Kdo četl Huxleyho romány nebo některé z jeho esejů, zažil setkání s výjimečným intelektem. Huxley ale také napsal jediný  příběh pro děti, který sice nebyl psán pro publikování, ale jako osobní dárek jeho neteři Olivii de Haulleville k Vánocům roku 1944. Nakonec ale příběh vyšel knižně.
Jmenuje se Vrány z Hruškovic a představuje klasickou pohádku na způsob bajky o tom, jak slabší zvítězí pomocí důvtipu nad násilím.

O čem je krátký, ale poučný příběh ?
Manželé Vránovi se nemohou dočkat potomstva, protože pod kořeny jejich stromu žije chřestýš, který každý den šplhá do jejich hnízda a pojídá jim všechna vajíčka. Jak by mohla slabší zvířata čelit predátorovi? Pouze myšlením a inteligencí. Jak přesně si mírumilovná ptačí rodinka poradí s útočníkem – to si přečtěte z knížky. Já prozradím jenom to, že jde o postup stejně neobvyklý jako je i trest, kterého se na konci příběhu dostane hadovi.

Říct o Huxleyho pohádce, že v ní dobro vítězí nad zlem, je málo.
Stejně důležitým sdělením toho krátkého příběhu je, že rozum vítězí nad hrubou sílou. Jaké jiné poslaní bychom taky mohli čekat od autora, který kdysi břitce poznamenal, že „větší část lidského života je dlouhotrvajícím úsilím vyhnout se myšlení“?

Huxleyho jediná pohádka je příležitostí jak seznámit i velmi malé děti s tvorbou opravdového velikána světové literatury a jak je na základě ponaučení z příběhu podpořit k vývoji v myslící bytosti. Huxleyho knihu v prvním českém vydání omaloval mimořádný malíř Jiří Sopko. Jeho manželé Vránovi s člověčí mimikou jsou tak přesvědčiví, že nás ani nepřekvapuje, že mluví a myslí jako lidé, aniž by měli boty a čepice.

Vrány z Hruškovic / Aldous Huxley (1894–1963) / Ilustruje Jiří Sopko / Přeložila Ivana Pecháčková / vydal Meander

Překrásný nový svět nebo konec civilizace? Světový Aldous Huxley o tom, jak nás ničí touha po rozkoši, konzumu a otroctví

The post Aldous Huxley napsal pro děti pouze jedinou knihu. Vrány z Hruškovic first appeared on Čítárny.

Světoznámá kniha o podivuhodné cestě Nilse Holgerssona s divokými husami Švédskem vyšla roku 1906, a i když už se dnes ve škole jako učebnice nepoužívá, vydává se po celém světě dodnes. Hluboký cit Selmy Lagerlöf pro přírodu i lidi, kteří v ní žijí, zůstává zdrojem inspirace i v naší době, kdy je stále naléhavější chovat se k životnímu prostředí ohleduplně. Nakladatelství Meander ji vydává po téměř půlstoletí v novém českém překladu Dagmar Hartlové a s ilustracemi Jiřího Sopka.

Kouzelné vyprávění prodchnuté poutavými detaily ze švédského venkova probouzí fantazii – doprovázet putování Nilse Holgersson obrazem je pro každého ilustrátora velmi lákavý úkol. V Čechách se toho s chutí ujal jeden z nejosobitějších malířů současnosti, Jiří Sopko, jehož zamilovanou knížkou v dětství Nils Holgersson byl.

A tak, ke 100. narozeninám (2006) malého skřítka, české děti znovu dostávají do rukou pozoruhodný příběh o začarovaném chlapci, který odletěl s divokými husami daleko na sever…

PÁR SLOV O SELMĚ LAGERLÖF
Když spisovatelce Selmě Lagerlöf v r. 1901 nabídli, aby se podílela na vypracování nové učebnice pro obecnou školu, bylo jí 43 let a byla v té době ve Švédsku už oblíbenou a uznávanou autorkou. Od dětství vyrůstala s pohádkami a pověstmi rodného kraje Värmlandu a jejich barvitý jazyk plný života a fantazie si přinesla i do vlastní tvorby. Kromě toho byla sama původním povoláním učitelka, a tak se zdálo naprosto přirozené, že tento úkol dostane právě ona. Komise jmenovaná za tímto účelem vypracovala pečlivé pokyny, co má učebnice obsahovat, a průběžně měla na práci dohlížet. Když Selma Lagerlöf po počátečním váhání nabídku přijala, rozhodla se udělat učebnici vlastivědy po svém a napsat ji jako napínavý příběh, který nadto dětem řekne hodně o zeměpisu Švédska a o lidech, kteří tam žijí.

Selma Lagerlöf věnovala hodně práce přípravám – cestovala po celé zemi a přečetla spoustu knih z oblasti zeměpisu a zoologie. Už jako dítě velmi ráda četla a světová literatura pro ni byla pokladem,
z něhož ráda čerpala, jak prozrazuje i Nilsova pouť. Navzdory bohatému materiálu ale nemohla dlouho najít pro knihu vhodnou formu.

Správný podnět autorka nakonec našla v knihách Rudyarda Kiplinga o zvířatech, která mluví lidskou řečí a myslí jako lidé, a přesto se chovají podle své zvířecí přirozenosti. Selma Lagerlöf chtěla hrdiny své knížky zobrazit podobně a jejich prostřednictvím vylíčit různé události a přiblížit různá místa. Nejlepší pohled na zemi dostaneme samozřejmě z ptačí perspektivy a k tomu si na cestu tažných ptáků vymyslela skřítka – malého Nilse.

Selma Lagerlöf | Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem | Ilustroval Jiří Sopko | Vydal Meander 2005

Ukázka z knihy:

Najednou se udělalo to nejkrásnější počasí, jaké si jen lze přát. Bylo teplo, bezvětří, prostě kouzelně. Nils Holgersson ležel na trsu blatouchů a užíval si sluníčka, když vtom přiletěl havran a usedl mezi zářící květy. Byl to Bataki, se kterým už měl Nils dříve co do činění. Nedalo se na něj úplně vždycky spolehnout. Vypadal zachmuřeně a slavnostně, ale přesto se chlapci zdálo, že mu z očí kouká nějaká rošťárna. Havran si z něj určitě chce zase vystřelit a Nils si předsevzal, že mu na to neskočí.
“Moc šikovně jsi lapil lišáka Smirra,” krákoral havran. “A za to ti povím jedno tajemství. Řeknu ti, co máš udělat, aby se z tebe zase stal člověk.”
Bataki si určitě představoval, že po takové návnadě Nils hned skočí. Ale chlapec ho odbyl, že to už dávno ví. Když se mu podaří přivést bílého housera zpátky do Skane bez újmy, tak….
“Jenže co když se ti to nepovede? Pak bude asi třeba zkusit jinou cestu,” odvětil Bataki. “No, vždyť já můžu klidně mlčet.”
“Tak mi to tajemství prozraď.”
“Až přijde pravá chvíle. Sedni si mi na záda a poleť nejdřív na výlet, pak teprve uvidíme, co bude.”
Chlapec zaváhal, protože nevěděl tak docela přesně, co si má o havranovi myslet.
“Tak ty se bojíš?” krákal Bataki. Taková slova Nils nemohl strpět a v následujícím okamžiku už seděl havranovi na zádech. Frčelo to náramně a když dorazili nad Uppsalu, usadil se Bataki na jedné střeše. “Porozhlédni se kolem sebe a řekni, kdo podle tebe vládne v tomhle městě?”
“Asi nějaký král,” odpověděl Nils, protože mu do očí padl honosný zámek se dvěma důstojnými věžemi.
“Hádal jsi vcelku dobře,” řekl havran uznale. “Ale to bývávalo.”
Ve večerním slunci se třpytily vysoké věže katedrály s nádhernými portály. “Nebo snad nějaký biskup a jeho kněží,” zkoušel to Nils.
“Ani to nebylo úplně špatně, protože tady bydlí arcibiskup. Jenže ani ten tu nevládne.”
“Pak už teda nevím,” vzdal se chlapec.
“Tímhle městem vládne učenost,” vysvětlil mu Bataki. “Všechny ty nádherné domy pod tebou byly vybudovány k poctě učenosti a jejím služebníkům. Pojď se tam podívat!”
Havran ho vzal na univerzitu a ke knihovně, proplul před okny studoven a kateder všeho možného. Všude seděli lidé zabraní do knih.
“Kdybych nebyl havran, ale pouhý člověk jako ty, tak bych se tu rád usadil a naučil se všemu, co stojí v knihách,” prohlásil havran. “Tebe to neláká?”
“Ani trochu,” odpověděl Nils. “Radši lítám po světě s husami.”
“Ty bys nechtěl umět vyléčit všechny nemoci nebo znát všechno o slunci a měsíci nebo umět mluvit všemi jazyky?”
No, to by koneckonců mohlo být prima.
“Nebo umět rozlišit zlo od dobra, pravdu od lži. Mohl bys u vás doma v kostele kázat…”
Chlapci se zalesklo v očích. “Tatínek s maminkou by byli rádi, kdybych to dotáhl tak daleko.” Ti, kdo tady studují, jsou určitě šťastní, ale pro něj to stejně není.
V botanické zahradě se shromáždily davy mládeže. Studenti měli na hlavách bílé čepice, zpívali písničky plné jarní radosti, drželi proslovy a provolávali hurá. Bylo tu takového veselí a štěstí, že chlapec náhle pocítil, jak bídný je jeho vlastní život. Skoro se mu příčilo vrátit se zpátky ke svým souputníkům.
Havran se znovu rozkrákoral: “Teď ti něco prozradím, Mrňousku. Počkej, dokud nepotkáš někoho, kdo ti řekne, že by byl radši v tvé kůži a létal s divokými husami. A ty mu pak odpovíš …” A Bataki mu zašeptal do ucha pár slov tak silných a nebezpečných, že se dala vyslovit nahlas pouze tehdy, když je chtěl člověk použít s opravdovou vážností.
“Na to asi nikdy nedojde,” odbyl ho chlapec. “Radši mi pomoc najít něco k snědku, mám strašný hlad.”
Havran obletěl město a usadil Nilse na střechu před oknem jedné mansardy. Hořela tam lampička, ačkoliv student, který v tom pokojíku bydlel, ležel na posteli a spal. Okno měl pootevřené a na stole ležel nakouslý krajíc s máslem. Za chviličku už Nils na chlebu hodoval. Spokojeně si při každém soustu pomlaskával.
“Ahoj, ty tam, co jsi zač?” ozvalo se za ním. Nils sebou trhl, ale student seděl bez hnutí na posteli a vypadal vlídně.
“Jmenuji se Nils Holgersson. Jsem člověk, ale byl jsem proměněn ve skřítka. A teď létám po světě s divokými husami,” odpověděl směle.
“To je ale podivuhodný příběh,” vydechl student a začal se vyptávat na všechno, co se mu přihodilo. Nakonec řekl: “Kdybych tak byl ve tvé kůži a utekl od všech svých starostí!” Bataki zaťukal zobákem na okenní tabulku. Chlapci se zatočila hlava a rozbušilo srdce, znělo to skoro jako ta pravá slova…
“Přece bys se mnou neměnil. Student si určitě nepřeje být něčím jiným…”
“Kdybys věděl, co se mi dneska stalo,” povzdechl si student a vyprávěl, jak ho dnešního rána navštívil jeden malomyslný chudý kamarád. Přinesl s sebou tlustý svazek papírů. Byl to rukopis, na němž pracoval pět let, a teď chtěl od studenta slyšet upřímné mínění. Student měl sice jít na závěrečnou zkoušku, ale přesto se hned pustil do čtení, pečlivě list po listu. “Až tuhle knihu vytisknou, má úspěch v kapse,” řekl si sám pro sebe. “To bude rád, až to uslyší!” Ale vtom si všiml, že je spousta hodin, a rychle vyběhl ze dveří. Průvan rozevřel okno a závan větru vynesl všechny papíry se stolu stole ven a rozmetal je nad střechy domů.

Student zoufale běžel zpátky do pokojíku a pokusil se alespoň pár listů zachránit. Ale musel pospíchat na zkoušku. Vždyť tady jde o celou mou budoucnost, pomyslel si a utíkal z domu. Ale byl tolik rozčilený, že mu to všechny vědomosti z hlavy vymetlo, a zkoušku neudělal. Když se vrátil domů, podíval se na střechu, jestli tam ještě nějaké papíry neleží, ale nezbyl ani jediný. Jak teď má  kamarádovi říct, že kniha je sice mistrovské dílo, ale rukopis se ztratil. Nikdo mu nebude věřit…
“Nesnesu pomyšlení na to, jak jsem kamarádovi ublížil,” naříkal student. “Bylo by mi daleko líp ve tvé kůži – někde pryč s hejnem divokých hus!”
Bataki znovu prudce zaťukal, ale chlapec seděl dlouho tiše. “Počkej chvilku,” zašeptal potom a váhavě kráčel k okennímu plechu. V té chvíli slunko vyšlo a všechna cimbuří a věže učeného města se rozzářily.
“Co je s tebou?” zeptal se havran. “Přišel jsi o možnost stát se člověkem.”
“Nechci měnit,” odpověděl Nils, “měl bych jen mrzutosti kvůli těm odvátým papírům.”
“Ty přece můžu donést zpátky,” opáčil Bataki.
“To jistě můžeš, ale chci nejdřív vidět, že to opravdu uděláš,” řekl Nils.
Havran odletěl a vrátil se s jedním listem. Celou hodinu létal tam a zpátky a pokaždé nesl v zobáku další papír.
“Mám dojem, že už je to všechno,” oznámil nakonec zadýchaně a vtom si také všiml, že student skládá po pořádku jeden arch papíru za druhým. “Jsi největší ťulpas, s jakým jsem se kdy setkal!” zaskřehotal havran na Nilse. “Tys mu dal celou knihu? Teď už nikdy neřekne, že by chtěl být ve tvé kůži!”
Chlapec se díval na šťastného studenta. “Děkuji, Bataki,” řekl. “Chápu, že jsi mě chtěl vyzkoušet. Určitě sis myslel, že nechám Martina na téhle náročné pouti na holičkách, hned jak se mi naskytne  první příležitost, abych se sám měl dobře. Ale když mi student vyprávěl svůj příběh, uvědomil jsem si, jak hanebné je zradit přítele, a to bych udělat nechtěl.”
Bataki se podrbal za krkem a vypadal zaraženě. A potom se rozletěli přímou čarou přes katedrálu zpátky k husám.

The post Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem pohledem Jiřího Sopka first appeared on Čítárny.

Existuje jen jediná kniha Václava Havla, která je věnovaná dětem. Pižďuchové, knížka pohádek. Otázka ale zní, zda je vůbec pro děti a zda Havel pro děti uměl psát. Odpověď je evidentní. Neuměl.

Vyprávění napsal Havel v sedmdesátých letech do sborníku jednoho velkého německého nakladatelství, jež vydalo českým zakázaným spisovatelům knížku pohádek.
Václav Havel tehdy dlouho tvrdil, že pohádku pro děti napsat nemůže. Za prvé proto, že nic takového neumí, za druhé proto, že špatně vyslovuje hlásku „r“ a v pohádkách se to jen hemží samými drrraky, prrrinceznami, čarrroději, trrrpaslíky a podobnými potvorrrami a za třetí proto, že nemá čas, neboť musí v pivovaru koulet sudy s pivem.

A měl pravdu. Jak v knížce uvidíte, těžko říct, zda je pro děti nebo pro rodiče. Přesto existuje něco, co je na pohádkových bytostech zajímavé. Havel vymyslel Pižďuchy, kteří neumí “ř”. Jak se ale bude pohádka překládat do cizích jazyků, ale netuším. A to prý existuje anglická verze.

Potkal první pižďuch druhého pižďucha a řekl: Ahoj! Druhý pižďuch řekl: Ahoj! Chvíli mlčeli, pak se první pižďuch zeptal: Jak se máš? Druhý pižďuch odpověděl: Ale to víš!

Zdá se nakonec, že jedině kvalitní na celé knížce jsou ilustrace Jiřího Sopky. Ty jsou skutečně excelentní. O textu by se mohlo s úspěchem polemizovat.

Ilustrace Sopko. Záhada je, který z nich je Václav Havel. Ten fialový?

Pižďuchové / Václav Havel / Ilustruje Jiří Sopko / vydal Meander, 2003

Ukázka textu, jehož podstatu si Václav Havel vzal za své, když sám vládnul.

Telefon

Když potřebuje pižďuch vědět, co má dělat, vezme telefon a zavolá vyššího pižďucha a ten mu to řekne. Když pižďuch potřebuje, aby někdo udělal to, co vyšší pižďuch řekl, že má udělat, vezme telefon a zavolá nižšího pižďucha a řekne mu, že to má udělat. Když potřebuje pižďuch někomu pomoci, například, když chce, aby jeho neteř, která neumí říkat hlásky B, D, F, G, H, M, N, R, S a Z, udělali učitelkou mluvení, vezme telefon a zavolá jinému pižďuchovi, který rozhoduje o tom, kdo bude učit mluvení, a ten to zařídí.

Když potřebuje pižďuch naopak někomu ublížit, třeba když chce, aby zakázali učit mluvení někomu, kdo sice umí říkat správně všechny hlásky, ale říká věci, které si má nechat pro sebe (jako například, že pižďuši jsou pižďuši), vezme telefon a zavolá jinému pižďuchovi, který rozhoduje o tom, komu zakážou učit mluvení, a ten to zařídí.

Když pižďuch potřebuje ozdobnou kliku, zavolá pižďuchovi, který má něco společného s ozdobnými klikami; když potřebuje vagón lízátek, zavolá pižďuchovi, který má něco společného s vagóny lízátek; když chce jet na týden do hor, zavolá pižďuchovi, který má dozor nad horami.

Telefonem pižďuch všechno řídí a telefonem je sám řízen, telefonem radí a telefonem přijímá rady, telefonem pomáhá jiným pižďuchům a telefonem pomáhají jiní pižďuchové jemu.
Zkrátka a dobře: ze všeho nejdůležitější je pro pižďucha telefon, bez telefonu se pižďuch neobejde, na telefonu spočívá celý pižďuchův život. Možná, že si řeknete: takový pižďuch se má, ve všem se může spolehnout na svůj telefon, to bychom taky chtěly!
Já vám ale, milé děti, přesto neradím, abyste – až budete velké – spoléhaly jako pižďuch jen na telefon: telefon se totiž může porouchat, dělá třeba, že zvoní, ale ve skutečnosti nezvoní, anebo zvoní, ale někde jinde, než má, anebo zvoní, ale nikdo ho nebere, anebo zvoní, někdo ho bere, ale vůbec neslyší, co mu říkáte, anebo nezvoní, ale přesto ho někdo bere a tak dál a tak podobně. No a kdo si zvykl ve všem spoléhat jen na telefon, je potom moc nešťastný, když se mu ten jeho telefon porouchá a on už nemůže ani někomu zavolat, že se mu porouchal telefon, je moc nešťastný, protože už dávno zapomněl, jak se věci vyřizují bez telefonu, je prostě v koncích a splaskne jako bublina. A vy přece nechcete splasknout jako bublina kvůli blbému telefonu, anebo jo? A vůbec, co bych vám radil, vždyť vy si stejně budete dělat, co budete chtít…

The post Pižďuchové. Jediná dětská kniha Václava Havla. Důkaz, že pro děti neuměl psát first appeared on Čítárny.