Snad před třinácti, snad před čtrnácti lety provedl navštěvovaný literární web průzkum v několika městských knihovnách. Knihovníci odpověděli na otázku, kolikrát v roce si čtenáři vypůjčili tu kterou knihu toho kterého spisovatele klasika. Ta čísla byla znepokojivě malá a převažovala mezi nimi – nula. Žijící klasik pak redakci sepsul: „O takových věcech se nemá vůbec psát!“

V jiný den na jiném místě tribunus slovesných umělců (generací všech) rozčileně zahřímal, že desetimilionový národ nedokáže uživit své básníky. Plénum bouřlivě zaaplaudovalo. Novinář, samozřejmě slovesným umělcem prokletý, natotata napsal, že v Praze proběhla valná hromada sběratelů pivních tácků.

Nabyl-li surfující čtenář dojmu, že je cosi schizofrenního v zemi dánské, zmýlená to není. Onemocnění mravnosti neukojených ješitů, kteří by chtěli solit, přičemž nemají čím, brání postiženým pochopit to nejpodstatnější: v jejich sanatoriu s nimi churaví etikum.
(Na plti vedle spisovatele znovu tribunus: „Literární časopisy se neuživí! Přitom v devatenáctém století sehrály tak velkou úlohu.“)
Století jsou jako lidé. Podepíší se, a odejdou.

Čtenář Dostojevského / Emil Filla / 1907

Naříkaví spisovatelé, už uvyklí samofinancování svých knih, se trudí. Knih napsali dost a dost. Jenže kam se poděl čtenář? Cožpak tu ještě předevčírem nebyl?!
Deprimující „předevčírem“ jako by bylo celým tisíciletím. Aktuální společensko-technologické prostředí po potenciálním čtenáři žádá, aby nehleděl stále jen do zrcadla. Aby zrcadlo obešel. Aby uviděl, že i za zrcadlem je život a ten život kypí, ten život se rozpíná, protože netušeně velký prostor mu to dovoluje. Vždyť k reálprostoru přibyl kyberprostor. Náš čtenář tam jde. Náš čtenář není tím, kdo listuje. On kliká a surfuje. Protože, ten průměrný, na střední škole nepřečetl jediný beletristický výtvor a na fakultě se nořil převážně jen do skript a do knih odborných, jsme na rozpacích, je-li pojmenování „čtenář“ ještě sémanticky adekvátní. Raději mu budeme říkat povšechněji recipient estetického fenoménu.

Soudí-li lidské individuum, postaru nazývané „spisovatel“, že má co nabídnout recipientu estetického fenoménu, musí už zítra do kyberprostoru.
Neudělá-li to, jako by neexistovalo. Udělá-li to, přestane existovat jeho jedinečné zoologické já.

Ostatně. Někteří se kyberprostoru nevyhýbali už na začátku století, třebas tehdy v branži i za heretiky považováni. Nešlo o literární benjamínky. Právě naopak. Básníci umělecky z nejkvalifikovanějších přinesli k patě virtuálního Olympu dary bohyně Athény hodné. Vládnou krásným slovem, grafikou, komponováním, barvami a pohybem vytvořeného. Vládnou tím vším, protože inteligentní software jejich inteligentního hardwaru má takové dispozice. Inteligentní život má nový obsah.

The post Kam mizí čtenář, kdo je dnes spisovatel aneb quo vadis vzdělanost first appeared on Čítárny.