Platón v Sókratově obraně popisuje, jak slušného občana Sókrata odsoudil k smrti demokratickou cestou zmanipulovaný dav.
Důvod? Jeho názory překážely lidem, kteří si uzurpovali moc.
Byl obviněný za soustavné narušovaní mravní výchovy mládeže a z rouhačství proti státním bohům a prosazovaním nových bohů.

Ve skutečnosti byl obviněný za šíření kritického myšlení mezi mladými lidmi.
Pokud vyměníme pár slov zjistíme, že podobné traumata, jaké měli z jeho smrti inteligentni starověcí Řekové nacházíme po celou lidskou historii. Včetně dnešních dnů. (pozn. redakce)

Poznání učení a myšlení Sókrata byla velká zkušenost Platónova mládí.
Platón přilnul všemi svými vlohami i snahami k svému “staršímu druhu” a zůstal mu trvale vděčen za cestu, na kterou byl od něho uveden.
Sókratovu násilnou smrt cítil Platón po celý svůj život jako nespravedlivý čin, který spáchaly Athény na svém nejspravedlivějším občanu. 

Tou událostí bylo vzrušeno celé veřejné mínění athénské, protože pro rušení státního náboženství souzen a popraven athénský občan.
Myslitelé, kteří byli před tím zažalováni pro takový zločin, byli cizinci a soudu unikli.
Anaxagoras pomocí Perikleovou, Prótagoras včasným odchodem z Athén.
S demokratickou volností slova byl posuzován čin athénského soudu; vystupovali jeho obhájci, ale byly také hlasy, které mu vytýkaly nespravedlnost.

Spor o Sókrata podnítil i psané projevy.
Sofista Polykratés napsal za několik let po smrti Sókratově Žalobu na Sókrata – možná že jako pouhou ukázku toho literárního druhu.
Řečník Lysias ve zvláštním spise Sókrata proti Polykratovi hájil.
Xenofón sepsal Obranu Sókrata a také ve svých Vzpomínkách na Sókrata vylíčil Sókrata jako muže, který si nezasloužil odsouzení a smrt.

Platónova Obrana Sókrata stojí ale stranou od této časové literatury.
A snad s ní nesouvisí ani dobou svého vzniku; ostří Sókratovy smrti pro Platóna neotupělo nikdy. Jeho Obrana není hájení Sókrata proti literárním útokům, jako snad byla obrana Lysiova, ani to není Platónovo podání toho, co Sókratés sám mluvil na soudu, jako je do jisté míry Apologie Xenofóntova.
Je sice složena jako řeč, kterou mluví Sókratés sám ke svým soudcům, ale ačkoli je možno s jistou pravděpodobností soudit, že do ní Platón pojal něco ze skutečné řeči Sókratovy, přece to je celkovým pojetím, myšlenkovým obsahem i slohovým výrazem vlastní dílo Platónovo, hledící přes historickou událost Sókratova soudu z r. 399 př. Kr. do oblasti nadosobní a nadčasové.

Překládáme-li řecký nadpis tohoto díla Apologiá Sókrutús do češtiny slovy Obrana Sókrata, jsme si vědomi, že v souhlase s těmi starověkými pořadateli Platónových spisů, kteří sami zavedli onen nadpis, řadíme tento výtvor Platónův do slovesného druhu “obran”, napsaných ve prospěch Sókratův, a že porušujeme jeho uměleckou fikci, podle níž tu nehájí Sókrata Platón, nýbrž Sókratés hájí sám sebe; se zachováním této fikce bychom tedy měli nadepsat Obrana Sókratova.

Ve shodě s vnějšími okolnostmi Sókratova soudu mluví také Platónův Sókratés k “athénským mužům”, to jest k dikastériu, oddělení soudního výboru athénských občanů, určenému k rozsouzení jeho případu. Výbor pro lidové soudy, héliaia, se skládal v demokratických Athénách ze 6000 vylosovaných a přísahou zavázaných občanů, z nichž bylo 1000 náhradníků. Byl rozdělen na 10 dikastérií; jedno takové dikastérion soudilo í Sókrata.

Skutečná řeč Sókratova byla odpovědí na žalobu, kterou na něj podal u archonta zvaného “král”, soukromý žalobce Melétos, který ho žaloval pro zločin rušení státního náboženství a kažení mládeže, tedy pro zločin podvracení státu.
Vedle Meléta stál za žalobou, snad jako její hlavní původce, demokratický politik Anytos a byl pro ní získán í řečník Lykón. Hlavní žalobce Melétos se jeví také na pozadí dialogu Euthyfrón.

Smrt Sókratova / David

Ze skutečné Sókratovy obrany podržel Platón také její trojdílnost.
První řeč pronesl Sókratés po řečech svých žalobců před hlasováním o vině, druhou před hlasováním o trestu a třetí, když mu byl přisouzen trest smrti.
Jaký byl obsah těch řečí” s jistotou nevíme. Můžeme souditi, že v první z nich uváděl Sókratés za hlavní důkaz své neviny celý svůj život.

Platónova Obrana Sókrata není svým myšlenkovým obsahem jen zčásti ohlas skutečné obrany Sókratovy.
Ani to vůbec není obrana v pravém smyslu toho slova; vlastní odpověď na žalobu je v ní až ironicky odbyta. Platón v ní ukazuje na Sókratově osobě, jaký úkol i jaký úděl má ve společností filosof, který strhává lidem masky jejich domnělých moudrostí a ctností. Vyrušuje lidi z jejích nemyslícího a spokojeného klidu. odvrací je od jednostranného zájmu o věci tohoto světa a ukazuje jim jejich povinnost starati se o duši.
Filosof je zjev výjimečný; liší se od množství svými názory o dobru a zlu, stává se tomu množství nepohodlným a obtížným, a protože množství má v rukou hmotnou moc, zbavuje se filosofa násilím.
Ale smrt je zlem jen tomu, kdo nebyl dobrý v životě: filosof odchází ze života s dobrý m svědomím, že věrně stál na místě, na které ho postavil bůh, odchází – jak píše Platón v Ústavě – “s krásnou nadějí, pokojně a usmířen”.

Filosofova činnost je služba bohu, ale zároveň i služba společnosti.
Platónův Sókratés vysvětluje, proč nekonal tuto službu účastenstvím v praktickém životě politickém.
Ani zde nehájí Platón tou měrou Sókrata, jako spíše typ filosofa – a sebe samého. Platón, který vyslovil slavný ideál vladaře-filosofa, ukazuje v Obraně a pak i mnohokrát jinde, že v demokratické politice není pro filosofa místa. Z osudu Sókratova poznal, že pro filosofa není místo ani na ulici; filosof “žije v tichosti” – čteme v Ústavě – “a koná své dílo, jako když za bouře odstoupí do přístřeší před prachem a deštěm, hnaným od větru, a dívá se, jak se ostatní brodí v nezákonnosti”.
Sókratův žák Platón přenesl hledání pravdy z ulice do Akademie.

Filosof stojí ve své výjimečnosti nad většinou, jež nemůže být filosofická; většina se proto domnívá, že filosof stojí proti němu.

V obraně sepsané od Xenofónta hájí se Sókratés dokazováním, že obětoval bohům jako jiní lidé a že ani jinak nedělal nic odlišného od jiných lidí.
Platónův Sókratés právě naopak s důrazem sobě vlastním vytýká, že se od jiných lidí liší.
Odlišil ho od nich sám delfský bůh, když ho prohlásil za nejmoudřejšího ze všech lidí.
Také u Xenofónta je zpráva o podobném odlišení, ale jen u Platóna je ho užito za pobídku k Sókratovu zkoumání lidí, kterou se Sókratova činnost představuje jako božské poslání, a jenom zde je rozřešeno oním pokorně vítězným paradoxem Sókratovým: “Nejmoudřejším mě nazval bůh proto, že já jediný jsem si vědom své nevědomosti.”

U Platónova Sókrata není v jeho poměru k nemyslící většině a k nespravedlnosti obce ani zloby ani výčitek; je tu jen sršící a jiskřící ironie. Ta u Platóna nenáleží typu filosofa, nýbrž Sókratovi samému. Palčivým jejím projevem je to, že Sókratés, když si má navrhnout trest, žádá, aby byl poctěn stravováním u státního krbu v prytaneiu. Myšlenka sice hodná Sókrata, ale patrně Platónova.

O Platónově Obraně Sókrata bylo již ve starověku velmi správně napsáno, že je to poučení, jaký se má chovat filosof.
Ve svém stáří hodlal Platón napsat rozbor pojmu filosofa touž metodou, které užil v dialozích Sofistés a Politikos. Ale k napsání Filosofa nedošlo. Za to by mohl být dán tento titul Obraně, jež ne dialektickým způsobem, nýbrž názorným představením silné osobnosti Sókratovy ukazuje, kdo je filosof. Nejde tu o odbornictví, nýbrž o vlastnosti podmiňující filosofickou povahu: povznesenost duše, víru v pravdu a statečnost.

Platónova Obrana Sókrata je mohutný památník jedné z těch osudných srážek v dějinách lidstva, kdy jednotlivec, který se svým myšlením odlišil od většiny, je obviněn ze zločinu na společnosti a hyne.
Z řeckého písemnictví lze s ní srovnávati Sofokleovu tragédii Antigonu.
Ale zároveň z ní slyšíme Platónovo vyznání víry v sílu filosofické osobnosti, která vítězí nad vším lidským, nad životem i nad smrtí.
A tak je tato Obrana pro své mravní éthos i pro dynamiku svého slohu právem počítána k nejúchvatnějším slovesným dílům, která kdy vytvořil lidský duch.

Tento Platónův spis byl přeložen do češtiny již několikrát. Po starších překladech Kosinově (1863) a Saskově (1864) přeložil jej v novější době J. Entlicher (1910) a J. Ludvíkovský (1929).
Překládal jsem z řeckého textu ve vydání J. Burneta (Platonis opera, sv. 1, 2. vyd., Oxonii 1905); odchylky od Burnetova vydání jsou vyznačeny v Poznámkách.

(úvod z knihy, překlad František Novotný)

Platon, Sokratova obrana >> stáhni celé dílo

The post Platón v Sókratově obraně odhalil už před 2500 lety chování elit, oligarchie a davu v tzv. demokracii first appeared on Čítárny.

Stoikové. Z filozofických škol, které vznikly či působily v době helénistické, tj. po smrti Alexandra Velikého, má nejdelší životnost škola stoická. Její zvláštní ráz je dán právě dobou, v níž působí. Působí totiž v době, kdy Řekové už ztratili tvou samostatnost, kdy na místo drobných městských států (polis, mn. č. poleis) nastoupily větší státní celky, monarchie.

Tehdy se občan už nemohl účastnit veřejného života jako dříve.
Nemožnost uplatnit se v politickém životě vedla k tomu, že člověk se zaměřoval více na sebe samého, a v důsledku toho se místo etiky sociální stále více hlásila ke slovu etika individuální.

Dalším význačným znakem antického stoicismu je jeho systematičnost.
Stoičtí myslitelé usilují o vytvoření jednolité myšlenkové soustavy, kde by vše do sebe navzájem zapadalo. Tento rys se uplatnil také v pevné organizovanosti školy, která kladla velký důraz i na udržování své filozofické tradice. Šířeji mohla stoá ve světě působit rovněž proto, že zmizela uzavřenost malých městských obcí. Člověk se začíná cítit součástí větších celků, ba celého lidstva. Na místo polis nastupuje představa jakési kosmopolis. I šíří se sklon ke kosmopolitismu, jenž znamená tehdy projev internacionalismu. Světoobčan se cítí příslušníkem celého lidstva, jež vlastně tvoří jednotu. Rodí se tak i humanismus, neboť všichni lidé jsou tu spřízněni. Proto se ke stoi mohou brzy hlásit i cizinci. Hlavní myšlenkou, jíž ve stoickém systému všechno slouží, je samo pojetí filozofie jako návodu k dosažení blaženého života. Ideálem je mudrc. Jen on může dosáhnout blaženosti.

Stoá prošla třemi vývojovými etapami.
Mluvíme proto o stoi starší, střední a nové
(tato poslední se projevuje v době tzv. císařské, již počítáme od vlády císaře Augusta).

ZALOŽENÍ PŮVODNÍ STOY, JEJÍŽ PŮSOBENÍ SPADÁ DO 3. A 2. STOLETÍ PŘ. N. L., MŮŽEME DATOVAT PŘIBLIŽNĚ ROKEM 300 PŘ. N. L.

Zénón z Kitia na Kypru a Chrýsippos ze Soloů v Kilikii

Své jméno dostala tato škola podle místa, kde působila. Byla to v Athénách stoá poikilé, sloupová síň vyzdobená obrazy Polygnótovými.
Zakladatelem stoické školy byl Zénón z Kitia na Kypru (asi 335–263).
Ale systematikem jejího učení se stal Chrýsippos ze Soloů v Kilikii (280–207). Byl velmi významný. Už ve starověku se říkalo, že nebýt Chrýsippa, nebylo by ani stoy.

Rozdělení filozofie převzal už Zénón ze školy akademické. Dělil filozofii na logiku, fyziku a etiku.
Logiku prý přirovnával ke kostem a šlachám, fyziku k duši a etiku k masu. Do logiky, jíž snad teprve stoikové dali tento název, počítal dialektiku, tj. nauku o myšlení, a rétoriku, nauku o výraze. V dialektice se pojednávalo především o definování a o kritériích pravdy, tedy i o problematice noetické. Vedle elementární logiky se tu probírala i gramatika, ba dokonce poetika.
Do fyziky patřilo vše, co se nějak týkalo přírody, ale i teologie, neboť za nejvyšší princip všehomíra bylo pokládáno Božstvo totožné s Praohněm, jenž vše prostupuje.
Etika byla systematicky vykládána a zdůvodňována věděním. Hrála u stoiků hlavní roli, zcela podle přirovnání prý Zénónova: filozofie je ovocný sad, logika jej ohrazuje, fyzika jsou stromy v něm, etika je ovoce.

Začněme své výklady stoickou teorií poznání.
Je to radikální empirismus, resp. senzualismus. Naše poznání vychází ze smyslového vnímání vnějšího světa, z vjemů (aisthéseis) jednotlivin.
Při narození je naše duše prázdná, nepopsaná deska (scholastikové ji později označovali jako tabula rasa); teprve zkušenost na ni píše. Děje se to tak, že do naší duše se vtiskují různé představy (fantasiai), jež jsou otisky (typóseis) věcí v duši. Tyto představy, ať už jsou tím míněny vnější vjemy, či vnitřní dojmy, mohou popřípadě naši duši i obměnit.

Z vjemů vznikají a nám zůstávají vzpomínky, díky paměti (mnémé).
Na nich se zakládá veškerá zkušenost (empeiriá). Zobecňováním vznikají z vjemů obecné představy (ennoiai), jakési obrysy blížící se pojmům. Některé obecné představy v nás však vznikají samy od sebe. Jsou to jakási společná přesvědčení (koinai ennoiai), z nichž zvlášť významné jsou předpoklady (prolépseis), jež předcházejí vědeckému zkoumání.
Na vědění a vědu kladli stoikové velký důraz. Věda však je nemožná, nedovedeme-li tvořit pojmy a provádět důkazy.

Mezi našimi představami jsou i takové, jež se nám přímo vnucují. Stoikové je nazývají fantasiai kataléptikai, čili (doslova přeloženo) představy uchopující; mohli bychom je také zvát představami pojmovými, už proto, že jsou schopny pojmout svůj předmět.
Tyto fantasiai kataléptikai se nám vnucují takovou silou, že je pokládáme za samozřejmé, evidentní, a nemůžeme pochybovat o tom, že jsou pravdivé. V nich právě stoikové nalézali kritérium pravdy. Jimi postihujeme předměty samy, ony jsou pojmy (katalépseis). Od představy stejného obsahu se každý takový pojem liší pevným vědomím, že se shoduje s příslušným objektem poznání. Někdy mluvívají stoikové též o pojmech vrozených (emfytoi ennoiai); to je však nedůslednost, neboť to odporuje původnímu čistě empirickému východisku, jež bylo senzualistické. Souhrnně řečeno: Vychází se z jednotlivin, jež se sobě nikdy zcela nepodobají, neboť ani dva listy téhož stromu nejsou nikdy stejné. Tyto jednotliviny mají reálnou jsoucnost. Duše si z nich vytváří nakonec pojmy. Stoikové jsou tedy skutečnými nominalisty, konceptualisty.

Do dialektiky patří, jak už jsme řekli, také formální logika, tj. především nauka o pojmu, soudu a úsudku.
V nauce o pojmu je zvlášť důležitá nauka o kategoriích. Jsou to nejvyšší, nejobecnější pojmy (genikótata) a jsou – proti Aristotelovým deseti – jen čtyři:
1. to hypokeimenon či úsiá, případně to, což je podstata, doslovně substrát;
2. to poion (jaké, nějaké), což je podstatná vlastnost či jakost;
3. to pós echon – stav (spíše nahodilý) a
4. pros ti pós echon – vztah (poměr jedné věci k druhé).

Přitom každá další kategorie je zároveň bližším určením předešlé (např. jakost podstaty, stav jakosti podstaty).

V nauce o soudech stoikové dělí soudy podle poměru našeho rozumu k našim představám: jsou pak soudy kladné (souhlasné), záporné (odmítavé) a nerozhodné (zde jsme uplatnili zdržení se soudu, takzvanou epoché). Jde tedy především o to, je-li nějaký soud pravdivý či nepravdivý.
Dále dělili soudy také na jednoduché (kategorické) a složené. S oblibou se zabývají těmi složenými, a to z důvodů vědeckých. Neboť sem patří soudy hypotetické.

Podobný postoj nacházíme i v nauce o úsudku. Zde je jim základním tvarem úsudku úsudek hypotetický. Právě o úsudky hypotetické a disjunktivní projevují největší zájem. Vždy šlo – jako ve vědě vůbec – o stupeň jistoty v poznání. Zénón prý tyto stupně jistoty znázorňoval takto: vjem jako ruku s roztaženými prsty, souhlas jako ruku napolo uzavřenou, uchopující představu jako ruku v pěsti, a konečně vědění jako ruku obemknutou druhou rukou.

Stoická logika je tedy sloučení senzualismu (zvláště kynického) s aristotelskou elementární logikou.
Stoická noetika pak silně připomíná novodobý anglický empirismus, zvl. senzualistickou teorii poznání Johna Locka (1632–1704).
Podle Locka vychází veškeré lidské poznání ze smyslového vnímání. Neboť podle Locka není v naší mysli nic, co dříve neprošlo smysly. Také on odmítal vrozené ideje, které ještě uznával Descartes, a duši lidskou při narození si představoval jako čistý, nepopsaný list papíru (white paper), na nějž píše až zkušenost, a to vnější (sensations) a vnitřní (reflections), se zřetelným důrazem na první, přicházející zvnějšku.

Ale i racionalista René Descartes (1596–1650) má se stoiky něco společného, a to pokud jde o kritérium pravdy: evidentním je poznání jasné a zřetelné, to, co bylo poznáno (clare et distincte).

Do fyziky stoikové zahrnují i teologii, jak už víme, ale také psychologii.
Jejich filozofické stanovisko tu lze nazvat materialistickým monismem, i když jsme si vědomi, že v tom nejsou zcela důslední. Skutečné je jen to, co je tělesné. I božstvo i lidská duše jsou tělesné. Tělesné jsou však také všechny vlastnosti a činnosti věcí, protože záleží ve vzduchových proudech (pneumata). Tyto proudy se jimi rozšiřují a vyvolávají tak pocit napětí (tonos) jako projev soudržnosti.
To platí i o tělesnosti duše, takže sem patří i všechny stavy duše: vášně, ctnosti, moudrost apod.
Netělesný je prý jen prostor a čas a vše myšlené. (Je možno to však pokládat za nedůslednost.)

Dění vykládali stoikové (s příklonem k Aristotelovi) dvojím principem: činným (to poiún) a trpným (to paschon), totiž látkou.
Tím činným principem byla někdy míněna příčina, bůh, i když také zde jde o látku. Božstvo je totiž z látky nejdokonalejší, velmi jemné. Je to (hérakleitovský) oheň či teplý dech (pneuma enthermon), neboť teplo vše plodí, oživuje a uvádí v pohyb. Toto pneuma enthermon vše proniká a sjednocuje, projevuje se jako duše, duch (nús) a rozum (logos) světa. Božstvo je tu tedy pojato jako poslední příčina světa, jako bytost nejvýš dobrotivá a k člověku laskavá. Že tomu tak je, toho důkazem je dokonalost světa, účelnost ve všem i rozumnost lidské povahy.

Máme tu tedy panteismus, ztotožnění božstva a světa.
Zkrátka: toto vše je příroda, v níž rozum-logos je výrazem přísné přírodní nutnosti. Oheň vše pronikající je pralátka, z níž vše vzniklo. Je to oheň tvůrčí (pýr technikon). Z praohně vznikly všechny ostatní látky postupným zhušťováním. Ale nakonec se zase vše vrací v oheň. V ohni totiž svět periodicky střídavě vzniká a zaniká. Zaniká tím, že v určitých dlouhých intervalech časových shoří: dojde k světové konflagraci (ekpyrósis).
Vznik světa z ohnivé látky se děje postupným zhušťováním tak, že božstvo jako světový rozum, rozum-sémě (logos spermatikos) vytváří rozumné zárodky (logoi spermatikoi) věcí. Toto tvoření se však neděje libovolně, nýbrž podle sudby (heimarmené).
Sudba je vlastně totéž co božstvo a totéž co kauzální nexus, příčinný svazek, pevné sřetězení příčin a účinků. Sudba pak vládne vším podle neměnných zákonů. Proto je také možné věštění (mantiké).

Periodický zánik a opětný vznik světa je u stoiků spojen s představou věčného koloběhu a tím i věčného návratu téhož.
Neboť vznikající svět je do všech podrobností týž, jako byl svět minulý. Jsou v něm tíž lidé s týmiž osudy. Je to představa, která v 19. století opět inspirovala filozofa-básníka Friedricha Nietzscheho. Přitom svět je pro stoiky jen jeden, kulovitý a ohraničený, obklopený prázdnem. Zato čas je nekonečný.

Vše tedy podléhá sudbě. I lidské jednání. Co sudba určí, to musíme vykonat.
Tady vládne strohý determinismus. Jenže něco konáme ochotně, pokud je to ve shodě s naším pudem (hormé), něco naopak nedobrovolně. Ale měli bychom se sudbě podřizovat rádi, neboť v ní se přece projevuje božská prozřetelnost (pronoia), která vše na světě účelně a moudře uspořádává. Možno říci, že celek světa je dokonalý, i když je nám ta dokonalost utajena. Setkáváme se stále s nedokonalostí v jednotlivostech, a proto těžko chápeme, že tato nedokonalost částečná má vyšší smysl v celkovém cíli, jenž je prozřetelností sledován. Touto naukou je bůh ospravedlňován, říkáme jí theodicea. Přitom vzpomeňme podobných názorů Leibnizových (1646–1716): jsoucnost zla ve světě nijak neodporuje boží dobrotě (což Voltaire zesměšnil v Candidovi).

Přírodu stoikové rozdělovali ve čtyři třídy (podobně jako Aristotelés), takže uváděli její čtyři stupně. Jsou to :
1. věci anorganické, které mají jen držení (hexis).
2. rostliny, které mají fysis, tj. tvořivou přírodní sílu.
3. živočichové, mající duši (psyché), projevující se pudem (hormé) a schopností vytvářet si představy; živočichové si už uvědomují sami sebe, takže je možný vznik lásky k sobě, totiž pudu sebezáchovy.
4. nejvýš stojí člověk, který má navíc rozumnou duši či rozum (logos), jenž je částí rozumu světového neboli boha.

Lidská duše je povahy ohnivé a má osm částí: pět smyslů, pak schopnost řeči, schopnost plození a konečně vládnoucího ducha, sídlo lidské osobnosti.
Tento duch či rozum je vůdčí částí duše (to hégemonikon) a sídlí v prsou, podle jiných v hlavě. Sem patří veškerá činnost duševní, nižší i vyšší, a tedy i rozhodování naší vůle. Lidská duše není naprosto nesmrtelná. Trvá po naší smrti ještě nějakou dobu, nejdéle duše mudrcova, ale i ta nanejvýš do nejbližší světové konflagrace. Při shoření světa se duše vracejí k božstvu, aby se zase obnovily při novém vzniku světa.

Stoická etika zná několik hlavních zásad, jež ji spojují s logikou i fyzikou a z nichž lze odvodit veškerou morální nauku.
Všecko se řídí vesmírnými zákony, jež může člověk poznat. K tomu má rozum. A pozná-li je, může se podle nich řídit. Vždyť ctnost je vědění a nectnost je nevědění. V etice samé se stoikové především ptali, co je cílem (telos) lidského života, a tudíž nejvyšším dobrem. Z panteisticky pojaté jednoty světa jim jako hlavní pravidlo jednání vyplynulo: žít ve shodě s přírodou (homologúmenós té fysei zén), resp. přirozeností, což znamená žít ve shodě s vesmírem, jehož jsme částí.
Lze to vykládat i tak, že člověk má být svůj, že má žít život důsledný, to jest shodný v sobě samém, ve shodě s lidskou přirozeností.
Zde je základní pud sebezáchovy, který nás nakonec přivede až k vytouženému cíli životnímu, k blaženosti (eudaimoniá).

Ale nezapomínejme, že člověk je bytost rozumová a že tedy k zachování vede jen to, co je ve shodě s rozumem, totiž správný poměr (orthos logos), což je ctnost. Jen ctnost je dobro, jediné dobro, a sama postačuje k blaženosti.
Tady se opět hlásí ke slovu sókratovský racionalismus, – že ctnost záleží ve správném, tj. rozumovém názoru o tom, co máme dělat.
Jediným zlem je špatnost (kakiá). Všechno ostatní je lhostejné (adiaforon), ať už máme na mysli bohatství či chudobu, zdraví či nemoc, čest a slávu či hanbu, ba dokonce i život či smrt. Ani smrt není zlem.

Ctnost je stav, který nezná stupně.
Člověk nemůže být ctnostný více nebo méně, jako nemůže být číslo více nebo méně sudé či liché. Prostě: kdo není ctnostný, je nectnostný, špatný. Je však možné se ke ctnosti přibližovat. Ale i ti, kdo tak činí (prokoptontes), jsou ještě nectnostní. Ctnostný je jedině mudrc (sofos), stoický ideál dokonalosti. On jediný je blažený, bohatý, král, a od bohů se liší jen smrtelností. Je prost potřeb a strázní, je jediný přítel bohů. Kdo nemá ctnost, je pošetilý (afrón), blázen, nesvobodný, protože nevědomý, otrok. A to je většina lidí.
Ctnost je tedy vždy jediná, celá, je nedělitelná. Má však různé stránky, jež stoikové opět nazývali ctnostmi.

Obyčejně se uvádějí čtyři hlavní ctnosti:
1. rozumnost (fronésis)
2. mírnost záležející v sebeovládání (sófrosyné)
3. statečnost (andreiá)
4. spravedlnost (dikaiosyné).
Jsou to lidské znalosti. Lidské jednání nemáme posuzovat podle výsledku, nýbrž podle úmyslu, záměru, s nímž něco konáme. Řádné jednání (katorthóma) je to, které konáme s ctnostným úmyslem. Jestliže něco děláme jen proto, abychom splnili svou povinnost, mluvíme o činu jen náležitém (kathékon).

Vedle pudů rozumných jsou v nás i pudy nerozumné.
Ty nutno přemáhat, je to náš hlavní mravní úkol. Míněny jsou vášně (pathé). Každá vášeň (pathos) je nepřirozená, protože je nerozumná; je to nerozumné hnutí duše (alogos psychés kinésis), založené na nesprávném úsudku. Opět se nám tu hlásí onen intelektualismus. Hlavní vášně jsou čtyři:
1. rozkoš (hédoné) se týká přítomného domnělého dobra,
2. žal (lypé) se týká přítomného domnělého zla,
3. touha (epithymiá) se týká budoucího domnělého dobra,
4. strach (fobos) se týká budoucího domnělého zla.

Vášně škodí vždycky. Proto ctnost s nimi musí stále bojovat, aby se nestaly trvalými nemocemi duše (nosoi psychés).
Snažme se tedy docílit oproštění od nich (apatheia). Tento stoický mravní rigorismus je někdy poněkud mírněn ohledy na praktický život. A tak se místo vášní připouštějí aspoň nálady (eupatheia), a to tak, že se jako obdoba rozkoše připouští radost (chara); strachu odpovídá opatrnost (eulabeia) a touze vůle (búlésis); jen žal nemá obdoby. Další zmírnění je možno vidět i v rozdělení věcí lhostejných (adiafora) na věci relativně cenné (proégmena), jako je zdraví, bohatství, nadání i život sám, a na relativně bezcenné (apoproégmena). Absolutně cenná je jen ctnost. Vedle uvedených věcí lhostejných jsou ještě adiafora naprosto lhostejná (např. mám-li sudý či lichý počet vlasů).

Moudrý člověk, i když už je pro svou ctnost blažený, se nevyhýbá společenskému životu.
Vždyť každý člověk je příbuzný se všemi ostatními bytostmi obdařenými rozumem. A tak stoikové nepožadují, abychom se zdržovali veřejné, politické činnosti. Uznávají vázanost jedince k vlastnímu národu, ale nad vlast a stát kladou společnost veškerého lidstva. Hlásají světoobčanství. Všichni lidé jsou spřízněni, neboť mají týž původ a totéž určení. Všichni jsme podrobeni týmž kosmickým zákonům, všichni jsme občany téhož vesmírného státu. Proto máme být vlídní ke všem bližním, i ke svým nepřátelům. Také otroci mohou být hodni úcty.

Je-li život, jak bylo řečeno, také adiaforon, je dovolena sebevražda, a vskutku ji spáchal například už sám zakladatel školy Zénón i jeho nástupce ve vedení školy Kleanthés z Assu v Tróadě.
Vcelku lze říci, že stoická etika je přísná a ušlechtilá. Ale trpí základním rozporem: uznává fatum a přitom klade velké nároky na lidskou vůli.
Sám Chrýsippos to už cítil. Proto se pokusil o rozlišování příčin na příčiny hlavní a pomocné. Máme například chudého člověka; jeho bída je potenciálně pomocnou příčinou případné krádeže; jestliže však skutečně něco ukradne, byl jeho pud příčinou hlavní. Ale ani tak ovšem není problém vyřešen. Co když je ten pud výsledkem sudby, tedy příčiny, na niž člověk nemá vliv?

Poměr stoiků k náboženství.
Jestliže mluvili o zbožnosti, rozuměli tím znalost, jak uctívat bohy. Tato znalost však předpokládá, že o bozích máme správné představy. Jen pak můžeme poslouchat jejich vůli a blížit se k nim v dokonalosti. Tedy i tady opět hraje roli moudrost a ctnost. Pravé náboženství se proto vlastně neliší od filozofie. Přesto stoikové nevystupovali proti tradičnímu lidovému náboženství, i když mu vytýkali antropomorfismus, nedůstojnou mytologii a pošetilost obřadů. Pokoušeli se o alegorický výklad mýtů, ale běžné náboženství tolerovali už proto, že v něm viděli mravní oporu prostých lidí.

STŘEDNÍ STOÁ SE UPLATŇUJE V 2. A 1. STOL. PŘ. N. L.

Upouští od původního radikalismu a dostává se až k eklekticismu, což se stávalo tehdy i ostatním filozofickým školám. Docházelo k tomu hlavně pod vlivem některých platóniků. Tak na stoiky útočil sám zakladatel tzv. střední akademie Arkesiláos z Pitany (asi 314–240) a také zakladatel Akademie nové Karneadés z Kyrény (asi 212–128).

Arkesiláos se staví už proti důležité tezi o uchopujících představách. Poukazuje na to, že pravdivá představa se neliší svou přesvědčivostí od představy klamné. Ale tato nejistota, pokud jde o pravdu, nám neznemožňuje jednání, protože pro jednání stačí odůvodněnost (eulogon). Tyto výklady jsou ovšem také pod vlivem pyrrhónské skepse, podobně jako námitky Karneadovy. Ten tvrdí, že nelze-li rozeznat představy pravdivé od klamných, je vědění vůbec nemožné. Ani dokazování nás nepřivede k pravdě, protože bychom předtím museli dokázat oprávněnost dokazování atd. až in infinitum. Karneadés však napadal i stoickou teologii: představa boha je tu plná rozporů, nelze tedy uznat ani prozřetelnost, ani moudré řízení světa.

Mezi představitele střední stoy patří především:

Boethos ze Sídónu (zemřel r. 119 př. n. l.)
Ten se blíží aristotelismu. Kritériem pravdy mu nejsou jen vjemy, nýbrž i rozum (nús). Proti důslednému panteismu odděluje boha od světa. Nevěří ve spálení světa, svět je podle něho věčný.

Významný myslitel byl Panaitios  z Rhodu (180–110).
Žil dlouho v Římě, patřil ke kroužku Scipiona Mladšího a byl přítelem Laeliovým. Ani on neuznával zánik světa a snad ani vznik; svět je podle něho věčný. Odmítal nesmrtelnost duše. Shodně s Karneadem neuznával mantiku: věštění není možné. Protože Panaitios vždy přihlížel ke skutečnému životu, byl v etice umírněný.
Jeho patrně hlavní spis Peri tú kathékontos (tj. o tom, co se sluší činiti, neboli o povinnostech) byl popudem i Marku Tulliu Ciceronovi, aby napsal známý spis De officiis (0 povinnostech). Tady se dobře ukazuje, jak učení stoické v etice dobře odpovídalo římské národní povaze.

Velký žák Panaitiův Poseidónios ze syrské Apameie (135–51) žil jako polyhistor na Rhodu.
Byl také pod vlivem Platónovým a napsal komentář k jeho Tímaiovi. Tento komentář je někdy pokládán za jakési východisko k novoplatónismu. Z Platóna zdůrazňoval protiklad mezi rozumnou a vášnivou mohutností (dynamis) lidské duše, která sídlí v srdci. Duši pokládal za hmotnou, jenže je z hmoty daleko jemnější než hrubé tělo. Tento ostrý protiklad mezi tělem a duší se už hodně vzdaluje od původního stoicismu a svými platónskými elementy vede k pozdějšímu sbližování stoicismu a křesťanství. Poseidónios věří, že duše už byla před tělem a že po smrti opouští tělo, aby vzlétla k výšinám. Jeho etika je podobná etice Panaitiově. Jediným dobrem je ctnost, ale i zdraví a bohatství má svou cenu. Ve fyzice uznává věštění i světový požár.
Vliv Poseidóniův na budoucí staletí byl značný. Pod jeho vlivem je Cicero, Varro, Seneca, Filón z Alexandrie i křesťanští spisovatelé.

Poseidónios ze syrské Apameie a Panaitios  z Rhodu

POSLEDNÍ ETAPA VE VÝVOJI STOICISMU SE ODEHRÁVÁ V DOBĚ CÍSAŘSKÉ.

Stoicismus je tu ve zřetelném úpadku, myšlenky, jež se tu nyní vyskytují, jsou nesamostatné a nepůvodní.
Od nynějška bude po řadu staletí vládnout převážně eklekticismus a synkretismus. Stále zjevnější budou sklony k náboženství, ba i k mysticismu, k čemuž snad už první krok učinil Poseidónios. Přes tuto celkovou situaci, projevující se směsicí proudů a škol, možno říci, že nejvýznamnější představitele má v této době právě stoá. Pro nás je významné, že některé jejich spisy se zachovaly, zatímco spisy zakladatelů stoy známe jen z nepřímého podání. To platí nejen o Zénónovi a Chrýsippovi, ale i o Poseidóniovi. V této vývojové etapě už naprosto převládá zájem o problémy morální. Uvedeme jen krátce některé ze známých představitelů pozdního stoicismu.

Jako prvního jmenujme Neronova vychovatele Lucia Annaea Seneku.
Narozen ve španělské Córdubě kolem počátku našeho letopočtu, zemřel r. 65 sebevraždou na rozkaz císaře Nerona. Seneca nebyl systematik a často mísil myšlenky, jež našel v různých filozofických soustavách. Vyjdeme-li ze stoického dělení filozofie, můžeme říci, že logika Seneku příliš nezajímá, že o něco víc se zabývá fyzikou, i když tu nejde hlouběji, protože ho převážně zajímají důsledky poznání přírody pro praktický lidský život. Tím víc ho zajímá etika.

Otázkami fyziky se Seneca zabývá v díle Naturales quaestiones (Otázky týkající se přírody), a to v sedmi knihách. Pojednání z etiky napsal mnoho. Vedle spisů útěšných (konsolací) jsou to rozpravy o boží prozřetelnosti, o stálosti mudrce, hněvu, blaženém životě, volném klidu duševním, krátkosti života, o laskavosti apod.
Hojně čteny byly Senekovy Epistulae morales (Listy o morálce), psané synovci Luciliovi a pojednávající o otázkách praktické filozofie. Tematika těchto 124 listů je pestrá, ale je nesena stejným duchem. Dílo má obvykle název Ad Lucilium epistularum libri XX.

Také u Seneky pozorujeme zmírnění původní strohé stoické etiky a zdůrazňování soucitu a vlídnosti k druhým. I on mluví stále o příbuznosti všeho lidstva a o lásce k bližnímu. Bůh je pro něj mimo svět a pečuje otcovsky o lidi. Jako Poseidonios pod vlivem Platóna, tak také Seneca učí, že duše lidská má část rozumnou a nerozumnou a že rozum pocházející od boha může být i v otrokovi. Tělo je vězení duše, teprve smrt duši osvobozuje. Také se zdůrazňuje nutnost potírat vášně a usilovat o dosažení ctnosti. A tak vidíme, že přes stoicismus se stává platónismus blízký křesťanství. Některé myšlenky musely přímo připomínat evangelia, takže není divu, vznikla-li pověst, že Seneca měl styky se sv. Pavlem, a byly-li dokonce podvrženy jejich listy. Seneca byl vskutku křesťany vysoce ceněn a horlivě čten.

Oblíbenou četbou byl po mnoho staletí také Epiktétos.
Otrok pocházející z fryžské Hierápole, později propuštěnec Římě (žil v 1.–2. stol. n. l., bližší data neznáme).
Když byli císařem Domitianem vypuzeni filozofové z Itálie, odejel Epiktétos do Épeiru a tam si založil filozofickou školu v Níkopoli. Měl horlivého žáka Arriána, který sepisoval výklady svého učitele, aby je uchoval potomstvu.

Díky tomu máme zachovánu polovinu jeho Rozprav (čtyři knihy s názvem Diatribai) a stručný výtah z jeho výkladů pod názvem Encheiridion (Příručka), do češtiny přeloženo jako Rukověť mravních naučení.
Epiktétos se v mnohém vrací k původnímu učení stoy až k Chrýsippovi.
Hlavní jeho myšlenkou je, že jedny věci jsou v naší moci, jiné nikoliv.
Tyto první jsou naše vůle a představy. Jen ony nám náleží, proto máme o ně dbát. Mimo naši moc je zdraví, bohatství apod.
Jeho oblíbeným heslem bylo: Trp a odříkej se! (anechú kai apechú!). Podobně jako Seneca prohlašuje i Epiktétos boha za dobrotivého otce lidí, lidské osudy jsou dílo boží, a proto má být lidský život službou boží. I zde je zase hlásána láska k bližnímu a světoobčanství. Všichni lidé jsou bratři, máme si navzájem odpouštět. Přestože nelze mluvit o nějakém přímém vlivu, je i tady podobnost s evangelickými myšlenkami nápadná, takže křesťané Epiktéta považovali za tajného křesťana. Epiktétovým ctitelem byl také moderní křesťan Lev Nikolajevič Tolstoj.

Císař Marcus Aurelius Antoninus patřil k těm nejvzdělanějším césářům Říma a zapadá důstojně do řady dobrých římských císařů, zvaných Antoniny.
Marcus Aurelius, narozený 26. dubna 121 v Římě, měl tedy v mládí dobré prostředí. Bylo o něj všestranně pečováno a dostalo se mu dobrých učitelů.
Vedle rétora M. Cornelia Frontona (asi 100–175), s nímž žil i později v přátelství – je zachována dokonce část korespondence – měl na něho značný vliv vynikající řečník a státník Herodes Atticus (asi 101–177), jenž tehdy z Athén vytvořil nejskvělejší snad město římské říše. Ve filozofii vzdělávali M. Aurelia, mimo prvního učitele, platónského filozofa Bakcheia, stoikové: Iunius Rusticus, Apollónios z Chalkidy a jiní.

Jeho filozofické názory poznáváme z jeho jediného spisu, z aforistických zápisků, jež si pořizoval příležitostně kdekoli, doma i ve vojenských leženích. Zápisky jsou psány řecky a nadepsány prostě Ta eis heauton, Hovory k sobě samému.
Mají 12 knih. Obsahují mnoho myšlenek, převážně ovšem z praktické filozofie. Jeho úvahy o smyslu lidského života jsou blízké Senekovi i Epiktétovi. M. Aurelius pokládá filozofii za učitelku všech ctností. Učí nás trpělivosti a vede k ušlechtilosti. Poskytuje nám útěchu ve strastech a protivenstvích, má v tom ohledu přímo léčebnou moc.

Taková filozofie je ovšem zaměřena především k praxi. Na praxi je kladen důraz. Jde o dosažení životní rovnováhy, vyrovnanosti, klidu duševního. To předpokládá v duchu stoicismu žít ve shodě s přírodou, s jejími věčnými zákony. Ale ty musíme poznat.
Proto je také úkolem filozofie odstraňovat omyly v lidském poznávání a snažit se o proniknutí k podstatě pojetí boha není tu dost jasné. M. Aurelius jako by kolísal mezi stoickým panteismem a běžným lidovým polyteismem. Ale je zřejmě přesvědčen, že bůh se o svět stará.

Člověk je s bohem příbuzný. Skládá se ze tří částí:
z těla (sóma), jež má schopnost vnímání,
z duše (psyché), jež je sídlem vášní,
z mysli (nús), orgánu myšlení.

Toto trojdělení je nové; stoikové ho nemají, upomíná spíš na Platóna, poněkud i na Aristotela. S bohem souvisí člověk právě svou myslí. Ona je ten duch (daimón), kterého nám dává Zeus jako vůdce na cestu životem. Protivit se tomuto daimónovi znamená tolik jako protivit se bohu. M. Aureliovi jde stále a dosažení nejvyššího dobra. V tom se neodchyluje od učení jiných stoiků. Realitu zla neuznává, zlo je jen zdání. Filozof přece zná na jedné straně stálost pravého jsoucna a na druhé straně pomíjivost a stálé proměny věcí smyslových. Jedna věc zaniká, a už je tu zárodek věci jiné, a i ta nová věc zaniká a tak to jde stále.

Co je tedy smrt? Proč bychom se jí měli bát?
Smrt znamená prostý rozklad něčeho, co bylo dočasně spojeno, znamená návrat k zemi, ze které jsme vyšli a která nás živila, zatímco my nevděční ji po celý život šlapeme. Smrt těla je zároveň osvobození duše, a tedy znovuzrození. Lidský život je jako řeka. Je nestálý a krátký. Neboť před naším narozením a po naší smrti je nekonečný proud času. Kdo to pochopí, nebude si stěžovat na krátkost života. Nebude také dbát tolik na pomíjivé věci lidské, ale bude hledět využít života ke konání dobra. Služba ctnosti je naším úkolem a posláním na zemi.
Proto také M. Aurelius neschvaloval sebevraždu jako někteří jiní stoikové. Bylo by to uhýbání povinnosti, tedy slabost, ba zbabělost. Sebevraždy se může dopustit jen ten, kdo nezná smysl života a smrti. Nejvýše lze připustit sebevraždu tam, kde člověk už nemůže sloužit ctnosti.

Z panteismu vyplývala také M. Aureliovi láska k bližnímu a myšlenka všelidského bratrství. Přesto – z důvodů ovšem veřejných – i on pronásledoval křesťany; jeho postoj k nim byl podobný jako Trajánův. V ohledu společenském chtěl M. Aurelius obrodit celé lidské soužití skrze morální obrodu jedinců. Jako vladař se snažil o obrodu své říše zlepšením zvláště zákonodárství a soudnictví. Vládu vykonával tak, že se vždy důkladně radil s odborníky.

Není naším úkolem ani úmyslem podrobně zde mluvit o obsahu Aureliova díla. Vždyť čtenář si je chce přečíst a promýšlet sám.
Předmluva má být jen uvedením do filozofických i životních souvislostí, z nichž se Hovory zrodily. Tato morálně povzbudivá a moudrá kniha byla vždy oblíbenou četbou, zvláště v dobách pohnutých. I u nás byla hojně čtena a vyhledávána, a to v několika překladech: v překladu Fr. Šíra – Marka Aurelia Antonina, římského samovladaře, zápisky, které sobě samému snesl (Jičín 1842), v částečném převodu K. Steinhausera v programu čáslavského gymnázia r. 1891–2, v překladu Emanuela Peroutky (Myšlenky, Praha, Laichter, 1908) a konečně v překladu Rudolfa Kuthana Hovory k sobě samému r. 1934 v Praze. Dodejme jen ještě, že mezi slavnými čtenáři tohoto díla nacházíme i francouzského myslitele Blaise Pascala.

Ludvík Svoboda v přemluvě ke knize: Marcus Aurelius / Hovory k sobě
Knihy: Antická knihovna

The post Stoikové. Úvod do myšlení a doby slavné antické školy. Zénón, Seneka, Epiktétos, Marcus Aurelius etc. first appeared on Čítárny.

Řecká antická tragédie Král Oidipus se navždy vepsala do literární světové historie a má dodnes svůj vliv na dramatickou tvorbu. Je proto s podivem, že se o ní na školách téměř neučí.
Typické pro ní je téma řeckých bájí a hrdinských pověstí, propojení světa lidí a bohů, které bylo hlavním společenským tématem antické doby. Řecká tragédie se proto logicky zabývá střetem těchto dvou světů, klade si otázky o řádu světa, úloze bohů, o předurčenosti lidského osudu, kdy jakékoliv vzepětí proti řádu tohoto světa je nerovný boj, ale je vznešený, zasluhující si úctu, případně i soucit.
Nejuznávanějšími řeckými autory jsou Aischylos, Eurípidés a Sofoklés.

Sofoklés (řecký: Σοφοκλῆς) asi 496-406 př. n. I.
Plútarchos, v díle Život Cimonův, líčí první triumf mladého Sofoklésa proti slavnému a dosud nezpochybněnému Aischylosovi v roce 468 př. n. l.. Tato soutěž skončila na svou dobu neobvyklým způsobem bez losování, ale s následkem, že Aischylos se dobrovolně vydal do vyhnanství.
Sofoklés během 50 let představil mnoho divadelních inovací, které mu vynesly 24 triumfů a byl jednoznačně nejslavnějším autorem dramatických soutěží v Athénach, které se konaly během náboženských svátků. Představil třetího herce, zvýšil počet členů sboru na patnáct, začal používat scénu, dokázal budovat a stupňovat napětí užitím dramatických pauz v řeči. Napsal zřejmě přes 120 her, ale jen sedm se dochovalo. Naposledy soutěžil roku 406 př. n. l., ve svých devadesáti letech!

Sofoklés proslul už ve své době tragédii Král Oidipus.
Tragédie je o marné snaze vymanit se z osudové předurčenosti. Oidipovo chování jako vládce je sebevědomé a arogantní, ale je mu vše předpovězeno. Zabije svého otce, ožení se svou matkou a bude s ní mít děti. Oidipus se však dopustí ještě dalšího provinění: urážky božstva v delfské věštírně v osobě slepého věštce Teiresia.
Díky těmto zločinům Oidipus pociťuje vinu. I když důvody jeho provinění mu nejsou zcela známy, potrestá se tím, že se oslepí. Jeho osud je naplněn.
I když tragédie chybujícího člověka rozdrceného předurčeností vlastního osudu a vlastní nevědomostí nenabízí žádné řešení, stává se hrdina opravdovějším člověkem tím, že částečně nalézá sám sebe. A to je jedno z hlavních poselství Sofoklésových her.

ANTICKÁ TRAGÉDIE KRÁL OIDIPUS ( cca. 430-425 př. n. I.)

NÁČELNÍK SBORU TEIRESIAS
Já myslím, Oidipe, že slova tvá
i věštcova jsou plodem hněvu jen.
Co s takovou? Jeť nutno hleděti,
jak věštbu nejlépe lze vyložit.
Tys vládce, mám však stejné právo slovem
ti stejně splatit: v tom jsem pán i já.
Vždyť Foibův sluha jsem, tvůj nikoli;
nač Kreontovy záštity mi třeba?
Žes nadal mi i slepců, tedy slyš:
Jsi vidomý, a přece nevidíš
své hanby, ani kde ses usadil,
s kým obcuješ – či víš snad, čí jsi syn?
A netuše jsi protiven svým drahým
i pod zemí i tady na zemi.
A jednou dvojí kletba rodičů
tě vyštve děsným krokem z této země
a vida teď, pak do tmy budeš zřít!
A který záliv, která skála vbrzku
se nebude tvým nářkem ozývat,
až poznáš sňatku přístav, domu svému
tak neblahý, kam vplul jsi s pohodou?
A spousty jiné bídy netušíš,
již sobě uchystals i synům svým!
Nuž tup si Kreonta i ústa má:
vždyť není smrtelníka na světě,
jenž bude zničen bídněji než ty!
OIDIPUS
Toť příliš, to už nelze poslouchat!
Hned pryč z mých očí! Obrať kroky své
a kliď se rychle odtud z paláce!
TEIRESIAS
Sem zvals mě ty, já sám bych nebyl přišel.
OIDIPUS
Já netušil jsem hloupých řečí tvých,
sic byl bych sotva poslal pro tebe.
TEIRESIAS
Jsem hloupý blázen, jak se tobě zdá;
tvým rodičům jsem mužem moudrým byl!
Má se k odchodu
OIDIPUS
Rodičům? Zůstaň! Kdo mne zplodil? Mluv!
TEIRESIAS
Den dnešní zplodí tě i zahladí.
OIDIPUS
Jak mluvíš všechno v temných hádankách!
TEIRESIAS
Což nejsi nejlepším jich luštitelem?
OIDIPUS
Jen mi haň to, v čem je má velikost!
TEIRESIAS
A právě ono štěstí byl tvůj hrob.
OIDIPUS
Co na tom! Jen když vlast jsem zachránil.
TEIRESIAS
se obrací k odchodu
Pak ovšem půjdu. Hochu, odveď mne!
OIDIPUS
Je čas; tvá přítomnost jen vadí, mate;
až zmizíš, více trápit nebudeš.
TEIRESIAS
Chci jít; však řeknu dřív, proč přišel jsem.
Tvé tváře nedbám: ty mne nezničíš.
Nuž poslyš: Onen člověk, kterého
tak dlouho hledáš, Láiovu smrt
zde hlásaje a hroze, ten je zde!
Host cizí, zdá se, čas však ukáže,
že thébský rodák jest, a štěstí to
ho nepotěší. Z vidomého slepcem
se stane, z bohatého žebrákem,
v zem cizí o holi se bude brát.
A ukáže se, že je spolu otcem
i bratrem dětí svých, že matky své
jest manželem i synem, otcovým
že vrahem jest i v loži nástupcem –

Oidipus odchází
Jdi, dumej o tom! Chytíš-li mne ve lži,
pak říkej si, že věštit neumím!
Vzdálí se

Přeložil Ferdinand Stiebitz

The post Slavná Sofoklova tragédie Král Oidipus o předurčenosti vlastního osudu first appeared on Čítárny.

Celý Sókratův život (469 př.n.l. – 399 př.n.l) je znám pouze z vyprávění jeho žáků, posluchačů a vykladačů jako byl Platón, který Sókrata spíše idealizuje a Xenofónt, jenž na něj nahlíží spíše jako člověka praktického. Není známo, že by Sokrates někdy své názory zapisoval.

Na svou dobu se chová Sokrates výjimečně. Opouští lukrativní post kameníka a věnuje se filosofii a vyučování a to formou diskuze.
Jak je známo, tento způsob komunikace ve své podstatě není příjemný žádné moci v jakékoliv době. Diskuze přináší různorodost názorů, vidí a definuje nedostatky ve společnosti a neohlupuje lidi, naopak je nutí myslet. Paradoxně po nastolení demokracie (po skončení peloponéské války a krátké  době vlády aristokracie) začal být Sokrates pokládán za člověka nepohodlného a za své názory byl zmanipulovanou athenskou společností odsouzený k trestu smrti (399 př.n.l.).

Důvod byl zcela zřejmý. Brilantnost jeho promluv a jeho nesmírná obliba vyvolala žárlivost dvou veřejných osobností: Anyta, starého starosty města, a Meleta, jeho mladšího komplice, uraženého filozofovou ironií, která ho obviňovala z bezbožnosti. Řečník Lykon byl pověřený přednesením obžaloby u soudu, která měla být psána sofistou Polykratem či osobně Anytem, který zastupoval řemeslníky a úředníky z lidu. Polyeuktus pak vyslovil větu, která odsuzovala Sokrata k vypití bolehlavu.
Jako sedmdesátiletý stařec Sókratés umírá po vypití tohoto odvaru, aniž by přijal nabídku na útěk z vězení.

Plútarchos o tomto soudu píše:
„Obžalovaní v Athénách hájívali se obyčejně před soudem uměle sestrojenými frázemi a namáhali se obměkčiti soudce slzami a prosbami. Sókratovi se prostě zdálo nedůstojným užívati takových prostředků. Dle athénského obyčeje musel obžalovaný sám označiti trest, o kterém se domníval, že ho zasloužil.
Když tuto otázku položili Sókratovi, prohlásil, že myslí, že by zasloužil stejně jako vítěz her olympijských, aby žil v budoucnu na státní útraty… Touto odpovědí ještě více rozzuřil své soudce. Několik mezi těmi, kteří se vyslovili z počátku proti trestu smrti, hlasovali potom pro. Byl tedy odsouzen.“

Hlavní podstatou Sokratových rozhovorů byla etika, chování člověka a morálka společnosti. Tvrdil, že člověk je schopen svým vlastním rozumem, který je „vládcem nad tělem“, rozpoznat to, co je dobré. Z toho pak vyvozuje, že je schopen naučit se ctnostem, které jsou předpokladem pocitů zvané štěstí a které nás přivádějí do stavu rovnováhy. Za základní ctnosti přitom Sókratés považuje moudrost, rozumnost, spravedlnost, statečnost a zbožnost.
Filosofie podle Sokrata není jen bezvýznamnou intelektuální spekulací, ale celým způsobem života. Delfská věštírna ho nazvala „nejmoudřejším ze všech lidí“ právě proto, že dokázal rozeznat a popsat omezenost lidského vědění. Jeho nejznámější  výrok „vím, že nic nevím“ je poznání těchto hranic.

Jedna z mnoha historek ze života Sokrata: Zkouška tří sít

Jednoho dne ho potkal jeden známý a povídá: “Jestlipak víš, Sokrate, co jsem se zrovna dozvěděl o tvém příteli?”
“Počkej chvilku,” odpověděl Sokrates. “Než mi cokoli řekneš, rád bych tě podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít.”
“Tří sít?”
“Přesně tak,” pokračoval Sokrates. “Než mi začneš vyprávět o mém příteli, možná bude dobré na chvilku zkusit prosít to, co mi řekneš. První síto se jmenuje Pravda. Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říct, je pravda?”
“Ne,” odpověděl ten člověk, “vlastně jsem to jenom slyšel a….”
“Dobře,” řekl Sokrates. “Takže ty opravdu nevíš, jestli je to pravda nebo není. Teď vyzkoušejme druhé síto, síto se jmenuje Dobro. Chceš mi o mém příteli říct něco dobrého?”
“Ne, naopak…”
“Takže,” pokračoval Sokrates, “chceš mi o něm říct něco špatného a nejsi si jist, jestli je to pravda. Ale pořád ještě můžeš zkouškou projít, protože zbývá ještě jedno síto. Jmenuje se Užitečnost. Je mi to, co mi chceš o mém příteli říct, užitečné?”
“Ne, moc ne.”
“Dobrá,” uzavřel Sokrates, “to co mi chceš říct, není ani pravdivé, ani dobré, dokonce ani užitečné, tak proč bys mi to měl vyprávět?”

Obraz: Smrt Sokratova je slavný obraz neméně slavného francouzského malíře Jacquese-Louise Davida z roku 1787
Doporučujeme knihy:
Obrana Sokrata >> stáhni knihu

Sokratovy známé citáty:

Kdo chce hýbat světem, ať nejprve hýbe sám sebou.
Vím, že nic nevím.
Radost musíme čerpat ne z jiných, ale ze sebe.

The post Sokratova moudrá zkouška tří sít. Nadčasová historka ze starého Řecka first appeared on Čítárny.

Psaní dopisů ve starém Řecku patřilo k ceněným dovednostem, stejně jako rétorická cvičení. Tento dopis je podvrhem na téma Diogénes. Autor si však rozhodně zaslouží pochvalu neboť obsahově je dílem skutečného myslitele a za druhé je zřejmě jediným upomenutím na slavného filosofa a představitele filosofické školy kynické, která dostala své jméno podle gymnasia v Kynosarges, kde její duchovní otec, Antisthenés, s oblibou konal své přednášky.

Diogenés ze Sinopé (asi 400–323 př. n. l.) podle toho dopisu sám sebe nazývá psem, podle asketického způsoba života, který připomíná život toulavého psa. Vše začalo příchodem Díogena do Athén, po vyhnání ze Sinópé, odkud byl možná vyhoštěn pro penězokazectví. Zde se připojil k posluchačům filosofa Antisthena, jehož filozofii domyslel do krajních důsledků a řídil se jimi ve skutečném životě. Po jeho smrti nastupuje na jeho místo. Podle mýtu žil buď v sudu v Metróu, chrámě matky bohů Kybely nebo na konci vesnice (ve staré řečtině se prý jednalo o stejné slovo).

Díogenés od malíře Jean-Léona Gérôma, 1860

Stavěl se proti všem zásadám, zvykům, mravnostem a obyčejům, honbě za majetkem a slávou, odsuzoval lidi za modlářství. Neuznával manželství, ženy a děti měly být společné všem mužům. Kritizoval pokrytectví společnosti a tvrdil, že náboženství zásadně zneužívá druhé ve prospěch těch, kteří náboženstvím vládnou. Pýcha je předsudek, bránící vidět pravdu.

Díogenés opustil Athény nedobrovolně, jako otrok a byl odvezen na Krétu. Tam se údajně nechal koupit korintským kupcem Xeniadésem nikoli ale jako otrok, nýbrž jako muž, který umí vládnout jiným lidem. V jeho rodině učil jeho děti, žil a dále hlásal své zásady. V Korintu také zemřel.

Tradovaný mýtus setkání Alexandra Velikého a Diogéna. Caspar de Crayer (cca.1650)

Titulní foto: Diogenés hledá lampou dobrého člověka. Anonymus (cca. 1780)

Text dopisu…

Pes Diogenés posílá těm, kteří se nazývají Řeky, mnoho běd. A ty vás stíhají stejně, i když vám to nepřeji. Neboť podle vzhledu jste sice lidmi, duší však jste opice; všecko jenom předstíráte, neznáte však nic. Tak se vám mstí příroda. To, že jste si dali zákony, vás učinilo velmi zpupnými, protože si je nyní berete za svědky své vrozené ničemnosti. Nikdy nežijete v míru, ale celý život až do stáří trávíte v ustavičném boji a jste ničemnými společníky ničemných společníků. Navzájem si závidíte, kdykoliv spatříte, že ten druhý má o maličko jemnější plášť nebo o trošku více peněz nebo že je v řeči bystřejší nebo že je vzdělanější. Nic neposuzujete se zdravým rozumem, ale upadáte jen do pravděpodobností, dohadů a zdánlivostí a na všem shledáváte vinu. Nic neznáte – ani vaši předkové, ani vy sami – a právem proto trpíte, že jste vystaveni na posměch své vlastní neznalosti a hlouposti.

Nenávidí vás nejen filosof, který je nazýván psem, ale i sama příroda: neboť máte málo radosti a mnoho smutku, a to i před tím, než se ženíte, i po svatbě, protože se ženíte jsouce ničemní a nevrlí.

Kolik lidí a jaké muže jste zabili, jedny, když jste je přemohli ve válce, druhé v tom, co vy nazýváte mírem, když jste na ně uvalili vinu! Nevisí mnozí na křížích, nebyli mnozí sťati obecním katem, nebyli jiní z rozhodnutí obce donuceni vypít jed a nebyli zas jiní vpleteni do kola, protože jste usoudili, že jednali proti právu? Neměli jste se pokusit, vy ničemové, raději je převychovat než je zabít? Není nám vskutku třeba žádných mrtvých, jestliže se nechceme sytit jejich masem jako masem obětí, ale je nám třeba dobrých mužů, vy ničemové. Ty, kteří neumějí číst a kteří neznají hudbu, učíte notám, abyste je měli po ruce, kdykoliv takové lidi potřebujete. Proč tedy nepřevychováte ty, kteří jednají proti právu, a nepoužíváte jich, když potřebujete muže, kteří se řídí právem? Zvláště když používáte i muže, kteří porušují právo, kdykoliv chcete tajně sprovodit ze světa nějaké město nebo vojsko. A to ještě není tak hrozné! Když i k věcem správným používáte násilí, lze očekávat, že i to, co je mocnější, není ušetřeno vašich ničemností. Ke komukoliv přistoupíte, na tom pášete bezpráví, vy ničemové. Vy sami jste hodni pořádného trestu. V době svátků Hermových4 a Athéniných jíte a pijete v gymnasiích6 i uprostřed samotného náměstí, potácíte se tam opilí, provádíte necudnosti, dáváte si všechno líbit jako ženy. A při tom konáte ještě bezbožné činy tajně i veřejně. Mně psovi na takových věcech vůbec nezáleží, ale vy si na nich velmi zakládáte.

A když nám psům bráníte v životě přirozeném a opravdovém, nepášete snad na nás křivdu? Já pes vás mohu trestat jen slovy, opravdu vás všechny ztrestá sama příroda. Vždyť nad vámi všemi bez rozdílu visí smrt, před níž se klepete strachy. A často jsem viděl žebráky, jak se těší dobrému zdraví právě pro svou nouzi, a naopak boháče churavějící z nenasytnosti svého neblahého žaludku a svých chtíčů. Neboť tím, že jim vyhovíte, pošimráte na chvilku své choutky rozkoší, která vám pak připraví velké a silné útrapy. A nic vám pak nebude platný ani váš dům, ani krásné hlavice sloupů v něm, ale upoutáni na svá zlatá a stříbrná lůžka budete se po zásluze kroutit v bolestech. A nebudete mít ani dostatek síly k tomu, abyste snědli alespoň zbytky svých lahůdek se zeleninou. Ale jestliže máte rozum – jako že ho nemáte, když jste opilí –, uposlechněte moudrého Sókrata a mne a sejděte se všichni dospělí ke společné poradě a naučte se buď uměřenosti, anebo si raději dejte oprátku na krk. Neboť není možné jinak žít, jestliže nechcete žít jako na hostině, kdy se po nemírném pití a v nadměrné opilosti motáte a potácíte, takže vás druzí musí vést a sami nejste schopni se chránit.

Když tak hýříte a v duchu přemítáte, kolik je statků, jejichž pány jste nazýváni, přicházejí k vám dobře známí katové, které vy nazýváte lékaři, kteří říkají a dělají, co je vždy právě napadne. A ti vás, jak si to zasloužíte, řežou a pálí a obvazují a dávají vám léky k užívání i zevně. A když se uzdravíte, nevzdáváte za to dík tzv. lékařům, ale říkáte, že je za to třeba vzdát díky bohům; jestliže se však neuzdravíte, vyčítáte to lékařům.

V mé moci je žít více v radosti než v zármutku a více ve vědění než v neznalosti. To jsem získal stykem s moudrým Antisthenem, který rozmlouval jen s těmi, kdož ho znali; a druhým, kteří nevědí, co je příroda, rozum a pravda, se vyhýbal, „a nic se nestaral“, jak se praví v jednom dopise, „o hloupé šelmy, které nechápou slova psa“. Protože jste barbaři, přeji vám mnoho běd až do té doby, než se naučíte řecky a stanete se skutečnými Řeky. Ti, kteří jsou nazýváni barbary, obývají nyní mnohem líbeznější místa a i svými mravy jsou ušlechtilejší. Ti, kteří se nazývají Řeky, vedou války proti barbarům, barbaři však jsou toho názoru, že musí hájit svou zemi, a spokojují se tím, co mají. Vám však nestačí nic; neboť se honíte za slávou a chybí vám rozum a řádné vzdělání.

The post Diogenés ze Sinópé Řekům. Historický podvrh dopisu připsaný Diogénovi first appeared on Čítárny.

Málokdo už dnes ví, že Krtka, který ke kalhotkám přišel napsal Eduard Petiška (14.5. 2014 by měl 90 let). Málokdo také ví, že byl básník a překladatel německé poezie a že jeho kniha Staré řecké báje a pověsti je povinnou četbou ve Francii, kterou dodnes nikdo nenapsal líp.

Petiška proslul především jako autor pro dětské čtenáře
a stal se jedním z nejoblíbenějších českých pohádkových autorů. Jeho knihy pro děti například Birlibán, Jak krtek ke kalhotkám přišel, Anička malířka, Pohádkový dědeček  se staly oblíbenými a stále vydávanými pohádkami.
Snad největší popularitu získala jeho kniha v četných vydáních Staré řecké báje a pověsti, která byla přeložena do sedmi jazyků a je dodnes povinnou četbou ve Francii. Japonské děti zase znají již v několika vydáních tituly Bylo jednou loutkové divadlo nebo Kam se schoval nůž, O jabloňce a samozřejmě Jak krtek ke kalhotkám přišel.

Velký význam mají dodnes jeho úpravy dalších českých a cizích pověstí a pohádek
jako například Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy, Čtení o hradech, Čtení o zámcích a městech.

Nesmíme zapomenout na jeho překladatelské práce především J.W. Goetha a Heineho a také na jeho básnické kyrické dílo, kterému se věnuje celý život. V něm se hlásí především k odkazu Františka Halase. (Oči vzlétajícího času,1946, Pražské orchestry, 1947, Slunce, 1949) Lyrický charakter mají také jeho prózy, ve kterých otevíral téma generační a mravní. Například to jsou knihy Než uzrají muži, Pomerančové šaty, Průvodce mladého muže manželstvím, Třicet manželek.
Spolupracoval často s Československým rozhlasem a televizí, psal pro dětské časopisy. Psal ovšem i odborné texty, eseje a předmluvy.

Eduard Petiška  neměl pouze literární nadání. Od svých předků – a zvláště matky Adeline Winandtové – zdědil i hudební sluch. A nebýt nacistické okupace, zúročil by úspěšně složené zkoušky na konzervatoř asi i jinak než prací soustružníka. Nástup komunistů k moci v únoru 1948 pak zase překazil jeho jiné ambice – natáčení „filmových básní“ s Konstantinem Bieblem. Zemřel 6. června roku 1987 během pravidelného léčebného pobytu v Mariánských Lázních.

Eduard Petiška (14. května 1924 – 6. června 1987) prožil své dětství v Čelákovicích u Prahy. Gymnázium studoval v Brandýse nad Labem, které absolvoval v roce 1943. Hned po absolvování gymnázia byl totálně nasazen. Až po válce po válce vystudoval na FF UM v Praze germanistiku a srovnávací literatury. Od roku 1948 žil v Brandýse nad Labem jako spisovatel z povolání.

The post Eduard Petiška nenapsal jen Staré řecké báje a pověsti, povinnou četbu ve Francii first appeared on Čítárny.