Josif V. Stalin je v knize Bůh synergie hlavním tématen zkoumání Jiřího Šifrina. V knize jsou zveřejňovány zajímavé souvislosti, týkající se vládnutí vůdce SSSR.
Co se týče názvu knihy, říká, že v období před Achnatonem pojem bůh nepředstavoval nějakou nadpřirozenou bytost, ale projev určité síly. Z tohoto pohledu Josif Vissarionovič Stalin bohem beze sporu je. Ztělesňuje kvalitu rozhodování, sílu vůle, výsledek práce a úspěšné činy lidského konání. Se všemi souvisejícími důsledky.

Kniha likviduje řadu klišé a mýtů o Stalinovi, vysvětluje pravděpodobné příčiny mnohých a často krvavých událostí Ruska a Sovětského svazu.
Autor pro uvedená tvrzení používá běžně dostupné prameny, logiku a sociální psychologii.

Většina lidí dějinné události vnímá buď jako zcela izolované, nebo nejvýše propojené v jedné dějové linii, aniž si všímá souvislostí, a neuvědomuje si, nakolik takovýto pohled deformuje skutečnost. Pro rozumný popis takřka jakékoliv události je správné vysvětlit příslušné souvislosti a každý historický obraz tak vykreslit jako výsledek řady významných dějů, které se, leckdy bizarně, protínají.

Kdo se na dějinné události podívá takto, bude překvapen, jak se mění jejich význam a hodnocení.
A to se týká i našich dějin. Použijeme-li však přílišná zjednodušení při studiu sovětských dějin, získáváme naprosto nesmyslný obraz. A takto, bohužel, také vypadá obecné povědomí o této éře. Právě díky tomu, že taková zjednodušení jsou obvyklá, mohl Chruščov prosadit deformované zobrazení svého předchůdce, které nejvíce ze všeho připomíná špatný komiks.

Myslím, že v tomto směru se objevilo příliš mnoho zvláštních zájmů, které zakryly skutečnost, a je nezbytné, i v rámci našich vlastních dalších perspektiv, celou Stalinovu éru uvést do správných souvislostí. To, co jsem až dosud nalezl v souvislosti se Stalinem, jsou podle mého názoru jen obrysy skutečností. Je zde ještě obrovské neprobádané pole, jenž by si zasloužilo pečlivý průzkum, vyhodnocení a správné zařazení do toku dějin.

Jurij Muchin vyslovil myšlenku:

„Jestli si nechceš danou záležitost nastudovat sám, a chceš jenom opakovat to, co říkají jiní, máš jenom dvě možnosti. Když budeš opakovat to, co říkají moudří a čestní lidé, budeš vypadat jako moudrý a čestný člověk. Když budeš opakovat to, co říkají darebáci nebo idioti, potom budeš vypadat jako darebák nebo idiot a to dokonce i tehdy, pokud jím nejsi. Ospravedlňovat se tím, že jsem uvěřil nějakému hlupákovi, nebo podvodníkovi, znamená dělat ze sebe hlupáka.“

Říká se, že dějepisci vychovávají politiky – potom si přiznejme, že již s ohledem na současný stav nejen naší politiky, historikové posledního půlstoletí zoufale selhali.
Ztráta perspektiv, ztráta jakýchkoliv řešení, ztráta společenských jistot, absence idejí, prakticky všech (s výjimkou mamonu) rozhodně nejsou dobrým vysvědčením těch, kteří se prosadili do horních vrstev společnosti.

Místo detailního studia a zveřejňování skutečných událostí a motivů, někteří ‚historikové‘ jen papouškovali zfabrikované fabulace na úrovni bulvárních zpráv a tím posílili předsudky a vytvořili zdání bezvýchodnosti z nastupující krize.

Ale zpět k Rusku a Sovětskému svazu.
Události, ke kterým tam po roce 1917 došlo, jsou gigantickým kataklyzmatem, kde se setkalo mnoho sil, z nichž mnohé se zformovaly již o desetiletí dříve a dosud existovaly jen jako slabá a zdánlivě nenápadná hnutí. Vyvolaly však šílené turbulence, smetly starou společnost a podpořily slávu osobností, které se v tomto prostředí dokázaly prosadit a přežít.

Tuto dobu nelze sledovat jinak, než s maximální snahou zachytit co nejvíce dějových linií. Mnohé události měly vyloženě jepičí život a včerejší moc se velmi snadno měnila na dnešní nicotu a zítřek již z téhož zdroje přináší zcela jiné spektrum sil…

Zaměříme-li se na knihy o dějinách Ruska a Sovětského svazu 20. století, velmi rychle získáme dojem, že je psali výhradně poražení.
Jak jsem již předeslal, tato doba byla ohromným kataklyzmatem, které vtáhlo spoustu lidí. Byli pod velikým tlakem a řada z nich tuto dobu nedokázala přežít. Byli ovšem i tací, co se prosadili a na nějaký čas zaujali více či méně významné postavení, případně dokonce i zazářili jako meteor.

Ovšem většina z těch zářivých osobností na této pouti se lhala. Buď je čekala smrt, nebo v lepším případě vyhnanství. Vyhnanci, stejně jako rodiny popravených, hledají viníky, ale málokdo začíná s hledáním u sebe…

Mnohé ze známých a dnes znovu oslavovaných osobností přitom stojí za řadou vyloženě pochybných kroků. Je sice pravda, že se ve své době musely velmi rychle rozhodovat a mít přitom štěstí, aby přežily, ale to je nezbavuje mravní odpovědnosti za své činy. Ovšem při psaní svých pamětí a popisování historických událostí na tyto prohřešky zapomínají a hledají nějakého univerzálního viníka.
Tím se stal tehdejší vítěz – Josif Vissarionovič Stalin.

Pojďme tedy podrobněji prostudovat dobu a život velikého státníka Stalina.
Abychom jej však mohli správně pochopit, budeme se muset ještě předtím věnovat onomu ohromnému společenskému výbuchu. A protože ruské reálie z ryze objektivních důvodů představují svět do značné míry odlišný od našeho, budeme muset začít ještě podstatně hlouběji. Teprve takto můžeme namísto špinavých mýtů a legend zahlédnout obrysy kutečné reality. A na cestě objevů o samotném Stalinovi nás čeká dávno zapomenutý světadíl…

Jiří Šifrin / Bůh synergie / vydal JKP developer, 2019

Josif Stalin. Perličky z jeho života.
Uvádíme jako zajímavost, i když jejich pravdivost není často jednoznačně doložena. Nicméně jejich vtip a nadčasovost je zajímá i v dnešní době.

Abychom si udělali obraz o tom, jaký byl Stalin jako člověk, pojďme se podívat na Stalinovo chování uvedením několika střípků z jeho života. Byl to bezpochyby člověk s vynikající pamětí, s vysokými mravními zásadami a se smyslem pro humor.

O lásce
Jednou Stalinovi oznámili, že maršál Rokossovskij má novou milenku, známou herečku a krasavici Valentinu Serovou. A co že prý s tím budeme dělat? Stalin vytáhl z úst fajfku, chvilku se zamyslel a řekl: „No, co budeme, co budeme… budeme závidět!“

O nahrazování dovozů
Stalin se procházel s prvním tajemníkem ÚV Gruzie A. I. Mgeladze alejemi kuncevské vily a hostil jej citróny, které sám vypěstoval ve svém skleníku: „Ochutnejte, zde u Moskvy vyrostly!“ Několikrát, mezi řečí na jiné téma se připomněl: „Ochutnejte, dobré citróny!“
Nakonec Mgeladze osvítilo: „Soudruhu Staline, já Vám slibuji, že za sedm roků bude Gruzie zásobovat Sovětský svaz citróny a nebudou se muset dovážet ze zahraničí.“
Stalin odpověděl: „No, došlo, sláva Bohu.“

O zásluhách
Konstruktér V. G. Grabin vykládal, jak ho v předvečer roku 1942 pozval Stalin a řekl mu:
„Vaše děla zachránila Rusko. Co chcete – Hrdinu socialistické práce nebo Stalinovu cenu?“
„Mě je to jedno“, odpověděl Grabin. Dostal jedno i druhé.

O vytahování se
Za války vojska pod velením Bagramjana došla k břehu Baltu. Aby tomu generál dodal patos, osobně nalil do láhve vodu z Baltského moře a nařídil svému pobočníkovi, dopravit láhev do Moskvy Stalinovi. Během pobočníkova letu do Moskvy Němci provedli protiútok a Bagramjana od pobřeží odrazili. Když pobočník dorazil ke Stalinovi, Stalin to věděl, ale pobočník ne. A hrdý pobočník vchází do Stalinova kabinetu a s patosem hlásí: „Soudruhu Staline, generál Bagramjan Vám posílá vodu z Baltu!“

Stalin vzal láhev, několik vteřin ji obrací v rukách, potom ji vrátil pobočníkovi se slovy: „Vrať ji Bagramjanovi a řekni mu, ať ji vylije tam, kde ji naplnil.“

O umění
Stalin sledoval film ‚Vlak jede na východ‘. Film nic moc: jede vlak a zastavuje… „Co je to za zastávku?“ zeptal se Stalin – „Děmjanovka“ – „Tady vystoupím“, řekl Stalin a vyšel ze sálu.

Znát míru
Posuzovala se kandidatura na funkci ministra uhelného průmyslu. Byl navržen Zasjadko, ředitel jedné z šachet. Někdo řekl: „Dobře, ale on pije!“ „Pošlete ho ke mě“ řekl Stalin.
Přišel Zasjadko. Stalin s ním začal diskutovat a nabídl mu skleničku. „S potěšením“, řekl Zasjadko a nalil si frťana. „Na Vaše zdraví, soudruhu Staline!“ – napil se a pokračoval v rozhovoru. Stalin jen usrkl a nabídl druhou skleničku. Zasjadko bez mrknutí oka do sebe převrátil druhou. Stalin nabídl třetí, ale Zasjadko skleničku odsunul na stranu a řekl: „Zasjadko zná míru.“ Popovídali si.

Když se na zasedání Politbyra znovu projednávala kandidatura ministra a znovu se objevilo upozornění na kandidátovo zneužívání alkoholu, Stalin, procházeje se s dýmkou, řekl: „Zasjadko zná míru.“ A Zasjadko potom mnoho let vedl uhelný průmysl…

O opovážlivosti
Jistý generálplukovník hlásil Stalinovi situaci. Vrchní velitel vypadal spokojeně. Po zprávě generál zaváhal a Stalin se ho zeptal: „Chcete ještě něco říci?“ „Ano, mám osobní prosbu. V Německu jsem si vzal nějaké věci, které mě zajímají, ale na kontrole mi je zadrželi. Je-li to možné, prosím o vrácení.“ „Je to možné. Sestavte žádost, já napíši rozhodnutí.“

Generálplukovník vytáhl z kapsy dříve připravenou žádost a Stalin ji doplnil a podepsal. Když generál přečetl rozhodnutí ‚Vrátit plukovníkovi jeho harampádí. J. Stalin‘, obrátil se k vrchnímu veliteli: „Tady je chyba, soudruhu Staline. Já nejsem plukovník, ale generálplukovník.“
„Ne, vše je správně, soudruhu plukovníku“ odpověděl Stalin.

O požadavcích na pracovníky
Admirál I. Isakov byl od roku 1938 náměstkem lidového komisaře válečného námořnictva. V roce 1946 mu zavolal Stalin a řekl, že je návrh jmenovat jej náčelníkem Hlavního štábu válečného námořnictva. Isakov odpověděl: „Soudruhu Staline, musím Vám říci, že mám vážný nedostatek – amputovanou nohu.“
Následovala otázka: „To je jediný nedostatek, který mi považujete za nutné oznámit?“
„Ano.“ potvrdil admirál.
„Našemu dřívějšímu náčelníkovi štábu chyběla hlava. Nic se nedělo, pracoval. Vy nemáte jenom nohu – to není nic strašného“, uzavřel Stalin.

O korupci
Po válce se Stalin dověděl, že jistý profesor ‚přišel‘ u Moskvy k drahé vile. Pozval ho k sobě a zeptal se: „Je pravda, že jste si u Moskvy postavil vilu za tolik-a-tolik peněz?“ „Ano, soudruhu Staline“, odpověděl profesor.
„Dětský dům, kterému jste věnoval svoji vilu Vám velmi děkuje“, řekl Stalin a poslal ho přednášet do Novosibirska.

O zahraničním tisku
Na podzim roku 1936 se na západě rozšířily zprávy, že po těžké nemoci zemřel Josif Stalin. Charles Nitter, dopisovatel Associated Press se rozhodl získat informaci z toho nejdůvěryhodnějšího zdroje. Došel do Kremlu a předal dopis pro Stalina, v němž žádal potvrdit anebo vyvrátit tuto informaci.

Stalin prý vzápětí odpověděl:

Vážený pane!
Nakolik je mi známo ze zpráv zahraničního tisku, již dávno jsem opustil tento hříšný všehomír a přemístil se na onen svět. Pokud nechcete být vyškrtnut ze seznamu civilizovaných lidí, nemůžete nedůvěřovat zahraničnímu tisku, a proto Vás prosím, abyste těmto zprávám věřil a nerušil můj pokoj v záhrobním klidu.
26.října 1936
S úctou J. Stalin

O pravidlech
Lidového komisaře zemědělství Ukrajiny pozvali do Politbyra. Zeptal se: „Jak mám informovat, krátce, nebo podrobně?“
Stalin odpověděl: „Jak chcete, můžete krátce, můžete podrobně, ale máte na to tři minuty.“

O opeře
Ve Velkém divadle se připravovala inscenace Glinkovy opery ‚Ivan Susanin‘. Komise vedená Bolšakovem rozhodla, že je nutné odstranit závěr ‚Oslavuj, ruský lide‘: slova o pánbíčkaření, patriarchálnosti apod.
Stalin na to řekl: „A my to uděláme jinak. Závěr necháme a Bolšakova vyhodíme.“

O prioritách
Když se rozhodovalo, co s německou flotilou, Stalin navrhl „rozdělit“ a Churchill následně řekl „potopit“. Stalin odpověděl: „Vy si svoji půlku potopte.“

O ambicích
Harriman se na Postupimské konferenci zeptal Stalina: „Poté, co Němci v roce 1941 byli 18 km od Moskvy, je asi pro Vás příjemné dělit zničený Berlín?“
„Car Alexandr došel do Paříže“ odpověděl Stalin.

O předpovídání počasí
Stalin se zeptal meteorologů, jak přesné jsou jejich předpovědi.
–„Čtyřicet procent, soudruhu Staline.“
–„Tak to říkejte naopak a budete mít úspěšnost šedesát procent.“

O diplomacii
Stalin hovoří telefonicky s Churchillem: „Ne … Ne … Ne … Ne … Ano … “
Po telefonátu se přítomný dopisovatel zeptal:
„Soudruhu Staline, řekněte mi prosím, na jakou otázku jste odpověděl ‚Ano‘?“
–„Churchill se zeptal, jestli ho slyším dobře.“

Za Boha, cara a vlast
V září 1941 dostal Stalin zprávu, že jedna z divizí dostala šavle, na nichž byl nápis ‚Za Boha, cara a vlast‘. Stalin se zeptal, co je to za šavle. Odpověď zněla, že sklad, než šavle vydal, z nich neodstranil inkriminované nápisy. Stalin to vyslechl a pousmál se. Pak se zeptal: „A řekněte… je možno s nimi rubat nepřítele?“ „To samozřejmě možné je“. Vrchní velitel se znovu usmál, mávl rukou a prohlásil: „Tak ať rubají za Boha, cara a vlast!“

O úrodnosti půdy
Vedoucí jedné ze zemědělských oblastí řekl Stalinovi: „Soudruhu Staline, Vy přece víte, jak říkají Francouzi, že ani ta nejkrásnější žena nemůže dát více, než má.“
–„Zato může dát dvakrát“, odtušil Stalin.

Stalinovy pocity
Herec Gelovani, který hrál v předválečných filmech roli Stalina, požádal o návštěvu chaty u jezera Rica. Když to řekli Stalinovi, zeptal se: „A proč chce Gelovani navštívit Ricu?“
–„On se chce vžít do Vašeho obrazu, soudruhu Staline.“
–„V takovém případě ať začne turuchanským vyhnanstvím“ odpověděl Stalin.

Státní nařízení
Vyšlo nařízení o trestání pozdních příchodů do práce. Druhý den herec Moskevského uměleckého divadla V. Kčalov přišel do práce s hodinovým zpožděním. V divadle vznikla panika a ředitel divadla požádal Stalina o pokyny. Došla takováto odpověď: „Za nepoučení národního umělce ve smyslu Nařízení Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR dát přísnou důtku řediteli divadla.“

O přátelích
Po odeslání O. E. Mandelštama do vyhnanství Stalin zatelefonoval jeho příteli Pasternakovi:
–„To je soudruh Pasternak?“
–„Ano soudruhu Staline.“
–„Jaký máte názor na Mandelštama? Co s ním máme dělat?“
–„Vy to musíte vědět lépe, soudruhu Staline“, odpověděl Pasternak
–„Svého času jsme lépe věděli, jak bránit své přátele.“, uzavřel Stalin a zavěsil.

Poznámky ke knize o svém dětství
„Jsem rozhodně proti vyprávění o dětství Stalina. Kniha je plná povrchností, zkreslení, zveličení a nezasloužené chvály … Hlavní však je to, že kniha se snaží do vědomí dětí a lidí vůbec vpravit kult osobnosti vůdců, jako nechybujících hrdinů a to je nebezpečné a škodlivé…“

The post Josif Stalin jako bůh synergie. Vůdce SSSR v překvapivých souvislostech first appeared on Čítárny.

Ford a Stalin. Dvě osobnosti ze dvou ideologicky rozdílných zemí, kteří spolu intenzivně spolupracovali. Fakta, které dnes už málokdo zná.

V této knize bude řeč o pohledech na ekonomiku a život společnosti dvou velmi, jak je zvykem hodnotit, navzájem vzdálených lidí: Henryho Forda I., zakladatele a CEO „Ford Motors“, jedné ze světově nejmocnějších korporací automobilového průmyslu; a Josifa Vissarionoviče Stalina, politika, sociologa a ekonoma, jehož chápání světa a vůle se projevily ve zformování a rozkvětu Svazu sovětských socialistických republik – „supervelmoci č. 2“ 20. století, státu-superkoncernu.

Jedna ze základních knih, kterou by si měl každý přečíst.
Mluví se v ní hodně i o globálním prediktoru, který je v ní nazýván „světové zákulisí“. Je obsahově velmi vyvážená a je v ní vše podstatné. Porovnává se v ní kapitalismus se socialismem a vysvětluje se, jaké chyby se za socialismu dělali.

Z této knihy se fakticky uceleně dozvíte to, co se vám úryvkovitě ve svých pořadech Otázka-Odpověď snaží sdělit Valerij Viktorovič Pjakin, proto vám skutečně velmi doporučuji si ji přečíst. Stojí to za to!
Pomůže vám zamyslet se nad tím, proč se socialistický tábor „zhroutil“, protože to mělo své důvody jak v chybách, kterých se lidé při budování socialismu dopouštěli, tak i v tom, že jim plánovitě „světové zákulisí“ házelo klacky pod nohy a vedlo je tam, kam nechtěli dojít. Je to o znalostech a tato kniha by mnohým lidem mohla pomoci uspořádat si z kaleidoskopického pohledu na svět mozaiku.

Navzdory tomu, co lze připustit na základě všeho, co nás učili ve škole o boji „kapitalismu“ a „socialismu“, pohled na běžný život společnosti mají tito dva lidé v podstatě stejný.
Rozdíl je jen v tom, že H. Ford se zaměřuje především na mikroekonomickou úroveň a vztahy lidí jako zaměstnanců jednoho podniku, vyhýbá se rozboru otázek organizace makroekonomiky a budování státních institutů, a J. V. Stalin se soustřeďuje na problémy rozvoje politické ekonomiky jako vědy, přeměny kultury a organizace makroekonomiky jako státního superkoncernu, a přenechává mikroekonomické otázky svobodné tvořivosti samotné společnosti.

Tak se v podstatě navzájem doplňovali, odkrývajíce stejným způsobem cestu k jednotě národů Ruska a Ameriky, a také ostatního světa v celé jeho kultuře, vyjadřující morálku a etiku poctivého člověka, člověka tvůrce.

Nicméně jejich současníci a potomci si je nepřáli pochopit. A za to nepřání pochopit svět zaplatil druhou světovou válkou 20. století, za ní následující „studenou válkou“ mezi NATO a SSSR, a také nyní probíhající zvrácenou, „globalizací“.

I když jsou v této práci nevyhnutelnou měrou uváděny citáty z vystoupení H. Forda a J. Stalina v tisku, jsou to však jen citáty. Je nutné studovat jejich odkaz nikoliv z ukázek, ale v jejich pracech, abychom měli ucelenou představu o tom, kdo z nich zejména v čem měl pravdu, a také v čem se mýlil.

Pochopíme-li, rozvineme a budeme v životě následovat odkaz H. Forda a J. Stalina, potom historická perspektiva všech národů získá novou, vyšší kvalitu…

Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky / Alternativní principy globalizace / Petrohrad 2002

Ke stažení ekniha: Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky >>>

nebo ZDE Koncepce společné bezpečnosti

AUDIOKNIHA ZDE >>

Výpisky:

Henry Ford:
Na zemi ještě nikdy nebyl nadbytek produkce, jinak by musel být nadbytek štěstí a blahobytu, a bez ohledu na to pozorujeme občas podivnou podívanou, kdy svět pociťuje hlad po zboží, a průmyslový stroj zase nedostatek pracovních sil. Mezi tyto dva stavy – mezi poptávku a prostředky pro její uspokojení – se tlačí nepřekonatelné finanční překážky <v mnohém vyvolané lichvářstvím bank a burzovními spekulacemi>.
Výroba i trh práce jsou kolísavými, nestabilními faktory. A místo toho, abychom se posouvali stále vpřed, pohybujeme se nárazově, jednou příliš rychle a podruhé stojíme na místě.

Pokud je příliš mnoho kupujících, mluvíme o nedostatku zboží, pokud nikdo nechce kupovat, mluvíme o nadvýrobě. A já osobně vím, že jsme vždy měli nedostatek zboží a nikdy nadvýrobu (vyčlenili jsme v citaci).

Možná se občas vyskytl nadbytek nějakého nevhodného druhu zboží, ale to není nadvýroba – to je výroba bez plánování.

Možná, že na trhu občas leží velké množství příliš drahého zboží. Ale ani to není nadvýroba, ale buď chybná výroba nebo chybná kapitalizace <tj. pokus zvýšit zisk cestou zvýšení ceny>.

Dílo jde dobře nebo špatně, podle toho, zda ho dobře nebo špatně řídíme. Proč sejeme obilí, hloubíme šachty nebo vyrábíme zboží? Proto, že lidé musí jíst, ohřívat se, oblékat se a mít předměty potřebné pro svůj každodenní život. Žádné další důvody nejsou, nicméně tento důvod je neustále skrýván, lidé se nelopotí proto aby sloužili společnosti <tj. druhým lidem>, ale aby vydělali peníze <pro sebe> (vyčlenili jsme v citaci)[1].
A to vše jen proto, že jsme vynalezli finanční systém, který místo toho, aby byl pohodlným prostředkem výměny zboží, je často její přímou překážkou[2]. Ale o tom později.

Jen proto, že špatně hospodaříme, musíme často strádat v obdobích takzvaných „neúspěchů“.
Pokud by u nás došlo k rozsáhlé neúrodě, dovedu si představit, že by ve státě byl hlad. Ale nedokážu přijmout, že můžeme být odsouzeni ke hladu a chudobě jen kvůli špatnému hospodaření pramenícímu z našeho nesmyslného finančního systému[3].

Rozumí se, že válka hospodářství našeho státu rozhodila. Vykolejila tak celý svět. Ale nejen válka je tím vinna. Ta jen obnažila mnohočetné chyby našeho finančního systému <ve skutečnosti obnažila neopodstatněnost nadějí na samoregulaci výroby a přerozdělování produkce v souladu se skutečnými životními potřebami na základě volného trhu> a především nezvratně dokázala, jak vratké je jakékoliv dílo postavené jen na finančním základě.

Josif Vissarionovič Stalin prakticky dokázal, že makroekonomika státu může stabilně pracovat v režimu systematického plánovitého snižování cen: po zrušení přídělového systému v roce 1947 se každoročně snižovaly ceny, což bylo dokladem nesporného růstu produktivity společenské práce.

Jenže na rozdíl od H. Forda, který prováděl politiku plánovitého snižování cen na mikroúrovni ekonomiky v rámci jemu podřízeného koncernu Ford Motors, v SSSR se politika plánovitého snižování cen realizovala v hranicích státu-superkoncernu. V důsledku této politiky rostl blahobyt všech, nejen převážně těch, kteří „v tom umějí chodit“, aby nemuseli žít jen z výplaty – přičemž s velkým odstupem ukazatelů v porovnání se zbylou společností.

To je jedna z věcí, kterou Stalinovi „světové zákulisí“ a jeho poskoci – finanční a burzovní šíbři a jimi přikrmovaná společenská „věda“ a novináři – také nedokážou prominout.
Na druhé straně je současná ruská „opozice“ buď úplně pitomá, nebo se s konečnou platností zalekla, a proto není schopná postavit režim před požadavek: „Ať žije stalinská politika plánovitého snižování cen!“

Poznámky k ukázce:

[1] Zde Henry Ford ve své podstatě mluví o demografické podmíněnosti mravně zdravých potřeb lidí a staví je proti zvráceným degradačně-parazitickým potřebám. O významu rozdělení všech potřeb lidí ve společnosti na tyto dvě třídy se mluvilo v Odbočení od tématu č. 6.
Jenže tyto dvě třídy vzájemně se vylučujících potřeb v plánování zřetelně nerozlišuje, a proto není terminologicky přesný.

[2] O příčinách se mluvilo v Odbočení od tématu č. 6, kde byla řeč o vlastnostech „tržního mechanismu“ ve smyslu regulátoru meziodvětvových proporcí výroby a přerozdělování produkce podle principu upřednostňování uspokojování degradačně-parazitického spektra potřeb formovaného davo-„elitářskou“ společností, ve které převládají nelidské typy struktury psychiky, a tudíž i jim vlastní mravnost a etika.

[3] To v plné míře platí i pro současný ruský systém zformovaný úsilím reformátorů v období prezidentství B. N. Jelcina.

Obsah:

1. Globalizace jako prostředek globalizace

2. Henry Ford a industrializace v SSSR

3. Marxismus o „fordismu“

4. Agitace za co? Za kapitalismus nebo za socialismus?

4.1. Humanismus v životě a ve slovech

4.2. V čem je záruka zkázy?

Odbočení od tématu 1: O systémově závažných chybách

Odbočení od tématu 2: Axiomatika současné ekonomické vědy

4.3. Fordismus – první příchod bolševismu do Ameriky

Odbočení od tématu 3: Objektivní práva a subjektivní zákony

Odbočení od tématu 4: Mravně-etické důsledky proburžoazních reforem v Rusku

4.4. Etika bolševismu: svědomitá práce na blaho pracujících

Odbočení od tématu 5. Bezprostředně produktivní práce a práce pomocná; řídící práce a mzda

Odbočení od tématu 6: politická ekonomie industriální civilizace

4.5. Plánované hospodářství bolševiků – hospodářství socialistické

Odbočení od tématu 7: Post-stalinský SSSR byl antisocialistický stát

5. Důsledky „fordizmu“ jako amerického pokusu o bolševismus ve 20. století

6. Smysl a důsledky stalinského bolševismu

6.1. Konkrétnost významů terminologie – klíč k chápání epochy

6.2. O pozadí revoluce roku 1917

6.3. Nový kurs „světového zákulisí“: socialismus v jedné samostatné zemi

6.4. Nepřipravenost Rusku k socialismu a její důsledky

6.5. „Socialistický realismus“ jako prostředek překonání moci marxismu

6.6. „Světové zákulisí“ a sovětský bolševismus v druhé světové válce 20. století

6.7 Obrana budoucnosti před “světovým zákulisím“

6.8. Odkaz J.V.Stalina budoucím generacím bolševiků

6.8.1. Zřeknout se marxismu

6.8.2. Překonat ateizmus

6.8.3. Vyřešit problémy

7. Perspektivy bolševismu

Přílohy

1. Biblická doktrína zavedení otrokářství v globálním měřítku

2. Rozhovor s Josephem E. Stiglitzem

The post Ford a Stalin. Jak žít lidsky aneb o budování průmyslu v SSSR díky Fordovi a Stalinovi first appeared on Čítárny.

H. G. Wells (21.9. 1866 – 13.8. 1946) navštívil Rusko už v roce 1920, kdy udělal rozhovor s V. I. Leninem. Po návratu nazval Leninovy první plány industrializace a elektrifikace Ruska fantasií a Lenina kremelským snílkem. Podruhé byl v SSSR v roce 1934, kdy byl již uznávaný autor a jeden ze zakladatelů scifi žánru a tehdy 23. července 1934 udělal rozhovor se Stalinem.

Rozhovor H. G. Wellse s J. V. Stalinem

Wells: Jsem vám, pane Staline, velmi vděčen, že jste se uvolil mne přijmout. Nedávno jsem byl ve Spojených státech, měl jsem obsáhlý rozhovor s presidentem Rooseveltem a snažil jsem se zjistit, v čem tkví jeho vůdčí ideje. Nyní jsem přijel k vám, abych se vás dotázal, co děláte k pozměnění světa.

Stalin: Není toho tak mnoho . . .

Wells: Někdy se toulám po světě a jako prostý člověk pozoruji, co se kolem mne děje.

Stalin: Význační pracovníci, takoví jako vy, nejsou „prostými lidmi”. Ovšem, jedině dějiny mohou říci, nakolik významný je ten či onen čelný pracovník, vy se však v každém případě nedíváte na svět jako „prostý člověk”.

Wells: Nechci si hrát na skromného. Míním to tak, že se snažím vidět svět očima prostého člověka, a nikoli stranického politika nebo odpovědného státního činitele. Můj zájezd do Spojených států zapůsobil na mne otřásajícím dojmem. Hroutí se starý finanční svět, přetváří se nově hospodářský život země. Lenin kdysi řekl, že je třeba »učit se obchodovat«, učit se tomu od kapitalistů. Nyní se kapitalisté musí učit od vás vystihnout ducha socialismu. Zdá se mi, že ve Spojených státech jde o dalekosáhlou reorganizaci, o vytvoření plánovitého, to jest socialistického hospodářství. Vy i Roosevelt vycházíte ze dvou různých hledisek. Není však ideová souvislost, ideová příbuznost mezi Washingtonem a Moskvou? Na příklad mně bylo nápadné ve Washingtonu totéž, co se děje zde: rozšíření správního aparátu, vytvoření četných nových státních regulujících orgánů, organizování všeobsáhlé veřejné služby . Jim, stejně jako ve vaší zemi, se nedostává dovednosti řídit.

Stalin: Spojené státy mají jiný cíl, než máme my v SSSR. Cíl, který sledují Američané, vznikl z hospodářské neuspořádanosti, z hospodářské krize. Američané chtějí odstranit krizi na podkladě soukromokapitalistického podnikání, neměníce hospodářskou základnu. Snaží se snížit na minimum onen rozvrat, onu škodu, která je způsobována současnou hospodářskou soustavou. U nás však, jak víte, byla místo rozvrácené staré hospodářské základny vytvořena naprosto jiná, nová hospodářská základna. I když ti Američané, o kterých mluvíte, dosáhnou částečně svého cíle, t. j. sníží na minimum tyto škody, pak ani tehdy nezničí kořeny té anarchie, která je vlastní současné kapitalistické soustavě. Zachovávali týž hospodářský řád, který musí nutně vést a nemůže nevést k anarchii ve výrobě. Takto, v nejlepším případě, půjde nikoli o přestavbu společnosti, nikoli o zničení starého společenského řádu, plodícího anarchii a krise, nýbrž o omezení jednotlivých jeho záporných stránek, o omezení jeho jednotlivých excesů. Subjektivně se tito Američané možná i domnívají, že reorganisují společnost, objektivně však nynější základnu společnosti zachovávají. Proto, objektivně vzato, žádná reorganizace společnosti z toho nevzejde.

Nevzejde z toho ani plánovité hospodářství. Vždyť co je plánovité hospodářství, jaké jsou některé jeho příznaky? Plánovité hospodářství usiluje o odstranění nezaměstnanosti. Připusťme, že se podaří při zachování kapitalistického řádu snížit nezaměstnanost na určité minimum. Vždyť přece ani jeden kapitalista nikdy a za nic nedá souhlas k úplnému odstranění rezervní armády nezaměstnaných, určené k tomu, aby činila nátlak na pracovní trh, zajišťovala nízce placenou pracovní sílu. Tady máte již jednu závadu v „plánovitém hospodářství” buržoasní společnosti. Plánovité hospodářství dále předpokládá zvýšení výroby v těch průmyslových odvětvích, jejichž výrobky jsou zvlášť potřebné lidovým masám. A vy víte, že rozšiřování výroby za kapitalismu se děje z naprosto jiných pohnutek, že kapitál je přitahován těmi hospodářskými odvětvími, kde je nejvyšší míra zisku. Nikdy nedonutíte kapitalistu, aby sám sobě škodil a přistoupil na nižší míru zisku v zájmu ukojení potřeb lidu. Nezbavíte-li se kapitalistů, neučiníte-li konec zásadě soukromého vlastnictví výrobních prostředku, pak nevybudujete plánovité hospodářství.

Wells: Souhlasím s mnohým z toho, co jste řekl. Chtěl bych však zdůraznit: vyslovuje-li se celá země pro zásadu plánovitého hospodářství, začíná-li vláda ponenáhlu, krok za krokem, důsledně provádět tuto zásadu, pak, konec konců, bude vymýcena finanční oligarchie a zavládne socialismus v tom smyslu, jak je chápán v anglosaském světě. Rooseveltovská hesla »nového pořádku« jsou ohromně působivá a – podle mého mínění- jsou to hesla socialistická. Zdá se mi, že místo, aby se zdůrazňoval antagonismus mezi dvěma světy, mělo by se za dnešní situace usilovat o dorozumění mezi všemi konstruktivními silami.

Stalin: Mluvím-li o tom, že je nemožné uskutečnit zásady plánovitého hospodářství při zachování hospodářské základny kapitalismu, pak tím naprosto nechci snižovat vynikající osobní vlastnosti Rooseveltovy – jeho iniciativu, nebojácnost, rozhodnost. Je nesporné, že ze všech kapitánů dnešního kapitalistického světa je Roosevelt nejvýznačnější postavou. Chtěl bych proto znovu zdůraznit, že moje přesvědčení o nemožnosti plánovitého hospodářství za podmínek kapitalismu naprosto neznamená pochybnosti o osobních schopnostech, talentu a nebojácnosti presidenta Roosevelta. Avšak ani nejtalentovanější vojevůdce, není-li situace pro něho příznivá, nemůže dosáhnout cíle, o němž mluvíte. Teoreticky vzato, není ovšem vyloučeno, že je možné za kapitalismu – ponenáhlu, krok za krokem, jít k onomu cíli, který vy nazýváte socialismem v anglosaském výkladu toho slova.
Co však bude znamenat tento „socialismus”? V nejlepším případě, že částečně přidrží na uzdě nejnevázanější jednotlivé představitele kapitalistického zisku, že do určité míry zesílí zásada regulování v národním hospodářství. To všechno je dobré. Jakmile však Roosevelt nebo nějaký jiný kapitán dnešního buržoasního světa bude chtít podniknout něco vážného proti základům kapitalismu, stihne ho nevyhnutelně naprostý nezdar. Vždyť Roosevelt nevlastní banky, vždyť nevlastní průmysl, vždyť velké podniky a statky – nevlastní on. Vždyť všechno to je soukromé vlastnictví. I železnice, i obchodní loďstvo – všechno je v rukou soukromých podnikatelů. A konečně, vždyť Roosevelt též nemá svou armádu kvalifikovaných pracovníků, inženýrů, techniků, ti jsou přece v rukou soukromých podnikatelů, pracují na ně. Nelze zapomínat na funkce státu v buržoasním světě. To je instituce k organisování obrany země, k organisování ochrany „pořádku”, aparát k vymáhání daní. Hospodářství pak ve vlastním slova smyslu se málo týká kapitalistického státu, není v jeho rukou. Naopak, stát je v rukou kapitalistického hospodářství.
Proto, obávám se že Roosevelt přes veškerou svoji energii a schopnosti nedosáhne onoho cíle, o kterém mluvíte, má-li vůbec tento cíl. Snad po několika generacích by bylo možné se trochu přiblížit k tomuto cíli, avšak já osobně i to považuji za málo pravděpodobné.

Wells: Možná, že já víc než vy věřím v hospodářskou interpretaci politiky. Díky vynálezům a soudobé vědě jsou uvedeny do pohybu ohromné síly, vedoucí k lepší organisaci, k lepšímu fungování lidského kolektivu. t. j. k socialismu. Organisace a regulování individuálních činů se staly mechanickou nezbytností, nezávisle na sociálních teoriích. Začne-li se se státní kontrolou bank a potom se přejde ke kontrole dopravy, těžkého průmyslu, průmyslu vůbec, obchodu atd., pak se taková všeobsáhlá kontrola bude zcela rovnat státnímu vlastnictví všech odvětví národního hospodářství. Právě to bude proces socialisace. Vždyť socialismus na jedné straně a individualismus na druhé nejsou přece takové antipody jako černé a bílé. Mezi nimi je mnoho mezistádií. Existuje individualismus, hraničící s banditismem, a existuje disciplinovanost a organisovanost, jež se rovná socialismu. Uskutečnění plánovitého hospodářství závisí ve značné míře na organisátorech hospodářství, na kvalifikované technické inteligenci, kterou je možno krok za krokem získat pro socialistické organisační principy. A to je hlavní. Tudíž, z počátku organizace, a pak socialismus. Organizace je nejdůležitějším činitelem. Bez organizace je idea socialismu pouhou ideou.

Stalin: Mezi individuem a kolektivem, mezi zájmy jednotlivé osobnosti a zájmy kolektivu není a nesmí být žádný nesmiřitelný rozdíl. Nesmí být, neboť kolektivismus a socialismus individuální zájmy nepopírá, nýbrž je spojuje se zájmy kolektivu. Socialismus nesmí pomíjet individuální zájmy. Těmto osobním zájmům může co nejdalekosáhleji vyhovět jedině socialistická společnost. Nejen to – socialistická společnost je jedinou pevnou zárukou ochrany zájmů osobnosti. V tomto smyslu není mezi „individualismem” a socialismem žádný nesmiřitelný rozdíl. Můžeme však popírat rozdíl mezi třídami, mezi třídou majetných, třídou kapitalistů a mezi třídou pracujících, třídou proletářů? Na jedné straně je třída majetných, v jejichž rukou jsou banky, závody, doly, doprava, plantáže v koloniích. Tito lidé nevidí nic kromě svého vlastního zájmu, kromě své snahy o zisk. Ti se nepodřizují vůli kolektivu, snaží se podřídit jakýkoliv kolektiv své vůli.
Na druhé straně je třída chudých, třída vykořisťovaných, kteří nemají ani továrny, ani závody, ani banky. Jsou nuceni žít z prodeje své vlastní pracovní síly kapitalistům a jsou zbaveni možnosti uspokojovat své nejelementárnější potřeby. Jak lze smířit takovéto protikladné zájmy a snahy? Pokud je mi známo, Rooseveltovi se nepodařilo najít cestu k smíření těchto zájmů. A jak ukazují zkušenosti, je to také nemožné.
Ostatně znáte situaci ve Spojených státech lépe než já, protože jsem v USA nebyl a sleduji americké záležitosti převážně jen z literatury. Mám však jakousi zkušenost z boje za socialismus a tato zkušenost mi praví: pokusí-li se skutečně Roosevelt uspokojit zájmy proletářské třídy na úkor třídy kapitalistů, ti ho nahradí jiným presidentem. Kapitalisté řeknou: presidenti odcházejí a přicházejí, kdežto my, kapitalisté, zůstáváme. Jestliže ten či onen president nehájí naše zájmy, najdeme si jiného. Co může president postavit proti vůli kapitalistické třídy?

Wells: Já nesouhlasím s tímto zjednodušeným roztřiďováním lidstva na chudé a bohaté. Existuje sice kategorie lidí, usilujících jedině o zbohatnutí, ale což se, stejně jako zde, nepohlíží na tyto lidi jako na překážku? Což na Západě je málo lidí, pro které není zbohatnutí cílem, lidí, kteří mají určité prostředky, chtějí je investovat, mají z toho zisk, ale naprosto v tom nespatřují cíl své činnosti? Tito lidé pohlížejí na investování prostředků jako na nepříjemnou nezbytnost. Což je málo schopných a oddaných inženýrů, organizátorů hospodářství, jejichž činnost je vedena zcela jinými pohnutkami než touhou po zbohatnutí?
Podle mého mínění existuje velmi početná třída naprosto schopných lidí, kteří jsou si vědomi, že nynější soustava nevyhovuje, a jsou povoláni k tomu, aby sehráli velikou roli v budoucnosti, v socialistické společnosti. V posledních letech jsem mnoho studoval a promýšlel otázku, že je nutné propagovat myšlenky socialismu a kosmopolitismu v širokých kruzích inženýrů, letců, v kruzích vojenských techniků atd. Přicházet do těchto kruhů s přímočarou propagandou třídního boje je bezúčelné. Jsou to kruhy, jež chápou,v jaké situaci je svět měnící se v krvavé bláto; tyto kruhy však považují váš primitivní antagonismus třídního boje za nesmysl.

Stalin: Vy nesouhlasíte se zjednodušeným roztřiďováním lidí na bohaté a chudé. Ovšem, existují střední vrstvy, existuje i ona technická inteligence, o které mluvíte, a jsou mezi ní velmi dobří, velmi čestní lidé. Jsou mezi nimi i lidé nečestní, špatní. Lidé bývají různí.
Lidská společnost se však především dělí na bohaté a chudé, na majetné a vykořisťované, a nevidět toto základní dělení a rozpory mezi chudými a bohatými znamená nevidět základní fakt. Nepopírám, že existují střední mezivrstvy, které se stavějí buď na stranu jedné z těchto dvou mezi sebou bojujících tříd, nebo zaujímají v tomto boji neutrální nebo poloneutrální stanovisko.
Opakuji však – nevidět toto základní dělení společnosti a tento základní boj mezi oběma hlavními třídami znamená ignorovat fakta. Tento boj probíhá a bude probíhat. Tento boj bude rozhodnut třídou proletářů, třídou pracujících.

Wells: Což je málo lidí, kteří nejsou chudí a pracují, a pracují produktivně?

Stalin: Ovšem, existují též drobní vlastníci půdy, řemeslníci, drobní obchodníci; avšak osud zemí neurčují tito lidé, nýbrž ony pracující masy, které vyrábějí vše potřebné pro společnost.

Wells: Ale vždyť jsou velmi různí kapitalisté. Jsou takoví, kteří myslí jen na zisk, na zbohatnutí. Jsou však i takoví, kteří jsou ochotni k obětem. Na příklad starý Morgan: ten myslel jen na zbohatnutí, byl to prostě parazit na těle společnosti, ten jen hromadil ve svých rukou bohatství. Vezměte však Rockefellera: je to skvělý organisátor, podal příklad, jak se má organisovat odbyt nafty, příklad hodný následování. Nebo Ford; ovšem, Ford pamatuje na sebe, je egoistický. Není však vášnivým organisátorem racionální výroby, od něhož se i vy učíte?
Chtěl bych zdůraznit, že v poslední době nastal v anglosaských zemích vůči SSSR vážný přelom ve veřejném mínění. Příčinou toho je především postoj Japonska a události v Německu. Jsou však i jiné příčiny, nevyplývající pouze z mezinárodní politiky. Je též příčina hlubší: široké kruhy si uvědomily skutečnost; že soustava, spočívající na soukromém bohatnutí, se hroutí. A za tohoto stavu zdá se mi, by se neměl zdůrazňovat antagonismus mezi dvěma světy, nýbrž co možná nejvíce sdružovat všechna konstruktivní hnutí, všechny konstruktivní síly. Zdá se mi, pane Staline, že jsem levější než vy, neboť soudím, že svět již dospěl blíže k překonání staré soustavy.

Stalin: Když mluvím o kapitalistech, které vede jen snaha o zisk, o zbohatnutí, naprosto tím nechci říci, že jsou to takoví lidé, kteří nejsou ničeho lepšího schopni. Mnozí z nich mají nesporně velké organizační schopnosti, které mě ani nenapadá popírat. My, sovětští lidé se učíme mnohému od kapitalistů. Také Morgan, jehož tak záporně charakterizujete, byl nesporně dobrý, schopný organisátor. Mluvíte-li však o lidech, odhodlaných rekonstruovat svět, pak takové lidi ovšem nelze najít mezi těmi, kdož celou duší slouží myšlence zbohatnutí.
My a tito lidé jsme na protilehlých pólech. Mluvíte o Fordovi. Ovšem Ford je schopný organizátor výroby. Což vám ale není znám jeho poměr k dělnické třídě,což nevíte, kolik dělníků vyhazuje pro nic za nic na ulici? Kapitalista je připoután k zisku a nelze ho nijak od něho odtrhnout. A kapitalismus nebude zničen „organizátory” výroby, ani technickou inteligencí, neboť ona mezivrstva nehraje samostatnou úlohu, nýbrž bude zničen dělnickou třídou. Vždyť inženýr, organizátor výroby nepracuje tak, jak by chtěl, nýbrž tak, jak se mu poručí, jak to žádá zájem podnikatele. Jsou sice výjimky, jsou lidé z této mezivrstvy, kteří se osvobodili od otupujících vlivů kapitalismu. Technická inteligence může za určitých okolností dělat „divy”, přinášet lidstvu obrovský užitek. Může však také působit ohromné škody. My sovětští lidé máme s technickou inteligencí nemalou zkušenost.
Po Říjnové revoluci se jistá část technické inteligence nechtěla zúčastnit výstavby nové společnosti, stavěla se proti této výstavbě, sabotovala ji. Všemožně jsme se snažili zapojit technickou inteligenci do této výstavby, zkoušeli jsme to s ní tak i onak. Uplynulo nemálo času, než naše technická inteligence začala aktivně pomáhat novému řádu. Dnes je její lepší část v prvních řadách výstavby socialistické společnosti. My, majíce tuto zkušenost, jsme daleci podceňování jak kladných, tak záporných stránek technické inteligence a víme, že může jak natropit škody, tak také dělat „divy”. Ovšem, jinak by to vypadalo, kdyby bylo možné rázem duchovně odtrhnout technickou inteligenci od kapitalistického světa To je však utopie. Cožpak se najde dost lidí z řad technické inteligence, odhodlaných přerušit svoje svazky s buržoasním světem a pustit se do rekonstrukce společnosti? Co soudíte, je mnoho takových lidí, řekněme v Anglii, ve Francii? Nikoli, je mezi nimi málo lidí, ochotných přervat svazky se svými pány a začít rekonstrukci světa!

Kromě toho, cožpak je možné pouštět se zřetele, že ke změně světa je třeba mít moc? Zdá se mi, pane Wellsi, že silně podceňujete otázku moci, že vůbec vypadává z vaší koncepce. Vždyť co zmohou lidé, třeba s nejlepšími úmysly, nejsou-li s to položit si otázku uchopení moci a nemají-li v rukou moc? Mohou v nejlepším případě podporovat onu novou třídu, která se chopí moci, avšak sami svět převrátit nemohou. K tomu je třeba velké třídy, která by nastoupila místo třídy kapitalistů a stala se stejně neomezeným vládcem jako ona. Takovou třídou je dělnická třída. Ovšem, že je třeba přijmout pomoc technické inteligence, a naopak, zase jí je třeba pomáhat. Nesmí se však myslet, že technická inteligence může sehrát samostatnou historickou úlohu. Přeměna světa je veliký, složitý a bolestivý proces. A k tomuto velikému dílu je zapotřebí veliké třídy. Veliká loď se může vydat na dalekou cestu.

Wells: Ano, ale k daleké cestě je třeba mít kapitána a kormidelníka.

Stalin: To je správné, ale k daleké plavbě je třeba mít především velikou loď. Co je kormidelník bez lodi? Člověk bez prostředků.

Wells: Veliká loď, to je lidstvo, a nikoli třída.

Stalin: Vy, pane Wellsi, jak je vidět, vycházíte z předpokladu, že všichni lidé jsou dobří. Já však nezapomínám. že je mnoho zlých lidí. Já nevěřím v dobrotu buržoasie.

Wells: Připomínám, jak tomu bylo s technickou inteligencí před několika desítkami let. Tehdy bylo technické inteligence málo, zato práce bylo mnoho a každý inženýr, technik, inteligent měl kde uplatnit své vědomosti. Proto to byla nejméně revoluční třída. Nyní je patrný přebytek technické inteligence a její smýšlení se radikálně změnilo. Kvalifikovaný inteligent, který by dříve ani neposlouchal revoluční řeči, se nyní o ně velmi zajímá. Nedávno jsem byl pozván na recepci Královské společnosti, naší největší anglické vědecké organizace. Předseda se ve své řeči vyslovoval pro sociální plánování a vědecké řízení. Před třiceti lety by tam vůbec neposlouchali, o čem mluví. Nyní však stojí v čele této společnosti člověk s revolučními názory, hlásající vědeckou reorganizaci lidské společnosti. Vaše propaganda třídního boje nepočítala s těmito fakty. Smýšlení se mění.

Stalin: Ano, to je mi známo, a je to vysvětlitelné tím, že kapitalistická společnost je teď ve slepé uličce. Kapitalisté hledají a nemohou nalézt takové východisko z této slepé uličky, které by bylo slučitelné s důstojností této třídy, se zájmy této třídy. Mohou se částečně vyškrábat z krize po čtyřech, avšak takové východisko, aby se z toho mohli dostat s vysoko zvednutou hlavou a které by neporušovalo do základů zájmy kapitalistů, nalézt nemohou. Tohle ovšem cítí široké kruhy technické inteligence. Značná část si začíná uvědomovat zájmové společenství s onou třídou, která je s to ukázat jí východisko ze slepé uličky.

Wells: Vy, pane Staline, víte lépe než kdokoli jiný, co je to revoluce, a k tomu to víte z praxe. Povstanou někdy masy samy? Nepovažujete za zjištěnou pravdu fakt, že revoluci dělají menšiny?

Stalin: K revoluci je třeba vedoucí revoluční menšiny, ale i nejschopnější, nejoddanější a nejenergičtější menšina bude bezmocná, nebude-li mít za sebou alespoň pasivní podporu milionů lidí.

Wells: Alespoň pasivní? Snad ne zcela uvědomělou?

Stalin: Částečně poloinstinktivní a polouvědomělou podporu, avšak bez podpory milionů je i nejlepší menšina bezmocná.

Wells: Sleduji komunistickou propagandu na Západě a zdá se mi, že tato propaganda zní za současných poměrů naprosto staromódně, neboť je to propaganda násilných činů. Tato propaganda násilného svržení společenského řádu byla vhodná tehdy, když šlo o nedílné panství té či oné tyranie. Avšak za současných poměrů, kdy vládnoucí soustava se stejně hroutí a tak jako tak rozkládá, bylo by třeba klást důraz nikoli na vzpouru, nýbrž na účinnost, povolanost, produktivitu. Motiv vzpoury se mi zdá zastaralý. S hlediska lidí, myslících konstruktivně, je na Západě komunistická propaganda překážkou.

Stalin: Ovšem, stará soustava se hroutí, rozkládá. To je pravda. Pravda je však i to, že se dělají nové křečovité pokusy hájit a zachránit tento hynoucí systém jinými metodami a všemi prostředky. Ze správné konstatace děláte nesprávný závěr. Konstatujete správně, že starý svět se hroutí. Nemáte však pravdu, myslíte-li, že se zhroutí sám sebou. Nikoliv, nahrazení jednoho společenského řádu jiným společenským řádem je složitý, dlouhotrvající revoluční proces. To není pouhý živelný proces, nýbrž boj, proces, spjatý se srážkou tříd. Kapitalismus je shnilý, nemůžeme jej však prostě porovnávat se stromem, který je už tak shnilý, že se musí skácet k zemi. Nikoliv, revoluce, nahrazení jednoho společenského řádu jiným, byla vždy bojem bolestným a krutým, bojem na život a na smrt. A pokaždé, když přišli lidé nového světa k moci, museli se bránit proti pokusům starého světa, chtějícího násilně zavést znovu dřívější pořádek, museli být vždy na stráži a připraveni odrazit útoky starého světa na nový pořádek.

Ano, máte pravdu, pravíte-li, že starý společenský řád se hroutí. Nezhroutí se však sám sebou. Vezměte na příklad fašismus. Fašismus je reakční síla, která se pokouší zachovat starý svět násilím. Co budete dělat s fašisty? Přemlouvat je? Přesvědčovat je? To na ně přece nebude vůbec působit. Komunisté si naprosto neidealizují metodu násilí. Nechtějí se však nechat zastihnout nepřipraveni, nemohou spoléhat na to, že starý svět sám odejde se scény, vidí, že starý pořádek se brání silou, proto komunisté říkají dělnické třídě: „Připravte se odpovědět na násilí násilím, učiňte všechno, aby vás hynoucí starý řád nerozdrtil, nedovolte mu, aby spoutal vaše ruce, jimiž svrhnete tento řád!” Jak vidíte, není pro komunisty proces nahrazení jednoho společenského řádu druhým prostě živelným a pokojným procesem, nýbrž je to proces složitý, dlouhotrvající a násilný. Komunisté nemohou nepočítat s fakty.

Wells: Přihlédněte však k tomu, co se nyní děje v kapitalistickém světě Vždyť to není pouhé hroucení se řádu. To je výbuch reakčního násilí, jež se zvrhává v přímé gangsterství. A mně se zdá, že když jde o konflikty s těmito reakčními a neinteligentními násilníky, socialisté se musí odvolávat k zákonu, a místo aby pohlíželi na policii jako na nepřítele, měli by ji podporovat v boji proti reakcionářům. Zdá se mi, že nelze používat jen metod starého nepružného povstaleckého socialismu.

Stalin: Komunisté vycházejí z bohatých historických zkušeností, jež učí, že přežilé třídy neodcházejí dobrovolně se scény dějin. Vzpomeňte si na dějiny Anglie v XVII. století Neříkali tehdy mnozí, že starý společenský pořádek je shnilý? Nebylo však tehdy přesto zapotřebí Cromwella, aby jej dorazil násilím?

Wells: Cromwell se při svém počínání opíral o ústavu, jednal jménem ústavního pořádku.

Stalin: Ve jménu ústavy používal násilí, popravil krále, rozehnal parlament, pozavíral jedny a stínal hlavy druhým!

Vezměme však příklad z našich dějin. Což nebylo jasné už dlouho, že carský pořádek prohnívá, že se hroutí? Kolik krve však bylo zapotřebí, aby byl svržen!

A Říjnová revoluce? Což bylo málo lidí, kteří věděli, že pouze my, bolševici, ukazujeme jediní správné východisko. Což nebylo pochopitelné, že ruský kapitalismus prohnil? Víte však, jak veliký byl odpor, kolik krve bylo prolito, aby byla uhájena Říjnová revoluce proti všem nepřátelům vnitřním i vnějším?

Nebo vezměme Francii z konce XVIII. století. Dávno před rokem 1789 bylo mnohým lidem jasné, jak je prohnilá královská moc, feudální zřízení. Neobešlo se to však, nemohlo se to obejít bez lidového povstání, bez srážky tříd.

V čem to vězí? Vězí to v tom, že třídy, které musí odejít se scén dějin, se jako poslední přesvědčují o tom, že jejich role je skončena. Přesvědčit je o tom není možné. Zdá se jim, že trhliny v prohnilé budově starého řádu je možné zamazat, že je možné vyspravit a zachránit hroutící se budovu starého pořádku. Proto se hynoucí třídy chápou zbraně a všemi silami hájí svou existenci jakožto existenci vládnoucí třídy.

Wells: V čele Veliké francouzské revoluce však stálo nemálo advokátů.

Stalin: Což neuznáváte roli inteligence v revolučních hnutích? Což Velká francouzská revoluce byla revolucí advokátskou, a nikoli revolucí lidovou, jež zvítězila tím, že pozvedla ohromné lidové masy proti feudalismu a hájila zájmy třetího stavu? A což advokáti z řad vůdců Velké francouzské revoluce jednali podle zákonů starého pořádku, což nezavedli novou, buržoasní revoluční zákonnost?

Bohatá historická zkušenost učí, že dosud ani jedna třída neustoupila dobrovolně z cesty druhé třídě. Není takového příkladu v dějinách světa. A komunisté si osvojili tuto historickou zkušenost. Komunisté by uvítali dobrovolný odchod buržoasie. Avšak takový obrat, jak říká zkušenost, není pravděpodobný. Proto chtějí být komunisté připraveni na nejhorší a vyzývají dělnickou třídu k bdělosti, k bojové připravenosti. Komu je třeba vojevůdce, jenž uspává bdělost své armády, vojevůdce, který nechápe, že nepřítel se nevzdá, že je třeba jej dorazit? Být takovým vojevůdcem znamená klamat, zrazovat dělnickou třídu. Proto myslím, že to, co se vám zdá staromódní, je pro dělnickou třídu ve skutečnosti opatřením revoluční účelnosti.

Wells: Já naprosto nezavrhuji nutnost násilí, soudím však, že formy boje musí být maximálně blízké těm možnostem, které skýtají existující zákony, jež nutno bránit proti reakčním útokům. Starý pořádek není třeba dezorganizovat již proto, že se dostatečně dezorganizuje sám. Právě proto se mi zdá, že boj proti pořádku, proti zákonu, je cosi zastaralého, staromódního. Mimochodem řečeno, já schválné věc rozvádím, abych jasněji vyjevil pravdu. Mohu zformulovat svůj názor takto: předně, jsem pro pořádek; za druhé, napadám nynější systém, jelikož nezajišťuje pořádek; za třetí, soudím, že propagandou myšlenky třídního boje mohou být isolovány od socialismu právě ony vzdělané kruhy, jichž je třeba pro socialismus.

Stalin: K provedení velikého, významného společenského díla je třeba, aby tu byla hlavní síla, opora, revoluční třída. Dále je třeba, aby pomoc této hlavní síle organizovala síla pomocná, jíž je v tomto případě strana, do které se včlení též nejlepší síly inteligence.
Právě jste mluvil o „vzdělaných kruzích”. Jaké vzdělané lidi jste však měl na zřeteli? Což bylo málo vzdělaných lidí na straně starého pořádku jak v XVII. století v Anglii, tak koncem XVIII. století ve Francii, i v období Říjnové revoluce v Rusku? Starý řád měl na své straně, ve svých službách mnoho vysoce vzdělaných lidí, kteří bránili starý řád, kteří šli proti novému řádu. Vždyť vzdělání je zbraň, jejíž účinek závisí na tom, kdo ji drží v rukou a kdo chce touto zbraní udeřit. Ovšem, že proletariát, že socialismus potřebuje vysoce vzdělané lidi. Vždyť je jasné, že nikoli blahoslavení chudí duchem mohou pomáhat proletariátu bojovat za socialismus, budovat novou společnost. Nepodceňuji roli inteligence, naopak, já její roli zdůrazňuji. Jde jen o to, o jakou inteligenci jde, neboť inteligenti bývají různí.

Wells: K revoluci nemůže dojít bez základní změny v soustavě lidového vzdělání. Stačí uvést dva příklady: příklad německé republiky, jež se nedotkla staré soustavy vzdělání a proto se nikdy nestala republikou, a příklad anglické labouristické strany, které se nedostává rozhodnosti trvat na základním pozměnění soustavy lidové osvěty.

Stalin: To je správný poukaz.

Dovolte nyní, abych odpověděl na vaše tři body.

Předně, hlavní pro revoluci je, aby měla sociální oporu. Touto oporou pro revoluci je dělnická třída.

Za druhé je třeba síly, která tomu pomáhá, toho, čemu komunisté říkají strana. Do té se včlení jak inteligentní dělníci, tak i ony živly z řad technické inteligence, které jsou těsně spjaty s dělnickou třídou. Inteligence může být silná jedině tehdy, spojí-li se s dělnickou třídou. Jde-li proti dělnické třídě, stává se ničím.

Za třetí, je třeba moci jako prostředku k přetváření. Nová moc vytvoří nové základny, nový pořádek, který je pořádkem revolučním.

Já nejsem pro jakýkoliv pořádek. Jsem pro takový pořádek, který odpovídá zájmům dělnické třídy. Dá-li se využít některých zákonů starého řádu k boji za nový pořádek, je třeba využít i starých zákonů. Proti vašemu názoru, že je třeba útočit na existující systém, ježto nezajišťuje pořádek, nutný pro lid, nemám žádných námitek.

A pak, nemáte pravdu, myslíte-li, že komunisté jsou zamilováni do násilí. Komunisté by se s radostí zřekli metody násilí, kdyby vládnoucí třídy byly ochotny ustoupit místo dělnické třídě. Zkušenost dějin však mluví proti takovému předpokladu.

Wells: V dějinách Anglie byl však případ, že jedna třída předala dobrovolně moc třídě druhé. V období mezi rokem 1830 a 1870 nastal bez jakéhokoli urputného boje proces dobrovolného přechodu moci od aristokracie, jejíž vliv koncem XVIII. století byl ještě velmi značný, k buržoasii, která byla citovou oporou monarchie. Tento přechod moci vedl pak k tomu, že bylo nastoleno panství finanční oligarchie.

Stalin: Vy jste však nepozorovaně přešel od otázek revoluce k otázkám reformy. To není jedno a totéž. Nemyslíte, že velikou roli v reformách v Anglii XIX. století sehrálo chartistické hnutí?

Wells: Chartisté toho málo udělali a zmizeli beze stopy.

Stalin: Nesouhlasím s vámi. Chartisté a jimi organisované stávkové hnutí sehrálo velikou roli: donutili vládnoucí třídy k četným ústupkům ve volební soustavě, při zlikvidování t. zv. „shnilých městeček” a k provedení některých bodů „charty”. Chartismus sehrál svou nemalou historickou roli a přiměl jednu část vládnoucích tříd k určitým ústupkům, k reformám v zájmu vyhnutí se velkým otřesům. Vůbec nutno říci, že ze všech vládnoucích tříd se ukázaly vládnoucí třídy Anglie – a to aristokracie a buržoasie – nejchytřejšími, nejpružnějšími s hlediska svých třídních zájmů, s hlediska zachování své moci.

Vezměme si příklad třeba z dnešní doby: všeobecnou stávku roku 1926 v Anglii. Kterákoliv buržoasie by za těchto událostí, když generální rada trade-unionů vyzvala ke stávce, především pozatýkala vůdce trade-unionů. Anglická buržoasie to neučinila a počínala si s hlediska svých zájmů chytře. Ani ve Spojených státech, ani v Německu, ani ve Francii si nedovedu představit takovou pružnou třídní strategii buržoasie; v zájmu utvrzení svého panství se vládnoucí třídy Anglie nikdy nezříkaly taktiky malých ústupků, reforem. Bylo by však chybné se domnívat, že tyto reformy jsou revolucí.

Wells: Máte o vládnoucích třídách mé země lepší mínění než já. Je však vůbec veliký rozdíl mezi malou revolucí a velkou reformou, nejsou reformy malou revolucí?

Stalin: V důsledku náporu zdola, náporu mas, může buržoasie někdy přistoupit na některé částečné reformy, setrvávajíc na základně existujícího společensko-hospodářského řádu. Když tak činí, domnívá se, že tyto ústupky jsou nevyhnutelné pro zachování jejího třídního panství. V tom je podstata reforem. Revoluce však znamená přechod moci z rukou jedné třídy do rukou druhé. Proto nelze říci o jakékoli reformě, že je to revoluce. Proto nelze spoléhat na to, že by se vystřídání společenských řádů mohlo provést cestou nepozorovatelného přechodu od jednoho řádu k druhému, cestou reforem, cestou ústupků se strany vládnoucí třídy.

Wells: Jsem vám velmi vděčný za tento rozhovor, který má pro mne veliký význam. Při svém objasňování jste si jistě vzpomněl, jak jste musel ještě před revolucí v ilegálních kroužcích vysvětlovat zásady socialismu. V této době jsou na celém světě jen dvě osobnosti, jejichž názoru, jejichž každému slovu naslouchají miliony lidí: vy a Roosevelt. Jiní mohou hlásat cokoli, o jejich řečech se nebude psát v tisku, jejich slovům se nebude věnovat pozornost. Nemohu dosud zhodnotit, co je vykonáno ve vaší zemi, do které jsem přijel teprve včera. Viděl jsem však již šťastné tváře zdravých lidí a je mi známo, že se u vás děje něco velmi významného. Rozdíl ve srovnání s rokem 1920[1] je překvapující.

Stalin: Bylo by možné udělat ještě víc, kdybychom my bolševici byli dovednější.

Wells: Nikoli – kdyby lidské bytosti vůbec byly dovednější. Neškodilo by vymyslet pětiletku rekonstrukce lidského mozku, kterému se zjevně nedostává mnohých částic, nutných k provedení dokonalého sociálního pořádku. (Oba se smějí.)

Stalin: Nehodláte se zúčastnit sjezdu Svazu sovětských spisovatelů?

Wells: Bohužel, mám různé povinnosti, mohu se zdržet v SSSR pouze týden. Přijel jsem, abych se setkal s vámi, a jsem velmi spokojen s naším rozhovorem. Hodlám však pohovořit si s těmi sovětskými spisovateli, s nimiž se mi podaří se setkat, o možnosti jejich vstupu do Pen-klubu. To je mezinárodní organisace spisovatelů, kterou založil Galsworthy, po jehož smrti jsem se stal předsedou. Je to dosud slabá organisace, ale přesto již má sekce v mnohých zemích, a což je ještě důležitější, projevům jejích členů se věnuje v tisku mnoho místa. Tato organizace se domáhá práva svobodně hlásat všechny názory, i opoziční. Hodlám pohovořit si o tomto tématu s Maximem Gorkým. Nevím však, může-li zde být dána tak široká svoboda.

Stalin: To se u nás, bolševiků, nazývá „kritikou a sebekritikou”. Ta se v SSSR široce praktikuje. Máte-li nějaké přání, rád vám pomohu.

Wells děkuje.
Stalin děkuje za rozhovor.

Zapsal K. Umanskij.

Převzato z vydání ve Svobodě r. 1949, překl. V. Prokůpka. Zdroj

The post H. G. Wells a J. V. Stalin. Poučný rozhovor o tom, jak a proč se mění svět first appeared on Čítárny.

Stalin. Neexistuje politik, kterému by se připisovalo tolik jím nevyřčených slov a frází. Neexistuje státník, kterého by obviňovali z tolika jím neprovedených zločinů. Neutuchají kolem něj spory a hodnocení jeho činů se diametrálně liší.

Mýty o Stalinově éře jsou obrovské.
Tušil Stalin, jak bude jeho jméno po smrti očerňováno? Ano, věděl. A tušil v mládí i to, jak zemře. V knize Falešné zdroje anti-stalinismu autor píše zejména o neprokázaných stalinistických represích. Toto je obecně hlavní téma antistalinistických mýtů. Je to přímo hlavní bod obvinění mnoha moderních politiků a historiků vůči němu.

Proč vlastně člověk vymýšlí mýty?
Tato potřeba vzniká pouze tehdy, když člověk čelí úloze, jejíž řešení daleko přesahuje jeho přirozené schopnosti. V kritických situacích se člověk vždy obrací k zoufalým prostředkům.

Naše politické mýty dnes nejsou nic jiného. Nové politické mýty nevznikají spontánně, nejsou podivnými plody nespoutané fantazie. Naopak, mýty bývají vytvořeny podle plánu. Jsou uměle vytvořeny zručnými a obratnými „pány“.

Známý vojenský historik A.B. Martirosjan zkoumá nejčastěji mýty o Stalinovi a anti-stalinismu. Přitom odhaluje množství „dokumentárních“ padělků.

Falošné zdroje anti-stalinizmu / O stalinistických represiách / Arsen Martirosjan / vydal Torden https://torden.sk

Další knihy a články o Stalinovi:

Poučný rozhovor H. G. Wellse s J. V. Stalinem o tom, jak a proč se mění svět
Bůh synergie aneb obraz Stalina v překvapivých souvislostech
Mýty o Stalinově éře jsou neuvěřitelné. Málo známé knihy o Stalinovi
Ford a Stalin. Jak žít lidsky aneb o budování průmyslu v SSSR díky Fordovi a Stalinovi

Více knih o Stalinovi >> Torden.sk

Úryvek z projevu Wistona CHURCHILLA
v Dolní sněmovně 21. prosince 1959, v den nedožitých STALINOVÝCH 80. narozenin (Britská encyklopedie)

„Velkým štěstím Ruska bylo, že v letech nejtěžších zkoušek stál v čele země génius a nezlomný vůdce Stalin.
Stalin byl výjimečnou osobností, která imponovala naší proměnlivé a těžké době. Stalin byl člověkem s neobyčejnou energií a nezlomně silnou vůlí. Byl ostrý, krutý a nemilosrdný v rozhovorech, kterému jsem dokonce ani já, vychovaný zde, v britském parlamentu, nedokázal v ničem oponovat.

Stalin měl hlavně velký smysl pro humor a sarkasmus, a uměl přesně vnímat myšlenky. Tato síla byla ve Stalinovi tak výrazná, že mezi vůdci národů všech dob byl nenapodobitelným.
Stalin na nás udělal obrovský dojem. Disponoval hlubokou logicky podloženou moudrostí, zbavenou jakékoli paniky. Byl neporazitelným mistrem v nalézání cest z těch nejbeznadějnějších situací. Byl to člověk, který svého nepřítele ničil svým nepřátelům.

Stalin byl velký diktátor nemající ve světě páru, který převzal Rusko z dřevěným pluhem a zanechal ho s atomovými zbraněmi.
Co už, historie a lid na takové lidi nezapomíná.“

 

Perličky ze Stalinova života
Z knihy Jiří Šifrin / Bůh synergie / vydal JKP developer, 2019

Uvádíme jako zajímavost, i když jejich pravdivost není často jednoznačně doložena. Nicméně jejich vtip a nadčasovost je zajímá i v dnešní době.

Abychom si udělali obraz o tom, jaký byl Stalin jako člověk, pojďme se podívat na Stalinovo chování uvedením několika střípků z jeho života. Byl to bezpochyby člověk s vynikající pamětí, s vysokými mravními zásadami a se smyslem pro humor.

O lásce
Jednou Stalinovi oznámili, že maršál Rokossovskij má novou milenku, známou herečku a krasavici Valentinu Serovou. A co že prý s tím budeme dělat? Stalin vytáhl z úst fajfku, chvilku se zamyslel a řekl: „No, co budeme, co budeme… budeme závidět!“

O nahrazování dovozů
Stalin se procházel s prvním tajemníkem ÚV Gruzie A. I. Mgeladze alejemi kuncevské vily a hostil jej citróny, které sám vypěstoval ve svém skleníku: „Ochutnejte, zde u Moskvy vyrostly!“ Několikrát, mezi řečí na jiné téma se připomněl: „Ochutnejte, dobré citróny!“
Nakonec Mgeladze osvítilo: „Soudruhu Staline, já Vám slibuji, že za sedm roků bude Gruzie zásobovat Sovětský svaz citróny a nebudou se muset dovážet ze zahraničí.“
Stalin odpověděl: „No, došlo, sláva Bohu.“

O zásluhách
Konstruktér V. G. Grabin vykládal, jak ho v předvečer roku 1942 pozval Stalin a řekl mu:
„Vaše děla zachránila Rusko. Co chcete – Hrdinu socialistické práce nebo Stalinovu cenu?“
„Mě je to jedno“, odpověděl Grabin. Dostal jedno i druhé.

O vytahování se
Za války vojska pod velením Bagramjana došla k břehu Baltu. Aby tomu generál dodal patos, osobně nalil do láhve vodu z Baltského moře a nařídil svému pobočníkovi, dopravit láhev do Moskvy Stalinovi. Během pobočníkova letu do Moskvy Němci provedli protiútok a Bagramjana od pobřeží odrazili. Když pobočník dorazil ke Stalinovi, Stalin to věděl, ale pobočník ne. A hrdý pobočník vchází do Stalinova kabinetu a s patosem hlásí: „Soudruhu Staline, generál Bagramjan Vám posílá vodu z Baltu!“
Stalin vzal láhev, několik vteřin ji obrací v rukách, potom ji vrátil pobočníkovi se slovy: „Vrať ji Bagramjanovi a řekni mu, ať ji vylije tam, kde ji naplnil.“

O umění
Stalin sledoval film ‚Vlak jede na východ‘. Film nic moc: jede vlak a zastavuje… „Co je to za zastávku?“ zeptal se Stalin – „Děmjanovka“ – „Tady vystoupím“, řekl Stalin a vyšel ze sálu.

Znát míru
Posuzovala se kandidatura na funkci ministra uhelného průmyslu. Byl navržen Zasjadko, ředitel jedné z šachet. Někdo řekl: „Dobře, ale on pije!“ „Pošlete ho ke mě“ řekl Stalin.
Přišel Zasjadko. Stalin s ním začal diskutovat a nabídl mu skleničku. „S potěšením“, řekl Zasjadko a nalil si frťana. „Na Vaše zdraví, soudruhu Staline!“ – napil se a pokračoval v rozhovoru. Stalin jen usrkl a nabídl druhou skleničku. Zasjadko bez mrknutí oka do sebe převrátil druhou. Stalin nabídl třetí, ale Zasjadko skleničku odsunul na stranu a řekl: „Zasjadko zná míru.“ Popovídali si.

Když se na zasedání Politbyra znovu projednávala kandidatura ministra a znovu se objevilo upozornění na kandidátovo zneužívání alkoholu, Stalin, procházeje se s dýmkou, řekl: „Zasjadko zná míru.“ A Zasjadko potom mnoho let vedl uhelný průmysl…

O opovážlivosti
Jistý generálplukovník hlásil Stalinovi situaci. Vrchní velitel vypadal spokojeně. Po zprávě generál zaváhal a Stalin se ho zeptal: „Chcete ještě něco říci?“ „Ano, mám osobní prosbu. V Německu jsem si vzal nějaké věci, které mě zajímají, ale na kontrole mi je zadrželi. Je-li to možné, prosím o vrácení.“ „Je to možné. Sestavte žádost, já napíši rozhodnutí.“
Generálplukovník vytáhl z kapsy dříve připravenou žádost a Stalin ji doplnil a podepsal. Když generál přečetl rozhodnutí ‚Vrátit plukovníkovi jeho harampádí. J. Stalin‘, obrátil se k vrchnímu veliteli: „Tady je chyba, soudruhu Staline. Já nejsem plukovník, ale generálplukovník.“
„Ne, vše je správně, soudruhu plukovníku“ odpověděl Stalin.

O požadavcích na pracovníky
Admirál I. Isakov byl od roku 1938 náměstkem lidového komisaře válečného námořnictva. Jednou v roce 1946 mu zavolal Stalin a řekl, že je návrh jmenovat jej náčelníkem Hlavního štábu válečného námořnictva. Isakov odpověděl: „Soudruhu Staline, musím Vám říci, že mám vážný nedostatek – amputovanou nohu.“
Následovala otázka: „To je jediný nedostatek, který mi považujete za nutné oznámit?“
„Ano.“ potvrdil admirál.
„Našemu dřívějšímu náčelníkovi štábu chyběla hlava. Nic se nedělo, pracoval. Vy nemáte jenom nohu – to není nic strašného“, uzavřel Stalin.

O korupci
Po válce se Stalin dověděl, že jistý profesor ‚přišel‘ u Moskvy k drahé vile. Pozval ho k sobě a zeptal se: „Je pravda, že jste si u Moskvy postavil vilu za tolik-a-tolik peněz?“ „Ano, soudruhu Staline“, odpověděl profesor.
„Dětský dům, kterému jste věnoval svoji vilu Vám velmi děkuje“, řekl Stalin a poslal ho přednášet do Novosibirska.

O zahraničním tisku
Na podzim roku 1936 se na západě rozšířily zprávy, že po těžké nemoci zemřel Josif Stalin. Charles Nitter, dopisovatel Associated Press se rozhodl získat informaci z toho nejdůvěryhodnějšího zdroje. Došel do Kremlu a předal dopis pro Stalina, v němž žádal potvrdit anebo vyvrátit tuto informaci.
Stalin prý vzápětí odpověděl:
Vážený pane!
Nakolik je mi známo ze zpráv zahraničního tisku, již dávno jsem opustil tento hříšný všehomír a přemístil se na onen svět. Pokud nechcete být vyškrtnut ze seznamu civilizovaných lidí, nemůžete nedůvěřovat zahraničnímu tisku, a proto Vás prosím, abyste těmto zprávám věřil a nerušil můj pokoj v záhrobním klidu.
26.října 1936
S úctou J. Stalin

O pravidlech
Lidového komisaře zemědělství Ukrajiny pozvali do Politbyra. Zeptal se: „Jak mám informovat, krátce, nebo podrobně?“
Stalin odpověděl: „Jak chcete, můžete krátce, můžete podrobně, ale máte na to tři minuty.“

O opeře
Ve Velkém divadle se připravovala inscenace Glinkovy opery ‚Ivan Susanin‘. Komise vedená Bolšakovem rozhodla, že je nutné odstranit závěr ‚Oslavuj, ruský lide‘: slova o pánbíčkaření, patriarchálnosti apod.
Stalin na to řekl: „A my to uděláme jinak. Závěr necháme a Bolšakova vyhodíme.“

O prioritách
Když se rozhodovalo, co s německou flotilou, Stalin navrhl „rozdělit“ a Churchill následně řekl „potopit“. Stalin odpověděl: „Vy si svoji půlku potopte.“

O ambicích
Harriman se na Postupimské konferenci zeptal Stalina: „Poté, co Němci v roce 1941 byli 18 km od Moskvy, je asi pro Vás příjemné dělit zničený Berlín?“
„Car Alexandr došel do Paříže“ odpověděl Stalin.

O předpovídání počasí
Stalin se zeptal meteorologů, jak přesné jsou jejich předpovědi.
–„Čtyřicet procent, soudruhu Staline.“
–„Tak to říkejte naopak a budete mít úspěšnost šedesát procent.“

O diplomacii
Stalin hovoří telefonicky s Churchillem: „Ne … Ne … Ne … Ne … Ano … “
Po telefonátu se přítomný dopisovatel zeptal:
„Soudruhu Staline, řekněte mi prosím, na jakou otázku jste odpověděl ‚Ano‘?“
–„Churchill se zeptal, jestli ho slyším dobře.“

Za Boha, cara a vlast
V září 1941 dostal Stalin zprávu, že jedna z divizí dostala šavle, na nichž byl nápis ‚Za Boha, cara a vlast‘. Stalin se zeptal, co je to za šavle. Odpověď zněla, že sklad, než šavle vydal, z nich neodstranil inkriminované nápisy. Stalin to vyslechl a pousmál se. Pak se zeptal: „A řekněte… je možno s nimi rubat nepřítele?“ „To samozřejmě možné je“. Vrchní velitel se znovu usmál, mávl rukou a prohlásil: „Tak ať rubají za Boha, cara a vlast!“

O úrodnosti půdy
Vedoucí jedné ze zemědělských oblastí řekl Stalinovi: „Soudruhu Staline, Vy přece víte, jak říkají Francouzi, že ani ta nejkrásnější žena nemůže dát více, než má.“
–„Zato může dát dvakrát“, odtušil Stalin.

Stalinovy pocity
Herec Gelovani, který hrál v předválečných filmech roli Stalina, požádal o návštěvu chaty u jezera Rica. Když to řekli Stalinovi, zeptal se: „A proč chce Gelovani navštívit Ricu?“
–„On se chce vžít do Vašeho obrazu, soudruhu Staline.“
–„V takovém případě ať začne turuchanským vyhnanstvím“ odpověděl Stalin.

Státní nařízení
Vyšlo nařízení o trestání pozdních příchodů do práce. Druhý den herec Moskevského uměleckého divadla V. Kčalov přišel do práce s hodinovým zpožděním. V divadle vznikla panika a ředitel divadla požádal Stalina o pokyny. Došla takováto odpověď: „Za nepoučení národního umělce ve smyslu Nařízení Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR dát přísnou důtku řediteli divadla.“

O přátelích
Po odeslání O. E. Mandelštama do vyhnanství Stalin zatelefonoval jeho příteli Pasternakovi:
–„To je soudruh Pasternak?“
–„Ano soudruhu Staline.“
–„Jaký máte názor na Mandelštama? Co s ním máme dělat?“
–„Vy to musíte vědět lépe, soudruhu Staline“, odpověděl Pasternak
–„Svého času jsme lépe věděli, jak bránit své přátele.“, uzavřel Stalin a zavěsil.

Poznámky ke knize o svém dětství
„Jsem rozhodně proti vyprávění o dětství Stalina. Kniha je plná povrchností, zkreslení, zveličení a nezasloužené chvály … Hlavní však je to, že kniha se snaží do vědomí dětí a lidí vůbec vpravit kult osobnosti vůdců, jako nechybujících hrdinů a to je nebezpečné a škodlivé…“

The post Stalin. Mýty o jeho éře jsou neuvěřitelné. Málo známé knihy o Stalinovi first appeared on Čítárny.

Hitler, Stalin a SSSR. Kniha sleduje Hitlerovu cestu od okamžiku jeho objevení se na politické scéně až do osudového útoku na Sovětský svaz.

Jsou v ní vyjmenována jména osobností, jakož i události, které už většinou znáte, jenže tato kniha je cenná výkladem jejich návazností. Nabídnutou optikou vidíme Hitlerovu kariéru jako jakýsi politický curling.
Stanete se svědky neuvěřitelného a téměř nekonečného řetězce “náhod”, které vždy v potřebný okamžik připletly jednotlivé politické příležitosti a pomocníky k jejich realizaci Hitlerovi pod nohy.
Zjistíte, že prakticky každému zásadnímu pokroku jeho NSDAP předcházela změna zahraničněpolitické situace ve světě, většinou v Sovětském svazu.
Ze stránek nabízené knihy se naučíte vnímat Velkou říjnovou socialistickou revoluci jako nezvládnutý investiční projekt. Rozpomenete se na strastiplný hospodářský vývoj Výmarské republiky a osvojíte si metodu zvládnutí hospodářské krize během několika dní.

Seznámíte se s Hitlerovým prvním kurátorem a spoluautorem jeho slavného eposu. Naučíte se anektovat cizí území bez navazujících sankcí. Pochopíte logiku výběrů dějišť olympiád tehdy i dnes. Dovíte se, jak tomu bylo s Křišťálovou nocí a válkou ve Španělsku. Bude Vám nabídnut odlišný výklad mnichovských událostí i vzniku samostatného Slovenského štátu, než jsou ty, na které jste zvyklí.

Dostane se vám objasnění, proč Francie podlehla tak rychle a proč v Anglii hitlerovci bombardovali civilní cíle a nikoliv ty vojenské.
Kniha je nejen úchvatné čtení. Je to učebnice geopolitické logiky.
Odmyslíte-li si uvedená jména a data, kniha se promění na metodologickou příručku k pochopení logiky ostatních světových konfliktů. I těch co teprve přijdou…

Kdo přinutil Hitlera přepadnout Stalina / Nikolaj Viktorovič Starikov / Překladatel : Ing. Jan Buzek / vydal: https://ksbpress.cz 2018 / ISBN : ISBN 978-80-90735101

Tato válka ukončí všechny války. A ta další také.
George Lloyd George,
předseda vlády Velké Británie

Studiem dějin válek jsem strávil spoustu času a pokaždé jsem viděl jedno a totéž: Současníci si představovali válku někdy v nejisté budoucnosti, zatímco válka už byla za dveřmi.
Carl von Clausewitz

Za léta, která uplynula od konce druhé světové války, o ní bylo sepsáno neuvěřitelné množství knih. Mohlo by se zdát, že v tomto nejkrvavějším konfliktu lidských dějin nenajdete nezmapovaný kousíček. Jenže ve skutečnosti je to naopak. Historici pečlivě přepočítali počty tanků, zbraní, vojáků a letadel nepřátelských stran, ale odpovědět na ty nejjednodušší otázky nedokázali. A nepohodlné otázky se vynořují při čtení knih věnovaných tomuto období historie jedna za druhou. Stačí se zamyslet nad nejotřepanějšími výklady, kterými nás velevážená vědecká obec a publicisté zásobují a jejichž nesoulad se stává zřejmý.

Na jedné stránce takových studií čtete, že Adolf Hitler snil o dobytí celého světa, a na další se s překvapením dovídáte, že Německo nebylo na válku rozpoutanou v září 1939 vůbec připraveno. Že prý nacisté chtěli jen zaútočit na Polsko a spoléhali se, že Británie a Francie se nezastanou spojeneckých Poláků. Takže proto Hitlerovci nebyli připraveni na tak velkou válku. Podle historiků se už po třech týdnech prvních bojů Třetí říše začalo německému Wehrmachtu nedostávat leteckých bomb a po porážce Francie, na což stačilo pouhých šest týdnů, byla německá armáda na štíru se střelivem vůbec.

Tak moment, takto se vedou přípravy k dobytí světa?
Na obsazení naší planety vojenskou silou zjevně nepostačí disponovat municí na pouhé dva a půl měsíce bojů. Na naší modré planetě je přeci jen spousta místa. A tento prostor, jak je známo, netoleruje prázdnotu. Chcete-li nastolit na nějakém území svou vládu, budete muset začít eliminací té stávající. Které země v té době platily za velmoci? Polsko, na které byl Hitler připraven, mezi ně nepatřilo. Hlavními hráči na politické mapě té doby byly Anglie, Francie a Spojené státy. A právě na válku se jmenovanými velmocemi nacistické Německo připraveno nebylo…

Pro výsadek v Anglii nebo na dobytí Spojených států za oceánem je zapotřebí mocné loďstvo. To Hitler opravdu stavěl. Ale jeho velký námořní program měl být realizován až v polovině roku 19442. Navíc, Hitler před svou námořní elitou opakovaně pronesl, že válka s Anglií nezačne dříve, než v uvedenou dobu.

Proč se Německo uvrtalo do války už v roce 1939, čtyři roky před plánovaným datem ukončení příprav na válku?
Co za zvláštní způsob dobývání světa si to führer Německé říše zvolil? Vždyť rozpoutání války před dokončením příprav na ni je zaručený způsob, jak tu válku prohrát. Tak proč Hitler udělal právě tuto chybu? Proč začal válčit, když na to nebyl připraven?

Jenže dva roky na to Adolf Hitler udělal ještě větší hloupost – napadl Sovětský svaz. Právě 22. června 1941 začalo odpočítávání posledních dnů Třetí říše.
Navzdory všem fenomenálním počátečním úspěchům ve válce se SSSR bylo Německo nezvratně na cestě k porážce, když začalo bojovat na dvou frontách. Souběžná válka na Západě a na Východě znamenala podle mínění historiků a vojenských odborníků nevyhnutelný kolaps německé vojenské moci.

Cožpak to Adolf Hitler nevěděl?
Věděl to. Ve své knize „Hovoří Hitler“ Herman Rauschning uvádí führerovy názory na nejrůznější témata, včetně jeho vojenských plánů. Je pozoruhodné že na otázku co se stane, kdyby se Anglie a Francie spojily s Ruskem, Hitler dává jednoznačnou a lakonickou odpověď: “To by byl můj konec.“ Ovšem výmluvný führer tamtéž dodává: „Ale to se nikdy nestane. Jinak bych byl jenom ztroskotancem, který marně zabírá tuto kancelář.“

Dne 23. listopadu 1939 Hitler promlouvá na setkání nejvyššího velení Wehrmachtu. Popisuje plány, dělá závěry.
A opět promlouvá na své oblíbené téma – první světová válka a význam neexistence druhé fronty: „V roce 1914 válka začala hned na několika frontách. Problémy nevyřešila. Dnes píšeme druhé dějství stejného dramatu. Poprvé za 67 let můžeme konstatovat: My bojovat na dvou frontách muset nebudeme! Nastalo to, co jsme si přáli od roku 1870 (od francouzsko-pruské války – pozn. N.S.) a považovali jsme to za nemožné. Poprvé v historii musíme bojovat pouze na jedné frontě, nikdo jiný nás teď neomezuje. Stav, v jakém se nalézáme dnes, jsme až dosud považovali za nedosažitelný.“

A k čemu ve skutečnosti došlo? Stala se neuvěřitelná věc – führer si sám komplikuje situaci: během války s Anglií napadá SSSR!
Takže Adolf Hitler, který sám dokonale chápe, že neexistence druhé fronty je pro Německo životně důležitá, protože takovou válku vyhrát není možné, nakonec k západní frontě vlastnoručně přidává ještě frontu východní.
Jakpak nám historici vysvětlují tak nelogický akt německého vůdce? Hitler se rozhodl zničit posledního potenciálního kontinentálního spojence Britů.
Přemýšlejte o těchto slovech. Podívejte se na mapu. Zopakujte si dějiny.
Hitler, aby dosáhl úplné porážky Anglie, napadne SSSR!

Pokud současné USA znervózňuje Irák, tak Američané zaútočí na Irák, nikoliv na Pákistán. A zcela nepravděpodobně by Yankeeové eliminovali hrozbu, která jim hrozí z Teheránu, například válkou s Pekingem. Když jedna velmoc představuje hrozbu pro druhou, potom se obvykle útočí na “zdroj neklidu“. Existují výjimky z tohoto pravidla? Ale ano. V takových případech se útočí na nejbližší partnery konkurenční mocnosti, bez nichž protivník již nemůže nadále představovat hrozbu.

Ale čím pomáhal Sovětský svaz Spojenému království v roce 1941?
Posílal mu zbraně, munici, potraviny nebo suroviny? Nic z toho. Pokud se z Moskvy do Londýna něco posílalo, pak to byly jen vznešené komunistické pozdravy do sovětského velvyslanectví. Sovětský svaz nebyl spojencem Spojeného království, neměl s ním žádné smlouvy. SSSR neposkytoval Britům ani žádné zbraně, ani své území pro umístění nějakých vojenských základen. A naopak, v době, kdy Německo už bojovalo v Evropě,
Sovětský svaz odpovědně dodržoval uzavřené obchodní dohody s Berlínem a dodával pro Německo životně důležitou ropu, pšenici a řadu dalších strategických surovin. Německo se ve válečném stavu s Angličany potýkalo s námořní blokádou, která bránila nákupu a dovozu surovin nezbytných pro vojenskou výrobu. Za této situace byly dobré vztahy s Ruskem pro Německo rozhodující.
Sovětský svaz nakupoval na světovém trhu suroviny potřebné pro Německo a po svém území je bezpečně transportoval až na jeho hranice. Tyto suroviny nemohly poslat ke dnu ani britské ponorky, ani bomby z letadel.
Co z toho vyplývá?
To je snad jasné. Neexistuje vůbec žádný důvod napadat jinou velmoc, se kterou máte uzavřenou smlouvu o nenapadení, která dodává suroviny vám a soupeře nezásobuje! Proč byste si zvětšovali počet nepřátel a ochuzovali se, když ne o spojence, potom alespoň o spolehlivé dodavatele dodržující vlastní neutralitu?

Historici se nás snaží trumfnout výklady, podle kterých měl Hitler doufat, že se mu po porážce SSSR podaří přesvědčit Brity k uzavření míru.
Ale nezlobte se na mne, copak nejkratší cesta z Evropy do Londýna vede přes Moskvu? Jistě že ne. Z okupované Francie se stačí dostat přes La Manche. Nač se vrhat do rozsáhlých ruských rovin, máte-li britské území na dohled? To je absurdní! O jakých Hitlerových nadějích nám to historici hovoří?

Nekompetentnost podobných konstrukcí je dnes zřejmá na první pohled. Ale stejně patrná byla i v předvečer útoku na Sovětský svaz. Například ministru zahraničních věcí fašistické Itálie, hraběti Galeazzu Cianovi. Nebyl to řadový ministr italské vlády – byl ženat s Mussoliniho dcerou, takže byl, abych tak řekl, „rodinnou přízní“. Itálie nezůstane v nadcházejícím konfliktu pouhým pozorovatelem, a vyhlásí nám válku hned po Němcích.
Podívejme se, co si Ciano zapisuje do svého deníku 21. června 1941:
„Z četných příznaků je zřejmé, že počátek operace proti Rusku je už velmi blízko. Myšlenka války proti Rusku je sama o sobě velmi populární, protože porážka bolševismu by se měla stát jedním z nejdůležitějších dat v dějinách lidské civilizace. Ale sama tato válka se mi nelíbí, protože nemá žádný rozumný a přesvědčivý důvod. Obvyklá interpretace této války spočívá v tom, že má být vedena pro nemožnost jiných řešení, má to být pokus najít cestu ven z nepříznivé situace, která vznikla navzdory očekávání.”

A takových důkazů se dá nalézt hodně.
Je to vlastně legrační: Modernímu člověku je naprosto jasné a pochopitelné, proč Hitler napadl naši zemi. Zeptejte se, koho chcete, zeptejte se sami sebe a vždy uslyšíte stejnou verzi vysvětlení Hitlerovy agrese. Proč je to všem jasné? Protože naši vrstevníci přečetli horu knih o druhé světové válce a tím ten názor přijali za vlastní. Ale tehdejším vysoce postaveným a perfektně informovaným politikům připadal nápad německého útoku na Rusko překvapivý a podivný.
Proč? Prostě proto, že jim historikové 60 let nevnucovali, že Hitler jinou možnost neměl! Proto těm, kteří žili ve čtyřicátých letech dvacátého století, takové „řešení“ připadalo jako cesta Třetí říše do záhuby, zatímco my, po přečtení tun historického “sběru”, jsme toho soudu, že pro nacisty to byla jediná možnost.

Mezitím mnozí z politických elit Třetí říše byli absolutními odpůrci katastrofického útoku na Sovětský svaz. Jedním z nich byl ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop, který bude později pověšen v Norimberku:
„Rusko není potenciálním spojencem Britů. Anglie nemůže od Ruska očekávat nic dobrého. Rusko nezachrání Anglii před kolapsem. Válkou s Ruskem Anglii o žádné naděje nepřipravíme… Německý útok na Rusko by dal Britům nový morální podnět. Tento útok by logicky považovali za pochybnosti Německa o jejich vítězství v tažení proti Anglii. Tím bychom nejen přiznali, že válka potrvá ještě dlouho, ale také bychom ji tím sami prodloužili, místo abychom ji zkrátili.”

Proč se německý vůdce dopustil toho, co jeho diplomaté považovali za největší z možných chyb?
Tyto otázky nejsou tak neškodné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Protože sto třicet let před Hitlerem se pro úplně stejný pochod do anglického hlavního města rozhodl Napoleon. Jeho odstrašující příklad měli od roku 1812 před očima vojevůdci všech zemí, kteří začali pomýšlet na válku s Rusy. Osud Napoleonovy armády znal i Hitler. A přesto se rozhodl jej zopakovat. Proč? Co za podivná rozhodnutí to dělají všichni úhlavní nepřátelé Anglie? Národnosti, hesla a síly mají každý jiné, své, ale nakonec každý opakovaně volí viditelně slepou cestu!
Proč útočí na Moskvu a ne na Londýn?

Namísto vylodění v Británii 600 tisícová Napoleonova armáda zmizí v naší vánici. Nebylo by bývalo lepší se vylodit? I kdyby se jich dvě stě tisíc utopilo, ostatní vojáci by britské ostrovy rozválcovali na kobercový pás k nohám francouzského císaře. Ale z tažení do Ruska nevyšlo vůbec nic…

A s Hitlerem je to ještě zábavnější. V létě 1940, po porážce Francie, začal s leteckým útokem na Británii. Tento krátký vzdušný boj se do historie zapíše pod názvem „Bitva o Anglii“. Vyhráli ji, jak známo, Angličané. Proč? Protože Němci v ní neangažovali všechny své vzdušné síly. Přesněji, šetřili si je. Pravdou je, že německé letectvo utrpělo v těchto bojích těžké ztráty, větší, než Britové. Proto v učebnicích čteme, že nálety na Anglii téměř skončily. Británie to ustála.

Proč Němci „šetřili“ své letectvo, to se dočtete ve stejné učebnici. Takže proč?
Protože stíhačky a bombardéry budou potřebovat v nadcházejícím tažení na Rusko. Proto je proti Britům nyní použít nemohou. Nebudou bombardovat jejich letiště, města a přístavy, nebudou sestřelovat britská letadla ve vzduchu, nezničí je na zemi. Hlavní je letectvo šetřit, jinak budou ve válce proti Rusku chybět piloti i letadla, což by znamenalo, že Rusko nebude poraženo rychle. A proč by Rusko mělo být zničeno? No aby pak bylo možné dobýt Anglii, přeci.

V Churchillových pamětech vidíme stejné nesmysly:
Přípravy na invazi do Ruska… pohltily významnou část německých vzdušných sil. Početných a krutých náletů, kterým jsme byli vystaveni, se již neúčastnily všechny síly německého letectva.

A na jiných stránkách Churchill sděluje opak:
Hitler  chce zničit ruský stát, protože podaří-li se mu to, doufá, že bude schopen stáhnout hlavní síly své armády a letadla z východu a nasadit je na náš ostrov, který, jak správně chápe, musí pokořit, protože jinak bude muset přijmout trest za své zločiny. Jeho invaze do Ruska je jen předehrou k invazi na britské ostrovy.

Podivný způsob dobytí Velké Británie si to ten Hitler vybírá – nejdřív, aniž by dosáhl vítězství nad Anglií, napadne SSSR, a to jen proto aby… později ZNOVU zaútočil na Británii!
Zdá se, že to ten Hitler dost překombinoval. Nebylo by lepší, kdyby hned na začátku nasadil všechny své síly proti Britům? Nač útočit na SSSR, má-li se znovu vrátit k témuž LaManche bez námořnictva schopného zneškodnit to anglické?
Historikům se takové otázky nelíbí…

Všechna dobrodružství nepřátel Anglie mají stejný konec.
Tři roky po útoku na Rusko zmizela z mapy Napoleonova Velká Francie a za méně než 4 roky – veliká hitlerovská říše.
Vidíme-li, jak rozumné hlavy států (a jedině lidé mimořádní a nadaní se dokáží sami chopit moci) činí sebevražedné kroky, které vedou jejich říše k totožně rychlému kolapsu, těžko se zahání pobuřující myšlenka. Možná, že to nebyli krátkozrací diletanti, prostě nám politici a historikové nedopověděli tu část informací, na jejichž základě si jak Napoleon, tak i Hitler zvolili cestu zkázy jak pro sebe samotné, tak pro své státy?

A dost možná, že to, co nám tají, je to hlavní. Jaké informace to jen mohou být?
Podivné není jen chování hlavy nacistického Německa. Neméně překvapivé jsou kroky britských, francouzských a amerických politiků. Stačí si připomenout, že Německo poražené v první světové válce, bylo naprosto odzbrojeno.
Ale v druhé světové válce veškeré progresivní lidstvo po téměř šest a půl roku bojovalo s německou armádou, kterou poražení Němci… vůbec neměli mít.
Jak mohlo Německo znovu získat svou vojenskou sílu?
Kam koukali všichni jeho sousedé a proč to dopustili?
A vůbec, jak se k moci v Německu mohl dostat takový politik, jako byl Adolf Hitler, který otevřeně vylíčil všechny své plány v „Mein Kampf”?

Otázky, dotazy, otázky. Můžeme si je klást donekonečna a odpovědi na ně budou znít jako pohádky pro malé děti.
Neviděli to, neodvážili se, přehlédli, důvěřovali. Jako by byla řeč o hře na schovávanou a ne o světové politice. Přitom autoři knih o druhé světové válce popisující fatální „chyby“ nejprominentnějších soudobých politiků, jedním dechem uvádějí citace zcela vyvracející podstatu vlastních tvrzení.

Příklad z výpovědi bývalého německého ministra hospodářství Hjalmara Schachta na Norimberském procesu:
„Musím říct, že když Německo začalo zbrojit, ostatní země neudělali vůbec nic proti tomu. Porušení smlouvy z Versailles Německem bylo přijato poměrně klidně…”
Do Německa byly vyslány vojenské mise, aby pozorovaly proces vyzbrojování a navštěvovaly německé zbrojovky. Dělalo se cokoliv, jen nic z toho, co by bránilo zbrojení.

Veškerá známá historie druhé světové války nám není sto vysvětlit pohnutky chování hlav prakticky všech států té doby. Ale to oni byli hlavní hnací silou dějin. Na rozhodnutích Hitlera, Stalina, Churchilla a Roosevelta závisel vývoj nadcházejících historických událostí. Když dnes listujeme historickými knihami, je nad naše chápání, proč se ti rozumní mužové dopouštěli pro nás dnes tak zjevných chyb.
Co to všechno znamená?

To znamená, že celá historie druhé světové války, vydávaná moderní historiografií za „oficiální“, byla vytvořena s jediným cílem – zakrýt skutečnou pravdu o strašných událostech těch let.
Skrývá před soudem lidstva a soudem historie část skutečných zločinců, zodpovědných za miliony zničených životů. Jenom část darebáků, jejichž zločiny byly zjevné, si v Norimberku vyslechla spravedlivý soudní výnos. Provaz nebo mnohaletý výkon trestu si vysloužili jen krvaví vykonavatelé, zatímco objednatelé druhé světové války umírali v klidu ve svých postelích…
V současnosti falsifikace dějin nabírá na obrátkách.

Množí se názor, že Sovětský svaz je málem hlavním viníkem války, jaká tu dosud nebyla.
Že právě Stalin posedlý uchvacováním všeho kolem pomohl dosadit k moci v Německu šíleného Hitlera. Že to bylo ono věčně agresivní Rusko – Sovětský svaz, kdo Hitlerovi pomohl potopit polovinu Evropy v krvi. A pokud se Sovětský svaz v roce 1945 nezmocnil celého světa(!), potom ruský a s ním všechny ostatní národy naší země v druhé světové válce prohráli…

Pokusme se tedy vyznat v zakrváceném zástupu událostí oněch let.
A začneme tou nejjednodušší otázkou:
Kde Adolf Hitler získal peníze na to, aby se vůbec pokusil uchvátit celý svět?

The post Hitler, Stalin a Sovětský svaz. Kdo přinutil Hitlera přepadnout SSSR first appeared on Čítárny.

Doba, která uplynula od ruského vydání románu v časopise Družba narodov (1987); byla naplněna tolika převratnými událostmi a tolika diskusemi o ekonomických a společenských proměnách sovětské země, že spory o jeden román se vedle toho mohou zdát skoro malicherné. Přesto tomu tak není.

Diskuse a polemiky o Rybakovově románu totiž byly součástí jedné ze základních otázek; které sovětská společnost v tomto období řešila: říkat lidem plnou pravdu o minulosti, nebo ji ve jménu dobrého jména socialismu utajit; lze otevřený rozhovor o rozporných jevech historie považovat ještě za oprávněnou kritiku, nebo je to už očerňování socialistického zřízení?

Na tyto otázky byly v sovětském tisku vysloveny mnohé krajní odpovědi.
Je to logické. Zvláště starší generace vnášela do diskusí své dominantní životní zkušenosti. Jedna její část, která byla zasažena represemi, román a otevřený dialog o minulosti přijala s nadšením a nadějemi, druhá část, v jejíž paměti převládají hrdé vzpomínky na heroické pracovní i válečné činy lidu ve třicátých letech a za války, se k románu, obřad se skepsí. A mladší generace chce znát, kde je pravda.

O tom, jak nesnadné je pro příslušníky staršího pokolení přijmout patos tohoto románu, napsal autorovi poctivě a upřímně baškirský spisovatel Mustaj Karim:

„Když jsem román přečetl, jako bych prožil celou epochu, v níž probíhají dva časy — jeden světlý, druhý vzrušený a dramatický. Nemohu zapřít, že jsem při čtení občas musel překonávat svůj vnitřní odpor k některým místům a některým detailům. Pochopte, vždyť jsem byl právě tak jako Vy duchovně zformován entuziasmem a vírou té doby.
Avšak zde nemůže jít o subjektivní chápání věcí, nýbrž o objektivní pravdu, o kterou usilujete. Udělal jste seriózní práci…
Není těžké předvídat, že i nejeden náš čtenář bude nad románem prožívat podobné pocity, třebaže už měl možnost za poslední dobu číst mnohé dokumenty i historiografické práce, které potvrzují základní pravdu Rybakovova díla.
To v době ruského vydání románu ještě nebylo a nebyl ani stranický dokument — projev M. S. Gorbačova k 70. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, v němž se říká: „V zájmu historické pravdy si musíme uvědomit jak nesporný Stalinův přínos k boji za socialismus a k obraně jeho vymožeností, tak i hrubé politické chyby a zvůli, jichž se dopustil on sám a jeho okolí. Náš lid za ně draze zaplatil a měly vážné důsledky pro život naší společnosti…

Bilancujeme-li celkové výsledky období 20—30 let po Leninovi, můžeme říci, že jsme prošli těžkou cestou, plnou rozporů a obtíží, avšak cestu velkou a hrdinskou. Ani nejhrubší chyby, ani někdejší odchylky od zásad socialismu nemohly svést náš lid a naši zemi z cesty, již si zvolila a po níž vykročila v roce 1917.“
(Rudé právo, 3. listopadu 1987, s. 4)

Náš čtenář má tedy už možnost číst Rybakovův román poučenější, než jak byl čtenář sovětský v roce vydání.
Mnohé věci postupně ztrácejí nádech senzace a hodnocení románu může být provedeno s větším historickým i uměleckým nadhledem. To se týká obou linií díla — linie dětí z Arbatu i linie Stalinovy. Ve vzrušených diskusích šlo většinou o pravdivost obrazu Stalina a hodnocení jeho osobnosti. Nyní stále více vystupuje do popředí vzájemná spjatost obou linií a jejich umělecky logická podmíněnost. Není patrně bez zajímavosti připomenout si v této souvislosti historii vzniku Rybakovova románu.

Záměr díla vznikal již koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let, avšak dozrál až po XX. sjezdu KSSS, v roce 1956.
Původně autor zamýšlel napsat dflo o své generaci — o Sašovi Pankratovovi, Jurovi Šarokovi, Leně Buďaginové, Maximu Kostinovi a dalších arbatských dětech, dorůstajících ve třicátých letech. Vždyť Saša Pankratov má řadu autobiografických rysů, třebaže to není autoportrét. I Rybakov prožil tři těžká léta v sibiřském vyhnanství, i on šel od prvních dnů do války s fašisty a došel až do Berlína (tam by měl Saša dojít v dalších dílech románu). Ale hlavně byl jedním z těch arbatských dětí, o kterých psal tak, aby vynikly jak jejich individuální charaktery, tak i rysy typické pro různé sociální vrstvy. Co je však zvláště důležité: na zobrazení Stalina spisovatel původně vůbec nepomýšlel.
Postupně si autor uvědomoval, že se bez této postavy neobejde, neboť patří k zobrazení doby. Prostudoval tedy Stalinovy sebrané spisy, aby pochopil způsob jeho myšlení a formulování názorů, pročítal stranické dokumenty, vzpomínky lidí, kteří ho osobně znali, snažil se proniknout do jeho charakteru, do jeho psychiky. Tak vznikla druhá linie románu, bez níž nepochopíme osudy protagonistů první linie a která autorovi umožnila podat „hluboký průřez společnosti od ÚV strany až po nejzazší periferii” (Vasil Bykav).

Jaká byla další historie románu?
V roce 1966 byla oznámena jeho publikace v časopise Novyj mir. A. Tvardovskij bojoval o jeho uveřejnění, ale marně. Později, v roce 1978 ho anoncoval časopis Okťabr, ale opět bez úspěchu. Autor však na něm stále pracoval a dokončil jej až v roce 1982. V době od dokončení díla do jeho vydání v roce 1987 je v rukopise přečetli mnozí spisovatelé a kulturní pracovníci, kteří autora podpořili i v jeho záměra pokračovat v práci na dalších dílech románu. Autor opravdu tento záměr veřejně vyhlásil: chce vyprávět o době od roku 1933 až do XX. sjezdu KSSS. Tento grandiózní projekt doprovází spisovatel patosem úplné dějinné pravdy, neboť „klamat lidi na jejich vlastních dějinách a vychovávat je na lži a polopravdě by znamenalo, že nikdy ničeho nedosáhneme. Společnost, která je vychována na polopravdě, nemá morálku”.

Dnes máme tedy před sebou první díly celého plánovaného cyklu, přičemž válečný epilog autor považuje za dočasný a nevylučuje jeho korekci v dalších dnech. A nejsou vyloučeny ani jiné korekce v souvislosti s postupným prohlubováním historiografického bádání.
Veniamin Kaverin označil román za „výzkumný”, román, který si proto nedělá nárok na definitivu. Avšak případné upřesnění se může týkat jen faktických detailů, ne celkové koncepce dějů a charakterů. V tom si autor hájí právo na své umělecké pojetí. Vyskytly se totiž hlasy, že autor nemá dokumenty a důkazy o tom, co v které chvíli Stalin řekl či myslel.

Představitelé těchto názorů zapomínají, že tatáž výtka se může adresovat kterémukoliv historickému románu, Puškinově Kapitánské dcerce, Tolstého Vojně a míru a Šolochovovu Tichému Donu, že spisovatel v káždém případě musí svůj umělecký obraz dotvářet a formovat podle svého celkového záměru, a tedy i vymýšlet detaily, přímou řeč, vnitřní monology atd. Nesmí ovšem vybočit z rámce základních dějinných faktů a dostupných dokumentů, i když jejich pojetí může být v jistém smyslu jednostranné. Vojna a mír L. N. Tolstého je toho příkladem: ve jménu obecné koncepce vlastenecké války a lidového pojetí událostí a osobností jsou v autorových postavách Napoleona nebo Kutuzova bez ohledu na objektivní historickou rozpornost akcentovány anebo naopak potlačeny ty rysy, které buď spisovatelovu koncepci podporují nebo jí odporují. A přece Tolstého epopej nikdo neobviňuje z nepravdy.

Rybakov podřídil své pojetí postavy Stalina záměru ukázat mechanismus vzniku a společenských i lidských důsledků samovlády. Napsal tuto postavu bez zdůrazňování viny, ale i bez ospravedlňování. Logika charakteru, sledovaného ve vývoji, dokonce od dětství, je důsledná.
Jeho lidské rysy, jako např. vztah k otcd, se tu prolínají s deformacemi, jež přirozeně ústí v touhu neustále dokazovat svou velikost a výjimečnost, dávající právo na postavení mimo běžnou morálku. Tím je pak formován jeho vztah k odpůrcům i spojencům, ale i k Leninovi, za jehož následníka se považuje, ale jehož neváhá korigovat i v podstatných otázkách. Vzpomeňme na Stalinovu úvahu o Nové ekonomické politice, NEPu: takticky měl Lenin pravdu, ale mýlil se, když NEP plánoval „vážně a nadlouho”. Zde Rybakov zaznamenal ve Stalinově úvaze jeden z klíčových bodů sovětské historie. Obdobně i v jeho přemítání o úloze aparátu, jež je pak ideovým a psychologickým základem krutých represí vůči stovkám spolubojovníků: aparát vytvořený v boji o moc nemůže být nástrojem vůdce, neboť je považován za spolutvůrce vítězství; aparát skutečného vůdce je ten, který vznikl z jeho vůle a po jeho příchodu k moci.

K takovým podstatným vnitřním monologům Stalina patří i úvaha o strachu a jeho využití pro cíle osobní moci: veliký vládce je ten, kdo prostřednictvím strachu umí lidu vsugerovat lásku k sobě, takovou lásku, při níž všechny krutosti jeho vlády lid a dějiny budou připisovat vykonavatelům, a ne jemu. Analogicky si můžeme připomenout Stalinovo úsilí o přizpůsobení dějin strany zdůrazněním jeho osobní dějinné úlohy, a naopak Kirovovy pochybnosti v této věci.

Rybakov tu vidí vývoj sovětského státu a také mnohé jeho představitele převážně očima J. V. Stalina.
Kirovovy úvahy jsou jistou protiváhou Stalinových názorů a činů. Možná právě v tom* to protikladu dvou vůdců uvidí budoucí historikové jisté zjednodušení, uměleckou licenci, ne nepodobnou protikladu Napoleona a Kutuzova u Tolstého. Obdobně tomu bude i s hodnocením historické role mnohých představitelů strany, kteří tu jsou viděni jen z úhlu Stalinovy osobnosti. Pro ocenění díla však je podstatná právě ona umělecká pravda, pravdivost mezilidských vztahů plynoucí z vnitřní logiky charakterů a situací, v nejobecnější rovině pak z logiky epochy. Tu spisovatel vyjádřil nejsilněji v postavách „střední“ vrstvy stranických, státních či hospodářských vedoucích činitelů, zvláště v labilitě postavení a stálém boji o udržení svých pozic u člena ÚV strany a ředitele Magnitostroje Rjazanova a u náměstka lidového komisaře Buďagina. Ti současně tvoří v kompozici románu jakýsi spojovací článek mezi linií Stalinovou a linií dětí Arbatu. A to nejenom tím, že tu existují příbuzenské svazky s těmito dětmi — Rjazanov je strýcem Saši Pankratova, Buďagin otcem Leny —, ale tím, že sehrávají roli seizmografu otřesů, jdoucích z kremelského epicentra až k osudům jednotlivců. Na Rjazanovových pochybnostech o Sašově vině či nevině autor umělecky přesvědčivě ukázal, jak nesnadné bylo i pro vysoké činitele proniknout do mechanismu Stalinovy moci, jak tun nepochopitelnější muselo být pro Sašu bezpráví na něm páchané, a jak mateřský cit Sofji Alexandrovny mnohem přesněji než racionální politické úvahy rozeznal zlo od dobra.

Arbatské děti spisovatel ukazuje od samého počátku jako nesourodou společnost, již spojuje jen mládí a místo, kde je prožívají. Sociálně se od sebe zřetelně odlišují a charaktery se vyvíjejí výrazně ze sociálního podhoubí.
V Sašovi Pankratovovi jsou soustředěny všechny nejlepší epochální rysy sovětské mládeže třicátých let — budovatelské nadšení, komunistické přesvědčení a optimistické představy o budoucnosti, čistota mravních zásad a víra ve strany a Stalina. Tato mládež vybudovala metro a jiné stavby socialismu, tato mládež se v prvních dnech války hlásila do armády, tato mládež neváhala nasadit vlastní život v boji s fašismem. A právě představitele této části mládeže, chápajíd své dějinné poslání čestně a opravdově, postihuje represe jako následek atmosféry vytvořené kultem osobnosti, v níž se daří přizpůsobivým kariéristům, demagogům a nepoctivcům. Autor tu osudem Saši Pankratova naplňuje odvěký zákon, podle něhož ti, co jdou vpředu, se stávají obětmi všepohlcujídho oportunního průměru, byť byli morálními vítězi.

Saša je ukázán ve vztazích v rodině i se svými arbatskými vrstevníky, v prvních milostných a současně mravních zkušenostech, ale především se před čtenářem jeho charakter rozkrývá v „případu“, který z původních malicherností neustále narůstá až do rozměrů domnělé politické opozice. S novými a novými vrstvami obvinění kontrastuje Sašova neměnná víra ve spravedlnost sovětského zřízení, jíž neotřese ani hromadění vnitřních otázek bez odpovědí, ani argumentace skutečných odpůrců sovětské vlády. Sašův osud je téměř modelovým příkladem odcizení člověka ve společnosti, jejíž původní revoluční patos směřoval k odstranění takového odcizení. Saša vyznává tento patos a všechny jeho reakce na nespravedlnost a nové situace, v nichž se ocitá, svědčí o autorově umění podat psychologickou genezi nejlepší části generace, a to jak v jejím pochopení a přijetí humanistického poslání socialismu, tak v jejím nechápání kořenů jeho deformací. Viktor Koněckij nazval Rybakovův román „optimistickou” knihou, protože celý text díla je proniknut autorovou vírou ve vítězství rozumu a dobra.

Tento pól dobra představuje však nejen Saša, ale i citové dobro jeho matky a ideály některých dalších dětí z Arbatu. Spíše jen exponován je tu charakter Maxima Kostina, který v dalších dílech sehraje významnou úlohu, naopak velmi dynamicky tu prochází nešťastnými peripetiemi lásky, zklamání a dozrávání Varja Iva-novová i Lena Buďaginová. V osudu Leny nás trochu zaráží nelogicky dlouhé období hlubokého vztahu k neupřímnému a nemorálnímu člověku a její neschopnosti odhalit jeho skutečnou mravní podobu. Umělecky pravdivější je obdobná historie Varji, již připoutá k falešnému hráči Kosťovi vlastní lehkomyslnost a touha po snadném životě, ale která si po zklamání začíná uvědomovat cenu opravdovosti a hlubších citových svazků.

Protilehlý pól mravního zla je tu představen především Jurou
Šarokem, který od svého nepřátelského vztahu k sovětské vládě oportunně přechází do jejích služeb a stává se vykonavatelem represí. Až trochu jednostranně jsou zobrazeni sourozenci Marasevičovi — Vadim co neprincipiální literární kritik a Vika co marnivá a nemravná dívka, donášející na vlastní rodinu. Rybakov evidentně leckde zhustil barvy ve snaze zobecnit a sociálně typizovat, dát postavám obecnější lidskou a společenskou platnost. Zdá se, jako by se mu podařilo jemněji odstínit sociálně, politicky i charakterově diferencovanou společnost vyhnanců, s níž se Saša setkává na Sibiři.

Děti Arbatu jsou nesporně umělecky nejzralejší dílo Anatolije Rybakova, jehož tvůrčí vývoj nebyl vůbec jednoduchý.
Začal psát velmi pozdě. Až ve svých 37 letech vydal první svou knihu pro děti — Tajemný tesák (1948), který mu získal čtenáře i u nás. Byl to jednoduchý dobrodružný příběh z občanské války a období NEPu. V roce 1950 vydal svůj první román Řidiči, který sice dostal státní cenu, ale který přes dobrou autorovu znalost prostředí (pracoval v autoparcích několika měst) trpí typickým schematismem tohoto období.

Další jeho romány pro dospělé byly průměrné úrovně a ani jsme si je nepřeložili. Jen ještě dětská próza Zamotaná historie se objevila v českém překladu. Překonat schematické vidění světa mu pomohla válečná tematika, v níž zaujal čtenáře svou novelou Neznámý voják, napsanou v duchu tehdejší analytické prózy.

Prvním velkým pokusem A. Rybakova o epopej je Těžký písek (1979), zobrazující osudy jedné rodiny i jejích sousedů v malém městě na rozhraní Ruska, Běloruska a Ukrajiny od začátku století až do doby fašistické okupace. Teprve v závěrečné části o židovském ghettu a fašistickém vraždění se definitivně vyjevuje podstata charakterů, zvláště pak v zoufalém a beznadějném odporu proti fašistické smrti. Zde dozrál Rybakovův talent. Je to v době, kdy už měl rozepsané Děti Arbatu.
V jednom interviewu spisovatel říká:
„Když jsem psal Tajemný tesák a Řidiče, nemohl jsem si troufnout na tak složitou epiku, jako je román o mém pokolení, nebyl jsem k tomu připraven a nezvládl bych to.“

Autor tedy vidí přesně etapy své tvůrčí evoluce, v níž umělecká zralost nastala až kolem padesátky, tedy ve věku, kdy někteří autoři mají za sebou už vrcholy své tvorby. Rybakov se ke stáru rozmáchl k obrovskému záměru. Zařadil se jím mezi umělce, kteří usilují o nalezení a zobrazení historické pravdy o sovětské společnosti v širokém záběru lidských osudů a dějinných událostí. Jeho dílo stojí v jedné řadě s Ajtmatovovou Stanicí Bouřnou, s Bekovou Novou kariérou i s Grossmanovou epopejí Život a osud. Je napsáno s vírou v kulturní a politickou zralost čtenáře, v němž snad zpočátku může vyvolat pocit historické skepse, ale po domyšlení naopak hluboký historický optimismus.

Květen 1988
Miroslav Zahrádka v doslovu vydání z roku 1989

Dětri Arbatu / Anatolij Rybakov / Z ruského originálu Děti Arbata, vydaného v časopise Družba narodov, 4—6/1987, přeložila Vlasta Tafelová./ Lidové nakladatelství 1989

ZAJÍMAVOST:
V knize je známá pasáž, která je mylně přisuzován skutečnému Stalinovi. Ve skutečnosti ho vymyslel Rybakov. Ten se k autorství přiznal nedlouho před smrtí.
Citace z knihy:
Berjozin, tehdy náčelník zvláštního oddělení, mu dokazoval, že obvinění jsou nepřesvědčivá a že poprava vyvolá mnoho komplikací a problémů.
Na to mu Stalin odpověděl poučně:
„Smrt řeší všechny problémy. Když neexistuje člověk, neexistují problémy.”

The post Děti Arbatu. Rybakův slavný román o hektických počátcích sovětského socialismu first appeared on Čítárny.

Bylo to 5. března 1953, kdy zemřel Josif Stalin – šéf obrovské supervelmoci vybavené jaderným štítem, která chrání naši zemi dodnes. V dnešní době se objevila spousta prací, ve kterých se podává objektivní hodnocení Stalinovy ​​éry, objektivní informace o tom, kdo byl Stalin.
Za druhé, postava Stalina je hodnocena ve srovnání s tím, co se stalo a děje v Rusku za posledních 30 let. Stalinova éra se zdá být ve srovnání s postsovětským Ruskem mnohem výhodnější. Protože Sovětský svaz byl supervelmoc, nikdo si o zemi nemohl utřít nohy.
A kromě toho byl Sovětský svaz společností deklarované sociálně-ekonomické rovnosti. A tyto dva body – socioekonomický a zahraničně politický, geopolitický – příznivě odlišují stalinský Sovětský svaz od postsovětského RF.

Ale je tu ještě jedna věc.
Lidé dobře vědí, že stále žijeme na stalinistických základech. Jaderné zbraně, které vznikly v druhé polovině 40. let, na počátku 50. let, jsou základem, který položil Stalin a Berija. A čím horší jsou mezinárodní vztahy, tím více lidí si uvědomuje, že se s námi nezachází stejně jako se Srby a Libyjci, jen proto, že máme toto dědictví.

To, že Stalin zasahoval do vrcholu, je zřejmé. Zřejmý je i fakt, že na vrcholu se od konce 40. let schyluje k ostrému konfliktu.
Tento konflikt se projevil a byl zcela zřejmý během 19. sjezdu KSSS(b), na kterém se KSSS(b) proměnila v KSSS. Odpadla zkratka „b“ – tedy „bolševici“. A stačí se podívat na Stalinovo chování na tomto sjezdu, abychom pochopili, že byl nespokojený. A není náhodou, že hned po sjezdu na plénu rozšířil složení předsednictva ÚV KSSS a rozšířil seznam kandidátů na členy předsednictva.
To znamená, že určitě zasahoval do vrcholu. A jak přesně se to stalo – zda ​​tato smrt byla násilná, otrávili ho nebo prostě neposkytli pomoc, nebo ho otrávili a pomoc neposkytli – to je velmi těžká otázka. Ale nepochybuji, že Stalinovi pomohli zemřít.

Zajímala se o to část stranického aparátu a zde se jeho zájmy shodovaly se zájmy našich geopolitických oponentů. Ostatně není náhoda, že od konce 40. let vytvořily anglo-americké speciální služby společnou speciální skupinu s názvem How To Make Stalin’s Passing – tedy „Jak přimět Stalina, aby odešel“.

Historie má konjunktivitu. Špatní historici tvrdí, že neexistuje. Historie má vždy několik možností vývoje.
A říci, že dějiny nemají žádnou subjunktivní náladu, znamená zcela popřít mnohorozměrnost dějin a zredukovat je na tak rigidní determinismus a vyloučit problém lidské vůle, subjektu a nakonec náhody.
Marx řekl, že bez náhod by historie měla mystický vzhled, proto mluvit o tom, že historie nemá konjunktivitu, je pokusem dát historii mystický vzhled. Historie má vždy několik možností. Stalin by samozřejmě problém vyřešil nástupcem. Zadruhé alespoň vymáčkl z prezidia to, čemu se dříve a potom za Brežněva říkalo „politbyro“. Řada lidí.

Šlo o to, že už Stalin sváděl nerovný boj.
Během Velké vlastenecké války, zatímco byla ušetřena čistek, se nomenklatura formovala ve skutečnosti jako kvazitřída. Stranické struktury navíc přerostly v ekonomické. Není náhodou, že v roce 1946 bylo přijato usnesení o nepřípustnosti stranické struktury přebírat ekonomické funkce. Stalin nebojoval jen se svým nejužším kruhem, ne s některými konkrétními lidmi, bojoval s celou vrstvou, která se postupně znovuzrodila. A v tomto ohledu je třeba říci, že obavy Stalina a obavy Trockého – dvou nepřátel – se ukázaly jako pravdivé.

Každý poslanec je povinen zodpovídat se voličům za svou práci a za práci Sovětu zástupců pracujících a může být kdykoli odvolán většinou hlasů voličů v souladu s postupem stanoveným zákonem.
Josif Vissarionovič Stalin | Článek 142 Stalinovy ​​ústavy SSSR z roku 1936

Trockij už koncem 30. let otevřeně psal o degeneraci sovětské byrokracie v kvazitřídu a mluvil o nebezpečí její degenerace v buržoazii.
Stalin tuto skupinu nazýval „zatracenou kastou“, ale věřil, že tento problém vyřeší čistky a vytažení dělnické třídy. Dobře si ale uvědomoval nebezpečí, že s blížícím se socialismem třídní boj zesílí. Někteří z nás si to vykládají jako boj proti „kulakům“ – nic takového, myslel tím nebezpečí degenerace byrokracie v buržoazii. Jak Gorbačov, tak Jelcin ukázali, že se bál oprávněně, to je zhoršení třídního boje v průběhu budování socialismu.

Potřebujeme Stalinův institut, který by studoval stalinistické dědictví. Jak teoretické, tak praktické.
Stalinův institut musí studovat několik věcí, musí studovat stalinskou éru a zadruhé stalinistický odkaz z hlediska jeho místa v marxistickém myšlení, ruském myšlení. Na základě tohoto centra by bylo možné pořádat konference věnované nejen Stalinovi, ale i Stalinově éře. Toto centrum by navíc mohlo působit jako bojovník proti očerňování sovětského období v našich dějinách. Stalin samozřejmě nebyl anděl, ale nebyl ani démon. Potřebujeme nemilosrdnou pravdu o nás samých, o Stalinovi a Stalinově éře.

Myslím si, že pokud je Rusku souzeno přežít a projít úzkým hrdlem krize příští dekády, pak pomníky Stalina budou stát nejen v Moskvě. Budou stát v mnoha městech – iniciativa přijde nejen shora, ale i zdola. Inu, pomník Stalina není jen piedestal vítěze ve druhé světové válce, důležitější je pro nás Velká vlastenecká válka, bude to pomník největší osobnosti ruských dějin.

Svět vstoupil do velmi, velmi akutní krize, toto je krize konce kapitalistické éry.
Bohužel v historii velmi často vítězí ta nejhorší varianta. Vždy je třeba se připravit na nejhorší, jak se Stalin připravil v roce 1931 – na rok 1941. Poté řekl, že pokud se za 10 let nevydáme cestou, kterou za 100 běžely západní země, budeme rozdrceni. Za 10 let skutečně začala Velká vlastenecká válka a ve 30. letech jsme opravdu velmi rychle utekli. V roce 1937 dosáhl Sovětský svaz vojensko-průmyslové autarkie od kapitalistického světa.

Nyní je situace podobná, jen je možná vyhrocenější, protože dnešní Rusko je slabší než Sovětský svaz 30. let. Navíc je slabší nejen po materiální a technické stránce, ale také po stránce ideologické a politické, ideologické.

ZDROJ  většiny informací >>

The post Stalin. Muž, který zásadním způsobem změnil chod dějin first appeared on Čítárny.