Sbírka krátkých i delších pohádkových příběhů, napínavých, veselých i poučných zaujímá přední místo v knihovničkách několika generací českých čtenářů, a nepotřebuje proto příliš představovat. Dvanáct mandelů pohádek českých, slovenských, anglických, německých, ale i tatarských, čínských, portugalských, japonských či senegalských, zavede děti do podivuhodného světa, kde na ně čekají chytrá zvířátka, stateční pasáčkové i zlatá jablka. Roste tam i krásný zlatý strom, který má  dvanáct větví, na každé větvi po jednom hnízdě a v každém hnízdě po mandeli vajec, po mandeli vajíček z jasného křišťálu: stačí jen rozbít skořápku a v každém najdeš pohádku.

Zhruba po padesáti letech od prvního vydání vychází opět v nové grafické úpravě. Knihy, kterou znají generace a nic neztratila na svém lesku.

Nové vydání první a druhé části skutečně monumentální sbírky pohádek z celého světa,
na níž se podíleli básník, překladatel a esejista Jan Vladislav, přední znalec pohádek Vladislav Stanovský a malíř, sochař, grafik, ilustrátor a scénický výtvarník  Stanislav Kolíbal. Texty, ilustrace i grafická úprava jsou po padesáti letech stejně nadčasové jako v době svého vzniku a bezpochyby se stanou knihou provázející na cestě ke kultivovanému čtenářství i děti dnešní uspěchané doby.

První strom pohádek z celého světa
Druhý strom pohádek z celého světa
Vladislav Jan, Stanovský Vladislav, ilustroval Stanislav Kolíbal
vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2008, 2009 / l. vydání v SNDK, 1958

Ukázka z Druhého stromu pohádek z celého světa

O kocourku Fouskovi a kočičce Tichošlapce

Žili byli kocourek a kočička. Jednoho dne povídá kocourek kočičce:
„Tichošlapko, pojď, půjdeme na půdu, jsou tam lískové oříšky, uvidíš, jak si pochutnáme.“
„Pojďme, Fousku,“ řekla kočička. „Já je ráda, tak ráda!“
A běžela s kocourkem na půdu.
„Ale pozor, Tichošlapko,“ povídá kocourek, když vylezli na půdu k oříškům. „Ne abys ty oříšky jedla se skořápkou, mohla by ses mi zadusit.“
„To víš, že ne, Fousku,“ ujišťovala ho kočička, ale za chvilku přesto spolkla oříšek i se skořápkou.
Bylo zle. Fousek vidí, že chudinka Tichošlapka za chviličku umře, jestli jí hned nevymaže krk sádlem, aby mohl oříšek dál.
Rozběhl se ke skříni, kde stál hrnec sádla. Jenže skříň byla zamčená.
„Skříni, skříničko, otevři se, ať si mohu vzít trochu sádla,“ prosil Fousek. „Musím vymazat Tichošlapce  krk, jinak se mi zadusí oříškem.“
„Běž k zámečníkovi a dej si udělat klíč,“ odsekla skříň.
Fousek běžel k zámečníkovi:
„Zámečníku, zámečníku, udělej mi klíč, ať mohu otevřít skříň a vzít si trochu sádla. Musím vymazat Tichošlapce krk, jinak se mi zadusí oříškem.“
„Až mi doneseš od kupce kus sýra,“ odbyl ho zámečník.
Fousek běžel ke kupci:
„Kupče, kupčíčku, dej mi kus sýra, ať ho mohu dát zámečníkovi. Udělá mi klíč, abych mohl otevřít skříň a vzít si trochu sádla. Musím vymazat Tichošlapce  krk, jinak se mi zadusí oříškem.“
„Řekni kravám, ať mi nadojí hodně mléka,“ vyhnal ho kupec.
Fousek běžel ke kravám:
„Krávy, kravičky, nadojte hodně mléka kupci, ať mi dá kus sýra. Dám ho zámečníkovi, aby mi udělal klíč, abych mohl otevřít skříň a vzít si trochu sádla. Musím vymazat Tichošlapce
krk, jinak se mi zadusí oříškem.“
„běž na louku, ať nám dá hodně trávy,“ poslaly ho krávy pryč.
Fousek běžel na louku:
„Louko, loučko, dej kravám hodně trávy, ať nadojí kupci hodně mléka, aby mi dal kus sýra. Dám ho zámečníkovi, aby mi udělal klíč, abych mohl otevřít skříň a vzít si trochu sádla. Musím vymazat Tichošlapce krk, jinak se mi zadusí oříškem.“                                         
„Popros nebe, ať nám sešle déšť,“ odpověděla louka.
Fousek běžel poprosit nebe:
„Nebe, nebíčko, sešli déšť na louku, ať dá hodně trávy kravám, aby daly hodně mléka kupci, aby mi dal kus sýra. Dám ho zámečníkovi, aby mi udělal klíč, abych mohl otevřít skříň a vzít si trochu sádla. Musím vymazat Tichošlapce krk, jinak se mi zadusí oříškem.“
Nebe se nad Fouskem slitovalo a seslalo na louku déšť, louka dala kravám hodně trávy, krávy nadojily kupci hodně mléka, kupec dal zámečníkovi kus sýra, zámečník udělal ke skříni klíč, skříň se otevřela a Fousek si z ní vzal trochu sádla a běžel vymazat Tichošlapce krk, aby se mu nezadusila oříškem. Ale Tichošlapka už ležela na půdě ocáskem dolů, nožkami vzhůru a byla mrtvá.
Dlouho Fousek oplakával milou Tichošlapku, a pak se rozhodl, že se pomstí. Od toho dne přestal chytat myši. A protože je Fousek přestal chytat, myši se rozmnožily a rozežraly všecky skříně. A protože byly všecky skříně rozežrané, nebylo třeba klíčů a zámků a zámečníci pomřeli hlady. A protože zámečníci pomřeli, přestali kupovat sýr a kupci přišli na mizinu. A protože kupci přišli na mizinu, prodali krávy na jatka. A protože byly  krávy prodány na jatka, louky zarostly bodlákem.
Tak pomstil věrný Fousek svou milou Tichošlapku.

Starší vydání knihy. SNDK, Praha 1965

Ukázka z Prvního stromu pohádek z celého světa

Jedenáctá pohádka o lenochovi a zázračné rybě

Byla jednou jedna matka a ta měla líného syna. Nic nechtěl dělat, v ničem matce nepomohl.
„Kdybys mi aspoň z lesa dříví na oslu přivezl!“ řekla jednou matka.
„Přiveď mi tedy osla, když chceš, abych ti přivezl dříví z lesa,“ řekl ten lenoch.
Matka mu přivedla osla, ale lenoch zase nebyl spokojen.
„Vysaď mě tedy na toho osla, když chceš, abych ti přivezl dříví z lesa!“
Matka vysadila lenocha na osla a on jel do lesa. Cesta vedla kolem moře. Najednou spadla lenochovi na zem sekera. Že byl ale lenoch líný slézt z osla a sekeru zdvihnout, zůstal sedět na oslu a přemýšlel, co má dělat. Kousek dál se mrskala na břehu ryba a nemohla se dostat do vody. Když uviděla lenocha na oslu, řekla mu:
„Buď tak hodný, mládenče, a hoď mě zpátky do moře!“
„Dobrá,“ řekl lenoch. „Ale podej mi tu sekeru!“
Ryba vzala sekeru do huby, postavila se na ocas a podala ji lenochovi.
„Dobrá,“ řekl lenoch, „teď tě hodím do moře. Ale jakpak se mi odměníš?“
„Prozradím ti tři kouzelná slova. Když ta slova řekneš, stane se, co budeš chtít. Ta slova jsou: Lengo a save a moře.“
Lenoch strčil do ryby, ryba spadla do moře a vesele odplavala. Pak jel do lesa. Když přijel do lesa, řekl si:
„Dobrá, teď tedy nasekám to dříví. Ale pročpak bych měl sekat dříví, když vím tři kouzelná slova. Ať tady mám na oslu tři otepi dříví! Lengo a save a moře.“
Jen to dořekl, už ležely na oslu tři otepi dříví. A protože se tím vším tuze unavil, přál si, aby stál před ním stůl s bohatým obědem. Jen řekl: „Lengo a save a moře.“
A už tu byl oběd. Lenoch se pořádně najedl a jel domů.
Cestou jel okolo carova paláce a z okna se zrovna dívala carova dcera. Byla krásná jako růžička a lenochovi se zalíbila. Řekl:
„Lengo a save a moře, ať narostou carově dceři parohy!“
Sotva to dořekl, už měla carova dcera ohromné parohy, že ani nemohla oknem prostrčit hlavu zpátky a museli celé okno vybourat. Lenoch se smál a jel domů.
Car se tuze zlobil, že jeho dceři narostly parohy. Hledal lékaře po celém světě, kteří by dovedli jeho dceru z těch parohů vyléčit, ale marně. Žádného nenašel. Také ženichové, kterými se dřív netrhly dveře, přestali do carského paláce docházet. Kdopak by si vzal parohatou ženu, třebas byla z carského rodu.
Na konec byl car docela rád, když jednoho dne přijel na oslu náš lenoch, a že si vezme parohatou dceru za ženu. Car jim vystrojil tichou svatbu, pak je posadil na loď a ať si plují někam do dalekých krajů.
Carova dcera plakala, ale lenoch se smál. Řekl jen:
„Lengo a save a moře!“
Najednou carské dceři zmizely parohy, na moři se objevil krásný ostrov a na tom ostrově vyrostl stříbrný palác se zlatými kopulemi. A když u toho ostrova přistáli, vítali je lokajové a služebníci, vojáci a muzikanti, a ti krásně vyhrávali a volali:
„Sláva! Sláva! Sláva!“
A kolem šla kráva.
A ta měla zvonec.
A pohádky je konec.

The post Strom pohádek z celého světa si získal srdce dětí i rodičů i po padesáti letech first appeared on Čítárny.