Nobelova cena za literaturu je bezesporu světové ocenění. U mnoha oceněných autorů se ale objevují otazníky, zda jim byla cena udělena skutečně jen za umělecké dílo. Podívejme se na oceňování ruských autorů.

Z pěti rusky píšících laureátů Nobelovy ceny za literaturu 20. století, byli v SSSR hned čtyři vystaveni přímým politickým útokům, protože udělení ceny bylo vnímáno jako politická provokace (Brodského se to týkalo v menší míře).

„bělogvardějec“ Ivan Bunin (1933)
„antisovětčík“ Boris Pasternak (1958)
Michail Šolochov (1965)
„zrádce“  Alexandr Solženicyn (1970)
„příživník“ Josif Brodskij (1987)

Nobelova cena za mír. K těmto autorům můžeme ještě připočíst disidenta Andreje Sacharova (1975) a Michaila Gorbačova (1990) pouhý rok před rozpadem SSSR.

Takže suma sumárum očekávaný odpor sovětského zřízení vůči autorům nebo cílené politické ovlivňování velmi vlivných sovětských osobností byl HLAVNÍ DŮVOD PRO UDĚLOVÁNÍ NOBELOVYCH CEN RUSŮM.
Tím samozřejmě vůbec nezpochybňuji literární um všech uvedených autorů.
Ale u mnohých byla cena jasný politický záměr s cílem ovlivnit společenské myšlení.

Příklad:
NOBELOVA CENA A PASTERNAK

V lednu 2015 CIA odtajnila původní archiv, do té doby nedostupný. Světlo světa spatřilo asi sto dokumentů o románu Borise Pasternaka Doktor Živago.
Ukazuje se, že CIA věřila, že kniha Doktor Živago „má obrovský propagandistický potenciál proti komunismu v zemích sovětského bloku”.
V červenci 1959 CIA vytiskla devět tisíc výtisků románu v miniaturním vydání (v knize samotné nebylo uvedeno, kdo ji vydal). Distribučním kanálem byl tentokrát Světový festival mládeže a studentstva ve Vídni.
Podle některých zpráv k distribuci knihy v socialistických zemích přispěla americká CIA a britské ministerstvo zahraničí použilo knihu jako propagandu proti komunistickému systému.

Paradoxem ale je, že propagací této knihy CIA zároveň kritizovala i západní kulturu a společnost.
Kniha je ve svých mnoha jedinečných projevech opravdu nadčasová.

NOBELOVA CENA ZA LITERATURU BORISI PASTERNAKOVI BYLA UDĚLENA DÍKY CÍLEVĚDOMÉ PRÁCI CIA.

The post Nobelova cena za literaturu pro ruské autory a její politické zneužívání first appeared on Čítárny.

Alexandr Solženicyn (11.12. 1918 – 3.8. 2008) dokončil svůj nejproslulejší román v roce 1967. Symbolické datum. V tom roce uplynulo 100 let od vynálezu ostnatého drátu v roce 1867. I když nikdy nedosáhl geniality svého vzoru Tolstého, zanechal po sobě skvělé lidské povídky a novely (Jeden den Ivana Děnisoviče, Rakovina, V kruhu prvním…) a hlavně prózu, které je spíše publicistického rázu. V tomto směru byl velikánem.

Publicistou se ale stal nedobrovolně.
Na začátku druhé světové války se dobrovolně přihlásil do armády bojoval na frontě, kde byl jako důstojníkem dělostřelectva Rudé armády dvakrát vyznamenán za statečnost. Nicméně 27. července 1945, byl kvůli kritice Lenina a Stalina odsouzen a poslán do gulagu. Tu kritiku napsal v dopise svému příteli a poslal ho cenzurovanou vojenskou poštou?? Po osmi letech vězení byl v roce 1953 propuštěn ze zdravotních důvodů (rakovinu se podařilo vyléčit), ale další tři roky strávil ve vyhnanství v Kazachstánu.
Po rehabilitaci v roce 1957 se vrátil do středního Ruska a pracoval jako učitel a věnoval se literární práci. V listopadu 1962 byla otištěna jeho povídka Jeden den Ivana Děnisoviče v časopise Novyj mir. První umělecké dílo z prostředí sovětských koncentračních táborů legálně publikované v SSSR obletělo celý svět a Solženicynovi zajistilo slávu. V té době Solženicyn začínal publikovat v rodícím se samizdatu a též v zahraničí. Byla mu však zabavena řada rukopisů. V roce 1968 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů.

Připomeňme si ale Solženicyna jako publicistu a vzpomeňme jeho proslulou hardvarskou speech z června 1978.
V ní jednoznačně kritizuje historickou, psychologickou a mravní krizi západní kultury a celého politického systému. Zejména se vyhranil proti nerovnováze svobody pro dobré a špatné věci, jednolitosti názorů v médiích, nemožnosti se svobodně vyjádřit, opomíjení jiných kritérií než právních etc.
A volal po mravnosti v politice a demokracii, kde obyvatelstvo samo rozhoduje o svých problémech a nepotřebuje zásahy vyšších úřadů. A trpěl. Když v srpnu 1968 obsadily armáfy Varšavské smlouvy armáda Československo, řekl Alexandr Solženicyn: „Je ostudné být Sovětem.“
Žil v bolševickém Rusku a znal západní kulturu a viděl nedostatky, hrůzy a zrůdná pochybení na obou dvou stranách. A přesto miloval Rusko tak silně, že odmítl v roce 1970 přijmout Nobelovu cenu, aby odjezdem do ciziny nebyl zbaven možnosti žít ve své zemi. Nakonec byl stejně zatčen (12. února 1974), zbaven občanství SSSR a vypovězen na Západ.

Ale nejvíc musel být zklamán po skončení SSSR. Tehdy znovu uviděl to, co se v Rusku dělo před Leninem. Rozkrádání, zchudnutí země na úkor hrstky nejdravějších. Viděl velmi ostře i složitější politické vztahy Ruska.
V té době Solženicyn znovu namířil kritiku proti „mocichtivému Západu“. Obvinil například Severoatlantickou alianci, že se snaží podmanit Rusko a její akce jsou přípravou k „totálnímu obklíčení Ruska a ztrátě jeho suverenity“. To vedlo k tomu, že veřejně podporoval politiku Vladimíra Putina, jehož politika byla podle něho zárukou celistvosti Ruska a naděje do budoucna. A Putin podporoval Solženicyna, když ho prohlásil “příkladem ryzí oddanosti a nesobecké služby lidu, vlasti a ideálům svobody, spravedlnosti a humanismu”.

V  knize „Rusko v troskách“ (1998) napsal své postřehy, které se o několik let plně potvrdily:

„S mnohými ukrajinskými nacionalisty jsem byl v padesátých letech zavřen v lágru a myslel jsem si, že jsme v upřímném spojenectví proti komunismu. V sedmdesátých letech v Kanadě a v USA jsem se jich naivně vyptával, proč se vůbec nestavějí proti komunismu, nic proti němu nedělají a přitom se tak ostře vyjadřují proti Rusku. Naivně, protože teprve po letech jsem se dozvěděl, že nechvalně proslulý americký zákon 8690 „O porobených národech“ byl tendenčně zformulován proti Rusům a podstrčen americkému Kongresu právě ukrajinskými nacionalisty (kongresman Dobrianski).  Podle toho, jak ukrajinští nacionalisté rozvíjeli svou teorii, začínali v ní převažovat nejdivočejší  krajnosti výkladů a výzev. Dozvěděli jsme se, že ukrajinský národ je „nadnárod.”

Když 3. srpna 2008 zemřel ve věku 89 let, zpozorněl znovu celý svět.

“Solženicyn je mrtvý, a my jsme živí, a tak, jak si sedíme před svými počítači, začíná jiná epocha, přicházejí mladí, kteří nevědí, co je to “zek”, “samizdat” a jak “20 gramů chleba řídí život”. A to by nemělo být zapomenuto.”
“Zatím ani nevíme, co z jeho různorodé tvorby ocení budoucí čtenáři, ale jedno je jisté: takto protichůdné pocity a takové vášně může vyvolat jen titánská osobnost a jen významná tvorba. Protože, jak napsala novinářka Jelena Čudinova, “pravda se vždycky pozná podle nenávisti, kterou vyvolává”.

Pravdou ale také je, že je to velmi kontroverzní osoba a mnoho v jeho životě je poznamenáno “záhadou a neúpřímným chováním”.
Více ve videu a ZDE
{youtube}5GG6DAb1r3k{/youtube}
Projev, který A. I. Solženicyn pronesl v Guildhall v Londýně 10. 5. 1983 po převzetí ceny Templetonovy nadace za pokrok v náboženství.

Vzpomínám, jak jsem ještě jako malý chlapec před půl stoletím slýchával starší lidi vysvětlovat všechny ty hrůzy, které tehdy zachvátily Rusko, „to všechno se stalo proto, že lidé zapomněli na Boha.“

Od těch dob se bezmála padesát let zabývám dějinami naší revoluce. Přečetl jsem stovky knih, shromáždil stovky osobních svědectví včetně osmisvazkového vlastního, jen abych odklidil něco z těch sutin, které tu zanechalo ono kataklyzma. Kdybych však dnes byl vyzván, abych co nejstručněji vyjádřil hlavní příčiny této ničivé revoluce, jíž padlo z mého lidu za oběť na šedesát milionů lidí, nedovedl bych to vystihnout lépe, a proto bych opakoval toto: „To všechno se stalo proto, že lidé zapomněli na Boha.“

Událostem Ruské revoluce lze dnes, na sklonku století, už rozumět v kontextu čehosi, co existuje i v tom zbylém světě. Je to proces univerzálního významu. Kdybych měl určit základní rys dvacátého století jako celku, opět bych nenašel přesnější a jadrnější vyjádření než: „Lidé zapomněli na Boha.“ Determinujícím činitelem všech velkých zločinů tohoto století je úpadek lidského vědomí zbaveného transcendentní dimenze. Prvním z nich byla první světová válka. I mnohému dnešnímu neduhu předcházejí cesty, které lze zpětně vysledovat až k ní. Vzpomínka na tuto válku se už asi vytratila, byla to však válka, kdy Evropa, kypící bohatstvím a hojností, podlomila v sebeničivé křeči svou vlastní moc na celá staletí, ne-li navždy. Jediným možným vysvětlením této války je zatmění mysli evropských vůdčích duchů, způsobené ztrátou vědomí Nejvyšší moci. Jen bezbožná zášť mohla přimět okázale křesťanský svět k užití bojových plynů, zbraně vymykající se evidentně mezím lidskosti.

Podobný defekt vědomí, pozbyvšího veškerého božského rozměru, se projevil po druhé světové válce, kdy Západ podlehl ďábelskému pokušení „nukleárního deštníku“. To je, jako kdyby se řeklo: „Odložme všechny starosti, zprostěme mládež jejích povinností a závazků, vykašleme se na vlastní obranu (neřku-li na obranu druhých), zacpěme si uši, ať neslyšíme sténání z Východu, a žijme místo toho honbou za štěstím. Budeme-li ohrožení, ochrání nás jaderné zbraně. Nebudeme-li, ať nám svět vleze na záda!“

Původcem žalostného stavu, v němž se dnes Západ ocitá, je osudný omyl: víra, že tím nejdůležitějším jsou jaderné zbraně, zatímco ve skutečnosti je obrana záležitostí statečných srdcí a pevných charakterů.

Pouze ztráta oné vyšší intuice, která pochází od Boha, umožnila, aby Západ po první světové válce přijal s klidem prodlužovanou agónii Ruska, když bylo hordami kanibalů rváno na kusy; nebo podobné rozbíjení Východní Evropy po druhé světové válce. Západ nepostřehl, že to byl ve skutečnosti začátek zdlouhavého procesu, který znamená pohromu pro celý svět; dokonce tomuto procesu dalekosáhle napomáhal. Jen jedinkrát v tomto století se vzchopil, a to v boji proti Hitlerovi. Ale ovoce tohoto vítězství je už dávno promarněno. Tváří v tvář kanibalismu objevil náš bezbožný věk dokonalé anestetikum – obchodování! Takové jsou žalostné výšiny současné moudrosti.

Dnešní svět dosáhl stavu, nad nímž by minulost zvolala: „Toto je apokalypsa!“ Přesto jsme v takovém světě vyrostli, zvykli si na něj, a dokonce se v něm cítíme doma.

Dostojevský varoval: „Mohou nastat závažné události a zastihnout nás intelektuálně nepřipravené.“ A právě toto se stalo. Prorokoval, že „svět bude spasen teprve poté, až jej ovládne duch zla.“ Zda bude spasen, to teprve uvidíme; bude to záležet na našem svědomí, na duchovní připravenosti, na individuálních i společných postojích tváří v tvář katastrofám. Ale to, že se duch zla prohání všemi kontinenty jako tornádo, to už nastalo.

Již jsme svědky automatické i svévolné devastace světa. Celé dvacáté století je už vtaženo do víru ateismu a sebedestrukce. Tento skok do propasti má už nesporný globální aspekt, a to nezávisle na politických systémech, na úrovni hospodářského či kulturního rozvoje, na národních zvláštnostech. A současná Evropa, zdánlivě tak nepodobná Rusku z roku 1913, je dnes na pokraji stejného zhroucení, i když k němu dospěla poněkud jinými cestami. Různé části světa se ubíraly rozličnými cestami, dnes se však přibližují k prahu společného sesuvu.

V minulosti poznalo Rusko časy, kdy společným ideálem nebyl věhlas, bohatství, materiální úspěch, nýbrž zbožný život. Rusko tehdy do sebe vstřebalo ortodoxní (pravoslavné) křesťanství, věrné Církvi prvních staletí. Pravoslaví dokázalo ochránit svůj lid i pod jhem cizího panství trvajícího více než dvě stě let. Ve stejné době odrazilo i zhoubné nájezdy křižáků. Během těchto staletí srostlo s osobností našeho lidu, stalo se součástí jeho myšlení, utvářelo jeho každodennosti, jeho pracovní rytmus, určovalo hodnoty jeho podnikání, organizovalo plynutí týdne i roku. Víra se stala tvárnou i jednotící silou národa.

V 17. století však bylo ruské pravoslaví závažně oslabeno neblahým vnitřním rozkolem. V 18. stol. zemí otřásly proměny násilně prováděné carem Petrem, které přály hospodářskému podnikání, organizaci státu a vojska na úkor nábožného ducha a národního života. Spolu s tímto jednostranným petrovským osvícenstvím pocítilo Rusko první poryv sekularizace, zesvětštění. Jeho zvolna působící jed pronikl v průběhu 19. stol vzdělané vrstvy národa a otevřel tak cestu marxismu. V epoše revoluční pak ruští vzdělanci víru prakticky ztratili a tato ztráta ohrozila i široké vrstvy národa.

Byl to zase Dostojevský, kdo si vzal ponaučení z Francouzské revoluce a zejména z její nenávisti k církvi. Nahlédl, že „revoluce musí nutně začít ateismem.“ Je to naprostá pravda. Svět však dosud nepoznal bezbožnost tak organizovanou, militarizovanou a důsledně zlovolnou, jak ji hlásá marxismus. Ve filosofickém systému Marxe a Lenina a v jádru jejich psychologie je nenávist k Bohu základní hnací silou, fundamentálnější než všechny jejich požadavky politické a ekonomické. Militantní ateismus v komunistické politice není něčím okrajovým nebo náhodným. Je naopak její středovou osou. Aby mohl komunismus uskutečnit své ďábelské cíle, potřebuje ovládat obyvatelstvo zbavené náboženského i národního cítění. Proto rozbíjí víru i národnost. Oba tyto cíle komunisté otevřeně vyhlašují a s nemenší otevřeností je prakticky prosazují. Do jaké míry usiluje ateistický svět o zničení náboženství, do jaké míry mu ono leží v žaludku, dokazuje celá síť intrik kolem nedávného pokusu o zavraždění papeže.

Dvacátá léta v SSSR jsou svědky nekonečné řady obětí a mučedníků z řad pravoslavného kněžstva. Dva metropolitové byli zastřelení. Jeden z nich byl předtím zvolen lidovým hlasováním své diecéze – totiž petrohradský Venjamin. Patriarcha Tichon se dostal do rukou Čeky /GPU/ a pak zemřel za podezřelých okolností. Zmizela celá řada biskupů a arcibiskupů. Desetitisíce kněží, řeholníků a řeholnic, násilím nucených popřít slovo Boží, byly mučeny, stříleny ve sklepích, posílány do lágrů, do vyhnanství v pusté tundře dalekého severu, vyhazovány v pokročilém věku na dlažbu bez přístřeší a bez jídla. Všichni tito křesťanští mučedníci kráčeli na smrt pro víru zpříma. Odpadlíků bylo mezi nimi nemnoho.

Desítkám milionů laiků byl znemožněn přístup do chrámů. Měli zakázáno vést své děti k víře. Věřící rodiče byli násilím odlučováni od dětí a zavíráni, zatímco děti byly odváděny od víry hrozbou a lží. Lze dodat, že nesmyslná destrukce ruského zemědělství v třicátých letech /tzv. rozkulačování a kolektivizace/, která nevedla k žádnému ekonomickému zisku a při níž přišlo o život patnáct milionů rolníků, byla prováděna s takovou krutostí především a právě proto, aby byl rozbit náš národní životní styl a aby bylo z řad rolnictva vymýceno náboženství. Stejná duchovní perverzita ovládala brutální souostroví Gulag, kde byli lidé vybízeni k přežití na úkor druhých.

Jen rozumu zbavení ateisté mohli vymyslet nehoráznosti plánované dnes v SSSR a znetvořující ruskou zemi: ruský sever má být zatopen, tok severních řek obrácen, život Arktického oceánu zničen, vody odvedeny na jih, do krajin už předtím devastovaných stejně šílenými „stavbami komunismu“.

V době, kdy bylo třeba soustředit síly k boji proti Hitlerovi, Stalin cynicky zaujal postoj přátelský k církvi. Zdání vyvolané touto podvodnou hrou, v níž v posledních letech pokračoval pomocí všelijakých aranžovaných podívaných i Brežněv, je na Západě bohužel lehkovážně přijímáno. O tom, jak je pevně komunismus propojen s nenávistí k náboženství, však svědčí příklad nejliberálnějšího sovětského předáka Chruščova; i když podnikl významné kroky k rozšíření svobody, znovu rozdmýchal leninovskou protináboženskou posedlost.

Je tu však něco, s čím nepočítali. V zemi, kde jsou chrámy srovnávány se zemí, kde vítězný ateismus triumfuje už po dvě třetiny století, kde je kněžstvo pokořováno a zbaveno jakékoli nezávislosti, kde to, co církvi jakožto instituci ještě zbylo, je tolerováno kvůli propagandě adresované Západu, kde ještě dnes jsou lidé posíláni do lágrů pro svou víru, a pokud se tam třeba o Velikonocích společně modlí, jsou zavíráni do korekcí, v této zemi pod komunistickým parním válcem přežívá křesťanská tradice!

Je pravda, že miliony našich krajanů jsou korumpovány a duchovně vyprázdněny oficiálně vnuceným ateismem. A přesto tam zbývají miliony věřících. Pouze vnější tlak jim brání v sebevyjádření. Ale jak tomu bývá v časech protivenství a pronásledování, i v mé zemi dosáhlo vědomí Boha velké hloubky a naléhavosti.

Právě zde můžeme spatřovat rozbřesk naděje. Jakkoli se komunismus ježí tanky a raketami, jakkoli úspěšně dobývá povrch zeměkoule, není mu dáno potřít křesťanství.

I když Západ musí zakusit nápor komunismu, náboženství zůstává svobodné. I na Západě vedl dějinný vývoj k tomu, že náboženské vědomí se tu dnes vytrácí. I zde došlo k neblahému rozkolu, ke krvavým náboženským válkám, i zde zavládla zášť. Snad ani není třeba dokazovat, že od pozdního středověku je Západ zaplaven náporem postupujícího zesvětštění. Toto postupné podlamování síly zevnitř ohrožuje víru snad ještě nebezpečněji než násilné útoky na náboženství zvenčí.

Erozí, postupující neznatelně v průběhu desítek let, přestal být smysl života na Západě něčím víc než honbou za “štěstím“. Tento cíl je dokonce slavnostně garantován ústavními zákony. Pojmy dobra a zla jsou přitom už po několik století vysmívány. A z běžného užívání jsou vykázány. Nahradilo je politické nebo třídní pojetí efemérních hodnot. Dovolávat se věčných pravd nebo poukazovat na to, že zlo zdomácní nejprve v jednotlivých lidských srdcích a teprve pak se usadí v politickém životě, to už dnes vyvolává rozpaky. A přesto se tu nepokládá za hanebnost, činí-li se dnes integrálnímu zlu dnes a denně ústupky. Soudě podle ustavičného hroucení všelijakých koncesí, uzavíraných před očima našeho pokolení, sune se Západ po šikmé ploše k propasti. Západní společnost stále více pozbývá své náboženské podstaty, neboť zaslepeně ponechává svou mladou generaci na pospas ateismu. Je snad třeba dalších důkazů bezbožnosti, je-li po celých Spojených státech, údajně jedné z nejzbožnějších zemí světa, promítán rouhavý film o Ježíšovi? Anebo uveřejní-li tam renomovaný denní tisk nestoudnou karikaturu Panny Marie? Jsou-li však vnější práva takřka neomezená, proč by pak měl člověk vynakládat vnitřní úsilí na to, aby se vystříhal nešlechetných činů?

Anebo proč by se měl zdržet rozněcování nenávisti, ať už je její důvod masový, třídní, ideologický nebo jakýkoliv jiný? Tato nenávist dnes otravuje mnoho duší. Ateističtí učitelé Západu vychovávají dnes mladé pokolení v duchu nenávisti k vlastní společnosti. Pro samou kritiku a reptání se zapomíná, že nedostatky kapitalismu vlastně představují základní kazy lidské přirozenosti zbavené omezení právě tak, jako jsou bez omezování uplatňována všelijaká lidská práva.

Zapomíná se, že v komunismu (který zakroutí krkem všem umírněným socialistům, kteří jsou nestabilní) se tytéž kazy stanou zcela bezuzdnými u každého, kdo zaujme jen trochu vyšší postavení, a že komukoli jinému je tam dopřáno „rovnosti“ v bezectném otroctví. Toto rozněcování nenávisti se dnes stává charakteristickým rysem svobodného světa. Je to vskutku paradoxní: čím širší jsou osobní svobody, čím vyšší úroveň blahobytu nebo dokonce nadbytku, tím zavilejší je tato slepá nenávist. Současný vývoj na Západě je příkladem, který dokazuje, že spásy člověka nelze dosáhnout rozmnožováním hmotných statků nebo hromaděním peněz. Tato neuhasitelná nenávist zachvacuje všechno živé, život sám, svět s jeho barvami, zvuky a tvary, ba i lidské tělo. Rozhořčené umění dvacátého století je živo touto ošklivou nenávistí, třebaže umění bez lásky je neplodné. Na Východě umění upadlo, neboť bylo sraženo a zneuctěno, ale na Západě je jeho úpadek dobrovolný. Je to sesuv do důmyslně strojeného podnikání, kdy se umělec sám staví na místo Boha, místo aby se pokoušel vystihnout Boží záměr.

A opět stejný výsledek na Západě i na Východě vyplývá z celosvětového procesu a z této příčiny! Lidé zapomněli na Boha.

Proti náporu celosvětového ateismu jsou věřící nejednotní a často zmatení. Nicméně by křesťanskému (spíše už pokřesťanskému) světu prospělo, kdyby se poučil příkladem Dálného východu. Nedávno jsem měl možnost vidět ve svobodné Číně a v Japonsku, jak přes zjevně menší určitost náboženských představ a přes neztenčenou „svobodu“, zcela srovnatelnou s tou západní, si společnost a mladá generace uchovaly etický smysl v mnohem vyšší míře, než je tomu na Západě, a jak jsou mnohem méně zasaženy destruktivitou sekularizace.

Co lze říci o nedostatku jednoty mezi různými náboženstvími, je-li rozdrobeno samo křesťanství? V posledních letech podnikají hlavní křesťanské církve jisté kroky k usmíření. Jednají však příliš pomalu, neboť svět zaniká stokrát rychleji. Nikdo jistě nečeká, že by církve odložily své věrouky nebo že by je revidovaly, lze však očekávat, že vytvoří společnou frontu proti ateismu. I v tomto směru však jednají příliš pomalu.

Existuje též organizované hnutí na sjednocení církví, skýtá však podivný pohled. Zdá se, že Světová rada církví se příliš stará o revolucionizování Třetího světa, zato ale je slepá a hluchá vůči potírání náboženství tam, kde je prováděno nejdůsledněji, totiž v SSSR. Tyto skutečnosti nelze nevidět. Znamená to snad, že se má za vhodné a účelné nevidět a neangažovat se? Je-li tomu tak, co potom zbude z křesťanství?

S největším politováním se tu musím zmínit o čemsi, co nemohu přejít mlčením. Můj předchůdce, který tu před rokem obdržel vaši cenu, poskytl právě v té době, kdy se rozhodovalo o jejím udělení, veřejnou podporu komunistickým lžím – svým politováníhodným prohlášením, že v SSSR nepozoroval žádné pronásledování náboženství. Při všech těch mnohých, které stihla zhouba nebo kteří jsou dodnes utlačováni, budiž Bůh jeho soudcem.

Je stále zřejmější, že přes ty nejdůmyslnější politické manévry se smyčka na krku celého lidstva stahuje s každým desetiletím stále těsněji a beznadějněji a že pro nikoho není východisko. Neexistuje řešení nukleární ani politické ani ekonomické ani ekologické. Ano, tak se věci mají.

Možná, že v dohledu kataklyzmat celosvětového dosahu se zdá zpozdilým a pošetilým připomínat, že prvotní klíč od našeho bytí a nebytí spočívá v srdci každého jednotlivého člověka, v tom, zdali dá přednost konkrétnímu dobru nebo zlu. Přesto je to pravda platná i dnes. A to je ten nejspolehlivější klíč. Různé sociální teorie, kdysi tak slibné, zavedly nás do slepé uličky a prokázaly tak svůj bankrot. Snad lze od lidí očekávat, že konečně pochopí, že i v jejich světě je mnoho nepravostí, dobrovolně trpěných a živených, a že se nenechají tak snadno balamutit lží.

Všechny pokusy najít cestu z mizérie současného světa zůstanou jalové, neobrátíme-li pokorně své vědomí k Stvořiteli veškerenstva. Není jiné cesty, neexistuje žádný osvětlený východ. Prostředky, které nám pro takový úkol zbyly, jsou nedostatečné. Především musíme umět rozpoznávat spoušť, působenou nikoli nějakou vnější silou, nikoli třídními či národními nepřáteli, ale tu, která je uvnitř každého z nás, uvnitř každého společenství. Zejména pak ve společnosti svobodné a vysoce rozvinuté, protože tam si za všechno můžeme sami. To my sami svým každodenním bezmyšlenkovitým sobectvím utahujeme onu smyčku.

Klaďme si otázky. Nejsou ideály, které si vytklo naše století, falešné? Nenechali jsme zkazit svůj jazyk tou jeho důvtipnou módní terminologií, jíž se nám nabízejí povrchní léčebné prostředky pro každou potíž? Měli bychom je podrobit jasnozřivé revizi v každém oboru lidského konání, dokud je čas. Řešení naší krize nenajdeme na vyšlapaných cestách konvenčního uvažování.

Náplní našeho života není honba za materiálním úspěchem, nýbrž dosahování hodnot, duchovní růst. Celá naše pozemská existence není než přechodným úsekem na vzestupu k čemusi vyššímu. Nemáme – nesmíme klopýtat a padat ani neplodně váhat stále na stejné příčce žebříku. Samotné zákonitosti hmotného světa nevysvětlí náš život a nedají nám směr. Zákony fyziky ani fyziologie nikdy nevystihnou způsob, jímž se Stvořitel podílí den co den na životě každého z nás, a tak nám propůjčuje životní energii; nebýt této jeho podpory, zemřeli bychom. I v životě celé naší planety působí Duch Boží s nemenší silou; toto bychom měli pochopit v nynější těžké a temné hodině.

Namísto klamných nadějí posledních dvou století, která učinila z lidského jedince cosi bezvýznamného a přivedla lidstvo na pokraj nukleární či jiné zkázy, můžeme toliko odhodlaně sáhnout po laskavé ruce Boží, od níž jsme se tak sebevědomě a ukvapeně odtáhli. Učiníme-li tak, prohlédnou naše oči všechna pobloudění nešťastného dvacátého století a naše ruce budou vedeny k jejich nápravě. Není nic jiného, čeho bychom se za současného sesuvu přidrželi, nikdo z osvícených myslitelů nemá nám co nabídnout.

Všechny světadíly se ocitly ve vichřici. Avšak právě v takových zkouškách se projeví nejvyšší dary lidského ducha. Zanikneme-li a ztratíme-li tento svět, bude to jedině naše vina.

The post Populární autor Gulagu Alexandr “Větrov” Solženicyn, kritik SSSR i západní politiky first appeared on Čítárny.

Solženicyn byl nejznámějším vězněm Stalinových gulagů. 27. července 1945 byl kvůli kritice Lenina odsouzen a poslán do gulagu. Po osmi letech vězení byl v roce 1953 propuštěn ze zdravotních důvodů (rakovinu se podařilo vyléčit), ale další tři roky strávil ve vyhnanství v Kazachstánu.
Po rehabilitaci v roce 1957 učil a věnoval se literární práci. V listopadu 1962 byla otištěna jeho povídka Jeden den Ivana Děnisoviče v časopise Novyj mir. První umělecké dílo z prostředí sovětských koncentračních táborů legálně publikované v SSSR obletělo celý svět a Solženicynovi zajistilo slávu.
Od roku 1974 žil v emigraci v Kanadě, ale nakonec se vrátil do Ruska, kde zemřel v roce 2007.

Rok před smrtí (2006) poskytl Solženicyn velký rozhovor Spiegelu. Výtah z rozhovoru objasňuje mnoho událostí, které se dějí dnes.
Zdroj: http://www.spiegel.de/international/world/spiegel-interview-with-alexander-solzhenitsyn-i-am-not-afraid-of-death-a-496211.html

Výpisky z rozhovoru:

Kdybychom se všichni mohli střízlivě podívat na historii, nemohla by nadále existovat ani nostalgie po bývalých časech, ať už v Rusku nebo v bývalých socialistických zemích, ani by bývalé země východní Evropy nemohly vidět historické Rusko jako zdroj svého neštěstí.
xxx
Člověk by neměl připisovat zlé skutky jednotlivých vůdců nebo politických režimů “vrozeným vadám” ruského lidu a jejich země.
xxx
Časopis Spiegel:
Rusko se ale často ocitá osamoceno. V poslední době (r.2003) se vztahy mezi západem a Ruskem opět ochlazují, to včetně vztahů rusko-evropských. Co je toho důvodem? Jaké potíže má západ při chápání moderního Ruska?

Solženicyn:
Mohl bych vyjmenovat mnoho důvodů, ale ty nejzajímavější jsou ty psychologické příčiny, tedy střet iluzorních nadějí s realitou.
To se stalo v Rusku i na západě.
Když jsem se v r.1994 vrátil do Ruska, byly západní země a jejich vlády prakticky uctívány, byť je pravda, že to často bylo způsobeno nikoliv znalostí a vědomým rozhodnutím, jako spíš znechucením z minulého bolševického režimu a jeho proti-západní propagandy.
Tato nálada se ale začala podstatně měnit po krutém bombardování Srbska.
Je poctivé říct, že toto bombardování hluboce zasáhlo a šokovalo pocity všech vrstev ruské společnosti. Situace se pak stala ještě horší, když NATO začalo rozšiřovat svůj vliv na východ, do bývalých zemí východního bloku.
Toto bylo obzvláště bolestné v případě Ukrajiny, země, jejíž blízkost Rusku je definována doslova miliony rodinných vazeb mezi našimi národy, příbuznými žijícími na různých stranách státní hranice. Tyto rodiny mohly být roztrženy novou dělící čarou, hranicí vojenských bloků.
Takže vnímání západu jako většinou “rytíře demokracie” bylo nahrazeno zklamáním, že pragmatismus, často cynický a sobecký, tvoří skutečné jádro politiky západních zemí.
Pro mnoho Rusů bylo toto obrovskou deziluzí, přímo drcením ideálů.
Ve stejné době se západ těšil z vítězství ve studené válce a z trvání 15 let dlouhé anarchie v Rusku, za vlád Gorbačova a Jelcina. Bylo snadné si zvyknout na myšlenku, že Rusko, které se v tomto čase stalo téměř zemí třetího světa, tak zůstane navždy.
Když pak Rusko začalo získávat svou někdejší hospodářskou i státní sílu částečně zpět, reagoval západ na tuto změnu – možná podvědomě, dle někdejších obav – panikou.

/ Pozn.: O vstupu Gruzie, Ukrajiny a dalších zemí do NATO mluvil G. W. Bush ml., v r. 2006 ho ale odmítlo Německo ústy A. Merkelové, pro možnou konfrontaci se zájmy Ruska, jako příliš agresivní postup. /

The post Spisovatel Solženicyn o Rusku v roce 2006. Zajímavé souvislosti s dneškem first appeared on Čítárny.

Objeví-li čtenář v tomto fiktivním díle podobnost s osobami, které žijí a jež zná, je za takové srovnávání odpovědný jen a jen on sám. Protože si však autor stejnou měrou cení neuctivosti i ostrovtipu, ujišťuje o své upřímné sympatii každého čtenáře, který při čtení knížek takové vlastnosti projevuje. Píše v úvodu knihy Kejklíř Harry Thürk. No a já je snad projevila a ve Větrovovi spatřuji SoLŽEnicyna, ono to opravdu není až tak těžké uhodnout. 
V tomto článku uvedu zajímavé úryvky z knihy Harryho Thürka nazvané Kejklíř. Německý originál byl vydán v Berlíně v roce 1978. Český překlad u nás v roce 1980.

Ještě k postavám knihy pro lepší osvětlení uvedených úryvků.
Cathérine je americká občanka původem Francouzka, která vystudovala prestižní americký Harvard, obor ruský jazyk a literatura. Její profesor Sef Kartstein jí nabídnul práci v Moskvě, kde měla pro jakousi americkou nadaci pod krytím, že pracuje jako překladatelka pro obchodní firmu (neboť jinak by jí to zlí sověti neumožnili) pracovat jako fakticky takový „literární pasák“ spisovatele, do kterého své naděje vkládal Západ respektive USA. Tj. věděla, že dělá zakázanou činnost, že se dopouští ideologické diverze, ale tak nějak nepředpokládala, že ji zase pase přímo CIA.  Časem jí to došlo, ale bylo pozdě. Kartstein – její učitel, fakticky ideologický pracovník v CIA /ve smyslu, že jeho náplní práce byl ideologický boj/. Glenn Ward americký novinář, se kterým Cathérine v Moskvě začala chodit.

A nyní již úryvky, které jsou myslím více než vypovídající, poznámky v závorkách kurzívou jsou moje, tučné zvýraznění textu také:

I na to si Cathérine musela zvykat, že v Sovětském svazu je spousta literárních časopisů – nejen v Moskvě, ale i v Leningradu, v hlavních městech jednotlivých republik, ba dokonce i na Dálném východě – ve kterých se zpravidla objevovaly nejnovější práce spisovatelů. Takové časopisy často publikovaly i dlouhé romány, dřív než vyšly knižně. Je to stará tradice, která na jedné straně vychází vstříc požadavku čtenářů informovat se o nejnovějších literárních dílech, na druhé straně poskytuje autorům možnost kriticky se vyrovnat s námitkami, návrhy a podněty, které takový předběžný tisk vyvolává, a eventuálně provést užitečné korektury pro připravované knižní vydání. Člověk se jen divil, zejména když přijel ze Spojených států, jak čtenáři literární časopisy hltají. Brzy po tom, co se Cathérine trochu hlouběji seznámila se sovětským literárním děním, začala se zamýšlet nad tím, v jaké jsou autoři této země výhodě: jejich práce čtou milióny lidí. A ty masové publikace, které v západních zemích tvoří zvláštní odrůdu paliteratury, jež má potřebu četby udržovat na nízké úrovni, tu chybí zcela. Ta podivná směs společenských klepů, sexu, kriminality a lasvegaské romantiky, jež je vším jiným než literaturou a která skoro ve všech těchto státech tvoří větší díl toho, co se vůbec čte, tady není k vidění, nemá žádnou sovětskou variantu. Ať už toho člověk lituje nebo ne – určitě to vede k tomu, že lidé žijí v neustálém styku s literaturou, neustále se jí zabývají. Dokonce i kriminální romány tu mají jinou kvalitu, berou zločin vážně, zkoumají jeho příčiny a čisté prvky napětí odsouvají do pozadí.

Ačkoliv toto všecko věděla, už když se chystala do Moskvy, přece jen jí scházela přímá zkušenost, prožitek sovětské skutečnosti. A zjistila – a trochu ji to udivilo – že její doktorská práce by asi vyzněla docela jinak, kdyby tu zkušenost byla mohla získat předtím, než ji začala psát. Současně ji napadlo, jak by na to asi reagovali na Harvardu. Zaujaté předsudky lidí, kteří se ve Spojených státech na Sovětský svaz specializovali, se dají jen velmi těžko sladit se společenskou praxí, s níž se tu setkávám, řekla si.

(…)

Sef Kartstein si bude mnout ruce, pomyslela si Cathérine, když mu psala. Ještě v New Yorku jí řekl: „Kdybychom měli možnost vysvětlit lidem, jako je Větrov, že každou, i tu sebenepatrnější nespravedlnost, kterou někdo utrpí, musí bezpodmínečně zevšeobecnit a obvinit z ní systém, charakterizovat ji jako neoddělitelnou součást režimu – tak bychom měli vyhráno!“

(…)

A znovu a znovu se tak (Větrov) setkával s lidmi, kteří se považovali za jakousi elitu. Využívali sice všech výhod, které jim socialistický stát nabízel, ale po očku přitom pokukovali po kariérách, jaké je možné udělat právě jen v buržoazním systému. Jen a jen sami sebe považovali za povolané a schopné rozhodovat o všech důležitých věcech státní politiky, a nezřídka si libovali v představě, že jen oni mají patent na rozum.

(…)

(Větrov) Děvče se k němu obrátilo zády. Ranním vlakem odjede domů, aby to čert vzal! A já si sednu k psacímu stolu. Budu pracovat. Postarám se, aby se svět dozvěděl o člověku (o něm), který má v této zemi odvahu hrát si na berana na kolejích. Ne, tenhle beran vlak nezastaví, buďme střízliví. Ale mezi vlakovým personálem natropí zmatek. To postačí. A jednoho dne bude užívat odměny, která takovému odvážnému beranovi přísluší. V Moskvě? Větrov se usmál. Nedělej si iluze Ignate Izaakoviči! Nemůžeš přece už počítat s tím, že tuhle zemi někdo přinutí vzdát se zásad, podle kterých si vládne. (Bohužel přinutil a je nutné přijít na to, JAK?, SoLŽEnicyn byl jen jedním z takových nástrojů, které se proměnily v neustále kapající kapky…) Lid už se od moci vytlačit nedá. (Bohužel dal!) Lid! Ti potem čpící tvorové, kteří se v neděli oblékají do svých nejlepších šatů a vyvádějí děti do lidových parků. Ta kalná šedivá masa, která nedůvěřivě větří, když jí člověk navrhne, že chce zlepšit socialismus, a hned se ptá: „Pro koho?“ Ať ji vezme čert! I s jejími rudými prapory a obrazy Lenina, s májovými oslavami a písněmi o hrdinech, s údernickými brigádami a pracovními prémiemi! „Duchovní elita“ je mi užitečná, to je nepochybné. Jen ať ti fantastové pěkně foukají do ohníčku! A lid? Klíček k spokojenosti člověka není pocit, že je spjatý s vlastí nebo s lidem. (V tom se právě on a lidé jako on velice mýlí, je to přesně naopak!) Do příběhu se lid hodí, to ano, jako objekt pro povídky, dá se použít jako materiál pro romány. Zbytek je obchod: spokojenost závisí jen a jen na výši vlastního bankovního konta. Na ničem jiném. Slzy pro vlast? Ty člověk roní jen pro reportéry a fotografy. Zvyšuje to obrat.

(…)

Pobyt v Rusku Glenna změnil. Zbystřil jeho cit pro ryzí a falešné hodnoty. Říkává, že tu nově objevil „prosté sloupy, na kterých spočívá lidská existence“. A poprvé s děsivou jasností objevil celé dilema svého povolání. Svobodu tisku jako frašku a právo na svobodné vyjadřování názorů jako klamnou představu, protože se realizuje jen v osobním rozhovoru s lidmi stejného smýšlení.

Cathérine si vzpomněla, jak ji na svatodušní pondělí vzal do kostela svatého Mikuláše, do malé, slohově půvabné stavby, kde se tradičně konají slavnostní bohoslužby ortodoxních věřících. Ward o tom chtěl napsat náladový sloupek. Protože byli cizinci, směli projít uzávěrou, kterou tam tvořili členové Komsomolu. Stali se svědky nejpodivnějších a zároveň nejpříznačnějších scén, na jaké člověk vůbec může pomyslet. Začalo to tím, že několik desítek mladých lidí v džínách, kteří přišli z koupaliště nedaleko kostela, prudce protestovalo, protože nebyli vpuštěni. Když se Cathérine zeptala jednoho z komsomolců v kordónu, proč tam ty mladé lidi nepustí, odpověděl jí:

„Protože staří občané potřebují bohoslužby víc; kdyby se na ně nedostalo místo, moc by je to mrzelo. Ti mladí v džínách přišli spíš ze zvědavosti – chtějí si na magneťáky nahrát kostelní zpěvy. Kostel je malý, a tak je nutné postarat se o spravedlnost: staří ať mají své bohoslužby, zvědavci jim musí dát přednost. Na to tady dohlížíme.“

Ward se usmál, ale neřekl nic.

V průběhu bohoslužby se několik fotografů tlačilo kolem oltáře a zblízka zaměřovalo své elektronické blesky na obličej kněze. Lidé tiše mručeli. Když jeden z fotografů šplhal na okenní římsu a shodil přitom křtitelnici posázenou drahými kameny, takže se řinčivě kutálela ke knězi, několik starších věřících se zdvihlo a vyhodilo rušitele z kostela.

Později, když Cathérine s Glennem seděli na nábřeží Moskvy na lavičce a hřáli se na mírném jarním slunci, zeptala se ho: „Co o těch bohoslužbách napíšeš?“

„Nic,“ odpověděl zamračeně. „Kdybych napsal pravdu, okamžitě by mi dali na záda nálepku, že sympatizuju s komunismem. A měl bych po zaměstnání. Lhát nechci, a tak raději budu mlčet. Lhaní už obstarají ostatní. Za několik dnů se dočteš: Náboženská svoboda v Sovětském svazu potlačována! Kordóny komsomolců brání věřícím ve vstupu do kostela! Zahraniční korespondenti ztýráni při bohoslužbách!“

Stalo se, jak předpověděl, a Cathérine tenkrát rázem poznala konflikt, do jakého se dostává poctivý novinář, kterého poslali do Moskvy. Když o tom hovořila s Wardem, jen pokrčil rameny.

„Takzvaný obraz Ruska, Cathérine, se u nás dělá v centrech výroby veřejného mínění. Korespondent v Moskvě má jen za úkol ilustrovat ten předem vyrobený obrázek vhodnými příspěvky, prostě mu dodávat autenticitu. – Když se na nás podíváš zblízka, uvidíš jaksepatří ubohé postavy!“ (Obrazy se mění, ale princip zůstává…)

(…)

(Kartstein) „Jenomže – my jsme si usmysleli, že z něj (z Větrova) uděláme nového Tolstého, velkého myslitele, který pokračuje v tradici Dostojevského. Uděláme z něj svědomí Ruska – jestli nám vydrží! Dáme jeho hlasu takovou sílu, že nikoho ani nenapadne, že v té ubohé zemi by snad mohl být ještě nějaký jiný spisovatel!“ (A pravda a láska pak jistě zvítězí…)

(…)

(Kartstein) V Mnichově vůbec bude nutné leccos připravit. Pohovořit si s lidmi ze Svobodné Evropy, s několika nakladateli, také budu muset navštívit dva nebo tři reprezentativní literáty, vylíčit jim Větrovův případ, upozornit je na něho, možná si je i zavázat.

Musí se jim naočkovat pocit, že v té daleké Moskvě, v komunistickém chladu a útlaku, sedí opravdový humanista, veliký muž tvrdě stíhaný osudem, ale přesto plný odvahy a víry, a tento člověk že se snaží hlásat světu své poselství – tak se tedy za něho postavte! Mluvte o něm, pište, ano – používejte ho jako vizitku vlastního svobodného smýšlení! – Hlasitě se zasmál.

Cathérine k němu udiveně obrátila tvář. „Co vás tak pobavilo?“

„Život, mé dítě!“ Nepřestával se smát. Představil si, jak bude za několik dnů mluvit s Bortingerem. Bydlí kdesi na severu, asi u Rýna. Je to jeden z lidí, kterého si v téhle zemi váží – i když tu raději čtou Agathu Christie než jeho. Ale to je jedno, protože mladí adepti umění hltají jeho slova, říkají o něm, že je jedním z posledních velikých kritických realistů. Asi mají pravdu. Je trochu nábožensky trefený. A místy poněkud šroubovaný. Jezdí si na vlastní zodpovědnost do Moskvy a baví se tam s básníky! Jeho knihy mají v Sovětském svazu dosti vysoké náklady.

Akceptujeme tě jako bystrého kritika kapitalistického systému, milý Bortingere. Máš báječnou pozici! Sověti tě uznávají jako buržoazního humanistu. Jak se jim asi protáhnou obličeje, až ten velký buržoazní humanista, ten usmiřovatel dvou světů, který se doma tak zastává levice, najednou bude žádat svobodu pro velkého kritika sovětského režimu? Svobodu pro Větrova! „Ano,“ řekl stále ještě s úsměvem, „málokdy jsem se cítil tak dobře jako tady, děvče milé! Radujme se z nádherné přírody! V žaludku máme knedlíky a kyselé zelí, cítíme se sytí a spokojení, kolem nás je sníh, hory, jedle a pocinkávání zvonků, a to všecko člověka ukolébává, takže se skoro cítí jako postava z poslední vánoční povídky Pearl Buckové! Zrovna tak sentimentální je to!“

„Chvála triviality?“

Kartstein chvilku přemýšlel, potom se na Cathérine podíval. Jeho obličej byl vážný. Nebylo v něm už ani stopy po veselí, které z něho ještě před několika vteřinami vyzařovalo.

„Jsi inteligentní tvor, má milá,“ řekl tichým hlasem. „Miluješ literaturu. Vlastně je ti jasné, že u nás doma se čím dál víc musíme zříkat toho, čemu se s dobrým svědomím dá říkat literatura – když má zobrazit a ozřejmit naši skutečnost. Proč asi?“

„Protože se bojíme výsledku,“ odpověděla. „Proto uctíváme trivialitu. Umožňuje nám snášet realitu. Polykáme ji jako docela obyčejnou drogu – ať už nám ji podávají vznešení pokrytci anebo otrhaní hippies.“

„Na to jsi přišla v Moskvě?“ Váhala. Nakonec se zeptala: „Jakou odpověď ode mne čekáte, Sefe? Mám se vám přiznat, že když tak sedím ve svém hotelu v Moskvě, sama v pokoji, tak pokaždé, když venku na chodbě zazní smích uklízeček, padne na mne tísnivý pocit slabosti? Nebo když jdu parkem Gorkého, je slunečné nedělní ráno, dívám se na staré lidi, jak posedávají na lavičkách s novinami v rukou, a na trávnících hlučně dovádějí děti? Nebo když vidím párek milenců, jak ruku v ruce rozpustile utíkají ke kiosku, kde se prodávají nápoje? Anebo když sedím ve Velkém divadle, Plisecká tančí labuť a vedle mne sedí muž, na kterém je vidět, že normálně nechodí v elegantním obleku. Má nešikovně uvázanou kravatu, a když se na něho člověk podívá zblízka, vidí, že má obličej zbrázděný počasím; sedí strnule, protože umění Plisecké ho strhuje. Nadaný autor by o jeho obličeji mohl napsat román; říká všecko, co velká a silná Amerika buď neví, nebo už dávno zapomněla.“

(…)

Zde malá vložka, tematický úryvek mimo jejich pořadí v knize: (Glenn) „Ještě chvilku jsem na večírku posedával, a potom jsem po anglicku zmizel. Přes nebezpečí, které je s tím v dnešním New Yorku spojeno, jsem putoval po nočních ulicích. Nestalo se mi nic, jen mne čtyřikrát zadržely policejní hlídky a ohmataly, jestli u sebe nemám zbraň, a bylo ráno.“

(…)

„Cathérine,“ spustil Kartstein vážně, „ty přece víš, že v literatuře žádné definitivní, neodvolatelné hodnocení neexistuje. Všecko, co říkáme, je subjektivní. I to, co ti teď říkám já. Objevili jsme kuriozitu – antikomunistu, který to v Moskvě dotáhl na spisovatele. To mu dodává význam v politické oblasti – ať už si jeden nebo druhý z nás myslí o jeho schopnostech, co chce. A my jsme povinni přisvojit si ho, protože je to duch našeho ducha. Literatura je vždycky politikum – jen idioti si dají namluvit, že není. A protože idioty nejsme, využíváme tohoto politika, milé dítě. Co se ale týká literárního zařazení toho člověka – nikdy se nebudu pokoušet nakukat ti, že v něm vidím druhého Lva Tolstého, novodobého Dostojevského nebo něco podobného. Postarám se však o to, aby všichni neomylní koryfejové, kteří se dají zkorumpovat, ho postavili někam poblíž Tolstého a Dostojevského. A po tobě přece nechci, abys tomu věřila – chci jen to, abys při své práci podle toho postupovala. Čím toho autora usadíme svou interpretací blíž k duchovnímu dědictví klasických ruských humanistů, tím déle bude moci dělat, co dělá teď, a tím větší ohlas to bude mít. To je účel, kterému podřizujeme určité prostředky. Mohu počítat s tím, že to chápeš?“

Zasmála se. „Větrov jako pokračovatel ruské humanistické literatury devatenáctého století, to neslyším poprvé. Jenom – bojím se, že člověk, který se alespoň trochu vyzná v literatuře, to bude považovat za vtip!“

„Mýlíš se,“ upozornil ji Kartstein. Vzal ji za ruku a pokračovali v cestě. „Psát literaturu je jedna věc, vykládat ji druhá, milé dítě. Dnes máme v rukou všecky prostředky k tomu, abychom lidem namluvili každý nesmysl. Děláme to v reklamě zboží hromadné výroby. Právě tak dobře a s podobným úspěchem se to dá dělat i v našem oboru.“ (Nebo třeba ve zdravotnictví…)

„A vy si myslíte, že se nenajde nikdo, kdo by na ten nesmysl ukázal prstem?“

„Ale ovšem!“ zašklebil se Kartstein. „Ale důležitý je jen ten hlas, který je slyšet, mé dítě. Když ve dvou stech novinách a stovce časopisů, ve stovce rozhlasových pořadů a ve dvou tuctech televizních pořadů toho Větrova vychválíme jako dědice velkých ruských klasiků, kterého sovětský režim utlačuje, tak se tím dědicem v hlavách miliónů lidí také stane. Protože kvantitou reklamy umlčíme kvalitu těch několika ohlasů, které vysloví opačný názor. Ostatně i tvůj, kdybys měla být mezi nimi!“

Podívala se na něho zamyšleně.

„Skutečně to uděláme?“

„My z toho člověka uděláme obra, mé dítě – všemi prostředky, které máme k dispozici.“

Zmlkla. Opravdu, řekla si, tady je každá myšlenka na literární hodnocení zbytečná – spíš jen ruší. Tady jde o politickou kampaň. (o řízení…) Jak že to bylo? Ta největší lež často má nejlepší vyhlídku, že se jí uvěří! Hlasitě to zopakovala a zeptala se Kartsteina: „Čí je to výrok? Zapomněla jsem…“

„Doktora Goebbelse,“ zavrčel Kartstein. „Nebo někoho od americké námořní pěchoty.“

(…)

Cathérine po návratu do New Yorku našla v bytě, kde žila se spolubydlící, hippíka: K večeru se zvedla, šla do kuchyně a zjistila, že už tam není nic k jídlu. Zašla do nejbližšího supermarketu a přinesla plný sáček potravin. Zachariáš z toho snědl dobrou polovinu, zatímco ona mu naslouchala: snažil se ji přesvědčit, aby se sexuálně osvobodila, má-li se z ní konečně stát člověk revoluce.

Kdo, proboha svatého, nasadil těm klukům do hlavy takové nesmysly? Kdo jim vsugeroval, že mají chodit v uválených hadrech, že se nemají mýt a mají si nechávat růst pořád delší a delší vlasy? Ať to byl, kdo chtěl, podařilo se mu stvořit báječného strašáka měšťáků, který kudy chodí, tudy huláká něco o komunismu a aranžuje světovou revoluci jako happening za asistence nahatých děvek. (A co kdo tvoří dnes, z nás?)

Zde k dispozici video o SoLŽEnicynovi:
{youtube}5GG6DAb1r3k{/youtube}
Takových SoLŽEnicynů dnes můžete vidět v každé ruské politické talkshow spousty. Je to u nich přímo patologické, ta nenávist k Rusku, přímo z nich prýští, přestože se marně snaží hrát si přitom na „patrioty“. Slovo vlastenec se mi kvůli nim špinit nechce.

Autor Harry Thürk napsal ještě jednu velmi zajímavou knihu, kterou jsem četla, pod názvem Amok (rok 1975, překlad do CZ 1977) o Indonésii v roce 1965, jak tam se vypořádali s komunisty…
A to bylo v roce 1965 tedy jen tři roky před pokusem o převrat u nás, ovšem tam se jim to povedlo, následky byly strašné.

Zdroj textu: KOB Forum
Děkujeme Ireně za kvalitní text a velmi zajímavé souvislosti!

The post Kejklíř Větrov jako SoLŽEnicyn aneb úloha literatury v řízení společnosti first appeared on Čítárny.