Ivan Olbracht navštívil Sovětský svaz / Rusko v roce 1920. Vše, co tam skutečně zažil, tři roky po revoluci v roce 1917, shrnul do tří mimořádných knih. Obrazy soudobého Ruska jsou dnes jedinečným historickým svědectvím, co se v SSSR skutečně dělo.

Toto je ukázka z třetí části. Vybrala jsem to, protože ty informace jsou i dnes velice aktuální. Bohužel s tím dovětkem, že dnes by to Ivan Olbracht mohl psát místo panu Kvapilovi v otevřeném listu Vladimirovi Vladimiroviči Putinovi jen s tím rozdílem, že na rozdíl od tehdejšího Československa on má dost zdrojů a síly, aby ty věci změnil, má-li to ovšem vůbec v úmyslu. V tomto ohledu totiž evoluce nefunguje, jak prohlásila (také citováno z Olbrachta) Angelika Balabánová: „Krvavost revolucí nezávisí na útočnosti většiny, volající po lidském životě, nýbrž na houževnatosti, s níž panující menšina drží a brání svůj lup.“

(Tučná zvýraznění jsou od Ivana Olbrachta, tučná zvýraznění kurzívou ode mne, včetně několika poznámek (Irena), červeně redakce.)

Pane Jaroslave Kvapile, poslal jste mi do Moskvy psaní, ve kterém projevujete radost, že jsem se do Ruska dostal, předpokládáte, že budu pozorovatelem nestranným, že si budu všímati „co se tam dnes děje ve všech oborech uměleckých a lidovýchovných, jakým způsobem jest opatřeno zlidovění všeho umění a jak je při tom dbáno nezbytné úcty k tvůrčím individualitám“, a ubezpečujete mne, že „všeho prospěšného“, čeho se z Ruska dovíte, „radostně použijete pro kulturní péči v naší republice“.

Povím Vám velmi rád vše, co vím, ale bojím se velice, že z toho nebudete moci v československé demokratické republice použíti nic – ale pranic.

Když jsem Váš list dostal, tehdy jsem již věděl o Rusku velmi mnoho, a Vy jste o něm z „Národních listů“ a ostatních českých deníků nemohl věděti ještě nic, nebo ještě méně než nic, a není tedy Vaší vinou, že mi Vaše psaní připadalo jako list starosty padesátibarákové horské obce krajanu, který se dostal za kuchaře do Nového Yorku: „Milý Josef! Všímej si tam všeho, co tam dělají nového, abych to také mohl zaříditi u nás“. Nu, kuchař Josef tedy bude psáti o věcech, které ho zajímají: O podzemních a nadzemních elektrických drahách, o kanalizaci, veřejných stavbách, hotelech, veřejných kuchyních, divadlech, kinematografech, boxerských zápasech, a pan starosta bude z toho všeho moci nejvýše o posvícení uspořádati ochotnický boxerský zápas a říci pak, jen co bude kdy a dosti prostředků, že přivede svoji obec i v ostatním na výši Nového Yorku.

Řeknu jenom to: Ruský komisariát národní osvěty vydal roku 1919 na svoje účely 17 211 651 944 rublů (dlouhá cifra, pravda?) a za první polovinu roku 1920 vydal již více než 100 (čti: sto!) miliard rublů. Rozpočet na druhou polovinu roku 1920 jest prý několikanásobně větší. Ale to jest pouze část peněz, které se v Rusku vydávají na osvětu a lidovýchovu, neboť organizace není ještě všude dobudována, v úřadech je posud hodně paralelismu, a velkou část prací, které by měl vyřizovati komisariát národní osvěty, vykonávají dosud odborové organizace, které svou sítí knihoven, klubů atd. zasahují z centra až do poslední venkovské továrničky, a osvětový oddíl rudé armády (GUVUZ = glavnoje upravlenie vojennovo učebnovo zavedenia), který pracuje mezi vojskem; obě tyto instituce mají své vlastní, téměř neomezené prostředky, které do řečené sumy sta miliard započítány nejsou. Jak to chcete zaříditi, pane Jaroslave Kvapile v „naší republice“? Jsem sice přesvědčen, že to půjde také v Česko-Slovensku zařídit, že i „náš“ stát bude jednou míti dosti prostředků, které by věnoval kultuře a lidovýchově, ale nepůjde to ovšem v demokratické republice a tím méně v politicky zotročené a hospodářsky vysávané kolonii Dohody, jakou jsme se za poslední dva roky stali. Za tím účelem však bude třeba vyhnati všechny velkostatkáře z jejich panství bez ohledu na jejich křik o loupeži posvátného vlastnictví, velkostatky znárodniti; znacionalisovati banky, třeba by pan Preis a Rašín bubnovali sebe více na poplach, že se podtrhávají základy českého národního hospodářství; vyvlastnit všechny doly a továrny bez ohledu na to, jsou-li akcie v rukou domácích či cizích vydřiduchů a nechat domácí kapitalisty zuřit až do vysílení a ty dohodové hrozit válkou a bojkotem, intrikovat, štvát a běsnit do těch dob, dokud jim jejich vlastní proletariát neucpe hrdla; totéž učiniti se všemi peněžními ústavy, obchody, skladišti, paláci, činžáky, vilami, soukromými obrazárnami a ladem ležícími knihovnami. Ale nejen to.
Bude třeba vzíti každého válečného zbohatlíka a keťasa zvláště pod hrdlem (půjde-li to po dobrém – obrazně, nepůjde-li to – doslovně) a klepat jím tak dlouho, až z něho vypadne poslední schovaná tisícidolarovka či zlatá dvacetikoruna; bude nutno dostati se v jednu hodinu s půlnoci do ložnice každé zbohatlé řeznice či bordelářky zvláště a smýčiti v nočních stolcích, prádle a záhybech záclon (půjde-li to po dobrém – obrazně, nepůjde-li to – doslovně) tak dlouho, dokud se neobjeví poslední ukradený briliant a perla. Pak bude i v „naší republice“ dosti prostředků na kulturu. 

Jenže k věcem tak nepříjemným a dokonce neestetickým se Vy, pane Jaroslave Kvapile, asi nikdy neodhodláte! A přece to jinak nejde! 
A přece to musí býti! Bylo by hezké, kdyby se lidé svého nadpráví a bohatství vzdávali ve vší lásce, ale prozatím toho nečiní a nikdo ještě nevynalezl prostředku, jak je k tomu přiměti po dobrém, to jest bez mravního či skutečného násilí méněprávných a chudých. Musí to být i v zájmu kultury! Že to nejde cestou demokracie, ukázala více než stoletá zkušenost v Americe; padesátiletá ve Francii a dvouletá v Česko-Slovensku, a o tom jste jistě přesvědčen i Vy, pane Jaroslave Kvapile. Když jsem s Vámi mluvil krátce po 28. říjnu 1918, byl jste pln ideálů a pln kulturních plánů do budoucnosti. Jste velmi mocným pánem v ministerstvu osvěty, sekčním šéfem, či čímsi takovým, řekněte mi: Uskutečnil jste ze svých plánů jen jediný? Ne! Proč ne? Pan ministr financí Vám nedal na to peněz, viďte! V demokratických republikách není peněz na kulturu. Tam všechny peníze pohltí bursiáni, keťasové a vojenští dodavatelé. To jste nevěděl? Pan ministr financí Vám ani v budoucnosti nedá peněz. A nebude jich dříve, dokud i u nás nedojde k těm zmíněným, nepříjemným a neestetickým věcem. Jenže Vy, jak se zdá, než byste k nim dal dojíti, zradíte raději všechno umění, lidovýchovu, nezbytnou úctu k tvůrčím individualitám a všechny ty ostatní hezké věci, o kterých ve svém listě píšete. Já ne!

Ale jak jsem již řekl: Je to sice bez praktického účelu, ale co vím, povím Vám. O lidovýchově, na kterou se ptáte, o školství a jedinečné věci, která se jmenuje Dělnická univerzita, napíši zvláštní článek a zajímáte-li se o věc, budete si jej moci přečísti. Tážete se dále, co se děje ve všech oborech uměleckých. Věnoval jste většinu svého dosavadního života divadlu. Tedy snad nejprve několik slov o divadle.

Prosím Vás, nevěřte povídkám našich žurnálů, že se tu divadlo zanedbává a že upadá, nevěřte ani tomu, že jest první tragéd platově stejně postaven s biletářem a proto, že chce být každý biletářem a nikdo tragédem.
Ve všech moskevských divadlech se hraje a všechna jsou denně přeplněna. „Umělecké divadlo“ jest tak skvělé, jak bývalo (to jsou ti slavní Moskevští, kterým se před lety obdivovala také Praha), do hlasu slavného Šaljapina jsou zamilovány všechny slečinky (teď se jim říká soudružky) stejně jako před třemi lety, provedení Čajkovského „Pikové dámy“ a Rimského-Korsakova „Sadka“ ve „Velké opeře“ zůstanou i nadále nedostižným vzorem, a moskevský balet (víte přece, jak Rusové milují balet!) je stále na bývalé výši a lesku. Ano opereta a kabarety nebyly zničeny a k velké žalosti jsem tu našel na programu i Lehárova „Lucemburského hraběte“. Tedy ani o tohle „umění“ se nemusí nikdo bát. Zavřeli jen nejsprostší a nejoplzlejší šantány, kterých bývalo v Moskvě plno. Nepochybuji o tom, že byste alespoň v tomto negativním šel rád ve stopách ruské revoluce, ale ani téhle maličkosti Vám, ubohý pane Kvapile, nedovolí, poněvadž šantány nesou „naší republice“ daně a těm musí ustoupit všechny zájmy ostatní.

Sovětský svaz. Co se hrálo v divadlech ve 20ých letech 19. století

Co se v moskevských divadlech dává? Nalézám starý „Divadelní věstník“ z 27. dubna do 2. května (vydává se vždy na týden) a vypisuji Vám program z 27. dubna. Velké divadlo: Borodinova opera „Igor“; Malé divadlo: Beaumarchesova komedie „Figarova svatba“; Malá opera: Rubinštajnova opera „Démon“; Umělecké divadlo (to jsou ti slavní „Moskevští“): Čechovo drama „Strýček Vávra“; Studio uměleckého divadla: Andrejevova hra „Mladost“; Divadlo Gabima: Pinského tragédie „Věčný žid“; Komorní divadlo: Demandova pantomima „Závoj pierotčin“; Divadlo Korš: Merežskovského tragédie „Carevič Alexej“; Divadlo K. Nězlobina: „Juduška“, drama dle Saltykova románu „Páni Golovlevi“; Národní dům na počest dělníka Petra Alexejeva: Moliérova komedie „Scapinova šibalství“; Volná scéna: Giocomettiho melodrama „Občanská smrt“; Nikitské divadlo: Opereta „Gejša“; v divadle „Netopýr“ herecký večírek; pak tu jsou ještě programy dvou cirků.

Tedy francouzské dekadenštiny, kterou, tuším, také pražské Národní divadlo hrálo a která se jmenuje „Pierotčin závoj“, by zde hrát nemusili, hodí se k revoluci jako pěst na oko, ale celkem program velmi dobrý, pravda? Ani jediné vyloženě špatné věci. To je také výhoda sovětské vlády. V pražských šesti divadlech celkově tak dobrého programu neuvidíte ani jeden den v roce. Pan Schmoranz musí totiž v první řadě uspokojit své buržoazní publikum; prostředky vinohradské obce nejsou nevyčerpatelné; paní Švandová musí vydělávat; a také „Urania“ a „Vinohradská opera“ je nucena dávat „kasovní kusy“, které „táhnou“, poněvadž by jinak herci umřeli hlady. Ale to jsme již zase u peněz. 

Jak tedy z programu moskevských divadel vidíte, pěstuje se zde hlavně realistické drama, v němž jsou Rusové tak velcí. A že se zde hraje i kus kontrarevolucionáře Merežkovského, k Polákům uprchlého, to Vás také jistě zajímalo. (Vzpomínáte, co se dělo za války s d´Annunziem ve Vídni, s Wagnerem v Paříži a s Hebblem před léty u nás? Mínil jste snad tím „nezbytnou úctu k tvůrčím individualitám?“) Chybějí Vám asi revoluční kusy. Mně také. Ale víme oba, že se dramatické umění nedá komandovati, a že možná ještě uplynou desetiletí, než se najde opravdový umělec dramatik tohoto velkého období lidských dějin. Ale revoluční dramatická literatura již existuje a na venkovských a malých městských scénách se hraje. Poptávka po ní je velká, konjunktura znamenitá, ani nadšení nechybí, a tak se píše. Přečetl jsem několik takových kusů; jsou většinou primitivně tendenční a nevynikají nad průměr.

Zajímavá jest jen „Misterija buff“ Vladimira Majakovského, veršovaná komedie, symbolizující proletářskou revoluci. Je to cosi nového stylově, myšlenkově i scénicky a bude ji snad možno jednou – víte, jednou, až po té nepříjemné, ale nutné operaci – provésti i u nás; dnešní buržoazní publikum by jí nesneslo a na malém dělnickém jevišti se provésti nedá.

Právě vydané historické sice, ale přece jen proletářskou revolucí diktované melodrama A. V. Lunačarského „Olivier Cromwell“ vezu také domů a, nesebere-li mi knihy v Révélu Dohoda „osvoboditelka“, ve Štětíně soudruh Ebert a v Podmoklí milená vlast, budete si moci knihu přečísti. Dobré revoluční dramatické literatury tedy není posud nadbytek, ale nevěřil byste, jak revolučně v téhle době a v tomto prostředí dovede působiti i literatura stará.

Že Maxim Gorkij, toť samozřejmo, je v něm přece rodící se proletářská revoluce se všemi již prvky: se samým dnem bídy, revoltou, s rozkladem měšťácké společnosti, s dospělým sebevědomím třídy; že Tolstoj, Čechov, Andrejev, toť pochopitelno, je to přece včerejšek Ruska, který pouze politicky odešel na nikdy neshledanou [bohužel nikdy neříkej nikdy] – ale i Shakespeare, Moliére, toť docela jiný Shakespeare a Moliére, než jakého jsme vídali v Evropě.

Co má co dělat Moliére s revolucí?, řeknete. Viděl jsem zde „Lakomce“. Pamatujete se na scénu, kdy Harpagonovi schová ženich jeho dcery peníze a kdy starý lakomec se zmítá v zoufalství po zemi, volaje své zmizelé zlaťáčky, kdy se ho zmocňuje šílenství, vyskakuje, třeští oči do obecenstva, ukazuje prstem po galeriích: „Ty, tys mi je ukradl!“, sténá a prosí: „Vraťte mi mé zlaťáčky, vraťte mi mé zlaťáčky!“ To je scéna, kdy se komedie mění na okamžik v tragédii a divákovi se zželí i starého lichváře Harpagona a lehký mrazík probíhá zády. A herec „Malého divadla“ hrál onu scénu skoro tak dobře jako nebožtík Mošna a ke mně s prvními jeho slovy přicházela předchuť úžasu nad silou všelidského citu sobeckosti a lakomství. Ale moskevské obecenstvo? To rozkošně nesentimentální revoluční obecenstvo, jež obsadilo carské a šlechtické lóže, přízemí a galerie? Obecenstvo se rozesmálo tím nejsrdečnějším smíchem, jaký jsem kdy slyšel: „Vraťte mi mé zlaťáčky? Ani kopějku, starý faraóne! Takových by dnes přišlo! Takových po Moskvě běhá, kteří z nás ještě včera ždímali krev a pot a měnili je na zlaťáčky a kteří teď, když jsme jim je sebrali, zuří a křičí a prosí… ochochoch, nespočteš, milí, kolik! Vrátit?“ Divadlo se otřásá smíchem. Vždyť to byly naše zlaťáčky, tys je z nás jen, darebáku, vydřel, a my si teď za ně sedíme v „Malém divadle“, kam dříve chodili jen caři a boháči. Pukni, lakomý dědku! A já, který jsem se připravoval na zamrazení nad tragickou silou všelidské neřesti, prohnul jsem se nad koleny a smál se, jak jsem se již mnoho let nesmál. Marné námaze Harpagonově, zlaťáčkům, radostí a nadšením nad tím rozkošným, přerozkošně nesentimentálním obecenstvem. Smálo se obrannému Harpagonovi celé divadlo, ale já jsem se smál snad ze všech nejvíce.

To je tedy dramatické umění, jak jsme na ně zvyklí od včerejška.
Ale kolektivní duše ruské revoluce našla výraz i v novém divadelním umění. Provádějí se zde na volných přírodních prostranstvích hromadné hry, v nichž nositelky myšlenek a dějů nejsou již jednotlivci, nýbrž masy.
Je to více než divadlo, jak je na západě vytvořil Reinhardt, mnohem více, než naše hromadná představení v přírodě.
Jedna taková hra se jmenuje „Ke světové komuně“, a viděl jsem ji za krásné červencové noci v Petrohradě při zahájení druhého sjezdu třetí Internacionály.
Asi 600 kroků široké prostranství na Vasiljevském ostrově mezi Malou Něvou a hlavním tokem Něvy a mezi oběma jejich mosty se dříve nazývalo Bursovním náměstím, teď se jmenuje Náměstím divadel. Stojí tam bývalá bursa, ohromná bílá budova, vystavěná ve slohu řeckého chrámu, s deseti dórskými sloupy v průčelí a k nim se schodištěm, snad asi dvacetistupňovým, zaujímajícím celou šíři budovy. Mezi prostředními dvěma sloupy zřídili výstupek s velikým trůnem.

Několik set kroků od bursy jest vystavěna dřevěná tribuna. Tam zasedli sjezdoví delegáti. Na prostranství Náměstí divadel se tísní na čtvrt miliónu lidí. Jest jedna hodina s půlnoci, tj. dle slunečního času deset hodin, a první soumrak – to jsou ony známé bílé noci petrohradské. Na levo, přes široký tok Něvy svítí zlatá kupole Izákova chrámu, v zádech prokletá Petropavlovská pevnost. Nad vším široká, ohromná klenba večerního nebe. Zazní rána z děla. Na průčelí bursy – řeckého chrámu padlo oslnivé světlo reflektorů. S obou stran vjíždějí mezi sloupoví hlasatelé na bílých koních a fanfárami ohlašují počátek představení. Odkudsi zaznívá sbor polnic, hudba neviděného orchestru, která již neumlká po celé představení.  Ze sloupoví přicházejí králové a usazují se na trůnu. A za nimi dvořanstvo v nádherných uniformách a bankovní a průmyslový kapitál ve fracích (žádné karikatury), skvělí pánové a dámy buržoazie a seskupují se pod nohama svých vladařů. A přicházejí řady vojáků a policie a obklopují společnost neprostupným kordonem. A teď dole pod schodištěm zařinčely řetězy. Z obou stran náměstí přicházejí ze stínů blíže k bílému schodišti dlouhé průvody dělníků, temných mužů a žen s kladivy a motykami na ramenou a řadí se na doleních stupních. Denní práce počíná. Těla jsou shrbena a paže se zdvihají. Kladiva znějí kovovými ranami jako údery o zvonovinu. Chvílemi zachřestí řetěz. A ti jasní nahoře tančí Straussův vídeňský valčík. Obrazec trojúhelníku; v jeho základně práce, ve vrcholu rozkoš. Ale pojednou se v jedné skupině dole cosi zavlnilo. V temné mase se zdvihá bílé plátno: „Komunistický manifest.“ „Proletáři nemohou ztratiti nic, leč své okovy, dobýti však mohou celého světa.“ „Proletáři všech zemí spojte se!“ Ale na výzvu k boji nikdo neodpovídá, prapor marně putuje dělnickými řadami. Až hlouček Francouzů se ho ujímá. Vniká s ním mezi lid, ale ten se roztrušuje, ztrácí a zůstává jen nahoře hrot trojúhelníku obklopený vojskem a dole pod schodištěm hlouček komunardů. V jejich řadách se objevuje rudý prapor. Podnikají útok na schodiště. První řady klesají pod výstřely vojska. Ale útočící se ženou přes ně. Buržoasie a králové prchají. Černá skupinka se zmocňuje vrcholu a kácí trůn. Jest doba pařížské komuny.
Vesele zní karmoňola a pod rudým praporem se tančí. Buržoasie sice zmizela z jeviště, ale nevzdala se. Z jednoho koutu sloupoví běží obloukem dolů po schodišti řetěz francouzských, z druhého úhlu pruských vojáků, spojují se a skočným útokem se pokoušejí stéci vrchol. Nahoře se staví barikády. Dochází k boji. Přesila vojska je veliká a komuna podléhá. Poslední svázaný hlouček černých komunardů jest sražen jedinou salvou vojenské skupiny ze středu schodiště. Ale rudý prapor jest skryt a zachráněn pro budoucnost. A teď pod schodištěm bouchly dva ohně a dva mraky černého smolného kouře se valí vzhůru, veliké dýmové mraky, které se spojí a zahalí scénu temným závojem, jímž jen nejasně viděti bílé postavy žen, oplakávajících mrtvé. Naříká Chopinův smutečný pochod…

Nebudu líčit podrobností, jste starý divadelník, pane Kvapile, a chápete již, oč jde, povím obsah hry jen v několika heslech. 
Reakce zvítězila. Jasní sedí opět na vrcholu a temní dole vláčejí těžší břemena než prve. Tvoří se druhá Internacionála a řada nemohoucích pantátů (ti jsou trochu karikováni) se žlutým praporem a ohromnými svazky knih a novinami se usazují na schodišti a zahloubávají se do čtení, tvoříce novou přehradu mezi vládnoucími a uhnětenými. Ale tam nahoře počíná již seskupování evropské rovnováhy, objevují se prapory Dohody a ústředních mocností, znějí hymny (také naše milá: „Zachovej nám, Hospodine!“ Napětí vzrůstá, světová válka se blíží. První srážky. Na volném prostranství před scénou se proti sobě dvakrát rozjely a tryskem se minuly oddíl kozáků a pruských hulánů s napřaženými kopími. Dole se kupí proletariát, zdvihá pěstě a protestuje výkřiky. Rudý prapor pařížské komuny se opět objevuje, putuje masou a skupinka dělníků jej nese nahoru vůdcům druhé Internacionály. Ale ti nemají pro své noviny kdy. Skupinka jest ubita policií, prapor zlomen a pohozen. Na ramena černého zástupu dole vystupuje muž s novým praporem, volá k bouřícímu se zástupu slova vzpoury, ale – výstřel a muž: Jaurés, se kácí. Buržoazie volá smrt nepřátelům a slávu válce. Druhá Internacionála chvíli váhá, ale pak každý z nich bere národnostní praporeček a jde agitovat mezi proletariát. Četnictvo rozhání dělnictvo na dvě strany. Je válka. Zástupy plačících žen. Dlouhé, předlouhé průvody na frontu odcházejících vojáků. Nosítka s prvními raněnými. Zástupy mrzáků. A počátek revoluce. Prostranstvím bleskem a za divoké palby pušek proletí nákladní automobily s rudými prapory, obsazené námořníky. Proletariát stéká carský trůn. Chápe se práce znovuzbudování. Kontrarevoluce, vedená junkery. Definitivní zahnání buržoazie. Zazní výkřik měšťáctva celého světa, vysoký, pronikavý a jakoby vyražený stem lodních sirén. Zatím, co sovětská vláda pracuje, řítí se starý svět: Na březích Něvy planou požáry a třeskají výbuchy, ohromné sloupy dýmu zahalují řeku. Když se dým rozprchá, zazáří světlo „Ať žije třetí Internacionála.“ Vše končí apotheosou. Z mohutných mramorových sloupů, jež ozdobeny lodními příděmi, stojí – oslavujíce kdysi obchod – na Náměstí divadel, chrlí se sloupy jasného ohně, Něva vysílá k nebesům ohňostroje a tisíce jejich rudých hvězd, znaku to R. S. F. S. R., se rozsvěcují nad diváctvem. Zní Internacionála. Čtvrt miliónu diváků a herci jeviště stali se již jedinou masou, uprostřed níž defiluje vítězné sovětské vojsko. Jsou čtyři hodiny (jedna dle slunečního času) a již svítání… Chcete, pane Kvapile, tohoto příkladu „radostně použíti pro kulturní péči v naší republice?“ Nemyslím té ohromnosti a nádhery, ta mi neimponuje, netvrdím také, že „Ke světové komuně“ je uměleckým zázrakem, ale jejího ducha mám na mysli. Česká buržoasie by Vás ubila. A dovedete si jistě představiti, co barev se dá sladiti na ohromné ploše bílého schodiště, co tvarů a skupin, co se tu dá dokázati světly, s nimiž jste si jako režisér Národního divadla tak rád hrával, jak působí tři tisíce paží k nebi zdvižených, jak výkřik z tří tisíců hrdel vyšlý. U nás to stačí tak na „Kročeje“. Ve hře, o které jsem Vám napsal, působí 4000 herců, nepočítaje vojska, jehož je mnohem více. Kus je společným dílem řady umělců dramatických, hudebních i výtvarných. Vidíte v tom snad rušení „nezbytné úcty k tvůrčím individualitám?“ Já nikoli. Každý z těchto umělců může sám pro sebe tvořiti, jak mu libo; zde se musí podříditi spolupráci a celkovému plánu.

Leč kolektivní duše se umělecky projevuje i v měřítku menším. Pěstuje se velmi intensivně a se značným úspěchem nejen sborový zpěv, ale i sborová deklamace. To je nové. Je to cosi vzdáleně podobného antickému choru, náboženským pašiím či modernímu oratoriu. Představte si sbor mužů i žen rozdělených na hlasy, jako při sborovém zpěvu, vezměte k ruce třeba Bezručovu „Maryčku Magdónovu“ a pochopíte ihned, co to je sborová deklamace. Sbor deklamuje unisono hudebními, krásně ciselovanými slovy a verši. Tu ozvou se jen mužské, tu ženské hlasy, tu několik barytonů, tu barytonová skupina. Jde četník a sólo jediného hlubokého basu provází jeho kroky. A mluví Maryčka a její hlas zněl teskným, smutným altem. Kopají kovkopové a mužská slova bijí jako údery krumpáčů o černý uhel, a židovská krčma zabrebentí a zahuláká. „Ostravica!“ jíkne do sboru ostrý soprán, který vám zatrhá nervy na temeni hlavy. A „Ostravica!“ zapláče ženský sbor. A Maryčka se tichounce ptá sborem ženských hlasů a zavzdychá několika alty; Maryčka zapláče a beznaděje zachvěje se ženským sborem a „Ostravica!“ zoufale zavolá poslední smrtelný výkřik…

Je to slavná věc, tato sborová deklamace, pane Kvapile. Na ni by sice nebylo snad třeba prosit pana ministra financí ani se ptát o dovolení francouzských a amerických bursiánů, ale myslím, že to nejméně od Vás odvisí, ujme-li se u nás tato „všeobecně prospěšná“ věc a že se to zařídí dole, tj. v pěveckých a hereckých kroužcích, i bez ministerstva osvěty.

Divadla jsou řízena Divadelním oddělením při Narkomprosu (tj. zkratka Národní komisariát prosvěšenija) a mají širokou uměleckou autonomii. Organisuje se právě Národní divadelní bibliotéka, jest vypracován projekt pro zřízení Divadelní university, byla založena herecká akademie „Institut živého slova“, řada speciálních hereckých škol, pořádají se cykly všeobecně přístupných přednášek o divadle, vydávají se časopisy „Vremennik“, „Věstnik teatra“, „Igra“ a jiné. Herci jsou považováni za specialisty, to jest za dělníky, kterých se netýká všeobecná platová stupnice, určená pro pracující lidi ať již kladiva, srpu či pera, a jsou tedy lépe placeni než všichni ostatní. (Vidíte snad v tom „nezbytnou úctu k tvůrčím individualitám?“) V březnu, kdy jsem se o věci informoval, měl na příklad známý Šaljapin při obvyklém dělnickém přídělu a tedy i možnosti nakupovati za sovětské ceny, tj. velmi levně, měsíční mzdy 10.000 rublů, tedy nejen více než komisař Národní osvěty Lunačarskyj, předseda Všeruského výkonného výboru Lenin, což jest konečně pochopitelno, ale i více než těžce či s nebezpečím života pracující dělník, což v proletářském státě není již tak samozřejmo. To měl Šaljapin za deset měsíčních vystoupení. Za zvláštní vystoupení nebo za zpívání na koncertě, ke kterým jest v Rusku hojně příležitosti a při kterých vystupovati – na rozdíl od českých zpěváků – mu nikdo nebrání, se Šaljapinovi platí zvláště. Evropským povídačkám o hercích a biletářích tedy nevěřte! Herci se s Republikou Rad již dávno smířili. Byli sice zpočátku poděšeni a utíkali k Děnikinovi, Kolčakovi a jiným vrahům Ruska, ale ne proto, že by jim byl někdo ubližoval, ale že také oni věřili, že se boří svět a s ním všechna kultura. Ale ty doby již dávno minuly. Herci a zpěváci teď mnohem raději vystupují před vnímavým, svěžím a vděčným dělnickým obecenstvem, než kdysi před blaseovaným činovnictvem a měšťáctvem. Víte přece, jak vášnivě milují potlesk!

Zajímá Vás také sovětský kinematograf a počítáte jej také do „uměleckého odboru“, na nějž se tážete?
Myslím, že ano, sám jste, tuším, kdysi napsal a režíroval filmovou veselohru. Možno tedy i o něm pohovořiti. Zařídili jste v Česko-Slovensku u ministerstva osvěty zvláštní kinematografové oddělení. Dělá vůbec něco? Nepochybuji sice o tom, že úředníci, které tam zaměstnáváte, si svého platu plně zasluhují, že popíší do roka hodně papíru a že se tváří tak, jako by dělali něco velmi důležitého a pro lidové vzdělání vážného, ale na jejich pozitivní práci se dívám velmi skepticky, jejich výsledků jsem alespoň ještě neviděl. To ovšem není Vaše vina. Věc je ta: 

V Americe existuje filmová firma, či dokonce filmový trust, opatřený ohromným kapitálem a všemi nejsložitějšími technickými prostředky, která se zařídila na velkovýrobu, zaplavuje svět technicky dokonalým a levným zbožím, a s níž je každá konkurence, dokonce směšně nepatrná konkurence česká, předem vyloučena. Že jde této firmě jen a jen o výdělek [omyl, jedná se o jeden z nejúčinnějších prostředků řízení, jak dále odhalí sám Ivan Olbracht…] a že jí každá taková sentimentalita, jako „lidová osvěta“, je na míle vzdálena, je více než jisto. Proto také v první řadě vyrábí bídné kusy, které „táhnou“, to jest, které podporují nejnižší lidské instinkty. Ale americký kapitalista není vesnický kramář, který si nevidí přes špičku nosu a spatřuje zisk v okamžitém odření zákazníka, on naopak ví, že své kapse poslouží nejlépe, bude-li podporovati světový řád, který mu umožňuje vydělávati. Proto ono filmové vynášení ušlechtilosti a humanity amerických továrníků a jejich něžných dcerušek, proto ta glorifikace amerických detektivů, jichž američtí milionáři teď tolik potřebují. Ale americký filmový kapitalista myslí dále, myslí i politicky. Zájmy amerických průmyslových trustů se utkávají teď velmi ostře s japonskou konkurencí a není vyloučeno, že dříve či později se americký kapitalismus utká s Japonskem válečně. A jen proto se musí pražské obecenstvo v poslední době denně dívati na filmová dramata, v nichž hlavní osobou je Japonec, který tu vždy hraje nějakou hanebnou úlohu zákeřného traviče, vraha velkého slohu, rafinovaného podvodníka nebo v nejlepším případě intrikána nejhoršího druhu. Již od nynějška má býti v Evropě dělána nálada proti žluté rase a publiku nenápadně očkován odpor proti ní. Evropa má býti „amerikanizována“. Proč neuděláte tomuto ohlupování a zesurovování obecenstva přítrž a jste-li mocným mužem v ministerstvu osvěty, a jste-li svým politickým přesvědčením národním demokratem, proč nenahradíte tyto odpornosti filmy osvětnými, národními a demokratickými? Nemůžete. Ty filmy jsou mnohem lacinější než by mohly býti filmy Vaše a majitelé českých biografů, kteří přece chtějí také vydělávati a z nichž kromě toho naše demokratická vláda – jako kterákoliv jiná – chce vyzískati co nejvíce daní, by byli špatnými obchodníky, kdyby místo laciných kupovali filmy drahé. Ach ano, jednou za rok vezmou s prodělkem i film Váš, musí si Vás přece zachovati v dobré vůli, od Vás závisí koncese a mohl byste je zlobiti censurou a jinými nepříjemnými věcmi, ale to vám udělají kvůli jen tak jednou za čas, a aby se neřeklo. Nic nemůžete, pane Kvapile [stejně jako vy, Vladimire Vladimiroviči, protože jste desovětizovali a vrátili se tam, kde jsme byli my za naší první republiky, a to přestože je převážná většina filmů točených v Rusku placena ze státních peněz… Jenže těch desovětizovaných! Takže opět podporují v lidech nejnižší lidské instinkty! Podívejte se například na seriál Zlaté dno, neviděl jste? Doporučuji, není tam jediná, zdůrazňuji ani jediná postava, která by se byla mohla za „Stalinova režimu“, jak jste se sám ráčil vyjádřit o době, která převrátila naruby starý svět, dávat dětem za vzor morálního chování!] To právě může jen sovětské Rusko, které kino vymanilo z rukou vydělávajících majitelů, vzalo je do své správy a řečeno prostonárodně po rusku, „plivá“ na výdělek, plivá na peníze a plivá na Ameriku. Nemůžete ho ani v tom napodobit, žijete v kapitalistickém státě a Váš výrok, že „všeho prospěšného“, čeho se o Rusku dovíte, „radostně použijete pro kulturní péči v naší republice“, byl sice velmi sebevědomý, ale velmi, velmi unáhlený.

Sovětský svaz. Jaké filmy se uváděly ve 20ých letech 19. století

 Jaké filmy se hrají v Rusku. [ovšem v Rusku roku 1920!] Tedy především žádné detektivky, žádné vražedné historie, žádné sentimentální kusy o lidumilných milionářích a jejich ušlechtilých dceruškách, žádné hry o zločinných Japončících.
Převládá opět ruské realistické drama. Dle Andrejevovy novely sdělané drama „Savva“ a překrásnými snímky zimního ruského města a promítaným krásným slovním doprovodem, jest jeden z nejlepších filmů, které jsem kdy viděl. Do poutního města, ve kterém stojí klášter se zázračným obrazem Spasitelovým, se vrací hostinskému, zbohatlému z lidské pověrčivosti, z ciziny syn revolucionář, Savva. Trpí temnou tíhou, která leží na jeho městě i rodině, nenávidí podvod, který se zde ze zištnosti provádí s národem, a rozhoduje se zázračný obraz zničiti. Získává pro svůj plán jednoho z mnichů. Ale Savva má sestru, citovou bytost nábožensky založenou, která miluje bratra, ale miluje také tradici kláštera, chrám a svatou ikonu. Ta se dovídá o chystaném atentátu a v den, kdy přejal mnich ze Savvových rukou pekelný stroj, podaří se jí mnicha přemluviti, aby se vyznal představenému kláštera. Stane se. Mniši jsou zpočátku ohromeni, ale pak v nich uzrává lstivý plán. Nechávají v určenou hodinu k výbuchu skutečně dojít, ale předtím odstraní zázračný obraz a pověsí jej po výbuchu opět neporušený mezi trosky rozmetaného oltáře. Stal se zázrak. Znějí zvony, lid se sbíhá a padá tváří k zemi. Savva stojí na zasněženém náměstí a jeho radost po výbuchu se brzy mění v úžas. A lid se dovídá, kdo byl strůjcem. „Sabba budiž od nynějška tvé jméno!“ volá jurodivý stařec poutník a první zasazuje Savvovi ránu. Savva jest lidem ubit…

Nebo film, který se jmenuje „Otec a syn“. Otec dělník slouží v bílé protirevoluční armádě, syn v revoluční rudé. Syn jest zajat, zavřen a ráno má býti popraven. Za strážce k němu při výměně hlídek náhodou přichází jeho otec. Poznává syna, rozhorluje se nad jeho zradou a ve spravedlivém hněvu ho chce zabíti vlastní rukou. Nechť tedy zabije, revolucionář se nebojí smrti, ale ať prve otec dovolí, aby mu něco řekl. Takové žádosti ovšem oslyšeti nelze. A syn říká otci: „Pamatuješ se?“ A před zraky starého vojáka bílé armády běží obrazy: Pracuje v továrně a jeho dcera slouží u fabrikanta. Jest pánem svedena a ten nabízí otci peníze. Dělník je však trhá a hází zaměstnavateli pod nohy. To znamená i odchod z místa. A nastává těžká pouť za prací, dlouhá čekání před továrními vraty, která pro něho zůstávají vždy zavřena, to znamená vypít kalich hořkosti své třídy až do dna, ponížení, bídu. A s nezaměstnaným otcem strádá a upadá i celá rodina. Vše, co mělo cenu, bylo již prodáno. Krčma a kořalka jest posledním útočištěm. A z obou se vybředá tak těžce! „Pamatuješ?“ ptá se zajatý rudý voják svého strážce. A ten se rozpomíná. Blíží se jitro a oba prchají k rudé armádě: Otec i syn…

Tedy tendence, jak vidíte, pane Kvapile. Ale tendence přirozená, nevtíravá, daná dobou a kulturním a třídním zápasem, jiná, než ona amerických sensačních kusů a válečných vlasteneckých dramat, jež se nikdy pro svoji násilnost a neupřímnost nemůže státi uměním. Takových kusů se teď píše v Rusku mnoho a psalo by se ještě více, kdyby bylo dosti filmového materiálu. Nezdravého podceňování kinematografu, jaké jest mezi našimi spisovateli, zde neznají, filmu se nevyhýbá nikdo a kusy pro biografy píše, nebo alespoň navrhuje i národní komisař Lunačarský. Nemyslíte i Vy, pane Kvapile, že zdokonalené a uměním proniknuté kino jest divadlem budoucnosti, které zatlačí nejen všechna dramata, založená na pouhém ději, nýbrž i všechny pouze dějové romány? Víte přece, že vše v divadle záleží na zvyku. A vidíme, že bylo vychováno obecenstvo, kterému v nutné umělecké ilusi již nevadí ani bezbarvost fotografie ani slovo, které jest třeba napsané promítnouti na plátno [tehdy byl ještě němý film], stejně jako si divák starého divadla zvykl nedati se rušiti oponou, podlahou, nepřirozenou kulisou a osobně mu známým hercem.

Ale dělají zde ještě jiné věci, než že jen píšou nová filmová dramata. Pročítá se stará i nová literatura ruská a vše, co jest revolučního, proletářského, výchovného nebo prostě i jen lidového, se z ní vybírá a zpracovává na film. Je to i výborná propaganda literatury, neboť mnozí z těch, kdo viděli film, zatouží přečísti si také knihu.

Viděl jsem filmové drama „Punin a Baburin“, zpracované dle Turgeněva.
Turgeněv končí zatčením mladého revolucionáře a jeho dopravením na Sibiř, ale zpracovatel dramatu si dovolil pětivteřinovou poetickou licenci, ostatně velmi působivou. Nechal hrdinu na Sibiři hodně zestárnouti a připojil jediný snímek, kdy se stařec dozvídá o říjnové revoluci r. 1917. Tohle, pane Kvapile, uděláme jednou – víte, jednou – s „Lešetínským kovářem“. Lešetínský kovář byl sice tak trošičku reakcionář, vzpírat se průmyslovému pokroku je věc nemoudrá a bránit kovářskou dílničku proti továrně je boj předem ztracený, ale byl to rebel a to je vždy sympatické a byl člověkem, hotovým obětovati pro svoji myšlenku život. Jeho popularita mezi českým lidem je zasloužená. Tedy první díl našeho budoucího filmového dramatu bude končiti tam, kde končí Svatopluk Čech: Smrtí kovářovou a jeho radostnou vírou, že zachránil svým vzdorem rodnou chatu a ves. To ovšem není pravda, poněvadž, měl-li lešetínský potok potřebný spád, měla-li dědina levnou pracovní sílu nebo jiné podmínky průmyslu příznivé, přišel tam za několik neděl po tragické smrti kovářově týž nebo některý jiný fabrikant a postavil tam jinou továrnu, která to nad kovárnou přece jen vyhrála. Zde začíná druhý díl našeho dramatu. Necháme přijíti téhož továrníka, to bude působivější. Staví se velký závod, kovárna zmizela z povrchu zemského. Pracuje se již. Pán skoupil kdejaký pozemek a domek, zřídil konsum a kantýnu, připoutal nerozvížitelnými pouty lidi ke svému závodu a saje z nich teď krev a morek, které mění na zlato. Vše je jeho: Země, po které šlapeš, chléb, který jíš, voda, jíž se myješ, jizba, v níž spíš, vzduch, který dýcháš, bez jeho dovolení není hnutí. Zřizuje šulferajnskou školu [Termín „šulferajnská škola“ (z německého Schulverein, školský spolek) se historicky používal pro soukromé školy zakládané německými školskými spolky v Rakousku-Uhersku, často v oblastech se smíšeným obyvatelstvem, jako reakce na český vliv nebo naopak na nedostatek českých škol. Tyto školy měly často německý vyučovací jazyk, i když je navštěvovali i žáci, kteří německy neuměli.] a nutí lidi pod trestem smrti hladem, aby do ní posílali své děti; do vsi se nastěhovala četnická stanice, která v zárodku dusí každý pokus o odpor a organizaci; závodní úředníci demoralizují tovární děvčata; souchotiny řádí, děti umírají anglickou nemocí [na křivici]. Lidunka a její muž – vzala si svého milého – se ovšem také proletarizují a neotročí-li v této továrně, otročí v některé jiné. A pánovy kapitály rostou a s nimi roste do ohromných rozměrů i závod, všude beton a škvára, kde stála „stará kovárna pod jabloní“ již nikdo ani neví. Továrna se teď jmenuje „Wotan Löschteiner Aktiengesellschaft“. (Že jest jejím hlavním finančníkem „Živnostenská banka“ a že na jejích akciích bohatne pan Jaroslav Preis, dr. Rašín a jiní čeští vlastencové, do dramatu sice nepřijde, ale je více než jisto.) Zde končí náš druhý akt. Ze třetího víme prozatím, bohužel, je počátek a konec. Víme jen, že také Lidunčin muž odešel do světové války, že přeběhl, bojoval v Rusku s legiemi, dokud tyto vedly poctivý revoluční zápas, po zradě jejich vůdců na zájmu lidu a zájmu lidstva, že přešel do rudé armády, že se vrátil do Lešetína přesvědčeným revolucionářem a na něm že spočívalo hlavní těžisko věcí, jež se potom dály. Co se pak dálo v Lešetíně a ovšem i v ostatních Čechách, toho ještě neznáme a prostředek posledního dílu dramatu musíme tedy nechat prozatím nenaznačený. Známe se vší určitostí jen konec: Fabrikant utíká ze své továrny i vily. Utíká převelice a utíká pěšky a ne již v kočáře, taženém bujným dvojspřežím. Ohromné zástupy lidu s rudými prapory proudí k továrně a nadšené vyplňují její dvory a pějí „Internacionálu“ a „Píseň práce“; skupina dělnické mládeže se šplhá na střechu, rozmetává na všechny čtyři strany zlatá písmena „Löschteiner Aktiengesellschaft“ a vztyčuje místo nich za ohromného jásotu rudý prapor s bílými písmeny Č. S. F. S. R. A závěrečný efekt dramatu? Ten ponecháme budoucímu spisovateli. Bude-li to realista, milující sentimentální konce, zavede dělnické zástupy v čele s hrdinkou, jejím mužem a jejich dětmi na hřbitov k hrobu lešetínského kováře a dá hrob posíti rudými karafiáty a dá staré dělníky, kteří ještě kováře znávali, přejeti si rukávem po očích. A bude-li spisovatel založen mysticky, pak se při poslední scéně nad továrnou a zástupy vítězného proletariátu zjeví ohromná postava lešetínského kováře a on zahrozí svým perlíkem ve směru, kam prchá jeho vrah a druhou rukou požehná svému lidu dole… „Ca ira!“ pane Kvapile! [„Ça ira“ je francouzsky a znamená „Půjde to“ nebo „Bude to dobré“, byla to slavná revoluční píseň z dob Velké francouzské revoluce (konec 18. století).]

Ale abychom se vrátili k sovětskému biografu. Kromě úkolu uměleckého a polouměleckého má kinematograf také úkol čistě agitační.
O jednom takovém představení, které vzbudilo v Rusku sensační rozruch, Vám povím. O systému ruského klášternictví víte a také o mysticky založené ruské duši. Obojí se stalo základnou široce založeného a dobře organizovaného obchodu. Není snad v Rusku většího kláštera, který by neměl (ještě teď) nějakých „moščí“, to jest zázračných ostatků. Také katolictví zná ostatky svatých, každý kostel má v oltáři zazděnou nějakou kostičku, útržek oděvu nebo třísku z kříže, ale z těchto relikvií vyprchal do racionalistického ovzduší již poslední atom zázračné síly a dokonce i slavné ostatky italských chrámů se pomalu stávají jen zajímavými kusy do musea obchodu s lidskou touhou po zázračném. Ne tak v Rusku. Zde „mošči“ ještě žijí.
A nejsou to jen kostičky, hřebíčky a třísky, ale celí svatí. Leží v nádherných rakvích, přístupni zraku i hmatu věřících, na hlavách zlaté koruny, tváře zastřeny závoji, pod nimiž možno dokonce postřehnouti tvar dlouhých vousů; těla jsou pokryta brokátovými ornáty, zlatem vyšívanými přikrývkami a pásy, a z toho přepychového obalu vystrkuje svatý jen ruku v bílé rukavičce a hroty nohou v bílých punčochách a střevících či opánkách. Když věřící ruku nebo nohu světcovu líbají a když mu kladou na prsa peníze – což jest pro obyvatele kláštera konečně nejdůležitější věcí – mohou se přesvědčiti, že svalstvo světcovo zůstalo ve své pružnosti a pevnosti nedotknuto devíti či desíti stoletími, a mají-li věřící jen trochu obrazotvornosti, mohou dokonce ve světcově ruce pocítiti i životní teplo, nebo i mírný pohyb na smlouvu, že jejich modlitbě bude vyhověno. V den, kdy přijímá svatý návštěvy, stojí v jeho hlavách mlčenlivý mnich, zahloubaný v modlitby a klopící oči, ale pozorující při tom ostražitě, zda někdo z poutníků, líbajících ostatky, se svatým nějak neuctivě nemanipuluje. Našli se opravdu bezbožní racionalisté, kteří při zbožném líbání píchali do svatého špendlíky, ale nezjistili pranic. Jedněmi z nejslavnějších moščí byly ostatky svatého Tichona v klášteře „prvého řádu“ v Zadonsku ve Voroněžské gubernii, v kraji donských kozáků. Svatý Tichon Zadonský uzdravoval, těšil, pomáhal, dával deště a úrodu. Jeho sláva se dotýkala hvězd a byl po kremelských svatých nejbohatším světcem pravoslavné Rusi. A právě jej si vybrali bolševici za terč svého svatokrádežného pokusu.
Dne 27. ledna 1919 přišla do kláštera „prvého řádu“ ozbrojená komise črezvyčajky, tj. výjimečného revolučního soudu, a žádala archimandritu, aby ostatky svatého Tichona odhalil. Archimandrita a ostatní narychlo svolaní otcové byli touto smělostí krajně rozhořčeni. Pravost a neporušenost „moščí“ byla r. 1861 zkoumána a potvrzena petrohradským metropolitou Isidorem, voroněžským arcibiskupem Josifem a jinými církevními hodnostáři, protokoly o tom jest archimandrita ochoten črezvyčajce ukázati, ale ostatků neodhalí za žádnou cenu, nemá k tomu bez svolení archijerejova ani práva. Ale „črezvyčajnaja komisija“ se nelekla již větších pánů a neměla valné chuti pouštěti se do církevně úředních vyjednávání s archimandrity, archijereji, arcibiskupy a metropolity. Sehnula se nad sarkofágem se svatým, řekla: „hej-rup!“, [Narážka na komedii Hej rup! s Voskovcem a Werichem, režíroval Frič, scénář psali: Jiří Voskovec, Martin Frič, Václav Wasserman, Jan Werich] vyzdvihla jej a vynesla do zasněženého sadu před klášterem. Sem sezvala zástupy věřících, sem přivedla archimandritu a ostatní otce a co nejhoršího – pozvala si sem také kinematograf. A zde byl svatý Tichon svléknut. Nejdříve zlatou korunu dolů! A pak závoje z tváře! Pod nimi se ukázalo veliké klubko obvazků. Když byly rozmotávány, objevilo se, že jich bylo sedm a byly velmi dlouhé. Pak byla koule vaty. Když byla i ta rozřezána, našlo se v jejím středu půl ztrouchnivělé lidské lebky. Oddělali svatému ruku a vyšlo najevo, že to byla jen bílá rukavice, podložená na hřbetě lepenkou tělové barvy a vycpaná vatou. Pod mnišskou opánkou, kterou věřící s takovým zanícením líbávali, byla bílá punčocha, v ní ženský kožený pantoflíček, pak zase lepenka tělové barvy ve tvaru holeně, opět vata a úlomek holenní kosti. Pod spoustou látek, pásů a provazců na prsou to byla ve spodu kovová deska a v celé ostatní rakvi jen několik drobných kostiček. Svatý Tichon byl zřejmě silně rekonstruován. A to vše, pohyb po pohybu, bral kinematograf. Ubozí mniši! Nejprve se tvářili trpitelsky rozhořčeně, pak velmi rozpačitě, pak vzdorovitě a nakonec docela lhostejně, příhoda trvala trochu dlouho a nelze stále znásilňovati obličeje. Teď putuje biograf s „Tichonem zadonským“ po ruských vlastech, film budí rozruch a na jeho představeních na přírodních prostranstvích se scházívá až 15.000 diváků. Vláda Rad bere lidu jeho pohádky. Chce-li někdo i nadále putovati k moščím, líbati sandály s výplní dámských pantoflíčků a klásti na brokátové pokrývky peníze, nikdo mu v tom nebrání, ale bylo třeba jednou ukázati, jak to s těmi ostatky vlastně je… Bolševici jsou analytikové a rozpitvají i svatého.

Že se kinematografem zachycují denní události, jako subbotniky, cvičení dělnické mládeže („všeobuč“), slavnosti, nové technické stavby, práce v továrnách, události za frontou atd. atd., rozumí se samo sebou zrovna tak, jako že se biografu hojně používá ve školách. Ale provádí se jím i výchova dospělých.
Hospodářské vzdělání ruského mužika… darmo mluvit! Že je jednou za rok třeba vzít do mošny kus chleba a vyjet si na pole a poškrabat je trochu „sochou“, aby země pojala sémě, a pak jindy že je tam třeba ještě jednou zajeti a pokosit obilí, tohle zná ruský mužik již od dědečka, vždy tak bylo, vždy tak bude, a co se týče ostatního… „nu, nepřeju si“, „naplivat prostě“. A tak se sovětský kočovný biograf rozjíždí po vsích a ukazuje sedlákům, že je mrva také ještě k něčemu jinému dobrá, než jen ke spravování cest a k pálení, že prase, nemusí-li si hledat potravu pod vesnickými ploty, může také ztloustnout, že je užitečno nesázet bramborů do plochého pole, ale řádkovat, že štěpovaný strom dává lepší ovoce než planý, a že se sázejí stromky takhle a štěpuje se takle… a ještě mnoho jiných prospěšných věcí. Valného významu tato představení zatím sice nemají, ruský mužik jest tvor staletími vychovaný k nedůvěřivosti a zpropadeně konzervativní, ale kinematograf podporuje práci kočovných hospodářských učitelů a za čas se přece snad jen ukáže, že se zde a onde semínko ujalo.

Sovětský svaz. Jaké výtvarné umění bylo viděno ve 20ých letech 19. století

Ale dosti již o biografu! O výtvarném umění chcete také něco vědět.

Tedy především nevěřte tomu, že se zde nějak barbarsky nakládá s uměleckými památkami a že je na petrohradských novostavbách viděti zedníky, kteří jsou místo zástěrami opásáni plátny Rubensových obrazů. Instituce Narkomprosa „Oddělení ochrany uměleckých památek a starožitností“ koná svou povinnost mnohem lépe, než všechny úřady carské vlády. Musea jsou v pořádku a dostávají ročně tolik peněz, co neviděla za celou dobu svého trvání; kremelské sbírky a sbírky jiných carských dvorců jsou neporušeny; ikony visí v církvích na svých místech; v kostelích a klášterech dává vláda Rad mnoho renovovati; obzvláště památné a umělecky cenné chrámy byly dány pod vládní dozor, aby s jejich uměleckými poklady nemohli volně disponovati náhodou sem dosazení popi a kostelníci. Byl vydán zákaz vývozu uměleckých památek do ciziny, byly znacionalizovány velké soukromé sbírky a obrazárny a jen tak a v posledním skoro okamžiku byla Rusku zachována Boticellova „Madona“, která měla býti prodána za hranice. Vzniklo mnoho nových museí v střediscích i provincii, pořádají se kočovné výstavy, byly zřízeny uliční výkladní skříně, které si své umělecké předměty vyměňují. (…)

Tedy ano, na vzdáleném ruském venkově bylo na panstvích leccos zničeno, rozbil se porculán, ztratily se knihovny, ale tak zlé, jak se o tom u nás psalo, to naprosto nebylo. A co se těch knihoven týče, ani to nebylo způsobeno nějakým obzvláštním barbarstvím bolševiků, nýbrž – abychom mluvili marxisticky – hospodářskými poměry.
Tentokráte byla totiž velká bída o papír a mužici neměli do čeho kroutit machorku, což jest nejhrubší druh ruského tabáku. A tak, když několik měsíců po petrohradských a moskevských událostech se doplížila zvěst o revoluci až do stepních vsí a když byly mužikům z újezdních městeček dány nejasné a z třetí a páté ruky přejaté výzvy k nacionalizaci velkostatků, nebo když se mužici rozhodli sami, že vyženou pány, rozebrali si nejen chlévy, rozmontovali nejen lokomobily, z nichž si jeden vzal kolo a druhý komín, nýbrž rozdělili se také o panské knihovny. Byly to ostatně většinou knihy „čert ví jakými písmeny tištěné“, neuměli to přečíst ani gramotní. O tom se moskevské ústředí dozvědělo také až za měsíce. A když do provincie vyslalo rychle lidi, aby zachránili, co se ještě zachrániti dá, byly již knihovny vykouřeny. Mužici si velinový papír velmi libovali, byl mnohem lepší než kupecký balicí. Ale to se stalo jen na několika místech a doufám pevně, pane Kvapile, že za to nebudete činiti odpovědným – komunismus.

Či s vyvlastněním a nacionalizováním soukromých knihoven, sbírek a obrazáren ze zásady nesouhlasíte?
Třeba Vám ovšem předem říci, že to neznamená, že by pracující člověk nesměl míti knihovny nebo pěkného obrázku na stěně. Já se za nacionalizaci důrazně přimlouvám. Jistě jste prohlížel některé české zámky a viděl, jaké překrásné knihovny tam leží ladem, aniž v nich kdo čítá; a víte, jakou nemožností je dostati na venkově potřebnou knihu a jak je to těžké i v Univerzitní nebo Musejní knihovně. A nemyslíte také, že by dobrý obraz přinesl mnohem více užitku v obrazárně veřejně přístupné, kde by rozdával radost tisícům lidem, kde by jej navštěvovali mladí umělci a školní děti, než když visí v nevkusně nádherné vile, kde kolem něho – ať již lhostejně, ať již s občasným zájmem – chodí paní fabrikantová a její dětičky si jej vybírají za terč svých vzduchových pistolek? Jak byla roztahána sbírka Lannova, je vám známo a stejně i to, kolik krásných barokních soch a řezeb větrá a rozpadává se v soukromém majetku české šlechty.
Víte dále, co za války a po ní zbohatlo kramářů, mlynářů, dobytčích handlířů, nájemců nočních krčem a podobných lidí. Ti všichni teď kupují obrazy. Jednak to patří k dobrému tónu, jednak v tom vidí výhodné uložení kapitálu. V jejich vlastnictví je mnoho děl starých mistrů, obrazů Úprkových, Alšových a patrně i Mánesových.

Co myslíte, že se stane, když takový zbohatlý řezník přijde jednou opilý v noci domů a rozseká Mánesův obraz na kusy?
Nebo když dědička mlynářova, vychovaná v klášteře, hodí do pece náčrtek Alšův proto, že uráží její „cudnost“, nebo z nepořádku, nebo prostě proto, že se jí nelíbí rám? Mají k tomu právo a nikdo jich nemůže hnáti k odpovědnosti. Obrazy jsou jejich vlastnictvím a oni mají neomezené právo nakládati s nimi, jak uznají za dobré. Že směl římský patricius beztrestně zabíti svého otroka – své soukromé vlastnictví, to dnes chápeme již jen stěží, že smí zbohatlý hospodský zničiti své soukromé vlastnictví – Mánesův obraz, je nám patrně ještě zcela pochopitelno. Ale ať již se díváte na věci jakkoli, pane Kvapile, na „kulturní péči v naší republice“ to pranic nezmění, nemůžete následovati ani tohoto „všeobecně prospěšného“ ruského vzoru a o vyvlastnění uměleckých pokladů ze soukromých rukou se ani slovem nezmíníte. Českoslovenští a mezinárodní keťasové – praví to vládcové naší republikou – by Vás v té případnosti na Vašem místě nenechali seděti ani čtrnácte dní.

Výtvarní umělci mají teď příležitost uplatniti svoje tvůrčí individuality mnohem lépe než v dobách minulých.
Jak sochaři, tak i malíři. Staví se mnoho pomníků. Na Divadelním náměstí moskevském byl položen základ k velkolepému pomníku Karla Marxe, který se dohotovuje v dílně sochaře Aljošina, před zimním dvorcem petrohradským bude státi pomník Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové. O obelisku revoluce (dílu architekta Osipova a sochaře Andrejeva) na Náměstí Rad jsem se již zmínil v prvém svazečku těchto Obrazů z Ruska, o krásném památníku padlým revolucionářům na Kremelské zdi snad ještě napíšu. Ale staví se a připravuje ještě mnohem více. Na návrh Leninův byl Radou národních komisařů schválen projekt na vystavění asi padesáti pomníků světovým revolucionářům a umělcům.

Vyberu Vám z nich několik jmen a Vy alespoň na některých budete moci kontrolovati „nezbytnou úctu“ sovětské Rusi „k tvůrčím individualitám“ – mínil-li jste ji tak. Mezi revolucionáři jsou Spartacus, Gracchus, Brutus, Danton, Marat, Roberspierre, Babeuf, Garibaldi, Stěnka Razin, Gercen, Bakunin (a víte přece, jaké úporné boje se vedou v Rusku s anarchisty a proti Machnovovi že se bojuje zbraněmi?!); Željabovovi, Petrovské, Plechanovovi (a víte, jak se s ním před revolucí nemilosrdně a vášnivě bili bolševici vůbec a Lenin zvláště), Bebelovi, Jaurésovi atd. atd.; ze spisovatelů jmenuji Byrona, Huga, Heineho, Zolu, Ibsena (spisovatele čistě buržoasního), Někrasova, Dostojevského (velkého nepřítele socialismu), Verhaerena; z výtvarných umělců Rubleva, Césara, Menieura; z hudebníků Beethovena, Rimského-Korsakova a Chopina; z herců Močalova. Pomníky jsou zčásti hotovy, zčásti se na nich pracuje. Pomník Roberspierrův byl již dokonce kontrarevolucionáři vyhozen do povětří. Ještě cosi nového zavedla revoluce. Na četných místech Moskvy zasadila do domovních zdí kamenné basreliéfy v rozměrech prostředního obrazu, symbolizující proletářské hnutí, revoluci, nebo představující vynikající dělnické vůdce. Převládá v nich futurismus a primitivismus.
Na „Malém divadle“, zrovna proti mému oknu jest například zasazena do zdi primitivistická deska s hlavou Kropotkinovou a s vytesaným citátem z něho. A stařec Kropotkin, žijící ve vilce nedaleko Moskvy, není přítelem ani bolševiků ani jejich diktatury, a snad tedy bude možno i ten fakt zařaditi k odpovědím na Vaši otázku o „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“.

V malířství převládá plakát a karikatura.
Plakát, první pozdrav revoluce, vám temperamentně vykřikne své „Zdrávstvuj!“ již v první stanici, kde vstoupíte na ruskou půdu, plakát vás neopustí po celou dobu vašeho zdejšího pobytu. Plakát, teploměr revoluce! Jsou-li teplota a tep revoluce normální, hovoří plakát moudrou a uklidňující řečí. Ale jen jediný nepravidelný úder tepny a plakát již o něm ví a jeho červeň zaplápolá. A horečka stoupá a plakát se rozhoří krví a ohněm a je tu krize a plakát ječivě křičí na poplach a jeho krev zrudla do nejostřejšího purpuru a jeho plameny běsní šlehajícími důtkami. Krize je překonána a plakát se rozchechtá červeným smíchem, horečka minula a rudost plakátu bledne a on se směje vesele a radostně.

Počátek března, kdy jsem vstoupil na půdu republiky Rad, byl dobou znovubudování. Kolčak byl rozbit a vydán, loupežnické roty Judeničovy rozprášeny a pro zbytky Děnikinovy armáda prosila Dohoda o milost. Plakáty jásaly. Radovaly se nad Kolčakem, Judeničem a Děnikinem, vymetaným pod ohromným dělnickým koštětem z půdy Ruska; smály se v dvojitém obrázku těmto bělo-modro-červeným ptáčkům, zpívajícím si na větvičce svou ranní písničku dotud, dokud nepřišla dělnická pěst a nechytila zpěváčků pod hrdlem, že jen zobáčky rozevřeli a očka vyděšeně vykulili; vysmívaly se břichaté francouzsko-anglické-americké trojici, volajíce na ni: „Kapitalisté všech zemí, spojte se!“; líčily dělnické a mužické zástupy, táhnoucí s jásotem kolem chrámu práce a provolávající slávu vládě Rad. Konečně byl tedy konec světové a občanské války a přicházela doba budování. Továrny zahajovaly práci, všichni zdraví lidé byli voděni na pracovní povinnost do lesů pro dříví do závodů, a plakáty poučovaly, jak důležitou věcí jsou polena, házená dvěma dělníky do rozpálené výhně pod kotlem.
A když byly závodní peci alespoň pro nejbližší dny uspokojeny, proudily zástupy dělníků na nádraží spravovat lokomotivy zničené válkou a revolucí, a plakáty byly plny vlaků, nádražních skladišť se zásobami, železničních zřízenců, a vykládaly, že od správky parostrojů a pravidelného projezdu vlaků závisí zásobování měst a zničení příšery hladu. Válečná armáda nebyla rozpuštěna, ale přeměněna na armádu pracovní a spravovala trati a silnice, vystavěla za pomoci občanů most přes Kamu o dva měsíce dříve, než bylo rozpočetno, což znamenalo zásobení střední Rusi solí a obilím. Rusko okřívalo a plakáty to zrcadlily. Bylo mobilizováno všechno gramotné obyvatelstvo s rozkazem vyučovat čtení a psaní a zničit tak během tří měsíců všechen analfabetismus, a na rozích volal plakát s dělníkem svítícím si obloukovou lampou do kupy starého železa: „Osvěta jest nejlepší zbraní proletáře proti kapitalistickému útisku.“ Ale objevili se i sběhové z pracovních armád a plakát, do té chvíle spokojený a klidný, se náhle rozohňuje: Hlupáku, pohleď, komu sloužíš! – dupá si na sběha a ukazuje mu tlustého buržuje, vítajícího desertéra a tisknoucího mu s úsměvem ruku. Leč to bylo jen okamžité vzrušení.

Přichází jaro a tání, třeba vyčistit ulice, ustanovuje se týden domovních úklidů a týden veřejných koupelí, a plakáty – tentokráte malé, tak více domácí a bez valných nároků na uměleckost – poučují o nemocech, mouchách a jiném hmyzu, o důležitosti čistoty a ozdravující síle slunce a svěžího vzduchu. Ale blíží se i první květen, první, který neposvětí dělnictvo klidem práce, jako v minulých desetiletích, ani revolučním bojem, jako v prošlých dvou rocích, nýbrž prací. Ne již otročinou pro třídního nepřítele, ale volnou, radostnou prací pro sebe, své děti a vlast, kterou teprve teď proletariát nalezl. 
A chystá se plakátová záplava na heslo: „Práce svobodného člověka jest svátkem.“ Z obrazů svítí klidná radost, že po půlšesta rocích zmatků a bojů dochází konečně dělnictvo cíle. Vše se na prvního května chystá na veřejné práce, jichž jest všude tolik, tolik potřebí. Již se i žertuje: „Letos si nebudeme šmaťhat drahých bot na dlažbě“, usmívá se v hoření polovici dvojitý plakát, kresle řadu mužských a ženských noh na hrotitých kamenech; „letos si moskevskou dlažbu spravíme“, povídá dolejšek plakátu, znázorňující zástup občanů, schýlený v dílu nad uličními kameny. Jen tam, kde zahovořily plakáty o kontrastu mezi budujícím Ruskem a zápasící ještě Evropou, stala se jejich řeč tvrdě vážnou…

Leč radost stavitelů netrvala dlouho. Na samém konci dubna zahájili Poláci ofensivu, dobyli Berdičeva a blížili se ke Kyjevu. Kapitalisté všech zemí se skutečně spojili a hnali polský lid proti socialistické republice. Rusku nemělo být dovoleno pracovati. A tu rohy ruských měst zasípěly hněvem. Objevila se na nich hlava polského šlechtice s výrazem vzteklého zvířete. „Poslední pes Dohody“, stálo pod ní. Tedy ještě jedna válka! Tedy znovu třeba položit zednické lžíce a kladiva, opustit stavby, soustruhy a kanceláře, chopit se pušek?! Ale je to již poslední pes! Ten se však ukázal nebezpečnějším, než se na první pohled zdálo a zakousl se hluboko do Ruského těla.

Kyjev padl, spojení s Oděsou a ukrajinskou zásobárnou bylo přerušeno a na jihu se počal hýbati Vrangel, hroze spojiti se s Poláky. Nebezpečí bylo veliké. A tu zahořely plakáty ohněm a krví. „Všechno na frontu!“ zakřičely, bijíce na poplach. „Dělníku, pušku do ruky!“ „Chceš návrat do minulosti?“ (A plakát ukazoval na jedné straně kořalnu, na druhé kriminál) „Smrt polským pánům!“ Smrt polským pánům! Smrt polským pánům! To křičí rohy, to křičí každý papír, který vezmeš do rukou, tj. barevnými písmeny psáno na každé dřevěné ohradě, na každém volném kusu zdi, a pod tím děla, pušky, bajonety. „Pryč se šlechtou!“ „Ať žije Polska osvobozena od velkostatkářského jha“. „Ty!“, volá na vás z plakátu rudý voják a ukazuje vám prstem do tváře, „přihlásil ses již za dobrovolníka?“ „Jak pracuješ pro frontu?“ ptá se důtklivě jiný obraz; „zbraní? prací? propagandou?“ A vše schopné a zdravé táhne do boje, muži, ženy. Dílny a kanceláře se vyprazdňují. Smrt polským pánům! A volá-li revoluce: Smrt!, není to hluché slovo.
Poláci se po prvním rozběhu zastavili, zakolísali a teď utíkají. Opouštějí Kyjev, vyhazují do vzduchu most přes Dněpr, bombardují na ústupu město a popravují zástupy pochytaných dělníků. Veliký rudo-černo-bílý plakát to ukazuje ruskému lidu a je na něm oheň, krev a hrůza: „Prokletí a smrt najatým vrahům!“ Poláci prchají. Proletářské vojsko je pronásleduje do polského království a Varšavě již hrozí nebezpečí. Šlachčic, poslední pes světových kapitalistů, je zahnán a odbyt. Poslední? A bude opravdu možno vrátit se k plodné práci? Ne! Na jihu se ještě jeden hýbá. A plakát zasoptil novým hněvem: Z kupy setlívajících mrtvol nepřátel Ruska se zdvihá zmetek Vrangel a vztahuje dlouhou, šerednou ruku na donskou uhelnou pánev; a na tu ruku se napřahuje rudý voják velikým mečem. „Vrangel je ještě živ! Dobij ho bez milosrdenství“, křičí obraz… To je revoluční plakát z konce července, ze sjezdové doby, kdy se v té jeho krvavé záplavě objevuje obraz nový, jasný a sebevědomý, vítající pěti evropskými řečmi delegáty druhého sjezdu třetí Internacionály.

Posílám, pane Kvapile, řadu ruských plakátů domů a žádám pana Borového, aby je dal reprodukovati.
Předpokládám totiž pevně, že pan Švehla má svou politickou policii tak bídně organisovanou, že zásilka dojde bez pohromy. Sbírka naprosto není vzorná, dokonce již ne úplná, dostati v Moskvě plakát, je stejně tak těžko jako knihu, posílám obrazy tak, jak se mi je podařilo sehnati. Bude Vás mimo jiné jistě zajímati, že v zásilce najdete i známý Kupkův plakát „Zlatá modla“, který zde byl hojně rozšířen.

Karikatuře se daří na půdě revoluce znamenitě.
Nejbujnější je v dobách či třeba jen ve chvílích jasné pohody, vždy optimistická a plná nadějí i tam, kde je nejdrsnější. Revoluční karikatura, jak se objevuje na plakátech, ve výkladních skříních a jak ji v sériích střídavě ve svém výkladu vystavuje Rosta (Ruská telegrafní agentura) jde mnohem dále, než karikatura naše a často by našemu maloměšťáku vyrazila dech.
Naše karikatura vyrostla ve vlažném zápachu spořádané měšťácké domácnosti, za národnostně revolučních a válečných dob se z ohledů na censuru nemohla rozvinouti a po dobytí národní samostatnosti se přichýlila k vládnoucím třídám a stala se reakční. Nedovede více, než malovati neholené socialisty a bolševiky ve vysokých čepicích, je to jediný vtip, na který se zmohla, škoda, že není alespoň původní. V Čechách sice jakživ nikdo podobných čepic neviděl, ale poněvadž je nosí mnichovské dělnictvo a poněvadž je tedy tak malují „Fliegende“ a „Lustige Blätter“, vypůjčuje si je naše červenobílá karikatura od nich. Reakční karikatura je věc přesmutná. Několik kapek krve u spuchlého nosu, tvář napuchlá od políčku, to je tak vrchol drastiky, kterou čtenář našich humoristických časopisů snese, z úst letící stoličky, to je již trochu mnoho. Revoluční karikatura? Uch, uch, pane Kvapile, ta se snese právě jen za revoluce a v Rusku. Nezastavuje se ani před šibenicí a mrtvolnou zsinalostí. Tlustý břich, propíchnutý bajonetem, velkostatkář, utíkající před ranami hnojnými vidlemi, buržuj na všech čtyřech a s uzdou v ústech, a na něm jedoucí proletář – to jsou tak všeobecné žertíky zdejší karikatury. Posílám rovněž několik náhodných ukázek domů. Tedy ani ruské revoluční karikatury v naší republice nezavádějte, pane Kvapile, nějaká keťasská dcerunka by z toho mohla omdlít a měl byste zbytečně nepříjemnosti.

V Rusku se teď mnoho maluje na plátně a obnovuje se v poněkud jiných formách staré korouhevní umění.
Prapory a zástavy, nošené v dělnických průvodech, nejsou jen pruhem rudé látky připevněné na žerdi, jak vídáme u nás, nýbrž jsou to veliká plátna na tyčích, nesená několika lidmi. A na plátnech jsou namalovány výjevy, symbolizující revoluci, hlavy komunistických vůdců, uplatňuje se tu ornament a dekorativní písmo. A o národních slavnostech se ověšují domy pruhy rudých látek od střechy až hluboko dolů a na nich jsou podobné malby a nápisy. Je to velmi pestré a umělecky působivé a vzniká zde snad obor působnosti pro malíře.

Jak vznikalo vlakové malířské umění, to jste viděl za války.
Na dobytčí vagón (zde mu říkají „těpluška“), v němž byli transportováni vojáci, namaloval nějaký vlastenecký žertovník křídou šibenici, na ní panáka, pod to napsal: „Král Petr“; psalo se na stěny vozů „Ať žije Praha!“, „Na shledanou!“, „Serbien muss sterbien, jeder Schuss, ein Russ, jeder Stoss, ein Franzos, jeder Tritt, ein Britt“ [Srbsko musí zemřít, každý výstřel, jeden Rus, každá rána, jeden Francouz, každý kopanec, jeden Brit], „Za císaře a vlast“, a okolo toho se křídou namaloval primitivní rámeček.
Pak měli vojáci někde za frontou mnoho dlouhé chvíle a kresby a nápisy se množily a zdokonalovaly; tu a tam se našel i malíř pokojů či akademický, kteří se také zúčastnili kolektivní práce, z panáků se stávali více méně podařené karikatury, z primitivních rámečků ornamenty, písmeny nabývaly dekorativnosti. Československé sibiřské legie, které bydlily měsíce ve vlacích a měly až k uzoufání mnoho kdy věnovati se svým vagonům, přivedly tuto techniku k jisté dokonalosti a odborně již řešily problém plochy, přerývané okny a dveřmi. Vláda Rad udělala z vagonového malířství dokonalé umění.

Jak se dočítám z novin, přivezených českými delegáty do Moskvy, psal o agitačních vlacích již soudruh Šmeral a bude mi tedy možno omeziti se jen na nejnutnější. Takových vlaků jest v Rusku prozatím pět po šestnácti vagonech dlouhého typu. Některé vozy jsou vůbec bez oken, jako kinematografický, nebo vagony s nákladem, u jiných jsou okna umístěna tak, aby dávala umělci co nejvíce místa pro malbu. Je to skutečná umělecká výstava. Scény, karikatury, symbolické obrazy, národní ornamenty, dekorativní agitační nápisy. Jediná plocha dlouhého vlaku nezůstala nepomalována a celek působí neobyčejnou pestrostí. Při výpravě prvních tří vlaků („Vlak Leninův“, „Vlak říjnové revoluce“, „Vlak Sverdlovův“) bylo dbáno „nezbytné úcty k tvůrčím individualitám“ a umělci si na 32 vagonových plochách směli namalovati, co chtěli. Za plochu s ornamentální výzdobou dostávali devět tisíc rublů, za plochu s výzdobou figurální dvacet tisíc a po celou dobu, co pracovali, byli zdarma stravováni. (V té době byl průměrný měsíční plat dělníkův o něco méně než pět tisíc rublů.) Práce nebyla ovšem zadána jednotlivcům, nýbrž kolektivu, který také ručil za provedení. Ale u nejnověji vystavěných dvou vlaků, to jest „Rudého východu“ a „Rudého kozáka“ si určilo politické vedení samo, co malovati, neboť oba agitační vlaky mají své zvláštní poslání. „Rudý východ“ pracuje mezi mohamedánským obyvatelstvem Turkestánu a Sibiře a bylo tedy třeba jeho uměleckou výzdobu přizpůsobiti místním poměrům, tradicím a vkusu, „Rudý kozák“ vyjel počátkem dubna na svoji prvou cestu na Kubáň a Don, aby získal kozáky, jichž území bylo nedávno před tím dobyto na Děnikinovi. Kozák! Jaké to vděčné téma pro malíře, i když je „diktováno!“ To značí slunce, to značí pestré barvy a kozácký ornament, kozáckou vesnici, zlaté žně, tábory kozáckých žen, zástupy jezdců, to značí Stěnku Razina. Víte, kdo to byl Stěnka Razin? Ruský Jánošík druhé polovice osmnáctého století, Jánošík ruských rozměrů. Mezi Samarou a Stavropolem, u Žeguljovských hor, vystupuje z řeky Volhy útes; zde dumával strašný ataman své razbojnické dumy, zde byla základna jeho člunových výprav proti šlechtickým sídlům. Stěnka Razin, popravený někdy v sedmdesátých letech předminulého století na náměstí před Kremlem, patří také k dějinám soudobé revoluce. Pěje o něm několik lidových písní, molově měkkých a krásných. (…)

Tak se tedy v sovětském Rusku provádí agitace uměním.
Znamená to ovšem také popularizaci umění a je to zároveň i odpověď na Vaši otázku, pane Kvapile, „jakým způsobem jest opatřeno zlidovění všeho umění“. Poslyšte, to je divné slovo, to Vaše „zlidovění všeho umění!“ Jako by vyšlo z dávné minulosti, jako by člověk rozevřel nějaký prastarý, historický demokratický slovník. Věřte mi, neafektuji, řeknu-li Vám, že jsem už na první ráz ani nepochopil, co tím míníte. Zde se totiž způsob myšlení trochu převrátí. A tak jsem chvilku musil vzpomínat, jak se to vlastně dělá, aby nebylo zlidověno všechno umění.
Ale vzpomněl jsem si brzy: „Aha!“ řekl jsem si. „To se zavřou obrazy Alšovy a Mánesovy do salónů bohatých hostinských a ředitelů bank, a staří mistři do opuštěných sálů panských sídel a klášterních refektářů, aby jich nemohl nikdo viděti. To se schovají barokní sochy v šlechtických parcích a železná vrata se zamknou na dva západy, to se Rodinův „Kovový věk“ dá do zasedací síně pražské radnice, aby neurážel ničí cudnosti, kromě oné pánů radních. To se stanoví do divadel a koncertů tak vysoké vstupné, aby tam lid nemohl, to se určí úbor, v jakém se má člověk dostavit, nebo alespoň ten úbor se zavede zvykem, aby se do koncertů, přednášek a divadel znechtělo chodit každému, kdo nemá černého kabátu nebo plesových šatů.

To se prodávají knihy tak draho, že si ji může koupit jen člověk zámožný. A tak dále, a tak dále.“ Vidíte, pane Kvapile, všech těchto nepřirozených věcí již v Rusku není a tak je pra, ale prajednoduše „opatřeno zlidovění všeho umění“. Ale budu s Vámi mluvit tak, jako byste o sovětském Rusku nevěděl více, než co bylo natištěno v „Národních listech“ a „28. Říjnu“. Tedy na jedné stěně agitačního vlaku, o kterém jsem právě psal, jest dvojdílný obraz, jehož první polovina odpovídá na otázku: „Co vám dávala stará vláda?“ tendenčně přihrocenou realistickou malbou, z níž jde najevo, že: kořalku a kriminál. Ale „sovětská vláda dává dělníkům knihy, časopisy, vědění a bezplatné učení“, hlásá slovem i kresbou druhá polovina obrazu, znázorňující tábor kozáckého lidu a propagátora na tribuně, rozdávajícího literaturu. To není fráze. Dokazuje to již sám vlak. Má vůz, v němž jsou pro organizace připraveny balíčky s celými knihovničkami beletristického, socialistického a hospodářsky odborného obsahu, má také krámek, kde možno koupiti literaturu jednotlivcům.

V agitačních vlacích je radiotelegrafická stanice, redakce a tiskárna, která vydává noviny s nejnovějšími zprávami. Jest tam celý vagón zařízený na biograf a někdy s sebou jezdívá i divadelní společnost. Ve vlacích bývá vždy piano a často celý orchestr, jest tu i zásoba gramofonů, které jsou rozdávány organizacím a jejichž desky reprodukují kromě řečí politického obsahu také koncerty hudební i pěvecké, lidové písně a revoluční kuplety populárního satirika Demiána Bědného. Tedy: obrazárna, knihovna, čítárna novin, divadlo, kinematograf a hudební síň… vše v místě.

Představte si, pane Kvapile, že těchto pět vlaků – a kromě nich pracují stejně tři říční lodě, a na jaře, než přišla šlechtická Polska, se pomýšlelo vystavěti agitační lodě námořní a zříditi agitační aeroplány – jezdí do nejodlehlejších krajů Ruska a zastavují u vesnic, kam se dostane pouze málokdy a vždy jen náhodou nějaké prastaré číslo novin, do dědin, které ještě nikdy neviděly elektrického světla, a divadlo, kinematograf a gramofon znají jen z vypravování vojáků, vrátivších se z vojny. Zpráva, že vlak přijede, byla dána již před několika dny a roznesla se po kraji. Teď proudí všemi polními cestami k trati zástupy mužů, žen, dětí, starců, aby se podívaly na ten zázrak. A vlak přijel. Zástupy stojí chvíli zaraženy. Netroufají si blíže. Pak si dodávají jednotlivci smělosti.
Příklad svádí. Ale jen pomalu a nedůvěřivě se tvoří u vlaku hloučky a vše ještě mlčí. Ještě to chvíli trvá. Ale skupiny kolem vagónů houstnou, houstnou, a pak je tu rázem celý vlnící se zástup. Nemohou se vynadiviti té pestré obrazové kráse. Ponenáhlu se rozhledívají a počínají rozuměti. Vidí obraz pouličního boje na barikádách Petrohradu, kavalkádu kozáckých jezdců, tábory, svoje vesnice s doškovými střechami. Počínají rozuměti i karikaturám, kdosi gramotný našel odvahu a předčítá nápisy: „Koště, vymeť všechnu panskou špínu, ruský lid svou čistí domovinu!“ A pod ohromným koštětem v dělnické ruce se válí jeneráli, popi, poměščíci, policajti, kupci, všichni, kdož sužovali a odírali ruský lid. Diváci poznávají utíkajícího Děnikina, Kolčaka, Judeniče, hledí, jak milostpáni v lakových botách a monoklech metou ulice a jak kyselé obličeje k tomu dělají, vidí selskými vidlemi hnaného velkostatkáře. Dívají se, poznávají, usmívají se. A rozesmávají se… „Ach… a Stěnka Razin!…. Opravdu on!… „Přišel jsem bíti jen bojary a boháče, ale s chudými a prostými jsem hotov, jako bratr, o vše se rozdělit!“ Zatím se zřizují řečnické tribuny, rozdávají se v tisících exemplářích noviny, natištěné ve vlaku za jízdy, otevírá se knihkupecký krámek, hudba spouští, připravují se automobily, které rozvezou na čtyřicet verst daleko literaturu, řečníky a gramofony. Venku se improvizuje tábor lidu, a v době, kdy se koná, jsou děti vedeny do kinematografického vozu, kde se jim hrají dětské hry, ukazují výjevy z dětských sjezdů, kolonií, z manifestací proletářské mládeže, scény plné života, svěžesti a nadšení, které volají svým obsahem i nápisy: „Do řad, dělnická mládeži, hoši i děvčata!… Na nohy, děti, když otcové jsou již unaveni!… Dělnická mládeži všeho světa, spoj se!“ A když zatemní večer trať i krajinu, osvětlí se obrazové stěny vagónů elektrickými reflektory a biograf se vynese do přírody. Poučuje (často s přednáškami) jak zdělávat půdu a jak hospodařit, předvádí obrazy z revolučního života, agituje „Tichonem Zadonským“, hraje „Otce a syna“, „Savvu“, „Kalich hořkosti“. Hraje tisícům diváků… Znáte, pane Kvapile, nějaký účinnější prostředek zlidověti umění, než tento politicko-umělecký jarmark?… Ale ani tohoto vzoru nebudete schopen v Česko-Slovensku napodobiti, že ne?…

Popularizace umění se provádí ovšem v první řadě knihami. 
Poptávka po knihách je veliká, žízeň vědění palčivá. Nedovedl bych si nikdy představiti této neukojitelné touhy po čtení, kdybych jí zde již po měsíce na vlastní oči nesledoval někdy s obdivem, někdy se smutným úžasem, kolik knih se zde mladými lidmi spolyká, jaké hory papíru, který stojí tolik zdraví, mládí, nikdy nenahraditelných letních nocí a může dáti jen tak málo. [V tomto se ovšem s Olbrachtem neshodnu! Snadno se takto hodnotí, když sám neměl nikdy o knihy a informace nouzi…
Také by si měl uvědomovat, jak důležité jsou informace z hlediska řízení.] Negramotný, jehož právě naučili čísti, jako by se nemohl nasytiti černě těch záhadných mu dříve kliků háčků. Všechen mladý proletariát chce rázem dohoniti školní vzdělání, jehož se mu nedostalo. Studium, dělnická universita, toť ideál každého z nich. Domnělá nevzdělanost nejtěžším jeho břemenem! Čte se až zbytečně mnoho. Knižní vydání v deseti tisících exemplářích se neudrží na skladě ani tři dny.
Vědění, vědění! V počátečním revolučním chaosu nabýval tento hlad po knihách místy až komických forem. Přišel důvěrník organizace do knihkupeckého krámu, rozhlédl se do výšky i šířky po regálech, roztáhl ruce a řekl: „Dejte mi to až potuthle!“ A venku již stál připravený povoz. Teď je knižní trh již regulován. Tiskne jen stát. To bylo umožněno tím, že hned v prvých dnech říjnové revoluce byly konfiskovány všechny větší tiskárny a zásoby papíru. Tiskne se velmi mnoho. Nemám sice v rukou úplných dat, ale myslím, že se i poměrně k počtu obyvatelstva tiskne v Rusku nejvíce ze všech států. Ale přece malý příklad, abyste měl představu: Petrohradský sovět vydal od března 1918 do ledna 1919 15 miliónů výtisků knih a brožur, 5 miliónů plakátů, 37 miliónů exemplářů novin. To jediný sovět a za deset měsíců! Ale všechno je to málo. Rotačky a zásoby papíru nestačí poptávce. To je také příčinou, že prozatím, než bude tato nouze odstraněna, se knihy prodávají pouze organizacím, tj. odborovým, politickým, vojenským, čítárnám, školám, knihovnám továrním, selským i jiným úřadům, proletkultům [Proletářským kulturně-osvětovým organizacím] atd. atd. Koupiti knihu jednotlivci je téměř nemožno a také cizinci, na jehož informaci má sovětská vláda zájem, jest třeba mnoho papírků s mnoha razítky, než se dostane do knižního skladu, kde knih, které hledá, obyčejně již nenajde. Vydává-li knihy proletářský stát, znamená to, že byl jednou pro vždy učiněn konec vyděračství nakladatelů na obecenstvu i autorech a že knihy jsou levné. Nové vydání Marxe stojí například 100 rublů. Objeví-li se někdy jeho výtisk na Sucharevce (na černém trhu), žádají za něj dvanáct až čtrnáct tisíc rublů a sleví pak až na deset tisíc. (Ptáte se, jak je možno že se dostala kniha vydaná již státem na Sucharevku? Črezvyčajka se o tuto otázku rovněž zajímá, ale také obyčejně nic nezjistí. Patrně knihu někdo někde ukradl, nebo vylákal podvodem. Zloději tu také ještě jsou; doufám, že Vám to není divné.)

Vydává-li knihy proletářský stát, to jest, rozhodují-li o přijetí či nepřijetí rukopisů toliko umělci, znamená to dále, že zmizely všechny krvavé kolportážové romány, detektivky, indiánky, pikanterie, a že je dán základ k tomu, aby v budoucnosti byly tištěny jen knihy umělecky cenné.
To je v česko-slovenské demokratické republice ovšem rovněž neproveditelné a „Svaz českých nakladatelů“ (či jmenuje se ten lupičský spolek jinak?) by Vám již zarazil všechny choutky chtít mu vzíti možnost bohatnouti na bídných knihách, přeložených bídně placenými písaři do bídné češtiny…

V Rusku se teď kromě nové literatury vydávají hojně ruští klasikové a dobrá literatura cizí.
Z ruských klasiků-beletristů byl doposud nově vydán Puškin, Tolstoj, Turgeněv, Čechov, Lermontov, Dostojevský, Uspenský, Krylov, Saltykov-Ščedrin a jiní.
Vydání vyšla v padesáti až stotisících výtiscích a díl Čechova stál např. 1 rubl 50 kopějek. To stojí dnes jediná třešeň více. V knižních skladech těchto knih již vůbec nenajdete. Proč jsem zvýraznil jméno Tolstého a Dostojevského, jste asi pochopil. Je to část odpovědi na Vaši otázku po „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“.
Vydává se i literatura zahraniční a redakcí knihovny autorů světové literatury byl pověřen Maxim Gorkij. Jistě Vás bude zajímati, že jsem mezi knihami, šířenými sovětskou vládou hlavně na venkově, nalezl i překlad „Psohlavců“ Aloise Jiráska. Divné jsou cesty umění! Starý pán je vším možným spíše než bolševikem, a přece je možno, že vzpomínka na jeho Kozinu pomáhala také při vyhánění některého poměščika z jeho panství, a možná, že ještě při něčem horším, neboť na ruském venkově se místy dály věci docela nepěkné.

Zajímáte se o organizaci kulturní činnosti?
Jest dosti složitá, ale snad se mi přece podaří objasniti Vám ji několika slovy, aby tento list nenabyl nevítaných rozměrů. Ruská socialistická republika spočívá na čtyřech sloupech: Na systému Rad, jež jsou vlastním státním orgánem, na komunistické straně, která svými tykadly proniká do všech institucí a jíž se provádí diktatura proletariátu, na odborové organizaci, která reguluje hospodářský život a na armádě. Každá z těchto institucí má své zvláštní kulturně osvětové oddělení. O armádě mluvit nebudu, to je konečně zřízení dočasné, ale že i ono pracuje, toho je důkazem, že vojenský oddíl ústředního výkonného výboru vydal za jediný rok 1918-1919 (novějších dat nemám po ruce) sto dvacet čtyři publikací v počtu dvanácti miliónu výtisků. Systém Rad, strany a odborové organizace proniká z centra přes gubernské město, újezdní město, volostní městečko až do vesnice a každé jednotlivé továrny.
Všude tam jsou jejich úřady a u každého z nich zvláštní oddělení, které nemá jiného na starosti, než pečovati o kulturní činnost. Kdybyste, pane Kvapile, nedej bůh, snad jednou zešílel, a chtěl cosi podobného zaváděti u nás, znamenalo by to, že by vám bylo ke každému okresnímu hejtmanství, okresnímu a obecnímu úřadu, do každé vesnické rychty a továrny dáti nejméně jednoho člověka, který by měl na starosti výhradně osvětu. A při tom byste vyřídil pouze práci Rad, a politických a odborových organizací byste se ani netkl. Tato hustá kulturně organizační síť v Rusku má úkol složitý. 

V prvé řadě jest jí vybudovati, znova zříditi či zreformovati školství a likvidovati negramotnost. S bojem proti analfabetismu a s mobilizací gramotných, kteří měli naučiti své zanedbané soudruhy čtení a psaní, bylo započato již na jaře letošního roku a přes nedostatek papíru, tužek a knih (psalo se uhlem na zdech a pecích, čtlo se ze starých novin) docíleno pěkných výsledků; ale v nejslibnějších počátcích přišla vojna s polskou šlechtou.
Ted se práce zahajuje znova na podkladě dokonalejší organizace. Jsou právě svolávány gubernské, újezdní i volostní sjezdy učitelstva, které vezmou do rukou řízení prací a provedou její organizaci do všech podrobností. Koncem září, po dokonání polní práce bude zahájeno ve všech vsích a závodech povinné vyučování čtení, psaní a počtům, spojené s propagačními socialistickými přednáškami a hospodářskými kurzy. Ale to jest pouze část úkolu, který vykonává ruská kulturně-osvětová síť.
Jí se jest starati o knihovny, které byly zorganizovány z biblioték sebraných buržoasii; o musea, která vznikla nejen ve venkovských městech z uměleckých památek bývalých panských sídel, nýbrž vznikají denně i při továrnách a jednotlivých závodech; ona má na starosti divadla, koncerty, přednášky.
Ideálem jest, aby každá větší továrna, každá ves měla svůj Národní dům [u nás známější pod názvem Lidový dům]. Mnoho jich již stojí, mnoho se jich staví a k mnohým byly položeny základy při letošním „subotniku“ na prvého Máje. Národní domy v sobě mají soustřediti vše, co souvisí s kulturou obce či závodu. Mají velký sál s jevištěm, který je zároveň přednáškovou a koncertní síní a bývá často i obrazárnou. To je také budoucí odbytiště malířských a sochařských děl. Přijdete-li sem hostem, uvítá vás z jeviště sbor dělnických pěvců, provázený ze zdola dělnickým orchestrem. A zatleskáte-li v pochvalu, ukloní se vám z jeviště vlasatý dlouhán, o němž vám soudruzi povědí, že je to bývalý regenschori, který, poněvadž teď kostely málo vynášejí, zřekl se bývalého zaměstnání a přijal v Národním domě místo učitele zpěvu a hudby. Jsou tedy i církevní služebníci schopni revolučního vývoje. Tenhle sice táhne marsejézu tak trochu jako o pravoslavném funusu, ale bůh s ním, svého potravinového přídělu si zaslouží. Má práce dosti.

Zájem o zpěv a hudbu jest značný a kromě toho učí proletářské děti hře na piano, o kterém již ani nikdo neví, komu dříve patřívalo.
Přednost mají děti nadané, mezi nimi opět děti nejchudších. Že jest v Národním domě knihovna a čítárna, rozumí se samo sebou. Ale bývají zde i nejrůznější jiné věci a představa, že jsou tyto Národní domy uniformní, byla by mylnou. Dělníci v některých závodech přicházejí při vykopávkách na nálezy, které dávají základ k malému paleontologickému či archeologickému museu v Národním domě, jiná krajina jest zajímavá mineralogicky, jinde žije starý profesor astronom, který dovedl v hloučku dělnické mládeže vzbuditi zájem o hvězdářství a zřídí se astronomický kroužek s malou hvězdárnou. A takových zvláštností je při žízni dělnické mládeže po vědě a umění velmi mnoho.

Všude ruch, všude iniciativa ze zdola, všude neomezená její podpora peněžitá i mravní. Malířské a sochařské kursy, jež řídí malíř či sochař, umělec, jsou při Národních domech velmi časté, a hoch nebo děvče, které zde vyniknou, nechají soustruhu či motyky, jehly či tkalcovského člunku, a jsou posláni do města na malířskou školu. Stejně tak jdou vynikající ochotníci na školu hereckou a hudebníci a pěvci do učilišť muzikálních – chtějí-li ovšem.

Taková jest, pane Kvapile, v socialistické republice úcta nejen k tvůrčím individualitám, nýbrž již i k talentům. Není-li v místě Národního domu, neznačí to nikterak, že zde není hudebních, hereckých, malířských a jiných „studií“, nýbrž jen tolik, že „studia“ – tak tomu říkají – nejsou pohromadě, nýbrž roztroušena po různých sálech závodů, po různých klubech a sovětských budovách. Se „zlidověním všeho umění“, na něž se mne ptáte, setkáte se ve veřejném životě všude, kamkoli oči obrátíte. Umění se pěstuje ve školách od opatrovny až do university, v politických i odborových organizacích, v armádě, jeho popularizace jde do nejširších lidových vrstev.

V poslední době jsou velmi oblíbeny takzvané „Koncertní mítinky“. 
Po dokonání politických schůzí v divadelní či hudební síni se konávají koncerty, na nichž účinkují symfonické orchestry, pěvecké sbory, sóloví pěvci, virtuosové na housle a klavír, vesměs přední ruské síly. A nemyslete, že účelem těchto koncertů je přiměti lidi k tomu, aby zároveň vyslechli také agitační proslovy. Při vášni ruského lidu poslouchati únavné politické řeči – vášni, západnímu člověku až nepochopitelné – bych skoro řekl, že je tomu právě naopak. Ale popularizace umění jde ještě dále. Jde až do žalářů. Žalář, jak bude jednou v mírových dobách vypadati v socialistickém státě a jaké se již v Rusku zřizují teď, v době války, revoluce a stálého vnitřního nebezpečí, bude totiž čímsi zcela jiným, než žaláře našich demokratických států. Bude ústavem, v němž soudruh vězeň, člověk to pracující a nikdy nezbavený naděje na osvobození, nebude se lišiti od jiných občanů leč částečným či úplným odnětím svobody. Také v žalářích jsou knihovny a přednášky, také tam jsou sochařská, malířská, herecká a hudební studia. Seděl jsem za letní noci v tulském táborovém vězení uprostřed soudruhů-vězňů (a byli mezi nimi těžcí zločinci, byli i přestupníci úřední moci, byli kontrarevolucionáři) na volném prostranství před hudebním a divadelním pavilonem a naslouchal koncertu, jak by si ho lepšího ani bohaté měšťáctvo nemohlo přáti a díval se na Ostrovského drama „Viník bez viny“, v němž vedle herců vězňů spoluúčinkovaly přední síly gubernského divadla. A vzduch oné letní noci voněl novým životem.

Tedy tak to vypadá v barbarském Rusku se „zlidověním všeho umění“, pane Kvapile.

Na konec svého listu mám s Vámi ještě jednu věc dohovořit. Je to odpověď na Vaši otázku po „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“.

Pokusil jsem se Vám již v minulých řádcích roztroušeně o ní něco říci. Zda jste byl spokojen, ovšem nevím. Přiznám se Vám totiž, že se na Vaši otázku dívám ze všech stran, že bych rád odpověděl co nejpřesněji, ale že se nevyznám, za který konec se jí chopit, poněvadž nevím, co jste kdy v „Národních Listech“, „Večeru“ nebo 28. Říjnu“ čtl a jaké pochybnosti to máte. Možná, že si věc představujete opravdu tak naivně, že za každým umělcem stojí bolševický komisař s nagajkou a předpisuje mu, co má tvořit a jak má tvořit. Tedy ne tak! Je sice pravda, že se teď, v době války, revoluce a nedostatku papíru nevydávají vyloženě protirevoluční knihy, ale že se tisknou publikace s velmi břitkou kritikou nejen vlády Rad, nýbrž i revoluce samé, víte přece z českého překladu „Nečasových kapitol“ Maxima Gorkého.

Výtvarné umění a hlavně sochařství jest celým svým uzpůsobením a nákladností materiálu, s nímž pracuje, závislé ještě více na veřejnosti než literatura a tím jest také vázána individualita umělcova. Tedy ano: V Rusku by se dnes velmi těžko prodávala socha jenerála Rennenkampfa nebo velké realistické plátno, znázorňující hostinu na dvoře cara Mikuláše, ale stejně špatně by byl před třemi lety pochodil umělec, vytvořivší sochu strůjce atentátu Željabova nebo plakát s karikaturou Rasputina. Závislost tvůrčí individuality na veřejnosti není u nás v Čechách o nic menší. Pochybuji například, že bude v demokratické republice ještě možno vydávati pánům Dostálu-Lutinovi a Oskaru Nedbalovi špatné dynastické písně, či mistru Myslbekovi tvořiti krásné církevní sochy. Ale tím není řečeno, že by si výtvarný umělec v sovětském Rusku nemohl malovati a modelovati, co chce, tím spíše, že se umělecká díla stále ještě soukromě kupují. Umělci jsou soustředěni v odborových organizacích zrovna tak, jako každý dělník. Tyto organizace „Dělníků krásných umění“ mají stejně velkou autonomii a pravomoc na řízení státu, jako kterákoliv jiná odborová organizace. Rozhodují o všem, co se týká umění, jim, a nikoliv jednotlivcům jsou zadávány všechny veřejné práce, ať již jde o pomník, plakát, ozdobení ulice při veřejné slavnosti či cokoliv jiného, a na nich jest, aby uvnitř organisace o věci rozhodli. A od nich vychází také iniciativa o věcech týkajících se umění, kterou pak administrativně provádí „Oddělení výtvarných umění“ při Narkomprosu, neboť právě ta věc to jest na socialistickém státě nejkrásnější, že iniciativa vychází nikoliv z ústředí, nýbrž ze zdola. Že při jednotě na venek jest uvnitř plno života, ruchu, sporů a bojů, tomu asi, pane Kvapile, rozumíte. Ale nedivil bych se pranic, kdyby nad tím někdo rozhořčeně vrtěl hlavou. Odpovídalo by to docela maloměšťácké psychologii Evropy, která ještě včera byla přesvědčena, že jest sovětské Rusko peklem, a dnes se již rozčiluje nad tím, že není nebem, kde by se patrně i sochaři a malíři přeměnili v bezpohlavní anděly, pějící s harfami v rukou slávu novému ráji. Umělecké individuality na sebe narážejí, kamkoliv pohlédnete. Sporných otázek jest mnoho, můžete je sledovati ve všech uměleckých i kulturních časopisech a často jsou hodně zásadní a jdou hodně do hloubky. Otázka proletářského umění jest stále časová a umělecká společnost rozdělena ve dva směry, stojící ostře proti sobě. Zástupcem jednoho jest Lunačarský, který pokládá za nutno seznamovati proletariát s dějinami umění a v tomto směru působí knižně, ve školách a svých přednáškách na dělnické universitě, mluvčím druhého směru jest Keržencev, který dokazuje, že nové umění může vzniknout jen tehdy, bude-li přervána spojitost s uměním minulosti a počne-li se budovati nezávisle od něho, byť z počátků sebeprimitivnějších. Umělecké individuality zde nikdo neznásilňuje. Ale obávám se, že se velmi často zaměňuje „nezbytná úcta k tvůrčí individualitě“ za úctu k individualitě kupujícího, a napadlo mne již také, nedopouštíte-li se této osudné chyby i Vy, pane Kvapile. Nebudeme si přece vykládati o tom, co talentů bylo zkaženo podřízením se individualitám kupců, co umělců se proměnilo v kýčaře proto, že podlehli konjunktuře, dennímu vkusu, prodejnosti svých věcí. Či myslíte, že například Riegrovo nábřeží v Praze vyjadřuje umělecké tvůrčí individuality? Bůh Vás chraň! Jen kupecké individuality domácích pánů. Zbohatlý řezník si poručil vystavěti dům „hodně secesní“, továrník viděl ve Vídni nějakou pseudogotiku a přál si to mít tak, paničce šťastného hráče na burse se líbil v Benátkách palác a přenesla si jej do Prahy, pan lékárník se dal přesvědčit, že v Praze je možný jen barok, dceruška obchodníka s obilím byla zrovna nadšena „Tisíci a jednou nocí“ a chtěla bydlit arabsky. I vzniklo Riegrovo nábřeží, kde se „tvůrčí individuality“ vzájemně políčkují tak nemilosrdně, že je člověku do pláče, jak mohlo býti takhle zohaveno jedno z nejkrásnějších míst Prahy. Tedy těmto „tvůrčím individualitám“ domácích pánů bude učiněn socialistickým státem definitivní konec. Nebude již soukromých majetníků domů, bude stavěti jen společnost, v níž o uměleckých věcech budou kolektivně rozhodovati umělci.
Kde tu vidíte „neúctu k tvůrčím individualitám“? Bojíte se snad uniformity?
Pohleďte na kutnohorskou svatou Barboru, vystavěnou rovněž kolektivem, pohleďte na Malou Stranu, jejíž „uniformita“ nikterak neznásilnila tvůrčí individuality Dienzenhoferovy, a rozhodněte pak mezi nimi a demokratickým zmatkem moderní Prahy!
Že bude i výtvarné umění jednotnější, bude-li celá společnost jednotnější, je samozřejmo, a že budou vždy slabí umělci, podléhající dennímu vkusu a neschopní držeti krok s vývojem lidstva či jíti dokonce před ním, rozumí se rovněž samo sebou, ale nebezpečí tohoto podlehnutí bude při kontrole uměleckého kolektivu mnohem menší než dnes, kdy jest výtvarný umělec hospodářsky závislý na vkusu bohatých hostinských, advokátů a bankovních ředitelů.

Ale abychom se vrátili k sovětskému Rusku, kde se tento budoucí umělecký život počíná krystalizovat! Povím Vám, kam až jde úcta vlády Rad k tvůrčím individualitám. Nově zřizované vzorné školy – tak mají v budoucnosti vypadati všechny – nemají více než 25 až 30 žáků stejných tělesných i duševních schopností. Děti přibližně shodného věku jsou nějakou dobu vychovávány společně a při tom lékařsky, pedagogicky a psychotechnicky zkoumány. Když se příslušní činitelé dokonale seznámí s jejich vlastnostmi, jsou děti tříděny v nové 25-35členné skupiny, které nejlépe odpovídají jejich individualitám a kde tedy budou malí soudruzi i nejspokojenější. Nenadané děti se dají dohromady, děti zvláštních schopností rovněž, děti zločinecky založené také atd. atd. a každé skupině jest přidělen učitel odborník, který ví, jak postupovati. Žáci ovšem naprosto nemají dojmu, že jedna škola je horší než jiná, nevědí vůbec, proč chodí do té a nikoli do oné, a vypravují si nejvýše, že soudruh Andrej Iványč (to je učitel) učí tak a soudruh Vasil Alexejevič onak, nebo si závidí „o jé, u vás je to lehké, u nás to máme mnohem těžší“. A zcela zvláštní školy jsou i pro děti umělecky nadané. Talentované děti jsou k uměleckému tvoření vychovávány již od nejútlejšího mládí nebo od věku, kdy se v nich umělecký talent projeví. O prospěšnosti takovýchto uměleckých škol možno debatovati, debatuje se také, ale o tom přece není sporu, že svědčí nejen o „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“, nýbrž o dokonalé úctě k nim.

Tedy to jest má odpověď na Váš list, pane Jaroslave Kvapile. Předpokládám totiž, že Vaše psaní bylo diktováno opravdovým zájmem o kulturní život v sovětském Rusku a že nemělo znamenati jen: „Vrať se, synu, budeš-li se řádně chovat, můžeš dostat místo v ministerstvu!“ Jsem proto také přesvědčen, že mi nezazlíte, že Vám odpovídám veřejně. O nový život, který v Rusku vzrůstá, mají kromě Vás zájem i jiní. Pozdravuji Vás.

Ivan Olbracht / V Moskvě v srpnu 1920.

Zdroj
Obrazy ze soudobého Ruska od Ivana Olbrachta aneb jak to bylo s bolševickou kulturou v sovětském Rusku v roce 1920… – Fórum KOB
https://kob-forum.eu/2025/12/19/obrazy-ze-soudobeho-ruska-od-ivana-olbrachta-aneb-jak-to-bylo-s-bolsevickou-kulturou-v-sovetskem-rusku-v-roce-1920/

The post Ivan Olbracht a Sovětský svaz v roce 1920. Otevřeně o rusofobii, umění a kultuře first appeared on Čítárny.

Není pochyb o tom, že Michail Šolochov napsal mimořádný protiválečný román. Osud člověka je novela sice krátká, ale jedna z nejsilnějších výpovědí o zrůdnosti válek v sovětské i světové literatuře.

Vypráví příběh frontového řidiče Andreje Sokolova, jehož klidné živobytí naruší válka, která ho postupně připraví úplně o vše. Přesto se dokáže zvednout a kráčet životem dál.
Šolochov představuje válku jako nelidskou mašinérii, která ničí obyčejné lidi, ale zároveň poukazuje na širokou ruskou duši, vytrvalost a schopnost najít smysl v utrpení. Románová výpověď má opravdu silný humanistický a protiválečný náboj, s mimořádně inspirujícími popisy hrdinství a patriotismu.

Sovětský spisovatel Michail Šolochov za ni získal oprávněně velký ohlas, i když proti jeho rozsáhlým epopejím jako Tichý Don nebo Rozrušená země se jedná o komornější text.

O čem je příběh?
Příběh je rámován jako náhodné setkání vypravěče (samotného autora) s vysloužilým vojákem Andrejem Sokolovem na jaře po Druhé světové válce u řeky Don.
Sokolov vypráví svůj osud jak před válkou byl obyčejný dělník a řidič, oženil se s hodnou ženou Irinou (vychovaná v sirotčinci), měli syna Anatolije a dvě dcery. Žili skromně, ale šťastně – postavili domek, měli zahradu, Sokolov pracoval jako šofér.

Přichází nejtragičtější rok pro Sovětský svaz. 22. července 1941 zaútočila německá nacistická armáda na Sovětský svaz.
V tom roce Sokolov narukoval do armády a sloužil jako řidič. Brzy byl raněn a padl do německého zajetí (1942).
Prožil hrůzy německýbanderch zajateckých táborů: hlad, bití, nucené práce, pokusy o útěk.

Po návratu zjistí, že rodina zahynula – žena a dcery při bombardování vlaku, syn Anatolij padl v posledních dnech války na Den vítězství 9. května 1945.
Sokolov se pak potuluje po Sovětském svazu, najde malého sirotka Váňu, jehož rodiče za války zahynuli. Sokolov mu řekne: „Já jsem tvůj otec.“ Chlapec se k němu opravdu přilne.

Michail Šolochov / Osud člověka / Судьба человека, 1956–1957/
Novela vyšla v češtině poprvé v 50. letech, později v edicích Mladá fronta, Odeon apod. (překlad Věra Š. Vendová, Bohuslav Ilek a další).

Michail Alexandrovič Šolochov (24. května 1905 – 21. února 1984)
Sovětský ruský prozaik, jeden z nejvýznamnějších autorů 20. století se narodil se v kozácké oblasti na Donu v chudé rolnické rodině.
Vzdělání měl omezené – navštěvoval několik škol do roku 1918.
V občanské válce (1918–1920) bojoval na straně rudých (bolševiků), později pracoval jako úředník, učitel, novinář.
Od roku 1922 žil v Moskvě, kde začal publikovat povídky.
Byl členem KSSS od 1932, delegátem Nejvyššího sovětu, akademikem AN SSSR, viceprezidentem Svazu spisovatelů.
V roce 1965 získal Nobelovu cenu za literaturu.

Nejznámější knihy:
První úspěch: sbírka Donské povídky (1926).
Hlavní dílo: epopej Tichý Don (1928–1940, 4 svazky)
Monumentální román o osudech Donkých kozáků během 1. světové války, revoluce a občanské války.
Rozrušená země (1932–1960)
O kolektivizaci v SSSR.
Osud člověka (1956–1957)

Osud člověk / Filmová adaptace z roku 1959 (režie a hlavní role Sergej Bondarčuk)
Opravdová klasika sovětského filmu, velmi věrná předloze.
Podobné téma můžete vidět i v dalších sovětských filmech: Jeřábi táhnou či Ivanovo dětství.

Výpisky z knihy: Michail Šolochov / Osud člověka

V noci přišel takový liják, že jsme všichni promokli skrznaskrz. Báň smetl buď těžký granát, nebo přímý zásah z letadla, a celá střecha byla napadrť rozbitá střepinami, ani v presbytáři se nenašlo suché místečko. Tak jsme se celou noc v tom kostele motali jak ovce v tmavém chlívku.
Vprostřed noci jsem ucítil, jak mě někdo tahá za ruku a ptá se: „Soudruhu, nejsi raněn?“
Odpovídám: „Ne, jsem v pořádku.“
A on: „Tak pojď, pomoz mi, máme tu raněného velitele, potřebujeme ho přenést.“
Vstal jsem a jdeme. Je tma jako v ranci, jen když někde zabliká osvětlení, vidím, jak leží lidé na zemi, někteří sténají, jiní mlčí…

xxx

Müller nalil sklenici vodky, podal mi ji a říká: „Na zdraví velikého německého vojáka! Na zdraví Hitlera!“
Já mu odpovídám: „Na zdraví ruských vojáků!“
On se zasmál: „Pij!“
Já říkám: „Ne, nepiju na zdraví Hitlera.“
On: „Tak pij na své zdraví!“
Přijal jsem to, vypil jsem tu sklenici na jedno loknutí, ale bez přípitku. Pak mi podal druhou: „Pij!“
Vypil jsem i druhou. Až teprve třetí mi podal a říká: „Teď pij na zdraví své ženy a dětí!“
Já jsem vzal tu sklenici, ale ruka se mi třásla… Vzpomněl jsem si na svou Irinu, na děti, na to, jak mě čekají… A najednou mi přišlo, že kdybych teď vypil na jejich zdraví, zradil bych je.
Položil jsem sklenici zpátky a řekl: „Děkuji, pane lagrový velitel, já nepiju na zdraví své rodiny. Oni už nejsou na světě.“
On se podíval na mě dlouze, pak se otočil a řekl německy: „Tenhle Rus je statečný muž. Nechte ho žít.“

xxx

„Na čtvrtý den přijíždím přímo ze sovchozu naložený obilím a zastavuji u čajovny. Můj chlapec tam sedí na schodech, nožičkama švihá a je vidět, že je hladový. Vykloním se z okénka a volám: „Hej, Vanjuško! Sedni si rychle do auta, provezu tě na elevátor a pak se vrátíme sem na oběd.“
On sebou trhl, seskočil ze schodů, vyšplhal na stupačku a tiše říká: „A odkud víte, strýčku, že se jmenuju Vaňa?“ A oči má dokořán, čeká, co odpovím.
Říkám mu, že jsem člověk ostřílený a všechno vím.
Usedl vedle mě, jedeme. Šikovný chlapec, ale najednou ztichl, zamyslel se a co chvíli se na mě podívá zpod dlouhých řas, povzdechne.
Takový drobný ptáček, a už umí vzdychat. Jeho to věc? Ptám se: „Kde je tvůj tatínek, Vaňo?“
Šeptá: „Padl na frontě.“
„A maminka?“
„Maminku zabila bomba ve vlaku, když jsme jeli.“
„Odkud jste jeli?“
„Nevím, nepamatuju si…“
„A nemáš tu nikoho z příbuzných?“
„Nikoho.“
„Kde spíš?“
„Kde se dá.“
Tu mi v očích zabrněly slzy a rozhodl jsem se: „Nebude to, abychom se rozešli. Vezmu si ho za syna.“ A hned mi bylo na duši lehko a jasno. Naklonil jsem se k němu a tiše se ptám: „Vaňuško, víš, kdo jsem?“
Zeptal se, jako by vydechl: „Kdo?“
Říkám stejně tiše: „Já jsem tvůj otec.“
Bože můj, co se stalo! Vrhl se mi kolem krku, líbá mě na tváře, na rty, na čelo a sám křičí tenkým hláskem jako ptáče: „Tatínku rodný! Věděl jsem! Věděl jsem, že mě najdeš! Stejně mě najdeš! Tak dlouho jsem čekal, až mě najdeš!“ Přitiskl se ke mně a celý se třese jako stéblo ve větru. A mně se mlží v očích, taky se třesu a ruce se mi klepou…
Že jsem tehdy neupustil volant, tomu se dodnes divím!“

The post Michail Šolochov. Osud člověka. Jedno z nejsilnějších protiválečných děl first appeared on Čítárny.

Ford a Stalin. Dvě osobnosti ze dvou ideologicky rozdílných zemí, kteří spolu intenzivně spolupracovali. Fakta, které dnes už málokdo zná.

V této knize bude řeč o pohledech na ekonomiku a život společnosti dvou velmi, jak je zvykem hodnotit, navzájem vzdálených lidí: Henryho Forda I., zakladatele a CEO „Ford Motors“, jedné ze světově nejmocnějších korporací automobilového průmyslu; a Josifa Vissarionoviče Stalina, politika, sociologa a ekonoma, jehož chápání světa a vůle se projevily ve zformování a rozkvětu Svazu sovětských socialistických republik – „supervelmoci č. 2“ 20. století, státu-superkoncernu.

Jedna ze základních knih, kterou by si měl každý přečíst.
Mluví se v ní hodně i o globálním prediktoru, který je v ní nazýván „světové zákulisí“. Je obsahově velmi vyvážená a je v ní vše podstatné. Porovnává se v ní kapitalismus se socialismem a vysvětluje se, jaké chyby se za socialismu dělali.

Z této knihy se fakticky uceleně dozvíte to, co se vám úryvkovitě ve svých pořadech Otázka-Odpověď snaží sdělit Valerij Viktorovič Pjakin, proto vám skutečně velmi doporučuji si ji přečíst. Stojí to za to!
Pomůže vám zamyslet se nad tím, proč se socialistický tábor „zhroutil“, protože to mělo své důvody jak v chybách, kterých se lidé při budování socialismu dopouštěli, tak i v tom, že jim plánovitě „světové zákulisí“ házelo klacky pod nohy a vedlo je tam, kam nechtěli dojít. Je to o znalostech a tato kniha by mnohým lidem mohla pomoci uspořádat si z kaleidoskopického pohledu na svět mozaiku.

Navzdory tomu, co lze připustit na základě všeho, co nás učili ve škole o boji „kapitalismu“ a „socialismu“, pohled na běžný život společnosti mají tito dva lidé v podstatě stejný.
Rozdíl je jen v tom, že H. Ford se zaměřuje především na mikroekonomickou úroveň a vztahy lidí jako zaměstnanců jednoho podniku, vyhýbá se rozboru otázek organizace makroekonomiky a budování státních institutů, a J. V. Stalin se soustřeďuje na problémy rozvoje politické ekonomiky jako vědy, přeměny kultury a organizace makroekonomiky jako státního superkoncernu, a přenechává mikroekonomické otázky svobodné tvořivosti samotné společnosti.

Tak se v podstatě navzájem doplňovali, odkrývajíce stejným způsobem cestu k jednotě národů Ruska a Ameriky, a také ostatního světa v celé jeho kultuře, vyjadřující morálku a etiku poctivého člověka, člověka tvůrce.

Nicméně jejich současníci a potomci si je nepřáli pochopit. A za to nepřání pochopit svět zaplatil druhou světovou válkou 20. století, za ní následující „studenou válkou“ mezi NATO a SSSR, a také nyní probíhající zvrácenou, „globalizací“.

I když jsou v této práci nevyhnutelnou měrou uváděny citáty z vystoupení H. Forda a J. Stalina v tisku, jsou to však jen citáty. Je nutné studovat jejich odkaz nikoliv z ukázek, ale v jejich pracech, abychom měli ucelenou představu o tom, kdo z nich zejména v čem měl pravdu, a také v čem se mýlil.

Pochopíme-li, rozvineme a budeme v životě následovat odkaz H. Forda a J. Stalina, potom historická perspektiva všech národů získá novou, vyšší kvalitu…

Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky / Alternativní principy globalizace / Petrohrad 2002

Ke stažení ekniha: Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky >>>

nebo ZDE Koncepce společné bezpečnosti

AUDIOKNIHA ZDE >>

Výpisky:

Henry Ford:
Na zemi ještě nikdy nebyl nadbytek produkce, jinak by musel být nadbytek štěstí a blahobytu, a bez ohledu na to pozorujeme občas podivnou podívanou, kdy svět pociťuje hlad po zboží, a průmyslový stroj zase nedostatek pracovních sil. Mezi tyto dva stavy – mezi poptávku a prostředky pro její uspokojení – se tlačí nepřekonatelné finanční překážky <v mnohém vyvolané lichvářstvím bank a burzovními spekulacemi>.
Výroba i trh práce jsou kolísavými, nestabilními faktory. A místo toho, abychom se posouvali stále vpřed, pohybujeme se nárazově, jednou příliš rychle a podruhé stojíme na místě.

Pokud je příliš mnoho kupujících, mluvíme o nedostatku zboží, pokud nikdo nechce kupovat, mluvíme o nadvýrobě. A já osobně vím, že jsme vždy měli nedostatek zboží a nikdy nadvýrobu (vyčlenili jsme v citaci).

Možná se občas vyskytl nadbytek nějakého nevhodného druhu zboží, ale to není nadvýroba – to je výroba bez plánování.

Možná, že na trhu občas leží velké množství příliš drahého zboží. Ale ani to není nadvýroba, ale buď chybná výroba nebo chybná kapitalizace <tj. pokus zvýšit zisk cestou zvýšení ceny>.

Dílo jde dobře nebo špatně, podle toho, zda ho dobře nebo špatně řídíme. Proč sejeme obilí, hloubíme šachty nebo vyrábíme zboží? Proto, že lidé musí jíst, ohřívat se, oblékat se a mít předměty potřebné pro svůj každodenní život. Žádné další důvody nejsou, nicméně tento důvod je neustále skrýván, lidé se nelopotí proto aby sloužili společnosti <tj. druhým lidem>, ale aby vydělali peníze <pro sebe> (vyčlenili jsme v citaci)[1].
A to vše jen proto, že jsme vynalezli finanční systém, který místo toho, aby byl pohodlným prostředkem výměny zboží, je často její přímou překážkou[2]. Ale o tom později.

Jen proto, že špatně hospodaříme, musíme často strádat v obdobích takzvaných „neúspěchů“.
Pokud by u nás došlo k rozsáhlé neúrodě, dovedu si představit, že by ve státě byl hlad. Ale nedokážu přijmout, že můžeme být odsouzeni ke hladu a chudobě jen kvůli špatnému hospodaření pramenícímu z našeho nesmyslného finančního systému[3].

Rozumí se, že válka hospodářství našeho státu rozhodila. Vykolejila tak celý svět. Ale nejen válka je tím vinna. Ta jen obnažila mnohočetné chyby našeho finančního systému <ve skutečnosti obnažila neopodstatněnost nadějí na samoregulaci výroby a přerozdělování produkce v souladu se skutečnými životními potřebami na základě volného trhu> a především nezvratně dokázala, jak vratké je jakékoliv dílo postavené jen na finančním základě.

Josif Vissarionovič Stalin prakticky dokázal, že makroekonomika státu může stabilně pracovat v režimu systematického plánovitého snižování cen: po zrušení přídělového systému v roce 1947 se každoročně snižovaly ceny, což bylo dokladem nesporného růstu produktivity společenské práce.

Jenže na rozdíl od H. Forda, který prováděl politiku plánovitého snižování cen na mikroúrovni ekonomiky v rámci jemu podřízeného koncernu Ford Motors, v SSSR se politika plánovitého snižování cen realizovala v hranicích státu-superkoncernu. V důsledku této politiky rostl blahobyt všech, nejen převážně těch, kteří „v tom umějí chodit“, aby nemuseli žít jen z výplaty – přičemž s velkým odstupem ukazatelů v porovnání se zbylou společností.

To je jedna z věcí, kterou Stalinovi „světové zákulisí“ a jeho poskoci – finanční a burzovní šíbři a jimi přikrmovaná společenská „věda“ a novináři – také nedokážou prominout.
Na druhé straně je současná ruská „opozice“ buď úplně pitomá, nebo se s konečnou platností zalekla, a proto není schopná postavit režim před požadavek: „Ať žije stalinská politika plánovitého snižování cen!“

Poznámky k ukázce:

[1] Zde Henry Ford ve své podstatě mluví o demografické podmíněnosti mravně zdravých potřeb lidí a staví je proti zvráceným degradačně-parazitickým potřebám. O významu rozdělení všech potřeb lidí ve společnosti na tyto dvě třídy se mluvilo v Odbočení od tématu č. 6.
Jenže tyto dvě třídy vzájemně se vylučujících potřeb v plánování zřetelně nerozlišuje, a proto není terminologicky přesný.

[2] O příčinách se mluvilo v Odbočení od tématu č. 6, kde byla řeč o vlastnostech „tržního mechanismu“ ve smyslu regulátoru meziodvětvových proporcí výroby a přerozdělování produkce podle principu upřednostňování uspokojování degradačně-parazitického spektra potřeb formovaného davo-„elitářskou“ společností, ve které převládají nelidské typy struktury psychiky, a tudíž i jim vlastní mravnost a etika.

[3] To v plné míře platí i pro současný ruský systém zformovaný úsilím reformátorů v období prezidentství B. N. Jelcina.

Obsah:

1. Globalizace jako prostředek globalizace

2. Henry Ford a industrializace v SSSR

3. Marxismus o „fordismu“

4. Agitace za co? Za kapitalismus nebo za socialismus?

4.1. Humanismus v životě a ve slovech

4.2. V čem je záruka zkázy?

Odbočení od tématu 1: O systémově závažných chybách

Odbočení od tématu 2: Axiomatika současné ekonomické vědy

4.3. Fordismus – první příchod bolševismu do Ameriky

Odbočení od tématu 3: Objektivní práva a subjektivní zákony

Odbočení od tématu 4: Mravně-etické důsledky proburžoazních reforem v Rusku

4.4. Etika bolševismu: svědomitá práce na blaho pracujících

Odbočení od tématu 5. Bezprostředně produktivní práce a práce pomocná; řídící práce a mzda

Odbočení od tématu 6: politická ekonomie industriální civilizace

4.5. Plánované hospodářství bolševiků – hospodářství socialistické

Odbočení od tématu 7: Post-stalinský SSSR byl antisocialistický stát

5. Důsledky „fordizmu“ jako amerického pokusu o bolševismus ve 20. století

6. Smysl a důsledky stalinského bolševismu

6.1. Konkrétnost významů terminologie – klíč k chápání epochy

6.2. O pozadí revoluce roku 1917

6.3. Nový kurs „světového zákulisí“: socialismus v jedné samostatné zemi

6.4. Nepřipravenost Rusku k socialismu a její důsledky

6.5. „Socialistický realismus“ jako prostředek překonání moci marxismu

6.6. „Světové zákulisí“ a sovětský bolševismus v druhé světové válce 20. století

6.7 Obrana budoucnosti před “světovým zákulisím“

6.8. Odkaz J.V.Stalina budoucím generacím bolševiků

6.8.1. Zřeknout se marxismu

6.8.2. Překonat ateizmus

6.8.3. Vyřešit problémy

7. Perspektivy bolševismu

Přílohy

1. Biblická doktrína zavedení otrokářství v globálním měřítku

2. Rozhovor s Josephem E. Stiglitzem

The post Ford a Stalin. Jak žít lidsky aneb o budování průmyslu v SSSR díky Fordovi a Stalinovi first appeared on Čítárny.

Hitler, Stalin a SSSR. Kniha sleduje Hitlerovu cestu od okamžiku jeho objevení se na politické scéně až do osudového útoku na Sovětský svaz.

Jsou v ní vyjmenována jména osobností, jakož i události, které už většinou znáte, jenže tato kniha je cenná výkladem jejich návazností. Nabídnutou optikou vidíme Hitlerovu kariéru jako jakýsi politický curling.
Stanete se svědky neuvěřitelného a téměř nekonečného řetězce “náhod”, které vždy v potřebný okamžik připletly jednotlivé politické příležitosti a pomocníky k jejich realizaci Hitlerovi pod nohy.
Zjistíte, že prakticky každému zásadnímu pokroku jeho NSDAP předcházela změna zahraničněpolitické situace ve světě, většinou v Sovětském svazu.
Ze stránek nabízené knihy se naučíte vnímat Velkou říjnovou socialistickou revoluci jako nezvládnutý investiční projekt. Rozpomenete se na strastiplný hospodářský vývoj Výmarské republiky a osvojíte si metodu zvládnutí hospodářské krize během několika dní.

Seznámíte se s Hitlerovým prvním kurátorem a spoluautorem jeho slavného eposu. Naučíte se anektovat cizí území bez navazujících sankcí. Pochopíte logiku výběrů dějišť olympiád tehdy i dnes. Dovíte se, jak tomu bylo s Křišťálovou nocí a válkou ve Španělsku. Bude Vám nabídnut odlišný výklad mnichovských událostí i vzniku samostatného Slovenského štátu, než jsou ty, na které jste zvyklí.

Dostane se vám objasnění, proč Francie podlehla tak rychle a proč v Anglii hitlerovci bombardovali civilní cíle a nikoliv ty vojenské.
Kniha je nejen úchvatné čtení. Je to učebnice geopolitické logiky.
Odmyslíte-li si uvedená jména a data, kniha se promění na metodologickou příručku k pochopení logiky ostatních světových konfliktů. I těch co teprve přijdou…

Kdo přinutil Hitlera přepadnout Stalina / Nikolaj Viktorovič Starikov / Překladatel : Ing. Jan Buzek / vydal: https://ksbpress.cz 2018 / ISBN : ISBN 978-80-90735101

Tato válka ukončí všechny války. A ta další také.
George Lloyd George,
předseda vlády Velké Británie

Studiem dějin válek jsem strávil spoustu času a pokaždé jsem viděl jedno a totéž: Současníci si představovali válku někdy v nejisté budoucnosti, zatímco válka už byla za dveřmi.
Carl von Clausewitz

Za léta, která uplynula od konce druhé světové války, o ní bylo sepsáno neuvěřitelné množství knih. Mohlo by se zdát, že v tomto nejkrvavějším konfliktu lidských dějin nenajdete nezmapovaný kousíček. Jenže ve skutečnosti je to naopak. Historici pečlivě přepočítali počty tanků, zbraní, vojáků a letadel nepřátelských stran, ale odpovědět na ty nejjednodušší otázky nedokázali. A nepohodlné otázky se vynořují při čtení knih věnovaných tomuto období historie jedna za druhou. Stačí se zamyslet nad nejotřepanějšími výklady, kterými nás velevážená vědecká obec a publicisté zásobují a jejichž nesoulad se stává zřejmý.

Na jedné stránce takových studií čtete, že Adolf Hitler snil o dobytí celého světa, a na další se s překvapením dovídáte, že Německo nebylo na válku rozpoutanou v září 1939 vůbec připraveno. Že prý nacisté chtěli jen zaútočit na Polsko a spoléhali se, že Británie a Francie se nezastanou spojeneckých Poláků. Takže proto Hitlerovci nebyli připraveni na tak velkou válku. Podle historiků se už po třech týdnech prvních bojů Třetí říše začalo německému Wehrmachtu nedostávat leteckých bomb a po porážce Francie, na což stačilo pouhých šest týdnů, byla německá armáda na štíru se střelivem vůbec.

Tak moment, takto se vedou přípravy k dobytí světa?
Na obsazení naší planety vojenskou silou zjevně nepostačí disponovat municí na pouhé dva a půl měsíce bojů. Na naší modré planetě je přeci jen spousta místa. A tento prostor, jak je známo, netoleruje prázdnotu. Chcete-li nastolit na nějakém území svou vládu, budete muset začít eliminací té stávající. Které země v té době platily za velmoci? Polsko, na které byl Hitler připraven, mezi ně nepatřilo. Hlavními hráči na politické mapě té doby byly Anglie, Francie a Spojené státy. A právě na válku se jmenovanými velmocemi nacistické Německo připraveno nebylo…

Pro výsadek v Anglii nebo na dobytí Spojených států za oceánem je zapotřebí mocné loďstvo. To Hitler opravdu stavěl. Ale jeho velký námořní program měl být realizován až v polovině roku 19442. Navíc, Hitler před svou námořní elitou opakovaně pronesl, že válka s Anglií nezačne dříve, než v uvedenou dobu.

Proč se Německo uvrtalo do války už v roce 1939, čtyři roky před plánovaným datem ukončení příprav na válku?
Co za zvláštní způsob dobývání světa si to führer Německé říše zvolil? Vždyť rozpoutání války před dokončením příprav na ni je zaručený způsob, jak tu válku prohrát. Tak proč Hitler udělal právě tuto chybu? Proč začal válčit, když na to nebyl připraven?

Jenže dva roky na to Adolf Hitler udělal ještě větší hloupost – napadl Sovětský svaz. Právě 22. června 1941 začalo odpočítávání posledních dnů Třetí říše.
Navzdory všem fenomenálním počátečním úspěchům ve válce se SSSR bylo Německo nezvratně na cestě k porážce, když začalo bojovat na dvou frontách. Souběžná válka na Západě a na Východě znamenala podle mínění historiků a vojenských odborníků nevyhnutelný kolaps německé vojenské moci.

Cožpak to Adolf Hitler nevěděl?
Věděl to. Ve své knize „Hovoří Hitler“ Herman Rauschning uvádí führerovy názory na nejrůznější témata, včetně jeho vojenských plánů. Je pozoruhodné že na otázku co se stane, kdyby se Anglie a Francie spojily s Ruskem, Hitler dává jednoznačnou a lakonickou odpověď: “To by byl můj konec.“ Ovšem výmluvný führer tamtéž dodává: „Ale to se nikdy nestane. Jinak bych byl jenom ztroskotancem, který marně zabírá tuto kancelář.“

Dne 23. listopadu 1939 Hitler promlouvá na setkání nejvyššího velení Wehrmachtu. Popisuje plány, dělá závěry.
A opět promlouvá na své oblíbené téma – první světová válka a význam neexistence druhé fronty: „V roce 1914 válka začala hned na několika frontách. Problémy nevyřešila. Dnes píšeme druhé dějství stejného dramatu. Poprvé za 67 let můžeme konstatovat: My bojovat na dvou frontách muset nebudeme! Nastalo to, co jsme si přáli od roku 1870 (od francouzsko-pruské války – pozn. N.S.) a považovali jsme to za nemožné. Poprvé v historii musíme bojovat pouze na jedné frontě, nikdo jiný nás teď neomezuje. Stav, v jakém se nalézáme dnes, jsme až dosud považovali za nedosažitelný.“

A k čemu ve skutečnosti došlo? Stala se neuvěřitelná věc – führer si sám komplikuje situaci: během války s Anglií napadá SSSR!
Takže Adolf Hitler, který sám dokonale chápe, že neexistence druhé fronty je pro Německo životně důležitá, protože takovou válku vyhrát není možné, nakonec k západní frontě vlastnoručně přidává ještě frontu východní.
Jakpak nám historici vysvětlují tak nelogický akt německého vůdce? Hitler se rozhodl zničit posledního potenciálního kontinentálního spojence Britů.
Přemýšlejte o těchto slovech. Podívejte se na mapu. Zopakujte si dějiny.
Hitler, aby dosáhl úplné porážky Anglie, napadne SSSR!

Pokud současné USA znervózňuje Irák, tak Američané zaútočí na Irák, nikoliv na Pákistán. A zcela nepravděpodobně by Yankeeové eliminovali hrozbu, která jim hrozí z Teheránu, například válkou s Pekingem. Když jedna velmoc představuje hrozbu pro druhou, potom se obvykle útočí na “zdroj neklidu“. Existují výjimky z tohoto pravidla? Ale ano. V takových případech se útočí na nejbližší partnery konkurenční mocnosti, bez nichž protivník již nemůže nadále představovat hrozbu.

Ale čím pomáhal Sovětský svaz Spojenému království v roce 1941?
Posílal mu zbraně, munici, potraviny nebo suroviny? Nic z toho. Pokud se z Moskvy do Londýna něco posílalo, pak to byly jen vznešené komunistické pozdravy do sovětského velvyslanectví. Sovětský svaz nebyl spojencem Spojeného království, neměl s ním žádné smlouvy. SSSR neposkytoval Britům ani žádné zbraně, ani své území pro umístění nějakých vojenských základen. A naopak, v době, kdy Německo už bojovalo v Evropě,
Sovětský svaz odpovědně dodržoval uzavřené obchodní dohody s Berlínem a dodával pro Německo životně důležitou ropu, pšenici a řadu dalších strategických surovin. Německo se ve válečném stavu s Angličany potýkalo s námořní blokádou, která bránila nákupu a dovozu surovin nezbytných pro vojenskou výrobu. Za této situace byly dobré vztahy s Ruskem pro Německo rozhodující.
Sovětský svaz nakupoval na světovém trhu suroviny potřebné pro Německo a po svém území je bezpečně transportoval až na jeho hranice. Tyto suroviny nemohly poslat ke dnu ani britské ponorky, ani bomby z letadel.
Co z toho vyplývá?
To je snad jasné. Neexistuje vůbec žádný důvod napadat jinou velmoc, se kterou máte uzavřenou smlouvu o nenapadení, která dodává suroviny vám a soupeře nezásobuje! Proč byste si zvětšovali počet nepřátel a ochuzovali se, když ne o spojence, potom alespoň o spolehlivé dodavatele dodržující vlastní neutralitu?

Historici se nás snaží trumfnout výklady, podle kterých měl Hitler doufat, že se mu po porážce SSSR podaří přesvědčit Brity k uzavření míru.
Ale nezlobte se na mne, copak nejkratší cesta z Evropy do Londýna vede přes Moskvu? Jistě že ne. Z okupované Francie se stačí dostat přes La Manche. Nač se vrhat do rozsáhlých ruských rovin, máte-li britské území na dohled? To je absurdní! O jakých Hitlerových nadějích nám to historici hovoří?

Nekompetentnost podobných konstrukcí je dnes zřejmá na první pohled. Ale stejně patrná byla i v předvečer útoku na Sovětský svaz. Například ministru zahraničních věcí fašistické Itálie, hraběti Galeazzu Cianovi. Nebyl to řadový ministr italské vlády – byl ženat s Mussoliniho dcerou, takže byl, abych tak řekl, „rodinnou přízní“. Itálie nezůstane v nadcházejícím konfliktu pouhým pozorovatelem, a vyhlásí nám válku hned po Němcích.
Podívejme se, co si Ciano zapisuje do svého deníku 21. června 1941:
„Z četných příznaků je zřejmé, že počátek operace proti Rusku je už velmi blízko. Myšlenka války proti Rusku je sama o sobě velmi populární, protože porážka bolševismu by se měla stát jedním z nejdůležitějších dat v dějinách lidské civilizace. Ale sama tato válka se mi nelíbí, protože nemá žádný rozumný a přesvědčivý důvod. Obvyklá interpretace této války spočívá v tom, že má být vedena pro nemožnost jiných řešení, má to být pokus najít cestu ven z nepříznivé situace, která vznikla navzdory očekávání.”

A takových důkazů se dá nalézt hodně.
Je to vlastně legrační: Modernímu člověku je naprosto jasné a pochopitelné, proč Hitler napadl naši zemi. Zeptejte se, koho chcete, zeptejte se sami sebe a vždy uslyšíte stejnou verzi vysvětlení Hitlerovy agrese. Proč je to všem jasné? Protože naši vrstevníci přečetli horu knih o druhé světové válce a tím ten názor přijali za vlastní. Ale tehdejším vysoce postaveným a perfektně informovaným politikům připadal nápad německého útoku na Rusko překvapivý a podivný.
Proč? Prostě proto, že jim historikové 60 let nevnucovali, že Hitler jinou možnost neměl! Proto těm, kteří žili ve čtyřicátých letech dvacátého století, takové „řešení“ připadalo jako cesta Třetí říše do záhuby, zatímco my, po přečtení tun historického “sběru”, jsme toho soudu, že pro nacisty to byla jediná možnost.

Mezitím mnozí z politických elit Třetí říše byli absolutními odpůrci katastrofického útoku na Sovětský svaz. Jedním z nich byl ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop, který bude později pověšen v Norimberku:
„Rusko není potenciálním spojencem Britů. Anglie nemůže od Ruska očekávat nic dobrého. Rusko nezachrání Anglii před kolapsem. Válkou s Ruskem Anglii o žádné naděje nepřipravíme… Německý útok na Rusko by dal Britům nový morální podnět. Tento útok by logicky považovali za pochybnosti Německa o jejich vítězství v tažení proti Anglii. Tím bychom nejen přiznali, že válka potrvá ještě dlouho, ale také bychom ji tím sami prodloužili, místo abychom ji zkrátili.”

Proč se německý vůdce dopustil toho, co jeho diplomaté považovali za největší z možných chyb?
Tyto otázky nejsou tak neškodné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Protože sto třicet let před Hitlerem se pro úplně stejný pochod do anglického hlavního města rozhodl Napoleon. Jeho odstrašující příklad měli od roku 1812 před očima vojevůdci všech zemí, kteří začali pomýšlet na válku s Rusy. Osud Napoleonovy armády znal i Hitler. A přesto se rozhodl jej zopakovat. Proč? Co za podivná rozhodnutí to dělají všichni úhlavní nepřátelé Anglie? Národnosti, hesla a síly mají každý jiné, své, ale nakonec každý opakovaně volí viditelně slepou cestu!
Proč útočí na Moskvu a ne na Londýn?

Namísto vylodění v Británii 600 tisícová Napoleonova armáda zmizí v naší vánici. Nebylo by bývalo lepší se vylodit? I kdyby se jich dvě stě tisíc utopilo, ostatní vojáci by britské ostrovy rozválcovali na kobercový pás k nohám francouzského císaře. Ale z tažení do Ruska nevyšlo vůbec nic…

A s Hitlerem je to ještě zábavnější. V létě 1940, po porážce Francie, začal s leteckým útokem na Británii. Tento krátký vzdušný boj se do historie zapíše pod názvem „Bitva o Anglii“. Vyhráli ji, jak známo, Angličané. Proč? Protože Němci v ní neangažovali všechny své vzdušné síly. Přesněji, šetřili si je. Pravdou je, že německé letectvo utrpělo v těchto bojích těžké ztráty, větší, než Britové. Proto v učebnicích čteme, že nálety na Anglii téměř skončily. Británie to ustála.

Proč Němci „šetřili“ své letectvo, to se dočtete ve stejné učebnici. Takže proč?
Protože stíhačky a bombardéry budou potřebovat v nadcházejícím tažení na Rusko. Proto je proti Britům nyní použít nemohou. Nebudou bombardovat jejich letiště, města a přístavy, nebudou sestřelovat britská letadla ve vzduchu, nezničí je na zemi. Hlavní je letectvo šetřit, jinak budou ve válce proti Rusku chybět piloti i letadla, což by znamenalo, že Rusko nebude poraženo rychle. A proč by Rusko mělo být zničeno? No aby pak bylo možné dobýt Anglii, přeci.

V Churchillových pamětech vidíme stejné nesmysly:
Přípravy na invazi do Ruska… pohltily významnou část německých vzdušných sil. Početných a krutých náletů, kterým jsme byli vystaveni, se již neúčastnily všechny síly německého letectva.

A na jiných stránkách Churchill sděluje opak:
Hitler  chce zničit ruský stát, protože podaří-li se mu to, doufá, že bude schopen stáhnout hlavní síly své armády a letadla z východu a nasadit je na náš ostrov, který, jak správně chápe, musí pokořit, protože jinak bude muset přijmout trest za své zločiny. Jeho invaze do Ruska je jen předehrou k invazi na britské ostrovy.

Podivný způsob dobytí Velké Británie si to ten Hitler vybírá – nejdřív, aniž by dosáhl vítězství nad Anglií, napadne SSSR, a to jen proto aby… později ZNOVU zaútočil na Británii!
Zdá se, že to ten Hitler dost překombinoval. Nebylo by lepší, kdyby hned na začátku nasadil všechny své síly proti Britům? Nač útočit na SSSR, má-li se znovu vrátit k témuž LaManche bez námořnictva schopného zneškodnit to anglické?
Historikům se takové otázky nelíbí…

Všechna dobrodružství nepřátel Anglie mají stejný konec.
Tři roky po útoku na Rusko zmizela z mapy Napoleonova Velká Francie a za méně než 4 roky – veliká hitlerovská říše.
Vidíme-li, jak rozumné hlavy států (a jedině lidé mimořádní a nadaní se dokáží sami chopit moci) činí sebevražedné kroky, které vedou jejich říše k totožně rychlému kolapsu, těžko se zahání pobuřující myšlenka. Možná, že to nebyli krátkozrací diletanti, prostě nám politici a historikové nedopověděli tu část informací, na jejichž základě si jak Napoleon, tak i Hitler zvolili cestu zkázy jak pro sebe samotné, tak pro své státy?

A dost možná, že to, co nám tají, je to hlavní. Jaké informace to jen mohou být?
Podivné není jen chování hlavy nacistického Německa. Neméně překvapivé jsou kroky britských, francouzských a amerických politiků. Stačí si připomenout, že Německo poražené v první světové válce, bylo naprosto odzbrojeno.
Ale v druhé světové válce veškeré progresivní lidstvo po téměř šest a půl roku bojovalo s německou armádou, kterou poražení Němci… vůbec neměli mít.
Jak mohlo Německo znovu získat svou vojenskou sílu?
Kam koukali všichni jeho sousedé a proč to dopustili?
A vůbec, jak se k moci v Německu mohl dostat takový politik, jako byl Adolf Hitler, který otevřeně vylíčil všechny své plány v „Mein Kampf”?

Otázky, dotazy, otázky. Můžeme si je klást donekonečna a odpovědi na ně budou znít jako pohádky pro malé děti.
Neviděli to, neodvážili se, přehlédli, důvěřovali. Jako by byla řeč o hře na schovávanou a ne o světové politice. Přitom autoři knih o druhé světové válce popisující fatální „chyby“ nejprominentnějších soudobých politiků, jedním dechem uvádějí citace zcela vyvracející podstatu vlastních tvrzení.

Příklad z výpovědi bývalého německého ministra hospodářství Hjalmara Schachta na Norimberském procesu:
„Musím říct, že když Německo začalo zbrojit, ostatní země neudělali vůbec nic proti tomu. Porušení smlouvy z Versailles Německem bylo přijato poměrně klidně…”
Do Německa byly vyslány vojenské mise, aby pozorovaly proces vyzbrojování a navštěvovaly německé zbrojovky. Dělalo se cokoliv, jen nic z toho, co by bránilo zbrojení.

Veškerá známá historie druhé světové války nám není sto vysvětlit pohnutky chování hlav prakticky všech států té doby. Ale to oni byli hlavní hnací silou dějin. Na rozhodnutích Hitlera, Stalina, Churchilla a Roosevelta závisel vývoj nadcházejících historických událostí. Když dnes listujeme historickými knihami, je nad naše chápání, proč se ti rozumní mužové dopouštěli pro nás dnes tak zjevných chyb.
Co to všechno znamená?

To znamená, že celá historie druhé světové války, vydávaná moderní historiografií za „oficiální“, byla vytvořena s jediným cílem – zakrýt skutečnou pravdu o strašných událostech těch let.
Skrývá před soudem lidstva a soudem historie část skutečných zločinců, zodpovědných za miliony zničených životů. Jenom část darebáků, jejichž zločiny byly zjevné, si v Norimberku vyslechla spravedlivý soudní výnos. Provaz nebo mnohaletý výkon trestu si vysloužili jen krvaví vykonavatelé, zatímco objednatelé druhé světové války umírali v klidu ve svých postelích…
V současnosti falsifikace dějin nabírá na obrátkách.

Množí se názor, že Sovětský svaz je málem hlavním viníkem války, jaká tu dosud nebyla.
Že právě Stalin posedlý uchvacováním všeho kolem pomohl dosadit k moci v Německu šíleného Hitlera. Že to bylo ono věčně agresivní Rusko – Sovětský svaz, kdo Hitlerovi pomohl potopit polovinu Evropy v krvi. A pokud se Sovětský svaz v roce 1945 nezmocnil celého světa(!), potom ruský a s ním všechny ostatní národy naší země v druhé světové válce prohráli…

Pokusme se tedy vyznat v zakrváceném zástupu událostí oněch let.
A začneme tou nejjednodušší otázkou:
Kde Adolf Hitler získal peníze na to, aby se vůbec pokusil uchvátit celý svět?

The post Hitler, Stalin a Sovětský svaz. Kdo přinutil Hitlera přepadnout SSSR first appeared on Čítárny.

Talentovaný Babel byl Rus židovského původu, který už v patnácti letech psal francouzsky. Měl talent pro kratší prózy, kde vynikl jeho cit pro jazyk a konfrontaci romantického pohledu na život s brutalitou totalitní společnosti. V knihách Babela najdeme nejobjektivnější obraz počátků živelného socialismu v Sovětském Svazu v celé jeho syrovosti.

Jeho genialita psaní se nakonec projevila i po mnoha letech.
Když společnost Sovětského svazu směřující k socialismu v jeho knihách nahradíme myšlením a chováním tzv. demokraticko-korporátních společností 21. století zjistíme, že se v mnoha směrech vůbec neliší. Principy fanatického nedemokratického uchopování moci a jeho prosazovaní jsou stejné, ať už se jedná o jakékoliv společenství. V konečném důsledku vedou ke ztrátě svobody projevu a individuální svobody vůbec. Stačí pozorně číst denní tisk!

Jeho povídky jsou zcela autentické z reálného života prostých lidí, tak jak to sám zažil, viděl nebo slyšel.
Poprvé tyto povídky uveřejnil v časopise „Ljef“ (Леф) v roce 1924. Později byly povídky použité pro knižní vydání.

Isaak Emmanuelovič Babel (13.7. 1894 – 27.1. 1940)
Byl židovského původu a v mládí měl, přes své výrazní nadání, problém vystudovat školy. Většinou se učil doma, ale nakonec se dostal na kyjevskou univerzitu. Mluvil rusky, francouzsky a jidiš.
Jeho literární talent byl zřejmý a podporoval ho i Gorkij. Psal povídky i divadelní hry. Spolupracoval s novinami a filmem a napsal řadu scénářů.
Isaac Babel byl dlouho zakázaný spisovatel. O svém díle řekl: „Vymyslel jsem nový žánr, mlčení.“

V roce 1920 politickým pracovníkem 1. jízdní armády maršála Buďonného.
V roce 1939 byl uvězněn. Soudní proces trval dvacet minut.
Přiznal se, že napsal knihy, v nichž jeho maloměšťácký pohled narušil revoluční hnutí.
Přiznal se, že se dopustil zločinů proti sovětskému státu.
Přiznal se, že hovořil se zahraničními špiony.
Přiznal se, že se během svých cest mimo zemi stýkal s trockisty.
Přiznal se, že věděl o spiknutí s cílem zavraždit soudruha Stalina a nešel na policii.
Přiznal, že se cítil přitahován nepřáteli vlasti.
Přiznal, že všechna jeho přiznání byla falešná.
Ještě téže noci ho zastřelili.
Jeho žena se o tom dozvěděla až po patnácti letech.
V roce 1954 byl rehabilitován.

Isaak Babel  Rudá jízda (orig.1924)
Přeložil vynikající Jan Zábrana

Soubor třiceti šesti válečných reportážních povídek, napsaných na základě autorovy přímé účasti v 1. jízdní armádě, se stal záhy po svém vydání v r. 1924 nejkritizovanější a zároveň nejproslulejší knihou I. Babela. Buďonnyj ji označil za pomlouvačné “babské žvásty” a Gorkij, který mladého autora od samých počátků podporoval, ho musel vzít pod ochranu před zuřícím maršálem. Ale už od této chvíle se kolem Babela utvářela atmosféra, která později skončila jeho násilnou smrtí. K základnímu cyklu Rudé jízdy jsou připojeny povídky s ním bezprostředně spjaté.

Včera jsem náhodou – když jsem něco přerovnával v komoře – našel staré číslo Plamene (11/1967), v kterém doktor píše v odpovědi na jakousi anketu to, co mi o svém vztahu k Babelovi mnohokrát říkal: „Byl bych velice ochuzen, kdybych se nesetkal se zářivým a tragickým spisovatelem Isaakem Babelem a jeho Rudou jízdou, ve které jednou ranou se směšuje oslava člověka s jeho bídou, Isaakem Babelem, který svoji lidskou a občanskou a uměleckou pravdu říkal, byl by za ni zaplatil cokoliv, jeho Rudá jízda je pro mne maximem toho, co lidský duch dokázal; nemohu nikdy číst více než jednu povídku a pak zavřít knížku a naslouchat, jak mi bije srdce a jak mi pracuje rozum na plné obrátky. Někdy si myslím, že lze umřít na bolest, kterou způsobuje Babelovo slovo. Tohle říkám uváženě a je tomu alespoň pro mne tak.“
Jan Zábrana v deníkové knize Celý život

Isaak Babel – Oděské povídky, Historie mého holubníku (orig. 1931)
Přeložil Jan Zábrana

V Oděských povídkách Babel líčí život židovského “drobného lidu” na počátku 20. století, především zlodějů, lupičů, ale také řemeslníků a drobných obchodníků. Víc než kde jinde vystupuje v těchto povídkách do popředí Babelův smysl pro černý humor. Texty souboru Historie mého holubníku patří mezi nejkrásnější povídky o dětství v celé světové literatuře, i když na rozdíl od tradičního pojetí tohoto období jako ztraceného ráje v nich nalézáme překvapující trpkost a trýznivé rozpomínání na mladá léta, sešněrovaná přísnou tradiční výchovou v excentrické rodině, která si neumí poradit sama se sebou; drtivý je však i okolní svět stále hrozící násilím – “svět, v němž se nenaplňuje, ale rozplývá svět dítěte, které šlo pro holuby a prošlo pogromem”.

Isaak Babel – Povídky
Přeložil Jan Zábrana

Kromě známějších “raných povídek”, jako jsou Večer u carevny, Hapa Hužvová, Dantova ulice, Můj první honorář a jeho varianta Osobní list, obsahuje výbor i Babelovu vůbec nejstarší známou krátkou prózu Starý Šlojme, napsanou v roce 1913, kdy bylo jejímu autorovi pouhých 19 let. Svazek uzavírají u Babela ojedinělé povídky “na cizí námět”: Na poli cti, Dezertér, Rodina otce Marescota, Kvaker a Doudou, a spisovatelovy vzpomínky a fejetony – mezi nimi Oděsa o městě “lidí žijících ze vzduchu”, městě, kde “jsou především čistě materiální podmínky k tomu, aby se tu dal vychovat – například – maupassantovský talent”…

Ukázka z knih: 20/5/2005

Po boji

Tohle je historie mého sporu s Akinfijevem.
Jedenatřicátého došlo k útoku u Česniků. Eskadrony se shromáždily v lese u vesnice a k šesté hodině večer se vrhly na nepřítele. Čekal na nás na návrší vzdáleném asi tři versty. Tryskem jsme urazili tři versty na strašlivě uštvaných koních, a když jsme se přihnali na pahorek, uviděli jsme zsinalou zeď černých mundúrů a bledých tváří. Byli to kozáci, kteří nás zradili na počátku polských bojů a z nichž esaul Jakovlev utvořil brigádu. Esaul postavil jezdce do karé a čekal na nás s vytasenou šavlí. V ústech se mu třpytil zlatý zub a černý plnovous mu ležel na prsou jak ikona na mrtvole. Nepřátelské kulomety pálily ze dvaceti kroků a v našich řadách klesli ranění. Rozdupali jsme je a srazili se s nepřítelem, jeho karé však nezakolísalo, a potom jsme se dali na útěk.
Savinkovovci tak na krátký čas nad šestou divizí zvítězili. Zvítězili proto, že se napadený vydržel dívat do tváře lávě najíždějících eskadron. Esaul tentokrát odolal a my jsme prchali a nepodařilo se nám zbarvit šavle do purpurová mrzkou krví zrádců. Pět tisíc mužů, celá naše divize, řítilo se po svazích a nikdo je nepronásledoval. Nepřítel zůstal na pahorku. Neuvěřil svému nepravděpodobnému vítězství a neodhodlal se ke štvanici. Proto jsme zůstali naživu a beze ztrát se skutáleli do údolí, kde jsme narazili na Vinogradova, náčelníka politického oddělení šesté divize. Vinogradov lítal na rozběsněném závodním koni a vracel prchající kozáky do boje.
„Ljutove,“ křikl, když mě zahlédl, „otoč mi ty vojáky. duši z tebe vyrazím…“
Vinogradov tloukl rukojetí pistole vrávorajícího hřebce, ječel a svolával muže dohromady. Nechal jsem ho tam a zajel jsem ke Kirgizu Gulimovovi, který se hnal tryskem o kus dál.
„Nahoru Gulimove“, řekl jsem, „otoč koně…“
„Kobylí vocas votoč,“ odpověděl Gulimov a rozhlédl se. Rozhlédl se jako zloděj, vystřelil a ožehl mi vlasy nad uchem.
„Votoč si svýho,” zašeptal Gulimov, chytil mě za ramena a druhou rukou začal vytahovat šavli. Šavle vězela v pochvě pevně, Kirgiz se třásl, ohlížel kolem, svíral mi rameno a nakláněl oči pořád blíž.
„Pojedeš první,” opakoval skoro neslyšně, „a já za tebou…,” a lehce mě klepl čepelí šavle, kterou se mu konečně podařilo vytáhnout. Udělalo se mi nanic z blízkosti smrti a z úzkosti, odstrčil jsem dlaní Kirgizův obličej, žhavý jako kámen na slunci, a rozškrábal jsem jej tak hluboko, jak jsem mohl. Teplá krev mi zaševelila pod nehty, polechtala je a já odjel od Gulimova zadýchaný jak po dlouhé cestě. Kůň, můj utýraný přítel, sel krokem. Jel jsem a neviděl cestu, jel jsem a neotočil se, dokud jsem nepotkal velitele první eskadrony Vorobjova. Vorobjov hledal své ubytovatele a nemohl je najít. Společně jsme dorazili do vesnice Česniki a tam jsme si sedli na lavičku vedle Akinfijeva, bývalého vozky revolučního tribunálu. Kolem nás přešla Saska, sestra od jedenatřicátého jízdního pluku, a na lavičku si přisedli dva velitelé. Oba podřimovali a mlčeli, jeden z nich byl raněn, kýval hlavou a pomrkával vykuleným okem. Šaška to šla ohlásit do lazaretu, a když se vrátila, táhla za otěž koně. Kobyla se jí vzpírala a nohy jí klouzaly ve vlhké hlíně.
„Kam si to plachtíš?” řekl sestře Vorobjov, „poseď s náma, Sašo…”
„K vám si nesednu,” odpověděla Šaška a uhodila kobylu do břicha, „k vám ne…”
„A pročpak?” zvolal Vorobjov se smíchem, „snad ses nezařekla, že už nebudeš pít s mužskejma čaj?”
„Zařekla jsem se, že s tebou už ne,” otočila se ženská na velitele a hodila otěž daleko od sebe, „zařekla jsem se, Vorobjove, že s tebou už čaj pít nebudu, poněvadž jsem vás dneska viděla, vy hrdinové, tebe jsem taky viděla, veliteli, jak ses vytáhnul…”
„Když jsi viděla,” zabručel Vorobjov, „tak jsi mohla střílet sama…”
„Střílet,” řekla Saska zoufale a strhla si z rukávu pásku sanitní služby, „tímhle jsem snad měla střílet, ne?”
V té chvíli se k nám přiblížil Akinfijev, bývalý vozka revolučního tribunálu, s kterým jsem měl nevyřízené staré účty.
„Proč bys ty střílela, Sasíku,” řekl konejšivě, „tobě nikdo vinu nedává, ale mám chuť obvinit ty, co se do boje pletou, ale revolver si nenabijou… Tys šel do útoku,” vykřikl najednou Akinfijev na mne, „tys šel a revolver sis nenabil, z jakejch důvodů?”
„Neotravuj, Ivane,” řekl jsem Akinfíjevovi, ale ten toho nenechal a přistupoval blíž, celý pokřivený, epileptický, se zlámanými žebry.
„Polák po tobě jo, a ty po něm ne,” mumlal kozák, nakrucoval se a namáhavě pohyboval poraněným stehnem, „z jakejch důvodů?”
„Polák po mně jo,” odpověděl jsem drze, „a já po něm ne…”
„Chceš říct, že ses molokán?” zašeptal Akinfijev a poodstoupil.
„Třeba molokán,” řekl jsem hlasitěji než dřív. „Co po mně chceš, Ivane?”
„Chci to, že ty dobře víš, co děláš,” vykřikl Ivan v divokém triumfu, „ty dobře víš, co děláš, a já mám pro molokány jen jeden zákon – všecky je vodkráglovat, poněvadž uctívaj Boha…”
Kozák neustále křičel o molokánech a kolem nás se sběhl zástup. Chtěl jsem jít od něho, ale hnal se za mnou a praštil mě pěstí do zad.
„Nenabil jsi revolver,” zašeptal mi Akinfijev slábnoucím hlasem u samého ucha, zavrtěl se a pokusil se mi velkými prsty roztrhnout ústa, „uctíváš Boha, ty zrádče…”
Trhal a rval mi ústa a já jsem epileptika odstrkoval a mlátil ho do obličeje. Akinfijev se svalil bokem na zem, a jak padal, natloukl si do krve.
Potom k němu přistoupila Saska s rozkymácenými prsy. Polila Ivana vodou a vyndala mu z úst dlouhý zub, třesoucí se v černých ústech jak bříza na holé silnici.
„Kohouti se staraj jen vo to,” řekla Saska, „jak by dal jeden druhýmu přes dršku, ale já bych po tom po všem, co jsem dneska viděla, nejradši umřela…”
Řekla to s hořkostí a odvedla potlučeného Akinfijeva s sebou a já jsem se s námahou vydal do vesnice Česniki, která uklouzla ve vytrvalém haličském dešti.
Vesnice plavala a otékala, z otravných ran jí prýštila purpurová hlína. Nade mnou se zatřpytila první hvězda a zapadla do mraků. Déšť bičoval vrby a vysílil se. Večer vzlétl k nebi jak hejno ptáků a tma mi nasadila svůj vlhký věnec. Poslední síly mě opustily, šel jsem kupředu shrben pod hrobovou korunou a prosil osud o to nejprostší ze všech umění – umění zabít člověka.

xxx

Mám namířeno do Lešňuva, kde se ubytoval štáb divize. Tak jako dřív mě doprovází Priščepa – mladý Kubáněc, neúnavný hulvát, vyloučený komunista, nastávající hadrář, lehkomyslný syfilitik a loudavý žvanil. Má malinovou čerkesku z jemného sukna a péřovou kapuci, přehozenou přes záda. Po cestě mi o sobě vypravoval…

Před rokem Priščepa zběhl od bílých. Aby se mu pomstili, sebrali jeho rodiče jako rukojmí a zabili je v kontrašpionáži. Majetek rozkradli sousedé. Když vyhnali bílé z Kubáně, vrátil se Priščepa do rodné vsi.

 Bylo ráno, svítalo a mužický sen vzdychal ve zkyslém, nedýchatelném vzduchu. Priščepa zjednal obecní tělegu a vydal se po vsi sbírat své gramofony, džbány na kvas a ručníky, vyšívané rukama jeho matky. Vyšel ven v černé pláštěnce a se zahnutým kinžálem za pasem. Tělega se vlekla vzadu. Priščepa chodil od jednoho souseda ke druhému a za ním se táhla krvavá stopa jeho podrážek. V těch chalupách, kde kozák našel matčiny věci nebo otcův čibuk, nechával pobodané stařeny, psy pověšené nad studní a ikony znečištěné lejny. Vesničané pokuřovali fajfky a nevraživě sledovali jeho cestu. Mladí kozáci se rozptýlili po stepi a všechno sčítali. Účet rostl a vesnice mlčela. Když byl hotov, vrátil se Priščepa do zpustošeného otcovského domu. Znovu získaný nábytek rozestavil v tom pořádku, na který se pamatoval z dětství, a poslal pro vodku. Zamkl se v chalupě a pil dva dny a dvě noci, zpíval, plakal a rozsekával stoly šavlí.

Třetí noc uviděla vesnice nad Priščepovou chalupou kouř. Popálený a roztrhaný, s roztřesenýma nohama vyvedl ze chléva krávu, strčil jí do huby revolver a vystřelil. Země se pod ním kouřila, modrý prsten plamene vylétl z komína a rozplynul se, v maštali zabučel zapomenutý býček. Požár zářil jako neděle. Priščepa odvázal koně, skočil do sedla, hodil do ohně pramen svých vlasů a ztratil se.

The post Rus Isaak Babel a tři knihy povídek o obyčejných lidech v době počátků budování SSSR first appeared on Čítárny.