Sedmdesátá léta minulého století a dnešní generace čtyřicátníků čeká na každé další vydání časopisu ABC, aby se dozvěděla o dalších osudech vesmírného hvězdoletu Prométheus a jeho odvážné posádce, která pomůže osvobodit Zemi od nadvlády robotů. Po více než čtyřiceti letech se Václav Šorel rozhodl příběh rozšířit a z původního komiksu ho rozvinout do podoby románu.

Dnes už legendární Vzpoura mozků byla inspirovaná nejen obavou z přetechnizované společnosti, ale i návštěvou ve výpočetním středisku, kde velkému sálu dominoval tehdy značně prehistorický počítač. Bylo to v roce 1977. Komiks se sci-fi tematikou slavil v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců velký úspěch, proto na sebe nedaly čekat i další příběhy – historicko-fantastická Tvrz o putování astronoma Martina Hrubého z 20. století do husitské doby, Galaxia, vědecko-fantastické dílo o cestě dvou přeživších kosmonautů vesmírem nebo takřka dokumentární Operace Jericho, popisující vojenskou akci britského královského letectva při záchraně francouzských odbojářů z vězení z Amiensu.

Zájem o letectví dokázal Václav Šorel i zpracováním příhod známého pilota první světové války Biggleswortha zvaného Biggles nebo komiksem Vrabec o útěku českých pilotů do Anglie.
Zásadní komiksy Václava Šorela vydalo nakladatelství XYZ ve Zlaté knize komiksů.

Vzpoura mozků | Václav Šorel | XYZ, 2013

Václav Šorel (1937)
pracoval v letňanské Avii, kde se také setkal s kreslířem Františkem Kobíkem. Společně začali tvořit díla, která lze dnes označit za kultovní.

Ukázka z knihy:

Hvězdolet Prométheus byl připraven k poslednímu skoku a současně i k přechodu na podsvětelnou rychlost. EVA seděla za velitelským pultem. Už to nebylo ono rozevláté děvče prohánějící chodbami hvězdoletu, ale soustředěný člen posádky. Vydala pokyn záznamovému zařízení, tedy vlastně sobě, a začala vysílat zprávu
pro palubní deník.
Třináct hodin dvacet šest minut palubního času, tisící osmý den letu. Jsme na začátku posledního skoku. Po jeho dokončení přecházím na podsvětelnou rychlost. Posádka je v hibernaci. Prostorové souřadnice souhlasí, zapínám kompenzátory setrvačnosti na plný výkon. EVA pro palubní deník. Konec.

…Na začátku skoku jasně zazářila růžová barva, postupně přešla v zelenou a před opětovným objevením vesmíru se kolem lodi míhaly fialové a černé pruhy. Pak zase vzplály hvězdy a vypadalo to, jako by se hvězdolet zastavil. Samozřejmě šlo o zrakový klam. Stále jsme letěli vysokou rychlostí, přestože hvězdolet začal vůči sluneční
soustavě zpomalovat.
Protože byl Prométheus vybaven komunikačním zařízením s nadsvětelnou signalizací, EVA začala vysílat zprávu, která měla Zemi informovat o našem návratu, a byla připravena přijmout odpověď. Během prodlevy, která nutně nastala, se v křesle protáhla, jak to často viděla u lidí. Její stále zřetelnější lidské chování se nedalo přehlédnout a určitě by neuniklo pozornosti posádky, kdyby s ní ovšem byla v kokpitu a neležela v hibernačních kójích.
Okolní vesmír se tvářil lhostejně. Lhostejný byl i k Prométheu a ke všemu, co se dělo na jeho palubě. I přes snižování rychlosti hvězdolet rychle zkracoval vzdálenost k hranicím sluneční soustavy a odpověď stále nepřicházela. EVA i nadále seděla v Halově křesle, ale ve stejném okamžiku prověřovala telemetrii spojení včetně čidel na povrchu hvězdoletu.

The post Vzpoura mozků, legendární seriál časopisu ABC jako kniha first appeared on Čítárny.

V roce 2011 vyšlo kompletní vydání komiksů, na kterých se jako scenárista podílel pan Václav Šorel – Zlatá kniha komiksů. My, dnes věkem zralí, nad stránkami vzpomínáme, jak jsme netrpělivě čekali na nová a nová čísla časopise ABC, ti mladší věkem jsou překvapeni, že už kdysi byly komiksy a některé dokonce o počítačích a válkách světů. V loňském roce vydal Radioservis na CD pětidílný rozhlasový seriál Válka mozků, který vznikl podle legendárního komiksu.

Jaké to je, být průkopníkem jsme se zeptali pana Václava Šorela.

Pane Šorele v „Ábíčku jste začínal jako spoluautor vystřihovánek s Františkem Kobíkem – jak vůbec vzniká taková vystřihovánka leteckého modelu?
Obecně se dá říci, že obtížněji než dnes, neboť  současným autorům vystřihovánek výrazně pomáhá počítačová technika. Co zůstává, stejné ale je, že než se konstruktér pustí do tvorby vystřihovánky, potřebuje třípohledový výkres zvoleného předmětu (v našem případě letadla) nebo alespoň několik kvalitních fotografií. V současnosti nyní přijde ke slovu zmíněný počítač s kvalitním grafickým programem. My s Františkem Kobíkem jsme na kreslící čtvrtku rozkreslili jednotlivé části vystřihovánky, což byla moje práce. František vzniklý výkres vybarvil, celou plochu přelakoval čirým nitrolakem, já nakreslené díly vystřihnul, patřičně „naohybal“ a sestavil model. Při této práci jsme přišli na případné chyby, jejichž opravu pan Kobík zapracoval do finálního výkresu, jehož byl autorem zase on. Já jsem ještě napsal stavební návod a dílo jsme mohli odevzdat do časopisu ABC, pro který jsme tvořili vystřihovánky nejčastěji.

Je těžké vytvořit papírovou vystřihovánku tak, aby model dokázali čtenáři vytvořit? Nebo se lépe zpracovávají návody na stavebnice z plastů?
Jednoznačně obtížnější je vytvořit vystřihovánku, než stavební návod pro plastikové modely. Mohu to říci s určitostí, neboť desítky takových návodů jsme s Františkem Kobíkem vytvořili pro nejrůznější výrobce plastikových modelů. K dispozici jsme dostali potřebné množství takzvaných výlisků, já je sestavoval do dílčích podsestav, neuměle je panu Kobíkovi předkreslil a on podle nich i zmíněných podsestav vytvořil vlastní návod, který v jeho pojetí byl vždy dokonalým technickým dílem.

Vytvářeli jste s panem Kobíkem nejen letadla, ale i vesmírná plavidla – byla dílem fantazie nebo šlo o skutečné vesmírné lodi?
V naprosté většině to byly takzvané polomakety, tedy více či méně zdařilé modely skutečných lodí či družic, přičemž nejsložitějším byl rozhodně Lunární modul expedice Apollo 11 s postavou astronautů. Komplet obsahoval vedle vlastního modulu „měsíční povrch“, na kterém nechybě „kámen“ i panorama s vycházející „Zemí“. Vystřihovánka Lunárního modulu byla určena pro nakladatelství Albatros.

Jak dlouhá byla cesta od vystřihovánek ke komiksům?
Asi vás zklamu, ale žádné spojení vystřihovánek a komiksů nebylo. Vystřihovánky byly čistě modelářskou záležitostí, komiksy pak pokusem o jistý druh literární tvorby. Byl jsem v té době ovlivněn skvělými romány Ludvíka Součka, Arthura C. Clarka, Stanislawa Lema a dalších. V hlavě se mi rojily variace na jejich díla i vlastní nápady. A protože jsem si v té době netroufl začít psát klasickou sci-fi prózu, pustil jsem se do návrhů svých prvních komiksových scénářů. 

Kdy poprvé přišel nápad se Vzpourou mozků? Co vás k jejímu napsání inspirovalo?
Obávám se, že nyní se budu opakovat. Toto bývá nejčastější dotaz týkající se příběhu Vzpoura mozků. Na myšlenku mě přivedla návštěva výpočetního střediska podniku Avia, ve kterém jsem v sedmdesátých letech 20. století pracoval a který na mne zanechal hluboký dojem v kladném, ale i záporném slova smyslu. 

Čekali jste s panem Kobíkem, že nezůstane u jednoho komiksu, ale budete tvořit nové a nové příběhy?
Již jsem se zmínil o tom, že nápadů na tvorbu komiksových příběhů jsem měl od počátku několik. Bylo jen na Františkovi Kobíkovi zda se uvolí komiksy nakreslit a také zda najdou uplatnění v některém z časopisů. Po úspěchu Vzpoury mozků jsme ale zůstali věrni časopisu ABC.

Jak vůbec vypadá spolupráce textaře s ilustrátorem při vytváření komiksu, kdo je „ten první“, kdo přichází s nápadem?
Jsem klasický scenárista a někdy mám obavu, zda své spolupracovníky-malíře příliš nesvazuji. V množném čísle mluvím proto, že v osmdesátých letech 20. století František vážně onemocněl. Zahájil jsem spolupráci s malířem Jiřím Petráčkem, později i s Michalem Kociánem. Ve scénáři vždy určuji prostředí, ve kterém se děj toho či onoho políčka odehrává a když je to nutné, postavím výtvarníkovi pomůcku ve formě modelu. Tak to bylo například v komiksu z 1. světové války Biggles, 2. světové války Generál Fajtl, a ve sci-fi příbězích Zkáza planety Země či Operace Slunce. Takže u mých komiksů jde vždy o myšlenku, kterou výtvarník realizuje či rozvíjí.

Vaše Vzpoura mozků je řazena mezi kultovní komiksy – když si vzpomenete na dobu, kdy vznikala, napadlo by vás, že děti a vnuci tehdejších kluků a holek budou hltat příběh posádky hvězdoletu Prométheus?
Takto jsme neuvažovali. Chtěli jsme čtenářům ábíčka dát zajímavý příběh západního komiksového střihu, což se skutečně podařilo.

Čím jste chtěl být jako malý kluk? Letcem od mala?
Každý kluk mé generace chtěl být pilotem. Přispěla k tomu pověst našich zahraničních letců, kteří bojovali ve druhé světové válce. Já se však musím přiznat, že jsem chtěl být strojvůdcem. K letectví mě nasměrovala až stavba létajících modelů, která mě nakonec přivedla mezi sportovní letce.

Na jakých strojích jste lítal?
Na větroních, ale hodně jsem se také „navozil“. Měl jsem velké štěstí na letecké přátele. Skutečné Pány piloty, kteří mě brali sebou do nejrůznějších motorových strojů. Vzpomínám například na Láďu Bezáka, prvního mistra světa v letecké akrobacii, díky jemuž jsem viděl věže hradu Karlštejn kdesi nad křídlem dolnoplošníku L-40 Meta Soko při nízkém průletu karlštejnským údolím. 

Co byste doporučil klukům – jak jít za svým snem?
To je složitá až záludná otázka. Řekl bych, že neexistuje univerzální návod. Nejdůležitější je ten sen pojmenovat a pak jeho realizaci podřídit každou volnou chvíli. Ono se to ale řekne. Vedle snu má člověk i povinnosti. U kluků je to škola, později zaměstnání. Nejlepší je, když se předmět snu stane člověku povoláním, což se ale podaří málo komu z nás.

Vaše příběhy jsou plné víry ve vítězství dobra nad zlem, vítězství lidského rozumu nad technikou. Věříte, že nás počítače nezničí, že v nás nevynulují lidskost?
Opět složitá odpověď. Obava ze ztráty lidství, byl jeden z aspektů vzniku příběhu Vzpoura mozků. Bohužel se mé obavy začínají naplňovat. Zejména mladí lidé spolu stále častěji komunikují prostřednictvím počítačů a já se obávám toho, že v budoucnu může přijít doba, kdy se lidé nebudou muset stýkat a vystačí jim kontakt po takzvané síti. Ostatně to už předpověděl skvělý sci-fi  román Když ještě žili lidé.  Já jsem ale věčný optimista, ostatně měl jsem to v „popisu práce“ jako redaktor dětského časopisu ABC. Zastával jsem a dosud zastávám názor, že zejména mladý člověk má v literární tvorbě dostávat příběhy se šťastným koncem, těch druhých si bohužel užije v životě dost.

The post Václav Šorel tvrdí, že je klasický scenárista, ale v Ábíčku stvořil kultovní seriál first appeared on Čítárny.