Knížka se zabývá domněle i skutečně nemravnými či obscénními výrazy, ale zdaleka nejen jimi. Tzv. sprostá slova, která „platí“ v češtině, jsou porovnávána s řečtinou, latinou a s jinými světovými jazyky.
Autor upozorňuje, že existují slova, která „odrážejí lidskou hanebnost nejhrubšího zrna“ (jako vrah, podvodník, otrokář), která však neřadíme k těm obscénním a nepřijatelným. Na druhé straně k slovům popisujícím některé zcela přirozené anatomické kategorie a zcela přirozené fyziologické funkce zaujímá veřejnost postoj až nepochopitelně prudérní.

Existuje asi opravdu málo lidí, kteří by alespoň výjimečně nenadávali.
Styk našeho organismu se zevním prostředím se neobejde bez konfliktů, střetů, nepříjemných překvapení, fackovacích a pěstních impaktů spojených s bolestí, sporů s protivníky v lásce, ve sportu, s nadřízenými v práci, netřeba pokračovat, výčet by stejně nebyl nikdy úplný. Jan Neruda (1834–1891) píše: „A marno je všechno kázání a marna všechna práce, nám hvězdami provždy je souzeno ach! milovat se a prát se.“

O pohlavním styku autor praví:
„Styk v sanskrtu nazýval se sangama. Gama je chod, takže souchod.“ A také: „Slovník česko-německý z minulého století zná mrd jako rychlý pohyb i jako soulož. Fick… mrdati dle slovníku lze hlavou, ocasem i očima. Šoustání lze latinsky přeložit attritus, otírání, tření, německy reiben. Ve slovanských jazycích má pevné místo slovo známé v sanskrtu nejméně 3000 let, je to jabhati.“ Avšak jak autor praví, slovo jebat dnes v češtině skomírá.

Ženský klín pojmenovává latina cunnus, španělština zná termín cuna pro kolébku i pro rakev, zatímco cunda je srandista, avšak coño jest česky řečeno kunda.
Toto slovo označuje autor za prastaré. Praví, že „název je to neutrální, geometricky přesný, vědecký.“
Složitá a pestrá je paleta názvů pro pochvu, vagínu. Dětský genitál ruské maminky u dívek označují pisinka, pičuga, pičuška, česky píča, piča, pička. Etymologicky zřejmě z latinského pictura ve významu vyšívat či vypichovat.

Položme si otázku, proč jsou některá slova nežádoucí.
Všechna lidská společenství mívají tabu, jsou to různé zakázané lidské aktvity. Slovo tabu vzniklo v polynéských kulturách, jinak tapu či kapu, v Evropě je údajně uvedeno již od roku 1777.

Náš národ je bohorovný, každý Čech je přesvědčený, že rozumí fotbalu, politice a sexu, což je ve všech případech velká iluze.
Při zkouškách z anatomie, fyziologie a gynekologie patří na Lékařských fakultách a Fakultě tělesné výchovy a sportu UK mezi nejzáludnější otázky biomechanika defekace, mikce, erekce a ejakulace, jindy hlučná mužská chvástavost je u zkoušených vystřídávána rozpaky a trapným tichem.
V Novém zákonu, v Listu Titovi, verši 15 stojí: „Omnia munda mundis.“ (Čistým je všechno čisté.) V medicíně je nutné bez studu nejenom o všem hovořit, ale také vše dostupné analyzovat. Věda likviduje jakoukoliv lascivnost. Můj nezapomenutelný učitel, mikrobiolog profesor RNDr. Jan Kořínek (1889–1952) na jedné z válečných přednášek řekl: „Vezměte si velkou lupu, pak mikroskop, a najednou zjistíte, jak si je celá živá příroda podobná.“

Antonín Doležal napsal zajímavý text. Své půvabné zaujetí evoluční jazykovědou si ponechal a doplnil je četnými filozofickými glosami. Jak praví přiléhavě závěrem, nebylo jeho úmyslem zvyšovat frekvenci oplzlých termínů v živém jazyce.
Moudře, vtipně a neotřele se zamyslel nad jejich vznikem a historickým vývojem. Říká, že „renezance kdysi zakázaných slov je očistná. Není to šuškání prasečinek oplzlíků, je to mluva poučených volnomyšlenkářů.“ Autor je nejen porodník, polyhistor a polyglot, ale také dialektik a jistě i volnomyšlenkář. Knížka proto velmi stojí za přečtení.

Z knihy Prof. MUDr. Antonín Doležal, DrSc. / ZAKÁZANÁ SLOVA / 3., doplněné a upravené vydání
Předmluvy / PhDr. Vladimír Miltner, CSc. / Prof. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc.
Doslov / MUDr. Radim Uzel, CSc.
© Grada Publishing, a.s., 2017

Ceterum autemputo, quamobrem PRAEPUTIO

Na počátku bylo prý SLOVO. Ale hrome, cožpak se nedá zjistit a vědecky doložit, které?

Jestli opravdu SLOVO, pak nepochybně slovanské. (Jiní národové totiž nemají slov, domlouvají se pomocí jakýchsi keywordů a bonmotů.) Ale co dál? Jsme vydáni všanc dohadům. Co vlastně, ve vší úctě, dělaly ty generace vědců před námi? Řekněme to naplno: Nechali všechna ta nezapsaná slova prostě padnout v nenávratné zapomnění, jsouce tumpachově ohromeni písmem, jež vskutku je bídnou berličkou pro slaboduché davy, které si nic podstatného nepamatují. My však si pamatujeme. Sice nikoli až do toho Adama a jeho Žebry, ale aspoň tak daleko do šerého dávnověku, kdy k nám bratři věrozvěsti přišli hlásat Slovo. A to slovo znělo: „Hospodi, pomiluj!“ Slovo zvučné, řízné, vyzývavé. Perlivý to prazdroj pravého vědění. Krleš vítězně vlající nad hlavami čackých pokolení po celá staletí bez ohledu na společenské převraty.

A jako není ojedinělých atomů ani světa, nýbrž všechny ve své nečestnosti jsou poutány vesmírným množstvím vzájemných vztahů nejrůznější kvality i kvantity, jsouce jejich průsečíky, tak ani žádné slovo nestojí jako hruška v širém poli.

Omnis scientia a Deo est, musíme přece někde začít. Dnes je pradávný Djaus, Zeus, pravoslavný БогЪ, bog s tvrdým znakem. Ale co to slovo vlastně znamená? Bytost, která udílí. A co udílí? Každému jeho zasloužený díl, zboží všeho druhu, i nehmotné, jako jsou štěstí i mizérie, podle zásluhy. Kdo má zboží, bývá zaň vděčen, hamižník je tedy zbožný, chudák je bezbožný. Praslovanské slovo bog je vlastní sourozenec staroindického bhaga, jež má mnoho významů, z nichž nejčastější jsou Slunce, Měsíc, Siva, štěstí, prospěch, úděl, zboží, sláva, krása, láska, jakož i – bez prominutí – pudendum muliebre, to ženské zboží. Jazykověda, potažmo etymologie, je babylón i eldorádo. Pruderie je tu zhola nemístná. Lingvista nezná „sprostých“ slov. Začasto jsou to nedocenitelné historické doklady všeobecně kulturního vývoje našich předků.

„Ale hovno!“ mávnete rukou. Nemávejte tak lehkomyslně. Proč, prosím, hovno? Bývalo mnohem důležitější, neboť to bylo hovězí hovno, z něhož se přidáním nasekané slámy tvořily placky, jež usušeny staly se výborným výhřevným topivem v krajích s nedostatkem dřeva. Ještě dnes se těmito placatými briketami ročně ušetří jen v Indii na pětatřicet milionů tun černého uhlí. A vy řeknete hovno. Slovo prastaré, praindoevropského základu guau – kráva. „Hovno k ničemu“ bylo vždy jen lejno, totiž to, co je k vylití. Takových archaických příčestí se však už moc nedochovalo, vzpomínám si jen na to, co je k pití, co je pivé, a to je pivo, no a co je k svlečení, je svlečna, posléze slečna. To, co bylo k vylití, totiž lejno, to se lilo, proudilo a příslušné staroindické sloveso téhož významu zní sarati, kontrflek našeho sráti. Když k tomu kořeni Indové přidají předponu sam-, což je naše sou-, vytvoří slovo samsára, věčný koloběh existence světa i jedince. V češtině pro tento pojem nemáme jednoslovný výraz, ale mohli bychom si ho hravě a etymologicky správně vytvořiti: souser. Jazykově je to totéž jako samsad – soused, jakož i madhvad – medvěd. Ale to sem už ani tak nepatří.

Shledávám zvláštní uspokojení v tom, že i leknínoví krasoduchové nic netušíce užívají běžně mnoho slov, jež by nevypustili přes pysk, kdyby jen tušili, že jsou to přesné průsečíky v jemném předivu vztahů ke slovům takzvaně „sprostým“. Jako by jim to bylo šumafú či šumafuk, což je francouzská fráze je m’en fous, doslovně já to jebu.

Vezměte si třeba obušek zvaný pendrek, německy Brendreck – medvědí lejno. Nebo kuneiformní písmo – klínopis, z latinského cuneus, cunnus – klín, ve středověké latině pak ženského rodu cunna a ve výslovnosti žáků darebáků zákonitou disimilaci nn v nd… No, no, tak nestyďte se, vždyť je to latinsky. Urazit, ponížit a roztrpčit lze i slovem ušlechtilým, o to je to bolestnější! Přeložte si větu: Mater mea sus est mala. Zhrozíte se. Ale stačí doplnit patřičná interpunkční znaménka: Mater, mea, sus est mala, a hle: Máti, pospěš, prase žere jablka.
Latinské adjektivum fessus – znavený, ochablý, prý dalo s předponou pro- uctivý titul profesor znavený vědou a věkem. Avšak nikoli! Stará latina tohle slovo neznala, vzniklo až ve středověku, jsouc odvozeno do feminina fessa, jež žije ve francouzském fessa – hýždě, fessée – výprask, fesseur – mrskač atd. A pan professeur, přední mrskač, zmrskav žáky darebáky, kteří svévolně disimilovali spisovné nn v necudné nd, přes jejich anarchistické hýždě ochabl a byl fessus. Kruh se uzavírá.

Jen se nedělejte! Přichystal jsem si na vás exaktní test, který vás odhalí v celé nahotě. Zeptám se vás jakoby mimochodem, kolik znáte v češtině slov končících slabikou -del. A, načapal jsem vás na švestkách. Nikoho z vás ani nenapadlo žádné z ostatních třinácti (v abecedním pořádku): bordel, hnědel (limonit), hřídel, chundel, jadel (druh slaného sýra v copánku), koudel, ladel (Croton tiglium, ladel počistivý z čeledi pryšcovitých), mandel, model, pedel, rondel, sardel, šindel, že?
Ó, vy roztomilí pokrytci!

PhDr. Vladimír Miltner, CSc.
Orientální ústav Akademie věd ČR, oddělení Jižní Asie

The post Sprostá slova a jejich dohledatelný původ v jiných jazycích a kulturách first appeared on Čítárny.