Cena Blog roku, která podle pořadatelů má zohlednit především literární úroveň internetových blogů, má odpočátku zřetelné ideologické ALE. Čtenáři mohou rozhodnout jen o tom, co jim samozvaná ideologická komise Mandys, Soukupová, Hakl předloží. Jiné názory (čti nesprávné) na blog roku nejsou přípustné. Podle toho také výběr vypadá.
Názory na weby však berte s rezervou, pokud si dostatečně odfiltrujete, že mají být blogem roku. Jinak je většina uvedených blogů neškodná a chvílemi dokonce vtipná a příjemná. Nic není černobílé, ale už selský rozum říká, že Blog roku na literáním ceně roku by měl být o něčem jiném.

Dominik Landsman a Deníček moderního fotra / fotruv-denik.blog.cz
Příběhy z rodinného života samoživitele určitě potěší bezduché čtenářky bulvárního lifestylového časáku. Co však mají slohová cvičení ze základní školy společného s literaturou, to navždy zaniká v Bermudském názorovém trojúhelniku: “Mandys-Soukupová-Hakl.”

Jiří Peňás / fotoblog / www.jiripenas.cz/fotoblog
Pokud Peňás nezastává “Lidovkový”, jedině správný ideologický názor, čtu ho rád. Cestopisný blog je svěží čtení, plný zajímavých informací, na kterém je vidět vzdělanost a sečtelost autora. Protože jsem na většině místech byl osobně, plně sdílím spoustu jeho pocitů z krajiny a společnosti. I když blog nedosahuje literárních kvalit cestopisů Karla Čapka, je to jediný blog, který si zaslouží být v nominaci na Blog roku.

Iva Pekárková na iDnes.cz / pekarkova.blog.idnes.cz
Spisovatelka, jenž proslula cenou za nejhorší překlad roku, se už roky opakuje. Je to asi česká nemoc spisovatelů, že napíši jednu slušnější knihu a pak už jedeme dokola, dokolečka. Blog je snůška bezbarvého psaní o tom, co jsem slyšela nebo viděla, trošku lepší jak Deníček fotra. Koneckonců četli jste někdy beletrii Pekárkové? Já jednou a never more, jak praví londýnský krkavec.

Pavel Šplíchal, Jakub Ryška a Prigl / prigl.cz
Bulvární a vulgární web pro obdobnou společnost primitivů, kteří svůj život naplňují zřejmě mottem autorů blogu: “lidská zbytečnost a zoufalství byly tmelem našich všedních dní v předchozích letech a bude tomu tak i rok letošní.” Tady asi chápat nebudou mnozí. Ve vzduchu, ale visí otázka: “Čí to jsou kamarádi?”

David Grudl, La Trine / www.latrine.cz
Použijme slova autora a jsme doma. “Prudce BULVÁRNĚ seriózní čtení o webech a lidech, ale také spousta RÁDOBY VTIPNÝCH filozofických úvah o významu sojových bobů při řešení světových krizí.” Opět literární podtex zcela chybí. Jak řekla moje žena. “Nepíše to náhodou ajťák?” Aha, píše.

Marie Doležalová / Kafe a cigárko / www.kafeacigarko.cz
Mladičká herečka, které někdo v make-up busu nečekaně prozradil: “Víte, že můžete myslet?” Ale ouvej, nemyslet moc, tak akorát, ale stejně to asi víc nejde. Tady nepomůže ani mediální odkejvání Krause baviče. Rádoby vtipné postřehy z telenovelového herectví asi potěší jen slaboduché, kterým ještě nikdo neprozradil, na co maj mozek. Myslím, že je to stejné psaní, jako reklama na šminky pro gentlemany a takový web patří do bulváru.

The post Blog roku 2015 – Magnesia Litera. Pět výběrů slaboduchosti a primitivnosti first appeared on Čítárny.

Všechny tři autorky maji tři věci společné. Knížky pro děti, jedno z nejlepších nakladatelství v Česku, Host a v dětství byly velké čtenářky.

Jaké knížky jste měla ráda, když jste byla malá? Co vás na nich bavilo, co jste v nich hledala?

Petra Soukupová:
Nejvíc mě bavilo, když bylo v těch příbězích něco smutného. Jako první opravdu velký knižní zážitek si vybavuju kapitolu v Malém Bobšovi, kdy mu zemře mladší bratříček. Pak jsem měla ráda Říkali mi Leni, příběh holčičky, která je na celém světě sama, protože cítí, že její matka není její matka. Další oblíbené knížky byly Bratři Lví srdce, kteří začínají smrtí dvou dětí, a Ronja, dcera loupežníka , kdy Ronja přestane mluvit s otcem a uteče z domova. Tohle mě bavilo. Vztahy. Pak dobrodružství. Potom až případně humor.

Vendula Borůvková:
Absolutně jsem propadla dobrodružným historickým románům. To je moje DNA, kterou nepřebilo ani pozdější stadium „intelektuálka, která čte Sartra a Becketta“. Nebyla jsem
úplně děvče do kolektivu. Na základní škole jsem byla: tlustá, brýlatá, nemožně oblečená — takže zamindrákovaná. Bez knížek, které mi otevíraly jiné světy, bych asi „chcípla“. Četla jsem všechno od Eduarda Štorcha, Karla Maye, Jaroslava Foglara a tehdejší edici Knihy odvahy a dobrodružství.
Žádné dívčí románky nebo humor. Holčičí svět jsem spíš nenáviděla a do smíchu mi moc nebylo. Klasický únik před realitou.

Martina Boučková:
Nejvíce mě přitahovaly knížky plné barevných obrázků a vtipného textu, zasazené do reálného prostředí a  přitom v  sobě mající jakési kouzlo… Tajemství… Jako třeba
Mach a Šebestová.
Na první pohled školáci stejní jako mnoho dalších. Chodí do podobné základní školy, probírají podobné učivo. Ale něco je odlišuje! Získají kouzelné sluchátko. To se potom dějí věci! Nebo Čárytužka od J. M. Družkova, má nejoblíbenější knížka z dětství. Pořád jsem si říkala: jak to udělat? Jak namalovat obrázek, aby ožil? A co všechno bych mohla vytvořit!

Co podle vás dělá dětskou knížku dobrou dětskou knížkou?

Petra Soukupová:
Právě vztahy a dobrodružství. Hlavně jazyk. A ilustrace. Ale především to bude ten jazyk, styl, který ji odliší od dobré knihy pro dospělé. Ovšem to už mluvím o knihách pro větší
děti — pro ty menší jsou důležitější ilustrace a nápad, hravost.

Vendula Borůvková:
Že baví i  rodiče? Čistě uživatelsky: když přijdu do knihkupectví, chci knížku, která má nějakou stylistickou úroveň, zajímavé ilustrace a je na ní vidět, že autor dokáže srozumitelně předat to, co chtěl říct. U beletrie mě zajímá originální příběh a věrohodně vykreslené postavy.
A  asi zásadní je autorova vlastní posedlost tím, co píše. Protože odfláknutých, hloupých a  kýčovitých knih vyrobených jen kvůli odbytu je strašně moc.

Martina Boučková:
Dobrá dětská knížka by hlavně měla dětského čtenáře přitáhnout. Na prvním místě nesmí stát komerce podle různých aktuálně populárních měřítek či snaha se za každou cenu
zalíbit. Nejen obsah, ale i vzhled dělá knížku knížkou. Není-li sebelepší text doprovozen kvalitními ilustracemi, jako by kniha ztratila polovinu své duše. Děti totiž potřebují obrázky: text je pak živější, stránky rychleji utíkají a ony nejednou vezmou papír a pastelky a zkusí si podobný obrázek namalovat samy. Co do obsahu by dětská knížka měla mít vtip, dynamický příběh (není potřeba jednotná linie) a měla by být dětem srozumitelná, aby se mohly s hrdiny ztotožnit.

Proč jste napsala knížku pro děti? Ovlivnilo vás, že jste se sama stala rodičem?

Petra Soukupová:
Nejspíš jo, i když já jsem to k tomu přímo nevztahovala. Ale když jsem pak kamarádům říkala, že píšu knihu pro děti, ale není to proto, že mám sama mimino, tak se mi smáli. A je
pravda, že si to pomyslí téměř každý, takže asi nějakou zásluhu tomu miminu musím nechat.

Vendula Borůvková:
Po pravdě — napsala jsem pár depresivních dramat ze současnosti, protože pokud není literatura pro dospělé „myšlenkově zásadní, vypovídající o dnešku a seriózní“, je to pro
většinu kritiků povrchní mainstreamový kýč. Jenže já mám ráda i velké dobrodružné příběhy a historii, a pokud nechci spadnout do kategorie „fantasy pro nerdy“, zbývá mi jen území dětské knihy.
Tam se fantazie naštěstí stále cení. To, že mám děti, mne ovlivnilo velice, i tím, že když už pátý rok nemám „ideální podmínky na práci“, tím víc mám potřebu obětovat veškerý svůj volný čas nějaké kreativní činnosti. A také si to dokážu relativně dobře zorganizovat.

Martina Boučková:
Dříve jsem svým dvěma mladším sestrám a nyní svým dětem často po večerech vyprávěla různé smyšlené zábavné či dramatické historky s určitou dávkou neškodné ironie či dvojsmyslů. Moje děti pak nejvíce vyžadují, aby se ony samy staly součástí příběhu. Až mi jednou moje mamka řekla, proč právě tyhle historky před usnutím nesepíšu. A tak vzniklo několik málo rukopisů; jedním z nich je Karlíkovo dobrodružství.

Pro koho jste knížku napsala? Představovala jste si někoho konkrétního? Kdo ji podle vás bude číst?

Petra Soukupová:
Dětem, které se někdy cítí samy.

Vendula Borůvková:
Psala jsem ji pro sebe ve svých dvanácti letech. Dobrodružství a tajemné cesty, vzpurná holčička s vlastním světem a problémy se socializací, něco takového bych tehdy zhltla jedním dechem. I když rozpad rodiny jsem nikdy naštěstí řešit nemusela. Jenže když přemýšlím o tom, kdo dnes čte, vychází mi, že je to stejné jako kdysi. Knihy jsou azyl pro „ztracence“. Řekla bych, že nejvíc čtou právě děti, které mají nějaký osobní problém. A rozvody prostě traumata přinášejí. Jenže dobrých způsobů, jak se s nimi vyrovnat, není moc. Je dobré zjistit, že ostatní jsou na tom podobně…

Martina Boučková:
Tak jako vyprávím příběhy svým dětem, tak vznikla i  tato knížka. Tehdy byla u nás na návštěvě jedna slečna ze základní školy a hrála si s mou dcerou. Povídám jim: mám nápad
na další knížku, chcete v ní být? A holky si vymyslely jména a přidaly, že budou mít koně a spoustu zvířat a některé další detaily. A od té doby se mě ptají, kdy už bude knížka na světě. Hlavní linii příběhu jsem měla, obě holky mi ji doplnily svými nápady. Stejně tak jsou vystavěné i další mé dětské rukopisy. Doufám, že knížku budou číst děti, které mají rády právě takové veselé příběhy s trochou napětí, jež nejsou předvídatelné.

Petra Soukupová
Narozena 1982, vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Od roku 2011 působí jako dramaturgyně seriálu Ulice, scenáristicky se podílela na sitcomu Comeback (2008–2010). Dosud vydala tři úspěšné knihy pro dospělé (K moři, Zmizet a Marta v roce vetřelce). Žije a pracuje v Praze. Po narození dcery Marly v roce 2013 napsala svou první knížku určenou dětským čtenářům Bertík a čmuchadlo (2014). V současné době pracuje na nové knize pro dospělé čtenáře, jejíž vydání je plánováno na jaro 2015. Za svůj prozaický debut K moři získala Cenu Jiřího Ortena, byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a cenu Magnesia Litera. Scénářem k povídce Na krátko (později zařazené do knihy Zmizet) získala třetí místo v soutěži Cena Sazky za nerealizovaný scénář a ukončila jím studium na FAMU. Druhá kniha, triptych povídek Zmizet, byla rovněž nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a v roce 2010 získala v rámci cen Magnesia Litera hlavní ocenění — Kniha roku. Od roku 2009 pravidelně přispívá do tematických povídkových antologií nakladatelství Listen. Její knihy vyšly v překladech již ve čtyřech zemích, ve Slovinsku, Polsku, Itálii a Bulharsku, práva jsou prodána také do Chorvatska.

Vendula Borůvková
Vystudovala střední knihovnickou školu, poté činoherní dramaturgii na brněnské JAMU. Působila jako dramaturgyně například v HaDivadle či v Divadle v 7 a půl. Pro tyto scény také připravila několik původních her. V současné době se věnuje literatuře pro děti a tvorbě larpů. Adaptaci její pohádky Medvěd Čokoláda uvedl Český rozhlas. Pracuje jako šéfredaktorka časopisu Otazníky historie. Má dvě děti — dvouletou Venuši a čtyřletého Tadeáše.

Martina Boučková
(nar. 1975) vystudovala Fakultu humanitních studií. Působí jako externí redaktorka pro časopis Psychologie dnes, spolupracuje s agenturou MÁM TALENT a vede rodinný webový portál. Pracuje jako nákupčí ve firmě na výrobu počítačů. V současné době připravuje knižní vydání několika dalších zábavných příběhů pro děti. Žije v Pardubicích.

The post O dětských knížkách a čtení s Martinou Boučkovou, Petrou Soukupovou a Vendulou Borůvkovou first appeared on Čítárny.