Mimořádná kniha nejen o době nastupujícího totalitného socialismu, ale také o době dnešní. Především však je o právních praktikách politických stran, které vedou společnost k totalitě. Povinná četba pro všechny a hlavně pro mladé, aby si uvědomili souvislosti.

Je to zpopularizovaná doktorská práce Ota Ulče z Kolumbijské univerzity. V ní popisuje procesy celé řady právníků, jak ohnout právní systém ve prospěch vládnoucí komunistické strany Československa a celého byrokratického socialistického systému.

Ondřej Neff o knize píše:

Ota Ulč / Komunistická justice a třídní boj / Ke stažení pdf
{youtube}6jb6lQ4T5VQ?si=uPUls5UJSOS-5wr2{/youtube}
{youtube}IpJh8MV2VhA?si=PY5Q0I-ECNeJC_7YI{/youtube}

Výpisky:

Podařilo se mi bez fatálních šrámů proplout úskalím dvou univerzit. Tou nebezpečnější byla pražská Karlova v dobách stalinismu, kdy docházelo k vyhazovu a existenčnímu zničení z nikterak studijních důvodů.

Druhou, zcela jinak ošidnou zkušeností byla Columbia University v New Yorku, prostředí totálně odlišné, v němž jsem se ocitl jako exulant bez stipendia (pro jeden jeho druh jsem se nekvalifikoval, poněvadž jsem nebyl americký občan, a stejně tomu bylo v případě finanční podpory pro cizí zahraniční studenty; tím jsem jako přistěhovalec rovněž nebyl). Bez peněz a neméně potřebné orientace jsem obtížně přežíval, litoval sám sebe s pocity opuštění srovnatelnými s pobytem na atolu ve vzdáleném oceánu, ač to ve skutečnosti bylo mnohamilionové mraveniště ostrova Manhattanu.

Americký systém práva a justičních praktik pro mě postrádal byť i jen unci zasloužitelného respektu, natož obdivu. Představu přerodu v místního advokáta jsem tedy okamžitě zavrhl a rozhodl se pro příjemnější, zajímavější alternativu – politologii, zde v USA známou pod nezaslouženě lichotivým označením jako political science.
Takovým jsem se tedy rozhodl stát vědátorem, v mém případě se zaměřením na mezinárodní vztahy a srovnávací vládní systémy. Graduální studia se získáním titulu magisterského a doktorského a s úspěšným obhájením disertace si na Kolumbii vyžádala v průměru sedm roků pilného počínání – hrůzná to délka jako se zbraní ve službách císařovny Marie Terezie.
xxx

Českoslovenští juristé se ztotožnili se sovětským porozuměním zločinu jako „společensky nebezpečného aktu“ i účelu potrestání, a sice likvidace nepřátel a převýchova provinilců z řad pracujícího lidu. Na druhé straně tito žáci sovětských praktik výslovně nepřijali princip analogie,[758] poněvadž to zásluhou možností extenzivní intepretace existujících ustanovení nebylo třeba. Nedošlo ani k výslovnému zavedení ohebné varianty kolektivního trestání rodinného příslušníka skutečného provinilce.
xxx

Novou krev i nový duch se podařilo získat třemi způsoby:
1. převýchovou soudců, již přežili čistku,
2. politickou reorientací výuky právního vzdělání nové generace,
3. zřízením zvláštních škol pro zvlášť pečlivě vybrané syny a dcery proletariátu.
Slovy tohoto zvlášť radikálního ministra: „Aplikace práva v kterékoliv oblasti našeho národního života by nebyla možná bez správného dialektického a historického materialismu… Proto bude zcela nutné, aby se právníci důkladně seznámili s marxismem a přijali sovětskou právní vědu jako zdroj svých znalostí.
xxx

Třídní přístup byl zaměřen proti všem kategoriím třídních nepřátel – klasičtí, ideologičtí, dědiční. Jejich individuální minulost, vztah k novému režimu, způsob života, vše je důležité.
xxx

Inteligence se nikdy nevyznačovala příliš konzervativními sklony. Studenstvo z nemalé části pocházelo i z nemajetných vrstev. Jeho rivalita s proletariátem, nijak ojedinělá v nejedné sousední zemi, nebyla v Československu nijak významná, pokud byla vůbec viditelná. Stanovisko vládnoucí strany v původní fázi znělo „nutno jim důvěřovat, ale stále prověřovat“,[95] v očekávání, že vyroste nová, již zcela loajální generace.
xxx

KSČ důkladně přebudovala československý výchovný systém. S opakovaným a pramálo relevantním odvoláváním na Komenského pražský parlament chrlil zákony o reformě školství, jeden za druhým….
V záplavě direktiv nad vším vynikal primární záměr politizace všeho vzdělávání. Zatímco zákon z roku 1948 se zmiňoval o socialismu jako svém cíli, zákon č. 186 z roku 1960 se v preambuli zmiňuje o vzdělání jako „procesu uskutečňovaném pod vedením komunistické strany, založeném na světové vědě, marxismu-leninismu“ (článek 1, par. 3). Zákon rovněž nezaručoval právo na vzdělání podle volby jednotlivce.
Poněvadž vzdělání je cestou k budoucí kariéře a dosažené úrovni ve společnosti (sociál stratificatiori), pouze vzdělávání na základních školách je stejné, společné pro všechny děti bez ohledu na jejich třídní původ. Podle sovětského vzoru ani československá mládež ve školách neměla přístup k náboženské výchově a od učitelů se vyžadovalo ateistické přesvědčení a působení.
xxx

Na rozdíl od sovětského vzoru policie v Československu nevykonávala nezávislou roli v mimosoudním potlačování třídních nepřátel. Policie neměla své zvláštní trestní tribunály. Starala se o veřejný pořádek, o ochranu prominentních osobností, pátrání a vyšetřování osob podezřelých ze spáchání běžné kriminality i z prohřešků politické povahy.
xxx

Jedenáctý sjezd KSČ v červnu 1958 schválil program o dosažení socialismu v brzké budoucnosti. Tento cíl byl dosažen společně se splněním druhé pětiletky (1955— 1960).
Onen rok 1960 se oficiálně stal mohutným předělem v dějinách Československa. Jím končila dvanáct roků trvající fáze lidové demokracie. Poté se Československo stalo druhým socialistickým státem na světě.
xxx

Tématický obsah knihy:

I Sovětizace justice v Československu
Dědictví první republiky
Vývoj po roce 1938

II Uvedení právního principu třídního boje
Okamžitý dopad únorového převratu 1948
Anatomie třídního nepřítele a nástroje třídního boje
Přínos k třídnímu boji a třídní spravedlnosti: nezřetelná ústava 9. května 1948

III Mimojustiční metody třídního boje
Případ městské buržoazie
Případ zemědělství
Nepřátelé ideologičtí
Nepřátelé dědiční
Lidové výbory, správní spravedlnost policie

IV Justice jako nástroj třídního boje
Nové úkoly
Změny v personálním obsazení justičních pracovníků
Prokurátor, advokát, notář. Další sovětizace justice
Justice po Stalinově smrti

V Role trestního práva

VI právo nikoli trestní v třídním boji
Základní třídní přístup
Omezení soukromých práv
Limity občanského soudního řádu
Vlastnictví, právo majetkové
Majetkové vztahy, smlouvy
Právo dědické
Právo rodinné
Právo pracovní

The post Soudce Ota Ulč. Komunistická justice, třídní boj a souvislosti s dneškem first appeared on Čítárny.

Multikulturalismus je původně učení nové levice, která hledá novou ideologii poté, co opustila marxismus. Toto učení se postupně šíří přes strany levého středu na stále větší část pravice, přičemž má tendenci vytlačovat odlišné názory až za okraj toho, co je považováno za přípustné a politicky korektní. Jeho jádrem je přesvědčení, že sociální, kulturní, ale i politické uspořádání obvyklé v národních státech je nutno vystřídat soužitím různých kultur a etnik na tomtéž území.

Vize multikulturalismu je projevem přechodu neomarxistů od kritiky kapitalismu ke kritice celé naší civilizace.
Revoluční změna má spočívat v tom, že namísto relativně etnicky a nábožensky homogenní společnosti, která se řídí normami většiny, tedy něčím, co je prý nutně utlačivé, vznikne co nejpestřejší mozaika odlišných identit. Základem revoluční emancipace má být rozšíření rovnosti na všechny marginalizované skupiny, tedy na všechny, kdo byli až dosud v podřízení bílého heterosexuálního muže.

Ideálem nové levice je vybudování „společnosti různosti“, kde odlišné identity žijí vedle sebe, aniž by docházelo k jejich sbližování.
Jejich jinakost přitom nesmí zůstat uzavřena v soukromí, má se manifestovat veřejně.
Žádná z existujících institucí se nesmí snažit podřídit tuto různost nějaké společné normě.
Každá skupina má svá zvláštní práva a je úkolem právního systému, aby je dokázal prosadit, třeba i na úkor většiny.
Jakákoliv komunita má mít možnost uplatnit právo veta v otázkách, které se jí týkají.
V případě imigrace je nutno nástroj lidských práv používat tak, aby to podporovalo práva menšin na jejich kulturní identitu oproti normám přijímajících společností.

Podle iluzí multikulturalistů tak vznikne společnost bez centrální autority, bez vertikálního uspořádání a bez utlačivé moci institucí.
Díky tomu bude zbavena protikladů, které dřímají hluboko v naší civilizaci. Příchodu absolutně svobodné společnosti bude předcházet (podobně jako tomu bylo v případě diktatury proletariátu) určitý dočasný autoritářský moment.
Multikulturní stát prosazující doktrínu dobra musí být schopen prosadit práva diskriminovaných menšin všemi prostředky. To umožní přenést se do nového světa, kde politika bude vystřídána morálkou a zastaralé občanství v rámci národních států bude jednou provždy nahrazeno všelidskou humanitou.

Společnost různorodosti přinese překonání rozdělení na skupiny vládnoucí a skupiny ovládané.
K dosavadním dominantním skupinám patří i lidové vrstvy. Ty se musejí vzdát části toho, co mají, ve prospěch marginalizovaných a nově příchozích. Skutečně demokratická společnost totiž nemůže odvozovat svoji legitimitu z něčeho tak utlačivého, jako je mínění většiny. Hegemonie většiny musí být neutralizována v zájmu ochrany práv menšin. Jednou z entit, kterou je třeba na této cestě dekonstruovat, tedy vyvrátit a zrušit, je národ.

Národ je pouhá fikce udržovaná ve prospěch vládnoucích.
Tuto fikci je třeba rozložit tím, že výuka historie už nebude školou patriotismu, nebude učit historické kontinuitě a nebude posilovat pocit zakořenění. Národní kultura není ničím jiným než kulturou většiny, tedy těch, kdo zneužívají svoji demografickou početnost, aby vnutili svůj pohled druhým. Země, které mají co nejméně historie, jsou zeměmi s největší budoucností.

V minulosti západní národy kolonizovaly rozsáhlá území. Proces dekolonizace byl zatím jen polovičatý. Je třeba, aby dekolonizace pokračovala i uvnitř národa jeho dekonstrukcí.
Národ bude svržen ze svého piedestalu, bude ukončena jeho hegemonie nad veřejným prostorem, popřena jeho suverenita a vyvrácen mýtus o jeho jednotě. Národy přestanou být svázány s historií a kulturou, stanou se jen administrativní značkou přístupnou na daném území všem. Konec imperialismu bude dovršen teprve koncem národního státu. Jakmile upadne pojem národa v zapomnění, dojde ke smíru jak mezi státy, tak i uvnitř nich.
Občanství pak už nebude spjato s národním státem, ale ustaví se nově v rámci všelidské univerzality. Není žádoucí integrovat imigranty do národní kultury, je nutno integrovat všechny na bázi univerzálních lidských práv.

Dříve než bude stát odsouzen k zániku, měl by ještě sehrát určitou roli při celkové rekonstrukci společnosti.
Po vzoru Spojených států od sedmdesátých let a Velké Británie od osmdesátých let 20. století je zapotřebí rozvíjet antidiskriminační státní správu. Levice přitom musí dát státu k dispozici své experty na různorodost. Ti označí skupiny, které je třeba uznat jako oběti diskriminace, a poté, jim za pomoci právních prostředků pomohou v boji proti této diskriminaci. Stát je třeba vybavit všemi potřebnými právními nástroji, aby mohl řídit proces socializace a vytvářet nového člověka uplatnitelného v modelu společnosti různorodosti.

Stará kultura je zatížena xenofobií, sexismem a homofobií. Největší její vadou je však transfobie, odpor vůči modernizaci, tedy přeměně a převýchově.
Bez pomoci státu tento odpor překonat nelze. Musí se dosáhnout toho, aby lidé přešli od pouhé zdvořilosti vůči jinému k povinnosti milovat vše odlišné. Aby přešli od pouhého respektu vůči druhým k lásce jako povinnosti vůči bližním. Jedině tak lze překonat rasismus a vychovat namísto autoritářské osobnosti nového člověka, očištěného od jeho staré identity. Je třeba změnit většinu tak, aby souhlasila s novým světem, ve kterém se stane jen jednou z mnoha sobě rovných skupin. Většina musí sama chtít konec svých privilegií. Musí se jich sama chtít zbavit. Nestačí, aby zvláštnosti jen tolerovala, musí je vyzvedávat. Je třeba, aby začala milovat multikulturalismus.

Má-li humanita nahradit občanství, musí být národní státy nahrazeny státem světovým.
Nic pak už nebude bránit vzniku celosvětové občanské společnosti složené z nevládních aktérů, která povede k překonání arogantní národní suverenity.
Mezikrokem v procesu vytvoření světového státu je Evropská unie. Neodvolává se na suverenitu lidu, evropský lid neexistuje. Svoji skutečnou legitimitu čerpá z imperativu pokroku, který překračuje hranice národů. Evropská unie není založena na chránění svého dědictví, je to projekt, který se distancuje od minulosti, tedy od rozdělování a válek. Je naplněním snu o civilizaci, která konečně humanizuje západní modernitu tím, že ji zbaví všech ideologických a ekonomických protikladů. Evropská unie zcela programově rozpojuje obecné dobro od národního zájmu. EU nechce být novou velmocí, chce být modelem celosvětové vlády humanity a lidských práv.

Turecko slouží jako důkaz, že evropské hodnoty jsou přitažlivé i mimo historickou Evropu.
Muslimové se mohou snadno stát čistými Evropany, protože nejsou zatíženi národním vědomím. Mohou se evropeizovat, aniž by museli předtím projít fází národního státu. Islám je šancí pro Evropu v té míře, v jaké ji otevírá multikulturalismu nezbytnému pro dekonstrukci národních států. Vůle lidu platí jen v případě, že se hlásí k cílům vytvoření nové Evropy včetně zrušení vůle lidu jako základu státu.

Jako věřící všech politických náboženství také multikulturalisté jsou přesvědčeni o tom, že v důsledku svého vědění mají oprávnění rozhodovat o přípustnosti a nepřípustnosti všech ostatních názorů. Jako každé sekularizované náboženství také multikulturalismus nabízí politiku spásy, která prý přinese základní zlom v dějinách lidstva a vykoupí svět od jeho hříchů.

Z knihy: Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020

Kniha obsahuje tři části:
První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie.
V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie.
Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.

Více: Hybridní politika Jana Kellera. S humorem i vážně o liberálních šílenostech hybridního světa dneška

The post Co je multikulturalismus? Původně učení nové levice hledající novou ideologii, když opustila marxismus first appeared on Čítárny.

Liberalismus má od svých počátků v 17. a 18. století celou řadu variant. Vznikl jako vzpoura proti nedostatku osobní svobody v dobách, kdy státní moc měla podobu absolutismu, přičemž soukromí zejména stavovsky neprivilegovaných osob bylo velice křehké.
Odtud zásadní požadavek liberálů na individuální svobody neohrožované veřejnou mocí a na právo odporu v případech, kdy tento požadavek naplněn není. Nárok na individuální volnost rozšiřují liberálové z oblasti svobody smýšlení na oblast politických svobod a svobod ekonomických.

Dnešní dělení na liberalismus pravicový a levicový je poněkud zavádějící, neboť historicky přicházejí s požadavkem liberálních svobod zástupci měšťanů a buržoazie, kteří se politicky definovali jako levice v protikladu k pravici monarchistické a církevní reakce.

Situace se dále zkomplikovala tím, že monarchie je postupem času nahrazována demokratickým zřízením.
Na řízení státu se tak podílejí pravicové i levicové liberální strany, aniž by to vedlo liberály k oslabení kritiky státu jako utlačivé moci omezující individuální práva a svobody. Tento postoj se stal charakteristický zejména pro pravicové liberály. Liberálové levicoví zase mnohdy nezaznamenali proměnu charakteru pravidel omezujících libovolnost lidského jednání.
S příchodem moderní společnosti tyto normy již nemají povahu osobní závislosti, vyvinuly se směrem k závislostem neosobním, k respektování institucí a norem platných pro všechny. Levicovým liberálům však zůstal sklon bouřit se proti normám, jako kdyby to byla stále pravidla diktovaná zvůlí nějakého autokratického panovníka.

Na tomto pozadí se zformovala pestrá škála směrů sahající od pravicových neoliberálů až po levicové neomarxisty.
Najdeme na ní potomky klasických liberálů, kteří spatřují svobodu v nezávislosti na demokratizovaných veřejných strukturách, ekonomické liberály pracující na podřízení státní moci zájmům velkých korporací, ultraliberály vyznávající vulgární darwinismus a připouštějící, že svoboda vede ke strukturní dominanci silnějších nad slabšími, ale také třeba anarchisticky smýšlející liberály, kteří věří, že odstranění všech překážek individuální svobody vede k ustavení harmonické rovnováhy.
Existují liberálové, kteří vyhlásili válku všem sociálním strukturám s výjimkou velkých firem, a liberálové, kteří považují jakékoliv sebeomezování v oblasti konzumu pod heslem přežití lidstva za útok na samotné základy humanity.

Klasický liberalismus vycházel z obrany individuálních svobod neohrožovaných arbitrární politickou mocí.
Pravicový neoliberalismus věc zredukoval na volání po svobodě trhu v domnění, že vše ostatní se pak již přidá.
Liberalismus levicový rozšířil zase koncept útlaku ze strany politické moci do oblasti norem regulujících zcela nepolitické soukromé mravy.
Tendence k prolínání různých typů liberalismu je posílena tím, že v proudu levicovém lze být hodně napravo přejímáním liberální politiky, zatímco v proudu pravicovém lze být hodně nalevo přejímáním libertariánských postojů ohledně nerespektování nejrůznějších společenských tabu.

Zvláštním paradoxem ve vývoji liberalismu je postupující proměna jeho postojů vzhledem k původnímu a zcela základnímu požadavku – respektování svobody názorů.
Došlo k tomu, že strany pravicově liberální a strany levicově liberální vytvořily uprostřed politického spektra mohutný ideově politický blok, který v rytmu střídání volebního kyvadla nabízí voličům programy jen s malými odlišnostmi. V zásadě přitom rezignují na řešení velkých problémů typu postupující prekarizace práce, existence daňových rájů, suverenity bank vůči státní moci, stoupajících nároků nadnárodních firem apod. Ze všech těchto věcí, které mohou být pro mnohé nepřijatelné, činí nevyhnutelnou normu, na níž je nutno se adaptovat. Oběti této své politiky a všechny její kritiky označují za nepřátele demokracie.

Ve svém ritualizovaném vzájemném soupeření používají levicově a pravicově liberální strany smířlivé termíny, jež odkazují k „vyrovnanosti sil“, „rovnovážnosti opatření“, „kompromisnímu řešení“.

Zároveň bývají velmi netolerantní vůči všemu, co se odlišuje od toho, co ony samy jen s malými obměnami proklamují. Bez milosti odmítají vše, co by mohlo jakkoliv ohrozit jejich trvalé partnerství a společnou kontrolu nad politickým životem.
Mají tendenci považovat stát za utlačivou moc, jako tomu bylo v dobách absolutních monarchií, a nepřipouštějí, aby tento stát ovládal někdo jiný než střídavě právě oni.
V těchto otázkách považují názorovou svobodu a jakékoliv pochybnosti za stejně škodlivé a nebezpečné, za jaké je považoval panovník v dobách, kdy proti němu pod hesly svobody smýšlení a svobody slova ještě bojovali.

Z knihy: Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020
Kniha je psaná polurně-poučnou a čtivou formou ale je přitom i kellerovsky vtipná. Rozhodně jsou v ní informace, ke kterým se budeme často vracet. Jasné, sorzumitelné definice , objektivni odstup a nacházení zajímavých souvislostí.

Kniha obsahuje tři části:
První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie.
V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie.
Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.

Více: Hybridní politika Jana Kellera. S humorem i vážně o liberálních šílenostech hybridního světa dneška

The post Co je liberalismus. Jan Keller o tom, proč vznikl jako vzpoura proti nedostatku osobní svobody first appeared on Čítárny.

Je obtížné najít v oblasti politiky druhý takový pojem, který by postupem času proměnil svůj význam natolik jako koncept „občanská společnost“. Původně se tímto termínem označovaly spolky bílých majetných mužů, kteří se svými iniciativami vystupovali nezávisle na státu a prosazovali své skupinové požadavky. Svoji činnost zásadně financovali z vlastních zdrojů.

Hovoříme-li o občanské společnosti dnes, míváme zpravidla na mysli aktivisty útočící na bílé majetné muže jako na symbol utlačivé většinové společnosti. Činnost těchto sdružení bývá z velké míry financována státem, tedy daňovými poplatníky, k nimž mívají aktivisté poněkud přezíravý postoj a které se snaží převychovat v souladu s prioritami, jež sami sledují.
Tato část nevládních neziskových organizací s vyhraněnými politickými záměry bývá s občanskou společností stále častěji ztotožňována přesto, že její složení je mnohem širší. Patří do ní mimo jiné sdružení vykonávající čistě charitativní činnost bez politického podtextu, různá sportovní a volnočasová sdružení, svazy chovatelů, odborové hnutí stejně tak jako obchodní sdružení a svazy podnikatelů, profesní komory, náboženské organizace, místní spolky, ale i pobočky mezinárodních organizací a nejrůznější zájmové skupiny.

POLITICKÉ NEZISKOVKY

Jestliže v debatách o charakteru občanské společnosti převládají úvahy o činnosti právě některých nestátních neziskových organizací, je tomu tak proto, že jejich aktivity nabývají paradoxních rozměrů.
Usilují o možnost ovlivňovat výkon moci a často tuto funkci získávají, aniž by podléhaly základnímu demokratickému regulačnímu mechanismu moci v podobě svobodných voleb.
Kladou důraz na individuální a skupinovou autonomii, ale zároveň se vyslovují pro tvrdou opresi těch, kdo přicházejí s jinými názory, než jaké zastávají oni.
Kritizují stát a jeho instituce, ale nerozpakují se financovat svoji činnost ze státních příspěvků.
Mají aspirace vychovávat většinovou populaci, aniž by k tomu získali pedagogickou kvalifikaci.
I když často vystupují s požadavkem větší průhlednosti, způsob jejich financování vždy zcela průhledný není, a to zvláště v případech, kdy jsou do něj zapojeny zahraniční společnosti a nadace.

Nevládní neziskové organizace požívají přízně jak levicových, tak pravicových liberálů.
Neomarxisté na nich oceňují, že se staví do opozice vůči státní moci a jejímu byrokratickému správnímu aparátu. Chválí je za obhajobu práv reálně i třeba jen domněle diskriminovaných menšin a za ignorování hranic, ať již v demografickém rozměru, anebo v podobě nejrůznějších většinově respektovaných tabu. Neoliberálům je na nich sympatické, že přispívají k diskreditaci státních institucí tím, že se prezentují jako účinnější než ony. Líbí se jim také, že jejich financování má blíže k financování firem než státu, že používají marketingové techniky při získávání příjmů, že se pohybují v konkurenčním prostředí a že dokáží tržně provozovat něco tak zdánlivě neekonomického, jako je „byznys soucitu“.

Nevládní neziskové organizace vznikly většinou na půdorysu takzvaných nových občanských hnutí poté, co byla jejich činnost důsledně zprofesionalizována.
Nejednou působí jako vnitrostátní partner nadnárodních organizací a asociací, které se snaží zvnějšku oslabit národní stát a odebrat mu i zbylé pravomoci. I když vystupují jako alternativa státní moci a klasických politických stran a cílevědomě si budují image ideologické nezatíženosti a nezištnosti svého působení, zdaleka ne vždy splňují naděje, které do nich byly částí veřejnosti i řadou teoretiků vkládány.
Výzkumy ukazují, že čím více se tato sdružení profesionalizují, tím méně jsou otevřena účasti osob zvenčí.
Jejich aktivisté přitom pocházejí ze stejných sociálních vrstev, rekrutují se z lidí stejného vzdělání a stejného věku jako členové politických stran. Skutečnost, že se stejný typ osob sdružuje v politických neziskovkách i v politických stranách, vůči kterým by rády představovaly alternativu, snižuje míru jejich přesvědčivosti.

I když často vystupují proti projevům takzvaného populismu, efektivita jejich boje s tím, co nazývají populismem, bývá jen minimální.
Příslušníci vrstev, které jsou ohroženy dopady globalizace, sociálními problémy a ztrátou kulturní identity, se o činnost nevládních neziskových organizací zajímají právě tak málo jako o aktivity politických stran.

Z knihy: Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020

Kniha obsahuje tři části:
První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie.
V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie.
Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.

Více: Hybridní politika Jana Kellera. S humorem i vážně o liberálních šílenostech hybridního světa dneška

The post Co je občanská společnost a proč ji politické neziskovky rozvracejí a stát je ještě platí first appeared on Čítárny.