 7 m/s (25,2 km/h).

V roce 2006 rozborem natočeného filmového materiálu a za pomoci senzorů umístěných na končetinách slonů odhadl rychlost pohybu pro 2790 kg těžkého jedince slona indického na 6,8 m/s (24,5 km/h).[6] Téměř s jistotou jsou však přehnané údaje z roku 1983, kdy byla pro slona afrického odhadnuta velmi vysoká rychlost 9,7 m/s (34,9 km/h).[7] Podobně přehnané jsou s největší pravděpodobností také odhady maximální rychlosti pro dospělou žirafu (Giraffa) o hmotnosti 1000 kg vo hodnotě 16,7 m/s neboli 60,1 km/h.[8] Novější odhady pro tohoto sudokopytníka se ostatně pohybují spíše do hodnoty 11 m/s (39,6 km/h)[9].

Také v případě žiraf jsou tedy údajně pozorované „sprinty“ při rychlosti výrazně přes 50 km/h nejspíš pouhou fikcí. Z velkých zvířat vychází ve studii jako nejrychlejší nosorožec tuponosý (Ceratotherium simum), který i při hmotnosti kolem 3000 kg dokáže na kratší vzdálenost „cválat“ rychlostí 7,5 m/s (27,0 km/h).[10] I tak se ale jedná sotva o poloviční hodnotu oproti odhadovaným 50 až 60 km/h, udávaným některými pozorovateli přímo v terénu. Tak jako tak je nosorožec nejvíce „atleticky“ stavěným obřím zvířetem současnosti.

Podle některých odhadů dokážou žirafy na kratší vzdálenost vyvinout rychlost i přes 60 km/h, čímž by se výrazně blížily například i závodním koňům. Zatím však nebyl doložen případ, kdy by dospělý jedinec žirafy běžel prokazatelně rychlostí přes 40 km/h. Kredit: Charles J. Sharp; Wikipedia (CC BY-SA 4.0)

Konečně i hroši obojživelní (Hippopotamus amphibius) při dospělé hmotnosti 2400 až 3000 kg dosahují podle Hutchinsona maximální rychlosti kolem 7 m/s (25,2 km/h)
Jedná se tedy o údaj, který se možná nachází již velmi blízko jakési skutečné hraniční rychlosti, dosažitelné z hlediska anatomie a fyziologie takto velkými terestrickými obratlovci.[11] Je přitom téměř jisté, že při ověřených pozorováních a měřeních v přírodě i v laboratořích vědci nezaznamenali absolutní „rekordní“ rychlosti, takže výsledky by ve skutečnosti mohly být ještě o pořádných pár procent lepší. Osobně si dokážu představit, že nosorožci mohou běhat i rychlostí výrazně přes 30 km/h a sloni nebo hroši za nimi o mnoho nezaostávají. Žirafy pak možná zvládnou i rychlost přes 40 km/h, čímž se zhruba vyrovnají nejlepším lidským sprinterům (oficiální rekord Usaina Bolta činí 44,7 km/h, ovšem bylo jej dosaženo v uměle vylepšených podmínkách atletického stadionu).[12]

Další zajímavé údaje nabízí Hutchinsonova studie v doplňkové tabulce, zahrnující celkem 151 druhů savců.
Například gorile nížinné (Gorilla gorilla) je kladena rychlost 31,5 km/h, pomyslným králem je však i v tomto případě kočkovitá šelma gepard štíhlý (Acinonyx jubatus) s impozantním údajem 108,5 km/h (30,1 m/s).
A maximální běžecká rychlost myši domácí (Mus musculus)? Ta činí asi 3,54 m/s, tedy 12,8 km/h – což je velmi slušné, když uvážíme, že typická myš měří na délku jen 7,5 až 10 cm (nepočítaje ocásek).[13]
Rychlostní údaj o bipedním „rekordmanovi“ pštrosovi dvouprstém (Struthio camelus) ve zmíněné práci uveden není, ale v jiné nedávno publikované studii ano – činí prý 62,8 km/h (17,4 m/s).[14] To je přitom poměrně málo, když uvážíme, že pštrosům bývala kladena maximální rychlost v rozmezí 70 až 96,6 km/h![15]

Je tedy jasné, že ohledně rychlosti běhu vyhynulých dinosaurů stále nelze ani přes množství zajímavé výzkumné práce z posledních let říci nic zcela určitého…

Titulní ilustrace: Zdeněk Burian

The post Jak rychle se pohybují sloni, těžkooděnci a další zvířara first appeared on Čítárny.

Zdaleka nejznámějším a nejlepším nálezem dinosauřích fosilií z našeho území je „kutnohorský ornitopod“, který byl roku 2017 pojmenován Danielem Madziou (spolu s Clintem Boydem a Martinem Mazuchem) jako Burianosaurus augustai. Je pojmenovaný po malíři Burianovi a paleontologu a spisovateli Augustovi.
Ani v případě tohoto dinosaura, žijícího počátkem pozdní křídy, nemáme k dispozici příliš kompletní fosilní materiál, proto jeho přesnou podobu neznáme.
Mohl však vypadat podobně jako jiný evropský bazální zástupce kladu Iguanodontia, rabdodontid druhu Zalmoxes robustus. Tento menší býložravý dinosaurus obýval území současné východní Evropy v období nejpozdnější křídy, asi před 70 až 66 miliony let. Byl tak zhruba o 25 milionů let mladší než burianosaurus, celkově se mu ale mohl velikostí, anatomickými znaky i způsobem života podobat.

Větší druh Zalmoxes shqiperorum byl s délkou až 4,5 metru a hmotností až kolem 250 kg poněkud mohutnější, oproti burianosaurovi však rozměrově příliš nevynikal.

Český ornitopod se totiž s délkou asi 3 až 4 metry nacházel přibližně mezi oběma druhy.
Zalmoxes je znám podle objevů fosilií na území rumunské Transylvánie, kde je poprvé popsal již baron Franz Nopcsa v roce 1899, tehdy ještě pod rodovým jménem Mochlodon.
Až o víc než století později, v roce 2003, však stanovil nové rodové jméno Zalmoxes americký paleontolog David B. Weishampel a jeho kolegové, když prováděli celkovou revizi fosilního materiálu a stanovili nový druh Z. shqiperorum.[6] Rodové jméno dinosaura odkazuje k božstvu starověkých Dáků zvanému Zalmoxis (někdy psanému jako Zalmoxes), postavě, která podle pověsti na tři roky zmizela a poté se znovu objevila, oplakávána jako dávno mrtvá.
A stejně tak baron Nopcsa podle mínění Weishampela a jeho kolegů vyprostil zkameněliny dinosaura z jeho pomyslného hrobu a zajistil jim nesmrtelnost vědeckým popisem a pojmenováním. Jedno z nejkurióznějších dinosauřích vědeckých jmen bylo rázem na světě.

Kostra druhu Zalmoxes shqiperorum, menšího pozdně křídového ornitopoda, žijícího na území současného Rumunska. Burianosaurus augustai, žijící zhruba o 25 milionů let dříve na našem dnešním území, mohl vypadat podobně. Zde rekonstrukce kostry v expozici Přírodovědného muzea v Bruselu. Kredit: Ghedoghedo, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

Celý článek:https://dinosaurusblog.com/2020/06/08/jak-vypadal-burianosaurus/

The post Burianosaurus augustai. Tak se jmenuje nejznámější český dinosaurus first appeared on Čítárny.