Populární Ota Ulč procestoval celý svět. Věděl, že na této planetě se mluví plus minus 6.000 jazyky, z nichž několik tisíc za pár desítek let vyhyne. V jihovýchodní Asii se dá předpokládat, že z čínštiny (v mandarinské verzi) se stane lingua franca. V Africe západní posílí jazyk hausa, ve východní hodně získá swahili.
A v pacifické oblasti na roztroušených ostrovech bude mohutnit Tok Pisin, dříve znám jako Pidgin English, již nyní je jednou z úředních řečí zajímavé republiky Papua New Guinea.
Například v Pidgin verzi, “piano” vyzní ve smyslu “paní to bije, ono kvičí”.

Nejvíc ale na váze, nejen v PNG, získává angličtina, jíž se dorozumívá jedna a půl miliardy pozemšťanů – každý čtvrtý.
Někteří prognostikové ale tvrdí, že v polovině tohoto nového století, angličtinu v počtu mluvčích přetrumfnou čínština a hindi. Mám potíže s představou, že by se tak mohlo stát v moderním světě techniky, vědy, komunikace. Snažte se psát čínským jazykem bez abecedy, pokuste se poslat telegram. Pro ekvivalent anglického “O.K.” potřebují Číňané šest, případně i sedm znaků.

Franština dominovala, zejména ve světě diplomacie a kultury, po víc než jedno století. O tento primát ji angličtina dokonale připravila.
Už jen dvě procenta pozemšťanů mluví plynně  francouzsky. Pokusy bránit se takovému stavu věcí se podobají snaze postavit se proti záplavě s dětským kyblíčkem. V kanadském frankofonním Quebecu policejní jednotky, pověřené potíráním kriminality jazykové, konfiskují papírové pytlíky firmy Dunkin Donuts, poněvadž její kobližky nejsou označeny slovem CHARCUTERIES.

Tažení lingvistických puristú, pogrom proti kobližkám, bude třeba zdárně pokračovat, ale přece jenom s menším dopadem než je skutečnost, že dvě třetiny francouzských vědců publikují své poznatky anglicky.
V Německu tak činí 83 procent chemiků a 98 procent fyziků. Čeští vědci se rovněž přizpůsobují. Ve Skandinávii a Holandsku angličtina již není cizím, ale druhým jazykem země. Zahraniční pozorovatelé vesměs chválí pokrok již méně monolingvální České republiky, v kontrastu s jinými postkomunistickými státy. Milerád tak uvěřím při pomyšlení na maďarské sousedy, břemeno s jejich mateřštinou.

Trávím už většinu života v anglicky mluvícím prostředí, tímto jazykem také píšu, v něm i sním a dělám si mentální poznámky. Snad o to víc jsem alergický na zasviňování češtiny zbytečnými, jakkoliv módními anglicismy, amerikanismy, jimiž se stáváme prediktabilní, perpetuální, asertivní, aprehensivní.
Uvědomuji si ovšem praktičnost a třeba i nutnost přebírání terminologie v oblasti novot, kde se s kompjútrem, internetem, e-mailem a tak dlouze dále, bez anglické terminologie aspoň prozatím neobejdeme. I insulární (anglicismus !) a tradičně sveřepě monolingvální Japonci se přizpůsobují. Do ruky berou MAUSU (myš) probudit k akci KONPYUTAA (kompjutr) a v případě potřeby budou listovat v MANYUARU (manuál). Nejen to: angličtina už začíná ovlivňovat i japonský syntax.

Po demontáži kolonialismu se bělošského jařma zbaveným domorodcům dostalo do vínku důkladné dilema, zda si udržet angličtinu jako jediný komunikační tmel k dispozici při budování národa a státu, či se jí zbavit jako nemilovaného až nenáviděného dědictví imperialismu.
Jak se třeba mají rozhodnout vládci v Nigérii, nejpočetnějším státě Afriky, kde se lid Hausa, Joruba, Ibo a všechny ty další, přece bez společné řeči nedomluví? Náramným příkladem poslouží Indie, země 800 řečí a nářečí, 18 úředních jazyků, jejichž různým druhem písma jsou popsány bankovky. Co tam s angličtinou, jíž mluví 5 procent obyvatelstva – vesměs jen elita země? Během volebních kampaní kandidáti přispěchají s požadavkem odstranit z veřejných škol angličtinu jako vyučovací jazyk a jako jazyk úřední při správě státu. “Nedopřejeme si oddechu, dokud se nám ji nepodaří vymýtit z naší domoviny!” zapřísáhl se předák Mulayam Singh Yadau, bývalý ministr národní obrany.

Takovou rétorikou se získávají hlasy voličů, ale rovněž se přispívá k další, beztoho jíž důkladné fragmentaci země. Jediným kandidátem na veledůležitou roli společného jazyka, nahradivšího angličtinu, je tam hindi, řeč severních oblastí, ale na dravidském jihu zcela cizí, nemilovaná a stejně nesrozumitelná jakou by v Čechách byla finština. K četným náboženským konfliktům přibyly třenice jazykové, také dost krvavé. Bez velkých potíží se dala přejmenovat metropol Bombay na Mumbai, Madras na Chennai, z Calcutty udělat Kolkatu, ale jak nahradit angličtinu jako instrument modernizace? Učebnice v oborech od agronomie po zoologii se jen těžko dočkají svého zrodu třeba v řeči telugu či kannada. Angličtina sice byla nástroj imperialismu, ale také notně přispěla ke zrodu moderního indického nacionalismu.

Konflikt mezi racionalitou a emocemi, nezřídka prezentovanými v hávu political correctness tohoto fundamentalismu současné západní levice, se vyskytuje ve všelijakých podobách.  Zmíním se o jedné, jejíž problematika rovněž dolehne na českou kotlinu, pokud se tak již nestává. Však se evropský kontinent už řadu let potýká s pořádným bolehlavem – integrací přistěhovalců ze vzdáleného světa jiných kultur a mentality. Jak vychovávat potomky imigrantů, povinná školní docházka a výuka má to být v jazyce českém nebo vietnamském? Nepochybně vstanou různí bojovníci, sociální inženýři, mávající praporem bilingvalismu, multikulturalismu.

Amerika s různým úspěchem absorbuje neutuchající miliony zájemců jakož i nelegitimních vetřelců. Aby tak rekordně rozmanití tvorové mohli v novém prostředí úspěšně fungovat, potřeba společné řeči se stává nutností.
Když po pancéřovém příjezdu internacionálních bratrů dorazil můj bratr z Plzně přes Atlantik, vezl jsem jeho tehdy desetiletou dceru do místní školy. Slzy na krajíčku, co si v tom cizím, jí nesrozumitelném prostředí počne. Dobře to ovšem dopadlo. Však máme zkušenost s vynikající schopností dětí rychle zvládnout nový jazyk, s nímž  jejich rodičové budou nadosmrti zápolit. V mnoha přistěhovaleckých rodinách tak dochází k tzv.role reversal – že to je právě potomstvo v dospělé roli tlumočníků s vnějším světem. Zvoní telefon a děti aby zvedly sluchátko, poněvadž nervozně mektající rodičové by se nedomluvili. Rodičovské autoritě ovšem tento stav převrácených rolí nesvědčí. “Přinesl jsem ze školy F (Fail čili pětku) a matce jsem řekl, že to je výtečná – pro Fabuloso,” přiznal nezbeda Sandino Sanchez, syn přistěhovalců z Dominikánské republiky.

Jít má neteř poprvé do americké školy o deset, dvacet let později, její zkušenost by byla jinačí: o to by se postarali pokrokoví sociální inženýři, prosazovatelé bilingvalismu.
Podle jejich novátorského mustru, žáci stráví tři až šest let ve výchovném prostředí, izolovaném od anglicky mluvícího světa. Výuka se bude konat v tom kterém původním jazyce, od albánštiny po řeč zulu. (Pro případného zájemce: v zulštině se zdravíme slovem Jambóna.) Tento program, v život uváděný pedagogy s často nevalnou kvalifikací, měl být přestupní stanicí, ale stal se cílem konečným. Nikoliv ovšem k prospěchu žáků, ale školních administrátorů.
Snadné vysvětlení: peníze. Federální vláda na tento škodlivý experiment totiž vyplácí miliardy dolarů ročně. Čím víc dětí do programu nahnáno, tím víc peněz poplyne do školní kasy. Mnozí rodičové, jakkoliv v angličtině málo zběhlí, si tohle nechtějí nechat líbit a už i přispěchali se soudními žalobami. Tolik rozumu přece mají, aby jim došlo, že jejich ratolestem se cesta do života ze začátku možná usnadňuje, ale přiležitosti k budoucímu uplatnění určitě zužují.

Děti různých národností vykazují podstatně různé výsledky.
Výteční jsou například Rusové, pramálo úspěšní jsou Haiťané. Průzkumy adaptace školní mládeže z oblasti od Floridy až po Kalifornii, vesměs potvrzují, že děti z rodin přistěhovalců mají v průměru lepší školní výsledky než děti v USA narozené. Nejlíp si počínají Asiaté (Číňané, Japonci, Korejci, Vietnamci, Indové), nejméně úspěšné jsou děti ze španělsky mluvícího prostředí latinské Ameriky. Tyto kontrasty neodmávneme odkazem na rozlišný socioekonomický původ, na  nepříznivé sociální podmínky. Není přece větších chudáků než byli uprchlíci, kteří na bárkách unikli z jihovýchodní Asie. A jejich potomstvo teď v amerických školách dosahuje nadprůměrné výsledky.

Děti přistěhovalců, ať už s jakkoliv rozdílným školním prospěchem, mají jedno společné: tři čtvrtiny z nich přijaly angličtinu jako svůj první jazyk, v kontrastu s jejich rodiči, kteří tak učinili v pouze třech procentech případů.
Má-li tento poznatek mít nějakou transoceánskou váhu, nebude pak příliš surrealistickou představa rostoucího počtu asijských premiantů, švitořících křišťálovou češtinou, k zahanbení většiny domácího žactva, které se nikdy nemuselo potýkat s nutností tak zásadní životní transformace.

Website: https://otaulc.com/

The post Ota Ulč. Co je to Pidgin English a jak angličtina ovlivňuje chování lidí first appeared on Čítárny.

Karel Čapek byl pro mnohé jedinečným spisovatelem a intelektuálem, pro další měl desítky odporných chyb, které jeho velikost srážely až na úroveň sadisty, který kope do malých psů. Ale tak už to bývá u lidí, když svým psaním provokují hlupáky, kteří nemají schopnost se jasně zamyslet.

Karel Čapek byl bezesporu jedním z nejlepších a nečestnějších novinářů, které česká historie zná a Lidovky od té doby neměly ve svých řadách člověka, tak vzdělaného a literárně činného.

Před příchodem Hitlera do Československa ho víceméně uštvali čeští příznivci nacismu.
Cokoliv Karel Čapek napsal bylo v médiích okamžitě a hystericky napadeno.
Jeho náhla smrt, ještě před příchodem Hitlera, “překvapila” mnohé, že i Národní divadlo nevyvěsilo černý prapor.
Přesto ho na poslední cestě 29. prosince 1938 vyprovodilo tisíce lidí.
Jeho dílo je ale dnes aktuálnější, než knihy naprosté většiny současných autorů, o novinářích nemluvě. Těch opravdu slušných žurnalistů, jak se zdá, je  jak prstů na jedné ruce.

Nedávno jsme se jen tak zamýšleli nad Čapkem v souvislosti s událostmi ve světě, které i on často a břitce komentoval.
Sestavili jsme proto krátké SMS zprávy vycházející z jeho knih a novinových článků, které jsou i v dnešní době víc než aktuální.
Až nás mrazí, jak se svět vůbec nemění nebo si myslíme, že se mění pomocí těch, kteří místo mozku používají míchu, jak vtipně poznamenal o takových lidech Albert Einstein.

Jaké SMS by dnes napsal Karel Čapek všem psychopatům, kteří chtějí války?

MIROVA SPOLUPRACE
SESLI JSME SE V ZAJMU MIRU. DOHODLI JSME SE, ZE BUDEME VALCIT SPOLECNE

DODATEK K MEZINARODNIM SMLOUVAM
ANO MY JSME ZASADNE PRO MIR,  ALE S KYM VALCIME, JE NASE VNITRNI ZALEZITOST

BILATERARNI DOHODA
UZ NEKOLIKRAT JSME VAM NABIDLI OBOUSTRANNE VYHODNOU DOHODU:
MY NEBUDEME KRAST VASI TRAVU A VY NAM ZA TO BUDETE DODAVAT PO DOBREM CO JE POD NI.

NAVRH NA RESENI VALECNEHO KONFLIKTU
JSME OCHOTNI DISKUTOVAT O KONFLIKTU NA MEZINARODNI KONFERENCI, OVSEM S PODMINKOU, ZE BUDE DANO ZA PRAVDU NAM.

NECHCEME VALKU
JEN VAS CHCEME UPOZORNIT, ZE KDYBYSTE SE POKUSILI BRANIT, BYLI BYCHOM NUCENI POVAZOVAT TAKOVE JEDNANI, ZA PORUSENI  SVETOVEHO MIRU

NASE VÍTEZSTVI
NASE CETY DOBYLY SKVELEHO VITEZSTVI NAD TREMI STY POPRAVENYMI
VOJACI, UCINILI JSTE VSE, CO JSTE MOHLI PRO VELIKOST SVEHO NARODA. UZ HO ZBYVA JEN POLOVINA

DUKAZ O DOBRE VULI
NA DUKAZ NASEHO USILI O MIROVE RESENI KONFLIKTU, ODLETELA NAD VASE UZEMI MISE, KTERA ZAHAJILA POKOJNE BOMBARDOVANI VASICH MEST

PROTESTNI ZPRAVA
NEPRITEL ZAKERNE STRILEL NA NASE LETADLA, POKOJNE SVRHUJICI PUMY NA JEHO MESTA

ZPRAVA Z BOJISTE
NASE LETECTVO BOMBARDOVALO S PRONIKAVYM USPECHEM NEPRATELSKE SILY. BYL ZABIT JEDEN VOJAK, SEDMDESAT ZEN A STO DETI.

PROTESTNI ZPRAVA
ZALUJEME CIVILIZOVANEMU SVETU, ZE NAS BARBARSKY NEPRITEL, MISTO TOHO, ABY PRIJAL NASE PODMINKY, NECHAVA DAL OD NASICH LETCU ZABIJET SVE ZENY A DETI.

KONDOLENCE POZUSTALYM
VERIME, ZE SMRT VASICH BLIZKYCH VAS POVZBUDI K RADOSTNE A SPOLECNE SPOLUPRACI ZA MIR NA CELEM SVETE

V letech 1980-1995 vycházelo v nakladatelství Československý spisovatel (později Český spisovatel) nejkompletnější vydání spisů Karla Čapka, které zahrnuje celkem 25 knih, z čehož si dovolujeme upozornit na knihy, kde jsou Čapkovy nejen zveřejněné poznámky, ale také vynikající eseje a úvahy, které dnešní novináři už nejsou schopni psát. Čest vyjímkám.

XIV. Od člověka k člověku I. (1988) – Čapek a jeho společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1905 -1925
XV. Od člověka k člověku II. (1991) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1926 – 1931
XVI. Od člověka k člověku III. (1991) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1932 – 1938
XVII. O umění a kultuře I. (1984) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1907 – 1918
XVIII. O umění a kultuře II. (1985) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1919 – 1925
XIX. O umění a kultuře III. (1986) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1926 – 1938
XX. Hovory s T. G. Masarykem (1990)
XXI. Kritika slov, O věcech obecných čili Zóon Politikon (1991)
XXII. Korespondence I. (1993)
XXIII. Korespondence II. (1993)
XXV. O umění a kultuře, Od člověka k člověku – dodatky (1995)

The post Karel Čapek a protiválečné SMS. Války chtějí jen psychopatičtí politici first appeared on Čítárny.

Jan Zábrana (1931-1984). Základy ke třem jeho básnickým sbírkám byly položeny již v onu dobu, ve zmíněném sborníku nesou název Černá lyrika, Anály a Léta s Helmuthem.

Poté v šedesátých letech vyšly knižně, přepracované a přejmenované: Utkvělé černé ikony (Mladá fronta Praha 1965), Stránky z deníku (Československý spisovatel Praha 1968) a Lynč (Mladá fronta Praha 1968), jehož název Zábrana ještě jednou změnil na Samosoud. Zábranovo neustálé cizelování, doplňování a promýšlení sbírek vedlo k tomu, že jejich konečnou verzi je možno najít až v souborném posmrtném vydání Básně (Torst-Mladá fronta Praha 1993).

V této recenzi se budu věnovat sbírce Stránky z deníku (také BB art Praha 2001),
již tvoří čtyři oddíly (bez zvláštních názvů) – první tři obsahují každý sedmnáct sonetů, poslední jen třináct. Zábranův sonet většinou dodržuje klasické rozdělení na čtyři strofy o počtu veršů 4-4-3-3, najdeme ale i jiné varianty, např. 4-4-1-5 nebo 6-8 apod. Rýmy, resp. asonance jsou vždy pravidelné, verše mají 8 až 9 slabik (ty verše, které se navzájem rýmují, jich mají stejný počet). Příklady veršových schémat: AABB CDCD EFE FGG, ABAB CDCD EEF GFG, ABBA CDCD EEF GFG apod.

Zábrana si nedává záležet na melodičnosti, nevybírá pečlivě rýmy (někdy jsou opravdu primitivní, třeba uhoří/úhoři, moci/noci, pach/prach, hajný/Heini), ba naopak: jeho sonety mají tvrdou, jednoduchou kadenci zarputilého výsměchu. Volbou toho či onoho slova se ovšem z jinak celkem prozaické věty stává měkké zachvění či tvrdý úder a tak v celku básně různé verše vyčnívají a vzájemnou interakcí ji poeticky oživují. Krom, dalo by se říci, hudební stránky je však třeba zmínit obsah, neboť právě ten je u Zábrany ze všeho nejdůležitější.

Na rozdíl od Danta nebo Petrarky, u kterých melodie a obsah často vytvářejí jednotu, v níž spočívá nemožnost báseň prozaicky převyprávět, u Zábrany je obsah spíše jen podbarvován tónem verše, jeho nepřevoditelnost do prózy spočívá ale v jeho rozbití.
Těžko pochopitelné náznaky a metafory, nezvyklé spojování slov, mnohoznačné symboly, úspornost a hutnost kontrastující se Zábranovými básněmi ve volném verši, z toho všeho je vytvořen skoro neproniknutelný kadlub, obsahující (snad) básnickou výpověď. Svou poetikou je proto Zábrana bližší modernistům, jako je Mallarmé nebo Eliot, zároveň však nevychází ze subtilní intelektové hry, nýbrž z drsných, takřka bítnických prožitků v bahně socialistické společnosti. Sonet mu poskytuje údernost, jakou jinde nedosahuje, a zároveň ho nutí k takovému stýkání významů, které vytrváří zhuštěné magické piktogramy, v nichž je obsažen jeho niterný svět. Chtěl bych se nyní podrobně věnovat čtyřem konkrétním básním, tedy z každé části sbírky jsem si vybral jednu.

Pokusím se pochopitelně o co nejreprezentativnější výběr. Mezi dosti srozumitelné a sbírku odemykající sonety patří Žalm z první části.
Zábrana ho věnoval Bedřichu Fučíkovi. Význam slova „žalm“ je modlitba, kontemplace, v níž se člověk osobně angažuje ze vztahu k Bohu vůči svému okolí, jímž se cítí (většinou negativně) vtáhnut do děje. Tímto okolím je bez velkých pochybností pro Zábranovu báseň komunistický teror:

„Žalm nad tím, odkud vítr vane, / žalm o potlesku, o pokleku, / žalm za ty nikdy nepitvané, / ty „zastřelené na útěku“, // o tom, jak kůň si zvykne tahat, / jak ostnatý drát obrost domy, / o chvíli, kdy jsi prvně nahmát / tu tvrdou perlu ve svědomí, // žalm o krutosti utopistů, / za němé – do koledy pístů, / žam mizérií a žalm pláče, // že osel sovu uhýká, / žalm, kterým ale možná ptáče / jim z jejich léčky uniká…“

Hned v první strofě máme tři předložky ke slovu žalm: nad, o a za. Když je použito nad, lze „žalm“ významově nahradit za „žal“ – žal nad podstatou doby, neboť „odkud vítr vane“ je prohlédnutí spádů těch, kdo vládli.
Naopak o specifikuje žalm jako svědectví, jako konkrétní výpověď a slouží v celé básni k vykreslení hlavních rysů teroru. V první strofě jsou to potlesk a poklek coby metafora davu, onoho pompézního služebnictví bez všech myšlenek, kdy my je zárukou veškeré pravdy, byť by to byla sebevětší lež. Konečně za posunuje žalm do role tryzny.
První strofa tak udává základní kontrapunkt: podstata režimu se ukazuje navenek ve své pochybné síle a zároveň skrývá (proto „nikdy nepitvané“) své vraždění.

Druhá strofa stojí zase na jiném napětí: na jedné straně je zvyk a ostnatý drát, duše by podlehla, ale tu nahmatává „tvrdou perlu ve svědomí“.
V tom ještě ale není vítězství nad pokušením, Zábrana nijak nenaznačuje, jak konflikt dopadne. Perla ve svědomí… tomu jistě lze snadno porozumět, jenže proč je zdůrazněno, že je tvrdá? Souvisí to, domnívám se, s oním slovem „nahmát“. Nahmatat lze něco, když člověk cosi hledá, nejspíše když hledá to, co by mu v dané situaci pomohlo. Když nás okolnosti nutí ohnout hřbet, můžeme se snažit ve svém svědomí hmatat tak, aby nám to ulehčilo: hledáme úlevu, něco měkkého, poddajného – tehdy se perla svědomí (čili to, co je v něm opravdové, nikoli nějaké měkké lejno) musí jevit značně tvrdá, a to nikoli jen ve svém vzdoru vůči manipulacím, ale také pro svou nepohodlnost.

Třetí strofa je ve svém prvním verši poměrně jasná, druhý verš staví do kontrastu němé (oběti) a hluk pístů, ono funění budovatelské doby.
Proč ale mluví o koledě pístů? Za němé do koledy pístů… čili tryzna se ztrácí v klopotě, která si žádá… oběti! Stvůrná koleda, vše pohlcující a vše si žádající soukolí, stroj na krev koleduje. A pak, ve třetím verši, je tu žalm bez předložky, tehdy se žal, svědectví i tryzna spojují, všechno je vystiženo mizérií a pláčem.

Čtvrtá strofa je již jen rezignací (jestliže osel sovu uhýká, není naděje), únikem…
únikem pomocí básně. Ovšem co je to za únik? Jaký je smysl Žalmu? Není to přece zavření očí, zapomnění, setřesení břemene. Zábrana komunikuje… s Bohem, s námi, sám se sebou, je úplně jedno s kým, jde o to, že jeho Žalm představuje zachování života ducha v jeho vyjádření, neboť nejsilnější zbraní tyranie je zničení každého způsobu vyjádření pravdy. Smyslem celých Stránek z deníku je podle mne právě boj o duchovní přežití.

Poněkud jiným, i když do stejné doby zasazeným, sonetem je Vesnice 1955 z druhé části sbírky.
Zábrana se často vrací do intimních vzpomínek, hledá sám sebe, svůj osud, svou identitu a tento sonet je toho dobrou ukázkou:

„Jen přijeď, už je přešla msta!“ / Po letech… Jedeš na vesnici / vlakem, jímž jezdí družstevníci / pro motocykly do města. // Opilý strýc řve do čtyř stěn: / „Kdy vstoupím? Já? Je tak dost zmatku!“ / A z další láhve táhne zátku… / Spíš do dne. Ráno vyjdeš ven // a kolem jiná krajina… / Kluk s píšťalkou se začíná / vychloubat: „Tu mi vyřezal // Slovák z prvního kravína!“ / A neví, že jsi doteď spal, / když se tě vyptává: „Už hnal?“

Úvodní strofa načrtává obrázek vesnice, již zasáhla násilná kolektivizace: hned v prvním verši je obsaženo, že někdo byl vyhnán, že je tu napětí a že návrat (s existenciálním rozpětím toho pojmu) je sice fyzicky možný (přijeď), nikoli však nutně bezpečný. Ale už ono následující zdůraznění času (po letech) klade otazník nad to, zda a v jakém smyslu se člověk může vracet. Lidé ve vlaku jsou někdo jiný, družstevníci…

Venkov jako staletí přetrvávající princip, jako domov tradic a jako symbol donekonečna se opakujícího přírodního cyklu byl za pomocí brutálního násilí změněn. Co nedokázal čas, to dokázali komunisté. Ze selského stavu se stala družstva, satelity měst – proto to Zábranovo spojení družstevníků s cestami vlakem do města a s motocykly. Informativní první strofa je vystřídána rozkolísaným sestupem do nitra.

Čtyři stěny a v nich řvoucí strýc: kdy vstoupím? Kam? Do družstva. Konkrétní osud v jeho singulární jedinečnosti a ta naprostá bezmoc, utápěná v alkoholu. Tak svět svírají ničící pracky státního teroru. Strýc je ovšem záhy minut, jeho utrpení je výmluvné a není k tomu dál co říci. Pozornost se soustředí ještě niterněji: spánek jako symbol proměny, iniciace… den a ráno jsou nový svět, nicméně bez pozitivních konotací. Pro Zábranu je šedivost světla, vnitřní prázdnota střízlivě pozorovaného okolí charakteristická.

Úvodní verš třetí strofy je třeba spojit s pohledem na rozorané meze, na obrovské monolity lánů bez počátku a bez konce. Pro toho, kdo znal původní tvář venkova, to musela být srážka s cizotou… a náhle převáží melancholie. Fyzické setkání s klukem, který se chlubí píšťalkou, již mu vyřezal Slovák z prvního kravína, je uvnitř v duši navrátilce dovršením ztráty. Klukovi nic nevypoví a nevysvětlí, život sám se staví na stranu zániku, protože lhostejně roubuje nové i na plaňky, jež vysel teror. V poslední strofě se spánek stává místem iniciace i zaspání… ten, kdo dosud (za)spal nezná sice detailní událost, ale vidí a chápe (iniciace): jiná krajina, strýc, hrozby msty atd. To klukovi uniká, a to ne jen proto, že je dítětem zaujatým píšťalkou, ale hlavně že byl naroubován a svůj kmen, jejž si nevybral a bez kterého už nemůže žít, chápe jako součást své identity. Napětí mezi těmito horizonty, onen triumf závislosti na osudu, která je vlastně smrt a ve smrt vždycky vyroste, vnáší do posledního verše básně, tak dětsky nevinného, melancholickou, hluboce usebranou nedořečenost toho, co nelze vyslovit a co nikdo nechce slyšet: marnosti…

Plně nadčasový pól Zábranovy tvorby může reprezentovat báseň Sídliště z třetí části sbírky:

„Okna zarostlá do psího vína, / naděje, už nezávislá na cizí… / Jiná samota i úzkost jiná. / Dřív upřené se sprostě nabízí. // Zoufalství rve to zelené listí, / ví o všem, co se kde udá. / Pohled vzhůru… Už jen u dentisty / a i tam: nástropní nuda. // Startéry, sauny, jizvy na těle – / a po večerech „staří přátelé“ / se šminkou na televizním oltáři. // Trhat účty, upomínky, splátky, / vytrácet se v řádcích, mezi řádky, / propadat se do sebe a do stáří.“

Oproti obecné představě socialistického sídliště připomíná první verš spíše anglický venkov z devatenáctého století, což má svůj důvod patrně v napětí mezi niterným a vnějškovým. Uvnitř je stáří, to je ten emblém s oknem a psím vínem, nikoli stáří ve smyslu věku, ale udolaného ducha, v němž se po srážkách s vnější absurditou všechno hroutí. Duch má však stále svou důstojnost i krásu, obě spočívají v jeho autentickém utrpení.
Následující tři verše nelze v jejich náznakovosti dost dobře pochopit odděleně. Je-li naděje nezávislá na cizí naději, pak není spojena s žádným ty (ani s milovaným, ani s nenáviděným, ani s rodinou, ani s celým lidstvem, ba dokonce ani s Bohem) – a je to ještě naděje? A jaká je to samota, když každé ty je při absenci vztažné naděje vnitřně lhostejné? Zdá se, že klíč je zde:
„Dřív upřené se sprostě nabízí.“ Změnila se snad konstelace věcí, přišel po jaru podzim a náhle je možné trhat švestky? Této interpretaci brání slovo sprostě. Může-li se něco nabízet sprostě, nemá a nemělo to samo v sobě cenu, v té sprostotě zejí klam s výsměchem, směřované k tomu, kdo po tom, co sprostota nabízí, někdy opravdu zaujatě toužil. Dvojakost světa, který nabízí leccos vznešeného, aby poskytl i různé zadní cesty (lze je shrnout pod hlavičku šíře pojaté korupce), a tak znehodnotil vše, co nabízí, je tu odkryta.
Velká většina lidí, za reálného socialismu obzvláště!, je vůči něčemu takovému bytostně slepá, a odtud ona izolace. Odtud lhostejnost k ty, z nichž se stává ono, odtud pouhá naděje v přežití uprostřed panoptika zkorumpovaných ono s lidskou maskou, odtud ale také a především úzkost. Celá báseň je zpěv úzkosti.

Druhá strofa spojitě pokračuje. Zatímco okna z počátku sonetu jsou symbolem stáří jako něčeho přece jen krásného, mohli jsme vidět, že zestárnutí proběhlo i podstatně hlouběji a jeho důsledek je nyní zmíněn jasně: zoufalství. To ono rve zralost a útěchu podzimu života – krom toho k jeho podstatě patří všetečnost. Vydáno na pospas moři prázdných ono těká všude okolo v úzkosti i naději, neboť neví, která vlna ho smete, která mine, která zmrzačí. Jestliže je ale někdo v takové mizérii, stále mu ještě zbývá…
Bůh, duchovno, onen svět. Bylo-li v první strofě řečeno „naděje nezávislá na cizí“, poslední dva verše druhé strofy to zřetelně potvrzují. Ne že by nahoře nebylo, ale ubitý duch se tam dívá „už jen u dentisty“, čili musí najít opět jen ono: prázdno, nuda… Poslední dvě strofy zrychlují a rozptylují se do chaosu povrchu, hlubší vysvětlení si zaslouží závěrečný verš básně. Navazuje na „vytrácet se v řádcích, mezi řádky“, což je podle mého názoru hořkým svědectvím o tom, že ani psaní, tvůrčí činnost, nezabraňuje konečnému krachu existence, která je zamčena v poušti samých ono. Samotné já sublimuje, neboť teprve v rozkročenosti mezi ono a ty jde cestou k ty i k své identitě. Zastavit se nemůže, je v pohybu buď k ono, nebo k ty – odtud ten dynamický proces propadání se. „Propadat se do sebe“ je navíc nesmírně výstižné. K ty je třeba stoupat, neboť to, co už tu vždy je, je pouze náš organismus, uzel buněk, který se sám ze své podstaty propadá v sebe: umírá a hnije.

Ze čtvrté části sbírky vyberu drsnou, rozbitou poezii Zábranovu, tak třeba báseň Negalantní konverzace:

„„Ne, neznám… Syn? Tak ne tvůj přítel?“ / Vytrať se… „taky verše… ctitel…“ / …jak u krejčího za plentu. / Ty – unavený objevitel / svěžích a slibných talentů… // „Vím od maminky, že vás znala…“ / No, znala… Pět let se mnou spala. // „…hlavně už by je neměl mást / sentimentální Fellini… / Jo, kapr bude jikry klást / pořád, i do kyseliny…“ // „Jitřní zrak…“ „A co na pár piv?“ / „Až po vás…“ Přesně, přesně tak: / můj ocas taky prošel dřív / než tvoje hlava… ta až pak…“

Forma sonetu se rozpadá pod tlakem situace, rýmy jsou šroubované a dodržené jen vnějškově, verše se skládají z fragmentárních náznaků, které nám poskytují mozaikový obraz něčeho, co je vymknuto z kloubů. Mluví spolu nejspíše otec a syn, kteří předtím netvořili rodinu, ale teď se jako dvě samostatné, zcela nezávislé osobnosti náhle setkávají v nové situaci vztahu biologického rodiče a biologického potomka. Podle úvodního verše se zdá, že byli již předtím přáteli.

Přátelství je ovšem také dáno do opozice k synovství – to syn vyciťuje jakousi nerovnost. Otec na pozadí synovského shledávání podobností (těch lichotivých samozřejmě) svůj nadhled dává okamžitě najevo. Zřejmě v synovi cítí něco, co jej vnitřně omezuje: nový život, pro tu chvíli perspektivnější, než je ten jeho. „Převahu“ nad ním má ale jen biologickou a vlastně i ta je pouze iluzorní. Kopulace není zplození… je to proces, kdy se snaží především spermie, nikoli člověk jako individuum. Dojde-li k početí, zásluha za vývoj plodu není také na otci nebo na matce, ale přímo na spoustě molekul, jež spolu všelijak interagují. Žádný otec a žádná matka nejsou tvůrci svého potomka. Mohou pouze iniciovat některé procesy, podstatně však zůstávají závislí na tajemství, zvaném život, díky němuž i oni existují a díky němuž také jako všichni ostatní zemřou.

Otcův cynismus, který propuká v druhé strofě, k níž se staví třetí strofa jako opozice syna „intelektuálního průjemníka“, a vrcholí na konci básně, je vlastně jen odrazem naprosté prázdnoty biologického otcovství. Vznešené pojmy jako syn a otec jsou vyostřeným vyřčením podstaty fyzické podstaty „otcovství“ pokáleny, propadají se vniveč, a tak se ukazují jako to, co patří – jako všechno vznešené a krásné v lidství – k niternosti, k prožitku, ke vztahu osob.

Jan Zábrana (1931-1984) je znám také jako překladatel z angličtiny (např. G. Corso: Mokré moře, L. Ferlinghetti: Startuji ze San Francisca, resp. Lunapark v hlavě, resp. Čtu báseň, která nekončí, A. Ginsberg: Kvílení a jiné básně, J. Conrad: Srdce temnoty) a také z ruštiny (např. S. Jesenin. Oheň jeřabin, resp. Ryšavý měsíc, I. Babel: Rudá jízda, I. Bunin: Pozdní hodina, resp. Povídky z dálek, moří a cest, B. Pasternak: Doktor Živago).
Je mimo to autorem důležitých, posmrtně vydaných Deníků (Torst Praha 1992), spolu s J. Škvoreckým psal detektivky, řídil vydání Příběhů Sherlocka Holmese, v přelomovém roce 1989 vyšly jeho Eseje a úvahy (Odeon Praha 1989)…

Ale jako básník, bohužel, příliš v povědomí není. Přitom už roku 1956 byl pozván do samizdatového sborníku Život je všude, který redigovali J. Hiršal s J. Kolářem. Kromě Zábrany bychom v něm našli také V. Havla, B. Hrabala, J. Zahradníčka nebo V. Holana, čili tvůrčí elity českého národa.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Jan Zábrana za socialismu zakazovaný a jeho texty z deníku z roku 1968. Nebo jsou zase o dnešku? first appeared on Čítárny.

Pierre Boulle (20.2. 1912 – 30.1. 1994) napsal tuto knihu v roce 1963. A dnes patří k těm nejlepším dílům žánru sci-fi. Na základě Boulleho knihy bylo natočeno několik velmi úspěšných  filmů.

Je zajímavé, jak v určitý čas začne spolu rezonovat právě čtená kniha a dění kolem vás. V mém případě to byla kniha Pierra Boulleho Planeta opic a politické šílenství, které den za dnem zaznamenávám z medií, z projevů politiků, válečných štváčů. Z prostředí kde slovo mír, dohoda, spolupráce jsou jako sprostá slova.

Základní děj knihy:
Francouzský novinář Ulysse Mérou se v daleké budoucnosti vydává spolu s vědcem profesorem Antellem a jeho asistentem na expedici k obří hvězdě Betelgeuze. Po přistání na planetě Soror zjišťují šokující realitu: inteligentní, civilizovaní a mluvící opice (gorily, šimpanzi, orangutani) tvoří vyspělou společnost s vědou, politikou, soudy i byrokracií, zatímco lidé jsou primitivní, němí, lovní tvorové – obdoba zvířat v kleci. Ovšem to největší překvapení je teprve čeká.

Bystrým čtenářům samozřejmě neunikne vedle dobrodružné zápletky jsou zde na mnoha místech inspirující kritické přesahy, týkající se vývoje a směřování lidské civilizace.
Při četbě vás možná napadne k čemu je dobré chtít schopnější civilizaci, pokud se distancujeme od zásadního problému člověka: harmonie mezi duchovním a materiálním světem. A do této harmonie patří i naše morální vyspělost, schopnost tolerance, úcta k člověku. Povedená satira na lidskou společnost, vědu, náboženství, rasismus a byrokracii.

Mimochodem autor napsal i světoznámý román Most přes řeku Kwai, která byla zfilmována a stala se filmovou legendou.

Výpisky z knihy Pierre Boulle | Planeta opic:

„Lidstvo ztratilo ducha.
Stalo se to pozvolna, nenápadně. Lidé přestali myslet, přestali tvořit, přestali snít.
Zlenivěli duševně.
Zatímco opice přemýšlely v tichu a samoty, jejich mozek se vyvíjel.
A nakonec promluvily.“

xxx

Pro většinu opic je člověk prostě člověk a nic víc. Rozdíl mezi dvěma jedinci je jim naprosto lhostejný.
Rozumní lidé? Lidé nadaní moudrostí? Lidé mající ducha…? Ne, to není možné, to vypravěč přehnal.
Dr. Zaius:
„Lidská moudrost jde ruku v ruce s idiotstvím.“
xxx

Člověk je Král všech Lží. To je základní premisa vznešeného mrzoutství a také základ každého empirického poznání. “Jak to víš, jak to víš!” Jak to vím? “Ale jak jste, pane, uhodl, že se uprchlíci vydali tímto směrem, a ne oním, kam nás navedl ten Člověk?”, zeptal se mladý gorilí policista staršího a zkušenějšího. “To je snadné”, odvětil velitel, “Člověk vždycky lže.”
xxx

Když mluvila o lidech, věděl jsem, že má na mysli zvířata, která jsou nadána jistou schopností napodobovat, která mají některé analogie v anatomii, ale psychicky jsou ve stadiu embrya a naprosto nemyslící bytosti.
„To jsou masožrouti,“ řekla opovržlivě. „Kdysi tady vládli a moc jim zachutnala. Rádi organizují a řídí. Milují lov a život na vysoké noze. Nejchudší se najímají na těžké práce. Učí se spoustě věcí z knih. Dostávají řády. Někteří jsou považováni za věhlasné odborníky v úzce specializovaných oborech, které vyžadují paměť. Ostatek…“
Mávla opovržlivě rukou.
„Je pravděpodobné, že člověk se svýma dvěma rukama, s krátkými a nešikovnými prsty byl v nevýhodě od svého zrození,“ řekla Zira, „že je neschopen vyvíjet se a pokračovat v chápání světa. Já jsem toho názoru, že jedním z nejdůležitějších faktorů opičího duchovního vývoje je to, že  máme čtyři ruce. Pomohlo nám to nejdřív k tomu, že jsme mohly lézt po stromech, a tak pochopit trojrozměrnost prostoru, zatímco člověk, vinou svého špatného tělesného uzpůsobení, zůstal přikován k zemi, a tak jeho myšlení nepřekročilo chápání roviny.“
xxx

Žádný rozumný tvor, kterého by někdo zavedl do tohoto cirkusu, by se nemohl domnívat nic jiného, než že je svědkem řádění bláznů nebo vzteklých zvířat. Všichni si tady byli podobni, žádná inteligence nesvítila v jejich pohledech. Nemohl jsem jednoho od druhého rozeznat. Všichni  byli stejně oblečeni a všichni měli stejnou masku bláznovství.
xxx

Co charakterizuje civilizaci? Výjimečný duch? Ne: každodenní život… Hm! Všimněme si přednostně duchovní oblasti. Vezměme nejprve umění a na prvním místě literaturu. Stojí literatura skutečně mimo schopnosti našich velkých vyšších opic, připustíme-li, že jsou schopny sestavovat slova?  
xxx

Z čeho sestává naše literatura? Z velkých klasických děl! Ale kdež! Jakmile někdo napíše originální knihu, a to se stane jednou dvakrát za století – ostatní literáti ho napodobují, to jest kopírují, takže vyjdou statisíce prací pojednávajících o přesně témž tématu, s trochu odlišnými tituly a s poněkud jinak kombinovanými větami. Opice, které jsou v podstatě imitátoři, musí být nutně schopny něčeh podobného, pod jedinou  podmínkou, totiž že mohou používat jazyka.
xxx

Vzhledem k tomu, že jsem dokázal pravdivost své teze pro nejvyšší činnost ducha, mohl jsem ji snadno rozšířit i na ostatní činnost. Náš průmysl jsem nepotřeboval ani moc analyzovat. Bylo mi hned jasné, že zde není potřeba žádného rozumového impulsu, aby trval v čase. V podstatě jde o to, že k udržení jeho činnosti stačí neměnné pohyby, které mohou opice bez námahy konat; na vyšších místech jsou pak kádry, jejichž úloha spočívá v tom, že sestavují určitá hlášení a že říkají určitá slova za daných okolností. To všechno je jen otázka podmíněných reflexů. Na ještě vyšších administrativních místech se mi opičení zdá ještě snadnější. Gorilám tedy stačí pouze napodobovat některé postoje a pronášet věty, založené na stejném modelu, aby udržely náš systém při životě.
xxx

Kornelius (při pohledu z kopce na noční světla velkoměsta): “Jako hvězdy na nebi. Není to krásné?”
Zira: “Ano … odsud.”
xxx

Bývala jsem drezérkou. Předváděla jsem číslo s dvanácti orangutany, nádherná zvířata. Dnes jsem spolu s dalšími artisty cirkusu v jejich kleci já. Musím po pravdě říct, že opice s námi zacházejí dobře a že nám dávají dost jíst. Slámu v kleci mění, když je špinavá. Nejsou zlé. Jenom napravují hlavu těm, kdo neprokazují dost dobré vůle a odmítají dělat to, co si opice předsevzaly, že nás naučí. Já se bez diskusí podvoluji. Chodím po čtyřech, dělám kotrmelce. Jsou ke mně velmi milé. Nejsem nešťastná. O nic se už nestarám, za nic neodpovídám. Většina z nás se přizpůsobila.
xxx

„Co se nám stalo, bylo předvídatelné. Duševní lenost se zmocnila lidstva. Lidé přestali používat mozek, přestali přemýšlet. Zatímco opice meditovaly v tichu… jejich mozek se vyvíjel v osamělém přemýšlení… a promluvily.“

The post Pierre Boulle a Planeta opic. Vynikající sci-fi o výměně světa lidí a opic first appeared on Čítárny.

Jaroslav Dušek se ptá: “Jak být svobodný? Když je svět tak hnusný, okolo samí blbci, jeden idiot vedle druhého, mafiáni, ilumináti, nad tím reptiliáni a všechno je řízeno z Měsíce. Jak nehrát jejich hru na oběti a tyrany?”

Od dětství se lidé stávají obětí myšlenkových konstrukcí, do kterých vstupují zcela dobrovolně. Učí se mluvit, ovládají jazyk, učí se myslet. Aniž si uvědomují, že se učí myslet, naučí se myslet.
To je jeden z největších triků, proč je spousta lidí zmateno.
Protože nevědí, že se učili myslet určitým způsobem a nenapadne je, že způsob myšlení, který používají vůbec nesouvisí s jejich existencí, jejich bytostí.
Tím odevzdávají svojí osobní moc jiným a v celém životě pak nerozhodují oni, ale někdo jiný, kdo jim říká, co je správné, co mají dělat…

Jaroslav Dušek v rozhovoru pro DTV 7.2. 2015

Textový obsah videa…

Jak být svobodný?! Her Got! Když je svět tak hnusný, okolo samí blbci, jeden idiot vedle druhého, mafiáni, ilumináti, nad tím reptiliáni a všechno je řízeno z Měsíce. Jak být svobodný? Jak být svobodný v tak složité situaci, kde oko číhá hypotéka, úvěr, úřad, pokuta, policista, který by měl chránit, ale pokutuje! Jak být svobodný v této zvláštní počítačové hře, kterou jsme si vymysleli. Je to hra na oběti a tyrany.

Od dětství se lidé stávají obětí myšlenkových konstrukcí, do kterých vstupují zcela dobrovolně. Učí se mluvit, ovládají jazyk, učí se myslet. Aniž si uvědomují, že se učí myslet, naučí se myslet. To je jeden z největších triků, proč je spousta lidí zmateno. Protože nevědí, že se učili myslet určitým způsobem a nenapadne je, že způsob myšlení, který používají vůbec nesouvisí s jejich existencí, jejich bytostí. Tím odevzdávají svojí osobní moc jiným a v celém životě pak nerozhodují oni, ale někdo jiný, kdo jim říká, co je správné, co mají dělat…
Jaroslav Dušek v rozhovoru pro DTV 7.2. 2015

Toltécka cesta k osvobození vede v tom, že se člověk všechno odnaučí. Odnaučuje se všechno, co se doposud naučil. Odvrátí pozornost od tohoto světa, o kterém nám bylo tvrzeno, že je to realita. Natolik jsme uvěřili v reálnost tohoto světa, že jsme si ani nevšimli, že je vlastně virtuální. Ve skutečnosti neexistuje. Je to jen virtuální projekt (výplod) lidské mysli. Jak je to ale možné, když je to všechno pravda. Vždyť to vidíme! Psali o tom v novinách, mluvili o tom v televizi: někoho zabili, někoho přejeli, na někoho byli sprostí… byli jsme toho svědky!

Jenže v tom spočívá ta hra. Jedna z těch cest je, být občas sám. Zůstávat sám, chodit do lesa k vodě. Být tam sám a odnaučovat se všechno. Odnaučovat se tam myslet a uvidět tu hypnózu…

Poslední kniha Richarda Bacha se jmenuje: Jak zhypnotizovat Marii. Je to o tom tématu dnešního setkání: Svoboda v nesvobodném světě. Svoboda – to božství, kterým jsme ve své podstatě, které se ocitá v tom nesvobodném světě, tedy v té lidské hře, kterou vytvořili.

Jak si uchovat vztah ke svému Božství? Když se narodíme, tak se rodíme jako čisté božství. Když vznikáme, tak vznikáme jako čisté božství. Spermie a vajíčko vědí, co mají dělat. Nemusí jim nikdo radit, doporučovat, vyučovat. Stačí se pomilovat – nejlépe muž s ženou. (To bývá učinější…) … a spermie a vajíčko vědí, co mají dělat.

Muži by si přáli tu představu, že spermie se probíjí tou vagínou, prodírají se k vajíčku a bohatýři – nejsilnější spermie tlučou na vajíčko a ten vítězný spermie se prodere dovnitř! Dneska se už ví, že je to jinak. Vagína přebírá spermie, vyhodnocuje, posunuje si ty vyvolené k tomu vajíčku. A pak se vajíčko otevře podobně jako se otevírá Matka Země, která zeslabuje svůj magnetický tok a spermie může vstoupit. A tak se celkem ví, co se má dít. Božství pracuje tiše ve tmě těla – v životě.

Na začátku je to velice dramatické. Jsou to různé geometrické útvary. Krychle, osmistěn, pyramida – to vše byl každý z nás. Naprosto nádherná božská geometrie – nádherné božství. Pak plyne devět měsíců plné pohody. Božství ví, co má dělat. Procházíme stádiem krevety, stádiem mimozemšťana, … a postupně se Božství propracovává k tomu novorozenci, až dojde k tomu zrození. Náhle je Božství na světě – nesvobodném světě, kde je spoutáváno předpisy, představami, názory a pocity. Toltéci tomu říkají, že si Božství obléká lidskou podobu. V tom oblékání mu pomáhají všichni ti hodní lidé – rodiče, maminka, táta, babička, děda, starší kamarádi, sourozenci, učitelé, … v neposlední řadě časopisy, televize, rádio, filmy, … všichni pomáhají tomu človíčkovi, aby pochopil, jak vypadá člověk a jak se má chovat. Jak se má oblékat – člověk. Jak se má zdravit – člověk. Jak si má mýt ruce – člověk. Jak si má sednout na záchod – člověk. To všechno se musí to božství naučit. A najednou se pod tím nánosem lidské podoby ztratí to božství. Naši pozornost zaměstná natolik ta lidská podoba…

Musíme studovat mnoho let ve škole. Posloucháme tam a koukáme vyjeveně jako co máme dělat. Fyzika, chemie – sice tomu nerozumí, vlastně ani učitel – ne, ale když on předává vzorce, vzorečky, poučky. Zpaměti spočítejte tlak vody v ústí trysky, ze které uniká voda. My mechanicky počítáme…

Není to jen tak být člověkem. Chacha :). Během získávání té lidské podoby, probíhá jeden podstatný proces proto, abychom jako lidé mohli být snadno manipulovatelní. Zavírá se srdce. Zavírá se lidské srdce. Učíme se, že život je nesvobodný a nebezpečný. Že člověk člověku vlkem je. Toto je průchod slzavým údolím. Jsme upozorněni na mnohá nebezpečí. Jsou tu velká nebezpeční, třeba například vosa. Tři nebo čtyři vosí píchnutí a jdete! Komár – může být infikovaný. Cizí pes – cizí pes může být nevyzpytatelný. Cizí kočka může škrábnout drápem a ošklivě infikovat. Kočka nemá jinou zábavu než-li se přehrabovat nějakých sračkách celé dny. Ale to nejsou všichni naši nepřátelé! Může to být kůň, který nás kopne nebo kráva, která nás trkne. Nějaký ošklivý brouk si na nás sedne – yeah! Dokonce někomu přeběhne přes nohu myš a má z toho trauma. Velice nepříjemné – pavouk. Pavouk se pohybuje po bytě sám! Sám tam leze. A nezapomeňme na celou sérii hadů… Život je plný nebezpečí. A pak je tu jedna taková zvláštní rasa – lidská rasa na planetě – nebezpečná rasa, zvaná cizí lidé. Cizí lidé – těch je plná planeta. Oni mají své zájmy a úmysly. Chtějí nás nějakým způsobem zotročit a nebo přechytračit. Chtějí nás získat na svoji stranu! Jsou to cizí lidé se svým cizím učením a nepřátelskou propagandou. Se svými zbraněmi a náboženskými systémy. Cizí lidé! Je to velmi nepříjemný pobyt na této planetě. Jeden aby nebyl ani v klidu ani v noci. Když by byl jeden náhodou v pohodě, tak přichází noční můra. Přichází podivný poďobaný uhrovitý mládenec a je pro nás velice těžké i ve snu, abychom ho objali. Abychom pochopili, že to jsme my sami. Že ten divný uhrovitý nepříjemný mládenec jsme my sami. Indiáni naproti tomu trénují ve snu, že se propojují s tím, co se běžném světě považuje za nebezpečné. Ve snu se sjednocují s celou sérií jakoby nebezpečných sil. Ty síly jsou nebezpečné ale jen tím, že jsou mocné. Ony nejsou ve skutečnosti nebezpečné, ale opravdu mocné. Kdyby je člověk získal na svou stranu, tak by v sobě probudil celé své božství.

Je to jako v pohádce. Vždyť víte, jak je to v té pohádce. Jdou osvobodit tu princeznu ti starší dva bratři. Oni se spojí, protože ten třetí nejmladší je takový jelimánek. Ti dva jsou chytří a silní. Vždycky nad ním vyhráli, ve všem nad ním zvítězili a porazili ho. Porazili ho v jízdě na koni, ve střelbě, v běhu – zkrátka ve všem. Nechtějí se nechat zdržovat a proto nechají jelimana někde stranou a uhánějí za princeznou, protože mají svůj úkol a své poslání. Nemají čas se zabývat dědkem, který má hlad, nebo mravenci, a nebo malými krkavci. Na to není přeci čas, je tady úkol. Je tady lidská podoba – lidský záměr. Myšlení pracuje a chroustá. Není vůbec čas zabývat se nějakou realitou – přítomností. A pak jde za nimi ten jeliman. Zastaví se s dědkem, dá mu něco k jídlu. Pohovoří s mravenci, popovídá si s bednou (reproduktor na jevišti), nakrmí krkavce, … a tím je získává jako spojence.Tím se vlastně dostává do svého prostoru božství.

Ti dva starší bratři reprezentují svět lidské podoby. Ten třetí, ten nepraktický, ten má jen to dobré srdce… Chudák, ten to daleko nedotáhne. Je to naivní člověk! Maximálně osvobodí tu princeznu… Asi víte, že v symbolice ta princezna je naše duše. Ti dva starší bratři jsou vlastně intelekt a ego. Ten nejmladší pak představuje naše duchovní srdce a princezna je pak naše duše. A tak každý z nás během svého života osvobozuje svou duši zakletou drakem, černokněžníkem, mágem, čarodějem, který vytváří hru nesvobodného světa.

Na oné náročné cestě nám může pomoci to naše srdce – to naše božství, protože naše božství je přítomno neustále. Neustále tiše tiká ve všech buňkách našeho těla. Naše božství přesně ví, co má dělat. Naše buňky přesně vědí, co mají dělat. Naše proteiny přesně vědí, co mají dělat. Tiknou, tiknou, tiknou – tisíckrát za vteřinu! Takhle jede každá buňka našeho těla.

Božství ví přesně co má dělat. Je s námi neustále přítomno. Neustále je s námi. A  ta cesta, jak se osvobozovat z toho takzvaně nesvobodného světa je, neposkytnut mu pozornost. Naopak obrátit pozornost ke svému projevu božství. Ke všem projevům božství. Uvidět všechny bytosti a všechny lidi jako součást sebe sama. Je to přeci společná planeta. Jsme tu spolu. Ten kruh života je tu společný. Jeden bez druhého nemůžeme být na živu. Všechny životní formy si navzájem pomáhají a spoluvytvářejí ten prostor.

Když se vrátíme do proudu božství, do čistého nádechu a výdechu. Pak se ptám: kde je ten nesvobodný svět? Kde je? Kam zmizel? V okamžiku ponoření do svého božství, v momentě dotyku se sebou samým, s Matkou Zemí a se Srdcem Galaxie, kterému nevím proč, se říká černá díra… Není to moc hezký název. Na jedná straně Srdce Galaxie na druhé Černá díra.

Je vůbec zajímavé pozorovat, jak už samotné termíny (označení) jsou různě emotivně zabarvené. Temná hmota. Černá díra.Osa zla. Ve Vesmíru je Osa zla, to byste nevěřili. Ona se jmenuje Osa zla proto, protože vyvrátila všechny dosavadní teorie o Vesmíru. Tak to vědci nazvali Osa zla, protože to je zlá zpráva. A to i přesto, že Vesmír je inteligentní bytost, která je tvořena souměrně. V jejím centru je cosi, co vibruje a ovlivňuje všechno okolo sebe. Nepříjemné zjištění. Měl to být přece mrtvý prostor, který je studený a naprosto nelidský. Až by se člověk bál, že by tam vyrazil. Jenže to jsme my!

Tak to si myslím, že je ta cesta.

Zdroj videa >>

The post Jaroslav Dušek. Jak se osvobodit v nesvobodném světě first appeared on Čítárny.

Hlupáci. Jsou všude kolem nás.  Vasilij Osipovič Kľučevskij, ruský historik a publicista, (1841 – 1911) brilantně rozebírá všechny typy hlupáků.

„První druh hlupáků jsou ti, kteří nechápou to, co musí pochopit každý.“
Znáte takové, všichni chápou, oni ne. To jsou hlupáci prvního druhu.

A jsou hlupáci druhého druhu, kteří chápou to, co nechápe nikdo, žijí v matrici.
Jsou totiž lidé, kteří berou věci tak, jak jsou předem dané. Žijí zásadně podle předlohy – matrice.
A jsou lidé, kteří vystoupili z této matrice. Chápou, že je to podvod, že je to všechno špatně, v různých sférách naší společnosti.
Celkově jsou vnímáni společností žijící v matrici jako hlupáci.

Víte, vyzkoušel jsem to na sobě.
Když mluvíte s člověkem, který říká něco, co protiřečí vašim stereotypům, vašim představám o životě. Je velmi složité pochopit: ten člověk je hloupý, ničemu nerozumí?
Nebo chápe mnohem víc, než vy, protože říká to, co je pro vás nepochopitelné.
Jestli říká věci příliš chytré, nebo příliš hloupé, z vaší úrovně nerozeznáte. Protože říká to, co je pro vás absolutně nepřijatelné.

Chtěl bych, abyste se v této klasifikaci neváhali začlenit k této kategorii, kategorii lidí, které mnozí nechápou.
Myslí si, že žijí nesprávně, myslí si, že jsou hlupáci. Toho se nesmíte bát! Pokud si věříte, pokud znáte svoji cenu.

Protože člověk, doufám že to chápete, nevznikl z opice. Je stvořen shůry, podle velmi seriózního programu, v mozku máme téměř sto miliard neuronů a délka cév jen v mozku je 160 kilometrů.

Uvedu ještě další kategorii, hlupáci třetího druhu.
To jsou ti, kteří žijí v matrici. Jejich perspektiva je „člověk služebný“, oni žijí tak, protože tak žijí všichni.
Nesnažte se nikdy žít tak, jak všichni ostatní. Tento stav se nazývá „stroj psychiky zombie biorobota“.
Proč to tak děláš? Protože to tak dělají všichni.

Puškin, mimochodem, o hlupácích psal.

Člověk je také „zvířecí stroj psychiky“, to je, když reaguje hlavně na instinkty. Takový člověk je pak „zombie“
(proč to tak děláš?, všichni to tak dělají).
Člověk je „démoni“, který myslí jen na sebe
(já jsem nejhlavnější, vše udělám jen tak, jak chci já).

Je ještě „člověk rozumný“, který žije především skrze intuitivní prozření a rady duše.
Tak se snažte být člověkem rozumným, a ne takovým, jako všichni ostatní.

Chtěl jsem vám citovat Puškina, o lidech, kteří nemají zvířecí stroj psychiky, ale současně ani nejsou člověkem rozumným, který žije intuitivními prozřeními a řídí se radami duše.
Možná jste už slyšeli, máma říká:
„Srdcem cítím, duše mi radí.“
To je reálná kvalita člověka, člověk musí srdcem cítit a duše mu bude muset radit, pokud žije v souladu s Božím záměrem.
O těch, kteří jen bez rozmyslu kopírují okolí, Puškin píše:

„Byl ohlušen šumem vnitřní úzkosti, a tak své nešťastné bytí vláčel, ani zvěř, ani člověk, ani to, ani ono, ani žijící ve Světě, ani mrtvý přízrak.“

Momentálně probíhá globální tvrdá práce, abyste nebyli vypuštěni z matrice, ale naopak bylo vypěstováno nové plemeno lidí, kteří by nic nechápali, a které možno chovat jako dobytek.
O tom hovořil Michail Kovalčuk:
Řekl, že se teď plánuje taková budoucnost, kdy plánují vypěstovat nové plemeno lidí, tak zvané „člověk služebný“.
Jednoduše řečeno otrok, ale v nové podobě. Rozumějte, otrok spoutaný v okovech je velmi nebezpečný, protože on chápe svoje otroctví. Ale jsou potřební otroci, kteří nechápou, že jsou otroci a speciálně takové lidi se nyní snaží vypěstovat, nové plemeno lidí „člověk služebný“.

Takový otrocký typ člověka musí mí tři základní parametry:
1. Omezené vědomí, tj. nesmí chápat, jak je sestaven svět, nesmí chápat to, co vám vyprávím.
2. Do toho se spouští další procesy: Řízené rozmnožování.
3. Levné „jídlo“. To znamená geneticky modifikovaná levná produkce.

Zvláště tyto tři základní procesy se spouští za účelem vypěstování otroků, kteří by byli spokojeni se svým otroctvím.

Mimochodem, pro pochopení mnohého v životě, bych vám doporučil přečíst si knihy od Ivana A. Jefremova.
Není to vůbec fantasta, byl to zcela unikátní člověk, paleontolog, chápal globální dějiny lidstva. Odhalil všechna tato „tajemství“, vystoupení z matrice, jak se tyto matrice formují.

Existují tři základní Jefremovy knihy,
jak se vyznat v životě a nestát se „člověkem služebným“:

1. Je to především kniha Hodina býka. Ta je o tom, jak nelze žít.
V Hodině býka je to prostě popsáno. Je to o planetě, na kterou přilétají naši astronauti, planetu řídí pět lidí, dále jsou tam lidé žijící krátce a lidé žijící déle.
Krátce žijící jsou v 35 letech všichni zničeni. Používají je jako „člověka služebného“, v 35 všichni podléhají zničení.
Déle žijící vládnou a využívají je.

Co myslíte, když se naši astronauti snaží změnit život, kdo myslíte, že nejvíce protestuje proti změnám?
Právě tito otroci, ti samí, které v 35 zahubí. Vnutili jim to, vnutili jim to skrze matrici.
Podívejte, ti co dlouho žijí, je potom bolí zuby, mají různé problémy. A vy, takový šťastný život prožíváte, a když vás všechny ničí, jste všichni zdraví.

To se nazývá FAŠISMUS, od slova „fascio“, když maličcí lidé ochraňují ty, kteří je utlačují.
Oni je dokonce brání. To je základní dílo, mimochodem bylo zakázáno v sovětských dobách, dnes je možné si ji v klidu přečíst – Hodina býka.
Hodina Býka a Ivan Jefremov. Nadčasový scifi román o staré a nové lidské civilizaci

2. O tom, jak je třeba žít v budoucnu, je jeho další román Mlhovina v Andromedě.
Mlhovina v Andromedě. Ukázka z scifi románu Ivana Jefremova

3. O tom, jaká je obecná historie lidstva, je román Athéňanka Tháis.

Článek od:
Viktor Efimov – ruský fejetonista. Má vysokoškolské vzdělání ve čtyřech oborech: technickém, politickém a finančním a ekonomickém.
Zabývá se problémy nadnárodní veřejné správy. Od roku 1989 spolupracuje s analytickou skupinou známou jako „Vnitřní prediktor SSSR“.
Od roku 2005 je rektorem Státní agrární univerzity v Petrohradě.
Knihy Efimova >>

The post Hlupáci. Tři kategorie lidí otrockých a lidé, kteří ví jak nelze žít first appeared on Čítárny.

Tábor svatých. Jean Raspail napsal svoje stěžejní dílo v roce 1973. Prorocký román francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.

Raspail je lepší než Orwell a Huxley.
Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil demisi západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa.
Orwell a Huxley skvělým způsobem varovali před možnostmi budoucích problémů lidstva. Vizionářský román Tábor Svatých udivuje v tom, že ačkoli jej Jean Raspail napsal v roce 1973, nyní po více než čtyřiceti letech jej žijeme, a někdy slovo od slova a do takových detailů, až z toho zůstává rozum stát. Jak je to možné? Jak to všechno autor tehdy mohl vědět?

Ústřední tragédií románu je sebevražednost bílého slabošství.
Tábor Svatých přináší brilantní popis a mistrnou analýzu této tragédie. Je to znepokojující román o konci bílého světa a zániku naší bílé rasy. Opravdu není bílá rasa už nic jiného, než miliony ovcí, zdecimovanými desetiletími anti-bílé propagandy?

Hlavní postavou románu je „politická korektnost.“
Jean Raspail mistrně rozkrývá mechanismy, jak se vytvářejí události a jak se ovlivňuje a vyživuje veřejné mínění. I když je téma románu tragické, místy se opravdu pobavíte a lidský, člověka milující humor, který prosvítá dílem, vás dojme. Rozhodně vám ale bude jasné, že bílé hodnoty – inteligence, vzdělání, sofistikovanost, kreativita a smysl pro krásu, představivost a schopnost prostorového myšlení a mnoho dalších – stojí za obranu a ochranu.

Nic pro hlupáky – tato kniha je pro inteligentní lidi, kteří si kladou otázky, jak je to možné, že nám někdo tak šíleným způsobem vymývá mozky.
Třeba schvalováním zákonů (!!!), že máme nikoliv 2, ale XY pohlaví) a my se nad tím vůbec nepozastavujeme? Nikdo se nezastaví a neřekne: co to je proboha za kraviny? Tohle už přece není normální! Ovce v parlamentech zvedají ruce a nezabečí. Kam to ale vede, i to se můžete dozvědět z románu, a to už potom nebude žádná legrace. Z.A.

„Bible Steve Bannona“ – tak je román přezdíván mainstreamem – si v posledních letech získává stále větší mezinárodní popularitu, a to napříč politickým spektrem.
V současnosti se Tábor Svatých čte a komentuje na významných mezinárodních univerzitách a najdeme jej v knihovnách inteligentních politických představitelů nejrůznějších zemí po celém světě.
Kniha je o těch, kterým šelma vyžrala mozek. O těch, kteří mají sebeúctu. O propastech mezi nimi. Konečně si můžeme přečíst tento mezinárodní bestseller v kvalitním českém překladu, včetně sociologické eseje Big Other.

Jean Raspail / Tábor Svatých / Překlad Dr. Zuzana Adamson / Vydalo vydavatelství Dr. Zuzana Adamson – 48. GAM

JEAN RASPAIL (5.7.1925 – 13.6.2020)
Významný francouzský spisovatel a cestovatel.
Jeho nejznámější román, kontroverzní dílo Tábor Svatých vyšel v roce 1973. S postupem let je stále více oceňován. Reedici románu v roce 2011 opatřil autor předmluvou „Big Other,“ která svou přímočarostí způsobila pařížskému vydavatelství obavy.

Demografická fakta, která studie odhaluje, rozkrývají obrovský problém, který byl dosud tamními příslušnými institucemi tutlán, aby francouzskou společnost nevyděsil. Román Tábor Svatých se stal mezinárodním bestsellerem a od roku 2011 zaznamenal velkou oblibu čtenářů.
Z díla Jeana Raspaila vyšel česky v roce 1987 román Já, Antoine de Tounens, král patagonský (1981). Autor získal za toto dílo ve stejném roce Velkou cenu Francouzské akademie a v roce 1990 byl román zfilmován.

Jean Raspail procestoval mnoho zemí, na výpravách se setkal s nejrůznějšími kmeny a národy a ze svých badatelských cest čerpal inspiraci pro psaní. V roce 1949 podnikl s kánoí dobrodružnou cestu z Québecu do Nouvelle-Orléans ve státě Louisiana v USA. Patří dále do Comité d‘ honneur du Cercle national Jeanne-d’Arc, spojené s Front national (Národní fronta).

Z dalších Raspailových románů jmenujme Secouons le cocotier (1966), Qui se souvient des hommes… (1986), za který získal cenu Charlese Oulmonta (1987) a Prix du Livre Inter (1987), dále román Sire (1991), za který obdržel cenu Grand Prix du roman de la Ville de Paris (1992) a Prix Alfred de Vigny (1992). V roce 2003 obdržel Jean Raspail za své celoživotní dílo cenu Grand Prix de l’Académie française.

Jean Raspail nepřestával sdílet, že je zejména katolík a monarchista.
Romanopiscova životní partnerka a manželka Aliette Raspail zemřela 11.1.2022 ve věku 92 let. Překladatelka románu má živé krásné vzpomínky na přátelská setkání s rodinkou ze 17. pařížského obvodu.

Dr. Zuzana Adamson – Krupičková (1971)
žije mezi Paříží a Prahou. Obhájila v roce 2006 doktorát v oboru literární komparatistiky na Sorbonně. Zabývala se dílem Milana Kundery a přispěla do literárněvědného bádání ve Francii, kde je nyní citována. Do češtiny přeložila sbírku Básnické meditace Alphonse de Lamartina (2003, Mladá Fronta, Květy poezie), která takto v uceleném překladu vyšla v češtině vůbec poprvé.
Je autorkou množství článků, reportáží, esejí, básní, překladů z francouzštiny a angličtiny, které publikovaly české, francouzské a anglické deníky, časopisy a významná vydavatelství.
Od roku 2007 se zabývá soukromým podnikáním.
Vybudovala z nuly mezinárodní B2B média, která jsou č. 1 ve svém oboru v CEE. Cestuje po světě, přednáší v různých zemích, je členkou poroty celosvětové významné soutěže pro eventy. Ze svých cest, rozhovorů se skupinami napříč společenskými žebříčky si sestavuje zápisky, analýzy, dává si věci do souvislostí.
Když ji zaujme nějaké literární dílo, neváhá ho vydat ve svém malém vydavatelství, což má jako hobby. Nasypává do toho své finance a doufá, že výsledky budou plusové.
Je také zapsána v Britské encyklopedii inspirativních osobností České republiky.
Přečtěte si rozhovor na Déltský potápěč >>

Výpisky z knihy …

Starého profesora napadla taková obyčejná myšlenka. Příliš mnoho četl, příliš mnoho přemýšlel a příliš mnoho toho také napsal na to, aby se za okolností, tak dokonale nenormálních, odvážil, byť i jen tak sám pro sebe, pronést něco jiného než banalitu na úrovni písemky studenta ze třeťáku.

Bylo krásné počasí. Bylo teplo, ale ne zase tak moc, jelikož skrze krytou terasu domu mírně a tiše provlával svěží jarní vítr. Dům byl jedním z posledních, co se tyčily na vršku hory; byl zavěšený na úbočí skály jako stráž hlídající starou vesnici; takovou, jaké dominovaly celému kraji až k městu plnému turistů dole, až po luxusní třídu vedoucí podél mořského pobřeží, ze které bylo možné uhádnout pohádkově zelené palmy a bílé rezidence, až k samotnému moři. Moře bohatých bylo klidné a modré – jeho hladina náhle ztratila veškerý lesk luxusu a bohatství, které ji obvykle pokrývaly. Pochromované jachty, svalnatí lyžaři na vodních lyžích, opálené zlatokopky, těžké pupky rozvalené na palubách velikých klidných plachetnic – to všechno bylo pryč. A na takovém vyprázdněném moři, asi padesát metrů od břehu, ztroskotala neuvěřitelná rezavá flotila připlouvající z opačné strany zemského povrchu.
Starý profesor to celé od rána pozoroval. Nesnesitelný smrad latrín, který předcházel zjevení flotily, tak jako hromy předcházejí bouřku, se již zcela rozptýlil.

Odvrátil oči od jednoho obrazu z té dálky. Díky dalekohledu na trojnožce působila neskutečná a přízračná invaze tak, jako by byla úplně blízko – vypadalo to, jako by se už dostala po horském svahu nahoru a zaplavila dům. Stařík si protřel unavená víčka a pak zrakem bezděky spočinul na dveřích. Byly to dveře z masivního dubu. Druh nesmrtelné hmoty, jaká se používá k obestavění pevnosti. Do tmavého dřeva bylo vyryté jméno rodu starého pána a rok, kdy byla stavba dokončena jedním předkem v přímé linii: 1673.
—–

– Pane Perrete, vždyť minulou neděli jste měl úplně jiný názor?

– Pane prezidente, během týdne jsem se tajně setkal s těmi vzácnými generály, kteří jsou ještě schopni myslet, a ukázala se mi temná propast. Západní národy si myslí, že mají silné armády. Ve skutečnosti to už žádné armády nejsou. Řadu let nabádáme s použitím všech možných prostředků náš národ, aby se za svou armádu styděl. Natočili jsme kupříkladu filmy o masakrech Indiánů, černochů nebo Arabů, které byly staletí v zapomenutí. Pro potřeby konspirace jsme je vytahali z hrobů; shlédly to miliony diváků.

Války o přežití, třebaže je Západ všechny prohrál, jsme přetransformovali do barbarských pokusů nastolit bílou hegemonii. Jelikož k předhození veřejnému mínění nezůstalo dost živých vojáků, slevilo se a přistoupilo se k válečným fantomům z minulosti. Nedají se spočítat, dají se klonovat až do nekonečna a nemůžou protestovat. Zemřeli v tichosti a zapomenutí; předhozením veřejnosti nikdo neriskuje jejich odplatu.
Nemluvme o literatuře, divadelních hrách nebo kázáních, určených pro vybrané publikum.
Mluvme spíše o masmédiích, o používání skandálně lživého nástroje masové komunikace těmi, kteří pod maskou svobody praktikují intelektuální terorismus.

Navzdory varování moudrých, kteří přežili, nechali jsme masochistické šílenství, přesahující veškeré meze, aby nás zatáhlo do halucinatorních dobrodružství. Tím, že jsme si tohle všechno připustili, jsme na sebe vzali nesmyslné riziko muset tomu také čelit; čelit tomu všemu najednou, jen my dva sami. Vzpomeňte si, pane prezidente!
Skrze operace demoralizace národa a mistrovsky sestaveného a ďábelsky zorganizovaného vymývání mozků občanů jsme dosáhli toho, že konec koloniálních válek, včetně té ve Vietnamu, je ve skutečnosti jejich začátkem. Je to nezvratný proces.

Náš dobrý lid má hrůzu ze své armády, obviňované z tolika genocid. Pokud jde o policii, od doby Guignola je její osud zpečetěn. Můžeme se tázat, jak je možné, že se tak dlouho udržela a nepozvracela se ze sebe?
Nyní se stalo. A armáda po ní. Dobrovolně nebo ne, profesionálové nebo ne, bojí se sami sebe.

The post Tábor svatých. Jean Raspail. O sebevražednosti bílého slabošství a stupiditě liberálního západního světa first appeared on Čítárny.

Co znamená bod zlomu? Jak je možné, že se některé změny ve společnosti odehrávají neuvěřitelně rychle? Proč v nějakém městě náhle klesne kriminalita? Jak se z nějakého výrobku nebo knihy stane módní hit?
Americký novinář Malcolm Gladwell se v knize Bod zlomu na takové změny dívá optikou epidemií.

Některé změny se šíří společností jako virus, pokud k tomu najdou vhodné prostředí a nositele.
V knize nabité pozoruhodnými výsledky psychologických a sociologických výzkumů autor vysvětluje, proč jsou některé nápady a myšlenky nakažlivé, a popisuje typy lidí, díky nimž se mohou rozšířit rychlostí sociální epidemie.

Klára Samková nejen o knize Malcolma Gladwella, Bod zlomu:

Když „se rozjede“ nějaká nová idea či pohled na svět, přijdou s tím vždy cca 2 % populace, tzv. průkopníci.
Ti obvykle platí u zbytku populace za blázny (to je, mimochodem, pozice, ve které jsem již řadu let já).
Po průkopnících následují takzvaní early followers, tedy „časní následovači“, obvykle jich bývá cca 13 % populace. Dohromady cca 15 % populace.
Následuje „bod zlomu“, kdy se cca 70 % populace ve velmi krátké době názorově ztotožní s osobami, které dříve považovali za magory a jejich časné následovníky

Všimněte si, že stejným způsobem se formovalo i křesťanství a islám.
Kristus i Mohamed byli vůdčími osobami a kolem nich se shluklo v případě křesťanství 12 apoštolů a v případě Mohameda jeho nejbližší rodina… dál, abych se držela jen křesťanství, těch dalších 13 % populace se rozrůstalo dobře 300 let… a pak najednou… buch… bylo to státní náboženství). Dojde ke změně paradigmatu, tedy pohledu na svět, a v populaci zůstane 13 % takzvaných „late followerů“, tedy lidí, kteří se s obecně přijatým názorem ztotožní až velmi pozdě, a cca 2 % lidí nepřijmou obecně přijímaný názor nyní.

Já se domnívám – jsem přesvědčena – že my jsme nyní na hranici těch cca 15 %.

 

Ukázky z knihy Bod zlomu:

Tyto tři charakteristiky – za prvé nakažlivost, za druhé fakt, že malé příčiny mohou mít velké následky, a za třetí, že ke změně nedochází postupně, ale v jediném dramatickém okamžiku
-jsou tytéž principy, které definují, jak se epidemie spalniček šíří třídou na základní škole anebo jak se každou zimu šíří chřipka. Třetí rys – že epidemie se mohou rozšířit nebo ustát v jedinou dramatickou chvíli – je z nich ten nejdůležitější, protože dává smysl těm dvěma předchozím a protože nám nejlépe umožňuje pochopit, proč se moderní změny odehrávají tak, jak se odehrávají. Tomuto dramatickému okamžiku v epidemii, kdy se může změnit všechno najednou, se říká bod zlomu.

xxx

Svět chovající se podle pravidel epidemií se velmi liší od toho, jak si představujeme svět, ve kterém nyní žijeme. Vezměme si jen pojem nakažlivost. Když vyslovím toto slovo, vybaví se vám chřipka nebo možná něco velmi nebezpečného jako HIV nebo virus Ebola.
O tom, co je to nakažlivost, máme velmi určitou, biologickou představu. Ale jestliže může existovat epidemie zločinnosti nebo módní epidemie, pak musí existovat nějaké věci, které jsou nakažlivé stejně jako viry. Přemýšleli jste například někdy o zívání? Zívání je činnost s překvapivě velkým dopadem. Jen díky tomu, že jste v předchozích dvou větách četli slovo „zívání” – a dvoje další „zíváni” v této větě – si mnoho z vás v nejbližších minutách pravděpodobně zívne. Já sám, když jsem to psal, jsem zívl dvakrát. Pokud čtete tyto řádky na nějakém veřejném místě a zívli jste, je pravděpodobné, že značný počet z těch, kdo vás viděli zívat, nyní zívá také, a značný počet z těch, kdo vidí ty, kdo vás viděli zívat, nyní taky zívá a tak se dále donekonečna zívající kruh šíří.
xxx

Všechny epidemie mají body zlomu.
Sociolog z Illinoiské univerzity Jonathan Crane zkoumal, jaký vliv má počet jakýchsi „lidských vzorů” – manažerů, učitelů a příslušníků různých vysoce kvalifikovaných povolání, kteří jsou ve sčítání lidu definováni jako „osoby vysokého statusu” – na život teenagerů v určité čtvrti. Zjistil, že tam, kde je těchto lidí mezi čtyřiceti a pěti procenty, je malý rozdíl v ukazatelích, jako je míra těhotenství mladistvých nebo podíl těch, kdo nedokončí školní docházku. Ale když jejich počet klesne pod pět procent, problémy explodují. Když například klesne o pouhé 2,2 procenta – z 5,6 procenta na 3,4 procenta – počet černošských dětí, které nedokončí školu, se více než zdvojnásobí. Počet těhotenství nezletilých dívek, který se jinak téměř vůbec nezvyšoval, se v tomto bodu zlomu téměř zdvojnásobí. Intuitivně předpokládáme, že úpadek určitých čtvrtí a nárůst sociálních problémů v nich se odehrává jakýmsi rovnoměrným postupem. Ale někdy to tak vůbec nemusí být a v bodu zlomu najednou školy přestanou mít kontrolu nad svými žáky a rodinný život se rozpadá.

xxx

Velmi dobrý příklad fungování spojovatelů najdeme v práci sociologa Marka Granovettera. Ten ve své klasické studii Get-tingajob (Najít si práci) z roku 1974 podrobně zkoumal několik set techniků a kvalifikovaných profesionálů z bostonského předměstí Newton. Provedl s nimi detailní rozhovory o historii jejich zaměstnání.
Zjistil, že 56 procent z nich našlo místo pomocí osobních kontaktů. Dalších 18,8 procenta použilo formální metody – inzeráty, specializované firmy na shánění lidí – a přibližně 20 procent se ucházelo o místo přímo. Na tom by zatím nebylo nic překvapivého – nejlepší způsob, jak se dostat do konkrétních dveří, je pomocí osobních kontaktů. Zajímavé ale je, že většinu těchto osobních kontaktů tvořily slabé svazky. Pouze 16,7 procent z těch, kdo k nalezení místa použili osobní kontakt, se s tímto člověkem vídalo „často” -jak se člověk stýká s dobrým přítelem – a 55,6 procenta se s ním vídalo jen „příležitostně”. 28 procent ho vídalo „zřídka”. Lidi si nenacházeli místo přes své přátele. Nacházeli je přes známé.

Proč tomu tak je? Granovetter to vysvětluje tak, že když jde o hledání nového místa – anebo třeba nových informací nebo nových myšlenek – jsou „slabé svazky vždy důležitější než silné svazky. Vaši přátelé koneckonců obývají stejný svět jako vy. Možná s vámi pracují, bydlí blízko vás a chodí do stejného kostela, na stejnou školu nebo na stejné večírky. Co tedy asi mohou vědět takového, co byste nevěděli? Vaši známí naopak z podstaty věci obývají jiný svět než vy. Pravděpodobnost toho, že budou vědět něco, co vy nevíte, je o hodně vyšší. Pro zachycení tohoto paradoxu vytvořil Granovetter hezký výraz: síla slabých svazků. Stručně řečeno, známí představují zdroj sociální moci, a čím víc máte známých, tím jste mocnější.

The post Bod zlomu. Proč Malcolm Gladwell připodobňuje změny ve společnosti k epidemiím first appeared on Čítárny.

Benjamin Kuras velmi čtivě a často s překvapivým nadhledem komentuje celou českou historii a pohodlnost, jako dominantní českou povahu. Bezesporu kniha, která by měla být povinnou učebnicí na všech středních školách.
Důvod je nasnadě. Osobně neznám nikoho, kdo by řekl: Měli jsme na střední škole vynikajícího učitele historie. Kuras by jim určitě byl. Nejen, že píše s lehkým anglickým humorem, ale často zdůrazňuje historické souvislosti, které vám nikdo neřekne. A v ČTV či jiných Jejich médiích už vůbec ne.

Kdo pravidelně sleduje některá média ví s naprostou jistotou, že prezentovaná historie je velmi často a účelově degradována na snůšku lží, polopravd a že není tvořena ani tak k obrazu minulosti,  jako k obrazu budoucnosti. Jinými slovy. Minulost je vždy taková, jakou někdo chce vidět budoucnost.

O jakých historických momentech Kuras v knize píše?
Můžete se dozvědět, kdo byl první strůjce Evropské Unie, jak je to s našimi svatými a Bruncvíkovým mečem, kdo vymyslel československé legie, které byly možná hlavním důvodem vzniku nového Československa.
Bez zajímavosti nejsou ani kritické poznámky k husitství či krátký rozbor toho, proč Češi byli v historii zrazeni těmi, kterým nejvíc důvěřovali. A samozřejmě Bílá hora. Nejtragičtější mezník české historie, který nás neopouští dodnes. A nad tím vším visí jak Damoklův meč pohodlnost – typická česká vlastnost.

Druhé vydání, po 15 letech, je doplněné poznáním, co se v české společnosti mezitím změnilo.
“Po téměř dvaceti letech ideového tápání Češi konečně našli ideu nejstátotvornější. Peníze.” 
Ty jsou novým Bohem i modlou pro naprostou většinu, bez ohledu na vzdělání.

Kuras ale historii nepřekrucuje k určitému ideovému obrazu, ale hledá a často i nachází humorné souvislosti mezi lidskými pošetilými vlastnostmi a historickými fakty. Koneckonců Benjamin Kuras o své útlé knížce říká:

“Ani v nejmenším se tato knížka nesnaží předstírat, že předkládá přesný, a dokonce ani jakž takž přibližný záznam dějinných událostí. … Jediným záměrem této knížky je vyždímat trochu dramatu a zábavy z toho, co se samotným Čechům vždycky prezentovalo jako cosi tak nudného a nezáživného, že je nepřekvapí ani nezostudí, když o vlastních dějinách vědí méně než angličtí podnikatelé a inženýři, kteří se snaží odčinit Mnichov pokusy o přímé a poctivé podnikání s českými firmami a českými činiteli v konkurenci s mazanějšími Němci, kteří už dávno vědí, kde a koho podmáznout.”

Češi na vlásku. Příručka národního přežívání | Benjamin Kuras | Baronet 2008

 Ukázka z knihy:

Češi milují pohodu. Milují jí tolik, že ohledy na pohodu obvykle převažují nad takovými prázdnými pojmy, jako je ideologie, idealismus, hrdinství, čest, statečnost – a někdy i nad některými méně prázdnými pojmy jako povinnost, poctivost, etika, spolehlivost. Což neznamená, že by byli nepoctiví, neetičtí nebo nespolehliví, bez smyslu pro povinnost a loajalitu. Dovedou být velmi loajální, závazní a dokonce hluboce oddaní své pohodě. Každý, kdo by od nich žádal loajalitu, by jim nejprve musel zaručit pohodu.

To dobře chápaly okupační nacistické úřady, které se úpěnlivě snažily nepodřídit Čechy tak tvrdé nepohodě, jako Poláky, Srby, Řeky nebo Rusy. Češi se jim za to odměnili tím, že jim nepůsobili velké nepříjemnosti.

Tento vtip, který Češi neradi poslouchají příliš často, pravděpodobně vymyslel nějaký Slovák: Potkají se Čech a Jugo- slávec po válce a vyprávějí o svých zážitcích.

“My hned jak jsme zahlédli nějakého Němce v uniformě, podřízli jsme mu krk,” vypráví Jugoslávec s naprostou samozřejmostí. Čech na to: “My bychom to bývali rádi dělali taky, ale u nás se to nesmělo.”

České touze po pohodě a pohodlí nejlíp porozuměl komunistický režim, který Čechům připravil život sice nudný a idiotský, ale ve srovnání s ostatním komunistickým světem velmi pohodlný. Nebylo téměř rodiny, která by si nepostavila chalupu nebo chatu, kam utíkala každý víkend – a český víkend trvá od pátečního poledne do poledne pondělního.

Když se rozsypala železná opona a čeští “kapitalističtí” vystěhovalci začali poprvé po mnoha letech navštěvovat svou starou vlast, nedokázali se ubránit úžasu nad tím, oč pohodlnější život jejich domácí přátelé měli. Ne bohatší, ale pohodlnější. Užívali si většího pohodlí za nižší náklady a s mnohem menším úsilím. A brali to jako samozřejmost. Berou to tak dál – a táží se, co je ještě kdo ze Západu může naučit, když už to dávno neumějí líp – pokud jde o vytváření pohodlí. Copak vytvářet pohodlí není veškerým smyslem lidského snažení? No řekněte? Není?

To donekonečna omílané české slovo pohoda znamená mnohem víc než jen fyzické pohodlí. Znamená také domáckost, útulnost, sladěnost, sebeuspokojení, bezstarostné vztahy mezi lidmi, uspokojivou a nepříliš namáhavou činnost, celkově příjemnou atmosféru, absenci námahy, úsilí či bolesti, nerušenou pastorální idylu. Znamená stav věcí, který si nevyžaduje brát na sebe rizika a potýkat se s překážkami, nechávat se vyrušovat věcmi novými či neznámými, muset čelit nebezpečí či nedostatku.

To z Čechů nedělá národ velkých dobrodruhů. Dělá to z nich lidi vynalézavé a účelově tvořivé, ač někdy protivně otálivé, kteří se pomalu, ale jistě, propracovávají z nepohody k té největší možné dosažitelné pohodě, přičemž se na cestě k ní vyhýbají veškerým nepohodám. Proto se někdy raději spokojí s průměrnou pohodou, jestliže dosažení větší pohody si vyžaduje – nebo se jen předpokládá, že bude vyžadovat – přílišnou nepohodu. Flagelanti to vysvětlují tak, že si Češi bahní v prostřednosti. Ale právě svým milovaným Čechům Bruce Lockhart z Londýna v roce 1948 vysílal: “Země, která dává přednost pohodlí a klidu před svobodou, svoji svobodu ztratí a s ní ironicky i pohodlí a klid.”

Čech se snaží za každou cenu vyhnout fyzické bolesti, proto se nedá tak snadno motivovat k tomu, aby působil fyzickou bolest druhým, a to dokonce ani svým největším nepřátelům. Pomalá, pozvolná a sotva zpozorovatelná duševní muka, často maskovaná jako pohoda, se vždy pokládají za lepší alternativu v arzenálu českých zbraní.

Pohoda je také duševní rozpoložení, v jakém Češi rádi konají svou práci, poskytují služby, dělají někomu něco k dobru. Jestliže si jsou jisti, že to, co od nich žádáte, se dá provést snadno a bez velkého rizika selhání, sdělí vám, že to udělají “v pohodě”. To znamená doslovně v pohodlí, ale také bez velké námahy.

Zemitější Moraváci se svým květnatějším a hmatově i čichově pestřejším užíváním češtiny pro vás snadný úkol vykonají nejen v pohodě, dokonce ani nejen stojíce na hlavě, nýbrž s oběma rukama v prdeli.

xxx

V kostce – národ je tím, čím je rozhodující většina jeho členů odhodlaná být. Absence jasného odhodlání být něčím, co je jasně rozpoznatelné a co stojí za to bránit, a také absence dějinných mýtů, které by takovému odhodlání poskytly psychologickou podporu, je zaručeným receptem na odchod národa z dějin, receptem na jeho vstřebání do národa sousedního a  odhodlanějšího, a na jeho kulturní a politický, ne-li už fyzický zánik.

Na předním místě mezi flagelanty jsou čeští novináři, kteří nacházejí obzvláštní potěchu ve vyhledávání všelijakých nechutných národních nešvarů za každou chybou či přečinem, kterých se dopouští téměř kdokoli, od vládních činitelů, poslanců a zástupců všech úrovní oficiálna, po členy opozice, bývalé komunisty (kajícníky i nepoučitelné), bývalé disidenty (povýšené do oficiálna či odsunuté k zapomnění), bývalé nekomunistické nedisidenty, řidiče, chodce, hudebníky filharmonie, bývalé návštěvníky divadel přeměněné v  televizní čumitele, čtenáře určitých novin, nečtenáře určitých novin, a především – ostatní novináře. Nelze se pak divit, když český premiér veřejně spílá novinářům nejhnusnějších patvorů, jací kdy chodili po této planetě.

Charakteristiku každého národa – ať už vlastnoručně vymýšlenou nebo viděnou zvenčí – tvoří vždy směsice kladných a záporných vlastností. Jedinou výjimkou jsou Američané, kteří nemají naprosto žádné vlastnoručně vymýšlené záporné vlastnosti. Proto je taky mají všude tolik rádi.
Co vlastnoručně vyrobený image vnímá jako kladné, může se jevit jako záporné při pohledu zvenčí – a naopak. Národy se mohou dokonce i rozštěpit na nesmiřitelné tábory těch, kdo pokládají tentýž charakterový znak jeden jako kladný, druhý jako záporný. I kdyby se Češi neshodli v ničem jiném, jsou podivuhodně jednotní v tom, že se pokládají za tu nejneschopnější a nejzaostalejší bandu na této planetě – jednoho dne – a mimořádně osvícené nositele nejmodernější moudrosti, jen kdyby si svět dal tu práci je vyslechnout – dne druhého. Této půvabné směsi přijdeme víc na chuť, jakmile si všimneme, že ta neschopná banda jsou vždycky všichni ostatní Češi kromě nás, zatímco nositeli moudrosti jsme vždycky my, spíš než všichni ostatní Češi.
Pokud ovšem ti ostatní Češi nejsou neschopní nositelé moudrosti a jako takoví jsou pak trapností a ostudou národa, bez ohledu na to, jak jsou třeba populární v zahraničí.

Francouzovi, Angličanovi a Čechovi se zjeví pohádkový dědeček s nabídkou, že jim splní každému jedno velké tajné přání. Francouz si vzpomene, jak se nedávno setkal s krásnou ženou, která je zasnoubená s jeho bývalým spolužákem. Přeje si s ní strávit jednu jedinou noc, než se stane spolužákovou manželkou. Angličan požádá o přesnou napodobeninu slonovinové dýmky Lorda Brondesburyho, s tím, že Jeho Lordstvu musí původní dýmka zůstat, aby si každý všiml obou. Čech se zmíní nesměle o krásné zdravé dojné koze, kterou vlastní jeho soused. „Chceš mít stejnou?“ ptá se kouzelný dědeček. „To ne, prosím,“ odpoví Čech, „já bych chtěl, aby mu zdechla.“

The post Benjamin Kuras. Češi na vlásku. O povaze české a minulosti, která je někdy jako budoucnost first appeared on Čítárny.

Někomu se to může zdát i nepochopitelné, ale Vlastimil Vondruška prodal přes milion tři sta tisíc knih. Vedle šedesáti (většinou historických) románů napsal několika her a na dvacet knih populárně-naučných, mezi které se řadí kontroverzní Breviář populární anarchie (2017).

V roce 2018 vychází opravdu zajímavé Epištoly o elitách a lidu.
S výjimkou Apendixu ve čtyřech kapitolách Totální vymývání mozků, Hlas lidu už není hlasem božím, Kladivo na dezinformátory a Zatím jsme tolerantní, kacíře ještě neupalujeme (původně publikovaných v říjnu 2015 až únoru 2017 v Mladé frontě DNES) je jádrem svazku pětapadesát Esejů o elitách.

V nich se autor pokusil zanalyzovat odvěkou lidskou potřebu zbožštit si „neomylného“ panovníka, v nichž hledá háčky ve „firemní“ metodě řízení států, v nichž vnímá spíše skepticky konce politických slibů, v nichž věru nemá iluzí o vztahu politik-četba, ale ani o vztahu politik-politolog.

Vlastimil Vondruška upozorňuje, nakolik často stačí zvládnout cizí jazyk (či dva jazyky), aby politickou kariéru udělal i skutečný „padouch“, a po svém mapuje nedozírnou nedohledatelnost plnění slibů v této oblasti. Probírá také specifický styl mlžení a lhaní, sekvence z dějin byrokracie, karatelství a kazatelství v rolích nástrojů moci.

Nijak výrazně se ovšem neopírá do tisku. Ale v kapitole Lasswellova teorie krize mediálních elit připomene ve skutečně extrémní zkratce H. D. Lasswella, který ve dvacátých letech dvacátého století začínal jako analyzátor psychologického vedení válek, aby upozornil, nakolik se vliv některých elit upevňuje zcela cílenou mediální komunikací.
Není sporu, že H. D. Lasswell také obhajoval koncepci mediálního determinismu, kdy společnost ovlivňuje teprve mediální interpretace událostí. Moc médií přirovnal tento politolog k moci, který má roztok vstřikovaný člověku do žil. Jeho vliv jsme nuceni akceptovat stejně jako média, i když nesouhlasíme, a některé elity mohou tímhle prostřednictvím šířit nepravdy. Lasswell také snad až příliš odvážně kladl rovnítko mezi demokracii a propagandu a zastával názor, že elity mají přímo „povinnost“ vést lid, který pak rozhoduje zdánlivě podle svých představ, ale reálně podle přání elit.

V těchto sekvencích se aktuální Vondruškova kniha blíží beletrizovaným rešerším a jakési učebnici.
Zajímavý pak jistě je i autorův náhled na „prubířský kámen“ českého dějepisectví, a totiž husitství, přičemž náhled je okamžitě následován „výkladem“ Vítězného února. Jistěže ne levicovým, ale zjednodušeným. Vondruška se dále pokouší specifikovat i pojem disident a také ví o „Negativismu disidentství“.

Druhou ze dvou klíčových částí svazku je Teorie elit v běhu času.
Tento díl knihy se zaobírá církevní i světskou koncepcí „trojího lidu“, středověkým pojetím rovnosti, machiavellismem, utopiemi (které neuznávaly elity), utopickým socialismem, Karlem Marxem jako „pokryteckým anarchistou“, Friedrichem Nietzschem jako homosexuálem (v podstatě), nacismem, mystikou germánství a rasovou teorií elit, Popperovou „otevřenou společností“ a stručně i celou řadou složitějších koncepcí pohledu na modernitu. Probrány jsou tak i Paretovy „instinktivní“ elity, Moscovy elity, Michelsova „železná“ oligarchie a celý strukturální funkcionalismus ve svém vývoji.

Knihu pak uzavírá „Růženec“ jedenadvaceti glos o údajné i skutečné demagogii, držení zbraní, násilí veřejném i domácím, ideologické zaslepenosti, hnutí Me Too.
(Vondruška je poněkud banálně srovnává s dávnou explozí sopky Krakatoa), o multikulturalismu (jak autor upozorňuje, i při střetu „pouhých“ kultur vítězí ta silnější) či o opozici (podle něj to není pojistka demokracie, ale bezpracného politického života politiků).

Zatímco v úvodu Vlastimil Vondruška zkratkovitě a nepřesně píše, že elity jsou vždy živeny lidem, v prvním z dílů své knihy pojem ELITA přece rozebere důkladněji, aby poukázal i na pseudoelity.

V nejkratším druhém díle Elity dříve a dnes zabrousí až do středověku, který jako vždy adoruje, ale velmi brzy se přenáší ke zcela aktuálnímu pojetí elit. Aplikace některých historických modů na aktuální dění nicméně zcela nefunguje a Vondruškův pohled na současný svět má jistě hodně do sebe, ale je v mnoha případech na diskusi.

Vlastimil Vondruška: Epištoly o elitách a lidu.
Autorská spolupráce Alena Vondrušková. Grafická úprava Marcela Réblová, Doksy. Vydala Moravská Bastei MOBA. Brno 2018. 264 stran

Výpisky z knihy: Vlastimil Vondruška / Epištoly o elitách a lidu

Proměny našich elit.

Chápání elit u nás se za posledních třicet let významně změnilo. V době socialismu byla podle oficiální ideologie domácí společnost na rozdíl od té kapitalistické prosta elitářství. Považovat se za elitu byla maloburžoazní úchylka. Všichni jsme si rovni. Ovšem jak říkával lidový humor, někteří si jsou rovnější. I když tedy elita ideologicky neexistovala, byla komunistická strana předvojem světového proletariátu, a tak de facto elitou byla. Podle toho se chovali někteří její členové, ale především funkcionáři, příslušníci byrokracie a represivních složek. To bylo samozřejmě trnem v oku zbytku společnosti.

A jak už to tak u nás bývá, základem české revolty byl Švejk a lidový humor. Na téma komunistů a elit vznikaly desítky stovky vtipů. Tady je jeden z nich: „Duch Gustáva Husáka se po sto letech vrátí na zem a je zvědavý, jak na něj pamatuje historie. Chodí po ulicích, vyptává se, ale nikdo si na jeho jméno nevzpomíná. Nakonec zajde do knihovny, otevře encyklopedii u písmene H a tam čte: Gustáv Husák – nevýznamný politik éry Karla Gotta.“

Po roce 1989 se nějakou dobu neřešilo, kdo je a není příslušníkem elit. Společnost se dělila mnohem jednodušeji na ty spravedlivé a morálně čisté na jedné straně a na bývalé komunisty a estébáky na straně druhé. To se přiživovalo třeba vydáním Cibulkových seznamů či lustračním zákonem, protože podobné dělení společnosti bylo politicky výhodné.

Prvním zlomem bylo rozštěpení havlovského Občanského fóra, z něhož v roce 1991 vyvedl Václav Klaus tu pragmatičtější část a založil Občanskou demokratickou stranu. Původně jednotná postrevoluční společnost „morálně čistých“ se začala politicky a rovněž společensky diverzifikovat. K tomu přistoupily vlivy ekonomické – restituenti získali majetky, v kuponové privatizaci zbohatli většinou šíbři (často z tábora bývalých komunistů), padly vytunelované banky, začala se likvidovat zemědělská družstva a přicházely nadnárodní firmy, které postupně zadusily nadšení tisíců malých podnikatelů.
Jak říká Mika Waltari v Egypťanu Sinuhetovi: „Nic se vlastně nezměnilo, bohatí dál bohatli a chudí chudli.” To vše změnilo pohled společnosti na to, co je a není elita. Objektivně, ale i v očích lidí.

Majetek už člověka nediskvalifikoval, navzdory postkomunistickým řečem stoupenců socialismu (včetně toho tzv. demokratického) a odborářů, že podnikatelé šmahem kradou. Růst úřadů formoval nové byrokratické elity. K tomu nutno připočítat specifický český fenomén, jímž je neukojená skupina stoupenců Václava Havla, která si dělá morální právo rozhodovat o tom, co je správné, i když ztratila faktickou politickou moc. Stejně tak se začaly mezi elity drát mluvčí aktivistů a nátlakových neziskových organizací, zastupujících často jen sebe a několik kamarádů. Dále komentátoři, novináři a stále narůstající počet politologů z nepřehledného množství fakult a ústavů. A samozřejmě politici, neboť za politika se dnes považuje každý, kdo má nějakou funkci.

Stále více se rozevíraly nůžky mezi tím, co je opravdová elita a co pouhá pseudoelita.
Celý tenhle proces zkomplikoval ještě vstup do Evropské unie, díky němuž se vnímání elit zkombinovalo s tlakem „bruselské vrchnosti“, podle něhož je pro nás rozhodující beztvaré evropanství místo struktur národních. Elitami jsou v první řadě „noví evropští páni“. Možná trochu přeháním, ale ono to tak podle dikce politiků a části médií opravdu vypadá. Jenže přesně tohle jsou do praxe uvedené sociologické modely jednání, které popisuji v jiné části této knihy. V tomto ohledu je však náš rybník menší, než aby se do něj vešly všechny elitní ryby. A tak se hádáme. Ale hlavně, elity se hádají mezi sebou.

The post Vlastimil Vondruška. Vynikající Epištoly o elitách a lidu, o odvěké potřebu zbožštit si „neomylného“ panovníka first appeared on Čítárny.