Kdo byl Václav Sojka (24. 1. 1905 – 5. 7. 1926)? Plodný dramatik první republiky, který bohužel zemřel předčasně, stár pouhých jedenadvacet let, ale napsal a přeložil přes čtyřicet her. Obírala se u nás jeho literárním odkazem především (anebo jen?) badatelka Alica Dubská a připadá mi zvláštní, že Sojka teoreticky mohl žít ještě na začátku jedenadvacátého století, takže „s námi“. Přesto mizí zapomenut a odešel (po operaci slepého střeva) již začátkem července 1926.

Další zvláštnost je ta, že když měl Sojka čtrnáct (1919), uveřejnil první loutkovou hru, kterou nazval Kašpárek a čarodějnice aneb Svatojánská noc čili V moci zlých duchů.
Desítka dalších her následovala a konečně dodám, že jsou původně orientované na loutky.

Kromě toho Sojka pro marionety adaptoval i Gozzi Krále jelenem (premiéra 1925), Shakespeara (mj. Bouři), Tyla (Tvrdohlavou ženu, Strakonického dudáka) a takřka dvacet dramat stihl přeložil. Mimo dalších i Pocciho hru Zadlužený Kašpárek (1924), Ducretova Kašpárka na smrtelné posteli (1922) a Ženicha z Turecka (1925), drama Oběšený Kašpárek (1924) od Lemerciera de Neuville, Hinotovu Společnost pro zužitkování lidské hlouposti (1924) a Zkrocení zlé ženy (1926).

Sojka ještě nedosáhl osmnácti a byl už dramaturgem Loutkového divadla Umělecké výchovy, ve kterém působil od dětských let.
Na filozofické fakultě studoval češtinu a germanistiku.

Sojka / Moudrého oživování mrtvol
Loutková hra je zařaditelné do science fiction a mrtvého oživuje s podobnou chutí ve zmíněné už hře V moci zlých duchů, kde najdete vedle partu umrlce role hrobníka, čerta, sboru duchů, čarodějky, princezny, „Kokrháče“ a (záludné) Luny.

Následuje krátká komentovaná ukázka:

Čert lomcuje dveřmi márnice, marně volá ostatní ďábly ku pomoci a čarodějnice dojde k márničnímu oknu a nahlédne. Princezna vevnitř zapiští, ale Kašpárek ne. Ten se bábě vysmívá. Jenže ona zbystří umrlce nataženého na márách: „Síňka malá jako klec – a na prkně umrlec.“
Čert: „Hoj, ten nám přispěje.“ Odbíjí půlnoc. Kašpárek: „Jemináčku. Hodina duchů.“
Čert (strašlivým hlasem): „Mrtvý vstaň, chyť závoru, otevři nám komoru.“
Umrlec zvedá hlavu. Princezna: „Bože můj. Ach, ty nás spas, dej, ať mrtvý lehne zas.“

Umrlý lehne, ale za jevištěm na hřbitově duní sbor duchů: „Půlnoc bije, půlnoc bije, vstaňte z hrobů, čas nyní je, do tance se rychle dáme, člověka si vyhledáme, lidskou duši peklu dáme, lidské tělo roztrháme.“
Čert se vyzná, takže čarodějnici varuje, že spatří-li ji umrlí, skončí s nimi v hrobě, ačkoli je „sama“ čarodějnice. A skončí v prsti „bez milosti roztrhána“. Bába varování ignoruje, ale peklo se ulekne a ze hry mizí. A princezna?
Zoufalá. Aby taky ne. Hra od začátku gradovala a souběžně po panně pase čarodějka, peklo (ještě neví, že to i peklo vzdalo) a hřbitovní duchové. I tomu statečnému Kašpárkovi už dochází smích.

Čarodějka: „Mrtvý, vstaň, chyť závoru, otevři mi komoru.“
Umrlec usedne.
Princezna (oponuje): „Mrtvý, lež a nevstávej, Bůh ti věčný pokoj přej.“
Umrlec ulehne.
Duchové (jsou blíž): „Čuchy, čuchy v nočním stínu, čucháme již člověčinu. Tam je! Kdo jsi, lidský červe? Mluv, sic dráp náš v prach tě serve.“

Čarodějka se duchům představí a ti ji vybídnou, aby s nimi v reji praktikovala dupák, třasák, polku, besedu a čtverylku.
Baba navrhne, ať vyčkají až na další svatojánskou noc napřesrok, protože snad mezitím omládne, teď jí je sto. A to si pak co mladice zatančí ráda. A čarodějnice znova buší na márnici, aby umrlý vstal. Poslechne. To se už i Kašpárek zděsí.

Ale princezna ne. Velí: „Mrtvý, lehni zase jen, dále spi svůj věčný sen, pro Boha, dál nechoď, stůj, na svou smrt přec pamatuj.“
Duchové se hemží za oknem márnice. Cože? Čarodějnice nechtěla mezi ně?
„Tak se, hoj, k smrti stroj: chcem tě roztrhat. Poposkoč, a se toč, pěkně do kola. Jen se těš, zahyneš, hejsa hejhola.“

Karel Jaromír Erben byl samozřejmě lepší než Václav Sojka, co však na tom! A duchové mrtvých? Oklopí pravou čarodějku a začnou jí točit jako káčou. Kašpárek vidí hrůzu oknem márnice a oni babici před jeho zraky porcují na „cucky a cancory“.
„Švanda,“ říká Kašpárek dětem. Je spokojen. Ano Ale… Duchové čenichají pořád, až ucítí skutečnou mladici. Princeznu. Bouchají na dveře a prosí umrlce, aby otevřel. Umrlý vstane a kráčí ke dveřím, bere závoru, otvírá.
Princezna: „Ó! Hrůza! Hrůza! Hrůza!“ Kašpárek: „Už se ženou, je to lůza.“ Oba omdlí. Duchové se přiženou: „Už vás máme, už vás máme, na kusy vás roztrháme.“ Seskupí se okolo bezvládné princezny a bezvládného Kašpárka.

Jako devítiletý jsem v plzeňském divadle Alfa se třídou Sojkův horor zhlédl napjat, zatímco „soudružky“ učitelky byly mírně zděšeny, co nám dramaturgie předložila; ale mně se hra líbí a při dobrém inscenování funguje i se živými herci.
A co mi připadá ještě důležité?
Zatímco toto představení si dodnes pamatuji, ostatní hry, na které jsme pravidelně vyráželi v těch školních rocích okolo, zapadaly býlím.

Závěrem už jenom krajně nevhodná a ne-literární otázka.
Rouhal se Václav Sojka? Odpověď: Jiní taky, stokrát víc a hle, jsou tu.

Zdroje: Lexikon české literatury a výtisk hry Kašpárek a čarodějnice.

Portrét Václava Sojky poprvé digitalně restaurován.

The post Jedinečný dramatik a loutkář Václav Sojka se dožil jen 21 let first appeared on Čítárny.