Nový svazek ediční řady Kompletní Boříkovy příhody, který má pořadové číslo 16 a uzavírá plánovanou řadu vydání Boříkových příběhů v novém kabátě.  Vojtěch Steklač nám kluky představí jako studenty elitního gymnázia. Jak už víme ze svazku 15, Bořík, Aleš, Čenda a Mirek tráví prázdniny akčně – jako detektivové vlastní detektivní kanceláře, které naoko šéfuje jejich přítel, polepšený delikvent Hugo. V Magnetickém mobilu se dozvíte o jejich dalších úspěšných pátráních a naopak o neúspěšném čelení dívčí invazi v podobě spolužaček Palhounové a Teckertové…

Nový svazek vychází v nakladatelství XYZ s ilustracemi výtvarníka, který si říká VHRSTI

První příběhy o Boříkovi začaly od roku 1970 vycházet v časopise Ohníček, kam Steklač o rok dříve nastoupil. Později vyšly v několika edicích i knižně. V roce 2006 Albatros vydal kompletní soubor jeho příběhů nazvaný Velké Boříkovy lapálie.

Vojtěch Steklač k příběhům Boříka a jeho kamarádů prozradil:

„Když jsem napsal první story o Boříkovi a jeho partě, bylo to na počátku letních prázdnin ve Znojmě. Stalo se tak už před pětačtyřiceti lety. Bořík se tehdy ještě jmenoval Michal a příběh byl o tom, jak kluci slavili Alešovy narozeniny. Tehdy jsem vůbec netušil, že mě Bořík bude provázet celým mým literárním životem. Ten zahradní altánek, porostlý révou, ve kterém jsem prvního Boříka napsal, patrně už dávno nestojí. Já přitom v psaní nekonečného Boříka stále pokračuji. Stal se mým životním průvodcem a jsem rád, že se NAKLADATELSTVÍ XYZ Boříka ujalo. Teď vybíráme jako hrozinky ty nejlepší z příběhů, ty jenž se mi nejvíc povedly a ještě k nim přibývají příhody úplně nové. No a k tomu všemu ještě patří nový ilustrační doprovod, který musím výtvarníkovi Vhrsti moc pochválit. Snad se bude nové vydání líbit i vám, čtenářům…“

Ukázka z knížky…

„A hele, Palhounka! Tak s tebou jsme původně nepočítali. Ale máš štěstí, že jsme s Hugem upekli pizzu. Kdyby šlo o řízky, tak by teď pochopitelně jeden chyběl, ale pizza se dá na šest spravedlivých dílů rozdělit. I když ty díly budou menší, než kdyby jich bylo pět,“ dodal náš šéfkuchař smutně.
Vzápětí za Alešem se z podpalubí vynořil Hugo s tácem, na kterém byla velká pizza.
„A hele, Palhounová,“ řekl překvapeně.
Hned za Hugem se vynořil Čenda.
„A hele…,“ nestačil ani doříct, protože Palhounka se namíchla.
„Co se všichni tak zatraceně divíte?! Chováte se, jako bych sem nepatřila, anebo dokonce jako kdybych tu snad nebyla vítaná?!“
V duchu jsem si pomyslel, že je to dívka nejen podrazácká, ale i přiměřeně inteligentní. Uhodila hřebíček na hlavičku.
Jestli je pravda, že člověk se dokáže ze svých chyb poučit, pak všichni kluci z naší party by si měli dobře pamatovat, že kdykoliv se na naše pracně dobyté území vplížily holky, nikdy to dobře nedopadlo a minimálně jsme se pak o to území museli s nimi dělit.
Což bylo krajně nespravedlivé, protože zatímco my jsme to území museli vydobýt, holky se na něm pouze usídlily. A to většinou dosti panovačným způsobem. Jejich vypuzení pak bylo velmi náročné, a pokud si dobře vzpomínám, tak se vlastně nikdy nezdařilo docela.
Což nás vlastně nutilo dobývat stále nová území, kde se holky ještě neusadily. Ovšem to stálé dobývání někdy člověka utahá tak, že si řekne: Tak a dost, na tohle území, třeba zrovna na tenhle hausbót, bude holkám přístup zakázán!
Uvědomil jsem si, že tuhle geniální myšlenku musím klukům okamžitě sdělit, jen co Palhounová vypadne.
Zatím se k tomu vůbec neměla. Cpala se pizzou a snažila se chovat roztomile. A jestli náhodou nevíte, jak tohle holky dělají, tak ony to dělají tak, že se snaží vlichotit těm všem, které ještě nenamíchly.
Tím pádem bylo jasné, že já s Mirkem jsme vypadli ze hry. V ní zůstali jen Čenda s Alešem a Hugem. Každému z nich lichotila spolužačka jinak.
Tak například Alešovi řekla, že ji přímo fascinuje, jakým je znamenitým kuchařem. Aleš se okamžitě pyšně nadmul. V životě jsem ho tak nadmutého neviděl, i když jsme mu s klukama říkali totéž, a nejmíň stokrát.
O Čendovi se zase ta bestie vyjádřila, že je nesmírně dvorný. To když jí upadlo sousto, Čenda jí ho podal a ona mu ho slízla z prstu jako Alík.
Zároveň tím jedním vrzem ocenila i Huga. Prý naše paluba je tak čistá, že se z ní klidně dá i jíst, a právě to je Hugova zásluha.
Jedině já, a možná taky Mirek, jsme věděli své. Jenže proti té převaze tří nadmutých holubů se momentálně nedalo nic dělat. Muselo se počkat, až Palhounová dožvaní a opustí palubu. Když se tak konečně stalo, chtěl jsem kluky a Huga seznámit se svou dobře promyšlenou myšlenkou, jenže Mirek mě bohužel předešel.
„Konečně sami! Well, well, gentlemani, nejvyšší čas vrátit se k případu paní hraběnky!“
Musel jsem ústa užuž nachystaná k závažnému sdělení, opět sklapnout.
„Takže co o případu vlastně víme, nejen z jejího vlastního sdělení, ale i z toho, co se z ní Boříkovi podařilo vytáhnout? Je tady několik zvláštních skutečností. Předně prokletí rodu Elzniců. Členové tohoto rodu dokážou velmi rychle zbohatnout, avšak vzápětí velmi rychle zchudnout. Už dvakrát se hraběnku pokoušel někdo vyloupit, avšak patrně nenalezl to, co hledal, protože nakonec nic neuloupil. Patrně to bude souviset s hraběnčiným podezřením, že je nemanželská, protože jí se, na rozdíl od ostatních příslušníků rodu, ještě nikdy zbohatnout nepodařilo. A tak ji vlastně živí pronájem přízemí malostranského domu, který se jen stěží dá nazývat palácem, a v něm jsou zřízeny sportovní potřeby.“
To, jak to Mirek shrnul, bylo naprosto vyčerpávající, a Hugo se toho okamžitě chytil.
„A ještě něco, pánové! Všechno, co Mirek říká, můžu podepsat, akorát bych ještě dodal, že hraběnce ani tak nejde o to, jestli je manželská, anebo ne, ale nejvíc ji určitě štve, že ještě nikdy nezbohatla, jak je v rodě Elzniců jinak zvykem!“
„Prima,“ poklepal Hugáčovi na rameno uznale Aleš, „rozšířil jsi spektrum našeho pátrání.“
„Ale kam?“ zeptal se nechápavě Čenda.
„Správným směrem,“ tvrdil Aleš. „Jestli chceme něco vypátrat, tak především musíme propátrat ten malostranskej palác! A najít to, co nenašla ani hraběnka Elznicová, ani ten zloděj!“   
„No jo,“ řekl jsem pochybovačně, „ale dovolí nám to hraběnka?“
„Byla by sama proti sobě, kdyby nedovolila,“ pokrčil Hugo rameny. „Mirek to pěkně shrnul, a Aleš dal pátrání nový směr. Tak do toho, pánové!“
Domů jsem se vracel společně s Mirkem.
„Poslyš, Boříku, něco bych ti měl říct. Ne snad, že bych se ti chtěl omlouvat, to by mě ani nenapadlo, ale přece jen mě něco napadlo. Nezdá se ti, že když nás holky lákají do svých sítí, tak bez jakejchkoliv skrupulí použijou i všechny podrazácký metody, co je napadnou?“
„Jo,“ odvětil jsem, „tos řekl velice přesně a i mně se to tak jeví. Dokonce si docela dobře dovedu představit, že by taková jedna podrazácká holka mohla nás dva klidně rozhádat. A místo pátrání a chladnýho analytickýho uvažování bysme na sebe jen útočili, a možná i řvali.“
„Tak ona není tak špatná,“ pravil zdrženlivě Mirek. „Dokonce si o ní myslím, že není o nic horší než Teckertová.“
„Ale já přece netvrdím, že Teckertka je lepší než Palhounka. Naopak si myslím, že obě jsou stejný!“
„Myslíš zmije?“ zeptal se Mirek.
„Klidně zmije,“ potvrdil jsem mu.
„Tos mě uklidnil,“ pravil spokojeně Mirek. „Takže my dva jsme pořád nejlepší kamarádi?“
„Ale jo,“ souhlasil jsem, „pořád!“

The post Pekelná třída & spol. pátrá. Magnetický mobil first appeared on Čítárny.

„Sherlocku Holmesi! Vaše pátrání je marné. Kosa tentokrát narazila na kámen. Zanechte pátrání včas, než Vás potká neštěstí. Konečně se našel někdo, kdo je chytřejší než Vy. VRAH.“ Už takovýto dopis by mohl dokazovat, že kniha, jejíž je zábavnou součástí, náleží kategorii takzvaného literárního braku.

Nebo snad ne? – Causu zkusme rozplést prostřednictvím jiné citace. Tu předchozí jsem, podotýkám, vyňal z kapitoly nazvané Létající mrtvola a následující citát z kapitoly Trápení tlusté paní, přičemž každá kapitola zároveň představuje samostatnou povídku.

Sherlock Holmes se vřítil do otevřených dveří domku, kde bylo vše rozházené, nábytek pokácený, v ložnici ležel manžel tlusté paní svázán a měl roubík. Sotva ho inspektor Lestrade osvobodil, vyskočil oknem.
„Za ním!“ zvolal Sherlock Holmes. „Musíme ho dopadnout živého nebo mrtvého!“
Tak jsme vyběhli z domu a vidíme, jak ten manžel sedl na kolo a ujíždí pryč, a když jsme se rozhlédli, tak jsme spatřili, že kousek odtud stojí u chodníku pohřební vůz s rakví, ale v tu chvíli práskl funebrák do koní a ti začali cválat a my jsme honem zezadu naskákali do toho pohřebního vozu a ten se hnal šílenou rychlostí za tím mužem na kole, ale ten jel taky šílenou rychlostí, takže jsme ho pořád nemohli dohonit, a tak jsme pořád jeli dál a rakev se natřásala a mně z toho lezl mráz po zádech! A tak jsme pořád jeli, až jsme se dostali do takového malého městečka, a tam jsme se konečně přiblížili k manželovi tlusté paní, který jel stále na kole, a funebrák vzkřikl strašidelným hlasem: „Ha, kam jedeš, ničemo?“ A ten pán od té tlusté paní se vůbec neohlédl a zvolal: „Nevšímejte si mě, jó? Já si vás taky nevšímám!“ Ale v té chvíli vytáhl funebrák pistoli a prásk! Prostřelil tomu manželovi obě pneumatiky, a ten hned spadl na kokos a funebrák se zachechtal a vtom se nadzvedlo víko rakve a ta mrtvola vyndala ruku, a jak se ten funebrák chechtal, tak ho ta ruka prostřílela skrz naskrz automatickou pistolí a funebrák se skácel na kokos, a ta mrtvola vyskočila z rakve a divoce se zachechtala a vtom uviděla toho manžela, co už přicházel k sobě. I on ji uviděl, a tak udělali prásk, prásk a oba se svalili úplně mrtví.

Tak to vidíte, a jsme v koncích. Nebo nejsme? Citováno bylo z publikace Prázdniny se Sherlockem Holmesem (1966), již vysoce stylově, a totiž imitacemi amerického komiksu, ilustroval talentovaný Dobroslav Foll (1922-1981). I díky tomuto malíři sledujeme na obrázcích zběsile pálící muže a ve sporu s nimi stradivárky pod bradou preludujícího Sherlocka. A vůkol? Vznášející se dým.

Krvavé rozuzlení případu. Kouř z pistolí učinil situaci nepřehlednou! Střílející umrlec. Muž s houslemi kráčí po stopách zločinců. Kupa mrtvol u zahrádky. Před vilou tchyně promluvily pistole! Tak psaly toho dne všechny večerníky Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

Možná zaujme i další z ilustrací, provázející povídku Únos nebohé sirotka, a čteme pod ní: Nevinné, svedené dítě pálilo do policistů jako zběsilé. Vida; ale co teprv obsah bublin u úst zuřivě střílejících gangsterů? Je o pár uncí těžší, ničema! Škoda rány, která padne vedle, drahý Tobi. A výše zmiňovaný sirotek? Dodává krvelačně: Rozsekáme je na hadry, krásná slečno Angelino. A ta? Mrká. A obláček u rtů té dámy je vyplněn následujícím textem: Nasyp to do nich! Ať mají dost!
„Dobra“ Foll navíc zachytil „gangstera převlečeného za nevěstu a nevěstu převlečenou za gangstera“ a věru mistrně umocňuje působivost Tafelova (1929-1973) tenkrát takřka podvratného díla. – Zatímco šerif telefonuje, poznává Holmes v jeho sekretářce Angelinu Massacriniovou, čtěmež dál. „Byl bych věru špatným odborníkem, abych nepoznal vás, Angelino!“
„Jste ďábel, Holmesi.“ A místní šerif; co ten na to? „Proklatě! Radnice opět vyletěla do povětří!“

Ulicemi Peppermintu zní střelba, zvíme. Beng beng, štěkaly pistole! A jeden z lotrů káže jinému: „Spusť ty svoje řehtačky, chlapče!“ Kulky sviští zadem z vozu nebezpečného gangu a terčem je policejní auto, jehož osádka chtěla pomáhat a chránit. „Dostali mě, lotři,“ úpí postřelený na dlažbě jako v časech prohibice v Chicagu, nicméně finále vše napraví a „ostří hoši“ se samopaly jsou zatýkáni: „A žádné hlouposti, boys!“ Tak vítězí zákon, jenž dva roky předtím obdobně kráčel kiny s Limonádovým Joem! A Angelina?
Vrhá se Sherlocku Holmesovi okolo krku. „Případ byl v podstatě prostý,“ ujistí v tu chvíli všechny ten ctihodný muž. „Jen díky vám, Holmesi!“ ujistí naopak jeho Angelina, načež spatříme obraz dlouhatánské řady bulících londýnských bobíků, kteří již trčí po kotníky ve slané vodě. Veškerá londýnská policie v slzách, zvíme.

Ale tady by neměla chybět malá poznámka, a také nechybí. Hle: Zcela vpředu prchá vrah s nenápadným pouzdrem na oběti zn. Murder. K dostání v prodejnách Řempo.

A předposlední obrázek? „Lord zbrocený krví!“ A poslední? „Lord rozstřílený jak ementál! V pozadí pes baskervillský.“
O pádné finále se ale postará teprve doktor Mortimer alias synovec známého podezřelého z románu Pes baskervillský. Cituji:

Mortimer se objevil na prahu. „Pojďte k nám, doktore,“ řekla lady Anna, „můj přítel Sherlock Holmes nám vysvětlí, jak to je se sněžným člověkem.“
„Vstoupím, ale jen s krajním přemáháním, mylady. Mám o tomto pánovi poněkud jiné mínění než vy. Co byste ostatně říkala tomuto řešení?“ A dr. Mortimer rychlým pohybem vytáhl pistoli a vystřílel do Sherlocka Holmese celý zásobník.
Hlava mého přítele v lenošce bezmocně poklesla. Holmes byl mrtev a jeho nos ustřelen. Lady Anna vzdychla. Omdlela.
„Hola, hola, copak to provádíte, milý doktore?“ ozval se za námi ironický hlas.
Mortimer s kouřící pistolí v ruce se obrátil. Stál tváří v tvář živému Sherlocku Holmesovi.
„Poškodil jste, jak vidím, jen poprsí předka sira Lewise,“ podotkl můj přítel netečně.

Prázdniny se Sherlockem Holmesem vyšly poprvé v roce 1966 a jsou typickým produktem éry uvolnění okolo roku 1968.
Dobroslav Foll ilustroval pak tímtéž „amerikánským“ stylem třeba i první vydání Steklačova Žlutého Roberta v časopise Ohníček. Prázdniny sice znovu vyšly roku 1994, ale bez těchto stěží odmyslitelných ilustrací – a výtvarník Stanislav Duda je sice rovněž génius, ale v tomhle případě jen těžko mohl původní verzi přebít.

A jak vlastně Tafelova kniha v letech šedesátých vznikala? Zeptal jsem se na to svého času autorovy manželky, překladatelky Vlasty Tafelové (1929-2006), od jejíž smrti uplynulo letos prvního ledna přesně deset let. Řekla mi:

„Jednou na začátku léta přišel za manželem tehdejší šéfredaktor Světa sovětů Jan Bureš, stěžoval si, že jim přes prázdniny vždycky klesá náklad a poprosil, aby manžel něco vymyslel do přílohy pro děti. Tak se Jarda do toho dal. – To jsem byla již na volné noze jako on a trávili jsme léto u mé matky na Šumavě, kde se nám velmi dobře a v klidu pracovalo na verandě.
Jarda měl také rád procházky v lese, ale v přírodě nikdy dlouho nevydřel a táhlo jej to zase domů, k rozdělané práci. Každý týden odesílal do Prahy povídku o určeném počtu řádek, a když mu na podzim 1965 nakladatelství nabídlo knižní vydání, ještě celek z gruntu přepracoval a obohatil mnoha nápady, takže vznikla docela pěkná knížka.“

Audio: Pro rozhlas načetl redukovanou verzi knihy Petr Nárožný.

Jaroslav Tafel: Prázdniny se Sherlockem Holmesem. Ilustrace Dobroslav Foll. Státní nakladatelství dětské knihy. Praha 1966, edice Střelka, sv. 45. 41 000 výtisků. 272 stran.

The post Prázdniny se Sherlockem Holmesem. Klasická detektivka pro děti first appeared on Čítárny.