Stefan Zweig / Legenda a pravda životního příběhu Beatrice Cenci

Dějiny se vždy nejprve jeví jako hrubá substance, které teprve básník, nebo onen anonymní básník, kterého nazýváme legendou, propůjčí tvůrčí formu. Zbásněním obnovuje minulost trvale svou životní sílu, fantazie svou odvážnou argumentací svazuje náhodný sled pravdivých událostí, a po určitém čase dochází ke zvláštnímu jevu. Legenda zastiňuje skutečnost a díky ní žijí postavy v naší paměti tak, jak ve skutečnosti nikdy nežily a jak je probudil k životu teprve básník.

Nicméně. Podaří-li se čas od času spolehlivě porovnat již úžasně vžité postavy s jejich historickými předobrazy, legendu se skutečností, básnění s dokumenty, pak se někdy stává, že po desetiletích a staletích se nám skutečná postava zjeví pravdivěji, než její básnické zpodobnění. Dokumenty Albrechta z Valdštejna, proces s Janou z Arku kladou na psychologické objasnění událostí větší nároky než trochu zploštělé a kauzálně svázané formy Schillerových dramat.
Obnažená dějinná přirozenost dojímá absencí veškeré sentimentality více než dramaticky upravená forma tragédie, rovněž věcná logika událostí působí přesvědčivěji, než její básnické zpracování. Spolehlivou a vytrvalou prací historiků vidíme v naší době blednout takových zkrášlených básnických obrazů celou řadu. Jedna taková legenda opět odkvétá, aby oživla jako – pravda. Je to tragická historie Beatrice Cenci.

V římské galerii Barberini visí obraz mladé ženy, který byl vytrvale považován za portrét Beatrice Cenci (viz obrázek), a jehož autorství bylo po dvě stě let připisováno Guido Renimu.
Nikdo menší než sám Stendhal nám popsal, jak byl obraz rozmnožován v tisících kopií, mědirytin a fotografií. Tato mladá žena, píše ten jinak tak střízlivý a neromantický muž, je onou nešťastnicí ve zvláštním, k vlastní popravě vlastnoručně připraveném oděvu; jejíž „velice něžné oči vyjadřují udivený výraz překvapení ve chvíli horkých slz“.

Ve skutečnosti obraz zachycuje asi sedmnáctiletou dívku, která se zcela beze strachu a údivu obrací přes rameno na pozorovatele; prozrazuje zvědavost a jemný půvab, ani jediný rys, který by mohl patřit odhodlané otcovražedkyni, která má být za několik hodin před tváří všeho římského lidu sťata. Ten obraz vskutku nepředstavuje Beatrici Cenci, ani Guido Reni ji nemohl nikdy živou malovat, protože vkročil do Říma – historikové jsou vůči legendě nemilosrdní – až tři roky po její popravě.

Proto je chatrný otřesený údiv Stendhala, proto je chatrná Shelleyho romantická tragédie, která nechává Beatrici sejít jako dojemnou oběť otcovské bestiality – skutečnost nám odhaluje, jak to dnes dokazují dokumenty, zcela jiný obraz.

Obsahuje méně nevinnosti a méně čistoty, méně romantiky a přepjatosti – ale nekonečně více dramatické síly, víru vášní a hrdinské opovážlivosti. Ukazuje renesanci takovou, jaká byla : brutální a krvežíznivou, bezohlednou a krutou, ukazuje nesmlouvavý boj nespoutaných povah, ukazuje velkou a pronikavou tragédii, srovnatelnou s tragedií rodu Átreovců. Místo chladného popisu Stendhala, místo rétorického, krásného a trochu nasládlého dramatu Shelleyho, vyjevují dokumenty najednou pravdivou historii tohoto zlopověstného a divokého pokolení (Corrado Ricci : „Die Geschichte der Beatrice Cenci“, Stuttgart, R. Hoffmann 1925).

Historie rodu Cenciů zde začíná Franceskem Cencim.
A již po několika prvních tazích jeho obrazu člověk napíná pameť : odkud zná toho člověka, toho bídného, hrubého, cynického, peněz-chtivého brutálního starce, toho pavouka žádostivosti, který se dopouští všech myslitelných hanebností, který zotročuje a připravuje o dědictví své vlastní děti, který se uzavírá na svém odlehlém panství a tam se oddává nejsprostším výstřednostem; tohoto zlého démona, který je nakonec za tajemného souhlasu svými dětmi zavražděn ?

Paměť se napíná – a najednou se rozpomene : ano je to každým rysem on, Fjodor Pavlovič Karamazov, o tři sta let později zvěčněný Dostojevským. Tah za tahem obraz souhlasí, člověk je touto náhodnou podobou až zděšen. Také Francesko Cenci je bohatý, a bohatý jenom špinavým vykořisťováním. Také on za své zcestné skutky uniká trestu jenom nedůsledností zákona, také on přichází stále a stále znovu do konfliktu s justicí, aniž by však strach nabyl nad jeho velkolepým cynismem převahu. Za vraždu a zneuctění je uvržen do vězení, ze kterého se za sto tisíc Scudi vykupuje.

Jindy po podobném zločinu prchá do „nemocnice pro nevyléčitelné“, ze které se potom opět namáhavě vykupuje; vychází z ní špinavý a pokrytý svrabem, on jeden z nejbohatších a nejmocnějších dvořanů své doby. V procesu, který je neuvěřitelně podobný procesu s Oscarem Wildem, je obviněn z nečistého soužití se svými sluhy. Hořící hranici opět uniká úplatky a lstí.

Stejně jako u Dostojevského, zuří mezi Franceskem a jeho dětmi trpký boj o dědictví, o zlato. O zlato, které Francesko využívá výhradně k dosažení slasti zotročovat lidi. Stejně jako Karamazov se krutý, uštvaný a vyděšený stařec uchýlí na své odlehlé panství Petrella a přesně stejně jako Fjodor, který vytrhne svého syna Aljošu z kláštera a zavleče ho na svou zahořklou samotu, odvede i Francesko Cenci svou druhou choť Lukrécii a svou šestnáctiletou dceru Beatrici s sebou do zdmi obehnaného hrůzného zámku jako své zajatce.

Jako své zajatce. Ani jeho žena, ani jeho dcera nesmějí spatřit žádného člověka, nesmějí se s nikým stýkat. Okenice jejich pokojů jsou přibity, nedostane se k nim jediný dopis, ani jejich zpráva ven, a když se ten starý netvor jednou doví, že se Beatrice obrátila s prosbou o osvobození na papeže, vrhne se na ní s býkovcem a zkrvavenou ji srazí k zemi.
Zabrání její svatbě, aby ji nemusel dát peníze, brání jejímu styku s bratry, od nichž očekává – právem – to nejhorší. Jeho synové totiž zdědili jeho vlastní krev – jsou to opovážliví, divocí, zvrhlí chlapíci, kteří se nebojí zákona ani boha, jsou brutální a bezostyšně žádostiví.
Francesko dobře ví, že nebudou váhat ani jeho v příhodné chvíli odstranit; způsobem jakým se v té době v Římě nepřítel odstraňoval – ranou dýky. Starý démon je proto neustále ve střehu. Nepozře jediné sousto, nevypije kapku vína, aniž by je nemusela předem ochutnat Beatrice nebo Lukrécie. Aby nemohl být přepaden ve spánku, svou ložnici zamyká – a stejně jako Fjodor Karamazov, je neustále pln ponurých předtuch svého osudu a divokého, zbabělého strachu o svůj život.

Světové dějiny znají jen málo takových osudových scenerií, jakými je těchto několik pokojů v kamenném zámku Petrella, naplněných zlem, brutalitou, strachem a hrůzou a pravděpodobně neexistuje žádné renesanční představení, které by líčilo tak velký zápas nepřemožitelných instinktů v úchvatném vzájemném konfliktu otce a dcery, ženy a muže, dětí a jejich otce. Snad jenom átreovský mýtus svými kolosálními rozměry a svým ponuře barbarským světlem zná tak krutou velkolepost postav, odvážně předjímajících nebezpečí.

To všechno ale legendě nestačilo.
Do kontrastu s tímto tragickým prostředím si potřebovala stvořit něco sněhobílého. Jako protiklad tomuto ďábelskému démonovi, tomuto starému peněz-lačnému prostopášníkovi potřebovala pro rodící se tragédii povznášející impuls, dojímající postavu – a tak si vytvořila legendu bělostně čisté a cudné Beatrice Cenci. Panenská Beatrice měla být přepadena a zneuctěna svým vlastním otcem, pobouřená a vzteklá pak měla na otcovském násilníkovi provést pomstu – tak upravuje legenda události před vraždou.
Avšak dokumenty, které Franceskovi rozhodně neprokazují nějaké sympatie, neříkají o takovém krajním přečinu vůbec nic. Vypovídají o odňatém zlatu, o ponižování, o surovostech – ale nikde a nikdy o onom posledním krvesmilném zločinu Franceska Cenciho. V dokumentech se Beatrice již nejeví jako nevinná mučednice, nýbrž – velkolepě v jiném smyslu – jako pravá dcera svého vlastního otce, jeví se jako odvážná a ke všemu odhodlaná žena, odhodlaná dokonce překročit i nejkrajnější hranice přírody. Je smyslově vášnivá a je vášnivá i ve své pomstě.

Je to odvážná a smělá žena renesance, ve svém rozhodnutí nerozvážně odvážná. Její otec ji ponížil, její otec ji srazil, její otec ji uvězněním bere celý život – proto musí zemřít. A tomuto cíli nyní obětuje všechno, dokonce i své vlastní tělo.

Provést takový čin však nemůže sama, ani se svou stejně smýšlející nevlastní matkou.
Nemůže to dokonce provést ani v trojici se svým vlastním bratrem, který tento záměr sleduje z povzdálí. Použít jed na opatrného otce nelze. K použití sekery na mohutného, přes jeho stáří stále ještě silného a statného muže, jim chybí fyzická síla. Pátrají proto po pomocnících. Za cenu vlastního těla hledá Beatrice muže, který by zasadil smrtelnou ránu jako Aigysthos Agamemnonovi. Nalezne jej brzy. Sluha a domovní správce Olympio je statný člověk s fyzickou silou i duševní odvahou, je ctižádostivý a ješitný : svést ho nedá mladé ženě velkou práci. Beatrice zaplatí plnou cenu. Večer co večer vystupuje Olympio po žebříku do jejího pokoje, kde posléze ještě s jedním komplicem zosnují plán na zavraždění starého démona.

A opět Karamazov.
Francesko je přesně stejně jako Fjodor, poté co byl oslaben vínem, na dané znamení spiklenci přepaden. Jeden tlačí jeho ohromné tělo k zemi, zatímco druhý mu kladivem rozbíjí lebku. Mrtvé tělo pak vytahují a shazují z dřevěné terasy, kterou, aby vzbudili dojem, že shnilý balkon náhodou povolil a Francesko se zřítil do propasti náhodou, již den předtím poškodili. Příštího rána je roztříštěná mrtvola dole nalezena.

Nikoli rozum, vášeň byla matkou tohoto plánu, a vášeň tento plán i uskutečnila. Obě ženy se chovají příliš pyšně a sebevědomě, obě spí s nesmyslnou bezstarostností, nepřipouštějí si, že by na ně mohlo padnout nějaké podezření.
Zkrvavené koberce skryjí jen nedostatečně, zcela bez uvážení nechají půl města přijít do pokoje k mrtvému, kterého potom nechají zahrabat s podezřelou rychlostí jako nějaké zvíře. Jako praví lidé Cinquecenta, jako pyšní vládnoucí dvořané nepovažují za nutné být opatrnými a něco skrývat : pohrdají klepy luzy, povídáním služebných a šuškáním žen spolupachatelů (tímto obtížným hmyzem, který, pokud se odváží jen otevřít ústa, lze spolehlivě odstranit jedinou ranou dýky).

Stejně jako vnitřně, cítí a domnívají se i otevřeně, že stojí nad každým zákonem, jsou přece bohatí a mají v rukou moc. Beatrice triumfálně oznamuje vykonaný čin bratrovi. Svého milence, vraha Olympia odměňuje jako komorníka za nějaký záslužný čin diamantovým náramkem a šatem zavražděného otce, aniž by ji napadlo, že tak vzbuzuje podezření.

Postupně však rostou a šíří se pověsti a neštěstí tomu chce, že zemi právě vládne silný papež.
Jako v případu Gillese de Raitze, jako v historii všech velkých zločinných šlechticů středověku a jako i v případě bohatých nového věku, je to vždy jeden případ pro celou generaci, na kterém stát, veřejná moc exemplárně demonstruje svoji sílu. Bohatství, které jinak ochraňuje, se pak zvláště pro nejbohatší stává nevýhodou, neboť potrestáním viníků a následnou konfiskací získá stát, v tomto případě papež, ohromný majetek. Papež Klement je pevně rozhodnut to s dodržováním zákona myslet opět vážně. Vyšetřování začíná nicméně velice vlažně, Beatrice, její matka, její bratr jsou internováni doma a vyslýcháni jen opatrně. Brzy to vypadá jako by celá trapná aféra měla být, jako to téměř vždy v podobných případech bývá, nedůsledností, podplácením a kompromisy zprovozena ze světa.
Oba nejdůležitější svědkové, vlastní vrazi, se vypařili, jednoho z nich nelze najít, ten druhý, Olympio, však tak spoléhá na moc svých spojenců, že se dokonce otevřeně objevuje v Římě. A opět je to jenom nesmyslná pýcha, vášnivá opovažlivost lidí renesance, která přinese šlechtickým zločincům zkázu.

Svědkové se mohou stát nepohodlnými, honorace se rovněž jen velmi nerada cítí zavázána takovému póvlu. Této „čestné“ vražedné rodině se moc málo líbí, že mladík tak nízkého původu, Olympio, se může holedbat, že spával s dívkou z rodu Cenciů. Proto se rozhodnou se ho jednou provždy zbavit. Seženou nájemného vraha, Olympio je násilně odvlečen a zavražděn. Zcela lhostejně nechají Bravi, nájemní vrazi, mrtvolu ležet na ulici, se stejně chladnou cynickou bezstarostností, s jakou jednají jejich nájemci. Tak nezměrně provokující arogancí a troufalostí vybičovaný zákon se však rozzuří a zasáhne.

A zákon má v té době po ruce jeden obávaný nástroj, jednu krutou zbraň : mučení.
Všichni ostatní účastníci činu jsou tak jako Beatrice, Lukrécie a bratr na papežův rozkaz uvrženi do vězení hradu Sant‘ Angelo. Nalezené dokumenty popisují jak ve vlhkých, ledových místnostech mučírny začínají hrozné výslechy, nervy-drásající tortury. Používají se struny a na natahování obratlů ďábelský vynález Veglia, „zvedák“. Mučení se velmi rychle ke všemu doznávají. Tragédie tak spěje nezadržitelnou rychlostí ke svému konci. Je vynesen rozsudek : pro nevlastní ženu a dceru znamená trest smrti mečem, pro otcovražedného syna smrt rozčtvrcením.

Krátce před smrtí se mezi všemi okolnostmi odkrývá – těm kdo vidí – ještě jedno, legendě velice nepohodlné tajemství:
Beatrice Cenci, která je později slavena jako nepokořená panna a jako druhá Lukrécie, činí závěť, v níž univerzálním dědicem ustanovuje „Serafické sestry ran svatého Františka“ a pamatuje asi na třicet kostelů, klášterů, nemocnic, kongregací a vězení. Nejpodivnějším nařízením této závěti je ale její zdánlivě bezvýznamný dodatek, jímž se značná částka odkazuje jedné důvěrné přítelkyni pro určité nejmenované dítě, kterému má být po dovršení dvaceti let i s úroky vyplacena.
Několikerá zmínka tohoto bezejmeného, jen přítelkyni známého dítěte v testamentu neponechává pochyb, že onen vztah s Olympiem nezůstal bez následků a že jednou z příčin úmyslu Beatrice odstranit svého otce byl také strach před odhalením jejího mateřství. Tím se samozřejmě hroutí podstatná část sladké legendy, tím více se však zjevuje lidštější, jasnější a naléhavější vnitřní tragédie, kterou hrad Petrella po staletí skrýval.

Beatrice Cenci ve vězení. Obraz: Achille Leonardi, 1850

Poprava se koná 11. září 1599.
O půlnoci vstoupí do cel děsivé postavy Confortatori, utěšitelů, s přehozenými černými kapucemi, s maskami na obličeji a lucernami v ruce. Odsouzení jsou odvedeni ke zpovědi a k příjímání : teprve potom nastupují cestu smrti. Před nimi kráčí příslušníci kongregace, bosí, zahalení do pytlů popelavě šedé barvy, s provazem a růžencem kolem pasu; následují vojáci a drábi, soudní dvůr a bratrstvo Misericordia – za károu s odsouzenými pak kráčejí zbožné řády, zpívající litanie, a nekonečné zástupy lidí.

Celá ceremonie připomíná španělské autodafé. Ze všech oken a balkónů soucitně zhlížejí otřesení lidé. Upřeně hledí ani ne tak moc na Giacoma Cenciho, jemuž kat rozžhavenými kleštěmi rve kusy masa ze zmučeného těla, nýbrž jedině na dvaadvacetiletou mladou ženu, která vydržela všechna mučení ve věži a která je nyní, nádherně vypadající a andělsky krásná vedena na popraviště.

Jakmile kat splní svou úlohu a u popraviště už stojí nosítka, ověnčí mladé dívky oddělenou hlavu nejkrásnějšími květy. Za nimi se tlačí další a další a brzy proudí nezměrné množství lidí, urozených i prostých, všechen lid, jako ohromné procesí. Všichni přinášejí květy a věnce, u nosítek staví a rozsvěcují svíčky jako by zde nezemřela otcovražedkyně, ale světice.

Neboť tak silná je moc mládí a krásy, že kdekoli a kdykoli se jich dotkne smrt, působí otřes a vzbuzuje tajemné rozpoložení, a navzdory veškeré nezvratné skutečnosti se svět vždy vzpírá uvěřit vině.
Od okamžiku, kdy první něžné květy zasypávají vybledlou tvář, začíná vzkvétat legenda Beatrice Cenci, mučednice, která na krvesmilném otci pomstila svou panenskou čest. Legenda se zmocňuje lidu, stává se tradicí a písní, vine se pevně staletími, a je vždy a znovu dojímavěji obnovována malíři a básníky. A ani sama nejskutečnější skutečnost, která dnes vystupuje z dokumentů opravdověji a velkolepěji než kdykoli dříve, ji již nikdy úplně nezničí.

Neue Freie Presse 2.12.1926

Z německého originálu eseje-recenze “Legende und Wahrheit der Beatrice Cenci” zařazené do svazku sebraných spisů Stefana Zweiga: “Menschen und Schicksale”, vydaného v roce 1980 nakladatelstvím Fischer Taschenbuch Verlag GmbH, Frankfurt am Main, přeložil Jiří Nezval.

Titulní foto:
Otec kárá Beatricii Cenci. Obraz Charles Robert Leslie, 1853

The post Stefan Zweig. Beatrice Cenci. Mýtus a skutečnost velké renesanční tragédie first appeared on Čítárny.

Je dvojí soucit, píše v prologu své knihy Stefan Zweig.
Jeden, ten zbabělý a sentimentální, který je vlastní jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím, soucit, který vůbec není soucítěním, nýbrž jen instinktivním odvrácením cizího utrpení od vlastní duše.
A ten druhý, který jediný má smysl — ten nesentimentální, avšak tvořivý soucit, který ví, co chce, a je odhodlán trpělivě a s účastenstvím vydržet až do konce svých sil a ještě za něj.

Zweig dokončil román rok před druhou světovou válkou (1938), jeho děj se odehrává v posledním roce míru před světovou válkou první.
Kratičký prolog spíná obě časové roviny v předznamenání.
Nejvlastnější důvod hlubokého zneklidnění je výslovně připomenut v nejkratším odstavci, zato však tak přesně, že si musíme uvědomit, kdy dílo vzniklo a kdy Zweig zemřel (1942), abychom jeho věty nepokládali za sentence ex post.

Román o netrpělivosti srdce psal Stefan Zweig pro útěchu, ale i jako shrnutí osobní a společenské zkušenosti.
Umělecká stylizace tu není pouhým ozdobením objektivní látky nebo jejím převedením ve snadněji srozumitelné podobenství: proniká do skrytosti vztahů, splétajících věčné i malicherné obrazce jednotlivých životů s pohyby dějinnými a společenskými.

Strhující a jímavý příběh — z jiného pera by se snadno proměnil ve řvavě sentimentální kýč — je prosycen dvěma významovými vrstvami.

První nazvěme mravy.
„Forma znamená jistotu,“ dočítáme se ve Zweigově knize a nemůžeme nevzpomenout na Brochova Pasenowa z prvního dílu trilogie Náměsíčníci, setrvávajícího v uniformě i na novomanželském loži, na Rothova starého i mladého Trottu, nacházející vždy znovu držadlo jistoty v nespornosti formy. Formy chování zajisté zaváděly hierarchizující rozdíly, ale v jistém smyslu je i smazávaly.

Světoobčan Stefan Zweig přesně popisuje rituál zdvořilostních návštěv v městečku na rakousko-uherském pomezí.
Čtenář se snadno přesvědčí, že to není pouhé výpomocné vehiculum děje. První hrdinovy i čtenářovy dojmy z pána z Kekesfalvy jsou dojmy ze splynutí člověka s formou. Poručík Hofmiller — podobně jako Rothův baron von Trotta mladší — žije v celém románu až na závěr a prolog jenom svou vlastní společenskou formou. Posádkový velitel, charakterizovaný jako bytost zcela nekulturní, jedná v klíčovém okamžiku pevně a humánně — protože k tomu má formu. Důstojnické mravy Zweigovi k srdci nepřirostly, nicméně líčí je bez satirizující hyperbolizace, nápadně střízlivě — jako kdysi jasně vymezenou formu života postupně pustošenou vášněmi.

Není nahodilé, že hrdinou pluku je dezertér, jemuž se podařilo ulovit movitou dámu, a tak se od jedněch vnucených životních forem osvobodit převzetím jiných, privátnějších. Zweig jej nelíčí se sympatiemi, ale ani se stavovským opovržením. Jeho naprosto důsledný antimilitarismus prošel již zkouškou první světové války, kdy patřil k pacifistickému okruhu Romaina Rollanda, ba neváhal stavět se ostře kriticky k dílčím nedůslednostem v Rollandových stanoviscích.

Druhou významovou vrstvu nazvěme psychologickou.
Bývá s Zweigovým jménem spojována právem, málokdy však s pochopením. Říci totiž, že Stefan Zweig je pronikavý psycholog, je nejen pravda, ale také kus zneškodňujícího výkladu. Jeho psychologie není jen pasivně odráživá, vciťující a porozumivá, jak bývalo u pozdně buržoazních literátů běžné.

Zweig byl výborně poučen Freudem, ale za psychoanalytika jej pokládat nelze. V jeho románě nenajdeme ani jedinou psychoanalytickou či psychosymbolickou rekvizitu, a to ani na místech, kde to čtenář s jistotou bezděčně očekává. Zajímal jej totiž člověk jako člověk. Zajímalo jej ryze lidské jádro chování v určitých situacích. Individuální jej zajímalo obecně a obecné individuálně.

Výběr z doslovu knihy od Jaroslava Stříteckého.

Netrpělivost srdce | Stefan Zweig | Odeon, 1984

Ukázka: Z německého originálu přeložila Božena Koseková

Kdo už má, tomu se dává“ – tato slova z Knihy moudrosti může každý spisovatel směle potvrdit ve smyslu: „Kdo mnoho vypravoval, tomu se vypravuje.“ Není nic mylnějšího než ona až příliš obvyklá představa, že básníkova fantazie pracuje nepřetržitě, že zásoba, z níž spisovatel neustále vymýšlí události a příběhy, je nevyčerpatelná. Místo aby si vymýšlel postavy a příhody, potřebuje ve skutečnosti jen to, aby ony nalézaly jeho, neboť ho také, pokud je schopen intenzivněji vidět a naslouchat, neustále hledají, aby je zprostředkoval dál; kdo se častokrát pokusil vykládat osudy, tomu mnozí vylíčí vlastní osud.

I tento příběh mi byl vypravován téměř tak, jak jej zde reprodukuji, a to zcela neočekávaně. Když jsem byl naposled ve Vídni, zašel jsem si večer, unaven vším tím, co jsem si musel obstarat, do předměstské restaurace, o níž jsem předpokládal, že je už dávno z módy a málo navštěvovaná. Ale jen jsem vstoupil, zjistil jsem rozmrzele, že jsem se mýlil. Hned od prvního stolu vstal jeden známý, dá val najevo skutečnou radost, kterou jsem opětoval, nikoli však tak bouřlivě, a pozval mě, abych si přisedl. Nebylo by slušné, kdybych tvrdil, že onen horlivý pán byl nesolidní nebo nepříjemný člověk; patřil jen k těm přirozeně
družným povahám, které sbírají známosti právě tak snaživě jako děti poštovní známky, a jsou proto obzvlášť pyšné na každý exemplář své kolekce. Pro toho dobromyslného podivína – vedlejším povoláním to byl velmi vzdělaný a znamenitý archivář –, spočíval celý smysl života pouze ve skromném zadostiučinění, že ke každému jménu, které se čas od času objevilo v novinách, mohl připojit s domýšlivou samozřejmostí: „Můj dobrý přítel“ nebo „Ach, toho jsem právě včera potkal“ nebo „Můj přítel A mi říkal a můj přítel B tvrdil“ a nepřestal, dokud neodříkal celou abecedu. Spolehlivě tleskal při premiérách svých přátel, každé herečce příštího dne telefonicky blahopřál, nezapomínal na žádné narozeniny, zamlčoval nepříznivé zmínky v novinách a ze srdečné účasti posílal ty zprávy, které chválily. Byl to tedy dost slušný člověk, protože se poctivě snažil a k blaženosti mu stačilo, když ho někdo požádal o malou laskavost nebo dokonce rozmnožil kabinet jeho známostí o nový objekt.

Ale není třeba, abych přítele „Tohoznám“ – touto přezdívkou se ve Vídni označuje ona odrůda dobromyslných příživníků v pestré skupině snobů – blíže popisoval, neboť každý je zná a ví, že se člověk jejich dojemné neškodnosti bez hrubosti neubrání. Tak jsem se k němu rezignovaně posadil a čtvrthodina uplynula v planém povídání, když do lokálu vstoupil vysoký muž nápadný svěžím mladistvým obličejem s pikantní šedí na spáncích; držel se zpříma a cosi v jeho chůzi prozrazovalo, že býval vojákem.

Můj přítel snaživě vyskočil a pozdravil se svou typickou horlivostí, onen pán však opětoval tento útok spíš lhostejně než zdvořile. Nový host si ještě ani neobjednal u číšníka, který se k němu přihrnul, když se můj přítel Tohoznám ke mně naklonil a tiše zašeptal: „Víte, kdo to je?“
A protože jsem dávno znal jeho sběratelskou pýchu, každý trochu zajímavější exemplář své kolekce vystavit vychloubačně na odiv, obával jsem se předlouhých výkladů. Odtušil jsem zcela bez zájmu „Ne“ a věnoval se dá le svému sachru.
Moje netečnost však toho dohazovače jmen jen ještě víc rozpálila a on s rukou před ústy tiše vydechl: „To je přece Hofmiller z generální intendantury – přece víte –, ve válce dostal řád Marie Terezie.“

Protože jsem nevypadal, že by mě tato skutečnost uchvátila tak, jak doufal, začal s nadšením vlastenecké čítanky vykládat, co velkolepého tento rytmistr Hofmiller vykonal ve válce nejprve u kavalerie, pak při onom výzvědném letu nad Piavou, kde samojediný sestřelil tři letadla, a konečně u kulometné roty, s níž obsadil a po tři dny držel celý úsek fronty. To všechno podával s mnoha podrobnostmi, které zde vynechávám, a mezitím stále dával najevo svůj nesmírný údiv nad tím, že jsem nikdy neslyšel o tomto znamenitém muži, kterého přece císař Karel osobně vyznamenal nejvzácnějším řádem rakouské armády.

Mimoděk jsem se dal zlákat a podíval jsem se ke druhému stolu, abych také jednou spatřil historicky uznaného hrdinu z dvoumetrové vzdálenosti. Narazil jsem ale na tvrdý, rozzlobený pohled, který dával najevo: „Ten chlap ti o mně něco naprášil? Na mně není nic k okukování!“ Současně posunul onen pán rozzlobeně svou židli stranou a energicky nám ukázal záda.

Trochu zahanbeně jsem se hned díval jinam a od té chvíle jsem se snažil nezavadit zvědavým pohledem ani o ubrus onoho stolu. Brzy nato jsem se rozloučil se svým roztomilým žvanilem, ale již při odchodu jsem viděl, že se okamžitě přesunul ke svému hrdinovi, aby mu pravděpodobně referoval právě tak horlivě o mně jako mně předtím povídal o něm.

To bylo všechno. Výměna pohledu, a jistě bych byl na toto letmé setkání zapomněl, ale náhoda tomu chtěla, že jsem se již příštího dne v jedné malé společnosti znovu setkal s tímto odmítavým pánem, který ve večerním smokingu vypadal ještě nápadněji a elegantněji než včera ve sportovním obleku. Oba jsme se snažili skrýt pousmání, onen spiklenecký úsměv dvou lidí ve větší skupině, kte ří spolu sdílejí dobře střežené tajemství. Poznal mě právě tak jako já jeho a pravděpodobně jsme se i stejně rozčilovali nebo bavili na účet neúspěšného dohazovače ze včerejška. Nejprve jsme se snažili spolu nemluvit, což se nám nemohlo podařit již proto, že kolem nás byla v proudu vzrušená debata.

Předmět oné debaty bude hned zřejmý, uvedu-li, že se psal rok 1938. Pozdější kronikáři naší doby jednou zjistí, že v roce 1938 se téměř každý hovor v každé zemi naší rozrušené Evropy točil kolem dohadů, zda může, či nemůže vypuknout nová světová válka. Toto téma nevyhnutelně fascinovalo každou společnost, každé setkání, a leckdy se zdálo, že nikoli lidé si odreagovávají svůj strach dohady a nadějemi, nýbrž že se chce vybít sama atmosféra, tehdejší vzduch nabitý vzrušením a skrytým napětím.

Začal o tom pán domu, povoláním advokát, který nerad měnil názory. Obvyklými argumenty dokazoval obvyklý nesmysl, že nová generace ví, co je válka, a že by do té nové už nešla tak naslepo a nepřipravena jako do té poslední. Již při mobilizaci by se pušky obrátily dozadu a zejména staří frontoví vojáci jako on by prý nezapomněli, co by je očekávalo. Popudila mě vychloubačná jistota, s níž ve chvíli, kdy se v desetitisících a statisících továren vyráběly třaskaviny a otravné plyny, odbyl možnost války právě tak nedbale, jako lehkým ťuknutím ukazováku oklepl popel své cigarety. Člověk nemá vždy věřit tomu, co by chtěl, aby bylo pravda, odpověděl jsem velmi rozhodně. Úřady a vojenské organizace, které řídí válečný
aparát, také nespaly, a zatímco my jsme se opájeli utopiemi, ony vydatně využily dobu míru k tomu, aby již předem zorganizovaly masy a dostaly je do rukou už jakžtakž připravené k výstřelu. Už teď, v míru, vzrostla díky zdokonalené propagandě všeobecná servilita do neuvěřitelných proporcí a je třeba podívat se tváří v tvář skutečnosti, že od vteřiny, kdy do domovů vtrhne rozhlasové hlášení o mobilizaci, nelze nikde očekávat odpor. Vůle člověka, který je zrnkem prachu, nemá už dnes význam.

Přirozeně jsem měl všechny proti sobě, neboť sebeohlušující pud v člověku se osvědčeně pokouší zbavit se vědomých nebezpečí nejraději tím, že je prohlašuje za nicotná. A vůbec, takové varování před laciným optimismem muselo přijít nevhod už vzhledem ke skvělé večeři ve vedlejším pokoji, kde už bylo prostřeno.
Znenadání se teď ke mně přidal rytíř řádu Marie Terezie, právě on, v němž jsem instinktivně nesprávně předpokládal odpůrce. Ano, je to holý nesmysl, prohlásil prudce, chtít v dnešní době počítat ještě s tím, co si přeje či nepřeje lidský materiál, neboť v příští válce budou hlavní roli hrát stroje a lidé budou degradováni jen na jakousi jejich součást. Už v poslední válce nepotkal na frontě mnoho takových, kteří by s válkou jasně souhlasili, nebo ji jasně odmítali. Většinou byli do ní zaváti jako zvířený prach větrem a pak v ní ve velkém zmatku prostě zůstali vězet, každý jednotlivec zmítán sem a tam, bez vůle, jako hrášek ve velikém pytli. Vcelku snad dokonce více lidí do války uteklo, než z ní uprchlo.

Poslouchal jsem překvapeně, zaujat především prudkostí, s níž teď pokračoval. „Neoddávejme se klamu. Jestli dnes v nějaké zemi začnou verbovat pro nějakou úplně exotickou válku, třeba pro válku v Polynésii, přiběhnou tisíce a statisíce, aniž budou dobře vědět proč, snad jen proto, aby mohly utéci samy před sebou nebo z neutěšených poměrů. Domnívám se, že faktický odpor pro ti válce není větší než žádný. K odporu jednotlivce proti organizaci je třeba mnohem vyšší odvahy, než dá-li se někdo pouze strhnout, totiž individuální odvahy, a ta za našich časů pokračující organizace a mechanizace vymírá. Setkal jsem se ve válce téměř výhradně s fenoménem masové odvahy v šiku, a kdo se na tento pojem podívá zblízka, odhalí docela zvláštní komponenty: mnoho marnivosti, mnoho lehkomyslnosti a dokonce nudy, především ale mnoho strachu – ano, strachu z toho, že zůstanu vzadu, strachu z výsměchu, ze samostatného jednání a především strachu postavit se do opozice k masovému nadšení ostatních. Většinu z těch, kteří byli na frontě pokládáni za nejstatečnější, jsem osobně poznal i později, v civilu, jako hrdiny zcela pochybné. – Prosím,“ řekl a zdvořile se obrátil k hostiteli, který se na to tvářil všelijak, „sebe samého nevyjímám.“
Líbilo se mi, jak mluvil, a měl jsem chuť k němu přikročit, ale paní domu právě zvala k večeři, a protože jsme seděli daleko od sebe, k hovoru jsme se už nedostali. Teprve když všichni odcházeli, srazili jsme se u šatny.
„Domnívám se,“ usmíval se na mne, „že náš společný příznivec nás už nepřímo představil.“
Také jsem se usmíval. „A důkladně.“
„Pravděpodobně značně přeháněl, jaký jsem Achilles, a můj řád si pověsil na klopu tak, aby byl pořádně vidět, že?“
„Tak nějak to bylo.“
„Ano, on je na něj zatraceně pyšný – zrovna jako na vaše knihy.“
„Divný patron! Ale najdou se horší. Ostatně – máte-li chuť, mohli bychom jít ještě kus spolu.“

Šli jsme. Náhle se ke mně obrátil.
„Věřte mi, opravdu to není fráze, když řeknu, že mě léta netrápilo nic tak jako ten řád Marie Terezie. Je na můj vkus příliš nápadný. Totiž, abych byl poctivý –, když mi ho tehdy tam venku na frontě připíchli, přirozeně mě to nejdřív přemohlo. Konečně, byl jsem vychován jako voják a v kadetce jsem slýchal o tomto řádu jako o legen dě, o tomhle jednom řádu, kterého se v každé válce udě lí snad jen tucet kusů; spadne tedy skutečně jako hvězda z nebe. Ano, pro osmadvacetiletého mládence něco takového hodně znamená. Člověk najednou stojí před celým šikem, všechno žasne, jak se mu náhle cosi zablýská na prsou jako malé slunce, a císař, nepřístupný majestát, mu potřese rukou a blahopřeje. Ale podívejte se: toto vyznamenání mělo přece smysl a platnost jen v našem vojenském světě, a když válka skončila, připadalo mi směšné, že bych tu měl chodit po celý život jako puncovaný hrdina, protože jsem si jedenkrát dvacet minut skutečně počínal odvážně –, pravděpodobně o nic odvážněji než deset tisíc jiných, ale měl jsem štěstí, že jsem vzbudil pozornost, a co bylo snad ještě podivuhodnější, že jsem se vrátil živ. Již po roce, když lidé všude zírali na ten malý kousek kovu a pak poníženě šplhali pohledem ke mně nahoru, mi bylo důkladně nanic z toho, jak jsem si tu vykračoval jako pohyblivý pomník. Zlost nad tím, že jsem byl věčně nápadný, byla také jedním z rozhodujících důvodů, proč jsem po válce tak brzy odešel do civilu.“
Přidal jsem do kroku.
„Řekl jsem jedním z důvodů, ale hlavní důvod byl soukromý, a ten pochopíte snad ještě lépe. Hlavním důvodem bylo, že jsem sám silně pochyboval o tom, zda mám na ten řád právo, a každopádně jsem pochyboval o svém hrdinství; věděl jsem přece lépe než ti cizí zevlouni, že za tím řádem vězí někdo, kdo vůbec není hrdina a dokon ce je naprostý nehrdina –, jeden z těch, kdo uháněli tak zuřivě do války jen proto, že se chtěli zachránit ze zoufa lé situace, spíše dezertéři před vlastní odpovědností než hrdinové z pocitu povinnosti. Nevím jak vám –, ale mně připadá život s aureolou a svatozáří nepřirozený a nesnesitelný, a docela poctivě se mi ulevilo, že jsem už nemusel předvádět na uniformě hrdinský životopis. Ještě teď dostanu zlost, když někdo vytahuje mou starou slávu, a proč bych se vám nepřiznal, že jsem měl včera namále a taktak že jsem nepřišel k vašemu stolu a nespustil na toho tlučhubu, aby se vytahoval někým jiným než zrovna mnou. Ještě celý večer mě hryzl váš uznalý pohled, a abych vyvrátil žvanění toho člověka, byl bych vás nejraději vybídl, abyste vyslechl, po jakých křivých cestách jsem vlastně dospěl k celému svému hrdinství – byl to ostatně velmi zvláštní příběh, který by třeba mohl dokázat, že odvaha není často nic jiného než obrácená slabost. Ostatně – nerozmýšlel bych se vám to vypravovat ještě teď naprosto přesně. Co leží v člověku už celé čtvrtstoletí, to se už netýká jeho, ale dávno někoho jiného. Měl byste čas? A nenudí vás to?“

Samozřejmě že jsem měl čas; chodili jsme ještě dlou ho po opuštěných ulicích a ještě v příštích dnech jsme se častokrát setkali. V jeho zprávě jsem pozměnil jen má lo, snad jsem uvedl hulány místo husarů, trochu jsem na mapě posunul posádky, aby je nikdo nepoznal, a všechna skutečná jména jsem pro všechny případy zašifroval. Ale nikde jsem si nepřimyslel nic podstatného, a nikoliv já, nýbrž vypravěč teď začíná vyprávět.

The post Stefan Zweig, Netrpělivost srdce, román o sentimentálním a zbabělém soucitu first appeared on Čítárny.

Stefan Zweig (28. 11. 1881 – 22. 2. 1942) byl rakouský spisovatel židovského původu. V knize Svět včerejška (Die Welt von Gestern, 1942), popisuje své dětství a mládí ve Vídni na přelomu 19. a 20. století, přičemž vykresluje kulturní a společenskou atmosféru Rakouska-Uherska až po vzestup Hitlera k moci. Kniha Svět včerejška není jen osobní vzpomínkou, ale také důležitým historickým dokumentem, který zachycuje zánik jedné éry a tragické dopady politických a společenských změn na jednotlivce.

Zweig vypráví o intelektuálním životě, setkáních s významnými osobnostmi (např. Sigmund Freud, Rainer Maria Rilke) a o postupném úpadku této „zlaté éry“ v důsledku první světové války, vzestupu německého nacismu, židovských pogromů a přípravy druhé světové války.

Stefan Zweig dokončil knihu v exilu v Brazílii, kde v roce 1942 spáchal sebevraždu, pravděpodobně z pocitu beznaděje nad budoucností Evropy do které se valil hnědý proud německého nacismu s vidinou nové totalitní Evropy.

Zůstává nezvratným zákonem dějin, že právě současníkům odpírají rozpoznat velká hnutí, která mívají rozhodující význam pro jejich dobu, již na samém jejich počátku. Tak nejsem s to si vzpomenout, kdy jsem poprvé zaslechl jméno Adolf Hitler, toto jméno, na něž jsme nyní nuceni myslet nebo je vyslovovat již léta každý den, ba takřka každou vteřinu, jméno člověka, jenž přinesl do našeho světa více neštěstí než svého času kdokoli jiný.
V každém případě to muselo být dost záhy, neboť náš Salcburk byl svou dvouapůlhodinovou vzdáleností po železnici jakýmsi sousedním městem Mnichova, takže i o jeho pouhých lokálních událostech jsme se dovídali rychle. Vím jen, že jednoho dne – datum již nejsem s to rekonstruovat – přijel jeden známý a stěžoval si, že v Mnichově je opět neklid. Obzvláště tam působí zuřivý agitátor jménem Hitler, jenž pořádá shromáždění s divokými pranicemi a tím nejvulgárnějším způsobem štve proti republice a Židům.

To jméno Hitler ke mně dolehlo hluše a bezvýznamně. Dále jsem se jím nezabýval. Neboť kolik dnes dávno zapomenutých jmen agitátorů a pučistů se tehdy vynořovalo v rozvráceném Německu, aby stejně tak rychle zase zmizela.
Jméno kapitána Ehrhardta s jeho porýnskými oddíly, jméno Wolfganga Kappa, jména fémových vrahů, bavorských komunistů, rýnských separatistů, vůdců „freikorpsu“. Stovky takových bublinek se nafukovaly ve všeobecném kvasu, a sotva splaskly, nezanechaly po sobě víc než nechutný pach, jenž jasně svědčil o utajeném hnilobném procesu v ještě otevřené ráně Německa. Také plátek onoho nového nacionálněsocialistického hnutí, Miesbacher Anzeiger (z něhož měl později vyrůst Völkischer Beobachter), mi jednou prošel rukama. Ale Miesbach byl jen malou vesničkou a noviny psaly příliš neomaleně. Kdo by se o to staral?

Potom však se najednou v sousedních pohraničních místech Reichenhall a Berchtesgaden, kam jsem jezdíval téměř každý týden, objevovaly stále větší oddíly mladých hochů v holínkách a hnědých košilích, křiklavou pásku s hákovým křížem na rukávě.
Pořádali shromáždění, přehlídky. Slavnostně defilovali se zpěvem a skandováním ulicemi, polepovali stěny obrovskými plakáty a pomalovávali je hákovými kříži; poprvé jsem si uvědomil, že za těmito náhle se vynořivšími oddíly musely stát finanční i jinak vlivné síly.
Ten jeden muž, Hitler, jenž tehdy ještě řečnil pouze v bavorských pivnicích, nemohl tyto tisíce hochů vybavit tak nákladným aparátem. Musely to být silnější ruce, jež toto nové „hnutí“ postrkovaly. Neboť uniformy byly nablýskané, útočné oddíly – „sturmtrupps“ – , jež byly posílány od města k městu, disponovaly uprostřed časů chudoby, kdy skuteční veteráni armády ještě chodili v rozedraných uniformách, úžasným parkem bezvadných nových automobilů, motocyklů a nákladních vozů.

Kromě toho bylo zřejmé, že tyto mladé lidi takticky trénovalo vojenské vedení nebo, jak se tehdy říkalo, „paramilitaristicky“ je ukázňovalo, a že to musela být sama Říšská armáda – Reichswehr, v jejíchž tajných službách stál Hitler od samého počátku jako špicl, která zde prováděla pravidelná technická školení lidského materiálu, jenž jí byl ochotně dodáván.
Náhodou se mi brzy naskytla příležitost jednu z těchto předem nacvičených „bojových akcí“ pozorovat.

Do jedné pohraniční obce, kde se právě konalo sociálnědemokratické shromáždění v naprosto pokojném duchu, náhle přisvištěla čtyři nákladní auta, každé plné nacionálněsocialistických hochů s gumovými obušky, a přesně tak, jak jsem to kdysi viděl v Benátkách na náměstí svatého Marka, překvapili ty nepřipravené svou rychlostí. Byla to táž metoda, odpozorovaná od fašistů, jen navíc precizně vojensky nacvičená a v německém duchu dotažená až do posledního detailu. Na zapísknutí SA-mani vyskákali bleskově rychle z aut, bili svými gumovými obušky každého, kdo se jim postavil do cesty, a dříve než policie zasáhla nebo se shromáždili dělníci, naskákali opět na auta a uháněli odtud. Co mě ohromilo, byla exaktní technika tohoto seskakování a naskakování, jež následovalo vždy po jediném ostrém zapísknutí vůdce oddílu.

Bylo vidět, že každý hoch věděl předem do posledního svalu a nervu, jakým skokem u kterého kola auta a na kterém místě má naskočit, aby nepřekážel v cestě dalšímu a neohrozil tím celek. V každém případě to nebyla osobní dovednost, ale bylo patrné, že každá z těchto obratností musela být tucetkrát a snad stokrát předem nacvičována v kasárnách a na vojenských cvičištích. Od počátku – bylo to patrné na první pohled – byl tento oddíl školen k útoku, násilí a teroru.

Brzy jsme o těchto ilegálních manévrech v Bavorsku slyšeli více.
Když všechno spalo, vyklouzli tito mladí hoši z domů a shromáždili se k nočním „cvičením v terénu“; důstojníci Reichswehru ve službě nebo mimo službu, placeni státem nebo tajnými stranickými mecenáši, cvičili tyto oddíly, aniž úřady těmto zvláštním nočním manévrům věnovaly mnoho pozornosti. Spaly doopravdy, nebo jen přivíraly oči? Považovaly toto hnutí za bezvýznamné, nebo dokonce utajeně napomáhaly jeho rozšíření?

V každém případě pak i ty, kteří hnutí tajně podporovali, polekala brutalita a rychlost, s jakou se náhle postavilo na nohy. Jednoho rána se úřady probudily a Mnichov byl v rukou Hitlerových, všechna úřední místa obsazena, noviny revolverem donuceny vítězoslavně oznámit provedenou revoluci. Jako z čistého nebe, k němuž nic netušící republika jen zasněně vzhlížela, spadl deus ex machina, generál Ludendorff, tento první z mnoha, kteří věřili, že mohou Hitlera přelstít, a které naopak obalamutil on.

Slavný puč, jenž měl dobýt Německo, začal dopoledne, a v poledne, jak známo – nemohu zde vyprávět světové dějiny – již skončil. Hitler uprchl a brzy ho zatkli; zdálo se, že hnutí tím zhaslo.
V tomto roce 1923 zmizely hákové kříže, útočné oddíly a jméno Adolfa Hitlera upadlo takřka v zapomnění. Nikdo už na něho nemyslel jako na možný faktor moci.

Hitler se vynořil znovu teprve po několika letech a tentokráte ho vynesla vlna prudce vzkypivší nespokojenosti.
Inflace, nezaměstnanost, politická krize a v neposlední řadě pošetilost ciziny rozjitřily německý národ; ve všech kruzích německého národa byla jakási obrovská touha po pořádku, jehož si odjakživa cenil více než svobody a práva. A kdo sliboval pořádek – sám Goethe řekl, že nepořádek je mu nepříjemnější než nespravedlnost –, ten měl od počátku za sebou statisíce.

My jsme však stále ještě nebezpečí neviděli.
Ti nemnozí mezi spisovateli, kteří si skutečně dali tu práci, aby přečetli Hitlerovu knihu, vysmívali se knižní nabubřelosti jeho prózy, místo aby se zabývali jejím programem. Velké demokratické noviny – místo aby varovaly – dennodenně znovu uklidňovaly své čtenáře, že hnutí se svou enormní agitací jen s potížemi financovanou těžkým průmyslem a odvážnou zadlužeností se musí zítra nebo pozítří nevyhnutelně zhroutit.
V zahraničí však asi nikdy nepochopili skutečný důvod, proč Německo v těchto letech Hitlera a jeho stoupající moc tak podceňovalo a bagatelizovalo: Německo vždy bylo nejen třídním státem, ale v mezích tohoto třídního ideálu navíc ještě zatíženo neochvějným přeceňováním a zbožňováním „vzdělání“.

S výjimkou několika generálů byly vysoké státní funkce vyhrazeny výlučně takzvaným „akademickým vzdělancům“; zatímco v Anglii se na nejvyšší místa vypracoval takový Lloyd George, v Itálii Garibaldi a Mussolini, ve Francii Briand, muži z lidu, Němci považovali za nemyslitelné, aby nějaký muž, jenž nedokončil ani měšťanskou, natož pak vysokou školu, člověk, jenž přespával v ubytovnách a navíc se po léta potloukal životem pochybným a dodnes nevyjasněným způsobem, se někdy mohl jen přiblížit postavení, jež zaujímal svobodný pán ze Steinu, Bismarck či kníže Bülow.

Nic nesvádělo německé intelektuály tolik na scestí jako vzdělanecká namyšlenost; v Hitlerovi viděli agitátora pivnic, jenž se nikdy nemůže stát vážným nebezpečím, I když on si už dávno, díky svým neviditelným spojencům, tiskal vlivné pomocníky v nejrůznějších kruzích. A když se onoho lednového dne 1933 stal kancléřem, považovali ho mnozí, dokonce i ti, kteří mu k místu dopomohli, pouze za provizorního místodržitele a nacionálněsocialistickou vládu za epizodu.

Tehdy se Hitlerova cynicky geniální technika poprvé vyjevila ve velkém stylu. Léta rozdával sliby na všechny strany a u všech politických stran získával důležité exponenty, z nichž každý se domníval, že bude moci mystických sil „neznámého vojína“ využít pro své účely.
Ale tato technika, kterou Hitler později používal ve velké politice tak, že uzavíral spojenectví pod přísahou a s využitím německé věrnosti právě s těmi, které chtěl zničit a vyhubit, slavila své první triumfy. Uměl svými sliby klamat na všechny strany tak dokonale, že v den, kdy se dostal k moci, ozval se jásot ve všech protichůdných táborech.

Monarchisté v Doornu se domnívali, že je to nejvěrnější průkopník cesty pro císaře, ale stejně tak jásali bavorští, wittelsbachovští monarchisté v Mnichově; i oni ho považovali za „svého“ muže. Němečtí nacionalisté doufali, že jim narube dříví, kterým by se mělo topit v jejich kamnech; jejich vůdce Hugenberg si smluvně zajistil nejdůležitější místo v Hitlerově kabinetu a věřil, že tím má nohu ve třmeni – přirozeně vyletěl po prvních týdnech i přes potvrzenou dohodu.

Těžký průmysl se cítil Hitlerovým prostřednictvím zbaven strachu z komunismu, u moci viděl muže, kterého léta potají financoval; a současně si nadšeně oddechla zubožená maloburžoazie, které na stovkách shromáždění nasliboval „zrušení daňového otroctví“.

Malí obchodníci si vzpomněli na příslib, že uzavře velké obchodní domy, jejich nejnebezpečnější konkurenci (příslib, který nikdy nebyl splněn), a obzvláště vítán byl Hitler vojskem, protože myslel militaristicky a spílal pacifismu. Dokonce ani sociální demokraté nepohlíželi na jeho vzestup tak nepřátelsky, jak by se dalo očekávat, protože doufali, že by mohl vyřídit jejich úhlavní nepřátele, komunisty, kteří jim tak nepříjemně šlapali na paty.

Nejrůznější, nejprotikladnější strany považovaly tohoto „neznámého vojína“, který každému stavu, každé straně, každému směru vše slíbil a odpřisáhl, za svého přítele – dokonce ani němečtí Židé nebyli příliš zneklidněni. Namlouvali si, že „ministře Jacobin“ není už žádný jakobín a že kancléř německé říše s vulgaritami nějakého antisemitského agitátora samozřejmě skoncuje. Konečně, co násilného mohl prosazovat ve státě, kde právo bylo pevně zakotveno, kde proti němu v parlamentě stála většina a každý občan státu se domníval, že má zajištěnu svobodu a rovnoprávnost podle slavnostně potvrzené ústavy?

Pak došlo k požáru Říšského sněmu, parlament zmizel, Göring vypustil své oddíly, veškeré právo v Německu bylo rozbito jediným úderem.
S hrůzou jsme se dovídali, že uprostřed míru existovaly koncentrační tábory a že v kasárnách se budovaly tajné komory, v nichž byli nevinní lidé likvidováni bez soudu a jakýchkoli formalit. Je to jen výbuch první nesmyslné zuřivosti, říkalo se. Něco takového nemůže mít ve dvacátém století trvání. Ale byl to teprve začátek.

Svět napjal sluch a zpočátku se bránil uvěřit neuvěřitelnému. Ale již v oněch dnech jsem viděl první uprchlíky. V noci přelezli přes salcburské kopce nebo přeplavali pohraniční řeku. Vyhladovělí, otrhaní a zničení na nás upřeně hleděli; jimi začal panický útěk před nelidskostí, který pak prostoupil celou zemi. Když jsem tyto vyhnance viděl, ještě jsem netušil, že jejich bledé obličeje již ohlašovaly můj vlastní osud a že my všichni se staneme oběťmi mocenské zuřivosti tohoto jediného muže.

Svět včerejška / Stefan Zweig / Sumbalon, 2013

The post Zweig popisuje jak se Hitler stal kancléřem 1933, vůdcem německého nacismu a totality first appeared on Čítárny.

Zweig napsal “Hvězdné okamžiky lidstva jako chvíle, kdy víceméně náhodné rozhodnutí osudově ovlivní život jeho, celých národů i lidstva. Historické okamžiky, kdy se dějiny náhle změní.
Příběhy od starověku po konec první světové války, vynikají autorova práce s historickými prameny, mimořádná čtivost, bezesporu inspirující čtení.

Jak kdysi napsal Alexandr Sergejevič Puškin: “Náhoda je mocný okamžitý nástroj prozřetelnosti.”
A Zweig pokračuje v jeho myšlenkách:
“Ale v dějinách jako v lidském životě nepřivolá lítost nazpět ztracený okamžik a tisíce let nevykoupí to, co promeškala jedna jediná hodina…”

Jednotlivé příběhy knihy:

A tak čteme o generálu Grouchymu, který plnil rozkaz tak svědomitě, že nedorazil Napoleonovi na pomoc u Waterloo a zapříčil jeho porážku.

Zweig vzpomíná na Cyruse Fielde, který přišel na to, jak spojí Ameriku a Evropu telegrafním kabelem.

Je zde i příběh legendárního Scotta, který dorazil na Jižní pól o něco málo později jak Amundsen a na zpáteční cestě hlady umrzl.

Historie a okolnosti vzniku francouzské hymny Marseillaisy a autora ženijního důstojníka Claude Joseph Rougeta de l’Isle, který píseň složil.
La Marseillaisa. Je francouzská nejpopulárnější píseň skutečně xenofobní?

Zajimavý je Pád Cařihradu, který jiným mimořádným způsobem převyprávěl Liou Cch‘-Sin v první kapitole knihy Vzpomínky na Zemi.
Problém tří těles. Vynikající Liou Cch’-sinova vize střetu lidstva s mimozemskou civilizací

Příběh Nuneze de Balboy, který přešel bažinami Panamské šíje s myšlenkou na pokoření říše Inků je o odvaze či šílené touze po bohatství?

Zajímavé jsou jeho postřehy o světových spisovatelích jako: Goethe, Tolstoj. Neméně inspirující je i příběh objevení Eldoráda

U skladatele Händela nám autor nabízí setkání s člověkem v jeho stvoření (rencontrer l’homme en sa création) a nabízí čtenáři fiktivní představu, jaké pocity měl Händel při skládání hudby.

“… tu všechna slova v Händelovi ožívala. Ze slov byly tóny a jeho nitro bylo naplněno nádhernými zvuky. Jiskra shora v něm roznítila oheň. Händel sáhl po peru a začal psát. … S neuvěřitelnou rychlostí se stránka za stránkou plnila notami…”
Tady můžete s chutí navázat na jinou knihu o Bachovi:
Johann Sebestian Bach. Jedinečná biografie a geniální hudba na nebeském hradě

The post Stefan Zweig. Hvězdné hodiny lidstva o historických okamžicích, jenž mění svět first appeared on Čítárny.

A tu jsem počátkem léta 1928 dostal pozvání, abych se jako delegát rakouských spisovatelů účastnil v Moskvě oslav stého výročí Lva Tolstého a pronesl tam při slavnostním večeru řeč na jeho počest. Neměl jsem důvod takové příležitosti se vyhnout, neboť touto nadstranickou záležitostí se moje návštěva vymykala politice… z knihy Stefana Zweiga, Svět včerejška (1928), kapitola Západ slunce.
…Z oněch cest byla pro mne jedna obzvláště vzrušující a poučná: cesta do nového Ruska.  Na tuto cestu jsem se chystal již v roce 1914, těsně před válkou, kdy jsem pracoval na své knize o Dostojevském; tehdy se do toho vetkla krvavá kosa války a od té doby jsem váhal.

Bolševickým experimentem se Rusko stalo pro všechny intelektuály tou nejfantastičtější zemí poválečné doby, bez bližšího poznání stejně entuziasticky obdivovanou jako fanaticky nenáviděnou.
Kvůli propagandě a taktéž zuřivé antipropagandě nikdo spolehlivě nevěděl, co se tam děje. Vědělo se však, že se pokoušejí o něco zcela nového, něco, co by v dobrém, či ve zlém, mohlo určovat budoucí podobu našeho světa.
Shaw, Wells, Barbusse, Istrati, Gide a mnozí jiní tam odjeli, jedni se vrátili nadšeni, druzí zklamáni; a nebyl bych člověkem ducha nakloněným všemu novému, kdyby mě nelákalo uvidět to na vlastní oči.

Mé knihy tam byly neobyčejně rozšířeny, nejen jako souborná edice s úvodem Maxima Gorkého, nýbrž i malá laciná vydání za pár kopejek, jež pronikala do nejširších vrstev; mohl jsem si tedy být jist dobrým přijetím.
Vadilo mi však, že každá cesta do Ruska tehdy už předem znamenala určité stranění a nutila k veřejnému uznání nebo k veřejné negaci; kdežto já, kterému se politika a dogmatika z té duše protivily, si nechtěl dát vnutit úsudek po několika týdnech pohledu na nedozírnou zemi a ještě nevyřešený problém. A přes všechnu palčivou zvědavost jsem se tehdy nemohl k cestě do sovětského Ruska nikdy odhodlat.

A tu jsem počátkem léta 1928 dostal pozvání, abych se jako delegát rakouských spisovatelů účastnil v Moskvě oslav stého výročí Lva Tolstého a pronesl tam při slavnostním večeru řeč na jeho počest.
Neměl jsem důvod takové příležitosti se vyhnout, neboť touto nadstranickou záležitostí se moje návštěva vymykala politice. Tolstoj jako apoštol nenásilí se nemohl vykládat jako bolševik a mluvit o něm jako o básníkovi jsem měl zjevné právo, protože moje kniha o něm kolovala v mnoha tisících exemplářů; také ve smyslu evropském se mi to jevilo jako významná demonstrace, pokud by se spojili spisovatelé všech zemí, aby společně vzdali hold tomu největšímu mezi sebou. Přislíbil jsem tedy a svého rychlého rozhodnutí jsem nelitoval.

Už cesta Polskem byla zážitkem.
Viděl jsem, jak rychle dokázala naše doba zahojit rány, které si sama uštědřila. Táž haličská města, která jsem v roce 1915 spatřil v troskách, stála zde nablýskaná a nová; opět jsem poznával, že deset let, jež v životě jediného člověka znamenají obrovský kus jeho existence, jsou v životě národa pouhým mžiknutím oka. Ve Varšavě nebylo ani stopy po tom, že se zde dvakrát, třikrát, čtyřikrát valily vítězné i poražené armády. Kavárny zářily elegantními ženami, urostlí, štíhlí důstojníci, kteří se procházeli ulicemi, působili spíše jako mistrovští dvorní herci, kteří představovali vojáky. Všude bylo cítit přičinlivost, důvěru a oprávněnou hrdost, že nová polská republika se povznesla ze sutin staletí tak vysoko.

Od Varšavy jsem ujížděl vstříc ruským hranicím. Země se stávala rovinatější a písčitější; na každé stanici stálo v pestrých vesnických krojích veškeré obyvatelstvo vesnice, neboť do zakázané a uzavřené země za hranicemi tehdy jezdil pouze jeden osobní vlak za den a vidět nablýskané vozy expresu, jenž spojoval svět Východu se světem Západu, bylo velikou událostí.
Konečně jsme dojeli do pohraniční stanice Něgorelje. Nad kolejištěm byl napnut široký krvavě rudý transparent s nějakým nápisem v azbuce, který jsem neuměl přečíst. Přeložili mi jej: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Kdo projel pod touto zářivě rudou stuhou, vstoupil do impéria proletariátu, do sovětské republiky, do nového světa. Ovšem vlak, v němž jsme cestovali, nebyl ani trochu proletářský. Byl to vlak se spacími vagony z carské doby, příjemnější a pohodlnější než luxusní vlaky evropské, protože byl širších rozměrů a pomalejší.

Poprvé jsem jel ruskou zemí, a ta na mne kupodivu nepůsobila cize.
Vše bylo podivuhodně známé, širá prázdná step se svou tichou melancholií, malé chýše a městečka se svými cibulovitými věžemi, muži s dlouhými plnovousy, napůl rolníci, napůl proroci, kteří nás zdravili dobromyslným širokým úsměvem, ženy v pestrých šátcích na hlavách a v bílých halenách prodávaly kvas, vejce a okurky. Jak to, že jsem to všechno znal? Jen díky mistrovství ruské literatury – Tolstého, Dostojevského, Aksakova, Gorkého, kteří nám tak velkolepě realisticky vylíčili život „lidu“. Měl jsem pocit, že těm lidem rozumím, když hovořili, ačkoli jsem neznal jazyk, všem těm dojemně prostým mužům, kteří tu zeširoka a pohodlně stáli ve svých širokých halenách, mladým dělníkům ve vlaku, kteří hráli šachy nebo četli či diskutovali, té neklidné, nespoutané duchovnosti mládeže, která apelem na všechny síly prožívala zvláštní vzkříšení. Byla to láska Tolstého a Dostojevského k „lidu“, jež působila jako vzpomínka?

Ať tak či onak; už ve vlaku jsem pocítil sympatie k dětinskosti a dojemnosti, chytrosti a ještě nepoučenosti těchto lidí.
Těch čtrnáct dní, které jsem strávil v sovětském Rusku, uplynulo v ustavičném napětí. Díval jsem se, naslouchal, obdivovalo, byl jsem popuzen, nadšen, zlobil jsem se, bylo to jako stálé střídání horké a studené sprchy.

Už sama Moskva působila jaksi rozpolceně – zde nádherné Rudé náměstí se svými zdmi a cibulovitými věžemi, cosi kouzelně tatarského, orientálního, byzantského, a proto praruského, a vedle, jako cizí horda amerických obrů, moderní, ultramoderní výškové stavby.
Nic se k sobě nehodilo; v kostelích z šera prosvitávaly staré začazené ikony a oltáře svatých, třpytící se klenoty, a o sto kroků dále leželo ve skleněné rakvi mrtvé tělo Lenina v černém obleku, právě čerstvě nalíčeno (nevím, zda k naší poctě).

Vedle několika nablýskaných automobilů šlehali bičem vousatí, špinaví izvoščici s mlaskavými, mazlivými slovy své hubené koníky, Velká opera, kde jsme hovořili, velkolepě a carsky zářila v pompézním lesku před proletářským publikem a na předměstích stály, jako zpustlí špinaví starci, staré práchnivějící domy, jež se musely navzájem podpírat, aby nespadly.
Všechno bylo příliš staré a opotřebované a zrezivělé, a nyní se to rázem chtělo stát moderním, ultramoderním, supertechnickým. Tímto spěchem působila Moskva přeplněně, přelidněně, chaoticky neuspořádaně. Všude se tlačili lidé, v obchodech, před divadly a všude museli čekat, vše bylo přeorganizováno, a proto nic pořádně nefungovalo; nová byrokracie, která měla udělat „pořádek“, se ještě s chutí vyžívala ve vypisování lístků a povolení a všechno protahovala. Ten velký večer, který měl začít v šest, začal o půl desáté; když jsem ve tři hodiny v noci smrtelně unaven opouštěl Operu, řečníci ještě mluvili neochvějně dál; na každou recepci, na každou schůzku jsme jako Evropané přicházeli s hodinovým předstihem.

Čas se nám rozplýval pod rukama, a přece byla každá jeho vteřina naplněna podívanou, pozorováním a diskusí; byla v tom všem jakási horečka a cítili jsme, že se nás nepozorovaně zmocňoval onen tajuplný ruský zápal duše a jeho nezkrotná chuť chrlit ze sebe pocity a myšlenky ještě zcela horké. Aniž jsme přesně věděli proč a zač, byli jsme lehce exaltovaní, bylo to zřejmě v té neklidné a nové atmosféře; snad se už v nás rodila ruská duše.

Zweig, Stefan. Svět včerejška, vzpomínky jednoho Evropana / vydal Sumbalon, 2013

The post Stefan Zweig o široké ruské duši po první světové válce first appeared on Čítárny.

V oněch chvílích jsem s Freudem často hovoříval o hrůze hitlerovského světa a války. Jako humanista byl hluboce otřesen, jako myslitel však v žádném případě nebyl tímto strašlivým výbuchem bestiality udiven. Řekl, že mu vždy spílali do pesimistů, protože popíral převahu kultury nad pudy; nyní je vidět, jak se potvrzuje jeho mínění – nenaplňovalo ho to však žádnou hrdostí –, že to barbarské, ten elementární ničivý pud v lidské duši je nevykořenitelný.

Snad se v nadcházejících stoletích nalezne forma, jak alespoň v soužití národů tyto instinkty potlačovat; ale v každodenním životě a v té nejniternější přirozenosti budou přetrvávat jako nezničitelné a pravděpodobně potřebné síly udržující napětí.

V těchto svých posledních dnech se ještě více zabýval problematikou židovství a jeho současnou tragédií; zde neznal tento muž vědy žádnou formuli a jeho jasný duch žádnou odpověď.
Krátce předtím uveřejnil svou studii o Mojžíšovi, v níž nezobrazil Mojžíše jako Žida, ale jako Egypťana, a tímto vědecky stěží zdůvodnitelným soudem urazil Židy zbožné právě tak jako národně uvědomělé. Nyní litoval, že uveřejnil tuto knihu zrovna uprostřed nejstrašnější chvíle Židovstva. „Teď, kdy jim vše berou, beru jim ještě já jejich nejlepšího muže.“ Musel jsem mu dát za pravdu, že každý Žid se nyní stal sedmkrát citlivějším, neboť uprostřed této tragédie světa byli Židé ve vlastním smyslu oběťmi, všude oběťmi, neboť byli zničeni již před úderem, všude si vědomi, že všechno zlé je potká jako první a sedmeronásobně a že ten nejnenávistnější člověk všech dob chce právě je pokořit a vyhnat až na sám okraj země a pod zem.

Týden za týdnem, měsíc za měsícem přicházelo stále více uprchlíků a byli stále ubožejší a týden od týdne zničenější než ti, kteří přišli před nimi.
Ti první, kteří opustili Německo a Rakousko nejrychleji, mohli ještě zachránit své šaty, svá zavazadla, výbavu svých domácností, a mnozí dokonce trochu peněz. Ale čím déle důvěřovali Německu, čím obtížněji se odpoutávali od své milované vlasti, tím krutěji pak byli trestáni. Nejprve vzali Židům jejich povolání, zakázali jim návštěvu divadel, kin, muzeí a badatelům používání knihoven; zůstávali z věrnosti nebo setrvačnosti, z nestatečnosti či z hrdosti. Raději chtěli být ponižováni ve své vlasti než se ponižovat v cizině jako žebráci. Potom jim vzali služebnictvo a rádia a telefony z bytů, pak dokonce i byty, pak je donutili přišít si Davidovu hvězdu; každý je měl už na ulici poznat jako malomocné, jako vyobcované, jako psance, vyhnout se jim a vysmát.

Bylo jim odňato veškeré právo; jakékoli duševní, jakékoli tělesné násilí se na nich mohlo vybíjet s hravou chutí a pro každého Žida se najednou stalo strašlivou pravdou to staré ruské přísloví: „Před žebráckou mošnou a vězením si nikdo není jist.“
Kdo neodešel, toho uvrhli do koncentračního tábora, kde německá kázeň zkrotila i toho nejsebevědomějšího, a pak ho vyšívali ze země ožebračeného, s jedním oblekem a deseti markami v kapse, aniž se zeptali, kam půjde.

A Židé potom stáli na hranicích, posléze žebrali na konzulátech, a téměř vždy marně, neboť která země by chtěla oloupené žebráky?
Nikdy nezapomenu, jaký pohled se mi naskytl, když jsem jednou v Londýně zašel do jakési cestovní kanceláře; byla nabita uprchlíky, téměř samými Židy, a všichni někam chtěli. Nesejde na tom, do které země, zda na ledový severní pól, či do žhoucího písčitého kotle Sahary, jen pryč, jen dál, neboť povolení k pobytu vypršelo, muselo se dál, dál se ženou a dětmi, pod cizí hvězdy, do světa cizí řeči, mezi lidi, které neznali a kteří je nechtěli.

Potkal jsem tam jednoho kdysi velmi bohatého průmyslníka z Vídně, který byl současně jedním z našich nejinteligentnějších sběratelů umění; nejprve jsem ho nepoznal, tak zešedivěl, tak zestárl a tak byl unaven a sláb, že se oběma rukama držel stolu. Zeptal jsem se ho, kam by chtěl. „Nevím,“ řekl. „Kdopak se dnes ptá na naši vůli? Jdeme tam, kam nás ještě pustí. Někdo mi vyprávěl, že zde snad ještě můžeme dostat vízum na Haiti nebo do San Dominga.“ Srdce se mi sevřelo: starý, vyčerpaný muž s dětmi a vnuky, jenž se chvěje nadějí, že potáhne do nějaké země, kterou nikdy předtím pořádně neviděl ani na mapě, jen aby tam dál šel žebrotou a dál byl bezvýznamným cizincem.

Vedle se kdosi se zoufalou lačností ptal, jak by se mohl dostat do Šanghaje, slyšel prý, že Čína ještě přijímá. A tak se tlačili jeden vedle druhého, bývalí univerzitní profesoři, ředitelé bank, obchodníci, statkáři, hudebníci, každý připraven kamkoli po zemi i po moři vláčet žalostné trosky své existence, cokoli učinit, cokoli vytrpět, jen pryč z Evropy, jen pryč, jen pryč! Byl to přízračný zástup.

Ale tím nejotřesnějším pro mě bylo pomyšlení, že těchto padesát utrýzněných lidí představovalo pouze nepatrný předvoj ohromné armády pěti, osmi, snad deseti milionů Židů, kteří už byli na odchodu a tlačili se za nimi, všech těch ožebračených, ve válce pak ještě rozmetaných milionů, které čekaly na zásilky dobročinných institucí, na povolení úřadů a peníze na cestu, jakási gigantická masa, která, vražedně vyplašená a panicky prchající před hitlerovským požárem, obléhala nádraží na všech hranicích Evropy a plnila věznice, národ zcela vyhnaný, jemuž se zapovídalo být národem, a přece národ, který již dva tisíce let nepožadoval nic tak silně, než aby už nemusel putovat a aby pod spočívající nohou cítil zem, klidnou, mírumilovnou zem.

Ale to nejtragičtější na této židovské tragédii dvacátého století bylo, že ti, kteří jí trpěli, nemohli už v ní nalézt žádný smysl, žádnou vinu.
Všichni ti vyhnanci středověkých dob, jejich praotcové a předkové alespoň věděli, pro co trpěli: pro svou víru, pro svůj Zákon. Jako talisman duše si ještě nesli nezlomnou víru ve svého Boha, kterou dnešní lidé dávno ztratili. Žili a trpěli v hrdém přeludu, že jsou jako vyvolený lid předurčeni Stvořitelem světa a lidstva ke zvláštnímu poslání, a biblické zaslíbení jim bylo příkazem a zákonem.
Byli-li vrháni do plamenů hranice, tiskli své svaté Písmo na prsa a díky svému vnitřnímu žáru necítili vražedný oheň tak žhnout. Když je hnali ze země do země, zůstávala jim ještě poslední vlast, jejich domov u Boha, z něhož je žádná pozemská moc, žádný císař, žádný král, žádná inkvizice nemohli vyhnat. Dokud je spojovalo náboženství, byli ještě jakýmsi společenstvím, a tudíž silou; když je vypuzovali a vyháněli, pykali tím za svou vinu, za to, že se svým náboženstvím, svými obyčeji vědomě odlišili od ostatních národů země.

Židé dvacátého století dávno už však žádným společenstvím nebyli. Neměli společnou víru, své židovství pociťovali spíše jako zátěž než hrdost a žádného poslání si nebyli vědomi.
Žili vzdáleni od přikázání svých kdysi svatých knih a ke staré společné řeči se už neznali. Stale netrpělivěji se snažili zdomácnět, začlenit se do národů kolem sebe, rozplynout se ve všeobecnosti, jen aby měli pokoj od veškerého pronásledování, aby nemuseli být na věčném útěku, nýbrž mohli spočinout. Splynuli s jinými národy a nerozuměli už jedni druhým, dávno již byli více Francouzi, Němci, Angličany, Rusy než Židy.

Teprve nyní, kdy je všechny hodili na jednu hromadu a vymetli jako špínu v ulicích, ředitele bank z jejich berlínských paláců a sluhy synagog z ortodoxních obcí, pařížské profesory filosofie a rumunské drožkáře, omyvače mrtvol a nositele Nobelovy ceny, koncertní pěvkyně a pohřební plačky, spisovatele a vinopalníky, majetné a nemajetné, velké a malé, zbožné a osvícené, lichváře a mudrce, sionisty a asimilované, Aškenázy a Sefardy, spravedlivé i nespravedlivé a za nimi ještě zničený zástup těch, kteří věřili, že už dávno unikli prokletí, pokřtění a míšenci – teprve nyní po staletích byli Židé opět donuceni k jisté pospolitosti, kterou už dávno nepociťovali, k pospolitosti vyhnanství, jež se od dob Egypta neustále vracelo. A proč tento osud stíhal právě jenom je a stále znovu jenom je? Co bylo důvodem, co smyslem, co cílem tohoto nesmyslného pronásledování?

Vyhnali je ze zemí a žádnou jinou jim nedali. Řekli: nežijte s námi, ale neřekli jim, kde by žít měli.
Dávali jim vinu a odepřeli jim všechny prostředky, jak ji odpykat. A tak na sebe při útěku zírali planoucíma očima – proč já? Proč ty? Proč já s tebou, kterého neznám, jehož řeči nerozumím, jehož způsob myšlení nechápu, s nímž mě nic nespojuje? Proč my všichni?
A nikdo neznal odpověď. Ani Freud, ten nejjasněji myslící člověk v této době, s nímž jsem v oněch dnech často hovoříval, nenacházel žádnou cestu, žádný smysl v tomto nesmyslu. Snad ale právě to je posledním smyslem židovství: svou záhadně přetrvávající existencí znovu a znovu klást Bohu tu věčnou Jobovu otázku, aby nebyla na zemi zcela zapomenuta.

ZWEIG, Stefan / Svět včerejška / vyd. 1. Vysoké Mýto: Sumbalon, 2013, s. 425-429

Co byla Křišťálová noc neboli Kristallnacht?
Někdy též označovaná jako Listopadový pogrom či Říšský pogrom, byl protižidovský pogrom, který se odehrál v noci z 9. na 10. listopadu 1938 v nacistickém Německu, k němu připojeném Rakousku a v Sudetech. Podílely se na něm paramilitantní jednotky SA (Sturmabteilung) a běžní Němci, zatímco německé úřady nečinně přihlížely. Jeho název je odvozen od střepů rozbitého skla z oken a výloh židovských obchodů, domů a synagog. (Wiki)

The post Stefan Zweig o židovství, o hrůze hitlerovského světa a německého totalismu first appeared on Čítárny.