Konec stříbrného věku je reakcí spisovatele Cucui na šířící se zrůdný mediální narativ aktivistických skupin o zbytečnosti seniorů ve společnosti, o zákazu jejich volebních práv etc.
Linie jeho příběhu vychází ze starých japonských rituálů, která nutila občany starší 70let, aby dobrovolně zvolili smrt. Tak tomu bylo v dávné japonské historii, kdy staří lidé odcházeli do hor dobrovolně zemřít, aby jejich potomci mohli přežít zimu s nedostatkem potravin.

Jenže i v dnešním reálném světě se objevují podobné nápady jako v tomto románu.
V říjnu 2019 prohlásila bývalá šéfka MMF Lagardeová: “Staří lidé žijí příliš dlouho a je to riziko pro globální ekonomiku, něco se s tím musí udělat.”

Ale zpátky k románu. Autor popisuje společnost budoucnosti, která má problém uživit starší občany.
Proto vláda a ministerské oddělení nazvané Výbor pro regulaci obyvatelstva (VRO) vypracuje speciální program. V určitém okresu či městské čtvrti se musí všichni senioři starší sedmdesáti let do třiceti dnů od vyhlášení Stříbrné bitvy vyvraždit navzájem. Poslední přeživší, jako hlavní cenu. pak dostane život a právo dále žít se svojí rodinou a přáteli. Navíc se společnost pojistila tím, že pokud by se náhodou staří lidé rozhodli nevraždit, dozorčí důstojníci mají moc je všechny bez výjimky popravit.

Román Konec stříbrného věku je kritikou společnosti, která degeneruje v hloupé touze po moci a zdrojích a v neúctě ke generacím, kteří svět budovali před nimi.
Jak píše v knize Vzpoura deprivantů František Koukolík a Jana Drtilová:

 “Nejnebezpečnější druh skupinové hlouposti je Groupthink odpovídající chování malé, vysoce soudržné skupiny vybavené rozhodovací mocí, nepřístupné odlišným názorům a činné pouze v rámci vymezeném jejím vůdcem… Společným znakem všech takových deprivantů bývá, že každému slibují to, co chce slyšet, po čem touží, případně o co přišel. Důsledkem je ničení vyšších hodnot buď ve jménu deprivantského dobývání moci, nebo ve jménu stejně deprivantského udržení moci; soubor cest zpátky anebo »stranou«, do slepých ulic.”

Ve své vizi Cucui toto chování rozvádí a popisuje, co se děje ve společnosti, kde končí demokratické principy rozhodování a nastoluje se pseudodemokratická totalita.
Ta je ve svém důsledku horší jak socialistická neboť nepřítelem už není vládní strana, na kterou lze ukázat, ale jakákoliv zkorumpovaná skupina bez ohledu na vyznání nebo politickou příslušnost. Proto je zřejmé, že v takovém prostředí není problém dosáhnout sociálního řešení, jaké nám například nabízí Cucui.
Řešení, které je rovno holocaustu, řešení, které odpovídá stádiu uvažování totálně ovládané společnosti.

Román Konec stříbrného věku zřejmě vychází i z historických faktů starého Japonska o tzv. ubasute
neboli odkládání starých lidí do hor či lesů, aby zemřeli hladem a podchlazením a neujídali tak rýži svým potomkům a nebyli jim na obtíž. Naskýtá se proto otázka, zda by společnost byla schopna aplikovat znovu tento krutý zvyk, pokud by ve své hlouposti nezvládla zakladní principy soužití a vzájemné úcty k životu.

O potřebě likvidování tzv. nepotřebných lidí je totiž občas slyšet i v českých médiích. Proto osobně považuji tento román ne za fikci, ale za reálné varování a zamyšlení nad tím, kam skutečně naše společnost směřuje a co nás může velmi brzy potkat, pokud se proti tomu nepostavíme.

Konec stříbrného věku | Jasutaka Cucui | přel. Anna Křivánková / Odeon, 2011

Jasutaka Cucui (1934)
Japonský spisovatel a dramatik napsal 35 románů a 55 povídkových souborů. První knihu napsal roku 1965, proslul sci-fi románem Dívka, která cestovala časem (1967). Získal několik cem. Roku 1987 Tanizakiho cenu za dílo Rozcestí na zarostlém svahu snů a 1989 Kawabatovu cenu. Na protest proti ohrožování svobody slova odmítl v letech 1993–1996 v Japonsku publikovat. Roku 1997 obdržel od francouzské vlády řád Rytíře krásných umění a literatury. Česky zatím vyšel román Peklo (Odeon 2009). Konec stříbrného věku (2006) je jedním z jeho nejnovějších děl.

K podobným tematickým titulům se řadí knihy:
Čáry / Rjú Murakami
Tahle země není pro starý / Cormac McCarthy

MYSLÍTE SI, ŽE KNIHA JE NEUVĚŘITELNÉ SCIFI? VELKÝ OMYL!

Japonský vědec v lednu 2024 navrhuje hromadnou sebevraždu starších lidí v Japonsku
Podle Yusuke Narita, 37letého profesora ekonomie na Yale University, je na světě příliš mnoho zbytečných lidí, jejichž řešením takzvaného problému je nucená „hromadná sebevražda“ starších lidí.
Když mluvil o nucené eutanazii starších lidí, řekl, že „bude diskutována možnost, aby byla v budoucnu povinná“.

V Kanadě je už celé roky uzákoněná eutanazie i pro děti. V Česku s tímto zrůdným nápadem přišli politici STAN v roce 2025.
Je to v podstatě vládní program sebevražd Justina Trudeaua, kteří je dnes považován za „genocidu“ na občanech Kanady. Jak se veřejně vyslovil Tucker na turné v Kanadě v lednu 2024.
V Kanadě zemře každý den 36 lidí v důsledku asistované sebevraždy. Od roku 2019 činí průměrný roční nárůst 31,1″
Od poloviny března 2024 má být povolena sebevražda dětí bez souhlasu rodičů!!!
Čtvrtá výroční zpráva o lékařské pomoci umírajícím (MAiD) za rok 2022, která byla zveřejněna na konci roku 2023, zjistila, že od roku 2016 si eutanazie vyžádala životy téměř 45 000 Kanaďanů.

Výňatek z knihy Johna Colemana The Hierarchy of Conspirators: A History of the Committee of 300 / Amazon>>
“Eutanazie pro nevyléčitelně nemocné pacienty a seniory je povinná. Žádné město by nemělo překročit předem stanovený počet…
Do roku 2050 musí být odstraněny nejméně 4 miliardy „zbytečných jedlíků“ prostřednictvím omezeného válčení, organizovaných epidemií smrtelně rychlých nemocí a hladovění. Energie, jídlo a voda musely být udržovány na úrovni životního minima pro neelitu, nejprve bělochy v západní Evropě a Severní Americe a poté rozšířené na další rasy.
Nedostatek potravin, vody a léků byl někdy uměle vytvořen, aby připomněl masám, že jejich přežití závisí na dobré vůli Výboru 300.

Ukázky z knihy Konec stříbrného věku | Jasutaka Cucui

 „Vítám vás na dnešní mši, jíž jste se dnes rozhodli zúčastnit v tak nezvykle hojném počtu. Dokonce i program dnešní mše je do posledního výtisku vyprodán, to mě nesmírně těší. Nicméně, nabízí se otázka, zda-li za tím náhlým zájmem o kázání nestojí začátek té zavrženíhodné Stříbrné bitvy. Zdá se mi totiž, že kromě věrných věřících, kteří sem do kostela váží cestu každou neděli, je zde dnes i mnoho seniorů starších sedmdesáti let, kteří sem přišli hledat boží spásu.
Ó, proč jen nás, obyčejné starce, kteří nikomu ani vlásek nezkřivili, vystavil Bůh takové zkoušce, myslí si. Bůh přece nemůže dopustit takové bezuzdné vraždění, jakým tento systém vzájemného zabíjení důchodců bezpochyby je! Mohou to nazývat státní politikou, avšak ptám se vás všech, kteří jste dnes přišli – copak vám tato ohavnost, toto zvěrstvo neleží na srdci? Lidé jsou omylní. I duchovní vůdci jsou omylní. Poslyšte, co se jednou stalo.

V době, kdy bylo Německo ještě rozděleno na Západní a Východní, měla pohraniční stráž na východní straně nakázáno zastřelit kohokoliv, kdo by se pokusil uprchnout na Západ. Když se však obě Německa sjednotila, byli ti vojáci a policisté, kteří se na základě rozkazu a zákona tohoto zabíjení zúčastnili, za své činy souzeni. Střílet po lidech, jejichž jediným proviněním bylo přání dostat se na svobodu, totiž z lidského hlediska nelze.
A stejně tak nelze, aby se staří lidé navzájem zabíjeli, i kdyby to snad mělo být na rozkaz vlády. Co nás učí křesťanství? Abychom znali svého Boha, milovali Jej i ostatní lidi, abychom sloužili Jemu i bližnímu svému a dosáhli tak věčného života a blaženosti. Je proto zcela v rozporu s Božím učením, aby se babičky a dědečkové navzájem zabíjeli. Stejně tak je v rozporu s Boží vůli, aby kdokoliv vztáhl ruku na Božího služebníka, tedy na mě. Na to kladu zvláštní důraz. Náš Pán navíc neschvaluje sebevraždu. Tím byste porušili přikázání nezabiješ. Někteří v tom samozřejmě vidí způsob, jak tuto bitvu vyhrát, aniž by zabili někoho jiného.
Avšak proč jen to došlo tak daleko, že lidé cítí potřebu nad někým zvítězit? Dáme-li dohromady touhu po vítězství a impuls spáchat sebevraždu, vyjde nám terorista-sebevrah. Jako islámský džihád.
Avšak nic jako svatá válka není. Kdybyste snad spáchali takovou věc, přišli byste leda do islámského ráje. A tam byste snad chtěli? Do křesťanského ráje byste rozhodně nemohli. Ehm. A také prosím nepodléhejte bludu, že se do ráje dostanete, když zemřete spolu se mnou. Ne aby vás napadlo spáchat sebevražedný útok tady na náš kostel, takovýchto myšlenek se rozhodně vystříhejte!
Ehm… co jsem to, ano. Co si však, ptám se vás, máme počít? Máme se jen modlit? Máme jen čekat, až nás někdo zabije? Ó, ne ne. Něco takového by náš Pán nedovolil. V žádném případě. Co… co si tedy počít? Mám kázat, abychom jeden druhého nezabíjeli? Avšak pokud nikdo nikoho nezabije, budeme všichni popraveni! Všechny nás zavraždí! Tak… tak snad, místo abychom zemřeli všichni, nebylo by lepší, aby alespoň jeden z nás… abychom alespoň jednoho z nás nechali, aby přežil? Ó – ano! To je ono! To je ono. Jeden musí být vyvolený! Koho tedy nechat naživu?
Ach, vždyť i tohle je vlastně úplně jasné! Já jako služebník Boží jsem zde jediný vyvolený, nebo snad ne? No jistě! Jen jeden jediný může přežít, jen já jsem ten vyvolený! Pán nepřipouští žádné námitky, ne, to on nedovolí! Nedovolí, abych byl zabit! Ó ne, ne – mě nezabíjejte, nezabíjejte mě, mě nééé!“
xxx

Manželé si levou rukou navzájem podepřeli ramena, odpočítali tři a jeden druhého bodli do míst, kde tušili srdce. Odpočet jim však bohužel nevyšel. Šiničiró řekl tři, nadechl se a až potom bodl, zatímco Majumi bodla současně se slovem tři. Ačkoliv tedy Šiničiró bodl rychle, bolest jej překvapila a nůž se mu svezl, takže bodl Majumi do pravé části hrudníku. Navíc ani jeden z nich neměl mnoho sil, takže si nedokázali zasadit skutečně smrtící ránu. Způsobili si jen strašlivou bolest.
„Auuuu!“
„To bolí, to tak bolí bolí bolí!“
Oba se zhroutili na zem.
„Miláčku, to bolí… strašně to bolí! Bodni mě ještě, rychle!“
xxx

Hnutí proti lovu velryb nakonec uspělo ve svém snažení, takže byl lov konečně zakázán a velrybář Šuntaró Tade se ocitl bez práce. Kromě lovu velryb toho totiž mnoho neuměl. No jo, jenže – pomyslel si Šuntaró, jako velrybář jsem byl někdo. Když jsem střelil, bylo po velrybě, žádná řezničina. Říct mi nelov je to samý jako říct mi chcípni.
Jo jo. Já už na tomhle světě nemám co pohledávat. Měl jsem sice štěstí, jako elitní lovec jsem si dokázal uspořit, takže jsme si se ženou mohli pronajmout byt ve městě, a dokud jsem sem tam pracoval jako ostraha v samoobsluze, jakž takž jsme vyšli. Jenže v dnešní době nám daní i důchod, nedávají nám žádné slevy, nejsme vyjmutí z daňové povinnosti, a dokonce to došlo tak daleko, že si platíme i místní daň! A jestli máme takhle třít bídu s nouzí, to ať radši umřu. Ale ještě předtím si naposledy vystřelím z harpuny a někoho zabiju. Ale stejně. Když už se velryby zabíjet nesmí, měl jsem se do těch lidí pustit daleko dřív.
xxx

„Dnes ve dvě hodiny odpoledne vnikla do budovy ministerstva práce a zdravotnictví asi třicetičlenná skupina, skládající se ze samých seniorů, ozbrojených samopaly a jinými střelnými zbraněmi. Mezi vetřelci a příslušníky VRO i policejních jednotek, které byly na možnost útoku předem upozorněny, došlo k přestřelce, při které byli čtyři vládní zaměstnanci zabyti a dvacet jich utrpělo zranění. Útočníků bylo zabito devětadvacet a dva utrpěli těžká zranění. Podle VRO tato seniorská skupina sestávala ze samých přeživších Stříbrné bitvy.
O jejich motivaci zatím oficiálně není nic známo, avšak podle všeho šlo o protestní akci proti vládou prosazovanému systému seniorských bitev. Již nyní lze z úst odpůrců tohoto systému očekávat zvýšenou vlnu kritiky vůči vládě, která bude muset reagovat a zároveň přehodnotit svůj postoj…“

The post Konec stříbrného věku v Japonsku. Jak zlikvidovat zbytečné seniory first appeared on Čítárny.

V nedávné době mi neušel incident Bohuslava Sobotky kontra starší uchazeči o prezidentský úřad. Určitě víte, co mám na mysli. Pan Sobotka si trochu nešťastně zažertoval na konto jejich pokročilého věku, nejspíš si neuvědomil, že velikou část voličů jeho strany tvoří právě senioři.
Od politika to nebylo počínání příliš obratné, ale o to mi vlastně nejde. Celá ta aféra mi připomněla jakousi rivalitu, která vládne mezi stářím a mládím. Sám se s ní občas setkávám, aniž by to nechalo nějakou stopu v mé duši, ale hlavou mi táhnou myšlenky, to jo. Jak ono to vlastně je?

Čas letí jako spřežení
Nad kterým práská bič
Člověk se párkrát ožení
A hned je mládí pryč
Píseň krále Jindřicha VIII. ze hry Šest žen

“Stáří je nepěkná vlastnost. Kolik významných lidí jsem před ním uchránil a nakonec jsem sám do toho vletěl”, říká král Jindřich VIII. ve hře Šest žen na adresu těch, které nechal popravit. Když jsem psal tuhle větu, bylo mi sedmadvacet.
Už tenkrát jsem tušil, že stáří není to, nač bych se měl těšit. Římané výstižně nazvali nachýlené stáří slovy curva senecta. Ve svých mladých létech jsem sice věděl, že, budu-li mít štěstí, tak se svého vlastního stáří dožiju, ale představa jaké to bude, se mi tehdy nedostavila. Dneska už to vím. A taky vím, že ve svém okolí potkávám dvojí druh mladých lidí: jedni mě zahrnují úctou, kterou abych pochopil, musím si nejdřív uvědomit, kolik že mi to vlastně je, druzí na mě hledí jako na něco, co už nemá na tomto světě co pohledávat.

Jako příklad mi vždycky napadne onen případ Kofola.
Když jsme otevřeli Semafor v Dejvicích, řekl jsem si, že by se tam v bufetu měla prodávat Kofola. Byl to nápoj mého mládí a tak se mi zdálo, že v divadle, které se honosí svým tradicionalismem, by se to hodilo. V Semaforu se tedy začala prodávat Kofola. Jednoho dne se mi udělal nápad: na závěr sezóny uskutečnit jakousi přehlídku her, které onoho roku vznikly – byly čtyři – a po čtyři dny tohoto malého festivalu zahrnovat diváky drobnými pozornostmi. Nakreslil jsem drobné grafiky, které jsme dali divákům na památku, po představení jsme nabídli zájemcům debatu s účinkujícím, a pak nás taky napadlo požádat firmu Kofola o sponzorský dar – o přestávce nabídnout divákům jménem této firmy sklenici Kofoly zdarma.

Na náš zdvořilý dopis se dostavil do divadla mladý muž, který vlastně ani nevypadal jako pako. Pohovořili jsme, prošel si divadlo, a pak nám napsal stručný e-mail, že radši dá ty Kofoly mateřské školce než nám. A vzkázal nám, ať si požádáme o sponzorování výrobce umělých kloubů. Uvědomil jsem si, že je to vlastně nepřítel. Od těch dob se prodává v Semaforu Coca-cola, firma, která nám dodala chladicí zařízení a navíc i finanční podporu. Znovu za ni děkuju.

A Kofole děkuju za to, že mě přiměla se zamyslet nad absurdní situací: na jedné straně se mně dostává ze všech stran poct, jakými zahrnuje slušná společnost různé tvůrce v pokročilejším věku, a tak mám na kontě státní vyznamenání od prezidenta republiky, čestná občanství od starostů, čestné doktoráty od univerzit, síně slávy, Thalii a řadu jiných poct, a na druhé straně setkání s mladým ambiciózním mužem, který toho nejspíš zas až tak moc nedokázal, a ten mi naznačí, že pro něho jsem nula. A ty umělé klouby mě ujistily, že jde o generační rozpor. Prostě mu vadí, že nejsem mlád. A pokročilý věk je mu odpornej. Protože mu však nechci odplácet zlé zlem, přeju tomuto mladému muži, aby se toho hrozného stáří nedožil.

Začal jsem srovnávat své mládí s mládím dnešním a samozřejmě tak, aby to mé z toho vyšlo líp.
A musím říct, že nelituju toho, že jsem upínal své zraky k předešlým generacím. Mou inspirací byla dvacátá léta, která jsem v létech padesátých objevoval a hltal. Vzhlížel jsem k Nezvalovi, k Seifertovi, k V+W a kdyby mě některý z nich požádal o basu Kofoly, ochotně byl mu ji přinesl na rameni (auto jsem ještě tehdy neměl) a cestou bych se zajíkal štěstím, že je mi něco takového dovoleno. A tenhle obdiv k předcházející generaci jsem pak vlastně zúročil ve své práci.

Onehdy se ozval mladý sebevědomý muž, který mě vyzval, abych mu přenechal Semafor, včetně loga, za symbolickou jednu korunu a ustanovil ho ředitelem. On že pak dá Semaforu zcela nový ráz, a hned mi poslal na ukázku divadelní hru své přítelkyně. A všechno to myslel vážně. Zřejmě usoudil, že starý = blbý. Chudák.
Netušil, že to může být i naopak.

The post Jiří Suchý o stáří versus mládí aneb o tom, že i mladý může být blbý first appeared on Čítárny.