Je zřejmě nesporné, alespoň pro mne jako historika a aktivního účastníka sametové revoluce, že nejvážnějšími kandidáty na post prvního prezidenta sametové revoluce po 17. listopadu 1989 byli dva muži: Alexander Dubček a Václav Havel.

Alexander Dubček jako dlouholetý stranický funkcionář KSČ (od r. 1949), bývalý první tajemník ÚV KSS a od ledna 1968 ÚV KSČ, první charismatický představitel reformního procesu Pražského jara 1968. A poté, po porážce reformního procesu vojenskou intervencí armádami varšavské pětky (SSSR, NDR, PLR, BLR a MLR), a jejím pokračujícím velmocenským nátlakem (po 21. srpnu 1968), po vystřídání ve funkci G. Husákem v dubnu 1969, se stal nejznámější postavou opozičního hnutí proti Husákovu normalizačnímu režimu v letech 1969-1989. A to jak zvláště v zahraničí, tak i na půdě domácí.

Václav Havel, spisovatel a dramatik, aktivní účastník Pražského jara, s jehož jménem a protinormalizační aktivitou, jako s vedoucí postavou, je především spojen vznik a činnost nejpočetnější opoziční skupiny, Charty 77 v letech 1977-1989. Za což strávil několik let ve vězení Husákova režimu.

Se jmény obou těchto adeptů se čs. veřejnost začala v různé intenzitě setkávat a blíže seznamovat od roku 1967. Jejich životní cesty se velice sporadicky přibližovaly či setkávaly, ale teprve listopadová sametová revoluce je oba přivedla do centra dění jako dvě její hlavní postavy. A proti vůli A. Dubčeka je postavila do role soupeřů o post prvního prezidenta.

Když jsem si však v roce 2006 zalistoval v poslední publikaci V. Havla: „Prosím stručně“ jako člověka, hlásajícího v listopadu 1989 zásadu, že „láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí“, byl jsem doslova šokován.
Neboť na otázku Karla Hvížďaly, jak na něj působil mezinárodně známý symbol reformních snah A. Dubček jako protikandidát Havel odpověděl:

„Pokud si dobře vzpomínám, byl jsem tehdy oficiálním kandidátem jen já. Nicméně dost se o něm jako o možném prezidentovi mluvilo, hlavně mezi reformními komunisty a na Slovensku. Myslím, že on sám také dost chtěl být prezidentem, i když to takto přímo neříkal. Veřejnost proti násilí a Občanské fórum však možnost Dubčekovy kandidatury dost vehementně odmítaly, jednak byl pro ně příliš svázán s reformním komunismem, po němž už veřejnost netoužila, jednak mu bylo zazlívá¬no jeho dvojsmyslné chování po sovětské okupaci. Vzpomínám si, že ho nikdo nedokázal nebo se ani neodvážil přesvědčovat, aby se své ambice, respektive neformalizované kandidatury vzdal.
A tak to nakonec padlo na mne. Byl to jeden z nejabsurdnějších úkolů, jaké jsem v životě měl: sám kandidát na prezidenta, navíc tak trochu z donucení, měl jsem za úkol někomu jinému vysvětlovat, že se nemá o tu funkci ucházet. Měl jsem na toto téma více důvěrných hovorů s Dubčekem a musím říct, že mi ho bylo velmi líto a že mi tohle poslání bylo příšerně nepříjemné. Na druhé straně jsem se ale při tom přesvědčoval, že to je opravdu člověk svým způsobem nepříliš pevný, který by – vystaven nějakému osudovému dilematu, jakému bývají u nás někdy prezidenti vystaveni – mohl opět selhat.
Myslím, že to byl velmi čestný člověk, velmi milý, hodný, skromný, ale beznadějně zapletený do komunistické ideologie a frazeologie; mluvil vždycky velmi dlouho a těžko se dalo rozpoznat, co vlastně chce říct“.

O tom, že V. Havel je zapomínáním pověstný, jsem již dobře věděl.
A přesto jsem nevěřícně zíral na řádky jeho odpovědi a bylo pro mě nepochopitelné, jak může člověk, jenž hlásal že pravda láska zvítězí nad lží a nenávistí, takhle překrucovat skutečnost. Zvláště když má k dispozici autentické záznamy svých vystoupení a činnosti a činnosti z celého průběhu sametové revoluce.
Neboť co věta jeho odpovědi je po mém soudu nepravda či polopravda, nechci-li použít tvrdšího označení jako lež. Nebo snad termín státnická skleróza by byl pro hodnocení jeho odpovědi ještě nej-milosrdnější.

Jaká je tudíž pravda ve světle faktů a dokumentů?
Pokusím se nejdříve v co nejstručnějším podáni zachytit jejich vzájemné kon-takty v letech 1967-1988.

Poprvé se Havel osobně setkal s Dubčekem v červenci 1968 na setkáni spisovatelů s vedením reformního hnutí v Hrzánském paláci. V „Dálkovém výslechu“ Havel – jako aktivní účastník radikálního proudu reformního hnutí – uvádí, jak posilněn koňakem, radil „dost neomaleně“ Dubčekovi – který jej pozorně poslouchal – jak má postupovat v reformní politice.

Druhé, byť nepřímé setkání s Dubčekem, respektive jeho reformní politikou, se odehrálo v listopadu 1968. V. Havel, opět jako aktivní účastník radikálního proudu reformního hnutí, vystoupil na plenárním zasedáni „Výborů svazů tvůrčí inteligence“ 22. 11. 1968, jednajícím o politické situaci v Československu a možnostech odporu proti postupující normalizaci. Navrhoval, aby do připravované rezoluce bylo zahrnuto jím formulované prohlášení:
„Jsme přesvědčeni, že realitou není jen přítomnost několika desítek tisíc cizích vojáků, přítomných na československém území, ale že realitou je také míněni a vůle čtrnácti milionů čs. občanů…“„

Vidí-li naši politikové dnes jediné reálné východisko ze situace v neustálém ustupování cizím tlakům a v nejrůznějších formách kompromisu mezi těmito tlaky a vůlí národa, pak jediným skutečným reálným východiskem pro národ je nekompromisní a účinné vyjadřování vůle většiny, protože to je jediný možný prostředek působení na politiky a tím i na osud země.
A jestli mohla cizí vojska donutit třísetčlenný parlament, aby legalizoval jejich přítomnost v zemi, aniž je do země pozval, nemohou donutit čtrnáctimilionový národ, aby chtěl něco jiného než chce. Budeme-li všichni stát tvrdošíjně na svém, bude muset nakonec stát na svém i parlament, který nás zastupuje“.
Václav Havel sklidil tenkrát za své vystoupení – které značně ovlivnilo i návrh vlastni rezoluce – velký potlesk.

Avšak V. Havel, a s ním i většina tleskajících účastníků jednání jaksi tenkrát přehlédla skutečnost, že proti vůli čtrnácti milionů čs. občanů osamoceného Československa stála vůle Brežněvova vedení 230 milionové sovětské supervelmoci a jejích čtyř satelitů.
Vůle, dokumentovaná srpnovou intervencí téměř půlmilionové armády varšavské pětky, ale i pokračujícím obrovským mocenskopolitickým nátlakem. V něm bylo zakalkulováno i oživení a vliv domácí „páté kolony“ konzervativců všech odstínů a možnost nasazení dalších divizí kdykoliv to bude Brežněv či maršál Grečko považovat za „potřebné či vhodné“.

Dokladem toho je i vojenská operace „Jestřáb“, připravená velitelem Střední skupiny sovětských vojsk v Československu, generálem Majorovem, k eventuelnímu potlačení jakýchkoliv nepokojů, včetně plánované generální stávky ve dnech krize kolem osoby Josefa Smrkovského a volby předsedy Federálního shromáždění, stávky plánované na prosinec 1968.

Dalším dokladem „vůle“ Brežněva a Grečka je např. i svévolné doplnění Střední skupiny sovětských vojsk o dalších 8-12 tisíc sovětských vojáků ve dnech tzv. hokejové krize počátkem dubna 1969.

Pokud by snad někomu tyto argumenty ještě nestačily, dodávám: podle vzpomínek generála Majorova a údajů uvedených v jeho publikaci, velení vojsk Varšavské smlouvy, či přesněji sovětské velení maršála Grečka, drželo trvale, i po 21. srpnu 1968, v bojové pohotovosti téměř 200 divizí, schopných kdykoliv k okamžitému nasazení do bojové akce.

Úvahy V. Havla, posuzované z hlediska uvedených, ale mnoha dalších neuvedených faktů a argumentů jsou „klasickým“ dokladem naivního radikálního kriticismu reformní politiky A. Dubčeka v této době.
Nejen on, ale i řada dalších radikálních bojechtivých „hrdinů“ a kritiků (P. Pithart, E. Mandler, V. Prečan, Tigrid, J. Pfaf a řada dalších) se zřejmě příliš inspirovali biblickou bajkou o Davidu a Goliášovi, když kritizovali jakési údajné selhání a kompromisní politiku A. Dubčeka, když nemohl odolat obrovskému tlaku Brežněvova vedení 230 milionové supervelmoci a neustálé hrozbě krveprolití.

Základním zdrojem či motivem naivních názorů a postojů představitelů radikálního proudu reformního hnutí byla neznalost či ignorace vnějších podmínek rozvoje tohoto hnutí: tj. velmocenské zájmy sovětské supervelmoci.
Na straně druhé, priorita Západu v úsilí o dorozumění s Východem a ponechání volných rukou Moskvě k opatřením ve vlastním „hájemství“. Pro diplomaty USA byla srpnová intervence pouze „rodinnou záležitostí“ východního bloku. A neznalost či ignorace těchto skutečností je také základní zdroj přežívající kritiky Dubčekova reformního vedení a jeho osobně, jako by on svojí politikou, v níž se nebylo možné vyhnout různým kompromisům, zavinil porážku reformního hnuti.

K vyvrácení tohoto mylného tvrzení jsem snesl ve své nejnovější publikaci V chapadlech kremelské chobotnice více než dostatek důkazů.

Zde stačí jen poznamenat, že plně souhlasím s názorem Michala Reimana v článku „Rok 1968, co s nim“ (LN č. 27, 8. 7. 1998), že hlavni příčinou porážky reformního procesu byla srpnová intervence a že na tomto závěru, na této skutečnosti nemohou nic změnit ani případné chyby a omyly A. Dubčeka:
„Západní mocnosti, které zrovna vedly jednáni s Moskvou o evropských dohodách a odzbrojovacích smlouvách, neměly zájem na vyostřeni vztahů se SSSR…“

K dalšímu přiblíženi životních cest Dubčeka a Havla došlo ve dnech tzv. hokejové krize a prvního výročí srpnové intervence v roce 1969.
Když Grečko v dubnu 1969 dojednával s prezidentem Svobodou v Praze a s Husákem v Bratislavě, a také Brežněv s Husákem v Užhorodě, výměnu Dubčeka za Husáka, Havel se stal stoupencem teorie menšího zla, rozšířené M. Hüblem, podle níž Husákovo zvoleni představuje menši zlo: „…nedojde k zásadní změně politického kurzu, ale jen k dílčím změnám… nové vedení bude prosazovat brzké konáni XIV. sjezdu, voleb atd.“ za předpokladu, že „nebude docházet k politickým srážkám“.

A V. Havel se tehdy dal slyšet, že A. Dubček je „lyrik a snílek“, kterému chybí pevná ruka, zatímco Husák je pro něj jediná osobnost, „která má pevnou koncepci a může vyvést národ z krize“. Tak to také zaznamenala StB při jeho odposlechu.
Avšak neuplynulo příliš vody ve Vltavě, když Havel, pod vlivem vrcholících příprav Husákova vedeni na potlačení očekávaných demonstraci k srpnovému výročí okupace, se obrátil 9. srpna 1969 na „lyrika a snílka“ A. Dubčeka, zbaveného již možnosti efektivního jednání, s rozsáhlým dopisem s výzvou, aby vystoupil na obranu reformního hnutí (V. H. „Eseje a jiné texty z let 1953-1969“, s. 911-929).
A. Dubček však tento dopis nedostal a seznámil se s ním až v roce 1990. Havlův dopis nesehrál tudíž v životě A. Dubčeka v srpnu 1969 sebemenší roli.

Úvahy a tvrzeni různých obdivovatelů a životopisců V. Havla o vlivu jeho dopisu na Dubčeka jsou jen různé fabulace. Dubček i bez Havlova opozičního prozření a výzvy věděl, jak se má zachovat, když na zářijovém plénu ÚV KSČ 1969 vystoupil s obhajobou reformního hnutí přesto, že věděl, že ho čeká odvolání z funkce předsedy FS i z předsednictva ÚV KSČ.

Poté co byl Dubček po krátké epizodě velvyslancování v Turecku vyhnán mezi statisíce neplnoprávných, ze strany vyloučených reformistů, což hodnotil jako fakt, že se dostal do dobré společnosti, na rozdíl od V. Havla, který jako spisovatel a dramatik žil na volné noze a nemusel se starat o „chléb náš každodenní“, musel prací zajistit živobytí své početné rodině. A to v podmínkách, kdy se on i celá jeho rodina ocitla pod stálou a tvrdou kontrolu StB v rámci dlouhodobé akce „Breza“.

Cesty osudu je opět na krátkou chvíli přiblížily až v roce 1975.
Bylo to v době, kdy kritické dopisy A. Dubčeka, opakovaně posílané Federálnímu shromáždění a Slovenské národní radě, na adresu Husákova normalizačního režimu a zvláště orgánů bezpečnosti, ale také dopisy vedení NDR, Polska a KS Itálie s požadavkem jednat o politické situaci v Československu, vyvolaly u Husáka hysterickou reakci, které dal průchod 16. dubna 1975 na společném zasedání československých a republikových orgánů Národní fronty. Zde stačí zatím uvést, že jméno A. Dubčeka se po těchto událostech stalo pojmem a po dlouhé týdny vévodilo v zahraničních masmédiích v dlouhém seznamu aktivních bojovníků proti normalizačnímu režimu G. Husáka.

A kouzlem nechtěného se stala i skutečnost, že díky hysterické reakci Husáka, jeho nediplomatické polemice se švédským předsedou vlády O. Palmem za jeho kritiku totalitního režimu, rozpoutáním rozsáhlé politické a bezpečnostní kampaně proti A. Dubčekovi, ale také proti reformistům, se jméno A. Dubčeka a Pražského jara stalo i na domácí půdě na dlouhou dobu připomínkou nadějného pokusu z roku 1968 a důkazem aktivity A. Dubčeka proti Husákovu normalizačnímu režimu.

Je sice pravda, že 8. dubna 1975 rovněž odeslal G. Husákovi dopis i V. Havel a že i tento dopis byl v zahraničí zveřejněn.
V „Dálkovém výslechu“ Havel uvádí, že ten dopis, jehož obsah byl v podstatě stejný jako dopisy Dubčeka s tím rozdílem, že byl napsán jazykem dramatika – byl pro něj „v prvním plánu“ aktem jakési „autoterapie“.
Faktem ale zůstává, že u Husáka nevzbudil žádnou zřejmou pozornost a že se ve svém vystoupení o něm ani nezmínil.
Zato Havlova obdivovatelka Eda Kriseová v životopisu svého idolu jako patnáctiletá puberťačka uvedla, že „tím dopisem začalo nové období československých dějin“, aniž by se jediným slovem zmínila o ohlasu dopisů Dubčekových, či zveřejněné publikace Zdenka Mlynáře.

Do hlubšího povědomí čs. společnosti, ale i Evropy, vstoupilo jméno Havlovo až po založení Charty 77, ale hlavně bombastickými akcemi Husákova režimu proti ni.
Charta sdružovala lidi nejrůznějšího politického i náboženského přesvědčeni. Avšak vzhledem ke zvolenému tématu, považuji za nutné zdůraznit, že podstatnou část jejich zakladatelů, ale i celkového počtu signatářů, tvořili představitelé a stoupenci reformního hnutí, postavení po prověrkách v roce 1970 do role neplnoprávných občanů. (Zd. Mlynář, Miloš a Jiří Hájkové, Zd. Jičínský, V. Šilhán a jeho manželka, R. Slánský, manželé Jarošovi, M. Kusý, M. Hübl…)

Přitom Charta 77 byla téměř výhradně záležitostí českých zemi. Účast Slováků byla omezena z různých důvodů jen na pár jednotlivců.
A. Dubček nebyl při jejím zakládání osloven. On měl ale vlastní způsob protestů proti režimu. Když ale Husákův režim zahájil útok proti Chartě, postavil se na její obranu. K většímu sblížení s Havlem a prolínání jejich osudů došlo až koncem osmdesátých let. V době, kdy byl A. Dubček nejen v zahraničí, ale i na domácí půdě již znám jako první muž proti-husákovské opozice a představitel opozičního proudu reformistů, k čemuž vydatně přispěla i kampaň tohoto režimu proti němu. Ale o tom všem až v příslušných kapitolách.

Kniha A. Benčíka v pdf ke stažení ZDE Téma Alexandr Dubček

Ph dr. ANTONÍN BENČÍK, Csc., narozen 18. 1. 1926 v Bratislavě.
Bývalý vědecký pracovník Vojenského historického ústavu v Praze (1958–1970).
V letech 1971-1989 vykonával z politických důvodů různá dělnická povolání.
V období 1990-1992 byl členem Komise vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967-1970. Je členem českého Klubu autorů literatury faktu a Obce spisovatelské.

Z díla…
21. srpen 1968 (s J. Domařským, 1990)
Osm měsíců Pražského jara: 21. srpen 1968 (spoluautor, 1990)
Zpravodajové generála Píky a ti druzí (s V. Kuralem, 1991)
Operace Du¬naj (1994
Vojáci a Pražské jaro 1968 (1994)
Kdo byl generál Pika(s K. Richterem, 1997)
Rekviem za Pražské jaro (1998)
V chapadlech kremelské chobotnice (2007) a další…

Rozsáhlá je i jeho publicistická a dokumentární činnost.
Za své práce z oblasti literatury faktu, obdržel řadu literárních cen.
V období kdy nesměl publikovat, se věnoval řezbářství. Za dvacet roků tak vzniklo přibližně tři sta jedinečných obrazů.

The post Alexandr Dubček. Skutečný příběh politika, který stál Havlovi v cestě first appeared on Čítárny.