Život se stromy. Nakladatelství Dokořán vydalo knihu kolektivu autorů (Hrušková, Větvička, Pokorný, Úradníček a další), kteří se spojili, aby lidem napsali něco o stromech.
A představte si –  právě těm lidem, co to potřebují. Těm, kteří jsou zahlušováni blbostmi a překvápky a modními trendy – jen aby probůh! snad nějakou náhodou nezačali přemýšlet.

Jména autorů knihy jsou důvěryhodná, zabývají se svým oborem značný kus života a svůj příspěvek nepodmínili nárokem na odměnu. A svědčí –  píšou o tom, co má smysl.  
O tajemství přírody, o vodě kterou na téhle planetě máme, o stromech, bez kterých nemůžeme žít… i o tom, co by snad šlo ještě napravit.
Co nakladatelství udělá s touhle knihou, aby se dostala k těm, kteří ji nutně potřebují, ale ještě o tom neví? Možná se domnívají, nakladatelští, že už jen vydáním splnili svůj úkol. Dobře, pochopitelně jim patří dík. Těžko mohou na dnešním trhu s knihami spustit drahou kampaň, to by je položilo.
Takže – co kdo udělá?

Každý autor z kolektivu využije své možnosti a schopnosti a to jistě pomůže. Pomůže pochopit, že kniha vypráví o skutečnosti, o tom, co opravdu je, existuje, můžete si na to sáhnout!
Ale kniha o tom jen vypráví, napít se už musí každý sám.I kdybyste si knihu provrtali v rohu a nosili ji na krku jako talisman, nenahradí vám ráno v lese, nenahradí vám pocit čeření, když do dlaně naberete vodu z potoka.
Někteří z nás lidí mají přibližnou představu o tom, co by bylo možné dělat dobrého a někdo i v jakém pořadí, co teď, co potom…Především  zřejmě zastavit idiotství trvalého růstu materiálního a nahradit jej růstem duchovním, růstem vzdělání. Vždyť – kolik lidí dokáže prožít opravdu radost z hudby, poezie? kolik- např. v Evropě? No? Myslíte tak půl procenta? Když nevíte, že něco je, nepotřebujete to.

Shodli bychom se – my, co spolu mluvíme – na pořadí změn, kdyby to šlo? Co je důležitější?
Občas se podaří dotahovat dobré úmysly(bohužel někdy až moc!) Takže konečně snad všichni alespoň vědí, že kouření škodí. Konečně je zakázána propagace tabáku.
Zároveň je ale v hlavních vysílacích časech propagován alkohol a spousta zlozvyků vedoucích k obezitě. O neustálém přibývání zákonů ani slovo…
Občas se – vole, vole, povede učinit i nějakou hospodu lepší a vyčistit její kuchyni. .Zaplaťpánbů! Nicméně –  je sajrajt za veřejnou lednicí nebezpečnější pro životní prostředí, než třeba konglomerát hal, který se staví u Kralup (Úžice) ? O nebezpečí tohohle “halového mistrovství” se právě na stránkách knihy Život se stromy lze něco dozvědět.

Kniha je tady a teď. O stromech a lidech. O radosti, kterou budem mít, pokud budeme mít stromy.
Zajímá to někoho? Pořád o tom každému říkám a teď si myslím tolik – zkuste to zas někomu říkat vy! Než nás všechny nabere poslední převozník.

Hrušková, Větvička a kol. / Život se stromy / Dokořán, 2017

Martin Patřičný

Ukázka z knihy:

…nemusíte ani do kopců, stačí vyjít z domu, abyste ak všeho moc. Cesta sama přivede ke košatému buku, nejstaršímu v parku. Říkáte mu namyšleně a sami pro sebe, že je to váš strom. Stojí si tu klidně, listy se trochu chvějí, jako by něco povídaly. Zajdete až k němu, rozhrnete převislé větve, abyste se mohli dotknout kmenu. Stojíte chvíli dlouhou – krátkou? Díváte se do koruny stromu.

Světový, vesmírný strom

Představa stromu držícího na sobě celý tehdejším lidem známý svět, stromu světového, který je sloupem Země či středem planety, anebo dokonce stromu vesmírného, jenž drží celý vesmír i s hvězdnou oblohou a po jehož kmenu by bylo možné se dostat nahoru k bohům i dolů do podsvětí, byla obdobná u různých skupin národů.

Tyto stromy byly v různých částech světa odlišné: jejich druhy závisely na tom, jaký strom v daném místě rostl nejčastěji nebo byl nejužitečnější. Ostatní rysy pak měly tyto stromy shodné, ať byly z míst, která se dnes nazývají Japonsko, Skandinávie, Irák nebo Palestina: byly to stromy výjimečného vzhledu, mohutného vzrůstu a hlavně dlouhověké – skoro „věčné“ ve srovnání s nedlouhými životy lidí.
Jak mimořádný byl takový vesmírný strom a jak na něm bylo všechno uspořádáno, si můžeme představit podle mytického severského jasanu Yggdrasilu. Sdružuje v sobě vlastně celou soustavu představ; je na něm zobrazeno mnoho symbolických zvířecích hrdinů, často s lidskými vlastnostmi, i různých bohů. Jsou v něm skryta i různá podobenství.

Tento mocný strom měl tři kořeny: jeden sahal do světa zemřelých – do podsvětí, druhý dosahoval do středního světa – tedy do Země, sídla lidí, a třetí rostl vzhůru, až do sídla bohů. O kořeny se staraly tři sudičky Norny. Byly to sestry, bohyně minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Měly za úkol příst a přistřihovat vlákna života a zalévat kořeny stromu z pramenu života. V mohutné koruně, která zastře-šovala celý svět, žili bozi, na vrcholu stromu sídlil v podobě orla nejvyšší severský bůh Odin.

Nejstarším žijícím stromem na Zemi je patrně severoamerická borovice dlouhověká, jejíž věk byl v roce 2012 pomocí letokruhů odhadnut na 5 060 let.
Dosud změřené sekvojovce obrovské nejsou starší 2 000 let, ostatní dřeviny se pohybují pod hranicí 1 000 let. Naši současníci se díky lidskému snažení dožijí sotva junáckého věku. Jaký to nevděk.
Vždyť strom do slova a do písmene provázel člověka od kolébky do hrobu. První a poslední schránka, v níž jsme našli útočiště, byla ze dřeva. Kolébka i rakev. Ve službách člověka byl ovšem strom po celý lidský život. Možná jste ani nevěděli, že jabloně jsou patrně nejstaršími ovocnými stromy využívanými člověkem.

Bylo to tenkrát, když byl mezi člověkem a stromem vztah v jiné rovnováze, než je teď.
Strom – ten byl tehdy oním mocnějším. Prales obklopoval osady lidí, vstoupit do něho bylo nebezpečné. A přece do něj lidé pronikali dál a dál, i když je to stálo životy. Tajemnost tvarů a stínů pod hustými větvemi, které nepropouštěly sluneční paprsky, zvláštní pach spojující hnilobný dech s vůní pryskyřice a květů, zrádné bažiny a neschůdné stezky s číhajícími zvířaty – to všechno lidi zastrašovalo, ale i lákalo a vzrušovalo.

Jak mimořádný byl takový vesmírný strom a jak na něm bylo všechno uspořádáno, si můžeme představit podle mytického severského jasanu Yggdrasilu. Sdružuje v sobě vlastně celou soustavu představ; je na něm zobrazeno mnoho symbolických zvířecích hrdinů, často s lidskými vlastnostmi, i různých bohů. Jsou v něm skryta i různá podobenství…

Víme, že se Keltové klaněli mnoha božstvům různých stupňů, v jejich představách měla místo i posvátná zvířata a rostliny, například jmelí. Ze stromů
uctívali hlavně tis, buk a dub. Jan Filip v knize Keltská civilizace a její dědictví uvádí: „Některým stromům byly připisovány božské vlastnosti nebo aspoň magická síla. Doklady o tom jsou i z pozdějších dob v římských nápisech nebo v irských textech.
Jmenují se v nich bohové dubu nebo buku (deus fagus, bůh deus sex arbores, bůh šesti stromů, deus ribus, bůh u)“

The post Život se stromy. O radosti, kterou budeme mít, pokud s námi budou stromy first appeared on Čítárny.

G. K. Chesterton „Ohýbá vítr stromy, nebo stromy vytvářejí vítr?“ (Do Trees Make the Wind?) Tato esej je filozoficko-literární úvaha, která se zabývá otázkami příčinnosti, vnímání reality a lidské tendence zaměňovat příčinu s následkem.
Chesterton, známý svým paradoxním stylem, v této eseji zkoumá, jak lidé často špatně interpretují vztahy mezi jevy. A to na základě nedovzdělanosti, nedostatku inteligence a kritického myšlení nebo důsledku manipulace vědomí na různé úrovni společenského života.

Chesterton také zdůrazňuje důležitost pokory před poznáváním složitostí světa a varuje před arogancí, která vede k přílišnému zjednodušování a závěrům.
Jeho styl je klasicky vtipný, inteligentní, ale také provokativní, což zvídavé čtenáře nutí přemýšlet o základních předpokladech, na nichž stavíme své chápání reality.

Sedím pod vysokými stromy, mohutný vítr se nad jejich vrcholy vaří jako příboj, až se živé břemeno listí kymácí a řve ve zvucích, které jsou zároveň výkřikem radosti i zoufalé bolesti. Ve skutečnosti si připadám, jako bych opravdu seděl na mořském dně mezi kotvami a lany, zatímco mi nad hlavou a nad zeleným příšeřím vod burácí věčný příval vln a námaha, nárazy a ztroskotání obrovských lodí. Vichr cloumá stromy, jako by je mohl vyrvat i s kořeny ze země jako nějaké drny. Anebo – abych zkusil použít další zoufalý obrat řeči pro tuto nevýslovnou energii – stromy sebou kroutí, zmítají a škubou, jako by byly rodinkou draků přivázaných k sobě za ocas.

Při pohledu na tyto obry s těžkými korunami, mučené neviditelnými a prudkými kouzelnickými čarami, se mi v mysli vynořuje jistý slovní obrat. Vzpomínám si na známého malého hocha, který jednou v parku v Battersea také musel projít pod přesně stejně potrhanými mračny a kymácejícími se stromy. Vítr se mu vůbec nezamlouval, příliš foukal do obličeje, až musel zavírat oči, a také mu odfoukl klobouček, na který byl velice pyšný. Byly mu, jestli mě paměť neklame, asi čtyři roky. Nejdřív si několikrát po sobě zkoušel stěžovat na atmosférické poruchy, a nakonec řekl matce: „Proč prosím tě nedáš pryč ty stromy, pak by přece přestal foukat vítr!“

Nic nemohlo být inteligentnějšího ani přirozenějšího než tento omyl. Každý člověk, který by se na ty stromy díval poprvé, by si věru dokázal představit, že jsou to velikánské obří vějíře, které svým pouhým máváním dokážou rozvlnit vzduch na míle daleko. Nic, znovu opakuji, by nemohlo být lidštější a omluvitelnější než přesvědčení, že právě stromy dělají vítr. Ta víra je vskutku tak lidská a omluvitelná, že ji vlastně vyznává devadesát devět ze sta filozofů, reformátorů, sociologů a politiků velké doby, v níž žijeme. Můj malý kamarád se vlastně velice podobal významným moderním myslitelům, ale na rozdíl od nich byl mnohem milejší.

V této drobné obraně či v tomto podobenství, za jejichž objevení mu připadá všechna čest, stromy zastupují všechny viditelné a vítr všechny neviditelné věci.
Vítr je duch, který vane, kam se mu zachce, stromy jsou hmotné věci světa, které jsou odvanuty, kam se zachce duchu. Vítr je filozofie, náboženství, revoluce, stromy jsou města a civilizace. My víme, že vítr vane jenom proto, že se stromy na nějakém vzdáleném kopci najednou zblázní. Víme, že revoluce skutečně probíhá jenom proto, že se všechny komíny celého městského panorámatu najednou zblázní. Stejně jako rozeklaný obrys stromu zničehonic začne být ještě rozeklanější a vzdouvá se do fantastických chocholů a orvaných chvostů, i lidské město se pod náporem duchovního vichru vzdouvá do kácejících se chrámů nebo nečekaných štíhlých věží. Žádný člověk ještě nespatřil revoluci. Davy valící se paláci, krev tekoucí proudem veřejnými stokami, gilotina vztyčená nad trůn, vězení v troskách, národ ve zbrani – tohle není revoluce, ale pouze její následky.

Člověk nemůže vidět vítr, může vidět jen, že vítr vane. Tak také nikdo nemůže vidět revoluci, může vidět jen, že revoluce probíhá. A v celých dějinách světa ještě nedošlo ke skutečné, brutálně aktivní a rozhodující revoluci, kterou by nepředcházely neklid a nové dogma ve sféře neviditelných věcí. Všechny revoluce začaly tím, že byly abstraktní. Revoluce většinou začaly tím, že byly naprosto pedanticky abstraktní.

Vítr nad světem se zvedne dřív, než se na stromě pohne ta nejmenší větvička. Proto také musí dojít k boji na nebi dřív, než se strhne bitva na zemi. Jelikož je zákonné modlit se za příchod království, je také zákonné modlit se za příchod revoluce, která království obnoví. Je zákonné modlit se: „Tvůj hněv přijď jako na zemi, tak v nebi.“

Velké dogma tedy tvrdí, že vítr hýbá stromy. Velké lidské kacířství tedy tvrdí, že stromy hýbou větrem. Když lidé začínají tvrdit, že hmotné okolnosti samy o sobě vytvářejí morální okolnosti, vylučují jakoukoli možnost vážné změny. Neboť když ze mě okolnosti, v nichž žiji, udělají úplného blba, jak si mám být jist, že je správné chtít tyto okolnosti změnit?

Člověk, který vykládá veškeré myšlení jako nahodilý produkt prostředí, prostě ničí a znevažuje všechny své vlastní myšlenky – včetně této základní. Vycházet z toho, že lidská mysl disponuje konečnou autoritou, je nezbytné pro každé myšlení, dokonce i pro svobodné. Ale nic v naší zemi a v naší době nebude napraveno, dokud si neuvědomíme, že tato morální skutečnost má přednost.

Například většina z nás, jak předpokládám, četla v tisku nebo slyšela v debatních klubech diskusi, která se do nekonečna vleče mezi socialisty a naprostými abstinenty. Ti druzí tvrdí, že pití vede k chudobě, kdežto podle prvních naopak chudoba vede k pití. Mně nezbývá než se divit, jak se obě strany mohou spokojit s tak prostoduchým mechanickým vysvětlením. Samozřejmě že věc, která anglické proletáře přivádí k chudobě, je totožná s tím, co je přivádí k pití – nedostatek pevné občanské důstojnosti, nedostatek vrozeného pudu, který vzdoruje vlastní degradaci.

Když jste zjistili, proč obrovský anglický pozemkový majetek nebyl před časem rozparcelován na drobná hospodářství, jako se to stalo s půdou ve Francii, určitě jste přišli i na to, proč je běžný Angličan větší opilec než Francouz. Angličan má kromě milionu jiných příjemných vlastností i tu přednost, že dokáže žít, přesně řečeno, „z ruky do úst“, protože jejím vlivem ruka každého člověka automaticky hledá vlastní ústa, místo aby hledala nos svého utlačovatele. A člověk, který tvrdí, že anglická nerovnost v držbě půdy je způsobena výhradně ekonomickými faktory nebo že opilost rozšířená po celé Anglii je rovněž způsobena výhradně ekonomickými faktory, tvrdí něco tak absurdního, že vlastně ani nemohl přemýšlet o svých slovech, než je vyřkl nahlas.

A přesto se takto nepřirozené věci říkají a píší pod vlivem onoho nádherného tyjátru dětinské nemohoucnosti zvaného ekonomická teorie dějin. Máme mezi sebou lidi, kteří prohlašují, že všechny zásadní historické impulsy byly ekonomické povahy, a pak tedy musí vší silou vřískat, aby přiměli i moderní demokracii jednat na základě ekonomických pohnutek. Extrémně marxističtí politikové se v Anglii předvádějí jako nepatrná hrdinská menšina pokoušející se marně přimět svět dělat to, co – podle jejich teorií – svět přece dělá odjakživa. Je ovšem pravda, že v okamžiku, kdy věci přestanou být ryze ekonomické povahy, dojde k sociální revoluci. Nikdo nemůže dělat revoluci za tím účelem, aby zavedl demokracii. Kdo chce dělat revoluci, musí nejdřív mít demokracii.

Vstávám zpod stromů, neboť vítr i slabý déšť už utichly. Stromy stojí na jasném slunci zpříma jako zlaté sloupy. Kymácení stromů i foukání větru přestalo zároveň. Proto předpokládám, že se pořád ještě najdou moderní filozofové, kteří budou zarytě tvrdit, že stromy dělají vítr.

Chesterton: Esej Stromy a vítr.

The post Chesterton řeší lidské dilema: Ohýbá vítr stromy nebo stromy vytvářejí vítr? first appeared on Čítárny.

Když se mě studenti ptali, které knihy bych zařadil mezi desítku nejzajimavějích, jmenoval jsem Muže, který sázel stromy. Jean Giono napsal sice jen velmi útlou knížku, pár desítek stran, ale ukryl do ní velké poselství. Je dokladem toho, že základní filosofie života je velmi prostá a může ji rozpoznat každý, kdo myslí a je ochoten nacházet ve svém životě souvislosti.

Pastýř Elzéard Bouffier přišel na to, na co nepřicházejí prezidenti, filosofové ani studovaní vědci. Objevil svůj smysl života a žil podle něho. Sázel celý život stromy, aby mrtvá krajina oživla.

V padesátých letech 20.století oslovil nakladatel Jeana Giona, aby napsal povídku o pozoruhodném člověku, kterého v životě potkal.
Giono vzpomněl na své setkání s pastýřem Elzéardem Bouffierem v roce 1910. Tam poprvé uviděl, jak tento muž každý den sází do země žaludy, aby z nich vyrostly stromy. Dělal to dobrovolně, bez nároků na jakýkoliv vděk, jenom proto, že věděl, že mrtvá krajina je počátek konce všeho živého.

Jeho život se podoboval vzpouře proti všemu, co ho v dětství učili a jak by měl žít i myslet. Vzpoura, ke které došel vlastním myšlením a yvtrval v ní.
Když autor navštívil Elzéarda Bouffiera naposledy v roce 1933, byla krajina plná stromů, života a samozřejmě i lidí. Nikdo však nevěděl proč se tak stalo a nikdo se po tom ani nepídil. Elzéard Bouffier neobětoval svůj život stromům, jak někde někdo napsal, Elzéard Bouffier žil svůj život se stromy, protože mezi nimi nacházel větší uspokojení, než mezi lidmi a jejich lhostejnosti. Zemřel nakonec v chudobinci, ale myslím, že i v poslední chvíli byl jedním z nejšťastnějších, protože věděl proč žil.

Jestliže lidé ve své neskonalé hlouposti staví kdejakému šaškovi a parchantovi pomníky, pak tato kniha je tím nejsympatičtějším poděkováním člověku, který mnoha lidem otevírá desítky let oči a učí je nebýt lhostejnými. Myslím, že každý by měl v životě obětovat něco ze svého života ve prospěch většiny a pro jeji budoucnost, neboť nebýt našeho kolektivného uvažování a konání, nebyli bysme tím, čím jsme. Smysl života jednotlivce určitě nebude jen v hledání vlastního egoistického štěstí, jak jsme o tom většinou přesvědčeni.

PŘESTOŽE PŘÍBĚH JE ÚPLNĚ VYMYŠLENÝ, NIC MU NEUBÍRÁ NA JEHO SÍLE A ODKAZU DALŠÍM GENERACÍM.

Jean Giono (*30. 3. 1895 – †9. 10. 1970)
ve třicátých letech napsal řadu románů, v nichž popisoval život prostého vesnického člověku, obdivoval se jeho souladu s přírodou a jejími zákony. Po válce byla jeho tvorba nemálo inspirována Stendhalem, kterého ho velmi inspiroval.

MUŽ, KTERÝ SÁZEL STROMY / Jean Giono / Ilustrace Helena Konstantinová
l. vyd. 1997, Vyšehrad, Přeložila Zdeňka Stavinohová
4. vyd. 2006, Čajovna Suzanne Renaud s ilustracemi Petra Čecha, překlad Jiří Reynek

Na základě krátkého příběhu vznikl vynikající kanadský animovaný film Fréderica Backa..

UKÁZKA Z KNIHY:

Asi před čtyřiceti lety jsem se vydal pěšky na dlouhé putování po kopcích, turistům zcela neznámých, ve starobylém alpském kraji, který zasahuje až do Provence.

Na jihovýchodě a na jihu, mezi Sisteronem a Mirabeau, lemuje kraj řeka Durance. Na severu ho pak lemuje horní tok řeky Dromy, od jejího pramene až po městečko Die. Na západě jsou to roviny hrabství venaissinského a výběžky hor Ventoux. Území zabírá celou část kraje Nízkých Alp, jižní část řeky Dromy a malý uzavřený úsek Vaucluse. Tehdy sem podnikl dlouhé putování v tamějších pustinách, holých a jednotvárných stepích, ve výšce asi 1 200 až 1 900 metrů. Rostla tam jen divoce levandule.

Procházel jsem tím krajem, kde je nejširší, a po třech dnech putování jsem se dostal do neuvěřitelně bezútěšných končin. Utábořil jsem se vedle rozvalin opuštěné vesnice. Vody jsem se nenapil už od minulého dne a potřeboval jsem ji objevit. Polozbořené domy byly natěsnané jako staré vosí hnízdo. To mě přivedlo na myšlenku, že tu kdysi jistě byla studánka nebo studna. Byla tam skutečně studánka, ale vyschlá. Pět nebo šest domů beze střech ničil vítr a déšť. Zvonice kapličky se zřítila. Všechno stálo v řadě stejně jako ve vesnicích, kde je život, tady však všechen zmizel.

Byl horký červnový den a slunce hřálo. Ale zde, v končinách vysoko položených a bez jakéhokoliv přístřeší, fičel vítr nesnesitelně prudce. Mručel mezi zdmi domů jako šelma, kterou vyrušili, když se krmila.

Musel jsem jít dál. Šel jsem už pět hodin a ještě jsem nenašel vodu. A nic nedávalo naději, že ji najdu. Všechno bylo vyprahlé a všude rostly jen drsné traviny.

Najednou se mi zdálo, že v dálce vidím stát malou postavu. Myslel jsem, že je to kmen osamoceného stromu. Jen tak nazdařbůh jsem tam zamířil. Byl to pastýř. Asi třicet ovcí leželo kolem něho na rozpálené půdě a odpočívalo.

Dal mi napít vody. Po chvíli mě zavedl do ovčína v zákrutu náhorní roviny. Tu znamenitou vodu čerpal z velice hlubokého přirozeného zdroje. Nad ním postavil jednoduchý rumpál.

Pastýř mluvil velmi málo. U osaměle žijících lidí to bývá obvyklé. Ale bylo vidět, že je sebejistý, plný důvěry. V takovém kraji, postrádajícím naprosto všechno, to bylo zvláštní. Nebydlel v nějaké chatrči, ale v opravdovém kamenném domě. Bylo dobře vidět, jak vlastníma rukama dům opravil. Když sem přišel, byl dům jen zřícenina. Nyní měl zase důkladnou střechu a voda jí nikde neprotékala. Když ji vítr bičoval, bil do tašek na střeše jako mořské vlny bijí v bouři do břehů.

Domácnost měl v pořádku, nádobí bylo umyté, podlaha zametená, puška vyčištěná a na ohni se vařila voda. V  té chvíli jsem si všiml, že je pastýř čerstvě oholen. Všechny knoflíky měl pevně přišité. Šaty měl tak pečlivě vyspravené, že správky nebylo vidět.

Rozdělil se semnou o polévku. Ale když jsem mu potom nabídl pytlík s tabákem, řekl mi, že nekouří. Jeho pes byl stejně mlčenlivý jako on. Byl přátelský, ale nijak neloudil o mou přízeň.

Hned jsme se dohodli, že tam přenocuji. Do nejbližší vesnice bylo víc než půldruhého dne chůze. A mimoto jsem znal velice dobře ráz osamocených vesnic ve zdejším kraji. Čtyři nebo pět je jich roztroušeno na úbočích kopců, jedna daleko od druhé, obklopeny světlým dubovým mlázím. A jsou až na konci sjízdných cest.

Bydlí tam dřevorubci a pálí dřevěné uhlí. Život je tam těžký. Rodiny žijí natěsnané jedna k druhé. Podnebí je neobyčejně drsné, v létě i v zimě. Ta odloučenost obyvatele vydražďuje k sobectví. Nerozumná ctižádost se vybičovává v neustálou touhu uniknout odtud.

Muži jezdí do města s náklady uhlí a potom se zase vracejí. Neustálé střídání naděje a zklamání ničí i ty nejspolehlivější vlastnosti. Ženy jsou plné záští. Konkuruje se ve všem. Stejně tak v prodeji uhlí jako v získání místa v lavici v kostele. Navzájem se překonávají v činnostech, ale soupeří i v neřestech. Všude se neustále potýká ctnost a neřest. A také vítr nepřestává dráždit nervy. Dochází přímo k epidemiím sebevražd a mnoho je i případů šílenství, téměř vždycky končících vraždou.

Pastýř nekouřil, ale šel pro pytlík a vysypal na stůl spoustu žaludů. Kouřil jsem dýmku a nabídl jsem se, že mu budu pomáhat. Odpověděl, že to je jeho záležitost. A skutečně: když jsem viděl, jak pečlivě to dělá nenaléhal jsem. To byl náš celý rozhovor. Když dal stranou hromadu dobrých a dost velkých žaludů, odpočítal hromádky po deseti. Vyřadil ještě malé žaludy nebo ty, které byly trochu rozpuklé. Prohlížel je totiž velice důkladně. A jakmile měl před sebou sto bezvadných žaludů, nechal toho a šli jsme spát.

Společnost toho muže přinášela klid. Na druhý den jsem ho požádal, aby mi dovolil u něho celý den odpočívat. Pokládal to za samozřejmé. Přesněji řečeno měl jsem dojem, že ho nic nemůže rušit. Ten odpočinek nebyl pro mne nijak nezbytný, ale byl jsem plný zvědavosti a chtěl jsem se toho dozvědět víc. Pastýř vypustil stádo a zavedl je na pastvu. Než odešel, namočil do vody ve vědru pytlík s pečlivě vybranými a odpočítanými žaludy.

Všiml jsem si, že místo hole nesl železnou tyč, asi půldruhého metru dlouhou. Předstíral jsem, že se procházím, abych si odpočal, a šel jsem rovnoběžně s jeho cestou. Pastva ovcí byla dole v úžlabině. Malé stádo pastýř přenechal dohledu psa a šel vzhůru k místu, kde jsem stál. Obával jsem se, že mi přichází vytknout, že jsem vtíravý. Ale vůbec ne. Vedla tudy jeho cesta a vyzval mě, abych ho doprovodil, pokud nemám nic lepšího na práci. Vystoupil ještě dvě stě metrů na kopec.

Když přišel na místo, které si předem vybral, zarazil železnou tyč do země.

Udělal tak vždycky dolík, vložil do něj žalud a potom zahrnul důlek hlínou. Sázel duby. Zeptal jsem se ho, jestli mu ten pozemek patří. Řekl, že ne. Ptal jsem se, zda ví, komu patří. Ale nevěděl. Předpokládal, že je to obecní pozemek nebo že možná patří lidem, kteří o něj nestojí. Nestaral se o to, aby poznal majitele. Pečlivě vysázel svých sto žaludů.
Po obědě začal zase třídit žaludy. Asi jsem se tázal dost naléhavě, protože mi odpověděl. Už tři roky sázel stromy v téhle samotě. Vysázel jich sto tisíc. Dvacet tisíc se jich ujalo. Počítal s tím, že z těch dvaceti tisíc jich ještě polovinu ztratí. Postarají se o to hlodavci nebo se stane něco, co v záměrech Prozřetelnosti není možné předvídat. Zbývalo tedy deset tisíc dubů a ty porostou na místě, kde dřív nebylo vůbec nic.
V tu chvíli mě napadlo, kolik je tomu muži asi let. Zřejmě mu bylo přes padesát. Pětapadesát, řekl mi. Jmenoval se Elzéard Bouffier. Měl kdysi v rovině statek. Tam prožil svůj život.
Ztratil jediného syna a potom i ženu. Uchýlil se do samoty, kde ho těšilo žít v klidu, s ovcemi a se psem. Usoudil, že kraj hyne, poněvadž je tam málo stromů. A protože nemá nějakou důležitou práci, rozhodl se dodal ještě, že tu situaci napraví.

A poněvadž i já, ačkoliv jsem byl mladý, jsem v té době žil osaměle, dovedl jsem osamělé lidi chápat a navázat s nimi spojení. Přesto jsem však udělal chybu. Právě mé mládí mě vedlo k tomu, abych si podle sebe představoval budoucnost i jakési hledání štěstí. Řekl jsem mu, že za třicet let těch deset tisíc stromů, to bude krása. Odpověděl velice prostě, že kdyby mu Bůh dopřál žít ještě třicet let, vysázel by spoustu dalších dubů a těch deset tisíc stromů by byla jen kapka v moři.

V dalším roce vypukla první světová válka a pět let jsem byl na vojně. Voják u pěchoty může jen stěží myslet na stromy.

Abych pravdu řekl, nijak mě ta příhoda nepoznamenala. Díval jsem se nato jako na koníčka, jako je třeba sbírání známek. A zapomněl jsem na to.

Když jsem se vrátil z války, dostával jsem jen nepatrný demobilizační příplatek, ale velice jsem toužil nadýchat se čerstvého vzduchu. Bez jakéhokoliv jiného úmyslu jsem se vydal na cestu do těch pustých končin.

Kraj se nezměnil. Přesto jsem za opuštěnou vesnicí spatřil v dálce jakousi šedou mlhu. Pokrývala kopce jako nějaký koberec. Od předchozího dne jsem začal myslet na stromy. Říkal jsem si: “Deset tisíc stromů zabírá pořádně velkou plochu.”

Příliš mnoho lidí jsem viděl za těch pět let umírat, proto jsem si dokázal snadno představit i Elzéarda Bouffiera. Zvlášť když je nám dvacet let, padesátiletí muži se nám zdají starci, které čeká už jen smrt. Ale Elzéard Bouffier nebyl mrtev. Dokonce byl ještě plný života. Změnil zaměstnání. Měl už jen čtyři ovce, ale zato asi sto úlů. Zbavil se ovcí, protože ohrožovaly vysázené stromy. Řekl mi totiž, a já jsem to také postřehl, že se o válku vůbec nestaral. Vytrvale sázel dál stromy.

Duby z roku 1910 byly deset let staré a byly vyšší než já i on. Byla to nádherná podívaná. Doslova jsem oněměl úžasem. A protože Elzéard Bouffier nemluvil, procházeli jsme se v jeho lese mlčky. Na nejširších místech dosahoval les jedenácti kilometrů. Když si uvědomíme, že všechno to bylo dílem rukou a ducha toho muže, který neměl řádné technické prostředky bylo zřejmé, že by lidé mohli být stejně jako Bůh činní v jiných oblastech něž v pustošení.

Elzéard Bouffier šel za svou myšlenkou a důkazem toho byly buky, které mi sahaly po ramena. Bylo jich do nedohledna. Duby byly statné a překročily už stáří, kdy je mohou ničit hlodavci. A kdyby bylo záměrem Prozřetelnosti dílo zničit, potřebovala by k tomu přímo cyklony.

Elzéard Bouffier mi ukázal obdivuhodné háje bříz. Bylo jim pět let, byly totiž vysázeny v roce 1915, tedy v době, kdy jsem bojoval u Verdunu. Sázel je na všech místech, kde právem tušil, že téměř hned pod povrchem je vláha. Byly útlé, mladistvě svěží a plné odhodlání.

Zdálo se ostatně, že při růstu vytvářejí pásma. O to se však nestaral. Vytrvale plnil svůj prostý úkol. Ale když jsme se vraceli vesnicí domů, viděl jsem, jak v potocích od nepaměti vyschlých, teče voda. Byl to ten nejúžasnější výsledek práce, jaký jsem kdy viděl. Ve velice dávných dobách v těch vyschlých potocích také tekla voda.

Některé ze smutných vesnic, o nichž jsem se na začátku vypravování zmínil, byly postaveny na místech, kde kdysi stály starobylé vesnice galorománské. Zbývaly ještě po nich stopy. A když tam archeologové dělali průzkum, našli udice v místech, kde ve dvacátém století bylo nutné mít cisterny, aby měli trochu vody.

Také vítr roznášel některá semena. Když se objevila voda, objevily se také vrby i vrby košařské, louky, zahrady, květiny, a tak i jakýsi důvod žít.

Ale přeměna probíhala tak pomalu, že si lidé na ni zvykli a nevyvolávala údiv. Když lovci stoupali do odlehlých míst, kde honili zajíce nebo divočáky, dobře si všimli, že stromů je stále víc a víc, ale přičítali to přirozeným rozmarům půdy. Proto nikdo na dílo toho muže nesáhl. Kdyby to tušili, zlobilo by je to. Ale byl mimo jakékoliv podezření. Kdopak by byl ve vesnicích i v úřadech schopen představit si houževnatost, plnou nádherné ušlechtilosti.

Od roku 1920 jsem vždycky aspoň jednou za rok navštěvoval Elzéarda Bouffiera. Nikdy jsem neviděl, že by polevil ani že by zapochyboval. A přece kdoví, zda tam i Bůh nepomáhá. Nepočítal jsem jeho zklamání. Ale snadno si představíme, měl-li dosáhnout takového úspěchu, že musel překonat i četné strasti. Aby zajistil vítězství takovému zaujetí, musel se potýkat s beznadějí. Za celý rok nasázel buky. Těm se dařilo ještě líp než dubům.

Abychom měli o tak výjimečné povaze téměř přesnou představu, nesmíme zapomenout, že se vyvíjela v naprosté samotě. V tak velké samotě, že si ke konci života odvykl mluvit. Nebo snad to nepokládal za nutné?

V roce 1933 ho navštívil užaslý hajný. Ten zaměstnanec mu úředně oznámil příkaz, že nesmí venku rozdělávat oheň. Mohlo by to totiž ohrozit růst tohoto “přírodního” lesa.

A naivní hajný prohlásil, že je vidět, jak les roste sám od sebe. V tu dobu Eltéard Bouffier chodil sázet buky dvanáct kilometrů od domu, kde bydlel. Aby nemusel chodit tam a zase zpět, vždyť mu bylo tehdy už sedmdesát pět let, zamýšlel postavit si z kamene chatu přímo na místě, kde stromy sázel. Uskutečnil to o tok později.

V roce 1935 si přišla prohlédnout ten “přírodní” les opravdová úřední komise. Přišel vysoký představitel správy vod a lesů, poslanec a technici. Měli mnoho zbytečných řečí. Rozhodli, že se musí něco udělat, ale neudělali nic. Došlo však k jednomu užitečnému rozhodnutí: les byl dán pod ochranu státu a nesmělo se tam pálit uhlí. Bylo přece nemožné, aby takový krása těch mladých stromů v plné síle někoho nepodmanila. I poslance uvedla v nadšení.

Měl jsem přítele mezi vedoucími lesníky. Byl v té delegaci. Vysvětlil jsem mu, v čem spočívá ta záhada. V dalším týdnu jsme šli oba za Elzéardem Bouffierem. Našli jsme ho v pilné práci, dvacet kilometrů od místa, kam přišla inspekce.

Vedoucí lesník nebyl nadarmo mým přítelem. Dovedl tu práci ocenit a dokázal mlčet. Nabídl jsem jim pak vajíčka, která jsem vzal s sebou. Rozdělili jsme jídlo na tři díly a několik hodin jsme mlčky pozorovali krajinu.

V místech, odkud jsme přišli, rostly stromy šest a sedm metrů vysoké. Vzpomínal jsem, jak vypadal kraj v roce 1913. Byla tam tehdy pustina. Pokojná a pravidelná práce, svěží vzduch v kopcích, skromnost a zvlášť duševní vyrovnanost daly tomuto starci téměř okázalé zdraví. Říkal jsem si, na kolika hektarech ještě asi stromy zasází.

Než můj přítel odjel, jen krátce připomenul některé dřeviny, pro které se mu zde půda zdála vhodná. Ale nijak nenaléhal. “To proto,” řekl mi potom, “že ta dobrá duše toho ví o tom víc než já.” Když jsme šli asi hodinu, po kteroužto dobu přemýšlel, dodal: “Ví o tom víc než všichni ostatní. Objevil znamenitý prostředek, jak být šťastný!”

Zásluhou vedoucího byl chráněn nejen les, ale i štěstí Elszéarda Bouffiera. Pro ochranu určil tři hajné a byl k nim tak přísný, že zůstávali lhostejní k jakýmkoli úplatkům, kdyby jim je dřevorubci nabídli.

Dílo bylo vážně ohroženo za války 1939. Auta jezdila tehdy na dřevný plyn a dřeva nebylo nikdy dost. Došlo ke kácení dubů z roku 1910. Ale ty úseky jsou od silničních sítí tak daleko, že se to podnikání ukázalo z finančního hlediska velice nevýhodné a upustilo se od něho. Pastýř nic neviděl. Třicet kilometrů odtud pokojně pokračoval v práci. O válce v roce 1939 nic nevěděl. Stejně jako o válce ve čtrnáctém roce.

Elzeárda Bouffierda jsem viděl naposledy v červnu 1945. Bylo mu tehdy osmdesát sedm let. Vydal jsem se totiž zase na cestu do té pustiny. Ačkoliv válka zanechala kraj v zuboženém stavu, jezdil tam nyní autobus a zajišťoval spojení mezi údolím řeky Durance a horským krajem. Nepoznával jsem už místa svých dřívějších procházek. Ale přičítal jsem to tomuhle poměrně rychlému dopravnímu prostředku. Také se mně zdálo, že trasa vede nějakými novými místy. Musel jsem se zeptat na jméno vesnice, abych zjistil, že jsem přece jen tam, kde kdysi byly rozvaliny a bezútěšná krajina. Autobus mě zavezl do Vergonsu.

V roce 1913 bylo v téhle osadě deset nebo dvanáct domů a měla tři obyvatele. Byli zdivočelí, nenáviděli se a žili z lovů do pastí. Fyzicky i duševně byli téměř jako pravěcí lidé. Kopřivy pustošily kolem nich prázdné domy. Jejich stav byl beznadějný. Nezbývalo než čekat na smrt. Byla to tedy situace, která jen stěží vytváří podmínky pro počestnost.

Všechno se tu změnilo, dokonce i vzduch byl jiný. Místo prudkých větrů, vysušujících a nemilosrdných, foukal lehký větřík, plný vůní. Z kopců bylo slyšet šumění, podobající se zvuku tekoucí vody. Bylo to šumění větru v lesích. A posléze něco ještě podivuhodnějšího: uslyšel jsem opravdové šplouchání vody, tekoucí do nádrže. Spatřil jsem, že tady postavili kašnu a že má hodně vody. Nejvíc mě dojalo, že poblíž byla vysazena lípa. Byla už vzrostlá a byl to nepopiratelný symbol znovuzrození.

Ve Vergonsu bylo také vidět stopy práce na díle, pro které je naděje nezbytná. Naděje se tedy opět vrátila. Byly odklizeny trosky, strženy zničené zdi a obnoveno pět domů. Osada měla nyní dvacet osm obyvatel. Mezi nimi byly čtyři mladé rodiny. Kolem nových, čerstvě omítnutých domů byly zahrady se zeleninou. Rostlo tam všechno pomíchaně, ale pěkně v řadách: zelenina i květiny, zelí i růžové keře, pór i hledíky, celer i anemonky. Nyní to bylo místo, kde by člověk měl chuť bydlet.

Odtud jsem se vydal pěšky. Válka, kterou jsme právě přečkali, nedovolila ještě, aby se život plně rozvinul. Ale Lazar vstal z hrobu. Na nižších úbočích pohoří jsem viděl políčka s ječmenem a ještě nezralým žitem. V pozadí v úzkých údolích se zelenaly louky. Stačilo jen osm let, dělících nás od té doby, a celý kraj zářil zdravím a blahobytem. Na místě zbořenišť, která jsem viděl v roce 1913, stojí nyní čisté a pečlivě omítnuté usedlosti, svědčící o šťastném a pohodlném životě. Začaly zase téct staré prameny, napájené dešti a sněhy, jež lesy zadržují. Vodní toky byly regulovány. Vedle každé usedlosti, obklopené javorovým hájem, voda přetékala z nádrží kašen na koberec svěží máty. Vesnice byly ponenáhlu znovu vybudovány. Z rovin, kde je půda drahá, přišli lidé a usadili se zde. Přivedli i mládež, nastal ruch, probudil se smysl pro podnikání. Na cestách potkáváme dobře vypadající muže a ženy. Chlapci a děvčata se umějí smát a mají rádi venkovské slavnosti. Dřívější obyvatelstvo je k nepoznání změněné od té doby, co se tu žije příjemně. Připočteme-li je k novým obyvatelům, víc než deset tisíc osob vděčí za štěstí Elzéardu Bouffierovi.

The post Muž, který sázel stromy. Jean Giono napsal geniálně smyšlený příběh z Provence first appeared on Čítárny.

Jiří Žáček: Ó podivuhodné stromy, moji staří přátelé, oslovuje stromy Albert Schweitzer a končí své vyznání: Naučte mě, bratři, tak žít, tak umírat.

Vasilij Šukšin, objímající ve filmu Červená kalina bělostné břízy, mohl leckomu připadat legrační, ale dávný pohanský atavismus, uctívání stromů, hájů a hvozdů, v koutku lidské duše dosud přežívá.
S erbovním stromem Sobotecka, Semtinskou lípou, tou „stromovou harfou“ Fráni Šrámka, která v důstojném věku dvou a půl století podlehla vichřici, se přišlo rozloučit mnoho lidí jako se starou dobrou známou.

Kdo zasadil strom, neprošel nadarmo pozemským životem, tvrdí francouzské přísloví, které připomínám, abych mohl sám sebe pochválit.
Na chalupě jsem vysadil řadu ovocných stromků a loni jsem se rozhodl vypěstovat si vlastní les. Spíš lesíček, který čítá zatím pouhých dvacet kmínků. V porovnání s venkovanem z Gionovy knížky Muž, který sázel stromy, jenž za třicet let neúnavné, nikým nehonorované práce samojediný proměnil bezútěšnou pustinu v životodárný kraj, jsem jen břídil, ale nešť.

Kdybych byl pragmatik, považoval bych stromy za důmyslné stroje, vyrábějící dřevo a kyslík, případně ovoce, tím nejhospodárnějším způsobem, téměř z ničeho.
Nejsem pragmatik a stromy vnímám jako živé bytosti, o nichž toho my lidé příliš nevíme. Víme, že při napadení škůdci stromy vysílají varovné signály svým kolegům a ti mají čas vyvinout obranné protilátky — ale čím vlastně stromy myslí?

Forrest Carter, spisovatel indiánského původu, v podivuhodné knize Škola Malého stromu líčí tuto příhodu:

V horách na území Čerokíů rostly obrovské bílé duby, přilákaly však dřevorubce. Když označkovali stromy k poražení, duby začaly naříkat a indiáni se rozhodli je zachránit. Ničili dřevorubcům přístupovou cestu a ti ji sotva stačili opravovat. Oboustranně vysilující boj rozhodl mohutný, naprosto zdravý dub, který padl na povoz dřevařů. Ti se budování cesty vzdali a odtáhli s nepořízenou.
Čerokíové pak za úplňku uspořádali slavnost, při níž bílé duby zpívaly pohřební píseň za padlý strom, který položil život na záchranu svých druhů.

Ano, stromy jsou bytosti ušlechtilé. Nelžou, nepomlouvají, neintrikují, nepodvádějí, nezávidí sousedovi větší dům, rychlejší auťák a hezčí manželku, nešíří blbou náladu, nevedou války…

Dobře se s nimi mlčí.
Kdybychom jim ovšem rozuměli, možná bychom v jejich šumění zaslechli pokárání, že pořád jen spěcháme, že utíkáme sami před sebou, že neumíme postát a žít. Málokdo z lidí to dokáže. Snad jen ten pacient psychiatrické léčebny, jenž celé dny stával na zahradě, aby zakořenil.

Zkuste to také, a když vás budou bolet nohy, klidně se posaďte nebo si lehněte. Nezakořeníte, ale na zdravém povětří vám bude dobře a budou vás napadat krásné povětrné myšlenky.

JIří Žáček
https://jirizacek.cz

The post Jak Jiří Žáček potkával stromy, živé bytosti od kterých bychom se měli znovu učit first appeared on Čítárny.

Srovnávat podobnou knihu u nás není s čím. Při srovnání s publikacemi o dřevu ze zahraničí se Patřičného pojetí  liší především důrazem na neopakovatelnost „materiálu“, který je s člověkem odjakživa, který byl živý. Dřevo se nevyrábí, bylo živé, dřevo, to jsou těla stromů.

Proto v knize najdete i strom, z něhož bylo dřevo získáno.  Kromě základních pohledů ( především středový a tečný řez kmenem) nahlédnete pod kůru (očka, rozdvojení kmene…). Přírodní záběry doplňují praktické výrobky: mísa,  amulet, hračka, stolek…. ale také využití dřeva pro výtvarnou práci. Publikace bude obsahovat zhruba 50 dřevin, 20 z nich podrobně, autor nezapomněl ani na ukázky málo používaných keřů a exotických dřevin.

I díky Martinu Patřičnému se v poslední době vrací obliba dřeva, konec konců jeho “dřevěná” výstava v Národním muzeu je ještě v živé paměti, poprvé u nás někdo vystavoval dřevo jako takové. Autor se také podílel v r. 2000 na vyhlášení Dne stromů.
Jeho předchozí kniha  Dřevo krásných stromů  byla na trhu nepřetržitě od r. 1998, dočkala se tří vydání a řady dotisků.

Práce s dřevem je voňavá…„Nikde nenajdu tak sladkou službu/ po nikom bych nebyl tak sám…
(parafráze z Kainara)

Martin Patřičný je autorem nejen mnoha knih o dřevě, ale píše i povídky a ze svých celoživotních čtenářských zážitků sestavil Patřičnou Čítanku.
Je také spoluautorem scénáře a hlavním průvodcem 26 dílného TV seriálu Kus dřeva ze stromu, odvysílaného ČT2 v letech 2008-10.

Knihy Martina  Patřičného…
Pracujeme se dřevem, v r. 2016 bude 5 (!) (vychází od roku 1998)
Dřevo krásných stromů, tři vydání, dotisky nepočítaje (poprvé 1998)
Monografie (2009)
Kus dřeva ze stromu (s Bedřichem Ludvíkem, 2011)
Jako v nebi. Sedm povídek. (2013)
Všecky krásy dřeva a Patřičná Čítanka (2014)
Velká kniha o dřevě (2016)

VELKÁ KNIHA O DŘEVĚ / autor: Martin Patřičný / 272 stran / Fortuna Libri, 2016

O dřevu s láskou
…Nejvíc právě dnes je potřeba mluvit o dřevě. Nemůžeme bez něho být, je nenahraditelné, bohužel bychom to mohli zjistit, až bude pozdě- řekněte mi- když už někdo pracovní dobu tráví u umělého počítače a někdy i za umělého světla, z jakého materiálu by měl mít desku stůl, desku, o niž opírá zápěstí?
…Zároveň s úžasným rozvojem technologií všeho druhu začne být za chvíli asi důležité psát o tom, že dřevo pochází se stromů- tj. nevyrábí se.
…Fyzické a duševní zdraví- jak souvisí se dřevem?
…Co všechno bylo, je a bude z nám nejbližšího „materiálu“ děláno. Od staveb a nábytku přes hudební nástroje a hračky a flešky či tužky až třeba k polévce ze špejle od klobásy… Ruce a dřevo patří k sobě jako žena a muž.
…Jenom člověk může zastavit přírodní proces a z jeho koloběhu vyzdvihnout dřevo. Usušit ho, opracovat a používat. Zachovat na dlouhou řadu let. A je to zase jen člověk, kdo se z něho může radovat… Kniha je osobním svědectvím o mnohaleté výtvarné i řemeslné práci.
Vlastnosti
Kolik váží dřevo? Která činka je těžší- modřínová, nebo javorová? Topolová nebo akátová?
Kromě vlastností popsaných v dřevařských příručkách, jako pevnost, (ve kterém směru růstu je největší a v kterém nejmenší? A proč?), tvrdost (co na ni má vliv) aj. vyprávíme i o teplu, barvách, pocitech a energii…
Představení dřevin
Představení více než třiceti našich nejznámějších dřevin- dvacet z nich bude mít samostatný medailon: základní dřevařské řezy, (proč jsou potřeba?) výrobky, zvláštnosti růstu a zajímavosti, typické použití, využití pro výtvarnou práci apod. Vždy bude snímek stromu, z něhož dřevo získáváme.…jehličnany- smrk, borovice, modřín…listnáče- kruhovitě usp. cévy- dub, jilm, jasan, akát, cévy roztroušené tvrdé- buk, javor, habr, bříza, měkké- lípa, olše, vrba, jírovec, topol…
Málo používané dřeviny či keře
Exoty, malá ukázka
Staré dřevo
A současné módní trendy! Nábytek z palet apod. Obecně o starém dřevu, změně jeho vlastností věkem- staré trámy…houby, plísně, hmyz…šednutí a zvětrávání.
O maskovaném dřevu- nátěry, polychromie, zlacení… Dřevo a my ve starých časech, nástroje.
Oheň a žárové teplo,  výhřevnost…topení romantické a každodenní.
Změna vnímání dřeva a jeho potřeba.

The post Velká kniha o dřevě Martina Patřičného je stále jediná svého druhu v Česku first appeared on Čítárny.

Anička a Honzík jsou dvojčata. Kromě mámy a táty mají taky prima babičku a dědečka s kouzelnou holí špacírkou. Ta je složená ze dřeva různých stromů. Zpočátku oba sourozenci o stromech mnoho nevědí, než jim ale o nich začne dědeček vyprávět. I vy se můžete zaposlouchat do příběhů, které Honzík a Anička s dědou a občas i s babičkou v lese a na zahradě zažili.
Kniha má děti nejen pobavit krásným vyprávěním, ale také je poučit o tom, jak vypadá který strom, kde roste, jaké má listy, jaké roční období předznamenává a v čem je pro nás užitečný. V rozpoznávání stromů dětem pomáhají názorné ilustrace a jednoduché otázky, díky nimž si budou moci jednoduše ověřit, jestli si nově nabyté vědomosti zapamatovaly.
Kniha vychází z velmi úspěšného programu pro MŠ, který Vladimíra Ottomanská vydala roku 2020 v nakladatelství Portál pod názvem Rok stromů a dočkal se už několika dotisků.
Kniha je určena dětem od 5 let.

Vladimíra Ottomanská
vystudovala předškolní a speciální pedagogiku a také FTVS v Praze. Řadu let působila jako učitelka MŠ a v současné době je ředitelkou MŠ Ottománek. V Portále vyšly její knihy Když se řekne ROZCVIČKA a Rok stromů.

Co napoví stromoví / Vladimíra Ottomanská / Vydal Portál, 2022

Ukázka:

Silák kaštan

„Babíí, dědóó! Jsme tady!“ halekala Anička. Vběhla do kuchyně tak prudce, že málem babičce z rukou vyrazila talíř s ještě teplými bramborovými plackami.
„Tak to bylo o fousek, málem byla placka i ze mě,“ řekla polekaně babička a opatrně položila těžký talíř na stůl.
„Kdepak máš Honzíka?“ ptal se děda.
„Ále, táhne se za mnou – hepčík – jako žvýkačka. Nemá dobrou náladu, je totálně otrávený. Kluci – hepčík – ve školce se mu smáli, protože nedal gól – hepčík, pak mu rozbořili krásnou legovou stavbu a nakonec mu při obědě –
hepčík – Franta nastavil nohu, takže vylil čaj, a paní učitelka se na něj zlobila, jelikož Frantu neviděla,“ dokončila jedním dechem Anička zpravodajství ze školky.
A opravdu, Honzík zrovna vešel do kuchyně, byl zamračený, ramena měl úplně svěšená. Sotva babičku a dědu pozdravil. Došoural se až ke stolu a pak si sklesle sedl na židli. Když viděl talíř s plackami, tak se mu pohled trochu rozjasnil, protože babiččiny bramborové placky miloval a vždycky se jich přejedl. Natáhl ruku, že si jednu vezme, ale nakonec si to rozmyslel, ruku zase stáhl a jen seděl sklesle dál. Přešla ho chuť. Zážitky ze školky byly tak silné, že přebily i tu nádhernou plackovou vůni.
Děda se zprudka posadil na židli. „Proboha, zbojníci, co to s vámi je? Anička za každým třetím slovem kýchne, až se třese chalupa, a Honzík je tak smutný, že by se kámen ustrnul. Tak to ne, s tím musíme rychle něco udělat!“ zvolal děda. „Mám takový pocit, že je čas vyrazit do parku na kaštany!“
„Na kaštany?“ vykulila Anička oči. „Proč na kaštany? Nebylo by lepší, kdybych si na to kýchání a smrkání vzala nějaké kapky nebo prášky? To bych se uzdravila raz dva. A Honzíka bychom z těch jeho smutků taky vyléčili rychle. Zajel bys do naší školky a pořádně bys klukům, hlavně Frantovi, vynadal, aby ho už nezlobili,“ mudrovala Anička a za každým třetím slovem poctivě kýchala.
„To by taky šlo,“ usmál se děda, „ale já mám lepší nápad.
V životě na tebe i Honzíka bude číhat spousta nástrah, všelijaké nemoci, zkoušky a někdy i zlí, závistiví a škodolibí lidé. A jediná cesta, jak všechny tyhle nástrahy zvládnout, je být sám silný. Nebudeš mít pořád po ruce maminku, tátu nebo mě. A kaštanovník ti může být dobrým pomocníkem. Pomůže ti najít tvoji vlastní sílu, zbavit se strachu a zlepší ti náladu. Odjakživa se o něm říká, že je symbolem odolnosti a síly. Patří ke stromům, které rostou dlouho. Tady u nás žijí 600 let, ale v Asii se mohou dožít i tisícovky! Proto půjdeme do parku, chvilku tam s těmi starými brachy pobudeme a pak si domů nasbíráme krásné hlaďoučké kaštany. Každý si jeden schováte do kapsy a zbytek si pak upečeme ke svačince. Tak hybaj! Pořádně se oblékněte a vezměte si batůžky. A nezapomeňte na cestu do ruky bramborovou placku!“ zavelel zvesela děda. „Honzíku, dneska si budeš se špacírkou vykračovat ty!“ dodal a vyrazili.

Anička poskakovala kolem dědy, sem tam kýchla, ale na dobré náladě jí to neubralo. Honzík neposkakoval, špatná nálada se ho držela jako klíště. Za dědou a Aničkou se doslova táhl a s tíhou, kterou si nesl, mu nepomohla ani hůlka. Došli až do parku. Děda měl pravdu, kaštanovníky byly obrovské. Děti zaklonily hlavy a dívaly se do korun stromů. Větve byly obaleny listím, mezi kterým se schovávaly chuchvalce kaštanů oblečených do pichlavých slupek. Spousta jich už byla rozpukaná a kaštany, které z nich vypadly, ospale polehávaly v podzimní trávě. Honzík popošel až k silnému kmeni jednoho z kaštanovníků. Zůstal chvíli tiše stát a pak přistoupil ještě blíž, opřel hůl o kmen a rukama pohladil jeho rozpraskanou hnědošedou kůru. Měl pocit, že ho ke stromu něco silně přitahuje.

Bezmyšlenkovitě se s roztaženýma rukama připlácl na kmen celým tělem. Přitiskl k němu i tvář a zavřel oči. Když seděli před chvílí v kuchyni u stolu, byl myšlenkami pořád ve školce. Měl před očima Frantův obličej pokřivený škodolibým smíchem, ale přece jen jedním uchem poslouchal vše, co děda říkal. Třeba je to pravda a tenhle starý strom mu dodá sílu a odvahu se klukům postavit, a tak se mu podaří ukončit jednou provždy svoje největší trápení. Nevnímal, co se děje kolem, že Anička s dědou sbírají kaštany do batůžku, že do parku přišli i jiní lidé, kteří se smáli a něco na sebe hulákali. Tiše stál s tělem přilepeným ke stromu, ani nevěděl jak dlouho.
Najednou ho něco kleplo do hlavy. Byl to kaštan, který po něm Anička hodila. Z velké dálky k němu doléhal i její hlas: „Hon-zo, no tak, Hon-zo, ty snad spíš! Vstávej! Jdeme domů. Už jsem nasbírala plný batoh kaštanů, trochu kaštanového listí do té naší knihy a taky mi začíná být zima.“
Honzík se probral, otevřel oči a udiveně se rozhlédl kolem sebe. Pomalu se vracel zase zpátky do života. Cítil se zvláštně. Celým jeho tělem projel chlad, až se zatřásl. Protřel si oči a zavrtěl se. Uchopil špacírku a silný závan chladu znovu projel celým jeho tělem. Rychle tedy hodil pár kaštanů do batůžku. Už už se chtěl rozběhnout za dědou a Aničkou, ale zase ho nějaká síla nutila, aby se ještě otočil. V trávě před ním ležel krásný velký a hlaďoučký kaštan. Á, tak to tys na mě volal, pomyslel si a shýbl se, aby ho strčil do kapsy. Ale ještě než stačil položit ruku do trávy, kaštan mu sám skočil do dlaně Honzík vytřeštil oči.
Najednou si vůbec nebyl jistý, zda se mu to náhodou nezdálo. Raději rychle kaštan strčil do kapsy, špacírku pevně sevřel v ruce a rozběhl se za dědou a sestrou. Domů přišli skoro za tmy, babička už je z kuchyňského okna netrpělivě vyhlížela.

V sobotu odpoledne si, jak jim děda slíbil, upekli kaštany. Honzík si pomyslel, že kdyby závodily bramborové placky s kaštany o medaili, zlatou by rozhodně vyhrály placky, ale nechtěl ostatním kazit dobrou náladu, a tak raději mlčel. Neupekli všechny, pro každého nechali jednoho „siláka“ do kapsy. Honzík už tam toho svého, který mu sám skočil do dlaně, měl. A o tom, že to byl kaštan silák, už nikdy v životě nepochyboval.

Pondělní události ve školce ho jasně přesvědčily. Když se v šatně jako vždycky všichni oblékali, aby mohli vyrazit na vycházku, Honzík byl nejrychlejší! Radoval se, že to tak pěkně stihl, a těšil se, že půjdou s Vašíkem ve žlutých reflexních vestičkách úplně první.
„Uhni, Navrátile, tady stojím já,“ cpal se Franta na Honzíkovo místo. Honzík se otočil, v kapse pevně svíral kaštan. Mačkal ho opravdu silně, ale kaštan se ani nehnul. Budu stejně pevný jako on, rozhodl se Honzík.
„Neuhnu, byl jsem tady první,“ řekl a podíval se Frantovi zpříma do očí.
Ten se pohrdavě uchechtl. „Ale nepovídej,“ řekl sladce a napřáhl proti Honzíkovi ruku, aby ho odstrčil. Ale Honzík se tentokrát odstrčit nenechal a udělal proti Frantovi dva rázné kroky. To Franta nečekal, ztratil rovnováhu, spadl na záda a pěkně sebou břinknul, až se mu před očima roztančily hvězdičky. Neuvěřitelné! Dokázal jsem to. Postavil jsem se největšímu raubíři ze školky, běželo Honzíkovi hlavou a v celém těle se mu rozlil pocit úlevy a radosti. Od té doby nedal na kaštany dopustit. S Aničkou a dědou pak každý podzim podnikali tradiční kaštanové výpravy: trochu na pekáč a pro každého z nich jednoho „siláka ochránce“ do kapsy.

1. Jak se správně jmenují stromy, na kterých rostou kaštany?
2. Může se kaštan dožít tisíc let?
3. Proč bychom měli v kapse nosit jeden kaštan?
4. Jsi silný/á na duši i na těle?
1. Stromy se jmenují kaštanovník setý, jírovec maďal, jírovec černý.
2. Ano, může.
3. Představuje sílu a zdraví.

The post Co napoví stromoví. Čtivá knížka naučí děti poznávat stromy a českou přírodu first appeared on Čítárny.

Peter Wohlleben patří mezi ty vzácné autory, kteří neobyčejně čtivě a přitom fundovaně dokáže zprostředkovat vědomosti, které máme o přírodě a souvislostech s tím spojené. Svými knihami Tajný život stromů, Citový život zvířat, Slyšíš, jak mluví stromy a dalšími nadchl čtenáře po celém světě. V Německu nedávno začal vydávat časopis Wohllebenův svět.

Řadí se tak mezi popularizátory vědy jako je Lewis Thomas, Jaroslav Petr, Václav Cílek, Vladimír Socha, Ernest T. Seton, Heinrich Bernd, Lopez Barry, Gerald Durrell, Richard Dawkins a mnozí další na které jsem si momentálně nevzpomněl.

Peter Wohlleben / Tajný život stromů / Vydal Kazda Václav, 2017
Das geheime Leben der Bäume, 2015

Peter Wohlleben
Narodil se v roce 1964 a první roky svého života prožil v Bonnu. Přesto, nebo možná právě proto, se už v šesti letech rozhodl, že se stane ochráncem přírody. Vyrůstal v Sinzigu nad Rýnem a později studoval na Fachhochschule für Forstwirtschaft v Rottenburgu nad Neckarem. Následovala dvě desetiletí práce státního úředníka v porýnské státní lesní správě. Po několika letech byl jako vedoucí kanceláře lesního úřadu přeložen do své vysněné oblasti: Mým profesním domovem se staly lesy ve dvou malých eifelských obcích.
15 let práce je jeho lesnický revír jedním z mála, který důsledně sleduje cestu zpět do listnatých lesů podobných pralesům. Koně místo strojů na těžbu dřeva, buk místo smrku, úplné zřeknutí se chemikálií, už žádné jasné řezání: příroda kolem Wershofenu dýchá úlevou.
Dnes vede Lesní akademii v německém regionu Eifel a usiluje o návrat pralesů do různých oblastí světa.
https://www.peter-wohlleben.de

Výpisky z jeho mimořádné knihy Tajný život stromů:

Přátelství

Před lety jsem v jedné ze starých rezervací bukového lesa ve svém revíru narazil na zvláštní, mechem porostlé kameny. Ve zpětném pohledu je mi jasné, že jsem kolem nich předtím už mnohokrát nevšímavě prošel, avšak jednoho dne jsem se zastavil a sklonil. Jejich tvar byl prapodivný, lehce ohnutý, s dutinami, a když jsem trochu nadzvedl mech, objevil jsem pod ním stromovou kůru. Takže to nebyl kámen, nýbrž staré dřevo. A protože bukové dřevo na vlhké půdě během několika málo let shnije, překvapilo mne, jak je ten kousek tvrdý. Především se ale nenechal zvednout, patrně byl pevně spojený se zeminou.
Kapesním nožem jsem opatrně seškrábal trochu kůry, až jsem narazil na zelenou vrstvu. Zelená? Tohle barvivo mohl být jedině chlorofyl, který se obvykle vyskytuje ve svěžích listech a shromažďuje do zásoby i v kmenech živých stromů. To ovšem znamenalo, že daný kus dřeva ještě nebyl mrtvý! Ostatní „ kameny “, stojící v kruhu o průměru jeden a půl metru, mi rychle poskytly logické vysvětlení. Jednalo se o sukovité zbytky obrovského prastarého pařezu. Zatímco vnitřek dávno shnil a proměnil se v humus – jasná známka toho, že kmen museli porazit před čtyřmi či pěti sty lety – základní okraj se částečně zachoval. Avšak jak se mohly živé pozůstatky tak dlouho udržet? Buňky přece potřebují výživu v podobě cukru, musí dýchat a alespoň trochu růst. Bez listů, tudíž bez fotosyntézy je to nicméně nemožné. Jak by mohl zbytek stromu, zvláště pak pařez, přežít několikasetletou hladovku?
Tento exemplář to však zcela zjevně zvládnul. Dostávalo se mu podpory od sousedních stromů, a sice přes kořeny. Někdy jde pouze o volné spojení přes podhoubí, jež svými vlákny obaluje kořenové špičky a pomáhá jim při výměně živin, jindy jsou to přímé srůsty. Jak tomu bylo v tomto případě, jsem nedokázal zjistit. Nechtěl jsem kopáním do půdy starému pařezu uškodit. Jedno ale bylo jasné: okolní buky do něj pumpovaly cukrový roztok, aby jej udržely při životě. Že se stromy navzájem spojují přes kořeny, bývá někdy vidět na krajích úvozových cest. Tam deště odplavují zeminu a odkrývají podzemní síť.

Vědecký výzkum v pohoří Harz prokázal, že se skutečně jedná o velmi spletitý systém, který propojuje většinu jedinců téhož druhu a porostu.
Výměna živin, určitá forma sousedské výpomoci v nouzi, je podle všeho pravidlem. Z toho lze vyvodit, že lesy jsou superorganismy, vlastně podobná společenství jako třeba mraveniště. Lze namítnout, že přece kořeny jen tupě a bezcílně prorůstají půdou, a když narazí na spřízněného jedince, spojí se s ním. Poté by si mezi sebou nuceně vyměňovaly živiny, navenek budily dojem sociálního společenství, ale přitom nezažívaly nic jiného nežli nahodilé dávání a braní. Působivý obraz aktivní pomoci by nahradil princip náhody, přičemž by i takovéto mechanismy přinášely lesnímu ekosystému výhody. Takhle jednoduše ale příroda nefunguje, konstatuje Massimo Maffei z turínské univerzity v magazínu Max Planck Forschung (3/2007, s. 65). Rostliny, tudíž i stromy dokáží své kořeny velmi dobře odlišit od kořenů cizích druhů i jiných exemplářů druhu vlastního.

Avšak proč jsou potom stromy tak sociální bytosti, proč sdílejí svoji potravu se svým příbuzenstvem a ještě přiživují konkurenci?
Důvody jsou tytéž jako v lidské společnosti : společně jde všechno líp. Osamělý strom není les, nedokáže vytvořit vyrovnané lokální klima, je vydán na milost a nemilost povětrnostním vlivům. Společně však stromy budují ekosystém, který zmírňuje extrémní vedro i mráz, ukládá spoustu vody a znatelně zvlhčuje vzduch. V takovém prostředí jsou stromy chráněny a mohou žít velmi, velmi dlouho. Ale aby k tomu došlo, je třeba za každou cenu udržet společenství. Pokud by se každý exemplář staral jenom sám o sebe, dosáhlo by jich pokročilého věku jen nemnoho. Neustálá úmrtí by vytvořila velké díry ve střeše tvořené korunami stromů, takže by do porostu snadno pronikaly vichry a vyvracely další kmeny. Letní žár by se dostával až k lesní půdě a vysušoval ji. Pak by trpěli všichni.
Každý strom je tudíž pro své společenství cenný a zasluhuje si být zachován co nejdéle. Proto les podporuje i nemocné exempláře a zásobuje je živinami, dokud se jejich stav nezlepší. Příště se může situace obrátit a pomáhající bude sám potřebovat pomoc. Silné šedostříbrné buky, které se takto chovají, mi připomínají stádo slonů. I ti se starají o své příslušníky, pomáhají nemocným a slabým na nohy a i své mrtvé opouštějí velmi neradi. Každý strom je součástí tohoto společenství, přesto však existuje určitá hierarchie. Většina pařezů postupně uhnívá a za několik desetiletí – což je pro stromy velmi brzy – se mění v humus. Pouze několik málo exemplářů se tak jako mnou zmíněný „ mechem obrostlý kámen “ udržuje při životě celá staletí.

Nač ten rozdíl? Znají snad i stromy něco jako společenské třídy? Zdá se, že ano, nicméně výraz „ třída “ není zcela výstižný. Je to spíše míra sounáležitosti, možná až náklonnosti, která rozhoduje o ochotě kolegů poskytnout pomoc.
To sami snadno pochopíte, když pohlédnete vzhůru do korun. Průměrný strom se rozrůstá do šíře tak dlouho, dokud nenarazí na špičky větví svého stejně vysokého souseda. Dál to nejde, protože tam je vzdušný, či lépe řečeno „ světelný“ prostor už obsazen. Výhonky však přesto nabývají na síle, takže získáme dojem, jako by tam nahoře probíhal opravdový boj. Dva skuteční přátelé naopak od samého začátku dbají na to, aby směrem k tomu druhému netvořili příliš silné větve. Nechtějí se vzájemně o nic připravovat a koruně přidávají na síle pouze směrem ven, tedy k jedincům, s nimiž „ nekamarádí “. Takové páry bývají tak láskyplně propojeny svými kořeny, že někdy dokonce společně umírají. Přátelství tohoto druhu, sahající až ke „ krmení “ pařezů se zpravidla najdou pouze v přírodních lesích. Možná se tak chovají všechny druhy, sám jsem vypozoroval dlouhověké pařezy nejen u buků, ale i u dubů, jedlí a douglasek.
Vysazované porosty, jimiž je většina středoevropských jehličnatých lesů, se zjevně chovají spíše jako „ děti ulice “, o nichž bude řeč v příslušné kapitole. Protože se jejich kořeny výsadbou neustále poškozují, zdá se, jako by na vzájemnost a budování sítě téměř rezignovaly. Stromy takových lokalit se zpravidla chovají jako samotáři a mají to tím pádem zvlášť těžké. Dlužno ovšem podotknout, že ve většině případů stejně nezestárnou, protože se jejich kmeny – v závislosti na konkrétním druhu – zhruba po sto letech považují za zralé k těžbě.

The post Peter Wohlleben. Tajný život stromů aneb víte, jak žije strom nebo les? first appeared on Čítárny.

Když se setne strom a slunci ukáže svou smrtelnou ránu, pak můžeme na světlém řezu jeho pařezu a pomníku číst celou historii: v letokruzích je věrně vepsaný veškerý boj, všechno utrpení, všechny nemoci, veškeré štěstí a úspěchy, roky chudoby i roky hojnosti , prožité útoky, překonané bouřky. A každý vesnický chlapec ví, že nejtvrdší a nejšlechetnější dřevo má co nejtenčí kruhy, že vysoko v horách a v neustálém nebezpečí rostou ty nezničitelné, nejsilnější stromy.

Stromy jsou svatyněmi. Kdo s nimi umí mluvit, kdo jim umí naslouchat, ten se dozví pravdu. Nekazí poučováním a návody; nehovoří o jednotlivostech, ale samotných prazákonech života.

Strom říká:
Ve mně je ukryto jádro, jiskra, myšlenka, jsem život věčného života. Jedinečný je pokus, který se mnou učinila věčná matka, jedinečná je moje podoba a žilkování mé kůže, jedinečná je nejmenší hra listů mého vrcholku i nejmenší jizva mé kůry. Mým posláním je ztvárnit jedinečnost stvoření a předat ji dál.

Strom říká:
Mou silou je důvěra. Nevím nic o svých otcích, nevím nic o tisících dětech, které každým rokem ze mě povstanou. Do svého konce žiji z tajemství semene, nic jiného není mou starostí. Důvěřuji, že Bůh je ve mně. Důvěřuji, že moje poslání je svaté. Z této důvěry žiji.

Když jsme ve smutku, když život nedokážeme unést, pak strom k nám může promluvit: Buď ticho! Buď zticha! Podívej se na mě! Život není lehký, život není těžký. To jsou dětské představy. Umlčí se, když necháš Boha v sobě mluvit. Bojíš se, protože tě tvá cesta odvádí od matky a domova. Ale každý krok a den tě nanovo přivádí k matce. Domov není tady nebo tam. Domov je v tvém nitru nebo nikde.

Touha po putování se trhá v srdci, když večerem poslouchám stromy, které šumí ve větru. Když jim nasloucháme dlouze a tiše, ukáže i touha po putování své jádro a smysl. Nechce uprchnout od utrpení, jak by se zdálo. Je touhou po domově, po matčině paměti, po nových podobenstvích života. Vede domů. Každá cesta vede domů, každý krok je narozením, každý krok je smrtí, každý hrob je matkou.

Tak i navečer šumí strom, když máme strach z vlastních představ. Stromy mají dlouhé myšlenky, obšírně a klidné, protože i jejich život je delší než náš. Jsou moudřejší než my, dokud je nevyslyšíme. Ale když jsme se naučili jim naslouchat, pak krátkost a rychlost i dětský chvat našich myšlenek vstoupí v nepřekonanou radost. Kdo se naučil naslouchat stromům, nepřeje si být více stromem. Nepřeje si být ničím jiným, než tím čím je. To je domov. To je štěstí.

Z knihy:
Wandering; Notes and Sketches / Hermann Hesse.
Česky: Putování, Volvox Globator, 1998

Hermann Hesse (2.7. 1877 – 9.8. 1962)
byl německo-švýcarský prozaik, básník a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1946. Více Wiki
Hesseho umělecká tvorba v období mezi dvěma světovými válkami vycházela ze spojení evropského humanismu, indického buddhismu a Jungovy psychoanalýzy. Tuto jednotu viděl Hesse v tom, že tak jako je podle indické filozofie lidská duše nekonečnou množinou převtělení a z každého minulého života si člověk něco odnáší do toho příštího, tak je i podle evropských psychoanalytiků lidská osobnost utvářena množstvím vlivů, přičemž se v ní touha po duchovní svobodě sváří se smyslností a rozum s citem.
V tomto duchu napsal Hesse román Demian (1919) a novely Klingsorovo poslední léto (1920) a Siddhártha (1922) ve které líčí cestu muže jménem Siddharta za osvícením v době vystoupení Buddhy. Tato kniha patří k jeho mistrovským dílům.

The post Herman Hesse. Stromy jsou svatyněmi. Kdo jim umí naslouchat, ten začne chápat pravdu o sobě first appeared on Čítárny.