Krajanská poezie, která radostně vnímá naši českou současnost. Aurorova čtvrtá sbírka.

Vladimír Suchan (* 1961)
Euthyfrón, který se vrátil zpět k Sokratovi pro doškolení v zbožnosti a pietě. Rodák z Ostrova nad Ohří. Původně čs. diplomat (1985-1994). Profesor politologie a politické filosofie.  Ph.D. z Carletonské university v Ottawě, Kanada (1999). Absolvent Moskevského státního institutu mezinárodních vztahů – se zaměřením na Jugoslávii (1985). Od roku 1997 žije s manželkou Simonou a syny Tomislavem a Andrejem ve Spojených státech. Vydal tyto básnické sbírky: Krajinomalebná haiku (Oftis, 2011), Milostná mlčení (Oftis, 2011), a Na dosah (Alfa-Omega, 2013).

Ukázka:

Sebezahleděné tělo
Duše touží
Po závoji
A z touhy
Utváří si tělo

Ale tělo
Často opustí
Co se jen zlehka
Zastřít chtělo

Šaty
Kde šaty tam oči
Co šaty to dotyk
Když jejich záhyby
Svírají nám řasy

Nové tělo i závoj
Vzdušné šaty jsou
Když vánek se světle
Předá jim svůj pohyb

To co do šatů se chytá
Chce s její krásou být
A k nohám tíha padá
S šaty shora nocí s ní

Sklizeň
Levou ruku
Na koleno si dává
A co je výš a co je níž
Nastává spěchá & sléhá
Tak v kádi hrozny tlačí
Tekutě do láhví vína

& do skladby moře
Tak sklizená vlna
Pokleklá i kleslá
Utichá a vchází

A mou hlavu
Jablko puklé
Kutálí si dolů
K nohám svým

Prst
Její prst je bílá křída
S ní přikresluje mi křídla
Místo starých která vzala

Její prst je přesná jehla
S ní mi rány zapošívá
Ty jež právě uštědřila

Ecce femina
Pohlédla do očí & odešla
S haló podzimních vlasů
Má sněženko věčnosti
Zpod pokrytí vteřin

V nichž na chvilku
A proto – navždy už
Unikne zamlkne čas
A Kalypsó věčná

I nová zná & pamatuje si
Mou cestu tam i zpátky
Krajkoví osudu co tělo své
Ze světla úsvitu si splétá

S něhou – místo apokalyps
Zatímco já při měsíci
Veršíky jí ze slov šiji
A do nich ji oblékám

A v náruči s novou zemí
A novými nebesy –
Uvnitř se rozhostí
Dosud nepoznaný svit

Milovat je nejlepší cestou jak se učit
„Nejlepší cestou jak naučit se řeči,
jíž hovořit i hořet touží srdce,
je zamilovat se do básníka.
Taková je,“ podotkla, „zkušenost,

kterou vzala jsem si k srdci,
když naplnit jsem chtěla, co dnes vím
a nač myslím, když čtu si Váš dopis
a všechno je na okamžik jasnější

a znovu mám podivuhodný pocit,
že vidím všude kolem nás, jak tvoří se
a vzniká svět utkaný ze životů,
když v spirálách za světlem se nesou.

Vadu má to ale v tom,
že po takovém zázraku
lásky ostatní se zdají
všední, povrchní & prázdné…“

***
„Země je pomeranč.“
„A García je mrtev.“
„A García je měsíc!“

„Ale proč právě tys
mi ukázala – a od té doby
bez ustání domlouváš
& šeptáš – kudy jít?“

„Protože na cestě za snem
cesta sama je krásnější,
než co se tobě
jejím koncem zdá.“

Glauké rozvírající se sobě v zrcadle
V jasném zrcadle upravila si vlasy
A mrkla na neživý obraz svého těla
Pak vstala a tichým pokojem se nesla
Stříhajíc světlo veselými kroky

A znovu a znovu vracela se k zrcadlu
Jen aby shlédla pohyb a sval své nahé nohy
Vířící a tančící v objetí obrazů a stínů
V zrcadle života s dvojnicí si hrála
A jedna druhou chytala
Jak pár dlaní při mši

***
Jak Bakchus procesí
Slepá očka tvé hrudi
Hebký rytmus a takt
Vodí mě do hudby

Nač ji přehlédnout
Slepě přejít oslyšet
Než si najde
Osnovy

Než na mou štopku
Milosrdná zavěsíš
Plody svých not
Než ticho se promění

V novou žádost jiný ston
& než se naplní vyhrotí
Co epice na hrudi
Rajský motiv chce

Penelopina výšivka & náušnice
Před pozadí
Jež byl slib
Majestát trůn
Výsada a titul
(Úlisného Odyssea?)
V zrcadlo vstoupily
(Jak do očí nápadníka
Souzeného k smrti?)
Tak zblízka
Udeřené o oči
(Pověz šeptem zdali
Zadává si ještě?)
Hlavinka a mysl
Jež Penelopé
(Či Kalypsó Moira?)
Ozdobila náušnicemi
A ty proniknuvší terčem
Již padají co bludné hvězdy

Dlouho hluboko a dolů

Kráska a zvíře
V přirozených fazónách
Na svých šatech
Máš chytrý řetěz
Kterým krása spoutá
Mou náturu zvířecí

Před níž by si nohy
Na ramena vzala
Každá jiná kořist
A nevinnější šelma
Práskla by do zaječích

Anebo s anděly radši
Utetelila by se v mracích
Pokud by jsi s všemi kozly
Kterým trčí ze všeho chlupy
Nešla neodolatelná se shodit
Na sám pokraj předpeklí

Počáply v Máji
Až přijde
Vykasá Polabí
I jeho stříbřitou řeku

A ta než vyschne
Znovu zpět naprší
A s nebem bude se lít

Kapličkám do zvonů
Do zvonů svatých
Po celém kraji

***
Průzračný had
Šelestí v trávě

Po kdejakém listu
Brzo udeří déšť –

Do kapek kolem
Převtělí se mraky

A já – jinak než slovem
K nim dosáhnout neumím

The post Vladimír Suchan. Prázdno na klíč aneb poezie, která radostně vnímá českou současnost. first appeared on Čítárny.

Vítr v barvě chrpy je zpytováním a oslavou probouzející se duše v člověku a metamorfóz jejích vzestupných přechodů od rodící se touhy a erotických napětí až k prvním, prosvítajícím osvícením, skrz něž jinak neviděný kosmos umožňuje nové porozumění lidské zkušenosti a našeho světa. Tato probouzení jsou zde zachycena jemným poetickým sluchem, v němž se bytostná hudebnost spojuje se světlem zažehnutým inspirací a oslavou lásky.

Vítr v barvě chrpy / Vladimír Suchan / vydal Dauphin, 2015

Vladimír Suchan (* 1961)
Euthyfrón, který se vrátil zpět k Sokratovi pro doškolení v zbožnosti a pietě. Rodák z Ostrova nad Ohří. Původně čs. diplomat (1985-1994). Profesor politologie a politické filosofie.  Ph.D. z Carletonské university v Ottawě, Kanada (1999). Absolvent Moskevského státního institutu mezinárodních vztahů – se zaměřením na Jugoslávii (1985). Od roku 1997 žije s manželkou Simonou a syny Tomislavem a Andrejem ve Spojených státech. Vydal tyto básnické sbírky: Krajinomalebná haiku (Oftis, 2011), Milostná mlčení (Oftis, 2011), a Na dosah (Alfa-Omega, 2013), Prázdno na klíč (Dauphin, 2014).
Vladimír Suchan (* 1961)

Ukázka…

Čeho je nám třeba?
Co je třeba k zrození
nových básníků
v Čechách?

Srdce, které slyší
krásu pojímající um,
a lidé a láska,
jež v sobě poezii nesou.

Kdo miluje, pochopí
Duše
je v tobě
vetknutou
věčností

rostoucí
ve všude
hlubinou
vědomí.

Paradox osvícení
Jak vyřešit Zenův paradox?
Který smysl nám to poví,
co je i co není?

Jak nekonečnem řezů
pravdu beze zbytku najít?
Kdo ocení prázdno, jež nás dělí?

Kdo z nás kdy
opravdu dohoní,
co bez hlasu se loudá?

Jak rozpočítat bytí?
Jak najít hranici,
jež vymezuje duši,

a přitom v nebytí
omylem ji nepřekročit
jak malíř, jehož ruka

postihne linii i krásu?
Jak přijít na kloub doteku,
a neminout se s láskou?

Po okamžiku oslepnutí
od slunce, když člověk
z temna vychází

a zpět k sobě se vrací –
kdy duše přivyká zázraku,
jenž zářivě stává se s ní.

***
The Dead Sea,
the desert of the sea,
deadlier than a desert,
the realm of the Shaman.
The sea is a dry husk,
which leaves no return.
Only grace, only grace
of a seed mistaken
for a lifeless stone
remains when time
and eternity meet.

24. prosince 2014

***
Solné pustiny a pouště,
kde šaman bubnuje a tančí,
ta mrtvá, propastná moře,
smrtelnější nežli poušť.

Však moře, suchý lusk,
nevrátí, co stalo se a bylo.

Jen přízeň a milost
zrn spletených
s kamenem bez dechu
zůstává, kde čas
a věčnost se střetnou.

Sláva jedné éry
(a dvanáct těžkých prací)
Tak jako stín, jenž letmo vítá zeď,
myšlenky se scházejí a loučí
s tím, co zůstává
a neoslovené čeká.

Na počátku bylo Slovo
a možná Bůh,
možná i Bohyně

a její blaho,
s nímž rostoucí květ
před světlem puká.

Na počátku stálo Slovo
a možná celý text,
štít i krov,
tíha, štěstí, dotyk.

A slovo bylo klíč,
klíč neznámý i známý,
jehož smysl začíná,

kde na ženě
milostně končí
lhostejnost a chlad.

To vzdorné Slovo z českých pohádek
(Člověk, který moudří, darem se stává)
O to víc těžknout,
o to rychleji zrát?

Až na dlaň
neupokojitelné – smrti,

čím víc se ze světla
očím po dnech nezřetelně ztrácí?

A tak jako řídnou mi vlasy,
kráse volný ponechávám svět

a pohádka od babičky
tak k babičce se vrací,

když Slovo do vínku od té,
jejíž jméno si lidé pletou se smrtí,

lehce verš po verši
duši jak horu pod nebem vrší,

a že dobro nad zlem zvítězí,
to Slovo znít a zpívat v sobě slyším.

Pianistka
Místo duše plazivé,
duše zakuklené,
její láska si tvoří
hudbu a nový sluch.

Kde zdálo se, že nikdy
krása taková nemohla by být,
hudba jakoby nic nastává teď
a křídlo doteky chutná i hladí.

Z tónu do tónu napuklý zvuk
z nebytí sám svléká se a zouvá
a jeden druhého na sebe si berou
duše, pohledy a jejich křídla

a vzhůru spolu se nesou
a všemu, co slyší, podobají se tiše,
když ruce zdvihnou se a mihnou,
rozběhnou a slétnou do nových not.

Tak prsty komíhavé vedou
místo nití lehký vzduch,
jenž se světlem od ní
v obraz v tobě naplní.

Každý akord
i každý pohled
klávesami klove
překonávaje smrt.

Primabalerína Jelena Evsejevová
To není tělem,
to je pohybem
jako vlny jdoucím po duši,
jež pohyby hladce
obrazy tančí a kreslí
jeden po druhém
po vzduchu,
jejž dýcháš.

Jen tak (andělsky se rušit)
O nepředstavitelných
samozřejmostech
nechejme si zdát –
a vnímat se a žasnout.

Vzhůru se rušit?
V tuhnutí vrchů
tlukoty srdce,
měknoucí tlak.

Pohnutka
Něžný vertikální krok.
Ó, ta není na nebesích,
a přece
zem je na ni krátká,

neboť se chová
jak volná,
točivá vlna
předurčená k tanci.

Nelze neztratit rozum,
jakmile udeří, opaří
tě její třaskavý zrak,
a k tomu její vloha

ke klasické chůzi,
s níž stabilní zem
v moře se mění,
a to nebem se stává.

The post Vítr v barvě chrpy. Pátá sbírka filosofujícího lyrika Vladimíra Suchana first appeared on Čítárny.