Stupidita je dnes fenomén víc, než kdykoliv jindy. Proto i Británie není už dávno ta ideální Anglie z časů Karla Čapka. Levicově-korporátní kulturní revoluce a´la Mao Ce-Tung jede na plné obrátky. Kancelářský liberální proletariát nové doby propaguje zvrácený gender, LGBT, GreenDeal i zákazy knih a revoluci ve vzdělávání, kde učit se míň, je prý víc. Cíle jsou evidentní. Snížení vzdělávání a IQ populace, rozbití rodiny, státnosti a znesvěcování národnosti. A to vše ve jménu tzv. lepší budoucnosti.

Sověti v Kyjevě kdysi říkali, že mají hlavně dva problémy.
Blázny a silnice.
Když se dnes podíváme do současné Británie, zjistíme, že těch problému mají podstatně víc než v bývalém SSSR. Ale blázni a stupidita zůstávají na prvním místě.

Začátkem roku 2023 pronikl na veřejnost závěry britského programu Prevence, který má údajně chránit britské ostrovy před terorismem.
Ten, mimo jiné, ale islámský terorismus už vůbec nepostihuje, Antifa je v programu Prevence označována jako „jednotlivci a skupiny sjednocené vůči rasismu a krajní pravici“ a fanatici z Extinction Rebelliontam tam nejsou vůbec.
Hlavním teroristickým prvkem v Británii je ale krajní pravice, která se pozná podle toho, že čte klasiky a sleduje nevhodné filmy.
Za krajní pravicí  jsou považování všichni, kteří kriticky myslí a mají jiný názor než levicové vládnoucí liberálně korporátní strany.

Jeden z výstupů programu Prevence je prý fakt, že lidé tzv. extrémní pravice čtou tyto knihy:
Pána prstenů od J.R.R. Tolkiena,
Beowulfa, Chaucera,
v podstatě celého Shakespeara,
Ztracený ráj od Miltona,
Canterburské povídky Geoffreyho Chaucera,
Orwella, zvlášť jeho román 1984,
básně G.K. Chestertona,
Překrásný nový svět Aldouse Huxleyho,
Tajného agenta Josepha Conrada.

Nebezpeční jsou prý i diváci filmů jako:
Most přes řeku Kwai,
Velký útěk a Zulu,
komediálního seriálu Ano, pane ministře.

Proč jsou takoví lidé údajně nebezpeční?
Protože takoví lidé myslí a když myslí, znají historii.
A když znají historii, umí hledat souvislosti.
A pak jím může rychle dojít, o co se snaží loutkoherci v kabátech politiků a nikým nevolené politické neziskovky a korporace.
Tak jednoduché to je.
A psal o tom velmi dávno a dobře i Bradbury.
>>

Naprostá většina lidí jasně vidí, že destrukce západní kultury, náboženství a civilizace vůbec se vede na všech možných frontách.
Ale jen málokdo si uvědomuje skutečné a velmi reálné nebezpečí a realistický návrat do doby Temna. Mnohem horšího Temna než bylo Temno po Bílé hoře, než je fašismus nebo nacismus. Začíná se tomu také říkat korporátní globální totalita.
Je jenom otázka kolik lidí z té většiny je ochotno něco udělat, aby se takový vývoj zastavil.

Pod čarou:
Program Prevent britská vláda financuje ve výši 49 milionů liber (59 milionů dolarů) ročně, a zcela jasně „upřednostňuje boj proti ultrapravicové aktivitě”.
Definici “krajní pravice” ovšem dodávají svoji a diskuse se o tom v podstatě nevede.

A co je ta stupidita?

Co je stupidita. Prof. Koukolík o stupidiním ničení přírody a společnosti Velikonočních ostrovů

Psáno L.P. 2024

The post Stupidita. Jste pravicový extremista? Pak čtete klasiku Tolkiena, Shakespeara, Huxleyho, Conrada, Chestertona etc. first appeared on Čítárny.

Pokud jste si oblíbili humoristické knihy jako je Saturnin od Jirotky nebo Bylo nás pět od Poláčka, pak určitě znáte i legendární Zvonokosy od Gabriela Chevalliera. Nedávno jsem knihu četl a opravdu jsem se zase bavil.

Příběh Chevaliera je nejen neuvěřitelně podobný dementnímu myšlení, kterým mnohé figurky z české politiky i parlamentu denně bombardují své občany.
Je ale je také dobře nastaveným zrcadlem pisálkům z mainstreamu a čtenářům, jenž píši své výpotky do komentářů v IDnes nebo Lidovkách nebo v růžovém Seznamu. Dost často máte pocit, že nasloucháte moderátorům v ČT. přesně v duchu: „Svět je stejně idiotské místo, tak proč si dělat starosti s objektivitou?”

Kniha Zvonokosy (1934) (a její rozhlasová adaptace z 1978) žije díky Zaorálkovu geniálnímu překladu (1937), který jména i hlášky udělal česky ikonickými.
Pro francouzský název Clochemerle použil známé Zvonokosy a neuvěřitelným jménům dal skvělé české ekvivalenty: Pěšinka, Kulíšek, Čubíková, Čuprová atd..
Nejcitovanější hlášky z knihy jsou ty, které perfektně vystihují lidskou malost, pokrytectví a absurditu maloměsta – dodnes aktuální. Viz ukázky.

Děj knihy Zvonokosy se odehrává v autorově rodném kraji Beujolais v Burgundsku, ale přesné jméno městečka, které knihu inspirovalo Gabriel Chevallier prozradil až po dvaceti letech.
Dnes ze slávy knihy těží městská radnice ze zvýšeného počtu turistů, kteří si dokonce mohou vyzkoušet republikánský výdobytek civilizace – veřejný záchodek, jenž tvoří zápletku knihy.

Spor o záchodek je alfaomegou celého příběhu. Ten rozdělil obyvatelé městečka na jeho přívržence – Záchodomilce a odpůrce – Záchodobijce.
Ve skutečnosti, stejně jako v české politice, se nevede spor o záchodek, který je ambiciózním starostou Bartolomějem Pešinkou vychvalován jako civilizační výdobytek francouzské republiky, ale spor stojí mezi smyslnou a pohlavně aktivní částí obyvatel a mezi závistivým či frigidním zbytkem obyvatelstva.
Ta první část obyvatelů je nejvíc zastupována boubelatou rudovláskou Juditou Čuprovou, která velmi aktivně podvádí svého manžílka  s Lorencem Pořízkem a vytváří tak jakousi normu chování, která ale vadí druhé části obyvatel.
Tu představuje stará panna Eulálie Čubíková, která svou vizáží a povahou je sama o sobě antikoncepčním prostředkem, odpouzující veškeré mužské pohlaví v okruhu 10 až 20 kilometrů.

A jsou zde další postavičky z jazzu.
Primitivní farář Severin Calaba, který zarputile spí se svou hospodyní, dále zde objevíme prodejce bicyklů Evžena Bzikavku, jež doma je podpantoflem, ale venku je idolem všech kluků, tupého doktora Funebrala, sebelítostivého lékárníka Famfuleho, totálně vyschlého notáře Sakumpaka s naivní a hloupou dcerou Hortenzii a povalečským synem Rudou…

Spoustu humorných postaviček dokázal Chevalier poskládat do svého románu Zvonokosy a nejen tak pobavit své čtenáře, ale zároveň je přinutit myslet. Všechny jeho příběhy jsou totiž nadčasové a dají se umístit do jakékoliv společnosti. V tom je jeho kniha opravdu geniální.

Ukázka z audioknihy Zvonokosy s vynikajícím Karlem Högerem:
http://www.radioservis-as.cz/katalog/mp3/zvonokosy.mp3

Zvonokosy | Gabriel Chevalier | Knižní klub

Ukázky z představení Bavorského ochotnického divadla, z ledna 2014, které vynikajcím způsobem navazuje na starou českou tradici ochotnických divadel.

Ukázka z knihy Zvonokosy | Gabriel Chevalier:

„V říjnu roku 1922, kolem páté hodiny odpolední, na hlavním zvonokoském náměstí… dva muži chodili bok po boku pomalým krokem…
Říkali si slova nabitá smyslem tak hutným, že každou větu vyslovovali teprve po dlouhých přípravných pomlčkách…“

„Chci postavit pisoár, Kulíšku.“
„Pisoár?“ zvolal učitel překvapeně.
„Ano, veřejný záchodek!“
xx

„Vstupuje slečna Eulálie Čubíková…
Představte si osobu snědé pleti, mrzutou, vysušenou a hadí povahy, se špatnou pletí, zlým výrazem, krutým jazykem, vadným vnitřním zařízením a nad tím vším vrstvu agresivní zbožnosti a odporné medovosti v řeči. Vzor ctnosti, který naplňuje hrůzou, neboť ctnost v takovém hávu je odporná…
Energetická uživatelka růženců, vroucí prosebnice v modlitbách, ale také nezkrotná rozsévačka pomluv a tajných panik.
Zkrátka: Zvonokoská zmije v masce božího hovádka.
xx

„Na lidských záležitostech není nic, co by bylo opravdovým předmětem výsměchu. Pod komedií leží kvas tragédie; fraška je jen pláštěm blížící se katastrofy.“
xx

„Zákon, jak ho ovládají chytří a vysoce vážení darebáci, zůstává nejlepší cestou k čestné a pohodlné loupeži.“
xx

„Svět je stejně idiotské místo, tak proč si dělat starosti? Život je loterie. Nechme rozhodnutí na náhodě.“
xx

Generál Flanel byl vždy pro přísný pořádek ve státě, jak je to běžné mezi generály, kteří měli ve válce velení a dali pobít spousty lidí, zemřelých, ovšem, nevědomky, smrtí velmi křesťanskou, a to zásluhou světového názoru svých generálů.
Non nobis, sed tibi gloria, Domine. (Ne nám, Pane, ne nám, ale vzdej slávu svému jménu) Tento úžasný nesmysl — úžasný v tomto použití — oslavoval dokonce krach naší ofensivy a dal jej bez špetky rozumu — odporovalo to totiž obsahu — na závěr úřední zprávy z fronty ze dne 28. září 1915 jistý slavný vojevůdce, který válku pozoroval na dolním konci periskopu, ze vzdálenosti tak veliké, aby jeho mozek mohl dost jasně přemýšlet, a s pořádnou vrstvou betonu nad hlavou, aby mohl přemýšlet ještě jasněji.

Ale tento památný nesmysl vysvětloval dost jasně klid generála Flanela před válečnými hřbitovy, jež pomohl opatřit tak mnohými křížky. Považoval se prostě za slavný nástroj v rukou božích a gratuloval Bohu k tak dobré volbě. Ve svém pravověrném smýšlení byl generál Flanel přesvědčen, že válka je vlastně dobrá věc, protože učí civilisty žít, že armáda je nejkrásnější zřízení na světě a že generály nikdo nepředčí co do rozumových schopností. A takto smýšleje, nepotřeboval myslet celkem již nic víc a také se tomu bedlivě vyhýbal. Velitel to byl celkem dobrý, jenže neříkal často ,,krucifix!”, protože byl pravověrný, ani „basomateremtete”, protože to už vyšlo z módy.
xx

„Eulálie Čubíková vstupuje na scénu, a proto si o ní něco povězme.
Představujeme si cholerickou brunetu, vyschlou a jedovatou, s ošklivou pletí, s ošklivým pohledem, s baziliščím jazykem, se špatně trávícím žaludkem, a to všechno zastřeno výbojnou zbožností a pokryteckou laskavostí. Vzorný příklad zdrcující počestnosti, neboť počestnost v takovém těle je hnusná na pohled a ostatně v tomto případě měla původ spíše v pomstychtivosti a nenávisti k lidem než ve vrozené dobrotě.
Zanícená žmoulatelka růženců, horlivá odříkávatelka litanií, ale také zuřivá roztrušovatelka pomluv a tajných výhrůžek.
Slovem zvonokoská zmije v masce božího hovádka.“
xx

Ale od takového Emanuela Adaggia nebylo možné žádat, aby přestal být chytrým v některé chvíli svého života, zrovna tak jako od takového generála Flanela nebylo možné žádat, aby se chytrým najednou stal.
Člověk je, jaký je, a to jednou provždy. Jakožto člověk chytrý arcibiskup nepochyboval, že je mu rozuměno, a generál nemající chytrosti ani za groš nepochyboval, jakživ nepochyboval, že všemu dobře rozumí a že jeho rozhodnutí se vždycky vyznamenávají bystrostí a vhodností.

Tato rozdílnost povah stojí za povšimnutí. Monsignore Adaggio, třebaže měl sklon spisek skepticismu, příliš důvěřoval lidem, kdežto generál Flanel, vždycky optimista (a to takový, že dovedl bez mrknutí a bez nejmenší pochybnosti o své moudrosti dát za války zbytečně pobít deset tisíc lidí naráz), jim nedůvěřoval nikdy. Vyplývá to z toho, že oba muži hodnotili inteligenci druhých lidí podle sebe.
xxx

Celé dva měsíce pozorovala slečna Eulalie, co se děje kolem veřejného záchodku, a její vztek každodenně vzrůstal. Všechno mužské v ní probouzelo jenom nenávist a roztrpčenost. Viděla, jak mládenci neobratně škádlí děvčata, viděla, jak děvčata pokrytecky dráždí chlapce a jak pozvolna vzniká tichá dohoda mezi těmi mladými, zbožně se tvářícími poťouchlicemi a bujnými zdravými floutky, a pohled na to v ní probouzel myšlenku, že takovéto hry vedou mládež k děsné ohavnosti spuštění. Více než kdy jindy viděla mravnost v nebezpečí vinou záchodku. Nakonec začínala Mnišská ulička – v těch vedrech – silně zapáchat močí.

Když byla dlouho přemýšlela a když se byla dlouho modlila, stará panna se rozhodla, že podnikne křížovou výpravu a že první její útok bude platit nejnestydatější tvrzi hříchů. Vyzbrojivši se pod šatstvem hojnými škapulíři a posvěcenými medailonky a přimísivši tím zbožného medu do svého jedu, vydala se jednoho rána k ženě posedlé ďáblem, k hanebnici, k nečisté feně, k své sousedce Juditě Čuprové, kterou již šest let neoslovila.
Schůzka dopadla špatně, a to vinou slečny Eulalie, neboť její apoštolský žár měl neblahý vliv na její řeč. Stačí, když zde zaznamenáme jejich vzrušeného rozhovoru. Když vyslechla stížnosti staré panny, Judita odpověděla:
„Opravdu nevidím, slečno, proč by se záchodek měl zbourat. Mně nepřekáží.“
„A co ten zápach, paní, necítíte?“
„Vůbec ne, slečno.“
„Tak to potom dovolte, abych vám, paní Čuprová, řekla, že nemáte dobrý čich.“
„Ani sluch, slečno, takže mi nikterak nevadí, co kdo o mně povídá.“
Slečna Eulalie sklopila oči.
„A nevadí vám, paní, co se děje v uličce?“
„Pokud vím, neděje se tam, slečno, nic neslušného. Mužští tam chodí dělat, však víte co. Někde to dělat musejí. Co je na tom špatného?“
„Co je na tom špatného? Špatné je na tom to, že někteří protivové mi ukazují hnusné věci.“
Judita se usmála.
„Opravdu? Hrozně hnusné věci? Nepřehánějte, slečno!“
Eulalie žila stále v takovém duševním stavu, že měla sklon vidět ve všem osobní urážku. Proto ihned odsekla:„Ach, já vím, někoho takové věci nelekají! Čím víc jich vidí, tím šťastnější je!“
Krásná obchodnice měla pevnou oporu ve svém nádherném a ukojeném těle, tak vítězně předstihujícím závistivou Čubíčku, a proto odpověděla s triumfální laskavostí:
„Je vidět, slečno, že vy se také příležitostně díváte na ty ohavnosti…“
„Ale nedotýkám se jich, paní, jako jisté necudy, nepříliš vzdálené, jež bych mohla jmenovat!“
„Já vám, slečno, jistě nebudu bránit dotýkat se toho. Neptám se vás, co děláte v noci vy.“
„Nic nedělám, paní, spím! Nedovoluji vám říkat…“
„Ale já přece nic neříkám, slečno. A smíte si přece dělat, co chcete. Každý si smí dělat, co chce.“
„Já jsem, paní, počestná žena.“
„Kdo vám tvrdí opak?“
„Já nejsem jako ty nestydy, co jsou úslužné ke každému, kdo se natrefil… Taková, která se valí se dvěma, se zrovna tak dovede pelešit s deseti! To vám říkám rovnou do očí, paní!“
„Abyste se mohla s někým válet, to musíte, milá slečno, napřed počkat, až vás o to někdo požádá. Mluvíte o věcech, které dobře neznáte.“
„Snadno se bez nich obejdu. Ba jsem, paní, opravdu ráda, že se bez nich dovedu obejít, když vidím, do jaké propasti vede taková zkaženost!“
„To vám, slečno, ráda věřím, že se bez toho ráda obejdete, ale nemáte z toho ani hezkou pleť, ani dobrou náladu.“
„Nepotřebuji dobrou náladu, paní, když mluvím s lidmi, kteří jsou veřejnou hanbou… Ach, paní, já vím všechno! Mám dobré oči, paní! Mohla bych toho napovídat… Vím o každém, kdo vchází a vychází, a v kterou hodinu. A mohla bych jmenovat ty, které svým mužům nasazují parohy. Já, paní, bych to opravdu mohla!“
„Nenamáhejte se, slečno, nezajímá mě to.“
„A co když mně se chce to říci?“

A něco pikantního na závěr:
Nadčasová realita dnešních dnů v kotlině české! Rok 2017

The post Zvonokosy. O volební politické stupiditě s úsměvem. Vynikajíicí francouzský román first appeared on Čítárny.

Matka Evropy je symbol, jehož současnou podobu vidíme zde. Ale víte, kdo vytvořil myšlenku Velké Evropy, mohutné a jedinečné říše, která přetrvá 1000 let?

Latinské označení člověka je Homo sapiens sapiens, člověk moudrý, moudrý, se může také popsat jako “100x řečená lež se stává pravdou”. Už dávno se tomu lidé smějí a čím dál častěji by použili oslovení Homo stupidus.
Stupidita totiž není hloupost, jak se lidé často mylně domnívají, stupidita není ani nadávka, mentální retardace, nevědomost ani omyl.
“Stupidita je naučené poškozování procesu učení, zcela normální způsob, jakým lidská mysl dociluje kompromis mezi svou neschopností přímé interakce s informacemi přicházejícími z fyzikálního prostředí a odměnami, jejichž zdrojem je sociální prostředí. Varianta stupidity, které se říká skupinová, ukazuje, že míra a sociální účinnost stupidity roste s výší IQ a výší polohy na mocenském žebříčku.”
Tolik František Koukolík.

A praxe tuto definice potvrzuje téměř každý den.

Příkladem stupidního projektu může být například pohlednice z okupované Francie v roce 1942.
Jasně deklaruje přání Třetí říše sjednotit celou Evropu pod jedny nacistické křídla velkého Německa. Až na ty neposlušné Brity.

A najednou je tady rok 2018 a stejný efekt se objevuje u Evropské Unie. Viz úvodní foto.
Shodou okolností za to může taky Němec. Ilustrátor Axel Scheffler, který vyzval 45 dalších, aby vyjádřili kresbou svůj vztah k EU, na pozadí současných událostí. Na stránkách Deutsche Welle je možné vidět 6 vybraných agitek. Všechny kýčovité a ne nepodobné socialistickému realismu. Ovšem nejkýčovitější je agitátorka Polly Dunbar, která dodala kresbu s názvem „Lady Europe and children.” Matka Evropa ochraňuje své děti. Samozřejmě až na ty neposlušné Brity.

Jak jistě vidíte, podobnost s pohlednicí z roku 1942 není náhodná.
Navíc kýčovitá, neprofesionální a tuze prvoplánová hloupá kresba. Ale to už k agitaci patří.
Obsahem propagandy totiž nejsou jen zkreslená fakta nebo neobjektivní informace, cílem každé propagandy je generalizovat a emocionálně působit i na ty nejméně vzdělané či nadané. Nejlíp na děti a mladé.

The post Matka Evropy. Ilustrační stupidita německé Goebbelsovy propagandy versus europropaganda first appeared on Čítárny.

Vulgarita ve veřejném prostoru je čím dál výraznější. Vypečený projekt Anny Duchaňové Vše o Pičusovi nekompromisně, i když skrytě, kritizoval vulgární projevy mnoha veřejně činných lidí, pomocí výstavy, kabaretu, loutkového a předmětového divadla. Hledá tak hranice mezi vtipem a trapasem a používá dokonce i skryté jinotaje.

S vulgaritou slov ale Anna Duchaňová žongluje stejně, jako s vulgaritami zachází mainstream, který logicky vulgarismus posuzuje dvojím metrem.
U některých lidí je používání fekálních vulgarismů samozřejmost a možná i noblesa,
zatímco u jiných je vulgarita projevem neuvěřitelného primitivismu.
Posuzování vulgarity se proto s úspěchem používá v propagandě v rámci dehonestace určitých osobností či jejich nálepkování.

Vulgarity “noblesní” používá v rozhovorech například kníže Schwarzenberg nebo jiní herci či médiemi opěvovaný zpěvák Banga, jehož totálně primitivní textové vulgarity nevadí kupodivu skoro žádnému novináři v mainstreamu a někteří, jako Petr Fischer, používání vulgarit dokonce u Banga veřejně obhajuje.

Předvídatelným paradoxem pak je, když prezident Zeman použije přirovnání s citací vulgarismu, mluví podle mainstreamu sprostě i on.
Rozum se na chvíli zastaví, když podle některých novinářských mozků, politiků a herců je nejsprostější veřejnou osobou prezident.
A dalo by se pokračovat, každý den nějaké překvapení.

Na závěr nutno dodat, že pokud náhodou absolvujete projekt Vše o Pičusovi, lehce zjistíte, že zmíněný pán “Pičus” je ve skutečnosti neškodný dráček ve tvaru kosočtverce, který prožívá zcela antivulgární dobrodružství. Samozřejmě, že představení není určeno dětem. Teda zatím, protože při současném společenském trendu nikdo neví? :o)

O dvojím metru používání vulgarit i násilí ve veřejném prostoru se také můžeme přesvědčit zde.
Ani jeden z těchto vulgárních k násilí vyzývajících statutů nebyl prý trestným činem. Kromě jediného. Ten ale nebyl členem ODS.

UŽ ZASE JSME SI VŠICHNI ROVNI, ALE NĚKTEŘÍ JSOU SI ROVNĚJŠÍ?
Jindřich Rajchl

Tahle geniální fráze George Orwella se u nás vžila zejména v období před rokem 1989, kdy se naoko hlásalo, že všichni máme stejná práva, avšak “ti dole” věděli, že vysoce postavení soudruzi jsou prakticky nepostižitelní. Bohužel nám realita kolem nás jasně ukazuje, že se tato doba v plné síle vrátila.

Adam Coubal usedl do auta a zabil mladou ženu a dostal podmínku!!!!
Navždy zničil život celé rodině a sebral miminku, které zázrakem přežilo, jeho mámu.
Kvůli němu ji nikdy nepozná.

Od soudu odešel s podmínkou. Z mé praxe vám mohu potvrdit, že délka podmíněného trestu je fakticky naprosto nepodstatná – pokud někdo není úplný idiot, tak si dá pozor a do vězení nejde. Tudíž je úplně jedno, jestli máte podmínku na 7 měsíců nebo na 3 roky. Jedná se o totožný stejný trest.

Takže Adam Coubal byl za usmrcení mladé ženy potrestán stejně, jako Martina Bednářová za to, že svým žákům při hodině řekla, že v Kyjevě se nic neděje a že Česká televize jim neposkytuje objektivní informace. 

Stejně jako Pavel Hlávka, jenž chtěl zabránit očkování své umírající matky ležící v nemocnici a natočil o tom reportáž, kde říkal, že mRNA látky zabíjejí.

A to už ani nemluvím o Tomášovi Čermákovi, jenž si za svá slova na FB vykoledoval 5,5 roku natvrdo.
Nezáleží na tom, zda s těmito slovy souhlasíte či zda jimi dokonce opovrhujete (všichni, kdo mě sledují, tak vědí, jak zásadně jsem s Čermákem nesouhlasil). Podstatné jsou pouze důsledky těchto činů.

Slova Martiny Bednářové, Pavla Hlávky, Tomáše Čermáka a dalších fakticky nezpůsobila nic. Vůbec nic. Nikomu nevznikla sebemenší újma.

Zatímco čin Adama Coubala přinesl nedozírné a trvalé následky rodině a přátelům zesnulé mladé ženy.
Přesto on do vězení nemusí.

Lze jen spekulovat, nakolik mu k mírnému trestu dopomohl fakt, že se jedná o významného podporovatele Petra Pavla!!!!

The post Vše o Pičusovi. Vulgarita primitivní i nenávistná. Dvojí kilometr justice first appeared on Čítárny.

Stanisław Lem (12.9. 1921- 27.3. 2006), velmi uznávaný polský scifi spisovatel vnímal velmi citlivě projevy tuposti ve společnosti. Měl k lidské stupiditě velmi kritický, sarkastický a pesimistický postoj. Viděl ji jako hluboce zakořeněnou, nebezpečnou a často rozhodující sílu v lidských dějinách, společnosti i ve snahách o poznání vesmíru.

Známé jsou například jeho výroky:
“Hloupost, když se množí, nepřestane být hloupost, stává se to jen směšnější.” 
„Dokud jsem nezačal používat internet, nevěděl jsem, že je na světě tolik idiotů.“
„Nikdo nečte; pokud někdo čte, nerozumí; pokud rozumí, okamžitě zapomene.“

Stupiditu Lem nechápal jen jako nedostatek inteligence, ale jako tvrdohlavost v ignoranci, setrvávání u chybných představ navzdory důkazům.
Lem stupiditu považoval za jednu z hlavních hybných sil dějin (zmiňoval se rád o fiktivní knize s názvem: Hloupost jako hnací síla dějin (Stupidity as the Driving Force of History). Stupidita obyčejného člověka je sice neškodná, ale stupidita mocných nebo vůdců má tragické důsledky (války, totalitní systémy, selhání velkých projektů).
Byl skeptický k lidské schopnosti překonat vlastní omezení.
Často ukazoval, jak inteligence sama o sobě nechrání před hloupostí. Naopak, tzv. inteligentní lidé nebo systémy se chovají občas nejhloupěji (citát z knihy Fiasko).

Lem viděl lidstvo jako směsici geniality a neuvěřitelné stupidity.
Byl ale pesimista. Podle něho technologie a věda pokrok urychlují, ale neodstraňují základní lidské chyby (agresi, sobectví, ignoranci). Naopak je často zesilují.
Nejvíc se tento názor projevuje v knihách:

Fiasko (1987)
Lemův poslední velký román je možná nejsilnější výpovědí. Mise k cizí planetě selže především kvůli lidské stupiditě, byrokracii, špatné komunikaci a neschopnosti přiznat chybu. Ukazuje, jak i vysoce inteligentní vědci a technologové opakují stejné chyby.

Solaris (1961)
Lidská věda a rozum selhávají před nepochopitelným inteligentním fenoménem (oceánem), který symbolizuje názor, že systém, který nadobudne jistou míru složitosti se stává inteligentním. Svým způsobem nejvíc objevné filosofující Lemovo dílo.
Vědci se utíkají k pseudovědeckým nebo mystickým vysvětlením, což Lem ironizuje jako projev lidské omezenosti a hlouposti.

Kyberiáda (1965)
Satirické, humorné povídky, kde konstruktéři, roboti Trurl a Klapaucius často zesměšňují lidskou hloupost, antropocentrismus a touhu po moci. Absurditu a humor slouží k odhalení lidských slabostí. Mají také podtitul bajky pro kybernetický věk

Hvězdné deníky (1957)
Sbírku humorných a groteskních povídek o kosmickém cestovateli Ijonu Tichém. Lem zde s velkou chutí paroduje lidskou aroganci, byrokracii a neschopnost pochopit „to jiné“.
Kniha se stává slavnou až v 70ých letech 20. století.

O jeho kritickém pohledu na kulturu a vlivu stupidity se dovídáme v jeho rozhovoru z polského przeglad-tygodnik (20.12. 2005)
Jedná se o jeden z posledních velkých rozhovorů s Lemem (zemřel 27. března 2006).
Lem v něm mluví o budoucnosti lidstva, velkém neklidu z vývoje světa, hrozbě nukleárního konfliktu a celkovém pesimismu.

Ve “Světě na hraně” tvrdíte, že je naše kultura v desolátním stavu. Říkáte: “Rozmytí hranice mezi uměleckým dílem a smetím, mezi kumštem a lajdáctvím, se mi jeví jako jeden z hlavních znaků naší epochy”.

Stanislaw Lem: Myslím si to stále. Je to obzvlášť dobře vidět v současném výtvarném umění, ve kterém z rozmanitých skvrn, rozteklin a čert ví čeho ještě, se dělá umělecké dílo. Jednou jsem byl v Berlíně na výstavě nazvané Nad vodou. V galerii stálo okolo 200 plných kbelíků vody – a to bylo vše. Já něco takového vůbec za umění nepovažuji. Nikdo mi nenamluví, že v kaňce udělané na plátně je nějaký hluboký smysl. V užitém umění se objevují židle na kterých se nedá sedět a nádobí ze kterého se nedá jíst.
Světovým bestsellerem se stala série o Harry Potterovi, kterou bych možná i četl, pokud by mi bylo 8, ale ne už 10 let – a u nás jsou z toho celí pryč dospělí. Veřejná televize ohlupuje lidi a táhne je k nejnižším instinktům.
Na obrazovkách je nejvíce seriálů v podobě Velkého bratra – nejhloupějšího pořadu, jaký si můžete představit. Je to znepokojující, měl jsem na medicíně přednášky z psychologie, ve kterých vykládal vyučující o úchylech, mezi jinými o skoptofilii, což je šmírování.

Jaký je váš postoj k masové kultuře?
Stanislaw Lem: Zakaluje mozek, ořezává představivost, a vybočuje vkus. Samozřejmě, ať si na okraji existuje, ale ne aby masová patlanina vytlačila kvalitní umění, které se stává čím dál tím víc elitářské až nakonec, pokud se nic nezmění, se v této patlanině potopí.
Dnes se mne ptali žurnalisté, který polský vědec by mohl obdržet Nobelovu cenu. Odpověděl jsem: žádný. Neboť od časů Marie Sklodowské, která ostatně musela odjet za hranice, se žádný vynikající vědec neobjevil. Už dlouho, pokud chce talentovaný Polák něčeho dosáhnout, odjíždí na Západ. V kultuře je to stejné.
V literatuře máme jen kmety. Já jsem kmet, Rozewicz, Milosz a také Wiška Szymborska… Samozřejmě je spousta píšících lidí, protože knížku může dnes vydat kdekdo. V módě jsou obzvlášť paničky mýtomanky, snažil jsem se číst Gretkowskou, ale nešlo to. Množství totiž neznamená kvalitu.

Na obrazovce převažují akční filmy, plné násilí a agrese. Myslíte, že to má vliv na zvyšování kriminality?
Stanislaw Lem: Ano. V Americe zakázali promítání filmů, ve kterých jsou scény teroristických útoků, vyhazování staveb do vzduchu atd. Já bych se vůbec nedivil, pokud by se ukázalo, že se útočníci na WTC a Pentagon něco na ně nadívali. Světové kino a televize dnes ukazují hotové instrukce, jak se má vraždit, krást, znásilňovat a organizovat atentáty. Žádné řečičky psychologů mě nemohou přesvědčit, že agrese v médiích nemá vliv na agresi v životě.
Dobré “mladé” literatury jsem si nevšiml. Možná, že jsou současní umělci neschopní a nebo považují všechno pěkné a moudré za rozebrané. Úpadek kultury a umění mě velice trápí… Andrzej Wajda a profesor Geremek mě pozvali na konferenci o tom, jak zachránit polskou kulturu, ale já jsem tam nejel, protože kulturu nelze zachránit žvaněním.

Jakou literaturu čtete pro potěšení?
Stanislaw Lem: Od 12ti let čtu jenom vědeckou literaturu. Na beletrii už nemám čas.

Tady nás klamete! Kdo se probouzel uprostřed noci a listoval v knihách, aby našel autora sonetu “Nemilovat těžko a milovat…”?
Stanislaw Lem: (Smích) No, to jste mě nachytala. Že bych o tom vyprávěl mému sekretáři (Fialkowskému)?

Samozřejmě. Říkal jste také, že čtete Lesmiana, Slowackého, Slonimského, Boya, Pruse – na jiné si nevzpomínám.
Stanislaw Lem: Když jsem byl mladý, tak se kolegové z medicíny divili: Doktor, a píše básničky. Mysleli si, že to není normální. Naštěstí jsem nechal psaní básní, protože byly příšerné, ale láska k poezii mi zůstala. Nyní čtu po večerech Norwida… Předtím jsem procházel Tuwima a zjistil jsem, že jeho lyrika je zvětralá ale jeho žertovné básně jsou vynikající.
Přečetl jsem také nové dílo Milosza “To”, pln podivu jsem mu napsal gratulaci.

zdroj: http://www.przeglad-tygodnik.pl/
Website Stanislw Lem >>

The post Stanislaw Lem vtipně a přesně o masové kultuře, umění a nekonečné lidské stupiditě first appeared on Čítárny.

Vynikající politická satira “Jistě pane ministře!” byla po 106 týdnů v britském žebříčku nejprodávanějších knih “TOP 10”. Jistě pane ministře! je klasická odpověď stálého tajemníka ministerstva sira Humphrey Applebyho, když manipuluje s naivním ministrem Jamesem Hackerem. Ten byl zvolen do čela fiktivního Ministerstva pro administrativní záležitosti, jehož činnost je zasazena do téměř reálné britské politiky. Ministr není příliš inteligentní a zajímá se především o přízeň voličů.

Jistě, pane ministře! Obsah knihy

Stálý tajemník ministerstva sir Humphrey Appleby je symbolem manipulativní politiky.
Je inteligentní, bystrý a vtipný. Proto využívá různé důmyslné způsoby, jak ministrovy nápady usměrnit žádoucím směrem. Snaží se, aby se ministr Hacker příliš nevměšoval do záležitostí ministerstva. Skutečná výkonná moc tak zůstává v rukou stálých úředníků a tudíž v jeho vlastních.

Další typickou postavou státní správy je tajemník ministra Bernard Woolley.
Loajální pracovník státní správy, který za každých okolností neohrozí svůj další kariérní postup. Jeho vynikající pozorovací talent osvětluje čtenářům jednotlivé situace z jiného úhlu.

Jistě, pane ministře! TV seriál

Knihy Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére byly napsány podle tv seriálu:
Seriál “Jistě pane ministře!l patřil k nejsledovanějším pořadům ve Velké Británii.

Anthony Jay a Jonathan Lynn společně pracovali od 70. let 20. století pracovali ve společnosti Johna Cleese (člena Monthy Python’s Flying Circus).
V roce 1979 BBC schválila jejich nápad a byl natočen pilotní díl seriálu a dalších 21 epizod.
“Jistě, pane ministře” bylo poprvé byly vysílány na BBC 2 v roce 1980 a získaly neobyčejný úspěch jak diváků tak novinářů.
Seriál si elmi pochvalovala britská premiérka Margaret Thatcherová.
Na seriál “Jistě pane ministře!” navázal seriál “Jistě, pane premiére”.

Jonathan Lynn & Anthony Jay / Jistě pane ministře. I. a II. díl. Aurora, Praha 2003
Z angl. orig.: “The Complete Yes Minister”, BBC Books, London 2001.

Výpisky: Jistě, pane ministře

Sir Humphrey Appleby: „Musíme si ujasnit svá stanoviska.”
James Hacker: „Dobře. Jaká jsou fakta?”
Sir Humphrey Appleby: „Já mluvím o stanovisku. Na faktech nezáleží.”
xxx

Ministr Hacker: „V Bruselu je binec. Víte, co se říká o jejich průměrném úředníkovi?”
Humphrey: „Hmm…”
Ministr: „Že má organizační talent jako Ital, pružnost jako Němec a skromnost jako Francouz.”
(Humphrey se chichotá.)
Ministr: „A k tomu všemu představivost jako Belgičan, štědrost jako Holanďan a moudrost jako Ir.”
xxx

Bernard: Co když premiér bude na pomoci trvat?
Sir Humphrey: V tom případě postupujeme podle čtyřfázové strategie.
Bernard: Co je to?

tajemník ministerstva zahraničí:
Standardní reakce našeho ministerstva zahraničí pro období krize,
v 1 fázi odpovíme, že se nic nestane.
Sir Humphrey:
Ve 2. tvrdíme, že se něco stát může, ale mi s tím nesmíme nic dělat.
tajemník ministerstva zahraničí:
Ve 3. připustíme, že něco by se s tím možná dělat mělo, ale mi s tím nic dělat nemůžeme.
Sir Humphrey:
A ve 4., že něco jsme s tím dělat mohli, ale teď už je pozdě.

James Hacker: Já znám ty tři články úřednické víry. “Konat rychle trvá déle, konat levněji se prodraží a konat v tajnosti je demokratičtější.”
xxx

Jamec Hacker: „Co bulvár? Jak mám proniknout do masového deníku? Co fotografie?”
Bill Pritchard: „Víte, noviny dávají přednost fotografiím hezkých dívek.”
James Hacker: „Možná vám uniklo, že tomuto kritériu moc nevyhovuji.”
xxx

Sir Humphrey Appleby: „Vznesl jste otázky, o nichž jsem doufal, že je nikdo nepoloží.”
James Hacker: „Opozice má klást nepříjemné otázky.”
Sir Humphrey Appleby: „A vláda se brání na ně odpovídat?”
James Hacker: „Vy jste ovšem na moje odpověděl.”
Sir Humphrey Appleby: „Jsem rád, že si to myslíte.”
xxx

Sir Humphrey Appleby: Pane, kde jste sebral nápad na tak nebezpečný nesmysl?
James Hacker: Od někoho na ministerstvu.
Sir Humphrey Appleby: Víte dobře, jak jsem vás varoval, jak je nebezpečné mluvit s lidmi na ministerstvu. Já vás žádám, abyste nevstupoval na minové pole místních samospráv. Je to politický hřbitov!
Bernard Woolley: Promiňte mi, sire Humphrey, ale je nemožné zakládat hřbitov na minovém poli. Ti nebožtíci by mohli… (Naznačuje výbuch.)
xxx

James Hacker: Bernarde, jak Humphrey věděl, že jsem u Cartwrighta?
Bernard Woolley: Kroky Boží jsou nevyzpytatelné.
James Hacker: Rád bych si s vámi jednu věc ujasnil. Humphrey není žádný Bůh.
Bernard Woolley: Mám mu to říct já či vy?
xxx

sir Humphrey Appleby: Jak pokračuje kampaň za svobodu informací?
sir Arnold: Pardon, o tom nelze mluvit.
xxx

Huphrey Appleby: Korupce?
Desmond Glazebrook: Spíš nepřiznané provize pro zahraniční vládní činitele.
Humphrey: Úplatky?
Desmond Glazebrook: Ano.
xxx

“Jsou ty odpovědi stoprocentně přesné?” chtěl jsem vědět.
“Jsou pečlivě vypracovány, aby vyjadřovaly stanovisko ministerstva,” odpověděl opatrně.
“Humphrey,” řekl jsem stejně opatrně, “tyhle zvláštní parlamentní výbory jsou velice důležité. Nemůžu dovolit, aby mě přistihli, že je klamu.”
“Nepřistihnou vás, že je klamete.”
To mě zcela neuspokojilo. Vzrůstalo ve mně podezření, že ten materiál není zcela pravdivý. “Je to všechno pravda?” naléhal jsem dál.
“Pravda a nic než pravda,” ujistil mě.
“A celá pravda?”
“Samozřejmě, že ne, pane ministře,” řekl už trochu netrpělivě.
To mě zmátlo. “Takže jim řekneme, že si některé věci necháváme pro sebe?”
S úsměvem zavrtěl hlavou. “To samozřejmě ne.”
“Proč ne?”
Sir Humphrey vstal a autoritativně prohlásil: “Ten, kdo chce zachovat tajemství, musí zachovat tajemství, že má tajemství k zachování.” S tím odešel.
Ta citace mě zaujala, připadala mi docela důvtipná. “Kdo to řekl? zeptal jsem se Bernarda.
Bernard vypadal udiveně. Hleděl na mě, pak na dveře, za nimiž Humphrey právě zmizel.
“To byl sir Humphrey…”

The post Jistě pane ministře! Jedinečná politická satira o podstatě politiky. Citáty first appeared on Čítárny.

MUDr. František Koukolík hovoří o tom, kdo jsme, jak se chováme, co nás jako civilizaci může zničit a co nás ještě může zachránit.
O lidské stupiditě, slepých uličkách vývoje, ale i o naději, že rozum a poznání mají pořád šanci ve světě, kde lidé čím dál víc věří psychopatům.

0:00 – Intro
0:20 – František Koukolík
1:10 – Kdo jsme?
2:22 – Co je kultura?
3:22 – Co nás ohrožuje?
4:12 – Co je stupidita?
6:03 – Jak se mění schéma?
8:02 – Proč se elity chovají stupidně?
8:56 – Jak chtějí elity přežít?
9:33 – Proč se necháme vést k zániku?
10:13 – Jak se můžeme zachránit?
11:04 – Co může dělat jedinec?
11:26 – Jak nás špičky ovládají?
12:22 – Jak se srovnáváme s realitou?
13:20 – Jak se z reality nezbláznit?
14:31 – Máme se obávat AI?
15:50 – Co když přežijeme?

František Koukolík (* 22. listopadu 1941, Praha) je český neuropatolog, vědec, spisovatel a jeden z nejznámějších vědeckých popularizátorů neurověd u nás. Umí srozumitelně a často velmi nepříjemně pravdivě vysvětlit, co se děje v našich hlavách a jaké jsou příčny našeho chování.
Často píše o temnějších stránkách lidské povahy („stupidologie“, deprivanti, války, hloupost), ale také o moudrosti, kráse, stárnutí či budoucnosti s AI.

Když někdo řekne František Koukolík, většina vzdělaných Čechů si vybaví hlavně jeho knihy Vzpouru deprivantů a Mocenskou posedlost.
Napsal ale také Mozek a jeho duše, Citový mozek, Já – o mozku, vědomí a sebeuvědomování, Metuzalém (o stárnutí), Nez zapomenu! (o umělé inteligenci) a mnoho dalších esejů a fejetonů.

The post František Koukolík o lidské stupiditě, o konci civilizace, o tom, co nás může zachránit first appeared on Čítárny.

Hlupáci. Jsou všude kolem nás.  Vasilij Osipovič Kľučevskij, ruský historik a publicista, (1841 – 1911) brilantně rozebírá všechny typy hlupáků.

„První druh hlupáků jsou ti, kteří nechápou to, co musí pochopit každý.“
Znáte takové, všichni chápou, oni ne. To jsou hlupáci prvního druhu.

A jsou hlupáci druhého druhu, kteří chápou to, co nechápe nikdo, žijí v matrici.
Jsou totiž lidé, kteří berou věci tak, jak jsou předem dané. Žijí zásadně podle předlohy – matrice.
A jsou lidé, kteří vystoupili z této matrice. Chápou, že je to podvod, že je to všechno špatně, v různých sférách naší společnosti.
Celkově jsou vnímáni společností žijící v matrici jako hlupáci.

Víte, vyzkoušel jsem to na sobě.
Když mluvíte s člověkem, který říká něco, co protiřečí vašim stereotypům, vašim představám o životě. Je velmi složité pochopit: ten člověk je hloupý, ničemu nerozumí?
Nebo chápe mnohem víc, než vy, protože říká to, co je pro vás nepochopitelné.
Jestli říká věci příliš chytré, nebo příliš hloupé, z vaší úrovně nerozeznáte. Protože říká to, co je pro vás absolutně nepřijatelné.

Chtěl bych, abyste se v této klasifikaci neváhali začlenit k této kategorii, kategorii lidí, které mnozí nechápou.
Myslí si, že žijí nesprávně, myslí si, že jsou hlupáci. Toho se nesmíte bát! Pokud si věříte, pokud znáte svoji cenu.

Protože člověk, doufám že to chápete, nevznikl z opice. Je stvořen shůry, podle velmi seriózního programu, v mozku máme téměř sto miliard neuronů a délka cév jen v mozku je 160 kilometrů.

Uvedu ještě další kategorii, hlupáci třetího druhu.
To jsou ti, kteří žijí v matrici. Jejich perspektiva je „člověk služebný“, oni žijí tak, protože tak žijí všichni.
Nesnažte se nikdy žít tak, jak všichni ostatní. Tento stav se nazývá „stroj psychiky zombie biorobota“.
Proč to tak děláš? Protože to tak dělají všichni.

Puškin, mimochodem, o hlupácích psal.

Člověk je také „zvířecí stroj psychiky“, to je, když reaguje hlavně na instinkty. Takový člověk je pak „zombie“
(proč to tak děláš?, všichni to tak dělají).
Člověk je „démoni“, který myslí jen na sebe
(já jsem nejhlavnější, vše udělám jen tak, jak chci já).

Je ještě „člověk rozumný“, který žije především skrze intuitivní prozření a rady duše.
Tak se snažte být člověkem rozumným, a ne takovým, jako všichni ostatní.

Chtěl jsem vám citovat Puškina, o lidech, kteří nemají zvířecí stroj psychiky, ale současně ani nejsou člověkem rozumným, který žije intuitivními prozřeními a řídí se radami duše.
Možná jste už slyšeli, máma říká:
„Srdcem cítím, duše mi radí.“
To je reálná kvalita člověka, člověk musí srdcem cítit a duše mu bude muset radit, pokud žije v souladu s Božím záměrem.
O těch, kteří jen bez rozmyslu kopírují okolí, Puškin píše:

„Byl ohlušen šumem vnitřní úzkosti, a tak své nešťastné bytí vláčel, ani zvěř, ani člověk, ani to, ani ono, ani žijící ve Světě, ani mrtvý přízrak.“

Momentálně probíhá globální tvrdá práce, abyste nebyli vypuštěni z matrice, ale naopak bylo vypěstováno nové plemeno lidí, kteří by nic nechápali, a které možno chovat jako dobytek.
O tom hovořil Michail Kovalčuk:
Řekl, že se teď plánuje taková budoucnost, kdy plánují vypěstovat nové plemeno lidí, tak zvané „člověk služebný“.
Jednoduše řečeno otrok, ale v nové podobě. Rozumějte, otrok spoutaný v okovech je velmi nebezpečný, protože on chápe svoje otroctví. Ale jsou potřební otroci, kteří nechápou, že jsou otroci a speciálně takové lidi se nyní snaží vypěstovat, nové plemeno lidí „člověk služebný“.

Takový otrocký typ člověka musí mí tři základní parametry:
1. Omezené vědomí, tj. nesmí chápat, jak je sestaven svět, nesmí chápat to, co vám vyprávím.
2. Do toho se spouští další procesy: Řízené rozmnožování.
3. Levné „jídlo“. To znamená geneticky modifikovaná levná produkce.

Zvláště tyto tři základní procesy se spouští za účelem vypěstování otroků, kteří by byli spokojeni se svým otroctvím.

Mimochodem, pro pochopení mnohého v životě, bych vám doporučil přečíst si knihy od Ivana A. Jefremova.
Není to vůbec fantasta, byl to zcela unikátní člověk, paleontolog, chápal globální dějiny lidstva. Odhalil všechna tato „tajemství“, vystoupení z matrice, jak se tyto matrice formují.

Existují tři základní Jefremovy knihy,
jak se vyznat v životě a nestát se „člověkem služebným“:

1. Je to především kniha Hodina býka. Ta je o tom, jak nelze žít.
V Hodině býka je to prostě popsáno. Je to o planetě, na kterou přilétají naši astronauti, planetu řídí pět lidí, dále jsou tam lidé žijící krátce a lidé žijící déle.
Krátce žijící jsou v 35 letech všichni zničeni. Používají je jako „člověka služebného“, v 35 všichni podléhají zničení.
Déle žijící vládnou a využívají je.

Co myslíte, když se naši astronauti snaží změnit život, kdo myslíte, že nejvíce protestuje proti změnám?
Právě tito otroci, ti samí, které v 35 zahubí. Vnutili jim to, vnutili jim to skrze matrici.
Podívejte, ti co dlouho žijí, je potom bolí zuby, mají různé problémy. A vy, takový šťastný život prožíváte, a když vás všechny ničí, jste všichni zdraví.

To se nazývá FAŠISMUS, od slova „fascio“, když maličcí lidé ochraňují ty, kteří je utlačují.
Oni je dokonce brání. To je základní dílo, mimochodem bylo zakázáno v sovětských dobách, dnes je možné si ji v klidu přečíst – Hodina býka.
Hodina Býka a Ivan Jefremov. Nadčasový scifi román o staré a nové lidské civilizaci

2. O tom, jak je třeba žít v budoucnu, je jeho další román Mlhovina v Andromedě.
Mlhovina v Andromedě. Ukázka z scifi románu Ivana Jefremova

3. O tom, jaká je obecná historie lidstva, je román Athéňanka Tháis.

Článek od:
Viktor Efimov – ruský fejetonista. Má vysokoškolské vzdělání ve čtyřech oborech: technickém, politickém a finančním a ekonomickém.
Zabývá se problémy nadnárodní veřejné správy. Od roku 1989 spolupracuje s analytickou skupinou známou jako „Vnitřní prediktor SSSR“.
Od roku 2005 je rektorem Státní agrární univerzity v Petrohradě.
Knihy Efimova >>

The post Hlupáci. Tři kategorie lidí otrockých a lidé, kteří ví jak nelze žít first appeared on Čítárny.

Old Shatterhand, Vinnetou. Který kluk by je  neznal. Karel May psal beletrii, ve které jsou historická fakta míchána s fantazii, s obdivem k Indiánům i velkou mírou naivity. Ale i přesto jejich pozitivní lidské poselství ovlivnilo myšlení většiny dětí.

Ale co se nestalo. Nakl. Ravensburger na základě několika kritik!!!, stáhlo dětskou knihu „Mladý náčelník Winnetou“ z trhu.
Někteří progresivní liberálové totiž tvrdí, že kniha reprodukuje rasistické stereotypy, nepatřičně zkresluje historickou pravdu a hlavně zraňujeme city lidí. 

Expert na Karla Maye Andreas Brenne považuje knihu Vinnetoua za neškodnou a kritizoval rozhodnutí vydavatele.
„Nemyslím si, že je správné stáhnout takovou knihu z oběhu jen kvůli bouři na hovno.“
I to je důsledek liberálních demokratických názorů, kde i převlékání se za Inda je považováno za rasistický čin.

Nová kniha byla sepsána na základě nového filmu:
Na festivalu, kde byl promítnut, se pak odehrála diskuse, kde na jedné straně někteří tvrdili, že v naší době je nepřípustné natáčet zejména film pro děti a mládež, v duchu mýticky nabitého a velmi klišovitého ztvárnění „folklóru“ Karla Maye.

Naštěstí většina poroty došla ke zcela jinému hodnocení a považuje film za úspěšný.
Zdá se, že zdravý rozum začíná zase převažovat nad liberálně-zelenou tupostí, která jako infekce zachvátila většinu evropské společnosti.

The post Old Shatterhand a Vinnetou. Nakladatelství zakazuje knihu s hrdiny Karla Maye. Německá neoliberální stupidita first appeared on Čítárny.