Dva britští scénáristé Mark Gattis a Steven Moffat nejsou jen fanoušky Sherlocka Holmese, ale speciálně i fandy Sherlocka představovaného hercem Basilem Rathbonem v letech 1939-1946. Některé z oněch čtrnácti filmů, kde figuroval, se odehrávají v tehdejší současnosti, aby Holmes mohl potírat Adolfa Hitlera, a to se stalo inspirací.

„Co Sherlocka OPĚT přenést do přítomnosti. I dnes?“ napadlo Gattise s Moffatem, i vznikl televizní seriál, jehož úspěch jistí rovněž představitel titulní role Benedict Cumberbath.
Nestačil by na to nicméně možná sám. Jistěže ne. Základem úspěchu bývá přece i kvalitní scénář; je tomu tak také tady. I díky tomu, že bylo využito dosud nevyužité.
„V Doylových knihách byly celé rozsáhlé pasáže, kterým se veškeré dosavadní adaptace (a jsou jich stovky) vyhýbaly,“ konstatuje Gatiss v knize Guy Adamse Sherlock: The Casebook (2012, česky 2015 jako Sherlock. Archiv případů) a Steven Moffat zdůrazní, nakolik překvapeně vzpomíná na „obrovský šok“, který ho čekal během prvního čtení románu Studie v šarlatové. Čeho byl ten šok následkem?

Moffat nikdy předtím nečetl žádnou holmesovku, takže si poprvé uvědomil, jak je Sherlock povahově nepříjemný.
„Vždycky jsem si myslel, že je tak trochu jako James Bond – silný, odvážný a moudrý; ale on takový ve skutečnosti není, je příšerný a dělá spoustu pěkně podivných věcí. A pak navíc začne brát drogy.“
Původní Moffatova reakce proto podle Adamsovy knihy zněla: „Proboha, to je vážně síla!“
Od toho okamžiku čirého úžasu vedla ovšem cesta a počínaje rokem 2010 vzniklo dodnes už víc na čtrnáct hodin úspěšné série Sherlock, členěné zatím na devět dílů. Česky zrovna přeložená kniha o tom seriálu přináší i poutavý sumář barevnách ilustrací a fotografií plus srovnání původní a nejposlednější verze holmesovských příběhů.

Na první pohled by se leckterému nezasvěcenci mohlo zdát, že moderní Sherlock má s viktoriánskými díly sira Arthura Conana Doyla pramálo společného. Promiňte, omyl. Byť se někdy, taky pravda, jedná o oslí můstky.
Tak například: Spolek zvědavců – v jedné televizní části – je narážkou na povídku Spolek ryšavců.
Strakatá kráska zase odkazuje na silně hororový Holmesův případ Strakatý pás. A „Stříbrný rypáček“? Jistěže diskutabilní vtip, anžto původní Sherlock bodoval rovněž na stránkách trochu delší povídky o koni, známé(m) jako Stříbrný lysáček.

My se nicméně věnujme ruku v ruce s Guy Adamsem serióznějšímu parafrázování.

Tak například televizní díl Skandál v Belgravii kopíruje v první polovině Doylovu prózu Skandál v Čechách, a to dosti pietně a obratně.
V obou případech potkáme dobrodružku vybavenou kompromitující fotografií, v obou případech si Sherlocka najme člověk, který se zprvu snaží utajit vlastní identitu (viz i Doylovu povídku Vznešený klient), původně i aktuálně se Sherlock Holmes přestrojí za kazatele a konečně fingování požáru je převzato z finále povídky Stavitel z Norwoodu. Ale teď si všimněme, jak moderní tvůrci naložili s Psem baskervillským, jehož adaptace „pro 21. století“ je „plná materiálu“ z knižní předlohy. Co víc, Gattis dokonce vymyslel rafinovaný způsob, jak zachovat nesmrtelnou větu (parafrázovanou už H. P. Lovecraftem): „Byly to otisky tlap obrovitého psiska!“ a okolo slova „psisko“ ovinul celou ústřední zápletku.
„V původní verzi byl potenciální obětí nestvůry sir Henry Baskerville,“ připomíná v české verzi své knihy Adams, „a Henry Knight alias jeho moderní ekvivalent sice v televizi přišel o šlechtický titul, ale aristokratické kořeny se odrážejí alespoň v jeho jméně. Knight znamená v angličtině rytíř.“

Román Pes baskervillský památně začíná scénou, ve které detektivní poradce z Baker Street zkoumá vycházkovou hůl, zapomenutou jeho potenciálním klientem. Watsona poprosí, aby mu o ní něco pověděl, jistěže za použití dedukce. Jak jej tomu učil. Lékař… se pokusí – a přehlédne naprosto všechno důležité. Jak už bývá jeho zvykem.
„Vy se skutečně překonáváte, Watsone,“ reaguje smírně jeho nejlepší přítel. „Je třeba říct, že kdykoli jste tak laskavě popisoval mé vlastní drobné úspěchy, nesmírně jste podceňoval své vlastní schopnosti. Vy možná sám o sobě nejste zářným příkladem inteligence, ale dokážete jiné ke světlu navést. A víte, co vám povím? Někteří lidé, ač nejsou geniální, mají až neuvěřitelnou schopnost genialitu stimulovat. Přiznávám, drahý příteli, že vám dlužím za mnohé.“
Právě druhá část toho monologu, jenž Adams asi právem má za „nejubožejší lichotku v historii literatury“, se probojovala i do seriálu Sherlock.
Jakožto další „štěpné“ sekvence. Už diskutabilněji, pravda, modernisté laborují se „světélky na blatech“ (která v knize pozoruje ue zámku za strašidelné lomorník Barrymore). Učiní je důsledkem sexu. Nu, a scéna, v níž Sherlock v Psisku dorazí do bytu s harpunou v ruce poté, co trávil dopoledne propichováním prasat? Ta jest věrně a zodpovědně převzata z úvodu (jinak spíše průměrné) Doylovy povídky Černý Petr.

Přesto se našly momenty, jež scénaristi na obrazovku nedokázali přenést úplně.
„Tím jedním je Doylovo novátorství,“ říká Moffat. „To, jak nesmírně chytré a originální byly jeho nápady ve své době. Tak například myšlenka, že Holmes negativně recenzuje příběhy, v nichž se sám objevuje! To je přece naprosto geniální koncept, se kterým jsme se sotva stačili sžít. – Anebo další geniální Doylův nápad: Přidat do textu zmínky o nikdy nenapsaných případech a nechat hrdiny hovořit o čemsi, co čtenáři neznají – perfektní! Ano, dnes jsme na to zvyklí, ale přesto je to úžasné.“
I proto, že v původních Doylových pracích skutečně nešlo jen o „fraky a plynové lampy“, jak to Moffat metaforizuje, seriál mocně zabral a kniha o něm představuje poutavý bonusový materiál, ve kterém narazíte rovněž na zevrubný portrét Conana Doyla či na historii úhlavních filmových adaptací holmesovek – včetně pietního seriálu s Jeremy Brettem, herce Sherlockem posedlého a bohužel snad i proto předčasně zesnulého. A co se týká zmíněného Basila Rathbona?

Za nejlepší jeho sherlockovský snímek bývá považována Pavoučí žena (1944) a nejen podle Moffata a Gatisse má tenhle laciný, béčkový a jen hodinu trvající snímek daleko silnější dějovou linku, než ostatních třináct. „Nejlepších 59 minut v dějinách,“ míní dokonce Moffat. „Opravdu působivé, vskutku dějově bohaté vypravěčství, které má spád. Po deseti minutách si začnete říkat: Vždyť se už všechno stalo, víc toho ani nemůžou mít!“

Závěrem poslední zajímavost.
Tvůrci seriálu Sherlock původně uvažovali, že budou natáčet na skutečné Baker Street, ale museli od záměru zkroušeně upustit. Proč?
Byli by během natáčení nuceni bez přestání zakrývat „milion“ cedulí s nápisem Sherlock Holmes. A to byl nadlidský úkol. Vchod označený 221 B tudíž byl kamuflován až na kilometr vzdálené North Gower Street.

Guy Adams: Sherlock. Archiv případů. Překlad Jana Hejná. Editor Jan Pavel. Nakladatelství Slovart, Praha 2015. 160 stran

The post Jak vznikl filmový a na drogách závislý Sherlock Holmes first appeared on Čítárny.