Obrázky legendárního Zdeňka Buriana (*11. 2. 1905 – †1. 7. 1981), narativního mistra ilustrace, zkultovněly časem natolik, že stojí za to kvůli nim nejen reeditovat, nýbrž nově komponovat knihy. Naštěstí se to na přelomu desátých a dvacátých let děje, a to především díky Ondřeji Müllerovi, jehož zásadním projektem zůstává už napůl zveřejněná hexalogie sestavená z ilustrací nikoli jen „pravěkých“ (ještě mají vyjít ve třech svazcích), ale družících se taky k dobrodružným nebo vědeckofantastickým knihám.

Po Dobrodružném světě Zdeňka Buriana (2016) a Ondřejem Neffem psaném Podivuhodném světě Zdeňka Buriana (2018), který byl celý věnován Juliu Vernovi, loni vyšel třetí svazek Zapomenutý svět Zdeňka Buriana a především zahrnul jeho „ojedinělé a nevydané“ práce vázané na výplody asi tak dvacítky značně různorodých spisovatelů i pouhých psavců včetně známého, anžto ztroskotavšího vzduchoplavce Andrého, jinak taky autora vzpomínek na vlastní průšvih. – Ale najdeme tu i práci vázanou k opeře Svatopluk (premiéra v Národním divadle roku 1960) od Eugena Suchoně (jde o nakonec nerealizované Burianovy návrhy kostýmů i scén) či filmovou adaptaci hry Aloise Jiráska Jan Roháč z Dubé (1947).

Vedle klasiků Julese Verna (zde na straně 11), Jamese Olivera Curwooda, Zana Greye, Josepha Altshellera, Frances Hodgson Burnettové (zde ji potkáme s Malým lordem) anebo Edgara Wallace (Spravedliví muži z Cordovy), ba i po boku klasiků literatury nejvyšší (sám Jan Neruda s Povídkami malostranskými) se Zdeněk Burian ve svém neuvěřitelném rozmachu a pracovitosti potkal taktéž s některými tvůrci fantastiky i včetně Karla Hlouchy (a zde najdeme ilustraci k Domu v oblacích, 1929), Roberta Krafta (Nobody – muž z Neznáma), Pierra Benoita či „italského Verna“ Luigi Motty. A včetně veleplodného Francouze Paula Salmona „Dancrayho“ (1884-1965) s jeho Vládcem Himalají (1927).

Obrovskou imaginací disponující Salmon napsal přes čtyři sta publikací nejen jako „Paul Dancray“, ale minimálně pod dalšími třemi pseudonymy, přičemž jeho román Les Maitres de l´Himalaya vyšel česky roku 1935 a už předtím na pokračování mezi léty 1931 a 32.

Barevná obálka je olejem na plátně a fascinuje tu úžasná bílá vzducholoď s čelní vrtulí obklopená třemi letouny. Snědého „vládce Himalájí“ i unesenou jím krásku lze spatřit hned pod tím – a na pozadí velehor. Ale Burian pro tuhle příležitost vytvořil ještě 21 geniálních kvašů, nad nimiž váháme, zda malířova umu není škoda. A možná je; ale proč by nám to mělo vadit, když poutavý příběh povyšuje ještě o celé horské patro.

Titulním hrdinou je tu přitom ne úplně pravděpodobný princ Mark z Airamu, jenž disponuje onou stejně nereálnou vzducholodí. S její pomocí unese krásnou Flossii a my létající vynález nacházíme hned na osmi z Burianových kvašů, přičemž ještě jinde nahlédneme i do jeho nitra, i na palubu.
Vzducholoď je ovšem ostřelována v řídkém vzduchu nejapně vybuchujícími projektily anebo se od jejího dna a po svislici rozsvítí světelný kužel, aby odhalil vprostřed vodní hladiny plavce.

Další Burianova skvělá ilustrace měla zobrazit ocelovou klec spouštěnou na laně, ale tvůrce radši namaloval cosi jako čtyřhranný balónový koš. Svrchní část téhož lehounce manévrujícího „křižníku“ pak vrcholí pohotově rotující palebnou věží opatřenou vražedným kulometem a my smíme nakouknout právě i do jejího nitra.
A stejně tak lze na dalším z obrázků pozorovat, jak vystupuje majestátní symbol vlády nad Himaláje, anebo se ocitá nad „strašlivým“ výbuchem, anebo ve výhni až bigglesovského utkání hned pětice letadel, kde pod zcela ohromující ilustrací čteme:

„Dva letouny, kulemi provrtané, se zřítily.“ Už jen dodejme, že kniha mírně inspirovala český román Vladimíra Watzskeho Orlí srdce (1942), jenž rovněž umně kombinuje lámy, Himalaje a letadla (ač ještě přehnaněji).
„Tibeťan vyňal hrst zlatých mincí a pomalu je vpouštěl do zahnědlé lamovy dlaně,“ čteme pod jedním z obrázků. Anebo: „Ach. Sahibe, to sami bohové vedli tvé kroky!“

Ale dvě z 22 ilustrací jsou dnes bohužel pokládány za ztracené, takže naše kniha přináší pouze jejich zmenšené kopie.
Vědeckofantastický motiv mají rovněž Plenitelé Polynesie (1905, česky 1929), v nichž Luigi Motta (1881-1955) bezstarostně vypráví o rychlé, mocně vyzbrojené lodi na neznámý, ale vysoce účinný pohon. To samé plavidlo uzříme hned pětkrát na stránkách 185, 186, 188, 206 a 213, i když nikdy ne celé, a navíc zjistíme, že se umí stát i ponorkou. Burianovská kniha v tomto případě přináší hned 37 jeho ilustrací (tuše, kvaše, tužkokresby i kombinované techniky), byť jeden originál opět chybí a jiná kresba byla barbarsky rozstříhána Petrem Sadeckým pro jeho komiksovou Amazonu. Avšak tady je rekonstruována a Burian tenkrát dokonce uspěl i s obálkou pro nové italského vydání (1935). Jen z Mottou výslovně nabízené spolupráce sešlo. Co víc?

SOUČEK!
Roku 1967 ilustroval totiž Burian – spolu s Kamilem Lhotákem, Oldřichem Jelínkem a Teodorem Rotreklem – třinácti svými obrázky veledílo krále české sci-fi Ludvíka Součka (1926-1978) Velké otazníky.
Ale i pérovka mytické Mgvy (alias dodnes úplně nerozluštěné záhady kryptozoologie, která tu zezadu napadá Afričana s puškou) je dnes nedostupná, a tak ji bylo nutno reprodukovat přímo z knihy.
Na křídovém papíře ve svazku najdeme i osmici naprosto fenomenálních olejů na plátně, které zachycují sérii neuvěřitelností.
1. Létající talíř nad Kentucky pronásledovaný triem stíhaček Mustang, což je ztvárněním „případu“ kapitána Thomase Mantella ze 7. ledna 1948 („Proboha! Vždyť jsou v tom lidé.“).
2. Nikdy neosvětlená tunguzská exploze.
3. Mamut uchovaný v průhledném kusu ledu.
4. Zatopení Atlantidy.
5. Až snad moc zřetelná fata morgána, již z povrchu Země nesledují pouštní, alebrž polární poutníci. Nedostupný originál tohoto obrazu nám, pravda, připomíná spíš přiblížení kosmického objektu k Zemi v pozdějším Zemanově filmu Na kometě!
6. Obří novozélandský pták Moa v porovnání s (ještě nesezobnutým) člověkem.
7. Útok obří sépie na člun. 8. Divoch s tzv. tsantsou. tj. vysušenou a extrémně zmenšenou lidskou hlavou.
Velké otazníky obsahují rovněž další čtyři (ale jinde už otištěné) Burianovy kresby, tři z nichž jsou s předvěkými motivy.

Ale vraťme se raději přímo citovanými slovy Ondřeje Müllera k obrázku s UFO. „Malíř ve své preciznosti řeší vertikální pohyb létajícího objektu pomocí čtyř spodních trysek,“ upozorňuje Müller, „ale též horizontální pohyb pomocí trysek rozmístěných po obvodu talíře; a jak vidno, dvě z nich na levé straně se právě zažehují.“ A redaktor a ředitel Albatrosu přitom vnímá ilustraci jako zcela velkolepou a „pocit úžasu“ účinně vzbuzující, třebaže tady vize úplně neodpovídá líčení toho, co piloti údajně viděli. – A jak Ondřej Müller taktéž připomíná, Ludvík Souček přispěl už předtím do té samé (nakonec osmisvazkové) edice Modrá stuha (1963-1968) knihami Jak se světlo naučilo kreslit (1963, ilustroval Kamil Lhoták) a Co oko nevidí (1965). Až Velké otazníky ovšem znamenají průlom, protože do chvíle jejich vydání u nás ještě nikdo nepředstavil záhadné fenomény v takové šíři a úplnosti.

Ještě před životopisným doslovem Po stopách obyčejného života (str. 468-493) uzavírá tuto knihu na stránkách 374-466 portfolio knižních obálek a občas i titulních listů Obrazová bibliografie knih ilustrovaných Zdeňkem Burianem (v letech 1919-1987) – a je to něco neuvěřitelného. Za zhruba šedesát let, kdy tvořil, se totiž jedná o tisíc sedmdesát titulů, které vyšly jen za jeho života, či je stačil připravit k vydání. Nejsou přitom zahrnuty nebeletristické tituly, když pouze převzaly obrázky určené už pro jiné knihy, v nichž i vyšly, a nepodchyceny jsou rovněž kalendáře a bulletiny či obaly gramodesek, pamětní listy atp.
Vskutku fascinující bibliografie je uvedena úryvkem z básničky Vladimíra Thiela, ve kterém Zdeňka Buriana v roce 1948 zmiňuje:
Kde je ta knížka ošuntělá
se svistem las, štěkotem ran.
Obálku tenkrát svůdnou měla,
Kreslil ji Zdeněk Burian.

Ondřej Müller: Zapomenutý svět Zdeňka Buriana. Ojedinělé a nevydané ilustrace. Obrazová bibliografie.
Sestavili a ediční poznámku sepsali Ondřej Müller a Rostislav Walica. Předmluva a odpovědná redakce Ondřej Müller. Doslov a texty ke kostýmním návrhům Rostislav Walica. Lektorovali Jiří Pošva, Pavel Herian, Jaroslav Holub a Jiří Sedláček. Ve společnosti Albatros Media a kolekci Plus vydala Kniha Zlín. 2020. 508 stran. 1800 Kč

The post Zapomenutý svět Zdeňka Buriana. Třetí svazek série monumentálních monografií legendy českého malířství first appeared on Čítárny.

Doslovné citáty ze Součkova díla: “Nedostanete mne! My zasvěcení jsme zbraněmi smrtelníků nezranitelní. Teď zmizím, ale až se vynořím…“ „A muž v lásce zklamaný upne zmarněnou energii k cíli tou půlí mozku, která patří intelektu,“ abych citoval i dál.
Nicméně Ludvík Souček si, jak známo, příslušný citát k doložení čehokoli dokázal vcelku chladnokrevně i vymyslet – když ten pravý nebyl po ruce. Bez rozpaků, zato v rozletu. A že letěl – a obzvlášť rád doplňoval marxistické filozofy… Avšak od začátku.

Neznámé i známé začátky Ludvíka Součka
Ludvík Souček (1926–1978) publikoval už na stránkách Vpředu, jak dokládá i poměrně nedávný výbor Třináct nožů z Jamboree, a láska k psaní mu zůstala. I k četbě, ostatně byl synem knihkupce. Za války prošel totálním nasazením a v květnu 1945 byl raněn. Odmítl vyznamenání. Vystudoval medicínu a pracoval na zubní klinice i v Komisi pro příměří v Koreji, což později vedlo až k dohadům, zda v Asii nefungoval jako „český Mengele“. „On schvaloval procesy, ba i popravy,“ tvrdí český historik umění František Dvořák, ale já mu odpovídám: Souček hlavně rád provokoval. „Máte nějaký názor? Máte? Tak já jsem proti!“ To byl jeho styl. „Vzdorný rytíř,“ nazývá jej Ondřej Neff.

V nemocnici Souček pracoval do roku 1964 a pak řídil kulturu Ministerstva obrany. Stal se podplukovníkem a dotáhl to až na ÚV KSČ (1968). A tu let uťat. Prý shodil dvacet kilo.
Nicméně stal se šéfem zpravodajství armádního filmu, televizním komentátorem a posléze i redaktorem Albatrosu. Už od mládí dobře fotografoval a ještě lépe o tom psal, ba přednášel na univerzitě. V padesáti šel po šňůře infarktů do důchodu. Co však ten pro Součka znamenal? Jen víc psát!

Podivná předpoveď vlastní smrti
V Ostravě navíc natočil s Milanem Švihálkem působivý seriál Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům (1978, 6 dílů), a když dva z protagonistů zemřeli, podle legendy pravil: „Teď jsem na řadě já.“ Ne, nebyl snad paranoidní, ale svému příteli, překladateli Františku Jungwirthovi, se údajně svěřil, že je sledován. Načež zemřel. Předčasně? Záhadně? Podle všeho šlo jen o devátý infarkt. Souček sám prý čekal smrt jen o měsíc později.

Ale více o psaní
V sedmdesátých letech jsem dospíval – Součkem fascinován. Plnil mezeru trhu „očištěného“ od záhadologie a chrlil knihy jednak tak mocně, až jej Ondřej Neff (dr. Souka známe z jeho románu Jádro pudla) přirovnal k sopce, jednak v takové kvalitě, že vstoupil rovnou do čítanek. Titul „posledního polyhistora“ mu právem náleží a on nás, čtenáře, až dodnes poutá oněmi spanilými jízdami „obory napříč“. Ne, idiotství hrozící specialistům se ho nikdy netklo.
Ale nemyslete, neobdivuji chodící encyklopedii s fenomenální pamětí „prvního českého interneta“. Jen žasnu, jak briskně uměl seskládat i ty nejodtažitější věci. A s jakou samozřejmou pochopitelností. Vstřebal fakta – a rovnou vydával jemně tkaný gobelín s nejúžasnějšími obrazci. Ctím však svého Mistra prostě i pro fantazii a dětskou zvídavost.

„Právě jsem sehnal Burrouhsovy romány o Marsu. Tak jsem se hned pustil do čtení,“ svěřuje se bezelstně dětem v časopise Pionýr (1974) a stejně dobře píše o epizodě války Jihu proti Severu (Rakve útočí) jako o mravencích (Malí rytíři velkých měst), vyzná se v houbách a dílo Nebe plné balónů tvoří nadšen vzduchoplavbou: s pěknou knížkou o ní ostatně radil i spisovateli Karlu Vrchoveckému, žijícímu dnes v Německu jako Karl von Wetzky.
Zvládl i dvoudílnou encyklopedii Kdo byl kdo (i když s chybami), sestavil hned dva „opravníky omylů“ a svazek Blázniví vynálezci. A ač „radši neřídil“ a nechával se vozit, psal o dopravní výchově stejně živě jako o historii knihtisku. Věřil si, to bylo to, a věřil především, že umí napsat cokoli. „Měla by být o tomhle…“ ujelo někomu – a „Souk“ už šel a knihu hned napsal.
V Otaznících nad hroby se zabýval Lincolnem, Napoleonem, Rasputinem i Draculou, ale uměl i divadelní hru (Záhada s M). Zajímal se o maňásky a jaké uměl komiksy! Titulní zloduch Desetioký je v jednom odhalen co tvůrce sněžných mužů, yettiů – a že k tomu prý stačí řez do mozku muže a huňatý kožich. „Raněné Desetioký zabíjí,“ čteme.

I spojme tento fiktivní příběh s Koreou a hle, právě tady nejspíš leží jedno ze semenišť klepů. To sám Desetioký je podle nich zubařovovým alter egem!

Jeden z mála, který uměl vědu popularizovat. Materiál zužitkovaný při psaní beletrie Souček uplatňoval v literatuře faktu a naopak. Obojí se doplňovalo.
Svedl vědu popularizovat, ale i prodat jako sci-fi. Působivě domýšlel. A ten fofr! Své paní Dagmar prý nakázal: „Říkej, že to píšeme měsíce,“ nicméně fingovanou reportáž Cesta slepých ptáků (zvolenou později v anketě za nejlepší českou sci-fi všech dob) nadiktoval za čtrnáct dní. S láskou tu navázal na Cestu do středu země (k níž napsal doslov) a Islandem šel ve stopách Vernových hrdinů až do kráteru Sneffelsu. Stejně tak však patřil detektivce a Případem baskervillského psa se nám hlásí nikoli nějaký agent, nýbrž ryzí holmesolog.

Ne náhodou byl Součkův syn (chartista žijící dodnes ve Vídni a mj. editor Ladislava Klímy) tak dlouho členem naší holmesovské společnosti…
Jak známo, Sir Artur Conan Doyle vyšel v případě „Psa“ ze skutečných legend. Tak i Souček, jenže po svém: na konci apokryfu po nás proto juknou mimozemšťané. Ó, jak rád opětovně prožívám besedu na slunném zápraží Šolcova statku ve Šrámkově Sobotce. Král roztočů dr. Samšiňák ji uvádí a ing Pacner s akribií představuje pečlivě podloženou sci-fi Cesta na Mars (1979). „A chňapne tam po nich něco?“ skočí mu do řeči dětsky bujný zubař, aby vzápětí mohl už jen zklamaně mávnout rukou: „Nic?“ Hned jsem ho měl radši.

A kritici? U beletrie mu vytýkali, že se příliš stejnou měrou vtěluje do všech postav, mnohomluvně však přitom ponořen stále v témž myšlenkovém řečišti. Ale co měl Souček dělat, když „šlo snad o šest bytostí“, směje se jeho přítel Kamil Lhoták.
A jen řeka o tolika proudech mohla ostatně zrodit i zcela a zbrusu nového pátrače – vozíčkáře Martina Anděla, českého Nerona Wolfa. Souček tou figurou rozvinul u nás nikdy nezakořeněný typ ušákové detektivky.
Oč jde? Pátrač Anděl hned v prvním díle najde přátele v nejmenovaném redaktorovi a jeho pozdější ženě a ti se mu v případě potřeby stávají rukama a nohama, když po Praze, po Čechách a posléze i ve světě ověřují, co Martin vydedukoval. Zárodek Andělův přitom vidím už v dr. Holubovi z Cesty slepých ptáků, a ne tedy Mengele, to tito muži jsou Součkova alter ega. Anděl – a Holub. Příznačná jména. Škoda jen, že o své trojici pátračů stihl napsat jen čtyři příběhy.

Pátý došil až nedávno Jan Jandourek pro knihu Městopis (2000). Odvážím-li se napsat šestý? Musím! V dětství jsem však byl víc než jeho detektivkami nadšen právě Desetiokým a Velkými otazníky (1967), jež Mistr celoživotně sbíral. I prvé dva Danikeny přeložil – a doplnil. A vylepšil. Druhý překlad se ovšem ztratil. Přímo posedlý byl Atlantidou, ale zajímalo ho toho tolik, až se počal novým oblastem vyhýbat. „Neumím klouzat po povrchu, vše chci znát hloub,“ stěžoval si a kdekomu říkal lenochu. „Nepředstavitelně moc četl,“ vzpomíná jeho paní.

Souček měl přitom sloní, skoro fotografickou paměť. Do ní si snad tiskl rovnou celé stránky.
Sám sobě fotoaparátem! Jednou čtené nezapomínal a velké otazníky sbíral tak dychtivě, až k němu samy začaly přicházet. „Start UFO jsme viděli z chaty,“ ujišťoval na besedě. A prý v jeho přítomnosti mizely věci. Mystifikátor? Kdo ví, byl uzavřený. Skutečně tajemný. Ještě po letech svou ženu překvapil znalostí nového jazyka – ale záleží na tomhle všem? Čtěme jej. Dál. Tohoto zubaře, i když prý v praxi „bolel“. A že jeden čas „radši“ vrtal chrupy šimpanzů a hrochů? Nu, ale víte, že byl i uznávaným odborníkem na tajnou schránku ve stoličce?

Součkovo veledílo zůstalo a my v něm dnes postřehneme i to dobré, i kde účel světil prostředky.
Chce podtrhnout vizi? Upraví fakta. A vybírá: co se mi víc hodí do krámku? Ne vždy navíc výpůjčku dozná. „To Herman Melville ovšem doznával,“ napsal do Tvorby, nicméně mezi řádky se smál: „Nejste sčetlí? Váš problém.“
V Případu jantarové komnaty je tak zaseta a zakleta celá pasáž z Haggardova románu Ona.

K Součkově legendě ale nejvíc přispěla trilogie Tušení (1974, 1978, 1992).
Za normalizace se zdála zjevením, podobně jako už zmíněný seriál, natočený podle poslední kapitoly prostředního dílu. Žasl jsem co kluk nad Součkem v televizi, nad tím skvělým vypravěčem – a bez papírů!

Osudný třetí díl trilogie (prý 300 stran) údajně existoval v jediném výtisku, jenž doktor nosil pořád sebou. Nakonec však vyšlo jen torzo (respektive cosi úplně jiného) Po stopách bludiček (1992)…
A jedenáct pokračování Tušení světla z Tvorby 1976? namítnete. Nu, ve skutečnosti jde jen o základ druhého z dílů (porovnejte sami). A existoval vůbec ten třetí? Byl opravdu zcizen a je dnes umně rozpuštěn např. v dílech Součkova přítele Pavla Toufara? On přece rukopis údajně četl, nejspíš jako jediný člověk na světě…

Podobná obvinění (vyslovená kdysi jak Součkovým synem, tak třeba i scifistou Františkem Novotným) Toufar popírá a já mu věřím. Ostatně již v Tajnostech Starého Plzence (Mladý svět 16/1996) jsem tuto věc „uvedl na pravou míru,“ i když jen žertem (cituji): „A reportérka Ivana našla trezor s Tušením i zbytky autobiografického románu Železo přichází z hvězd…!“
Našla, našla, tak vidíte. A ani nepípla.

A Součkův odkaz dnešku? Zkusme to:
1. I ty mysli součkovsky.
2. I ty čti následující fiktivní „součkiádu“ z poslední strany onoho ztraceného Tušení:

„Ne, nedostanete mne. Já, text zasvěcený, jsem rukama smrtelníků nezranitelný. Teď zmizím… Ale až se vynořím…“

The post Záhadný Ludvík Souček, sloní paměť a podivná předpoveď vlastní smrti first appeared on Čítárny.

Tři sta šedesátistránkové Vzpomínky na Ludvíka Součka (*17. 5. 1926 – †26. 12. 1978) vydané letos v Třebíči „Nakladatelstvím Akcent, Drahomír Rybníček“ jsou sestaveny z rozhovorů, které vedl Luboš Koláček… vlastně jen se sedmi osobami:

s paní Dagmar Součkovou, vdovou po spisovateli,
s Davidem Součkem, synem žijícím od roku 1984 z donucení ve Vídni,
s právníkem a dobrým Součkovým přítelem, byť o čtvrtstoletí mladším Pavlem Toufarem,
s Ondřejem Neffem,
s filmovým pracovníkem Václavem Junkem (synem stejnojmenného Součkova ilustrátora a mj. spoluautora Rychlých šípů),
s překladatelem a spisovatelem Pavlem Weiglem
s Marcelem Pokem, synem to někdejšího televizního redaktora a spisovatele Lubora Poka, přičemž… Přičemž ten posledně zmíněný rozhovor je ale už takřka bezvýznamný.

A ty ostatní? Jsou nesporným přínosem, jak se říkává. Přínosem, aspoň podle mne, k fascinujícímu mapování Součkovy osobnosti. A Ludvík Součekkoneckonců v tomhle případě ani nevadí ta jejich syrová podoba, následkem níž zůstává taky v knize několik omylů a pár redundancí.

Všechny tyto rozhovory (v případě paní Součkové je jich vlastně sedm) proložil pak autor několika biografickými a úvahovými texty počínaje silně faktografickou kapitolou Rodina Ludvíka Součka, již ovšem tvoří pouhé dvě a půl strany vlastního textu a která se v „géniově“ (chcete-li, tak bez uvozovek) životě dobere vlastně pouze do věku jeho devatenácti let (1945, a právě tato pasáž je také hlavním předmětem stížnosti Součkova životopisce Jana Kubáta, o které jsem psal už 14. srpna v článku Ukradli Součka! Už zase?).

Navazuje na ni kapitola Životní peripetie doktora Ludvíka Součka, která rovněž není dlouhá: jistě nemá víc než deset rukopisných stránek, a ty jsou ještě do vysoké míry zahlceny výčtem Součkových knih. Jako místy až redundantní se následkem toho jeví závěrečný Dodatek k celé knize s titulem Co, kdy, kde, jak a o čem vyšlo Ludvíkovi Součkovi knižně (str. 310-356), nicméně i tady v Dodatku se pochopitelně doví zájemce mnohé. A čistě mimochodem: věděli jste například, že Souček nejen přednášel na Karlově Univerzitě, ale také tu od roku 1960 studoval?

Koláčkovy vsuvky jsou tedy krátké a navíc tvrdím, že psané takovou formou, která prozrazuje určitý chvat. Ten je pak až totálně zřejmý i na dosti zoufalém úvodu celé publikace, který asi opravdu vznikl „na koleně v poslední chvíli“. A pokud ne, pokud někde v tichu pracovny, pak ať se nad sebou autor vážně zamyslí!

Jako poněkud diskutabilní se mi také jeví další dvě Koláčkem spíchnuté kapitoly, které začínají na straně 275.

První se jmenuje Ironik a „chronický“ idealista a jde především o komentované citace ze Součkova díla. Ne že by nebyly zajímavé, nicméně selhává hned úvodní pokus, kdy Luboš Koláček marně hodlal ilustrovat Součkovu obrovskou odvahu, s níž si prý dělal legraci z okrskáře Veřejné bezpečnosti. Takový pohled je až příliš účelový a vykonstruovaný.

Lubošem koláčkem vybrané, pocházejí ovšem nejen ze Součkova díla, nýbrž i z úst rozličných dalších lidí, kteří ho znali a kteří tedy doplňují oněch šest mužů a ženu zpovídaných v „okolních“ rozhovorech. Mnozí tito „svědkové“ však bohužel nejsou vůbec jmenováni a další Koláčkův pokus o doložení něčeho, totiž přetrvávající Součkovy nábožnosti, vyzní opět trošku směšně, jelikož citace o tvůrcově duši ve skutečnosti neříkají prakticky nic.

A dál? Ano, cituje se zde ovšem kupříkladu z knihy Luďka Svobody Antikvariát a já (1991), kterou jsem neznal, a pak, a to je to hlavní, i z mnoha Součkových dopisů.

A nutno dokonce říci, že se zubařův alkoholismus jejich prostřednictvím doložit vcelku podařilo – a vyloženě úžasná jest pak v tomto směru i „citátová“ kapitolka Jak doktor Ludvík Souček vnímal svoje choroby a léčení (dopisy Dulince) umístěná ovšem pouze na stránkách 107-109.

Vztah otce k synovi pak poutavě rozkryje pasáž Co napsal Ludvík Souček o Davidovi, ve které jsou navíc citace z dopisů Koláčkem i komentovány, a to často jako by z hlediska psychologa.

Opět diskutabilnější je ale kapitola Autobiografická „Kili“ aneb Ludvík Souček o své smrti.
Zavání až šarlatánstvím. Cituje se tu nejen z údajně „fascinující“ (ve skutečnosti dost banální) Operace Kili, nýbrž také z nedokončené prózy Železo přichází z hvězd, přičemž se však účelově vybrané pasáže dávají velmi diskutabilně do souvislosti se Součkovou smrtí. Ta kapitola působí až násilně a vcelku navíc spíše jako nějaký samostatný, i když ne právě ještě dotažený článek, který byl do publikace asi zasunut až dodatečně. Nebylo to tak snad, pane magistře?

A totéž lze říct o „astrologické“ kapitolce Názory, strachy, schopnosti a neschopnosti (str. 149-152) a obdobně nadbytečnou je koneckonců i vzpomínka autorova kamaráda, plodného spisovatele Jana Bauera, i když jistě hezky napsaná…

A nakolik je pak nadbytečným i přetištění dnes už poměrně známých vzpomínek Rosse Hedvíčka, to se neodvažuji sám posoudit, jsou tu však celé i s komentáři: páně Koláčkovým i páně Neffovým (k nahlédnutí na stránkách 168-175).

A pak… Samo finále Součkova života je „naštěstí“ záležitostí tolika možných hledisek, že se na jednom jeho „zdejším“ vylíčení snad ani nic zkazit nedá, a tak vnímám závěrečnou Koláčkovu kapitolu jako vcelku fascinující. Nazval ji… Záhadná smrt a horror s nebožtíkem jako epiloque, a já bych jen dodal, že přílišný smysl pro lapidárnost titulů nemá (na rozdíl třeba ode mne).

No, a co? Zde to prostě nevadí, neboť vlastní obsah a materiál hrdě překonává jakoukoli formu i jakýkoli přístup k práci s tímto materiálem a touto pomyslnou formou.

Kniha právem náleží i do řady děl samotného Ludvíka Součka, který ji spolu s Lubošem Koláčkem do určité míry i sám napsal. A ne snad? Je to tak, i když byly jeho zde přítomné texty uveřejněny poprvé až dnes, tedy třicet roků po jeho smrti…
Co obnášejí?
V první řadě jsou to už zmíněné úryvky z korespondence, které tvoří kapitoly Dulíkovy (Ludvíkovy) dopisy Dulince a Co Ludvík Souček – tu a tam – poznamenal k vlastní tvorbě. Druhá z nich ale na konci přechází k citacím ze Součkem kdysi už publikovaných úvah… Zdroje ovšem chybí…
Koláček se v obou zmíněných kapitolách (str. 55-72) zcela zdržuje vlastních komentářů a nijak to nevadí, jsou to stránky z celé knížky snad nejvíc fascinující!

Jako spíš formální naopak působí vřazení dlouhé a bohužel nedatované Přednášky dr. Ludvíka Součka s podtitulem UFO – záhada létajících talířů, za jejíž vydání však samozřejmě dík! A abych nezapomněl! Kniha Vzpomínky na Ludvíka Součka obsahuje i některé zubařovy rané verše anebo aspoň úryvky, a to včetně docela dojemných Šesti pantoumů o lásce pro Dášenku, která 27. IX. 1955 dlouho nešla, v době čekání napsal ošklivý chlapeček Ludvík.

A teď je to tedy vše? V podstatě už ano, jen pro pořádek ale ještě připomenu Součkův působivý portrét z pera jeho redakčního kolegy v Albatrosu Jana Šnobra, který Koláček převzal z málo známé publikace Minislovník oprav oblíbených omylů (1976) vydané k Ludvíkovým padesátinám.

Suma sumárum stojí první nebeletrická kniha o Součkovi (tou beletrií bylo Neffovo Tušení podrazu) především stojí na oněch sedmi „povídáních“ se Součkovou manželkou, dále pak na návštěvě u Součkova syna (narozen 1958) ve Vídni plus na dosti přínosných, byť naprosto nezpracovaných rozhovorech s Pavlem Toufarem a Ondřejem Neffem.

Co do podnětnosti následuje těsně za nimi i ještě kratší rozhovor s Pavlem Weiglem, zatímco Junkovo a natož pak Pokovo vzpomínaní mají už význam spíš jen marginální. O to víc se (snad) můžeme těšit na rozhovory s dalšími Součkovými známými anebo i příbuznými v chystané knize Jana Kubáta.

Osobně jsem Součkem fascinován od dětství a Velké otazníky mi někdy v osmi letech vlastně otevřely svět záhad. Příšer, létajících talířů, ale i rudého Marsu s jeho (údajně) dutým měsícem. A pak jsem dospíval – a dospíval i k dalším a dalším Součkovým knížkám. Jeho vypravěčství mě nadchlo! I pro literaturu faktu, abych ale průběžně žasl i nad jeho báječnými prózami.
Ani dnes nemám odstup od vší té látky a snad proto nemohu než doporučit i Vzpomínky na Ludvíka Součka. Po faktografické stránce mě fascinují, nedokáži si pomoci, a mohou být podle mého názoru i slušným odrazištěm pro budoucího životopisce (zatímco magistr Koláček tu knihu za biografii nijak nevydává). Když se ale hlouběji zamyslíme nad mnohým tu řečeným, opět a opět vykukují ta stará ale.

Mnoho, mnoho stránek popsáno… a hle, stejně si musíme říct: A neměla by snad paní Dagmar Součková v některých ohledech i svaté právo lhát? A nelhala? Nelže? A co její paměť? A lze skutečně všemu věřit, co zde čteme, a stalo se to opravdu až do biblického písmene tak, jak nám vylíčili ona a její syn?

Tak například pasáž o knize Krotitelé ďáblů, jenom tu si vezměme. Věrohodnost oné prózy je konfrontována se skutečnou, ale daleko pozdější autorovou návštěvou Mongolska. Dobrá, ale vylíčení onoho vztahu podává Koláček až ďábelsky zmatečně!

A další a další otazníky se všude rojí – místo aby ubývaly. A jak jde člověk do hloubky, jen zjišťuje, že neví nic… A kde je vůbec svědectví druhého, staršího ze synů? Chybí.

A co spousta spolužáků, kteří Součka třeba mohli i zlobit? A co další, už dospělí, jichž měl zubař plný adresář (jeho stránky jsou tu několikrát ofotografovány)? Nejsou snad ještě všichni mrtví, ne? Tak jako třeba hodně zde vzpomínaný Kamil Lhoták…

Osobně mě asi nejvíc překvapilo, jak moc se Ludvík Souček bál. A zvláště pak v letech, kdy u každého muže, i sebevyrovnanějšího, dochází k tzv. krizi středního věku.
U Součka se navíc tato doba prazvláštně vykryla s krizí roku osmašedesátého a my jsme svědky až nadlidského jeho tvůrčího vzepětí. A kolik jen děl vychrlil okolo toho roku 1970, kdy mu bylo čtyřiačtyřicet (jako je dnes mně). Zdá se to (bez počítače a internetu!) až neskutečné. A když si odmyslíme nějaké ty omyly (plynoucí z nechuti ověřovat data) a nějaké to plagiátorství (i tak slavná a výtečná povídka jako Desetioký těží totiž jak z Meyrinkovy Hry cvrčků, tak z Hiltonova Ztraceného obzoru a… a snad i ze Zíkova Orlího srdce), jsou to přece až dodnes báječně a bezvadně napsané knížky zabudované každičkým řádkem velice pevně do reálného prostoru.

Vidíte! A přece se mi zdá – tedy po přečtení všech Koláčkem uspořádaných materiálů – víc než očividným, že Souček minimálně od své čtyřicítky naprosto nebyl duševně zdráv, přičemž… Ano, nemám na mysli jenom zcela očividnou maniodepresivní psychózu, ale i zřetelnou paranoiu a… A pokud ne přímo autismus, pak dost možná aspoň vystrčené růžky Aspergerova syndromu.

A vůbec, jaké a které prášky vlastně doktor Souček bral? A jak se jejich konzumace vyvíjela? Rostla? Ví to někdo? A kdo by směl kontrolovat lékaře?
Ne, ne. A sám jsem si jist vlastně pouze jediným. Velice vydatně se Souček léčil – a zároveň i soustřeďoval – prostřednictvím červeného vína.
Ale i tak zůstal hysterikem a svým způsobem bytostí do jisté míry infantilní. V partnerce bezesporu hledal matku, stal se oportunistou ve všech myslitelných směrech a v jisté fázi života asi do určité míry i abstrahovala od vlastní tělesnosti.
Především ale Souček zůstal člověkem až chorobně (a s tou nejtužší samozřejmostí) lhavým. Ano, jistě i zdravě fabulujícím a pábícím, ale také egomaniakálně mystifikujícím – a vždy ve vlastní prospěch, pochopitelně.

A co se týká třeba i jenom onoho jediného dopisu, v kterém své paní líčí naprosto iracionální obavy o její život, netřeba pak už vůbec žádného komentáře.

Netuším nakolik byl přímo i megalomanem, jak se o něm vyjádřila ona nejmenovaná dáma a nepřítelkyně, a nakolik i psychopatem, ale psychotikem byl nepochybně, i když, pravda, kdo z nás od jistého věku není.
Především však Součka jeho vysoká inteligence a vnímavost vedly přes kaluž bázlivosti až k totální bezcharakternosti. Ale v úhrnu? A vzhledem k efektu jeho života?
Na málokterém osudu by šlo lépe zilustrovat, jak naše vlastní vnitřní a soukromé „dějiny“ vždy korespondují s historií světa.

Souček se narodil za první republiky – ve vatě. Ve vatě upředené maminkou i „knižním“ a bohatým strýčkem.
Druhá světová válka se mu – jen z dáli – poprvé ukázala, když mu bylo třináct. Pak… Ocitl se během ní i v pověstném Kuratoriu, ale ještě než skončila, byl ve Straně. Stal se pak lékařem, a to již okolo pro změnu „řádil“ komunismus. Popravovalo se, opět, ale plálo i lidové nadšení. Pak „to podepsal“. Ocitl se v armádě, ale je snad armádní zubař skutečným vojákem? Jak kdy. V jeho případě…
Myslím, že vojáctví si lépe dokázal až daleko, daleko později. Když psal knihu Rakve útočí. Je o válce Severu proti Jihu a chválil ji i historik Polišenský. Od předčasného propuštění z armády však její psaní Součkovi stejně nepomohlo…

A dál? Nechci se pouštět do spekulací, ale bylo by zajímavé vymodelovat Součkův osud na pozadí jiné historie. A nemíním teď ani tak druhou světovou válku, jako právě pozdější éru socialismu. Právě i díky ní přece získal Souček velkou řadu výhod, a tak se jeho přemrštěné hrůzy stávají po roce 68 i zajímavým paradoxem.
Ano, ano, byly na místě. Normalizace nestála za moc, nicméně nelze říct, že by šlo v jeho případě o tragédii. A nelze například nevidět jeho svébytné chápání pracovní doby a teoretických „povinností“ – v tom kterém zaměstnání.
Ne. Z hlediska dneška jsou mnohé tyto jeho peripetie pro mladou generaci už takřka nepochopitelné. Vždyť… Souček by mohl být i komunistům tím nejlepším příkladem toho, že tu „přece jen šance byla“. Tak proč se vlastně jeho „života běh“ jeví z určitého pohledu až skoro tragicky?
Je to snad právě dokladem toho, že režim – který často nevyžadoval po lidech už ani žádnou práci – dokázal právě a zrovinka tak tvůrčího ducha úplně zdevastovat?

Nevím.
Ale ukažte mi modelového Součka, který se dožil letošního podzimu 2008. Ukažte…, a já vám pak třeba řeknu víc.

The post Tajemný Ludvík Souček, muž s geniální pamětí aneb jak na něho vzpomínají first appeared on Čítárny.