Kdo by neznal světové Sonety Shakespeara. Jan Vladislav byl po dlouhá desetiletí nejuznávanějším překladatelem těchto sonetů. Po něm na počátku 21. století přišel Martin Hilský se se svým Shakespearovským projektem. Nedá mi ale, abych dnes vyzdvihl a připomněl především překlady Jana Vladislava, jehož verše mě oslovují víc, jak verše Hilského, bezesporu velmi dobře prostudované.

VYBRALI JSME TUCET ZAJÍMAVÝCH SONETŮ
S POZNÁMKAMI PŘEKLADATELE JANA VLADISLAVA.

Sonet 20.
Psán pravděpodobně na předem dané rýmy (důsledně ženské, což působí v anglické poezii, užívající valnou většinou rýmy mužské, dosti nápadně). Sonet se i jinými rysy liší od ostatních, takže byla vyslovena domněnka, že není ze Shakespearova pera.

Ó pane – paní mé lásky, máš líce ženy,
vlastníma rukama Přírody  malované;
a něžné srdce žen, jenomže beze změny,
beze lži, do vínku těm falešnicím dané;
a oči jasnější než jejich – a míň zrádné,
jež všechno pozlatí, na co se podívají;
a mužnou postavu, jež nade všemi vládne,
až muži klopí zrak a v ženách dech se tají.
Příroda tvořila tě zprvu jako ženu,
leč při té práci se do tebe zadívala
a z lásky dala ti, co pro mne nemá cenu,
takže tou štědrostí mi tebe vlastně vzala.
Když tě však určila jen ženám pro radosti,
ať patří mně tvůj cit – a tobě jejich skvosty.

Sonety 44 a 45.
Básně jsou založeny na staré představě, že člověk je jako příroda složen ze čtyř živlů, ohně, vzduchu, země a vody.

44
Kdybych byl z myšlenky a ne z masa a kosti,
co mohlo by se mi postavit do cesty?
Navzdory prostoru, přes všechny vzdálenosti
letěl bych z dalekých krajin vždy tam, kdes ty!
I kdybych třeba stál – od tebe odehnaný –
na konci světa sám, co na tom, povídám!
Myšlenka přeskočí země i oceány
a sotva pomyslí, kde chce být, už je tam!
Leč nejsem myšlenka – smrtící pomyšlení –
abych se dával v let za tebou zas a zas!
Jsem jenom ze země a z vody uhnětený,
a proto musím štkám a čekat, co dá čas:
od těch dvou živlů bych se já nic nedočkal
krom proudů těžkých slz, jež značí jejich žal!

45
Druhé dva, očistný oheň a lehký vzduch,
jsou stále u tebe, kdekoli zůstávám;
první je touha má a druhý je můj duch –
a oba kmitají vždy znovu sem a tam.
Když tyto rychlejší dva prvky odejdou
ode mne ve vroucím poselství lásky k tobě,
můj život, složený ze všech čtyř, bez těch dvou propadá
zármutku a lží jako v hrobě.
A jeho složení se může obnovit,
teprve až se ti poslové vrátí zase
a po svém návratu od tebe mají klid
a mluví o tobě, tvém zdraví a tvé kráse.
Těším se z jejich zpráv, ale jen krátký čas –
a pak je pošlu zpět a jsem tu smutný zas.

Sonet 55.
Báseň stojí na téže myšlence jako proslulá óda Horácova „Exegi monumentum aere perennnius Regalique situ pyramidum altius.”

Přetrvá mramory, přetrvá zlaté věže
a hrobky vladařů tento můj mocný rým:
zatímco z kamene čas písmo dávno smaže,
můj verš zde bud dál plápolat – a vy s ním.
Až sochy rozkotá běs válkou rozpoutaný
a sváry obrátí paláce v prach a rum,
má báseň, letopis na vaši paměť psaný,
bude dál vzdorovat meči a plamenům.
Půjdete pevně vstříc smrti a zapomnění,
jemuž vše propadá, a chvála vaší krásy
bude mít věčně stan v očích všech pokolení,
jež má nést tato zem po všechny příští časy.
tak až po soudný den, kdy z mrtvých vstaneme,
budete stále žít v čtenářích básně mé.

Sonet 99.
Výjimečně o patnácti řádcích. Takové sonety se v anglické literatuře své doby objevovaly dosti často.

Raný květ fialky já vyplísnil jsem přísně:
,, Ty sladký zloději, kdes vzal ten vonný dech,
ne-li mé lásce z úst? A purpur, jenž se pyšně
rozlévá na těch tvých měkkých a hebkých rtech,
sis v modři jeho žil obarvil bezostyšně!”
Lilii káral jsem, že okradla tvé dlaně,
majorán s poupaty, že oloupil tvůj vlas;
a růže na trní se chvěly ulekaně,
ta hanbou nachová, ta hrůzou bílá zas: třetí,
jež nebyla červená ani bílá
a kradla od obou, loupila u tvé vůně:
ji na smrt užírá mstivý červ v jejím lůně.
Tisíce květů jsem viděl, leč plátky všech
u tebe ukradly buď barvu nebo dech.

Sonet 107.
Spojován s politickými událostmi a osobnostmi své doby, zejména s královnou Alžbětou a s lordem Southamptonem. Jeho smysl však zůstává nejasný.

Ani mé obavy, ani ty předpovědi širého světa,
jenž o příštích věcech sní,
nemohou určit čas mé lásky, na niž hledí
jak na věc propadlou jistému zničení.
Už přešlo zatmění, jež stihlo zemskou lunu,
a chmurní věštci se smějí svým předzvěstím,
co bylo nejisté, ční jistě na svém trůnu,
mír kyne věčnými snítkami příštím dním.
V krůpějích balzámu, kterým je tato doba,
má láska rozkvétá a Smrt je bezmocná:
jen tupý, němý dav zasáhne její zloba,
zatímco mně můj verš na věky život dá.
A ty v něm nalezneš pomník, jenž nepomine,
zatímco erb i hrob vládců už s prachem splyne.

Sonet 121.
Snad odpověď na dobové předsudky o divadle nebo na osobní pomluvu básníka Sonetů.

Je lepší špatný být nežli se špatným zdát,
má-li být nevinný obžalováván z viny
a ztrácet radost z cti, kterou mu může dát
ne to, co cítí sám, ale co soudí jiný.
Proč má mi druhý v svých necudných pohledech
naznačovat, že ví o mojí vášnivosti,
a nad mou křehkostí bdít ještě křehčí špeh,
který má za špatnost i to, co já zvu ctností?
Ne, ne, já jsem, co jsem, a ti, kdo viní mne
ze všech těch přestupků, jmenují jen své viny:
já se smím napřímit, zatímco oni ne,
jejich duch nemůže odsuzovat mé činy!
Leda by tvrdili o světě veškerém,
že každý v něm je zlý a triumfuje zlem.

Sonet 126.
Nejde vlastně o sonet, nýbrž o dvanáct párově rýmovaných  veršů.

Ó milý hochu, ty, který jsi zastavil
tu kosu Času a míjivý písek chvil,
který jsi vadnutím vzrost a ukázal,
jak chřadnou přátelé, ač ty sám rosteš dál,
jestli tě Příroda, nejvyšší paní zkáz,
chce na tvé cestě vpřed zastavit v květu krás,
drží tě, aby tím mohla Čas potupit
a bídným hodinám tak lstivě život vzít.
A přece měj z ní strach, ty, v němž se vidí svět:
může svůj poklad jen zdržet, ne zadržet.
Jednou, byť po čase, se začne účtovati
a ona nakonec ten účet tebou splatí.

Sonet 127.
První ze sonetů o „černé paní”. Sonety, popisující milovanou ženu hanlivými výrazy, nejsou ve své době zvláštností, naopak, patřily ke konvenčnímu básnickému repertoáru. Vznikly jako reakce na prázdné oslavné veršíky Petrarkových epigonů už v renesanční Itálii.

Dříve svět v černé nic krásného neviděl,
a pokud viděl snad, neříkal tomu krása:
teď jméno krásy však zdědila černá, žel,
a pravou krásu zas cejch pancharta dnes drásá!
Od těch dob, co má moc kdokoli tvárnit svět
a krášlit ošklivost falešnou tváří klamu,
líbezná krása je v klatbě a plna běd
žije bez jména a bez vlastního chrámu.
A proto nosí má paní ten černý vlas,
ty oči jako noc, jež truchlí nade všemi,
kteří jsou bez krásy, ač mají dost všech krás,
a lživým pozlátkem jen ostouzení zemi.
Ale to truchlení jim dává tolik jasu,
že každý uznává za vzor jen jejich krásu!

Sonet 135.
A ty přece máš své přání. V originále slovní hříčka s vlastním jménem Will a obecným pojmem will (touha, přání, vůle), v češtině nevystižitelná. Hříčka se opakuje ještě v sonetech 136
a 143.

Ať každá má, co chce, ty přece máš své přání
a k tomu přítele a navíc ještě mne.
Co se tě jenom já natrápím bez ustání
tím, že chci přidávat k tvým přáním ještě své.
Proč však ty, která máš vždy tolik, tolik přání,
nespojíš alespoň jedno z nich jednou s mým?
Jsou přání ostatních milejší k uvítání,
anebo se ti snad já s tím svým nelíbím?
Oceán, i když má dosti vod, vítá deště
a ukládá je dál na dno svých pokladnic.
Tak i ty, ač už máš přání dost, přidej ještě
to moje k ostatním, ať jich máš o to víc.
Nezbij prosící přání svým krutým ,,ne”:
měj všechna za jedno – a v tom vždy i to mé!

Sonet 138.
Otištěn s obměnami po prvé r.1599 ve sbírce básní různých autorů, vydané pod názvem Vášnivý poutník. Právě tak sonet 144.

Když milá přísahá, že jenom pravdu říká,
věřím jí, i když vím, že to je pouhá lež,
jen proto, aby mne měla dál za mladíka,
jenž dosud nepoznal, co je svět za faleš.
V marnivé představě, že myslí, že jsem mladý,
ač ví, že lepší část mých dnů už minula,
přijímám přihlouple všechny lži, všechny zrady,
a tak tu po pravdě šlapeme oba dva.
Ale proč nepoví, proč nepřizná svou lživost
a proč já neřeknu, že nejsem mladíček?
Ach, láska nejraděj se halí v důvěřivost,
a kdo má v stáří rád, neříká rád svůj věk.
A tak si lžeme dál, ona mně a já jí,
a našim slabostem to lhaní lichotí.

Sonet 153.
Námět obou znělek převzat z řecké antologie „Epigrammata”, vydané (v latinském překladu) roku 1529.

Kupido odložil svou pochodeň a spal:
a když to uviděl Dianin doprovod,
jedna z děv hodila ten srdceryvný pal
do blízké studánky čistých a chladných vod.
A z toho svatého ohně ten pramen má
svůj nehasnoucí žár, živý i v našich dnech:
tak vzniklo léčivé zřídlo, jež pomáhá
s nejlepším účinkem v nejhorších nemocech.
Tu pochodeň si však bůh znovu zapálil
v očích mé paní a na mně ji zkusil hned:
já, z toho nemocen, pak spěchal ze všech sil
sem k tomu pramenu, host plný slz a běd,
leč marně: pro mne je lékem jen jeden pramen
– oči, z nichž Kupido vzal ten svůj nový plamen.

The post Sonety Williama Shakespeara a zajímavé poznámky překladatele Jana Vladislava first appeared on Čítárny.

Kněz a myslitel Francescco Petrarca  (1304-1374) nazývá Sonety Lauře Zpěvníkem – Canzoniere nebo taky Rerum Vulgarium Fragmenta – zlomky, protože své verše často přepisoval a měnil. Celkem je ve Zpěvníku 366 sonetů z velké části milostných, jen 30 z nich má jiný obsah.
Petrarca zde navazuje na Dantův sonet, který však částečně precizuje. Všeobecně se uznává, že dílo bylo ovlivněno velkou láskou Petrarky, Laurou.

Jedno z nejznámějších středověkých děl, Sonety Lauře, má dvě části.
První je psána za Lauřina života  a druhá část po její smrti. Za přelom je považován sonet CCLXVII, kde se poprvé objevuje Lauřina smrt a která odděluje i způsob nazírání na lásku, život, smrt. Jakoby sonet nepřímo odděloval Petrarcovo mládí a zralý věk. Každopádně v celém díle cítíme jeho touhu po poznání a hlavně sebepoznání, čímž se velmi odlišuje od jiných autorů své doby. S tím souvisí i jeho celoživotní aktivní studium a objevování starých spisů např. Varrona, Plinia, Livia, Cicerona, které mu získalo ve své době neuvěřitelný věhlas.

O Lauře ale víme jen to, co o ní napsal sám.
Setkali se poprvé 6. dubna 1327 na ranní mši v kostele Santa Chiara v Avignonu. Tam poprvé uviděl plavovlásku s tmavýma očima, která později zemřela během epidemie cholery roku 1348. Její celé jméno neznáme a vůbec není jisté, zda všechno nebyla jen básnická představivost, jakási Petrarcova Femme fatale.

Je zajímavé, že v sonetech se její jméno skoro neobjevuje. Možná se Petrarca obával projevit své city konkrétně, protože byl kněz nebo proto, že Laura byla vdaná. Místo jejího jména používá synonymum jako vánek – a l’aura nebo vavřín – lauro, vavřinový věnec – l´aura. To naznačuje, že Laura mohla být jen vysněný symbol jeho nezměrné básnické imaginace, symbol propojení touhy, lásky pozemské s osobní touhou po literární dokonalosti, což dokazuje Petrarcovu snahu o přesné vyjádření myšlenek, který zasazoval do dokonalého uměleckého sonetu.

Přesto je zřejmé, že verše jsou psané někým, kdo je skutečně hluboce zamilován a jemuž nebylo dáno svou touhu naplnit. Zbožštění Lauřiny krásy je proto i na dnešní dobu mimořádné citlivé a působivé.

Naprostá většina díla Petrarky je psána latinsky. Například známá jsou jeho díla Africa, Bucolica, De contemptu mundi, Epistulae, v nichž se projevuje jako zakladatel zdokonovatel literárních forem jako je epos, životopis, dopis, dialog. Psal ovšem také v hovorové toskánštině tzv. volgare.
Je zajímavé, že tento lidovější projev osobně neuznával, dokonce chtěl dílo takto napsané zničit, ale na straně druhé se právě díky tomuto stylu stal nespírně populární. Vždyt jeho básnická korunovace na římském Kapitolu na Velikonoční neděli roku 1341 byla velkou událostí. Tisíce lidí přihlíželo, jak byl Petrarcovi v rudém plášti od krále Roberta Neapolského vkládán na hlavu vavřínový věnec.
Událost ne nepodobná starým římským republikánským časům, které Petrarca musel zbožňovat, o čemž svědčí i fakt, že propagoval Colu di Rienzo (1313 – 1354), významného a pronásledovaného politika a jeho ideu sjednocení Itálie, ale nikoliv jako monarchii, ale jako republiku. Na svou dobu nepřijatelná myšlenka nakonec stála Colu di Rienzo život, když byl na ulici ubodán davem.

Doporučujeme:
F. Petrarca, Zpěvník, Československý spisovatel, Praha 1979, str. 23, 62, 126, 128, 134. Přeložil Jaroslav Pokorný.
V. Renč, Překladatelův doslov, in: F. Petrarca, Kanzony pro Lauru, Mladá fronta, Praha 1969, str. 135-144.
V. Renč, Závěrečná poznámka, in: F. Petrarca, Sto sonetů Lauře, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1965, str. 135-138.

Ukázky ze Zpěvníku Sonety Lauře…

1
Poslání k čtenářům, v němž se kajícně vyznává z marnosti své lásky.

Vy, kdo v mých verších zaslechnete chvění
těch vzdechů, jež mé srdce sytívaly
v čas mladosti, jen k bludu lásky zralý,
kdy byl jsem někým, jehož více není –

snad za svůj sloh, v němž jásot v pláč se mění
a marné naděje zas v marné žaly,
alespoň u těch, kdo jsou lásky znalí,
milosti dojdu, ne-li odpuštění.

Však vidím dnes, jak lidem pro posměch
jsem dlouho býval; proto bez ustání
sám za sebe se tajně hanbívám.

Je hanba plodem bláhovostí těch;
a pokání a jasné rozpoznání:
je krátkým snem, co zde se líbí nám.

2
Mnohokrát odolával nástrahám boha lásky, nástraze poslední se neubránil.

Aby svou sladkou pomstou rázem smyl
a ztrestal tisícerý neúspěch,
bůh lásky s lukem napjatým jak špeh
vyčíhal tajně vhodných míst a chvil.

Ač dávno jsem se ctností obrnil
a zrak i srdce před útoky střeh,
přec úder zhoubný znenadání šleh
tam, kde dřív každý šíp se ulomil.

I zmatena tím náhlým útokem,
nevzchopila se zavčas moje síla,
buď aby sáhla k osvědčené zbrani,

či na neschůdném srázu vysokém
mě před zlým bohem opatrně skryla.
Dnes, kdy mě bránit chce, už neubrání.

6.
Nemohla být ani stvořena z prvků pozemských…

Kde zlato vzal bůh lásky, z které žíly,
na ty dva copy kadeřavých vlasů?
Kde v trní růže? Z kterých zeměpásů
ten křehký sníh, v nějž dech a tep se vlily?

Odkud ty perly, z kterých letmo střílí
ta cudná slova tlumeného hlasu?
Odkud má tolik nebeského jasu
a božských krás pro mramor čela bílý?

Od kterých kůrů, z kterých kruhů ráje
ten zpěvný hlas, jenž trápí mě a tráví,
že snad mě stráví za nedlouhý čas?

Kterého slunce záře vrozena je
těm očím, v nichž můj bol i mír můj pravý
a z nichž mě žehnou plameny a mráz?

7.
… jen v nebi může být takové krásy vzor.

Z kterého nebe, z které ideje
příroda tvůrčí vzor svůj vyhlédla si
pro tuto tvář, jíž zde říci asi,
co umí tam, kde všechno krásné je?

Která to víla, nymfa z ručeje
po vánku spouští zlatohebké vlasy?
Kdy srdci dán takový poklad spásy?
A právě to jen zkázou pro mne je.

Hledají marně božskou krásu ti,
kdo její oči nezřeli a v nich
líbezný šleh i pohled bez hnutí.

Neznají lásky krutý pád a zdvih,
kdo nevědí, jak sladká vzdechnutí,
jak sladkou řeč má, jaký sladký smích.

The post Sonety Lauře a Francescco Petrarca. Kdo byl středověký génius? first appeared on Čítárny.

Jan Vladislav: Tak jako ve všech hrách Williama Shakespeara, i v jeho Sonetech nás báseň za básní, sloku za slokou, verš za veršem strhuje stále hloub proud neobyčejné životnosti, neobyčejné životní pravdivosti. Ocítáme se najednou ve světe, který je nám překvapivě blízký, srozumitelný, vlastní, i když si nepřestáváme uvědomovat, že to je svět starý přes tři staletí. I když je to svět králů, princů, šašků a víl, vrátíme-li se k básníkovým dramatům, nebo svět oněch ,,mrtvých dam a knížat zašlých věků”, neznámých přátel, milenců, soků a černých paní, setrváme-li u jeho lyrických Sonetů.

Právě ta neobyčejná životní pravdivost nejspíše způsobila, že se od jisté doby začal v Sonetech velkého alžbětince vidět ,,klíč k jeho srdci”, který rozluští – zcela ve shodě s romantickým názorem na lyriku jakožto přímou, osobní zpověď básníka – řadu skutečných i pomyslných záhad Shakespearova dosti mezerovitého životopisu.

Tajemný přítel, vyzývaný s horoucím, až mileneckým zanícením v prvních sto dvaceti šesti básních souboru, neznámý básník – soupeř, onen ,,lepší duch”, který chce našeho básníka umlčet, aby si získal jeho vzácného přítele sám pro sebe, jak se o tom dovídáme v osmdesátém sonetu, a konečně ta neznámá žena uhrančivé, temné krásy z posledních dvaceti pěti znělek, kolem níž se zadrhuje drama lásky a žárlivosti, sjednocující Sonety podivuhodným způsobem v jedinečný, niterně+ uzavřený celek, kterému neubližuje ani to, že dnešní uspořádání sbírky není pravděpodobně původní. To všechno měly být podle z’míněné romantické představy na vlas věrné podobizny skutečných lidí z masa a kostí, a jak tak jak je maloval a kreslil o několik desítiletí dříve v téže Anglii slavný Hans Holbein mladší.

Dnes už lze jen stěží přehlédnout všecky statě, studie a knihy, které vznikly vytrvalým hledáním živoucích předloh  Shakespearových lyrických hrdinů, neboť Sonety skutečně ,,stojí hned vedle tragédie o Hamletovi co do pochybné slávy, že zadávají víc příčin k dohadům a sporům než kterékoli jiné literární dílo v anglickém jazyku”.

Do rolí básníkova přítele, jeho soka a jeho černé paní byly během těchto dlouhých sporů dosazovány postupně takřka všechny známé i méně známé postavy Shakespearovy doby ze všech společenských vrstev, zejména ovšem z řad tehdejší šlechty, kde měl básník vlivné příznivce a ochránce. Ale všecky navrhované a často tak přesvědčivě dokládané teorie svými protichůdnými a navzájem se vylučujícími výsledky nakonec dokázaly jen jedno, totiž že podstata otázky leží někde jinde.

Leží v tom, že Shakespeare je jako málokterý básník hluboce zakořeněn ve světě své doby – a to nejen ve skutečném, reálném světe, v Anglii svého století, mohutnějící, bohaté země v plném rozmachu, jehož výrazem byl nepochybně i rozmach tehdejšího anglického a zejména Shakespearova divadla: stejně hluboko kotví Shakespeare v myšlenkovém světě své doby, a to jak svým celkovým pohledem na život, tak detailními názory na jeho jednotlivé oblasti, jmenovitě na umění a poezii. Není třeba připomínat, že tyto názory se v nejednom liší od našich: jenže právě tak je od původu odlišné i dílo, vzniklé na jejich základě – a na to už se pozapomíná.

Tak jako si básník Shakespearovy doby nezakládal na jedinečnosti a osobitosti svého díla a bez ostychu vydával za své verše přejaté nebo přímo přeložené z jiných autorů, obdobně Shakespearovi a jeho současníkům přes zdánlivě osobní a psychologickou notu tehdejší lyriky nešlo ani o to, aby světu odhalovali své srdce a aby se mu zpovídali.

A skutečně, srovnáme- li právě Sonety podrobněji s ostatní dobovou poezií, vidíme často na první pohled, jak se nám z mnohých zdánlivě nejosobnějších a nejosobitějších motivů brzy vyklubají značné otřelé prvky běžné básnické konvence – ať už to je slavení předmětu básníkovy lásky jako vzoru krásy, nebo srovnávání lidského života s hercem na scéně, nebo konečně celá postava”černé dámy”, jejíž rysy bychom našli už v italské renesanční literatuře, kde vznikla jako reakce na vybledlý ideál ženské krásy v Petrarkových epigonů.

Tomuto konvečnímu rysu Sonetů  ostatně odpovídá i příznačná charakteristika z pera Shakespearova současníka, kritika Francise Merese, která se r. 1598 zmiňuje o tom, že mezi přáteli básníka (tehdy čtyřiatřicetiletého) kolují jeho ,,cukrové” znělky – čímž nám zároveň zanechal cenný údaj o době, kdy asi znělky vznikaly: jak dosvědčuje i jejich ráz, Shakespeare je psal mezi svými ranám,i komediemi, třebaže tiskem vyšly – pravděpodobně bez básníkova vědomí – až roku 1609, tedy pět let po Hamletovi.

Ale i když Shakespeare bral z konvenčního pokladu literatury své doby oběma rukama, a to nejen jednotlivost, nýbrž i jak se zdá sám ,,příběh” svého lyrického souboru, tvoří to nakonec jen hrubou osnovu jeho práce, možno-.li tak říci, na jejímž základě, který ovšem nevylučuje ani skutečné osobní, autobiografické prvky, mu pod rukou vzniká znenáhla ale jistě cosi kvalitativně zcela nového a původního, co má cenu a životnost podnes.

Neobyčejná schopnost hlubokého prožitku každého lidského citu a každé lidské situace, znásobená překypujícím bohatstvím nečekaných metafor, prýštících z důvěrné, konkrétní znalosti života (zejména venkovského, přírody, ale často i speciálních oborů lidské práce) dává nakonec jeho Sonetům i tma, kde zpracovávají ta nejotřelejší dobová témata – jako je kupříkladu obměna Horácovy ódy o věčnosti poezie v padesátém sonetu – dech naprosté pravdivosti a autentičnosti.

To všechno je ostatní v naprosté shodě s ostatní Shakespearovou tvorbou, v níž obdobně nabývají více méně konvenční náměty Shakespearových předchůdců pod rukou tvůrce Hamleta tvaru vysoce básnického, v níž obdobně dostávají konvenční figury předshakespearovského divadla pod Shakespearovým  perem skutečných lidí.

Tak se Shakespearovy Sonety řadí zcela organicky a rovnocenně k básníkovým komediím i tragédiím a samy o sobě znamenají jeden z vrcholů anglické a světové lyrické poezie.

Vladislavův doslov k překladu: Sonety, William Shakespeare.

O svém překladu Sonetů v jednom z rozhovorů pro Splav říká:
“Četl jsem už za války se zájmem a užitkem studie J. Mukařovského a chodil jsem po válce i na jeho přednášky. Je to ostatně znát i na mých překladech Shakespearových Sonetů. Volba dvanáctislabičného alexandrínu, kterého jsem při tom užil, nebyla rozhodně svévolná. Byl to výsledek úvahy, že v češtině na rozdíl od angličtiny převládají statisticky víceslabičná slova a že je třeba tomu podřídit i délku verše, nemá-li v českém překladu docházet k soustavnému ochuzování přirozeného slovníku Shakespearových básní.

Navíc jsem tím chtěl navázat na obdobný verš, kterým se vyznačují známé vězeňské monology básnického hrdiny Máchova Máje. K tomu mne nepochybně inspirovaly i máchovské studie Mukařovského. Tehdy jsem to pokládal za nejlepší řešení; dnes bych to asi dělal jinak. Ostatně od prvního vydání mého úplného překladu Sonetů se o to pokusilo už asi půl tuctu dalších překladatelů.”

———————————————————————
Jan Vladislav (*15. 1. 1923, Hlohovec – †3. 3. 2009, Praha)
První knihou v originále, kterou přečetl celou, bylo Goethovo Utrpení mladého Werthera. Pak pokračoval s překlady Petrarkových sonetů, to vše ve věku 17 let. Překládal ze sedmi jazyků: angličtiny, francouzštiny, italštiny, němčiny, rumunštiny, ruštiny a ukrajinštiny a s výpomocí odborníků také z čínštiny a japonštiny.

The post Jan Vladislav. Proč Shakespearovy Sonety patří k vrcholům anglické a světové lyricko-epické poezie first appeared on Čítárny.