Srebrenica. Jiný pohled na nejvážnější válečný problém v jugoslávské vesnici. Dorinova kniha je jedinečným svědectvím o manipulacích a lžích, na nichž se zprávy o „největším masakru v Evropě od konce 2. světové války“ zakládají.

Přináší také u nás dosud nepublikované detaily o sadistických postupech a rozsudcích bez důkazů tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu. Tento trestní tribunál byl zřízen protiprávně a na jeho provoz tzv. mezinárodní společenství doposud vydalo více peněz než na odstranění min po bosenské válce z let 1992-1995.
14. září 1996 ve volbách v Bosně a Hercegovině odevzdalo hlas 914 voličů, kteří ale jako „oběti masakru Srebrenica“ měli být už více než rok po smrti …..

V  případě údajného masakru, který se měl odehrát po 11. červenci 1995 v okolí města Srebrenica ve východní Bosně, chybí  mrtví, pachatelé i písemné rozkazy.
„Chybí vlastně všechno, aby nějaký masakr mohl být dokázán“ konstatuje autor knihy Alexander Dorin.
A ptá se:

„Tisíce mrtvých volí, OBSE nemá přístup k volebním seznamům, téměř 1 000 osob zemřelo už dlouho před pádem vesnice Srebrenica, mrtví získávají novou identitu, příbuzní neznají datum narození svých rodinných příslušníků … 

Který samostatně myslící člověk ještě může čemukoli z tohoto vykonstruovaného sebrenického příběhu věřit?“

Zde bych připomněl slova prof. Fursova, který ve zkratce přesně vystihl podstatu likvidace celé Evropy, které začalo sice už za 1. světové války a druhou světovou pokračovalo, ale novodobě se znovu rozjelo právě válkou v Jugoslávii.

Pokud mluvíme o Evropě, pak bychom se měli bavit ani ne tak o státech, ale o vládnoucích elitách, které mají nadnárodní charakter – kluby, lóže, komise, řádové i neřádové struktury. Jejich klanové a geopolitické zájmy se výrazně liší od národních zájmů států.
Severoatlantická elita, které obecně dominují Američané, má zájem vytvářet problémy konkurentovi – západní Evropě. A evropský segment severoatlantické elity (stačí připomenout přezdívku Sarkozy, který za svou kariéru vděčí Američanům, Sarco l’Americain) tuto hru hraje.

Vezměme si Jugoslávii. Koneckonců, vytvoření Kosova – muslimského drogově-kriminálního “státu” – položilo bombu pod Evropu. Lídři západoevropských zemí, kteří to chápali, tomu však salutovali, neboť západoevropské elity jsou součástí severoatlantického nadnárodního komplexu s anglosaským jádrem.

V předmluvě k českému vydání, kterou napsal autor filmu Uloupené Kosovo režisér Václav Dvořák, se k českému čtenáři poprvé dostává stručná zpráva o činnosti nejznámějších tuzemských novinářských pudlů Nového světového pořádku, kteří mají politicky korektní protisrbský rasismus v popisu práce.

Srebrenica / Alexander Dorin / Vydává Nakladatelství Loxia v licenci Kai Homilius Verlag Berlin. Vyšlo v prosinci 2013.
Orig.: Srebrenica, Geschichte eines salonfäfigen Rassismus, Kai Homilius Verlag, Berlin, 2012

Doslov Václava Dvořáka…

Jediné, co nám zbývá ve společnosti otrávené kalem mediálních manipulací a při současné nemožnosti získat prostor pro nápravu, je internet a osobní mravenčí práce nových buditelů. Naučit se zís­kávat alternativní zdroje informací na internetu je dnes stejné, jako číst samizdat v době totality. Osobní buditelská práce, podobná té, kterou naši předci podnikali pro znovuvzkříšení českého jazyka, je pak práce pro zachování zdravého rozumu a samostatného myšle­ní. Bez nich není ani společenské prosperity, ani spravedlnosti, ani demokracie. Proto knížku, kterou držíte v ruce, považujte za malý příspěvek do velkého celosvětového zápasu proti zotročení Novým světovým řádem, proti lžím a manipulacím, za opravdovou demokra­cii, přirozená lidská práva, lidskou důstojnost a občanskou svobodu.

Srebrenica, její část Potočari a v nich velké vzpomínkové cent­rum a muslimský hřbitov – mezarje – se staly poutním místem ev­ropských muslimů. Poutním místem, které má muslimy a zmanipu­lované lidi z celého světa přesvědčit o neexistující genocidě, spáchané prý Srby na nevinných bosenských muslimech. Slouží jako vykon­struované alibi pro agresory z NATO, pro jejich brutální protisrbské útoky a opravdovou genocidu Srbů v Chorvatsku, Bosně, Hercegovi­ně a na Kosovu a Metochii. Slouží ke stálému ponižování a vydírání Srbska,jeho vlád a občanů, kterým je neustále nasazována psí hlava. Stejně jako tzv. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu slouží ke vytírání zraku světové veřejnosti. Fakta, pravda a podrobnosti vás čekají na následujících stránkách.

RAJKO DOLEČEK – ZAJÍMAVÁ (OTŘESNÁ) FAKTA O UDÁLOSTECH V SREBRENICI

Ibran Mustafić, jeden ze spoluzakladatelů SDA, Strany demokratické akce Aliji Izetbegoviće, předáka bosensko-hercegovských Muslimů a významného ničitele Jugoslávie, strávil většinu války v Bosně, v Srebrenici a byl svým způsobem pro Muslimy „černou ovcí“ při líčení dění kolem Srebrenici. Muslimové na něho spáchali několik atentátů,  po jednom sotva zůstal na životě. Po vstupu armády Srbů do Srebrenici byl zajat a vyměněn za srbského plukovníka Aleksu Krsmanoviće. Ve svých publikacích ukazuje na úplně jiný obraz dění v Srebrenici, než jak to po světě šíří západní propaganda.

V sarajevském časopise Slobodna Bosna (14.července 1996) a v berlinském Die Junge Welt (27.-28.července 1996) líčí muslimskou mafii, která plně kontrolovala politický i ekonomický život a doslova rozhodovala o životě a smrti lidí z obklíčeného města v 1993-95. Ta mafie  vůbec  neváhala fyzicky likvidovat své odpůrce. Mustafić kritizoval opakované a četné vražedné vpády muslimského vojska (28.divize) pod velením Nasira Oriće ze Srebrenici do srbských vesnic východní Bosny a prohlásil, „že by bez toho mnoho  lidí zůstalo naživu“. Prezidentský úřad Aliji Izetbegoviće a generální štáb muslimské armády v Sarajevu zneužívaly Srebrenicu k svým politickým hrám. V Srebrenici docházelo k situacím, kdy Muslimové vraždili Muslimy. Srebrenica nebyla nikdy demilitarizovaná, jak bylo dohodnuto se srbskou stranou v roce 1993.

V září 1993 dokonce Izetbegović tvrdil, že mu prý prezident Clinton navrhl, aby pustil Srby do Srebrenici, aby tam povraždili 5000 Muslimů, a že by pak USA šly do války proti Srbům. Toto totiž potvrdil i bývalý šéf policie v Srebrenici Hakija Meholjić v sarajevském časopise DANI (čti dany): Hasan Hadžić„Pět tisíc muslimských hlav za vojenskou intervenci“ (22.června 1998). Když tato akce nevyšla, pokusila se o to později Madeleine Albrightová, zvaná „řeznice z Balkánu“ (v té době velvyslankyně USA v OSN), když v srpnu 1995 předvedla snímky amerických špionážních letadel nad oblasti Srebrenici, kde se měly stát údajné masakry zajatých Muslimů. Albrightová nikdy nedovolila, aby snímky byly zapůjčeny k podrobnějšímu prověření. Jsou dosud v trezoru. To jen ona a její spolupracovníci tvrdili, že tam jsou „vidět“ ty masakry.

V bělehradském deníku Politika vyšel 21.února 2013. jako zpráva on line  rozhovor s Ibranem Mustafićem, který vylíčil „domluvený genocid“ Muslimů mezi Clintonem a Izetbegovićem, který se měl uskutečnil hlavně během probíjení se z obklíčení 28.muslimské divize ze Srebrenice do Tuzly, kolem 11.července 1995.
Byl pro tuto příležitost připraven údajně seznam těch Muslimů, kteří  „za žádnou cenu nesmějí živí dosáhnout svobodné teritorium Tuzly“. Museli být zavražděni svými muslimskými soukmenovci. Jednalo se prý o celkem 500 až 1000 Bosňanů, Muslimů. Kromě nich padlo jich ještě hodně v bojích se srbskými jednotkami, které je obklíčily. Počty v bojích padlých (tedy „legálně“ zabitých) Muslimů se různí. R.Butler, odborník obžaloby, je uváděl jako 2 – 4 000, šéf štábu muslimské armády E.Hadžihasanović jako 2 628, mírový vyjednávač Carl Bildt na více než 4 000.

 O tom zabíjení Muslimů Muslimy mluvil s autorem i generál Mladić, během jednoho se svých rozhovorů s nim, byla to známá skutečnost. Jinak na konci uzavírá Mustafić, že mnozí lidé kolem Izetbegoviće už od léta 1992 plánovali akce, ve kterých by bylo nutné, v rámci propagandy, vidět co nejvíce mrtvých mezi bosenskými Muslimy. V této souvislosti je nutno si vzpomenout i na tři výbuchy v Sarajevu, organizované tamní muslimskou vládou, s mnoha oběťmi mezi civilisty, Srby i Muslimy (přes 120 mrtvých), za které byli obžalování Západem i vládou v Sarajevu, bez dostatečného vyšetření, okamžitě Srbové: (1) masakr ve frontě na chleba v ulici Vase Miskina (27. května 1992), po kterém následovaly drakonické sankce OSN proti Srbsku a Republice Srbské v Bosně a Hercegovině (BaH), (2) Markale I (5.února 1994) a Markale II (28.srpna 1995), po kterém začalo během 40 hodin předem plánované plošné bombardování a zabíjení a ničení v srbských oblastech Bosny, včetně použití (proč ?) munice s ochuzeným uranem, po zcela nedostatečném vyšetření výbuchu britským generálem UNPOROFORu  Rupertem Smithem.

Mustafić vidí jako největší zločin z té doby chvíli, kdy do Memoriálního centra (Potočari), s ostatky údajně od Srbů povražděných Muslimů, vkročil v 2003 Bill Clinton. Byla to chvíle, kdy se zločinec vrátil na místo zločinu. Byl to podle Mustafiće mnohem větší zločin než ten, uskutečněný v roce 1995.

Závažnou chybou, výmyslem, každodenně hlásaným na Západě je, že bylo popraveno 7 až 8 000 zajatých Muslimů, chlapců a mužů, aniž byla objevena těla, odpovídající těmto hrozným číslům.
A náhle se při odsouzení srbského generála Tolimira (2013) objevuje údaj o „pouhých“ 4 970 popravených. Soudní dvůr v Haagu (ICTY) jedním svým tvrzením jako by chtěl dělat vyložené hlupáky z těch, kterým uvedl, že podle DNA studii alespoň 5 336 osob bylo popraveno po pádu Srebrenici. Vyšetření DNA totiž může do určité míry určit příbuzenské vztahy a pomoci tak částečně k identifikaci těl, ale ABSOLUTNĚ nemůže určit způsob usmrcení, případně dobu, kdy k němu došlo. Popraveno bylo jednoznačně, bohužel, podle toho, že byly u nich  zjištěny zavázené ruce a převazem pokryté oči,  442  muslimských mužů.

Absolutním a trapným nedostatkem v údajích o „masakru“ kolem Srebrenici, je skutečnost, že zprávy Západu a pochopitelně i muslimských a chorvatských zdrojů, vůbec neuvádějí už před tím veliké vraždění srbských obyvatel východní Bosny, kolem Srebrenici.
Ve zprávě Holandského ústavu pro válečnou dokumentaci (NIOD) už z let 1991-94 je uvedeno:-„Srbské vesničky, obklíčené muslimskými městy, byly přepadeny a zbývající srbské osady byly obsazeny. Obyvatelé byli povražděni, jejich domy vyloupeny a vypáleny, nebo vyhozeny do povětří…Odhaduje se, že kolem 1 – 1 200 Srbů zahynulo během těchto útoků, zatím co jich bylo kolem 3 000 zraněno. Konečně z 9 390 srbských obyvatel okresu Srebrenica, jich zůstalo pouze 860…“ V roce 2013 uvádí známý americký profesor Edward Herman v interview, že „Masakr v Srebrenici byl obrovský podvod“, že v něm bylo 2 383 zavražděných srbských civilů, v tom značný počet žen, dětí a starých lidí, nejen mužů. Herman dále cituje, že srbské autobusy v kritické době převezly přes 20 000 muslimských civilů ze Srebrenici do bezpečí v oblasti Tuzly.

Muslimská strana nechce slyšet o tom, že udávané „popravy“ muslimských mužů a chlapců byly pomstou za ničení a vyvražďování srbských vesnic východní Bosny 28.muslimskou divizí ze Srebrenici. Francouzský generál Philippe Morillon, jednu dobu velitel UNPROFORu, při výslechu v souvislosti se soudem prezidenta Miloševiće v 2004, na otázku, proč by měli Srbové zabíjet zajaté Muslimy, k veliké nevoli muslimské vlády v Sarajevu odpověděl, že je absolutně přesvědčen, že příčinou toho byla pomsta za to, co šéf Muslimů (zřejmě Nasir Orić) prováděl Srbům ještě před červencem 1995, během 1993-95.
A o tom západní tisk moc nepsal.

Při pádu vesnice Srebrenica je zarážející, že muslimské vojsko 11.července 1995 nekladlo srbské jednotce, obsazující Srebrenicu prakticky žádný odpor, i když mělo výraznou početní převahu, řádově 4-5500 ku 1500 srbských vojáků + 4 tanky. 28.muslimská divize nepoužila protitankové zbraně, kterých měla dostatek. Při tom její velení, včetně Nasira Oriće a jeho velitelů, bylo v dubnu 1995 odvoláno „na konzultace“ do Sarajeva. Proč ? Takto oslabená 28.divize vykonala nicméně ještě v červnu poslední loupežnou výpravu proti srbské vesnici Višnjica. Ztráty 28.divize doznaly velikých rozměrů teprve když většina jejího mužstva zahájila pokus o průlom od vesnice Šušnjari směrem na Tuzlu (60-65 km), přes četná minová pole a četné srbské léčky. Podle mínění OSN vojenského pozorovatele Carlose Martinese Branco bylo nevysvětlitelné, proč muslimské jednotky v Srebrenici, přes svoji početní převahu a pro obranu výhodný terén, nebojovaly. Jaká hra se tady hrála?

Zatím nebyl zjištěn jediný rozkaz srbského velení k „popravám“. Kdo je přikázal?
Odkud bylo zlato, které měli dostat „popravčí“  (7-8 mužů ), kteří  byli zatčeni až po knize G.Čivikova „Srebrenica: Korunní svědek“ (2009) o divném korunním svědku Erdemovićovi a divně se chovajících soudcích ICTY.

Poznámka / Píše se rok 2024, 27. březen

Bidenův US režim chce přenést vinu za bombardování Jugoslávie (Srbska) USA a NATO na Srbsko.
Hlasování ve Valném shromáždění OSN, které iniciovaly Spojené státy, pravděpodobně oficiálně prohlásí události ve Srebrenici za genocidu a obviní Srby.

USA chtějí obvinit Srby žijící v Republice srbské jako součást Bosny, „kterou se pokusí zbavit její suverenity, a případně zatknout jejího prezidenta Milorada Dodika, který je jediným evropským vůdcem, který nadále přichází do Ruska. a budovat přátelské vztahy s Moskvou.
Další důvod k tlaku na Vučiće a Srbsko prostřednictvím RS. A zároveň „zrušit“ Republiku srbskou, která je pro Západ nepohodlná.“

To bude mít dalekosáhlé důsledky pro všechny Srby, jak v Republice srbské, tak v Srbsku.“
“Jde o pokus jmenovat Srby jako autory genocidy na mezinárodní oficiální úrovni z tribuny OSN. A tato odpovědnost by měla být přenesena na Republika srbská.”

The post Srebrenica. Válečný masakr v Jugoslávii a Dorinovo svědectví o manipulacích a lžích NATO first appeared on Čítárny.

Kniha novináře Radima Panenky Justiční tyranie uprostřed Evropy s podtitulem Tribunál pro bývalou Jugoslávii ukázal totalitní tvář západní civilizace dokumentuje dvacetiletou činnost tohoto nelegálně vytvořeného soudu, o jehož nezávislosti a nezaujatosti nemůže být řeč.

Kniha je přitom psaná pro oči čtenářů, které o problematice nemají přehled a třeba je dosud ani příliš nezajímala. Jedna z kapitol je věnována zmanipulovaným českým médiím a autor uvádí i konkrétní příklady. Každý, kdo se alespoň trochu zajímá o současné světové dění, by si měl knihu přečíst a udělat si tak obrázek, co všechno se v Evropě v 21. století může dít.

Haagský tribunál vznikl z podnětu Rady bezpečnosti OSN v roce 1993, avšak nezákonně, neboť Rada bezpečnosti k takovému kroku neměla a nemá žádný mandát. Za dobu své existence odsoudil 89 lidí, z toho 67 Srbů. Výše jejich trestů činí 1125 let. Tresty pro Chorvaty, Bosňáky a Albánce jsou naprosto zanedbatelné. Proč asi? A krom toho třináct Srbů ve vězení zemřelo dříve, než se dočkali rozsudku. Mezi nimi nejvýznamnější byl Slobodan Milošević. Tribunál pro bývalou Jugoslávii zcela odhalil totalitní tvář západní civilizace.

Předmluvu ke knize napsal prof. Dr. Rajko Doleček, Dr.Sc.
Jde o jedinou knihu na dané téma, která v České republice vyšla!

USA o důvěryhodnosti Haagského tribunálu!!!
Spojené státy vzáří 2018 pohrozily, že zatknou a sankcionují soudce a další úředníky Mezinárodního trestního soudu, pokud obviní z válečných zločinů jakéhokoli Američana, který sloužil v Afghánistánu.
Poradce Bílého domu pro národní bezpečnost John Bolton označil tento orgán pro práva v Haagu za „nezodpovědný“ a „naprosto nebezpečný“ pro Spojené státy, Izrael a další spojence a řekl, že jakékoli vyšetřování příslušníků amerických služeb by bylo „naprosto nepodložené, neospravedlnitelné vyšetřování. ”
Bolton řekl, že USA jsou připraveny uvalit finanční sankce a trestní obvinění na úředníky soudu, pokud zakročí proti jakýmkoli Američanům.
Více >>

Justiční tyranie uprostřed Evropy | napsal a vydal Radim Panenka | Praha, 2013
{youtube}aCwmOnu9vQY{/youtube}

The post Justiční tyranie uprostřed Evropy s předmluvou Rajka Dolečka nejen o Haagském tribunálu first appeared on Čítárny.

Už vyvražďování Srbů za druhé světové války Rajka nekonečně hnětlo, i líčí je a nejinak se opakovaně vrací k nejjednoznačnějšímu z omylů let devadesátých let, k dvaasedmdesátidennímu „humanitárnímu“ bombardování Srbka. A nikoli, ani málo se mu nedivím, píše v roce 2017 zesnulý profesor Rajko Doleček (1925-2017). Na jeho život zavzpomínal i profesor Václav Klaus, podle kterého byl Doleček bezesporu zajímavý, charismatický chlap.

A přenesu-li se v myšlenkách do vlastního dětství, jak bych nemohl téhož džentlmena opět a opět sledovat na televizní obrazovce v populárním seriálu Nebezpečný svět kalorií. Ne, neměli jsme v socialistickém Československu roku 75 slavnějšího lékaře, to říkám úplně bez ironie, a dokonce ani taktéž známý MUDr. Miroslav Plzák se jeho magnetismu dost nepřiblížil. Tak to aspoň já vidím.
A Rajka Dolečka, tohoto popularizátora zdravé výživy a hubnutí, snad již ono „vdolkové“ příjmení předurčilo k pouti zapáleného endokrinologa a diabetologa a měl věru tuhý kořínek: praxi nakonec vykonával takřka sedmdesát let.

Důležité však taky zůstalo, že to byl po mamince Srb a minimálně v šesti svých knihách (mj. Necenzurované obrazy z dějin Kosova, Žaluji (vyšla i anglicky), Hovory s generálem Mladicem – Dopisy z vězení) vlastenecky a zapáleně hájil svou mučenou, rodnou zem.
Připomínal tamní genocidy i to „obyčejné“ tamní vraždění a nelze, podotýkám, než stanout po čtení Dolečkových prací na straně dotyčného národa, ba nakonec i na straně Gavrilo Principově alias toho nešťastníka, který zabil arcivévodu Ferdinanda.

Nebo aspoň mě tam Rajko svými výklady dostal. Možná přesune i vás. A po autobiografické Inventuře po 89 letech – ve stínu Balkánu (2014) přišel pak ještě loni s objemnější (526 stran) prací Sága českého lékaře po 92 letech. A pozor, i tady zní podtitul: Srebrenica – NATO – Kosovo. A vari, publikace jest připsána „všem“, co byli nespravedlivě souzeni a zahubeni Tribunálem ICTY v Haagu.

Už vyvražďování Srbů za druhé světové války Rajka nekonečně hnětlo, i líčí je a nejinak se opakovaně vrací k nejjednoznačnějšímu z omylů let devadesátých let, k dvaasedmdesátidennímu „humanitárnímu“ bombardování Srbka. A nikoli, ani málo se mu nedivím.
Ale i bez ohledu na všechno tohle je Dolečkova biografie (byť je místy snad až nekriticky zevrubná a občas rozmarně samožerná) fascinující… a věru že uhrančivou četbou. Asi jako byl uhrančivou osobností sám Rajko.

Charisma totiž máte nebo nemáte. Charisma buď obdržíte již do vínku, anebo nikoli. Nu, a Rajku Dolečkovi i toto genově vyšlo. I byl více i méně skrytým casanovou, jemuž (by) klesaly ženy do náruče, kdyby se nebránil.
Ve vší diskrétnosti jim to ostatně občas dovolil, ale ani v této knize nakonec diskrétně neprozrazuje vše a jenom naznačuje.
Naznačuje, se samozřejmostí nicméně jinak velice upřímně líčí běh svého života a byl to dozajista život, jaký je přemnohým odepřen. A život, během kterého si Rajko generoval četné kamarády i mezi muži, což se mu samovolně dařilo, kamkoli vstoupil.

A co pak je úžasným bonusem knihy? Bezpochyby to, nakolik skvěle a bezvadně se dají právě figurami podobných mužů-magnetů OBECNĚ charakterizovat celá evropská desetiletí!
Ta, jimiž prošli. A podobné paměti, i když vás to, historici, štve, prostě předčí vaše pracné elaboráty; a právě a teprve skrz muže jako Doleček spatříme svět nejzřetelněji. A jistě, jistě, řekneme se: „Být takovým mužem, není dáno většině. Takže opatrně!“ Ale…
Ale jaké opatrně? Právě a hlavně s Dolečkem čteme a zažíváme pravdu a myslím, že mu lze jeho pozici jen pokorně závidět. Obdivuji ho. A částečně se jistě „zbudoval“ sám, ale náhle, právě při čtení jeho pamětí, pochopíte, že predestinace existuje, osud také… a že existují i předpoklady víc než genetické.
Nu, a tuto propojenost života a doby teď i doložím aspoň krátkou citací. Pochází z té sekvence, kde lze sledovat, jak se také bavili někdejší lékaři. I vraťme se časem. Hle. Rajko Doleček se právě přesunul z krásného pražského bytu svých rodičů v Praze až do periferní Ostravy, a jak se zdá, vůbec mu to nevadilo. Naopak. Počátkem let padesátých se tu energicky vrhl do práce. A…

Za pár týdnů jsem byl už na interně jako doma. V budově interního pavilónu sídlila i ústavní lékárna a o něco mladší magistr Zdeněk Kock, jeden z našich lékárníků, se stal mým dobrým přítelem i do budoucna, na celý život. Spolu s rentgenologem Pavlem Sedláčkem jsme pak tvořili nerozlučnou trojici.
Někdy jsme trochu blbli a stříleli pro recesi po sobě kolem křoví u plotu poplašňáky. Náš pan primář to však vždycky „vyžehlil“ u vedení ústavu, které to kupodivu celkem dobře tolerovalo, protože s naší prací bylo spokojené. Do strany mě ani moc v těch letech ani později nijak nenutili, byl jsem přece jen trochu jiný, pravoslavný, ke všem přátelský, v práci snaživý a začal jsem publikovat…
Více měsíců, snad i rok dva po mém příchodu měl pan primář narozeniny (myslím, že nějaké „kulaté“) a já si vzpomněl , jak se oslavovaly „pitvou medvěda“ narozeniny známého pražského patologa profesora Heřmana Šikla, na jehož přednášky jsem jako medik chodil. Vysvětlil jsem „sestersko-lékařské mládeži“ oddělení, co to znamená, a hned vznikl jakýsi přípravný výbor pro „pitvu medvěda“.
Praktickou duší přípravy a jak vše provést byli Dobra (pozdější Dolečkova celoživotní družka. Pozn. IF), paní vrchní sestra Fanynka, Zdeněk Kock a kolega Pavel Reil. Finančně („pitva“ však nebyla drahá) zajistilo akci oddělení.
Práce na „medvědovi“ se konala tajně v rozsáhlých prostorách lékárny. Vystřihali jsme z kartonu asi dva metry dlouhé obrysy člověka ležícího na znak a přišili a přilepili k dolnímu obrysu kolem 15-20 cm vysoký obvod z kartonu. Takto vzniklý prostor jsme vyplnili zmačkaným papírem. Do oblasti srdce jsme dali velikou láhev červeného vína, místy nepravidelně přelepenou bílým papírem (to byly jeho infarkty), do oblasti plic na jedné straně láhev vaječného koňaku, která zazátkovanou hadičkou vycházela z „plic“, a vedle byla papírová vata a lahvička slivovice k „dezinfekci“ hadičky.
V „plicích“ byly uloženy šálky s kávovými zrnky a několik tlustých řezů uherského salámu. V oblasti jater byl vodou naplněný kondom s kávovými zrnky uvnitř a vedle něho několik kusů špeku. Tlusté střevo imitoval pletenec buřtů, na jednom místě přetlačen do boku kusem tlačenky, na konci s kusem čokolády. V krajině hlavy byl nevelký seznam léků SPOFA, lidově nazývaný „Spofák“.
Po rozložení „orgánů“ a patologických nálezů ve figuríně jsme přišili a částečně přilepili její horní stranu. Při výrobě „medvěda k pitvě“ jsem byl blízko Dobry a obdivoval její zručnost. Několikrát jsem jí jemně foukal za krk a políbil jí ucho. Smála se tomu a nenápadně mi řekla. že se jí to docela líbí, to foukání za krk.
Naše paní vrchní Fanynka přivedla v den jeho narozenin pana primáře, aby „prohlédl neznámé tělo v denní místnosti a provedl pitvu“. Pan primář, který o „pitvě medvěda“ nic netušil, byl docela mile překvapen vtipností projektu, i když netušil, co ho čeká, a doslova se radostně pustil do práce a diktoval „pitevní“ nález. Diagnózy se sypaly: srdce se stavem po několika infarktech, empyém (hnisavý zánět) pohrudnice (to ten vaječný koňak), v plicích tuberkulózní kaverny plné tuberkulózních Kochových bacilů (to ta zrnka kávy v hrníčcích) a metastázy nádoru (to ten uherák). Sám špek představoval tukovou degeneraci jater. Tlačenka dělala nádor, který stlačoval tlusté střevo, téměř černá čokoláda byla černá stolice po krvácení do zažívací trubice.
Jen ten prezervativ (kondom) plný vody s kávovými zrnky představoval diagnostický problém. Pan primář se ale zamyslel a nakonec vítězně zakončil „pitvu medvěda“ prohlášením, že v játrech je cysta echinokoka, tedy parazita měchožila.
Všichni jsme primáři zatleskali a blahopřáli k narozeninám i úspěšně provedené pitvě. K tomu se připojil i ředitel našeho KÚNZ, který se objevil už na začátku „pitvy“. Po dezinfekci hadičky slivovicí se pak ženy pustily do vaječno-koňakového empyému hrudníku…

Dosti však malin nezralých! A je tu i druhá, už kratší část knihy (str. 263-408), kde se autor takřka úplně ponořuje do politiky.
Ne, neumím popřít, že místy jde o pohled snad až moc jednostranný.
Vysvětluje však přesto se záviděníhodnou jistotou, proč NEMÁ rád NATO, hodnotí Havla a Klause a chápe, proč Němci nemilují Srby. Vzpomíná na maršála Josipa Broze Tita a zvíme mnohé i o Masarykovu vztahu ke Kosovu, o současných lžích OSN i o tom, jak Chorvati olupují Srby. Doleček předestírá i skutečnou pravdu o událostech v Srebrenici a cituje vysoce vřele ze vzpomínek svého přítele generála Ratka Mladice. Vzpomíná ovšem i na Slobodana Miloševiče, anebo zase kritizuje knihu Ladislava Špačka Deset let s Václavem Havlem (2012). Jsa, pravda, šokován rozsahem dezinformací o Kosovu na stranách 183-187.

Podobně specificky pak vyznívá i úplně poslední kapitola Hvězdné chvíle. Těchto chvil Radko po právu připomíná ve svém životě víc, i vrací se – opět a opět – až do let padesátých. Je hrdý i na moment roku 1971, kdy mu byla rozhodnutím Akademie věd udělena hodnost Doktora lékařských věc, a takto a podobně pokračuje. Zajímavá však je i rozsáhlá fotopříloha (118 stran) a hle, Rajka tu zříme při promoci na Karlově universitě 20. 10. 1950 a poté už v bílém, ale jako úspěšného judistu. A dál pak v nezapomenutelném seriálu Nebezpečný svět kalorií (třikrát opakovaném roku 1975) či rovnou na rodinném obědě s docentem ing. Františkem Čubou ve Slušovicích. Nu, a jistěže jej vidíme také na kongresech. V Římě (1963), v Buenos Aires (1974), v Sydney (1980), v Bombaji (1981), v Leningradě (1965), v Edinburghu (1965). A také na plese u primátora Stockholmu (1978) či v Istanbulu (1988). Ale ocitáme se rovněž v Jeruzalémě, Japonsku a na Athosu, v San Francisku, v arizonském Phoenixu (1986), v Cincinnati.
A nechybí Moulin Rouge, ani Šikmá věž, ani zámky na Loiře. Ani snímky z Madridu a z Anglie (1981). A zaujme i fotka s Nepraktovou manželkou Danielou Winterovou (z Librexu 2014), snímek s Milošem Zemanem (2015) a konečně společná podobenka Radka, jeho paní a MUDr. Radovana Karadžiče. Nu, a jistěže i snímeček přítelem-poslancem Janem Kellerem.

Pro zajímavost už jen uvedu, že Doleček získal od patriarchy srbské pravoslavné církve Pana Pavla Řád Svaté Sávy I. stupně, což je nejvyšší vyznamenání této církve, které má (mimochodem řečeno) i Vladimír Putin.

Rajko Doleček žil s rodiči od roku 1926 v Bělehradě, kde jeho otec zastupovat ČKD.
Tamtéž absolvoval obecnou školu, gymnázium a dva semestry lékařské fakulty. U nás pak začínal jako internista-endokrinolog v Ostravě, od roku 1970 je nositel titulu DrSc. a od roku 1993 je profesor. Přednášel na mnoha univerzitách a mimo jiné napsal i dětskou knížku Příběh strakatého Billa. Doma i v zahraničí publikoval nejméně 215 odborných prací a pouze Nebezpečný svět kalorií dosáhl (a to jen v prvních verzích vydání) nákladu dvě stě tisíc výtisků.

Ukázky:

Je čtvrtek 24. dubna 2014, deset hodin dopoledne.
V rozlehlém pokoji pro návštěvy vazební věznice v Scheveningenu (Haag) v Holandsku se bratrským obětím zdravím s generálem Ratko Mladicem, kterého jsem přijel navštívit ze vzdáleného Česka. Právě o něm jsem také napsal knihu, která vyšla v češtině (2010), v češtině + srbštině (2010) i jenom v srbštině v Banja Luce, v Bosně a Hercegovině (2012).
Zdravím i Bosu, sympatickou Ratkovu manželku, která je tu na povolené návštěvě.
Mé návštěvě předcházelo mnoho formalit, včetně podepsaného prohlášení, o čem nesmím psát. Při vstupu do vazební věznice byla prohlídka přísnější než na mezinárodním letišti.
„Rajko, nevidíš tam v rohu Radovana, který se na tebe usmívá?“ najednou se mě zeptá Ratko.
Otáčím se a vidím, že mi z protilehlého rohu pokoje jde v ústrety usmívající se MUDr. Radovan Karadžic, bývalý prezident Republiky Srbské, s kterým se také bratrsky zdravíme. Známe se od návštěvy u něho v Pale s Dobrou (1995), kdy jsme od něho dostali pár knih jeho veršů, včetně veršů pro děti.
Tehdy mi odpověděl na můj dotaz a teď má radost, že jsem nezapomněl, co říkal o hanebném postoji oficiálního Západu, tj. větší části jeho politiků a médií, k němu osobně a k bosensko-hercegovským Srbům a Srbům vůbec:
„Je neuvěřitelné, jak nás západní média vylíčila v absolutně jednostranných , tendenčních zprávách – z neznalosti a za peníze.“

—
Změňme však opět téma a konstatujme, že se Rajko stal po smrti své paní na čas i až jakýmsi Goethem, Gothem provázeným svou Ulrikou. Anebo si to snad nemyslíte? Měli byste – a vždyť už první část hrdě a nepokrytecky uzavírá soubor jejích konejšivých a přátelských e-mailů. A jak sám Rajko Doleček píše, manželku naposled políbil na čelo 1. srpna 2006… a e-maily mezi ním a „Ulrikou“ začaly pak kolovat koncem roku 2007. „Když někdy na chvíli zavřu oči a vzpomenu si na Tamaru,“ vzpomíná na str. 230, „objeví se mi dost často jedna mně velmi milá scéna: Přišli jsme na lehkou večeři a jsme před premiérou opery Paula Hindemitha Cardillac na pátém poschodí v restauraci Pelikán. Tamara má elegantní toaletu, já mám smoking. Jdeme se posadit proti sobě za perfektně upravený stůl, obejme mne a plna jakési vnitřní radosti mne dlouze políbí… A pak se obraz rozplyne…
„Pěkný den, drahý příteli, tisíceré díky za mail a za to, že jsi si na mne vzpomněl. Byla jsem dva dny v Rakousku (služebně), dnes jsem se vrátila. Do divadla s Tebou se moc těším, pozvání ráda přijímám, procházku jarní přírodou bychom měli brzy uskutečnit, je mi smutno na duši, chybíš mi!!!“
„Pěkný den, drahý příteli, představ si, že včera k nám zavítal pan pošťák a donesl mi nádherný dárek od Tebe. Moc děkuji!!!!!! Začínám opět studovat (abys byl na mne pyšný) a v práci makám na plný výkon. K tomu domácnost a dům. Já vím, řekneš si… výmluva. Ale věř, že ženy to mají opravdu mnohem složitější. Stíhám si tak pro sebe urvat 1 x za týden saunu a to je vše. Žádný čas pro mne, žádná sklenička vína s přítelem. Ale musím to napravit. Je fakt, že život je krátký a je třeba si užívat hezkých chvil a ne se pohybovat od jedné povinnosti k druhé. Pokud souhlasíš, domluvím si příští týden hlídání pro Honzíka a ráda Tě přijdu navštívit… Dáme si dobrý salát a v klidu povykládáme, jak se kdo má apod. Myslím na Tebe často…“
„Děkuji za upřímný mail, ještě nyní mi tečou slzy… Děkuji za drahocenné rady, velmi si jich vážím… Mám Tě moc ráda a těším se na úterní kulturní zážitek s Tebou. Tamara s lesklýma očima.“
„Pěkné ráno, drahý příteli, ano, shon vládne dnešní dobou a mne zcela pohltil. Pokud si však během dnešního dne či zítra najdeš chviličku k posezení u čaje, budu moc ráda. Jsem v práci i každý den mezi svátky, ale dobrou kávu Ti zde ráda uvařím a budeme moci ukrást aspoň chvilku pro sebe. Tvoje Tamara.“
„Ahoj, jak se daří? Od plesu jsi se neozval. Byl úžasný, že???“
„Krásný mail drahý příteli. Posílám také pohlazení z dálky…“
„Co se týká studia, musím přiznat, že už máme vypsány termíny některých zkoušek a je opravdu náročné se připravovat. Ale také vím, že jsi trpělivý a fandíš mi!! Mám v Tobě veliký poklad!!! Děkuji!!! Děkuji ze verše… Jsou kouzelné“
„Drahý příteli, jsem doma s dítětem, je opět nemocný!!! Tchyně pomáhá, manžel pracovně vytížen nebo spíše přetížen!!! Je mi za Tebou smutno, zvláště v tomto dušičkovém čase! Myslím na tebe, tak buď, prosím, trpělivý a věř, že se na Tebe moc těším!!! Tamara“
„Pěkný den, pokud Ti to časově bude vycházet, ráda bych Tě pozvala kouknout se na mou promoci dne 25. 6. 2008, v 11.00. VŠB TU Ostrava.“
„Pěkný den, drahý příteli, pozvání na výlet do republiky Arboreta přijímám, ale mohu jen 24. 4. 2009. Vyhovuje??? S pozdravem ing. Tamara Tůmová.“
„Drahý příteli, opravdu děkuji za krásné pozvání. Potvrzuji, dne 23. 6. 2011 je náš večer. Moc se těším.“
„Pěkný den, kdy něco podnikneme?? Tento týden mohu. TT.“
„Pěkné ráno, procházím si maily a úplně krásná fotka Tebe… V sobotu mám zkoušku z angličtiny, ale pak měsíc přestávku. Vynahradím Ti to, že jsme se neviděli. Tak příští týden na viděnou. Tůmovic.“
„Pěkný den drahý příteli, dnes jsem si vyzvedla na poště krásnou knihu. Moc děkuji!!! Omlouvám se, že se neozvu, jak je den dlouhý. Mám tzv. oheň v zadečku. Do poloviny dubna odevzdat diplomovou práci, pak koncem května státnice. Vůbec nestíhám, tak formou e-mailu bychom to mohli napravit. A od května si už snad začneme užívat i společných chvil a krásného počasí procházkami a výlety společně. Tamara.“
„Dnes odjíždím na 3 dny služebně pryč a už bude červen. Vím, že máš 1. 6. narozeniny a ráda bych Ti v tom dalším týdnu osobně popřála. Tamara.“
„Tak tě zdravím v krásném září. Musím Ti oznámit, že jsem také práskla do koní!! Vyhrála jsem výběrové řízení a odcházím dohodou koncem září. Budu dělat managera v oblasti ekonomie, v souvislosti se sportem.“
Dodejme už jen, že dotyčná TT prodělala v tomtéž čase i operaci štítné žlázy a současně jí Rajko pomáhal bojovat s „každým dekem navíc“. On sám pak končí tento příběh následujícími slovy.
„Tamara byla vždy zamyšlená, když jsem po n-té jí říkal Dučičův verš:
„Buď nedosažitelná, němá a daleká,
protože sen o štěstí je větší nežli štěstí samo…“

The post Sága Rajko Dolečka. Populárního lékaře, profesora, dlouhodobého kritika genocidy na srbském obyvatelstvu first appeared on Čítárny.

Omluva Miloše Zemana za bombardování Jugoslávie při příležitosti setkání s prezidentem Srbska Vučićem 18.5. 2021.

Prosím srbský národ o odpuštění

Mluvili jsme s panem prezidentem o tradičním česko-srbském přátelství, které se odehrávalo například v roce 1938, kdy jsme byli zrazeni svými západními spojenci, ale i v roce 1968, kdy jsme byli zrazeni východními spojenci. Člověk si nevybere. V obou případech nám srbský národ vyjádřil svoji podporu.
A my jsme se mu odvděčili bombardováním.

Právě proto bych při této příležitosti chtěl za svoji osobu se omluvit za bombardování tehdejší Jugoslávie. Talleyrand by řekl, bylo to horší než zločin, byla to chyba. A já bych chtěl srbský národ jako osoba poprosit za odpuštění. Celou dobu mě to trápilo.

Ano, v době, když se rozhodovalo o bombardování Jugoslávie, byla Česká republika několik týdnů v Severoatlantické alianci, byli jsme poslední, kdo dal souhlas a zoufale jsme se ohlíželi alespoň po jedné zemi, která by se s námi spojila a byla by proti, ale zůstali jsme sami.
Přesto nás to neomlouvá, přesto to byl nedostatek odvahy.

A touto omluvou a prosbou za odpuštění jsem se zbavil mnohaletého traumatu, protože pokání osvobozuje a, jak říkávají latiníci, dixi et salvavi animam meam, řekl jsem a spasil jsem svoji duši.

Miloš Zeman
prezident republiky

The post Omluva Miloše Zemana za bombardování Jugoslávie vojsky NATO first appeared on Čítárny.