Jaký byl R. I. Stevenson (*13.11. 1850, Edinburgh – †3.1. 1894, Vailima, Samoa)? Prý obdivovaným, vítaným společníkem pro svou čarovnou vitalitu a neutuchající činorodost. Šlo ovšem o křeč, nemoc – a nebyla sama. Kvůli tuberkolóze nakonec doputoval až do jižních moří. A všude prý s sebou nosil dvě knihy. Buď jednu četl, anebo do druhé psal. Muž využívající čas, jako by tušil, jak málo mu ho bude vyměřeno

V mládí si Stevenson kupodivu stěžoval na nedostatek fantazie. Ve skutečnosti mu stačil detail a jeho představivost se rozběhla. A psal „ekonomicky“, nikdy se neopakoval. Ale ty knihy spojuje nenapodobitelný, zcela osobitý styl, jímž zpracovával nová a nová témata.
„Putovat s nadějí je lepší než dorazit k cíli,“ dodává.

„Umění žít znamená zahrát dobře i se špatnou kartou.“
„Přátelství uznané policií a dlouhá konverzace přerušovaná hádkami, ba pole bitevní. Je k němu třeba odvahy, leč té třeba i k chladnému a opuštěnému stáří.“
R. I. Stevenson

Byl Stevenson skeptik?
Snad, ale věřil, že i krajně nepříznivým a „osudovým“ okolnostem musíme čelit s energií i vzdorem – a žít naplno. Což pro něj znamenalo „vznášet se na modrém nebi“.
V pětadvaceti potkal ve Francii o jedenáct let starší americkou malířku, matku tří dětí. Ta pravá? „Určitě,“ byl si jist – a našla u něj útěchu po ztrátě nejstaršího ze svých svých synů. Stevenson v devětadvaceti „utekl“ rodičům, kteří ho odsoudili, opustil přátele, kteří mu tím pádem přestali rozumět, a dojel jsem si pro Fanny až do Ameriky. „Zde rozum ztrácí moc, a proto neplýtvejte argumenty, stačí, když vám řeknu, že jde o milostnou záležitost,“ jako by napsal právě o tom.

A manželství samo – podle něj?
Podle své ženy byl i on sám dost chladný – a rezervovaný. Do Skotska ale přivezl také jejího syna Lloyda – a díky tomu máme dnes Ostrov pokladů. A přece rukopisy, které předtím posílal z Kalifornie s nadějí na otištění, prohlašovali doma za nepodařené. To až když s malým Lloydem jednoho deštivého namalovali mapu dalekého ostrova, dostavil se nejen nápad, ale i příběh. Když Lloyd vyrostl, Robert Louis Stevenson s ním literárně spolupracoval např. i na románech Tajemný sud a Vrak.

„Asi na mně musí opravdu být něco vadného, protože jinak bych nebyl tak populární,“ komentoval svůj úspěch v dopise příteli, známému spisovateli Henry Jamesovi, který však kupříkladu Stevensonovo manželství pokládal za velmi šťastné a „tak romantické, jako by je on sám popsal v některé ze svých knih“.

Dodnes si přesně pamatuji, na kterém místě zahrady mi v dětství matka poprvé vložila Ostrov pokladů do rukou a jak nedůvěřivě jsem si prohlížel „ohavné“ Tichého ilustrace (pro děti rozhodně ne ty pravé). Nicméně jsem začal číst… a od té doby je Lou (tak mu prý doma říkali) můj. I vím, jak správně pojmenovávat kapitoly, aby to znělo: „Černý pes se objeví a zmizí.“ Začali jsme si tenkrát s kamarády hned hrát na piráty a hulákali slavný popěvek „na černé rakvi patnáct chlapů popíjí, johohó, ať teče rum“ a dodnes mám v oblibě testy jako: „Na koho křičel umírající Flint? A co chtěl přinést?“ Že právě rum, ví ovšem každý.

Ani mě také neuniklo, nakolik Ostrov pokladů láká k doplnění.
Co se např. stalo právě s lotrandem Černým psem, když se plavby nezúčastnil? To mi hlavou věru vrtalo. A vidíte, plno kluků si už přede mnou říkalo totéž a pár z nich se později i pera chopilo, takže jen u nás vyšla minimálně dvě přímá pokračování Ostrova a dokonce jeden „nultý“ díl, kde se dočteme, jak se tam ten poklad dostal. To už mě ale nadchly další Louovy knihy:

„Za svého londýnského pobytu získal ve všem dokonalý princ Florizel z Bohemie roztomilostí svých způsobů i uváženou štědrostí oblibu u všech tříd. Byl za normálních okolností vždycky klidný a díval se na svět asi tak filozoficky, jako oráč na poli, nicméně měl v sobě větší smysl pro život dobrodružný a excentrický, než jaký mu byl rodově určen, a občas, když měl špatnou náladu a v žádném londýnském divadle nehráli nic legračního, a když roční doba nebyla vhodná pro sporty, v nichž nade všechny soupeře vynikal, zavolal k sobě svého důvěrníka a podkoního plukovníka Geraldina a poručil mu, aby se přichystal a že večer půjdou mezi lid.“

Tak začíná Klub sebevrahů, zdařilá to parafráze orientálních příběhů Tisíce a jedné noci, přesazené mistrovsky do „Bagdádu na Temži“, tedy Londýna. I Oscar Wilde prý o princi Florizelovi vždycky hovořil jen jako o postavě reálné a existující!
A Louovy knihy dokazují i další: že materiál sám o sobě není ničím.

Často se mu ovšem stávalo, že si vypůjčil výrazy i témata od jiných.
Florizela třeba ze Shakespearovy (taky půjčovatel!) Zimní pohádky. Vytýkali mu, že píše podle osvědčených vzorů a sám že nemá co říct. „Zjednodušujete, až se vám vytrácí něco ze skutečné složitosti života. Každodenní věci pomíjíte či nahlížíte jen očima vlastní imaginace… a uzavíráte se do zpola vysněného světa.“ Snad. Ale bez toho už by to nebylo můj a váš a… Ivanin Lou Stevenson, jehož jeho vlastní svět zaměstnával ve snech všude. I na cestách, protože i ty jako by mu v útěku před realitou pomáhaly („svůj stín máš v sobě i na cestách“, píše).

Stevenson neznal žádnou (ostatně pomyslnou) čáru mezi literaturou vážnou a dobrodružnou a z jeho romantiky k nám znovu a znovu realisticky promlouvá i hrůza skutečného poznání.
„A já skláním hlavu před románem osudu,“ dodává.
Ale zároveň napsal i tyto verše (v překladu Josefa Bruknera):

Běháme po lukách a zdá se nám, že travou
plují tři lodníci po moři do dáli
Ve váncích zvlněnou a blyskotavou
hladinou louky se na cestu vydali.
Vstříc dobrodružství loď se přídí vzpíná.
Hlídáme oblohu a plujem podle hvězd.
Bude to Afrika, Babylon, anebo Čína,
kde skončí nejdelší a nejslavnější z cest?
Pozor! Zde eskadra s nákladem sladkých datlí!
Stádo krav hnalo se proti nám po humnech.
Rychle pryč, kdo to ví, zdali se nepomátly,
a vrátka přístav jsou a zahrada náš břeh!

Uchoval si dětskou vnímavost a představivost, takže mu dětství zůstalo „počátkem i koncem evangelia“.
A „generace, která už si neumí hrát, na tom bude z gruntu špatně,“ ujišťuje nás. „Děti nežijí ve stejném čase jako jejich rodiče, ale v úplně jiné, bájné epoše.“
Možná právě ve verších si Stevenson vypěstoval onen jemný cit pro rytmický a zvukový půdorys vět i celých odstavců, neboť vždycky usiloval o dokonalost formy a stylistickou vybroušenost. V jednom eseji se navíc přiznává, jak mocně ho okouzlují i jen souhlásky P, V a F vhodně rozmístěné v anglickém textu…
Navzdory vší této vitalitě sepsal ale Lou i pověstnou Obranu zahalečů a udržel si sám nad sebou nadhled. „A stejně jsou má díla jen romantická veteš,“ prohlásil dokonce…

„Zahrada vlhká po dešti někdy navozuje myšlenku na vraždu… Některé domy jako by existovaly jen proto, aby vás jejich podoba pronásledovala po celý život. Jsou břehy stvořené pro ztroskotání.“

A jinde:

„Účinek noci nebo jakékoli tekoucí vody, účinek prvního záblesku dne anebo lodi, účinek volného, širého oceánu, to všechno vyvolává v mysli celou armádu bezejmenných tužeb a rozkoš. Cítíme, že už by se mělo něco stát, ale nevíme, co se stane – a pátráme po tom.“

„Narazit na šťastného muže a na šťastnou ženu je víc, než najít pětilibrovou bankovku. Taková bytost bude zářivým ohniskem dobré vůle, a když vstoupí do místnosti, jako by se rozsvítilo další světlo.“

A zde, v člověku, vidím i skutečný Stevensonův poklad a – „kdo nebyl už v mládí posedlý touhou najít nějaký poklad, tak ten nikdy nebyl skutečným dítětem.“
Spisovatelé se totiž nerodí. Spisovatelé umírají. I když existují výjimky.
Robert Stevenson již jako uznávaný autor čtyřicetiletý Stevenson opustil svou vlast a usadil se na samojském souostroví v Tichém oceánu. Našel jsem svůj ostrov pokladů. Tam se nejen spřátelil s domorodci, ale stal se jejich vůdcem!
Domorodci nazývali bývalého spisovatele Tusitala, tedy Vypravěč, ale z velké úcty ho nesežrali, jako kapitán Cook. Naopak lidová cesta k Stevensonovu domu nebyla zarostlá. Tam, na Samoe, na vrcholu hory, byl pohřben Tusitala, polobůh-spisovatel.

Ostrov pokladů, vycházel také jako Poklad na ostrově nebo Zlatý ostrov  /orig. Treasure Island/
Jedno z posledních vydání v Albatrosu v roce 1996 (10. vydáni), ale poté vyšel jeste 6x u jiných nakladatelů.
Celkem vyšel česky 30x. (2008)
Kromě již zmíněných ilustrátorů je nutno také připomenout ilustrace Zdeňka Buriana, Františka Tichého, Karla Teissiga, Karla Tomana, Gustava Kruma aj.
Překladatelů bylo také vice, ale nejuznávanější je překlad Hany (Šnajdrové) a Aloyse Skoumalových.

Nejstarší vydání knihy:
Dnes již legendární vydání knihy v nakladatelství SNDK z roku 1954. Překlad: H. Šnajdrová-Bílková, Ilustroval: Georges Roux.
(titulní foto, hnědá obálka)

The post Kdo byl R. I. Stevenson, autor Ostrova pokladů? Proč doputoval až do jižních moří first appeared on Čítárny.

Arnoštu Lustigovi mě na některém setkání Českých center představil Vladimír Páral. Ale tohle moje psaní není o spisovateli A.L, nýbrž o panu Arnoštu Lustigovi z povídky Karla Poláčka, která má název Přišel do novin. Mohl Karel Poláček znát Arnošta Lustiga? Bůhví, a žádného z těch dvou pánů už se dneska nemůžeme zeptat… Teď ta historka –

Byl v jednom menším městě za onoho času takový zvyk, že noviny na obchodníkovi vymáhaly inzerci a když pan Lustig, majitel koloniálu neinzeroval, začalo se o něm v těch místních novinách psát a v souvislostech ne zrovna dobrých. „Tak co, nerozmyslel jste si tu inzerci?“ Ptal se ho potom redaktor.

„Nerozmyslel,“ řekl pan Lustig a další den o něm vyšla v novinách ještě ošklivější zpráva. To si ovšem nenechala líbit paní Lustigová, statečná, urostlá a razantní žena. Počkala si na náměstí na redaktora a pěkně ho před lidmi seřezala hůlkou od deštníku, nebo čím…A od těch dob – no? Doplňte si sami.

Možná nám chybějí takové paní Lustigové…

Roark Bradford. Černošský pán Bůh a páni Izraeliti
V roce 2012 vyšlo u nás už 10. vydání – přeložil Josef Mach
Já mám v knihovně první vydání odeonské z roku 68, s krásnými jmény –
Doslov napsali Lubomír Dorůžka a Josef Škvorecký.
Grafiku dělal Zdenek Seydl.

A poznali jste, kdo knihu ilustroval? No ano, Helena Zmatlíková.

Z hlediska dnešních marketingových tahů je kniha trefou do černého. Protože nejlepší bonus je, když čtenář zná své postavy předem. Je nějaký čtenář, který nic neví o Bibli?
No – dneska už možná ano.
Ale kniha nevznikla na objednávku, byla dělaná s radostí a chutí a když zalistujete, dáte mi za pravdu.

O panu Bradfordovi a jeho životě se toho moc nedočtete, pár řádků.
A já jsem až dlouho po čtyřicítce jaksi mimochodem přišel na to, že on vlastně nebyl černoch.
A teď, když jsou všude fotky tak už…

Robert Louis Stevenson je mylně považovaný za „pouhého“ autora dobrodružných knih pro mládež.
Přitom by stačila jen jediná jeho kniha, aby byl na tabuli literatury zapsán velkými písmeny! Dobrodružství dr. Jekylla a pana Hyda.

Příběh o dvou různých lidech, které v sobě máme. Někdo ten problém dodnes vidí jako „hádání duše s tělem“, jiný jako druh šílenství a hned dodá diagnozu – schizofrenie…

Pamatoval jsem si ten příběh už jen matně, a vzal jsem knížku do ruky, abych si ho oživil – jenže pak jsem četl dál.

A moc se mi zalíbilo Falesánské pobřeží. Pro zvláštní pohled na lásku – prudké manželství – a proto, že jsem si během čtení pokusil představit toho anglána tehdejší doby, zvyklého doma spatřovat největší důvod k radosti, když dáma ukáže kotníček a on se najednou dostává do tropů, tam, kde nahota je přirozená, zakrývaná jen suknicí a všemi viditelná!

Jistě, v tomhle příběhu je silné drama, rádoby magie, boj dobra se zlem, takže se nebudete nudit. A navíc – končí to dobře!

The post Podivný způsob inzerce aneb zajímavě o knize Lustiga, Bradforda i Stevensona first appeared on Čítárny.

Na vinně je povídka Cestující společník, která tématicky byla zaměřena na rozdvojené osobnosti. Povídku mu ale neotiskli a vrátili ji s poznámkou:
„Je to vynikající, ale zápletka nestojí za nic.“
Stevenson si povídku znovu přečetl a nezbylo mu nic jiného, než přiznat pravdu. O své neschopnosti na zápletce cokoli vylepšit věděl, a tak se dlouhé týdny trápil, co s tím. Jednou si však vzpomněl, že kdysi se mu o zápletkách zdávalo. Vypadalo to tak, že ve svém snu byl sám mimo děj a jen se díval, jak se věci vyvíjejí. Jakoby mu někdo jeho povídku režíroval. Jakoby měl svého literárního pomocníka podobně, jako se k tomu přiznal brazilský spisovatel Xavier, který svému pomocníkovi dal dokonce jméno Emmanuel.

A jak celá povídka dopadla? Přečtěte si Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda.

Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda
Nejznámější román Roberta Louise Stevensona v oblíbeném komiksovém provedení je určen všem milovníkům tajemných a dobrodružných příběhů.
Henry Jekyll, smělý vizionář, věří, že dokáže své vědecké schopnosti využít k rozdělení člověka do dvou různých osob – jedné zcela dobré a druhé naprosto zkažené. Snaží se namíchat lektvar, který by zničil podstatu toho, co z člověka dělá lidskou bytost. Podaří se mu to sice, ale jen částečně. Namísto toho, aby oddělil špatnou část od dobré, Jekyll osvobodí právě své horší já.
To, co doktorovi původně připadá jako úspěch, se postupně stává jeho noční můrou, protože nad bolestnou přeměnou postupně ztrácí kontrolu. Jeho přátelé pozorují, jak chřadne, a obávají se nejhoršího…
Dokáže doktor Jekyll napravit, co způsobil, nebo je jeho proměna trvalá?

Výpisky z knihy…

Pan Hyde byl bledý a zakrslý – budil dojem člověka zrůdného, ač se ta zrůdnost nedala popsat, měl nepříjemný úsměv, choval se k advokátovi odporně bojácně a zároveň vyzývavě a mluvil ochraptělým, sípavým, až selhávajícím hlasem – to všechno svědčilo proti němu, ale ani to všechno dohromady nemohlo vysvětlit dosud nepoznaný odpor, hnus a strach, jaký budil v panu Uttersonovi. „Jistě za tím vězí něco jiného,“ řekl si, celý popletený. „Určitě za tím vězí něco víc, jen kdybych to dovedl pojmenovat! Chraň nás pánbůh, vždyť on ani nevypadá jako člověk! Spíš jako nějaký troglodyt, nebo snad byla pravdivá ta povídačka starého Fella?[1] Nebo takhle proniká navenek hanebná duše a přetváří jinak neporušenou tělesnou schránku? Tohle to, myslím, bude, protože jestli jsem někdy v něčí tváři uzřel znamení Satanovo, je to v obličeji tvého nového přítele, nešťastný Henry Jekylle!“

Člověk vlastně není bytost celistvá, ale rozdvojená. Člověk je pouhý shluk různorodých, neslučitelných a nezávislých jedinců. Dospěl jsem k poznání naprosté, základní dvojakosti člověka. Je to kletba lidstva, že dva tak nesourodé pruty jsou svázány do jedné otepi – že ti protinožci musí spolu ustavičně zápasit ve zmučeném lůně vědomí.

Člověku je navěky souzeno nést na svých bedrech břímě života, a kdykoli se pokusí je shodit, vždycky na něho opět dolehne ještě nevídanější a strašlivější tíhou.

Ale přesto, když jsem v zrcadle uviděl ten ošklivý přelud, nepocítil jsem vůbec odpor, spíše radostné překvapení. Tohle jsem tedy také já! Zdálo se mi to přirozené a lidské, v mých očích to bylo živějším projevem ducha, zdálo se mi to výraznější a jednolitější než nedokonalá, dvojaká podoba, jakou jsem si do té doby přivykl nazývat svou. A tak dalece jsem bezpochyby měl pravdu. Pozoroval jsem, že když jsem se vtělil do podoby Edwarda Hyda, nemohl se mi nikdo přiblížit bez očividného mrazení v zádech. Soudím, že snad proto, poněvadž ve všech lidských tvorech, s kterými se setkáváme, je směsice dobra a zla, jenom Edward Hyde, jediný z celého lidstva, byl čisté zlo.

Hyde při vší své životní síle byl nejen něčím, co zplodilo peklo, ale takřka i čímsi neorganickým. Tohle bylo to nejhnusnější: že ten propastný sliz jako by vydával hlasité skřeky, že ta amorfní hmota posunkovala a hřešila, že si to mrtvé a beztvárné osobovalo životní funkce. A ještě tohle: že Jekyll byl s tím odporným povstalcem spoután pevněji než manželským poutem, že byl na něho odkázán víc než na vlastní oči, že ho měl uvězněna ve svém vlastním těle, kde ho slyšel reptat a cítil, jak se rve na denní světlo, že v každé chvilce slabosti, v každém důvěřivém zdřímnutí se snažil nad ním zvítězit a připravit ho o život. Proto mi tropil všelijaké zlomyslné kousky: mým rukopisem drápal rouhavé poznámky do mých knih.

The post Jak Louis Stevenson vysnil geniální zápletku s doktorem Jekyllem first appeared on Čítárny.

Stará klasika v současném jazyce. Velice citlivá adaptace od autorky trilogie Opera nás baví, Divadlo nás baví, Balet nás baví ponechává plnou šíři a bohatost děje. Soustředila se jen na zpřístupnění jazyka současným čtenářům.
Tohle není žádné zkrácené a nevkusně zjednodušené vydání.

Poklad na ostrově | Robert Louis Stevenson | Ilustroval Tomáš Řízek | Převyprávěla Anna Novotná | Práh, 2013

Ukázka z knihy:

Byla plná námořníků. Bavili se tak nahlas, že jsem zůstal stát na prahu a bál se vstoupit dovnitř. Z vedlejší místnosti vyšel člověk a já jsem okamžitě věděl, že to je určitě on – Dlouhý John Silver. Neměl jednu nohu, opíral se o berli, ale že to s ní uměl! Obratně poskakoval mezi stoly, hvízdal si a vypadal velmi spokojeně. Jinak byl vysoký a silný, měl širokou tvář, bledou a nehezkou, ale oči bystré a usměvavé.
Přiznám se, že od té doby, co se v dopise pan Trelawney zmínil o Dlouhém Johnovi, obával jsem se, jestli to snad není ten jednonohý námořník, kterého jsem vyhlížel U admirála Benbowa. Ale stačil jediný pohled a měl jsem jasno. Že tenhle upravený a vlídný hospodský je pravým opakem toho, co jsem očekával.
Sebral jsem všechnu svoji odvahu a šel rovnou k němu. Stál opřený o berli a hovořil s nějakým zákazníkem.
„Pan Silver, prosím?“ zeptal jsem se ho a podal mu dopis.
„Ano, chlapče,“ řekl, „to jsem já. A kdopak jsi ty?“ Sklouzl pohledem na dopis, a jak se mi zdálo, zarazil se.
„Ano, ano,“ zahlaholil a podal mi ruku, „už vím. Ty jsi jistě náš nový plavčík! Těším mě! Rád tě poznávám!“
A silně mi stiskl ruku.
Ve stejný okamžik se na druhém konci hospody zvedl nějaký host a nápadně rychle zamířil ke dveřím. A právě proto, že měl tak naspěch, upoutal moji pozornost. Okamžitě jsem ho poznal: voskově žlutá tvář, u ruky mu chybí dva prsty!
„Zadržte ho! Zadržte ho!“ vykřikl jsem. „Je to Černý pes!“

The post Poklad na ostrově Stevensona. Nové ilustrace i převyprávění. Kvalitní!!! first appeared on Čítárny.

V knize Roberta Lewise Stevensona Ostrov pokladů (Poklad na ostrově) postavy Billy Bonese a Johna Silvera notují pirátskou písničku o patnácti námořnících, co nasávají rum na truhle nebožtíka. Jeden ji zpívá v hostinci U Admirála Benbowa a ten druhý – na palubě Hispanioly. Když se nad tou písničkou zamyslíme, její slova nedávají smysl. Jak „na truhle nebožtíka“? Jaký nebožtík? Proč se truhla dostala do písně? Není to úplný nesmysl? Představte si, že ne.

„Truhla nebožtíka“ nebyla žádnou truhlou, ale ostrovem v Karibském moři, v oblasti Kuby, na který byl vysazen, spolu s dalšími zbouřenými piráty, reálně existující Billy Bones. Každý z odsouzenců dostal po flašce rumu a ještě jim hodili na břeh svazek krátkých šavlí. Výpočet kapitána byl jednoduchý. Na ostrově nebyl zdroj pitné vody a rum měl umocnit žízeň, aby na vzbouřence čekala mučivá smrt (pokud se do té doby nerozsekali navzájem v opilosti).

Název „Truhla nebožtíka“ nevznikl náhodou. Ostrov byl úplně malý – 10×20 metrů, kamenitý, podobný truhle. Ale na těch 200 metrech čtverečních bylo ohromné množství hadů. Takže naděje na přežití nebyla žádná.

Ilustrace Bohuslav Mikeše (1969) z jednoho nejznámějšího vydání Albatrosu v edici KOD.

O měsíc později se kapitán lodi na ostrov vrátil, aby pohlédl na vyschlé mrtvoly. Ale spatřil své bývalé druhy živé. Naučili se sbírat rosu, objevující se v noci na kouscích plachtoviny, lovili za odlivu mezi korály kraby a želvy, jedli hady vysušené na slunci.
Na žádost posádky kapitán vzbouřencům odpustil a vzal je zpět na loď. Příběh se brzy rozšířil mezi piráty z dalších lodí a později vznikla i píseň o těžkých zkouškách, které zažili jejich „spřízněnci v povolání“.

Ilustrace Bohuslav Mikeše (1969) z jednoho nejznámějšího vydání Albatrosu v edici KOD.

Poklad na ostrově | R.L. Stevenson
přeložila: Hana Šnajdrová | Vydal Albatros v roce 1969 s ilustracemi Bohuslava Mikeše

The post Záhada. Proč pirát John Silver zpívá o truhle a komu byla určena. first appeared on Čítárny.