Druhá světová válka. Operace Barbarossa. Útok německých nacistů na SSSR a mnoho dalšího z Druhé světové války. Velmi kvalitní kniha plná faktů na téma Druhá světová válka se jmenuje: Shane Quin / Historie 2. světové války: Operace Barbarossa, spojenecké bombardování německých měst a japonská výboje.

První dvě kapitoly se zaměřují na německé přípravy invaze do Sovětského svazu v roce 1941, nazvanou Operace Barbarossa, která byla naprosto zlomová v celém období, které nazýváme Druhá světová válka.
Akce byla pojmenován po králi Fridrichu Barbarossovi, pruském císaři, který ve 12. století vedl válku proti slovanským národům.
V úvodních dvou kapitolách jsou analyzovány i přípravy Sovětského svazu na konflikt s nacistickým Německem.

Byla to největší vojenská ofenziva v historii, sestávající z téměř čtyř milionů invazních vojáků.
Výsledek této operace měl rozhodnout o tom, že svět po druhé světové válce bude ovládán USA a Německem.
Z toho důvodů byl německý zbrojní průmysl ve velkém financován americkými a britskými bankami, do kterého byly samozřejmě zapojeny velké americké společnosti už od od roku 1933!!!
Jinak by Německo nikdy nemohlo vybudovat takovou vojenskou sílu, protože po prohrané 1. světové válce bylo zcela ekonomicky zdevastování a zatíženo obrovskými dluhy.

Při útocích na východ od června 1941 měli nacisté v úmyslu anektovat Ukrajinu, celé evropské Rusko, pobaltské státy Estonsko, Lotyšsko a Litvu a na severovýchodě vytvořit satelitní finský stát. Vzniklo by tak značně rozšířené Německo, které by sloužilo jako vlast pro stovky milionů příslušníků tzv. germánských a nordických ras. Jak předpokládali nacističtí plánovači, tato expanze by poskytla ekonomickou základnu pro udržení tisícileté říše.

Podle směrnice Adolfa Hitlera č. 18 vydané 12. listopadu 1940 bylo cílem jeho východní invaze obsadit a udržet linii z Archangelu na dalekém severozápadě Ruska do Astrachaně, téměř 1300 mil na jih; dále dobývá Leningrad, Moskvu, Donbas, Kubáň (v jižním Rusku) a Kavkaz.

Zbývající kapitoly se z velké části zaměřují na samotné boje, když nacisté a jejich spojenci z Osy, Rumuni a Finové, se v časných ranních hodinách 22. června 1941 napadli SSSR.
Něměcko-sovětská válka byla v důsledku toho zásadní událostí moderních dějin a její výsledek byl pociťován ještě celá desetiletí poté a vlastně až do současnosti.

Během prvních čtyř týdnů operace Barbarossa, do poloviny července 1941, Němci postoupili o více než dvě třetiny cesty k Moskvě. Jen málo lidí zvenčí by v tuto chvíli dalo Rusům velkou šanci. Sovětské vedení však nepropadalo panice, ani se nezhroutila Rudá armáda jako Francouzi.

Nacistická válka a německá invaze do SSSR byla naprosto nejbrutálnější, jakou kdy svět viděl.
Jen v roce 1941 byly miliony sovětských občanů, vojenského personálu, tak nebojujících, zabity nebo poslány do koncentračních táborů. Vražedná povaha nacistické okupace vedla ke zvýšenému odporu sovětské armády a místního obyvatelstva, z nichž mnozí začali okupanty pohrdat a přidali se k partyzánským skupinám.

Co bylo hlavním důvodem porážky německých vojsk v Sovětském svazu?
Zatímco 22. června 1941, kdy začal útok na Sovětský svaz, bylo horké léto, v prosinci roku 1941 poklesl teploměr náhle na čtyřicet pod nulou…
Všechny předpovědi byly falešné, proroctví se neuskutečňovala. Zbraně a olej zmrzly. Muži umírali v pláštěnkách a v letních botách svého stejnokroje. Sebemenší zranění je odsuzovalo k smrti.
Hitler odmítal věřit, že nastal nesoulad mezi jeho mystikou a skutečností.

Generál Guderian, ač riskoval kariéru, odlétá do Německa, aby informoval Hitlera o situaci, a požádal ho, aby dal rozkaz k ústupu.
„O zimu,“ řekl Hitler, „se postarám sám. Vy útočte.“
A tak celý pancéřový armádní sbor, který zdolal Polsko za 18 dní, Francii za měsíc, všechny slavné armády Guderianova, Reinhardtova a Hoeppnerova, byla spálena mrazem. Německá válka ztrácí  definitivně svůj lesk.
Zbytky armády se vydaly na jih pochodem na Kavkaz. A tam tuto naprosto fatální Hitlerovu chybu oslavili vztyčením praporu na Elbrusu.

Mezitím se Sověti vzpamatovali. Jejich stovky továren přestěhovaných za Ural, za neuvěřitelně krátkou dobu, chrlily tisíce zbraní, tanků a munice na frontu.
A pak přišel hlavní zlom.
Srpen 1942 a vítězství Rudé armády u Stalingradu.
Válka začíná mít opačný spád.

Válka a některé klíčové aspekty Barbarossy.
A to jak z německého, tak sovětského hlediska, jako jsou zpravodajské zprávy varující před nadcházející německou invazí.
Popsány jsou i dopady politických čistek sovětského vojenského velení na Rudou armádu, strategické chyby spáchané nacistickou hierarchií, německá arogance a podcenění ruské bojové kapacity a zdrojů, rozlehlost sovětského terénu a logistické problémy.

Němečtí vojáci byli vedeni k přesvědčení, že válka bude snadná.
Sovětský svaz je přece primitivní, technologicky zaostalý stát. Stejnou rétoriku zvolilo EU vedení i pro válku proti Rusku na Ukrajině.
Překvapení ale bylo o to větší, když narazili na vojenskou techniku ​​lepší než jejich vlastní, jako byly např. sovětské tanky T-34 a později kaťuše.
Rusové vždy něčím překvapí. Něčím naprosto zásadním.

Druhá světová válka měla svůj hlavní zlom. Bitva u Stalingradu.
Ta začala 21.8. 1942, něco málo přes rok po německém útoku na SSSR a trvala do  trvala do 2. 2. 1943. Půl roku nesmírně těžkých bojů a dva milióny mrtvých lidí.
Autor knihy ale tvrdí, že první skutečně kritické boje a vývoj nastal rok před tím, v průběhu Barbarossy, protiútokem Rudé armády dne 5. 12. 1941.
Schopnost Sovětů absorbovat a nakonec překonat útoky Wehrmachtu zachránila lidstvo před noční můrou nacistického vítězství, v takovém případě by Adolf Hitler držel nadvládu nad velkou částí Eurasie a možná i dál.

Poprvé publikováno Global Research dne 8. května 2022
KNIHA ZDARMA KE STAŽENÍ V ČEŠTINĚ >>

SHANE QUINN
Narodil se v irském Dublinu a žije kousek od irského hlavního města. Čtyři roky studoval žurnalistiku na Griffith College v Dublinu a v roce 2010 získal bakalářský titul žurnalistiky. Pracuje v redakci Global research a je plodným autorem článků na internetu, které se zaměřují na témata od rozpínavosti NATO po světové války. Je vědeckým pracovníkem Centra pro výzkum globalizace (CRG).
Zajímá se o životní prostředí a amatérsky se věnuje studiu ornitologie především sledováním místních ptačích populací.

Výpisky…

Při útocích na východ od června 1941 měli nacisté v úmyslu anektovat Ukrajinu, celé evropské Rusko, pobaltské státy Estonsko, Lotyšsko a Litvu a na severovýchodě vytvořit satelitní finský stát. Vzniklo by tak značně rozšířené Německo, které by sloužilo jako vlast pro stovky milionů příslušníků tzv. germánských a nordických ras. Jak předpokládali nacističtí plánovači, tato expanze by poskytla ekonomickou základnu pro udržení tisícileté říše.
x
David Glantz, americký vojenský historik a plukovník ve výslužbě, si uvědomil, že pozice sovětského vládce Josifa Stalina v roce 1941 byla defenzivní . Glantz napsal: „Stalin se provinil zbožnými přáními, doufal, že oddálí válku alespoň o další rok, aby dokončil reorganizaci svých ozbrojených sil. Celé jaro 1941 pracoval v horečce a zoufale se snažil zlepšit obrannou pozici Sovětského svazu a zároveň se snažil oddálit nevyhnutelnou konfrontaci“.
x
Basil Liddell Hart, bývalý kapitán britské armády a vojenský teoretik, napsal: „Hitler souhlasil s tím, že pobaltské státy by měly být ve sféře vlivu Sovětského svazu, nikoli v jejich skutečné okupaci; a cítil, že byl oklamán svým partnerem; ačkoli většina jeho poradců realisticky považovala ruský přesun do pobaltských států za přirozené opatření, inspirované strachem z toho, co by se mohl Hitler po svém vítězství na západě pokusit“.
x
Londýn a Paříž odmítly na jaře a v létě 1939 podepsat pakt s Kremlem – který by postavil Brity, Francouze a Rusy proti nacistickému Německu (6). Stalinovi nezbývalo nic jiného, než ten podzim dokončit dohodu s Hitlerem a tyto nechtěné skutečnosti byly od té doby potlačovány institucemi, jako je Evropská unie vedená Německem.
Nacisticko-sovětský pakt z 23. srpna 1939 sloužil Sovětům dobře, dokud Wehrmacht od května do června 1940 rychle neporazil Francii. Způsob francouzské porážky ohromil a znepokojil Stalina, který očekával dlouhý a vleklý konflikt v na západ, jako v první světové válce.
x
Když se na plán operace Barbarossa, útok Němců na SSSR z června 1941, ohlédneme v období osmi desetiletí zpět, jeho plán invaze prozrazuje patologickou přílišnou sebedůvěru. Strategické plánování postupu v šířce mnoha stovek mil terénu bylo přehnaně ambiciózní až groteskní.
Barbarossovy zpravodajské detaily byly také špatně propracovány. Nacistické odhady o sovětské vojenské kapacitě byly založeny spíše na dohadech než na spolehlivých informacích a toto podceňování nepřítele by je pronásledovalo.
Dne 13. května 1941 v rámci přípravy na invazi vydal blízký kolega Adolfa Hitlera polní maršál Wilhelm Keitel rozkaz, že po zajetí mají být všichni sovětští komisaři okamžitě popraveni. Komisaři byli funkcionáři komunistické strany přičlenění k vojenským jednotkám, aby naplnili jednotky Rudé armády bolševickými principy a loajalitu k sovětskému státu.
Právě kvůli tomu Hitler určil komisaře k likvidaci po tisících. Rozkaz podepsaný 13. května pokračoval, že sovětští civilisté podezřelí ze spáchání přestupků proti Wehrmachtu mohou být zastřeleni na žádost kteréhokoli německého důstojníka. Nejškodlivější ze všeho bylo jasně najevo, že němečtí vojáci, u kterých bylo zjištěno páchaní zločinů proti nebojovníkům, nemusí být stíháni
x
Mezi cíle invaze patřilo zjevné vykořisťování, plenění a anexe.
S tímto vědomím nacisté založili Ekonomický úřad Východ, který byl podřízen říšskému maršálovi Hermannu Goeringovi, druhému nejmocnějšímu muži Třetí říše. Goering informoval zetě Benita Mussoliniho, hrabě Galeazzo Ciano, že „Letos [1941] zemře v Rusku hladem 20 až 30 milionů lidí. Možná je dobře, že by to tak mělo být, protože některé národy musí být zdecimovány. Ale i kdyby tomu tak nebylo, nedá se s tím nic dělat.” Hrabě Ciano, který byl italským ministrem zahraničí od roku 1936, předal Goeringovy komentáře Mussolinimu.
x
Velká ofenziva v moderní době, snad v jakémkoli věku, představuje obrovský hazard ze strany vetřelce, brutální, jak tyto útoky obvykle bývají, a nacistická invaze byla ze všech nejkrutější. V jeho selhání se mohou kombinovat různé faktory: síla invazní síly, strategické chyby, kvalita terénu, podcenění nepřítele, počasí atd. Tyto prvky se zvětšují při útoku na největší zemi světa (Rusko), jako Napoleon objevil a brzy také Hitler.
Přesto existuje několik zdrcujících důvodů, proč by německý útok selhal.
Zaprvé, Hitler postavil německý národ na totální válku až v únoru 1943, příliš pozdě. Nacistická ekonomika na počátku 40. let 20. století produkovala „mimořádnou míru neefektivity a plýtvání“, zjistil anglický historik Richard Overy (20). To mělo za následek nedostatek pracovních sil, méně německých zbraní, letadel a tanků a méně vojáků, zatímco německé ženy z větší části zůstaly doma, spíše než aby pracovaly ve zbrojních továrnách.
x
Šestý den útoku, 27. června 1941, se německá skupina armád Střed již dostala do Minsku, hlavního města sovětského Běloruska. Překvapivě to v této velmi rané fázi znamenalo, že Němci byli blíže Moskvě než Berlínu: vzdušnou čarou byl Wehrmacht nyní 430 mil od hlavního města Ruska oproti 590 mil od hlavního města Německa.
Po týdnu bojů Sověti ztratili asi 600 000 vojáků a tisíce jejich letadel byly zničeny, většina z nich na zemi.
Když 27. června sovětští velitelé Georgij Žukov a Semjon Timošenko ukázali Josifu Stalinovi na operačních mapách, že Němci postupovali na Minsk, byl velikostí katastrofy viditelně šokován .
x
Pod Stalinovým vedením dosáhli Rusové v měsících následujících po německém útoku pozoruhodného přesunu průmyslu na východ. Tato politika byla kritická pro zajištění toho, aby Sovětský svaz mohl pokračovat ve výrobě zbraní en masse a do značné míry byl chráněn před nacistickým náporem.
Irský profesor a geograf John Sweeney napsal :
„Přes 1500 průmyslových podniků bylo jen mezi červencem a listopadem 1941 přemístěno do míst, která byla považována za relativně bezpečná útočiště ve vnitrozemí. Ural (který obdržel 667 těchto podniků), Kazachstán a Střední Asie (308), Západní Sibiř (244), Povolží (226) a Východní Sibiř (78) trvale těžily z této masivní injekce průmyslových investic. právě v této srdeční oblasti se soustředil růst měst během období poválečné obnovy“.
x
Němci vedená invaze do Sovětského svazu začala ve 3:15, 22. června 1941, obrovskou dělostřeleckou palbou podél nacisticko-sovětské hranice. Hierarchie SSSR počítala s tím, že v průběhu roku je příliš pozdě na to, aby německé síly zaútočily, navzdory varováním o opaku.
x
Pokud jde o program Lend-Lease prezidenta Franklina Roosevelta podepsaný v březnu 1941, americké vybavení vstoupilo do murmanského přístavu od prosince 1941. Je třeba zdůraznit, že americká vojenská technika by představovala malý zlomek materiálu, který mělo Sovětské Rusko po celou dobu k dispozici. celou válku – velkou většinu z nich doma vyrobili Rusové.
V době, kdy od konce léta do začátku zimy 1941 probíhaly kritické boje, byl Rudé armádě poslán sotva útržek americké nebo britské vojenské pomoci . To naznačuje, že anglo-americké mocnosti byly docela spokojené sedět a dívat se, jak Němci a Sověti ze sebe srážejí hrudky; zatímco Američané zejména sbírali své síly na okraji konfliktu, o kterém věděli, že brzy vstoupí.
x
Sám Hitler si začátkem srpna 1941 „uvědomil, že jeho plány na kampaň Blitzkrieg na východě selhaly“, napsal německý historik Volker Ullrich ve druhé části své biografie o Hitlerovi. O dva týdny později, 18. srpna, Hitler přímo řekl ministru propagandy Goebbelsovi , že on a němečtí generálové „zcela podcenili sílu a zejména vybavení sovětských armád“.
Například počet ruských tanků byl více než dvakrát větší, než původně nacistická rozvědka odhadovala, a samotná Rudá armáda byla mnohem větší, než se předpokládalo
x
21. dubna 1945, obklíčila sovětská armáda Berlín a rozpoutala svůj konečný útok na nacistické Německo.
Vzhledem k tomu, že Němci od své invaze v červnu 1941 zabili více než 10 milionů sovětských vojáků, byly poslední zbytky Wehrmachtu a SS při obraně Berlína stále v obrovské přesile. Sovětský vládce Josif Stalin , na prahu oslav svého nejvýznamnějšího triumfu, shromáždil kolem 2,5 milionu vojáků Rudé armády pro tento útok na německé hlavní město, podporovaný více než 6 000 tanky a 7 500 letouny. (1)
Pro bitvu o Berlín dokázal starý Stalinův nepřítel Adolf Hitler shromáždit téměř milion vojáků, ale část z nich zažila příliš mnoho zim nebo příliš málo. Smetánku německých armád buď Sověti vyhladili během předchozích měsíců a let, nebo byli v zajetí. 16. dubna 1945 zahájila Rudá armáda útok na Berlín masivním dělostřeleckým ozářením na německou obranu podél linie Odry-Neisse.
x
Jak dále poznamenal Pauwels, skutečný zlom války v Evropě nenastal u Stalingradu, ale ve skutečnosti se odehrál rok předtím na konci roku 1941, kdy se Němcům nepodařilo dobýt Moskvu. V roce 1942 byl Wehrmacht nenávratně oslaben, jejich aura neporazitelnosti zmizela, navzdory všem výše uvedeným vítězstvím.
x
Ruská zima v letech 1941-42 byla mnohem chladnější a delší než obvykle a skutečně byla „jedna z nejkrutějších zim v historii“, jak je uvedeno v článku, jehož spoluautory jsou přední klimatologové (Jehuda Neumann a Hermann Flohn) s Bulletin Americké meteorologické společnosti.
x
Od počátku druhé světové války administrativa Franklina Roosevelta předpokládala, že Amerika vyjde z konfliktu v pozici globální dominance. Spojené státy se chlubily největší světovou ekonomikou od roku 1871, když toho roku předčily Británii, a tento rozdíl se počátkem 20. století a dále zvětšoval.
Diplomatický historik Geoffrey Warner shrnul: „Prezident Roosevelt měl za cíl hegemonii Spojených států v poválečném světě“.
x
Americký generálmajor Curtis LeMay nařídil bombardování Tokia s ohledem na maximální ztráty, čímž splnil svou přezdívku „Bombs away LeMay“.
V roce 1945 Roger Fisher , nadporučík a budoucí profesor práv na Harvardu, byl LeMayovým „povětrnostním důstojníkem“ na ostrově Guam v západním Tichém oceánu. Těsně před výbuchem v Tokiu Fisher prozradil, že LeMay „mi položil otázku, kterou jsem nikdy předtím neslyšel“. LeMay chtěl vědět: „Jak silný musí být vítr, aby se lidé nemohli dostat pryč od plamenů? Bude na to vítr dost silný?”
Fisher koktal a nebyl schopen odpovědět, rychle odešel do své kajuty:
“Tu noc jsem se k němu už nepřiblížil.” Měl jsem s ním dohodu se svým zástupcem. Bylo to poprvé, co mi došlo, že účelem naší operace bylo zabít co nejvíce lidí.”
x
Tokio pod útokem zápalných bomb B-29.” 26. května 1945.
Oficiálně v důsledku náletů, které trvaly jen několik hodin, zemřelo kolem 100 000 civilistů. Nicméně, známí historici, jako je Gabriel Kolko , kanadský akademik narozený v Americe, odhaduje počet těl v Tokiu na 125 000 – což se vyrovná konečnému počtu obětí bombového útoku na Hirošimu.
Tokijský firestorming s kódovým názvem „Operation Meetinghouse“ byl jediným nejsmrtelnějším náletem druhé světové války na poměrně dlouhou vzdálenost. Přibližně milion obyvatel Tokia navíc při útoku utrpěl zranění a jeden milion zůstal bez domova. Více než 250 000 městských budov bylo zničeno, čtvrtina všech staveb v Tokiu v té době, jednom z největších světových měst.
Velikost zničené oblasti (téměř 16 čtverečních mil) byla skutečně větší než zkáza způsobená bombovými útoky na Hirošimu a Nagasaki.
x
1. září 1939, v den , kdy nacisté napadli Polsko a začala válka, americký prezident Franklin D. Roosevelt řekl :
„Nelítostné bombardování civilistů ze vzduchu v neopevněných centrech obyvatelstva… znechutilo srdce civilizovaných mužů a žen a hluboce šokovalo svědomí lidstva… za žádných okolností neprovádějte bombardování civilního obyvatelstva nebo neopevněných měst ze vzduchu. “.
x
Ve skutečnosti to byl Roosevelt, kdo byl klíčovou postavou při formulaci atomové bomby. Dohlížel na jeho pokračující vývoj až do své smrti 12. dubna 1945, a to i poté, co bylo spojencům dávno jasné, že Hitler nemá žádný jaderný program. Roosevelt již dříve řekl, že důvodem k výrobě atomové bomby bylo „to, aby nás nacisté nevyhodili do vzduchu“. V roce 1944 však tato logika již neplatila, jak Roosevelt jistě věděl.
Hitler se jadernému výzkumu vyhýbal z různých důvodů, jak z rasových, tak z pragmatických důvodů, a také předvídal, že tyto zbraně „dovedou lidstvo na cestu k zániku“. Roosevelt, nástupce Harry Truman ani Winston Churchill nevyjádřili tuto zemi otřesnou obavu. V důsledku toho se stín jaderných zbraní vznáší nad lidstvem dodnes.
Mezitím, v únoru 1942, Churchill sám povolil první strategické bombardování městských center ve válce – se skutečným cílem zabít a terorizovat německé civilní obyvatelstvo. Směrnice britského leteckého štábu ze 14. února 1942 nastínila, že letecká válka „by se nyní měla zaměřit na morálku civilního obyvatelstva nepřítele“.
Také v únoru 1942 Británie vypustila slavný těžký bombardér Avro Lancaster, z nichž stovky se v následujícím roce účastnily vražedného požáru Hamburku. Již v letech 1940 a 1941 RAF představilo dva další čtyřmotorové těžké bombardéry, Handley Page Halifax a Short Stirling – oba se zapojily do „vůbec prvního náletu 1 000 bombardérů“ nad Kolínem nad Rýnem v ranních hodinách 31. května 1942. Na Kolín nad Rýnem, město významné velikosti v západním Německu, bylo svrženo téměř 1500 tun bomb.

The post Druhá světová válka, neznámá historie. Operace Barbarossa, bombardování německých měst, Hirošima etc. first appeared on Čítárny.

Michail Afanasjevič Bulgakov ve své satirické novele Psí srdce (Собачье сердце, 1925) si opravdu nebral servítky a nekompromisně komentoval dění ve společnosti, která se nacházela na počátku budování úplně nového společenského řádu v Sovětském svazu.

V jeho příběhu se střetávají dva naprosto odlišné světy.
Na straně jedné profesor, vědec a geniální experimentátor Preobraženskij.
Na na straně druhé představitel vítězného proletariátu, předseda domovního výboru soudruh Švonder. 
Je nasnadě, že tito dva rozdílní občané nemohou mít stejný názor na život a vývoj společnosti.

„Pacienti, kteří nečetli noviny, se cítili skvěle.
Ti, které jsem speciálně přinutil číst „Pravdu“, zhubli.“
Bulgakov: „Psí srdce“.

Preobraženskij žije v osmipokojovém bytě, ve kterém má i ordinaci a operační sál, v němž provádí různé experimenty související s omlazováním organizmu.
Švonder mu neskutečně závidí, rád by mu ukázal, zač je toho loket. Jenže uznávaný profesor je v oblibě vyšších kruhů, tedy zatím neprůstřelný. A v tomto okamžiku přistupuje profesor k provedení svého dosud největšího pokusu – hodlá voperovat lidské žlázy psovi, kterého si přivedl domů z jedné z procházek. Pojmenoval ho Baryk. Vyléčil mu neduhy a z toulavého psiska za pár dnů byl domácí mazlíček. Baryk je šťastný, má pocit, že se dostal do psího ráje. Už nestrádá, už nežebrá před vývařovnami, už neslídí na smetišti a nehledá něco k snědku, už mu není zima. Tento stav však netrvá dlouho, jednoho dne je uspán a profesor s doktorem Bormentalem, lékařovým asistentem, provedou velkolepý zákrok. Z Baryka se stane Barykov.

Vědcům se však pokus vymkne z rukou.
Z toulavého psiska se stává postupně člověk, ale lidské žlázy se spojí se psím srdcem v nejhorší možné variantě, vznikne další průměrný občan se všemi negativními vlastnostmi – hulvátstvím, závistí, nabubřelostí, nadutostí a omezeností. Profesor si tak nasadil do svého bytu úhlavního nepřítele, na jehož „polidšťování“ má největší vliv závistí se užírající Švonder. Ale i jemu se brzy dostane spravedlivé odplaty. Barykov totiž nezná kamaráda déle, než je potřeba, a tak se Švonder stává cílem jeho ataků.

Audiokniha
Psí srdce je skvělá novela a díky dramatizaci Anny Smetanové také velmi zdařilá rozhlasová hra. Je podnětná, vzrušující a hlavně velmi inspirativní. Mnohé pravdy vyřčené M. A Bulgakovem před téměř devadesáti lety platí pořád. A nejsou to pravdy lichotivé…
Novelu zinscenoval pro rozhlas režisér Pavel Linhart a lze říct, že naprosto jedinečně a velmi barvitě.
Vedle Borise Rösnera v roli Baryka exceluje Ilja Racek jako profesor Preobraženskij. Iljovi Rackovi skvěle sekunduje v těžkých chvílích František Němec jako doktor Bormental a drze mu oponuje Zdeněk Žák v roli soudruha Švondera.

E-kniha / Psí srdce / Sobačje serdce (1976) / Michail Bulgakov / Přeložila Alena Morávková. / vydal Garamond

POZNÁMKA:
Někdy jsou příběhy ze starých knih až neskutečně podobné příběhům současným.

Píše se rok 1925, když ruský spisovatel a dramatik Michail A. Bulgakov dokončuje svou legendární novelu Psí srdce. Ta líčí osud profesora Preobraženského, který neuváženým chirurgickým experimentem udělá z milého toulavého pejska nepříjemného člověka, navíc zarytého komunistu, který se po čase spolčí se soudruhy z domovního výboru a začne profesora terorizovat kvůli příliš velkému bytu.
Píše se rok 2019, když primátor Prahy, Zdeněk Hřib (Pirátská strana), přichází s nápadem šmírovat (a následně zdanit) majitele prázdných bytů prostřednictvím údajů z jejich elektroměrů. Přijde vám, že to spolu nesouvisí? Nenechte se mýlit! Bohužel souvisí, protože minulost se nenápadně vrací…
Cenzurovaný komentář Karoliny Stonjekové / 5.4.2019 / PrimaNews

Ukázka z knihy:

„Co je to ten váš rozvrat? Stařena s holí? Čarodějnice, která všechna skla vytloukla a všechny lampy zhasila? Vůbec neexistuje. Co tím slovem míníte? To je tohle: jestliže já místo toho, abych každý večer operoval, začnu si u sebe v bytě zpívat sborově, nastane u mne rozvrat.“

„Laskavost je jediný možný způsob jednání s živým tvorem. Terorem se se zvířetem nic nezmůže, ať je na jakémkoli stupni vývoje. To jsem tvrdil, tvrdím a budu tvrdit. Ti, kdo si myslí, že teror pomůže, se mýlí. Ne, ne, teror je k ničemu, ať je bílý, rudý nebo hnědý. Teror úplně paralyzuje nervovou soustavu.“

„Celá hrůza je v tom, že už nemá psí srdce, ale lidské. A to nejhorší, jaké v přírodě existuje.“

Pes bez domova se potuluje v ulicích Moskvy a rozhodně nemá lehký život, jelikož s ním každý jen opovrhuje a s chutí si do něho kopne. Jídlo si hledá v odpadcích a po letitých zkušenostech už ví, na co nebo koho si dávat pozor. Jenže nějaký kuchař na něj vychrstl vařící vodu a pes má popálený bok. Tuší, že to znamená jeho konec, protože zraněný si nedokáže najít potravu a čeká ho pomalá smrt hladověním. Pak si ho však na ulici vyhlédne profesor Filipp Filippovič Preobraženskij a vezme si ho domů, kde dostal jméno Baryk. Po týdnu u profesora se uzdravil a trochu přibral. Je vděčný těm hodným lidem, kteří se o něho starají a pokud něco vyvede, tak ho netrestají.

Jedné noci se všechno změní a Baryk je připoután k operačnímu stolu, kde mu profesor vyjme část mozku (hypofýzu) a nahradí jí lidskou. Tím dojde k postupné přeměně v člověka. Dárcem byl však zločinec, proto se tvor chová agresivně a začne si říkat Polygraf Polygrafovič Barykov.

Barykov se odmítá učit dobrým mravům, protože přejal vlastnosti od zločineckého dárce. Začne obtěžovat a napadat ženy v domě i v okolí, odmítá se vystěhovat od profesora a neustále mu dělá nějaké nepříjemnosti…

Zastaví někdo Barykova? Čeho všeho je tento tvor schopný? Co udělá profesor, aby Barykova zastavil?

The post Psí srdce. Bulgakov. Vynikající ironicka novela o rozdělené společnosti first appeared on Čítárny.

Bratři Arkadij a Boris Strugačtí byli legendární sovětští autoři, kteří se dnes řadí jednomyslně mezi světovou špičku literatury science fiction. Spolu Jefremovem, Asimovem, Clarkem, Heinleinem. Herbertem etc.
Ve svých knihách geniálně balancují mezi utopií a dystopií, psali neobyčejně poutavé příběhy s hlubokou filozofií a občas i skrytou kritikou socialistické společnosti. To mimochodem způsobilo jejich mimořádnou čtenářskou oblibu.

Bratři Strugačtí a cenzura knih

Už v době socialismu byli Strugačtí velikým zjevem. Jejich knihy často skrývaly různé politické narážky a tak některé z nich vyšly poprvé nebo v plném znění až na konci 80ých let nebo po roce 1989. Mnohé knihy vycházely opisované na psacím strojí s deseti kopiemi. Tak jsem i já poprvé četl Šneka na svahu a následně jsem knihu opsal v deseti kopiích.

Nejznámější knihy, které byla na tzv indexu cenzorů:
Šnek na svahu – vyšel až 1990 (Odeon)
Ošklivé labutě – vyšly až 1991
Pohádka o Trojce – v plném znění po roce 1989
Město odsouzených – poprvé 1990
Dokonce i Obydlený ostrov nebo Je těžké být bohem vycházely v 70. letech jen v okleštěných verzích nebo byly později stahovány z knihoven nebo “zamlčovány”. Podobně jako v době viktoriánské Anglie, německého nacismu, stejně jako dnes, za doby tzv. demokracie.

„Člověk většinou nemůže bojovat se svými kyselými myšlenkami, proto je člověkem — přechodným stupněm od neandrtálce k mágovi. Ale může jednat proti těmto myšlenkám, a pak si zachovává šance.“
Bratři Strugačtí, „Pondělí začíná v sobotu“.

Nejznámější knihou od Strugackých bývá často označován román Piknik u cesty.

Kniha je považována za jejich nejznámější a klasické dílo.
Dalšími populárními knihami jsou např. Odsouzené město a Nezapomenutelné experimenty.

Piknik u cesty: Ústřední tématem v knize je tajemná zóna na planetě Zemi.
Odsouzené město: Hlavní postava zapojí do záhadného “Experimentu” a ocitne se v podivném Městě.
Nezapomenutelné experimenty: Tento název často odkazuje na sbírku jejich povídek a románů, které se zabývají tajemnými a nadpřirozenými jevy.

Bratři Strugačtí – Piknik u cesty

Téma knihy Piknik u cesty (Пикник на обочине, 1972) je o krátké návštěvě mimozemšťanů na Zemi. Strugackým ale v knize nešlo o klasickou sci-fi o mimozemšťanech, ale o mnohem hlubší sdělení lidstvu.
Po odletu mimozemšťanů zůstalo na Zemi šest „Zón“ – nebezpečných oblastí plných podivných fyzikálních anomálií a artefaktů s téměř zázračnými vlastnostmi. Do těchto uzavřených zón chodí tzv. stalkeři, aby vynesli tyto předměty, prodali je na černém trhu, aniž by kdokoliv tušil, co to je. A příběh jednoho z nich, Rodericka Shoehardta, popisuje kniha.

Název„Piknik u cesty“vymysleli bratři Strugackých přímo při psaní knihy v letech 1969–1971 a je to jedna z jejich největších geniálních a nadčasových vychytávek.

Hlavní myšlenka knihy totiž je:

Mimozemšťané se na Zemi vůbec nezastavili kvůli lidem. Pro ně jsou lidé naprosto nezajímaví, stejně jako pro nás nejsou zajímaví mravenci v lese.

Co znamená Piknik u cesty, hezky vysvětluje v knize Dr. Pillman ve svém legendárním monologu:

„Poslouchejte, když se tak dívám na tyhle věci, napadá mě jediné přirovnání. Představte si les, lesní cestu a že po té cestě projíždějí lidé na piknik. Nějaká studentská parta nebo třeba rodina s dětmi.
Přijedou do lesa, najedí se, napijí, pokřičí si písničky, poházejí odpadky a odjedou. A pak přijdou mravenci. A co najdou?
Plechovky od konzerv, lahve, hadry, zbytky jídla, ohryzky, nedopalky…

A kdyby mravenci byli schopni přemýšlet, mohli by si to vysvětlovat různě.
Jeden by řekl, že to jsou dary bohů.
Druhý, že to jsou zbraně nepřátel.
Třetí by z toho udělal náboženství.
Čtvrtý by se to pokusil prodat.
Pátý by se z toho zbláznil.
A nikdo by nikdy nepochopil, že to byl prostě piknik. Že někdo přijel, najedl se a odjel. A že pro něj ten les nic neznamenal. Jen taková zastávka na kraji cesty.“

„Piknik u cesty… To je přesně to, co se stalo. My jsme ti mravenci. A Zóny – to jsou ty odpadky po pikniku.“

Překlad Libor Dvořák, Odeon 1990

Podle knihy byl natočen světový klubový film Andreje Tarkovského: Stalker.

„Kniha Strugackých je o tom, co lidé dělají s dary bohů.
Můj film je o tom, že bohové nám žádné dary nedali.“
Tarkovskij

Tarkovského Stalker není přesná adaptace Pikniku u cesty.
Je to ale stejně geniální výpověď. 
Tarkovskij z Pikniku vybral jen tři témata a vytvořil čistou metaforu víry, naděje, zoufalství v lidském nitru.
Existuje Zóna – zakázané, nebezpečné místo.
Stalker je člověk, který do ní vodí lidi.
Uprostřed Zóny je Místnost, která prý splní nejhlubší, nejskrytější přání.
Tři hodiny mlčení a deště. Musíte se umět hluboko vnořit do poselství Tarkovského a teprve pak budete osloveni.

The post Arkadij a Boris Strugačtí. Proč je “Piknik u cesty” geniální název? first appeared on Čítárny.

Osvobození Československa převážně Rudou armádou probíhalo v letech 1944 – 1945. Stalo se tak po nesmírném úsilí sovětského lidu, který odrazil genocidní německá vojska na svém území a nakonec dobyl Berlín. Podívejme se ve stručnosti, co se mělo stát s českým národem a jak ho nakonec před plánovanou genocidou zachránila Rudá armáda, která na svých bedrech měla hlavní zásluhu na poražení německého hitlerovského fašismu.

Bylo to poprvé v historii, kdy bylo úplně vážně, že lidé z Československa mají být vyhlazeni jako národ. Jako první to vyhlásil Hitler už v roce 1932 v Mnichově.

„… Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Přidělíme jim rezervace s novými federativními státy. Češi musí opustit střední Evropu. Dokud tady budou, budou tvořit husitsko-bolševický agitační blok.“

Po Mnichovské zradě západními spojenci, přichází německá okupace Sudet a o něco později celé ČSR. Češi se stali součástí německé říše po názvem Protektorat Böhmen und Mähren.
Po svém nástupu do funkce říšského protektora 2. října 1941přednesl Reinhard Heydrich v Černínském paláci projev, který nenechal nikoho na pochybách, že s vysídlením Čechů to Hitler myslel vážně.

„…Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat. Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše….“

30.9. 1938 Mnichovská zrada a odevzdání ČSR Němcům. Zrada západních spojenců, kteří souhlasili s Hitlerovým návrhem na zabrání Sudet.
14.3. 1939 Začala celá okupace Československa, vznikl tzv. Protektorat Böhmen und Mähren.
1.9. 1939 Němci napadli Polsko a za pár týdnů ho celé okupují. To se považuje za počátek Druhé světové války.

Operace Barbarossa. 22. června 1941 napadla německá armáda Sovětský Svaz

Válka proti SSSR byla od počátku vedena jako válka vyhlazovací. Desítky tisíc vesnic a měst byly vypáleny a poničeny. Krutost, s jakou se Němci chovali k civilnímu obyvatelstvu, i k dětem, si můžeme jen těžko představit. Viz Babi Jar, Volyně etc.
Babi Jar. Zvěrstva u Kyjeva. V září 1941 Němci a Ukrajinci za 2 dny povraždili 33 771 lidí

Ale už koncem roku 1941 byl rychlý postup Němců zastaven.
Přicházejí zlomové bitvy u Stalingradu, u Moskvy, U Leningradu, u Kurska.

Uprostřed roku 1944 byli Němci vyhnáni prakticky z celého území Sovětského svazu.

Osvobozeni ČSR – Karpatsko-dukelská operace / podzim 1944

Osvobozování Československa bylo zahájeno legendární Karpatsko-dukelskou operací na podzim roku 1944.
Hlavní tíha bojů ležela na sovětské Rudé armádě, které byl podřízen i 1. československý armádní sbor vedený Ludvíkem Svobodou.

Sovětské vrchní velení reagovalo na volání o pomoc ze Slovenska, kde probíhalo Slovenské národní povstání. (SNP)
Dukelská operace byla velmi obtížná díky složitému hornatému terénu východního Slovenska a Podkarpatí. V bojích zde zahynulo okolo 12 tisíc sovětských vojáků a 1 800 československých vojáků.

První rudoarmějci pronikli na předválečné československé území 20. září 1944 severně od Medzilaborců a druhý den osvobodila 128. gardová střelecká divize genmjr. M. I. Koldubova vůbec první československou obec – Kalinov.

První československá samostatná brigáda hranice vlasti až 6. října 1944 v Dukelském průsmyku.
Tehdy generál Svoboda společně se svými vojáky a za účasti sovětských spolubojovníků vztyčil československý prapor na československé půdě.
Kniha: Ludvík Svoboda / Z Buzuluku do Prahy

Osvobozování Československa bylo součástí operací 1., 2. a 4. ukrajinského frontu, kterým veleli maršál Koněv, maršál Malinovskij a generál Jeremenko.
Kromě sovětských vojáků byli do bojů zapojeni vojáci 1. československého armádního sboru a od prosince 1944 také čtvrt milionu rumunských vojáků.

Osvobození ČSR – Bratislavsko-brněnská operace / březen-duben 1945

Sovětské a československé jednotky, které se probíjely Slovenskem, bojovaly už na přelomu března a dubna 1945 o Liptovský Mikuláš.

Druhý ukrajinský front pod velením maršála Rodiona Malinovského zaútočí na Brno a odtud bude pokračoval na Vyškov, Prostějov a Olomouc.
Ze severní strany měl 4. ukrajinský front generála Andreje Jeremenka osvobodit Ostravu a pokračovat k Olomouci, kde mělo dojít k uzavření kleští a obklíčení německých jednotek, které se nacházely na západním Slovensku a v oblasti moravsko-slovenského pomezí.

7. března 1945 vojska 2. ukrajinského frontu osvobodila Banskou Štiavnicu.
14. března 1945 Zvolen,
26. března sovětští vojáci za součinnosti rumunských jednotek osvobodili Banskou Bystrici.
4. dubna 1945 – Osvobození Bratislavy.

Prvním osvobozeným městem na Moravě byl Hodonín, kam pronikla sovětská armáda 13. dubna 1945.
24. a 25. dubna 1945 bylo postupně svíráno obklíčením Brno a následujícího dne pak celé osvobozeno.

Na jihu Moravy v prostoru Brna jednotky 2. ukrajinského frontu v prvních květnových dnech osvobodily řadu měst a obcí.
Hitlerovci se tu úporně bránili. 2. a 3. května sovětští vojáci osvobodili Zlín a Otrokovice.

Osvobození ČSR – Ostravsko-opavská operace

Ostravsko-opavská operace, kterou ve dnech 10. března až 5. května 1945 vedl 4. ukrajinský front, představuje jednu z největších vojenských operací na našem území.
Operací na Ostravsku se zúčastnili také českoslovenští letci a 1. čs. tanková brigáda.Ostravsko mělo se strategickou výrobou litiny a oceli pro Němce klíčový význam.

Na Ostravsku Němci vybudovali velké opevnění, přičemž využili starých pohraničních pevnostních objektů z předmnichovské republiky. Opevnění bylo dosahovalo šířky až 30 km a bylo zde 16 divizí!!!

Ostrava byla osvobozena 30. dubna 1945.

Na centrum hitlerovské říše na Reichstag v Berlíně zaútočila Rudá armáda 28. dubna 1945.
Útok na Reichstag byla vojenská operace jednotek Rudé armády proti německým vojskům s cílem dobýt budovu německého parlamentu. Uskutečnila se v závěrečné fázi berlínské útočné operace od 28. dubna do 2. května 1945 silami 150. a 171. střelecké divize 79. střeleckého sboru 3. úderné armády 1. běloruské fronty.

Brzy ráno 1. května 1945 poručík A. P. Berest, seržant M. A. Jegorov a mladší seržant M. V. Kantaria s podporou kulometníků z roty I. A. Sjanova vztyčili nad Reichstagem útočnou vlajku 150. pěší divize, která se později stala „Vítězným praporem“.

Osvobozeni ČSR – Pražská operace a Pražské povstání

V prostoru Čech a na západní Moravě operovala ke konci války velká skupina fašistických armád polního maršála Schörnera.

Rudá armáda postupovala na Prahu od východu vojsky 4. ukrajinského frontu, z jihovýchodu vojsky 2. ukrajinského frontu a následným překvapujícím úderem vojsk 1. ukrajinského frontu ze severu a severozápadu.
Již 4. května dosáhla příprava pražské operace závěrečné fáze.
Sovětská vojska měla proniknout do Prahy kolem 12. až 13. května 1945.

Praha však byla osvobozena o tři dny dříve – 9. května, protože v Praze vypuklo spontánně povstání už 5. května 1945.
Toho dne bylo obsazena budova Českého rozhlasu. Povstalci obsadili většinu pražských mostů (kromě Mánesova a Čechova) a pražská nádraží. Zmocnili se telefonní centrály na Žižkově. Na silnicích vyrostly barikády, které znemožňovaly německým vojákům volný pohyb. Při těchto akcích došlo v řadě případů k prudkým bojům.

Z téměř milionu vojáků skupiny Střed (Mitte) operující v českém prostoru bylo v Praze zhruba 30 tisíc mužů s potřebnou bojovou technikou, ve vojenských prostorech poblíž Prahy cvičilo dalších 60 tisíc vojáků. Koncem války bylo v Praze rovněž kolem 8o tisíc německých obyvatel ochotných bojovat.

5. května se povstání vyvíjelo úspěšně, průběh událostí se již v noci z 5. na 6. května jednáním o příměří komplikoval. Příchod německých posil do Prahy však neprobíhal tak rychle díky barikádám.

7. května již Němci v Praze věděli, že se od Berlína blíží sovětská armáda, a tak se začal intenzivní jednání s Američany.

Večer 7. května přijela do Prahy skupina amerických tanků s delegací generála Pattona k jednání s povstalci. Delegace povstalcům nabízela, že americká armáda vtáhne 8. května do Prahy, jestliže o to ČNR požádá. Nabídka byla odmítnuta. Američané poté odjeli do severovýchodních Čech k Schörnerovu štábu.

Americké velení v západních Čechách bránilo českým občanům ze západních Čech jít na pomoc bojující Praze. Na výzvu národního výboru v Plzni se již 6. května na Chodském náměstí shromáždilo množství dobrovolníků. Americká armáda byla požádána o zbraně a auta. Dobrovolníkům se dostalo odpovědi, že bojová akce na pomoc Praze není povolena!!!!

8. května nastal rozhodující zlom.
Obrana Němců v Krušných horách byla prolomena. Hlavní úder prováděly tankové armády generálplukovníků Rybalka a Leljušenka. Postupovaly po tvrdých bojích i v noci, přes obrovskou únavu vojáků.
Na úsvitu 8. května byl zničen u Žatce prchající štáb Schörnerovy skupiny armád Mitte. Nastává hromadný uník německých jednotek na západ.

V Praze začalo 8. května ve dvě ráno další kolo vyjednávání.
Německý generál Toussaint nabídl ČNR jednání o kapitulaci jemu podřízených jednotek.
Nabídka byla přijata s podmínkou, že už v noci budou zastaveny veškeré bojové akce ve městě. Ale Němci střílet nepřestali. Ten den probíhaly kruté boje.
Před polednem přijel Toussaint opět vyjednávat.
Požadoval za kapitulaci volný průchod i s výzbrojí na západ. Toussaintovy podmínky byly v rozporu s aktem o bezpodmínečné kapitulaci německé branné moci.

ČNR podmínky generála Toussainta ale přijala.
Kolem 18. hodiny začaly Toussaintovy jednotky spěšně opouštět Prahu.
Jednotky SS ale odmítly kapitulaci a dále pokračovaly v boji. Nejvíce škod způsobili ostřelovači, kteří ze střech a oken stříleli na civilisty a přijíždějící rudoarmějce.

9. května 1945 kolem 2. hodiny ranní přijely k hranicím Velké Prahy první sovětské tanky.

Hodinu nato vnikaly několika proudy do města. Hitlerovci na mnoha místech kladli nadále odpor. V boji o Mánesův most padl pětadvacetiletý gardový poručík Gončarenko. Jeho tank č. 24 patřil do trojice tanků průzkumné čety Burakov-Gončarenko-Kotov, která vjela do Prahy jako první.

V odpoledních hodinách sovětští vojáci zlikvidovali odpor fašistů v Praze a celé město osvobodili.
Kolem 18. hodiny vstoupily do Prahy od východu tankové jednotky 4. ukrajinského frontu.

Poslední výstřely padly v bitvě u Milína 12. května 1945.

Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945.
Podle historiků padlo během bojů na československém území
138 000 až 144 000 sovětských, 33 000 rumunských, 351 amerických a 4 500 československých vojáků.
Je naší povinností zabránit přepisování dějin!!!

Pražské povstání v kostce. Doporučujeme!!! Audio

The post Osvobození Československa od německé okupace Rudou armádou v letech 1944 – 1945 first appeared on Čítárny.

Nazval jsem knihu ‚Příběh opravdového člověka‘, protože Alexej Meresjev je opravdový sovětský člověk, kterého nikdy nechápal a až do své hanebné smrti nepochopil Hermann Göring a kterého nechápou až doposud všichni ti, kdo zapomínají na poučení dějin…“ napsal Boris Polevoj o své knize.

Boris Polevoj (1908–1981) byl sovětský spisovatel, novinář, válečný korespondent a scenárista. Jeho styl byl silně dokumentární až faktografický. To bylo dáno jeho prací publicisty. Vynikal rozhovory s hrdiny 2. světové války a vlastních válečných zkušeností, protože byl po celou válku

frontovým korespondentem. Patřil k představitelům socialistického realismu a stal se jedním z nejvýznamnějších autorů sovětské válečné prózy.

Svou pracovní kariéru zahájil budoucí spisovatel jako technolog v textilní továrně „Proletarka“.
Jeho první kniha „Vzpomínky člověka s vši“ byla vydána pod jeho skutečným jménem Boris Nikolajevič Kampov. Když se kniha chystala k vydání, editor navrhl autorovi, aby si „přeložil“ své „divně znějící“ jméno a používal pseudonym Polevoj (campus (lat.) – „pole“).

Už před válkou se stal známým. V časopise „Říjen“ vyšel jeho debutový román „Horká dílna“.

Za Druhé světové války Polevoj bojoval ve Finské válce. V roce 1941 byl povolán na Kalininskou frontu jako válečný zpravodaj.
V roce 1943 se Polevoj setkal s pilotem Alexejem Maresijevem, který dokázal sestřelit hned dva německé letouny. Vyprávění nového známého natolik zaujalo spisovatele, že přespal v jeho srubu. Když ho probudil podivný tlukot, Polevoj uviděl nějaké nohy v botách a myslel si, že se k nim dostal nepřítel. Ale pilot s úsměvem vysvětlil, že to byly jeho protézy. Tato podrobnost natolik dojala spisovatele, že se rozhodl napsat dílo o tomto skutečném člověku.
Tak vznikla jeho slavná kniha Příběh opravdového člověka, který se nevzdává.

Po druhé světové válce byly jeho válečné příběhy vydány v souborné sbírce „Od Belgorodu po Karpaty“ (1945).
Dodnes je Polevoj oceňován především jako kronikář Velké vlastenecké války.

Jako válečný zpravodaj „Pravdy“ byl Polevoj vyslán na Norimberský proces.
Poté napsal jedinečnou knihu-reportáž o soudu s nacisty v Norimberku.

V roce 1961 Polevoj nahradil na postu prvního šéfredaktora časopisu „Mládež“ Valentina Katajeva. Zde působil dvacet let.
Během této doby se na stránkách časopisu poprvé objevila díla mnoha slavných spisovatelů:
„A zde je ticho“ B. Vasiljeva,
„Babij Jar“ A. Kuzněcova,
„Buzhma“ S. Laskina a mnoho dalších.

Mnoho jeho románů bylo zfilmováno:
„Příběh opravdového člověka“ (1948)
„Já jsem „Bereza““ (1964)
„Na divokém břehu“ (1967)
„Zlato“ (1969).
Koncem ledna 2025 bylo dokončeno natáčení seriálu „Doktor Vera“ podle Polejovovy stejnojmenné novely.

„Co to je: zvíře, člověk? – pomyslel si Alexej a zdálo se mu, že v křoví někdo také tázavě řekl: Člověk?
Zdálo se, nebo opravdu? Ano, mluvili rusky! A od té chvíle cítil takovou šílenou radost, že bez rozmýšlení vykřikl, vyskočil – a hned padl se sténáním, protože nohy už nebyly jeho…
Ale žil. A to bylo hlavní.“
xxx

„A teď – do vzduchu!
Motor zařval plným hlasem. Letadlo se prudce rozjelo po dráze, odlepilo se od země a začalo stoupat. Meresjev cítil, jak se mu nohy – ty umělé, cizí – pevně opírají o pedály. Žádná bolest, žádná nejistota. Jen radost z letu, z rychlosti, z boje.
Vzadu za ním letěly jeho wingmany. Věděl, že teď už není sám – je součástí velkého celku, sovětského nebe.
A když se nad ním objevily nepřátelské stíhačky, neucítil strach. Jen klidnou, pevnou jistotu: já to dokážu. Protože jsem opravdový člověk.“
xxx

„V těchto končinách zuřila od podzimu válka. Pronikla i sem, do zapovězené divočiny, kam dříve jen zřídka zavítali lesníci nebo lovci. Hluk blízkého boje vyhnal medvěda z brlohu ještě na podzim a teď, hladový a zlý, bloudil lesem bez odpočinku.

xxx

Ach ty hříchu, člověk se úplně vyčerpal! Do čeho se to dostal… Ach bože můj, samá kost a kůže! A co jen ta válka s lidmi dělá. Aj-jaj-jaj!
Opatrně, jako novorozeně, položil ho na saně, přivázal provazem, svlékl z sebe kabát, složil ho a podložil mu pod hlavu.“
xxx

„Srdce Alexeje se zachvělo neklidně. Sotva by se Němci dostali do takové divočiny! A i kdyby, jsou tu přece naši, a ti by ho určitě ukryli, schovali raněného a pomohli mu.
xxx

V srdci se mu nahromadila táhlá a strašná touha. Nepustit je dál! Bojovat s nimi, dokud je dech v těle, jako ten ruský voják, který ležel na lesní mýtině na hromadě nepřátelských těl.“
xxx

„Všude ležely mrtvé postavy v vatovaných kabátech a prošívaných kalhotách, v špinavě zelených blůzách a rohatých pilotkách… Vykukovaly z závějí ohnutá kolena, zakloněné brady, voskové tváře vytažené z ledu, ohlodané liškami, oklované strakami a vranami.“

The post Boris Polevoj. Neuvěřitelný příběh opravdového člověka first appeared on Čítárny.

Makarenko vypravuje o vlastních zkušenostech a zážitcích, kterých nabyl od r. 1920 jako pedagog a organizátor Gorkého pracovní kolonie u Charkova v SSSR. Popisuje věrně a pravdivě s jemným humorem všechny obtíže, s nimiž musil zápasit, než se mu podařilo změnit mladé zloděje a lupiče v platné členy lidské společnosti.

Román o převýchově mladých provinilců a příživníků v nové lidi, poctivé a pracovité.

…V dnešní škole setkávají se myšlenky Komenského, který snil o opravdu všeobecném vzdělání, o svobodné škole, o humanistické výchově, s myšlenkami Makarenkovými, kterými tyto sny uskutečnil.
Učitelé a vychovatelé této školy, budou-li se učit u Makarenka jeho odvaze i ušlechtilosti, tvrdosti i laskavosti, nekompromisnosti i porozumění a budou-li těchto vlastností správně používat, mohou předstoupit před mládež s hlubokým politickým požadavkem, kterým Makarenko formuloval ve “Vlajkách a věžích”:
“Buďte OPRAVDOVÝMI lidmi!”
Vladimír Vodička, výňatek z doslovu k českému vydání z r. 1955.

Anton Semjonovič Makarenko (13. března 1888 – 1. dubna 1939)
Sovětský spisovatel a pedagog, tvůrce originálního výchovného systému kolektivní výchovy; kolektiv pokládal za jeden ze základních výchovných prostředků. V roce 1917 ukončil Makarenko učitelský institut v Poltavě. V letech 1920–1935 organizoval v Poltavě a Charkově opatrovnicko-vychovatelské pracovní kolonie pro bezdomou a provinilou mládež, po roce 1935 se začal věnovat spisovatelství. Usiloval o uvedení chovanců ke shodně organizované kolektivní činnosti založené na komunistické ideologii.

Od Maxima Gorkého převzal Makarenko víru v možnost přeměny člověka i maximálně zanedbaného společensky a morálně. Jeho systém fungoval ještě v padesátých a šedesátých letech dvacátého století v SSSR a jemu podřízených státech ve Střední Evropě.

Ve svých pracích Makarenko představil všestranný systém pedagogického působení na mládež, vycházející ze základního úkolu vychovatele nebo učitele, vyplývajícího z všeobecných norem budování komunismu a základní formy výchovy, jakou stanoví kolektiv v charakteru nových socialistických poměrů. Jako hlavní element kolektivu uváděl dobrou organizaci, ba i jistý stupeň vojenské kázně.

Všichni si vymýšlíme výchovné systémy: takhle se má vychovávat, a takhle…
Ale ve skutečnosti mají rodiče a vychovatelé jeden úkol:
udržet nervovou soustavu dítěte neporušenou až do 18 let. Život na něj naloží takovou zátěž, že budou potřebovat zdravé nervy; a my je ničíme už od malička…
Anton Makarenko

Anton Semjonovič Makarenko / Začínáme žít – “Pedagogická poéma”
Poučný román napsaný v letech 1925 – 1935.

Děkujeme Proudu národní hrdosti za inspiraci.
Na tomto kanálu je k dispozici audio celé knihy >> https://t.me/Proudnarodnihrdosti

Výpisky z knihy: Makarenko / Začínáme žít

„…Ještě ani teď dost dobře nechápu, jak jsme se vůbec mohli pustit do toho dobrodružství, jež nás nakonec přece jen postavilo na nohy…“…“…Celkem to byl trapný obraz, ale přece jen výhonky kolektivu, zrodivšího se během první zimy, se začínaly v naší společnosti pomalu zelenat; a tyto výhonky bylo třeba stůj co stůj zachránit.
Novým doplňkům se nesmělo dovolit aby tuto vzácnou zeleň udusily. Svou hlavní zásluhu vidím v tom, že jsem si tehdy uvědomil tuto vážnou okolnost a patřičně ji ocenil. Ochrana těchto prvních výhonků se později ukázala problémem tak neuvěřitelně obtížným, tak nekonečně zdlouhavým a těžkým procesem, že kdybych to byl věděl dříve, pravděpodobně bych se byl toho lekl a vzdal se boje. Dobře ještě, že jsem se vždy domníval, že vítězství mám na dosah ruky; k tomu bylo ovšem třeba být nenapravitelným OPTIMISTOU…“

„…Malých chovanců od desíti let jsme měli celkem dvanáct. Byli to vesměs živí kluci, prohnaní, drobní zlodějíčkové, věčně ukrutně umazaní. Do kolonie přicházeli vždy ve velmi žalostném stavu: chudokrevní, krtičnatí a se svrabem… starší chovanci…byli vždy ochotni dohlédnout, aby se kluk jak se patří vykoupal, aby se pořádně namydlil, aby nekouřil, netrhal šaty, nerval se…“

„…Poznal jsem už, že chlapci nepotvrzují názor inteligentů, že děti si zamilují a váží si jen takového člověka, který se k nim chová láskyplně a který je hýčká. Přesvědčil jsem se už dávno, že největší úctu a největší lásku projevují chlapci, aspoň takoví, jací byli v kolonii, k lidem jiného typu. To, co nazýváme vysokou kvalifikací, jistým a řemeslným věděním, dovedností, uměním, zlatýma rukama, ustavičnou pracovní pohotovostí bez mnoha slov a bez jakýchkoliv frází, to děti získává nejvíce…“.

„…Sovět velitelů se vždy snažil, aby jako VELITELÉ kombinovaných oddílů se VYSTŘÍDALI VŠICHNI kolonisté, ovšem kromě nejnešikovnějších. Byla to spravedlivá zásada, poněvadž velitelství kombinovaného oddílu bylo spojeno s velkou odpovědností a starostmi. Díky tomuto systému se většina kolonistů účastnila nejen funkcí pracovních, nýbrž i organizátorských.
To bylo velmi důležité a bylo to právě to, co komunistická výchova potřebuje. Dík tomuto zařízení vynikala naše kolonie roku 1926 nejen do očí bijící schopností postavit se před jakýkoli úkol a vypořádat se s ním, ale také tím, že ke splnění jednotlivých detailů tohoto úkolu měla vždy nadbytek schopných a iniciativních organizátorů, pořadatelů, zkrátka lidí, na něž se bylo možno spolehnout…“

„…Život našich dvou kolonií jel jako dobrý, přesný vlak…Kolonistů bylo tehdy k osmdesáti. Kádry dvacátého a jedenadvacátého roku se slily ve velmi družnou skupinu, zjevně měly v kolonii hlavní slovo a představovaly na každém kroku pro každého nováčka neohebnou kostru pevné vůle, jíž nepodrobit se nebylo, bohužel, možné. Ostatně téměř nikdy jsem nepozoroval nějaký pokus o odpor. Kolonie získávala a poutala nováčky už krásným vnějším vzhledem, ukázněností a prostotou života, celou řadou zajímavých tradic a zvyků, jejichž původ si ani nejstarší kolonisté vždy nepamatovali…“

„…Život našich dvou kolonií jel jako dobrý, přesný vlak…Kolonistů bylo tehdy k osmdesáti. Kádry dvacátého a jedenadvacátého roku se slily ve velmi družnou skupinu, zjevně měly v kolonii hlavní slovo a představovaly na každém kroku pro každého nováčka neohebnou kostru pevné vůle, jíž nepodrobit se nebylo, bohužel, možné. Ostatně téměř nikdy jsem nepozoroval nějaký pokus o odpor. Kolonie získávala a poutala nováčky už krásným vnějším vzhledem, ukázněností a prostotou života, celou řadou zajímavých tradic a zvyků, jejichž původ si ani nejstarší kolonisté vždy nepamatovali…“

„…Poznal jsem už, že chlapci nepotvrzují názor inteligentů, že děti si zamilují a váží si jen takového člověka, který se k nim chová láskyplně a který je hýčká. Přesvědčil jsem se už dávno, že největší úctu a největší lásku projevují chlapci, aspoň takoví, jací byli v kolonii, k lidem jiného typu. To, co nazýváme vysokou kvalifikací, jistým a řemeslným věděním, dovedností, uměním, zlatýma rukama, ustavičnou pracovní pohotovostí bez mnoha slov a bez jakýchkoliv frází, to děti získává nejvíce…“.

„…U bílého domu je hlučno. Přestože byli kolonisté unaveni, vlezli do říčky, a když se vykoupali, únava s nich spadla. Za stoly v sadě je radostně a plno řečí. Marii Kondraťjevně je do pláče z několika důvodů: únavou i láskou ke kolonistům, a také proto, že v jejím životě je opět obnoven správný lidský zákon. I ona zakusila kouzlo pracovního svobodného kolektivu…“

„…V takovém kolektivu nejasnost soukromých cest nemohla vyvolat krizi, vždyť soukromé cesty jsou vždy nejasné. A co to vlastně je soukromá cesta? To je odloučení od kolektivu, to je koncentrované měšťáctví: taková předčasná, taková nudná starost o příští kousek chleba, o nejlepší kvalifikaci. A jakou kvalifikaci? Truhláře, obuvníka, mlynáře. Ne já pevně věřím, že pro šestnáctiletého sovětského chlapce nejdražší kvalifikací je kvalifikace bojovníka a Člověka. Představil jsem si sílu kolektivu kolonistů a najednou jsem pochopil, oč jde: To všechno způsobilo zastavení, ustrnutí. V životě kolektivu NESMÍ DOJÍT k ZASTAVENÍ…“

„…Představil jsem si sílu kolektivu kolonistů a najednou jsem pochopil, oč jde: To všechno způsobilo zastavení, ustrnutí. V životě kolektivu NESMÍ DOJÍT k ZASTAVENÍ…“

„…V kolonii už nikdo neměl pochybnosti o podstatě úkolu. Kolonisté to ani přesně nechápali, ale zvláštním nejjemnějším smyslem cítili nutnost visící ve vzduchu: Všechno musí ustoupit kolektivu. A to vůbec nebyla oběť! Byla to rozkoš, nejsladší rozkoš na světě, cítit toto vzájemné sepětí, pevnost a pružnost vztahů, tuto velkou moc kolektivu vibrujícího v klidu prosycenou silou.
A to vše bylo možno číst v očích, pohybech, v mimice, v chůzi i v práci. Oči všech pohlížely tam k severu, kde za tlustými zdmi seděla a vrčela na nás temná horda, sjednocená bídou, svévolí, pošetilostí, hloupostí a umíněností…“

The post Makarenko. Začínáme žít aneb Pedagogická poéma o výchově first appeared on Čítárny.

Antony Sutton byl zaměstnán jako vědecký pracovník v Hoover institut po mnoho let. Hoover institut je výzkumné pracoviště Stanford Univerzity. A když tam byl, tak v průběhu té doby napsal tří svazkovou práci na téma Západní technologie a ekonomický rozvoj SSSR. Taky napsal knihu “Národní Sebevražda” (National Suicide).

Tyto knihy popisují pozadí financování Sovětského Svazu od svého počátku.
Odkrývá fakta, že USA financovalo Sovětský Svaz, například během Vietnamské války. A Sověti financovali severní Vietnamce, kteří zabíjeli am. vojáky v jižním Vietnamu.

Z rozhovoru se dozvíte:
Kdo financoval Adolfa Hitlera a kdo mu dal vůbec možnost, že válku mohl začít.
Dozvíte se kdo financoval bolševické hnutí, které bylo v Rusku založeno roku 1917. A trvalo to až do pádu Berlínské zdi v roce 1991.
Dozvíte se o Trilaterální komisi a kdo ovládá americká média, kdo je neviditelná vláda a jaké jsou jejich cíle.
Proč neviditelná vláda financovala Adolfa Hitlera a financovala jejich protivníky a financovala komunismus od jeho úplného začátku.

ROZHOVOR S ANTONY SUTTONEM / ČERVEN 1980

Dr. Suttene, napsal jste knihu o třech svazcích, když jste byl členem Hooverova institutu. Můžete nám nějak shrnou pozadí těchto knih?
Ano, knihy které jsem napsal na Hooverově institutu při Stanfordské univerzitě, se zabývají technologií, která byla vynalezena na západě a jak tyto technologie byly zavedeny do hospodářství SSSR. A vlastně z toho vznikly tři jednotlivé knihy, každá z těch třech knih pokrývá určitý časový úsek vývoje SSSR.
1. 1917 – 1930
2. 1930 – 1945
3. 1945 – 1965

Pak jste napsal ještě další knihy, které byly převážně o Wall Street?
Ano, to byly knihy k distribuci. Jinak řečeno, nebyly to akademické knihy, ale určeny pro širokou veřejnost. Pojednávají o vybudování tří typů socialismu:
Bolševickém socialismu v Rusku.
Blahobytném socialismu v USA.
Nácionálním socialismu Adolfa Hitlera.
A každá kniha zkoumá zdroje financí, které pocházeli z Wall Street od mezinárodních bankéřů a byly použity na konkrétní vybudování těchto tří typů socialismu.

Takže Váš výzkum a analýza je snahou vyjevit historické fakta, které ovlivňují naši společnost. Setkal jste se s nějakými překážkami, které Vás měli zkusit odradit od publikování těchto informací, že se USA podílelo na financování mezinárodního komunismu?
Ano, zcela zřetelně.
Například když jsem byl v Hooverově institutu v roce 1972, tak jsem jel svědčit před komisi republikánské strany USA. A jeden kongresman osobně předal v tiskové podobě moje svědectví jedné tiskové agentuře. Tisková agentura to zamítla předat dál do tisku novin. Takže pak jsem se vrátil do Hooverova institutu v Kalifornii, a byl jsem předvolán do kanceláře ředitele. A bylo mě nepřímo naznačeno, že už nesmím dávat žádné projevy jako byl při mém svědectví. A že tyhle informace, by neměli být prezentovány na veřejnosti.

To byly informace o tom, že USA poskytovali vojenské technologie SSSR ?
Ano, v té době zrovna ano, protože zrovna probíhala válka ve Vietnamu. A jak víte, tak SSSR pomáhali finančně severnímu Vietnamu.

To bylo roku 1972?
Ano, to bylo v roce 1972. Například jsem věděl, že továrna Gorkij(GAZ), kterou mimochodem postavila americká firma Henryho Forda, továrna Gorkij měla sérii výroby aut GAZ. Auta GAZ byli pak spatřeny na straně Ho Chi Minha. My jsme poskytovali prostředky továrně Gorkij u prostřed války s Vietnamem. A tyhle náklaďáky pak pomáhali převážet munici, která zabíjela naše vojáky. A myslím si, že to je morálně špatné.
Řekl jsem to jak při výslechu v Miami, tak i v Hooverově institutu.

A co pak vlastně následovalo v Hooverově institutu, když se vlastně obávali Vaší informovanosti?
Moc jsem nedbal na nějaké zastrašování, a následující rok jsem vydal knihu Národní Sebevražda, která sumarizuje výpomoc USA pro Sověty, vojenskou výpomoc pro Sověty.
Když ta kniha vyšla, tak zde byl tlak, zastavit distribuci té knihy. Tlak byl na obou stranách, jak na vydavatele knihy, tak i na mou osobu.
A říkal jsem si, že to nemohu už vydržet a tak jsem opustil Hooverův institut.
Od roku 1975 jsem byl nezávislý spisovatel bez žádných kontaktů na vládu, nebo soukromý sektor.

Pojďme se podívat teď na financování německé válčené mašinerie mezi lety 1941 až 1945. Můžeme začít otázkou kdo stál za původním financováním Hitlera v letech 1922 až 1923.
Úplně původní financování Hitlera v roce 1922, bylo částečně financováno jen z Německa.
Jeden z prominentních američanů, který byl zapojen do financování Hitlera byl Henry Ford. Dokonce v roce 1938, dostal Henry Ford medaily za jeho spolupráci v začátcích nacistické strany v Německu. Hitler se samozřejmě snažil o puč už v roce 1923, ale šel za to do vězení. A to pak začla nová éra vzestupu Adolfa Hitlera.
Pravda, a pak v roce 1933 se dostal k moci legální cestou při parlamentních volbách.

Jak to bylo s financováním Hitlera během volební kampaně v roce 1933?
Tohle jsem zkoumal velmi do podrobna. Našel jsem v dokumentech z Norimberského procesu, několik bankovních převodů, do berlínské banky Delbrück-Schickler. Na účet, který byl pod správou Rudolfa Hesse. To byl fond, který byl použit k vzestupu Adolfa Hitlera k moci, v březnu roku 1933.
Mezi korporacemi, které posílali peníze Hitlerovi.. samozřejmě tam byla I.G. Farben, ale to je veřejně známé, ale německá pobočka General Electric s názvem AEG, která byla v té době pod kontrolou General Electric z USA. také například firma OSRAM.

Jaké bylo propojení mezi Osramem a General Electric
Propojení bylo mezi sdílení akcií General Electric USA, které kontrolovalo pobočku General Electric v Německu. A také General Electric vlastnil akcie a podíl ze zisku u firmy Osram v Německu. (používali Edisonovi patenty) Takže zde je Ford, General Electric, kteří pomáhali budovat Hitlera k moci.

Byly zde ještě nějaké velké korporace, které se podíleli na financování Třetí Říše?
Ano, určitě!
Standard Oil (Rockefeller). Pomáhali technickou spoluprací s I.G. Farben. Například, Německo nemohlo v roce 1939 započít válku aniž by mělo Tetraethylolovo. Potřebujete příměs Tetraethylolova, aby jste zvýšil oktanové číslo benzínu. Německo bez pomoci z venčí, nemělo technické možnosti toho dosáhnout. Tuhle část měla na starost ethanolová laboratoř v USA. A pak posléze jim byl Tetraethylolovo ve velkém dodáván.
Standard Oil se podílelo také na hydrogenaci, a to bylo zásadní pro Německo v 30. letech. Zvýšit oktanové číslo benzínu pro letecké účely. Tohle bylo Německu poskytnuto.
Například I.T.T.(International Telephone and Telegraph) bylo ve velmí vřelém vztahu s nacisty skrz Dr.Kurt Baron von Schröder, který byl ředitelem pobočky I.T.T. v Německu.
I.T.T. také měla kontrolu ne jen nad výrobou elektrických zařízení, ale například i továrnu Focke-Wulf, která vyráběla stíhací letadla pro Luftwaffe.

Takže z toho vyvozujete, že USA se podílelo na budování vojenského potencionálu?
Americké korporace a nebylo jich moc, jen některé, financovali Hitlera přes jejich pobočky v Německu. Poskytovali technologie, poskytovali materiální výpomoc, například Tetraethylolovo dodávali ještě před tím, než vůbec Německo mělo nějakou dohodu o obchodní spolupráci s USA.
Další kdo financoval byl Standard Oil v roce 1933, budoval v Německu rafinérie na naftu a benzín.
A to bylo nezbytné, aby vůbec Německo mohlo začít nějakou válku.

A tohle si myslím, že je velmi důležitá informace. Můžete jít trochu do detailu, kde Německo bralo ropu, aby mohlo vůbec nějakou 2.světovou válku začít? Protože Německo žádné zdroje ropy nemá?
Ano, Německo nemá zdroje ropy. To je pravda.
Během 2. světové války Německo používalo syntetickou naftu, která se vyráběla z uhlí. A základní technické procesy jak transformovat uhlí na ropu pochází ze Spojených Států Amerických. A převážně se na tom podíleli Standard Oil.
Standard Oil měl také podepsanou smlouvu na technickou podporu s I.G. Farben.
I.G. Farben přispěla v budování nacistického Německa asi 60 % výbušnin, které byly vyžadovány německým Wehrmachtem.
Asi kolem 40 – 50 % benzínu bylo potřeba pro německé vojenské síly Luftwaffe a Wehrmachtu.

A kde je vlastně ten hlavní propující prvek mezi Standard Oil a I.G. Farben?
Asi nejdůležitější spojující prvek těchto dvou firem na technické úrovni byl vzájemný obchod výměny patentů. Byla to finančně-technická dohoda. Byly zde ještě další propojující vazby s USA. A to přes filiálku I.G. Farben přímo v USA, která měli vztahy na finančně-technické úrovni se Standard Oil.

Je pravda, že stejní členi dozorčí rady ve Standard Oil, byli také někteří členi v dozorčí radě I.G. Farben v USA?
Ano, Walter C. Teagle, je který mě teď napadá.

Bylo jich víc?
Ano, bylo jich víc.
Bylo zde i nějaké propojení mezi Henry Fordem a americkou filiálkou v USA I.G. Farben. Nevím o tom, ne přímo.

Takže to co zde líčíte je, že americký průmysl poskytoval technologii, která pomohla vybudovat finančně a materiálně Hitlerovu vojenskou mašinerii?
Ano, tak to je.

Ve Vaší knize Wall Street a vzestup Hitlera, tak se zmiňujete o schématu bombardování. A zmínil jste tam fakt, že byly určité továrny, které byly ušetřeny bombardování ze strany Velké Británie. Že jsou zde určité vztahy, které jste tady zmínil, které měli vliv na to, že některé továrny byly nějakou záhadou zachráněny.
Za 2. světové války by elektro-inženýrský průmysl byl hlavním cílem bombardování. Ale v praxi, německé továrny General Electric nebyly bombardovány. Deset hlavních továren, a ani jedna nebyla zasažená bombami. A další tucet továren měli jen drobné poškození, jako rozbité skla a drobné škody.
Takže to co zde vidíme, je velmi zajímavý případ, průmysl, který by měl být cílem bomb za 2. světové války, tak nebyl bombardován.
Takže tohle je známkou něčeho, co je velmi podezřelé, proč tyto továrny nebyly bombardovány.

A co německé elektro firmy, ty byly vystaveny těžkému bombardování?
Na tohle jsem se díval.
Například firma Siemens, tak ta byla bombardována, o tom není pochyb, ale jako průmysl, to nebylo hlavním cílem bombardování, jako například továrny na tanky, či letadla.

Zmínil jste továrnu Ford v Kolíně, byl tohle vojenský cíl k bombardování?
Továrna Ford v Kolíně by mohla být jako primární vojenský cíl k bombardování. Napříkolad britské královské letectvo bombardovalo Fordovu továrnu ve Francii. Ale Fordova továrna v Kolíně, která patřila jedna z nějvětších v Německu, vystavená bombardování nebyla.

Byl zde nějaký vojenský rozkaz, aby tyto cíle nebombardovali? Je něco takového v záznamech leteckých rozkazů?
Díval jsem se do leteckých protokolů, které byly zaznamenány při bombarodvání Kolína.
Ford byl veřejně znám, že spolupracuje na vybavování německého Werhmachtu, ale nebyla jeho továrna bombardována. Takže to byl určitě cíl, ale nebyl bombardován. Takže někdo pravděpodobně měl tu moc vytvořit plán, kde továrny Henryho Forda byly ušetřeny bombardování, zatímco celý Kolín byl pod nánosem bomb.
Město Kolín bylo zničeno, ale tak jako ostatní města Německa, byli zničeny.
Ale prostě někde se něco stalo si myslím, a mám podezření na komisi, která vybírala cíle k bombarodávní. A mohu to říct zcela otevřeně, že byl vynesen rozkaz, že se ty továrny nemají bombardovat. Určité cíle byli jednoduše tabu, i když to byli vojenské cíle.

To mě připomíná některé rozkazy při Korejské válce.
Některé podobné rozkazy byli i ve válce s Vietnamem, kdy se neměli bombardovat určité lokality. Vím, že se tohle dělo, ale nezkoumal jsem to.

Ve vaší knize o Hitlerovi a Wall Street, je jedna zajímavá kapitola. O tom, jak Heinrich Himmler měl svůj speciální finanční fond. A o tom, jak některé německé firmy financovali příspěvky do tohoto fondu. A to ještě v letech 1943 a 1944.
Mnoho těchto firem, mělo velmi silné vztahy s americkými korporacemi.

Mohl by jste nám říct něco o fondu Capitol?
Fond Capitol, nebo také řečeno Konto S Fond. Byl to vlastně skourmý účet Heinricha Himmlera, používal ho pro jeho osobní účely. Co mě udivilo, z materiálů které jsem mohl studovat, které se týkali tohoto konta v letech 1933 a 1934, je, že více jak polovinu vkladů na toto konto provedli americké korporace.
Například v roce 1933 – I.T.T., Standard Oil, General Electric a možná i Osram, který přispěl. Ještě v průběhu 2. světové války roku 1944, jsme zjistili že byly vklady ze strany I.T.T. na konto Heinricha Himmlera, skrz Dr.Schrodera, který byl ředitelem americké pobočky I.T.T. v Německu.
Také jsme objevili že DAPAG(Deutsche-Amerikanische Petroleum A. G.), což byla dceřinná společnost Standard Oil v Německu, tak financovala Himmlera.(1943)
A to bylo uprostřed 2. světové války.

Tyhle fakta byla někdy přednesena před Norimberským tribunálem?
Ne, nikdy při soudním líčení s nacisty tohle nevyšlo najevo. Ale dokumenty o tomto existují, jsou o tom záznamy. Ale nikdy nebyly publikovány, co vím.

A Vy jste měl možnost k těmto spisům?
Ano, existuje asi 400 tun dokumentů, mnoho z nich jich bylo v Hooverově institutu. Nebo jsou vlastněny Hooverovým institutem. Tak jsem se dostal k původní dokumentaci. Myslím si, že to je tragická část americké historie, kdy si široká veřejnost neuvědomuje realitu vztahů mezi americkými korporacemi a financování a budování Nacistického hnutí.

Chtěl bych trochu teď mluvit o Norimberském procesu. Norimberský proces byl soud s nacistickými zločinci, generály, válečnými zločinci, kteří byli vinni ze zločinů proti lidskosti. Víte o někom z americké strany, kdo by byl obviněn za spolupráci s Nacisty?
Určitě jasně řečeno ne! Díval jsem se na kritéria, které definuje “válečný zločin” u Norimberského procesu. A jsem si jist, že podle mého, tak by odpovídali kritéria k tomu, aby jste mohl obvinit a vést s ním soudní proces. Ale nikdo se nikdy nepokusil obvinit někoho z USA a vznést obvinění u Norimberského procesu.

Myslíte, že byla nějaká snaha zahladit stopy před zraky občanů USA, že by měl být někdo z jejich země spolúčasten při vině na válečných zločinech z 2. světové války?
Fakt je ten, že zde byla vědomá snaha výroků od těchto prominentních biznismenů, že neměli žádné povědomí o tom, co Hitler dělal, při tom za zády Hitlerovi vystavěli piedestál válečné mašinerie. Myslím, že po válce se o tom nikde nepsalo, po tom jsem nepátral. Ale určitě dokumenty o tom, že by americké korporace dotovali Hitlera nebyly nikdy publikovány.

A jak to bylo vlastně s financováním, bankovní půjčky od velkých amerických bank a od velkých anglických bank, Hitlerovu Německu v letech 1933 až 1939. Když se Hitler připravoval na válku.
Musíme se vrátit trochu ještě dále v letopočtu a podívat se na půjčky Owena Younga.(Youngův plán 1924) A to je hodně důležité si tohle nastudovat, protože si myslím, že Youngův plán způsobil kolaps v Německuv roce 1933.

To byl Youngův plán?
Ano byl to Owen Young, který byl mimochodem taky ředitelem General Electric. Tohle je prostě člověk, který poskytoval půjčky jako úředník za vládu USA, která způsobila kolaps v roce 1933, když se dostal k moci Hitler. A následně po roce 1933 je zde série půjček, velmi známá je od Standard Oil, půjčilo minimálně několik milionů dolarů, aby se vybudoval objekt pro ropný průmysl.

Já by se chtěl vrátit teď ještě k tomu jak byl financován Bolševismus. Protože to je velmi důležité. Vraťme se do údobí do 2. ruské revoluce v říjnu a listopadu roku 1917, jak je tato Leninova revoluce spojena s americkým biznisem? Byl tam nějaký vklad z americké strany v té době? V letech 1917 a 1918, kdy Bolševismus převzal kontrolu v Rusku.
Ano, bylo několik incidentů, ale ten nejvíce důležitý byl v kterém hrál roli William Boyce Thompson, který patřil k největší akcionářům banky Chase Manhattan.(Rockeffeler-JPMorgan)
A v jedné z mých knih jsem publikoval kopii telegramu z New Yorku do Petrohradu. V prosinci roku 1917, abych byl přesný byl to jeden milion dolarů. A plukovník Thomson pak později uvedl, že to byl milion dolarů věnovaný Bolševikům k upevnění si moci.
Oni byli teprve v začátcích ovládnout Rusko, v té době měli pod kontrolou jen Petrohrad. Tohle je velmi transparentní důkaz toho, že jeden milion dolarů, americké fondy zaslali přes prostředníky na Wall Street peníze přímo Bolševickým revolucionářům.

A to jste publikoval v knize Wall Street a Bolševická revoluce.
Ano, publikoval jsem tam dva dokumenty, kopii telegrafu a novinový článek s výrokem Williama Boyce Thompsona.

Proč by americký kapitalista pomáhal Bolševismu?
Mně tohle vrtalo hlavou roky proč, proč? Jediná odpověď která mě dává smysl, je obsazení a kontrola trhů. USA si nepřálo, aby zde byla další země silná jako USA.
Když se podíváte na mapu světa, tak Rusko je dvakrát, třikrát větší než USA. Představte si dalšího konkurenta na trhu jako USA. Co USA chtělo, respektive lépe řečeno, co Wall Street chěl, že chtěli obsadit a řídit limit ruského trhu.
Socialismus je kontrola trhu.
Je to co jsem přednášel na Univerzitě Stanford, socialismus brání v rozvoji trhu. A proto socialismus bude vždy importovat vynálezy a technologie ze Západu. Takže si myslím, že záměr, který za tím stojí, byl podpořit rozvoj Marxismu. A jiné typy socialismů. Protože socialismus poskytne kontrolu Wall Street nad světovým trhem.
Na konci 1.světové války Rusko bylo zdevastováno díky hladomoru.
USA vyslalo humanitární akci, byla to Hooverova mise.

Víte o nějakých aktivitách, které Hooverova komise měla v Rusku?
Není pochyb, že v letech 1922, 1923 bylo Rusko na dně po průmyslové stránce. Asi tak jen 10 % v porovnání s čísly z roku 1913. Lidé hladověli v řádech stovek tisíc. A samozřejmě Hooverova mise byla o tom, pomoci Rusku. Ale většina pomoci šla Bolševikům, kteří měli pod kontrolou velmi malou část Ruska v té době. Velmi malá část pomoci šla pro Bělorusko, nebo dálný východ.

V letech 1922 a 1923, Lenin oznámil nové ekonomické zákony, a zavedení pěti letek. Můžete nám něco říct o systému pětiletky? A jak americké korporace hráli roli na budování vojenské síly SSSR?
Byly dvě oddělené fáze, nové ekonomické zákony byly vynešeny Leninem roku 1923. A co jsem zjistil a publikoval v mé knize vydanou Stanfordem, bylo to, že celý ruský průmysl byl znovuvybudován a rozjet zahraničníma korporacema.
Hlavně Němci, Brity, Francouzi a USA.
V roce 1928 SSSR, dosáhlo stejného výsledku ekonomického růstu jak v letech 1913. A od té doby se začlo prosazovat, tyto grandiózní pětiletky.
V roce 1928 Gosplan, což byla státní plánovací komise SSSR, vlastně naplánoval počáteční pětiletku. Posléze tento plán byl odmítnut, díky jeho neadekvátnosti.
A americké korporace se do toho vmísily a vlastně první a druhá pětiletka, byla vymyšlená v USA, americkými firmami.

Které konkrétní korporace to byly, které se na tom podíleli?
Design první pětiletky byl vytvořen podnikatelem, který nebyl nikomu moc veřejně znám, Albert Kahn.
Albert Kahn patřil k nejlepším průmyslovým architektům v USA, a Albert Kahn navrhl základní obsah ruské pětiletky.
A pak nalezneme stejné korporace, které budovali nové továrny.
General Electric, DuPont, Ford, Bristol Hercules, motory Curtiss-Wright a také korporace na které už se dnes zapomělo, například Vultee, Chance Vought, to byly firmy leteckého průmyslu.
Takže americké korporace přišli do Ruska a vybudovali ideu první pětiletky.
A co je důležité, že Sověti se začli tohoto plánu držet a kopírovat ho.
Takže vzali tuto počáteční výbavu a zmnohanásobili ji, a zkopírovali ji sto násobně.

Jakou roli hrála firma Henry Forda při rekonstrukci potencionálu Sovětského Svazu?
Velmi důležitou.
Ford vybudoval továrnu Gorkij(GAZ) a Gorkij vyrobil sérii vozů Gaz. Byli to nákladní vozy a osobní auta. Už v roce 1930 jste si mohli všimnout, že firma GAZ má vojenský potenciál. A Ford to věděl. On ji vybudoval. A my to víme, protože jsem našel výpisy v dokumentech ministerstva zahraničí USA.

Někdy slýcháváme jméno W. Averell Harriman, měl on nějakou roli v budování technologiích pro SSSR.
Zcela jednoznačně. Když se W. Averell Harriman vrátil z SSSR, tak byl obohacen o velký zisk. Převzal dohled nad gruzínskými manganovými doly, v počátku 20.let dvacátého století. Tohle souviselo pak s další pomocí pro Sověty. A mangan se stal hlavním exportním artiklem, ten pak byl použit jako zdroj k zahraničnímu obchodu a jako zdroj k další industralizace Sovětského Svazu.
A Herriman to potom prodal tu licenci, asi v roce 1929, a Averell Herrman dostal milion dolarů navíc při odprodeji, než při původní investici.

A jak se třeba podílel Armand Hammer, s jeho Occidental Petroleum?
Armand Hammer, je jeden ze zajímavých příkladů. Armand Hammer obdržel první zahraniční koncesi v roce 1922. Na těžbu azbestu na Uralu. Také pro Sověty vybudoval další biznis jako například výrobu tužek a propisek. Armand Hammer měl zisk kvůli jeho otci, mimochodem Armand Hammer dnes je ředitelem Occidental Petroleum. Jeho otec byl Julian Hammer, který zastával funkci generálního náměstka komunistické strany v USA.
A to zdůrazňuji, na vrcholu zde není žádný rozdíl mezi top komunisty a top kapitalisty. Jsou vzájemně propojení.
Máte Armanda Hammera ředitele Occidental Petroleum, jeho otec byl generální tajemník Komunistické strany USA v roce 1919.

Takže chcete říct, že to je uchvácení moci?
Ano, je to uchopení moci, ale uchopení moci na mezinárodní úrovni.

Během druhé světové války byl Sovětský Svaz poničen Hitlerovým Německem, jaký hrál Zákon o půjčce a pronájmu(USA) při rekonstrukci SSSR po druhé světové válce?
Zákon o půjčce a pronájmu(Lend and Lease Act) obnovil, zmodernizoval a rozšíčil potenciál SSSR, a to ještě během 2. světové války, a bylo tam pokračování pomoci do roku 1948 až 1949. Byl zde ještě další program po Lend and Lease Act, který měl být omezen jen na potravinovou výrobu.
Ale faktem bylo, že podle dokumentů uložených v federálním archivu Suitland v Marylandu, tak jsem našel, že i po skončení 2. světové války, i domnívám se, že to muselo být v rozporu s kongresem USA. Protože se dál ve velkém dodávalo a pronajímalo průmyslové zařízení do SSSR, za záštitou potravinové pomoci.

V roce 1948 vyšla úžasná kniha od George Racey Jordana, kde mluví o tom, jak USA pomáhali se zahraniční pomocí komunistům, a že to došlo tak daleko, že jsme jim poskytli i nukléární zbraně. Měl jste někdy možnost ověřit fakta, že by jsme jim poskytli Těžkou vodu(D2O), že jsme jim dodali i plány, jak stavět?
Byla to část práce, kterou jsem dělal v Hooverově institutu. Vyšetřoval jsem posílání dokumentů zahraniční pomoci, a vzal jsem vzorek a porovnal je s tím o čem psal major Jordan. Obecně vzato, tak major Jordan byl přesný tak dejme tomu kolem 5 %. Ale samozřejmě major Jordan vznesl obvinění, že USA posílalo materiál do SSSR.
V letech 1944, 1945, materiál, který byl později použit v atomové programu SSSR.
Takže není pochyb, že měl pravdu.
Poslílali jsme Těžkou vodu(D2O), která je nezbytná k nukleárnímu programu. Ale posílali jsme i další materiály, které laikovi nejsou tak známy. Posílali jsme tam například hliníkové tyče, a hliníkové tyče jsou zásadní k nukleární fůzi. Posílali jsme tam i grafit(C), to je taky další zásadní komponent k jaderné reakci. Takže obecně, jak jsem jen mohl si to ověřit, a já jsem ověřoval vládní dokumenty, tak major Jordan měl pravdu.
Takže s lety jsme viděli rostoucí hrozbu nukleárních zbraní z SSSR.

Sověti teď disponují raketami MIRV. Můžete nám nastínit, jak se Sověti vůbec dostali k těmto technologiím, které dnes ohoržují naše města v USA? Jak se vlastně vypracovali, aby dosáhli kapacit raket MIRV?
Musíte se trochu vrátit, aby jste pochopili jak SSSR mohlo vyrobit vůbec nějaký typ raket a vesmírnou technologii. To co udělali po druhé světové válce, že když se americké síly na krátkou chvíly stáhly, když Sověti okupovali východní Německo, tak očesali východní Německo, zabavili vše z posledních poznatků programu raket V-2, z míst jako Peenemünde a dalších. A V-2 byl základem pro vesmírný program SSSR.
Když přeskočíte pár let, tak v 70. letech, SSSR ještě nemělo možnosti k technologii MIRV.
A to proto, že neuměli vyřešit miniaturní kuličková ložiska, který byl potřeba k ovládání navigačního zařízení. Na světě byla jediná firma, která měla kapacitu tohle vyrobit, a to byla firma Bryant Chucking Grinder. Firma, která uměla udělat mechaniku náhonu do velmi tenkých rozměrů, kde uvnitř byla mechanika kuličkových ložisek. a bez těchto mechanických náhonů, prostě nemůžete vyrobit rakety MIRV ve velkém množství, vyrobíte třeba jednu, ale ne velké množství.
Firmě Bryant Chucking Grinder bylo dovoleno exportovat do SSSR, 45 těchto strojků, zatímco my v USA jsme jich měli jen 33.

Byl někdo kdo proti tomu řekl námitky?
Já jsem byl proti tomu ve vystoupení na Miami Beach v roce 1972, a také jiní lidé lidé se ozvali s protesty. Ale opozice byla jednoduše establišmentem zmařena. A hlavní koordinátor ignorace našeho protestu byl Henry Kissinger a následná vláda prezidenta Nixona. Takže se o tom vědělo, vědělo D.O.D.(Department Of Defence), když jsem o tom věděl já, tak o tom muselo vědět i D.O.D.(Ministerstvo Obrany) Ale protesty byly umlčeny a informace byly potlačovány.

Takže zde je další důkaz toho, že USA buduje dalšího svého protivníka, s vojenskou kapacitou a nukleární silou, která může ohrozit USA.
Ano, když to porovnáte s původními raketami MIRV, tak je to velký skok do předu, ve vývoji vojenské techniky. Nejsem voják, ale podle mě je tohle obrovský posun v před, a my jsme jim k tomu pomáhali. A dělali jsme to vědomě a úmyslně. Během války ve Vietnamu, tak SSSR a jejich východo-evropské satelity, byli hlavními dodavateli zbrojního průmyslu pro severní Vietnam, a pak zabíjeli americké vojáky v jižním Vietnamu.

Můžete nám trochu osvětlit jako to bylo s americkou pomocí a obchodem s SSSR a satelity východní Evropy? Právě během války ve Vietnamu?
Není zde pochyb, že Sověti byli hlavními dodavateli vojenského vybavení pro severní Vietnam. Dám Vám příklad, když například američtí letci letěli nad Ho Chi Minhovou stezkou, tak když se pozorovali nákladní vozy, tak podávali hlášení, že vidí americké náklaďáky! A to byly americké náklaďáky, protože pocházeli z továrny Gorkij(GAZ), Gorkij byl vybudován Henry Fordem, takže se dostáváte do situace, kdy USA financovalo obě strany válečného konfliktu! Ale náklaďáky byly vyrobeny v Sovětském Svazu, jak by USA podílelo materiálně na výrobě těchto náklaďáků? Záznamy z počátku 70. let, že USA zasílalo materiál do továrny Gorkij, když byla válka v plném proudu. Dokonce faktem je to, že naše podpora výroby bylo právě navýšení produkce nákladních vozů, z fabriky Gorkij, pro potřeby severního Vietnamu.

A jak to bylo s půjčkama, půjčovali USA nějaké peníze SSSR během této války, když SSSR bylo hlavním spojencem Vietnamu?
Ano, na počátku roku 1970, zde byly obrovské půjčky pro SSSR. Asi v roce 1976 to dělalo 40 miliard dolarů, které jsme jim poskytli na dluh. A samozřejmě tyhle peníze sloužili k tomu, nakupovat průmyslové zařízení z USA. A samozřejmě část těchto investic byla vložena do vývoje vojenského průmyslu, který byl pak použit ve Vietnamské válce.

Jak byla vyřešena doprava těchto vojenských potřeb do Vietnamu?
Ano, doprava byla velmi zajímavý příklad, SSSR má záznam asi o 6000 cest loďmi, které posílali zbrojní pomoc do Vietnamu. A já jsem prošel záznamy všech těch 6000 cest, většina těch lodí byla vyrobena podle západního designu, jako například trup lodi a motory, většina z nich jezdila na diesel. A přišel jsem na to, že 60 % sovětských lodí, které měli i vojenské užití, byly vyrobeno v zahraničí. A 40 % v SSSR, a to ve velkém měřítku podle západního designu.
Ale když se podíváte na motory pro zámořské lodě, tak objevíte velmi fascinující věci, příjdete na to, že 80 % motorů pro zámořské obchodní lodě v SSSR, jsou motory vyrobené na západě. Například Burmeister & Wain z Kodaně, Sulzer ze Švýcarska, italský FIAT byl už v té době velmi známý,.. Zbývajících 20 % lodních motorů bylo vystavěno podle západního designu. S technickou a koncesní pomocí od Sultzer a Burmeister & Wain.
Takže zde je jasný důkaz toho, že SSSR by nemělo žádné zámořské lodě, kdyby jim nepomáhal Západ.

A co by jste nám řekl o výstavbě továrny KamAZ?
Továrna na nákladní vozy KamAZ(Kamskiy avtomobilny zavod) byla vybudována na konci 60. a počátku 70. let. Základní předloha na továrnu byla smluvně poskytnuta firmou FIAT, ředitel firmy byl Giovanni Agnelli. A tohle je velmi důležité, protože Giovanni Agnelli je spojen s bankou Chase Manhattan(Rockefeller). Je v radě mezinárodních poradců banky Chase Manhattan v New Yorku. Na co jsem přišel, že vlastně FIAT nevyrábí stroje na výrobu automobilů. FIAT jsou továrny v Itálii, které jsou vybaveny americkými stroji, a vybavení bylo asi ze 60 -70 % z USA. Od velkých automobilek, které dodávali výrobní linky na výrobu aut. Myslím si, že název továrny FIAT v SSSR byla jenom zástěrka pro věřejnost, a to prostě odvést jinam pozornost od faktu, že během války ve Vietnamu, USA budovalo největší továrnu na světě. Celá zastavěná plocha zabírá 57 km čtverečních.
Stavěli jsmě pro Sověty s americkým vybavením největší továrnu na světě. A je tomu říkáno italská továrna FIAT. Myslím si, že to je celé divadlo.

Takže myslíte, že věděli o tom, že výroba těchto náklaďáků může být použito logisticky nebo vojensky, pro účely války ve Vietnamu?
USA vědělo, že továrna KAMAZ+ZMA mělo potenciál využití ve vojenství. V roce 1972 jsem napsal National Suicide(Národní sebevražda), snažil jsem se na Miami Beach v roce 1972 říct, vše ve svém svědectví před komisí. Ta továrna měla vojenský potenciál k využití. Vojenské nákladní vozy.
Věděli jsme to!

A dnes v Afghánistánu vidíme tyto nákladní vozy jezdit. Vyrobeny zahraniční továrnou s názvem KAMAZ, s vybavením od USA. A jak jste zmínil, tak zde byl kvůli tomuto tlak, aby Vás a vydavatele knihy odradili od jejího vydání.
Ano, bylo to kvůli tomu, že jsem zdůraznil fakta, že továrna KAMAZ má vojenský potenciál, že pomáháme k výrobě reket MIRV, s pomocí fimy Bryant Chucking Grinder, a mnoha dalšíma věcma.

Provedl jste fascinující studii Trilaterální komise, můžete nám něco říct o Trilaterální komisi?
Trilaterální komise je soukromá organizace, založená David Rockefellerem v roce 1973. Financována byla Rockefellerou nadací, a ještě několika jinými, jako třeba Ketteringova nadace, Danforthova nadace, nadace Henryho Forda, Fordova nadace byla zásadním přispěvatelem Trilaterální komise.
A cílem této skupiny je, podněcovat k diskuzi tzv. trilaterální regiony.
Je zde 300 členů, jedna třetina reprezentuje USA, druhá třetina reprezentuje Evropu, a třetí skupina reprezentuje Japonsko.
Ale na co jsem přišel, tak hlavní aktivity jsou zaměřeny na soukromý zisk bankéřské komunity v New Yorku(Wall Street).

Na veřejnosti jsou pochybnosti také o tom, že Trilaterální komise má vliv na naši politiku. Je takovým veřejným tajemstvím, že je přemírou reprezentace Trilaterální komise ve vládě Jimmi Cartera?
Myslím, že slovo přemíra je ještě hodně podceněný slovní termín. V Americe je 200 milionů obyvatel(1980) a z toho 77 členů je v Trilaterální komisi, a z těch 77 lidí je 18, kteří jsou ve vládní administrativě Jimmyho Cartera! To je jedna třetina celé americké Trilaterální komise.
Sám Jimmy Carter je členem Trilaterální komise. pan Mondale, pan Brown, pan Vance, pan Blumenthal, pan Brown, minister obrany jinými slovy, oni okupují všechny nejvyšší vládní posty, a také posty na jednotlivých ministerstvech.
Některé státní výbory jako například tajné služby a obrana, tak je čistě pod kontrolou Trilaterálů.
Takže zde máte 77 američanů, které vybírá jediný člověk, David Rockerfeller, ředitel banky Chase Manhattan. A vidíme, že se dostali až do těch nejvyšších klíčových funkcí americké administrativy ve Washingtnu. A to za vlády prezidenta Jimmyho Cartera.

Tím chcete říct, že to nejsme vlastně my, kdo vybírá členy v americké vládě, ale lidé za oponou?
Nevidím žádné jiné vysvětlení, podívejte se kdo se snaží teď o to dostat se ke kormidlu. George W.H. Bush je členem Trilaterální komise, pan John B. Anderson, pan Carter je Trilaterál.
Když se podíváte na články do novin jako News Week, Time magazín, U.S.News & World Report, tak tyto mainstream média nám říkají, že není čeho se obávat u Trilaterální komise.

Je zde nějaké propojení mezi médii a Trilaterální komisí?
Ano, je zde propojení a to především v novinových médiích, například šéfredaktor Chicago Sun Times James F. Hoge je členem Trilaterální komise, a myslím, …Schacht..ano ředitel magazínu Times a nebo ředitel televize CBS Henry Schacht.
Takže zde je určitě propojení mezi médii a Trilaterální komisí. A to je možná ten důvod, proč nevnímáme, že Trilaterální komise má vliv na americkou vládu.
Mám v počítači zpracované všechny články, které vyšli o Trilaterální komisi od roku 1973. A po celém světě jsem našel za tu dobu 17 let, jen 73 článků.

A jaký je vztah mezi Trilaterální komisí a CFR(Council On Foriegn Relations-Rada pro mezinárodní vztahy)?
Rada pro mezinárodní vztahy je mnohem starší organizace, založená v roce 1919. Dělal jsem studii, kde jsem porovnával členství Trilaterální komise s členy Rady pro mezinárodní vztahy. A asi 50 % členů se překrývalo. Měli členství v obou organizacích.

xxx

Tento rozhovor byl natočen v roce 1980, krátce po té, co profesor Antony C. Sutton přestal veřejně vystupovat.
V knize With No Apologies (Bez výmluv) senátora Barry Goldwatera na straně 280 uvedl:
“Trilaterální komise je… je vědomě plánovaný prostředek jak centralizovat mezinárodní komerční a obchodní zájmy, pomocí uchopení vlivu na vládu a politiky Spojených Států Amerických.”

Antony Sutton nám zanechal pojednání, že bylo mnoho lidí, kteří začnou pátrat po tzv. neviditelné vládě.

The post Antony Sutton. Kdo, jak a proč financoval války a převraty ve světě ve 20. století first appeared on Čítárny.

Jedinečným dílem kyjevského rodáka Michaila Bulgakova byl román Bílá garda (1924). Sám Bulgakov miloval tento autobiografický román více než jiné.

Vynikající, ale nedokončená trilogie Bulgakova (1891-1940) je o revolučních událostechv Rusku po roce 1918 v Kyjevě.
Román o občanské válce, o turbulentní době velkých změn v rusko-ukrajinské společnosti v oblasti Kyjeva (v románu se jmenuje Město). Mění se postoje, názory, lidé odkrývají svou skutečnou tvář ve světle skutečné morálky a ve strachu o přežití.
Realita příběhu obyčejných lidí je prostupována nadčasovými až snovými pasážemi. Lidé jsou neuvěřitelně reální se všemi chybami. Živé popisy konfliktů se náhle proměňují na monotónní dialogy, aby byly nahrazeny živými popisy krajiny.

Román má tři části a kopíruje skutečné historické události v Kyjevě po roce 1918, na pozadí vzniku nového uspořádání Ruska, který vedl ke vzniku SSSR a socialismu.

Středobodem románu je rodina Turbinů a jejich rodinné osudy.

Bratři Turbinovi, 28letý vojenský lékař Alexej, jeho 17letý bratr Nikolka, shromážděni kolem 24leté sestry Jeleny, která představuje jakousi konstantou v této válečné a chaotické době, se společně s rodinnými přáteli důstojníky se snaží zachovat rodinnou stabilitu v této největší ruské revoluci.

Román začíná v roce 1918, kdy se na Ukrajině pod německou okupací formuje loutkový režim hejtmana Skoropadského.
Mnoho ruských carských důstojníků se k němu připojilo, protože ho považují za menší zlo ve srovnání s bolševiky a ukrajinskými nacionalisty Symona Petljury. Poté, co Němci utrpěli porážku na západě a stáhli se z města, se však konzervativní Skoropadskyj mohl spolehnout pouze na ruské důstojníky, kteří ho ochránili před levicovým nacionalistou Petljurou. Zatímco se připravují na obranu města, Skoropadskyj to náhle vzdá a uprchne do Německa . Hromada obránců města, včetně Alexeje a Nikolky, je ponechána svému osudu.

Někteří velitelé dávají přednost beznadějnému boji, jiní nařizují rozpuštění svých jednotek, aby zachránili životy ruských vojáků, kteří se skládali převážně z junkersů (včetně Nikolky). Poté, co Petljurovy jednotky dobyly město, začaly brutální masakry Židů a těch ruských důstojníků a junkersů, kteří se nedokázali dostatečně dobře maskovat jako civilisté. Alexej je při útěku kriticky zraněn, ale zachrání ho žena, která se později stane jeho partnerkou.

Po uzdravení je Petljurovými jednotkami pověřen službou vojenského lékaře, neuznávaného jako důstojník. Při ošetřování plukovníka Leška, proslulého svou brutalitou, Alexej využije příležitosti a zastřelí ho. Po několika dnech útěku se vrací do svého domu, kde potkává Nikolku, která odchází. Chce odejít s rodinou svého zabitého velitele, zatímco Jelena už odjela se svým obdivovatelem. Útulný sdílený domov už neexistuje. Mnoho jeho přátel je mrtvých nebo odešlo k bílým vojskům generála Děnikina v oblasti Donu. Alexej najde svého zachránce a sleduje invazi bolševiků.

Jako červená niť vás románem provází jistota, že čtete dílo vnímavého, geniálního spisovatele.
Bílá garda je první část promýšlené trilogie, kterou Bulgakov bohužel nedokončil. Román byl ale napsán ve své většině napsán ještě před Mistrem a Markétkou.
V SSSR byl tento román na “indexu zakázaných knih”, protože příliš realisticky zobrazoval obě bojující strany a vyhýbal se ideologickým popisům a agitce, které byly charakteristické pro první romány socialistického sovětského realismu.

Pokud chcete mít při četbě kompletnější obraz z té doby, doporučuji před četbou románu studium historických faktů z té doby.
Mnohé vám pak naprosto jasnější. Zvláště o historii Ukrajiny.

Výpisky z knihy: M. Bulgakov / Bílá garda

“Je to bastard,” pokračoval Turbin nenávistně, “vždyť on sám tímto jazykem nemluví! A? Předevčírem jsem se toho parchanta, doktora Kuritského, zeptal, jestli vidíte, že od listopadu loňského roku zapomněl mluvit rusky. Byl tam Kuritsky a teď Kuritsky… Takže se ptám: jaké je ukrajinské slovo pro „kočku“? Odpovídá: “velryba.” Ptám se: “Jak se má velryba?” A zastavil se, vytřeštil oči a mlčel. A teď se neklaní. Nikolka se hlasitě zasmála a řekla:
“Nemůžou mít slovo “velryba”, protože na Ukrajině žádné velryby nejsou.”

xxx
“Byl bych první, kdo by pověsil vašeho hejtmana,” křičel starší Turbin, “za organizaci téhle milé malé Ukrajiny!” Zdravíme živé Vilno Ukrajina pohled z Kyjeva do Berlína! Šest měsíců se vysmíval ruským důstojníkům, posmíval se nám všem. Kdo zakázal vytvoření ruské armády? Hejtman. Kdo terorizoval ruské obyvatelstvo tímto podlým jazykem, který ani ve světě neexistuje? Hejtman”.

xxx
Veliký a strašný byl druhý rok revoluce, léta Páně 1918. Léto hýřilo sluncem, zima hlubokými závějemi a vysoko na nebi plály dvě hvězdy: betlémská Večernice a narudlý chvějivý Mars.
Ale čas letí klidnými i krvavými léty jako šíp a než se mladí Turbinové nadáli, přihnal se v tuhých mrazech bílý, huňatý prosinec.
Vítej, pohádkový dědo s vánočním stromkem, zářící sněhem a štěstím!
Maminko, jasná naše Královno, kde jsi?

xxx
Ach, Bůh stvořil hračku – ženské oči!…

xxx
Němcům se mělo vysvětlit, že od nás jim žádné nebezpečí nehrozí. Tak je to! Válku jsme prohráli, ale teď nám hrozí něco mnohem horšího než válka, Němci a všecko ostatní:
Trockij. Němcům se mělo říct: Potřebujete cukr, potřebujete obilí?
Berte si, nažerte se, nakrmte vojska. Nacpěte se, ale pomozte nám.
Nechte nás zformovat armádu, bude to i pro vás výhodné, pomůžem vám udržet na Ukrajině pořádek, než se naši věrozvěsti nakazí moskevskou nemocí. Mít teď v Kyjevě ruskou armádu, byli bychom od Moskvy spolehlivě chráněni železnou stěnou.

xxx
Tak já vám teda něco řeknu: Nic takového nebylo! Ani Simon, ani Turek, kytara pod kovanou lucernou v Bronné ulici, ani zemský svaz… Nic, zhola nic! Všecko je mýtus, který zrodil na Ukrajině zmatený a strašný osmnáctý rok.
Bylo něco jiného: divoká, sžíravá nenávist. Čtyři sta tisíc Němců, kolem nich stošedesátkrát tolik mužiků, jejichž srdce planula neukojenou nenávistí. Hodně se jí nastřádalo za ta léta. Živily ji jezdecké biče poručíků, bubnová palba do povstaleckých vsí, záda, pruhovaná jizvami po nabijácích hetmanských kozáků, i potupná slova na cárech papíru s podpisy majorů a poručíků německé armády:
Vyplatit ruské svini za prodej jednoho prasete – 25 marek

xxx
Těžký to mají mužici na Ukrajině. Není pomoci!“
Desetitisíce lidí se vrátily z války a všichni uměli střílet…
Vycvičili je sami důstojníci na příkaz vrchního velení.
Statisíce pušek zakopali do země, poschovávali po stodolách a komorách přes všechny hrozby německých polních soudů…

xxx
Ano, smrt na sebe nedala dlouho čekat. Rozlétla se podzimními a brzo nato i zimními ukrajinskými cestami spolu s oblaky zvířeného bodavého sněhu. Štěkala po lesích hlasem kulometů. Nebylo ji vidět, ale předcházel ji pochmurný, divoký hněv mužiků. Pádil vánicí a mrazem v děravých láptích, se zbytky sena ve zcuchaných vlasech, a vyl jako vlk. Mával dubovým kyjem, bez něhož se na Rusi neobejde žádná vzpoura. Na střechy chalup vylétli červení kohouti a v nachovém západu se houpal židovský překupník, pověšený za pohlaví.
V nádherné Varšavě zažili zjevení: Henryk Sienkiewicz se
vznášel nad městem v bílém oblaku a ironicky se usmíval. Nastal totální zmatek, vzdouval se ulicemi jako hlízový mor. Rozběsnily se zvony pod zelenými kupolemi vyplašených kostelíků a vedle ve škole s rozstřílenými okny zpívali revoluční písně.

xxx
A jaký to všecko mělo vlastně smysl? To vám nikdo nevysvětlí. Kdo zaplatí za všecku tu krev? Nikdo. Znovu roztaje sníh, vyraší mladá ukrajinská tráva a pokryje zemi… Vzejde bujné osení… Nad obilnými lány se rozechvěje horký vzduch a deště spláchnou všechnu krev.
Krev na zlatě rudých polích je laciná a nikdo ji nevykoupí. Nikdo.

xxx
Vše projde. Utrpení, muka, krev, hlad a mor. Meč zmizí, ale hvězdy zůstanou, když stín našich těl a skutků nezůstane na zemi. Neexistuje jediný člověk, který by to nevěděl. Proč tedy k nim nechceme obrátit svůj pohled? Proč?

The post Bulgakov a nedokončená Bílá garda. Trilogie o ruské revoluci 1918 first appeared on Čítárny.

Varlam Šalamov strávil čtrnáct let v kolymských gulazích a další léta ve vyhnanství.
Jeho Kolymské povídky patří k tomu nejhodnotnějšímu, co bylo napsáno o sovětských vězeňských táborech.
Příběhy odsouzených i věznitelů se tu prolínají s všedními, zdánlivé nevýznamnými událostmi, které však mívají v podmínkách tábora leckdy drtivý následky. K nelidskosti táborového systému se přidávají extrémní klimatické podmínky, podvýživa a drsné chování spoluvězňů.
Text povídek se v tomto případě stává dokumentem a čtenář sleduje děj v “přímém přenosu”.
Jak řekl Šalamov: “To už není literatura, to je pravda.”

Kolymské povídky napsal Šalamov v letech1956–1973.
Rusky vyšly v roce 1989. V češtině vyšly poprvé v roce 1995 v překladu Sergeje Machonina pod názvem Kolymské povídky.
Rozsáhlý povídkový cyklus, který Šalamov pod tímto souhrnným názvem napsal v letech 1954 až 1973, obsahuje celkem 145 povídek uspořádaných do šesti souborů: Kolymské povídky, Levý břeh, Mistr lopaty, Črty z kriminálnického světa, Vzkříšení modřínu a Rukavice aneb KP 2.

Velmi osobitý typ vězeňské prózy, který vznikl zkřížením autobiografického svědectví a literární tradice „sedmi kruhů“ Dantova (1265–1321) Pekla z knihy Božská komedie (La Divina commedia) z let 1307–1321.

Varlam Šalamov (1907–1982) se v době studia práv na Moskevské univerzitě aktivně účastnil událostí v letech 1927–1929 na straně opozice a r. 1929 byl zatčen v ilegální tiskárně Moskevské univerzity. Po samovazbě byl odsouzen ke třem letům vězení a po jejich odpykání byl odsouzen ještě k vyhnanství na Severním Uralu. V r. 1931 propuštěn.
Poté působil jako novinář a spisovatel. Po opětovném zatčení r. 1937 byl jako „nepřítel lidu“ odsouzen k pěti letům vězení v táboře na Kolymě.
V různých vězeňských táborech a věznicích (Magadan – tady začal psát Kolymské povídky – Uhelná Arkala, Dželgala aj.) však strávil celkem 17 let.
Propuštěn byl až v r. 1951, ale i v dalších letech musel zůstat ve vyhnanství na Kolymě a působil jako felčar v Jakutsku.

Ukázky / Varlam Šalamov / Kolymské povídky

Naše znalost lidí nám v životě nic užitečného nepřináší.

K čemu je, že rozumím, cítím, rozlušťuji a předvídám činy jiného člověka? Vždyť své vlastní chování vůči němu změnit nemohu, nebudu udávat vězně, který je na tom stejně jako já, ať dělá cokoli.

Nebudu usilovat o post vedoucího party, který umožňuje přežít, protože nejhorší v táboře je vnucování své (nebo cizí) vůle jinému člověku, vězni, jako jsem já. Nebudu hledat užitečné známosti, dávat úplatky. A k čemu je, že vím, že Ivanov je podrazák, Petrov je špion a Zaslavskij je křivý svědek?

Sněhem
Jak se produpává cesta na nedotknuté sněhové pláni? Vpředu jde člověk, potí se a nadává, sotva plete nohama, co chvíli se propadne do kyprého hlubokého sněhu. Jde daleko dopředu, značkuje svou dráhu nepravidelnými černými děrami. Unaví se, lehne si na sníh, zapálí si a nad bílým jiskřícím sněhem se jako modrý obláček táhne kouř z machorky. Člověk už vstal a šel dál, ale obláček stále ještě visí tam, co odpočíval; vzduch se skoro nepohne. Cesty se vždycky razí za bezvětří, aby vítr tu lidskou práci nezavál. Člověk si sám určuje v sněžném nekonečnu orientační body – skálu, vysoký strom – řídí své tělo sněhem, jako kormidelník řídí člun po řece od výběžku k výběžku.
Po úzké a nejistě naznačené stopě se pohybuje v řadě těsně vedle sebe pět šest lidí. Našlapují vedle stopy, nikdy do ní. Když dojdou k místu, které si předem určili, otočí se a jdou zase tak, aby udusali sněhovou pláň, které se dosud nedotkla lidská noha. Cesta je proražená. Mohou po ní chodit lidé, jezdit konvoje saní, traktory. Kdyby se šlo krok za krokem ve stopách prvního, vznikla by viditelná, ale velice neschůdná úzká cestička, žádná cesta, jenom stezička – hluboké rýhy, po nichž se jde hůř než po netknutém sněhu. První je na tom nejhůř. Když mu dojdou síly, vystřídá ho další z čelní pětice. Každý, i nejmenší a nejslabší z lidí jdoucích po stopě musí šlápnout na kousíček netknutého sněhu, nikdy do cizí stopy. A na traktorech a na koních nejezdí spisovatelé, nýbrž čtenáři.

Limba
Na Dálném severu, kde se tajga stýká s tundrou, mezi trpasličími břízami, zakrnělými keři jeřabiny s nečekaně velkými světle žlutými vodnatými plody, mezi šestisetletými modříny, které dosahují dospělosti ve věku tří set let, roste zvláštní strom – limba. Je to vzdálený příbuzný cedru, nízkorostlá borovice, věčně zelený jehličnatý keř s kmenem o něco silnějším než lidská paže a vysoký sotva dva tři metry. Není choulostivý a dokázal se kořeny zachytit v puklinách kamenů na horském svahu. Je to houževnaté chlapisko jako všechny severské stromy. Je ale také nesmírně citlivý.
Je pozdní podzim, dávno už tu měl být sníh a zima. Po kraji bílé nebeské klenby se řadu dní šinou nízké mraky, namodralé jako podlitina. A podzimní pronikavý vítr už od rána výhružně utichá. Že by sníh? Ne. Žádný sníh nebude. Limba si ještě nelehla. Ubíhá den za dnem a sníh pořád nikde, mraky se toulají někde za kopci a na vysokém nebi vyšlo malé bledé slunce a všude kolem je ještě podzim…
A limba se ohýbá. Ohýbá se stále níž, pod jakousi nezměrnou, stále rostoucí tíhou. Špičkou škrábe o kámen a tiskne se k zemi, rozprostírajíc své smaragdové tlapy. Celá se prostírá jako zeleně opeřená chobotnice. Leží a čeká, den, dva, a to už se z nebe jako prášek sype sníh a limba ulehá k zimnímu spánku jako medvěd. Na bílé hoře nabíhají obrovské sněžné puchýře – to se keře limby uložily na zimu.
A na konci zimy, když zemi ještě pokrývá třímetrová vrstva sněhu, když vánice v úžlabinách upěchovala tvrdý sněhový krunýř, který povolí jen pod náporem železa, lidé v přírodě marně hledají známky jara, třebaže podle kalendáře už tu má dávno být. Ale den se neliší od zimního – vzduch je řídký a suchý a nedá se rozeznat od lednového. Člověk má naštěstí příliš hrubé cítění, vnímá příliš zjednodušeně a konec konců i smyslů má málo, jen pět, a to nestačí na předpovídání ani věštění.
Příroda má jemnější cit než člověk. Leccos se o tom ví. Vzpomínáte si na ryby z čeledi lososovitých, které připlouvají klást jikry jenom do té řeky, kde byla nakladena jikra, z níž vyrostly? Vzpomínáte na tajemné trasy tahů ptáků? Rostlin a zvířat, které mohou sloužit jako barometry, známe dost a dost.
A tu uprostřed nedozírné běloby, uprostřed naprosté beznaděje najednou vstává limba. Setřásá ze sebe sníh, napřimuje se v celé své výšce, zdvihá k nebi své zelené, pobledlé, trochu nazrzlé jehličí. Slyší volání jara, pro nás nezbadatelné, věří mu a vstává na severu ze všech nejdříve. Zima skončila.
Bývá to i jinak: ohniště. Limba je příliš důvěřivá. Zimu nenávidí tak, že raději uvěří teplu ohniště. Když v zimě vedle sehnutého, na zimu zkrouceného keře rozděláte oheň, limba vstane. Oheň dohoří a oklamaná limba ronící slzy hořkosti se znovu ohne a lehne si na staré místo. A zase ji přikryje sníh.
Ne, limba nepředvídá jen počasí. Je to strom nadějí, jediný věčně zelený strom Dálného severu. Její matně zelené tlapy porostlé jehličím uprostřed bělostného sněhu připomínají jih, teplo, život. V létě je skromná a nenápadná – všechno okolo nedočkavě kvete, snaží se stihnout to za krátké severní léto. Jarní, letní, podzimní květiny se navzájem předhánějí v nespoutaném, bouřlivém rozkvětu. Ale podzim je za rohem, už se sype žluté drobné jehličí a nechává modříny holé, tráva se sroluje a usychá, les osiří – a tehdy je už zdaleka vidět, jak na bledožluté trávě a šedavém mechu uprostřed lesa hoří obrovské zelené pochodně limby.
Pro mě byla limba vždycky nejpoetičtějším ruským stromem, něčím víc než slovutná smuteční vrba, platan, cypřiš. A dřevo z limby taky víc hřeje.

Bobule
Fadějev řekl: „Počkej, promluvím si s ním sám,“ přistoupil ke mně a postavil pažbu pušky těsně k mé hlavě. Ležel jsem na sněhu a objímal jsem kládu, která mi spadla z ramene. Neměl jsem sílu ji uzdvihnout a zařadit se do řetízku lidí sestupujících z kopce dolů – každý měl na rameni kládu, „klacek“ – někdo větší, někdo menší. Všichni spěchali domů, doprovod i vězňové, všichni měli hlad, měli po krk nekonečného zimního dne. A já ležel ve sněhu.
Fadějev vězňům vždycky vykal.
„Poslouchejte, dědku,“ řekl, „jak to, že beran jako vy nemůže unést tohle poleno, co poleno, hůlčička je to. Jste simulant, to je jasný jako facka. Jste fašista. V době, kdy naše vlast bojuje s nepřítelem, jí házíte klacky pod nohy.“
„Já fašista nejsem,“ řekl jsem. „Já jsem nemocný a hladový člověk. Fašista jsi ty. Ty čteš v novinách, jak fašisti zabíjejí starý lidi. Pomysli na to, co budeš vypravovat své snoubence, až se tě zeptá, cos dělal na Kolymě.“
Bylo mi všecko jedno. Nesnášel jsem ty růžolící, zdravé, vykrmené, dobře oblečené chlapy, neměl jsem strach. Stočil jsem se, abych si chránil břicho, ale byl to jen po prapředcích zděděný instinktivní pohyb – vůbec jsem se nebál kopanců do břicha. Fadějev mě kopl do zad. Najednou se mi udělalo teplo a vůbec mě to nebolelo. Jestli umřu, tím líp.
„Poslechněte,“ řekl Fadějev, když mi obrátil špičkami vysokých bot obličej k nebi. „Nejste první z té vaší sorty, s kým mám tu čest.“
Přistoupil druhý strážný z eskorty, zvaný Šedej kšilt.
„Ukaž se, ať si tě zapamatuju. Ty se mi nějak vztekáš, hnuse. Zejtra tě vlastnoručně odprásknu. Je ti to jasný?!“ řekl Šedej kšilt.
„Je,“ řekl jsem. Vstával jsem a plival jsem krvavé sliny. Zapřáhl jsem se do klády a táhl jsem ji za halekání, křiku a nadávek kamarádů. Zatímco mě bili, oni mrzli.
Nazítří ráno nás Šedej kšilt vyvedl na práci do lesa vykáceného loni, sbírat všechno, co se dá spálit v železných kamnech. Les káceli v zimě, pařezy byly vysoké. Dobývali jsme je ze země sochory a pákami, rozřezávali a rovnali do hranic.
Na několika málo zbylých stromech rozvěsil Šedej kšilt „mezníky“, chomáče svázané ze žluté a šedé trávy, čímž vytyčil hranice „zakázané zóny“.
Náš brigadýr udělal pro Šedýho kšilta na kopečku oheň – při práci měl právo na oheň jen doprovod – a natahal do zásoby dříví.
Napadaný sníh dávno rozfoukal vítr, studená tráva pokrytá jinovatkou klouzala v rukou a při doteku měnila barvu. Na hrbolcích mrzly nízké horské šípkové keře, tmavě fialové namrzlé šípky úchvatně voněly. Ještě chutnější než šípky byly maličko namrzlé brusinky, přezrálé a šedomodré. Na kratičkých rovných větvičkách visely bobule borůvek. Ty byly ostře modré, scvrklé jako prázdná kožená peněženka, ale uchovávaly v sobě modročernou šťávu nevýslovné chuti.
Všechny bobule, v tuto roční dobu chycené mrazem, se vůbec nepodobají bobulím z doby zralosti, bobulím šťavnatého období. Mají mnohem jemnější chuť.
Můj kamarád Rybakov sbíral bobulky do plechovky od konzervy o „kuřácké přestávce“ a dokonce ve chvílích, když se Šedej kšilt díval někam jinam. Jestli se Rybakovovi podaří nasbírat plnou plechovku, kuchař eskorty mu dá kus chleba. Tím se z Rybakovova sbírání rázem stala důležitá věc.
Já jsem takové zákazníky neměl, jedl jsem sám, opatrně a dychtivě jsem každou bobulku tiskl k patru. Sladká vonná šťáva rozmačkané bobule mě na vteřinu omamovala.
Ani mě nenapadlo pomáhat Rybakovovi sbírat, ostatně ani o pomoc nestál, musel by se potom dělit o chleba.
Plechovka se mu plnila příliš pomalu, bobulí čím dál víc ubývalo. Aniž jsme si to uvědomili, posunuli jsme se při práci a sbírání až k hranicím „zóny“, mezníky nám visely nad hlavou.
„Podívej se,“ řekl jsem Rybakovovi, „musíme se vrátit.“
Ale před námi bylo na kopečcích plno keříků s šípky, borůvkami a brusinkami… Viděl jsem je už dávno. Strom, na kterém visel chomáč trávy, měl stát o nějaké dva metry dál.
Rybakov ukázal na neplnou plechovku, na slunce klesající k obzoru a pomalu se sunul k začarovaným bobulím.
Suše třeskl výstřel a Rybakov padl mezi kopečky obličejem dolů. Šedej kšilt mával puškou a křičel:
„Nechat na místě, nepřibližovat se!“
Šedej kšilt zarachotil závěrem a vystřelil ještě jednou. Věděli jsme, co ten druhý výstřel znamená. Věděl to i Šedej kšilt. Výstřely musí být dva, první má být varovný.
Rybakov ležel mezi kopečky a byl nečekaně maličký. Nebe, hory, řeka byly obrovské. Bůhví kolik lidí se dá takhle složit v těch horách po cestičkách mezi pahrbky.
Rybakovova plechovka se odkutálela daleko. Stačil jsem ji zvednout a schovat do kapsy. Možná že mi za ty bobule dají chleba, věděl jsem přece, pro koho je Rybakov sbíral.
Šedej kšilt klidně seřadil náš malý oddíl, přepočítal a vedl nás domů.
Dotkl se koncem pušky mého ramene. Otočil jsem se.
„Chtěl jsem tebe,“ řekl Šedej kšilt, „ale nepřelez jsi, svině…“

První smrt
Viděl jsem na severu mnoho lidských smrtí, dokonce snad příliš mnoho na jednoho člověka, ale první smrt, kterou jsem spatřil na vlastní oči, mi utkvěla v paměti nejjasněji.
Tu zimu jsme museli pracovat v noční směně. Na černém nebi jsme viděli maličký světle šedý měsíc obkroužený duhovou aureolou, která se rozsvěcovala za velkých mrazů. Slunce jsme nevídali vůbec – vraceli jsme se do baráků (ne domů – domovem je nikdo nenazýval) a opouštěli jsme je za tmy. Slunce ostatně vycházelo na tak krátkou dobu, že ani nestačilo zahlédnout zemi přes hustou bílou gázu mrazivé mlhy. O místě, kde se slunce nachází, jsme se mohli jenom dohadovat – nevydávalo ani teplo, ani světlo.
Do výkopů se chodilo daleko – dva tři kilometry, a cesta vedla mezi dvěma obrovskými třísáhovými sněžnými náspy; tu zimu byly velké sněhové závěje a po každé vánici se sníh musel z naleziště odklízet. Cestu pro auta přicházely prorážet tisíce lidí s lopatami. Všechny, kdo pracovali na odklízení sněhu z cesty, obklopovala eskorta se psy, která sloužila na směny, ale je držela v práci celý den – nedovolila jim ani na chvilku se ohřát, ani se najíst v teple. Na koních přiváželi příděly zmrzlého chleba a občas, když se práce protáhla, i konzervy – jednu na dva lidi. Na těch samých koních odváželi do tábora nemocné a zesláblé. Končilo se, až když byla práce hotová, aby se lidi mohli vyspat a vyrazit znovu na mráz, dělat svoji „skutečnou“ práci. Všiml jsem si tenkrát jedné překvapivé věci – těžkých a mučivých bývá při takové mnohahodinové práci jenom prvních šest sedm hodin. Potom člověk ztrácí pojem o čase a jenom si podvědomě dává pozor, aby nezmrzl: podupává, máchá lopatou, vůbec na nic nemyslí a neživí v sobě žádné naděje.
Konec takové práce přichází vždycky neočekávaně, jako nenadálé štěstí, se kterým ses snad už ani neodvažoval počítat. Všichni jsou veselí, hluční a na chvíli jako by zmizel pocit hladu i smrtelná únava. Všichni se rychle seřadí a zvesela běží „domů“. A po stranách ční náspy obrovského sněhového příkopu, náspy, které nás oddělují od celého světa.
Vánice už dávno skončila a prašan se usadil, ztuhl a násep se zdál ještě mohutnější a tvrdší. Po jeho hřebenu se dalo projít, nehrozilo, že by se člověk propadl. Na několika místech byly napříč oběma náspy proraženy kolmo vedené cesty.
V noci kolem druhé jsme chodili na oběd, barák se zaplňoval hlučícími promrzlými lidmi, řinčením lopat, hlasitým halasem příchozích zvenčí, halasem, který se teprve postupně ztišuje a slábne, až se nakonec promění v obyčejnou lidskou řeč. V noci se obědvalo vždycky v baráku, a ne v promrzlé jídelně s vymlácenými okny, v jídelně, kterou všichni nenáviděli. Ti, co měli machorku, po obědě pokuřovali a těm, co ji neměli, kamarádi dávali „čouda“, takže si vlastně zakouřil každý.
Náš brigadýr Kolja Andrejev, bývalý ředitel strojní a traktorové stanice, v té době vězeň odsouzený na deset let podle módního osmapadesátého paragrafu, chodil vždy v čele brigády a vždycky rychle. Tahle naše brigáda nedostala svůj doprovod. V té době nebylo dost strážných – proto ta důvěra vedení. Ale přesto si mnozí velice zakládali na tom, že jsme něco zvláštního, brigáda bez doprovodu, ať se to zdá sebevíc naivní. Chození do práce bez eskorty se vážně líbilo všem, byl to předmět naší hrdosti a pýchy. A brigáda také pracovala líp než později, kdy nebyla o strážné nouze a Andrejevova brigáda byla postavena na roveň ostatním.
Té noci nás Andrejev vedl jinudy než obvykle – ne tou dolní cestou, ale horem, přímo po hřebeni sněžného náspu. Viděli jsme blikající zlatá světla naleziště, temný masiv lesa vlevo a vzdálené vrcholky sopek splývajících s nebem. A tak jsme poprvé za noci zdálky spatřili místa, kde jsme tehdy přebývali.
Když jsme došli ke křižovatce, Andrejev najednou prudce zahnul doprava a rozběhl se dolů přímo po sněhu. Za ním se houfně valili ostatní, poslušně opakovali jeho nepochopitelný manévr, rámusíce přitom sochory, krumpáči a lopatami; nářadí se nikdy nenechávalo v práci, to by je hned někdo ukradl a za jeho ztrátu hrozila pokuta.
Kousek od křižovatky stál nějaký člověk ve vojenské uniformě. Stál tam bez čepice a s rozepnutým pláštěm, v nakrátko ostříhaných rozcuchaných tmavých vlasech měl sníh. O kousek dál v hlubokém sněhu stál kůň zapřažený do lehkých saní pobitých plstí.
U nohou toho člověka ležela naznak žena. Měla rozepnutý kožíšek a zválené pestrobarevné šaty. U hlavy se jí povalovala zmuchlaná černá šála. Šála byla zašlapaná do země stejně jako světlé ženské vlasy, které v měsíčním světle vypadaly skoro bílé. Na levé i pravé straně tenkého odhaleného hrdla se rýsovaly temné skvrny. Obličej měla bílý jako křída, jako by z něj vytekla všechna krev. Teprve když jsem si jej pozorně prohlédl, poznal jsem Annu Pavlovnu, sekretářku velitele našeho naleziště.
Podobu její tváře jsme všichni znali dobře – na nalezišti bylo velmi málo žen. Před šesti měsíci, v létě, prošla večer kolem naší brigády a nadšené pohledy trestanců provázely její hubeňoučkou postavu. Usmála se na nás, ukázala rukou na ztěžklé slunce, které se už chýlilo k západu, a zakřičela:
„Už brzo, chlapci, už brzo!“
Stejně jako táboroví koně jsme i my celý pracovní den nemysleli na nic jiného než na minutu, kdy skončí. A že naše prosté myšlenky byly tak dobře pochopeny, a přitom takovou krasavicí (alespoň podle našich tehdejších měřítek), to nás dojalo bezmála až k slzám. Annu Pavlovnu měla naše brigáda opravdu ráda.
Teď tu před námi ležela mrtvá, uškrcená prsty lampasáka, který se nevěřícně a vyděšeně rozhlížel kolem sebe. Jeho jsem znal daleko lépe. Byl to vyšetřovatel našeho naleziště Štěmenko, od kterého dostalo „nášup“ mnoho našich vězňů. Neunavovalo ho pořád někoho vyslýchat a za machorku nebo misku polévky si najímat bonzáky, kteří pro něj falešně svědčili. Verboval je mezi hladovými vězni – některé přesvědčoval, že lhát se musí ve státním zájmu, jiným zase vyhrožoval, další uplácel. Nepřidělával si nikdy práci s tím, že by zatýkání předcházelo předvolání k výslechu, třebaže všichni, které hodlal vyšetřovat, pracovali na jednom nalezišti. Na zatčené čekaly už hotové protokoly a mlácení ve vyšetřovací kanceláři.
Štěmenko, to byl právě ten velitel, který před třemi měsíci při prohlídce našeho baráku zničil všechny naše kotlíky vyrobené z plechovek – trestanci si v nich vařili všechno, co se dalo uvařit a sníst. Nosili si v nich oběd z jídelny, aby ho mohli sníst vsedě a teplý, ohřátý v baráku na kamnech. Přeborník v čistotě a disciplíně Štěmenko si nechal donést krumpáč a vlastnoručně dna plechovek proděravěl.
Andrejeva si všiml pozdě, teď už je dělily pouhé dva kroky, sáhl po pouzdru s pistolí, ale když uviděl houf lidí ozbrojených sochory a krumpáči, ani se nepokusil zbraň vytáhnout. Ale to mu už zkroutili ruce. Dělali to s nesmírným zaujetím a provaz utáhli tak, že ho potom museli přeříznout nožem.
Tělo Anny Pavlovny položili do saní a vyrazili k osadě, k domu velitele naleziště. S Andrejevem tam nešli všichni – mnozí se radši rozběhli do baráku pro polévku.
Velitel, který přes okenní sklo viděl dav trestanců srocených u vchodu do jeho domu, dlouho neotvíral. Když se konečně Andrejevovi podařilo vysvětlit, co se stalo, vešel se dvěma vězni a spoutaným Štěmenkem dovnitř.
Toho dne jsme jedli oběd dlouho do noci. Andrejeva někam odvedli podat svědeckou výpověď. Jen co se vrátil, zavelel k odchodu a šlo se do práce.
Štěmenka brzy odsoudili na deset let za vraždu ze žárlivosti. Trest byl minimální. Soudili ho na našem nalezišti a po vynesení rozsudku ho někam odvezli. V takových případech bývalé velitele táborů drželi odděleně od ostatních – v obyčejných lágrech je nikdy nikdo nepotkal.

The post Varlam Šalamov. Kolymské povídky o 17 letech v sovětských gulazích first appeared on Čítárny.

Babi Jar na Ukrajině. Když osobně stojíte po letech na tomto místě, kde Němci a Ukrajinci prováděli neskutečná zvěrstva, nemůžete rozumem pochopit, že to udělal člověk člověku. A zvedá se vám žaludek, kdykoliv vzpomenete na tu zrůdnou německou a ukrajinskou nacistickou expanzi nadčlověka.

Dva dny, 29. a 30. září 1941 trvaly nejzrůdnější popravy lidí u Kyjeva v rokli zvané Babi Jar (Бабий Яр) během Druhé světové války.
Akci velel vrchní velitel SS a policie na Ukrajině, Obergruppenführer Friedrich Jeckeln. Účastnilo se jí 300 Němců a 1 200 Ukrajinců. Německé Sonderkomandem 4a, dva oddíly policejního praporu, ukrajinská milice a Schutzpolizei.

V rokli bylo postříleno 33 771 lidí, většinou Židů.
To bylo zdokumentováno ve zprávě, která byla odeslána do Berlína Einzatsgruppen C (putovní jednotka smrti Waffen SS.
Lidem bylo nařízeno, aby si vzali svůj nejcennější majetek, který na jiném místě museli odevzdat a nakonec přišli na místo, kde se museli svléknout. Oběti byly vedeny do rokle v malých skupinách. Příslušníci Einsatzgruppen C zahájili palbu, vedle dvou skupin německé pořádkové policie a vojsk kolaborantské ukrajinské pomocné policie. Střelba pokračovala po dva dny.

Promyšlené zabíjení zničilo prakticky celou židovskou populaci velkého evropského města. O měsíc dříve potkalo stejný osud 23 600 Židů v Kamenets-Podolski, ukrajinském městě poblíž maďarských hranic.

Mezi lety 1941 a 1944 bylo v Babim Jaru zavražděno téměř 1,5 milionu ukrajinských Židů.
Téměř 80 procent z nich bylo zastřeleno. Popravy pokračovaly v Babi Jar dlouho po roce 1941. Němci tam zabili 100-200 tisíc lidí, dokud sovětské síly v listopadu 1943 Kyjev neosvobodily. Byli zde povražděni nejen Židé, ale také ukrajinští odpůrci okupace, Poláci, Romové, duševně nemocní a váleční zajatci.

Dina Pronicheva, jedna z mála přeživších masakr v Babim Jaru, když v roce 1946 vypovídala před soudem s patnácti německými vojáky v Kyjevě.

“Policista mi řekl, abych se svlékla, a tlačil mě na okraj jámy, kde skupina lidí čekala na svůj osud. Než se začalo střílet, měla jsem takový strach, že jsem spadla do jámy. Dopadla jsem na mrtvá těla. Zpočátku jsem ničemu nerozuměla: kde jsem? … Střelba pokračovala; lidé stále padali. Najednou jsem všemu porozuměla. Cítila jsem ruce, nohy, žaludek, hlavu. Nebyla jsem ani zraněná. Předstírala jsem, že jsem mrtvá. Byla jsem na vrcholu mrtvých lidí i zraněných lidí. Slyšela jsem, jak někteří lidé dýchají; ostatní sténali bolestí. Najednou jsem slyšela křičet dítě: „Mami!“ Znělo to jako moje malá dcera. Rozplakala jsem se.”

Ukrajinský inženýr Fedir Phido líčil smutek Židů na cestě do rokle Babi Jar, jak ho citoval nizozemský historik Karel Berkhoff ve své knize Sklizeň zoufalství:

„Mnoho tisíc lidí, hlavně starých, ale i lidé středního věku, se pohybovali směrem k Babimu Jaru. A děti – můj bože, bylo tam tolik dětí! Všechno to bylo pohyblivé, zatížené zavazadly a dětmi. Tu a tam vozili staré a nemocné lidi, kterým chyběla síla, na vozících. Někteří pláčou. Většina se pohybovala v tichosti a s odsouzeným pohledem. Byl to hrozný pohled.“

Než Rudá armáda znovu dobyla Kyjev na konci roku 1943, pokusili se Němci skrýt důkazy o tom, co se zde stalo: Sovětští váleční zajatci byli nuceni exhumovat a spálit mrtvoly. Němci je poté zabili a pokusili se tak odstranit všechny poslední svědky.

Friedrich Jeckeln, který velel popravám v Babim Jaru,  byl vysoký německý důstojník SS, který sloužil jako vyšší velitel policie a SS v obsazeném Sovětském svazu během druhé světové války. Podílel se na nasazení a koordinaci pohotovostních skupin Einsatzgruppen a byl osobně zodpovědný za organizaci zabití více než 200 000 Židů, Slovanů, Romů a dalších „nežádoucích osob“.
Po skončení druhé světové války byl za své válečné zločiny sovětským vojenským tribunálem v Rize odsouzen a popraven v roce 1946.

Většina vrahů ale nebyla nikdy potrestána a byli po válce pod ochranou západních Spojenců.

Pomník v Babim Jaru:
Již v březnu 1945, ještě před vítězstvím, bylo přijato usnesení Rady lidových komisařů Ukrajinské SSR a Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny č. 378 „O výstavbě monumentálního pomníku na místě Babi Jar“. přijat, v souladu s nímž byly zahájeny práce na vytvoření parku a instalaci pomníku na pohřebišti obětí nacistických okupantů.
Otevřena byla 2. července 1976 na území později nazvaném Národní historická a pamětní rezervace „Babi Jar“ v Kyjevě.
V září 1991 místní židovská komunita umístila na Babi Jar další sochu, aby uctila památku masakrovaných Židů.

Pro sovětský lid byl Babi Jar stejnou krvácející ranou Druhé svěrové války jako Khatyn, Treblinka nebo Osvětim, osvobozené Rudou armádou.

Této neuvěřitelné tragédii věnovali svá díla celonárodně známí a uznávaní tvůrci:
režisér Mark Donskoj (film “Nedobytý”, 1945)
skladatel Dmitrij Šostakovič (symfonie “Requiem za Babi Jar”, 1962).

Doporučené knihy:
Babi Jar / Anatolij Kuzněcov / 1966
Před branou nenávratna – Příběhy obětí šoa / Adam Drda / Vydala Kniha Zlín
Krysí stezka / Philippe Sands / Vydal Prostor

Babi Jar / Audio/video shrnutí:

The post Masakr Babi Jar. V září 1941 Němci a Ukrajinci za 2 dny povraždili 33 771 lidí first appeared on Čítárny.