“Kdy už ten Toman konečně odejde?” zeptal se někdo v létě 1991 na jedné poradě časopisu ABC. Zmíněný šéfredaktor Toman, za jehož zády se tak jednalo, byl zrovna v Mariánských Lázních.  Půl roku uteklo jako voda a dotyčný se onoho odchodu dočkal. Vlastislav Toman (1929) v tu chvíli dovršil takřka šestatřicátý rok v našem vůbec největším časopise pro děti – a třiatřicet let z toho stál v jeho čele. Dělal šéfredaktora, ale taky psal a dodneška publikoval čtvrt sta titulů. Nevíce ovšem uvízl v povědomí dětí jako zručný scenárista komiksů.
Vraťme se však na začátek.

Dětství jako z Rychlých šípů.
Tomanův tatínek pocházel z jihočeské Čkyně. Sem syn později rád jezdil, hlavně o prázdninách, ale rájem dětství mu byla i plzeňská “Homolka” a tamní “prérie” na břehu řeky Radbuzy. Pořádali “válečné výpravy” s kluky až nad Starý Plzenec, na skálu Ostrou hůrku a na hrad Radyni. Doma četl. Foglara. Maye… A podle jistého Mayova sluhy (tedy vlastně Old Shatterhandova) získal mezi kamarády i přezdívku: Hadži.

Právě tuhle přezdívku dal po letech i Božovi Rakovi, hrdinovi svého rozsáhlého seriálu o klubu Strážců (1967-1984). A další pětice hochů tady vylíčených, tak to jsou i druzi Tomanova dětství. První z nich, Zrzek, tak to byl Vašek “Bum” Štekl, budoucí herec a komik. Robin s čapkou zbojníka Robina Hooda, je zase nadšený cyklista Vláďa Bednář. Hezoun Jenda Drábek, vedoucí Strážců a jistá to obdoba Mirka Dušína, je Miroslav Liška, někdejší ministrant z Jiráskova náměstí v Plzni. A Kája Drobný, ten s kšiltovkou? To byl ve skutečnosti skaut Zdeněk Vřešťál, po Únoru vězněný.

A tak tedy vznikly “plzeňské Rychlé šípy”, druhý nejdelší chlapecký seriál mající 176 dílů.
A čtvrť Petřina v něm je plzeňským Petrohradem a Slovanka, to jsou Slovany. Zvláště závěrečná Kronika Strážců (1981-84) obsahuje prvky, které byly úlitbou době, ale ohlédněme se i za Foglarem. Svého času taky “pustil” Rychlé šípy na stavbu mládeže (1948) a kdyby komunisté Vpřed nezastavili, nejspíše by v tomto duchu pokračoval, to si přiznejme.

Vpřed ale už pak vycházet nesměl. A až po deseti letech dostalo šanci právě ABC. A v něm posléze i Strážci. Jejich návaznost na Rychlé šípy Toman nikdy nepopíral a patronem Strážců je ostatně jakýsi “Mirek Dušek, člen kdysi slavného klubu”. Nepopíral návaznost, nicméně při psaní těžil ze vzpomínek na svou Plzeň i Čkyni.

Mládí v ABC
Četba Troskových knih Tomana kdysi přivedla až ke zkouškám na elektrotechnické škole na Borech (1943), ale pro špatnou němčinu u nich skoro proletěl. Nakonec ne. Ale o jedněch prázdninách ho totálně nasadili na letišti a až do února 1945 do Škodovky. V dubnu navíc zasáhla jeho dům bomba. Prchali z něj do čtvrti Homolka, k ženatému Vlastislavovu bratru Karlovi, pozdějšímu novináři. Uběhlo ale jen pár dní a pumami byly zasypáni i tam. Tak skončila vystrašená rodina až na samotě u Třemošné. Přišlo osvobození – a dostali nový byt po okupantech.

Po maturitě (1948) se Toman vrátil do Škodovky, ale souběžně psal do Mladé fronty, kde mu radil vedoucí filiální redakce Ludvík Mištera. Pak přišla vojna (1951). Zůstal v redakci Rudé zástavy (1953-56). A zde tenkrát tiskli nejen Švandrlíka, ale i Gabriela Lauba či Arnošta Lustiga. Toman odsud nakonec “utekl”, využil šanci, osobně vymyslil název “ABC mladých techniků a přírodovědců” a začal pracovat v novém časopise.

Oči Strany byly na tento “nový Vpřed” upřeně upřeny, a přece se dělo všelicos. Mohli opisoval i ze švýcarského časopisu Interavia a jindy Toman šokoval cenzory “nemístnými” detaily z vojenské přehlídky v Moskvě. Komiksy Pif a Pifík se pro ABC kupovaly od francouzského Vaillantu. Podstatnou pomocí byl pro redakci předválečný modelář z Mladého hlasatele Vladimír Procházka.
Ale jinak se mašírovalo s dobou a v Tomanově povaze se dále a jako vlásky v copu mísil ostych s neústupností. Ne, z ABC nikdy neodešel. “A vyhoďte Vlastíka dveřmi, vrátí se vám oknem,” řekl kdosi. “Vyhoďte ho oknem a vrátí se vám komínem.”


Zůstal. Od 1. října 1956 do 28. února 1992.

Cenzura a spolupráce s Foglarem.

„Cenzoři naštěstí nečetli ábíčko zevrubně,“ vzpomíná dnes Vlastislav Toman. „Šli po slovech: SSSR, budování. A hledali vnější známky angažovanosti. Tak co? Rozmístil jsem je. ABC ale bylo ke čtení.“ Vymyslil například hru Volá vesmír (1959) a obnovil Foglarovy čtenářské kluby jako „raketové posádky“. Už se ale nelovili bobříci, přišlo „podávání důkazů“.

I tak museli s kluby skončit (1975). Rušili prý jednotu Pionýra.

Zato podpultové ábíčko se stalo dětem hotovou magií. A ty přílohy!
Už roku 1961 k výtisku přidali aršík zažehlovacích obtisků z NDR a byla to senzace. A došlo i na spolupráci s Foglarem. Ten se díky Tomanovi ocitl i v tiráži (1964) jako člen aktivu pro práci se čtenáři, stal se dále „guvernérem posádek“ a jeho pověstná rubrika Z bobří hráze přešla do ábíčka maskována za Kompas. Toman také Foglarovi vydával povídky. I knihy, byť nikdy ne celé (Tábor smůly a Poklad Černého delfína). „Do druhé u nich by stačilo sem tam vepsat slovo pionýři a…“ radil, ale Foglar to odmítl.

Psát pionýrský seriál Kulišáci (ABC 1963-1966) však Foglarovi nevadilo. Právě zde je Toman i spoluautorem některých dílů. Hlavně těch s děvčaty. Jenže „hloupých holek“ se Foglar asi v půli komiksu obratně zbavil a posléze celé dílo upravil na nové díly Rychlých šípů, a když ABC po převratu udělovalo Řád dětského úsměvu, byl i dekorován.

Kreslené seriály pro děti a další fenomény
Tomanův časopis ovšem během mnoha desetiletí podchytil nebo podnítil mnoho dalších fenoménů. Vylepšili americké “bedničky od mýdla”, až nastala “zlatá éra minikár”. Po roce 1972 nastal definitivně i zlatý čas vystřihovacích modelů, světově raritní. A novým Batličkou se v ábíčku stal spisovatel Jaroslav Fencl, dodavatel krátkých povídek.

Sám Toman mj. zbeletrizoval Strážce do knih Trampoty s kapitánem (1971) a Trampoty na pokračování (1987) a doplnil je posléze i sci-fi komiksem Strážci IKS (2000-2003) o putování časem i po zemích Evropské unie. Fantastika byla jeho parketou odedávna, už i v případě jeho vůbec prvního komiksu Za tajemstvím hlubin (1957). Zde ovšem zatím šlo spíš o ilustrované povídání (seriály byly tehdy v nemilosti), ale hodně zachránil výtvarník Liďák alias Haďák.

Toman se učil. S pozdějším emigrantem Janem Kristoforim tak stvořil Zajatce Torů (1965-66) a unikátem zůstává jeho zcela původní pokračování Doylova Ztraceného světa (Druhá výprava, 1979-80).

Děti fascinoval i zpracováním za komunismu nikdy nevydaných románů E. R. Burrougse o “hrdinovi dvou světů” Johnu Carterovi (1968-71) a nadchl vůbec nejdelším českým sci-fi komiksem o Kruanovi (od 1973), jehož filmovou verzi chystá od roku 2006.
Jak dílo vzniklo? Burrougsovi dědici nedovolili ábíčku tvořit a publikovat seriál podle Tarzana, tak Toman místo toho hmátl po vlastní prvotině Příchod bohů (1966). Tato kniha dikcí nepatrně upomíná i na Bradburyho Marťanskou kroniku, je však zcela technicistní a hlavně je pro děti. Dvě její povídky Toman rozvedl do celých dvou ročníků ABC a navázal i sérií třetí komiksů. Tak se stal “Kruan ze Žluté planety” až jakousi obdobou francouzského pračlověka Rahana – a ovšem i českou variantou kapitána Cartera, onoho “bojovníka z Marsu”. Uspěl a vracel se. Tak máme i série Kruanova cesta (1988-89), Kruan a bohyně (1995-97) či Kruan a Pozemšťané (1998-99).

Padesáté výročí založení ábíčka a film pro kina o Kruanovi.
Vlastislav Toman v ABC zřejmě vytěžil maximum z konstelace “nastavené” tehdejším režimem. Nechával vlka nažrat, zatímco ábíčko vzkvétalo. I za hranicemi byly podobné časopisy, ale buď jen stopového nákladu, anebo sice vysokého, ale neseriózní. A že zuby nehty se držící šéfredaktor přes třicet let lavíroval? Někdo to asi pro děti udělat musel.

Toman dnes míní, že se nikdy úplně neohnul, ale je faktem, že v jistém předklonu se zrodila už celá původní redakce. Tematika je však zachraňovala. Mladým technikům patřili opravdu, přírodovědcům jakbysmet, a to nešlo “ožulit”. Ano, sdíleli státní linii vědeckotechnického rozvoje a zvláště po roce 1970 se stala tato čtyři slova magickým zaklínadlem. I to je zachránilo.

Do důchodu pak Vlastislav Toman odešel po úvodem citovaném dotazu.
“Kdy už konečně…?” Deset let už tou dobou odkládal operaci oboustranného šedého zákalu. Ta se roku 1992 naštěstí povedla a “šeď, která mi zrak postupně zakalila, jako by přede mnou do té doby skrývala spoustu drobností, ale zejména jasný pohled do dálky.”
To aspoň Toman s úlevou píše v knize Můj život s ABC (2005). A právě renomované oči se mu staly i výzvou k další práci a opět nejenom pro ABC.

A začátkem roku 2007 se pak dočkal i setkání své redakce po padesáti letech.
Došlo k němu na Kavčích horách a sešlo se na čtyřicet lidí. Dalších asi patnáct sice slíbilo, že přijdou a že je to moc těší, když setkání bude, ale pak se nedostavili. Milé bylo, že pozvání přijal a přišel i vůbec první šéfredaktor ABC Jan Čeřovský. Slavil i Jindřich Kovařík, výtvarník a ilustrátor už od prvního čísla – a také autor původního loga. Dostavilo se i několik bývalých sekretářek, tou druhou v pořadí počínaje. Česká rada Pionýra dodala čtyři dorty, dva z nichž náležely těm, kdo přišli s původním číslem jedna. Sdružení přátel Jaroslava Foglara věnovalo Poděkování za propagaci Jaroslava Foglara a jeho zkušeností.

Zato současné ABC, byť pozváno, se nedostavilo. Lidé se na to dost ptali a nelíbilo se jim, že v novém ábíčku setkání ignorovali. Došlo ale i na to, že se pár lidí jaksi drželo stranou, aby si nepokazili spolupráci s tímto časopisem. Staří totiž poslali do nové redakce dopis na téma setkání a s přáním úspěchů do dalších let.

V novém ABC se zatím o akci mluvilo všelijak, až k ní bylo zaujato zcela negativní stanovisko. Na Kavčích horách prý zneužili ABC. A rozebírala se i otázka případné žaloby. Za “reklamu zdarma” zkrátka setkání “starých” nikdo v novém ABC nepovažoval. Na Kavčí hory zato přišel režisér Krejčí, který s Tomanem chystá kruanovský film.

A autor sám? Po úspěšném napsání synopse a dvou verzí scénosledu řešil v lednu 2007, jak udělat akčnější začátek, ale nevynechat přitom některé podstatné události. “Nic neobvyklého, Ivoši,” dodává k tomu pan Toman optimisticky.

The post Historie ABC a Vlastislav Toman. 36 let v legendárním časopise ABC first appeared on Čítárny.