How are you? Takto a ne jinak začínají telefonní rozhovory nevítaných iniciátorů pokusů prodat životní pojistku, novou střechu, zvelebení trávníku, odlehčení mého konta příspěvkem na nekonečné množství dobrých či méně dobrých účelů. “Proč chcete vědět, jak se mám?” zareaguji, čímž je zmatu. Odpoví, že nerozumí mé otázce – že se to tak jen říká.

Když obdařen tímto bezobsažným oslovením, v Americe ještě nedostatečně aklimatizovaný Evropan bývá celý nesvůj a cítí na otázku pokud možno podrobně odpovědět, čímž ovšem zmate tazatele, který se přece netázal. Občas si na tomto matení pochutnávám slovy “Děkuju za optání. Dnes je mi hůř než včera a líp než zítra.”

Zásluhou splašeného novináře, který nevybral zatáčku ze štěchovického kopce, takže jsme se ocitli ve velmi ošklivém karambolu, teď už několik měsíců chodím na fyzioterapii. Pozoruji tam okolní, podobně pošramocenou klientelu, jak při příchodu na prázdný pozdrav automaticky a neméně prázdně ujistí “I am fine – just fine.” Jestliže jsou fajn, proč tam tedy lezou, podivuje se tvor, který slova bere příliš doslovně.

Češi to mají jednodušší. Na takové “Jak se máte?” odpovědí standardním “Stojí to za hovno.” Načež z fekálního pesimisty třeba vyleze, že si právě pořídil nový byt, auto, novou manželku či milenku, v zaměstnání povýšil a čím víc vydělává, tím míň dělá – nicméně stále život hodnoty lejna.

Všeobecně panující blbou náladu potvrzují výzkumy veřejného mínění, jeden za druhým.  Polovina českého národa již nevidí rozdíl mezi dobou sametovou a bývalou znormalizovanou, už by i dala přednost dřívějšímu životu v kleci. Z nich další téměř polovina míní komunisty volit, aby měli příležitost takovou klec znovu instalovat. A přitom dle průzkumu z ledna 1999, velká většina – 92 procent občanů – je spokojena žít ve své vlasti. Jak se v tom pak vyznat? Třeba vůbec nejde o protiklad: může to být vyjádření přednosti pro chomout, klec, ale tu naši, dobře známou, zabydlenou.

Zopakujme banální samozřejmost, že nejen chlebem či kaviárem živ je člověk. K čemu jsou miliony dolarů, hora zlata, chorému, umírajícímu starci? Jak měřit štěstí, satisfakci, uspokojení z života, jeho smyslu, kde vzít ten správný metr na tzv.quality of life? Před lety jako kantor, trávící v učebně šest hodin týdně, jsem porovnával s kariérou českého kamaráda, značně víc si vydělávajícího soukromého podnikatele s týdnem šedesátihodinovým. Velesnadno jsme se shodli, kdo z nás dvou si žije kvalitněji. V USA pravidelně uveřejňují tabulky v hodnocení okresů a měst, od těch nejvíce až po nejméně žádoucí. Kritérií je celá řada: čistý vzduch, zaměstnanost, kvalita zdravotnictví a školství, kultura, kriminalita, životnost, úmrtnost, průměrný příjem na hlavu.

Jakožto čerstvý americký penzista teď beru víc peněz než kdy dřív. Kvůli tomu přece nebudu jásat, ale natolik praktický snad jsem, abych si uvědomil, že lépe je finanční starosti nemít než mít. Kupa peněz nemůže zaručit pohodu jak jedinci, tak celému národu. Příklad: nejvyšší per capita příjem není ve Švýcarsku či  Abu Dhabi, ale v republičce Nauru, v Pacifiku na rovníku, korálový ostrůvek  (21 čtver.km), 5.000 obyvatel. Zásluhou fosfátu, který dolují gastarbeiteři, domorodci mají zajištěno celoživotní pohodlí, žádné daně, vše zadarmo a značná finanční pomlázka rok co rok. Nejvyšší příjem však neznamená nejvyšší životní úroveň, onu quality of life. Lid vlastní luxusní limuziny na jen obtížně sjízdné silnici. Má videa, věže, luxusní sterea, ale též nepravidelnou dodávku elektrického proudu.  Všechna potrava včetně vody jsou z dovozu a výsledkem je dying of wealth – smrt z bohatství. Domorodci už dávno skončili se zemědělstvím, tradiční způsob obživy – čerstvé ryby a zelenina – nahradily dovezené konzervy a pivo, záplavy piva. Národ postihla rekordní obezita, cukrovka, slepota, dna, rakovina, vysoký krevní tlak a vysoká sebevražednost.
Závěrečný účet: muži se průměrně dožívají 50, ženy 55 let.

Ostrov Srí Lanka v Indickém oceánu: poprvé jsem tam byl, když se ještě jmenoval Cejlon, tehdy dosud nepostižený občanskou válkou, etnickým konfliktem Sinhálců a Tamilů, trvajícím dodnes. Hodně jsem si povídal s domorodci, prolézal jejich chatrče, porovnával jejich kvalitu života a došel k závěru, že byla vyšší než v leckterých mohamedánských končinách, nasáklých ropou, s per capita desetkrát vyšším příjmem.

Vládce v himalajském království Bhutanu nedávno oznámil svým poddaným, že přechod ze středověku do nynější moderní doby se nebude měřit vulgární materiální produktivitou (GNP – Gross Nationl Product), ale “národním štěstím” (GNH – Gross National Happiness). Jak ale měřit a vážit, kolik započítat kriterií – od blahovůle státu, svobody, tolerance, po množství věznic, vězňů či nočních můr a žaludečních vředů těch nezavřených?

Evropská unie se otázkou subjektivních pocitů takové pohody či nepohody zabývá už desetiletí. V roce 2000 vyšla kniha s titulem Subjective Well-Being Across Culture, výsledek srovnávacího výzkumu, jemuž se věnovali autoři Ronald Inglehart z univerzity v Michiganu, a Hans-Dieter Klingeman z vědeckého centra v Berlíně.
Od roku 1981 začali dávat dohromady tým expertů, analyzujících celkem 65 zemí. The New York Times uvádějí (19.září 1999) některé podrobnosti. Že například výše příjmu hraje důležitější roli v začátcích ekonomického rozvoje než tomu je v pozdějších, již úspěšných fázích.  Překvapivější zjištění se týkají evropského kontinentu, na jehož zachmuřelém severu je víc spokojenosti, pohody než na slunném jihu. Onen subjektivní pocit well-being je nejsilnější ve skandinávských zemích (Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Island) spolu s Holandskem, Švýcarskem a Irskem, zemí se zřetelně nižší životní úrovní.
Nižší míra pohody převládá v Německu, Francii a Itálii. Tuto jen “mírnou, průměrnou spokojenost” (moderately content) sdílejí Američané a Kanaďané. Studie potvrzuje velkou vzdálenost mezi pocity životního uspokojení ve stabilních demokraciích na rozdíl od společností v autoritářských režimech – a také režimech postkomunistických, v nichž se demokracie, slušnost a tolerance teprve začínají zabydlovat. Získaná data potvrzují závěr o tristním stavu ruské společnosti, jež se ocitla úplně na dně – ještě níž než Nigérie a Bangladeš.

Tento nezáviděníhodný stav mysli ale také charakterizuje iberský, přece jenom k západní Evropě počítaný svět.
V Portugalsku úzkost, bolest, utrpení, tragédie jsou pojímány jako integrální záležitost celoživotní zkušenosti. Melancholie sice dovede kořenit duši, může být potentním impulsem ke značným výkonům v literatuře, v hudbě, ale národu se tím příliš štěstí nedodá. Antonio Monteiro, reprezentant Portugalska u OSN, vysvětluje, že národní hudba fado též znamená úděl, osud (z latinského fatum, předpokládám), že nejčastěji používaným slovem v portugalštině je saudade – vyjádření pocitu, že v životě cosi chybí, ale člověk si na takový pocit jaksi zvykne a naučí se s ním koexistovat. “Jen se někoho na ulici zeptejte How are you? Nikdo vám neodpoví, že je fajn, že je šťastný – nikdo. Portugalci už takoví jsou,” pravil.
A že by Češi rovněž byli? Třeba se někdo pustí do bádání, zda Češi kromě kořenů keltských nemají i tyto iberské.

Za hluboké normalizace jsem četl odpověď amerického kapitalisty na otázku, jak se mu jeví stav věcí v tehdejší ČSSR. “Tak jak vy tady pracujete, si žijete báječně,” zhodnotil. Proto víc než metafyzika by nám mohla posloužit matematika pro začátečníky: rovnice, v níž spokojenost se rovná realitě, dělené jejím očekáváním. Cinkatelé klíčů předpokládali úsvit příliš náhlých sametových zázraků.

Více: http://www.otaulc.com

The post Ota Ulč: Spokojenost v životě se rovná realitě dělené jejím očekáváním first appeared on Čítárny.

Koncem 60. let se televizní producentka Joan Gantzová Cooneyová rozhodla, že rozpoutá epidemii. Jejím cílem byly tříleté, čtyřleté a pětileté děti, nositelem nákazy byla televize a „virus”, který chtěla šířit, byla gramotnost.

Pořad Sezamová ulic měl trvat hodinu a měl se vysílat pětkrát týdně.
Autoři vkládali naděje v to, že by se tato hodina, pokud bude dost nakažlivá, mohla stát vzdělávacím bodem zlomu. Dětem ze znevýhodněných rodin by v prvních třídách školní docházky pomohla vyrovnat ztrátu, hodnoty učení by se od malých diváků šířily a nakazily by i rodiče a ostatní děti, které by se nedívaly, a dopad pořadu by přetrvával dlouho poté, kdy by se děti dívat přestaly. Cooneyová by pravděpodobně nepopsala své cíle přesně těmito pojmy a slovy, ale v podstatě chtěla existující epidemii chudoby a negramotnosti přemoci epidemií učení.

Byla to ze všech úhlů pohledu odvážná myšlenka.
Televize je vynikající prostředek na to, jak zasáhnout snadno a levně mnoho lidí, neboť je baví a okouzluje.
Ale není to právě médium způsobilé vzdělávat. Harvardský psycholog Gerard Lesser, který se na vzniku Sezamové ulice spolupodílel, říká, že když ho Cooneyová poprvé k tomuto projektu přizvala, byl skeptický.

Vždy jsem zastával názor, že je třeba přizpůsobovat to, co učíte, vědomostem, které o dítěti máte,” říká. „Musíte se pokusit najít jeho silná místa a orientovat se na ně, musíte se snažit pochopit jeho slabá místa, abyste se jim mohli vyhnout. A pak se musíte pokusit učit dítě podle jeho individuálního profilu…
Televize pro tohle nemá potenciál, nemá tyto možnosti.
Dobré učení je interaktivní a zabývá se každým dítětem individuálně.
Využívá všechny smysly, reaguje na dítě.
Televize je ale jen tupá mluvící bedna.
Děti, které mají při experimentech přečíst kus textu a pak jsou z něj testovány, dosáhnou vždy lepších výsledků než děti, které se dívaly na video na totéž téma.
Pedagogičtí odborníci charakterizují televizi jako médium „s nízkou účastí”.

Televize je jako chřipková nákaza, která se dokáže přehnat nějakou oblastí jako blesk, ale způsobí jen trochu kašle a rýmy a za den je pryč.

Ale Cooneyová, Lesser a třetí partner, Lloyd Morrisett z Markleovy nadace v New Yorku, se to přesto rozhodli zkusit a získali jedny z nejlepších tvůrců té doby.
Na učení čísel si vypůjčili metody z televizních reklam, pro učení abecedy využili techniky animovaných filmů pro děti.
Angažovali celebrity, aby zpívaly, tančily a hrály v zábavných scénkách, které malé diváky poučovaly o hodnotách spolupráce a o jejich vlastních citech. Sezamová ulice mířila výš, byla výsledkem daleko většího úsilí než kterýkoli dosavadní dětský pořad a stalo se něco úžasného – uspěla. Kdykoli byla zkoumána její vzdělávací hodnota – a Sezamovd ulice byla podrobena takovému akademickému zkoumání jak žádný jiný dětský pořad předtím – téměř pokaždé se prokázalo, že u diváků zvyšuje schopnost číst a učit se.

Málokterý pedagog nebo dětský psycholog pochybuje o tom, že pořad dokázal rozšířit své nakažlivé poselství daleko mimo rodiny dětí, které ho pravidelně sledovaly.
Tvůrcům Sezamoové ulice se podařilo dosáhnout čehosi mimořádného a příběh o tom, jak toho dosáhli, je vynikající ilustrací druhého z pravidel bodu zlomu, faktoru chytlavosti. Objevili, že stačí nepatrné, ale klíčové změny v tom, jak budou předškolákům předkládat myšlenky, a ty pak dokáží překonat slabiny televize jako výukového nástroje, přičemž to, co chtějí sdělit, si děti budou pamatovat.

Sezamová ulice uspěla, protože přišla na to, jak to udělat, aby byla televize chytlavá.

Z knihy: Malcolm Gladwell / Bod zlomu / Vydal Dokořán
{youtube}6HC9rGjy_Wc{/youtube}

The post Společnost a bod zlomu. Televize jako nebezpečný vir. Jak se spouští skutečné vzdělávání first appeared on Čítárny.

Velmi čtivý a mimořádně zajímavý bestseller Elementární částice (1998), vynesl francouzskému autorovi, žijícímu v Irsku, celosvětový ohlas. Uprostřed současné nevýrazné literatury působí. Na pozadí neradostného příběhu dvou nevlastních bratrů, suchého vědce neschopného milovat Michela a sexuálního štvance Bruna, Houellebecq rozvíjí témata samoty, neporozumění, neschopnosti lásky, prázdnoty života, odcizeného sexu.

Houellebecq v knize rozvíjí témata, která rozpracoval již v prvotině Rozšíření bitevního pole (česky 2004) a to degeneraci mravů v Západní Evropě, kde „pocity lásky, něhy a lidské pospolitosti do značné míry zmizely“. Za střídání pronikavých analýz a klasických románových pasáží se pokouší o jakýsi všeobjímající historický průzkum vývoje mravů a důvodů současného individualismu, vedoucí k poněkud vědeckofantastickému vyústění, v němž oba hlavní protagonisté zastávají, každý svým způsobem, nezaměnitelnou roli. Pokus o „totální“ román konce století.

Michel Houellebecq (nar. 1958 na ostrově Réunion)
je nejvýraznější postava francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských autorů. Vystudoval zemědělskou univerzitu, krátce pracoval jako počítačový technik ve francouzském parlamentu. Rozvod s první ženou neunesl a byl hospitalizován na psychiatrii. Nyní žije v Irsku blízko Corku. Je také velmi zajímavý fotograf. Jeho poslední fotokniha je z Lanzarote.

{youtube}QrTkz8sFNRs{/youtube}

Michel Houellebecq | Elementární částice

Ukázky z knihy:     

Když se vrátil do kuchyně, uvědomil si, že víra ve svobodnou a rozumnou určenost lidského jednání, která je přirozeným základem demokracie, přesněji řečeno ve svobodnou a rozumnou určenost jejich individuálních politických rozhodnutí, je pravděpodobně výsledkem záměny svobody a nepředvídatelnosti. Turbulence vodního toku v blízkosti mostního pilíře jsou strukturálně nepředvídatelné, kvůli tomu by však nikoho nenapadlo označit je za svobodné.

Celé roky roky se na mě syn obracel a žádal mou lásku; byl jsem v depresi, nespokojený se životem, a odmítal jsem ho – dokud mi nebude líp. Tehdy jsem nevěděl, jak budou ty roky krátké. Od sedmi do dvanácti let je dítě nádherná bytost, hodná, rozumná a otevřená. Má všechno srovnané, žije radostně. Je plné lásky a samo se spokojuje s láskou, jakou mu kdo poskytne. Potom se všechno pokazí. Všechno se nenapravitelně zkazí.

Připomínáš mi sociology, podle kterých je kult mládí přechodná móda, co se objevila v padesátých letech, vrcholu dosáhla v osmdesátých atd. Ve skutečnosti člověka děsila smrt vždycky, nikdy nedokázal uvažovat o vlastním zmizení ani úpadku bez hrůzy. Ze všech pozemských statků je fyzické mládí evidentně nejcennější, a my dnes v jiné než pozemské statky nevěříme.

The post Elementární částice. Michel Houellebecq a jeho skvělý román o degeneraci mravů v Západní Evropě first appeared on Čítárny.

Fursov. Podle zatím známých údajů se se zemědělství rozvíj téměř 10 tisíc let. Jeden z hlavních faktorů rozvoje byl fakt, že někde mezi 10 a 12 tisíci lety zmizela v Atlantském oceánu bariéra Golfského proudu a Golfský proud zamířil do západní Evropy. Dlouhé léto Starého světa vytvořilo podmínky pro zemědělství.
Australský geolog Gordon Childe nazval toto období “neolitická revoluce”, což rozhodně není přesný, ale bohužel je ustálený termín.

Průměrné tempo ekonomického růstu, obecné, i nejproduktivnější zemědělské ekonomiky nepřesáhlo 0,2-0,4 %. To znamená, že ekonomický vývoj postupoval podle asymptoty, nic se nezměnilo.

Omezovačem růstu byly přirozeně zdroje nebo, jak řekl Karel Marx, přírodní výrobní síly, a jakmile obyvatelstvo konkrétní společnosti překročilo práh možností přírodních výrobních sil, byl zapnut mechanismus krizové samoregulace.

Formy krizové samoregulace probíhaly:
Buď kolonizací, část obyvatelstva se odstěhovala a vytvořila kolonii.
Tak třeba Řekové a jiné národy postupně kolonizovali Středomoří po celá staletí.
Nebo úřady zavedly přísná opatření, které rapidně omezila spotřebu 90 % populace.
V Číně to dělali velmi rádi. To často vedlo k povstáním. Například povstání Rudých obočí a povstání v horách Lü-lin po reformách Wang Manga (45 př. n. l. – 6. října 23). Takové povstání odřízlo krvavou cestou demografický hrb – a dějiny byly jakoby znovu zahájeny.
Nomádské kmeny zase využívaly slabosti zemědělské společnosti, napadli, vyvraždili část populace a usedli jako nová dynastie.
To byl častý případ v arabském světě, i v Číně, protože tam bylo několik dynastií kočovného původu. Poslední dynastií Čching byli polonomádi Mandžuové. (1636–1912)

Existovaly však také mírumilovné samoregulace asymptotických společností.
Například neustálé a institucionalizované tvrdé potlačování heilotů ze strany Sparťanů, omezování jejich počtu a míry jejich spotřeby. (heilóti byla skupina nesvobodných obyvatel z Lakónie a Messénie, části Sparty)
Poněkud dokonalejší byly kastovní systémy „předkolumbovské“ Ameriky a řada společností v Oceánii.
Nejrozvinutější formou je samozřejmě Indie, i když systém kasty a varny není pouze indická záležitost. V Indii byl systém nejrozvinutější, bylo tam sice cca 1000 kast, ale byly tam 4 základní varny.
Varna je společenský stav v kastovním systému rozdělení obyvatelstva Indie, cca od roku 1500 př. n. l.
Bráhmani – nejvyšší vrstva – kněží s privilegovaným postavením ve společnosti
Kšatrijové – kasta bojovníků, panovníků, kteří měli v rukou světskou moc
Vaišjové – kasta obchodníků a statkářů
Šúdrové – nejnižší vrstva – řemeslníci, rolníci, chovatelé dobytka.
Později přibyli Nedotknutelní, nazývaní Páriové.

Džáti neboli kasta je podskupinou varny.
Každý hinduista se narodí do jedné z tisíců společenských skupin – džáti. Předpokládá se, že hinduisté se do určité kasty rodí na základě své minulé karmy.
V kastovně-varnských společnostech se jakýkoli sociální protest velmi rychle změnil v mezikastové konfrontace a nenabyl žádného výrazného rozsahu. A systém fungoval tak úspěšně, že kastovní systém implicitně reprodukovali i jeho odpůrci.

Takový systém i za koloniální Indie, na rozdíl od Číny, obecně rolnická povstání prakticky nezná.
Zatímco v Číně vedla rolnická povstání někdy ke změně dynastií.
Například bohatý rolník Liu Bang se stal zakladatelem dynastie Han, který svrhl dynastii Čchin, která byla v letech 221–206 př. n. l. první císařskou dynastií vládnoucí sjednocené Číně. Byl tak založený centralizovaný byrokratický stát, který s určitými přestávkami trval až do pádu císařství v roce 1912.

Pokud jde o otroctví athénského a římského typu a klasický feudalismus, byly mnohem méně stabilní než asijské asymptotické formy.
Otrokářští politici se museli sjednotit v říše, řešit problémy posílením represivního aparátu.

Feudalismus také poměrně rychle vyčerpal svůj potenciál a během krize dlouhého 16. století se buď vrátil k archaickým formám, jde o druhé vydání nevolnictví, nebo se vrhl do kapitalismu.
A pak na základě kapitalismu, jako prozatímní formy agrárních vztahů, pak proběhla průmyslová revoluce.

Počátkem 15. století skončil v Evropě středověk a začaly časy italské renesance, kdy bankéři severoitalských obchodních republik dosadili svá stvoření na papežský růn a brilantně zakryli krvavý politický chaos a zkaženost.
To způsobilo vzestup tzv. italského humanismu a německé reakce reformace s více než sto lety náboženských válek, které zničily Svatou říši římskou.
A byla to porážka křižáků, morová epidemie a expanze Osmané, kteří dali impuls renesanci, reformaci a novověku – počátek moderní Evropy a celé západní progresivní civilizace od novověku, která trvala asi 360 let a prošla třemi fázemi:
– raný, střední a pozdní novověk.

Pokud geneze kapitalismu skončila v polovině 17. století, raný kapitalismus, manufaktura – do konce 18. století, do 80. let 18. století, pak se vše děje velmi rychle.
Jak poznamenal slavný ekonom Douglas North, „kdyby muž z Athén nebo starověký Říman v roce 1750 skončil v Evropě, pak by mu bylo jasné všechno kromě střelných zbraní, ale kdyby se dostal do Evropy v roce 1850, tento svět by byl už by pro něj bylo naprosto cizí a nepochopitelný.

Od 80. let 18. století skutečně západní, především britská, ekonomika učinila silný průlom a posunula se od asymptoty (přibližování) k exponentu (umocňování)
A exponent setrvačností vydržel až do konce dvacátého století a trvá dodnes, ale slábne. Světová ekonomika, především její současná vlajková loď, americká, se totiž těsně přiblížila asymptotickým 0,2 %.

Proč mohl vzniknout kapitalistický systém?
První věc, která vás upoutá je průmyslová revoluce. Je pravda, že průmyslová revoluce se mohla odehrát pouze ve společnosti, která z hlediska struktury vlastnictví, zejména půdy, přítomnosti určité úrovně bohatství, zájmů vládnoucí třídy, orientace na moře, obchod, sociokulturní charakteristiky, byla skutečně připravena na průmyslovou revoluci a pracoval v jeho směru.
Anglie byla taková společnost, od poloviny 17. století, v 80. letech 18. století jen nabrala na síle.

Exponenciální růst kapitalismu se stal soběstačným a zahrnoval celý severoatlantický svět.
Byl hlavně zaměřen na moře, ne na pevninu, jako euroasijské říše kontinentálního typu, ale na moře a na obchod.
Hlavní faktory růstu byly:
Rozmístění průmyslové revoluce, mimořádná koloniální expanze, prudký nárůst vykořisťování pomocí sociální nerovnosti, silná akumulace kapitálu.
Jak poznamenává Jevgenij Balatskij, tok technologických inovací konce 18. a první poloviny 19. století vedl ke zvýšení poměru kapitálu a práce ve výrobě a ke zvýšení produktivity práce.

Proto tempo ekonomického růstu převyšovalo tempo růstu populace.
Malthus o tom napsal knihu. Je o pasti, která se stala známou jako malthusiánská past.
Britové a s nimi Západ z ní právě vyskočili nejen díky technickým inovacím, jak říkají obhájci kapitalismu, ale také díky celé řadě sociálně represivních opatření.
Takže je zřejmé, že průmyslová revoluce měla svou stinnou stránku.

Tato opatření měla za cíl neutralizovat odvrácenou, stínovou, stranu technického a ekonomického pokroku, zejména během prvních 100 let. co to je?
Balatskij uvádí následující opatření:

1. Odstranění části populace prostřednictvím rozšířeného používání trestu smrti v XVIII-XIX století. Nejprve dodám, že hlavně ve Velké Británii, protože ve Francii a Německu prostě nebyly tak kruté zákony jako ve Velké Británii v 18. století.

2. Likvidace části populace kvůli růstu kriminality, zejména ve viktoriánské Anglii.

3. Zrychlené vymírání populace, nemoci, hlad, přelidnění měst, export odsouzených zločinců do Austrálie.
Mimochodem spolu s kriminálníky odplouvaly i prostitutky, které pak s kriminálníky vytvářely rodiny a základ nového australského společenství.
V koloniích a polokoloniích hovoříme o vyhlazování celých etnických skupin, následuje často rozsáhlá alkoholová a lékařská neutralizace.

4. Známá je tzv. narkotizace Číňanů. Na tom mimochodem vydělala opravdu velké peníze anglická královská rodina v 19. století a také aristokratické finanční rodiny spojené s Východoindickou společností. To je to, co americký aktivita Lyndon LaRouche (1922 – 2019) nazval „Dope, Inc: Britain’s Opium War”.
Dope, Inc. je kniha poprvé publikovaná LaRouchem v roce 1978, s podtitulem „Britská opiová válka proti světu“ obsahuje přetisky studie z časopisu Executive Intelligence Review , analyzující rozsah a velikost mezinárodního nelegálního obchodu s drogami známého jako Dope, Inc. .
Poslední vydání začíná LaRouchem navrženou nadnárodní strategií z roku 1985 proti obchodu s drogami na západní polokouli, která byla představena v Mexico City v roce 1985, ale nikdy nebyla údajně implementována. Rovněž hodnotí drogové války vedené USA z Afghánistánu proti Rusku a dnešní Evropě.

Book https://www.amazon.com/Dope-Inc-Britains-Opium-Against/dp/1615772847

Tato antisociální a protilidská opatření umožnila kapitálovému systému oddálit pokles na dlouhou dobu.
Jenže Gaussova křivka běží a nic není navždy.

Andrej Fursov 1.8. 2023,
Překlad a doplnění / redakce Čítárny.com

The post Fursov. Jak fungují mechanismy pádů a vzestupů civilizací v lidské historii nám známé first appeared on Čítárny.

Šokující, srdceryvné příběhy z anglických městských ghett, jež napsal literárně talentovaný vězeňský lékař a psychiatr, jsou především obžalobou levicového liberalismu a multikulturní ideologie intelektuálů. Těm se totiž podařilo přesvědčit tzv. spodinu společnosti, že je především obětí nespravedlivých společenských podmínek, ze nezodpovídá za svůj život a ze je naprosto bez šancí.

Tolerantní postoje k deviantnímu chování a ke zločinu odsuzují ty nejzranitelnější ( děti a ženy) k životu v gangsterském prostředí násilí, drog a každodenní hrůzy.
Ohromná mašinerie sociální pomoci nevede k soběstačnosti ani neumožňuje únik z ghetta. Ideologická představa, že z bídy neexistuje osobní východisko, pouze sociální dávky, tak vytvořila velké patogenní společenství (24 % mladistvých neumí v Británii číst ani psát), které se paradoxně opravdu stalo obětí systému a žije v sebeklamu neviny, bezmoci a beznaděje.
Nechť se tento dramatický a strhující zápis strašlivé skutečnosti stane pro nás varovným mementem.

Theodore Dalrymple / Ztraceni v ghetu / Z anglického originálu přeložil Ondřej Novák / Nakladatelství LEDA, 2011

Ukázky z knihy…

Jako vězeňský lékař trávím sice velkou většinu svého profesionálního života na dně společnosti, ovšem díky svému psaní mám přístup i do společnosti literární. To, jak tato společnost samolibě přehlíží sociální katastrofu, k níž došlo v nejnižších vrstvách, mě děsí neméně než katastrofa sama. Ještě nikdy se tak strašlivá lhostejnost neskrývala za soucitem, ještě nikdy neexistovala taková záměrná slepota. Je to, jako kdyby se pragmatičtí Angličané změnili v národ náměsíčníků.

Je chybou domnívat se, že všichni lidé, nebo přinejmenším všichni Angličané, chtějí být svobodní. Naopak, pokud svoboda znamená zároveň zodpovědnost, pak ji mnozí lidé nechtějí – ani co by se za nehet vešlo. Ochotně by vyměnili svou svobodu za skromný (byť iluzorní) pocit bezpečí. Dokonce i ti, kteří o sobě tvrdí, že si svobody nesmírně váží, nemají zrovna nej větší radost, aby uznali následky svého jednání. Cílem milionů lidí je dělat si, co se jim zachce, a nechat za své činy pykat jiné.

George Orwell napsal, že základní povinností novodobého intelektuála by měla být obhajoba samozřejmostí a neustálý boj proti „malým smrdutým ideologiím…, které zápasí o naši duši”. Orwell tím mínil totalitní ideologie, které oslňovaly inteligenci jeho doby a bránily jí vidět zřejmé a evidentní pravdy o společnosti. Jeho napomenutí platí i dnes, přestože fašismu a komunismu už dávno odzvonilo. Zánik totality totiž zdaleka nevedl k upřímnému a čestnému hodnocení reality, ale pouze rozmnožil ideologické brýle, jimiž lidé pohlížejí na svět. Jestliže platí, že lidstvo, jak to vyjádřil T. S. Eliot, nesnese příliš mnoho pravdy, očividně dokáže snášet jakékoli množství nepravd.

Cenzura, jíž intelektuálové zakrývají pravdu, a to i před sebou, stojí proto za prozkoumání a musíme se ptát, proč tak vlastně činí.
Nejprve je tu fenomén vědomého popírání reality.
Za druhé, žongluje se s tendenční ahistorickou analogií neboli jakýmkoli precedentem.
Za třetí, jakmile jsou fakta pod tíhou nevyvratitelných důkazů konečně přijata, je popřen nebo překroucen jejich morální význam.

Jeden producent televize BBC mi nedávno nastínil, jak takové liberální zapírání může probíhat.
Jeho kolegové, sdělil mi, ho považují za nekonformního, za rytíře bojujícího s větrnými mlýny a možná téměř za blázna. A jak že se projevuje to jeho bláznovství? Chtěl, aby BBC natočila nepřikrášlené dokumenty o životě ve spodní třetině společnosti, o masové (a vzrůstající) negramotnosti, o masovém (a narůstajícím) nemanželském původu dětí, o rodinách s jediným rodičem, o masovém (a narůstajícím) chuligánství, násilí, bezpráví, narkomanii, závislosti na sociálních dávkách a beznaději.
Chtěl, aby si lidé uvědomili, co se u nich za rohem vlastně odehrává. Doufal, že upozorní na devastující účinky fragmentace, lépe řečeno, atomizace rodiny, již liberální legislativa, sociální inženýrství a neblahé změny v kulturním vnímání od konce 50. let 20. století tak silně podporují.
Jeho nadřízení v BBC přivítali jeho návrhy blahosklonně.
Nejprve ovšem popřeli fakta. Když přišel s nevyvratitelnými důkazy o existenci zmíněných jevů, obvinili ho z amorálního šíření paniky.
Když dokázal, že jevy, na něž fakta poukazují, jsou vážné a že se rychle šíří celou společností, sdělili mu, že se s tím nedá nic dělat, protože jde o nevyhnutelnou součást moderního života. Když namítl, že jsou výsledkem záměrné politiky, chtěli vědět, jestli touží po návratu starých špatných časů, kdy rozhádaní manželé byli nuceni žít spolu.
A když na to odvětil, že co se napáchalo, lze rovněž alespoň zčásti opravit, vytasili nakonec svůj trumf.
Na tak nezajímavé téma nemá smysl něco natáčet.
Britskou veřejnost přece nebude nikdo rušit při její neoblomné náměsíčné chůzi ke společenské katastrofě, před níž ji její křehká ekonomická prosperita zcela jistě neuchrání.

The post Ztraceni v ghettu. Lékař Theodore Dalrymple s nekompromisním obrazem městských ghet first appeared on Čítárny.

Proč vlastně lidé souhlasí se svým vlastním zotročením? Proč na ně přistupují? Proč dobrovolně, ba ochotně slouží? Proč poslouchají a podporují arogantní vládu, která ve společnosti prosazuje pouze ekonomické zájmy silných firem a ne sociální zájmy společnosti? Proč si sami vytváří své vlastní tyrany? Proč si volí své neštěstí?

Jak je možné, že lidé bojují za své zotročení jako za svou spásu?
A jak se mohou (tedy jak se my můžeme) vymanit z okovů oné masochistické slasti, z okovů, které nás dnes možná svírají ještě pevněji než v době vzniku La Boétieho Rozpravy o dobrovolném otroctví?

Výjimečně prozíravý, ba prorocký text napsaný před téměř pěti sty lety.
Kniha přináší pronikavou úvahu s nadčasovou platností o podstatě tyranské vlády a poddanství. Její autor, jenž je nejvíce znám jako blízký přítel proslulého francouzského esejisty Michela de Montaigne, jako první myslitel v dějinách evropského myšlení obraci naruby tradiční představu o vztahu mezi vládcem a ovládaným, mezi pánem a rabem.
Nezaměřuje se totiž na analýzu moci, mocenského aparátu, nýbrž vychází z vůle pokořeného, z jeho chtění: ovládaný není pasivní obětí v rukou despotického tyrana, nýbrž sám chce být ovládán.

Rozprava o dobrovolném otroctví vznikla roku 1549 a v tištěné formě vyšla poprvé v roce 1576.
Rozprava o dobrovolném otroctví | Étienne de La Boétie | Vydal Rybka Pub., 2011

Ukázky z knihy:

„Jak je možné, že tolik lidí, městeček, měst a národů častokrát snáší vládu jediného tyrana, jenž se nemůže prokázat jinou mocí než tou, kterou mu sami tito lidé svěřili; jenž jim může škodit pouze do té míry, jakou jsou oni sami ochotni strpět; jenž jim může ubližovat pouze v případě, že oni sami se mu raději podřídí, než aby se mu protivili. Zajisté je to věc vskutku zvláštní, a přitom tak běžná, že by nad tím měl člověk spíše smutnit nežli žasnout – miliony milionů lidí bídně posluhují a ohýbají hřbet nikoli proto, že by je k tomu donutila síla větší než oni, nýbrž pouze a jedině proto, že je patrně okouzlilo a zmámilo jméno jednoho, jehož se nemusí ale bát, protože je sám, ani ho nemusí milovat, protože s nimi zachází nelidsky a krutě.“

„Co vede všechny tyto lidi k tomu, aby se nechávali okrádat, zbídačovat a týrat?… Co je to za obludnou nectnost, když si ani nezaslouží být zvána zbabělostí, když pro ni ani nelze najít dosti ošklivé jméno, když sama příroda popírá, že ji kdy stvořila, a jazyk se ji zdráhá pojmenovat?“

„Kde by [tyran] vzal tolika očí, jimiž vás špehuje, kdybyste mu je neposkytli vy sami? Jak by nabyl tolika rukou, jimiž vás ubíjí, kdyby si je nebral přímo od vás? A odkud má nohy, kterými zadupává vaše města do země, když ne od vás? Cožpak vás ovládá ještě nějakou jinou mocí než tou, kterou jste mu vy sami svěřili?“

Řekli o knize:

„Originalita – a troufalost – Rozpravy spočívá v tom, že její autor otázku otroctví zkoumá „zezdola“, tedy že vychází z vůle pokořeného, z jeho chtění, nikoli „seshora“, tedy z perspektivy moci, jak to učinil nedlouho před ním Machiavelli. Prvotní je totiž vůle otroka.“
Jacques Felician

„…Toto dílo je mikrokosmem revoluce… Zvěstuje to, co v později prohlásí Godwin, Stirner, Proudhon, Bakunin a Tolstoj: Je to ve vás, nikoli někde vně, vy sami tím jste. Lidé by neměli být svázáni vládou, nýbrž jako bratři spojeni. Bez vlády – v an-archii.“
Gustav Landauer (z knihy Revoluce, 1907)

„Situaci utiskovaných nemůžeme srovnávat se situací, kdy silnější přímým násilím omezují slabšího, nebo většina ovládá menšinu. Ve skutečnosti menšina utlačuje většinu, a to pomocí klamu, který kdysi dávno vymysleli a rozšířili chytří lidé – na základě tohoto klamu se lidé kvůli malicherných výhodám připravují navzájem o výhody veliké, jako je svoboda, a vystavují se bolestnému trápení. Původ tohoto klamu objevil a popsal před čtyřmi sty lety francouzský spisovatel Étienne de La Boétie ve své Rozpravě o dobrovolném otroctví.“
L.N. Tolstoj

„La Boétieho Rozprava nabízí protilék na neduhy hédonistické etiky pozdního kapitalismu.“
Radovan Baroš

The post Nadčasová Rozprava o dobrovolném otroctví vznikla v roce 1549 a je dnes mimořádně aktuální first appeared on Čítárny.

 Když se podíváme z okna, vidí oko jen barevné skvrny, až mozek těm skvrnám přiřadí nějaké pojmy, obrazy: tohle je strom, tohle obloha, tamto letící pták, a potom, tohle je javor, dub, bříza, čáp, vlaštovka, to už je otázka znalostí a zkušeností. Někdo dokáže uvidět jen stromy, jiný i celý les. Pokud přístroj není naladěn na správnou frekvenci a nefunguje mu ten správný systém kódování, respektive dekódování, tak přestože je vysílán signál, který může dekódovat jako barevný obraz se zvukem, bude mu mozek přehrávat jen černobílý obraz, místy bude vypadávat zvuk, nebo se na tu frekvenci nedokáže naladit vůbec.

To je o tom, že znalosti znamenají moc, a tuto moc musíme neustále brát do svých rukou.
Pokud se odmítneme těm kódům naučit, pokud budeme odmítat samotnou jejich existenci, nikdy tu samozvanou „elitu“ neporazíme. Společnost je složitý sociální supersystém, aby se v něm člověk dokázal orientovat, chodí mimo jiné i do školy, kde by se tomu měl naučit. Pokud mu škola ty správné kódy/znalosti neposkytne, bude neustále v nevýhodě oproti těm, kteří takové kódy obdrží.
Navíc má „elita“ silnou zdrojovou základnu, o kterou se může neustále opírat a má tak oproti běžným lidem další výhodu.

Kdysi se rozpoutala diskuse na téma symbolů, náznaků, kterými mohou být i čísla, zda nějaká určitá čísla v médiích mohou být nositeli pokynů, instrukcí, prostě důležitých informací, podle kterých by se „elity“ mohly orientovat ve zdánlivě stejném prostředí jinak než obyčejní lidé. Vždyť by si toho ti obyčejní nakonec museli všimnout?
Ve filmu Sedmnáct zastavení jara měli Rusové ve Švýcarsku svůj ilegální byt, kam chodili jejich agenti se zprávami, pro další úkoly… no prostě komunikační řídicí centrum. Pokud se na okně objevil květináč, znamenalo to, že byt je odhalen a agenti mají bez povšimnutí projít dál. Pro obyčejné lidi, kteří byli mimo hru ten květináč neznamenal vůbec nic, pro nacisty také ne, neboť o jeho funkci nevěděli.
Pan profesor, který byl využit jako posel z nouze, sice tuto informaci obdržel, ale protože jí nedokázal přiřadit ve své hlavě důležitost, jakou si zasloužila i díky svým životním zkušenostem, dovednostem a návykům, přestože musel vědět, že je to otázka života a smrti, zapomněl se podívat, výstražný signál neuviděl a stálo ho to život.
To je zase k tomu, nač je kdo naučen, jak vnímá jaké signály, a to i přesto, že je na ně třeba i upozorněn, jen jim nepřidá náležitou váhu.

Takže aby „elita“ mohla lidi vodit za nos, balamutit je, tahat je za fusekli musí mít svůj komunikační systém, který zůstane obyčejnými lidmi nepovšimnut, který nedokážou dekódovat.

To postačí k tomu, aby když už si lidé začnou myslet, že přišli na to, jak s nimi někdo manipuluje, dokázala rychle změnit způsob manipulace, otočit to na druhou stranu, uklouznout stranou a lidé byli zase na začátku, ztratili tu nit, kterou už už nahmatali.

Další věcí jsou kádry.
I elita musí být čas od času obnovována, také musí mít vyšší služebníky, kteří jsou v případě změny strategie postradatelní, a navíc jimi musí ucpat skulinky, kterými by se do vyšších řídicích funkcí mohli prodrat lidé neinformovaní, nepokřivení, a tudíž schopní rozšlápnout jim tu tak pečlivě budovanou bábovičku lží a manipulací.
Na to je tu systém sít, který je nejen několika úrovňový, ale navíc se ta síta vzájemně různě prolínají, takže jimi nakonec propadnou jen ty opravdu potřebné a správně zformované kádry.

Jedním takovým důležitým sítem je vzdělávací systém.
Dříve obyčejní lidé do škol nechodili vůbec, potom měli jen pár tříd, a nakonec, když už se to nedalo zastavit a museli je pustit masově i na ty školy vysoké, se zase pečlivě rozčlenilo, kdo se na jakou školu může dostat a kdo ne, která bude ta výběrová a která ne… Přímo při školách fungují další instituce a metody, jak dále kádry rozčleňovat a prosívat. Jsou to například různé studijní výměnné pobyty, kde už ta síta jsou více specializovaná. Jako ta hračka pro malé děti, někde má díra tvar trojúhelníku a propadnou jí jen trojúhelníkové tvary, jinde má tvar čtverce.

Krásným příkladem je systém klubů na vysokých školách v USA, kam se jim příslušní lidé rozřazují sami podle svých preferencí, životních zájmů, sklonů, koníčků. Konkrétně tento systém je dobře popsán v knize VP SSSR – Sad roste sám..?  Je to důležitý systém sít. Lidé o něm vědí, není to žádné tajemství, přesto tomu stejně jako pan profesor nejsou schopni přidat takovou důležitost, jakou má a uvědomit si jeho skutečnou funkci.

Jenže i přes všechny tyto nástroje má elita stále potíže, protože musí neustále lhát a pravda má prostě tu nemilou tendenci drát se na povrch a lidé jsou navíc tak nechutně zvídaví. Proto musí čas od času vyvolat chaos, aby lidé začali mít existenční problémy, aby přišli tak říkajíc na jiné myšlenky.

Jedním ze způsobů vyvolání takového chaosu jsou náhlé společenské změny, například revoluce.
V Rusku vyvolali v roce 1917 v únoru revoluci, která měla plnit hned několik úkolů najednou.
Jedním z nich bylo roztříštit carské Rusko na malé bezmocné dílečky. Když jste jen částečkou skládanky, máte menší možnosti uvidět ji jako celek, nemluvě o zdrojích, o které tak přijdete. Navíc se jednotlivé dílečky dají dobře využívat v tom: Rozděl a panuj. Jak stará je to moudrost, a přesto lidé na tuto návnadu skákají znovu a znovu. Když se jiní psi perou o kost, tak na ně ukazují a říkají si: „To jsou ale pitomci. Měli by pamatovat na tu starověkou moudrost – Rozděl a panuj!“ Jenže potom někdo hodí tu kost pod nohy jim samotným a hned je tu chumel podrážděných a rvoucích se psů.

V carském Rusku šlo všechno dobře, stát už se fakticky rozpadl, když se objevila síla, bolševici, která udělala globální „elitě“ čáru přes rozpočet a co hůř, tak zamíchala těmi jejich síty a pečlivě vybudovanými vrstvami, že je úplně zpřetrhala. Najednou začaly skutečně fungovat sociální výtahy, přičemž natolik masově, že se to ani s většími znalostmi a zkušenostmi „elitě“ nedařilo zastavit. Svou roli v tom hrála i pravda. Najednou tu byl někdo, kdo skutečně dělal to, co říkal, že udělá. To proto Stalinovi nemohou přijít na jméno, to proto je pro ně bolševik tou nejhorší nadávkou.

Pozn redakce:
Tento odstavec je zavádějící ve své stručnosti. Bylo by třeba se rozepsat o skutečné úloze Lenina, Trockého a Stalina a jejich ideích, protože jejich pohled na budoucnost ruské revoluce 1917 v souvislosti se světem jsou v mnoha směrech velmi odlišné. Nakonec prosadil Stalin směr budování národního socialismu a LIDovlády na úkor Trockého světové revoluce, který by západní mocnosti byl ve své podstatě přijatelný, rychleji by vedl k destrukci celého nového Ruska a později SSSR (1922).

Napřed „elita“ zkusila vrhnout celou Evropu proti Rusku ve 2. světové válce, přesto SSSR neporazila. Navíc mu dala další impulz k rozvoji v podobě socialistického tábora. Jenže na druhou stranu Rusko připravila o jeho kádrovou základnu, neboť ve Velké vlastenecké válce položili své životy ti nejlepší z nejlepších. Krysy si vždy skulinku najdou, jak se vyvléknout a seběhnou se ke kořisti, až když už je to bezpečné. Po válce si lidé řekli, že vyhráli a jejich ostražitost opadla. Začalo se projevovat, že nemají takové zkušenosti a znalosti především v oblasti řízení. Také si nedokázali představit proti čemu vlastně stojí a jak moc je jejich nepřítel organizován.

Po Stalinově smrti se řízení chopil Chruščov a pomalu začal myšlenku socialismu a komunismu znehodnocovat. Začala být opět budována ta správná síta a lidé to neviděli. Informace se k nim opět začaly dostávat výběrovým způsobem, a když nemáte ty správné informace, nemáte ten fundament, o který opřete své řízení.

Sad roste sám..? >>

Přeložila Irena / Zdroj: https://kob-forum.eu/

Doporučujeme k dalšímu studiu:
{youtube}KsGn0-j33fg{/youtube}

The post Sad roste sám? O sítech ve vzdělávání a umění porozumět událostem a symbolům first appeared on Čítárny.

Po první “básní”, kterou Günter Grass (*16.10.1927 – † 13. 04. 2015) zveřejnil v roce 2012, se objevila další kritika Evropské Unie ze strany populárního spisovatele. Přichází v čase, kdy se velká část skutečných odborníků shoduje na posledních třech měsících existence eurozóny v podobě, jakou ji známe.

Grassova “báseň” byla zveřejněna v Süddeutsche Zeitung a zdvihla neobyčejně silnou mediální vlnu, kritizující jeho názor.  Má to svou logiku. Jakmile začne být populární osoba – spisovatel angažován v neprospěch vládnoucích garnitur a veřejně, se silnou sledovaností, kritizuje neschopnost EU řešit stávající ekonomickou situaci, má to vliv na veřejné mínění.

Navíc řecká otázka, kterou se Grass ve svém díle zabývá má řadu pikantností.
Například v básni uvádí Kroisose (560–547 př. n. l.) prvního řeckého monarchu, kterému Řekové byli povinni platit daně a který nakonec svou říši zničil. Není těžké si domyslet, koho tím Grass myslel. Christine Lagarde, šéfka MMF je zrovna tou, která Řeky peskovala za daňovou neukázněnost, přičemž sama zůstává daní ušetřena. A to při čistém ročním příjmu kolem jedenácti milionů korun.

Jeho srovnání úsporných opatření pro Řecko s pohárem jedu, podanému na smrt odsouzenému filozofovi Sokratovi, nedá dodnes spát mnohým politikům. Zdá se, že Grass nahání strach, proto mediální odezva PR agentur byla tak silná, ař to vypadá, jakoby by byli všichni proti němu. Opak je však pravdou.

Podobně to vypadá i v Česku, kde mainstreamová media denně vytvářejí jedině správný obraz společnosti, kterému snad věří jen samotní “skleníkoví” politici, ale ne normální lidé. Ti už mají  jasno, na rozdíl od politických stran. Jediného čeho se zřejmě lidé nedočkají je angažovaný český spisovatel. Ti už totiž vymřeli nebo byli koupeni.

Není na škodu si připomenout slova Marka Twaina:
Občas vážně nevím, jestli svět řídí moudří lidé, kteří si z nás utahují nebo hlupáci, kteří to myslí vážně.

Zajimavé na básni je i literární stránka.
Günter Grass po mnoha letech zpopularizoval angažovanou poezii, která, jak vidno, má mnohem větší sílu, jak nekonečné dlouhé rozbory a komplikované projevy.

Hanba Evropy
Báseň Güntera Grasse ke krizi v Řecku

Chaosu blízko, protože nezvládaje vlastní trh,
vzdaluješ se zemi, jež byla ti kdysi kolébkou.

Co tvou duší hledáno a za nalezené se ti jevilo,
odkládáš teď mezi nejnižší hodnotu šrotu.

Jako svlečený dlužník na pranýři trpí země,
kterou díky jejím dluhům odbavuješ už jen frázemi.

Odsuzuješ ji k chudobě, ačkoli její bohatství
zdobí tvá muzea: tu tebou opatrovanou kořist.

Zemi mnoha ostrovů, dobývanou zbraněmi
těch, co k uniformám vláčeli torny s Hölderlinem.

Země dnes sotva trpěná. Ač její vrchnost
bývala tebou brána za partnerskou.

Země práv zbavená; pro niž tvá dogmatická moc
znamená čím dál ukrutnější stahování opasků.

Vždyť tobě natruc je Antigona oděna v černém
a smutek obléká i lid, jehož jsi bývala hostem.

Ti tvoji, podobní králi Kroisovi, všude kolem hrabou
ode všeho, co se jen třpytne, a plní si své trezory.

Pij, chlastej! Řvou tví komisařští roztleskávači,
ale Sokrates zlostně vrací ti nedotčený pohár zpět.

Proklínat v chóru, jak zvyklostí, budou tě bohové,
jimž z tvého popudu má být vyvlastněn Olymp.

Duchovně zakrníš, pamatuj. Uškodíš-li té zemi,
jejíž duch tě, Evropo, vymyslel.

(Z němčiny přeložil Daniel Strož)
Zdroj:

The post Hanba Evropy. Kritická báseň spisovatele Güntera Grasse, kterou nám zanechal, než odešel first appeared on Čítárny.

Není nic krásnějšího než sledovat tisíce veverek, jak překonávají širokou řeku. Jejich vztyčené ocásky se podobají plachtám, napsal sibiřský badatel Middendorf.

Méně romantický byl spisovatel Rubakin, když koncem 19. století popisoval desetitisíce veverek, které z tajgy vpadly do městečka Nižnij Tagil na Urale a kde bez jakékoliv bázně se shromažďovaly mezi lidmi a psy, kteří je hromadně zabíjeli.
Ulice byly plné krve celé tři dny, než se veverky obrátily na další pochod směrem k řece Čusovaja, kde prudký proud dokonal zkázu. O pár dní se zjistilo, že veverky, které prošly tímto městem, byly jen nepatrnou části hlavního voje, který prošel o deset kilometrů dál. Tady se počty podle očitých svědků pohybovaly už v statisících.

Ale nedejme se mýlit, že takové exody se konaly jen v široširých tajgách.

Skoro ve stejnou dobu se podobná událost stala v několika městech na pobřeží Baltu.
Tam tisíce “šťastných” veverek okupovaly několik dní parky, lezly po střechách domů nebo se proháněly po hřbitovech.

V roce 1904 podobných způsobem vnikly veverky do některých části německého Württenberska a o tři roky později se objevily v mohutných houfech v pohoří Harz.

Zvláštní druh chování není ještě zdaleka prostudovaný, ale vzhledem k tomu, že zvířata se chovala ve všech případech jako zdrogovaná, se zdá, že nehledají spásu, ale záhubu.

Jako by byla postižena nějakým fatálním virem sebedestrukce, kdy klasický pud sebezáchovy je úplně potlačený a do popředí se dostává hlas po společné sebevraždě.

Podle zkušeností etologů a sociologů se jeví pravděpodobné, že v určitých okamžicích je davová psychóza tou jedinou prioritou, kterou se nějaký živoucí druh řídí. Ono totiž podobné případy se pozorovaly nejen u známých lumíků na Sibiři, ale také u polodivokých krav na argentinských pampách, které se při přemnožení z ničeho nic vrhly po stovkách do rozbouřené řeky Paraná. Ústím řeky Amazonky se dokonce jednoho dne prohnalo několik set poblázněných krokodýlů, kteří bez známky neklidu vpluli na otevřené moře, kde samozřejmě ve slané vodě do jednoho zahynuli.

Možná se vám zdá, že k takovému chování vede nedostatek potravy a málo životního prostoru. Samozřejmě, určitě to budou jedny z hlavních příčin, nicméně zcela jistě ne jediné.

Podle toho, co víme, existují vnější a vnitřní faktory, které mají vliv na velikost jakékoliv populace.
Ty vnější jsou dány teplotou a vlhkostí prostředí, počtem přirozených nepřátel apod.
Ty vnitřní jsou charakterizovány schopností sehnat potravu, snahou udržet teritorium a sociální postavení.

Jinými slovy, čím větší přemnožení, tím větší vnitrodruhová soutěživost a ta, jak známo, vyvolává stres, který se dá fyziologicky definovat.
U takových stresovaných jedinců můžeme sledovat zvýšenou aktivitu hypofýzy i nadledvinek tak dlouho, až dojde k vyčerpání.
Dochází tak k omezení růstu, ke snížení pohlavní dráždivosti až k neschopnosti se rozmnožovat.
Hladina krevního cukru se snižuje, nastávají křeče a šokové stavy. V populaci takto postižené nastává velmi rychle redukce jedinců, ať už tou fyziologickou sebedestrukcí nebo navíc vlivem klimatických podmínek, které také nejsou vůči populaci každý rok stejně příznivé.

A tak mě napadají jisté souvislosti, když koukám na tabulku populačních odhadů obyvatel naší planety, kterou zveřejnil podle údajů OSN francouzský deník Aujourd´hui už v roce 2006.
A není to nezajímavé. Koncem 60. let nás bylo na Zemi 3,5 miliardy, v roce 2010 asi 7 miliard a v roce 2075 se odhaduje, že nás bude 11 miliard, ale pouze za předpokladu, že budeme přemýšlet mozkem stejně často, jak používáme své pohlavní orgány. Jinak nás může být i 50 miliard. Prý.

Ale hned na druhé straně, zmíněného deníku jsem objevil mnohem obsáhlejší článek, popisující tragédii vymírající Francie a vyzývající Francouze k plození, stejně jako v Česku, Německu a kdovíkde ještě. Jaký paradox v jedněch novinách.

Přestože člověk používá abstraktní myšlení a rozumová analýza je na planetě zřejmě nejvíc vyvinutá existuje v mnoha směrech vysoce rozvinutá stupidita lidského myšlení.
Ta spočívá především v podceňování událostí, které se člověka v danou chvíli netýkají nebo neschopnosti analyzovat katastrofy, které již zažil. Ať už ve svém životě nebo v historických kontextech.

Koneckonců, kdo z nás je dnes schopen pocítit hrůzu druhé světové války a přenést zkušenost na ostatní. A to i přesto, že dnes víme jaké zvěrstva se v takových válkách dějí téměř okamžitě.
Z historie víme, že teprve silný nedostatek ve společnosti, který je v zásadním protikladu s dlouhodobějším stavem, vyburcuje jedince i společnost k aktivitě za obnovu normálu nebo k vytvoření lepšího stavu.

Abychom nemuseli čekat na katastrofální jevy (které jsou ale již od roku 2020 velmi reálné) musíme mnohem líp aktivovat kolektivní paměť.
Kdyby ta skutečně fungovala jako výstražný element v našem chování, dávno by nebyly války a podobné excesy.

Postupná destrukce vrozené schopnosti myslet a používat i tzv. “selský rozum” je, jak známo, zapříčiněna:
– konzumním a povrchním životem
– postupnou destrukcí vzdělávání ve školství
– absencí sebevzdělávání u většiny populace
– sobeckým a lenivým chováním většiny
– politickým a mediálním vytvářením strachu
– rozdělováním společnosti

The post Statisíce přemnožených lumíků táhnou krajinou jako šílení. Co nám to připomíná? first appeared on Čítárny.

Doba, která uplynula od ruského vydání románu v časopise Družba narodov (1987); byla naplněna tolika převratnými událostmi a tolika diskusemi o ekonomických a společenských proměnách sovětské země, že spory o jeden román se vedle toho mohou zdát skoro malicherné. Přesto tomu tak není.

Diskuse a polemiky o Rybakovově románu totiž byly součástí jedné ze základních otázek; které sovětská společnost v tomto období řešila: říkat lidem plnou pravdu o minulosti, nebo ji ve jménu dobrého jména socialismu utajit; lze otevřený rozhovor o rozporných jevech historie považovat ještě za oprávněnou kritiku, nebo je to už očerňování socialistického zřízení?

Na tyto otázky byly v sovětském tisku vysloveny mnohé krajní odpovědi.
Je to logické. Zvláště starší generace vnášela do diskusí své dominantní životní zkušenosti. Jedna její část, která byla zasažena represemi, román a otevřený dialog o minulosti přijala s nadšením a nadějemi, druhá část, v jejíž paměti převládají hrdé vzpomínky na heroické pracovní i válečné činy lidu ve třicátých letech a za války, se k románu, obřad se skepsí. A mladší generace chce znát, kde je pravda.

O tom, jak nesnadné je pro příslušníky staršího pokolení přijmout patos tohoto románu, napsal autorovi poctivě a upřímně baškirský spisovatel Mustaj Karim:

„Když jsem román přečetl, jako bych prožil celou epochu, v níž probíhají dva časy — jeden světlý, druhý vzrušený a dramatický. Nemohu zapřít, že jsem při čtení občas musel překonávat svůj vnitřní odpor k některým místům a některým detailům. Pochopte, vždyť jsem byl právě tak jako Vy duchovně zformován entuziasmem a vírou té doby.
Avšak zde nemůže jít o subjektivní chápání věcí, nýbrž o objektivní pravdu, o kterou usilujete. Udělal jste seriózní práci…
Není těžké předvídat, že i nejeden náš čtenář bude nad románem prožívat podobné pocity, třebaže už měl možnost za poslední dobu číst mnohé dokumenty i historiografické práce, které potvrzují základní pravdu Rybakovova díla.
To v době ruského vydání románu ještě nebylo a nebyl ani stranický dokument — projev M. S. Gorbačova k 70. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, v němž se říká: „V zájmu historické pravdy si musíme uvědomit jak nesporný Stalinův přínos k boji za socialismus a k obraně jeho vymožeností, tak i hrubé politické chyby a zvůli, jichž se dopustil on sám a jeho okolí. Náš lid za ně draze zaplatil a měly vážné důsledky pro život naší společnosti…

Bilancujeme-li celkové výsledky období 20—30 let po Leninovi, můžeme říci, že jsme prošli těžkou cestou, plnou rozporů a obtíží, avšak cestu velkou a hrdinskou. Ani nejhrubší chyby, ani někdejší odchylky od zásad socialismu nemohly svést náš lid a naši zemi z cesty, již si zvolila a po níž vykročila v roce 1917.“
(Rudé právo, 3. listopadu 1987, s. 4)

Náš čtenář má tedy už možnost číst Rybakovův román poučenější, než jak byl čtenář sovětský v roce vydání.
Mnohé věci postupně ztrácejí nádech senzace a hodnocení románu může být provedeno s větším historickým i uměleckým nadhledem. To se týká obou linií díla — linie dětí z Arbatu i linie Stalinovy. Ve vzrušených diskusích šlo většinou o pravdivost obrazu Stalina a hodnocení jeho osobnosti. Nyní stále více vystupuje do popředí vzájemná spjatost obou linií a jejich umělecky logická podmíněnost. Není patrně bez zajímavosti připomenout si v této souvislosti historii vzniku Rybakovova románu.

Záměr díla vznikal již koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let, avšak dozrál až po XX. sjezdu KSSS, v roce 1956.
Původně autor zamýšlel napsat dflo o své generaci — o Sašovi Pankratovovi, Jurovi Šarokovi, Leně Buďaginové, Maximu Kostinovi a dalších arbatských dětech, dorůstajících ve třicátých letech. Vždyť Saša Pankratov má řadu autobiografických rysů, třebaže to není autoportrét. I Rybakov prožil tři těžká léta v sibiřském vyhnanství, i on šel od prvních dnů do války s fašisty a došel až do Berlína (tam by měl Saša dojít v dalších dílech románu). Ale hlavně byl jedním z těch arbatských dětí, o kterých psal tak, aby vynikly jak jejich individuální charaktery, tak i rysy typické pro různé sociální vrstvy. Co je však zvláště důležité: na zobrazení Stalina spisovatel původně vůbec nepomýšlel.
Postupně si autor uvědomoval, že se bez této postavy neobejde, neboť patří k zobrazení doby. Prostudoval tedy Stalinovy sebrané spisy, aby pochopil způsob jeho myšlení a formulování názorů, pročítal stranické dokumenty, vzpomínky lidí, kteří ho osobně znali, snažil se proniknout do jeho charakteru, do jeho psychiky. Tak vznikla druhá linie románu, bez níž nepochopíme osudy protagonistů první linie a která autorovi umožnila podat „hluboký průřez společnosti od ÚV strany až po nejzazší periferii” (Vasil Bykav).

Jaká byla další historie románu?
V roce 1966 byla oznámena jeho publikace v časopise Novyj mir. A. Tvardovskij bojoval o jeho uveřejnění, ale marně. Později, v roce 1978 ho anoncoval časopis Okťabr, ale opět bez úspěchu. Autor však na něm stále pracoval a dokončil jej až v roce 1982. V době od dokončení díla do jeho vydání v roce 1987 je v rukopise přečetli mnozí spisovatelé a kulturní pracovníci, kteří autora podpořili i v jeho záměra pokračovat v práci na dalších dílech románu. Autor opravdu tento záměr veřejně vyhlásil: chce vyprávět o době od roku 1933 až do XX. sjezdu KSSS. Tento grandiózní projekt doprovází spisovatel patosem úplné dějinné pravdy, neboť „klamat lidi na jejich vlastních dějinách a vychovávat je na lži a polopravdě by znamenalo, že nikdy ničeho nedosáhneme. Společnost, která je vychována na polopravdě, nemá morálku”.

Dnes máme tedy před sebou první díly celého plánovaného cyklu, přičemž válečný epilog autor považuje za dočasný a nevylučuje jeho korekci v dalších dnech. A nejsou vyloučeny ani jiné korekce v souvislosti s postupným prohlubováním historiografického bádání.
Veniamin Kaverin označil román za „výzkumný”, román, který si proto nedělá nárok na definitivu. Avšak případné upřesnění se může týkat jen faktických detailů, ne celkové koncepce dějů a charakterů. V tom si autor hájí právo na své umělecké pojetí. Vyskytly se totiž hlasy, že autor nemá dokumenty a důkazy o tom, co v které chvíli Stalin řekl či myslel.

Představitelé těchto názorů zapomínají, že tatáž výtka se může adresovat kterémukoliv historickému románu, Puškinově Kapitánské dcerce, Tolstého Vojně a míru a Šolochovovu Tichému Donu, že spisovatel v káždém případě musí svůj umělecký obraz dotvářet a formovat podle svého celkového záměru, a tedy i vymýšlet detaily, přímou řeč, vnitřní monology atd. Nesmí ovšem vybočit z rámce základních dějinných faktů a dostupných dokumentů, i když jejich pojetí může být v jistém smyslu jednostranné. Vojna a mír L. N. Tolstého je toho příkladem: ve jménu obecné koncepce vlastenecké války a lidového pojetí událostí a osobností jsou v autorových postavách Napoleona nebo Kutuzova bez ohledu na objektivní historickou rozpornost akcentovány anebo naopak potlačeny ty rysy, které buď spisovatelovu koncepci podporují nebo jí odporují. A přece Tolstého epopej nikdo neobviňuje z nepravdy.

Rybakov podřídil své pojetí postavy Stalina záměru ukázat mechanismus vzniku a společenských i lidských důsledků samovlády. Napsal tuto postavu bez zdůrazňování viny, ale i bez ospravedlňování. Logika charakteru, sledovaného ve vývoji, dokonce od dětství, je důsledná.
Jeho lidské rysy, jako např. vztah k otcd, se tu prolínají s deformacemi, jež přirozeně ústí v touhu neustále dokazovat svou velikost a výjimečnost, dávající právo na postavení mimo běžnou morálku. Tím je pak formován jeho vztah k odpůrcům i spojencům, ale i k Leninovi, za jehož následníka se považuje, ale jehož neváhá korigovat i v podstatných otázkách. Vzpomeňme na Stalinovu úvahu o Nové ekonomické politice, NEPu: takticky měl Lenin pravdu, ale mýlil se, když NEP plánoval „vážně a nadlouho”. Zde Rybakov zaznamenal ve Stalinově úvaze jeden z klíčových bodů sovětské historie. Obdobně i v jeho přemítání o úloze aparátu, jež je pak ideovým a psychologickým základem krutých represí vůči stovkám spolubojovníků: aparát vytvořený v boji o moc nemůže být nástrojem vůdce, neboť je považován za spolutvůrce vítězství; aparát skutečného vůdce je ten, který vznikl z jeho vůle a po jeho příchodu k moci.

K takovým podstatným vnitřním monologům Stalina patří i úvaha o strachu a jeho využití pro cíle osobní moci: veliký vládce je ten, kdo prostřednictvím strachu umí lidu vsugerovat lásku k sobě, takovou lásku, při níž všechny krutosti jeho vlády lid a dějiny budou připisovat vykonavatelům, a ne jemu. Analogicky si můžeme připomenout Stalinovo úsilí o přizpůsobení dějin strany zdůrazněním jeho osobní dějinné úlohy, a naopak Kirovovy pochybnosti v této věci.

Rybakov tu vidí vývoj sovětského státu a také mnohé jeho představitele převážně očima J. V. Stalina.
Kirovovy úvahy jsou jistou protiváhou Stalinových názorů a činů. Možná právě v tom* to protikladu dvou vůdců uvidí budoucí historikové jisté zjednodušení, uměleckou licenci, ne nepodobnou protikladu Napoleona a Kutuzova u Tolstého. Obdobně tomu bude i s hodnocením historické role mnohých představitelů strany, kteří tu jsou viděni jen z úhlu Stalinovy osobnosti. Pro ocenění díla však je podstatná právě ona umělecká pravda, pravdivost mezilidských vztahů plynoucí z vnitřní logiky charakterů a situací, v nejobecnější rovině pak z logiky epochy. Tu spisovatel vyjádřil nejsilněji v postavách „střední“ vrstvy stranických, státních či hospodářských vedoucích činitelů, zvláště v labilitě postavení a stálém boji o udržení svých pozic u člena ÚV strany a ředitele Magnitostroje Rjazanova a u náměstka lidového komisaře Buďagina. Ti současně tvoří v kompozici románu jakýsi spojovací článek mezi linií Stalinovou a linií dětí Arbatu. A to nejenom tím, že tu existují příbuzenské svazky s těmito dětmi — Rjazanov je strýcem Saši Pankratova, Buďagin otcem Leny —, ale tím, že sehrávají roli seizmografu otřesů, jdoucích z kremelského epicentra až k osudům jednotlivců. Na Rjazanovových pochybnostech o Sašově vině či nevině autor umělecky přesvědčivě ukázal, jak nesnadné bylo i pro vysoké činitele proniknout do mechanismu Stalinovy moci, jak tun nepochopitelnější muselo být pro Sašu bezpráví na něm páchané, a jak mateřský cit Sofji Alexandrovny mnohem přesněji než racionální politické úvahy rozeznal zlo od dobra.

Arbatské děti spisovatel ukazuje od samého počátku jako nesourodou společnost, již spojuje jen mládí a místo, kde je prožívají. Sociálně se od sebe zřetelně odlišují a charaktery se vyvíjejí výrazně ze sociálního podhoubí.
V Sašovi Pankratovovi jsou soustředěny všechny nejlepší epochální rysy sovětské mládeže třicátých let — budovatelské nadšení, komunistické přesvědčení a optimistické představy o budoucnosti, čistota mravních zásad a víra ve strany a Stalina. Tato mládež vybudovala metro a jiné stavby socialismu, tato mládež se v prvních dnech války hlásila do armády, tato mládež neváhala nasadit vlastní život v boji s fašismem. A právě představitele této části mládeže, chápajíd své dějinné poslání čestně a opravdově, postihuje represe jako následek atmosféry vytvořené kultem osobnosti, v níž se daří přizpůsobivým kariéristům, demagogům a nepoctivcům. Autor tu osudem Saši Pankratova naplňuje odvěký zákon, podle něhož ti, co jdou vpředu, se stávají obětmi všepohlcujídho oportunního průměru, byť byli morálními vítězi.

Saša je ukázán ve vztazích v rodině i se svými arbatskými vrstevníky, v prvních milostných a současně mravních zkušenostech, ale především se před čtenářem jeho charakter rozkrývá v „případu“, který z původních malicherností neustále narůstá až do rozměrů domnělé politické opozice. S novými a novými vrstvami obvinění kontrastuje Sašova neměnná víra ve spravedlnost sovětského zřízení, jíž neotřese ani hromadění vnitřních otázek bez odpovědí, ani argumentace skutečných odpůrců sovětské vlády. Sašův osud je téměř modelovým příkladem odcizení člověka ve společnosti, jejíž původní revoluční patos směřoval k odstranění takového odcizení. Saša vyznává tento patos a všechny jeho reakce na nespravedlnost a nové situace, v nichž se ocitá, svědčí o autorově umění podat psychologickou genezi nejlepší části generace, a to jak v jejím pochopení a přijetí humanistického poslání socialismu, tak v jejím nechápání kořenů jeho deformací. Viktor Koněckij nazval Rybakovův román „optimistickou” knihou, protože celý text díla je proniknut autorovou vírou ve vítězství rozumu a dobra.

Tento pól dobra představuje však nejen Saša, ale i citové dobro jeho matky a ideály některých dalších dětí z Arbatu. Spíše jen exponován je tu charakter Maxima Kostina, který v dalších dílech sehraje významnou úlohu, naopak velmi dynamicky tu prochází nešťastnými peripetiemi lásky, zklamání a dozrávání Varja Iva-novová i Lena Buďaginová. V osudu Leny nás trochu zaráží nelogicky dlouhé období hlubokého vztahu k neupřímnému a nemorálnímu člověku a její neschopnosti odhalit jeho skutečnou mravní podobu. Umělecky pravdivější je obdobná historie Varji, již připoutá k falešnému hráči Kosťovi vlastní lehkomyslnost a touha po snadném životě, ale která si po zklamání začíná uvědomovat cenu opravdovosti a hlubších citových svazků.

Protilehlý pól mravního zla je tu představen především Jurou
Šarokem, který od svého nepřátelského vztahu k sovětské vládě oportunně přechází do jejích služeb a stává se vykonavatelem represí. Až trochu jednostranně jsou zobrazeni sourozenci Marasevičovi — Vadim co neprincipiální literární kritik a Vika co marnivá a nemravná dívka, donášející na vlastní rodinu. Rybakov evidentně leckde zhustil barvy ve snaze zobecnit a sociálně typizovat, dát postavám obecnější lidskou a společenskou platnost. Zdá se, jako by se mu podařilo jemněji odstínit sociálně, politicky i charakterově diferencovanou společnost vyhnanců, s níž se Saša setkává na Sibiři.

Děti Arbatu jsou nesporně umělecky nejzralejší dílo Anatolije Rybakova, jehož tvůrčí vývoj nebyl vůbec jednoduchý.
Začal psát velmi pozdě. Až ve svých 37 letech vydal první svou knihu pro děti — Tajemný tesák (1948), který mu získal čtenáře i u nás. Byl to jednoduchý dobrodružný příběh z občanské války a období NEPu. V roce 1950 vydal svůj první román Řidiči, který sice dostal státní cenu, ale který přes dobrou autorovu znalost prostředí (pracoval v autoparcích několika měst) trpí typickým schematismem tohoto období.

Další jeho romány pro dospělé byly průměrné úrovně a ani jsme si je nepřeložili. Jen ještě dětská próza Zamotaná historie se objevila v českém překladu. Překonat schematické vidění světa mu pomohla válečná tematika, v níž zaujal čtenáře svou novelou Neznámý voják, napsanou v duchu tehdejší analytické prózy.

Prvním velkým pokusem A. Rybakova o epopej je Těžký písek (1979), zobrazující osudy jedné rodiny i jejích sousedů v malém městě na rozhraní Ruska, Běloruska a Ukrajiny od začátku století až do doby fašistické okupace. Teprve v závěrečné části o židovském ghettu a fašistickém vraždění se definitivně vyjevuje podstata charakterů, zvláště pak v zoufalém a beznadějném odporu proti fašistické smrti. Zde dozrál Rybakovův talent. Je to v době, kdy už měl rozepsané Děti Arbatu.
V jednom interviewu spisovatel říká:
„Když jsem psal Tajemný tesák a Řidiče, nemohl jsem si troufnout na tak složitou epiku, jako je román o mém pokolení, nebyl jsem k tomu připraven a nezvládl bych to.“

Autor tedy vidí přesně etapy své tvůrčí evoluce, v níž umělecká zralost nastala až kolem padesátky, tedy ve věku, kdy někteří autoři mají za sebou už vrcholy své tvorby. Rybakov se ke stáru rozmáchl k obrovskému záměru. Zařadil se jím mezi umělce, kteří usilují o nalezení a zobrazení historické pravdy o sovětské společnosti v širokém záběru lidských osudů a dějinných událostí. Jeho dílo stojí v jedné řadě s Ajtmatovovou Stanicí Bouřnou, s Bekovou Novou kariérou i s Grossmanovou epopejí Život a osud. Je napsáno s vírou v kulturní a politickou zralost čtenáře, v němž snad zpočátku může vyvolat pocit historické skepse, ale po domyšlení naopak hluboký historický optimismus.

Květen 1988
Miroslav Zahrádka v doslovu vydání z roku 1989

Dětri Arbatu / Anatolij Rybakov / Z ruského originálu Děti Arbata, vydaného v časopise Družba narodov, 4—6/1987, přeložila Vlasta Tafelová./ Lidové nakladatelství 1989

ZAJÍMAVOST:
V knize je známá pasáž, která je mylně přisuzován skutečnému Stalinovi. Ve skutečnosti ho vymyslel Rybakov. Ten se k autorství přiznal nedlouho před smrtí.
Citace z knihy:
Berjozin, tehdy náčelník zvláštního oddělení, mu dokazoval, že obvinění jsou nepřesvědčivá a že poprava vyvolá mnoho komplikací a problémů.
Na to mu Stalin odpověděl poučně:
„Smrt řeší všechny problémy. Když neexistuje člověk, neexistují problémy.”

The post Děti Arbatu. Rybakův slavný román o hektických počátcích sovětského socialismu first appeared on Čítárny.