Tamanskij. Jiné dějiny Římského impéria. Kde vlastně všechno to lhaní a klamání začalo? Kde hledat jejich původ a příčinu a jaký sledují smysl? Proč nás dějiny nic neučí a jen nás trestají za neznalost, a já bych řekl, za nepochopení svých lekcí? Odpovědi na tyto otázky nabízí kniha Jiné dějiny Římského impéria.

Cílem knihy vůbec není odhalení lži a její náhrada jediným pravdivým výkladem dějin.
Autor samo sebou nabízí svůj vlastní výklad podložený přehlíženými, byť volně dostupnými artefakty, ale jeho opravdová hodnota spočívá v jeho vidění logiky vývoje lidské společnosti a její příčinně následkových vztahů.

KNIHA JINÉ DĚJINY ŘÍMSKÉHO IMPÉRIA JE URČENA ČTENÁŘŮM, KTEŘÍ CHTĚJÍ HISTORII NEJEN ZNÁT, ALE TAKÉ JI CHÁPAT.

Soustředí se na období renesance – pojem zavedený do vědecké terminologie historiky až v XIX. století. Vysvětluje, kdo a proč potřeboval rozdělit události XV. – XVII. století do dvou historických epoch pojmenovaných antika a renesance a oddělit je tisíci temnými lety takzvaného středověku a informačního vakua. Sám autor se ke Koncepci obecné bezpečnosti nehlásí. Já však mám dojem, že popsat entitu globálního prediktora se mu v jeho knize podařilo mimořádně výstižně a dostupně.

Cítím povinnost milé čtenáře upozornit, zvláště pak ty, kteří se s pojmy Nová chronologie nebo Koncepce obecné bezpečnosti dosud nesetkali: zvažte sami, jste-li dostatečně otevření a silní.
Čtení může ochromit vaše vidění světa, neurvale strhnout růžové brýle. Může se dostavit například nechuť nadále navštěvovat římské a řecké památky. Natož Jeruzalém! Absolventy gymnázií humanitního zaměření může začít pronásledovat sžíravá otázka: “Proč jsem tuto knihu nenapsal já sám?”
Přijmete-li uvedená rizika, bezvadně se pobavíte a už samostatně přijdete na kloub i věcem knihou nedotčeným.

Zvykli jsme si.
Zvykli jsme si, že politici lžou, medicína neléčí, škola neučí.
Zvykli jsme si nevěřit. Dnes už nevěříme, že dvěma letadly lze zbořit tři paneláky, že radar v Brdech nás měl chránit před íránskými raketami, že 50 let od dobytí Měsíce neumíme vyrobit tehdejší raketové motory nebo že píchat si neschválenou látku do těla je ten nejlepší nápad. Jenže samotná nedůvěra nestačí. Probíhajícím událostem je třeba porozumět, orientovat se v nich.

Fascinujúca kniha! Môj nebohý otec vždy hovoril o tajomstvách ukrytých vo vatikánskych archívoch. Veľmi túžil dozvedieť sa aspoň o niektorých, pretože veril, že nie je všetko bolo tak, ako sa oficiálne uvádza. Vďaka rozhovorom s mojim otcom o všetkých záhadách, o sci-fi literatúre, o dejinách, o starých civilizáciách som prepadol kúzlu literatúry faktu. Kniha, ktorú som nedávno dočítal, odkrýva obrovské «tajomstva» Vatikánu, Rímskej Ríši. Vatikán vytvoril matrix, v ktorom žijeme už storočia. Ak hľadáte pravdu, ak hľadáte svetlo, kniha INÉ DĚJINY ŘÍMSKÉHO IMPÉRIA vám otvorí dvere a uvidíte cestu, ktorá vedie von z toho matrixu. Tých dverí je veľa a určite ste mnohé už otvorili. Hľadajte pravdu! Hľadajte svetlo! Čítajte! Čaka vás vzrušujúca cesta dejinami Rímskej Ríši a Vatikánu.
Vladimír Vešelényi

A. Tamanskij / Jiné dějiny Římského impéria
Vydal Jan Buzek – Zakázané Vzdělání Přeložil Jan Buzek Jazyková úprava
Karel Hrubý Vydání první Sazba Monika Koucká Obálka Aleksandr
Tamanskij Produkce a realizace Studio REFOS, Ohradni 57, Praha 4
www.ZakazaneVzdelani.cz

Výpisky z knihy:

Zeptáte-li se historiků, jaký praktický význam mělo sepsání Pověstí dávných let (PDL) nebo Anglosaské kroniky, na tuto otázku vám neodpoví.
Objednateli kronik nemohli být ani představitelé aristokracie, ani duchovenstva, ani obchodníků či jiných majetných vrstev. Zaprvé proto, že sami neměli výchozí materiál (původní zdroje) к jejich sepsání, a zadruhé byla výroba kronik velice nákladná:

xx

A pokud se pozorně zahledíme na antické památky Říma, třeba na lázně Ca-racalla nebo Circus Maximus, uvidíme zdivo z cihel.
A keramické cihly, jak víme, byly obrozeny až v XV. století.
Co jen přimělo lidskou civilizací opustit tento pohodlný stavební materiál na 1000 let? – Historici nám tvrdí, že Řím byl zničen barbary. Pouze není jasné, jak to dokázali, pokud podle týchž historiků za staro-římskou civilizací zaostávali o několik vývojových fází.

xx

Podle oficiální historie skončily dějiny Etrusků v 1. století před naším letopočtem.
Mnozí z těch, kdo se zajímají o historii, znají frázi, že etruština není čitelná (etruscum non legitur). Akademik Ruské akademie věd Vjačeslav Vsevolodovič Ivanov, sovětský a ruský lingvista, překladatel, sémiotik a antropolog, popsal tento problém slovy:

„Situace ohledně studia etruských textů je paradoxní. Jejich studium a pravděpodobná fonetická interpretace nepůsobí vážnější potíže, irotože etruský grafický systém známe dostatečně.
Přesto v pochopení etrus-ých textů jsme dosáhli extrémně malého pokroku, snad jen vyjma nepatrných láhrobních nápisů, které jsou obsahově standardní a obvykle sestávají ze sekvence vlastních jmen a určení příbuzenského vztahu jejich nositelů. Jakékoliv ložitější texty zatím zůstávají naprosto nepřeložitelné.“

V překladu do normálního lidského jazyka nám akademik sděluje následují:
Rozumíme fonetickému významu písmen etruských textů, to znamená jejich ýslovnosti (aby také ne, když latinka vychází z etruské abecedy), ale žádný z evropských jazyků v rozluštění etruských textů nepomáhá.

Do XV. století nebyly na planetě Zemi žádné státy, žádná města, natož říše.
Kdyby tu existovaly nějaké jiné civilizace, musely by po sobě zanechat platební prostředky – mince nebo jiná platidla. Ale nic takového se nedochovalo. Někteří mí oponenti se domnívají, že minulé civilizace po sobě buď zametly stopy, nebo peníze vůbec nepotřebovaly, protože byly dokonalejší než my.
…
„Systém národních států se začal formovat po Vestfálském míru (1648), který stvrdil výsledky třicetileté války a reformace a v mezinárodních smlouvách zakotvil mezinárodně-právní ustanovení nového světového řádu v Evropě: nadřazenost, nezávislost a samostatnost státní moci na území státu, nezávislost v mezinárodních stycích, zajištění integrity a nedotknutelnost území“.
Kde se najednou vzaly nadřazenost, nezávislost a samostanost státní moci?
Copak před Vestfálským mírem evropské státy nezávislost a samostatnost neměly?

xx
Proto byla vynalezena církev – mezistátní organizace, do jejíchž základů byly vloženy city věřících.
Ti byli shromážděni a systemizováni. Jejich řízení bylo založeno na pochopení, že pomocí citů věřících lze manipulovat vědomím, ovládat každého jednotlivce zvlášť i celou společnost jako celek.
Obzvláště silná byla víra v život po smrti, kterou duchovenstvo využívalo trvale a naplno formou nabídky známého vzorce věčného života – člověku umírá pouze tělo, ale jeho duše zůstává a přemisťuje se buď do nebe, pokud se otrok Boží choval dobře a patřičně a dodržoval všechny zákony, nebo do pekla, pokud byl hříšný. Peklo, to je oheň a věčná muka.

xx

Římská říše se od všech ostatních regionálních říší, které přišly po ní, odlišuje tím, že římská církev vládla exkluzivní technologií řízení států na všech úrovních.
Od druhé poloviny XVI. století začala tato technologie být do značné míry ovládána místními národními elitami, které postupně začaly odmítat drahé církevní služby. Tento proces nazýváme sekularizace – proces vymaňování všech sfér veřejného a soukromého života z pod kontroly církve. Dalším podobným případem v dějinách lidstva, kdy byla použita podobně exkluzivní technologie, do které se všichni chtěli zapojit, byl až americký dolar, finanční instituce a nástroje na něm založené, stejně jako mezinárodní instituce ovládané USA. Britské impérium se všemi svými technologiemi a pokročilými finančními službami nic takového nabídnout světu nedokázalo, pročež zůstalo jen regionálním impériem.

Římská říše a hegemonie USA mají ještě jednu podobnost – americké vojenské základny, podobně jako byly římské legie, jsou rozmístěny v Evropě a v mnoha dalších zemích po celém světě.
A těm odporují jejich vlastní protestanti, kteří nedodržují všechna pravidla a předpisy vydávané novým Římem – Washingtonem.

Tím podobnosti mezi Římskou říší a USA ale nekončí.

Jádrem Římské říše bylo Římské království neboli Caesarea, které historici raději nazývají Svatou říši římskou. К rozkolu Římské říše tedy došlo především uvnitř Římského království, když se od něj oddělila protestantská knížectví, jejichž velkopodnikatele příslušnost jejich zemí к veliké Římské říši nezajímala. Daleko více je zajímaly příjmy plynoucí do struktur ovládaných římskou církví.

Úplně stejná je současná situace v USA.
Hlavním produktem globalistů jsou americké dolary, za které skupují zboží po celém světě. Tento obchod probíhá na úkor národních výrobců v USA. Ti jsou dnes těmi hlavními protestanty, jejichž zástupce se již usadil v Bílém domě, jen se ještě necítí jako konečný vítěz. A kdy přijde nový Vestfálský mír, to ještě není jasné.

Nyní se hodně mluví o takzvaném multipolárním světě a o tom, že takový svět bude vyváženější a spravedlivější. A měl by přijít bezprostředně poté, co současný hegemon konečně ztratí kontrolní páky a svět se rozpadne na několik regionálních sdružení (regionálních říší), srovnatelných co do ekonomické a vojensko-politické moci.
Jakmile к tomu však dojde, okamžitě vyvstane otázka vytvoření orgánů koordinace a vzájemných vztahů mezi těmito centry. Tyto nově vytvořené nadnárodní mezinárodní struktury nebudou ničím jiným než novou Římskou říší nebo novým Matrixem.
A ty hned začnou hrabat pod sebe … až do příštího Martina Luthera a nového Vestfálského míru…

The post Tamanskij. Jiné dějiny Římského impéria. Fakta, pochybností, souvislosti z historie lidstva first appeared on Čítárny.

Knihu 25 tajemství Prahy lze ignorovat jako další z bezpočtu pragensií. Ale není nezajímavě zpracovaná. Je pravda, že když se autor David Černý (neplést si s Černým, známým vulgárním artblbem! pozn. redakce) úvodem sám představí jako obyvatel Starého Města, bydlící u Staroměstského náměstí, kde, jak píše, jeho rod „po staletí“ provozoval pekařství, taky to úplně nepomáhá.
Nadále váháme, bude-li jeho kniha takříkajíc seriózní. Ale on představí i svůj projekt Milujeme Prahu a ne, nechceme ho přece soudit za patos. Tak či jinak vyniká publikace barevnými snímky. Sklouznou-li vaše oči už jen po nich, budete nejspíš lapeni. Začtete se do některé z pětadvaceti kapitol i navzdory tomu, že se v nich o skutečná tajemství nejedná. Navzdory tomu, že Černý neměl šanci překonat objemnou řadu knih Dana Hrubého Pražské příběhy ani (méně objemnou) Prahu neznámou I-III Petra Rysky a ani Prahou po Vltavě Vladislava Dudáka.

Tento soubor návrhů k procházkám začíná návštěvou Malostranského hřbitova, kde samozřejmě nejsou pochováni jen dobří bratři Mánesové, a tak staneme u navštěvovanějšího z náhrobků.
Patří nepravděpodobnou legendou opředené Anně Degenové (1848-1851), která kdysi zahynula pádem ze třetího patra. Hle, děti jí dnes nosí hračky. O dušičkách je náhrobek zakryt plápolajícími svíčkami. Ale spolu s autorem se raději přesuňme na „jeho“ Staroměstském náměstí, kde chce v orloji zkoumat apoštoly s kříži, holí, kyjem, kopím, kalichem, svitkem, klíčem, sekerou, mečem, knihou, pilou, ba i s kusem kůže. V dlažbě náměstí zase cení poledník, který skutečně až do roku 1918 (kdy padl mariánský sloup) ukazoval poledne, neboť stín sloupu jej vždy v poledne zakryl. Ale vzhlédněme. Smrtka na orloji tu každých šedesát minut zlověstně zvoní a potřásá přesýpacími hodinami. To na její povel se taky otevírají desky orlojních oken. Po boku má smrtka Turka a jen o kousek dál potřásá měšcem lakomec. Nedaleko od tváře ďáblovy pak čekají filozof, astronom, kronikář, skřítek, pes, lev, opice, sova, kohout i fénix. Dva kameníci a dva korunovaní baziliškové. Mág schopný bazilišky zastavit zrcadlem. Ale zamiřme spolu s knihou na Karlův most.

A tady má autor nedostatek, naštěstí jeden z mála. Jde o nevalné literární podání příběhu o vrácení tří luceren (zvaných Jiřinka, Petruška a Evička) na balkón domu U Obrázku Panny Marie na Kampě. O revival těch světýlek se zasloužil uvnitř bydlící Miroslav Maroušek a na fasádě nepřehlédněme ani oba válce nebezpečného mandlu, který prý zastavila modlitba, když už začínal drtit ženské ruce.

Socha Bruncvíka z roku 1886 je současně hraničním patníkem mezi Malou Stranou a Starým Městem, jehož štít rytíř přidržuje, a meč sice rek má, ale ten pravý je podle jedné verze pověsti uvnitř mostu a podle jiné verze u dna řeky. Objeví se, až bude v Čechách nejhůř.
S výjimkou Čertovky patřívala Vltava Starému Městu a Staroměstský jez o délce 321 metr byl právě proto budován šikmo, aby hnal víc vody na staroměstské mlýny; a zas to bylo Staré Město, které na Kamenném mostě smělo díky Jiřímu z Poděbrad od roku 1459 vybírat clo.
Nedaleké kamenné plastiky Bradáče jsou dvě. Starší byla roku 1848 přenesena na zeď Křižovnického náměstí, ale roku 2005 vznikla i replika – pro původní místo na oblouku Juditina mostu. Dotkne-li se prý Vltava Bradáčových vousů, měli by Pražané začít se stěhováním. Je-li voda u Bradáčových rtů, zaplavuje současně ulice, a dostane-li se k vousáčově lysině, můžete prý již křižovat Staroměstským náměstím na loďce.

David Černý ovšem pokračuje i výkladem o moderních vodočtech Na Františku a Výtoni, jejichž plováky snímají výšku hladiny (zakreslovanou inkoustovým hrotem na papírový kotouč). Staroměstská mostecká věž však pod střechou disponuje magičtějšími nápisy a lze je číst také pozpátku. Každý, kdo chce odhalit skrytou formuli chránící Karlův most, bude chycen smyčkou písmen, znaví se a… Dá stavbě pokoj.
Asi nejpodstatnější sekvencí nápisu jsou slova: „Poskvrníš-li mě dotekem, budeš zardoušen.“ A jak vidíme na snímku, za letního slunovratu zapadá slunce při pohledu od věže za Svatovítský chrám právě v místě, kde leží ostatky jeho patrona. Projde lucernou chrámové věže nad ostatky sv. Václava, pokračuje „do“ lucerny věžičky nad hrob sv. Vojtěcha a zapadá v místě, kde leží ostatky sv. Víta. Akt má poukazovat na Lucemburky a slovo lux v jejich jméně znamená světlo, takže jde o jakýsi symbolický podpis na nebe. A také je to důvod, proč Karlův most není v místě mostu Juditina, nýbrž o pár metrů dál.
V poledne však se za téhož slunovratu odehraje ještě cosi. Na mostecké věži je reliéf lucemburského lva a pod ním přemyslovský erb. Když vystoupí slunce do nadhlavníku, stín ze zdi vystupujícího lva se protáhne k přemyslovské orlici a na moment se jí dotkne; symbolicky tím propojí rodiče Karla IV., jehož matkou byla Eliška Přemyslovna.

Spějme ale s knihou dál a hle, nechybí ani nevysvětlitelně zachovalá mumie Marie Elekty z kostela svatého Benedikta na Hradčanském náměstí, ani zvon Zikmund odlitý roku 1549 a naladěný do G. Když se jeho srdce roku 2002 utrhlo, dva měsíce nato přišly známé povodně, a jistě, můžete říct: „Náhoda.“

David Černý neopomněl ani kuriozitu jménem Branický most. Překoná Vltavu dlouze ve výši 19 metrů a snesli z něj kdysi jedny z kolejnic. Nikdo totiž na konci neprorazil druhý tunel, a tak na mostě dnes bují býlí. Přesto hrdě překračuje dvě silnice a včetně tramvajových kolejí i tři tratě.

Ale utečme do centra. Za magický střed Prahy, ba místo pokladu, bývá pokládána rotunda Nalezení sv. Kříže na rohu Konviktské. Leží přesně mezi svatým Vítem a rotundou sv. Longina na Rybníčku, zrovna tak však mezi kostelem sv. Klimenta v Petrské čtvrti a zbouraným už kostelem sv. Filipa a Jakuba na Arbesově náměstí. Každé z ramen kříže přitom měří 2400 metrů.

Jako pražské tajemství může pak koneckonců být označen i Nový svět, kde dnes žije Jan Švankmajer a kde bydlili Kachyňa, Ota Pavel i Jan Zrzavý. Většina názvů tu začíná slovy U Zlatého… Ale sestupme i do podzemí Prahy. Je zastoupeno nefunkční stanicí metra Klárov pod Letnou (budovanou již od roku 1952) i největším městským krytem 16 poschodí pod Strahovem.

Už jen vzpomínkou oproti tomu zůstala druhá (či třetí) největší evropská synagoga, která v letech 1896-1951 stála na Vinohradech. Zmizela i 109 metrů dlouhá dráha na Letnou, překonávající mezi roky 1891-1916 takřka čtyřicetimetrové převýšení (za 108 vteřin). V profilu této lanovky fungoval pak v letech 1926-35 (podle jiného údaje 1937) ohebný chodník s dřevěnými stupni, vedený pod můstky. Vidět je ve filmu Muži v offsidu (1931).

Ale ani tři někdejší hřiště Slavie, Sparty a německého klubu DFC Prag už na Letné nenajdeme, i když je publikace připomene (a straní přitom Slavii).
Jen vzpomínkou jsou dnes i záběry vršovického parku Eden, otevřeného roku 1922 s pět kilometrů dlouhou horskou dráhou (1923-1935), se strašidelným zámkem, s tobogánem, Čertovým kolem, cyklodromem, s divadly a vodní Lagunou, tančírnou, orchestrionem a kolotoči i včetně toho nejúžasnějšího, kde jste letěli v gondolách podobných Zepellinům.

Jako jakýsi bonus, dodejme, zahrnulo jedno z hesel knihy seznam 27 popravených českých pánů i včetně nebohého doktora Jessenia, jemuž byl před smrtí vyříznut jazyk.

David Černý: 25 tajemství Prahy. Vydala Grada Publishing. Praha 2018

Ukázka:

Vrata v nábřežní zdi Masarykova nábřeží naproti Žofínu uzavírají tunel, který umožňuje vstup do Národního divadla přímo z lodi. Na něj navazující rozsáhlý systém propojených kolejí vytváří pod budovami první scény a náměstím Václava Havla jakési nádraží. Po kolejích se hluboko pod zemí posouvají velké klece, kde jsou uskladněny kulisy k jednotlivým divadelním představením, a mezi podzemními patry je dopravují prostorné nákladní výtahy, které jsou s kolejišti v patrech spojené. Systém umožňuje dostat objemné kulisy z kamionů skrz podzemí na jeviště. Kulisy se ukládají do klecí na kolečkách, přičemž jejich rozměry odpovídají velikosti kontejnerů převážených kamiony. Rozsáhlé podzemí slouží jako sklad části kulis ke hrám, které aktuálně uvádí Národní divadlo.

Propracovaný kolejový systém je mechanický. Jevištní mistři strkají jednotlivé klece po kolejích vlastní silou. Prostory mají pět podzemních pater, která vznikla při rozsáhlé rekonstrukci v sedmdesátých letech, a koleje pokračují dál do technologických tunelů divadla pod nábřežní zdí. Tunely jsou nejstaršími částmi podzemí. Jsou dokonce starší než samotné divadlo. Ještě než se postavily nábřežní zdi, bylo v těchto místech přístaviště, kde se z lodí či vorů vykládalo zboží, kterým se zásobovala tržiště na Starém a Novém Městě pražském. Před stavbou Národního divadla byla na jeho místě solnice. Když se nábřežní zdi stavěly, stavitelé v nich vybudovali tunely, aby se zboží mohlo od řeky nadále dopravovat do města. Tunely stoupaly od hladiny do míst, kde je dnes náměstí Václava Havla, a podzemní chodby dokonce umožňovaly průjezd celého koňského povozu, který vytáhl od řeky zboží až na úroveň kláštera Voršilek, jenž dnes sousedí s Novou scénou. Oba tunely se po stavbě Národního divadla používaly a dodnes používají jako přírodní klimatizace pro přívod studeného vzduchu od řeky do divadla. Podle zatím nerealizovaného projektu by se kulisy opět mohly vozit po vodě. V tunelu jsou připravené koleje a masivní protipovodňová vrata. Navázalo by se tak na starou tradici dopravní obsluhy tohoto místa od řeky. Ostatně, dorazit do Národního divadla na lodi, projít pod nábřežní zdí do technologického zázemí a následně vstoupit do přepychového hlediště divadla je nevšedním zážitkem.

A pokud se chcete dostat do Národního divadla po vodě od Karlova mostu (a tak trochu po vzoru francouzského filmu Krysy z temnot), musíte použít dvě zdymadla. Smíchov. Mánes. Jedině tak překonáte dva jezy. Staroměstský a Štítkovský. Dál si stačí představit, že nejste s lodičkou pod polobotkami žádným Fantomem pařížské Opery, ale Fantomem Národního divadla. A zbytek jest „huž“ námětem na český román. Urbanův? Stančíkův? Ne. Váš.

The post Dvacet pět tajemství Prahy aneb když milujete zlatou Prahu a rádi se po ní touláte first appeared on Čítárny.

Za celou dobu vlády ruského cara Ivana Hrozného (1530-1584) zemřelo několikanásobně méně lidí než při jiných událostech téže doby. Ivan Hrozný byl navíc, na rozdíl od vládců Evropy té doby, jediným panovníkem, který činil pokání ze svých hříchů.

Např. při Bartolomějské noci ve Francii v noci z 23. na 24. srpna 1572 a po ní následujícího týdne masakru bylo brutálně zabito až 20 tisíc hugenotů. Díky fanatické katoličce Kateřině Medicejské, která byla provdána za francouzského krále Karla IX.
Katoličtí Španělé, Francie a Vatikán vraždění ve velkém samosebou oslavovali.
Zatímco Car Ivan Hrozný v dopisech německému císaři Maxmiliánovi II. po Bartolomějské noci odsoudil „nelidskou krutost francouzského krále“ čehož Maximilán svým způsobem také litoval.

V Anglii bylo za Jindřicha VIII. (1491-1547) oběšeno při přechodu na Anglikánskou církev asi 70 000 rolníků a katolíků a mnozí další byli vyhnáni ze svých obydlí. A to stihl popravit i své dvě ženy a opravdu plno osobních nepřátel.
Při tom podstata přechodu Anglie na novou církev odloučenou od katolicko-vatikánské byl jenom v nepovolení rozvodu Vatikánem u Jinřicha VIII a katolické a španělské Kateřiny, která mu neporodila žádného syna.

A za pár let po smrti Jinřicha VIII. si přesně obráceně zapovraždila jeho dcera “krvavá” Marie I. (1516-1558) proti protestantům. To byla jeho dcera z prvního manželství s Kateřinou.
Alžběta I., dcera Anny Boylen a Jindřicha VIII., která je považováná za nejúspěšnější královnu tzv. Zlatého věku, povraždila za 44 let svého vládnutí asi 80 tisíc lidí. Například jen při potlačení irské vzpoury roku 1582 bylo zabito asi 30 000 Irů.

Mimochodem. Ivan Hrozný není Groznyj
Slovo Groznyj je totiž opravdu špatně přeloženo jako “hrozný”, ačkoliv to nemělo pejorativní význam, ale spíš smysl jako “úchvatný” či “děsivý”, zároveň i spravedlivý a férový. “Groza” byla považována ve starém Rusku za jeden za základních atributů dobrého vládce. Říkalo se “Car bez grozy, čto koň bez uzdy”.
Jde jednoznačně o záměrnou záměnu smyslu slov, který západní intelektuálové dodnes “nepochopili”.

Dopis cara Ivana Hrozného královně anglické Alžbětě První.

V dopise si stěžuje na nehorázné klamání Angličanů v obchodních záležitostech a uzavírá s nimi jedinečný obchod.
Souvislosti jsou dodnes zřejmé.

Vybraná část:
“Nyní jste k nám poslali našeho velvyslance, ale neposlali jste s ním svého velvyslance k nám. A neudělali jste naši záležitost tak, jak souhlasil váš velvyslanec. Poslal jste obyčejný dopis, jako cestovní doklad. Ale takové věci se neobejdou bez přísahy a bez výměny velvyslanců. A vy jste tuto záležitost odložili stranou a vaši bojaři jednali s naším velvyslancem pouze o obchodních záležitostech, ale vaši obchodníci – Sir Ulyan Garit a Sir Ulyan Chester – celý obchod řídili.

Doufali jsme že jsi byla ve svém státě císařovna, ty sama vlastníš a staráš se o svou výsostnou čest a výhody pro stát, proto jsme s tebou zahájili tato jednání. Ale zřejmě kromě tebe vlastní jiní lidé, a nejen lidé, ale kupci muži a ti se nestarají o naše suverénní hlavy a o čest a výhody pro zemi, ale hledají svůj vlastní obchodní zisk. Zůstáváte ve své dívčí hodnosti jako každá vulgární dívka. A nemůžeme věřit nikomu, kdo by pokud se podílel na našem podnikání, měl nás zradit.

A pokud tomu tak je, pak tyto záležitosti odložíme stranou. Ať ti obchodníci, kteří zanedbávali naše suverénní hlavy a panovníkovu čest a výhody pro zemi, a starají se o obchodní záležitosti, ať vidí, jak obchodují! Ale moskevský stát stále nebyl vzácný ani bez anglického zboží.

A obchodní dopis, který jsme vám poslali, byste nám poslali. I když tento dopis nepošlete, stále na jeho základě nic nenařizujeme. A od této chvíle již nepovažujeme za dopisy všechny naše dopisy, které jsme dosud o obchodních záležitostech podávali.

Psáno v našem moskevském státě, v roce od stvoření světa 7079 (1570), 24. října.”

 

The post Proč Ivan Hrozný nebyl ve své době hrozný, jako zrůda Jindřich VIII. first appeared on Čítárny.