Za poslední desetiletí zde nebyla doba, kdy by rusofobie nabrala tak na obrátkách jako v současnosti. Nad jejími příčinami se zamýšlí známý autor N. V. Starikov.
Nikolaj Starikov o knize píše:
„Moje nová kniha není o nenávisti. Je o lásce a rozdílu mezi Ruskem a Západem.“

Proč Západní elity nemají rády Rusko? Proč se ho bojí a zároveň ho nenávidí?
V knize Nenávist Nikolaj Starikov podrobil analýze otázky světové politiky z nového úhlu pohledu. Popisuje známá fakta, která by mnozí nejraději zamlčeli.

Každá z devíti hlav knihy obsahuje odpovědi na klíčové otázky světové politiky.

Jak a proč Napoleon podpálil Kreml?
Proč Poláci ničili ruské chrámy a proč dnes ničí sovětské památníky?
Co skrývá královna Velké Británie?
Proč děti dvou lídrů KLDR upřednostnily studium v ​​Rusku?
Jak se chovali Němci vůči Rusům během první světové války?
O kom ve skutečnosti psal George Orwell ve svém anti-utopickém románu „1984“?

Dočtete se také to, o čem jste nikdy neslyšeli. Možná jste ani nepřipustili možnost, že by se něco podobného vůbec mohlo udát.

Nikolaj Starikov / NENÁVISŤ. Kronika rusofóbie / Torden >> https://torden.sk
ukázka z knihy pdf >>

Nikolaj Starikov (23. srpen 1970, Leningrad, Rusko)
Ruský politický a společenský aktivista, novinář, spisovatel (autor několika knih o nové a nedávné minulosti, kterými vzbudil rozruch iv rámci vědecké obce). Jeho knihy jsou mixem geopolitiky, ekonomie, historie Ruska a různých zemí. Sám autor svá díla žánrově označuje jako „historicko-politické detektivky. Starikov často ve svých dílech oponuje Viktoru Suvorovovi a své příběhy staví na vzpomínkách účastníků a očitých svědků popisovaných případů. Jeho knihy se zaměřují zejména na současný stav věcí v politice a ekonomice.

Rusofóbia ako nástroj geopolitiky

V poslednej dobe sme čoraz častejšie svedkami až hanebných výrokov na adresu Rusov. Navyše sa tieto výroky začínajú nebezpečne množiť vo verejnom priestore. Keby sa však takéto urážky týkali Ukrajincov, či nebodaj komunity LGBT, určite by sa dostali do hľadáčika inkvizítorských udavačov, prípadne orgánom činných v trestnom konaní.

Na Slovensku je hanobenie národa, rasy alebo etnickej skupiny, ale rovnako aj skupín kvôli ich politickému presvedčeniu či vierovyznaniu, trestným činom.
Lenže tí, ktorí teraz beztrestne hanobia Rusov, akoby boli pod ochranou nejakej neviditeľnej politickej moci. Neustála paľba nenávisti a šírenie demoagógie, pochádza najmä z úst popredných predstaviteľov nášho štátu. Je to až neuveriteľné, akej prízemnosti sú v mene rusofóbnej propagandy schopní.

Celá táto rusofóbna politická kultúra sa ale formovala celé desaťročia, už od novembra 1989. Postupne sa vulgarizmy na adresu ruského národa stali súčasťou slovníka tých najreakčnejších šovinistických a fašizoidných síl v centristickom politickom spektre, zvanom tiež ,,liberálna kaviareň”. Ide o jednoznačnú nenávistnú formu rusofóbie, ktorá je sama o sebe iba umelo vytváraným strachom z Ruska.

Nebolo tomu tak dávno, kedy sa globálne politické špičky vysmievali z Ruska a robili si na jeho adresu posmešky. Ešte v roku 2003 prijal začínajúci ruský prezident Vladimír Vladimírovič Putin pozvanie George W Bush na stretnutie v Camp Davide v USA.

Vtedy bolo Rusko na strane Francúzska a Nemecka v spoločnom nesúhlase na použitie vojenskej sily v Iraku. Dva roky na to bol Putin s Bushom ml. na stretnutí v Bratislave doslova politicky opustený. Bush sa tváril nie len ako majiteľ Slovenska, ale rovno celej planéty a priľahlých galaxií. Naše politické špičky nechali Putina v spoločnosti zabudnutých politikov adiplomatov a radšej mrzli na Hviezdoslavovom námestí, uctievajúc Busha ako svojho vodcu.

Dnes celý Západ hystericky podlieha strachu z Ruska, ktoré už nie je politicky opustené a je opäť z pohľadu geopolitiky veľmocou. Šírenie tohto rusofóbneho strachu má niekoľko foriem a v každej krajine sa prejavuje odlišne. Výsledkom je však spoločné vnímanie Ruska ako hlavného nepriateľa a bezpečnostnej hrozby, zatiaľ čo USA sa prezentujú ako ochrancovia slobody a exportéri svojej demokracie.

Slovensko, ako bývalá súčasť Československa, je v tomto procese návalu rusofóbie dosť výrazne špecifické. Režim, ktorý sa na území Čiech a Slovenska sformoval po prevrate v 1989, ukotvil svoje opodstatnenie v prevrátenom vnímaní dejín. Celé desaťročia nám tu rôzni skorumpovaní politici ruku v ruke s tými najpodivnejšími mimovládnymi organizáciami podsúvali Rusko ako bezpečnostnú hrozbu.

Cielene potláčali spomienky na víťazstvo Červenej armády v 2. svetovej vojne a zdôrazňovali najmä emócie spojené s 21. augustom 1968.
Zašlo to až tak ďaleko, že dnes niektorí bezcharakterní jedinci s politickým mandátom pokojne a bezškrupulózne tvrdia, že porážku nacistického Nemecka zabezpečila armáda spojencov, pod velením USA a druhú svetovú vojnu mal vraj začať Sovietsky zväz podpisom paktu Molotov – Ribbentrop. Ich sfanatizovaní nohsledi sa nezastavia pred ničím, beztrestne ničia pamätníky osloboditeľov, búrajú sochy sovietskych hrdinov, či najnovšie oslavujú ešte aj Banderu.
Poprední politici bez patričného vzdelania dnes takmer výhradne definujú Slovensko ako štát, ktorý bol 40 rokov utlačovaný Ruskom. Spätne je potom aj odkaz roku 1945 predstavovaný len ako ruská imperiálna rozpínavosť, obmedzujúca ľudské slobody na území bývalého Československa. K tomuto obrazu takmer oddane prispievajú aj tie najreakčnejšie mainstreamové média a režimné umenie.

Tieto reakcionárske sily a tendenčné procesy odcudzili Slovákom blízky kontakt s ruskou kultúrou a celú generáciu uvrhli do akéhosi kultúrneho bezvedomia, pretláčajúc do popredia na každom kroku iba amerikanistickú dekadenciu. Zároveň sú celé generácie Slovákov pomýlené vykresľovaním Ruska takmer výhradne iba ako sociálno­ ekonomicky zaostalé, so zníženou kvalitou života a životnej úrovne.

Všetky ruské úspechy v kozme či atómovej energetike sú cielene zamlčiavané, a o inováciách na poli techniky, architektúry vie len hŕstka tých najpovolanejších. Premenu Ruska v najväčšieho vývozcu pšenice na svete zakrývajú článkami o úpadku ruského vidieku, o neporiadku, či o autoritárskej byrokracii.

Rovnako pomýlene sa dnes vykresľujú dejiny Československa, ktoré sú spájané iba s odporom ku všetkému socialistickému. Tento odpor následne zdieľajú všetky vládnuce politické sily a najmä masovokomunikačné médiá. Širokej verejnosti je takýmto spôsobom sovietska osloboditeľská misia prezentovaná ako cesta do socialistického otroctva, ktoré popiera demokratické hodnoty. Ruka v ruke sa to potom podvedome snažia spájať s dnešným Ruskom a s nebezpečím socializmu.

Tento ľavicový skepticizmus vyrástol vplyvom hlbokého sklamania zo správania sa bývalého Sovietskeho zväzu v druhej polovici 80. rokov. Vplyvom týchto nálad, lebo o racionálnom uvažovaní tu nemôže byť ani reči, je aktuálne náročné oponovať súčasnému rusofóbnemu iracionalizmu. Rusko sa vplyvom zrady bývalých čelných predstaviteľov dobrovoľne zrieklo socializmu a stiahlo sa zo stredoeurópskeho regiónu. Týmto sa ľavica ocitla zoči voči novej politickej elite, ktorá ňou otvorene opovrhuje.

Úspechy ponovembrových reforiem sú prezentované len na chybách, či dokonca zločinoch minulého režimu, ako aj na marketingu ponovembrovej elity, vybranej z časti strednej generácie. Táto generácia už totiž nemá tak pevnú emotívnu väzbu na rok 1945 a ponovembrové zmeny jej len otvorili priestor pre svoj kariérny rast. Nutné je však, aby všetci svorne súhlasili s počiatkom svojich dejín, siahajúcich len do augusta 1968.

Pramene dnešnej rusofóbie však majú anglosaský pôvod.
Kniha Nikolaja Starikova „Nenávisť – kronika rusofóbie” z vydavateľstva TORDEN poskytuje komplexný prehľad tejto histórie a jednoznačne vedie čitateľa až k jej prameňom. Rusofóbia nie je len problémom zahraničnej politiky, ale aj verejnej mienky. K dispozícii je v ponuke niekoľko ďalších titulov svetových autorov, ktorí dopÍňajú komplexný obraz tejto antiruskej propagandy.

Problémom rusofóbie nie je však iba jednostranná kritika Ruska.
Na svete zrejme nenájdeme štát, ktorý by sa v celých svojich dejinách choval iba kladne a robil iba úplne bezproblémovú politiku. Rovnako tak neexistuje ani žiaden štát či národ, ktorý by mal vo svojej histórii iba samé zápory. Rusofóbia je v tomto smere ale úplne jednostranná. Jej úlohou je vyvolávať v ľuďoch strach z Ruska a ich vnímanie manipuluje tým, že potláča klady a vyberá len zápory, ktoré spravidla zveličuje, prípadne si ich vymýšľa. Rusofóbne chovanie Západu, po rozpade Sovietskeho zväzu, zásadným spôsobom prispelo k aktuálnej geopolitickej kríze.

Rusofóbny syndróm sa na Slovensku už takmer udomácnil a stáva sa čoraz pevnejším.
Nemožno ho už iba jednoducho odstrániť a čoskoro bude potrebná nová a veľmi pozitívna skúsenosť s Ruskom a jeho prístupom k Slovensku. Pretože Slovensko si už v blízkej budúcnosti bude musieť vybrať, či bude hrať falošné tóny anglosaskej rusofóbie, alebo nadviaže na svoju dlhoročnú históriu a začne opäť vystupovať ako stabilný politický partner v strede Európy. Lebo Rusko bude aj v budúcnosti zohrávať významnú úlohu vo svete. A bude tak činiť rovnako so Slovenskom, ako aj bez neho.

Róbert Merva riaditeľ vydavateľstva Torden

The post Rusofobie a nenávisť. Starikova kronika o politické a mediální nenávisti vůči Rusku first appeared on Čítárny.

Ukrajina. Výběr velmi kvalitních knih o zneužité zemi. O ukrajinské minulosti, válečné době, nacismu a budoucnosti.

UKRAJINA. CHAOS A REVOLÚCIA, ZBRANE DOLÁRA / NIKOLAJ STARIKOV

Kniha je analýzou premeny „oranžového“ MAJDANU na Ukrajině v roku 2014, na majdan „krvavý“, toho čo mu predchádzalo, a toho čo po ňom nasledovalo, kto a ako sa na tom podieľal.

Akýkoľvek víťazný ŠTÁTNY PREVRAT má rovnaké nepísané pravidlá a priebeh. Tí ktorí poctivo dodržiavali zákon a prísahu, sa stávajú vyhnancami a nepriateľmi. Tí, ktorí porušovali zákon a pokúšali sa o násilné uchopenie moci, sa naopak stávajú hrdinami.
N. Starikov

V jednotlivých kapitolách, chronologicky, ako by sme listovali v denníku priameho aktéra, prezentuje svoje videnie udalostí.
Kde sa urobili chyby?
Aká bola úloha USA a EU?
Čo sa dialo v Rusku?
Kto obeťami ostreľovačov rozdúchaval nenávisť na Majdane?
Kde sa vzal Pravý sektor a banderovci?
Aké je pozadie vzniku separatistických republík na Donbase?
Prečo je Krym ruský? Kam smeruje Rusko a kto ho vedie?

Tieto a ďalšie otázky nielen ukrajinského prevratu rozrýva autor vo svojej knihe.
https://www.inlibri.online

UKRAJINSKÝ PODVOD / MICHAEL R. CAPUTO

Je to príbeh skorumpovaných politikov, brutálnych revolúcií, zmanipulovaných volieb a zdefraudovaných miliárd na obohatenie Huntera Bidena, Georgea Sorosa a ďalších vybraných miliardárov tohto sveta.

Je to príbeh, ktorý môže prerozprávať len Michael R. Caputo: bývalý poradca kandidáta Donalda Trumpa, ktorého úzke väzby na bývalý Sovietsky zväz ho priviedli do hľadáčika federálnych vyšetrovateľov.

Ukrajinský podvod zavedie čitateľa na Ukrajinu, do Gruzínska, Washingtonu a ďalších miest – a do hniezda ostreľovačov, ktorí tvrdia, že zavraždili nevinných demonštrantov na kyjevskom námestí Majdan.

Americký problém s Ukrajinou sa nezačal telefonátom medzi americkým prezidentom Donaldom Trumpom a ukrajinským prezidentom Volodymyrom Zelenským. V skutočnosti sa to začalo ešte oveľa skôr, a to pred mnohými rokmi. Ukrajina sa stala problémom pre americkú skorumpovanú politickú elitu. Napokon tento problém viedol k masovému vraždeniu na Majdane.

V konečnom dôsledku to vyústilo až k obvineniu bývalého prezidenta Donalda Trumpa. Skutočný páchateľ Joe Biden so svojim synom Hunterom, však obvinený neboli.

Po trojročnom vyšetrovaní Trumpovej volebnej kampane, ktorá sa mala spájať s údajným zasahovaním Ruska do priebehu amerických volieb, teraz prichádza Michael R. Caputo s novými informáciami, ktoré predstavujú ďalších dôležitých účastníkov celého tohto procesu. Sú nimi pochybní diplomati, skorumpovaní politici, zradní vrahovia a miliardári v pozadí.

Bežní ľudia, ktorí sú kŕmení iba účelovými a jednostrannými správami z mainstreamových médií, budú týmto príbehom nesmierne šokovaní. Je to príbeh skorumpovaných politikov, brutálnych revolúcií, zmanipulovaných volieb a zdefraudovaných miliárd na obohatenie Huntera Bidena, Georgea Sorosa a ďalších.
https://www.inlibri.online

UKRAJINA ZA HRANOU (NOVÁ STUDENÁ VOJNA) / HAHN GORDON M.

Súperenie kolektívneho Západu s Ruskom o Ukrajinu, najviac zosobňovala expanzia NATO a EÚ. Tie sa pomocou rozvratu na Ukrajine dostali až k samotným hraniciam Ruska.

Ukrajinská dráma prepukla na titulné stránky novín v jeseni 2013. Jej začiatok však nastal ešte oveľa skôr a to za veľmi zložitých okolností. Majdan v roku 2014 bol len vyústením komplikovaných procesov na ceste k dosiahnutiu súčasného stavu.

Na rozdiel od iných štúdií o ukrajinskom konflikte, táto kniha podrobne skúma jej historické pozadie a komplexné súvislosti. Autor sleduje udalosti od vzniku masových demonštrácií na kyjevskom Majdane, až po uchopenie moci ukrajinským režimom. Rozoberá pritom dva veľké rozkoly, ktoré formovali ukrajinskú krízu, a ich historické, kultúrne a geopolitické príčiny. Jeden spočíval v samotnej Ukrajine, kde západnú a juhovýchodnú Ukrajinu rozdeľovali rozdielne historické, etnické, jazykové, náboženské, ideologické, sociálno-ekonomické a napokon aj politické a medzinárodné orientácie. Ten druhý, bol na medzinárodnej úrovni, a spôsobený bol najmä geopolitickými faktormi, skutočnými aj vyvolanými či „vymyslenými“.

Súperenie kolektívneho Západu s Ruskom o Ukrajinu, najviac zosobňovala expanzia NATO a EÚ, ktoré sa týmto krokom dostali až k samotným hraniciam Ruska. To vyostrilo vnútorné rozpory na Ukrajine a urobilo z tejto krajiny časovanú bombu.

Kniha vrhá nové svetlo aj na úlohu radikálnych ukrajinských nacionalistov a neofašistov pri ostreľovačskom masakri vo februári 2014. Ten poslúžil na zosadenie prezidenta Viktora Janukovyča a ani zďaleka nepriniesol demokratický výsledok majdanskej vzbury. Dôsledkom týchto udalostí bolo ruské zabratie Krymu a zapojenie sa do občianskej vojny v Donbase.

Na záver dáva táto analýza do súvislosti s prebiehajúcimi udalosťami aj vznik „novej studenej vojny“.
https://torden.sk

VÁLKA NA UKRAJINĚ (KRONIKA PLÁNOVANÉ KATASTROFY) / F. WILLIAM ENGDAHL

Podaří se americkým zastáncům tvrdé linie donutit Rusko provokacemi k otevřené válce, která by měla pro Německo fatální důsledky?

Jak američtí zastánci tvrdé linie přiživují válku na Ukrajině

Přečtěte si tuto důležitou, dokonce prorockou knihu pro zásadní pochopení toho, co se dnes na Ukrajině děje a jak k tomu došlo!

Válka na Ukrajině je stálým tématem ve zprávách. Pro většinu není pochyb o tom, že tento konflikt rozdmýchává Rusko Vladimira Putina. Známý analytik geostrategického vývoje F. William Engdahl v této kronice ukazuje, kdo válku na Ukrajině skutečně rozdmýchává: jsou to Spojené státy a jejich tajné služby. Engdahl analyzuje skrytou americkou strategii s břitkou přesností a svá hodnocení dokládá působivými pramennými materiály.

K dosažení svých cílů jsou USA ochotny použít jakékoli prostředky. Již v roce 2014 položil William Engdahl správné otázky a přinesl působivá fakta:

Co se stane na Ukrajině? Podaří se americkým zastáncům tvrdé linie donutit Rusko provokacemi k otevřené válce, která by měla pro Německo fatální důsledky? Přečtěte si nyní tuto kroniku F. Williama Engdahla. Zjistěte, co se na Ukrajině v současné době skutečně děje a co zmanipulovaná západní média neuvádějí:

Jak se americké nevládní organizace podílejí na protestech na Ukrajině?
Jak USA zaplatily násilné demonstrace?
Jak nový režim na Ukrajině jmenoval oligarchy a gangstery do funkcí gubernátorů a ministrů?
Jak a proč na Ukrajině působí soukromá americká žoldácká armáda Greyhound Limited?
Jak Moskva uštědřila drtivou porážku americkému GMO gigantu Monsanto?
Jak Bílý dům lže EU o dodávkách zemního plynu?
Jak se Rusko a Čína osvobozují od dolarového systému?
Jak EU a MMF drancují ukrajinské zemědělství?

a mnoho dalšího.
https://torden.sk

The post Ukrajina. Kvalitní knihy o minulosti, válečné přítomnosti a budoucnosti zneužité země first appeared on Čítárny.

Hitler, Stalin a SSSR. Kniha sleduje Hitlerovu cestu od okamžiku jeho objevení se na politické scéně až do osudového útoku na Sovětský svaz.

Jsou v ní vyjmenována jména osobností, jakož i události, které už většinou znáte, jenže tato kniha je cenná výkladem jejich návazností. Nabídnutou optikou vidíme Hitlerovu kariéru jako jakýsi politický curling.
Stanete se svědky neuvěřitelného a téměř nekonečného řetězce “náhod”, které vždy v potřebný okamžik připletly jednotlivé politické příležitosti a pomocníky k jejich realizaci Hitlerovi pod nohy.
Zjistíte, že prakticky každému zásadnímu pokroku jeho NSDAP předcházela změna zahraničněpolitické situace ve světě, většinou v Sovětském svazu.
Ze stránek nabízené knihy se naučíte vnímat Velkou říjnovou socialistickou revoluci jako nezvládnutý investiční projekt. Rozpomenete se na strastiplný hospodářský vývoj Výmarské republiky a osvojíte si metodu zvládnutí hospodářské krize během několika dní.

Seznámíte se s Hitlerovým prvním kurátorem a spoluautorem jeho slavného eposu. Naučíte se anektovat cizí území bez navazujících sankcí. Pochopíte logiku výběrů dějišť olympiád tehdy i dnes. Dovíte se, jak tomu bylo s Křišťálovou nocí a válkou ve Španělsku. Bude Vám nabídnut odlišný výklad mnichovských událostí i vzniku samostatného Slovenského štátu, než jsou ty, na které jste zvyklí.

Dostane se vám objasnění, proč Francie podlehla tak rychle a proč v Anglii hitlerovci bombardovali civilní cíle a nikoliv ty vojenské.
Kniha je nejen úchvatné čtení. Je to učebnice geopolitické logiky.
Odmyslíte-li si uvedená jména a data, kniha se promění na metodologickou příručku k pochopení logiky ostatních světových konfliktů. I těch co teprve přijdou…

Kdo přinutil Hitlera přepadnout Stalina / Nikolaj Viktorovič Starikov / Překladatel : Ing. Jan Buzek / vydal: https://ksbpress.cz 2018 / ISBN : ISBN 978-80-90735101

Tato válka ukončí všechny války. A ta další také.
George Lloyd George,
předseda vlády Velké Británie

Studiem dějin válek jsem strávil spoustu času a pokaždé jsem viděl jedno a totéž: Současníci si představovali válku někdy v nejisté budoucnosti, zatímco válka už byla za dveřmi.
Carl von Clausewitz

Za léta, která uplynula od konce druhé světové války, o ní bylo sepsáno neuvěřitelné množství knih. Mohlo by se zdát, že v tomto nejkrvavějším konfliktu lidských dějin nenajdete nezmapovaný kousíček. Jenže ve skutečnosti je to naopak. Historici pečlivě přepočítali počty tanků, zbraní, vojáků a letadel nepřátelských stran, ale odpovědět na ty nejjednodušší otázky nedokázali. A nepohodlné otázky se vynořují při čtení knih věnovaných tomuto období historie jedna za druhou. Stačí se zamyslet nad nejotřepanějšími výklady, kterými nás velevážená vědecká obec a publicisté zásobují a jejichž nesoulad se stává zřejmý.

Na jedné stránce takových studií čtete, že Adolf Hitler snil o dobytí celého světa, a na další se s překvapením dovídáte, že Německo nebylo na válku rozpoutanou v září 1939 vůbec připraveno. Že prý nacisté chtěli jen zaútočit na Polsko a spoléhali se, že Británie a Francie se nezastanou spojeneckých Poláků. Takže proto Hitlerovci nebyli připraveni na tak velkou válku. Podle historiků se už po třech týdnech prvních bojů Třetí říše začalo německému Wehrmachtu nedostávat leteckých bomb a po porážce Francie, na což stačilo pouhých šest týdnů, byla německá armáda na štíru se střelivem vůbec.

Tak moment, takto se vedou přípravy k dobytí světa?
Na obsazení naší planety vojenskou silou zjevně nepostačí disponovat municí na pouhé dva a půl měsíce bojů. Na naší modré planetě je přeci jen spousta místa. A tento prostor, jak je známo, netoleruje prázdnotu. Chcete-li nastolit na nějakém území svou vládu, budete muset začít eliminací té stávající. Které země v té době platily za velmoci? Polsko, na které byl Hitler připraven, mezi ně nepatřilo. Hlavními hráči na politické mapě té doby byly Anglie, Francie a Spojené státy. A právě na válku se jmenovanými velmocemi nacistické Německo připraveno nebylo…

Pro výsadek v Anglii nebo na dobytí Spojených států za oceánem je zapotřebí mocné loďstvo. To Hitler opravdu stavěl. Ale jeho velký námořní program měl být realizován až v polovině roku 19442. Navíc, Hitler před svou námořní elitou opakovaně pronesl, že válka s Anglií nezačne dříve, než v uvedenou dobu.

Proč se Německo uvrtalo do války už v roce 1939, čtyři roky před plánovaným datem ukončení příprav na válku?
Co za zvláštní způsob dobývání světa si to führer Německé říše zvolil? Vždyť rozpoutání války před dokončením příprav na ni je zaručený způsob, jak tu válku prohrát. Tak proč Hitler udělal právě tuto chybu? Proč začal válčit, když na to nebyl připraven?

Jenže dva roky na to Adolf Hitler udělal ještě větší hloupost – napadl Sovětský svaz. Právě 22. června 1941 začalo odpočítávání posledních dnů Třetí říše.
Navzdory všem fenomenálním počátečním úspěchům ve válce se SSSR bylo Německo nezvratně na cestě k porážce, když začalo bojovat na dvou frontách. Souběžná válka na Západě a na Východě znamenala podle mínění historiků a vojenských odborníků nevyhnutelný kolaps německé vojenské moci.

Cožpak to Adolf Hitler nevěděl?
Věděl to. Ve své knize „Hovoří Hitler“ Herman Rauschning uvádí führerovy názory na nejrůznější témata, včetně jeho vojenských plánů. Je pozoruhodné že na otázku co se stane, kdyby se Anglie a Francie spojily s Ruskem, Hitler dává jednoznačnou a lakonickou odpověď: “To by byl můj konec.“ Ovšem výmluvný führer tamtéž dodává: „Ale to se nikdy nestane. Jinak bych byl jenom ztroskotancem, který marně zabírá tuto kancelář.“

Dne 23. listopadu 1939 Hitler promlouvá na setkání nejvyššího velení Wehrmachtu. Popisuje plány, dělá závěry.
A opět promlouvá na své oblíbené téma – první světová válka a význam neexistence druhé fronty: „V roce 1914 válka začala hned na několika frontách. Problémy nevyřešila. Dnes píšeme druhé dějství stejného dramatu. Poprvé za 67 let můžeme konstatovat: My bojovat na dvou frontách muset nebudeme! Nastalo to, co jsme si přáli od roku 1870 (od francouzsko-pruské války – pozn. N.S.) a považovali jsme to za nemožné. Poprvé v historii musíme bojovat pouze na jedné frontě, nikdo jiný nás teď neomezuje. Stav, v jakém se nalézáme dnes, jsme až dosud považovali za nedosažitelný.“

A k čemu ve skutečnosti došlo? Stala se neuvěřitelná věc – führer si sám komplikuje situaci: během války s Anglií napadá SSSR!
Takže Adolf Hitler, který sám dokonale chápe, že neexistence druhé fronty je pro Německo životně důležitá, protože takovou válku vyhrát není možné, nakonec k západní frontě vlastnoručně přidává ještě frontu východní.
Jakpak nám historici vysvětlují tak nelogický akt německého vůdce? Hitler se rozhodl zničit posledního potenciálního kontinentálního spojence Britů.
Přemýšlejte o těchto slovech. Podívejte se na mapu. Zopakujte si dějiny.
Hitler, aby dosáhl úplné porážky Anglie, napadne SSSR!

Pokud současné USA znervózňuje Irák, tak Američané zaútočí na Irák, nikoliv na Pákistán. A zcela nepravděpodobně by Yankeeové eliminovali hrozbu, která jim hrozí z Teheránu, například válkou s Pekingem. Když jedna velmoc představuje hrozbu pro druhou, potom se obvykle útočí na “zdroj neklidu“. Existují výjimky z tohoto pravidla? Ale ano. V takových případech se útočí na nejbližší partnery konkurenční mocnosti, bez nichž protivník již nemůže nadále představovat hrozbu.

Ale čím pomáhal Sovětský svaz Spojenému království v roce 1941?
Posílal mu zbraně, munici, potraviny nebo suroviny? Nic z toho. Pokud se z Moskvy do Londýna něco posílalo, pak to byly jen vznešené komunistické pozdravy do sovětského velvyslanectví. Sovětský svaz nebyl spojencem Spojeného království, neměl s ním žádné smlouvy. SSSR neposkytoval Britům ani žádné zbraně, ani své území pro umístění nějakých vojenských základen. A naopak, v době, kdy Německo už bojovalo v Evropě,
Sovětský svaz odpovědně dodržoval uzavřené obchodní dohody s Berlínem a dodával pro Německo životně důležitou ropu, pšenici a řadu dalších strategických surovin. Německo se ve válečném stavu s Angličany potýkalo s námořní blokádou, která bránila nákupu a dovozu surovin nezbytných pro vojenskou výrobu. Za této situace byly dobré vztahy s Ruskem pro Německo rozhodující.
Sovětský svaz nakupoval na světovém trhu suroviny potřebné pro Německo a po svém území je bezpečně transportoval až na jeho hranice. Tyto suroviny nemohly poslat ke dnu ani britské ponorky, ani bomby z letadel.
Co z toho vyplývá?
To je snad jasné. Neexistuje vůbec žádný důvod napadat jinou velmoc, se kterou máte uzavřenou smlouvu o nenapadení, která dodává suroviny vám a soupeře nezásobuje! Proč byste si zvětšovali počet nepřátel a ochuzovali se, když ne o spojence, potom alespoň o spolehlivé dodavatele dodržující vlastní neutralitu?

Historici se nás snaží trumfnout výklady, podle kterých měl Hitler doufat, že se mu po porážce SSSR podaří přesvědčit Brity k uzavření míru.
Ale nezlobte se na mne, copak nejkratší cesta z Evropy do Londýna vede přes Moskvu? Jistě že ne. Z okupované Francie se stačí dostat přes La Manche. Nač se vrhat do rozsáhlých ruských rovin, máte-li britské území na dohled? To je absurdní! O jakých Hitlerových nadějích nám to historici hovoří?

Nekompetentnost podobných konstrukcí je dnes zřejmá na první pohled. Ale stejně patrná byla i v předvečer útoku na Sovětský svaz. Například ministru zahraničních věcí fašistické Itálie, hraběti Galeazzu Cianovi. Nebyl to řadový ministr italské vlády – byl ženat s Mussoliniho dcerou, takže byl, abych tak řekl, „rodinnou přízní“. Itálie nezůstane v nadcházejícím konfliktu pouhým pozorovatelem, a vyhlásí nám válku hned po Němcích.
Podívejme se, co si Ciano zapisuje do svého deníku 21. června 1941:
„Z četných příznaků je zřejmé, že počátek operace proti Rusku je už velmi blízko. Myšlenka války proti Rusku je sama o sobě velmi populární, protože porážka bolševismu by se měla stát jedním z nejdůležitějších dat v dějinách lidské civilizace. Ale sama tato válka se mi nelíbí, protože nemá žádný rozumný a přesvědčivý důvod. Obvyklá interpretace této války spočívá v tom, že má být vedena pro nemožnost jiných řešení, má to být pokus najít cestu ven z nepříznivé situace, která vznikla navzdory očekávání.”

A takových důkazů se dá nalézt hodně.
Je to vlastně legrační: Modernímu člověku je naprosto jasné a pochopitelné, proč Hitler napadl naši zemi. Zeptejte se, koho chcete, zeptejte se sami sebe a vždy uslyšíte stejnou verzi vysvětlení Hitlerovy agrese. Proč je to všem jasné? Protože naši vrstevníci přečetli horu knih o druhé světové válce a tím ten názor přijali za vlastní. Ale tehdejším vysoce postaveným a perfektně informovaným politikům připadal nápad německého útoku na Rusko překvapivý a podivný.
Proč? Prostě proto, že jim historikové 60 let nevnucovali, že Hitler jinou možnost neměl! Proto těm, kteří žili ve čtyřicátých letech dvacátého století, takové „řešení“ připadalo jako cesta Třetí říše do záhuby, zatímco my, po přečtení tun historického “sběru”, jsme toho soudu, že pro nacisty to byla jediná možnost.

Mezitím mnozí z politických elit Třetí říše byli absolutními odpůrci katastrofického útoku na Sovětský svaz. Jedním z nich byl ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop, který bude později pověšen v Norimberku:
„Rusko není potenciálním spojencem Britů. Anglie nemůže od Ruska očekávat nic dobrého. Rusko nezachrání Anglii před kolapsem. Válkou s Ruskem Anglii o žádné naděje nepřipravíme… Německý útok na Rusko by dal Britům nový morální podnět. Tento útok by logicky považovali za pochybnosti Německa o jejich vítězství v tažení proti Anglii. Tím bychom nejen přiznali, že válka potrvá ještě dlouho, ale také bychom ji tím sami prodloužili, místo abychom ji zkrátili.”

Proč se německý vůdce dopustil toho, co jeho diplomaté považovali za největší z možných chyb?
Tyto otázky nejsou tak neškodné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Protože sto třicet let před Hitlerem se pro úplně stejný pochod do anglického hlavního města rozhodl Napoleon. Jeho odstrašující příklad měli od roku 1812 před očima vojevůdci všech zemí, kteří začali pomýšlet na válku s Rusy. Osud Napoleonovy armády znal i Hitler. A přesto se rozhodl jej zopakovat. Proč? Co za podivná rozhodnutí to dělají všichni úhlavní nepřátelé Anglie? Národnosti, hesla a síly mají každý jiné, své, ale nakonec každý opakovaně volí viditelně slepou cestu!
Proč útočí na Moskvu a ne na Londýn?

Namísto vylodění v Británii 600 tisícová Napoleonova armáda zmizí v naší vánici. Nebylo by bývalo lepší se vylodit? I kdyby se jich dvě stě tisíc utopilo, ostatní vojáci by britské ostrovy rozválcovali na kobercový pás k nohám francouzského císaře. Ale z tažení do Ruska nevyšlo vůbec nic…

A s Hitlerem je to ještě zábavnější. V létě 1940, po porážce Francie, začal s leteckým útokem na Británii. Tento krátký vzdušný boj se do historie zapíše pod názvem „Bitva o Anglii“. Vyhráli ji, jak známo, Angličané. Proč? Protože Němci v ní neangažovali všechny své vzdušné síly. Přesněji, šetřili si je. Pravdou je, že německé letectvo utrpělo v těchto bojích těžké ztráty, větší, než Britové. Proto v učebnicích čteme, že nálety na Anglii téměř skončily. Británie to ustála.

Proč Němci „šetřili“ své letectvo, to se dočtete ve stejné učebnici. Takže proč?
Protože stíhačky a bombardéry budou potřebovat v nadcházejícím tažení na Rusko. Proto je proti Britům nyní použít nemohou. Nebudou bombardovat jejich letiště, města a přístavy, nebudou sestřelovat britská letadla ve vzduchu, nezničí je na zemi. Hlavní je letectvo šetřit, jinak budou ve válce proti Rusku chybět piloti i letadla, což by znamenalo, že Rusko nebude poraženo rychle. A proč by Rusko mělo být zničeno? No aby pak bylo možné dobýt Anglii, přeci.

V Churchillových pamětech vidíme stejné nesmysly:
Přípravy na invazi do Ruska… pohltily významnou část německých vzdušných sil. Početných a krutých náletů, kterým jsme byli vystaveni, se již neúčastnily všechny síly německého letectva.

A na jiných stránkách Churchill sděluje opak:
Hitler  chce zničit ruský stát, protože podaří-li se mu to, doufá, že bude schopen stáhnout hlavní síly své armády a letadla z východu a nasadit je na náš ostrov, který, jak správně chápe, musí pokořit, protože jinak bude muset přijmout trest za své zločiny. Jeho invaze do Ruska je jen předehrou k invazi na britské ostrovy.

Podivný způsob dobytí Velké Británie si to ten Hitler vybírá – nejdřív, aniž by dosáhl vítězství nad Anglií, napadne SSSR, a to jen proto aby… později ZNOVU zaútočil na Británii!
Zdá se, že to ten Hitler dost překombinoval. Nebylo by lepší, kdyby hned na začátku nasadil všechny své síly proti Britům? Nač útočit na SSSR, má-li se znovu vrátit k témuž LaManche bez námořnictva schopného zneškodnit to anglické?
Historikům se takové otázky nelíbí…

Všechna dobrodružství nepřátel Anglie mají stejný konec.
Tři roky po útoku na Rusko zmizela z mapy Napoleonova Velká Francie a za méně než 4 roky – veliká hitlerovská říše.
Vidíme-li, jak rozumné hlavy států (a jedině lidé mimořádní a nadaní se dokáží sami chopit moci) činí sebevražedné kroky, které vedou jejich říše k totožně rychlému kolapsu, těžko se zahání pobuřující myšlenka. Možná, že to nebyli krátkozrací diletanti, prostě nám politici a historikové nedopověděli tu část informací, na jejichž základě si jak Napoleon, tak i Hitler zvolili cestu zkázy jak pro sebe samotné, tak pro své státy?

A dost možná, že to, co nám tají, je to hlavní. Jaké informace to jen mohou být?
Podivné není jen chování hlavy nacistického Německa. Neméně překvapivé jsou kroky britských, francouzských a amerických politiků. Stačí si připomenout, že Německo poražené v první světové válce, bylo naprosto odzbrojeno.
Ale v druhé světové válce veškeré progresivní lidstvo po téměř šest a půl roku bojovalo s německou armádou, kterou poražení Němci… vůbec neměli mít.
Jak mohlo Německo znovu získat svou vojenskou sílu?
Kam koukali všichni jeho sousedé a proč to dopustili?
A vůbec, jak se k moci v Německu mohl dostat takový politik, jako byl Adolf Hitler, který otevřeně vylíčil všechny své plány v „Mein Kampf”?

Otázky, dotazy, otázky. Můžeme si je klást donekonečna a odpovědi na ně budou znít jako pohádky pro malé děti.
Neviděli to, neodvážili se, přehlédli, důvěřovali. Jako by byla řeč o hře na schovávanou a ne o světové politice. Přitom autoři knih o druhé světové válce popisující fatální „chyby“ nejprominentnějších soudobých politiků, jedním dechem uvádějí citace zcela vyvracející podstatu vlastních tvrzení.

Příklad z výpovědi bývalého německého ministra hospodářství Hjalmara Schachta na Norimberském procesu:
„Musím říct, že když Německo začalo zbrojit, ostatní země neudělali vůbec nic proti tomu. Porušení smlouvy z Versailles Německem bylo přijato poměrně klidně…”
Do Německa byly vyslány vojenské mise, aby pozorovaly proces vyzbrojování a navštěvovaly německé zbrojovky. Dělalo se cokoliv, jen nic z toho, co by bránilo zbrojení.

Veškerá známá historie druhé světové války nám není sto vysvětlit pohnutky chování hlav prakticky všech států té doby. Ale to oni byli hlavní hnací silou dějin. Na rozhodnutích Hitlera, Stalina, Churchilla a Roosevelta závisel vývoj nadcházejících historických událostí. Když dnes listujeme historickými knihami, je nad naše chápání, proč se ti rozumní mužové dopouštěli pro nás dnes tak zjevných chyb.
Co to všechno znamená?

To znamená, že celá historie druhé světové války, vydávaná moderní historiografií za „oficiální“, byla vytvořena s jediným cílem – zakrýt skutečnou pravdu o strašných událostech těch let.
Skrývá před soudem lidstva a soudem historie část skutečných zločinců, zodpovědných za miliony zničených životů. Jenom část darebáků, jejichž zločiny byly zjevné, si v Norimberku vyslechla spravedlivý soudní výnos. Provaz nebo mnohaletý výkon trestu si vysloužili jen krvaví vykonavatelé, zatímco objednatelé druhé světové války umírali v klidu ve svých postelích…
V současnosti falsifikace dějin nabírá na obrátkách.

Množí se názor, že Sovětský svaz je málem hlavním viníkem války, jaká tu dosud nebyla.
Že právě Stalin posedlý uchvacováním všeho kolem pomohl dosadit k moci v Německu šíleného Hitlera. Že to bylo ono věčně agresivní Rusko – Sovětský svaz, kdo Hitlerovi pomohl potopit polovinu Evropy v krvi. A pokud se Sovětský svaz v roce 1945 nezmocnil celého světa(!), potom ruský a s ním všechny ostatní národy naší země v druhé světové válce prohráli…

Pokusme se tedy vyznat v zakrváceném zástupu událostí oněch let.
A začneme tou nejjednodušší otázkou:
Kde Adolf Hitler získal peníze na to, aby se vůbec pokusil uchvátit celý svět?

The post Hitler, Stalin a Sovětský svaz. Kdo přinutil Hitlera přepadnout SSSR first appeared on Čítárny.